23 dubna 2008

Den BLBEC

Kdysi před lety, vím jen, že to bylo v pátek, jsem měl zase jednou takzvaný den BLBEC. Ráno jsem se na motorce cestou do práce vymáznul na olejové skvrně na asfaltu a za mnou jedoucí auto mě málem přejelo. Dopadlo to však dobře, narazil jsem si jen koleno a loket a rozbil sklo reflektoru. Večer, když jsem spěchal na schůzku, tak se mi jakýsi nevycválaný holub vytentoval na mé nové sako a zároveň i na temeno hlavy takovým způsobem, že jsem se musel vrátit domů, umýt si vlasy a vzít si jiné sako.

Na sraz jsem dorazil pochopitelně o víc než půl hodiny pozdě, takže Alenka už tam nečekala. Bylo to ještě v době pradávné, tedy před-mobilové, kdy telefonování bylo určitým luxusem a ve městě bylo jen několik sporadicky fungujících telefonních budek. Kromě toho jsem neměl na Alenu číslo domů, ba dokonce jsem ani nevěděl má-li telefon její matka, u níž od rozvodu bydlela. Čili, když jsme se nesešli, nedalo se to nijak napravit, jedině bych musel dojet k nim na Smíchov a nechat si vynadat, protože každá výmluva, která mě napadla byla neuvěřitelně přitroublá, včetně té pravdivé, se kterou jsem se ovšem chlubit nechtěl. Rozhodl jsem se, že to tedy nechám tak trochu vyhnít a zajdu si raději někam do kina. 

Na Václaváku v Alfě dávali premiéru jakéhosi italského filmu s tehdejší známou hvězdou Claudií Cardinal, o němž jsem slyšel, že má být výborný a tak jsem tam zamířil. Bylo však už beznadějně vyprodáno, čemuž jsem se ani nedivil, kromě toho, že už bylo pár minut po začátku. Jak jsem tam tak postával v pasáži a přemýšlel, co s načatým večerem, přišel ke mně jakýsi uhrovitý mladík a nabídl mu vstupenku se slovy: „Nechcete lístek, mám nejlepší místo do lóže na balkoně. Film ještě nezačal, teď právě běží žurnál.“
„Myslíte si, že film ještě nezačal?“, zaváhal jsem.
„Určitě ne, žurnál a reklamy zaberou dvacet minut“, ujišťoval mě nervózní mladík, na nějž opodál čekala netrpělivá dívka, „nechám vám ho o něco levnějc“, naléhal.
Rozhodl jsem se: „To není třeba, ukažte, beru ho za plnou cenu, co stojí?“


V kině jsem pak musel počkat na přestávku po týdeníku, než mě uvaděč pustil do lóže. Tam mě čekalo dnešní první příjemné překvapení. Na křesílku vedle mne seděla nápadně krásná bruneta, která si mě však okamžitě změřila podezíravým pohledem: „Promiňte, můžete mi říct kde jste vzal tuto vstupenku?“
„Tak zaprvé: Dobrý večer, vážená slečno“, řekl jsem uctivě i s trochou ironie, „tuto vstupenku jsem nikde nevzal, nemám ve zvyku krást, tu jsem si zcela poctivě koupil.“
„To vám nevěřím! Lístek číslo B-2, který držíte v ruce jsem společně s mým lístkem číslo B-1, zakoupila já sama, takže vám ho zřejmě dal Adam. Poslala jsem mu ho totiž v dopise“, řekla nabroušeným hlasem.

