26 května 2018

Inzerát: "Štěstí je v nás a ne kolem nás."

Jednou při obědě v kantýně si Ludva přisedl k upovídané Stáně, které se říkalo "Reuter", byla tou nejlépe informovanou osobou o všem, co se u nich ve firmě šustlo. Ludva chtěje využít této její vlastnosti se jí zeptal: „Ty, Stáničko, prosím tě, řekni mi, co je to za novou netykavku v tom vašem oddělení? Ta se pořád tváří jako když ji dřou obě boty, nebo  ji škrtí podprsenka, nebo snad obojí." 
„Myslím si, Ludvo, že se Kláře fakt všeobecně hodně křivdí. Ona je na tom psychicky špatně, ale jinak je to moc hodná holka. Jí totiž uškodila ta její nápadná krása a možná i to její cizí jméno. Nikomu to neříkej, ale ona byla před dvěma roky brutálně znásilněna a dodneška se bojí chlapů a vyhýbá se jim“, svěřila mu tiše, jako by šlo o státní tajemství. 

Od toho dne začal Ludvík Kraus vidět Claru Watson v úplné jiném světle. Když si tak pro sebe odmyslel ten její výraz "nedotknutelnosti", musel si sám přiznat, že se mu opravdu líbí. Měla krásně krojené rty a hluboké oči. Strojila se i mluvila na jeho vkus sice moc upjatě jako stará panna, ale figurálně byla sexy. Ačkoliv měl ve svých pětatřiceti letech dosti bohatou praxi ve styku se ženami, teď pod dojmem toho co o ní věděl, by se ani neodvážil začít s ní flirtovat jako s jinými ženami. Věděl, že by pohořel, právětak jako jeho kolegové, kteří se u ní už o něco marně pokoušeli. 
Ludvík právě přicházel do let, kdy se mu přestával zamlouvat jeho staromládenecký život. Čím dál tím víc si začal brát do hlavy, že kdyby byla Klárka k němu příjemnější, že by byla přesně typem ženy, kterou by si byl ochoten i vzít a věřil, že by s ní byl šťasten. Jenže ona byla pro něj dostupná asi jako Mont Everest pro vozíčkáře. 

Teprve asi o půl roku později se Ludvovi naskytla taková zvláštní příležitost pokusit se o nemožné na poli sblížení se s Klárkou. Stáňa mu opět pod slibem mlčenlivosti ukázala výstřižek z novin: „Podívej se, Ludvo, Klára si podala tenhle inzerát, dnes jí vyšel, ale nikomu ani muk, svěřila se jenom mně.“ 
„To se tedy svěřuje té pravé“, poznamenal ironicky Ludvík. 
„To teda né“, protestovala Stáňa, „já jsem sice hodně ukecaná, ale Klára mně věří a já ji nikdy nezklamu. Todle říkám jen tobě a kdybys něco vykecal, tak ti utrhnu kebuli, fakt!“ Pod hraným nezájmem Ludvíka o inzerát, se ale skrýval v jeho mozku červotoč, který mu našeptall: 
"Opatři si ty noviny a napiš jí!" 
Doma potom v klidu si pozorně přečetl sympatický text inzerátu: 
Hledám inteligentního muže, který by si rád dopisoval s 25-letou osamělou ženou, osobní setkání není nutné. „Štěstí je v nás a ne kolem nás!“ Do ATL Zn: 271285 
Ludvík chytil inspiraci a začal ihned komponovat dopis značce do administrace tohoto listu: 

Milá slečno Violo, 
protože tuším, že se na Váš milý inzerát ozve aspoň stovka zájemců o dopisování, musím se chtě-nechtě zviditelnit tak, abych se nestal, po roztržení obálky, okamžitou potravou Vašeho odpadního koše. Všimněte si prosím, že můj dopis vybočuje ve všech směrech z normálu. Nejprve Vám vysvětlím, proč jsem Vás nazval Violou. Ne, že bych tohle jméno nějak preferoval, ale musel jsem Vás nějak oslovit, a uznejte sama, že: „Milá značko 271285“ není vůbec hezké. 
Pohled do kalendáře mne poučil, že je dnes 25. květen - svátek Violy a ihned příští den, tedy Viole nejblíže, je svátek Filipa. A tak jsem sám sebe překřtil na Filipa, aby Vám to nebylo líto. Nerad bych se totiž dočkal Vašeho zamítavého dopisu a tak zůstanu zatím raději v anonymitě a budu psát první tři dopisy jenom já Vám. Mezitím, jak doufám, se ocitnou ostatní moji konkurenti v popelnici, a já budu mít podstatně větší naději, že se v budoucnu stanete nejen mojí dopisovací přítelkyní, ale možná...?

Budu mít pro Vás v každém dopise aspoň jedno překvapení a z toho důvodu si myslím, že nevyhodíte můj dopis neotevřený i kdyby došlo na tu, pro mne nejnepříznivější eventualitu, totiž, že se chybně rozhodnete pro některého z mých devadesáti devíti soků. Uvidíte, že zdrcující většina těch ostatních pisálků bude blábolit jenom o sobě a svých přednostech, v nejlepším případě pak o tom, jakou by Vás chtěli mít, co by jim vadilo a co by se jim líbilo. 
Naproti tomu o mně nevíte vůbec nic, i ten Filip je vymyšlený. Já o Vás také nevím skoro nic. Vzhled nehraje roli, je pomíjející a proměnný. Sama říkáte, že setkání není nutné. To, co je důležité je charakter, a ten jsem již částečně poznal. Vaše moto inzerátu: „Štěstí je v nás a ne okolo nás“ mi napovědělo hodně, a já k tomu dodávám, že štěstí nejsou cukrlátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro Vás někde ťuká ještě jedno srdce... 
Končím slíbeným překvapením: Já udělám všechno pro to, abychom se my dva jednoho nádherného dne seznámili osobně – a pak se uvidí..!  Zdraví Vás Filip. 

Potom, tak jako pavouk v centru své rozprostřené sítě čekal celý týden a z povzdálí pozoroval svou mušku Klárku. Rozhodl se jednat s nejvyšší možnou opatrností a nikomu, ani Stáně, nic o svých plánech neříkat. Nejprve musí vypátrat, kde Clara Watson bydlí, aniž by se se na to kohokoliv zeptal. Došel si na osobní oddělení a pod záminkou, že potřebuje vyhledat adresu jednoho jejich nemocného kolegy si vypůjčil jeden výtisk adresáře všech zaměstnanců firmy. Pod písmenem "W" potom našel to, co intenzivně hledal: Watson Clara, Levá 9, Praha 10. Ještě téhož dne večer tam zajel, aby zazvonil na její jméno na zvonku a potom si počkal v autě na to, které okno se rozsvítí, což ho zklamalo, žádné okno se nově nerozsvítilo. Večer doma pak napsal Klárce dopis číslo dvě: 

Milá slečno Claro, 
překvapení v tomto dopise jste už zaregistrovala, znám Vaše jméno i adresu. Jak jsem to získal? Stal se ze mne detektiv a jsem rád,  že v redakci novin nesedí jenom samá neúplatná a mlčící  neviňátka... 
Vaše jméno, Clara, je krásnější než Viola, a já jsem Vám už nemohl a ani nechtěl psát do redakce novin, ale přímo domů. Je sice pravda, že teď mám trošku výčitky, že se Vám možná vnucuji do Vašeho soukromí, aniž byste měla vůbec šanci dát mi najevo, že si to nepřejete. Pokusím se to ihned napravit: V sobotu večer přesně ve 22 hodin zhasněte a rozsviťte, prosím, dvakrát rychle po sobě světlo ve Vašem pokoji. Dvojí zablikání oknem bude pro mne znamenat, že Vám smím napsat svůj třetí dopis. Zůstane-li však Vaše okno němé, budu si nucen přiznat svoji porážku a víc už se neozvu. Toto Vám čestně slibuji! 
Nevím sice, které okno z těch v úvahu připadajících je Vaše, ale to dvojí rychlé zablikání mi pomůže a napoví to, co se já od Vás potřebuji dovědět... 
Zdraví Vás, Váš obdivovatel Filip. 

