23 dubna 2008

Virgo intacta

Kdysi před lety, vím jen, že to bylo v pátek, jsem měl zase jednou takzvaný den-blbec. Ráno jsem se na motorce cestou do práce vymáznul na olejové skvrně na asfaltu a za mnou jedoucí auto mě málem přejelo. Dopadlo to však dobře, narazil jsem si jen koleno a loket a rozbil sklo reflektoru. Večer, když jsem spěchal na schůzku, tak mi jakýsi nevycválaný holub poskvrnil nové sako a zároveň i temeno hlavy takovým způsobem, že jsem se musel vrátit domů, umýt si vlasy a vzít si jiné sako.

Na sraz jsem dorazil pochopitelně o víc než půl hodiny pozdě, takže Alenka už tam nečekala. Bylo to ještě v době pradávné, tedy předmobilové, kdy telefonování bylo určitým luxusem a ve městě bylo jen několik sporadicky fungujících telefonních budek. Kromě toho jsem neměl na Alenu číslo domů, ba dokonce jsem ani nevěděl má-li telefon její matka, u níž od rozvodu bydlela. Čili, když jsme se nesešli, nedalo se to nijak napravit, jedině bych musel dojet k nim na Smíchov a nechat si vynadat, protože každá výmluva, která mě napadla byla neuvěřitelně hloupá, včetně té pravdivé, se kterou jsem se ovšem chlubit nechtěl.
Rozhodl jsem se, že to tedy nechám tak trochu vyhnít a zajdu si někam do kina. Na Václavském náměstí dávali právě premiéru jakéhosi italského filmu s Claudií Cardinal, o němž jsem slyšel, že má být výborný a tak jsem tam zamířil. Bylo však už beznadějně vyprodáno, čemuž jsem se ani nedivil, kromě toho, že už bylo pár minut po začátku. Jak jsem tam tak postával v pasáži a přemýšlel, co s načatým večerem, přišel ke mně jakýsi mladík a nabídl mu vstupenku se slovy: „Nechcete lístek, mám nejlepší místo do lóže na balkoně. Film ještě nezačal, teď právě běží žurnál.“
„Myslíte, že film ještě nezačal?“, váhal jsem.
„Určitě ne, žurnál a reklamy zaberou skoro dvacet minut“, ujišťoval mě nervózní mladík, na nějž opodál čekala netrpělivá dívka, „nechám vám ho o něco levnějc“, naléhal.
Rozhodl jsem se: „To není třeba, ukažte, beru ho za plnou cenu, co stojí?“
V kině jsem pak musel počkat na přestávku po týdeníku, než mě uvaděč pustil do lóže. Tam mě čekalo dnešní první příjemné překvapení. Na křesílku vedle mne seděla nápadně krásná bruneta, která si mě však okamžitě změřila podezíravým pohledem: „Promiňte, můžete mi říct kde jste vzal tuto vstupenku?“
„Tak nejprve: Dobrý večer, vážená slečno“, řekl jsem uctivě s trochou ironie, „tuto vstupenku jsem nikde nevzal, nemám ve zvyku krást, tu jsem si zcela poctivě koupil.“
„To vám nevěřím! Lístek číslo B-2, který držíte v ruce jsem společně s mým lístkem číslo B-1, zakoupila já sama, takže vám ho zřejmě dal Adam. Poslala jsem mu ho totiž v dopise“, řekla nabroušeným hlasem.

„Slečno, žádného Adama neznám, kromě toho v ráji. A opakuji, že tento lístek jsem od nikoho nedostal, ale za těžké prachy si ho zakoupil sám od nějakého puberťáka tady přímo před vchodem do kina“, řekl jsem stejně důrazně a protože světlo v sále už pozvolna dohasínalo, dodal jsem, „podívejte, film už poběží, nebudeme to teď řešit.“
„Já to ale potřebuji vědět, jak vypadal ten pán, co vám to prodal“, řekla takřka prosebně.
„Nebyl to žádný Adonis, měl uhry a ráčkoval“, mávl jsem rukou.
„Tak to byl přece on!“, dívka emotivně zvýšila hlas.
„Ne-ne, podle vzhledu to nemohl být Adam a ani ta jeho dívka nevypadala na Evu.“
„Cože, on tam byl s dívkou?“ otázala se žárlivě.
„Ano. Ovšem ta nebyla ani zdaleka tak krásná jako vy. Kam se na vás hrabe!“

„Ten skunk, a ještě na mém lístku vydělal! Toho bude litovat!“, řekla vzrušeně.
Po skončení filmu, když jsme spolu vycházeli z kina, zavěsila se do mne a šeptla: „Támhle stojí Adam s mojí kamarádkou Sylvou, neotáčejte se tam, já chci aby žárlil.“
Pochopil jsem hned její ženskou hru: „A já, chudák, mám být něco jako projímadlo na jeho žárlivost, ale jo, to klidně beru.“
„Díky, jste fajn, mohli bychom si zajít někam na decku, třeba tady do té vinárny? Prosím, Adam bude šílet! A zejtra za mnou přileze po kolenou a bude mě prosit, abych se k němu vrátila, víte on je chorobně žárlivý, proto jsme se už několikrát rozešli.“
Sotva jsme usedli k malému stolku pro dva, představili se vzájemně. Já jsem jí dal svoji vizitku a ona vizitku nemajíc, řekla pouze: „Já jsem Iveta Kunstová, moji známí mi říkají Ivčo“, a já dodal: „Moji známí mi říkají Tome“. Objednali jsme si dvě deci vína, když jsem vtom zahlédl, že do lokálu vstoupil Adam, tentokrát bez dívky a rozhlíží se kde jsme.
„Když se otočíte, Ivetko, uvidíte svého hrdinu in natura – to je náhodička, co?“ Dívka sehrála úlek docela přesvědčivě a mladík energicky zamířil k našemu stolu.
„Dobrý – več-er“, hlas se mu trošku zadrhl a na moji adresu dodal hrozivě, „nemám vůbec rád, starý pane, když mi někdo fušuje do mé dívky!“, řekl světácky.
„Já zas nemám rád, chlapče, když mne někdo ruší u stolu, udělej čelem vzad a vypadni!“
Adam zrudnul a přešel do vyhrůžek: „Pojď ven a tam si to vyříkáme! Upozorňuju tě, že umím judo!“, rozčílením mu přeskakoval hlas do různých tónin.
Otočil jsem se k dívce: „Tak, přesně až potud jste to narežírovala docela dobře, ten blbeček se chce se mnou prát a netuší, že jsem mistrem Evropy v boxu“, blafoval jsem. „Chtěla jste zřejmě, aby se o vás dva kohouti poprali, ale tuhle radost vám já neudělám. Naopak zachovám se ve vašich očích zbaběle, přenechám tuto židli vašemu hrdinovi a odejdu.“ Vstal jsem a hodil na stůl stovku: „To je na zaplacení naší útraty.“ Načež jsem se otočil na Adama:
„A ty si pamatuj, že ti do tvé dívky nefušuji, tuto schůzku zinscenovala ona sama. K tomu ti přidám přátelskou radu, jako lék na tvou chorobnou žárlivost, říkej si často těchto sedm slov: Kdo oře pole mé, šetří pluh můj! Dobrou noc vespolek a bavte se dobře.“ Načež jsem se přece jen rozjel na Smíchov opožděně se omluvit Alence a ta mne velkoryse a se smíchem vzala na milost.

