Telefon story

V mládí člověk občas vyváděl leccos a tak se také stalo, že jsem se, mimo psaní pokusil o něco nového - psát básně!

To se mi však nedařilo. Sám jsem to brzy uznal, a tak jsem toho nechal. Teprve až jednou jedna naprosto cizí dívka mne tím  svým neodolatelným způsobem více-méně donutila stát se básníkem, proti své vůli a napsat jí báseň »z voleje« a sice jenom a specielně pro ni.  Stalo se to takto a totiž:

Chodíval jsem tenkrát občas v neděli tančit na takzvané odpolední čaje do kavárny „Vltava“ v Revoluční třídě u Štefánikova mostu. V té době jsem ještě, tak jako skoro všichni věřil, že kouření je společenská nutnost a protože jsem moc neoplýval financemi, kouřil jsem jenom levné Lípy. Jednou za měsíc jsem si ovšem dovolil luxus jedné krabičky amerických cigaret, Pall Mall nebo Rothmans, které jsem musel pracně vyžebrával po různých hotelových recepcích. Stály sice 10x víc než Lípy, ale byl to můj nedělní požitek, na který jsem se celý měsíc těšil.

V kavárně Vltava tehdy vždycky hrával nějaký dobrý taneční orchestr a chodila tam celá mračna slušných dívek. Jednou za odpoledne byla vždy ohlášena kýžená „dámská volenka" a tenkrát pro mne přišla jakási opravdu něžná dívenka v bleděmodrých šatech.
Při tanci nejprve dlouho mlčela a já se marně snažil udržet hovor na téma Vltava, až konečně to nevydržela ona a řekla mi tajuplně: „Já jsem vás na první pohled poznala i když jste si změnil účes..."
Byl jsem překvapen a řekl: „Milá krásná, slečno, Evo..."
„Naďa", opravila mne dívka.
„Promiňte, začnu znova: Milá slečno Naďo, nenapadá mne odkud byste mne mohla znát, já vás vidím prvně v životě a protože vím, že bych určitě vaši půvabnou tvář nikdy nezapomněl, musíte se mýlit!"
„Vy mne znát nemůžete, já nejsem vůbec známá, ale vy jste, takový slavný básník a spisovatel, toho zná přece kde kdo a dokonce i v cizině!"
„Eéé", vydechl jsem údivem, „tak já, že jsem světoznámý spisovatel? Slečno, nepletete si mne s Hemingwayem nebo s Remarquem!"

„Ne, vy jste přece Pavel Kohout a prosím vás, teď mně neříkejte, že to nejste vy, já mám vaši fotku - tákhle velikou z novin - a mám ji na zdi v mém pokojíčku!"
Hudba dohrála a já ji odváděl ke stolu, snaže se jí vysvětlit, že obrázky v novinách jsou tak nejasné, že by si mě spletla i se Šemíkem..."

 „Moment", dívka vyndala z kabelky takový malý fialový památníček a podala mi ho se slovy: „Prosím, napište mi sem třeba jen krátkou básničku, ale jenom pro mně, prosím, udělejte mi to k vůli..."
„Milá Naďo, vyřešíme to jinak, pojďte si se mnou sednout támhle k mému stolu, zvu vás na šálek kávy a při tom vám napíšu tu báseň, čímž  uvěříte, že Pavel Kohout nejsem."

„Tak jo, já to jenom řeknu holkám u stolu a přijdu za vámi!", špitla Naďa.

U stolu jsem Nadě nabídl mimo kávy také cigaretu "Pall Mall" a potom jsme začali diskutovat o všem možném...

 

„Slečno, prozradíte mi kolik je vám

let? Odhaduji, že asi šestnáct, ne?“
„Bylo mi už sedmnáct“, řekla hrdě.
„To je opravdu krásné stáří“, řekl jsem uznale, „mně je už dvaatřicet, tedy skoro dvakrát tolik! Každopádně ale voníte

levandulí, což mě inspiruje mluvit hlavně o vaší kráse."