Celý týden uběhl v klidu. Zato v sobotu čekal Ludvíka ortel, který si vlastně naordinoval sám v podobě světelného signálu z jejího okna. Čím více se schylovalo k večeru, začínal být nervózní. Byl si vědom toho, že jakmile její okno nezabliká, je s Klárkou konec. Přece jí to tak slíbil. Bude muset přestat psát a najednou cítil, že si už zvykl na myšlenku vzít si ji za ženu. 
Pomalu se rozjel k jejímu bydlišti a úmyslně zaparkoval kus před vedlejším domem a zůstal sedět v autě. Byl tu o deset minut dříve a viděl, že skoro všechna okna v Klářině baráku, až na dvě, jsou ponořena do tmy. Znamená to, že není doma, nebo že má její byt ještě taky okno do dvora? Čekal napjatě jestli se náhodou neobjeví na ulici, vracejíc se odněkud domů. Vteřiny se nemožně vlekly a nic se nedělo. Autorádio sice hrálo jeho zamilované skladby Duke Ellingtona, ale on byl rozechvělý jako mladík kráčející prvně do tanečních. 
Hudba zeslábla do ztracena a moderátor ohlásil správný čas: je právě dvaadvacet hodin. Ludvík se znovu rozhlédl na obě strany, neuvidí-li přicházející Klárku, leč marně. Potemnělá ulice zela v té chvíli nevlídnou prázdnotou. Jako naschvál nikde ani živáčka. Minulo několik nekonečných vteřin... Vtom se náhle rozzářilo jedno okno: blik-tma-blik-tma! Liudvíkovi spadl balvan ze srdce, Klára o něj stojí! Ještě té noci si vymyslel scénář pro napsání dopisu číslo tři, který musí být tím rozhodujícím momentem pro jejich první setkání, ale který musí odeslat až za několik dní, aby jeho obsah zněl věrohodně. 

Milá Klárko, 
děkuji Vám, že jste zablikala oknem, a já tedy smím opět psát. Tento dopis Vás ale moc nepotěší, stal se mi totiž úraz a právě ležím v nemocnici. Ještě než se mi to stalo, stačil jsem ve své roli detektiva vypátrat kde pracujete. Dvě vševědoucí sudičky v mlékárně u Vás vedle v domě mne zcela vyčerpávajícně informovaly. Vím už, že máte bratra na vojně, a že jíte ráda netučné jogurty. Co mne však příjemně překvapilo, že pracujete shodou okolností u stejné firmy jako jeden můj dobrý kamarád Ludvík Kraus. Požádal jsem ho, jestli mi budete chtít poslat dopis, aby mi ho doručil sem do nemocnice, a on to prý udělá rád, je opravdu učinlivý a dal mi čestné slovo, že bude naprosto diskrétní. 
Dear Clara, těším se na Váš dopis! Líbám Vás! 
Váš Filip. 
PS: Pište, prosím, rukou abych poznal Vaše písmo!

Klára dočetla a zůstala konsternovaně hledět do prázdna. Hlavou se jí honily překotně myšlenky: Konečně mu mohu napsat, musím si dát záležet na písmu, zítra se ihned pokusím dozvědět se od toho cynika Krause něco bližšího o Filipovi. Stačí jenom když budu k tomu Don Juanovi trochu příjemnější. Chudák Filip je v nemocnici, snad není ten úraz tak moc zlý, když může psát. Ve které nemocnici asi leží, na Karláku? Hned mu napíši a zeptám se ho. 

Příští den vyhledala Ludvíka v jeho kanceláři a měla štěstí, že ho zastihla samotného. Mohla tedy s ním mluvit bez dlouhých okolků přímo k věci: „Dobrý den, pane Krausi, mohu se Vás na něco zeptat soukromě? Je to pro mne důležité, jinak bych vás s tím neobtěžovala.“ 
 "Samozřejmě slečno Watsonová, jsem vám rád a plně k dispozici.“ 
„Ó, jak je sladký ten sukničkář“, napadlo Kláru, ale nahlas řekla, „vy znáte jistého pana Filipa, což je ovšem, jak vím, jen jeho přezdívka.“ 
„Ano, Filip je můj dobrý kamarád, a já mu závidím, že se o něj zajímá taková krasavice jako vy - i když on je už starší,“  řekl rafinovaně Ludvík.
Klára vyprskla: „Já a krasavice? Nebuďte nenáročný! Ale můžete mi říct kolik mu je let?“ 
„Ovšem, pokud mi řeknete i vy svůj věk,“ zazubil se Ludvík.
„Jako gentleman byste se neměl ptát ženy na věk, ale to je vám asi cizí. Jenže já vám to klidně řeknu, je mi už dvacet pět pryč“, řekla hrdě. 
"Fajn, to se dobře počítá: já mám o deset let víc než vy, on má o deset víc než já. Je ten věk pro vás tak směrodatný, snad i důležitější nežli třeba charakter?“, zeptal se ironicky. 
„Ne, stáří není důležité, a že je Filip charakterní to vím, ale chtěla jsem se vás zeptat na jeho adresu a na nemocnici kde momentálně leží.“ řekla nabroušeně. 
„Slečno Watsonová, já musím dodržovat určitý slib mlčenlivosti, ale celou řadu věcí vám milerád povím, ovšem někde jinde než tady v práci. Co příkladně v kavárně Slavia na rohu u Národního divadla?  Zvu vás tam na večeři dnes večer v šest hodin, souhlasíte? Zamluvím hned stůl pro dva.“ 
„To –éé- nevím, nechci, abyste měl se mnou zbytečné výdaje...“ 
Vtom zadrnčel telefon. „Promiňte, slečno... Prosím, Kraus – just a moment, please“, Ludvík se otočil na Kláru, a přikryl rukou sluchátko „takže, tím jsme domluveni, slečno, budu se neobyčejně těšit, nezapomeňte dnes večer v šest ve Slavii!“ 
„Ano,...děkuji vám“, řekla roztržitě a odešla. 

V hezkém prostředí kavárny, při večeři a víně se příjemně odvíjel i jejich rozhovor, Ludvík měl dost času, ale Klára dlouho nevydržela potlačovat svoji zvědavost: "Pane Krausi, můžete mi tedy teď říct, co se vlastně tomu Filipovi stalo a ve které nemocnici leží, mám tady pro něj dopis.“ 
„Slečno Klárko, když dovolíte toto oslovení, musel jsem Filipovi dát čestné slovo, že vám neřeknu kde leží a kde bydlí, jinak smím všechno. On jenom nechce, abyste ho viděla teď, jak vypadá po tom úrazu, ale ten dopis mu každopádně donesu.“ 
„Je to s ním zlé?“, vyhrkla. 
„Ne, vážné to není, ale je to v obličeji. Můžete teď zase vy říci mně, proč vám tak strašně záleží na někom, koho vlastně neznáte?“ 
"Můžete mi dát čestné slovo, tak jako Filipovi, že o tom nebudete s nikým mluvit v práci, je to opravdu diskrétní věc“, řekla tiše Klára. 

 Ludvík přislíbil a ona pokračovala: „Dala jsem si inzerát na dopisování si s někým a dostala jsem asi deset odpovědí, ovšem jen jeho tři dopisy, byly zajímavé a krásné, že jsem na ostatní vůbec nereagovala. On je inteligentní a romantický a přitom vtipný. Je charakterní a asi mě má rád, chce si mne snad dokonce vzít, přestože jsme se nikdy neviděli.“ 
„To je ovšem něco jiného, Klárko, přiznám se, že mu závidím vaši přízeň, a jako jeho dobrý kamarád mu tohle štěstí přeji. Opravdu si vás zaslouží, on je totiž neobyčejně citlivý do sebe uzavřený až plachý člověk.“ 
Ludvík věděl, že musí ještě dnes tuto hru na schovávanou ukončit, ale nesmí jí zranit. Musí diplomaticky, pomocí chvalozpěvů na Filipa dosáhnout opačný efekt, totiž, aby ona sama od sebe došla k názoru, že i navzdory všem superlativům je Filip nemožný, a že ho vlastně nechce. Jak to ale docílit? Náhodně mu sama nahrála na smeč. 
„Pane Krausi, vypadá Filip na těch pětačtyřicet let?“ 
„Vůbec ne, vypadá spíše jako mladý skinhead, což je teď moderní. To, že momentálně tím úrazem přišel o přední zuby, celkem nevadí, protože říkal, že si je nechá co nejdříve udělat a to mnohem lepší a bělejší než měl doposud.“ 