V sobotu jsem se skoro celý den věnoval své zálibě malování. Venku lilo jako o závod a tak se mi nikam nechtělo. Právě když jsem zanechal malování a dumal, co bych si tak narychlo uklohnil k jídlu, zabzučel telefon. Byla to Ivetka a se samozřejmostí sobě vlastní mi oznámila: „Tome, mohla bych se s vámi sejít? Mám jeden opravdický problém a potřebuji vaší radu. Šlo by to třeba jako včera zajít na skleničku bílého? Nelekejte se, tentokrát bych to zaplatila já.“
„Souhlasím, ovšem s malou změnou“, řekl jsem překvapeně, „a sice, že pozvu já vás, ale na celou večeři a nebudu se aspoň muset teď cpát míchanými vejci.“
„To jste mne tedy dostal, taková nabídka se neodmítá. Řekněte jenom kdy a kde.“

Za hodinu jsme už spolu seděli v restauraci U Čertovky na Kampě. Během večeře jsme se bavili o zcela všedních věcech a o tom, jak si kdo plánuje dovolenou. Teprve při kávě jsem přešel z konverzačního blábolení na přímý dotaz: „Ivetko, můžete mi konečně prozradit proč jste mi dnes zavolala, přestože to včera vypadalo, že se už nikdy neuvidíme?“
„Ano, chtěla jsem se s vámi sejít, protože jsem vám chtěla říct to, že...“, Iveta polkla slinu, „protože jsem se prostě do vás zamilovala... Máte snad něco proti tomu?“ Řekla to sice zajíkavě, ale rádoby s ležérní samozřejmostí.
„Je to pro vás tak banální věc? Iveto, denně se snad do někoho zamilováváte, jak se mi tady snažíte naznačit?“ Vzal jsem ji za ruku: „Ne, Ivet, tak tohle vám nevěřím, ale poslouchá se to dobře, klidně pokračujte.“
„To je ta moje otevřenost a upřímnost, kterou mi zásadně nikdo nikdy nevěří. Vy máte asi radši když se dívka upejpá, že ano?“
„To ne, Ivet, ale nejsem puberťák s jakými jste zvyklá se stýkat a budeme si radši povídat o zajímavostech mezilidských vztahů.“ A v tomto nevinném duchu se odvíjela celý náš večer.