"Děkuji moc, to mi ještě nikdy nikdo neřekl, to oznámím  Rolfovi až půjdem zítra na procházku do Stromovky."

"Naďo, probůh, jak to, že vám to ten váš Rolf ještě nikdy neřekl, že jste abnormálně krásná žena?"

"Rolf neumí mluvit, on je totiž pes!"

Oba jsme se rozřechtali: "Tak to se vám povedlo, Naďo! Teď jste mě dostala, vidím, že musím chtě-nechtě ihned začít psát tu básničku pro vás, třeba o tomto popelníčku!"

 „Podívejte se, Naďo, co vidíte tady před sebou na stole?"

„Hmm, popelník s vajglama", řekla dívka neromanticky.
„Správně, vy jako realistka, vidíte tento popelník pravdivě, jako mírně zapáchající odpad určený jen k vyhození. Pavel

Kohout, coby socialistický básník, by napsal třeba: „Rudé a bílé průvody z vajglů, nebo: Až naše vítězné vajgly rudé na stožáry světa vyletí...!

Kdežto mně, coby romantikovi-diletantovi napadne ku příkladu, že jsme spolu strávili krásnou noc v mém útulném pokojíčku a když jste za ranního kuropění odešla - tak jsem to zbásnil, dívaje se na noční stolek:
"Dva nedopalky cigaret na popelníčku zbyly,

jeden je rudý jak tvůj ret a druhý sněhobílý.

Bylas tu se mnou, dívko má, nebyl to jenom klam? Ten popelníček dosvědčí, že jsem tu nebyl sám..!"

Dívka zaslzela štěstím a já sám jsem najednou pocítil takové hřejivé teplo, že jsem tím té dívce asi udělal docela velkou a nevinnou radost... 
O pár dní později při kytaře jsem k tomu zkomponoval melodii, našel akordy a byla z toho docela ucházející píseň. S tou dívkou Naďou jsem se ovšem, už nikdy neviděl,...

 

POST SCRIPTUM:
Jaké však bylo moje překvapení když jsem o deset let později objevil, že se tato moje melodie objevila pod názvem "Un ora sola ti vorrei" v americkém filmu "Avanti!" s Jack Lemmonem a Julietou Mills.

(Český název: „Nebožtíci přejí lásce").
Samozřejmě, že se tím opět jen potvrdilo, že život je jen náhoda, protože:
a) moje píseň to nemůže být, tu jsem nikdy nezveřejnil,

b) já jsem nemohl opisovat, napsal jsem to o osm let dříve.

A tady je ta "moje i jejich" melodie:

http://www.youtube.com/watch?v=ATpUTtO4QBM&feature=related

Chat-Noir a Wagner

Tak jako každý pátek jel Richard z práce domů oklikou přes Vršovice, aby se v šest hodin stavil pro Lucii, jíž právě končila pracovní doba v zubní ordinaci. Lilo a ona tam na něj čekala pod stříškou čekárny autobusů a hbitě vklouzla do jeho auta. "Ahoj Ša-noár," řekl Ríša tak, jak si zvykl ji říkat a políbil ji na tvář. "Ahoj", řekla bezbarvě a on instinktivně vycítil, že je něco vážného ve vzduchu.
Lucie se hluboce nadechla: "Ríšo, musela jsem vypít necelou sedmičku červeného, abych měla odvahu ti tohle říct: "Víš, já si myslím", zajíkla se, "že bychom se měli zcela v dobrém a jako přátelé rozejít." Richard zvedl obočí, tohle nečekal: "Já jsem sice už něco tušil, ale zrovna dnes - v pátek třináctého, no, nechme to na potom až domů, teď bych nerad někoho přejel. Tak docela fuk mi to až zas není,víš?" řekl cynicky.

