27 června 2015

JEDEN mínil, leč OSUD změnil

Sven Leo Andreason, původem ze Švédska, žíjící od rozvodu v Německu se musel srdečně zasmát, když četl odpovědi na svůj inzert na seznámení. Z pěti nabídek se mu zamlouvala jen jedna, ale ta nebyla vůbec určena jemu:
Já jsem vysokoškolská studentka přírodovědecké fakulty, je mi devatenáct let, jsem svobodná, bez závazků, a mám zájem o Vámi nabízený pokoj v rodinném domku. Děkuji předem za Vaši zprávu.
S pozdravem Karin Berger, Tel: 05711131

Hodil dopis do koše na odpadky k ostatním, ale vtom mu něco řeklo: „Zkus ji zavolat, bude legrace!“ Od nápadu k činu nebylo u Svena nikdy moc daleko. Shodou okolností věděl od jedněch svých známých, že hledají studentku na byt, ale po špatných zkušenostech s neplatičem, chtěli jen zaručeně slušnou dívku, která by měla doporučení od někoho z okruhu jejich známých. Sven se rozhodl této dívce pomoci, líbilo se mu její písmo a byl zvědav, jak asi vypadá žena, jejíž dopis k němu zabloudil omylem způsobeným přesmyčkou čísel ve značce inzerátu.
Příštího dne ji zavolal, že by pro ni možná něco měl, má-li dosud zájem. Dívka byla nadšena, bydlela provizorně u kamarádky Lindy ve Wiesbadenu v garsonce o šestnácti čtverečních metrech. Když se s ní pak odpoledne setkal v cukrárně Kaffee Blum, první co ho napadlo bylo zjištění: „Škoda, že je tak děsně mladá - to je totiž přesně můj typ: brunetka s lila přelivem!



Nejprve jí objasnil onu zmýlenou, která vznikla v inzerci záměnou podobných značek, a nechtěje mluvit o svém inzerátu na seznámení, řekl jí, že nabízel ojeté auto. Načež jí naznačil možnost podnájmu u svých známých, kde by se ovšem musel za ni naprosto solidně zaručit.
„To je skutečně šílená náhoda,“ rozesmála se dívka, „a vy byste se doopravdy za mne zaručil? --- i když mne vůbec neznáte?“
„Podívejte se, Karin, jestli vám tak smím říkat...“
„Jistě, a jak smím říkat já vám?“ zeptala se pohotově.
„Jednoduše: Svene. Takže, milá Karin, já si vás budu muset trochu vyzpovídat, abych nemusel lhát, že vás znám, když se za vás budu zaručovat, to jistě chápete, že ano.“


„Samozřejmě, můžete se ptát na co chcete, nemám žádné tajnosti, ale obávám se, že toho není moc k vyprávění. Rodinu nemám, jsem sirotkem, rodiče zahynuli při letecké katastrofě před třemi roky. Mám jen o devět let starší sestru Ingrid, ta je vdaná a žije ve Švýcarsku.
„Takže vy se protloukáte životem sama, klobouk dolů,“ řekl uznale Sven, „to jste neměla lehké, ale z čeho vlastně žijete?“
„Zdědily jsme po rodičích, napůl se sestrou, menší firmu v Curychu, sestra mi převádí jednou ročně můj podíl na zisku, pokud je nějaký, jinak se snažím vyjít z úroků, a mimo to si přivydělávám vyučováním angličtiny a občas také překlady nebo tlumočením.“
„Karin, vidím, že jste schopná samostatná žena, a tak vás víc už nechci a ani nebudu týrat dalším kádrováním a slibuji, že se pokusím už pozítří promluvit s těmi známými, aby vás vzali na byt. Myslím si, že nájem nebude nijak horentní, jsou to starší, velice slušní lidé.“
„To by bylo super,“ rozzářila se Karin, „kéž by to takhle klaplo!“


Potom ji Sven pozval na večeři a stále si měli co říci. Dokonce i po večeři se šli ještě projít do parku vedle opery, a posadili se na lavičku, ke které ho Karin dovedla se slovy: „Tak toto je moje magnóliová lavička. Tady sedáváme s Lindou a učíme se.“
„Hmm, vidím, že máte i dobrý vkus, studujete v opravdu krásném prostředí pod magnólií a s výhledem na operu, na druhé straně je jezírko s kachničkami – úplná idylka.“
„Pane, - totiž Svene, promiňte, že odbočuji“, řekla Karin, točíc svou malou kabelkou, „ale smím se vás taky něco zeptat, myslím něco zcela osobního?“
„Karin, vy smíte úplně všechno, prosím.“
„Co by se asi tak stalo, kdyby nás tu nyní potkala vaše manželka?“
„Máte pravdu, je šerosvit, který šetrně smazává náš věkový rozdíl a kolemjdoucí mne mohou považovat spíše za vašeho milého, než za dohazovače podnájmu“, zasmál se Sven.
„Neodpověděl jste na moji otázku,“ trvala na svém Karin.
„Nenechala jste mne domluvit. Protože jsem rozvedený, není nikdo, komu by to mohlo vadit, jedině vám, zblízka vypadám spíš jako váš otec nebo strejda.“
„Prosím nepřehánějte, hádám, že je vám asi tak, hmm, okolo třicítky.“
„Jsem dvakrát tak starý jako vy, to stačí, ne?“


Později, po rozhovoru se známými ji zavolal, že je věc na dobré cestě, ale že teprve příští týden se dozví, kdy by se měla k nim přijít představit a podívat na byt. Dohodli se spolu jak a co se bude mluvit: „Karin, já vím, lhát se nemá, ale jinak to nejde. Řekneme jim, že se už známe asi pět let a že jsem byl vlastně známým vaší rodiny. Můžete mne občas titulovat: strýčku Svene. Za nějaký čas, až oni sami uvidí, že jste slušná dívka, řeknu jim celou pravdu. Teď by ale určitě to naše seznámení pomocí onoho zbloudilého inzerátu vypadalo naprosto nevěrohodně, chápete?“
„Ani netušíte, jak jsem vám vděčná, že mi takhle pomáháte. Je to pro mne životně důležité získat takový byt. Tak, jak jste mi jej popsal, je dosti velký, je ideální právě teď, když se moje sestra hodlá na čas přestěhovat sem ke mně.“


„Karin, pozor, o tom nic nevím, ta mansarda má sice dva pokojíčky a kuchyň, ale pro tři osoby to absolutně není, o případném dítěti nemluvě! S tím by oni nikdy nesouhlasili, Karin, já to přec sjednával jen pro vás!“, rozhorlil se
 Sven.
„Jde jen o dvě bezdětné osoby, sestra a já. Ona se totiž právě teď rozvádí.“
„To je dobře, totiž - chci říct, je mi líto,“ opravil se Sven.
„Myslíte si, že by jim vadilo, kdyby tam se mnou bydlela sestra? Ona by tam asi nezůstala dlouho, chce se jenom přechodně dostat z dosahu svého muže po dobu, nevím jak dlouho se táhnoucích, soudních sporů o majetek.“
„To by určitě šlo, v nejhorším bych řekl, že ona nemůže mít děti, a vy, že musíte ještě léta studovat, takže žádné děti nehrozí.“
„Jste moc skvělý,“ vyhrkla impulzivně Karin a vtiskla mu polibek na tvář, „mezi námi, Svene, Ingrid skutečně nemůže mít děti!“


Prohlídka bytu i podepsání nájemní smlouvy k prvnímu, proběhlo hladce až na okamžik, kdy se zeptali proč nepřišla též sestřička. Sven hned nevěděl co říci, ale pohotová Karin zaskórovala: „Ona je právě na dovolené, ale já jí to všechno do puntíku vylíčím.“
Když nasedli do auta, řekla Karin: „Teď vám musím ještě jednou od srdce poděkovat, děkuji vám moc za všechno“, a našpulila rty k polibku.
„Karin, pozor na to, mohl bych se do vás zamilovat!“ Sven se ušklíbl a pohrozil jí.
Karin se záhadně usmála: „Ale já do vás třeba taky!“
„Nojo, konečně strýčkovská pusa se výjimečně povoluje“, řekl Sven a krátce ji políbil.
„A propos, strýčku Svene...“
„Ne-ne, teď už zas nejsem strejda,“ ohradil se Sven.
„Ano, Svene,“ smála se Karin, „mám na vás ještě jednu velikánskou prosbu, slibte mi, že mi ji splníte, prosím, prosím.“
„Slibuji, i když nevím co, k čemuž mně dopomáhej Bůh!“, řekl rezignovaně. 
„Já odjíždím zítra vlakem do Curychu k sestře a odtud pojedeme do jejího letního bungalovu u jezera Lago Maggiore. Sestra mne zve, aby tam nebyla sama, a aby si trochu oddechla od Gerta a přišla na jiné myšlenky. 
„Předpokládám, že Gert je její manžel“, zeptal se Sven.
„Ano, on je totiž úplný cholerik, má bůhví kolik milenek, ale nechce se s Ingrid rozvést, protože je ředitelem naší firmy, a takhle mu to absolutně vyhovuje“, vyhrkla Karin.
„Chápu, sedí přímo na prameni, ale jak s tím vším souvisím já?“
„Totiž víte, Svene, já jsem si myslela, že byste tam mohl za námi přijet, na pár dní, nebo aspoň na prodloužený víkend.“
„Lago Maggiore, to je moc lákavá nabídka, ale co by tomu asi řekla vaše nebohá sestra Ingrid?“
„Ta bude ráda! Když jsme se o vás bavily v telefonu, jak jste mi pomohl s bytem, a jak jste fajn, řekla mi, abych vás tam pozvala, že se aspoň bude muset snažit mít lepší náladu.“
„V tom případě nemohu odolat, dejte mi adresu a jsem tam v sobotu jako na koni v roli angažovaného náladobudiče!“


Když  potom Sven přijel  příští  sobotu  do
Ascony, malebného městečka u jezera  Lago Maggiore, skoro půl hodiny, mu trvalo nežli našel jejich překrásný bungalow, ukrytý mezi bujnou zelení. Obě sestry seděly právě na terase, a jak zaslechly jeho auto, vyskočily a běžely ho přivítat. Každá z jedné strany ho políbila na tvář a Sven si v té chvíli připadal jako paša v harému: „Dámy, tedy něco takového jsem ještě nezažil: to prostředí, vaše srdečnost a vaše krása, ta podoba a jenom barvou vlasů se nepatrně lišíte, to mne snad porazí! Karin, dovolte abych se vaší sestře aspoň formálně představil, když už jsme se líbali, - Sven Andreason.“
„Carroli“, řekla Ingrid, „ale jinak bychom měli zanechat formalit a říkat si křestními jmény - když už jsme se líbali, já jsem Ingrid.“ Všichni se rozesmáli a tak hned na začátku byla navozena správná atmosféra.

