Případ detektivně zašmodrchaný...

„Silvo, já mám obrovské problémy v mém manželství", řekla Ema namísto pozdravu, "dostala jsem od Jiřího facku a to máme v pátek sedmileté výročí svatby! Dosud jsem nikomu o tom nic neřekla, ba naopak jsem Jirkovo chování tolerovala a navenek dost přikrášlovala, ale teď je konec, vím, že má milenku a já mu to nebudu trpět! 

„Prosím tě Emo, za prvé nebreč. Jak víš, jsem o pár let starší než ty a mám bohaté zkušenosti, takže vezměme rozum do hrsti a slzy nám nic nepomohou. Utři si je, tady máš kapesník a řekni mi, proč vy vlastně nemáte děti?“

„Dítě jsem chtěla, nevyšlo to“, fňukla Ema.

„Po sedmi letech přicházejí krize“, řekla Silva, „máš důkaz nevěry, nebo si to jen myslíš?“

„Vím to určitě! Před nějakým časem jsem ho viděla, jak se objímá s nějakou blondýnou před hotelem Union v pět odpoledne, když jsem jela náhodou kolem. Domů přišel až večer v deset. Ptala jsem se ho kde byl, když jsem mu odpoledne volala k nim do práce. Pohotově odpověděl, že byl na poradě u ředitele, a ten ho v osm pozval na večeři, což nemohl odmítnout. Přitom byl nervózní, nezeptal proč jsem mu volala a co jsem mu chtěla?“

„A co ty? Řekla’s mu, že’s ho viděla s tou babou?“

„Ne, bylo mi to trapné. Ale od té doby, jsem mu začala prohlížet kapsy u všech šatů a našla jsem zajímavé věci. Jeho vizitku a na ní napsaná jakási telefonní čísla a nic neříkající iniciály, dále papírový kapesník umazaný od rtěnky a několik dní staré dva lístky do kina, jo a žeton do rulety, kde jsem s ním určitě nebyla já.“

Silvie se zhluboka nadechla: „Zdá se tedy, že Jiříček zanáší. Takže, žádné scény, nesmíš brečet, ale naopak dělej jakoby nic, dbej na svůj vzhled, buď sexy, ale chladná, jinými slovy, snaž se u něj vyprovokovat žárlivost.“

„To je už pozdě. Včera jsme se chytli když jsem ho upozornila, že má na rameně dlouhý blonďatý vlas. A víš co mi řek’? Ze to jsou všecko moje chiméry, že jsem patologický případ žárlivky, a že si okamžitě zavedeme takzvané "moderní manželství", to znamená: každý si může dělat co chce! Zeptala jsem se ho, jestli "každý" znamená taky já? Ano, tak je to prý běžné v amerických manželstvích, ovšem pozor: nesmím si nechat udělat dítě. To sice až tak moc nehrozí, podle něj jsem jalová, ale čert tomu věř!“

Silvie vylítla: „A co ty nato?“

„Přestala jsem se ovládat a řekla mu, že je hnusný cynik a impotent a proto nemáme děti. Načež mi vrazil facku jako dělo! Do teď vidím ty jeho zlé, vytřeštěné oči, jako když mě chce zabít!“

„Hmmm, to byla chyba dráždit ho. Ale teď si něco musíš dobře rozmyslet: Chceš se skutečně rozvést nebo chceš jenom překonat manželskou krizi?“

„Já si nevím rady, já jsem k němu ztratila úctu, ta včerejší facka děsně otřásla mým manželstvím! A asi před měsícem při milování mě začal škrtit a pak se moc divil, že se mi to vůbec nelíbilo!"

„Podívej, Emo“, zkusíme to nejdříve s tou žárlivostí, ty musíš jít s někým na rande tak, aby on se to dověděl a když se to zvrtne, tak se pak zaměříme na výhodný rozvod, rozumí se, výhodný pro tebe!“

„Ale když já nevím jak", zakňourala Ema, "já nejsem taktik a mimo to si teď nechci nic začínat s žádným chlapem, jsem prostě monogamní typ". Silvie ji nakonec přesvědčila, slíbila, že ji seznámí třeba s nějakým baleťákem od nich z divadla, který na ní nebude chtít sex a jakmile někoho takového objeví, dá jí vědět a zprostředkuje to.

Přespříští den zavolala Silva Emě do práce: „Tak, a je to jasný, Emo! Krásnej chlap, vysokej, štíhlej, blonďatej, baleťák, a má zájem si s tebou povídat o hvězdách, když slyšel, že jsi astronomka. Je to vůbec moc milej kluk, maluje a odhaduju, že je i dost romantik.“

„A jak se jmenuje ten tvůj zázrak?“, řekla Ema s trochou ironie.

„David, a zve tě na zítřek na výstavu obrazů v Galerii bratří Čapků. Bude tam přesně v pět hodin. Co ty na to?“

„Dobře, ale co’s mu proboha o mně všechno napovídala?“

„Že jsi krásná bruneta, okolo třicítky, chceš aby manžel žárlil, chceš se nezávazně bavit a jinak nic. On se jen vtipně zeptal, není-li náhodou tvůj manžel boxer a cholerik v jedné osobě.“ Silvie se zakuckala smíchy: „Uklidnila jsem ho, že Jirka je o hlavu menší než on a spíše rachitické postavy, ale zato má frajerský knírek pod nosem.“

„Tak fajn, Silvo, vidím, že ses dobře pobavila a doufám, že se budu konečně bavit i já!

Uvidíš, že jo, Emo, kostky jsou vrženy, a dej se do pucu!“

Večer když přišel Jirka domů, nechtěně Emě nahrál na smeč: „Hele, Emčo, nechci, abys zase dostala záchvat žárlivosti, zítra nebudu v práci k zastižení a večer je celý náš management pozván německou firmou na raut do jejich hotelu.“

„To se mi hodí, aspoň nemusím nic vařit“, řekla Ema nadšeně.

„Promiň, asi jsem se špatně vyjádřil, to jest, raut bez manželek, jen pro managery. Nebude se tam jen jíst, ale spíš a hlavně sjednávat kšefty, chápeš?“

„Ano, pochopila jsem to správně, jdu totiž taky někam na večeři!“

„Aha? - A s kým, smím-li to vědět?“

„Se Silvou,“ řekla suše Ema. Jirka se zatvářil poněkud udiveně, ale dál se nevyptával.

Příští den si Ema oblékla efektní sukni i novou blůzku a z práce si odskočila ke své dvorní kadeřnici. Šla s určitou trémou po více než osmi letech na schůzku s jiným mužem než s Jirkou. Galerie byla skoro prázdná, takže nebylo problémem se poznat. Silva nepřeháněla, David byl skutečně velice pohledný a milý muž. Bavili se nejprve jen o obrazech a potom ji pozval do kavárny, kde si docela nenuceně povídali nejen o její astronomii, ale o všem možném. Pak se byli ještě trochu projít po nábřeží, načež skončili na večeři u Číňana. Byl to pro Emu opravdu příjemný večer, ani na chvilku se nenudila, aniž by si museli pracně vymýšlet témata k filozofování, byli prostě od první chvíle na stejné vlně.

Když přišla domů, bylo půl dvanácté, Jirka seděl u televize a tvářil se jako kakabus.

„S tou Silvií jste musely spořádat aspoň deset chodů“, vyprskl vztekle.

„Omyl, bylo jich jen devět“, řekla Ema mile ironicky.