„A víte, jak se mu stal ten úraz“, zeptala se nejistě Klára. 
„Byl bych nerad, kdybyste si to třeba nesprávně vykládala, on se nechal zlákat špatnými kamarády, kteří ho opili. Cestou domů upadl tak nešťastně, že si chudák vyrazil přední zuby a přerazil nos.“ 
„Cože, on pije?“, zděsila se. 
„Ale vůbec ne, to byla nešťastná výjimka, jeho matka by něco takového netrpěla, stará se o něj jako o malé děcko a on ji skutečně vzorně poslouchá.“ 
„On bydlí v pětačtyřiceti ještě u matky“, vzdychla Klára a pokývala hlavou. 
"To je totiž pro něj to nejlepší řešení, platí jednu činži, ona mu vyvařuje, pere na něj, žehlí a je to vůbec moc hodná paní. Někdy Filipovi i snídani do postele přinese.“ 
„Ach né – a co vlastně dělá Filip, čím je kromě toho, že je synáčkem své maminky?“ 
„Víte on Cinta, -é- totiž Filip, býval průvodčím ve vlaku...“ 
"Cože, on se jmenuje Cinta? A jak dál?“, skočila mu do řeči. 
„Neměl bych to možná říkat, on se totiž za své jméno tak trochu stydí. Říkám mu, že je to nesmysl, ale on je taková zakomplexovaná povaha. Chápu, že vás to musí zajímat, víte, on si rád vymýšlí každou chvíli jiné jméno, jen aby se nemusel představovat jako Hyacint Hlupý. 
Klára nemohla potlačit deroucí se smích: „To snad ne!“ 
„Ano, chtěl se již dát přejmenovat, ale jeho matka je proti, a já s ní zcela souhlasím, že by to bylo snad to poslední, co by mělo vadit v citovém vztahu dvou lidí, nemyslíte?“ 
„Hm, to je opravdu to poslední“, řekla rezignovaně. 
„Ale teď mne právě napadá“, Ludvík se kousl do rtů, „vy jste spíše vyšší postavy, kolik asi tak měříte, můžete mi to říct?“ 
„Asi metr sedmdesát“, vzdychla a mávla rukou. 
„Ano, myslel jsem si to, budete trochu větší než on, ale asi jen tak o hlavu, - pozor to měl být vtip, - to jsou jen hloupé detaily, na kterých vůbec nezáleží, hlavní je charakter, a ten on určitě má!“ 
„Pane Krausi, to mi stačí“, řekla zamyšleně, "asi jsem si ho příliš zidealizovala.“ 

„Jak to, Klárko, ten muž je skutečné skvělý a už teď si plánuje jak vylepší jejich byt. Líčil mi jak z něj udělá takové láskyplné hnízdečko pro vás dva, kde nebudete muset ani vařit, ani prát či žehlit, to všechno zastane jeho čiperná matka. Víte, on je takový snílek. Udělal by tu modernizaci v bytě ještě teď třeba hned, ale bohužel přišel o místo, a sociální podpora je ubohá, znáte to. Mimochodem, vyptává se mě stále na vás, jaká jste a co děláte.“ 
„A co ho tak na mně nejvíc zajímá?“, Klára zvedla obočí. 
„Samozřejmě, že se ptal jak vypadáte, jakou máte figuru, jak jste velká, kolik asi tak vážíte, kolik vyděláváte a tak podobně.“ 
„A co jste mu řekl, vždyť to sám ani nevíte.“ 
„To, že jste krásná vím, to ostatní byly jenom odhady, ale i tak byl velice spokojen, věří, že i jeho matka si vás časem oblíbí.“ 
„Nezdá se vám, že je ten Hyacint tak trošičku vypočítavý?“ 
„Ne, to v žádném případě, to byste mu křivdila, je to dobrák od kosti, je veselý, nekouří, nepije, je klidný, nikdy se nerozčiluje - jediné co nesnáší je dieta, jeho hobby je dobré jídlo. Kdyby tu dnes byl s námi, moc by si pochutnal, je to prostě vyslovený fajnšmekr.“ 

 „Řekla bych, jinými slovy, že Filip je asi obézní, ne, pane Krausi? Prosím vás, zanechte toho dohazování a nesnažte se mne ovlivňovat, už jsem se rozhodla. Z vašeho vyprávění vidím, že bych udělala kardinální chybu svého života, kdybych se stala paní Hlupou!“ 
„Proč si to probůh myslíte?“, zeptal se nevinně. 
„Nikdy bych se nevyrovnala jeho skvělé matce a navíc, ani bych se o to nepokoušela. Až půjdete za ním do nemocnice, pane Krausi, snažte se mu to nějak šetrně vysvětlit, to psaní mu v tomto znění vůbec nemohu poslat.“ Vzala svůj dopis ze stolu a strčila si ho zpět do kabelky. 

Ludvík vycítil, že teď právě nastal ten vhodný okamžik, kdy jí může konečně říct pravdu: 
„Klárko, říkejte mi Ludvíku, prosím, a vysvětlete mi, proč bych třeba já nemohl být vaším milým, v čem jsem o tolik horší nežli je ten Filip? A navíc: já nebydlím u matky, moji rodiče dokonce nebydlí ani v Praze, ale až u Plzně.“ 
„Vy nejste horší, Ludvíku, křivdila jsem vám, ale mně doslova učarovaly ty jeho dopisy. On dovede vystihnout to, co člověk cítí a je mile romantický...“ 
„Myslíte si, Klárko, že kdybych já byl autorem oněch tří dopisů na téma: »Štěstí nejsou cukrlátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro vás ťuká ještě jedno srdce«,  že byste si třeba neoblíbila takového mne?“ 
„Ne, proboha, jak to víte? – Vy jste... ne!“ , Klára si zakryla ústa. 

„Ano, Filip. Byla to má jediná šance, Klárko, jak se k vám přiblížit. Vy jste měla na mne od začátku velmi špatný názor, a teď máte možná ještě horší, ale věřte mi, drahá Klárko, že mé city k vám jsou opravdové a že vás mám skutečně vroucně rád. Všechno co stojí v mých dopisech je čistá pravda, až na ten úraz a to jméno Filip, ale i to jsem přece předeslal, že nesouhlasí, pochopte to prosím, že jsem u vás neměl jinou šanci, než se vydávat za někoho jiného“, vychrlil ze sebe Ludvík jedním dechem. 
„Já.., já nevím co mám na tohle říct – vy jste ze mne udělal slečnu Hloupou, vlastně blbou,  připadám si strašně...nenávidím vás chlapy!“ Slzy jí vstoupily do očí. 
„Klárko, odpusťte, tak to přece nebylo myšleno, byl jsem veden dobrým úmyslem...“ 
„Jste podlý, pane Krausi, to jsou vaše úmysly! Už mě nikdy neoslovujte ani v práci, nechci to, nepřeji si to, rozumíte! Sbohem!“ Klára vyskočila od stolu a spěšně odešla. 

Příští den v práci bylo Ludvíkovi zle jako po prohýřené noci, měl těžké dodatečné výčitky svědomí, že moc ublížil, i když absolutně nechtěně, nevinnému hodnému děvčeti. Byl zcela bezradný co dělat. Ať dumal jak chtěl, jediné co ho napadlo bylo – nedělat nic a vyhýbat se ji. Po pracovní době zůstal sedět za svým stolem, ponořen do svých problémů, když se náhle otevřely dveře a v nich stanula Klárka. Ludvík polkl naprázdno a čekal co bude. 
„Dobrý večer, pane Krausi, přišla jsem se vám omluvit“, řekla Klára zalknutě. 
Ludvík vstal a vzal její podávanou ruku do své: „Klárko, drahá Klárko, teď jste opravdu projevila sílu charakteru, jste formát a já jsem zahanben, nechtěně jsem vám ublížil a vám povolily nervy. Jsem si toho vědom, zapomeňme prostě na to oba. Hlavní je přece to, že se snad máme oba rádi.“

Klárka si vyndala kapesníček. „Když já stále nevím, co ode mne očekáváte“, zašeptala se tiše. 
Já nechci nic jiného, Klárko, než abys mě měla tak ráda jako Filipa“, Ludvík přešel do tykání, „musel jsem na Filipa stále žárlit! Myslím si, že naše setkání bylo velice nutné. Dej mi přečíst ten tvůj dopis a tím se stanu adresátem Filipem a všechno bude zase perfektní, tak jako to bylo vlastně mezi námi dvěma od začátku, ale my jsme o tom nevěděli!“
A tak došlo v Ludvíkově setmělé kanceláři k osudovému happyendu...