Před večeří při aperitivu řekla Ingrid rozvážným hlasem: „A nyní by bylo možná na místě, abych navrhla všeobecné tykání, protože jsme si vzájemně tak sympatičtí, jenže dokud nejsem rozvedená, nechci dát manželovi do ruky nic, co by mohl zneužít proti mně. Mám totiž své zkušenosti, čeho je schopen.“
„To chápu, ale myslím si, že s Karin bychom si tykat mohli“, doplnil ji Sven.
„Ano, Svene, mně naštěstí do toho Gert nemá co blekotat!“, souhlasila bouřlivě Karin.
„Takže čin-čin! Ahoj, Karin, ať žiješ ty i tvoje krásná sestra“, řekl Sven a zvedl svou číši.
„Ahoj, Svene, ať žiješ ty i moje krásná sestra!“, zazubila se Karin.
„Nevím sice koho tím míníte, ale dejte si pusu, děti!“ dodala Ingrid.


Příští den v neděli chtěl Sven původně jet zpátky, ale obě ženy ho, přes jeho chabý odpor přemluvily, aby zde zůstal celý týden. Dny jim ubíhaly příjemně jako na vydařené dovolené. Bungalov byl prostorný, obrovský obývák se vchodem na terasu a krbem, kuchyň s jídelním koutem, koupelna a příslušenství. Sven měl pro sebe pěkný pokojík pro hosty a sestry spaly spolu v manželské ložnici.
Ve středu ráno u snídaně navrhla Karin, že by si chtěla zajet parníkem na italskou stranu jezera do Luina na trh, kde mají vždycky krásné a relativně levné věci z kozí kůže. Ingrid neměla zájem, řekla, že dnes musí prostudovat důležité firemní podklady pro ten, už blížící se proces.
Ani Sven nebyl nadšen Karininým nápadem, neboť živelně nesnášel bloumání mezi stánky se suvenýry a jinými zbytečnostmi v davu upocených turistů.
„Tak dobře, děti“, řekla Karin, „buďte tu hodné a maminka vám něco hezkého přiveze!“

Když Karin odešla k přístavišti a Ingrid otevřela kufr se spisy, nabídl jí Sven svoji pomoc: „Sice nejsem právník, ale celkem se v tom vyznám, mohl bych nahlédnout do vašich papírů?“
„Ano, to by bylo fajn, já jsem si netroufala vás s tím otravovat, mám o tom jen chabé ponětí, ale spoléhám se na mého právníka“, souhlasila Ingrid.
Asi po dvou hodinách usilovného studia, zvolal Sven nadšeně: „Tady jsem něco objevil, Ingrid, váš muž převádí každý měsíc různé obnosy, bez vašeho podpisu, na své konto, víte o tom?“
„Ne, o tom nic nevím“, divila se Ingrid.
„A můžete mi prozradit, co je v této zalepené obálce s nápisem K versus G?“
„Ano, Svene, tu mám pro každý případ, kdyby bylo nejhůře. Je v ní totiž místopřísežné prohlášení Karin, že ji můj muž chtěl znásilnit a lékařem potvrzená zranění, která jí způsobil. Ubránila se mu díky tomu, že ho kopla do nejcitlivějšího místa u muže...“
Sven si zamnul ruce: „Fajn, tohle se nám bude určitě moc dobře hodit!“

Kolem poledne se náhle rozlétly dveře a dovnitř se vřítil upocený, mírně otylý muž: „To je nadělení, viď Inge, tvůj mužíček přišel a překvapil tě in flagranti s tímhle švihákem!“
„To je on...“, špitla Ingrid Svenovi, který jí právě pomáhal utírat nádobí.
„Aha! To je tedy ten tvůj milenec, že jo? Bravo!“, zajásal a otevřel si dveře do ložnice, „a tady jsou důkazy nevěry! Vidím, že je ten pelech ještě rozestlanej! Já to tušil! Ty jsi dělala vždycky svatou, ty čubko, a já byl ten zvrhlík!“
Až dosud mlčící Sven odhodil utěrku a řekl jako když práskne bičem: „Tak to by stačilo, Carroli, teď udělejte čelem vzad a rychle vypadněte!“
Gert se na něj vztekle otočil: „Co? Ty mně budeš vyhazovat, ty, ty... ramlíku!“
Sven ho ani nenechal domluvit, chytl ho za límec pod krkem, stiskl mu ohryzek a krční tepnu až zachroptěl, načež ho bez odporu dotlačil pozpátku až ke dveřím a pak povolil sevření: „Na vašem místě, Carroli, bych si hledal urychleně zaměstnání, protože máte právě k dnešnímu dni hodinovou výpověď, zákaz vstupu do firmy a - na shledanou u soudu!“

„Pozor!“, Carroli lapal po dechu, „jakým právem mně chcete vy něco nařizovat...“
„Jsem poradcem vaší manželky a mám od ní plnou moc, abych na vás ihned mohl podat trestní oznámení za zpronevěru firemních peněz a za pokus o znásilnění její sestry Karin. Veškeré důkazy včetně lékařského atestu máme k dispozici. Jen v případě vašeho bezvýhradného souhlasu s rozvodem a vrácení zpronevěřených peněz, bychom byli ochotni upustit od trestního oznámení a vyřešit věc dohodou. Do pátku máte čas si to rozmyslet!!
 
Muž zmateně odešel a Ingrid zhluboka vydechla: „Tedy, to bych do vás nikdy neřekla, ale děkuji, udělal jste to krásně, jenom si myslím, že to tak jednoduše přece jen nejde, ale plnou moc vám ráda dodatečně dám...“
„Ingrid, já vím, že to tak jednoduše nejde, ale blafoval jsem, a uvidíme co udělá do pátku, pak si teprve rozhodnete co chcete udělat dál.“ Ingrid se mezitím vrátila barva do tváří a rozesmála se: „Každopádně mu ale spadl hřebínek – díky moc, za váš zásah!“
Když se odpoledne vrátila Karin s pár různými koženými předměty denní potřeby, vyprávěla jí Ingrid, co se stalo. Ta reagovala naprosto impulzivně: „To je správný, Svene, ten idiot si nic jiného nezaslouží, Ingrid je na něj moc mírná, bude-li potřeba, klidně půjdu svědčit k soudu proti tomu hnusákovi!“

„Teď si musíme, milé dámy, vypracovat strategický plán“, řekl Sven, „Ingrid, máte v té vaší firmě někoho, komu můžete stoprocentně důvěřovat?“
„Ano, je to starý pán, prokurista Huber, je u nás už přes dvacet let a Gert by ho chtěl poslat do penze, ti se nemají vůbec rádi.“
„Fajn, to je náš člověk! Ingrid, zavolejte mu a řekněte, že jste Gerta vyhodila na hodinu, a že ho dneškem pověřujete prozatímním vedením firmy. Kdo to musí ještě schválit?“
„Tady Karin a strýc Ludwig, ale ten bude určitě souhlasit.“
„No, a já snad ne?“ ozvala se naoko dotčeně Karin.
„Dobře, Karin, jen se nedej. A vy, Ingrid, zavolejte strýci, poraďte se s ním a s vaším právníkem, aby zařídili všechny potřebné formality a dále, ať vrátnice nepustí Gerta do firmy. Účtárna ať zablokuje Gertovi přístup na firemní konto a vyhledá veškeré bankovní převody, které postrádají váš podpis. To by zatím stačilo.“

Od této chvíle se dovolená změnila v intenzivní pracovní nasazení. Ještě celý čtvrtek a pátek se telefonovalo, psalo a faxovalo jako o závod. Večer v devět vyvrcholilo napětí, když se na telefonu ozval Gert: „Ingrid, já přicházím se smírným kompromisním řešením, které by mohlo vyhovovat oběma stranám.“
„Prosím, poslouchám“, řekla Ingrid a zapnula vestavěný mikrofon, aby všichni tři slyšeli.
„Souhlasím s rozvodem bez výroku o vině, a mé konto, na kterém je asi dvě stě tisíc, si rozdělíme fifty-fifty, vzdám se firemního podílu, ale nechám si náš kompletní byt v Curychu, včetně pozemku, garáže a auta“, souhlasíš?“
Ingrid se tázavě podívala na Svena a ten si vzal slovo: „Tady je Andreason, Pane Carroli, o majetkových problémech jednejte pouze s naším právníkem a notářem panem Obermayerem, který má plnou moc a veškeré dispozice. My chceme od Vás pouze váš podepsaný souhlas s rozvodem. Buď jej pošlete faxem teď hned, čekáme přesně do deseti hodin, anebo v opačném případě podáváme trestní oznámení na policii,“ Sven zavěsil a pohlédl se na hodinky: „Má na to hoch přesně hodinu času!“
Následovalo napjaté čekání na fax, který se ozval až dvě minuty před desátou. Černé na bílém vybzučelo z přístroje toto sdělení: Souhlasím s rozvodem! Podepsán: Gert Carroli.
„To se musí zapít!“, zvolaly obě sestry současně.
„A já mohu konečně, hned zítra, s klidným svědomím odjet k Lindě, ta na mně stejně už nedočkavě čeká“, řekla Karin.
„Škoda, teď když mi spadl kámen ze srdce, tak odjedeš?“ řekla Ingrid.
„Kdybys jela až v neděli, tak bych tě vzal sebou autem, ale zítra musíme s Ingrid udělat ještě spoustu věcí“, mínil Sven.
„Ne, to není třeba, pojedu vlakem ve dvanáct třicet a večer jsem v pohodě ve Wiesbadenu, mám k tomu své, prozatím tajné, důvody“, culila se Karin.
„Dobře, ty tajnůstkářko, odvezu tě tedy zítra aspoň na nádraží.“