„Hele, Emo, nedělej ze mne blbce, já to vím, že’s nebyla se Silvou, nebudem si hrát na slepou bábu!“

Ema v duchu zajásala, že s tím žárlením to začíná docela fungovat: „Máš pravdu, Jiří, byla jsem s někým jiným, promiň, že jsem ti to neřekla hned", usmála se.

„Co se tak debilně culíš, co je na tom tak legračního, že mi moje manželka lže do očí?“

„Ty‘s mi toho přece nalhal mnohem, mnohem víc“, řekla klidně.

„Tak dost!“, zvýšil hlas, „já nesnesu pomyšlení, že mi ňákej hašašíra nasazuje parohy! Teď mi tady okamžitě řekneš, kde ses celej večer courala! Vidím, že máš ještě nedopnutou blůzu!“ Vrhl se k ní a začal ji očichávat vlasy, krk a výstřih, myslela si, že mu přeskočilo.

„Ve vlasech máš cigaretovej kouř a ňákej lacinej pitralon!“

„Bravo, Jiří, čmucháš jak ten čokl, komisař Rex!“ řekla vzdorovitě.

To ho úplně rozzuřilo: „Có?“ Plesk-plesk! Než se Ema nadála chytla tentokrát dvě facky.

„Tak, a teď je konec!“, vykřikla, „já se nenechám od nikoho, bít! Tím méně od tebe! Sám jsi mi řekl, že si mohu dělat co chci! Zničil jsi náš vztah, jsi cholerik - a já jdu pryč!“

„Co? Já, že jsem zničil vztah, a kdo mě tady zesměšňuje a kdo mi lže!“

Ještě ve dveřích slyšela jak křičí: „Nikam nechoď, uznej, že mám právo vědět...“ Práskla mu dveřmi před nosem a vyběhla z domu..

Byla zoufalá, co teď? K matce přijít takhle pozdě už nemůže, zbývá jediná možnost - Silva. Ta ji přijala s naprostým pochopením. „Pamatuj si, Emi, že u mne máš vždycky a za všech okolností azyl! To je správné, udělala’s to skvěle, teď ať se ten sadista smaží ve vlastním oleji! Uvidíš, že zavolá.“ Netrvalo dlouho a skutečně zadrnčel telefon. 

Silvie spiklenecky mrkla na Emu a přiložila si prst ke rtům. "Halóóó“, zasténala ospale do sluchátka, Ema sice neslyšela Jirkův hlas, ale stačily jí Silviny repliky a její mimika:

„Jiří, co mě ničíš, právě jsem usnula“, kňučela.

„Néé, vždyť jsem ji už kolik dní neviděla“, řekla mrzutě.

„Dávej mi lehčí otázky, jak mám tohle vědět?“, zašilhala.

„Právě mě tak napadá, Jirko, jestli nebyla s tím Davidem“, pokrčila nos.

„Ano, to je slušnej chlap, asi tak starej jako ona“, vyplázla jazyk.

„David? Teď nevím - Kopecký, nebo tak nějak. Znám ho jen nepřímo přes mé staré známé v našem baletu“, zašklebila se a pokývala hlavou.

„Ale proboha, neříkej jí, že jsem ti něco řekla, Jiříčku“, zhrozila se, „já do toho nechci být v žádném případě zatahována, chápej, jsem její nejlepší kamarádka!“

„Tak ahoj, nedělej z toho tragedii, nejspíš bude u matky, kam jinam by teď v noci chodila - taková tma a prší.“ Sotva položila sluchátko, propukly obě ženy v hurónský smích...

Druhý den ráno u snídaně se Sylvou Ema nastínila svůj plán, co hodlá dělat v této situaci: „Nechci tě takhle využívat, jsem ti moc vděčná, že ses mne ujala. Dneska si ale vezmu volno z práce, zavolám mamce, že se k ní na čas nastěhuju, odvozím si nejnutnější věci z našeho bytu a co nejrychleji podám žádost o rozvod. S Jirkou budu jednat jen po telefonu, nechci ho už ani vidět, natož posbírat od něj ještě nějaké další modřiny.“ Silvu to sice mrzelo, chtěla by ji mít radši u sebe, ale nakonec souhlasila.

Její máti ji přivítala se slzami v očích: „To víš, že tady můžeš zůstat, Emčo. Mně to je jasný, s těma chlapama to není snadný. Ale teď mi dopodrobna vyprávěj, co se to s tím Jirkou vlastně děje?“ Bylo z toho dlouhé hodinové vyprávění dcery a matky. Matka jí rovněž vyprávěla jak to bylo s Eminým otčímem a jak ho musela vyhodit z bytu.

Večer v deset hodin se objevil na scéně Jirka. Matka mu ihned nevybíravými slovy naznačila, že nenechá svoji dceru otloukat kdejakým hulvátem a mluvila s ním pouze skrze pootevřené dveře. Teprve na naléhání Emy vyhákla bezpečnostní řetízek u dveří a pustila ho dovnitř. Jirka v rouše beránčím se začal pokorně omlouvat: „Maminko, promiňte, že tak pozdě večer otravuju, lituju toho všeho moc, ale musím s Emou něco důležitého prohovořit mezi čtyřma očima, je to opravdu nutné.“

„Emčo, chceš se s ním bavit?“, otázala se matka. „Ano, když slíbí, že si ke mně už nic nedovolí.“

„Dobrá, ale kdyby něco, tak volej a já už si s ním poradím, tak jako tenkrát s otčímem.“

Jirka byl jak vyměněný: „Podívej, Emi, přicházím k tobě se smírným návrhem.“

„Chápu, zřejmě sis dodatečně uvědomil, že na rozvodu jednoznačně proděláš. Byt patří mně a společně nabytý majetek se dělí na půl. Jelikož to bude rozvod z tvé viny a tvůj plat je podstatně vyšší než můj, jak mě poučil advokát, budeš mi muset něco platit. Jo, a ty modřiny od tebe jsem si nechala zaevidovat doktorem!"

„Emo, teď mi křivdíš, dej mi šanci vysvětlit ti můj nový návrh.“

„Prosím, poslouchám“, řekla Ema stroze.

„Prožíváme manželskou krizi, tak jako je to v každém manželství, a záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Zbrklá rozhodnutí jsou vždy špatná rozhodnutí. Dejme si čas, získejme trochu odstup od tohoto problému. Za tři týdny máme letět na dovolenou na Riviéru…"

„Dovolená s tebou, je pro mne naprosto nemyslitelná!“, vykřikla Ema.  „Ta rezervace se musí, třeba i za cenu horentního penále, zrušit!", prohlásila rezolutně.

„Já mám lepší nápad, Emi, my oba potřebujeme přijít do jiného prostředí a na jiné myšlenky. Proto ti navrhuji, že bych odjel někam jinam, tobě přenechám naši zaplacenou dovolenou a letenky, a teprve později, někdy po dovolené, si v klidu řekneme co bude dál...“
„A nevíš s kým bych měla na tu dovolenou letět?“, zeptala se Ema.

„Třeba se Silvou, nebo s tím tvým šotoušem, to je mi úplně jedno.“ 

„Já se jenom snažím pochopit proč najednou na mne nežárlíš.“

„Proč by mi měla vadit Silva nebo ňákej teplouš? Já jenom nebudu tolerovat parohy a aids, rozumíš? Ale rozvádět se nechci a nebudu! Pochop to už jednou!"

Pokud mi nedáš písemně, že za eventuální krach našeho vztahu neseš, díky své milence plnou vinu ty, podám žalobu o rozvod."  