V neděli ráno v devět mě probudilo řinčení telefonu. „To jsem já, Alena. Mám nápad, dnes je krásně a tak si můžeme někam vyjet na motorce, co ty na to?“
„Ajo, vypadá to, že se počasí včera opravdu vyblbnulo a že dnes bude vedro, tak co říkáš koupání na Slapech? Ale pojedeme na tvé motorce, na mé mám rozbitý reflektor.“
„Hm, hlavně doufám, že jsi celej ty! Takže okolo poledne jsem u tebe, jo?“
„Ano, souhlas! High Noon – pravé poledne!“
Asi za hodinu nato, právě když jsem vyšel ze sprchy ještě celý mokrý, zadrnčel znovu telefon: „Alena, ještě jednou. Promiň, ani jsem se tě nezeptala jak se to stalo, že jsi boural a jestli nekecáš a jsi opravdu oukej?“
„Nic se neděje, Alenko, jak jsem ti už řek‘, jen se mi při tom vejmazu na oleji vysypalo sklo z reflektoru“.
„Fajn, tak čau! Musím rychle ještě něco uklohnit k obědu pro máti.“
Sotva jsem odložil sluchátko a chtěl se vyfrotýrovat osuškou ozval se telefon znovu. Zvedl jsem ho vztekle a spustil „Hele, Alenko, dej mi šanci se aspoň osušit, kape ze mne voda na koberec, to všechno si povíme potom...“
„Ale, já nejsem Alenka“, poznal jsem hlas Ivety, „musím s vámi ještě jednou mluvit aspoň pět minut, dejte mi šanci, tak jako ta Alenka dala vám...“ Její hlas zněl vroucně až prosebně. Neodolal jsem: „Samozřejmě, že se můžeme vidět, stačí když řeknete kdy a kde a necháte toho vašeho smutného hrdinu doma“, zasmál jsem se pobaveně.
„Jsem v telefonní budce před domem, kde dle vaší vizitky bydlíte. Pokud máte aspoň jedno okno směrem do ulice, můžeme se vidět ihned. Vyzkoušejte to. Čau!“
Vyhlédl jsem z okna a viděl Ivetu stát vedle budky na protějším chodníku. Zamávali jsme si na pozdrav a pohybem ruky jsem jí naznačil, aby přišla k mně nahoru.
„Nelekejte se, Tome, nebudu vás zdržovat, nesu vám jen dopis, který jsem napsala dnes v noci a moc mi na tom záleží, abyste se dozvěděl jak to doopravdy je“, vychrlila ze sebe ještě ve dveřích a podala mi tučně naditou dopisní obálku.
„Pojďte dál, Ivetko, posaďte se a já vám nabídnu kávu nebo čaj, bohužel bez zákusku, to tady dnes nemám a můžeme si vše v klidu prodebatovat. Mám čas do dvanácti hodin a teď máme“, pohlédl jsem na hodinky, „půl jedenácté, což je skoro dvacetkrát víc než těch pět minut, které požadujete, stačí to?“
„Když máte tolik času, tak si, prosím, napřed přečtěte ten dopis, já počkám, a pak se vás zeptám něco, co je pro mne strašně moc důležité, ano?“
Nalil jsem jí kávu a otevřel obálku. Bylo v ní pět rukou popsaných listů. Zavrtěl jsem hlavou: „To jste snad musela psát celou noc...“
„Přesně řečeno jenom od jedenácti do půl druhé“, upřesnila Iveta.
Dopis obsahoval něco jako zpověď nešťastně zamilované dívky, ve které se Iveta trochu chaoticky vyznala ze svých citů. Už motto dopisu znělo ukřivděně: „Když mluvím pravdu, nikdo mi nevěří!“ Pak následovalo místopřísežné ujištění, že v tomto dopise není ani jedno slůvko lži a dále vylíčení několika příkladů, kdy rodiče, Adam, Sylva i já, nevěřili její stoprocentní pravdě. Rodiče jí nevěřili, že je dosud panna a donutili ji jít na ponižující gynekologické vyšetření, Adam se snad zbláznil žárlivostí, zvláště po tom setkání se mnou a tvrdí, že ona má bůhví kolik milenců, Sylva si to myslí taky a já ji prý podezírám z toho, že naše střetnutí s Adamem zinscenovala kvůli tomu abychom se poprali, což ji mrzí nejvíce. Dále následovaly sáhodlouhé litanie na téma vadných charakterů různých lidí.
„Milá Ivetko“, řekl jsem, „je to krásné, jakou práci jste si dala s obhajobou svých pravd a omlouvám se, že jsem vás, vinou různých okolností, považoval za jakousi intrikánku. Ten dopis je prodchnut vašimi city a možná i slzami, takže vám věřím, ale jednu věc nechápu: v kolika letech jste, probůh, musela absolvovat to, jak říkáte, potupné gynekologické vyšetření?“
„Teď, nedávno. Tedy v devatenácti letech“, zdůraznila a pokývala hlavou.
„No, ale to snad žijí vaši rodiče někde ve středověku!“, vybuchl jsem. Iveta se na chvilku odmlčela a bylo vidět, že hledá slova: „Víte, on je tu jeden paradox, což jsem do toho dopisu nechtěla napsat, já jsem totiž podle testu v jiném stavu... ale moje gynekoložka mi potvrdila virgo intacta, víte co to znamená?“
„Ano, neposkvrněná panna“, usmál jsem se, „ale to se opravdu vylučuje s těhotenstvím a navíc, u vás to zcela odporuje definici, že panna je ta nejošklivější holčička z osmé B.“
„Tak teď jste, Tome, promluvil stejně jako můj otec. Přesto já tvrdím, že jsem dosud nikdy žádný sex neměla! Jsem zřejmě nenormální, prostě přibrzděná baba...“
„A jak si to tedy vysvětlujete vy sama, vstoupil snad do vás Duch Svatý?“
„Doktorka mi řekla, abych si vzpomněla zpětně na inkriminovaný den možného oplodnění, tedy asi přede dvěma měsíci a mně se vybavil 7.květen, den Adamových narozenin, kdy jsem byla konečně pevně rozhodnuta mu dát, jak se říká, svůj věneček. Jenže ono k ničemu nedošlo, protože on selhal...“
„A co nato doktorka?“
„Doktorka se mě zeptala, jestli došlo k výronu semene a já jsem musela potvrdit, že ano, ale pouze do vody ve vaně, kde jsme se spolu koupali. Jenže tuhle verzi mi prostě vůbec nikdo nevěří...“ Iveta si rozčíleně tloukla zaťatými pěstmi do kolen.
„Ale já tomu věřím, Ivet, protože vám, na rozdíl od ostatních, chci věřit“, podíval jsem se na hodinky, bylo půl dvanácté, „já už se ale budu muset pomalu připravovat na cestu.“
„Ano, to chápu, já už půjdu, ale to hlavní, proč jsem k vám přišla, vám musím ještě honem ří...“ Vtom momentě zadrnčel zvonek u dveří.
„Promiňte“, vstal jsem a zamířil do předsíně. Skrze pootevřené dveře musel Iveta slyšet, že vítám Alenu, která přišla o něco dříve. Bleskově si porozepnula blůzičku, povytáhla sukni nad kolena a slastně se rozložila do polštářů gauče. Chtěla ženským způsobem vyvolat trapnou situaci přistižení milenců "in flagranti".
„Pojď dál Alenko, představím ti...“, zarazil jsem se při pohledu na milostně nyvou dívku na gauči a nevěděl honem, co mám říct. Zato Alena reagovala velmi rychle a pregnantně:
„Omlouvám se, že takhle ruším, ani se nemusíte zapínat, slečno, já už zase jdu.“
„Aleno, počkej, nikam nechoď!“, vykřikl jsem, „to není tak, jak si myslíš, já jsem se té slečny ani nedotkl...“
„Tome, nejsem úplně blbá, je mi to jasné!“ Alena vyběhla a práskla dveřmi. Zlostí jsem se jen stěží ovládal: „Tak to se vám tedy povedlo, Iveto! Vysvětlete mi, probůh, co jste s tímhle divadlem chtěla docílit?“
„Ano, já jsem chtěla aby ta Alena vypadla, protože jsme tu naši důležitou debatu ještě nedokončili, ona přišla moc brzy - a taky jsem žárlila.“
„Ivet, sama jste se usvědčila s jakými intrikami operujete! A to chcete, abych vám věřil? Málem se vám to povedlo! Já blbec jsem uvěřil vaším krásným nevinným mandlovým očím!“
„Promiňte", řekla deprimovaně, „teď mi to mrzí, že jsem vám způsobila takovou roztržku, to byl prostě můj momentální impulzivní nápad. Nezlobte se prosím na mne, jsem prostě střelená ženská...“, vzlykala.
„Dobrá, zapomeňme na to“, uvědomil jsem si, že se vlastně nic nestalo, dojedu za Alenou a všechno jí vysvětlím hned za tepla ještě dnes. S Ivetkou jsem se rozloučil celkem v dobrém, nakonec jsem řekl, že jí to sluší, a že být Adamem, tak neodolám a vezmu si ji.
„A proč byste k takovému rozhodnutí musel být Adamem?“, zeptala se nevinně.
„Protože vím, že nejsem natolik tolerantní, aby mi nevadilo cizí dítě“, řekl jsem po pravdě.
Načež Iveta odjela a já se vydal za Alenou. Doma jsem ji však nezastihl i když jsem zvonil dlouho a hlasitě jako popelář, až to uslyšela jedna sousedka z vedlejšího bytu.
„Mladá paní někam odjela na motorce a její matka je v lázních“, ohlásila mi vševědoucí matróna. Vhodil jsem tedy vzkaz, že jsem zde byl a že s ní musím mluvit, do schránky na dopisy. Napadlo mě, proč mi asi Alena neřekla, že je její matka v lázních a naopak tvrdila, že jí musí něco uvařit k obědu.

