28 července 2010

Housenka u garáže

 Snad každý rodič si myslí, že má to nejnadanější dítě a já jsem si to taky myslel, když jsem posuzoval obrázky, které namalovala moje dcera Brigita už ve čtyřech letech. Viděl jsem ten markantní rozdíl od běžných kreseb stejně starých dětí, které většinou kreslí různé panáky a zvířátka jednoduchými tahy, kdežto Brigita vždy pomalovala plošně celý papír až do krajů. Když byla hotova a já se jí zeptal, co to namalovala, nevěděla hned co říct. Podívala se znovu na svůj výtvor, zamyslela se, co by to mohlo být a pak řekla rozhodně: „Housenka u garáže.“

Řekl bych, že snad ještě zajímavější byl tento obrázek. Zatímco jsem v kuchyni něco  připravoval večeři, dcerka ve svém pokojíčku namalovala, stylem Picasso, toto dílo. Jen díky tomu, že jsem tehdy naše hovory občas nenápadně natáčel na magnetofon, mohl jsem dnes na základě 36 let staré audiokazety přepsat autenticky náš tehdejší rozhovor formou jakéhosi divadelního scénáře:

Otec: „Jéé, to je krásnej koníček, Giti, to se ti povedlo.“
Gita: „Né, to není koníček, to sou berušky!“
Otec: „Jo-jo, berušky vidím, ale tady to černý, není to koníček, jak na ně kouká?“
Gita: „Ne, to je přece Regenbogen!“  (Gita někdy motala češtinu s němčinou dohromady).
Otec: „Ahá, to je duha! Nojo, promiň, to je jasná duha, ale je trochu černá, že jo?“
Gita: „Jo.“ (pokývala hlavou na souhlas).
Otec (slavnostně): „Tak Brigitko, za ten krásnej obrázek musíš něco dostat. Podívej, tady mám v šuplíku takovej domeček, ale co je v něm to opravdu nevím, musíš se podívat sama.“
Gita (rozbaluje krabičku ve formě chaloupky a z ní se vysype sedm čokoládiček):
„Jéé, čokolády!“
Otec: „No, to sou ale krásně barevný čokoládky,  a kolik jich je?“
(Trochu provokativní otázka, věděl jsem, že umí počítat jen do pěti)
Gita: „Jedna, dvě či, čtyži, pět...“
Otec (doplní): „šest, sedum – jako bylo těch trpaslíků! A dáš mi taky nějakou?“
Gita: „Dám, vem si ňákou, jakou chceš.“
Otec (bere si 4): „Tak víš co, já si vezmu tolikle, abysme měli stejně.“
Gita (plačtivě): „Néé, to je moc!“
Otec: „Jak to? Já mám 1-2-3-4 a ty máš 1-2-3. Je to stejně?“
Gita: „Ne, to není stejně!“
Otec: „Tak počkej, já si vezmu jednu od tebe a teď budem mít stejně, jo?“
Gita (mrzutě přepočítává): 1-2-3-4-5 – a já mám jenom 1-2!“
Otec (přesouvám k ní 2 čokolády): „Ale teď zase já mám míň - jen 3 a ty máš 4!“
Gita: „Tak to spočítej znova ty. Ty jsi velkej táta!“
Otec: „Dobře, rozdělíme se poctivě (shrnu všechny čokolády dohromady),
počítej se mnou: ty 1 - já 1, ty 2 - já 2, ty 3 - já 3 – ale jedna zbyla.“
Gita (vezme si tu zbylou): „Tahle je pryč, já ji sním a pak budeme mít stejně!“
Otec: „Tak to jsem moc rád, Brigitko, že‘s to tak spravedlivě rozdělila, ale víš, já tu čokoládu nemám tak rád jako ty, tak si je nech všechny a já se radši napiju s mámou až přijde domů, tady toho červenýho vína...


Právě se vrátivši máma volá ve dveřích: „Honem, kde mám foťák?  Tenhle happyend musím vyfotit – polibek a flaška!“

http://www.youtube.com/watch?v=nmRmSD3IEzs

20 července 2010

Kdo šetří na nepůjčovnu lodí

U věku patnácti let jsem obdržel od rodičů peněženku a začal dostávat tak zvané kapesné ve výši 50 korun na měsíc. Do té doby jsem si musel o každou korunu říct a máti to tehdy zjednodušila, když mi řekla: „Na známku do průkazky na tramvaj ti dám vždycky prvního v měsíci 60 korun a k tomu dostaneš navíc 50 korun pro sebe, aby sis mohl kupovat ten časopis „Sobota“, co máš tak rád, to je 12 korun za měsíc, 4x kino, to je 20 korun a zbytek, 18 korun, máš na útratu." Musel jsem si s tímto „majlantem“ hospodařit sám a tudíž když jsem si koupil lístek do kina místo za pět, třeba jen za dvě koruny do první brázdy, tak jsem chytře vyzískal peníze i na eskymo.