Když si pak u něj v mansardě na Vyšehradě sedli k tzv. rozlučkové sklence Bacardi-Cola u krbu, spustila Lucie samomluvu o tom, jak s jednou kolegyní v práci vyplnily víceméně z legrace, takové divné formuláře na seznámení přes internet. Tam jsme musely zaškrtnout charakteristiku své osoby, jako míry, váhu, vzdělání, náturu, záliby, atd. K tomu jsme musely přidat, jak má vypadat hledaný partner, výška, váha, vzdělání a národnost. Computer pak prý z mnoha tisíc mužů vybere odpovídajícího partnera.
Richard k tomu jenom poznamenal, že si myslel, jestli to nebyl nějaký pacient, kterému vrtala plomby...

"To ne, Ríšo, ten Standa, kterého mi určil osud je velice sympatický a hezký, inteligentní muž a já jsem se rozhodla, že ti dnes všechno povím, dřív než se s ním intimně sblížíme, abych se k tobě zachovala fair... On o tobě ví taky."

"Luci, každopádně ti děkuji za tuto tvou upřímnost, i když si myslím, že věřit na elektronicky vykouzlený šťastný osud je bláhovost. Přál bych ti, aby sis s tím Standou rozuměla lépe než se mnou", řekl Richard zdánlivě klidně a jakoby nezúčastněně.

Načež spolu mlčky odjeli do Nuslí, kde Lucie bydlela u rodičů, řekli si smutně "čau" a Richard se ihned vrátil domů. Dolil si Bacardi-Cola do své poloprázdné sklenice, tu druhou prázdnou sklenku s otiskem Luciiných rtů, si uschoval na památku do vitriny. Usadil se do křesla, ztlumil světlo nad sebou a zaposlouchal se do bubnování kapek deště na římsu. Teprve teď povolil uzdu svým citům, do očí se mu draly slzy a stále dokola si opakoval: "Co blbnu? Měl jsem asi tu černou kočku Chat-Noir přece jen nějak nepředstavitelně strašně rád."

Z těžkého splínu se podařilo Richarda vybabrat až v pondělí, díky jeho nejlepšímu kolegovi v práci Honzovi, se kterým si často hráli na dvojici Pan hrabě a sluha Bolton. Ten věc vyřešil tím, že svému pánovi opatřil stejný dotazník na seznámení a dokonce mu jej sám vyplnil, pochopitelně se značně nadsazenými pozitivnimi vlastnostmi: Platový příjem byl trojnásobný a záliby i vzhled připomínaly popis filmového hrdiny-milionáře, šlechtického původu. Richard namítl, že to není seriózní, ale nakonec souhlasil už jen proto, že právě tak jako Bolton i on si liboval ve vymýšlení absurdních situací.

"Vaše Blahorodí", řekl Bolton, po vzoru Saturnina vážným hlasem, "já nepřipustím, aby Vaše hraběcí milost trpěla odchodem hraběnky Lucie, ba naopak, postarám se o to, abyste náhradou získal celou řadu nových hraběnek, tak říkajíc, minimálně na jedno použití!"

  Asi o měsíc později, když zadrnčel na Richardově stole telefon a sluha Bolton jej jako vždy zvedl, ozvala se na druhém konci drátu Lucie: "Ahoj, Jendo, je tam prosím tě Ríša?"

"Haló, Lucinko, předám ihned na vážené Blahorodí, to bude jistě rádo!" Richard mával záporně rukama jako, že zde není. Bolton musel zachraňovat situaci: "Totiž, Lucinko, já myslel, že tady je, ale on, jak mi tady říkají, právě odešel na ministerstvo."

"Jendo, já vím, že tam je, ale když se mnou nechce mluvit, taky dobře. Chci se tedy zeptat tebe, jestli můžeš přijít dnes večer do Ambassadoru, ale Ríšovi ani muk, tuším, že teď připoslouchává. Jestli přijdeš řekni "ano", jestli nemůžeš, řekni "bohužel".

"Ano-ano, vyřídím vše hraběti, klaním se, uctivý služebník Bolton." Otočil se na Richarda: "Bývalá hraběnka nám to nezbaštila a dává se poroučet se slovy, že si pan hrabě může laskavě trhnout svojí hraběcí protézou!"

  Večer se sešli Lucie s Jendou-Boltonem v hotelu Ambassador. Jako vždy uctivý sluha Bolton spustil: "Milá hrábí, jsem šťasten jak blecha, že mi bylo dopřáno se zde setkat s tou nejkrásnější ženou včech dob, počínaje pravěkem!"

