17 května 2018

Když podáš ženě prst...

Po nekonečných letech úporného šetření jsme se zmohli na koupi poměrně značně zdevastovaného bytu do tzv. osobního vlastnictví. Celý náš byt jsme v průběhu cirka dvou až tří následujících měsíců skoro odborně i perfektně zrenovovali, takže již za pouhých devět let po svatbě jsme dosáhli vytoužené mety, vystěhovat se z bytu mých rodičů a konečně sami bydlet ve svém zcela samostatném království...
Toho dne, kdy skončil celý stěhovací horor včetně úklidu a věšení obrazů a záclon, jsme začali konečně zaslouženě odpočívat na vavřínech. Já jsem se zmohl na dávno vysněnou pracovnu, má žena Jana na moderní kuchyň, a naše pětiletá dcerka Babetka se radovala ze svého extra-královstvíčka v dětském pokojí.
Idylku narušila hned první večer impulsivní sousedka paní Tichá, která na rozdíl od svého jména působila spíše dojmem uragánu: „Nezlobte se, že vyrušuji, ale nemohla bych si od vás půjčit tři vajíčka, vrátím vám je ihned zítra...“
„Samozřejmě, pojďte dál“, vyzvala ji neprozřetelně manželka.
„Jejkote, vy to tu máte nádherné, no to je něco nevídaného, mohu se tu trochu porozhlédnout?“
„Ale beze všeho, paní Tichá“, řekla uctivě žena a provedla ji celým bytem jako při exkurzi na Karlštejně.
„No, to je něco jiného než u nás, vy máte šikovného muže, ten můj je na všecko levej jak šavle! Nic neumí, všechno visí jen na mně, a to víte sama ženská si tak neporadí. A ta vaše krásná dceruška, é-é, jak se jmenuje, aha Babetka, ta si tam tak vzorně hraje sama se sebou, ta vám dělá jistě jenom radost. To víte, my bohužel nemáme děti, to vám závidím, ale co se dá dělat, že ano...“
„Co není, může ještě být“, řekl jsem nejapně, jenom proto, abych přerušil její niagarský vodopád slov. Jak se pak později ukázalo, neměl jsem tuto poznámku nikdy vyslovit.
Ještě ve dveřích se paní Tichá znovu rozhovořila a pozvala nás na zítřek k večeru na kávu, což se nám bohužel nepodařilo odmítnout.


U sousedů Tichých jsme zažili grotesku, která nám oběma připomněla filmy Laurela a Hardyho. Jako ten značně přibrzděný a všechno možné zbabrající Laurel, to byl pan Tichý, zatímco jeho paní v roli Hardyho, byla onou bystřejší polovičkou, která ovšem, díky nešikovnosti partnera, na to vždycky nějak doplatila. Hned při prvním soustu třené bábovky spustila svoje litánie o naprosto nemožném manželovi:
„To si představte co ten můj nešika provedl minulý týden. Musela jsem na dva dny odjet k rodičům a hnedka ten první večer praskla v kuchyni žárovka. Chtěl prý zašroubovat novou, ale vzal si na to šroubovák a něčeho se tam dotknul, takže vyhodil pojistky.“
„Ale, Emčo, já jsem chtěl přece narovnat ten čudlík uvnitř...“
„Mlč, prosím tě Karlí, kdo to jakživ viděl, se šroubovákem na žárovku, to je jako jíst polívku vidličkou! A protože on neví, že stačí pojistky jenom znovu nahodit, rozmístil po celém bytě svíčky jako v márnici. Když jsem se vrátila, šly na mně mdloby, všude nakapanej vosk, na parketách, na kobercích, na nábytku, dokonce i ve spíži na uheráku!“
„No, nemohl jsem přece tápat po bytě ve tmě, to bych určitě o něco zakop’ a třeba to i rozbil! A to by byl teprve malér!“
„To máš tedy pravdu, Karlí, viz tenkrát tebou zdemolovaná toaletka v ložnici. To by si snad nikdo nevymyslel: chtěl jen zatlouct hřebík do zdi, a vypadlo mu kladivo na broušenou skleněnou desku stolku, ta se rozprskla a zároveň zařvalo i zrcadlo!“
„Nemoh’ jsem přeci vědět, že to blbý kladívko vypadává z topůrka, no uznejte, že jsem zato nemoh’,“ bránil se Karlí.
„Ne, Ty nikdy za nic nemůžeš“, nasadila k dalšímu smeči Emilie, „jako na návštěvě u Zástrčků, kde nám paní nalila červené víno. Asi už tušíte co se nutně muselo stát. Ano, tenhle ťulpas nejapný okamžitě víno rozlil na její sněhobílý ubrus!“
„Nojo, to se někdy stává...“, chtěla omluvit pana Tichého moje žena.
„Ano, to se holt někdy stane, jenže to není všechno!“, soptila Ema, „ta hostitelka ta paní Zástrčková s kamennou tváří ihned stáhla ubrus, utřela stůl a postřela čistý. Neuplynulo ani deset minut a můj slon v porcelánu ho polil znova! Já myslela, že se studem propadnu! To se snad stane jen jednou za tisíc let!“
„Chtěl jsem akorát odehnat mouchu“, bránil se Karel, „ale víš ty Emičko, co řekl Čechov o slušném chování? To nespočívá v tom, že nepoléváme ubrusy, ale v tom, že přehlédneme, učiní-li tak druhý!“
Moje žena, ve snaze zabránit dalšímu slovnímu duelu, ustřihla tuto scénku diplomatickou otázkou: „Paní Tichá, promiňte, že odbočuji, ale ta vaše buchta je skutečně výborná, mohla byste mi prozradit, jak ji děláte?“
„To není žádné tajemství, pojďte půjdeme do kuchyně a já vám tam ukážu mé nejlepší recepty“, řekla nadšeně, „pánové si stejně teď asi budou chtít zapálit, zde je popelníček, a navrch si mohou dát můj speciální puding "ňam-ňam", jak jej nazývá můj vtipný muž Karlí.“
Když jsme potom osaměli s panem Tichým v obýváku, zatímco ženy odšvitořily do kuchyně, musel jsem se hodně snažit, abych udržel nit hovoru, neboť můj společník byl opravdu tichý. Čím víc se stmívalo, stával se však ku podivu trochu hovornějším. Z jeho hlasu jsem vyciťoval sice určitou plachost, ale postupně se mi začal svěřovat se svými city, trochu ušlápnutého snílka. Navrhl mi, že můžeme, pokud bych souhlasil, držet černou hodinku. Byl jsem pro. Bledá zář od měsíce v úplňku a dvě cigarety vytvořily atmosféru vzájemné důvěry, takže netrvalo dlouho a přiťukli jsme si becherovkou na tykání. Při té příležitosti jsem se nabídl, že mu pomohu, aby se stal šikovnějším a získal tak obdiv a ztracenou úctu své ženy.
Karel ožil: „Ano, to je ono, dávej mi kurzy šikovnosti, ale před Emilkou ani slovo. Až se třeba naučím opravovat kapající vodovod, překvapím ji, že nejsem takový pablb, jak si stále o mně myslí.“

Vtom se rozlétly dveře: „Proboha, Karlí, proč jsi už nerozsvítil, necháš tu hosta sedět ve tmě, jako když šetříš proudem!“ Paní Ema rozsvítila a teprve teď jsem s hrůzou zjistil, že jsem celou dobu klepal popel z cigarety místo do popelníku do pudingu! Než jsem mohl něco říci, všimla si toho i paní Tichá.
„Karlí, ty troubo, podívej co jsi zase udělal! No je tohle možné, viděl někdo většího trotla než je můj muž?“ Nakvašeně odnesla ten svůj slavný "ňam-ňam" do kuchyně, a já jsem jen šeptnul: „Karle, díky, že jsi to nechal na sobě, je mi to strašně trapné.“
„To nic, já to snesu, mně už to ani nepřijde.“


