23 dubna 2008

Den BLBEC

Kdysi před lety, vím jen, že to bylo v pátek, jsem měl zase jednou takzvaný den Blbec. Ráno jsem se na motorce cestou do práce vymáznul na olejové skvrně na asfaltu a za mnou jedoucí auto mě málem přejelo. Dopadlo to však dobře, narazil jsem si jen koleno a loket a rozbil sklo reflektoru. Večer, když jsem spěchal na schůzku, tak mi jakýsi nevycválaný holub poskvrnil nové sako a zároveň i temeno hlavy takovým způsobem, že jsem se musel vrátit domů, umýt si vlasy a vzít si jiné sako.

Na sraz jsem dorazil pochopitelně o víc než půl hodiny pozdě, takže Alenka už tam nečekala. Bylo to ještě v době pradávné, tedy předmobilové, kdy telefonování bylo určitým luxusem a ve městě bylo jen několik sporadicky fungujících telefonních budek. Kromě toho jsem neměl na Alenu číslo domů, ba dokonce jsem ani nevěděl má-li telefon její matka, u níž od rozvodu bydlela. Čili, když jsme se nesešli, nedalo se to nijak napravit, jedině bych musel dojet k nim na Smíchov a nechat si vynadat, protože každá výmluva, která mě napadla byla neuvěřitelně hloupá, včetně té pravdivé, se kterou jsem se ovšem chlubit nechtěl.
Rozhodl jsem se, že to tedy nechám tak trochu vyhnít a zajdu si někam do kina. Na Václavském náměstí dávali právě premiéru jakéhosi italského filmu s Claudií Cardinal, o němž jsem slyšel, že má být výborný a tak jsem tam zamířil. Bylo však už beznadějně vyprodáno, čemuž jsem se ani nedivil, kromě toho, že už bylo pár minut po začátku. Jak jsem tam tak postával v pasáži a přemýšlel, co s načatým večerem, přišel ke mně jakýsi mladík a nabídl mu vstupenku se slovy: „Nechcete lístek, mám nejlepší místo do lóže na balkoně. Film ještě nezačal, teď právě běží žurnál.“
„Myslíte, že film ještě nezačal?“, váhal jsem.
„Určitě ne, žurnál a reklamy zaberou skoro dvacet minut“, ujišťoval mě nervózní mladík, na nějž opodál čekala netrpělivá dívka, „nechám vám ho o něco levnějc“, naléhal.
Rozhodl jsem se: „To není třeba, ukažte, beru ho za plnou cenu, co stojí?“
V kině jsem pak musel počkat na přestávku po týdeníku, než mě uvaděč pustil do lóže. Tam mě čekalo dnešní první příjemné překvapení. Na křesílku vedle mne seděla nápadně krásná bruneta, která si mě však okamžitě změřila podezíravým pohledem: „Promiňte, můžete mi říct kde jste vzal tuto vstupenku?“
„Tak nejprve: Dobrý večer, vážená slečno“, řekl jsem uctivě s trochou ironie, „tuto vstupenku jsem nikde nevzal, nemám ve zvyku krást, tu jsem si zcela poctivě koupil.“
„To vám nevěřím! Lístek číslo B-2, který držíte v ruce jsem společně s mým lístkem číslo B-1, zakoupila já sama, takže vám ho zřejmě dal Adam. Poslala jsem mu ho totiž v dopise“, řekla nabroušeným hlasem.

„Slečno, žádného Adama neznám, kromě toho v ráji. A opakuji, že tento lístek jsem od nikoho nedostal, ale za těžké prachy si ho zakoupil sám od nějakého puberťáka tady přímo před vchodem do kina“, řekl jsem stejně důrazně a protože světlo v sále už pozvolna dohasínalo, dodal jsem, „podívejte, film už poběží, nebudeme to teď řešit, slečno...“
„Já to ale potřebuji vědět, jak vypadal ten pán, co vám to prodal“, řekla takřka prosebně.
„Nebyl to žádný Adonis, měl uhry a ráčkoval“, mávl jsem rukou.
„Tak to byl přece on!“, dívka emotivně zvýšila hlas.
„Ne-ne, podle vzhledu to nemohl být Adam a ani ta jeho dívka nevypadala na Evu.“
„Cože, on tam byl s dívkou?“ otázala se žárlivě.
„Ano. Ovšem ta nebyla ani zdaleka tak krásná jako vy. Kam se na vás hrabe!“
„Ten skunk, a ještě na mém lístku vydělal! Toho bude litovat!“, řekla vzrušeně.


