27 července 2017

ASCONA u Lago Maggiore

Ascona mně byla vřele doporučeným cílem, kam jsem si vyjel na své 39. narozeniny. Tohle malebné městečko ve švýcarském kantonu Tessin, leží na břehu bájného jezera Lago Maggiore, tedy na hranici mezi Itálií a Švýcarskem.
Byla to má 1. dovolená po rozvodu a když si ex-manželka vzala naší dceru sebou na dovolenou na Kanárské ostrovy, nechtěl jsem doma trčet jen tak sám, takže jsem si vyrazil, na radu jedné kolegyně, do krásného světa, kde se lidé ještě mají vzájemně zcela všeobecně a bez kádrování a bez podezřívání  -  opravdu rádi...
Po příjezdu do Ascony se mi tamní hotely zdály přece jen zbytečně drahé, vzhledem k tomu, že jsem hodlal být celý den mimo hotel v neskutečně krásné přírodě kolem jezera a okolí. Všiml jsem si, že na jednom činžáku, v jehož přízemí byla  zahradní restaurace,  je poutač: 
ZIMMER FREI.  Pension 3. Etage -  Byl jsem ihned rozhodnut.

Snídaně, obědy i večeře  nebyly v ceně  noclehu zahrnuty,  což mi rovněž vyhovovalo, nechtěl jsem totiž být jakkoliv časově vázán na určitou hodinu. Měl jsem v plánu procestovat autem mimo to i celé   vzdálenější okolí,  takže mi stačila snídaně dole v zahradní restauraci a potom večer až po návratu z výletů po okolí, případná večeře v zahradě. Konečně jsem tak dosáhl rovnovážného stavu naprosto ničím nerušeného klidu a spokojenosti. Říkal jsem si: ono to není marné si taky někdy v životě vyrazit na dovolenou docela jen tak sám!


Hned večer, po mém návratu do  penzionu se ta má dobrá náladička ještě zvýšila, protože již z dáli jsem zaslechl od té naší zelené zahradní  restaurace  hudbu, která by se dala nazvat hudbou, jakou  mám nejradši.  Ovšem marně jsem hledal velký orchestr, který jsem slyšel. Teprve když jsem vešel do zahrady, tak vidím v koutku až u zdi jednoho člověka hrajícího na varhany! Usedl jsem ke stolu a zjistil, že to, nač ten chlapík hraje, nejsou obyčejné, ale elektrofonické varhany, mající zvuk celého orchestru. Tu a tam k tomu něco zpívala krásná zpěvačka, která opravdu uměla! Výběr jejich písní byl jako kdybych ho vybíral já sám, podle svého vkusu, prostě jenom mé favoritní skladby světových skladatelů, jako: George Gershwin, Cole Porter, Duke Ellington, Benny Goodman, Glenn Miller atd...
Jediná malá vada na celkovém dojmu, byla podle mne, příliš silná hudba, překrývající ten ladný zpěv, což oni dva sami, logicky, bez odstupu nemohli zaznamenat...
Asi po třech skladbách, když udělali pauzu, mně to nedalo a došel jsem za nimi, nejprve jsem se omluvil, že jim k tomu jejich vystoupení chci něco říct, že se mi to moc líbí, ale, že ta hudba je silná k tomu zpěvu, takže ten zpěv místy zaniká. Oni oba byli velice rádi, že jsem jim to řekl a děkovali mi a poprosili mne, abych si šel sednout a ukázal jim, kdy je to správně sladěno, a abych si vybrat skladbu kterou chci, že mi ji zahrají. Oba byli tak milí a radovali se z mého zájmu jako malé děti. Takovéto lidi musí mít člověk, chtě-nechtě, okamžitě rád...

Všeobecně bych řekl o domácích obyvatelích tohoto švýcarského kantonu, že patrně šťastnou náhodou a přímou kombinací italského temperamentu se švýcarskou solidností a klidem, vznikla odrůda šťastných, nepodezíravých, nekádrujících a hudbu milujících lidí...  
Načež jsem si vybral něco trochu méně známého, skladbu Alberta Morrise „Feelings“ (Pocity) a oni to zcela samozřejmě, měli také v repertoáru. Upravili sílu zvuku dle mých pokynů a už to jelo naprosto ideálně! Pak každý večer, když jsem přicházel do zahrady na večeři, přerušili a usekli to, co právě hráli a nasadili jako znělku pro mne Feelings! Připadal jsem si tak nějak důležitě, jako když přichází pan prezident, či pan král se vší  svou vehemencí.  Někdy se jedná jenom o maličkost, aby člověk  měl náladu, aby se cítil na 100% šťastným...

Mé ego se tetelilo blahem a když si navíc ta zpěvačka o přestávce přišla sednout k mému stolu, abych nemusel stále jen mlčet a nebyl smutný jako ta píseň, kterou jsem si vybral.  "Slečno, já naštěstí neznám anglický text této písně, ale ohromně se mi líbí  ta melodie, hlavně na varhanech. Takže já nejsem truchlící muž, jako autor té písně. To zní pro mne třeba jako Ave Maria od Gounoda a k tomu s vaším hlasem, to je prostě skvost! Mám ovšem obavu o Vás, aby manžel nežárlil, že se mnou sedíte každou pauzu u stolu a já bych vám rád objednal skleničku něčeho dobrého."

Rozesmála se: "Ne-ne, to není můj manžel, to je můj bratr! Nevidíte tu podobu?" Nemohl jsem si nic více přát, řekl jsem jenom: "Milá slečno, krása mužů mne opravdu vůbec nezajímá! Dala byste si šampaňské?  
Ona pohotově na to: " Ano, ráda, a co krása žen ta Vás též nezajímá?"
"Ta mně zajímá opravdu moc, tak jak hudba i jako třeba matematika!"
Oba jsme se rozesmáli...

Tohle byla jedna z mých tenkrát jasně nejlepších dovolených, se vzpomínkami, které se snad nedají nikdy zapomenout i přesto, že náš vztah se zpěvačkou byl, zdůrazňujiuji, jenom hudebně-platonický a já neznám ani  její jméno...