Za několik málo dní jsme na revanš pozvali manželé Tichých k nám na večeři. Jana se blýskla italskou specialitou "Farfalle al salmone", (nudlové motýlci na uzeném lososu) s bílým Chianti, které nedělá tak hrozné fleky. Karel však tentokrát překvapivě nezaúřadoval, takže vše probíhalo v pohodě. Přesto se pojednou paní Tichá zatvářila nelibě, zabodla své černé oči do Karla, pokrčila nosík a sykla: „Ts-ts!“
„Co je, co je - mlaskám?“ vylekal se Karel.
„Karlí, kolikrát jsem ti říkala, abys nedával lokty na stůl, podívej se na Babetku, jak hezky papá, vem si z ní příklad!“
„To nevadí, paní Tichá“, zastal jsem se Karla, „vždyť tady doma, nejsme přece na recepci v buckinghamském paláci.“
„To víte, ono to sice vypadá, že můj muž ode mne dostává neustále kapky, ale on je skutečně nemožný. A to jsem vám nevylíčila, jak mě vloni na chatě málem přizabil!“
„To je hyperbola, čili nadsázka", ozval se Karlí, "Emča měla jen bouli na čele.“
„Co, bouli? Rozseknuté čelo jsem měla, ještě teď je vidět jizva! Představte si, ležím na dece před chatou a opaluji se. Mám zavřené oči a skoro usínám, když najednou - bác a praští mě něco do hlavy. Byla jsem snad na hranici mrákot a na čele mně dokonce vytryskla krev! Obrovská kulatina, vážící nevím kolik kilo! Zprvu jsem vůbec nechápala co se děje? Vidím jen, že manžel sedí opodál na stoličce, před sebou má špalek na dříví, a v ruce mává sekyrou jako Apač tomahavkem. Řvu na něj, proč po mně hodil tou kulatinou? Trvalo mi to než jsem pochopila co zase provedl za debilitu. No, Karlí, pochlub se sám, jak ses mne chtěl zbavit!“
„Pravdou je, že jsem chtěl udělat dobrý skutek a naštípat na zimu trochu dříví. Vynesl jsem si před chalupu dřevo, špalek a sekyru. Sedl jsem si k tomu na malou stoličku, abych to měl pohodlnější...“
„Prosím, to byla první pitomost“, skočila mu do řeči jeho žena, „štípat dříví v sedě! A druhá blbost byla sednout si chytře pod moji šňůru na prádlo!“
„Jenže toho jsem si, Emičko, přece nevšiml. Jednoduše jsem zasekl sekyrku do kulatiny, obrátil ji klínem dolů, a rozmáchl se k úderu, při čemž se kulatina zachytila o tu idiotskou šňůru, napnula ji jako u luku, tím se logicky tato kulatina uvolnila ze sekyrky, a následně se vymrštila až kamsi daleko.“
„Jakýpak kamsi, na mojí zcela určitou kebuli!“, doplnila ho vztekle jeho žena.

O několik dní později když odešla paní Tichá ke kadeřnici, přišel za mnou Karel, zdali bych měl dnes čas a chuť udělit mu první hodinu výuky šikovnosti: „Dnes je totiž ten správný den, neboť máme s Emčou výročí svatby, ona si právě zašla na foukanou vlnu, že to večer půjdeme někam oslavit, a já bych ji chtěl překvapit tím, že před jejími zraky sám bravurně opravím kapající vodovod. To však musí klapnout bez maléru, a proto to chci s tebou nacvičit nežli přijde Emča domů, tak říkajíc ‚na nečisto‘, jsi pro, nebo se ti to dnes nehodí?“
„Bravo, tak se mi líbíš, Karle, pojď, jdeme na to!“
Nejprve jsme celou věc probrali teoreticky, potom jsem mu připravil vše co bude potřebovat, utáhli jsme přívod vody pod dřezem, pak jsme kohout rozebrali prakticky, nasadili nové těsnění a vše opět dali dohromady.

 Tuto celou proceduru jsme pro jistotu třikrát zopakovali, takže se z učně Tichého vyklubal slavný virtuos na kohouty. Nakonec když jsme nasadili to původní vadné těsnění, aby kohoutek pěkně kapal, zapili jsme první lekci calvadosem, a dohodli se, že mne Karel ihned po premiéře poreferuje, jak to posléze probíhalo, když to předváděl své ženě...

Asi o hodinu později jsme náhle s Janou zaslechli šílené výkřiky a v zápětí nato zvonění a bouchání na naše dveře. Tušil jsem, že je zle a spěchal otevřít. V tratolišti vody tu stála bosonohá paní Tichá, s vlasy zplihlými jak vodník Česílko, v zcela promočené hedvábné blůzičce, která vlivem vody ztratila svou neprůhlednost, a se zcela sinalým vytřeštěným výrazem ve tváři se na mne obrátila jako na armádu spásy:
„Proboha vás prosím, pojďte se podívat na tu Sodomu-Gomoru u nás doma, a držte mne, abych toho mýho debila a slabomyslnýho blba nezavraždila!“
Bylo to úděsné spatřit jakým fiaskem skončil můj rychlo-kurz šikovnosti! Celá jejich kuchyň čvachtala, stěny, nábytek i strop byly úplně promočeny. Neodpustil jsem si poznámku: „Něco podobného se už povedlo mé ženě taky, jenže naštěstí jen v koupelně, viď Janinko?“
Nejprve jsme jim pomohli vysoušet plovoucí podlahu, otírat zmoklý nábytek a fénovat stěny. Při tom jsme se z kusých útržků jejich vzrušené diskuse nemohli stále dozvědět, jak se to stalo. Teprve po uklidňujícím ‚panáku‘ u nás jsme začali chápat veškeré souvislosti.
Zatímco Karel jen kroutil hlavou, spustila jeho žena svá stavidla výmluvnosti: „Karlí prostě suverénně odšrouboval kohout, aniž by napřed uzavřel hlavní přívod vody, o kterém jsem já nikdy ani netušila kde je...“
„Ale já jo“, skočil jí hrdě do řeči.
„Tak proč jsi ho hned nezavřel a naopak jsi zalezl pod stůl! No, a tak tedy vznikla v naší kuchyni Křižíkova fontána a já jsem byla nucena pod plným tlakem vody ten pitomej kohout zase našroubovat!“
„Emčo, chápej, já jsem měl ten nejlepší úmysl, já jsem ti chtěl udělat radost a dokázat ti, co dokážu...“
„Tak to se ti opravdu povedlo! Karlí, slib mi, tady před svědkama, že už nikdy nic nebudeš opravovat, ty jsi a zůstaneš technickým anti-talentovaným diletantem!“


Abych ji uklidnil, nabídl jsem se, že když bude třeba něco malého technického opravit, že jim pomohu, pokud to bude v mých silách. Jak se později ukázalo, neměl jsem to nikdy slibovat, neboť od té doby neminul týden, aby paní Tichá nepřišla za mnou s nějakou malou opravičkou. Bylo to splachování, výlevka, odvzdušnění topení, žehlička, lampa, atd. Má žena už začala být ve střehu, co tam u nich stále opravuji, a to převážně když Karel není doma.
Vyvrcholení nastalo, když jsem přišel jednoho deštivého dne domů a zde našel pouze vyhaslý rodinný krb. Manželka s dcerkou pryč a na stole místo večeře ležel bílý list se strohými řádky:
Zklamals mne, můj muži...!