Po skončení filmu, když jsme spolu vycházeli z kina, zavěsila se do mne a šeptla: „Támhle stojí Adam s mojí kamarádkou Sylvou, neotáčejte se tam, já chci aby žárlil.“
Pochopil jsem hned její ženskou hru: „Aha, já chudák, mám být něco jako projímadlo na jeho žárlivost, ale jo, to klidně beru.“
„Díky, jste fajn, mohli bychom si zajít někam na decku, třeba tady do té vinárny? Prosím, Adam bude šílet! A zejtra za mnou přileze po kolenou a bude mě prosit, abych se k němu vrátila, víte on je chorobně žárlivý, proto jsme se už, nevím ani kolikrát, rozešli.“

"A vždycky marně..." doplnil jsem suše její větu.
Sotva jsme usedli k malému stolku pro dva, představili se vzájemně. Já jsem jí dal svoji vizitku a ona vizitku nemajíc, řekla pouze: „Já jsem Iveta Kunstová, moji známí mi říkají Ivčo“, a já dodal: „Moji známí mi říkají Tome“. Objednali jsme si dvě deci vína, když jsem vtom zahlédl, že do lokálu vstoupil Adam, tentokrát bez dívky a rozhlíží se kde jsme.
„Když se otočíte, Ivetko, uvidíte svého hrdinu in natura – to je náhodička, co?“ Dívka sehrála úlek docela přesvědčivě a mladík energicky zamířil k našemu stolu.
„Dobrý – več-er“, hlas se mu trošku zadrhl a na moji adresu dodal hrozivě, „nemám vůbec rád, starý pane, když mi někdo fušuje do mé dívky!“, řekl světácky.
„Já zas nemám rád, milý chlapče, když mne někdo ruší u stolu, udělej čelem vzad a vypadni, co možná okamžitě!“


Adam zrudnul a přešel do vyhrůžek: „Pojď ven a tam si to vyříkáme! Upozorňuju tě, že umím judo!“, rozčílením mu přeskakoval hlas do různých tónin.
Otočil jsem se k dívce: „Tak, přesně až potud jste to narežírovala docela dobře, ten blbeček se chce se mnou prát a netuší, že jsem mistrem Evropy v boxu“, blafoval jsem. „Chtěla jste zřejmě, aby se o vás dva kohouti poprali, ale tuhle radost vám já neudělám. Naopak zachovám se ve vašich očích zbaběle, přenechám tuto židli vašemu hrdinovi a odejdu.“ Vstal jsem a hodil na stůl stovku: „To je na zaplacení naší útraty.“ Načež jsem se otočil na Adama:
„A ty si pamatuj, že ti do tvé dívky vůbec nefušuji, tuto schůzku zinscenovala ona sama. K tomu ti přidám přátelskou radu, jako lék na tvou chorobnou žárlivost, říkej si často těchto sedm slov: Kdo oře pole mé, šetří pluh můj! Dobrou noc vespolek a bavte se dobře.“ Načež jsem se přece jen rozjel na Smíchov opožděně se omluvit Alence a ta mne velkoryse a se smíchem vzala na milost.