Hned v pondělí ráno, jak jsem přišel do práce, jsem ji zavolal: „Ajo, nech mě vysvětlit jak to včera bylo a pak sama uznáš, že jsi jednala přehnaně zbrkle.“
„Prosím tě, ta situace byla jednoznačná, snažíš se zbytečně“, řekla studeným hlasem.
„Ne, ta dívka to na tebe nahrála, vůbec jsem s ní nic neměl, dokonce si vykáme! Takže řekni, zapomeneme na to, nebo se budeme ještě bůhví jak dlouho handrkovat?“
„Máš mne za takového prosťáčka, že ti tohle spolknu? Hele, měj se, fajn a neboj se, já netruchlím. Mám už taky někoho a byla jsem s ním včera na výletě. Jo, a už mi radši nikdy nevolej, považuj tohle za náš poslední rozhovor... Čau!“ Ve sluchátku to nepřátelsky cvaklo.
„Tak a je to“, řekl jsem si vlastně už jenom pro sebe do hluchého sluchátka, „když mluvím pravdu, tak se mi - jak říká Ivetka - nevěří! Ano, pondělí je ten nejhorší den v týdnu!“
Záhada s Ivetou a její virgo-intacta-graviditou mi ležela ještě dlouho v hlavě, a to tak intenzivně, že jsem se nakonec rozhodl, to prodiskutovat se svým dobrým kamarádem a bývalým spolužákem z gymnázia Milošem Pacovským, který je gynekologem. Zavolal mu do jeho ordinace a zeptal se ho, jestli ho tam mohu třeba ještě dnes dopoledne navštívit. „Když ti to nebude vadit, že usedneš v čekárně mezi samé baby, tak klidně přijď, já doufám, že netrpíš mimoděložním těhotenstvím“, zašprýmoval si Miloš.
V čekárně vzbudil můj příchod pozornost, asi jako kdyby tam vešel velbloud minimálně tříhrbý. Všechny dámy, které tam seděly, zvedly své různobarevné hlavy jako na povel a s tázavým pohledem zůstaly na mne konsternovaně zírat.
„Prosím, můžete mi říct, kdo je poslední?“, zeptal jsem se hlasem, jako bych se omlouval.
„Poslední jste vy, pane“, řekla bělovlasá a dodala, „takže já jsem teď předposlední.“
„Pane“, vložila se do debaty kysličníková blondýna, „toto je ale gynekologie.“
„Ano, děkuji, já vím“, přitakal jsem rychle.
„Pánské oddělení je v té chodbě nalevo“, doplnila černovlasá Esmeralda.
„Ano, děkuji, já vím“, opakoval jsem.
Poměrně pestře pomalovaná bruneta a hezká rusovláska se na sebe podívaly, něco si šeptly a začaly se chichotat. Nevydržel jsem, abych se nezeptal, jaký to byl asi dobrý vtip, co si právě řekly: „Víte, dámy, my bychom se taky chtěli zasmát, řekněte to nahlas, prosím.“
„Ne, to nejde“, řekla ta rusá a znovu vyprskla.
„Ale jo, já to řeknu“, odporovala jí bruneta, „napadlo nás, jestli nejste přeoperovanej...“
Do toho se otevřely dveře ordinace a Dr. Pacovský, když mě spatřil, řekl omluvně: „Dámy, prominou, tady můj kolega doktor Urban mi přinesl nějaké podklady“, a vzal mě přednostně do ordinace. „Tak povídej, co se děje, máš něco akutního“, zeptal se Miloš. V kostce jsem mu vylíčil případ Ivety a chtěl vědět, jak dalece to je pravděpodobné.
„No, abych ti řekl pravdu, moc pravděpodobné to není, spíše se to používá jako výmluva, ale znám jeden skutečný případ, kdy patnáctiletá panna také otěhotněla tak, že se vykoupala ve vaně s vodou, v níž se před ní vykoupala její matka po sexu. Ta dívka se tak dostala do jiného stavu se svým otcem. V teplé vodě totiž mohou spermie přežít i třeba celou hodinu.“
„Takže to přece může být pravda, že ta Ivetka, která se mi s tím svěřila, nelhala, a že je jí neprávem křivděno“, řekl jsem zamyšleně.

Dva dny nato jsem odjel s celým filmařským štábem na natáčení exteriérů k Máchovu jezeru. Byla to práce celkem příjemná, ubytování v pěkném malém hotýlku a navíc tu byla možnost se denně koupat v jezeře. Jinak moji pozornost upoutala úplně nová slečna „klapka“ zvaná Lili, která se mi, přestože byla blondýna, docela líbila.
V půli týdne přijel z Barrandova jakýsi funkcionář z vedení, prý snad aby zkontroloval, zda se dodržuje plán nákladů. Při té příležitosti přivezl také osobní poštu pro členy štábu. Já jsem obdržel pohlednici, napsanou mně už známým písmem Ivety. Stálo na ní: Tome, už zase mám potřebu s Vámi mluvit... Když mi ale neodpovíte, nebudu Vás už nikdy otravovat. Zdraví Vás Iveta.
Okamžitě jsem jí odpověděl, také na pohledu: Děkuji za pozdrav, krásná brunetko, v pátek se vracím domů, takže se ozvu. Ahoj! Tom.

Při večeři v malé místní hospůdce, sotva jsem zasedl u volného stolu, se odněkud vynořila Klapka-Lili: „Mohu Vás teď otravovat pro změnu já? Mám taky potřebu s vámi mluvit jako ta brunetka, mohu si k vám přisednout?“
„Samozřejmě, ale - jak slyším - tady někdo čte cizí poštu“, zazubil jsem se, „ovšem, když ten někdo je krásná žena, tak se nechávám otravovat rád.“
„Když to je na otevřeném pohledu a ne v dopise, tak se to snad může“, bránila se.
„Máte asi pravdu, ale já jsem si myslel, Lili, že nějak patříte k tomu osvětlovači Horákovi, proto jsem si zatím netroufl se s vámi moc bavit, on je prý mimo jiné hobby-boxer a právě teď se sem na nás kouká dosti nelibě.“
„To je mi srdečně jedno, co si myslí, je to křupan, který se chlubí jaké má svaly, stále za mnou leze a všichni si už myslí, včetně vás, že spolu chodíme. Nejsem nějaká netykavka, ale tenhle troglodyt určitě není mé gusto a já už skutečně nevím, jak se ho mám zbavit.“
„A tak jste si vybrala mne jako anti-křupana“, ušklíbl jsem se, „jsem na to zvyklý, nedávno si mě zase ta brunetka vybrala jako budič žárlivosti svého amanta!“
„Nesmějte se mi, to je vážný problém, on se na dnešek v noci na mne dobýval do pokoje, štěstí, že se zamykám. A dnes při polední pauze mi vyhrožoval, že přijde v noci zas ale tentokrát si vezme šperhák. Proto jsem teď odešla od jejich stolu, kde se mi snažil pod ochranou ubrusu sahat na kolena. Řekla jsem mu, ať okamžitě zanechá těch marných pokusů, že mám vážnou známost – s vámi. Prosím, nezlobte se a tvařte se na mne mile, jako kdyby to byla pravda. Aspoň teď jenom chvilku. Nebo vás to nějak moc kompromituje?“
„Ne, to je v pořádku, Lili, ale víte, já nejsem ani trochu boxer...“, rozesmál jsem se.
„Ne, to on si na vás nic nedovolí, on ví, že jste něco jako zástupce režiséra a věří, že byste ho mohl vyrazit z teamu. To je jediné, čeho se bojí. Jak jsem slyšela od druhých, potřebuje nutně tuhle práci, má prý děsné dluhy z dostihů“, šeptala vzrušeně Lili.
Sice mi lichotilo, že mám dělat ochranku krásné dívce, ale věděl jsem, že kdyby mělo dojít k nejhoršímu, že bych proti svalovci Horákovi neměl žádnou šanci. Ovšem moje mužská hrdost byla tím vyburcována a tak jsem se chopil iniciativy: „Dobře, Lili, tuhle roli beru. Teď si ale honem začneme tykat, když jsme snoubenci a já si jdu s ním promluvit.“
Vstal jsem a rázným krokem došel ke stolu, kde seděl Horák ještě se dvěma kumpány. Byl jsem rozhodnut ho seřvat: „Upozorňuji vás, Horáku, že nebudu tolerovat vaše chlípné chování vůči slečně Lili, která si mně právě na vás stěžovala. Pokud by se něco takového ještě jednou opakovalo, vy víte co myslím, tak byl bych nucen z toho vyvodit pro vás krajní důsledky!“
„To ne, pane režizér, to já sem to tak nemyslel, my, teda já, tady s kámošema vobčas děláme takový fóry, ale to už se nestane, vopravdu, no jesli chcete, tak se jí fakt vomluvim.“ Horák byl mírný jako beránek a střet byl zažehnán dřív než mohl začít.