Byla tu Emilie a chtěla můj souhlas, abys ji udělal (!) taky takovou krásnou holčičku jako mně. Všechno má už prý promyšleno, její Karlí o tom nemusí nic vědět, jenže já, jako inteligentnější, bych na to stejně přišla, a tak mně to raději říká přímo. Za můj souhlas je ochotna mi dát ze svého dědictví tisíc dolarů! Nevím, co jste spolu měli, ani je-li Karlí nešika na všechno, ale na můj dotaz co tomu říkáš Ty, řekla se záhadným úsměvem, že muži toto dělají rádi. Prý jsi jí naznačil, když si posteskla, že nemají děti: „Co není, může ještě být!“ Prý chytrému napověz! Jsem v šoku, odjíždím s Babetkou k rodičům a nevím jestli mám počítat s rozvodem?

Tvá smutná Jana.

Když jsem překonal první ohromení, zašel jsem k Tichým a seřval Emilii, omluvil se Karlovi, oba je nacpal do auta a odvezl ihned za manželkou, kde se mezi osmi očima vše vysvětlilo jako chiméra Tiché Emilie.
Pro sebe jsem si z toho odvodil trochu pozměněnou moudrost: „Když podáš ženě prst, vidí v něm něco docela jiného...“


Podívej, kvete růže!

10 května 2018

Hovory u krbu s dcerkou...

Náš rozvod s Hanou (1977) proběhl během pár minut, naše věrohodné, dohodnuté výpovědi nezavdaly panu předsedajícímu óbr-soudci absolutně žádný důvod k průtahům. Já, tedy coby biologický otec, jsem si bez váhání  ponechal naši  6-letou dcerku  Nikol,  což ženě Haně vyhovovalo, jelikož ona se totiž už před časem odstěhovala ke svému milenci, tak jak to sama před soudem prohlásila a prý neměla takzvaný mateřský cit, ale rozhodně si nepřála, aby našimi hádkami trpělo dítě. Hana byla prý už od-jak-živa zastánkyní "moderního" manželství, (tedy více partnerů), na rozdíl ode mne, já naproti tomu nemám rád parohy...!

V den »d« dopoledne jsem s Niki odešel na minigolf, potom jsme si zašli na hamburgry a Colu k McDonaldovi a nakonec navštívili kino. Teprve večer doma, když jsme byli ve zcela uvolněné náladě a zasedli spolu do křesel k "Hovorům u Krbu", došlo na to nejpalčivější.

Nikolka byla nato zvyklá, že se v takovýchto rozhovorech diskutovalo na úrovni jako mezi dospělými. Témata byla rozmanitá. Jednalo se o věcech, které přinášel každodenní život, a ona měla příležitost se mě zeptat na všechno, čemu nerozuměla. Dnes jsem měl trochu trému, věděl jsem, že mě čeká ten dosud nejtěžší ze všech krbových hovorů.
 Začal jsem s přirovnáním, připomněl jí její kamarádku Michaelu, s níž se před časem nějak nepohodly: „Vidíš, a teď kamarádíš s Alexadrou,
 se kterou si rozumíš o hodně líp, no a podobně je to i u dospělých.“  Polkl jsem slinu: „Tvá mamá si zase nejlépe rozumí s tím strejdou, kterému já říkám Lapaloma, protože si nepamatuji jeho exotické jméno, a k tomu se teď naše máma přestěhovala. Podívej, nemůžeme ji přece omezovat v tom co chce dělat, to by nebylo od nás fair, to by bylo stejné, jako kdybych tě já nějak nutil, abys kamarádila se Sabinou a nemluvila s Alexandrou, chápeš to?“

Po chvilce si Niki utřela slzy a objala mne kolem krku: „Ale ty mně, papá, nikdy neopustíš, že ne? Já už umím umýt nádobí, uvařit kafe a taky obsluhovat pračku. Pomůžu ti skoro se vším a to, co neumím, to se naučím, jo, a ještě umím vyluxovat koberce!“
„Neboj se, Niki, já tě určitě nikdy neopustím", řekl jsem, tady máš moje slovo! To je můj čestný slib. A kdo tu vlastně koho utěšuje, já tebe, nebo ty mne?“ Spadl mi kámen ze srdce, nebylo to ani tak moc zlé, jak jsem si to původně v duchu představoval, - i když jsem už věděl, že to bude jednou ona, kdo opustí mne. 
Nikdy jsem se Nikolky neptal, zdali jí snad nechybí máma, věděl, že by to nebylo psychologicky správné. Z jejích nápadů, se kterými za mnou občas přicházela, jsem ale vyrozuměl, že je se mnou opravdu šťastná a že dokonce i spolužačky z tak zvaných intaktních rodin, jí její domov závidí. „Holky mně říkaj, že to mám fajn když mám jen tátu, protože ten se mnou chodí na obědy k Italovi, k Řekovi, nebo k Číňanovi a ony musí jíst doma vobyčejný jídla, co máma uklohní..."

Jednou mi Nikol důvěrně svěřila ty všechny své možné problémky  a stalo se taky, že já 
sám jsem byl postaven před skutečně tvrdý oříšek: „Papá, já mám na tebe moc důležitý dotaz, ale papá, - ono se totiž jedná o sex!“
„Hm, tak to je závažná věc, na to se musíme posadit ke krbu,“ souhlasil jsem a vybídl ji: „Tak, Niki, spusť.“
„Víš, papá, my jsme se dnes ve škole učili o tom, jak se rodí děti. To jsem já už pochopitelně věděla od tebe, takže to je mi úplně jasný, ale něčemu přece pořád nerozumím. Když žena chce mít bejby, tak se vyspí s mužem, a když ho nechce mít, tak se s ním nevyspí.“
„Ano-ano, ne tak docela, ale v podstatě máš pravdu, Niki.“
„Nojo, ale proč jsou  anti-baby pilulky?“, zakroutila hlavou, tomu tedy už 
vůbec nerozumím...
 „To je -ééé- tak, Niki, jsou věci příjemné a nepříjemné a mezi ty příjemné patří láska mezi mužem a ženou, a proto tedy chtějí rodiče spolu spát a mazlit se, i když nechtějí mít dítě, protože už mají třeba tři děti a jsou chudí a nemohou si další děcko finančně dovolit. Pak jsem udělal řečnickou odmlku a čekal eventuální podotázku. Místo ní však přišel dotaz ze zcela jiného soudku, což mě ujistilo, že její zvídavost v oboru sexu byla uspokojena.
„Papá, a proč jsou chudí a bohatí lidé, proč to tak vlastně je?“ Udělil jsem ji tedy delší lekci na téma sociální. Začal jsem od žebráků a vzal to přes služky, dělníky, námezdně pracující, úředníky a podnikatele až jsem skončil u multimilionářů... Po delší zadumané pauze uzavřela Nikolka celou tuto problematiku rozvážnými slovy: „My, ale nejsme chudí lidé, že ne, papá, my akorát, že nemáme peníze...!“

Postřehy mé dcerky byly pro mne tou nejmilejší odměnou i když jsem měl někdy problém, aby si nevšimla, že mám slzičku na krajíčku...
Dcerka mi tak, z ničeho nic, jednou řekla: "Papá, já jsem ráda, že jsme Češi..." To mne natolik překvapilo, že jsem zareagoval: "Niki, já jsem taky rád, že jsme Češi, ale jak jsi na to právě teď přišla?"
"Protože nám tady nikdo rozumí."
Musel jsem se v duchu zamyslet nad její větou: "Ano, to je přesně to, co ji charakterizuje: česká slovní zásoba a německá gramatika!" Bylo to úžasné, až dojemně krásné, že mám takovou vnímavou dcerku...