„Slečno, já žádného Adama neznám, kromě toho v ráji. A opakuji, že tento lístek jsem od nikoho nedostal, ale za těžké prachy si ho zakoupil sám od nějakého puberťáka tady přímo před vchodem do kina“, řekl jsem i já stejně důrazně a protože světlo v sále už pozvolna dohasínalo, dodal jsem, „podívejte, film už poběží, nebudeme to teď řešit, slečno...“
„Já to ale potřebuji vědět, jak vypadal ten pán, co vám to prodal“, řekla takřka prosebně.
„Nebyl to žádný Adonis, měl uhry a ráčkoval“, mávl jsem rukou.
„Tak to byl přece on!“, dívka emotivně zvýšila hlas.
„Ne-ne, podle vzhledu to nemohl být Adam, ba ani ta jeho dívka nevypadala na Evu.“
„Cože, on tam byl s dívkou?“ otázala se žárlivě.
„Ano. Ovšem ta nebyla ani zdaleka tak krásná jako vy. Kam se na vás hrabe!“
„Ten skunk, a ještě na mém lístku vydělal! Toho bude litovat!“, řekla vzrušeně.


Po skončení filmu, když jsme spolu vycházeli z kina, zavěsila se do mne a šeptla: „Támhle stojí Adam s mojí kamarádkou Sylvou, neotáčejte se tam, já chci aby žárlil.“
Pochopil jsem hned její ženskou hru: „Aha, já chudák, mám být něco jako projímadlo na jeho žárlivost, ale jo, já to klidně beru.“
„Díky, jste fajn, mohli bychom si zajít někam na decku, třeba tady do té vinárny? Prosím, Adam bude šílet! A zejtra za mnou přileze po kolenou a bude mě prosit, abych se k němu vrátila, víte on je chorobně žárlivý, proto jsme se už, nevím ani kolikrát, rozešli.“

"A vždycky marně..." doplnil jsem suše její větu.
Sotva jsme usedli k malému stolku pro dva, představili se vzájemně. Já jsem jí dal svoji vizitku a ona vizitku nemajíc, řekla pouze: „Já jsem Iveta Kunstová, moji známí mi říkají Ivčo“, a já dodal: „Moji známí mi říkají Tome“. Objednali jsme si dvě deci vína, když jsem vtom zahlédl, že do lokálu vstoupil Adam, tentokrát bez dívky a rozhlíží se kde jsme.
„Když se otočíte, Ivetko, uvidíte svého hrdinu in natura – to je náhodička, co?“ Dívka sehrála úlek docela přesvědčivě a mladík energicky zamířil k našemu stolu.
„Dobrý – več-er“, hlas se mu trošku zadrhl a na moji adresu dodal hrozivě, „nemám vůbec rád, starý pane, když mi někdo fušuje do mé dívky!“, řekl světácky.
„Já zas nemám rád, milý chlapče, když mne někdo ruší u stolu, udělej čelem vzad a vypadni, co možná okamžitě!“


Adam zrudnul a přešel do vyhrůžek: „Pojď ven a tam si to vyříkáme! Upozorňuju tě, že umím judo!“, rozčílením mu přeskakoval hlas do různých tónin.
Otočil jsem se k dívce: „Tak, přesně až potud jste to narežírovala docela dobře, ten blbeček se chce se mnou prát a netuší, že jsem mistrem Evropy v boxu“, blafoval jsem. „Chtěla jste zřejmě, aby se o vás dva kohouti poprali, ale tuhle radost vám já neudělám. Naopak zachovám se ve vašich očích zbaběle, přenechám tuto židli vašemu hrdinovi a odejdu.“ Vstal jsem a hodil na stůl stovku: „To je na zaplacení naší útraty.“ Načež jsem se otočil na Adama:
„A ty si pamatuj, že ti do tvé dívky vůbec nefušuji, tuto schůzku zinscenovala ona sama. K tomu ti přidám přátelskou radu, jako lék na tvou chorobnou žárlivost, říkej si často těchto sedm slov: "Kdo oře pole mé, šetří pluh můj! Dobrou noc vespolek a bavte se dobře.“ Načež jsem se přece jen rozjel na Smíchov opožděně se omluvit Alence a ta mne velkoryse a se smíchem vzala na milost.


https://youtu.be/k8o62VfMNUk