Příštího dne bylo po ránu zataženo a pan režisér rozhodl, že se bude čekat do jedenácti na sluníčko a když nepřijde, tak se pojede předčasně zpět do Prahy na Barrandov a dotáčky se udělají v ateliérech. V deset hodin začalo sluníčko probleskovat, což znamenalo pro štáb, že předčasný návrat se nekoná a pro herce, aby se ihned odebrali do maskérny. Já i Lili jsme měli ještě dost času, takže jsme si mohli protáhnout snídani v hotelu až do půl jedenácté. Najednou vstoupila do lokálu k mému překvapení Alena.
„Čau, Tome, nediv se a nezlob se, musím s tebou nutně mluvit, jsem tu na mašině a hned zas musím jet zpátky do Prahy...“, spustila svůj příval.
„Zadrž, Alenko, nejprve tedy: Dobrý den - a teď dovol, abych vás představil. Toto je slečna klapka-Lilian Májová a to je paní Alena Šarochová.“ Dámy si podaly ruce a Alena ihned pokračovala: „Slečna jistě omluví, já bych chtěla s tebou mluvit o samotě.“
„Ano, zajisté“, řekla Lili a otočila, že odejde.
„Ne, Lili, nikam nechoď, tady si pěkně všichni tři sedneme a Alenka nám poví o co jde, já myslím, že nemáme mezi sebou vůbec žádné tajnosti“, řekl jsem máslíčkovým hlasem.
„To je zajímavé, Tome, že tě vždycky přepadnu v nevhod a pokaždé s jinou ženou. Pokud se nepletu, ta poslední se jmenovala Iveta a byla tmavovláska“, řekla Alena jízlivě.
„No, to je děsné“, zvolala ironicky Lili, „a představte si pani, že ten proutník od ní dostal včera pohled z Prahy! No, není to hrozné?“, napodobila hlas rozhořčené domovnice.
Začal jsem se řehtat a Alena vyprskla: „Chtěla jsem se ti omluvit, ale asi to nemá cenu!“
„Alenko, já se na tebe přece nezlobím, omlouvat se nemusíš, rozešla ses ty se mnou a já jsem to akceptoval“, řekl jsem, „takže je všechno v pořádku a není co řešit.“
„Jenže ta Iveta, čert ví kde vzala moje telefonní číslo, mi zavolala, že je v jiným stavu a jestli vím kde jsi, tak jsem ji odkázala na Ateliéry - a to jsem ti chtěla říct. Ne, že bych za tebou nějak dolejzala, stejně vidím, že už máš zase jinou“, řekla Alena jedovatě.
„Že je Iveta v jiném stavu, to vím“, přikývl jsem, „tvoje telefonní číslo jsem jí dal já, chtěla se ti omluvit, že si schválně rozepnula blůzu abys žárlila. Ty ses naštvala a okamžitě ještě tentýž den sis našla za mne náhradu, jak jsi mi sama řekla, takže o co ti jde?“
„O nic, už o nic!“, řekla vztekle, zvedla se a odešla rázným krokem feldkuráta Katze.
Zakroutil jsem hlavou: „Lili, já té ženské logice vůbec nerozumím, řekni mi, co vlastně chtěla a proč sem vůbec přijela?“
„To je jasné, chtěla se k tobě vrátit a když uviděla mne, tak nám chtěla aspoň otrávit náš vztah – a to se jí celkem povedlo – i když jsem to na sobě nedala znát. Víš, já jsem ti věřila, že jsi charakter“, řekla zalknutě.
„Lili, všechno cos chtěla vědět jsem ti přece řek‘, čím nám tedy mohla otrávit náš vztah?“
„Tou tvojí těhotnou dívkou, co jsi přede mnou zatlouk‘. To nebylo fair!“
„U všech filmovejch klapek, panebože, zač mě trestáš? Lili, to, co jsem ti řekl, je čistá pravda. S Ivetou jsem v životě nic neměl, ta přece měla nějakého Adama...“
Nenechala mě domluvit: „Dost! Už o tom nechci nic slyšet!“, vyjekla Lili hystericky a vyběhla ven před hotel. Zůstal jsem ještě chvíli sedět za stolem a v duchu si opakoval: „To snad není možné, obě Alena i Lili se naštvaly kvůli Ivetě, se kterou jsem nikdy nic neměl, ani pusu! No, to je přece vrchol! A protože v tom jedu absolutně nevinně, nebudu se snažit jim něco dál vysvětlovat! Šmitec!“