Na zadni straně sobotního časopisu Sobota byl vždy komiksový příběh s názvem Novákovic neděle. Pod ním byla pro mne lákavá výzva, že kdo pošle do redakce nějaký vtipný námět, který bude zveřejněn, dostane odměnu 100 korun! Napsal jsem tam tedy první nápad co mně proběhl hlavou a ten byl ku podivu zveřejněn a já dostal stovku. To byl pro mne balík peněz, a tak jsem začal ihned vymýšlet další příběhy, jenže pak už se mi nic neujalo a tak jsem na delší dobu na psaní zanevřel.

Až jednou se mi přihodilo něco, co jsem musel napsat a poslat do časopisu „Dikobraz“. Měl jsem tenkrát s dívkou Alicí rande u Palackého mostu a všiml si, že je tam hned u nábřeží zakotven parník za obrovskou cedulí: PŮJČOVNA LODÍ. 
Byl přepestře vyzdoben malými barevnými trojúhelníkovými praporky plápolajícími na šňůře, což mi připomínalo sušení pestrobarevného spodního prádla u sousedů na balkoně. Když Alice dorazila, řekl jsem jí, že mi ten parník padl do oka a kdybych byl milionářem, tak bych si ho koupil, jen místo „Vltava“ bych mu dal jméno „Alice“. Mám ale bohužel moc malé kapesné, takže si můžeme aspoň dovolit vypůjčit pramičku a projíždět se celé odpoledne po Vltavě. Alice ihned souhlasila: "A pojedeme třeba až na kraj světa, třeba až do Číny!"

„Počkej tady, Ali, já tam jdu zjistit, co to stojí“, a vydal se po vratké lávce na palubu parníku. Tam jsem nejprve musel hlasitě volat, nežli se odněkud vytrmácel mírně ospalý a silně podnapilý Pepek-námořník: „Kdo to tady huláká?“
„Pane, já bych si chtěl vypůjčit jednu pramičku, co to stojí?“, zeptal jsem se.
„Pramičku? To teda nejde!“, zavrtěl sveřepě hlavou.
„Jak to že to nejde? Vždyť jste půjčovna lodí, a tady vidím, že jich máte aspoň deset.“
„Říkám, že to nejde, protože k nim nemáme vesla!“ trval na svém Pepek.
„Proboha, proč tu nemáte vesla?“, připadal jsem si jak v hospodě „U blbejch“.
„To je jednoduchý, protože je nedovezli!“, řekl hlasem přitroublého suveréna.
A tak jsme si s Alicí místo na Vltavu zaveslovat, šli do kavárny Vltava zatančit. Ale já jsem nelenil a napsal tento zážitek pod názvem „Půjčovna která nepůjčuje“ do Dikobrazu. Dostal jsem za to dokonce 160 korun.

Asi o rok později jsem napsal opět do Dikobrazu svůj další článek, tentokrát s názvem „Jíst příborem jest zakázáno!“. Tehdy totiž vyhlásila strana a vláda, z důvodu nedostatku masa, čtvrtek za bezmasý den. Chtěla se tak pregnantně odlišit od katolických pátečních půstů. Aniž bych si uvědomil, že je čtvrtek, zaskočil jsem si v poledne na oběd k řezníkovi na Můstku, kde jsem si občas dával dobrý domácí ovar se křenem. Řezník mi ho tentokrát hodil místo na talíř jenom na papír, což mě udivilo a když jsem se rozhlédl po prodejně, viděl jsem, že všichni hosté zde bez reptání jedli ovar z papíru a notně umatlanými, mastnými prsty si ho cpali s podivnou noblesou z ruky do huby. 
Říkám řezníkovi: „Co je to tu dnes za dobu diluviální, dejte mi aspoň příbor!“
„To nesmíme, dnes je čtvrtek, bezmasý den, takže žádné talíře a žádné příbory, ale ovar do papíru se prodávat smí!“, vysvětlil mi řeznílk. Koukal jsem na něj asi dosti tupě, než jsem pochopil tu zhovadilost stranicko-vládního nařízení. Měl jsem po chuti a ovar odmítl, čímž jsem ušetřil za oběd. Ještě tentýž den jsem to napsal dost ostře do Dikobrazu.
O týden později jsem od nich dostal vysvětlující dopis, že můj článek kritizuje vládní nařízení a proto nemůže být zveřejněn...