„Dej mi kus papíru a propisku a já ti to napíšu“, řekl ledabyle a fakticky to podepsal a dodal: „To je totiž bezcennej cár papíru, Emo. Žádnej rozvod se stejně konat nebude. Ty sama změníš svůj názor, až ti řeknu co plánuju. Ale to bude jasné až po dovolené, nech se překvapit.“

„Nepoznávám tě, za dva dny ses otočil o sto osmdesát stupňů. Málem bys mne zabil za nevinnou schůzku s Davidem a dneska mne s ním posíláš na dovolenou. Nenapadlo tě, že ti třeba Silva záměrně neřekla pravdu o Davidově sexuální orientaci?“

Jirka se pobaveně rozesmál: „Chyba je ve tvé dedukci, informaci o tom tvým gayovi nemám od Silvy, ale přímo od pramene, od něj samého, to víš já nejsem včerejší“, triumfoval, ťukaje si na čelo.

Když se příštího dne setkala Ema s Davidem, tentokrát v zahradní restauraci na Kampě, chtěla slyšet, jak probíhala ta jeho rozmluva s Jirkou a kromě toho, co by říkal dovolené společně s ní na Riviéře?

„Víte, Emo, když přišel váš manžel za Silvií do divadelního klubu, bavil se se mnou vlastně jenom na jedno téma: jsem-li homosexuál nebo obojetník? Ujistil jsem ho, že obojetník absolutně nejsem, a že se s vámi stýkám jedině přátelsky, právě tak jako třeba se Silvou. Myslím, že byl docela spokojen a věřím, že se vaše manželství časem urovná. Riviéra by byla splněným snem, jenže to je pro mne, abych se přiznal, finančně naprosto neúnosné.“

„Davide, já budu pochopitelně ráda, když nenecháme rezervaci propadnout a budu mít partnera, který mi není ani trochu nesympatický. O peníze nejde, vše zaplatil manžel."

„Stejně ale nechápu, proč váš muž chce, abyste jela právě se mnou?“

„Abych pravdu řekla, já to taky nevím, já vím zcela určitě jenom to, že chce jet na dovolenou beze mne a přitom se nechce za žádnou cenu na světě se mnou rozvést!“

   Cestou z Kampy se ještě zastavili u Silvy. Ta je uvítala novinou: „Pozor, děti, něco mě napadlo. Jirka si včera v tom klubu, ode mne půjčil můj mobil, že musí někam telefonovat. Myslela jsem si, že mluví asi s tou svojí šanzoletkou a tak jsem si potom doma našla to číslo, co zůstalo uložené v mém mobilu a zkusila ji zavolat. Jenže tam byl jenom záznamník nějakého právníka Brauna - nebo Švarce, nebo tak nějak. Nejdřív jsem to taky zavrhla jako vedlejší věc, ale co když to přece nějak souvisí s tím tvým rozvodem, Emo, respektive s tím, že má Jirka vedlovku a přitom se s tebou nechce rozvést. To je přece divný, ne?“ Silva zvedla významně ukazovák.

„Mohl by to být jeho právní poradce“, přikyvoval David, „který mu radí co má dělat, aby eventuální rozvod nebyl z jeho viny, ale z viny manželky Emy."

„To je možné, hned se podívám na to číslo a začala honem hledat svůj mobil. „Ukaž“, řekla jí Ema, „já si to číslo opíšu a zítra tam zavolám, coby zvědavá manželka."

„Emičko, dovol mi, abych tam zavolala já, tvým jménem. Aniž bych tě nějak podceňovala, myslím si, že z něj vytáhnu více informací než ty. Víš, ty jsi prostě moc slušná...“

Příští den se Ema a David znovu sešli u Silvy na kafe. Ta je nejprve dlouho napínala: „Milé děti, posaďte se hned bude hotové kafíčko a pozor: mám tu i vlastnoručně dělanou bábovku!“

„Tak už spusť, Silvie, vidím, že něco víš, nenapínej nás“, řekla Ema.

„Dobrá, takže kde bych začala...“, váhala Silva.

„Nejlepší bude začít od začátku!“, vykřikla Ema nevrle.

„Ano, máš pravdu. Takže: Zavolala jsem na to číslo, a ozvala se sekretářka toho..-éé-..“

„Advokáta Švarce!“, napověděl jí rychle David.

„Ne, Brauna! JUDr. René Braun se jmenuje!“

„No, to je snad jedno, a co dál?“, Ema mávla nervózně rukou.

„Tak mě pořád nepřerušujte, řekla důležitě Silva.

„Jsme tiše jako pěny do koupele“, špitnul David.

„Když mě sekretářka přepojila na svého šéfa, a já se mu představila jako Jirkova žena Ema, řekl mi jen maličko překvapeně: "Aha, vy to tedy už víte.’“

„A co ty nato? Řekla’s mu, že nevím nic?“, vybafla Ema.

„Emo, nejsem úplně blbá. Řekla jsem mu: ‘Samozřejmě, že to vím!’ A on se zeptal: ‘Souhlasíte s tím?’ Já v domnění, že se jedná o rozvod, jsem opět bez váhání souhlasila. Jenže - o to se vůbec nejednalo...!“

„Proboha, o co jiného se mohlo jednat?“, žasl David.

„O adopci čtrnáctileté dívky Terezky, která je sirotkem. Oba její rodiče společně zahynuli při nedávné letecké havárii v USA“, triumfovala Silva.

„Nechápu, proč s tím Jirka dělal takové tajnosti“, vybuchla Ema, „vždyť jsem mu to již někdy před rokem sama navrhovala, když jsem uvažovala, že asi vlastní dítě mít nebudeme. Ale já měla na mysli malé děcko a ne čtrnáctiletou puberťačku!“

„Nojo, Emo, jenže tito její konkrétní rodiče jsou multimilionáři, ne-li miliardáři! Ten pán byl generálním ředitelem banky, ona zas dcera jakéhosi atašé, určitě žádné sociální případy. Ten JUDr. Braun spravuje jejich majetek a Jirka si zřejmě dělá zuby na nějaké to výchovné, podíl na dědictví atd-atd.“

„Aha! A proto nechce rozvod,“ řekl David, „o adopci se mohou zajímat jen intaktní manželské páry, to vím!"

Konečně se i Emě rozbřesklo: „Taková bohatá dědička v rodině není k zahození! Teď už mi jenom není jasné, proč se ten Jirka kompromituje s tou blondýnou, chápeš to, Silvo?“

„Já si myslím, že Jiří je typicky moderní chlap, chce mít milenku, to se teď nosí, a přitom mít doma pořádek a pilnou manželkou. Vždyť ty máš taky milence - tady Davida“ zubila se Silva.

Ema nadskočila na židli: "No, dovol, to je něco jiného. S Davidem jsme kamarádi a ty sama jsi nás seznámila, zatímco Jirka má už asi rok tuhle blonďatou fuchtli!"

„Nic ve zlým, Emo, já tě chtěla jen tak trochu poškádlit. Teď navrhuju to dnešní sezení odročit, zítra si pozvu Jirku, a trošku si ho tu procvakneme!", zakončila sezení Silvie.

„Tak pojď dál, Jiříčku, mám pro tebe zajímavé novinky“, vítala Silva příštího dne nic netušícího Jirku, zatímco Ema i David už seděli v křeslech. Když je Jirka spatřil, byl očividně vyveden z konceptu, přesto ale spustil rádoby žoviálně: „Ahoj, vespolek! Jdu právě okolo...“

„Snad ne od JUDr. René Brauna?“, zeptala se nevinně Silva a Jirka očividně ztuhl.