Po příjezdu do Prahy, jsem zavolal ze všeho nejdřív Ivetu. Ta mě ale nepříjemně překvapila svým zlomeným hlasem: „Tome, chci se s vámi ještě rozloučit, tentokrát definitivně“, hlas jí selhal, „já už vím co udělám...“
„Co to má znamenat, Ivet, proč ten tragický podtón?“
„Nemohu ani nechci takhle žít, už jsem se rozhodla, že všechno skončím a chtěla jsem vám jenom říct, že jsem vás měla opravdu moc ráda... rodiče jsem odepsala, když mně nutili, abych si to mé dítě nechala vzít... a Adam, to jsem vám tehdy neřekla... mě seřval, že jsem prolhaná kurva! Tohle mu už nikdy nemohu odpustit!“
Vyděsil mě její cizí hlas, ze kterého přímo čišelo, že chce spáchat nějakou nerozvážnost. Cítil jsem, že to není hrané, musela by být fenomenální filmovou tragédkou. Snažil jsem se jí rychle nějak pomoct: „Podívej, Ivet, nahnala‘s mi strach, ty ses dostala do depresivní nálady, která vyvolává zkratová jednání. Navrhuji ti, že se okamžitě sejdeme na skleničku bílého, jako tenkrát, a celou věc, včetně všech tvých problémů detailně prodiskutujeme, jsme přece kamarádi do nepohody!“
„Ne, Tome, teď už jsem úplně klidná, jsem sama doma, sedím na balkoně v jedenáctém poschodí, pode mnou proudí pouliční život a já teď dotelefonuji a skočím do toho života...“
„Iveto!“, zařval jsem do sluchátka, „nepokládej to, chci ti něco říct, co nevíš!“
„A co to je“, řekla bez zájmu. Horečně jsem přemýšlel, čím bych ji mohl v této její depresi zaujmout. Musím jí teď hned říct to, co by možná chtěla slyšet i za cenu toho, že budu lhát: „Iveto, chtěl bych s tebou vážně chodit, miluju tě!“
„A to děcko by vám teď najednou nevadilo?“, řekla podezíravě.
„Děcko by mi vůbec nevadilo, mně vadil jen Adam, ale s tím jsi vlastně nic neměla!“
„A co ta Alena?“ Postřehl jsem, že Iveta přestává být apatická a proto jsem spustil další příval slov: „S Alenou je konec, tu zapomeň, jedu ihned k tobě a pak promluvím i s tvými rodiči, jenom prosím tě, nic nedělej, počkej až přijedu, všechno zas bude fajn!“
„A neuděláte poplach u hasičů a u policie?“, ujišťovala se, „to bych ihned skočila!“
„Ne, na to ti přísahám, Ivetko, musíš mi věřit, já ti taky věřím!“

Vzal jsem si motorku a trnul, abych tam byl dřív než nějaký náhodný policejní či hasičský vůz, který by tudy shodou okolností mohl projíždět. Během deseti minut jsem již stál před jejím domem a zmáčkl tlačítko pod jménem Gustav Mayer. Trvalo to nekonečně dlouhé vteřiny než se z mikrofonu ozvalo: „Jsi to ty, Tome?“ Bylo to poprvé co mi tykla.
Vyjel jsem výtahem nahoru a ve dveřích jsme si padli do náruče. „Já jsem si tak strašně přála, abys přišel“, vzlykala a já si všiml, že má zafačované levé zápěstí. Na moji otázku co to je, jenom mávla rukou: „To nic, to jsem si chtěla podřezat žíly, ale ztratila jsem odvahu, skok z balkonu se mi zdál jednodušší...“
„Ivet, víš co bys zasluhovala, taková nádherná ženská a tohle vyvádíš!“ Začali jsme se líbat a ona se slzičkami v očích se zeptala: „A opravdu by sis mě i vzal?“
„Kdyby ti nevadilo, že jsem o dvacet let starší“, řekl jsem a Iveta mě doplnila, „a když tobě nevadí cizí dítě, tak mne máš asi hodně rád, že jo“, a přivinula se ke mně.
„Mám, Ivetko, ale co tě to jenom napadlo udělat takovou, promiň, pitomost...?“
„Teď ti to už mohu klidně říct. Když mě všechno zklamalo Adam, rodiče, a u tebe jsem neměla šanci, upnula jsem se citově na své budoucí dítě - a pak přišla poslední kapka do plné sklenice, dostala jsem menstruaci a nový test na graviditu je už negativní.“
„Chápu, že jsi z toho všeho byla zmatená a nešťastná, ale...“
Skočila mi do řeči: „Ale teď mám tebe a vím, že sis mě chtěl vzít i třeba těhotnou – a to mi vynahrazuje všechno, rodiče, celý svět i slunce!“

13 dubna 2008

Věčná Eva aneb Hra s ohněm

Jen jednou v životě se Bertovi podařilo mít za kamaráda ženu. Říkal jí Vanda, ale byla to Václava. Přestože byla hezká, byla jaksi málo ženská.
Měla chlapeckou postavu, žádné boky, poměrně malé poprsí a splihlé vlasy, takže mu nedělalo vůbec žádné potíže s ní "jenom" kamarádit. S každou jinou ženou bylo vždy mezi ním a jí  jakési napěťové magnetické pole, které i když nepřešlo až do sexu, zůstávalo viset v prostoru jako inverzní smog, který bránil tomu, aby mohlo vzniknout kamarádství.
S Vandou to šlo. Ona byla přímo prototypem kamaráda a to mu vyhovovalo. Mohli si bez ostychu svěřovat své intimní zážitky, citové bolístky i milostná dobrodružství. Povoláním byla kulisákem v divadle a jako hobby dělala karate.
Jednou v kavárně u kafe mu Vanda svěřila něco, co ho překvapilo: „Víš, Ingo – říkala mu tak kvůli jeho titulu Ing. – já jsem ti vždycky všecko řekla na rovinu až na tuhle jednu věc, kterou jsem tak trochu zatloukla a kterou ti musím říct dnes...“ Přerušil ji: „Vidíš, a já trotl jsem si myslel, že před sebou nemáme vůbec žádný tajnosti. Tak honem, vysyp to!“
„Já jsem ti to původně neřekla, aby ses nenaštval, což by mě mrzelo. Krátce a jednoduše jsem té mé přítelkyni Evě, víš to je ta herečka od nás z divadla, nakukala, že jsi gay!“
„To mi sice nevadí, ale proč proboha gay?“, rozesmál se, „jako, že je to důvod, proč spolu nemáme sex? Nebo máš snad komplex, že nejsi jako žena dost přitažlivá?“
„Ne, já nemám komplexy, ale prostě, když se mě tenkrát Eva zeptala, jak je to mezi námi, tak jsem jí bez dlouhého vysvětlování řekla, že jsme jenom kamarádi, protože ty jsi na chlapečky. Pak jsem ti to radši ani neřekla a až do včerejška to nikomu nevadilo.“
Berta zakroutil hlavou: „A proč to najednou někomu vadí?“
„Tobě by to mohlo vadit. Ta Eva totiž, se mě včera z ničeho nic zeptala, jestli bych vás spolu neseznámila, no a já jsem jí to slíbila. Doufám, že se nezlobíš?“
„Seznámení s krásnou herečkou mi nevadí, ale proč bych si měl hrát na gaye?“
„To je totiž tak, Ingo, ona je o devět let starší než já, právě prožívá nějakou psychickou krizi a chce mít od chlapů aspoň na čas pokoj, jenže jak se někde objeví sama, motá se kolem ní v tu ránu spousta ctitelů. Včera se mi svěřila, řekla mi doslova: "Já ti, Vendulo, toho tvýho gaye závidím." Ona to ze svého hlediska vidí tak, že já s tebou můžu jít do každé společnosti a mám klid od všech chlapů a vlastně od tebe taky. Já osobně to sice vidím jinak, já nechci mít od mužů klid, ale já taky nejsem taková krasavice jako ona. Řekla jsem jí zcela impulzivně: "Tak já ti ho klidně půjčím", a ona se toho chytla...“
„To je báječný, Vando, takže já jsem něco jako paraple, který si chcete vzájemně půjčovat, to se tedy na mne nezlob, ale to bych nemoh‘...“
„Já jsem to věděla, že se naštveš, ale to nebylo takhle myšlený, to bylo spíš ve významu takovýho bodyguarda, aby ji furt někdo neotravoval, ona je v každé společnosti moc nápadná, něco jako vykřičník, vždyť jsi ji viděl na jevišti. No uznej, není to kus?“
„Uznám, ona je nejen atraktivní, ale možná i inteligentní, což se u žen nestává tak často a přiznám se, že bych se s ní docela rád osobně setkal, ale jako gay? To tedy nevím.“
O několik dní později mu Vanda volala: „Ty, Ingo, dnes odpoledne mezi pátou a šestou bude u mně Eva na kafi. Nic jí neřeknu a ty, jesti chceš, přijď jakoby náhodou ke mně jen tak na skok. Nebo si holt nějaký důvod vymysli, ale ne, že se jdeš podívat na Evu!“
Berta to provedl přesně tak, jak Vanda chtěla. Hned ve dveřích jí hlásil, že má chuť jít do kina, jestli by nešla s ním, načež ona ho pozvala dál a představila: „Tohle je ten můj kamarád Ingo, když mě naštve, tak mu říkám Bingo! A to je má přítelkyně Eva!“
Takže seznámení proběhlo docela přirozeně, Vanda ho správně pochopila a promptně jeho pozvání do kina odmítla s tím, že má dnes večer schůzku s nějakým Arnoštem. Potom už bylo zcela na snadě, že se zeptal Evy, má-li i ona tento večer zadaný. Neměla. A tak začalo jeho dilema. Eva byla nádherná, rád by se jí byl dvořil, ale věděl, že musí předstírat absolutní nezájem o její ženské půvaby.