https://youtu.be/k8o62VfMNUk

13 dubna 2008

Věčná Eva aneb Hra s ohněm

Jen jednou v životě se Bertovi podařilo mít za kamaráda ženu. Říkal jí Vanda, ale byla to Václava. Přestože byla hezká, byla jaksi málo ženská.
Měla chlapeckou postavu, žádné boky, poměrně malé poprsí a splihlé vlasy, takže mu nedělalo vůbec žádné potíže s ní "jenom" kamarádit. S každou jinou ženou bylo vždy mezi ním a jí  jakési napěťové magnetické pole, které i když nepřešlo až do sexu, zůstávalo viset v prostoru jako inverzní smog, který bránil tomu, aby mohlo vzniknout kamarádství.
S Vandou to šlo. Ona byla přímo prototypem kamaráda a to mu vyhovovalo. Mohli si bez ostychu svěřovat své intimní zážitky, citové bolístky i milostná dobrodružství. Povoláním byla kulisákem v divadle a jako hobby dělala karate.
Jednou v kavárně u kafe mu Vanda svěřila něco, co ho překvapilo: „Víš, Ingo – říkala mu tak kvůli jeho titulu Ing. – já jsem ti vždycky všecko řekla na rovinu až na tuhle jednu věc, kterou jsem tak trochu zatloukla a kterou ti musím říct dnes...“ Přerušil ji: „Vidíš, a já trotl jsem si myslel, že před sebou nemáme vůbec žádný tajnosti. Tak honem, vysyp to!“
„Já jsem ti to původně neřekla, aby ses nenaštval, což by mě mrzelo. Krátce a jednoduše jsem té mé přítelkyni Evě, víš to je ta herečka od nás z divadla, nakukala, že jsi gay!“
„To mi sice nevadí, ale proč proboha gay?“, rozesmál se, „jako, že je to důvod, proč spolu nemáme sex? Nebo máš snad komplex, že nejsi jako žena dost přitažlivá?“
„Ne, já nemám komplexy, ale prostě, když se mě tenkrát Eva zeptala, jak je to mezi námi, tak jsem jí bez dlouhého vysvětlování řekla, že jsme jenom kamarádi, protože ty jsi na chlapečky. Pak jsem ti to radši ani neřekla a až do včerejška to nikomu nevadilo.“
Berta zakroutil hlavou: „A proč to najednou někomu vadí?“
„Tobě by to mohlo vadit. Ta Eva totiž, se mě včera z ničeho nic zeptala, jestli bych vás spolu neseznámila, no a já jsem jí to slíbila. Doufám, že se nezlobíš?“
„Seznámení s krásnou herečkou mi nevadí, ale proč bych si měl hrát na gaye?“
„To je totiž tak, Ingo, ona je o devět let starší než já, právě prožívá nějakou psychickou krizi a chce mít od chlapů aspoň na čas pokoj, jenže jak se někde objeví sama, motá se kolem ní v tu ránu spousta ctitelů. Včera se mi svěřila, řekla mi doslova: "Já ti, Vendulo, toho tvýho gaye závidím." Ona to ze svého hlediska vidí tak, že já s tebou můžu jít do každé společnosti a mám klid od všech chlapů a vlastně od tebe taky. Já osobně to sice vidím jinak, já nechci mít od mužů klid, ale já taky nejsem taková krasavice jako ona. Řekla jsem jí zcela impulzivně: "Tak já ti ho klidně půjčím", a ona se toho chytla...“
„To je báječný, Vando, takže já jsem něco jako paraple, který si chcete vzájemně půjčovat, to se tedy na mne nezlob, ale to bych nemoh‘...“
„Já jsem to věděla, že se naštveš, ale to nebylo takhle myšlený, to bylo spíš ve významu takovýho bodyguarda, aby ji furt někdo neotravoval, ona je v každé společnosti moc nápadná, něco jako vykřičník, vždyť jsi ji viděl na jevišti. No uznej, není to kus?“
„Uznám, ona je nejen atraktivní, ale možná i inteligentní, což se u žen nestává tak často a přiznám se, že bych se s ní docela rád osobně setkal, ale jako gay? To tedy nevím.“
O několik dní později mu Vanda volala: „Ty, Ingo, dnes odpoledne mezi pátou a šestou bude u mně Eva na kafi. Nic jí neřeknu a ty, jesti chceš, přijď jakoby náhodou ke mně jen tak na skok. Nebo si holt nějaký důvod vymysli, ale ne, že se jdeš podívat na Evu!“
Berta to provedl přesně tak, jak Vanda chtěla. Hned ve dveřích jí hlásil, že má chuť jít do kina, jestli by nešla s ním, načež ona ho pozvala dál a představila: „Tohle je ten můj kamarád Ingo, když mě naštve, tak mu říkám Bingo! A to je má přítelkyně Eva!“
Takže seznámení proběhlo docela přirozeně, Vanda ho správně pochopila a promptně jeho pozvání do kina odmítla s tím, že má dnes večer schůzku s nějakým Arnoštem. Potom už bylo zcela na snadě, že se zeptal Evy, má-li i ona tento večer zadaný. Neměla. A tak začalo jeho dilema. Eva byla nádherná, rád by se jí byl dvořil, ale věděl, že musí předstírat absolutní nezájem o její ženské půvaby.