Ema hned ťala do živého: „Nebudeme si tady hrát na slepou bábu, jak s oblibou říkáš, a já ti oznamuji, že rozvod bude a adopce čtrnáctileté Terezky - nebude!“

Jirka zrudl a přestal se ovládat: „Jak chceš, Emo“, soptil, „byl by to zlatý důl na celý život a dítě jsi chtěla taky mít. Myslel jsem si, že tě příjemně překvapím, ale né, ty ses nechala zblbnout tady Silvou a tady tím – tím – nevím ani, jak ho mám nazvat...“

„Třeba teploušem, je-li libo“, pokrčil rameny David. Jirka ho přejel zdrcujícím pohledem a pokračoval: „A jestli trváš na rozvodu, Emo, tak ale ihned! A já se pak ožením se Simonou, to je ta, na kterou ty furt tak vášnivě žárlíš!“

„Souhlasím“, řekla Ema klidně, "stihneme rozvod ještě před dovolenou, do tří týdnů?"

„To není problém u bezdětných manželů. To zařídí doktor Braun“, mávl rukou Jirka.

„Žasnu, ty to ale máš u něj nějak dobrý“, divila se Silva, „kolik mu platíš za hodinu?“

„To je moje věc a tvá zbytečná starost!“, odsekl vztekle.

„Milý Jiříku“, řekla mu mírně Silvie, „vem si tu blondýnku spánembohem, ale ta milionářská dědička vám stejně svěřena nebude.“

„Tvá chybná dedukce, Silvo“, opáčil stejně jedovatě, „Simona je totiž dcerou notáře René Brauna a ten naštěstí rozhoduje o adopci, nikoliv ty, Silvie, lituji!“

„Ale proč pan doktor nechtěl, aby ses s Emou rozvedl a nemusel se jen tajně šmajchlovat s jeho dcerou, he?“, zubila se zlomyslně Silva.

„Tušil asi, že tó –éé–, že by Ema bojkotovala rozvod“, řekl Jirka nejistě a pokyvoval hlavou.

„Tvá chybná dedukce, Jiříčku“, řekla stále suverenní Silva, "Braun a jeho rodina jsou z opatrovnictví vyloučeni, viz zákon o střetu zájmů. Mimo to, páry způsobilé pro řádnou adopci musí žít již minimálně pět let v bezúhonném manželství. Když se tedy nyní znovu oženíš, můžeš onu dívenku adoptovat až za pět let, ale to už zase bude plnoletá! Je mi tě líto, Jiří, máš smůlu! Teď si musí tvůj JUDr najít jiný manželský pár a ty vyzníš naprázdno...!"
„Trhněte si všichni nohou!“, zařval, vzteky nepříčetný Jirka, načež hrdě odešel středem a bouchl dveřmi až to zadunělo.

„Silvie, ty jsi báječná“, Ema s Davidem začali kolem ní tancovat, hopsat a vířit jako pominutí, „jak jsi to všechno zjistila?“

„Jo, milé děti, není nad to mít tetu Květu, která dělá adopce! Ale teď se to musí pořádně zapít!"

https://youtu.be/UZvgmpiQCcI

Renata a René, rentiéři

Mít dobré známé, ale tím myslím opravdu dobré známé, to je totiž nejlepší životní deviza. Tím mám na mysli přátelství, co je na 100% nezištné, spolehlivé a trvalé. Měl jsem v tomto směru velké štěstí. Renatu i Reného znám už 36 let. Seznámili jsme se zcela náhodou. Má, tehdy desetiletá dcerka, pobíhala někde venku a když přišla domů, aby neprošvihla večeři, kterou jsem právě uklohnil, oznámila mi novinu: "Papá, já jsem se seznámila s jednou paní a s jejím pejskem. Slyšela jsem jak na něj volá: čerte, čerte! Zeptala jsem se jí - pochopitelně německy - jestli ví, že čert je vlastně česky der Teufel? Nojo, a ona mi řekla, že to ví, protože je Češka! Já jsem jí řekla, že jsem taky Češka a tak jsme se začaly bavit česky..."

"Tak dobře, Brigitko, ale teď se pojď navečeřet, aby ti to nevystydlo," řekl jsem téměř mateřsky.

"Jé my máme fazole s uzeným, úm-hmm, to mám moc ráda!" zaradovala se.

Při večeři mi oznámila další: "Jó, a eště jsem ti chtěla říct, že ta paní má mimo toho pejska Čerta ešte chlapečka, tomu je teprve rok a taky má eště manžela, ale ten je Němec."

"No, to je tedy zvláštní náhoda, že tady na tom našem zapadákově jsi narazila zrovna na Češku. Vsadil bych se, že tady v Brehmtalu jsme absolutně jediný Češi!"

"Papá, to je dobře, že jsme Češi!" řekla rozvážně.

Podivil jsem se, že takhle vlastenecky uvažuje: "A proč si myslíš, že je to dobře, Brigit?"

"Protože nám tady nikdo rozumí!"
"To je krásně řečeno od německy myslící Češky", dodal jsem a hned také vysvětlil,

"Víš, Brigit, v němčině se používá jen jeden zápor ve větě ...keiner versteht = nikdo rozumí, ale v češtině jsou, sice nelogicky, ale vždycky dva zápory, tedy ...nikdo nerozumí...

"Papá, to je moc zamotaný, tomu nerozumím ani já", řekla otráveně.

"To nevadí, Brigit, to ti později ještě vysvětlím! Ale musím ti říct, že mě to taky moc těší, že jsme Češi!"

"Jo, abych nezapomněla, papá, já jsem je pozvala na neděli odpoledne k nám na kafe!"

"A to mi říkáš mir-nix-dir-nix jako chleba, vždyť já ani nevím, co to je za lidi a co je to za psy?"

"Papá, jenom jeden pes, ten Čert a ta pani, ta se ti určitě bude líbit, je to bruneta. Toho pána a to dítě jsem taky neviděla, ale to je všecko. A voni ti určitě ještě zavolaj, dala jsem jim tvoje číslo, tak se nezlob, oni jsou určitě hodný lidi, a mají  se moc rádi, uvidíš!"

 A měla pravdu, oni mi večer zatelefonovali, moc dobře jsme se pobavili, oni přislíbili, že přijdou, ovšem to děcko i psa nechají doma s babičkou. Takže mi zbýval pouze problém, co jim nabídnu ke kafi a to se vyřešilo pomocí těsta na rohlíčky z kartonové konzervy, což se upeče za 15 minut a ozdobí jahodovým džemem a jogurtem. Docela se to překvapivě povedlo, přestože jsem to vyráběl poprvé v životě, prostě nutnost mě naučila housti.

S Renatou i s Reném jsme si ihned od první chvíle padli do noty a o tři roky později, když jsem se oženil, přijala i moje manželka tyto mé známé právě tak srdečně, jako oni ji. Dnes jsme všichni čtyři veselí rentiéři a stále si skvěle rozumíme. Co se jim líbí na nás nevím, ale mně se na nich líbí ta jejich bezprostřednost, když někomu z nich při debatě "ulítne" nějaké urážející slůvko, dají si na omluvu okamžitou pusu a vše je zase OK. To mě inspirovalo k tomu, že jsem jim namaloval obraz jako Adama a Evu z Ráje a oni si ho pověsili do jejich ložnice...