Sotva odešli od Vandy, změnil Berta své původní pozvání do kina za lepší nápad jít na dobrou večeři: „Mně po tom Vandině kafi hlady kručí v břiše, pojďte Evo, půjdeme se někam najíst. Ukážu vám, kam chodíme s mým přítelem Otoušem.“ Toho Otouše si vymyslel, aby dal náležitě najevo svou orientaci. Eva nadšeně souhlasila: „A víte, že mám taky ukrutný hlad a trnula jsem, abyste to vy a Vanda nepostřehli! To je tak fajn, Ingo, s vámi se člověk může bavit i na první schůzce o kručení v břiše bez rozpaků, prostě kamarádsky. Víte, já mám pochopení pro vaši orientaci a jsem vlastně ráda, že jste takový, jinak bych tu s vámi asi ani neseděla. Ti takzvaně normální muži jsou sebestřední samci, naprogramovaní na sex a veškeré jejich jednání má jen jeden cíl – postel!“
Berta jen přitakával hlavou a zklamaně pochopil, že musí i nadále jednat s Evou výhradně jako s kamarádkou.

 

O pár ní později, zrovna když si Berta otevřel olejovky k večeři, zavolala mu Eva na mobil. „Dobrý večer, Ingo, mám takový jeden dotaz na vás, který jsem si posledně netroufla vyslovit a i dnes s tím mám trochu potíže, ale rozhodla jsem se, že se vás jednoduše zeptám, ať už si o tom myslíte co chcete.“
„Správně, Evo! Ptejte se a uvidíte, že si budu o vás vždycky myslet jen to nejlepší.“
„Vyhrála jsem jeden takový kupon na týdenní dovolenou pro dvě osoby do Itálie na Sicilii a momentálně...“, Eva se zajíkla, „nemám s kým jet... a tak jsem se chtěla zeptat vás...“
„Vy byste tam jela se mnou?“, divil se, „to je fajn... ale proč právě se mnou?“
„Co je na tom tak nepochopitelného?“ Evin hlas zněl podrážděně.

„Evo, já vidím ty davy mužů, co by s vámi rádi jeli a vy říkáte, že nemáte s kým?“
„To vám nemohu vysvětlovat... takhle po telefonu... chápejte.“
„Tak třeba přijďte ke mně na kafe, moji adresu máte, a prodiskutujeme to tady mezi  čtyřma očima.“ Napadlo ho, jestli to řekl dost kamarádsky samozřejmě.
„Dobře, asi tak za hodinku jsem u vás, pokud to najdu...“

Právě stačil pracně vyrobit několik obložených chlebíčků a skočit dolů do obchodu pro láhev červeného vína, když zazvonila Eva. Bez dlouhých okolků, sotva zasedli ke stolu spustila: „Podívejte se, Ingo, oba jsme rozumní lidé, a já na takové cestě nevidím nic divného, pokud byste s tím souhlasil a neměl problém s vaším přítelem."