"Jendo, to stačí, vidím, že jsi věrný hlas svého pána 'His Master's Voice', včetně přehánění."

"To já ze samé radosti, jenže nevím která šťastná konstelace hvězd ti vnukla nápad na tohle naše utajené randez-vous, ale kde je ten tvůj Šmidra?"

"S tím je dávno konec, víš já jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná, ale bylo to jenom takové pobláznění. On první co, že mě pozval k nim domů představit rodičům. Jeho matka mě ihned vyzpovídala co jsem zač. To že nekouřím bylo moje štěstí jinak bych vůbec nemohla vstoupit do jejich domu. Kuřáci prý zasmradí celý barák i když právě nekouří. Také nalakované nehty, mahagonový přeliv, vyzývavý dekolt a příliž úzké a krátké sukně by slušná dívka neměla nosit.

"A tys to všechno měla, řehtal se Honza.

"Pochopitelně! Pak mi ukázala rodinné album: Stáníček v peřince, tentýž na nočníčku, tentýž jde prvně do školy, při čemž neustále opakovala, jak je na svého synka hrdá, on je velice hodný, všimněte si ty jeho oči a ta čistá pleť, ty jeho tvářičky jak broskvičky. Tak to bylo něco pro mne!" Jan se úžasně bavil: "No a co jeho otec?"

"Kapitola sama pro sebe. Vypadá jako zastydlý playboy, očima mne téměř odstrojoval. Už když mě při příchodu galantně pomáhal z pláště, měl ruce všude. To jsem si ještě myslela, že to byla náhoda, ale když mi při odchodu pomáhal do kabátu, byla jsem nucena říct nahlas: "Kdybyste hladal ruku, tak ji máte na mých prsou!" Tím jsem skončila s rodiči a pak před domem i se Standou, jehož mi bylo líto, ale pochopila jsem, že to byl omyl. On se projevil jako bábovka."

Rozesmátý Honza se zeptal: "A proč ses hraběti neozvala dřív, on tím rozchodem dost trpěl."

"Já jsem si nechtěla přiznat, že jsem to zavinila já. Viď že mi pomůžeš, já bych se chtěla k němu vrátit, ale on odmítl se se mnou bavit. Vnucovat se mu nebudu, za nic na světě!"

"To víš, Luci, kdybys chtěla místo hraběte třeba takovýho mě, to by bylo jednodušší."

"Jendo, mluv vážně, já se ti svěřuju, protože vím, že jsi dobrák, a že bys mě neshodil?"

"No jo, Luci, dobrák to je něco jako blbec, ale to už je úděl nás sluhů. Nicméně pozor, mám výborný nápad, ale je třeba mít k dispozici byt, aspoň na jeden večer..." Lucie přitakala: "Ten bych možná mohla zajistit od mé kolegyně, a co dál?"

Jan vytáhl z kapsy složený papír: "Podívej, já jsem tehdy po vašem rozchodu poradil hraběti, aby napsal, tak jako ty, do tý Seznamky a ta mu promptně poslala 23 adres."

Lucie ožila: "Ukaž, třiadvacet adres, to já dostala jen dvanáct!", řekla pohoršeně.

"Vždyť jsem mu taky vyplnil ten formulář s tou exkluzivní charakteristikou já, osobně! On by to sám nikdy takhle skvěle nenapsal!" naparoval se sluha Bolton.

"A co znamenají ty černé škrty a ty červeně podtržené?"

"Ty škrtnuté už volaly nebo byly apriorně hrabětem vyřazeny a ty červené by eventuálně přicházely v úvahu. Takže: Eva Kolářová nebo Marcela Novotná, vyber si."

"Co? Já mám vybírat pro Ríšu milenky? To snad nemyslíš vážně?", vyprskla Lucie.