Jinak, my jezdíváme aspoň jednou ročně za nimi do Němec, oni zase za námi do Prahy a nikdy jsme se ještě za těch 36 let nepohádali. Naopak, vždycky je to srdečné setkání, na něž se neobyčejně těšíme a připravujeme pro ně coby pohoštění, tak jako oni nám, vždy něco super-extra-ultra-multi-pumprdentního....

https://youtu.be/tRFHXMQP-QU

Vadí? - Nevadí?

Jedny z mých narozenin jsem extravagantně zajímavě oslavil v naší konstrukční kanceláři. Mimo mne tam byla moje kreslička Petra zvaná Mokka a kolegové Burda, Wagner a Mikeš zvaný Majk. Myslel jsem si, že už všichni na mé narozeniny zapomněli, protože během dne mi nikdo negratuloval, ale oni mne překvapili až ve čtyři hodiny velkou krabicí chlebíčků a jednohubek, dvěma lahvemi sektu a několika balíčky chipsů....
„Děkuju vám přátelé, ale napřed si musíme připít něčím podstatným", řekl jsem a vytáhl svojí dobře utajenou láhev Calvadosu, „to víno si necháme na potom." Načež jsem dostal narozeninového "hobla". Ze dvou stolů se udělala velká hodovní tabule a rýsovací prkna se pootočila tak, aby bylo dost místa. Hudbu jsem obstaral sám pomocí mého obstarožního,  takřka středověkého přístroje, rádia "Telefunken".

 Když pak byla naše zábava v nejlepším, tak jsem si vzal slovo a řekl: „Dámo a páni, mám nápad! Zahrajeme si společenskou hru anglických lordů u nás, v lepších kruzích, známou pod názvem "vadí-nevadí". Všichni souhlasili, ale chtěli vědět přesná pravidla, aby se nešvindlovalo.
„Ano, vážení, pravidla jsou důležitá, aby se hra nezvrhla v nějaký chaos nebo i různé oplzlosti", zdůraznil jsem. Načež jsem nechal každému vytáhnout z klobouku jeden složený papírek s číslem pořadí. „Kdo má číslo jedna?", zeptal jsem se.
„Já", ozvala se nadšeně Petra.
„No prosím, jak to funguje, lady first! A teď dvojka až pětka se posadí v tomto pořadí kolem stolu. V každé rundě se hráč táže následujícího, zda mu úkol, který mu chce dát, vadí či nevadí. Jednička se ptá dvojky, dvojka trojky, a tak dále až pětka zase jedničky." Dotázaný může říci buďto "nevadí", pak musí požadované vykonat a zůstává ve hře do další rundy, nebo řekne, že mu to "vadí", zaplatí fant, položí otázku dalšímu a vypadne ze hry. Bank vyhrává ten kdo zbude poslední. Výše fantu by měla být aspoň deset korun.
    „Souhlas", ozvalo se sborově a Petra se otočila na vedle ní sedícího Ivo Wagnera.
  „Takže já, jako jednička, dávám první otázku. Vadilo by ti moc, Ivane, kdybych ti ustřihla tu tvoji nevkusnou kravatu?"
    „Probůh, to mi vadí!  Ta je od tchýně, to by bylo doma eldorádo!", zděsil se Wágner.
    „Zaplať deset, dej mi otázku a vypadni ze hry", poznamenal jsem jen suše.
    „Mirku, vadilo by ti, kdyby sis ukousl tady kus mýho mejdla?", řekl mi jízlivě.
    „Nevadí! Klidně si ukousnu, rozkoušu, ale jíst ho nemusím, to nestálo v úkolu." Když se mi začaly dělat bubliny u pusy, musel jsem rychle běžet mýdlo vyplivnout a vyčistit si zuby, ale ve hře jsem zůstal. Mikeš-Majk odmítl můj úkol obléct si sako naruby a dojít přes ulici do krámu si koupit lízátko, takže musel také zaplatil a vypadl. Burdovi zase kupodivu vadilo, vyjít ven před dům jako žebrák s čepicí v ruce a s cedulí na krku: »Pozor, jsem úplně blbý, prosím o ránu!«

    Ve hře zbyla už jenom Petra a já. Burda byl k ní až podlézavě galantní a dal jí lehkou otázku, zdali by jí nevadilo vypít dvě deci vína na ex! Ta zajásala: „Nevadilo!"

Obrátila sklenici do sebe, a vtom se jí zajiskřilo ďábelsky v očích, napadlo ji, co se zeptá mne. Už se viděla jako vítězka rundy: „Mirku, vadilo by ti, kdybys vyhodil to své chraplavé a předpotopní rádio z okna ven?"
   Cítil jsem, že tohle je úder pod pás, protože ten Telefunken měl pro mne osobní cenu i když už trochu chrastil a hrál jen jednu stanici, ale byl krásný. Z prestižních důvodů jsem se ale nechtěl té čertici poddat, a řekl jsem suverénně: „To by mi nevadilo!"
    V duchu jsem si však byl vědom, že to nemohu udělat, tak opilý jsem nebyl, vždyť jsme v třetím poschodí a dole je živá ulice, ale chtěl jsem aspoň blafovat a dělat jako bych chtěl. Vzal jsem své rádio, vystoupil si na stůl u otevřeného okna a připravoval se hodit. Mezitím se všichni začali dohadovat, mají-li mi zabránit v hodu. Petra dostala strach, že to hodím, Majk ji uklidňoval, že to jen tak dělám, Burda tvrdil, že se mi musí zabránit, abych to nehodil, nebo že někoho zabiju. Až Wagner přišel s rozumným návrhem změnit podmínku hodu z okna, za hod v budově na schodišti. Všichni, včetně mne, si oddychli a souhlasili.
    Odešel jsem s rádiem na schodiště a ostatní za mnou jako procesí. Petra začala litovat, že si tuhle blbost vymyslela. „Neboj, Mokka, ten to nehodí", tvrdil Majk, „určitě to jen tak dělá, dyk to by byla věčná škoda rozbít." Jediný Burda si stál na  svém: „Uvidíte, že to hodí!" Bůhví odkud přitáhl starou deku a řítil se s ní o patro níž, při čemž zoufale kvílel: „Já ho znám, uvidíte, ten blbec to určitě hodí!"
   „Hodí, or not-hodí, that is the question!", napodobil jsem Hamleta  -  a potom hodil. Krásná leštěná bedýnka se rozlouskla o schody jak vlašský ořech. Lampy, relátka, knoflíky, odpory i reproduktor se rozkutálely po schodech na Burdovu deku.

   Rychle jsme vše odklidili a vrátili se do kanceláře. Petra se mi snažila omluvit za svůj nápad, já jsem ji však ujistil, že to bylo přece moje rozhodnutí, mohl jsem klidně říct "vadí". Teď jsem ovšem já na řadě dávat úkol: „Milá čokoládová Mokko, vadilo by ti se tady a teď se mnou tři minuty líbat?" Byl jsem zvědav jak se Petra rozhodne, protože jsem věděl, že chodí ve firmě se známým ženatým náměstkem Švestkou, který se prý bude kvůli ní rozvádět. Předpokládal jsem, že ona se nebude chtít kvůli fantu za 10 korun zkompromitovat před tolika svědky.

„Ne, to nejde, to není fair", pohodila si vzpurně hlavou a potom tišeji dodala, „nanejvýš jednu minutu!"
„Dobrá, je to remíza, pánové, stopněte to. prosím, a hlaste čas", řekl jsem příjemně překvapen.
Při pětadvacáté vteřině zazvonil telefon, Burda zvedl sluchátko a oznámil s lišáckým úšklebkem: „Tady telefonuje soudruh náměstek Švestka, a prosí soudružku Lukášovou!" Ta sebou cukla a zavelela: „Ukaž, dej to sem!"
Vzala si sluchátko a řekla stručně: „Zavolám za chvilku!" Položila telefon a otočila se ke mně se slovy: „Pokračujeme  -  ještě 35 vteřin!"