Jednou v sobotu, za naprosto ideálního počasí, jsme si vyjeli s Nikolkou, opět po delší době, do města na minigolfové hřiště s tím, že si po hře zajdeme k řece do Hafenu na oběd do rybářské restaurace v hausbotu, zvaném "Noemova Archa."
Po tuhém delším golfovém zápolení jsme si šli odpočinout do parku k fontáně, a zatímco jsem se já rozvalil na bílou lavičku pod krásně vonícím keřem, Niki se vrhla do trávy hledat čtyřlístky. Pochvíli mě vytrhla z bohorovného klidu: „Papá, mohla bych si pohladit támhle toho pejska?“ Otočil jsem se tím směrem a spatřil opodál na lavičce jakousi madam s knížkou, kolem níž pobíhal takový malý, bílý, krásný psíček,  velikosti většího  telefonního  seznamu.  
"To tedy já sám nevím, musíš se zeptat té dámy, jestli nekouše! Já myslím, ten pes, ne probůh ta paní!"  "To já přece vím!" a odběhla se zeptat...
Pak jsem se natáhl po délce přes lavičku s rukou pod hlavou a nechal se líně ukolébávat vzdáleným bzučením hovoru mezi Nikolkou a onou dámou. Když však Niki místo toho, aby si hrála s oním pejskem, nepřestávala stále něco vyprávět, zbystřil jsem sluch a snažil se porozumět, abych zjistil, zdali tu paní svým brebtáním neobtěžuje. Zachytil jsem alespoň některé slovní útržky: „mamá...není...takže,..jít třeba dneska...s...námi...na ten restaurant... Papá bude....rád...líbí se mu u žen černé vlasy... ale tátovi nevadí, že bla-bla....bla-bla... Cézara... bysme...vzít sebou. 

„Co je moc, je příliš,“ řekl jsem si, zvedl se a šel zachraňova 
situaci: „Dobrý den, promiňte, madam, zaslechl jsem, pár slov z vašeho rozhovoru a chtěl bych dcerku omluvit za obtěžování, ona je totiž strašně upovídaná...“
„Ale vůbec ne, s vaší dceruškou jsme si hezky popovídaly, alespoň mi lépe ubíhá čas, mám tady s někým schůzku. Posaďte se prosím, pokud nespěcháte,“ řekla ta dáma.
„Děkuji, já jsem Mirek Toms a toto je má ratolest Nikol.“
„Velice mne těší, Ruth Hagen“ usmála se a její plné rty odhalily řadu bílých zubů kontrastujících s její snědou tváří. „Aha, už to vím proč jste mi tak nápadně sympatická: my dva totiž máme určitě kladný Rh-faktor a možná i dokonce identickou krevní skupinu "A".

„Máte pravdu, doktore, já mám áčko plus, neviděli jsme se už někdy náhodou na sympoziu hematologů“, reagovala stejně vtipně ona.
Do toho se vmísila Niki: „Papá, my jsme se s Frau Hagen dohodly, že ona půjde s námi na oběd a vezmeme sebou i  Cézara.“
„Ne, ne, tak to vůbec nebylo“, protestovala paní Ruth, „Niki to sice navrhovala, ale já jsem nesouhlasila, protože nemohu... ach, támhle právě vidím, že přichází můj známý, omluvte mne prosím. Cézare, pojď!  Mějte se moc krásně - a na shledanou!“

Asi o týden později jsem doma dostal záhadné psaní. Písmo bylo měkké a typicky ženské, ale jinak zcela neznámé. Až pak, když jsem otevřel obálku a četl:  Vážený pane Toms, pochopil jsem hned o co jde: Vaše roztomilá dcerka Niki mi dala, pod slibem mlčení, Vaši vizitku s prosbou, abych Vám někdy napsala dopis. Plním tímto daný slib a moc prosím, nezlobte se na ni, ani na mne. Dceerka byla v té chvíli trochu smutná a líčila mi jak Vás její matka opustila, jak spolu krásně žijete a když nemáte peníze, jak se v zimě hřejete u krbu, a jak chodíte do všech možných restaurací na jídlo. Nedovedu si sice představit, jak to vše můžete finančně i časově zvládnout, ale klobouk dolů, jste mimořádný muž i otec! Vzhledem k řadě společných znaků, viz náš Rh-faktor i krevní skupina  A, tak mohu asi předpokládat, že jsme též laděni na stejnou vlnu. Mrzí mě, že jsem tak narychlo musela ukončit náš rozhovor na lavičce, a tak bych to chtěla napravit a pozvat Vás oba na oběd ke mně domů na příští neděli. Prosím, zavolejte mi, zda pozvání přijímáte... Se srdečným pozdravem Ruth Hagen. (A-plus)
Byl jsem dost překvapen a zavolal: „Niki, nástup k raportu!“
„Co je, papá, já píšu úkoly“, ozvalo se z dětského pokoje.
„To nevadí, přeruš to, je tu akutní debata u krbu.“ Ukázal jsem jí dopis a řekl: "Tak toto 
 je dopis od Frau Hagen a já nechápu jak to, že klidně rozdáváš zcela cizím lidem moje vizitky, aniž bych já o tom věděl?"
„Papá, nezlob se, já jsem měla jen tu jednu vizitku náhodou u sebe v kapse u džínsů. Dala jsem ji té paní, protože jsem věděla, že ty bys na to sám nepřišel, a já bych toho pejska už nikdy v životě neviděla! A von je tak moc fajn.“
„Niki, tím chceš říct, že ti nejde o to, abych se já s onou dámou někdy sešel, nebo si jí dokonce vzal, ale jedná se ti výhradně o toho čokla, -éé-  jak se jmenuje?“
„Cézar, ale o tu paní se mi jedná taky“, řekla přesvědčivě.
„Dobrá, hm, takže ona nás zve v neděli na oběd...“
„To je super!“, vykřikla Nikol jásavě!

Když jsme pak příští neděli jeli spolu k paní Hagen, stavili jsme se v květinářství pro kytici sedmnácti růží. „Papá, a proč jich musí být zrovna sedmnáct?“, zeptala se Niki.
„Tak zaprvé, Niki, když jsme se s tou paní seznámili, bylo právě sedmnáctého srpna, a růží se má vždycky dávat lichý počet, sám nevím proč. Za druhé, já nevím je-li ta paní vdaná, rozvedená či vdova, a proto jí neklaď hloupé otázky. Čekej, až co řekne sama.“
„Ale já to vím, že je rozvedená, řekla mi to už v parku“ oponovala Niki.
„Probůh, Niki, tak ty ses jí na to ptala? To je faux-pas! Prosím tě, nebuď tak zvědavá a nediv se u ní ničemu, třeba bydlí chudě v malém bytečku a ve starém baráku. Ne abys jí říkala, že je to u nás doma hezčí, snaž se všecko chválit a vůbec: raději moc nemluv a už vůbec ne o nějaké svatbě - to se prostě neříká!“
„Já vím, to je fó-pa“,  řekla uznale Nikol a kývala hlavou.


Když jsme našli hledanou adresu, Niki zajásala: „Ó papá, to není žádná barabizna, to je palác pro lordy!“ Na vstupní brance zarostlé břečťanem se skvěl zlatý štítek s ozdobně vyrytým jménem "Hagen". Zazvonili jsme a já jen poznamenal: „Teď bych se už vůbec nedivil, kdyby nám přišel otevřít livrejovaný lokaj v bílé paruce.“
Ozval se štěkot Cézara a paní Hagen vyšla: „Vítám vás, pojďte dál!“
Byli jsme ohromeni nejen nádhernou vilou s obrovskou zahradou se swimming-poolem, ale i interiérem a zařízením v domě. Niki, která se už nemohla dočkat až si bude moci hrát s tím pejskem, se velice způsobně zeptala, zda-li může ještě před obědem ven na zahradu s Cézarem. „Dobře, Niki, ale jen na půl hodinky, pak bude oběd hotov, ano?“, svolila paní Hagen.


Při obědě se Nikol nevhodně ubreptla když paní Hagen vyprávěla, že na sousedním pozemku je psychiatrická léčebna, kde někteří pacienti pracují venku na zahradě. Niki hned zbystřila pozornost a zvolala: „Papá, já jsem je viděla a hned jsem poznala, že to jsou prdloušové...“
„Niki, co je to proboha za výrazy?“, musel jsem ji okřiknout.