"Ne-ne, chápej, to je součást mého geniálního plánu! To jméno nalepíš na zvonek toho vypůjčeného bytu, a ostatní vyřídím s hrabětem já! No není to skvělý?" Lucie měla pochybnost: "A co když ji Ríša zavolá sám?"

"Tak zaprvé, Luci, sám ještě ani jednu nezavolal, říká, že to ponechává osudu, stejně prej už žádná nebude tak nádherná jako jeho černá kočička Chat-Noir."

"To, že řekl?" Lucie se kousla do rtů. V tom případě je Marcela Novotná úplně ideální jméno. M.Novotná je totiž i ta moje kolegyně Markéta, čímž by mohlo odpadnout to přelepování zvonku. Ale pozor, Jendo, ty musíš v tomto seznamu tu adresu na Marketin byt změnit takto: Indická 17, Praha 2 a já ti zítra zavolám to datum a čas té schůzky! Doufám, že se Ríša nenaštve až tam, kde místo té Novotné najde mě!"

"Lucinko, je zcela ve tvé moci, aby se nenaštval. Musíš být až tam přijde, tak božsky neodolatelná, že podlehne kouzlu tvé osoby, já aspoň bych podlehl okamžitě. Všechno klapne, zvláště pak, ukápne-li slzička!"

Po přípitku na zdar podniku, zvolal sluha: "Ať se hrabě pudruje!"

Když potom Richard navštívil domnělou Marcelu Novotnou, netušil, že v Boltonově hlášení došlo k chybě v jednom slůvku, místo "příští" sobotu, bylo Richardovi řečeno "tuto" sobotu. Dnes totiž byla netušící Markéta doma a očekávala návštěvu jakéhosi Rudolfa Háši, s nímž se seznámila, zatím jen telefonicky, u téže agentury jako Lucie.

  Když v sobotu zazvonil a dívka mu otevřela, první co v Boltnově plánu nesouhlasilo, byl čas schůzky, protože se ta žena začala jemu omlouvat: "Jé, promiňte, musím se ještě trochu upravit, čekala jsem vás až v osm hodin." Richard také znejistěl: "Asi jsem se spletl, myslel jsem, že mám přijít v sedm hodin, omlouvám se."

"To nic, hned jsem zpátky, nabídněte si zatím chlebíček", volala na něj, běžíc do koupelny. Za deset minut vylepšená Markéta přicupitala: "Tak už jsem tady pane -éé...? Robert ji skočil do řeči: "Můžeme se snad titulovat křestními jmény, já jsem Richard a jak si vzpomínám, vy jste Marcelka, že ano?

"Omyl, já jsem Markéta", rozesmála se, "ale vidíte, já si zase myslela, že vy jste Rudolf!"

"Jak vidíte ani ty computery nejsou jako papež neomylný, ale to nám přece nebude vadit."

A pak v družné zábavě při červeném víně a obložených chlebíčcích přecházel příjemný večírek v mírně intimní vztah. Sotva za půl hodiny si začali tykat, což zpečetili polibkem, ona mu říkala Riki a on jí anglicky Margret. Slastné tokání přerušil telefon. Markéta se pro něj natáhla přes Richarda tak, že si položila hlavu do jeho klína: "Novotná, kdo je? Óh, pan Rudolf Háša? Ochořel jste chřipkou? Néé, vůbec nic se neděje, brzké uzdravení přeju, oukej, čau!"

Markéta se hlasitě rozesmála: "Představ si Riki, že mi teď volá Rudolf Háša, který měl přijít v osm hodin a já myslela, že seš to ty. To se jim to v tom compjůtru nějak pomíchalo!"

"Já nejsem žádnej Háša, ale Wagner, Richard Wagner, rozumíš-mišmi, Margret?

Markétě už také ztěžkl jazyk: "Ohó, jako ten slavnej skladatel hudby?"

"Jó, jenže spíš bych složil vagón uhlí, nežli jednoho Lohengrína!"

"Hlav-ně, vně, že sme se našli, Riki, že jó..." a zavřela mu ústa vášnivým polibkem a pak už netrvalo dlouho a hupli spolu pod deku...