»Kiss me again, Besame mucho!«
https://youtu.be/lz_O4itEemk

Andrea a ticho

„Ahoj, Braune, jdu k tobě pro radu. Jsem v náladě pod psa! Podívej, je nádherné nedělní odpoledne a já mám za hodinu první rande s nádhernou ženskou, se kterou jsme se včera seznámili skrze sýr - a dnes z ničeho nic mě najednou bestiálně rozbolel zub! No uznej, jestli je tohle vůbec lidský?" Těmito vzrušenými slovy zasypal rozzuřený kámoš Vojta Dvořáček, zvaný „Klaun", svého kámoše Marcela Brauna.

„Chlape špatná, teď jsem ti zase rozuměl bánhof", řekl Marcel, „mluv se mnou naprosto po lopatě: Jaký rande, s jakou babou a skrze jaký romadur?" 

„To je peklo, Braune! Teď jsou tři hodiny a ve čtyři mám schůzku, na které mi tak děsně záleží, protože ta žena jménem Andrea, je ta nejatraktivnější lady v celé Evropské Unii!" 

„Hmm, tak jak tě znám, Klaune, tak vím, že veškeré tvé dosavadní úlovky byly vždycky nejen sexbomby, ale i nejkrásnější ženy této planety!", konstatoval věcně Marcel. 

„Omyl, tentokrát je to něco úplně jiného, bez nadsázky, prostě atomová bomba!" 

„Tak jo, dejme tomu, že ti věřím. Ale naznač, jak se lidi seznamují skrze romadur?" 

„No, byl jsem v samoobsluze a marně jsem tam v regálu hledal sýr Cottage, ne Romadur a ona taky, no a slovo dalo slovo a dnes máme rande." 

„A našli jste ten Cottage?" Marcel si ukazováčkem postrčil brýle ke kořenu nosu. 

„To je ale blbá otázka! Promiň, Marceli, ty si takovej materialista, to je přece úplně vedlejší! Sejra jsme pochopitelně nenašli, ale nejmíň hodinu jsme se tam bavili o daleko důležitějších věcech! Já ti tady líčím ženu-ideál, kterou bych si třeba z fleku vzal pro všechny její půvaby a tebe zajímá nějakej sejra!" Vojta zakňučel bolestí v zubu, což ho z výšin jeho euforie stáhlo zpátky na zem. 

Marcel přecházel pokojem sem tam a kroutil hlavou: „Tak mi aspoň řekni, co je na té ženě tak děsně mimořádného, že bys právě ty, zavilý odpůrce ženění, byl ochoten si ji vzít?" 

„Má božsky krásné nohy a dolíčky ve tvářích...", řekl zasněně Vojta. 

„Bravó, Dvořáček, to je ideální kvalifikace pro manželství!", zatleskal Marcel. 

„Au!", zaúpěl Vojta a chytil se za tvář, „Hergot, Braune, jsi můj nejlepší kamarád, nebo ne? Tak mi aspoň poraď, co bys dělal ty v mojí situaci?"

„Já mám na to speciální lék - rum. Dám si loka a nechám to chvilku působit na ten zub, víš, jako při kloktání, to zaručeně zabírá." 

„Jo, to by šlo", souhlasil Vojta. Marcel otevřel příruční bar, vytáhl láhev tuzemáku a dal mu napít: „Ale ne se s tím hnedka ztřískat. Nepolykej to do žaludku!", řekl, ale už bylo pozdě." 

Vojta zavrtěl hlavou, načež si sedl do křesla v napjatém očekávání účinku: „Čoveče, ono to asi funguje!", zvolal překvapeně a hned se znovu chopil láhve, „dám si ještě loka navrch!" Medicína sice zabírala, ale jenom asi tak na pět minut, takže byl nucen tuto terapii neustále opakovat, což zapříčinilo, že brzy zapomněl, že má vůbec nějakou schůzku. Dobrák Marcel mu to ale připomněl: „Hele, sklerotický kmete, neměl bys už pomalu jít na to rande, co říkáš? Víš aspoň přibližně, kde to rande asi tak máš?" 

„Probůh, kolik je hodin? Třičtvrtě na čtyři! Do pytle, dyk já to nestihnu!", zděsil se Vojta. 

„Kde máš to rande, ptám se tě, hlavo dutá?" 

„Na tom -é- Václaváku, přeci u koně! Ale tramvají už to n-nestihnu, pojedu halt taxíkem!" 

Marcel se nad ním ustrnul: „Víš co, já tě tam dovezu, jinak by tě to stálo štangli zlata." 

K pomníku sv.Václava dorazili se šestiminutovým zpožděním, právě když přicházela Andrea. Když však spatřila těžce podroušeného Vojtu, nedbala na jeho bláboly ohledně zubů a řekla mu pouze: „Máte-li zájem, sejdeme se tu opět ve čtyři hodiny přesně za týden, až budete střízlivý a nepotáhne z vás rum", a hrdě odešla krokem hraběnky Zaháňské. 

„Tak to se ti povedlo, Klaune", komentoval tuto situaci Marcel, „kdybych byl Claude Debussy, tak bych na to složil zbrusu nové »Klaunovo nedělní neblahé odpoledne«." 

„Chceš snad říct F-faunovo...ty, hudební altilente. éé  an-ti-ta-len-te!" 

Přesně za týden v tutéž dobu na tomtéž místě čekali, už pro jistotu o čtvrt hodiny dříve, oba dva kamarádi. Marcel se nechal přemluvit, aby šel s Vojtou, aby ho morálně podpořil, kdyby mu Andrea z nějakého důvodu chtěla opět utéct. Ta se dostavila ve čtvrt na pět a když uviděla opět oba dva pány, projevila svůj podiv slovy: „Pánové chodí zásadně všude spolu, jako siamská dvojčata?" 

„Já jsem Marcel Braun a doprovodil jsem Vojtu, jen pro ten případ, že byste nepřišla, aby si Vojta v zoufalství něco neudělal. Jelikož jste ale zde v plné kráse i šarmu, nebojte se, nebudu zaclánět a okamžitě se zase rozloučím. Na shledanou, slečno, byl jsem okouzlen..." 

„Moment, pane Marceli, já jsem přece neřekla, že mi vadíte. Nebudete snad přede mnou utíkat: Já jsem Andrea Dušková", řekla sebejistě a podala mu ruku. 

„Hrome, to nevím ani já", ozval se Vojta, „my dva jsme si tenkrát řekli jen křestní jména!" 

„Vidíte, Andreo, Klaun -é- totiž Vojta už začal žárlit, já raději půjdu, než vytáhne dýku třeba z boty a vrazí mi ji mezi žebra. On je totiž nejen klaun a filmový komik, ale současně i kouzelník a neustále tahá odněkud něco jako karty, pugéty, králíky a holuby z rukávů a někdy i z nosu!" 

„Kecá, souhlasí jen ty karty a květiny", opravil ho Vojta, načež velkým obloukem mávl rukou a podal Andrei umělou růži. 

„Jé, děkuji, to je od vás velice pozorné - navrhuji, abychom se šli všichni tři spolu někam projít a strávili pěkné nedělní odpoledne třeba v zahradní restauraci", řekla nápaditá Andrea a udělala svůj neodolatelný kukuč. „Na to je přímo ideální Kampa", doplnil ji Marcel. 