Paní Hagen jen stěží potlačila smích: „Tak, a teď si Niki můžeš, jít zaplavat do bazénu, jsou tady i plavky mé neteře Laury.
„Hurá, to je něco! Papá, smím?“, kvitovala nabídku bouřlivě Niki. 

„Vidím, že jsem zase přehlasován a proto zvedám obě ruce!"

Pak jako siestu jsme si sedli oba k šálku kávy na terasu a to tak, abych pro jistotu viděl, jak Niki řádí v bazénu... 
Načež se Ruth s naprostou samozřejmostí ujala slova ve zcela nekonvenčním stylu: „Mirek, já si myslím a navrhuji, že se můžeme titulovat přímo křestními jmény, jste také pro?"
„To dokonce vítám, Ruth!“
„A protože vidím, že máte v očích spoustu otázek, předběhnu vás a  povím vám raději něco sama o 
sobě...“   "Prosím, jsem jedno ucho..."
Ruth rozhodila ruce: „To všechno co zde vidíte, dům se zahradou i to částečně kýčovité snobské zařízení domu, mně vůbec nepatří. Navíc jsem tady dnes vlastně naposledy, a to de facto jenom pro to, že jsem chtěla udělat radost vaší dcerušce. Dovedla jsem si představit jak asi bude dovádět v bazénu a jak si bude hrát s Cézarem na zahradě. Takže, vidíte a  je tomu skutečně tak!“

„Ruth, já jen žasnu, ale nic nechápu. Proč říkáte, že jste zde naposled a proč to vše kvůli Niki, kterou jste viděla sotva tak dvacet minut?“
„Vím, že to není obvyklé, ale zamilovala jsem si ji na první pohled. Když se mě zeptala zda-li jsou mé vlasy opravdu černé, nebo jenom načerněné, a já chtěla vědět proč jí to zajímá, odpověděla mi s dětskou upřímností v očích: "Víte, můj papá má rád brunety’.“ 

Zakroutil jsem jen hlavou a zmohl se na jediné slovo: "Žasnu..."
Ruth se zasmála: „A ještě musím vysvětlit, proč jsem tu naposled: Do tohoto domu jsem se přivdala před necelými čtyřmi roky. Před třemi měsíci jsem se rozvedla, a od té doby bydlím ve svém vlastním bytě, ale protože můj ex-manžel je na léčení ve Švýcarsku do konce léta, smím sem občas docházet, starat se o dům i zahradu do doby než se vrátí. Soudním rozhodnutím je určeno, že se mám odtud vystěhovat a odevzdat klíče jeho notáři nejpozději do konce srpna. Chtěla jsem tak ještě využít tuto možnost, a proto jsme tady. Nic mne zde nedrží, mé manželství bylo jednak omyl a jednak horor.“
„Tak to vás chápu, Ruth. Také jsem to neměl jednoduché.“
„V mém případě, Mirek, to bylo ještě navíc komplikováno manželovou nemocí. Pan Hagen,  jak jsem až po svatbě zjistila, trpěl od dětství oidipovským komplexem.“
„Ach ne, to je prý chorobná láska syna k matce.“
„Kdyby jenom to, on viděl ve mně svoji mrtvou matku. Často musel být ošetřován zde vedle na psychiatrii, teď je zase na léčení ve Švýcarsku. Neumíte si představit ty nechutnosti u soudu. Pitvali se hlavně v otázkách sexu, on byl chudák nemocen, a já, necitlivá manželka, která se chtěla rozvést!“
„Ruth, teď chápu i to, že se s tímto přepychem asi lehce loučíte s úsměvem na rtech.“
„Míro, řekněte sám, upřímně, vyměnil byste vy, ty vaše Debaty u Krbu za tuto studenou, pompézní, snobskou rezidenci?“
„Takže i o tom krbu už víte? Ta Niki nepoví co neví. Ale máte pravdu, Ruth, já bych to  za nic na světě nevyměnil.“
Najednou odněkud přiběhl urousaný Cézar a teprve teď si oba všimli, že je bazén prázdný. „Cézare, kdepak máš Niki?“, zeptala se  Ruth.
„Asi se někde opaluje na sluníčku“, odpověděl jsem za něj. 
„Cézare, hledej Niki!“, opakovala zoufalá Ruth.
Ten se najednou rozběhl k zarostlému plotu s další zahradou a začal štěkat jako o závod. Běželi jsme tam za ním a skrze plot ji konečně objevili, sedící ve větvích stromu s nějakým klukem. Ruth si hlasitě oddychla: „Zaplať bůh, že se jí nic nestalo, toho chlapce znám, to je syn od sousedů Dirk.“
Zavolal jsem na Niki, ať okamžitě sleze a přiběhne k plotu.
„Papá, on na mně Dirk pískal, myslel si, že jsem Laura...Tak jsme se seznámili“.
Zpřísnil jsem hlas a tvářil se zle: „A jak ses tam dostala?“
„To bylo lehký, papá, podívej“, a začala šplhat přes plot.
Ruth zachránila možnost bouřky originálním nápadem: „A ty, Dirku, přelez taky a jdeme všichni do bazénu a budeme si hrát na "babu!" Plavek je tady nadbytek.“


Při pohledu na tu Ruth v plavkách, se mi zatajil dech.
Když jsme se pak později vrátili do domu a Nikol se šla dívat vedle na televizi, řekl jsem„Víte, Ruth, já jsem si o sobě myslel, že už na mne nějaké ženské půvaby moc nepůsobí, ale když jsme hráli na "babu" a já jsem vás v jedné chvíli držel v náručí, tak mě napadlo vás políbit. To by nebylo až tak divné, jako to, že se mi zdálo, že byste snad  ani  nenamítala nic proti tomu...   Zdálo se mi to jenom?“ 
Ruth se záhadně usmála: „Přesvědčte se sám, Niki tu teď momentálně není.“
„Hrome, to je výzva!“, zvolal jsem a přisedl si na gauč vedle ní a políbil ji dlouze na rty.
„Míro, zůstaneme ale kvůli Niki raději při vykání, to by byla pro ni moc náhlá změna, která by se mohla projevit negativně, mohla by začít na mne žárlit, nemyslíte?“
„Máte asi pravdu, bude to tak lepší“, souhlasil jsem, „jenže já mám zase jiný otazník - co by tomu asi řekl váš žárlivý přítel z parku, kdyby nás tu takhle viděl?“
„Ach, vy myslíte Herr von Giebitz? Toho mi zprostředkovala sňatková kancelář přes internet“, Ruth mávla rukou, „ten pán nemá vůbec právo něco říkat.“
„Takže jste se ale rozhodla, co nejrychleji se znovu vdát?“
„Víte, Miro, nejsem už nejmladší a chtěla bych mít ještě děcko. Musím bohužel spěchat, čas hraje proti mně.“

Nechtěl jsem být zvědavý, ale nevydržel jsem to: „Ten Herr Giebitz nepřichází v úvahu?"
„Ten pán, když zjistil, že mi tento palác nepatří, ztratil rychle zájem, ale já taky. Já holt nemám palác a on nemá charakter."
Zamyslel jsem se nahlas: "To by bylo zajímavé vědět na kolikátém místě asi bych byl takový já, mám totiž na mysli ten užší výběr vašich internetových kandidátů..."
"V tom užším výběru", pokud by vůbec existoval, by k dnešnímu datu byla pouze jedna osoba, se stejným RH-faktorem.“ 
Ruth se bezděčně kousla do rtů, uvědomila si pozdě, že jí nechtěně ulétlo něco, co by asi žena de facto cizímu muži neměla říkat. Rychle to obrátila v žert: „Promiňte, Miro, to měl být jenom vtip. Zkusme teď aspoň chvilku mluvit vážně“, navrhla.
„Já vím, Ruth, to byl jen můj šílený nápad, vyvolaný  hrou "na babu" v bazénu, jinak by mě nikdy nenapadlo mluvit o svatbě se ženou, kterou vidím podruhé v životě."
„Papá,“ ozvala se nečekaně Niki stojící ve dveřích, „ty jsi mi přece říkal, že se nemá mluvit o svatbě, že je to fó-pa.“
"Máš pravdu, Niki, ale neposlouchej za dveřmi, to není fair...!"
"Niki, podívej, my jsme se s tvým papá dohodli, že budeme dobří přátelé a svatba je faux-pas, to znamená, že nehraje vůbec žádnou roli, ta není vůbec důležitá, ale to nejdůležitější v životě je přátelství!" 
 