V sobotu večer zůstali Sven a Ingrid vlastně poprvé sami v bungalovu, což působilo  bez přítomnosti  sestry Karin tak nějak podivně intimně. Sedli si na trávník před chatou, oba byli zamlklí a stěží udržovali trochu konverzace. Konečně si Sven odkašlal a promluvil tichým hlasem: „Asi oba cítíme, že něco visí ve vzduchu, tak se do toho pustím. Začal bych nejprve suchým konstatováním, že vaše sestra Karin je bez pochyby velice krásná, moc se mi líbí a přesně tak se mi líbíte i vy, Ingrid. Obě dvě jste opravdu inteligentní, máte laní oči a krásné ruce, a jste prostě sexy. Zní to jako banalita, kterou jste už jistě mockrát slyšela, ale ode mne je to jenom, tak jak jsem už předeslal, konstatováním faktů – ale teď přijde to nejdůležitější: Ingrid, vy jste o devět let starší než Karin, a tudíž rozumnější, a do jisté míry zastupujete jakoby její matku... é-é“ Sven hledal vhodná slova: „Ingrid, já teď mluvím naprosto vážně, jsem absolutně při smyslech, když říkám, že se hodlám někdy v dohledném budoucnu, tak říkajíc na stará kolena, znovu oženit.“ Svenovi náhle vyschlo v krku, ale pokračoval dál chraplavým hlasem: „Takže se Vás chci už dnes zeptat, zdali byste apriorně předem nevyloučila takovou, hypotetickou, možnost, -ehm...“, odkašlal si.
Ingrid mu položila prst na rty: „Nemusíte pokračovat, já to vím od Karin, jak na sebe trpíte. Myslím si, že by váš věkový rozdíl nemusel hrát velkou roli, ale Karin musí logicky nejprve dokončit studium. Momentálně ji nejvíce zajímá genová biologie a také chce, bůhví kde a proč, pěstovat bource morušového společně s tou Lindou.“
„To je mi jedno, Ingrid, ať si Karin pěstuje třeba Lindy společně s bourcem morušovým, ale já jsem se asi špatně vyjádřil, já přec mám zájem o vás, Ingrid, vy jste žena, kterou bych si vzal okamžitě, třeba ještě dnes, teď hned, tady na místě!“, vychrlil ze sebe Sven.
„Ó, - teď jste mi ale vyrazil dech!“ Ingrid polkla a zkřížila si ruce na prsou: „Doufám, že nežertujete, Svene, to by nebyl dobrý vtip. Víte, já jsem v tomto ohledu poměrně dost divná, asi jsem moc přecitlivělá“, řekla zajíkavě.
„Myslím to smrtelně vážně, Ingrid.“
„Ale... ale co by tomu řekla, Karin?“, opáčila chabě Ingrid.
„Ta se mi svěřila před svým dnešním odjezdem, cituji doslova: "Svene, byla bych opravdu ráda, kdyby vám to s Ingrid vyšlo. Vím, že se máte rádi a já bych tak získala toho nejlepšího švagra na světě!" Teď vidíte, Ingrid, že mluvím naprosto vážně, když se vás zcela oficiálně táži: Ingrid, vadil bych vám moc, jako váš budoucí manžel?“
„Vadil byste pouze zákonu o bigamii, ale když počkáte až...“
„Počkám rád,“ zašeptal Sven a objal ji kolem ramen a políbil.
„Ach, Svene, asi jsme se oba zbláznili“, Ingrid dýchala zhluboka, „to se mi snad jenom zdá, jak dlouho se vlastně známe?“
Pohlédl na hodinky: „Je to sice teprve sedm dní a sedm hodin, ale zato je tento týden - aspoň pro mne - unforgettable!"
"Neumím moc anglicky", řekla Ingrid, "ale každopádně je pro mne tenhle den taky nezapomenutelný..."

26 června 2015

Byli jsme čtyři


Bylo nám šestnáct, bylo léto, bylo to dva roky po válce a půl roku před únorovým pučem a snad všichni lidé si mysleli, že teď nastane ráj na zemi, že už brzy přijde blahobyt a už nikdy nikdo se nebude muset bát války a utíkat před bombami do krytu, protože bude věčný mír na celém světě.
Optimismus tehdy vládl celou společností a snad nikoho nenapadlo, že se už zase někde v Kremlu osnuje znásilnění půlky Evropy komunismem,  všude tam, 
kam vstoupila bota bolševické armády.

Na prázdniny jsem jezdil k tetě a strýci na Křivoklát, kde jsem měl bratrance Pepu a kde on měl dvě stejně staré kamarádky Milenu a Jarku. Byli jsme taková nerozlučná čtyřka a chodili se skoro denně koupat do Berounky, v neděli jsme spolu chodili do kina a jinak jsme se courali po lese, sedali na vyhlídce v takzvaném Paraplíčku, vyprávěli si vtipy a diskutovali o všem možném. Pro mladší generace je asi přímo neuvěřitelné, že tenkrát mezi námi nedošlo k sexu, ba ani k třeba k líbání, přestože jsme cítili, že máme pro sebe silné city, já s Jarkou a Pepa s Milenou. O tom se ale vůbec nemluvilo, to viselo jen tak v atmosféře mezi námi, ale stud nám nedovolil to nějak otevřeně projevit. Samozřejmě, že já s Pepou mezi čtyřma očima jsme si pověděli, co bychom chtěli každý s tou svou dívkou dělat. Možná, že právě tak si o tom povídaly i dívky, ale navenek neproklouzlo nic, ani nejmenší náznaky.

Takové jen jakoby milostné vyznání jsem zažil, když mi Jaruška poslala do Prahy anonymní dopis, který jsem však bleskurychle prokoukl, že je od ní. K mému jménu na obálce připsala 'mladší ucafrně', v obavě, aby ten dopis omylem neotevřel můj otec, pokud by se také jmenoval Miroslav. Obsah dopisu byl vtipný, psaný jakoby nešťastnou ženou, která málem kvůli mně spáchala sebevraždu, ale když se chtěla oběsit na šňůře od žehličky, tak ji to prý moc škrtilo. Pak si chtěla podřezat tepny, ale to by zas nadělalo ošklivé fleky na drahém koberci a když chtěla vyskočit z okna, zjistila, že bydlí v suterénu. 
Odepsal jsem jí, že můj otec zuří a říká, že když já jsem ucafrně mladší, to znamená, že on je nutně ucafrně starší! Tak a podobně vypadaly naše zamilované hrátky...

Teprve po zákazu Sokolských sletů, se naše životy (obr: Jarka a Milena) a osudy  rozdělily. Obě dívky i Pepa sice zůstali bydlet celoživotně na Křivoklátě, ale každý se nějak odkapsloval do svého soukromí.  
Všichni čtyři jsme se totiž poměrně brzy oženili a tak naše vztahy Praha-Křivoklát pomalu upadaly do zapomenutí. Já jsem pak navíc, po vpádu Rusáků, (1968) emigroval na západ do Německa.

Čas trhnul oponou a najednou se psal rok 1992 a bylo zase léto a krásné počasí. Já jsem se z emigrace přijel podívat domů a po 44 letech mě napadlo navštívit mého bratrance Pepíka na Křivoklátě. Samozřejmě, že jsme tam pak společně navštívili, ovdovělé kamarádky Jarušku a Milenu. Obě mě poznaly okamžitě, tak jako i já je a navrhl jsem jim následující program dne: "Děvčata, takové setkání, když to trochu přeženu, po půl století je významná událost, takže teď se nalodíme do mého ocelového oře a já Vás zvu do nějaké výborné hospody na večeři!" To byl ovšem ode mne naivně hloupý nápad, protože jsem měl ještě v paměti, že tam byly dva pěkné hotýlky se zahradní restaurací pro spousty turistů, kteří sem často jezdili na prohlídku hradu.
„Ty ses snad zbláznil“, oponovali mi svorně všichni tři Křivokláťáci, „na které planetě žiješ? Tady je všude večer chcíplej pes, v hospodě dostaneš akorát pivo, vodku nebo výčepní lihovinu.“
"To přece nevadí", řekl jsem hrdě, nenechávaje se vyvést z konceptu, "tak tedy pojedeme do Rakovníka, tam už se určitě něco najde!"
"V Rakovníku ale taky nic není“, trvali na svém. „Tam dostaneš taky jen pivo a kořalku a když budeš mít kliku, tak kromě toho budou mít i kafe s rumem", poznamenal suše Pepa.
"Přátelé, já tomu tak docela nevěřím, Rakovník je přece velké okresní město, to snad nemohli ti bolšáni nechat tak úplně zdegenerovat!“ Takže jsme tam nakonec přece jeli.
Bylo to pro mne opravdu překvapení, že i ve středu města na náměstí bylo zcela prázdné parkoviště, takže problém s parkováním jsem neměl, ale všude kolem bylo pusto jak o půlnoci na Čukotce a to bylo teprve sedm hodin večer. Po delším hledání jsme nalezli pivní knajpu, kde jsme skutečně dostali jen pivo, kafe a pro mne limonádu Limo. Seděli jsme tam ve výčepu mezi štamgasty v zahuleném prostředí, které se dalo krájet, ale to nám nevadilo, bavili jsme se úžasně srdečně a vzpomínali na mládí a na to, co každý z nás od té doby prožil a co se všechno stalo. Mile mne opravdu překvapilo, že ony ještě měly schovány mé karikatury, které jsem jim kdysi jen tak u řeky nakreslil na kus papíru od svačiny... Viva nostalgia!


Nakonec hladoví jsme se vrátili na Křivoklát a Milena nás pozvala k sobě domů na chleba se sádlem a čaj, což mi doopravdy chutnalo víc než nějaká francouzská delikatesa. Takže i přes můj otřes, jak za ta léta se tady v Česku úplně všechno zdevastovalo, byl pro mne tenhle náš večírek naprosto pohodový a naše poslední shledání ve čtyřech bylo zase tak krásné jako tenkrát...
Já tedy věřím, že dnes je už Rakovník zase hezkým městem a bolševické jizvy jsou zahlazeny. Bohužel však můj bratranec Pepa i Jaruška už nežijí a tak jenom Milena a já se jednou za uherský rok vidíme, když k ní zajedu na Křivoklát.

2019...A už jsem zbyl jen já...

George Gershwin: Ale vzpomínky nám zůstanou...
https://youtu.be/OE9BNNtk8uw

17 června 2015

Režim to dovolil...

Teprve až po dlouhých šesti letech bylo komunistickým režimem v ČSSR blahosklonně dovoleno našim rodičům-důchodcům navštívit své děti v emigraci. Režim pochopil, že se do komunizmu patrně nevrátíme a penzisté, pokud by se také náhodou nevrátili, těch se stát rád zbavuje a navíc na nich dvojnásobně vydělá. Jednak ušetří dvě penze, zdravotní a sociální pojištění a ukradne jim, pokud mají, i jejich veškerý nemovitý majetek.

To bylo slávy, když jsme je uvítali na nádraží! Rodiče byli v Jiříkově vidění. Uviděli prvně svoji čtyřletou vnučku Brigitku, dokonce i já jsem se jim zdál, že jsem prý za tu dobu vyrostl, náš byt i naše auto je nadchlo a když jsem potom vyzvedával peníze z bankomatu »ve zdi«, zeptala se mě má drahá, zcela dezorientovaná máti, jestli si na tuhle kartičku mohu vyzvednout peněz kolik chci?