To odpoledne na Kampě s Andreou probíhalo v plné pohodě, oba muži byli, mimo jiné rutinovaní baviči, takže o zábavu nebyla nouze. Andrea se hlasitě rozesmála, když Vojta líčil svoji scénku z filmu, kde dělal komika. Zeptala se ho: "Vojto, já vidím, že dovedete lidi rozesmát, řekněte, dovedl byste také někoho rozplakat?" Pohotový Marcel odpověděl za něj: "Ano, byl jsem u toho, posledně rozplakal režiséra!" Nový výbuch smíchu. Všechno v této trojici klapalo až do chvíle, kdy Andrea vzala svou kabelku a odskočila si na toaletu.

„Hele, Marceli", řekl Vojta naštvaně, „tys to asi nepochopil, Andrea je moje holka a ty jsi tu navíc, takže se na něco vymluv a vypadni! Všim‘ jsem si, že do ní děláš a vona ti to žere!" 

„Dobře, když si tuhle blbost myslíš, tak já hned vypadnu jak přijde", odsekl uraženě Marcel. A najednou nastalo napjaté ticho. Když se vrátila Andrea ke stolu, řekl Vojta: „To je škoda, Marceli, že už musíš jít..." 

„Jak to? Vy musíte někam jít?", tázala se nemile překvapená Andrea. Než si Marcel stačil něco vymyslet, pokračovala: „Pánové, nevím, jestli jste to postřehli, ale stejně bych vám to dříve nebo později musela říct, já jsem z  90 %  neslyšící, to jest hluchá." 

„Cože? Hluchá jako tetřev?" podivil se Vojta, „toho 'sem si vůbec nevším!" 

„Dovedu ovšem odezírat z úst, mohu komunikovat přes SMS, ale teď třeba nerozumím, co to mám za hlasovou zprávu v mobilu, můžete mi to říct, Marceli?", a podala mu svůj mobil. 

„Je tady vzkaz, že máte zavolat jakousi paní Bínovou", řekl Marcel a vrátil jí mobil. 

„Tak to nic, to už je pasé, děkuju, Marceli", Alice mu naznačila vzdušný polibek. 

„Víte, Andreo, já jsem to poznal, že neslyšíte, když jsem vám prve něco říkal a vy jste byla otočena k Vojtovi, tak jste nereagovala. A dále jsem si vydedukoval, že určitě nejste hluchá od narození, ale že jste ztratila sluch mnohem později, protože vyslovujete všechny hlásky perfektně." 

„Ano, Marceli, ohluchla jsem teprve před třemi roky a to naráz, při těžké autohavárii, pod mými vlasy jsou ukryté jizvy na hlavě", trpce se usmála. 

„Přátelé", ozval se najednou Vojta, ťukaje na své náramkové hodinky, „omluvte mě, já teď musím ještě honem do nemocnice na návštěvu za mým otcem, je po druhém infarktu..." Podali si ruce a Vojta se ve spěchu vzdálil.

„A vy, Marceli, jistě také někam spěcháte, když už víte o mé vadě", pokývla Andrea hlavou. 

„Ne-ne, já nikam nespěchám! Já jsem si naplánoval čas na tuto schůzku až do pozdního večera."
"Přestože jste to nevěděl, že dnes půjdete na Kampu?" dodala Andrea s chápavým úsměvem...
„Já vás ujišťuji, že budu vždycky mluvit pomalu a formulovat zřetelně jednotlivá slova, abyste mi dobře rozuměla a budu si s vámi povídat jak dlouho si budete přát. Já si umím představit, co to musí být za pocit samoty, když všude kolem vás ticho řve..." 

Andrea se lehce usmála: „Ano, děkuji za pochopení, Marceli, ale nemusíte mít obavy, že se tím nějak trápím, já jsem přesto šťastná... a dnes obzvlášť!"

https://youtu.be/4zLfCnGVeL4

Šílená záležitost a reorganizační běsnění.

Pojem "šílená záležitost" si nějak vymyslel  můj starší kolega v práci  se  jménem,
Petar Nesý, na nějž byl patřičně  hrdý. To, že si ho skoro nikdo nemohl správně zapamatovat, ho nebetyčně rozčilovalo. Velice často to  někdo omylem   zkomolil
a Petar Nesý se rozběsnil: "To je šílená záležitost, já mám přece české jméno jako
adjektivum nesý, nesá, nesé!" Hlavně při telefonování, když se ho volající třeba zeptal:" Jste prosím pan Petr Nosil?"
Rozběsněný kolega zařval: "To je šílená záležitost, já jsem nic nikam nenosil ani udání na policii - to bych si vyprosil! Pane, já mám staré české jméno Petar Nesý, podle vzoru dobrý, dobrá, dobré a protože jsem maskulinum, tak se jmenuji Nesý s dlouhým, tvrdým na konci!"
Jindy zas, když si náš dosti romantický projektant Burda začal polohlasně memorovat balkonovou scénu Cyrana z Bergeracu, ale říkal to fádním hlasem, přerušil ho Nesý hrubě: "Burda, to je šílená záležitost, při tom tvým hlasu by Rostand vyrost' a Roxana by na balkóně by usnula i ve stoje! Ze Cyranova vášnivě procítěnýho vyznání musí bejt přímo slyšet, jak mu vstává...!" Kreslička Miládka se začala kuckat.
Jednou o svačině se nabídla Miládka, že dojde dolu do cukrárny "U Myšáka" pro nějaké zákusky ke kafi. Když to pak donesla a začala je rozdělovat na jednotlivé kolegy, dostal jsem od ní žloutkový věneček a pan Nesý šlehačkovou rakvičku. Pan Nesý se okamžitě nakrknul: "Tak to jste mě, Miládko, vážně urazila! Mirečkovi věneček - a mně rakvičku! Já přece nejsem ještě tak starej, kolik si myslíte, že mi je let?" Miládka se zamyslela a nejistě řekla: "Já nevím, pane Nesý, vy budete asi jako tady pan Brosinger!" Nesý se vymrštil ze židle: "Cože? Jako dědeček Brosinger, dyk tomu už je dvaapadesát!"
Já jsem se snažil uklidnit blížící se bouři a řekl jsem smířlivě: "Miládko, dej teda ten věneček tady panu Nesýmu a mně tu rakvičku, tu já mám nejradši!"

Když pak v roce 1958 všude nastaly takzvané podnikové reorganizace, došlo k tomu, že starší zaměstnanci si měli prostě ve tříměsíčním termínu sami najít nějakou jinou práci a my mladší jsme byli převedeni, vyšší mocí, do jiného podniku, aniž by se nás někdo ptal. Mně bylo tenkrát 27 let a bylo mi celkem jedno kam mě zreorganizují, věděl jsem, že těch mizerných 1500 Kčs dostanu všude, tak co bych se nějak vzrušoval.
Ne tak pan Nesý. Bylo to v únoru, v mrazu  a sněhu, když se pan Nesý zvedl, vzal si zimník, šálu a klobouk a řekl všem: "Takže, kdyby mě někdo hledal, tak jsem odjel za chlebem - hledat si práci!"