 Klárka otevřela kabelku: „Tady je můj dopis, ale přečtěte...přečti si ho, prosím, až doma.“ 
„Dobře, díky! Jsem rád, že se už na mne nedíváš tak zle, jako včera a slibuji ti, že se vynasnažím, abys k tomu už nikdy v životě neměla důvod. Chceš to se mnou zkusit, Klárko?“ 
Ano, chtěla bych, ale dej mi čas si to všechno srovnat v hlavě, Filipe... mohu ti stále tak říkat?“ 
"Klidně, mi říkej jak chceš, teď už žárlit sám na sebe nebudu, jsem Filip a čert vem Ludvíka!“

https://youtu.be/GfqriGHnkGg

10 května 2018

Hovory u krbu

Rozvod manželů Johany a Roberta Holarových, proběhl hladce během několika minut, protože předem dohodnuté výpovědi nezavdaly soudu žádné důvody k průtahům.
Robert si ponechá sedmiletou dcerku Nikol, byt, zařízení a auto. Johana se odstěhuje ke svému milenci, neboť, jak sama před soudem prohlásila, nemá takzvaný mateřský cit, ale rozhodně nechce, aby jejich hádkami dítě trpělo.
Robert věděl, že nejtěžší na celém rozvodu bude, nějak to šetrně vysvětlit Nikolce. Dohodl se tedy s Johanou, že při jejím odjezdu jakoby na služební cestu, nebudou s dcerkou doma, aby Niki neviděla matku odvážet si různé věci z bytu a on, aby měl aspoň trochu času připravit ji na novou situaci.

V den »d« dopoledne s ní odešel na minigolf, potom si zašli na dva hamburgry a na Colu k McDonaldovi a nakonec navštívili kino. Teprve večer doma, když byli ve zcela uvolněné náladě, zasedli spolu do křesel k tradičním ‚hovorům u krbu‘, kde došlo na to nejpalčivější. Nikol byla zvyklá, že se v těchto rozhovorech diskutovalo na úrovni jako mezi dospělými. Témata byla rozmanitá. Jednalo se o věcech, které přinášel každodenní život, a ona měla příležitost se táty zeptat na všechno, čemu nerozuměla. Dnes měl Robert trochu trému, neboť věděl, že ho čeká ten dosud nejtěžší ze všech krbových rozhovorů, které s ní kdy vedl.
Začal s příměrem, připomněl jí její kamarádku Michaelu, s níž se před časem nějak nepohodly: „Vidíš, a teď kamarádíš s Alexandrou, se kterou si rozumíš o hodně lépe, no a tak je to i u dospělých.“ Robert polkl slinu a pokračoval: „Tvá mamá si zase nejlépe rozumí s tím strejdou, kterému já říkám Lapaloma, protože si nepamatuji jeho exotické jméno, a k tomu se teď mamá přestěhovala. Podívej, nemůžeme ji přece omezovat v tom co chce dělat, to by nebylo od nás fair, to by bylo stejné, jako kdybych tě já nějak nutil, abys kamarádila se Sabinou a nemluvila s Alexandrou, chápeš to?“



Po chvilce si Niki utřela slzy a objala tátu kolem krku: „Ale ty mně, papá, nikdy neopustíš, že ne? Já už umím umýt nádobí, uvařit kafe a taky obsluhovat pračku. Pomůžu ti skoro se vším a to co neumím, to se naučím, jo, a ještě umím vyluxovat koberce!“
„Neboj se, Niki, já tě určitě nikdy neopustím", řekl Robert, "tady máš mé čestné slovo! To je můj trvalý slib. A kdo tu vlastně koho utěšuje, já tebe, nebo ty mne?“
Museli se tomu oba zasmát a brzy bylo po celé tragédii. Robertovi spadl kámen ze srdce, nebylo to ani tak zlé jak si představoval.


Robert se Nikolky nikdy neptal, zdali jí snad nechybí máma, věděl, že by to nebylo psychologicky správné, ale z jejích nápadů, se kterými za ním občas přicházela, vyrozuměl, že je s ním opravdu šťastná a že dokonce i spolužačky z tak zvaných intaktních rodin, jí její domov závidí. „Holky mně říkají, že to mám fajn když mám jen tátu, protože ten se mnou chodí na obědy k Italovi, k Řekovi, nebo k Číňanovi a ony musí jíst doma jen vobyčejný jídla – a to pořád.“

U nich doma bylo vždycky útulno, a čím bylo venku horší počasí, tím častěji se konaly jejich již tradiční „Hovory u krbu“, kde mu Nikol důvěrně svěřovala své možné i nemožné problémky. Jednou však byl Robert postaven před skutečně tvrdý oříšek. Niki se ho po příchodu ze školy zeptala: „Papá, já mám na tebe strašně moc důležitý dotaz, ale víš, papá, - ono se totiž jedná o sex.“
„Hm, tak to je závažná věc, na to se musíme posadit ke krbu,“ souhlasil Robert. Když usedli do křesel, vybídl ji: „Tak, Niki, spusť.“
„Víš, my jsme se dnes ve škole učili o tom, jak se rodí děti. To jsem už pochopitelně věděla od tebe, takže to je mi úplně jasné, ale něčemu pořád nerozumím. Když chce žena mít bejbi, tak se vyspí s mužem, a když ho nechce mít, tak se s ním nevyspí.“
„Ano-ano, ne tak docela, ale v podstatě máš pravdu, Niki.“
„Nojo, ale na co jsou potom ty anti-baby pilulky?“, zakroutila hlavou, „to nechápu.“
„To je -éé- tak, Niki, jsou věci příjemné a nepříjemné a mezi ty příjemné patří láska mezi mužem a ženou, a proto tedy chtějí rodiče spolu spát a mazlit se, i když nechtějí mít dítě, protože už mají třeba tři děti a jsou chudí a nemohou si další děcko finančně dovolit. Pak udělal řečnickou odmlku a čekal eventuelní podotázku. Místo ní však přišel dotaz ze zcela jiného soudku, což jej ujistilo, že její zvídavost v oboru sexu byla uspokojena.
„Papá, proč jsou chudí a bohatí lidé, proč to tak vlastně je?“ Udělil ji tedy delší lekci na téma sociální. Začal od žebráků a vzal to přes dělníky, námezdně pracující, úředníky a podnikatele až skončil u multimilionářů.
Po delší zadumané pauze uzavřela Nikol tuto problematiku rozvážnými slovy: „My, ale nejsme chudí lidé, že ne, papá, my akorát, že nemáme peníze.“

Jednou v sobotu, za naprosto ideálního počasí, si vyjeli Robert s Nikolkou, opět po delší době, do města na minigolfové hřiště s tím, že si po hře zajedou k řece do háfnu na oběd do rybářské restaurace v hausbotu, nazvaném "Noemova archa".
Po tuhém golfovém zápolení si šli odpočinout do parku k fontáně, a zatímco se Robert rozvalil na bílou lavičku pod krásně vonícím keřem, Niki se vrhla do trávy hledat čtyřlístky. Pochvíli ho vytrhla z jeho bohorovného klidu: „Papá, mohla bych si pohladit támhle toho pejska?“ Robert se otočil tím směrem a spatřil opodál na lavičce jakousi madam s knížkou, kolem níž pobíhal malý bílý psíček velikosti telefonního seznamu. 


„To já tedy nevím, musíš se zeptat té dámy jestli nekouše. Myslím ten pes, ne ta paní,“ řekl na oko vážně Robert. Pak se natáhl po délce přes lavičku s rukou pod hlavou a nechal se líně ukolébávat vzdáleným bzučením hovoru mezi Nikolkou a onou dámou. Když však Niki místo toho, aby si hrála s pejskem, nepřestávala stále něco vyprávět, zbystřil sluch a snažil se porozumět, aby zjistil, zdali tu paní svým brebtáním neobtěžuje. Zachytil alespoň útržky:„...mamá není...takže, můžete s námi... háfn...hausbot... papá bude rád... líbí se mu černé vlasy... peníze... nemáme... Cézara... vzít sebou...