Sotva odešli od Vandy, změnil Berta své původní pozvání do kina za lepší nápad jít na dobrou večeři: „Mně po tom Vandině kafi hlady kručí v břiše, pojďte Evo, půjdeme se někam najíst. Ukážu vám, kam chodíme s mým přítelem Otoušem.“ Toho Otouše si vymyslel, aby dal náležitě najevo svou orientaci. Eva nadšeně souhlasila: „A víte, že mám taky ukrutný hlad a trnula jsem, abyste to vy a Vanda nepostřehli! To je tak fajn, Ingo, s vámi se člověk může bavit i na první schůzce o kručení v břiše bez rozpaků, prostě kamarádsky. Víte, já mám pochopení pro vaši orientaci a jsem vlastně ráda, že jste takový, jinak bych tu s vámi asi ani neseděla. Ti takzvaně normální muži jsou sebestřední samci, naprogramovaní na sex a veškeré jejich jednání má jen jeden cíl – postel!“
Berta jen přitakával hlavou a zklamaně pochopil, že musí i nadále jednat s Evou výhradně jako s kamarádkou.

 

O pár ní později, zrovna když si Berta otevřel olejovky k večeři, zavolala mu Eva na mobil. „Dobrý večer, Ingo, mám takový jeden dotaz na vás, který jsem si posledně netroufla vyslovit a i dnes s tím mám trochu potíže, ale rozhodla jsem se, že se vás jednoduše zeptám, ať už si o tom myslíte co chcete.“
„Správně, Evo! Ptejte se a uvidíte, že si budu o vás vždycky myslet jen to nejlepší.“
„Vyhrála jsem jeden takový kupon na týdenní dovolenou pro dvě osoby do Itálie na Sicilii a momentálně...“, Eva se zajíkla, „nemám s kým jet... a tak jsem se chtěla zeptat vás...“
„Vy byste tam jela se mnou?“, divil se, „to je fajn... ale proč právě se mnou?“
„Co je na tom tak nepochopitelného?“ Evin hlas zněl podrážděně.

„Evo, já vidím ty davy mužů, co by s vámi rádi jeli a vy říkáte, že nemáte s kým?“
„To vám nemohu vysvětlovat... takhle po telefonu... chápejte.“
„Tak třeba přijďte ke mně na kafe, moji adresu máte, a prodiskutujeme to tady mezi  čtyřma očima.“ Napadlo ho, jestli to řekl dost kamarádsky samozřejmě.
„Dobře, asi tak za hodinku jsem u vás, pokud to najdu...“

Právě stačil pracně vyrobit několik obložených chlebíčků a skočit dolů do obchodu pro láhev červeného vína, když zazvonila Eva. Bez dlouhých okolků, sotva zasedli ke stolu spustila: „Podívejte se, Ingo, oba jsme rozumní lidé, a já na takové cestě nevidím nic divného, pokud byste s tím souhlasil a neměl problém s vaším přítelem."