13 července 2010

Dopis z USA

To jsem našel jednou, nic zlého netuše, v našem kastlíku fialový dopis. Moje adresa i jméno souhlasilo, podivné mi bylo to, že v USA jsem neměl ani strýčka milionáře, ba ani žádné známé, kdo by mi psal. Navíc písmo bylo, sice úhledné, ale jakoby dětské a fialový dopis jsem ještě nikdy v životě nedostal. Z těchto důvodů adekvátně vzrostla i moje zvědavost a já ten dopis ihned otevřel. Byl v něm poměrně malý A5 lísteček s tímto obsahem:
Mon ami, (= Můj příteli), oslovení francouzsky – pokračování česky: Nikdy se nedovíš kdo jsem a přesto budeš ode mne dostávat energii pomocí "Reiki", která ti pomůže překonávat všechny nástrahy života, protože tě miluji.  Tvá věrná princezna Pocahontas.

Usoudil jsem, že tady mám co dělat buďto s nějakým vtipem, kterému nerozumím, nebo s člověkem právě po amputaci mozku. Nebyla tam žádná zpáteční adresa, takže jsem nemohl reagovat jinak než hodit dopis do šuplete, kam házím všechno s čím si nevím rady. Jenže pak začaly podobné dopisy chodit v průměru jednou za měsíc, což mě přimělo k tomu, že jsem je začal sbírat a chronologicky ukládat do zvláštního žlutého šanonu se štítkem Pocahontas.

 Obsah každého dopisu byl romantický a mnohdy i dost naivní, ale písmo, sloh i dikce prozrazovaly, že se určitě nejedná o vtip, a že pisatelkou je patrně mladá, poněkud citově vyšinutá, dívka. Musel jsem se někdy opravdu zasmát, když třeba popisovala most v San Franciscu. Je to „Zlatá brána“, která je celá červená. Jindy si zase trochu zabásnila: Mon ami, tys jen a jen můj Bel Ami, kéž bys viděl v oku mém, lásku mou jak ryzí diadém...

Příště zavrhla Bel Amiho a měl jsem být Tristan a ona mojí Isoldou. Nakonec to ale změnila a stal jsem se Don Quijotem a ona mojí Dulcineou. To už mě začalo mrzet, že nemohu nijak zareagovat, že nemohu jí navrhnout, abychom byli raději třeba Laurel a Hardy, bylo by víc legrace a neskončili bychom tragicky. Ale nezbývalo než to nechat plavat po proudu...

Teprve asi o rok později jsem najednou dostal normální bílý dopis psaný strojem a pisatelka se mi v něm omlouvala, že přistihla svoji čtrnáctiletou dceru Dianu, jak si píše do svého deníčku o tom, že mi poslala už deset dopisů, jejichž kopie měla pečlivě uschovány. Trochu ji zmáčkla a dcerka kápla božskou, že si chtěla s nějakým kamarádem dopisovat v češtině a moji adresu prý získala od jednoho českého spolužáka Johna Wejvody výměnou za adresu své české kamarádky Marcely v Coloradu.

Dopis končil legrační poznámkou: Milý Miroslave, oslovuji tě zdvořile, ale tykám ti, jelikož tuším, že jsi v pubertálním věku jako moje dcera. Přesto tě prosím, abys mé dceři napsal pár řádků, pokud možno hrozné písmo a hrubky (připojuji adresu), aby konečně přestala blbnout a věřit na ty své chiméry v podobě různých Julií a Roxan. Možná, že nějaká tvá odstrašující fotka by ji třeba vyléčila.
Děkuji. Eva Livingstone.

Jméno Wejvoda mě trklo, že se asi jedná o syna mého dávného kamaráda Vejvody, který utekl do Ameriky, zatímco já do Německa. Jen jednou jsme si před léty dvaceti pěti napsali a od té doby to usnulo. Teď jsem ale měl dilema, komu bych měl odpovědět, jestli matce nebo dceři, nebo oběma? Rozhodl jsem se poslat jim jeden společný dopis a snažil jsem se vysvětlit, že jednak nejsem puberťák, naopak mám dceru zhruba stejně starou jako je Diana, a dvanak, že mně ty dopisy byly milé a nijak mne neobtěžovaly, jediné co mi vadilo, že jsem nemohl odpovědět. Ovšem tu odstrašující fotku (to jest moji normální, civilní), jsem tam dal... 

 O půl roku později, bylo to v neděli odpoledne, z ničeho nic, stála před našimi dveřmi jakási paní s dívkou: „Prosím, nezlobte se, nelekejte se nás, já jsem Eva Livingstone a tohle je má dcera Diana, my jsme na návštěvě u známých ve Frankfurtu, a naše zvědavost nám nedala, abychom vás aspoň nepozdravily. Jestli jsme ovšem přišly nějak v nevhod...“
„Naopak vhod!, Pře-vhod! Vele-vhod“, skočil jsem jí do řeči, „pojďte dál, právě jsem uvařil kávu a dcera donesla dortíky a zmrzlinu, čekáme sousedskou návštěvu, jsou to tak jako my čeští emigranti. Už tady měli být a vy jste přišly jako na zavolanou! Takže to tu bude veselo: česko-americká kolonie v Německu...!“