„Co je moc, to je příliš,“ řekl si Robert, zvedl se a šel zachraňovat situaci: „Dobrý den, promiňte, zaslechl jsem, pár slov z vašeho rozhovoru a chtěl bych dcerku omluvit za obtěžování, ona je totiž strašně upovídaná...“
„Ale vůbec ne, s vaší dceruškou jsme si hezky popovídaly, alespoň mi lépe ubíhá čas, mám zde s někým sraz. Posaďte se prosím, pokud nespěcháte,“ řekla dáma.
„Děkuji, já jsem Robert Holar a zde je má ratolest Nikol.“
„Velice mne těší, Ruth Hagen“ usmála se a její plné rty odhalily řadu bílých zubů kontrastujících s její snědou tváří. Robert si přisedl k ní na lavičku: „Aha, už to vím proč jste mi tak nápadně sympatická: my dva totiž máme stejný monogram RH, a to zase dále navozuje eventuální pravděpodobnost kladného Rh-faktoru a zřejmě i identické krevní skupiny "A".  Ne, že bych byl jasnovidec, ale vím o čem mluvím.“
„Máte pravdu, doktore, mám áčko plus, neviděli jsme se už někdy náhodou na sympoziu hematologů“, reagovala stejně vtipně ona.
Do toho se vmísila Niki: „Papá, my jsme se s Frau Hagen dohodly, že ona půjde s námi na oběd a vezmeme sebou i Cézara.“
„Ne ne, tak to nebylo“, protestovala paní Ruth, „Niki to sice navrhovala, ale já jsem nesouhlasila, protože nemohu... ach, támhle právě vidím, že přichází můj známý, omluvte mne prosím. Cézare, pojď! Mějte se krásně, na shledanou!“


Robert si v duchu pomyslel: „Škoda, že už jde, to je žena, jakou bych rozhodně neodmítl, kdyby měla zájem.“
„Papá,“, ozvala se Niki, „to byla krásná paní, že jo? A má černé nenabarvené vlasy.“
„Niki, co jsi jí o mně všechno napovídala, ty brebtalko.“
„Papá, já si myslím, že by sis ji mohl klidně vzít, mně by se líbila a ten Cézar taky.“
„Prosím tě, Niki, pojď jedeme na oběd, na tu paní zapomeň, stejně na ní nemáme žádné spojení.“ Nikol se jen uculila a řekla: „To se neví.“

Asi o týden později dostal Robert záhadné psaní. Písmo bylo měkké a typicky ženské, ale jemu zcela neznámé. Teprve když otevřel obálku, začalo mu svítat když četl:
Vážený pane Holare,
Vaše roztomilá dceruška Niki mi dala, pod slibem mlčení, Vaši vizitku s prosbou, abych Vám někdy napsala dopis. Plním tímto daný slib a prosím, nezlobte se na ni ani na mne. Vypadala v té chvíli tak smutně, líčila mi jak Vás její matka opustila, jak spolu krásně žijete i když nemáte peníze, jak se v zimě hřejete u krbu, a jak chodíte do všech možných restaurací na jídlo. Nedovedu si sice představit, jak to vše můžete finančně i časově zvládnout, ale klobouk dolů - jste mimořádný muž i otec! Vzhledem k tolika společným znakům, jako naše iniciály, dále také Rh-faktor a krevní skupina, předpokládám, že jsme též laděni na stejnou vlnu. Mrzí mě, že jsem tak narychlo musela ukončit náš rozhovor na lavičce, a tak bych to chtěla napravit a pozvat Vás oba na oběd ke mně domů na příští neděli. Prosím, zavolejte mi zda pozvání přijímáte. Se srdečným pozdravem Ruth Hagen.

Robert dočetl a zavolal: „Niki, nástup k raportu!“
„Co je, papá, já píšu úkoly“, ozvalo se z dětského pokoje.
„To nevadí, přeruš to, je tu akutní debata u krbu.“ Ukázal jí dopis a spustil  přísně:
„Tohle je od Frau Hagen a já nechápu jak to, že rozdáváš lidem moje vizitky, aniž bych já o tom cokoliv věděl? To ti nestojím ani za to, abys mi něco řekla?“
„Papá, nezlob se, já jsem měla jen tu jednu vizitku náhodou u sebe v kapse u džínsů. Dala jsem ji té paní, protože jsem věděla, že ty bys na to sám nepřišel, a já bych toho pejska už nikdy v životě neviděla! A von je tak moc fajn.“
„Niki, tím chceš říct, že ti nejde o to, abych se já s onou dámou někdy sešel, nebo si jí dokonce vzal, ale jedná se ti výhradně o toho čokla, -é- jak se jmenuje?“
„Cézar, ale o tu paní se mi jedná taky“, řekla přesvědčivě.
„Dobrá, hm, takže ona nás zve v neděli na oběd...“
„To je super!“, vykřikla Nikol.
„Jdi si teď dopsat ty úkoly,“ řekl rezignovaně Robert, ale v duchu byl rád, že díky Nikol získal kontakt na tuto velice sympatickou ženu.

Když pak příští neděli jeli Robert s Niki k paní Hagen, stavili se v květinářství pro kytici sedmnácti růží. „Papá, a proč jich musí být zrovna sedmnáct?“, ptala se Niki.
„Tak zaprvé, Niki, když jsme se s tou paní seznámili, bylo sedmnáctého srpna, a růží se má vždycky dávat lichý počet, sám nevím proč. Za druhé, já nevím je-li ta paní vdaná, rozvedená či vdova, a proto jí neklaď hloupé otázky. Čekej až co řekne sama.“
„Ale já vím, že je rozvedená, řekla mi to už v parku“ oponovala Niki.
„Probůh, Niki, tak ty ses jí na to ptala? To je faux-pas! Prosím tě, nebuď tak zvědavá a nediv se u ní ničemu, třeba bydlí chudě v malém bytečku a ve starém baráku. Ne abys jí říkala, že je to u nás doma hezčí, snaž se vše chválit a vůbec: raději moc nemluv, a už vůbec ne o nějaké svatbě - to se prostě neříká!“
„Já vím, to je fó-pa“, řekla uznale Nikol.


Když našli hledanou adresu, polkl Robert na prázdno a Niki zajásala: „Ó papá, to není žádná barabizna, to je palác pro lordy!“ Na vstupní brance zarostlé břečťanem se skvěl zlatý štítek s ozdobně vyrytým jménem "Hagen". Zazvonili a Robert jen poznamenal: „Teď bych se snad už vůbec nedivil, kdyby nám přišel otevřít livrejovaný lokaj v bílé paruce.“
Ozval se štěkot Cézara a paní Ruth Hagen vyšla před dům: „Vítám vás, pojďte dál!“
Robert i Niki byli ohromeni nejen nádhernou vilou s obrovskou zahradou se swimming-poolem, ale i interiérem a zařízením v domě. Niki, která se už nemohla dočkat až si bude moci hrát s pejskem, se velice způsobně zeptala, zda-li může ještě před obědem ven na zahradu s Cézarem. „Dobře, Niki, ale jen na půl hodinky, pak bude oběd hotov, ano?“, svolila paní Hagen.
Při obědě se Nikol nevhodně ubreptla když paní Hagen vyprávěla, že na sousedním pozemku je psychiatrická léčebna, kde někteří pacienti pracují venku na zahradě. Niki hned zbystřila pozornost a zvolala: „Papá, já jsem je viděla skrz plot a hned jsem to poznala, že to jsou prdloušové...“
„Niki, co je to proboha za výrazy?“, okřikl ji Robert.
Paní Hagen jen stěží potlačila smích: „Tak, a teď si Niki můžeš, jít zaplavat do bazénu, jsou tady i plavky mé neteře Laury.
„Hurá, to je něco! Papá, smím?“, kvitovala nabídku bouřlivě Niki. 