Vrátil se až těsně před koncem pracovní doby s červeným nosem od mrazu a se zlým pohledem ve zraku. Když si odložil a já se ho zeptal, jestli už našel nové pracoviště, zařval tuřím hlasem:
 "Ano, přátelé, HZP! (to jest: Horoucí, zakopaná pr*el)  To, co mě dneska potkalo, je ta nejšílenější záležitost, jakou jsem kdy zažil! Sedl jsem si do tramvaje, která má konečnou až tam u té firmy, co mám teď pracovat. Vylezu z tramvaje a co vidím, nekonečný, zasněžený lán pole, na kterém se dalo pozorovat zakřivení povrchu zemského a na jeho konci v dálce – fabrika! Já, městský člověk, který pracuje zde na křižovatce Václavského náměstí a Vodičkovy ulice, se mám přesunout na Kamčatku do HZP!!! To si neumíte představit, já musel přes to celé pole škobrtat pěšky, jako ti otroci, kteří dnes ráno v šest, ještě za tmy, zde svými stopami ve sněhu nalinkovali onu neviditelnou cestu do fabriky".

Bylo mi pana Nesýho trochu líto, netuše, že já sám během jednoho roku projdu 3 reorganizace a to:  do ČKD v Libni, odtud do Šlechtovy restaurace ve Stromovce a konečně na Invalidovnu do Karlína...

https://youtu.be/7k0FHFo7avI

Adélka si neví rady..

Když jednoho dne blondýnka Adélka otevřela dopisní schránku, ze které na ni vypadla hromada reklam, jakož i nabídek s akčními cenami všeho možného, nemohla nepřehlédnout ručně napsaný dopis tak, jak se psávaly kdysi. Žlutá vonící obálka s krásnou poštovní známkou a vzadu pečeť s monogramem JD. Překvapilo ji, že její německé jméno bylo bez obvyklého zkomolení na Štajnerová napsáno správně Steinerová, kromě toho, že rukou psaný dopis už nedostala dlouhou řadu let. Doma hodila všechny papíry na gauč a zvědavě se vrhla na otevření  onoho záhadného dopisu.

Jeho obsah však nebyl pro Adélu příjemný a navíc v obálce byl přiložen patentní klíč. Neznámý pisatel jí oznamoval, že její manžel má na adrese, (viz druhá strana), pronajaté hnízdečko lásky. S přiloženým klíčem se tam ona sama může podívat a přesvědčit se. Pokud by ji zajímala fotografie, může si o ni napsat e-mailem na adresu, kterou najde, když odlepí poštovní známku.
Pisatelův monogram JD znamená "Jeden Dobrák", který jejímu manželovi zmíněnou mansardu pronajal v domnění, že ten pán je svobodný a hledá pouze jednoroční ubytování v Praze. Když ale potom zjistil, že si tento člověk udělal z jeho bytu chamber separé a že tam vůbec nebydlí, chtěl ho vyhodit, ale nejprve si zjistil, že je ženatý a navíc jeho paní, že je velice půvabná dáma. Pokud však je pro ni celá tato záležitost trapná a nechce o tom nic vědět, protože svého muže miluje a vše mu toleruje, pak se pisatel omlouvá a bude navždy o této věci mlčet jak hrob...

Adéla byla v první chvíli v šoku. Že by jí Helmut zahýbal? Má mu to říct až se vrátí domů ze služební cesty? Třeba je to jen pomluva. Nebo si někdo udělal hloupý vtip? Ale co ten klíč? Zahradní město, ulice Levandulová č.1629/5. Helmut je momentálně ve Vídni, takže nehrozí trapas, že by ho tam mohla přistihnout s nějakou bujnou „roznožkou“. A tak se rozhodla si tam hned zajet a zjistit, jak to tedy doopravdy je a možná se tak zbavit své nejistoty.

Mansarda byla sice docela útulná, žádný nepořádek, ale nikde nenašla jakoukoliv známku, že by zde její Helmut byl. Ve skříni bylo několik nových košil, dámský župánek a pantoflíčky, vše bylo skoro nové, jen na podlaze našla jakousi sponku a v koupelně dámský deodorant. Pak ale v nočním stolku, docela vzadu našla zakutálenou tabletku „Spalt“ proti bolení hlavy, což Helmut často užíval. Důkaz to samozřejmě nebyl, ale je tím aspoň potvrzena oprávněnost onoho dopisu a Adéla začala věřit, že se jí její manželství bortí.

Chtěla se nejprve poradit se svou nejlepší kamarádkou brunetkou Bertou, se kterou si vždycky všechno řekly a nejlépe si rozuměly. Zavolala ji na mobil a sjednaly si schůzku v půl páté v jejich kavárně „Déja vu“. Na úvod řekla Adéla Bertě: „Prosím tě Beruško, tohle vážně říkám jenom tobě, jako své nelepší přítelkyni. Nech si to jen pro sebe, já mám takové obavy, že se mé manželství řítí do propasti.“

„To mi neříkej ani ze srandy, Adél, Helmut je přece hodnej a čestnej chlap...“

„Nemusí to být pravda, ale dostala jsem anonymní dopis, že má milenku!“ řekla Adéla potichu.

„Prosimtě, snad nevěříš anonymům, to je úplná blbost a sprostá pomluva, to klidně zapomeň!“
 Adéla objednala kávu a zákusky a pokračovala, „jenže v tom dopise byl klíč - a to je mi moc divný!“

„Co, jakej klíč – vod čeho?“, divila se Berta a zapálila si cigaretu.

„Od bytu. Prej tam má Helmut svůj "šmajchlkabinet". Nachází se to v Zahradním městě, byla jsem se tam právě dnes podívat!“

„Prosim tě, Adél, buhví komu to patří. To si z tebe buď někdo střílí a ty hned jančíš, anebo řekni, našlas tam nějaký důkaz, že by tam byl právě tvůj Helmut?“

„No, celkem ne, až na ten prášek proti bolení hlavy vlastně nic, ale mám tušení, že to není jen tak. Berto, chápej, proč by mi někdo poslal klíč v dopise?“

„Hele, Adélko, nenech se zblbnout, na klíč se vykašli a až se vrátí Helmut, ukaž mu klidně ten dopis a zeptej se ho, jestli netuší, kdo to může bejt. Co ty víš, třeba má nějakého nepřítele, kterej ho chce vydírat, možná, že to je sám pronajímatel toho bytu, to víš lidi jsou dneska strašně zlí...

Adéla zavtěla hlavou: „Ten pisatel má prej i fotku tý roznožky, co tam s ním chodí. On sám bydlí nedaleko a tak si ji vyblejsk a je ochoten mi její fotku poslat, jestli o to budu stát!“

Berta se zarazila a zmlkla. Najednou jí ukápla slzička: „Víš, Adél, proboha, nezlob se na mě, mě to moc mrzí, už jsem ti to chtěla kolikrát říct a pořád jsem to odkládala. Je mi to tak strašně trapný“, začala popotahovat nosem, „to jsem asi já na tý fotce, ale už je to passé, věř mi šíleně se teď stydím, jsme přece nejlepší kamarádky...!“

Adéla vstala ze židle a polkla naprázdno: „Ty, Berto? Ty, že jsi spala s mým Helmutem? No, to je děsný! Ten dobrák-anonym mi vlastně pomohl otevřít oči!"

"Adélko, myslíš si, že mi to můžeš ještě někdy v životě odpustit?" a slzičky se opět valily.

"Všechno zlé je k něčemu dobré, Berto. Aspoň ti konečně můžu něco říct a ulevit svýmu svědomí: Já jsem se totiž vyspala s tvým Karlem, když jsi byla v tý nemocnici! Tak – a teď jsme si kvit!“

Obě uplakané přítelkyně si padly kolem krku. Po chvilce dojetí se ale vzájemně uklidnily: "Konečně, co je na tom? Vždyť výměna partnerů je dnes in!" 

https://youtu.be/uMTZMA1uQgg