Vrchol jejich nervového šoku nastal, když jsem je dovezl na náš obecní úřad k přihlášení přechodného bydliště. Milá úřednice překvapila je i mne samotného, když uviděla jejich československé pasy a oznámila mi, že rodiče mají nárok, tak jako všichni návštěvníci z východního bloku, na takzvaný „Begrüßungsgeld“ od pana starosty a vypsala jim stvrzenku pro kasu. Řekl jsem jim: „Milé rodičovské sdružení, tady si vezměte tenhle papírek a jděte k támhle té paní do pokladny.“
Tentokrát se vyděsil i otec: „A kolik musíme zaplatit, vždyť my jsme dostali od banky jen 27 marek na cestu! Na víc prý nemáme nárok. Když jedeme na pozvání od příbuzenstva, tak se počítá s tím, že se tito o nás postarají. Ve vlaku jsme opravdu neutratili nic!“
„Neboj, tati“, uklidnil jsem ho, „nic platit nebudete, naopak dostanete uvítací pozornost, jen tak mimochodem, od zdejšího pana starosty.“

Dodnes vidím mojí matku, jak zděšeně drží v ruce 300 marek, na čele má rozčílením krůpěje potu a říká mi: „Mirečku prosím tě, co budou od nás za to chtít? Snad ne nějaké špionážní informace?“
„Maminečko zlatá, ty jsi z těch komoušů úplně protočená. Tady tě nebude nikdo špehovat, tady chtějí opravdu jen to, aby se vám zde líbilo. Tím si dělají krásnou reklamu směrem na komunistické země." 
„Nojo, ale“, vložil se do debaty otec, „já jen nechápu, že naše vlast požadovala od nás 270 Kčs za 27 marek, což je čtvrtina naší penze a tady cizí stát nám dává jedenáctinásobek zadarmo? Za tři sta marek se na černém trhu platí 6000 Kčs, to je naše penze za půl roku!“

„Drazí rodičové, to není ještě všechno, vy jako katolíci si můžete zažádat o příspěvek na faře zde naproti.“
„Ne, to tedy rozhodně ne!“, odporovali oba, „nechceme tady dělat nějaké vyžírky, ty tři stovky jsou až moc, tolik peněz jsme neměli v životě pohromadě!“
 Večer doma nám otec vyprávěl, jak ho volali policajti na pohovor, že jsem emigroval a byl odsouzen na 18 měsíců do basy. Věděli již, že rodiče hodlají přijet k nám na návštěvu. Obr-policajt listoval před ním v tlustém šanonu s mým kádrovým materiálem, otec tam postřehl moji fotografii  A4-formát, kterou jsem nikdy neměl,  takže si ji zřejmě zvětšili z mého pasu. Vyšetřovatel pak nařídil otci, aby mě přemluvil k návratu do vlasti a řekl: Pěkného syna jste vychoval pane Toms, nevíte na čem tam pracuje, jestli třeba nevyrábí kanóny proti nám? "Ne!" řekl otec, on pracuje v počítačové branži. Oba jsme se jen útrpně zasmáli té fantazii estébáka...

A pak jsem staroušky povozil po krásách Německa i Švýcarska, kam by se oni v životě nedostali, byli v sedmém nebi a já měl radost, že jsem pro ně mohl udělat mnohem víc, než kdybych byl zůstal v tom srabu v ČSSR a dřel bídu s nouzí za pár stovek dál, pokud bych neseděl v base.
Taky se chtěli podívat, hlavně máti, na Frankfurtské letiště a když jsme tam vyjeli výtahem na střešní vyhlídku, podívat se na odlety a přílety letadel v minutových intervalech, byli oba konsternováni. Máti si všimla letadla s maltézským křížem a zeptala se mě, co prý je tohle za krásné letadlo? Já jsem jen řekl: "To je maminečko zlatá letadlo z Malty!" Načež jsem dodal, jako vtip: "Ale ne z takové malty jako je třeba na stavbě, víš?"  Máti se na mě zkoumavě podívala a řekla suše: "Mirečku, tak blbá ještě nejsem!"  Nato jsme se všichni tři od srdce zařehtali a bylo nám fajn...

https://youtu.be/m5TwT69i1lU

16 června 2015

Docela všední obyčejný den...

Ulice hoří do tmy neonem...


Píše se rok 1963 a já se courám po Praze, mám těžký splín. Moje dívka Ema, se kterou jsem chodil skoro rok, byli jsme spolu dvakrát na dvolené, jednou v zimě na horách, jednou v létě pod stanem, mi teď najednou dala vale, řekla mi, že ji to už se mnou nebaví. Dosud jsem to byl vždycky já, kdo ukončoval vztah se ženou a včera najednou to bylo obráceně, dobře mi tak. Ale jak to, že mi to nějak strašně moc vadí? Proč si neřeknu: Čert ji vem, jako jindy? A proč mám slzu v oku? Blbost, to jen prší!"


Najednou končí, co právě začíná...

 Loudal jsem se Václavákem dolů, pak doprava na Příkopy a stále se mi vybavovala ta poslední scéna s mojí Emou. Dopoledne mi volala do práce, že bude dnes prodávat v Bílé Labuti kosmetiku, že zaskakuje za nemocnou prodavačku a jestli se nepřijdu podívat, jak jí to sluší. Neměl jsem nic lepšího na práci a byl na ni zvědav.
Když jsem tam přišel, bylo v celém obchoďáku poloprázdno, takže jsem ji už z dálky viděl za pultem, jak se baví s nějakým kupujícím. Šel jsem pomalu směrem k jejímu pultu, ona však byla tak zabraná do debaty s tím pánem, že si mne vůbec nevšimla.

... a trvá dál, co skončit má...

 Zastavil jsem se asi pět metrů od pultu a čekal až ten pán odpadne. Jenže hovor trval dál, asi se vůbec nebavili o koupi nějakého zboží. Pán byl zřejmě velice vtipný a Ema se koketně smála všemu, co řekl. Zaslechl jsem ho, jak říká, že není teplouš a tak si nepotrpí na nějaké voňavky. Ema opět vyprskla smíchy, měla ruměnec a dolíčky ve tvářích a moc jí to slušelo. Čekal jsem tam nekonečně dlouho, dokud pán neodešel. Pak teprve mě spatřila.
„Jé, to jsi ty, kde se tu bereš?“, řekla trochu v rozpacích.
„Já jsem se tu tak vzal - sama‘s mě pozvala, Emi, nevzpomínáš si?“
„Já jsem tě nezvala, já jsem ti jen řekla, že tu dnes budu zaskakovat“, oponovala.
„No dobře, Emi, vidím, že ti to opravdu sluší a tomu pánovi přede mnou jsi se jistě taky moc líbila, já se mu nedivím. Zaslechl jsem jak ti říkal, že není teplouš.“
„Tak na to, abys mě tady špehoval, nejsem zvědavá!“, zvýšila hlas.
„Já jsem tě nešpehoval, já jsem tu stál tobě na očích a čekal až on odejde.“
„No, a připoslouchával jsi o čem se bavíme – to je špehování!“
„Ne, to není špehování, Emi, to bych musel být někde za rohem ukryt tak, abys mne nemohla vidět, případně bych si musel někoho na tuto nelibou činnost najmout.“

...a často šlapeš bláto... 

„Já to ale nazývám špehováním!“, řekla Ema naštvaně a dupla si.
„Já zase, to co jsem viděl, nazývám flirtováním!“, řekl jsem stejně důrazně.
„Mně už tohle nebaví, já si přece můžu dělat co chci, nejsem za tebe provdaná!“
„Máš pravdu, můžeme si každý dělat co chceme, tady není co řešit, protože...“ 
„Není co řešit? Tak ahoj, tím končí náš vztah a šmitec!“, řekla a naznačila hru na housle.
„Hmm, tak to tedy jako abych odešel, že jo?“
„Ano, prosím tě o to! Čím dřív – tím líp!“, vykřikla vztekle.
A to bylo vše. End – Fin – Ende. Konec jedné známosti, dle mne zcela nesmyslný.

... a přece všední den je veselý a přece život stojí za to...

 V zamyšlení jsem se najednou ocitl Na Poříčí právě před tou osudnou Bílou Labutí. Jedna výkladní skříň zářila do potemnělé ulice – a vtom jsem ji spatřil. Byla krásná, celá v černém a stála tam za sklem a fascinovala mne. Pod ní byla cedule s nápisem Jawa-ČZ 125, černá/chrom, cena 5700,- Kčs. Možno koupit na 18 měsíčních splátek. 
Peníze jsem sice žádné neměl, tenkrát se žilo od výplaty k výplatě, z ruky do úst, ale spočítal jsem si, že na splátky by to šlo koupit. Motorka mi tak učarovala, že jsem ji hned příští den koupil. Řidičák jsem měl už dávno a tak jsem se přesměroval z Emy na Čízu 125 a bylo po tragédii. Moje nová láska, motorka, byla totiž méně rozmarná a navíc věrná a němá... 

Ten všední den, ten který každý zná, jde s námi dál, jde s námi dál...

15 června 2015

Se synem u táboráku

Když jsem se pět let po rozvodu mého prvního manželství, zmohl na motorku, dojel jsem si na ní k ex-manželce pro Mirdu, mého devítiletého syna, abych s ním o víkendu podnikl nějaký výlet. Objeli jsme přírodu v pražském okolí a klukovi se to úžasně líbilo. Tak vznikl náš společný nápad, že až bude mít letní prázdniny, tak spolu pojedeme trempovat pod stan k Máchovu jezeru.

Ex-manželka naštěstí souhlasila. Pro syna to bylo docela dobrodružné, já jsem se mu snažil přiblížit skautský způsob života, což v té době nebylo zrovna „in“. On se pak skutečně přihlásil do Junáka, jenže bdělí soudruzi nechali brzy potom Junáka vyznít tak nějak do ztracena, coby kapitalistický přežitek.

Na Máchově jezeře ve stanovém tábořišti jsme si společně vybrali hezké místo pro stan, trochu stranou od toho největšího mumraje, společně jsme jej taky postavili, načež jsme si opět společně v kotlíku uvařili buřt-guláš k večeři. Bylo to fajn, chodili jsme se denně koupat, občas jsme zašli do lesa na houby, ale protože tam nebyly nikde záchody, museli jsme dávat dobrý pozor na tzv. hřiby-čtenáře. Ti se totiž většinou skrývaly pod Rudým právem. Bylo tam také lesní kino a ten týden ve středu dávali film „Někdo to rád horké“ s Marilyn Monroe. Syn se zaradoval: „To je, tati, sice film mládeži nepřístupnej, ale tady v lese se tam určitě nějak propašuju.“ Ani se nemusel propašovávat, nikdo to tam nehlídal, ale v půli filmu začalo pršet a produkce byla skončena. Dodnes nevím, jestli můj syn tu druhou polovinu filmu někdy později shlédl.

Jakýsi pilný organizátor nám oznámil, že v sobotu se tu koná veliký táborák a všichni jsou srdečně zváni a zvláště ten, kdo něco dovede předvést, ať jim pomůže sestavit táborákový program. Zeptal jsem se, jestli mají k dispozici kytaru, že bych tam eventuálně něco zahrál. Kytara byla, a můj syn projevil zájem, tam společně se mnou taky něco zazpívat. Začal jsem o tom uvažovat, že mám s mým kamarádem Vlastíkem nastudované některé dialogy V+W včetně zpěvu s kytarou a syn byl ochoten to do soboty se mnou nacvičit. 