„Vidím, že jsem jasně přehlasován“, Robert si povzdechl a mávl rukou. Jako na siestu si sedli oba k šálku kávy do lehátek na terasu tak, aby pro jistotu viděli jak se čvachtá Niki v bazénu. Načež se s naprostou samozřejmostí Ruth ujala slova ve zcela nekonvenčním stylu: „Roberte, já si myslím, že se můžeme titulovat křestními jmény, jste pro?
„To dokonce vítám, Ruth!“
„Fajn, Robe, a protože vidím, že asi máte v očích spoustu otázek, předběhnu vás a povím vám napřed něco sama o sobě.“ 

Ruth rozhodila ruce: „To všechno co zde vidíte, celý dům se zahradou i to částečně kýčovité snobské zařízení domu, mně vůbec nepatří. Navíc jsem tady dnes vlastně naposledy, a to de facto jenom pro to, že jsem chtěla udělat radost vaší dcerušce. Dovedla jsem si představit jak asi bude dovádět v bazénu a jak si bude hrát s Cézarem na zahradě – a vidíte, je tomu skutečně tak!“
„Ruth, já jen žasnu, ale nic nechápu. Proč říkáte, že jste zde naposled a proč to vše kvůli Niki, kterou jste viděla sotva čtvrt hodiny?“
„Vím, že to není obvyklé, ale zamilovala jsem si ji na první pohled. Když se mě zeptala zda-li jsou mé vlasy opravdu černé, nebo jenom načerněné, a já chtěla vědět proč jí to zajímá, odpověděla mi s dětskou upřímností v očích: ‘Můj papá má rád brunety’.“ Robert jen vzdychl a zakroutil hlavou.


Ruth se zasmála: „A ještě musím vysvětlit, proč jsem tu naposled: Do tohoto domu jsem se přivdala před necelými čtyřmi roky. Před třemi měsíci jsem se rozvedla, a od té doby bydlím ve svém vlastním bytě, ale protože můj ex-manžel je na léčení ve Švýcarsku do konce léta, smím sem občas docházet, starat se o dům i zahradu do doby než se vrátí. Soudním rozhodnutím je určeno, že se mám odtud vystěhovat a odevzdat klíče jeho notáři nejpozději do konce srpna. Chtěla jsem tak ještě využít tuto možnost, a proto jsme tady. Nic mne zde nedrží,  mé manželství byl jednak omyl a jednak horor.“
„Tak to vás chápu, Ruth. Také jsem to neměl jednoduché“ přitakal Robert.
„Ovšem v mém případě, Robe, to bylo ještě navíc komplikováno manželovou nemocí. Pan Hagen, jak jsem až po svatbě zjistila, trpěl od dětství oidipovským komplexem.“
„Ach ne, to je prý chorobná láska syna k matce.“
„Kdyby jenom to, Roberte, on viděl ve mně svoji mrtvou matku. Často musel být ošetřován zde vedle na psychiatrii, teď je zase na léčení ve Švýcarsku. Neumíte si představit ty nechutnosti u soudu. Pitvali se hlavně v otázkách sexu, on byl chudák nemocen, a já, necitlivá manželka, která se chtěla rozvádět!“
„Ruth, teď chápu i to, že se s tímto přepychem lehce loučíte s úsměvem na rtech.“
„Roberte, řekněte sám, vyměnil byste vy ty vaše debaty u krbu za tuto studenou, pompézní, snobskou rezidenci?“
„Takže i o tom krbu už víte? Ta Niki nepoví co neví. Ale máte pravdu, Ruth, já bych to  za nic nevyměnil.“
Najednou odněkud přiběhl urousaný Cézar a teprve teď si oba všimli, že je bazén prázdný. „Cézare, kdepak máš Niki?“, zeptala se nervózně Ruth.
„Asi se někde opaluje na sluníčku“, odpověděl za něj klidně Robert.

Oba vstali a šli se pro jistotu podívat do zahrady. Volali a sháněli se po Niki, ta však nikde nebyla. Oba trochu znervózněli, Ruth dokonce víc než Robert, který se snažil zachovat klid.
„Cézare, hledej Niki!“, opakovala zoufalá Ruth.
Ten se najednou rozběhl k zarostlému plotu s další zahradou a začal štěkat jako pominutý. Běželi tam za ním a skrze plot ji konečně objevili, sedící ve větvích stromu s nějakým klukem. Ruth si hlasitě oddychla: „Zaplať bůh, že se jí nic nestalo, toho chlapce znám, to je syn od sousedů Dirk.“
Robert zavolal na Niki, ať okamžitě sleze a přiběhne k plotu.
„Papá, on na mně Dirk pískal, myslel si, že jsem Laura...Tak jsme se seznámili“.
Robert se tvářil zle: „A jak ses tam dostala?“
„To bylo lehký, papá, podívej“, a začala šplhat přes plot.
Ruth zachránila možnost bouřky originálním nápadem: „A ty, Dirku, přelez taky a jdeme všichni do bazénu a budeme si hrát na "babu"! Plavek je tady nadbytek.“


 Při pohledu na Ruth v plavkách se Robertovi zatajil dech. Když se později vrátili do domu a Nikol se šla dívat vedle na televizi, řekl jí Robert tiše: „Víte, Ruth, já jsem si o sobě myslel, že už na mne nějaké ženské půvaby moc nepůsobí, ale když jsme hráli na "babu" a já jsem vás v jedné chvíli držel v náručí, tak mě napadlo vás políbit. To by nebylo až tak divné, jako to, že se mi zdálo, že byste snad ani neprotestovala. Zdálo se mi to jenom?“ 
Ruth se záhadně usmála: „Přesvědčte se sám, Niki tu teď není.“
„Hrome, to je výzva!“, zvolal a přisedl si na gauč vedle ní a políbil ji dlouze na rty.
„Robe, zůstaneme ale kvůli Niki raději při vykání, to by byla pro ni moc náhlá změna, která by se mohla projevit negativně, mohla by začít na mne žárlit, nemyslíte?“
„Máte asi pravdu, bude to tak lepší“, souhlasil Robert, „jenže já mám zase jiný otazník - co by tomu asi řekl váš žárlivý přítel z parku, kdyby nás tu takhle viděl?“
„Ach, vy myslíte Herr von Giebitz? Toho mi zprostředkovala sňatková kancelář přes internet “, Ruth mávla rukou, „ten pán nemá vůbec právo něco říkat.“
„Takže jste se ale rozhodla, co nejrychleji znovu vdát?“
„Víte, Robe, nejsem už nejmladší a chtěla bych mít ještě děcko. Musím bohužel spěchat, čas hraje proti mně.“


Robert nechtěl být zvědavý, ale nevydržel to: „A Herr Giebitz  nepřichází v úvahu?“
„Ten pán, když zjistil, že mi tento palác nepatří, ztratil rychle zájem, ale já taky. Já holt nemám palác a on nemá charakter."
Robert se zamyslel nahlas: "To by bylo zajímavé vědět 
na kolikátém místě asi bych byl takový já, myslím v užším výběru vašich internetových kandidátů..."
„Roberte, v tom "užším výběru", pokud by vůbec nějaký existoval, by k dnešnímu datu byla pouze jedna osoba, jakýsi pan R.H.“ 
Ruth se bezděčně kousla do rtů, uvědomila si pozdě, že jí nechtěně ulétlo něco, co by asi žena de facto cizímu muži neměla říkat. Rychle to obrátila v žert: „Promiňte, Roberte, to měl být jenom vtip.“ 

Robert naopak zvážněl, zamyšleně si prohrábl vlasy a pak pomalu, jako by vážil každé slovo, pravil: „Ruth, přála byste si eventuálně, abyste nemusela předělávat monogramy na kapesnících, na prádle a na kufrech a bůhví na čem ještě, kdyby...“, zarazil se a přemýšlel.
„Kdyby co, Robe, dokončete tu myšlenku“, řekla Ruth dychtivě.
„No, ku příkladu, kdybyste si vzala někoho se stejnými iniciálami. To mě jen tak právě napadlo – taky jako vtip“, zamumlal Robert.
„Robe, zkusme teď aspoň chvilku mluvit vážně“, navrhla Ruth.