  Petite Fleur                      

07 května 2018

1 svatba 1985 a 7 oddacích listů

S mojí nastávající ženou Jitkou jsme se seznámili v Německu, coby čeští emigranti  a po dvou letech známosti jsme se dohodli, že se vezmeme, ale netušili jsme, že byrokraté všech zemí se spojí proti nám a my budeme potřebovat 7, pozor!  slovy:  »Sedm oddacích listů!«  Ale nejprve vlastní průběh svatby:

 Bylo to začátkem října, když jsme se vydali na magistrát zjistit co je potřeba mít za doklady. Suchopárný úředník, Herr Kurt Schäfer, v penzijním stáří, nám vytiskl seznam  asi  20-ti  dokladů
 dokladů a různých formulářů, ale uklidnil nás, že nepotřebujeme všechny, pouze ty, které nám sám zaixuje. Bylo jich jenom 16!
Během dalších dnů jsme sehnali všechny papíry dohromady a rychle si došli znovu za panem magistrátem. Chtěli jsme mít tu svatbu co nejrychleji za sebou. Jeden kolega v práci mi poradil, že když už chci tu hloupost udělat a oženit se, tak to musím udělat do konce roku, jinak přijdu o možnost vrácení přeplacených daní za poslední rok. V Německu totiž existuje zákon, dle kterého stát vrací všem novomanželům nazpět přeplacené daně, počínaje datem svatby zpět až k 1.lednu toho roku. Měli jsme totiž oba, ona jako svobodná a já jako rozvedený, ty nejvyšší daňové třídy, zatímco jako manželé budeme mít naopak tu nejnižší třídu. Spočítal jsem si bystře, že ten vrácený rozdíl bude v našem případě činit zhruba deset tisíc marek, o které bychom neradi přišli, kdyby se svatba konala až po Novém roce. Do konce roku, ale naštěstí zbývalo ještě jedenáct týdnů, tedy, dle našeho tehdy naivního odhadu, bylo ještě dost času. 

Pan byrokrat nás záhy přesvědčil o opaku, když prohlásil: „To se neví, dá-li se to stihnout. Nejprve prosím doklady snoubence", a dodal suše, "uvidíme, co všechno chybí a co je špatně vyplněno.“ 
Po prohlédnutí mých dokladů konstatoval, že až na německý občanský průkaz je všechno formálně špatně. Něco se musí dát znovu ověřeně přeložit, něco má příliš staré datum, něco chybí vůbec. Ku příkladu takzvaný "Stammbuch" od mé předešlé svatby. Moje námitka, že toto v Čechách neexistuje a navíc, že to nebylo zaixováno v seznamu, vyvolala v onom sucharovi zmatek: „Kde jste vzal ten seznam?“, otázal se mě přísně. „Od vás“, řekl jsem důrazně. 
„Ukažte, -é-, pak je to ovšem v pořádku, vy jste se minule neženil tady v Německu, tudíž Stammbuch nemůžete – ba dokonce ani nesmíte mít! Ten vám teprve vydám až po svatbě - já!“ 
„Tak a nyní prosím doklady snoubenky“, zavelel byrokrat a já jsem neprozřetelně dodal: „U ní to bude mnohem jednodušší, neboť je svobodná a nemá děti.“ 
„Omyl“, pravil ouřada, „naopak, to bude daleko složitější, protože slečna nemá německé občanství, tak jako vy!“ 

Nejprve nastal problém s koncovkou -ová a -ové, neboť nemohl pochopit, že to není chyba v křestním listě, ale 1. a 2. pád téhož jména. Nejdramatičtější okamžik nastal, když zjistil, že matka snoubenky byla adoptivním dítětem, ale že chybí (60 let starý) doklad o adopci její matky, jako dítěte! 
„Narodila se slečna před a nebo až po adopci své matky?“ 
Doslova jsem vypěnil a zařval: „A co když se ta slečna narodila dokonce dříve než její matka?!“ To ouřadu kupodivu umravnilo a dále nepátral!
Pak přišla na řadu sada zcela debilních otázek: Jste muž? Ano nebo ne? Jste plnoletý? Ano nebo ne? Jste svéprávný?...atd. 

Během dalších čtyř týdnů se nám podařilo všechno sehnat, doplnit a oštemplovat, pouze uznání mého 25 let starého rozvodu prvního manželství, které se muselo nechat uznat od zemského premiéra v Darmstadtu, což stále nepřicházelo. Na začátku prosince jsem už zcela ztratil trpělivost a začal bombardovat byrokrata, který se oháněl tím, že věc poslal v pořádku kurýrem na patřičná místa, a teď se prý musí jenom čekat až se kurýr vrátí. Zeptal jsem se ho vzteky bez sebe, je-li tím kurýrem zbrojnoš na koni, vyzbrojený pouze halapartnou a nemohl-li ho cestou sežrat medvěd? V každém případě, nebude-li se svatba konat do konce tohoto roku, budu ho žalovat o náhradu škody ve výši deset tisíc marek! 
Nakonec se šťastně svatba stihla na poslední pracovní den v tom roce 27.12. a daně byly zachráněny! Kromě oddacího listu v jazyce německém jsme dostali rovněž list mezinárodní, v devíti světových jazycích a takto vyzbrojeni jsme společně vstoupili do stavu manželského... 
                                                          
SEDM  ODDACÍCH  LISTŮ:
Když přišla do Česka sametová obleva a my jsme si zažádali na našem konzulátě v Bonnu o české pasy, požadovali na nás mimo jiné též oddací list. Měli jsme na výběr hned DVA: německý a devítijazyční mezinárodní. Řekl jsem neprozřetelně ke své ženě: „Vidíš jak je to dobré, že máme ten mezinárodní, teď z českými úřady to určitě bude už jen brnkačka“. To ovšem byla má chyba!
K mému zděšení nám bylo vysvětleno, že ani jeden není ten pravý. Mezinárodní platí sice po celém světě, nikoliv však u nás v Československu! Museli jsme si nejprve nechat udělat ověřený překlad do češtiny, čímž vznikl jakýsi TŘETÍ oddací list a tento poslat co nejrychleji do Brna k vystavení správného, to jest už ČTVRTÉHO oddacího listu. 
Čtvrtý oddací list z Brna za 360 DM obsahoval přesně 8 gramatických chyb, což představovalo na tak mrňavém papírku formátu A5 chybu takřka v každém slově! Byli jsme nuceni to reklamovat a po nějakém čase jsme obdrželi PÁTÝ oddací list, který byl, (kamna padněte!)  konečně bez chyby! 

  Po přestěhování do republiky jsme si zažádali o občanské průkazy, k čemuž bylo třeba rovněž předložit oddací list. Měli jsme u sebe všech pět a dali jsme policajtům hrdě vybrat. Šly na nás mrákoty, když nám bylo řečeno, že ani jeden z nich není ten správný. Začal jsem běsnit: "Co je tohle za krávovinu a idiotství, že vám nestačí pět oddacích listů?", rozběsnil jsem se už jako magor utržený z řetězů... 
Ten poslední z Brna má prý jednu závadu, a sice, že dole pod čarou je bleším písmem vytištěno: „Oddací list pouze pro cizinu!“ a my jsme už mezitím bydleli v Praze! 
Čili: Museli jsme znovu zdvořile požádat Brno o ŠESTÝ oddací list, který je prakticky stejný, ale nemá onu diskriminující poznámku pod čarou. Tento toužebně očekávaný list se však cestou z Brna do Prahy, pro nás nepochopitelně ztratil v poště, policie nikoho nevypátrala a musel nám být vystaven, jako duplikát oddací list v pořadí SEDMÝ! 