 „S tím problém nemám, ale jsem překvapen, že bych měl zrovna já...“
Eva zvedla ukazováček, aby dodala důrazu svým slovům: „A představte si, že bych ze všech svých známých, a není jich málo, jela skutečně nejraději právě s vámi!“
„Tak to je pro mne ten nejmilejší kompliment, jaký jsem kdy slyšel, Evo, děkuji.“
„Mimochodem, Ingo, ty chlebíčky vypadají lákavě, je to vaše vlastnoruční kreace?“
„Je to na nich znát, takže máte-li odvahu, nabídněte si, ale napřed si přiťuknem.“
Po přípitku na zdar výpravy se Eva znovu ujala slova: „Vysvětlím vám, proč chci jet právě s vámi: Se kteroukoliv z mých kamarádek jet na dovolenou, je věc celkem náročná na vzájemnou shodu. Já jsem to několikrát zkusila a pokaždé to skončilo těžkým rozladěním a nemluvením, nebo dokonce až hádkou. Prostě vždycky, už za tři dny jsme si šly na nervy.“
„Mezi ženami vládne vždy určitá rivalita“, přikyvoval Berta.
„Naproti tomu s mužem“, pokračovala Eva, „pokud člověk není právě ve stádiu šťastné zamilovanosti, je tu zase jiný problém. On je buď nudný, nebo samolibý patron, žárlivý mačo, nebo hyperaktivní erotoman. Patrně si teď myslíte, že jsem lesbička nebo frigidní feministka, ale tak to není, Ingo, já mám totiž moc, bohužel špatných, zkušeností a věřte mi, že mi je dnes už úplně fuk, jestli si o nás bude někdo někdy něco myslet – jako, že jsem k vám moc stará, nebo, že jsem dokonce vaše matka, a tak podobně...“
„Evo, nehorázně přeháníte, vypadáte báječně, ale prozraďte mi, do které kategorie jste zaškatulkovala takového člověka jako jsem já?“, zeptal se a pozvedl svou číši.
„Do žádné škatulky jsem vás neumístila, vy jste takový svůj, jiný, netuctový a já s vámi nemám onen pocit trémy a nejistoty, že řeknu něco nejapného, nebo, že nejsem tak perfektní, jak se ode mne čeká, a hlavně nemusím být stále ve střehu. S vámi se mohu zcela uvolnit, hodit všechny konvence za hlavu, mohu být ležérní jako Vanda – a je mi s vámi dobře.“
„Ano, ležérní, to miluji“, usmál se Berta, „konvence, to není moje parketa.“
„Přesně tak, moje taky ne, takže navrhuji tykání a za týden, patnáctého, jedem, ano?“
„Ó, už za týden? Tak to si musím pospíšit zajistit v práci dovolenou!“

 

Tak se stalo, že se Berta ocitl v nevděčné úloze gaye na dovolené na Sicilii se ženou, která svým vzhledem vzbuzovala v mužích zvýšení krevního tlaku a zároveň závist vůči jeho osobě. Hotelový pokojík byl sice pěkný s balkonkem a s výhledem na moře, ale poměrně malý. Eva se zaraženě podívala na manželské postele vedle sebe a řekla nejistě: „Neměla bych zkusit požádat o výměnu pokoje za apartmán a doplatit rozdíl?“
„Nebo já si najmu jiný pokoj extra...“ nabídl Berta.
„Ne, Ingo, to nepřichází v úvahu. Já jsem tě přece pozvala, tak si nebudeš nic platit sám.
Berta tedy gentlemansky navrhl, že odsune postele od sebe a jeden noční stolek umístí mezi ně. Dále jí slíbil, že kdykoliv se ona bude chtít převléknout, opustí on pokoj a bude se dívat z balkonu na nekonečnost moře, což ho baví libovolně dlouho. S touto nepsanou dohodou tedy zahájili jejich týdenní soužití.
Počasí, moře i jídlo v hotelu bylo výborné, takže první problém pro něj nastal až večer, když šli spát. Eva, totiž vystoupila ze sprchy zcela nahá a Berta honem nevěděl kam s očima, aby mu nevypadly. Chtěl jít rychle na balkon, tak jak bylo dohodnuto, ale Eva ho zarazila: „Na balkon jít nemusíš, Ingo, je tam stejně tma a moře bys neviděl, stačí když zůstaneš otočen zády, já se jenom osuším a hupnu do postele. Víš, já v létě nepoužívám ani noční košili ani pyžamo, doufám, že ti to nevadí.“ Odpověděl, dívaje se na hvězdy, že on spí také nahý – a to i v zimě!