Nejprve jsem ho naučil píseň Ezop a brabenec, kterou už trochu znal a pak jsem ho začal učit dialog z jedné forbíny V+W. Musel jsem to samozřejmě upravit tak, aby syn měl jenom kratší štěky, a já že už okecám to ostatní. Naše vystoupení vypadalo takto:

SYN: „O čem bys rád zpíval?“
JÁ: „No, co třeba zkusit Odyssea?“
SYN: „Kdo jest Odysseus?“
JÁ: „To byl ten chytrej, byla vo něm napsána kniha téhož jména!“
SYN: „Už vím, Iliáda!“
JÁ: „Áno, Homr to napsal, Homr. To je moc pěkná knížka, ta líčí všechna Odysseova dobrodružství na cestě z Tróje do Ithaky, a nejkrásnější je to, jak se zastavili na tom ostrově, kde vládnul ten kiklop Polyfémés.“
SYN: „To byl ten obr!“
JÁ: „Správně, patentní obr, nosil jedno oko vprostřed čela, báječná optika na tehdejší dobu, anastigmat, světelnost 1,9!“
SYN: „A samospouštěč v nose měl ten obr!“
JÁ: „Homr to krásně líčí, jak ti Řekové vstoupili do jeho jeskyně a vpustili mu tam světlo a zkazili mu snímky z dovolené, co nadělal tím vokem. No to se ví, toho obra to děsně dožralo a povídá: Có vy tady takhle, koukejte, prosím vás!“ 
SYN: „Dejte mi pokoj!“
JÁ: „A za trest tady zůstanete a budete mi míchat vývojku! No, a aby mu Řekové neutekli, tak zasedl východ z jeskyně, čímž se ovšem dopustil chyby, neboť zamezil přístupu vzduchu a v jeskyni nastalo brzy dusno, parno a vehementno.“
SYN: „A tomu obrovi se začalo klížit to jedno oko a na to tata spal.“
JÁ: „Jistě, s jedním okem usneš rychlejš než se dvěma, to je pochopitelné. A jak spal. Řekové tam viděli ležet takovou kládu, i rozpálili ji do běla a tím žhavým koncem mu vypálili to oko, to zasyčelo ššš, to ho probudilo, von votevře to voko...“
SYN: „A vidí že nic nevidí...“.
JÁ: „A hned vidí na čem je. Tak povídá: Za trest tady teď zůstanete až do smrti!“
SYN: „Jenže, vtom se ozvalo béé béé béé...“
JÁ: „Ovce tam měl! Stádo ovcí a podle smlouvy von je musel pustit ven na pastvu a teď chudák na to neviděl, tak musel jen tak po hmatu je pouštět, jenže Řekové chytří chytli se těch ovcí zespodu...“
SYN: „Takhle za vlnu.“
JÁ: „A tak vyklouzli. 
SYN: „Hmm, Řekové se vždycky někoho chytnou...“
JÁ: „Já myslím, že teď by se k tomu hodila píseň „Ezop a Brabenec!“
Nasadil jsem D-dur akord a už jsme spustili dvojhlasně: Jednou z lesa domů se nesa, moudrý Ezop...atd.

Výstup se nám vydařil, lidi tleskali a chtěli přidat a já věda, že nic jiného neumíme, jsem navrhl, že budeme radši zpívat všichni – a už to jelo: Škoda lásky...atd... Potom jsme si na dobrou noc ještě udělali Ham-and-Eggs v kotlíku.

Když jsme pak při návratu do Prahy v neděli odpoledne přijížděli do Vysočan, říká mi syn přes rameno: „Táto, táto, my jsme ztratili stan!“ Okamžitě jsem zastavil a vidím, že vzadu na nosiči je jenom náš batoh, a srolovaný stan se spacáky ve futrálu jsou pryč. Zřejmě jsem ho špatně přivázal. Co teď? Za ten stan a spacáky bude vyžadovat půjčovna plnou nákupní cenu a ta byla nad mé chabé finanční souchotiny.  
„Eště před chvílí jsem rukou kontroloval, že tam je, ale byl nějak nakřivo“, řekl syn. 
„Tak Mirdo, jedeme kus nazpět a dívej se na obě strany ulice, jestli někde neleží u chodníku ten balík s naším stanem.“
Nic jsme neobjevili, a tak jsem zastavil u policejní stanice. Syn počkal u motorky a já se rozhodl jít na SNB ohlásit ztrátu stanu. Esenbák, když jsem mu to zničeně vylíčil, se jen usmál a řekl: „Máte štěstí, my už ho tu máme“, a vytáhl ze skříně náš stan. Spadl mi kámen ze srdce, byl to pro mne ten happyendový zážitek tohoto týdne...

https://youtu.be/SXaRdAZY04A

09 června 2015

Bílé slůně a EDEN-Quartet

Jan Lesák nosil zlatý řetízek s andělíčkem, co mu dala jeho jeho maminka na krk, když šel coby osmiletý žáček poprvé ke zpovědi a k přijímání. „Ten andílek tě ochrání jak od nemocí tak i před vším nebezpečím!", tvrdila mu jeho zbožná matka.
Jan chtěl udělat matce radost a tak ho nepřestával nosit ani o třicet let později, po matčině smrti.
Teď ale, když se chystal na cestu do lázní, uvažoval logicky, že takový památeční dar po matce sebou nevezme, mohl by ho tam ztratit, nebo v dnešní chaotické době by mu ho mohl někdo i ukrást. Jelikož si však za ta léta zvykl mít neustále něco na krku, koupil si za pár šupů řetízek s bílým skleněným slůnětem a říkal si, že by se vlastně nic nestalo, i kdyby mu ho nějaký dobrák šlohl.
Překvapilo ho, že život v lázních funguje úplně jinak a hlavně mezilidské vztahy se zde odvíjí daleko příjemnějším způsobem než v okolním životě civilním. Vzhledem k tomu, že Jan byl rozvedený a nenosil žádný prsten, stal se velmi rychle a bez vlastního přičinění, terčem zájmu různých dam všech věků. Ať už to bylo u stolu při večeři, v parku na lavičce, nebo v čekárnách na koupele a masáže, byl s naprostou samozřejmostí oslovován neznámými pacientkami a skoro vždycky se dotyčná dáma v debatě zmínila o bílém slůněti na řetízku, že se prý markantně vyjímá na jeho opálené hrudi.

Připadalo mu to až neuvěřitelné, že taková laciná tretka má značnou magickou sílu, která umožní seznámení snadno a rychle, tedy něco, co se mu v civilu nestalo. Už druhého dne dopoledne se Jan seznámil se čtyřmi kamarádkami, Eliškou, Dášou, Evou a Nikolou v čekárně na procedury. Všechny byly dost upovídané a tak se dozvěděl některé detaily z jejich soukromí jako, že jsou všechny tak jako on z Prahy, Eva a Dáša, jsou sestřenice, obě hrají na klavír a mají výborný hudební sluch, Eliška, že zpívá v kostele na kůru a Nikol zpívá ve velkém souboru Gaudium. To by bylo něco na vokální kvartet, pomyslel si Jan a začal se tou myšlenkou zabývat.

Tentýž den odpoledne se s nimi opět setkal při hře vodního póla ve cvičném bazénu. Všechny byly pro, si vzájemně tykat. Eva byla třicítka, čokoládové oči, pevné poprsí a krásné pěstěné ruce. Dagmar byla o tři roky mladší, dračice, která se mu ve vodě, jakoby v zápalu hry, párkrát vrhla okolo krku. Nikol byla naopak usedlejší dáma, neurčitého věku, která však měla nádherné dlouhé nohy a Eliška měla z nich největší poprsí a alabastrovou pleť. Všechny k němu byly mile kamarádské.

Jan ovšem netušil, že dámy tajně uzavřely sázku o lahev šampusu, která z nich první vydyndá na Janovi jeho přívěšek, ono bílé slůně. Z čistě chlapské ješitnosti se Janovi líbilo pozorovat, jakým způsobem ho tyto čtyři ženy uháněly, a jak na sebe žárlily. Každá z nich, aby to ty druhé nevěděly, ho tajně požádala o jeho slůně, ale každá zcela jiným způsobem. Eva mu výměnou chtěla věnovat svůj zlatý řetízek s křížkem. Eliška mu dala na sebe telefon s tím, že i po lázních se mohou někdy setkat, bydlí také na Praze 4. Nikol mu poslala dopis s básní, v níž ho poprosila o jeho „alabastrové slůně“. Dáša mu ho prostě odepnula z krku pod záminkou, že si ho jen vyzkouší, načež mu ho drze odmítla vrátit. Jan ale věděl, že jakmile jedné z nich to slůně daruje, naštvou se na něj ty tři ostatní, proto se všem vymlouval, že to je jeho talisman a on jej z určitého důvodu nesmí nikomu dát – to je prý taková pověra, že ho potká nějaké neštěstí.

Dagmara, když viděla, že by se Jan opravdu naštval, mu slíbila, že si to slůně jen vypůjčí na jeden den a zítra večer mu ho zase vrátí. Jan tedy souhlasil netuše, že se z toho vyvine aféra. Dáša se totiž promenovala po celých lázních s jeho bílým slůnětem v dekoltu, takže zbývající tři se začaly na Jana tvářit opuchle. Chlapi u oběda si z Jana utahovali, že prý takhle dopadnou všichni erotomani, kterejm nestačí si v tichosti sbalit jednu paničku, né, voni musej hned klofnout čtyři baby najednou a teď se porafaj' všichni dohromady.
Dokonce i jeho ošetřující lékařka si neodpustila ironickou poznámku: „Pane Lesáku, nic mi do toho není, ale zajímalo by mě, jak se dostalo to vaše slavné bílé slůně na krk slečny Dagmary Voříškové?“
„Zcela jednoduše, paní doktorko, prostě mi ho čmajzla...“, řekl rozmrzele Jan.

 Eva, když potkala Jana večer v tělocvičně se slůnětem opět na krku, byla k němu znovu milá: "Honzo, to je dobře, žes ho tý Dáše nedal, ona je drzá, ale ta moje nabídka na výměnu stále platí...“
„Víš, Evo, to by nebylo fair, to slůně je celkem bezcenná blbůstka, a tvůj křížek je ze zlata." Načež jí vysvětlil, proč si ho vůbec koupil a nechal doma zlatého andělíčka od matky. 
„A propos, fair", řekla Eva, já ti zase prozradím, jak jsme se na tebe spikly. My jsme se s holkama domluvily, že ta která od tebe získá to slůně, vyhraje láhev šampusu. Jenže Dáša byla unfair jak k nám, tak k tobě, proto jsme rozhodly, že ta dohoda s tou lahví neplatí."

"Evi, ale já mám jiný nápad! Zvu vás všechny čtyři po večeři v osm hodin do restaurace "U Slámů", tam vám ten šampus koupím a navrhnu následující plán: Vy jste všechny vlastně zpěvačky a já hledám už tolik měsíců zájemkyně o zpěv do vokálního kvartetu, něco jako, "Alanovy sestry", je to moje dosud nesplněné velké přání, mít vlastní vokální kvartet, protože dobrých zpěvaček je málo, nebo už mají svá angažmá. Mám už tolik rozepsaných skladeb do hlasů, ale žádnou zpěvačku." 
Ten večer "U Slámů" se zrodil z počátečních písmen jmen pěvkyň "EDEN-Quartet" v obsazení: 1.soprán: Eliška, 2.soprán: Dagmara, 1.alt: Eva, 2.alt: Nikol. Vedoucí souboru, dirigent, rozepisovač not do hlasů a vše ostatní s tím související: Jan Lesák.