 „S tím problém nemám, ale jsem překvapen, že bych měl zrovna já...“
Eva zvedla ukazováček, aby dodala důrazu svým slovům: „A představte si, že bych ze všech svých známých, a není jich málo, jela skutečně nejraději právě s vámi!“
„Tak to je pro mne ten nejmilejší kompliment, jaký jsem kdy slyšel, Evo, děkuji.“
„Mimochodem, Ingo, ty chlebíčky vypadají lákavě, je to vaše vlastnoruční kreace?“
„Je to na nich znát, takže máte-li odvahu, nabídněte si, ale napřed si přiťuknem.“
Po přípitku na zdar výpravy se Eva znovu ujala slova: „Vysvětlím vám, proč chci jet právě s vámi: Se kteroukoliv z mých kamarádek jet na dovolenou, je věc celkem náročná na vzájemnou shodu. Já jsem to několikrát zkusila a pokaždé to skončilo těžkým rozladěním a nemluvením, nebo dokonce až hádkou. Prostě vždycky, už za tři dny jsme si šly na nervy.“
„Mezi ženami vládne vždy určitá rivalita“, přikyvoval Berta.
„Naproti tomu s mužem“, pokračovala Eva, „pokud člověk není právě ve stádiu šťastné zamilovanosti, je tu zase jiný problém. On je buď nudný, nebo samolibý patron, žárlivý mačo, nebo hyperaktivní erotoman. Patrně si teď myslíte, že jsem lesbička nebo frigidní feministka, ale tak to není, Ingo, já mám totiž moc, bohužel špatných, zkušeností a věřte mi, že mi je dnes už úplně fuk, jestli si o nás bude někdo někdy něco myslet – jako, že jsem k vám moc stará, nebo, že jsem dokonce vaše matka, a tak podobně...“
„Evo, nehorázně přeháníte, vypadáte báječně, ale prozraďte mi, do které kategorie jste zaškatulkovala takového člověka jako jsem já?“, zeptal se a pozvedl svou číši.
„Do žádné škatulky jsem vás neumístila, vy jste takový svůj, jiný, netuctový a já s vámi nemám onen pocit trémy a nejistoty, že řeknu něco nejapného, nebo, že nejsem tak perfektní, jak se ode mne čeká, a hlavně nemusím být stále ve střehu. S vámi se mohu zcela uvolnit, hodit všechny konvence za hlavu, mohu být ležérní jako Vanda – a je mi s vámi dobře.“
„Ano, ležérní, to miluji“, usmál se Berta, „konvence, to není moje parketa.“
„Přesně tak, moje taky ne, takže navrhuji tykání a za týden, patnáctého, jedem, ano?“
„Ó, už za týden? Tak to si musím pospíšit zajistit v práci dovolenou!“

 

Tak se stalo, že se Berta ocitl v nevděčné úloze gaye na dovolené na Sicilii se ženou, která svým vzhledem vzbuzovala v mužích zvýšení krevního tlaku a zároveň závist vůči jeho osobě. Hotelový pokojík byl sice pěkný s balkonkem a s výhledem na moře, ale poměrně malý. Eva se zaraženě podívala na manželské postele vedle sebe a řekla nejistě: „Neměla bych zkusit požádat o výměnu pokoje za apartmán a doplatit rozdíl?“
„Nebo já si najmu jiný pokoj extra...“ nabídl Berta.
„Ne, Ingo, to nepřichází v úvahu. Já jsem tě přece pozvala, tak si nebudeš nic platit sám.
Berta tedy gentlemansky navrhl, že odsune postele od sebe a jeden noční stolek umístí mezi ně. Dále jí slíbil, že kdykoliv se ona bude chtít převléknout, opustí on pokoj a bude se dívat z balkonu na nekonečnost moře, což ho baví libovolně dlouho. S touto nepsanou dohodou tedy zahájili jejich týdenní soužití.
Počasí, moře i jídlo v hotelu bylo výborné, takže první problém pro něj nastal až večer, když šli spát. Eva, totiž vystoupila ze sprchy zcela nahá a Berta honem nevěděl kam s očima, aby mu nevypadly. Chtěl jít rychle na balkon, tak jak bylo dohodnuto, ale Eva ho zarazila: „Na balkon jít nemusíš, Ingo, je tam stejně tma a moře bys neviděl, stačí když zůstaneš otočen zády, já se jenom osuším a hupnu do postele. Víš, já v létě nepoužívám ani noční košili ani pyžamo, doufám, že ti to nevadí.“ Odpověděl, dívaje se na hvězdy, že on spí také nahý – a to i v zimě!

Berta si nedovedl předem představit, jaká úskalí na člověka čekají, když není opravdickým gayem. Jen taková maličkost, jako když ho Eva požádala, aby jí vyndal řasu z oka, ho dokázala vyvést z míry. Hleděl z bezprostřední blízkosti do jejích krásných očí a měl svá ústa jen několik centimetrů od jejích rtů – ale ty byly pro něj tabu.

 
Potom zas musel ošetřit její odřené kolínko, potom namožený kotníček, když upadla na pláži. O něco víc mu dala zabrat dezinfekce štípnutí od komára přesně ve žlábku mezi ňadry. Dělal to pochopitelně rád i když trnul hrůzou, aby to nebylo na jeho plavkách poznat. Když však byl požádán Evou, se samozřejmostí jakoby šlo o chleba s máslem, aby jí namazal záda i nohy opalovacím krémem, ocitl se definitivně v roli trpícího Tantala. Hladě její sametovou pleť, začal slintat jak Pavlovův pes, ale přesto se zaťatými zuby veškerá muka vydržel a v roli gaye obstál.

 Teprve až třetí den došlo ke krizi, kdy to už absolutně nezvládl. Seděli právě po večeři v hotelové restauraci, když se mu, patrně od přejedení, utrhl knoflíček u šortek, tedy nikoliv na místě exponovaném, nýbrž v pase. Oznámil toto "neštěstí" Evě, zvedl se ze židle a opatrně kráčel směrem k výtahu, aby se na pokoji převlékl do jiných kalhot. Ona ho však, proti jeho vůli následovala s tím, že má sebou cestovní šitíčko, a že mu ten knoflík ihned přišije. Berta si chtěl ty kalhoty na pokoji vysvléci, ale Eva ho zadržela: „Ne, to není potřeba, sedni si klidně tady na moji postel a já to přišiju na tobě, neboj, nepíchnu tě.“ Načež rozsvítila stolní lampu, vzala knoflíček a jehlu s nití, klekla si před něj na koberec a klidně, těma svýma nádhernýma rukama, začala šít.
Vzdychl jen: „Aách“, když ucítil levandulovou vůni jejích vlasů a zároveň její ruce na svém klíně. Jeho pevná vůle, nedat na sobě nic znát, dosáhla hranice svých možností a exponované místo se najednou vzedmulo.
Eva se na něj pátravě podívala směrem nahoru a on musel s pravdou ven: „Prosím tě, Evi, nezlob se, ale já nejsem gay! To si Vanda vymyslela a já neměl tu odvahu říct ti pravdu. Bylo to ode mne podlé, moc mě to teď mrzí, omlouvám se ti!“
Eva přerušila šití, mlčky vstala, energicky zhasla lampu, došla na balkon a hleděla do temné dálky, zatímco on, očekávaje její výbuch zlosti, se snažil zachránit situaci: „Je to teď, jako bys tu byla s kamarádkou, to taky vždy po třech dnech došlo k brnkání na nervy, že jo.“
Eva neodpovídala. Berta pozoroval její štíhlou postavu, jako tmavou siluetu rýsující se proti hvězdné obloze. Konečně promluvila jakoby k srpku měsíce: „Vendula mě zavčas varovala před odjezdem, já to vím, že nejsi gay!“
Ve směšně nedůstojné pozici s rukou na rozepnutých šortkách a s jehlou visící na níti od napůl přišitého knoflíčku, za ní došel na balkon: „A přesto jsi se mnou jela, Evi?“
Otočila se a řekla potlačujíc smích: „A teď už tři dny testuju kolik vydržíš..."