Dnes, po 32 letech konstatuji, že sedmička je číslo šťastné a právě tak i naše manželství uzavřené na sedm západů. Nevím, nevím, neměl-li bych být za to všem těm přitroublým byrokratům vděčný? 

06 května 2018

...A STANE ve dveřích...

Rok  1976   byl  kritickým rokem  mého  manželství 
 s Jiřinou. Naše dcerka Brigitka byla právě šestiletá
 a měla jít  po prázdninách do školy. Má žena, coby
 laborantka,  se v nemocnici zamilovala do  doktora 
až z Argentiny, se kterým vždy držela noční služby.. 
 Pro mne on byl MUDr »Lapaloma« neboť jsem nebyl  stavu  pamatovat si jeho exotické jméno.  Po kratší době, ještě před letními dovolenými, se má žena  rozhodla,  že jí manželství  se mnou natolik nudí a vůbec nebaví, že chce  mít  jednoduše takzvané moderní manželství!...
Současně  mi začala  sázet jedny parohy za druhými, jako řešení!  Takové
řešení manželské  krize jsem ihned odmítl a  navrhl řešení jiné  = rozvod.  Má žena  to sice odsouhlasila,  ale  prohlásila,  že  se  zřekne  Brigitky  v múj prospěch, ale navrhla,  že dcerku mohu dát  do  státního  internátu! 
 Prý  mi  zato u soudu rozvod  odsouhlasí!   Nebude ovšem nic platit,  to jest: ani svého právníka, ani alimenty, ani  internát.  Já se stejně budu mít  v životě vždycky lépe nežli ona, mám totiž,  jako Ing,  o hodně  vyšší plat!

Já, řekl jsem, to sice vidím jinak, ale od tebe nechci ani žádné peníze, ani žádné parohy!  Já chci jen naši dceru Brigitku!  O  synka jsem  už  jednou přišel v 1. mnželství, dceru si ale vzít nenechám!  A tak jsme zůstali s Gitti spolu, jako otec a dcera, od první třídy až do plnoletosti a její svatby...
A pak jsem sedával sám, za vlahých letnich nocí  na balkoně, když už ona spala a představoval si, jak bych si přál seznámit se s ženou svého života. To by mohlo proběhnout právě tak, jak to stojí v Gershwinově písni: »Žena, kterou miluji.«    
Někdo zazvoní u mých dveří a já otevřu a vidím, zde stojí půvabná dívka a jakoby četla mé myšlenky, řekne tiše a klidně: "Zde jsem!"   Rozum mi sice říkal, že to je blábol a textařova sladká fabulace, ale přesto  jsem si o tom rád snil. I dnešní člověk prý musí na něco věřit, nebo si aspoň, jen tak pro sebe, občas o něčem bláhově snít...


 Jednou za čas jsme se v Německu scházeli se   známými z řad emigrantů, vždy u jednoho z nás v   bytě, abychom  si  trošku popovídali v češtině. Když   pak přišla řada na mne, připravil jsem doma studený   imbis, něco k pití, kávu a pečivo. Na těchto našich   takzvaných "slezinách" bylo zajímavé to, že se nikdy   nevědělo zcela přesně, kdo a kolik lidí se sejde.   Někdo se nedostaví, jiný zase naopak přivede nové   známé, takže naše společnost byla proměnlivá jako   dubnové počasí...
 Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a já jsem šel   otevřít. Ve dveřním rámu stanula půvabná žena a první, co mě napadlo byl onen verš z Gershwina: A stane ve dveřích a s úsměvem, v těch milých očích svých řekne - teď musí říct: 
Zde jsem!
Ta žena, sice řekla něco jiného, to mne vrátilo z oblaků snění zpět na zem:
„Jsem Jitka Parkerová, dobrý večer,  jsem totiž švagrovou vašeho kolegy Milana Borovičky." Od té chvíle jsem se zajímal výhradně o Jitku, která měla kromě všech možných ženských půvabů, též krásné ruce a to mě inspirovalo. Dohodli jsme se, že já jí budu říkat Jituš, ona mně Miri. Sršel jsem vtipem a točil se stále jen okolo Jitky, ostatní společnost mne v ten moment přestala zajímat. Nakonec při loučení jsem ji pozval na příští sobotu na večeři do čínské restaurace. Souhlasila s podmínkou, že nebude muset jíst hůlkami!

Při večeři v krásné zahradni restauraci, jsem jí vyprávěl o mé služeni cestě na Ceylon a do Indie a tak nám večer uběhl velmi rychle a nakonec jsme si ještě na chvilku sedli na lavičku v parku u Opery, kde malebně zurčel malý pramínek. Prostě romantika jak když ji vyšije...To mne inspirovalo zeptat se Jitky následujícím způsobem, bylo-li by čistě teoreticky možné, že bychom spolu chodili?  Její odpověď zněla sice hezky, ale vůbec mě nepotěšila:  "Teoreticky vzato třeba ano, ale prakticky ne. Mám totiž jednoho už dávného přítele, bydlícího 400 km odtud v Mnichově. Jsem zde u sestry Marty, ale jen dočasně, kvůli asylu.."Polkl jsem na prázdno a řekl suše: „Tak to je tedy škoda"... Usmála se a pokývla hlavou: „Naštěstí - jenom teoretická.“V duchu jsem si stále opakoval: „No,není tohle k vzteku, konečně objevím ženu-ideál, 35 let, krásnou, svobodnou, bezdětnou, mladou i charakterní, a k tomu navíc figurálně atraktivní, ale -  je zadaná...

 V září jsme se s Jituš ještě jednou sešli na   obědě u Itala. Pak má milá Jitka odjela do   Mnichova...
 A když se potom přiblížily Vánoce, trnul jsem   hrůzou, co asi budu dělat sám doma jako v   tom plotě ten blbej kůl, pod tím smutným   vánočním  stromečkem?
 Brigitta bude o svátcích na návštěvě u své matky Jiřky, měl bych asi někoho pozvat, ale nevím koho? Jitka bude určitě u svého milého v Mnichově a s Luďkou jsme právě na kordy. Moje dilema vyřešila sama Luďka, když mi zavolala, že ji to mrzí, že jsme se vlastně její vinou pohádali a jestli může ke mně přijet na svátky? Neodmítl jsem ji, přesto, že jsem věděl, že je to na pováženou, neboť doposud jsme se, díky jejím rozmarům, vždycky, už za dva-tři dny porafali. Doufal jsem ale, že se to třeba letos, v takzvaném vánočním sentimentu, nebude tak doslovně opakovat...
Den před Štědrým večerem, právě když přijela Luďka, mně zavolal Jitčin švagr Milan, aby mi popřál k svátkům a jen tak mimochodem mi naznačil, že se Jitka již před měsícem rozešla s tím svým milým v Mnichově. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn...
„To je bomba!“, zajásal jsem v duchu, „ale co mohu dělat teď, když je tu u mně Luďka?“ Milan mě při té příležitosti pozval k nim na oběd na Hod boží vánoční, abych prý nebyl tak sám, ale zdůraznil, že o tom Jitka neví, to je čistě nápad jeho ženy Marty. Musel jsem, ač nerad, toto pozvání s těžkým srdcem odmítnout...
Tentokrát, mnou toužebně očekávaná hádka s Luďkou, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že jsme se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno jsem ji ještě odvezl autem na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli jsme si:

 „Čau - pohádky je definitivní konec!“. Bylo zimní ráno 8 hodin, stál jsem u budovy Opery ve Frankfurtu v 0°C mrazu a začal sám se sebou hovořit: "Už neztrácej čas! Malý kousek odtud přece bydlí Jituška, zavolej ji a řekni, že ji miluješ, a že jsi do pěti minut u ní v garsonce. Ale co když není doma? Proč by seděla sama v garsonce, bude buďto u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakýho chlapa a ty se natřeš! Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou, cestou k telefonní budce.
„Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale u mne dostavily těžké pochybnosti, že dělám účet bez vrchního: „Pozor, ale co když ona o tebe vůbec nestojí? Prosit neumíš a přemlouvat ji ani nechceš!“
Začal jsem vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli tý Luďce nezavolal Jitku už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Co ale chceš dělat teď...? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, kterýho potkám, aby mi vrazil pár facek!“
Potom jsem zcela odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Jitčino číslo, které mi dal Milan.
„Tůůt---tůůt---tůůt“, telefon vyzváněl pro mne nekonečně dlouho. Najednou to konečně cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“
„Jituš, to jsem já, Miri“, řekl jsem zalknutě.
„Kde jste, proboha? Co se vám stalo?“, ptala se vylekaně překvapená Jitka.
„Nic zlého, v pěti minutách mohu být u vás, jsem tady ve Frankfurtu u Opery. Musím s vámi strašně moc nutně mluvit o důležitých věcech! - A tady - tady jenom mrznu!“
„Já tu ale nejsem sama, je u mně...“
„Kdo?“, zařval jsem zoufale.
„Honzíček, víte, on si včera přál jet se mnou do Frankfurtu zalít kytičky a teď jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpět k sestře.“
„Zlatej Honzík“, pomyslel jsem si, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas jsem ale řekl: „To nevadí, já přijedu k vám, odvezeme Honzíka domů a potom půjdeme my dva spolu do naší diskrétní cukrárny ve Wiesbadenu na kafe a budeme si povídat o všem možném, je toho strašně moc, co vám chci říct..."
„Tak dobře, ale co se to proboha děje, že jste o svátcích tak časně ráno na nohou a navíc tady ve Frankfurtu? Pro všechno na světě, řekněte mi, co děláte v osm hodin ráno v tom mrazu zrovna u Opery?“, nechápala Jitka.
„Jituško, úplně všechno vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, zadrhl se mi trochu hlas...
„Ach, víte,       že nemám..., proč se ptáte?“, trápila mě svojí       zbytečnou otázkou...
 „To je přece jasné, Jituš! Protože vás až strašně   moc 
potřebuju jako vzduch a vodu a já jsem   byl tak zatraceně natvrdlej, že jsem tohle   pochopil  až   dneska“, vyhrkl jsem překotně a   potom jsem už tišeji dodal: "Nehledě na fakt, že jsem si, už jednou pro vždy zvykl na vaši tvář, My Fair Lady!“ „To je mé nejkrásnější ráno, profesore Higginsi," zajíkla se Jitka a dodala: "Nikdy nezapomenu datum 27.12."Ani jeden z nás tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později vyryto do našich snubních prstenů, kde je, díky Bohu, ještě dodnes v roce 2023 !!!"

http://www.youtube.com/watch?v=p6CbrTPsuE0


01 května 2018

EVIČKA a láska osmiletých

Abych začal od začátku, musím se vrátit až do útlého mládí, kdy mne maminka v roce 1938 odvedla za ručičku do obecné školy v Praze-Podolí. První rok jsem se rozkoukával, ale už ve druhé třídě, tedy v mých 8 letech mě fascinovala jedna hezká spolužačka, Evička Řezníčková. Ta si mě patrně oblíbila proto, že jsem uměl docela obstojně kreslit. Jednou za mnou přišla do lavice a zaveršovala mi: „Tomsíčku,Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ A já maloval jako vzteklý ty úplně nejkrásnější kočičky, oblečené do pestrobarevných blůziček a sukének, svou strakatostí připomínajících spíše papoušky. Navíc jsem vyráběl, jako na běžícím páse, papírové parníky, harmoniky, vlaštovky a čertíky, vše výhradně pro vděčnou odběratelku Evičku. Skutečnost, že jsme právě byli jako stát okupováni nacisty, se nás osmiletých, zatím ještě netýkala...

   Když jiný kluk jiné dívce něco vyrobil, co Evička ještě neměla, chtěla to také ode mne a já jsem nemohl přiznat, že to neumím a tak jsem se to rychle potají naučil. Také do školy jsem to měl poměrně daleko, kolem "rasovny", přes Kavčí hory, kde dnes stojí televize, zatímco Evička bydlela u školy, hned za rohem v přízemnním bytě v ulici Na dolinách 345 nebo Na Zlatnici?  A já jsem se tam občas proháněl okolo jejich domu a čekal, jestli se objeví v okně. Když se však objevila, tak jsem honem hrdě dělal, jako když tam jdu jen tak náhodně okolo. Za své city jsem se totiž, nevím proč, děsně styděl...
Jednou jsme byli na školním výletě v Prokopském údolí a já se stále motal poblíž Evičky, která tam byla s maminkou a když jsem zaslechl, že tato krásná dáma v letním širáku oslovuje jinou paní »madame«, tak mě to úžasně fascinovalo. Moje láska kulminovala.
 Jediným mým problémem tenkrát bylo, že Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Už jsem si pro jistotu vymýšlel, že si nechám ušít speciální boty s vysokým kramflekem a ona, že by si vzala jen tenké cvičky, které by pod dlouhou vlečkou naštěstí nebylo vidět.
Osud se však utvářel jinak – má láska začala ochabovat, když celá naše škola i sokolovna byla za války zabrána pro německé vojáky a my, žactvo, jsme byli převedeni do budovy vyšehradské měšťanky. Tady byly chlapecké třídy odděleny zdí od dívčích tříd, možná také proto, aby nedošlo k předčasnému zamilovávání se, jako se to stalo mně.

Jenže já, abych Evičku nezapomněl, jsem si namaloval na kus čtvrtky takový jakoby erb a do něj jsem si pracně nakreslil v perspektivě velké písmeno E. To byl jako můj tajný talisman a musel jsem ho stále mít u sebe. Když tento talisman našli u mne v kapse mí rodiče a ptali se mne, co že to má znamenat, byl jsem nucen jim říct pravdu o Evičce - a bylo po tajemství. Matka kroutila hlavou a otec se jenom suše podivil, že to vypadá spíše jako firemní znak nějaké železárny, nežli romantický talisman...

Že se z Evičky stala půvabná žena, jsem se díky náhodě přesvědčil o 19 let později, když jsem ji spatřil v doprovodu jakéhosi muže v restauraci Golf Club v Mariánských Lázních. Neměl jsem tenkrát dost kuráže či drzosti ji oslovit a ona, zabraná do hovoru s oním mužem, si mě bohužel vůbec nevšimla. Nevím jak by se náš vztah vyvíjel dál, ale osud to tak chtěl a já si na něj vůbec nestěžuji. Můj život se mi, tak jako tak, vydařil k mé plné spokojenosti.

 Léta plynula, já jsem se postupně setkal celkem s pěti Evami, ale žádná z nich mi nikdy neřekla:„Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ Dodnes i po tolika letech, je pro mne jméno Eva něco nostalgicky krásného a myslím si, že by se toto ona »pravá Eva« měla aspoň dozvědět. Žije ještě?  Dle všemožných statistik se prý ženy dožívají vyššího věku než muži a já dosud žiji, takže ona by snad mohla taky žít? Ale  kde ji mám hledat?

A v tomto okamžiku  si čtenář asi řekne: "Tomu starýmu paprikovi už z té Evičky asi šíblo!"
https://youtu.be/XcbrEA7BwLM