Když se pak v povznesené náladě vrátili do lázní řekla Eva Janovi mezi čtyřma očima: "Znovu se vracím k té mé nabídce ohledně výměny slůněte za křížek. Chtěla bych mít to slůně, jako na památku z těchto lázní, jenže já tě nechci oblbovat různými cukrbliky, jako ostatní baby, protože vím, že to na tebe nepůsobí, ale nabídla jsem ti fair výměnu, což ovšem s tebou nehnulo. Chápu, že ty nemáš zájem nejen o výměnu, ale ani o mne...?“
„Evo, já jsem měl zájem o tebe hned od začátku, jenom o tebe, rozumíš? Všiml jsem si tě už když jsi sem přijížděla s manželem, tím vaším BMW – ale víš, to je tak, já mám jednu nevyléčitelnou chiméru: Vdaná žena je pro mne vždycky a zásadně tabu.“
Eva se rozesmála: „A kdybych ti řekla, že ten pán, co mě sem vezl, je můj starší bráška Adam...?“
"Jóó, to by bylo ovšem něco jiného..."

https://youtu.be/8XnoIFj4BMI



25 května 2015

Hugo a jeho lásky

Můj dávný přítel Hugo byl člověk celkem tuctový, ale měl jednu vlastnost, která ho odlišovala od všech lidí, které jsem kdy znal. Zatímco skoro každý má za mlada určitou ctižádostivost to takzvaně někam dotáhnout, Hugo byl typem ušlápnutého človíčka, nechtěl v ničem vynikat, byl plachý až stydlivý, krátce introvert, ale povahově charakterní dobrák a víceméně samorost. Řídil se  pokud možno desaterem božích přikázání, miloval hudbu a chodil často na muzikály i na koncerty.

Poznal jsem ho v době, když mu už bylo pětadvacet, nekouřil, nepil, byl dosud panicem a já jsem mu tenkrát říkal: "Člověče panic je na nic!", pojď se mnou někam do baru mezi lidi, kde se seznámíš s nějakou krásnou babou a uvidíš, že se ti to bude líbit a začneš trochu žít! Nepodařilo se mi ho ale přemluvit. Asi o půl roku později mi z ničeho nic zavolal, že se seznámil s krásnou ženou Annou, která je prodavačkou v mlékárně, a ta se mu zdá být docela hodně sympatická.

Na mé zvědavé dotazy, jak se seznámili mi prozradil, že si byl koupit lahev mléka, která mu však vyklouzla z ruky a spadla na tamní kamennou podlahu. Lahev to nevydržela a tak musel pak společně s Annou vytřít podlahu v celé mlékárně a při té příležitosti se seznámili a dali si první schůzku před nádražím u hodin.
"Jak romantické", poznamenal jsem suše. 
"Anna je moc hodná dívka, na každý rande mi přinese něco z toho, co mají v krámě, jako jogurt, nebo sýr či housku s máslem a taveňák nebo romadur. Jenže se mi zdá, že se chce vdávat, a to mi dost vadí...", řekl zamyšleně Hugo.
"No, a jak jste na tom, po stránce intimní", zeptal jsem se přímo, "už jste spolu spali?"
"Čoveče, neblázni, nevíš kde?", vybuchl Hugo, "já bydlím v podnájmu, tam to nejde a vona bydlí u rodičů..."

Asi tak po dvou měsících mi zatelefonoval, že už má novou ženu, jmenuje se Jana a je starší, je rozvedená, ale má svou vlastní garsonku a protože pracuje v řeznictví, nosí mu na schůzku někdy šunku, jindy tlačenku, jednou dokonce i řízek! Seznámili se prý přes agenturu Seznamka. Jana je skvělá, hlavně proto, že mu připomíná jeho maminku. 
"No, tak to je tedy terno, Hugo! Zvu tě na grog do bezvadné hospody "U bílé plachty" a musíš mi to dopodrobna vyprávět. Udělal bych z toho povídku."

Venku pěkně mrzlo a fičel severák, když jsme si v té hospodě dali s Hugem výborný grog, který měl tu kouzelnou moc rozvázat Hugovi jazyk a ten začal široce líčit svůj příběh.
"Míro, představ si, já přijdu prvně v životě do takový agentůry a říkám tam tý slečně, která se mi taky líbila: "Mé jméno je Hugo Pomočatý a chtěl bych se seznámit s krásnou ženou, která má byt a nechce se hned vdávat, třeba až někdy později. Chci, aby byla štíhlá, a aby mě měla ráda, no, mohla by klidně vypadat jako vy. Jinak nechci nic, nemusí být ani bohatá, já taky nic nemám..."
"Počkat, pane Pomočený,..."
"Nikoliv slečno, Pomočatý, Hugo!"
"Promiňte, pane Pomoč-čatý, my potřebujeme nejprve pro naše podklady vaše nacionále a další charakteristiky, abychom mohli vyhledat z toho celého množství zájemkyň, právě ty v úvahu připadající a teprve potom si budete moci vybrat takovou dámu z naší databáze, která nejlépe odpovídá vašim představám. Musím vám ale poradit, abyste apriorně nezamítal svatbu, tím by se okruh v úvahu připadajících dam rapidně zúžil. Prosím, zde tento formulář pečlivě a čitelně vyplňte, třeba až doma, nebo zde, jak chcete. Tady vedle je písárna."

Tak jsem to tam začal vyplňovat a do toho tam vtrhla jak uragán Jana, měla v ruce ten samej formulář a slovo dalo slovo a tak jsme se seznámili. Sice na půdě Seznamky, ale vlastně zadarmo, cha-chá, protože jsme ještě neměli podepsanou smlouvu!
"Takže to šlo rychle a když ona má byt, tak už jsi zajisté odložil věnec panický, ne?, zeptal jsem se zvědavě.
"Čoveče, Míro, vlastně - dosud ne. Vono jsem měl takovou trému, že to nešlo", řekl hlasem jako by se omlouval.
"No, neblbni mi hlavu, Hugo, a kolikrát ses o to pokoušel, ty trumbero?" 
"Já jsem ti ani nějak neměl chuť, ona se tedy chudák snažila, ale nic to nebylo platný, já už když jdu k ní do bytu, mám apriorně strach, že dostanu zase strach – a taky že jo!" 
"Prosím tě seznam mě s ní, já bych jí chtěl vidět, copak je tak málo sexy?"
"Mám tady její fotku, podívej se, myslím, že je sexy až moc!"

Podíval jsem se a zhodnotil: "Tedy poprsím by mohla mlátit poledne, ale jinak typická řeznice. Hugo, máš pravdu, z tý bych měl taky strach, mimochodem nevíš kolik váží?"
"Ona je tak trochu hromotluk. Je větší než já a váží prý 99 kilo."
"A to si asi eště ubírá. Ale ty jsi přece chtěl mladou, drobnou a štíhlou! To všechno ona není!"
"Nojo, ale Jana je celá moje máma, má byt a umí vařit, a za seznámení jsem ušetřil tisícovku!"
"Probůh, Hugo, nebuď tak blbej materialista!", řekl jsem mu naštvaně, "napřed chodíš s mlíkařkou a když ses přecpal sejrů tak jsi zbalil řeznici s tlačenkou a řízkama a teď, když to tak půjde dál, přijde příště na řadu cukrářka s kremrolema. Nebuď tak přízemně vypočítavej, na ženy musíš mít úplně jiný kriteria: něžnost, věrnost a půvab!"

Asi o měsíc později mi zavolal Hugo do práce: "Míro, podrž se, mám pro tebe dvě zprávy: dobrou a špatnou. Tak zaprvé jsem se rozešel s řeznicí Janou a tím pádem je v čudu i její šunka a tlačenka a bohužel v týhle krutý zimě taky její útulná garsonka. Víš, přišlo to nečekaně, byli jsme spolu v divadle na muzikálu a cestou nazpět jsem já, plnej dojmů z tý hry, chtěl zajít někam do kavárny a v klidu si s ní popovídat o tom kuse. Probrat dialogy, výkony herců i hudbu a zpěvy. Jenže vona mi nato, zcela mimo mísu, řekla: "To všechno můžeme probrat u mně doma, mám tam ještě nudlovou polívku a pár karbanátků..."  Nenechal jsem jí domluvit. To mě tak silně dožralo, že jsem zařval: "Já tady mluvím vo umění a ty vo karbanátkách! Čau, tím jsme spolu skončili, už se nemusíme nikdy vidět!", Hugo se odmlčel a pak tiše dodal: "Možná, že jsem jí tím ukřivdil, ale otočil jsem se na kramfleku a hrdě odkráčel domů."

"Správně jsi jednal, Hugo, vy jste se k sobě nehodili, duše poetická a řeznice – ale teď, co je ta dobrá zpráva?"
"To byla ta dobrá zpráva! Ta špatná podle tebe je, že jsem včera v kině, vomylem rozšlápl jedný slečně eskymo, co jí upadlo na zem, čehož jsem si nejdřív nevšiml - a tak jsem jí pak koupil nový eskymo..."
"A proč špatná zpráva?", divil jsem se, "hlavně že jste se seznámili, ty máčku, to se počítá! Je hezká?"
"Je přímo nádherná, ale rande jsem si s ní radši neudělal."
"Proč, proboha?"
"Dyk ty sám jsi mě před ní varoval, vona je totiž cukrářka!"