„Já vím, Ruth, to byl jen můj šílený nápad, vyvolaný to hrou "na babu" v bazénu, jinak by mě nikdy nenapadlo mluvit o svatbě se ženou, kterou vidím podruhé v životě."
„Papá,“ ozvala se nečekaně Niki stojící ve dveřích, „ty jsi mi přece říkal, že se nemá mluvit o svatbě, že je to fó-pa.“
"Máš pravdu, Niki, ale podruhé neposlouchej za dveřmi, když se baví dospělí!"
"Niki, podívej, my jsme se s tvým papá dohodli, že budeme dobří přátelé a nějaká svatba není vůbec důležitá," dodala Ruth. 

http://www.youtube.com/watch?v=KQa1-DqOkQk

03 května 2018

Kocourek Čičik to rozhodl


„Jaká to nádhera!“, Libor si zahlaholil svým sytým hlasem známou melodii, při svém ranním pohledu z okna. Vzal si do náruče svého mourovatého kocourka, jenž mu při zazvonění budíku vlezl do postele a řekl mu: „Podívej se, Čičiku, konečně nám napadl sníh!“
Přestože Čičik neprojevoval nejmenší zájem o sníh, Libor pokračoval: „Takže tentokrát sice Martin nepřijel na bílým koni v listopadu, ale právě dnes“, otočil se ke zdi na kalendář, „dvanáctého prosince, tedy s měsíčním zpožděním, k nám dorazila místo Martina na bělouši jakási neznámá Simona!“ To ještě netušil, že se s tímto jménem za chvíli setká znovu ve své poště.

Když pak zasedl k počítači, aby zkontroloval došlou poštu, našel v ní několik spamů na různé Viagry, Neklesiny a jiné nezbytnosti, nabízené pomocí důvěrného tykání neznámým pisatelem. Mimo tuto každodenní samozřejmost se objevil v jeho e-mailovém odpadu také, Gott sei Dank, aspoň jeden osobní ne-spamový mail.

To: Ing. Libor Nováček
Pane, jsem bohužel nucena si kazit své jmeniny tímto nepříjemným e-mailem. Nemohu a ani nechci to takhle nechat bez povšimnutí, vždyť se jedná o moji jedinou dceru. Musím s Vámi chtě-nechtě osobně celou věc prodiskutovat. Navrhuji kavárnu „Platýz“, dnes v 16:00 hod. a budu pevně doufat, že jste aspoň natolik slušný, že mne nenecháte (bez omluvy) marně čekat!
Simona Fuchsová.   
PS:  Poznáte mě podle černobílé kabelky Courréges, ležící na stole.

Libor nad tím jen zakroutil hlavou a ať přemýšlel jak chtěl, jméno Simona Fuchsová mu, ale lautr nic neříkalo! Byl si jist, že toto jméno v životě neslyšel a usoudil, že se zde musí jednat o nějaký omyl. Chtěl okamžitě zareagovat a odepsat té dámě, že si ho plete s Radeckým, nebo něco podobně vtipného, ale potom mu došlo, že to asi nebude tak docela obyčejný omyl. Bylo mu záhadou, že ta madam zná jeho celé jméno, titul a e-mailovou adresu. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně tomu rozuměl a protože byl hobby-sběratelem zajímavých životních momentů, omylů a nedorozumění, na jejichž základě pak psal své povídky, měl vlastně radost z takového úlovku a přímo se těšil na setkání s touto evidentně pomýlenou dámou.

Čičikovi začalo zjevně vadit, že se pán příliš dlouho kouká na tu nudnou obrazovku, líně se protáhl a začal se domáhat snídaně. Odběhl ke své prázdné misce na podlaze v kuchyni, zvedl hlavu, podíval se tázavě na Libora a významně řekl: "Mňau?" Jeho páníček mu připravoval snídani dříve než sobě a měl vždycky v zásobě dostatek kočičích lahůdek. Sám pro sebe měl kolikrát jenom kávu a toasty, zatímco kocourek dostával teplé mlíčko a masíčko, jinak by se totiž urazil. Jejich soužití probíhalo velice harmonicky, díky tomu, že Libor nebyl nucen běhat s kocourkem ven, což by se psem musel. Stačilo pouze otevřít dveře na balkon a Čičik se už přes přilehlou střechu dostal tam kam chtěl, a stejným způsobem se vracel domů. Když byly balkónové dveře zavřeny, mňoukl si a páníček mu otevřel. Nebyl-li pán doma, měl Čičik smůlu a musel počkat venku, ovšem bystrý kocourek měl v hlavě něco jako chronometr a věděl přesně, kdy se jeho pán a sluha vrací z práce domů. Libor si klidně mohl dle jeho zamňoukání nařídit hodinky. Ozvalo se vždy přesně za deset minut šest!

V kavárně bez dlouhého rozhlížení uviděl Libor na jednom stole nápadnou černo-bílou kabelku, byl-li to model Courréges si domyslel. Její nóbl majitelka, zřejmě paní Fuchsová byla elegantní dáma v černém kožíšku a jelikož se o něj nezajímala, přestože mířil k jejímu stolu, usoudil bystře, že ona jeho podobu vůbec nezná. Zastavil se před ní a řekl hlasem Jamese Bonda: „Přeji dobrý den, paní Fuchsová,  jsem Nováček – Libor Nováček.“
Dáma ale zareagovala nepříjemným překvapením: „To jste vy?“ Její nelibost byla pro Libora téměř urážející, takže jen suše odtušil: „Ano, nejsem žádný Adónis!“
„Promiňte, pane Nováčku, čekala jsem někoho mnohem mladšího, prosím, posaďte se!“
„Ale já jsem s mým věkem celkem spokojen a myslím, že se ani vy tím nemusíte nikterak vzrušovat.“
„Dovolte, vzrušovat se musím, i když nepřímo!“, rozohnila se paní, „Helence je třiadvacet let a já nechci, řečeno všeobecně, aby jí nějaký obstarožní plešingr zkazil život – to se mě zatraceně týká!“
„Pokud tím myslíte mne, obstarožní jsem a částečnou pleš mám taky, tedy vás musím ujistit, že žádnou Helenku neznám a nemám vůbec v úmyslu, nejen jí, ale ani žádné z ostatních paní a dívek, kazit život!“ Libor se usmál, protože se mu tento rozhovor začínal líbit a chtěje v něm co nejdéle pokračovat, svlékl si zimník a pověsil jej na věšák. Posuňkem naznačil dámě, že by jí galantně pověsil i její kožich, pokud by si jej chtěla svléci. A dáma ladným pohybem ruky souhlasila.

„Pane Nováčku, tady něco nesouhlasí, nechci tvrdit, že lžete a tak řeknu jen, že nemluvíte pravdu, protože moje dcera mi o vás dost vyprávěla. Ona je snad dokonce z nepochopitelných důvodů do vás zamilována a sama mi dala na vás spojení. Snažila jsem se jí totiž její náhlé pobláznění nějak rozmluvit, ale ona mi nato řekla, cituji doslova: Promluv si s ním sama a změníš názor! Ráda bych svůj názor změnila, ale zatím o tom, milý pane, silně pochybuji.“


 Libor se rozesmál: „Ano, teď jsem to teprve konečně pochopil! Já se jmenuji Libor a můj syn se jmenuje po mne...“
„Také Libor!“, zvolala paní Fuchsová ulehčeně, „promiňte, omlouvám se byla jsem na vás strašně nerudná, to je ttrapný omyl – a vy bydlíte spolu?“
„Teď už ne, ale donedávna tomu tak bylo. Syn se odstěhoval do svého, bydlí o patro níže. Zůstal mi teď na krku už jenom Čičik“, posteskl si a rozhodil ruce.
„A Čičik je kdo?“, zeptala se nechápavě.
„Můj inteligentní kocourek. Představte si, že zná hodiny, nedělá loužičky, je mlsný, dovede být dotčený, když mu vynadám, ale je ohleduplný. Když spím, tak mě nikterak neruší.“
„Já mám taky ráda kočičky, ale zajímalo by mne víc, jestli není ten váš syn náhodou ženatý?“
„Je mu šestadvacet, takže je o něco starší než vaše dcera, což by vám, právě tak jako mně, nemuselo vůbec vadit. Ženatý sice je, ale je právě v rozvodu. Chcete-li si s ním promluvit, dám vám na něj spojení, nebo ho mohu zavolat třeba hned, aby sem přišel a já eventuálně odejdu.“ Libor při těch slovech vytáhl z kapsy svůj mobil.
„Ne, ne, ne, děkuji, to já už si zařídím sama. Já teď musím odejít, jen co zaplatím tu kávu.“
„Tu zaplatím já až si mně všimne ta číšnice, také bych si rád něco objednal.“ Načež pomohl paní Fuchsové do kožíšku. Krátce se rozloučili a ona spěšně odešla.