Berta si nedovedl předem představit, jaká úskalí na člověka čekají, když není opravdickým gayem. Jen taková maličkost, jako když ho Eva požádala, aby jí vyndal řasu z oka, ho dokázala vyvést z míry. Hleděl z bezprostřední blízkosti do jejích krásných očí a měl svá ústa jen několik centimetrů od jejích rtů – ale ty byly pro něj tabu.

 
Potom zas musel ošetřit její odřené kolínko, potom namožený kotníček, když upadla na pláži. O něco víc mu dala zabrat dezinfekce štípnutí od komára přesně ve žlábku mezi ňadry. Dělal to pochopitelně rád i když trnul hrůzou, aby to nebylo na jeho plavkách poznat. Když však byl požádán Evou, se samozřejmostí jakoby šlo o chleba s máslem, aby jí namazal záda i nohy opalovacím krémem, ocitl se definitivně v roli trpícího Tantala. Hladě její sametovou pleť, začal slintat jak Pavlovův pes, ale přesto se zaťatými zuby veškerá muka vydržel a v roli gaye obstál.

 Teprve až třetí den došlo ke krizi, kdy to už absolutně nezvládl. Seděli právě po večeři v hotelové restauraci, když se mu, patrně od přejedení, utrhl knoflíček u šortek, tedy nikoliv na místě exponovaném, nýbrž v pase. Oznámil toto "neštěstí" Evě, zvedl se ze židle a opatrně kráčel směrem k výtahu, aby se na pokoji převlékl do jiných kalhot. Ona ho však, proti jeho vůli následovala s tím, že má sebou cestovní šitíčko, a že mu ten knoflík ihned přišije. Berta si chtěl ty kalhoty na pokoji vysvléci, ale Eva ho zadržela: „Ne, to není potřeba, sedni si klidně tady na moji postel a já to přišiju na tobě, neboj, nepíchnu tě.“ Načež rozsvítila stolní lampu, vzala knoflíček a jehlu s nití, klekla si před něj na koberec a klidně, těma svýma nádhernýma rukama, začala šít.
Vzdychl jen: „Aách“, když ucítil levandulovou vůni jejích vlasů a zároveň její ruce na svém klíně. Jeho pevná vůle, nedat na sobě nic znát, dosáhla hranice svých možností a exponované místo se najednou vzedmulo.
Eva se na něj pátravě podívala směrem nahoru a on musel s pravdou ven: „Prosím tě, Evi, nezlob se, ale já nejsem gay! To si Vanda vymyslela a já neměl tu odvahu říct ti pravdu. Bylo to ode mne podlé, moc mě to teď mrzí, omlouvám se ti!“
Eva přerušila šití, mlčky vstala, energicky zhasla lampu, došla na balkon a hleděla do temné dálky, zatímco on, očekávaje její výbuch zlosti, se snažil zachránit situaci: „Je to teď, jako bys tu byla s kamarádkou, to taky vždy po třech dnech došlo k brnkání na nervy, že jo.“
Eva neodpovídala. Berta pozoroval její štíhlou postavu, jako tmavou siluetu rýsující se proti hvězdné obloze. Konečně promluvila jakoby k srpku měsíce: „Vendula mě zavčas varovala před odjezdem, já to vím, že nejsi gay!“
Ve směšně nedůstojné pozici s rukou na rozepnutých šortkách a s jehlou visící na níti od napůl přišitého knoflíčku, za ní došel na balkon: „A přesto jsi se mnou jela, Evi?“
Otočila se a řekla potlačujíc smích: „A teď už tři dny testuju kolik vydržíš..."