https://youtu.be/VGn84tel_Lg

14 května 2015

Malířka i Sokolka a Peprle-ajznboňák

Moje drahá matka byla nejenom amatérská básnířka, jak už jsem zde jednou v jiném memoáru popsal, ale také malířka. a zároveň i aktivní Sokolka. Malovala zásadně olejem, ale ne podle skutečnosti, nýbrž podle pohlednic. Když někdo od ní chtěl obraz, přinesl si sám, nebo si vybral z její sady pohlednic krajinku, vázu s květinami, nebo zátiší a ona mu to přesně i v požadované velikosti namalovala. 
Za svůj život namalovala asi 120 obrázků, většinu rozdala, ale něco i prodala. Zvláštní je, že jediný originál, namalovaný podle skutečnosti, je tento můj portrét. Pamatuji si dodnes, když mě malovala jak jsem byl dvojnásobně mrzutý. Jednak jsem se nesměl hýbat a jednak jsem byl navlečen do sametových šatiček s krajkovým límečkem a manžetami a to mě vůbec nebavilo. Matka si původně přála mít holčičku a narodil jsem se bohužel jenom já, takže si mne strojila podle svého vkusu, jak je patrno z této, pro mne historicky cenné, podobizny z roku 1935.
Od mého roku jedna až do mých pěti let jsme bydleli v Turnově. Otec tam pracoval jako cizojazyčný korespondent v továrně na bižuterii, matka, tak jak to bylo tehdy normální, byla doma a mimo své umělecké vzněty byla nadšenou Sokolkou. Nejprve tam chodila jenom dva dny v týdnu večer cvičit, později se stala též cvičitelkou malých žákyň. Večer, když už byl otec z práce doma to nebyl problém jít do Sokola, ale odpoledne chodit cvičit žákyně, znamenalo otazník co se mnou? Neměla mě komu svěřit a tak si mě jednoduše brala sebou. Takže již ve třech letech jsem byl asi tím nejmladším Sokolíkem v republice. 
Vzpomínám si jak jsem tam seděl na parketách a díval se na holčičky jak cvičí a potom o přestávce si se mnou hrály jako s panenkou. To se mi líbilo. Jedna z nich jménem Anežka bydlela blízko nás a nabídla se, že mne bude i doma hlídat, když třeba moje mamka půjde do města na nákup. Byla to odvaha nechat mně hlídat osmiletou holčičkou, což se jednou nevyplatilo. Anežka si v matčině nepřítomnosti začala žehlit přes mokrý hadr svoji blůzičku. Najednou mi řekla, abych si sáhl na ten hadr, ze kterého se pářilo a já jelimánek to udělal. Přidržela mi ruku tak, abych nemohl ucuknout a tím jsem měl opařenou celou dlaň. Řval jsem jako tur, do toho přišla máti zpět z konzumu a bylo zle. Anežka dostala okamžitý vyhazov a tak skončila moje opatrovnice. Přivolaný pan doktor Koťátko (tak se skutečně jmenoval) mi ruku polil nějakým olejem a strčil do mouky a neštěstí bylo ošetřeno. 

Jednou odpoledne mne, coby čtyřletého vzali rodiče poprvé do biografu a máti mne oblékla do zmíněných sametových šatiček, které mi sama ušila, navlékla mi bílé punčošky a nové botičky a poslala mne zatím, než se sami s otcem vypraví, ven na vzduch. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a neumazal se. Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Jsa si vědom toho, že se nesmím umazat, vybral jsem si jednu odlehlou louži a sedě na bobku jsem si v ní, pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku. Toho si všiml jeden větší kluk, popadl mě pod rameny a k potěšení všech ostatních mne pěkně celého v té louži vymáchal. Šel jsem domů s brekem, ale když se ukázalo, že nedostanu vařečkou, protože jsem za to evidentně nemohl, jsem byl celkem rád, že se to stalo, aspoň jsem mohl hned ty nemožné holčičí šatičky sundat.

V turnovské mateřské školce jsem působil též jako sólový herec, tím, že jsem měl fenomenální paměť. Máti mi přečetla moji roli, stačilo dvakrát-třikrát a já ji uměl nazpaměť. Na jedné besídce pro rodiče a známé jsem měl hlavní roli zajíčka, který varoval tančící kuřátka (asi 6 holčiček), aby si daly pozor na kmotru lišku. Paní učitelka, když jsem prvně spatřil osvětlenou rampu jeviště, mi řekla: "Jdi tam dopředu a mluv tak nahlas, aby tě diváci dobře slyšeli." 
Inu, poslechl jsem ji, došel až na rampu a otočen do hlediště jsem spustil nahlas svoji naučenou roli, domluva kuřátkům. Zatímco tedy tančící kuřátka byla v pozadí za mnou, já oslovil de facto obecenstvo: "Milá kuřátka!" V hledišti to zašumělo smíchem i potleskem, a v tu ránu jsem byl slavnější než Gréta Garbo.
A zde je fotka ze školky, já v levém rohu dole, a moje neustále padající kšandička.
https://youtu.be/it4UhTRGXfo

 A když jsem na začátku této vzpomínky napsal, že moje matka byla amatérská básnířka, tak jsem zapomněl podotknout, že také psala své paměti, ze kterých jsem vybral jako ukázku tuto, nazvanou poněkud nesrozumitelně "PEPRLE".

MARTA TOMSOVÁ:
Peprle byl kohoutek a dostal se k nám tak, že ho jednou přinesl můj syn Mirek ze školy. Jeden jeho spolužák, dojíždějící do školy vlakem, přinesl maličké kuřátko, které našel v hale Masarykova nádraží mezi davem cestujících. Posadil ho třídní profesorce na katedru se slovy: "Nechtěl jsem, aby ho někdo zašlápl." Profesorka, když se vzpamatovala z překvapení, zeptala se celé třídy, kdo by chtěl to kuře vzít domů? Nikdo neměl zájem, a tak se nad ním smiloval můj syn a přinesl mi ho v malé krabičce s dírkami.

 Kuřátko bylo asi dva-tři dny staré, celkem málo vzhledné, kropenaté, a já jsem si myslela, že to bude kuře od nějakého hrabavého ptáka. Syn mu chtěl říkat "Ajznboňák", ale já jsem mu začala říkat "Peprle", pro jeho jakoby popepřeného peří. Kuře si u nás v bytě rychle zvyklo, běhalo stále za mnou a když jsem si sedla, skočilo mi na bačkoru a zavřelo spokojeně očička. Nedalo se nic dělat, musela jsem na sebe vzít roli slepičí maminky. Když trochu povyrostlo, začalo mi sedat na klín, chtělo se mnou zobat z talíře a bralo mi kousky jídla z vidličky.
 Nakonec jsem se dohodla s mojí maminkou v Benátkách n/Jiz., že jí ho dovezu a přidáme ho k jejím pěti slepicím. Jenže Peprle zásadně odmítalo společnost slepic a nesedalo s nimi na hřadu, nýbrž na okně a žalostně pípalo. Netrvalo to ale dlouho a zvyklo si.
Když jsem asi po půl roce zase přijela do Benátek, řekla  mi maminka, abych se šla podívat do zahrádky na Peprle. Nemohla jsem očím uvěřit, byl z něho veliký, krásný kohout, hýřící barvami a leskem. V údivu jsem na něj zavolala: "Prprle, ty jsi ale krasavec!" Jak mě uslyšel, zvedl hlavu od země, kde hrabal a rozběhl se ke mně, mírně pokvokávaje.

 Načež šel se mnou do domu a do kuchyně. Vykračoval si důstojně z jedné nohy na druhou a pozorně si prohlížel obydlí, kde byl poprvé. Musela jsem ho na nátlak maminky odvést na dvůr a rychle zavřít domovní dveře. Chvíli jsme si s maminkou povídaly, když mě překvapilo, že nedovřené dveře do pokoje se pomalu pootevírají a najednou tam vykoukla hlavička s červeným hřebínkem. Peprle rozrazil dveře celým tělem a rozběhl se ke mně. V pokoji totiž bylo pootevřené okno do dvora, kudy se tam vloupal. Trochu jsem si ho pochovala na klíně a byla jsem šťastná, že i po tolika měsících si mě pamatoval. A pak, že jenom psi jsou věrni!
Když ho potom jeden vzteklý myslivec za jeho ranní kokrhání zastřelil, všichni jsme ho oplakali...
https://youtu.be/Q7eykfzHaeQ

13 května 2015

Člověk míní - život mění

 V roce 1948, tedy dříve než komoušové postačili všechno hezké zničit, zakázat a zcenzurovat, jsem viděl krásný revuální americký film »Dvě děvčátka a námořník«. Hrál v něm také mimo jiné Harry James se svým orchestrem a ten mě okouzlil nejvíc. Rozhodl jsem se, ve svých šestnácti letech, že budu také trumpetistou a budu mít takový orchestr jako on a ten, že by se mohl jmenovat »Mickey Tomes and his Melody Boys«.

Nejprve moje předsevzetí troskotalo na tom, že nemám trubku a ta stojí aspoň dva tisíce. Začal jsem vyjednávat s matkou. Otec, jako vždy, neměl žádný názor a tudíž nehrál roli. Diplomaticky jsem operoval tím, že když mi bylo devět let, chtěla máti, abych se učil na klavír, což mi sice šlo, ale pro jiné aktivity, jako čutání hadráku na louce, jsem to neměl rád. Když jsem se jednou dostavil k učitelce klavíru se špinavýma rukama od mičudy a otisky mých zpocených prstů se objevily na bílých klávesách, vyhodila mě tato nóbl dáma, abych si šel napřed domů umýt ruce a já se tím pádem rozhodl, že už tam přestanu chodit. 
Navázal jsem na tuto událost ve svém usilovném projevu k matce: „Teď už je to sedm let, co jsem se přestal učit na klavír, jenže já bych se chtěl přece jen věnovat hudbě a začít znovu. Teď z toho totiž mám lepší rozum, než v devíti letech. 

„Tak dobrá, Mirku“, řekla máti povolně, „až to bude finančně možné, pronajmu si domů malé pianino a můžeme se učit oba!“ S tímto řešením jsem nesouhlasil: "To ne, mě piáno nebaví, já bych chtěl hrát na trubku, jako Harry James“ trval jsem na svém. „Prosím tě, co je to za pitomost, na trubku a kdo je to ten Džems?“, divila se máti. No, dalo mi to práci ji přesvědčit a trvalo to dva roky, než jsem jako dárek za maturitu dostal krásnou stříbrnou trubku za čtyři tisíce, na splátky.



Začal jsem ihned a bez problémů dojíždět tramvají z Podolí až do hudební školy na Petrské náměstí. Skoro současně  jsem začal stavět
svůj vysněný jazzový orchestr, jenže jsem sehnal s bídou jednoho kytaristu, jednoho křídlovkáře a jednoho, co trochu brnkal na mandolínu. K tomu ještě přišel za námi na louku, kde jsme zkoušeli, jeden malej kluk, že by hrál s námi, dovede prý bubnovat na prádelní hrnec jako opravdickej bubeník.


Po roce se ukázalo, že na rozdíl od klavíru, který mi docela šel, pro trumpetu nemám ani talent ani správný nátisk. A tak jsem nakonec trubku prodal za dva tisíce a naučil se brnkat na kytaru, což bylo lehčí. Jednou jsem se stal dokonce na dva večery klavíristou proti své vůli, aniž bych na klavír uměl zahrát třeba „Šla Nanynka do zelí“.

Bylo to na horské boudě v Krkonoších, všichni chtěli zpívat a já jsem je měl doprovázet, jenže kytaru jsem sebou neměl. Někdo navrhl, abych je tedy doprovázel na klavír. Usedl jsem pod nátlakem ke klavíru a vědom si toho, že na kytaru bych zahrál skoro všechny lidové písně na tři akordy, našel jsem si na klavíru akordy C-dur, G7 a F-dur a už to jelo! Oni zpívali a já k tomu mastil tyto tři akordy a oni mne, asi vlivem alkoholu, všichni považovali za bezva klavíristu.