 Libor nelenil a hned zavolal svému synovi: „Člověče, nešťastná, co jen to máš za techtle-mechtle s nějakou slečnou Helenou Fuchsovou?“
„Tati, žasnu, kde bereš tyto informace, Helena je OK a techtle-mechtle s ní zatím bohužel nemám, ale jak to, že o tom vůbec něco víš ty?"
„Dostal jsem za tebe vynadáno od její matky, jsem pro její dceru moc starý!“
„To snad není pravda, co ta bába blbne?“, podivil se jeho syn.
„Hele, Borku“, zastal se jí Libor, „to není žádná bába, ale celkem sexy lady. Mě by spíše zajímalo, co ona má apriorně proti tobě, když tě ani nezná?“
„Nevím, asi to, že jsem pozval Helenku do hor na zimní dovolenou ve Francii do Grenoblu...“
„Borku, to je dobrý, to mi stačí, jsem v obraze! Ahoj zatím, měj se!“

Když přišla Helena večer z práce domů, řekla jí matka stroze: „Tak jsem mluvila s otcem toho tvého podařeného Libora a ten mi potvrdil moji neblahou domněnku, že totiž jeho syn je dosud ženat, i když je údajně v rozvodu!“
„No, mami, proboha, do čeho se to pleteš? Uvědom si, že mi je třiadvacet a ne třináct!“
„Sama's mi dala na něj spojení, abych si s ním promluvila!"
„Ne, já jsem ti doslovně řekla: když chceš, tak si klidně s Liborem promluv – ale ne s jeho otcem“, prskala Helena, „nechápu, co to je za nápad? Rodičovské sdružení se sešlo, aby prokádrovalo své děti!“
„Helen, dost!“, zavelela Simona, „nebudeme se hádat! Ta adresa, co jsi mi dala, byla totiž na jeho otce, taky Libora! Tím došlo k trapnému faux-pas  a já si připadala hrozně!"

Helena se rozesmála: "Tak to teda musel bejt pěknej vlastní gól, mami!"
"Proto teď navrhuji", řekla Simona rozhodně, "pozvat oba Libory k nám na kafe a v klidu celou věc prodiskutovat. Na tom snad není nic špatného, to je jen přátelská beseda.“
„K čemu budeme zvát i toho staříka, to je zbytečné“, namítla Helena,  "ale mně to je konečně fuk. Když chceš tak to zařiď...“
Na příští týden ve středu pozvaly, matka s dcerou, otce se synem k nim na kávu o páté. Paní Simona upekla a šlehačkou nazdobila ovocný dort a Helena zakoupila šampus. Setkání probíhalo zpočátku v pohodě, až když došlo na dovolenou ve Francii byla paní Simona okamžitě ve střehu. Musela být uklidněna Liborem-juniorem, jenž ji informoval, že poslední stání jeho rozvodu bude týden před jejich odjezdem do Grenoble. Tohle ovšem rozpálilo Helenu téměř do běla: „Tak teď už toho mám právě dost, mami, kdy už konečně pochopíš, že otázka jestli pojedeme do toho Grenoblu nebo ne, závisí čistě na nás dvou, bez ohledu na to, co si přeješ ty, nebo kdy bude rozvodové stání!“

„Pokud k tomu mohu také něco říci, paní Simono“, doplnil ji sonorní hlas Libora-seniora, „myslím, že má slečna Helenka pravdu, do toho jim my dva skutečně nemůžeme mluvit. Oni jsou dospělí. Představme si teoreticky, že bych já pozval vás na dovolenou a Helenka by vám to hned rozmlouvala, abyste s takovým obstarožním plešingrem nikam nejezdila.“
„To jste řekl výstižně, pane Nováčku“, rozesmála se hlasitě Helena, „to je přesně matčin způsob vyjadřování! Děkuji vám, to bych nemohla říct lépe!"
„Teď jste mi to dali oba“, politovala se paní Simona a odhrnula si pramínek vlasů z čela, „možná, že máte v něčem pravdu“, řekla zamyšleně, „jsem asi už moc staromódní a vlastně stará...“
„Ne, to neříkejte, paní Fuchsová“, ozval se Libor-junior, „já vás chápu, vy jste to nemyslela špatně. To je legitimní oprávněná obava každé matky, aby si její dcera něco nezačala se ženatým."
Tím se hrozící bouře zažehnala a vše se spláchlo šampusem...

Po kávě bylo usneseno projít se na Kampu a tam potom jít na večeři do restaurace Převorský dvůr. Na návrh obou Liborů, tedy Libora a Borka, se po večeři mírně ovíněná čtveřice zvedla a zašla ještě na pozvání Libora do jeho bytu, neboť on tvrdil, že má doma 100-letou slivovici z Moravy, kterou nedostanete nikde na světě, ani na žádné jiné  planetě.
Když se doploužili až do Liborova bytu a Helenka spatřila Čičika, dostala takřka hysterický záchvat, že má alergii na kočičí chlupy a že tam nemůže jít. Borek navrhl jít k němu do bytu jen o patro níž.
Simona naopak byla kocourkem přímo nadšena a řekla své dceři:  "Helen, jděte už s Borkem napřed, aby ses náhodou neosypala, my tam přijdeme s tou slivovicí za chvilku za vámi, jen co dáme tady tomu malému chudáčkovi Čičínkovi taky něco najíst.“
„Ale neberte ho tam sebou“, řekla ještě ve dveřích Helena.
„Pojď, prosím tě, Helenko, uklidnil ji Borek a neboj se, já tam sice nemám skvěle uklizeno jako táta, ale zato v mém bytě nepěstuji absolutně žádné živočichy, ba ani blechy!"

"Simono", podivil se Libor, když odešli: „Jak jste, u všech svatých přišla, na to, že má Čičik hlad, vždyť tady má ještě zbytky žrádýlka na misce.
„No, já jsem se prostě chtěla trochu pomazlit", řekla Simona a když postřehla Liborův údiv, dodala rychle, "éé-myslím s Čičínkem! Jinak, Libore, já jsem děsně zvědavá ženská, řekněte mi kolik je vám vlastně let. Já jsem se odhadem dopracovala asi tak na pětačtyřicet, takže mě zajímá,  kdo z nás dvou je tady ten starší?"
„Starší jsem pochopitelně já, Simono, vy byste mohla být takřka mou dcerou, takže já navrhuji výhradně důvěrné tykání!
 "Podle mě i Guta-Jarkovského navrhuje tykání žena, bez ohledu na věk, ale souhlasím!"

"Simono, já jsem si chtěl s vámi taky chvilku promluvit o samotě a zeptat se vás, teď už nikoliv jen teoreticky, ale prakticky, jestli byste nejela se mnou na dovolenou, jako ti mladí, ovšem nikoliv do Grenoble, ale třeba do Špindlu na Vánoce na lyže, třeba i včetně Silvestra!
Simona se nadýchla a zkřížila ruce na prsou: "Tak pozor, jsou tu ještě tři zajímavé nejasnosti, které bychom měli vyjasnit. To tykání se vyřešilo dobře, to je hotová věc a za druhé, Libore, řekni mi bez vytáček, kolik je ti tedy opravdu let!" Libor se usmál: "Já to sice za žádnou zajímavost nepovažuji, ale hrdě hlásím, že mi už je osmačtyřicet!"
"Takže to bys mě, být mým otcem, musel tenkrát počít v šesti letech! Ale hlavně, že jsem mladší než ty! Teď ještě to nejdůležitější za třetí: Chtěl bys na tu společnou dovolenou se mnou jet, jako s nepolíbenou pannou?"
"To určitě ne, ale tomu se dá lehce odpomoci."  Libor vstal, Simona taky a padli si do náručí...

ZÁVĚR PŘÍPADU:
To by nebylo ani celé, kdyby se do jejich polibku nenamontovali jejich děti se slovy: "Á jéje, rodičovské sdružení se nám zamilovalo a my tam dole, marně čekáme na tu slíbenou slivovici !"
Simona nikterak nedeprimována přerušila Liborův polibek a řekla: "Mládeži, nikdo by neřekl, že otec Libor má hlas jako Gott i Paganini dohromady  –  a tomu se přece nedá odolat...!"