V deset hodin v neděli dopoledne, když oba dva milenci ještě tvrdě spali, zazvonil necitlivě zvonek. Markéta vyskočila a šla se podívat kukátkem, koho to sem čerti nesou. Za dveřmi stála Lucie a Markéta si uvědomila, že nemá nic na sobě. Rychle se vrátila k Richardovi do pokojíčku a řekla mu, aby zde zůstal potichu, že přišla její kamarádka a že se jí pokusí rychle zbavit. Hodila na sebe župánek a běžela jí otevřít. 

I skrze zavřené dveře Richard slyšel, co si v sousedním obýváku dívky povídají. Strnul, když poznal hlas Lucie: "Markéto, mně to nedalo, chci se ještě jednou ujistit, jestli ti to opravdu nevadí, když si sem tu příští sobotu pozvu toho mého přítele." Richard se přistihl, že žárlivostí skřípe zuby. "Samozřejmě, že ne, Lucko, vždyť jsem ti to tak bez problémů slíbila, já budu stejně celý Vánoce až do Novýho roku u rodičů v Čáslavi. Hele, tady máš klíče, vem si je už teď k sobě, koukni, já mám dvoje."

"A jak to dopadlo včera s tím tvým Rudolfem?" vyzvídala Lucie.

"Představ si, holka, že místo Rudolfa přišel ňákej Richard, taky z tý agentury a byl moc fajn. Ten Rudolf naštěstí nepřišel, dva chlapi, to by bylo i na mně moc, cha-chá!" Richard se začal rychle oblékat, tušil blížící se trapas.

"Říkáš Richard a jak dál?" chtěla vědět Lucie. Markéta se pyšně nadmula: "Představ si Lucie, Wagner, jako ten slavnej, víš co napsal..." Lucie jí skočila do řeči: "Proboha, Markéto, to by byla šílená věc, nezlob se, že jsem tak zvědavá, jak daleko jste se dostali ve vašem vztahu s tím Wagnerem?"

Richard prudce otevřel dveře: "Úplně nejdál jak to šlo! Klaním se vám, dámy, a vysvětlete si navzájem, kdo je kdo, nebo kdo s kým o čem pro koho. A mimochodem, aby tu nebylo přerichardováno, tak zavřete oči odcházím, jak Olda Nový", řekl pateticky a zabouchl za sebou dveře na chodbu...

Vánoce strávil Richard u rodičů na Karlštejně a teprve na Štěpána se vrátil do Prahy. Opět padal mokrý sníh. Musel rychle zatopit. Když se v jeho mansardě začalo rozlévat příjemné teplo od krbu, nalil si koňak do napoleonky, zapadl do fotelu, hodil nohy na stolek a pustil si své evergreeny. Tuto pohodu si nemohl nikde dopřát, jen zde ve svém království. Neustále se mu ale vracela jedna myšlenka, zavolat Lucii, ale nevěděl, co by jí měl říct. Představoval si, že ona je třeba v této chvili se svým novým Šmidrou v Markétině bytě. Nechtěl na to ani myslet a tak civěl oknem ven na koruny stromů v protějším parku. Fascinovalo ho usedání mokrých vloček na větve, které se tak pomalu obarvovaly na sněho-bílo.

Vtom zapípal jeho mobil: "Ahoj, Ríšo, to jsem já, vidím, že se u tebe svítí, podívej se z okna, stojím hned vedle lampy a je mi nějak mokro." 

"Luci, proboha, pojď nahoru, vždyť jsi už jak sněhulák!"
  "A prosím tě, jsi tam sám?"

"Ne, mám tady harém polonahých břišních tanečnic, tak pojď už nahoru, otvírám ti dveře bzučákem."

Lucie už v předsíni začala ujišťovat Richarda, že mu nepřichází dělat jakékoliv výčitky a nepříjemnosti, chce mu jen vysvětlit to, co on nemůže vědět. Když spolu usedli tak, jako sedávali dříve ke krbu s Bacardi-Cola, všimla si Lucie, že na její sklence je otisk rtěnky: "Promiň, Ríšo, dej mi jinou sklenku z téhle už nějaká dáma pila", řekla strojeně.