Když pak druhý den večer chtěli, abych jim zahrál Rhapsody in Blue nebo Bugatti step, nikdo mi nevěřil, že hrát neumím a nepodařilo se mi to nikomu vysvětlit, mysleli si, že jenom dělám fóry a že s mi chce spát. Nakonec za mnou přišel na pokoj vedoucí chaty, že mi to zaplatí, ale abych šel dolů zahrát, hosté si to prý moc přejí. Sešel jsem tedy dolu do restaurace a znovu jim vysvětlil, že hrát sice neumím, ale mohu jejich zpěv toliko doprovázet, jako včera jednotlivými akordy, jako na kytaru. Ozvalo se souhlasné mručení a výkřiky: „Tak už nekecej a hraj!“
Takže nakonec ze mne nebyl ani trumpetista Harry James, ani klavírista George Gershwin, ale jen nouzový kytaro-klavírista...

12 května 2015

Bettina zlobí

  Už je to dva roky, co jsem napsal příběh „Fauvéčko a krásné ruce" a hodlal jsem brzy pokračovat v jeho dalším líčení, což jsem si ale potom dlouho rozmýšlel, protože ono to pokračování moc nezapadalo do mého obvyklého optimisticko-romantického žánru. Tento příběh je ze života a jak známo, ten není vždy jen růžovou zahradou, ale jsou i špatné dny, o kterých celkem nerad píši, jsem kovaným optimistou. Dnes jsem si ale řekl, ponechám toto rozhodnutí na čtenářích a uvidím jejich ohlasy, jestli mají ve většině radši optimistické vidění světa, nebo to hororově skeptické... 

Od onoho neplánovaného výletu do lesní restaurace „Jägerhof" jsme se s Bettinou ve firmě sice občas potkávali, někdy spolu poobědvali v kantýně, ale jinak mimo firmu jsme už spolu nikde nebyli. Věděl jsem, že se rozvádí a zdálo se mi, že by o to ani nestála se mnou někam jít, měla mimo to dvě úmrtí v rodině, čili měla zřejmě svých starostí dost. Až asi za půl roku mi sama při náhodném setkání ve výtahu oznámila, že už má konečně rozvod za sebou, a že ji to stálo moc peněz a ještě více nervů.

Jednou, když jsem si v polední přestávce odskočil jako vždy do nákupního centra, abych nakoupil jídlo na víkend, jsme se náhodně potkali u pultu s masem.
„Copak vy zde asi nakupujete Mirku", zaslechl jsem za sebou.
„Ale - je pátek a lednice doma zeje prázdnotou, tak musím doplnit zásoby", řekl jsem, a co vy, Bettino, dejte mi nějaký tip, co budete vařit, já zatím hledám nápad!"
„Já dnes nic vařit nebudu", zavrtěla Bettina hlavou „nakoupím uzeniny, sýry a housky a budu celý víkend ležet v posteli a číst si a lenošit nebo prostě jen spát, spát a snít..." 
„To máte fajn program, já musím kvůli dceři něco uklohnit, abychom nechodili pořád k tomu Číňanovi vedle v baráku, dostáváme už z toho oba šikmé oči."
„A jakže je stará ta vaše dceruška?"
„Osm, je to ještě kuře - pozor, právě mě napadlo, že bych mohl udělat pečená kuřecí stehýnka na rajčatech a na černých olivách, to má Gitti dokonce radši než hamburgra."
„Hmm, to může být dobré", řekla uznale Bettina, „obdivuji, jak dovedete vařit."
„Kdybyste dostala chuť, Betty, můžete klidně přijít zítra na večeři, máte to k nám jen pár kroků." Bettina však s díky odmítla, popřáli jsme si pěkný víkend a rozloučili se.

 Byl jsem dost překvapen, když druhý den večer v devět se ozvala Bettina v telefonu: „Promiňte, že ruším, Mirku", její hlas se chvěl a zněl téměř plačtivě, „platí ještě vaše pozvánka k večeři?"
„To víte, že platí, my už jsme sice dávno po večeři a dcera už leží v posteli, ale jídla je tu dost, když přijdete, tak to jen přihřeju a je to docela poživatelné, nebojte se!"
„Jenže já-já nejsem doma... jsem ve Wiesbadenu... a bez auta a bez ničeho...", její hlas zněl divně, připadlo mi, že je opilá. Navrhl jsem jí: „Vemte si taxíka a jste tu hned jako na koni! Já vám na něj přidám!" Netrvalo to ani patnáct minut a Bettina byla u baráku. Když jsem odemkl domovní dveře, stála tam celá rozevlátá s mrzutým taxíkářem, načež mu řekla ledabyle: „Manžel vám to zaplatí", a hrnula se dovnitř.
Neměl jsem na výběr než to zaplatit. V bytě pak odhodila kabát na židli se slovy: „Nedívejte se na mne tak, já vím, že vypadám hrozně, vím, že jsem praštěná, ale nevím si rady, Mirku, já si zoufám..." a slzy se jí valily po tvářích.
„Bettino, prosím vás, uklidněte se a povězte mi co se děje, já připravím to jídlo, pojďte se mnou do kuchyně", snažil jsem se ji uklidnit, „vy jste asi něco bumbala, že jo, mám vám dát napřed třeba černou kávu?" 
„Ne, nechci kafe, ani nechci jídlo", rozkřikla se, „když, tak mi dejte koňak!" 
Nalil jsem jí tedy štamperle, ona rychle spolkla nějakou tabletu, hodila koňak do sebe na ex, načež spustila svou zpověď: „Všechno se mi najednou sesypalo, ten rozvod a do toho zemřela moje matka a za tři měsíce nato můj otec, nikoho nemám, jsem jedináček, ten můj gauner si sebral všechny úspory co byly na našem společném kontě, musela jsem zaplatit právníka a dva pohřby, takže jsem pořád víc přetahovala moje konto v bance až mi řekli stop! Víc to nejde a dnes jsem v zoufalství poslechla tu blbou Emu a jela do wiesbadenského kasina na ruletu, ona tam prý posledně vyhrála osm tisíc! Jenže já jsem tam prohrála svůj poslední šek. Skončila jsem na úplném dně a neměla ani pět marek na parking!"

„Takže vy jste tam to vaše autíčko nechala?" Přikývla. "Bettino, jak je to možné, ještě včera jste vypadala docela suverénně, co se stalo, že jste se tak najednou sesypala?"
„Včera jsem se ještě dovedla ovládat, díky Lexotanilu."
„Proboha, Lexotanil? Snad neberete tenhle šmejd pravidelně, to bylo to, co jste teď spolkla? To je přece těžce návyková droga! A ještě to zapít alkoholem!"
„Když jdu do práce musím si to vzít, abych nebrečela, já vím, že to je návykové, a tak jsem si to dnes nevzala a propadla se do těžkého spleenu a hlavně, já mám strach ze života..."
„S tím práškem musíte ihned přestat, Betty, vemte si třeba dovolenou, peníze vám půjčím a odjeďte někam. Máte nějaké příbuzné, ke komu můžete na návštěvu, abyste přišla na jiné myšlenky a do jiného prostředí?"
„Ne, já nikoho nemám, jen tu zmiji -  sestřenici, co to patlá s mým ex-manželem!"
„Já jenom nechápu, že jste volila ruletu jako záchranu, vždyť vy jste inteligentní rozumná žena, do kasina můžete jít jako do divadla za zábavou, to ano, ale ne tam jít s úmyslem vyřešit svůj finanční problém, to je předprogramovaná cesta do záhuby!"

„Ta tichá a jímavá atmosféra kasina, mě dokonale zblbla. Vyzvedla jsem na poslední šek 400 marek a napsala jsem si data narození mých zesnulých rodičů 27.5. a 12. 9., a řekla si, že to jsou moje šťastná čísla do rulety. Když jsem pak viděla, že všechna tato čtyři čísla jsou v ruletě červená, tak mne to napadlo vsadit celou stovku na červenou barvu a tak mám hned tu maximální pravděpodobnost výhry 1:2. Věřila jsem, že se na mne drazí rodiče z nebe dívají a nenechají mně prohrát. Jenže padla šestka – a ta je černá! Vsadila jsem druhou stovku znovu na červenou a přišla pětatřicítka, a ta je taky černá! Říkala jsem si, že teď už musí přijít červená, tak jsem ji vsadila znovu - a padla desítka - ČERNÁ! Nakonec, s tou poslední stovkou jsem se dlouho rozmýšlela, přece když šla třikrát po sobě černá, tak teď už musí určitě přijít červená a vsadila jsem zase na červenou. Ale padla ta pitomá, pitomá, černá desítka znovu! A zbytek peněz jsem prochlastala..."
„To byla od vás kardinální blbost, Bettino, tak se ruleta nesmí hrát, kdybyste se mne zeptala, tak bych vám to rozmluvil, na tom už spousta lidí prodělala gatě..." 
Bettina vyprskla: „To mi je teď plat prtný, takovýhle rady! Dej mi radši eště jeden koňak!", začala mi najednou tykat, prášek už zřejmě za-účinkoval.

„Ne, milá Bettino, nedám ti koňak, už máš až dost, dám ti radši najíst, abys měla něco hutného v žaludku, kromě alkoholu."
„Dej mi koňak, nebo budu zlá!"  Bettina zvýšila svůj hlas.
Najednou jsem byl přímým svědkem "in natura", proměny  lidské osobnosti - pomocí alkoholu!
„Psst, buď ticho! Vzbudí se Brigitta!", okřikl jsem ji.
Bettina najednou značně zrudla v obličeji, popadla dlouhý kuchyňský nůž co ležel na stole a otočila se s ním proti mně: „Dej mi okamžitě napít! Potřebuju to, sakra, nechápeš to?"
„Bettino, to je nesmysl, zachovej klid, podívej se, já ti chci přece pomoct!"
„Já chci vědět, teď hned, jak mi chceš pomoct? Vezmeš si mě za ženu?" a rozpřáhla se s nožem v ruce.
Díky tomu, že měla celkem subtilní postavičku, tak jsem ji lehce přemohl, sebral jí nůž a okamžitě ji odvedl z bytu, hodil na ni kabát, dal jí do ruky pětistovku a dovedl ji až k jejímu baráku. Šla jako beránek, vztek z ní vyprchal a já se s ní rozloučil slovy: „Jdi si lehnout, Betty, a vyspi se z toho! Neboj, v práci se ode mne nikdo nic nedoví!" 

Od té doby jsme se sice občas potkávali ve firmě, ale ona se mi vyhýbala očima, bylo jí to trapné a nikdy jsme už, mimo pozdrav, spolu neprohodili ani slovo. Měla patrně špatné svědomí, bylo mi jí sice líto, ale bál jsem se ji oslovit, aby si nemyslela, že snad chci od ní tu pětistovku nazpět. Ale často si na ni i po letech vzpomenu,  Bettina byla prostě směsí čardáše i ženskosti...
PS.:
Podstatně lepší vzpomínku z té doby mám na slečnu, co mě dopadla při krádeži jejího auta...