"Dal jsem ti ji úmyslně, nepoznáváš majitelku těch rtů?" řekl tiše Richard.

Lucie se podívala lépe proti světlu: "Je to fakt moje lila rtěnka?" rozzářila se.

"Nechal jsem si ji na památku, dokud jsem si myslel, že jsi pouze má. Teď už je to díky Seznamce passé, takže ji mohu umýt."

"Ríšo, a co když je to tak, jak sis to původně myslel?" řekla šibalsky.

"To by byla ta nejlepší  »Nesem-vám-novina«  těchto Vánoc, Lucienne!"

 "Ríšo, já mám nápad, navrhuji: Odpusťme si, co jsme si, vy dva s Markétou jste taky nebyli žádná neviňátka, tady je má ruka k uzavření smíru." "Lucienne děkuji za tu  krásnou ruku, co mi tak chyběla", šeptal Ríša  a políbil ji  do dlaně.

"Ríšo, já mám bláznivej nápad. My jsme se seznámili na jaře a to už bylo teplo, takže jsme se spolu ještě nikdy nebrouzdali ve sněhu. Pojď, půjdeme ven a budeme si všechno povídat a mokrý sníh se nám bude lepit na nosy a bude to kouzelně vánoční!"

"Máš pravdu, to je romantika, která nám až dosud chyběla a já ti slíbám všechny vločky z čela i nosu a dřív než zmrznem' se vrátíme sem do tepla a já ti budu na klíně hřát ty tvoje krásné, štíhlé, hebké – a dnes určitě ledově studené nohy..."

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0

Sedmnáctka - dívka mých snů...

 Velkou 1. romantickou lásku jsem potkal u tety na Křivoklátě. Bylo mi "už" šestnáct let a prodělával jsem právě pubertu. Dívka mých tajných erotických představ se jmenovala Jaruška a byla o rok starší než já, což mi absolutně nevadilo. Jezdil jsem tam na prázdniny a během roku občas o víkendu na kole. Bylo to z Prahy přesně padesát šest kilometrů, navíc kopcovitým terénem, ale ani to mne neodradilo. Večer tam a druhý den zpět, jen abych ji spatřil. To se však někdy nepoštěstilo, netroufal jsem si totiž na ni zazvonit. Spoléhal jsem se jenom na náhodu. Ona zprvu vůbec netušila, že ji miluji. Nedával jsem to nikdy nijak najevo, styděl jsem se za své city a svěřil se pouze svému o rok staršímu bratranci Pepíkovi. 

"Čoveče, co se ti na tý Jarce líbí, dyk to není nic moc?" A já mu vysvětlil: "Víš, vona má takový krásný ručičky s takovýma růžovýma nehýtkama, chápeš, jako škebličky."

"No, neblbni, proč zrovna ruce a nehty? Na ženský si přece všímej hlavně prsou a nohou a né ňákejch škebliček!", poučil mne Pepa.  Se mnou to však nehnulo.

Teprve když tento podlý zrádce jednou nečekaně před celou partou mě hlasitě upozornil: „Hele, Míro, támhle přichází tvoje stará“, bylo všem všechno jasné. Studem jsem se propadal, ale Jaruška mě vzala na milost.

Jednou jsme se v celé partě osmi členů dohodli, že půjdeme v  neděli na film "Zasněžená romance". 

Kino Sokolovna na Křivoklátě se konalo jen v neděli, kdy se do sálu tělocvičny natahaly tehdy už i sklápěcí sedačky a večer od osmi hodin se promítalo. Vždy musely být zařazeny aspoň dvě až tři přestávky, aby se jednak promítačka nepřehřála, ale také aby se vyměnil přehraný kotouč s filmem...

Občas bylo ještě navíc představení přerušeno, když začal hořet film. To se ten plamínek objevil promítnut až na plátno a publikum začalo řvát: "HOŘÍ",  což probudilo unaveného promítače.
Vše bylo sice primitivní, ale mělo i svůj půvab. Zato dodnes mi strašně leze na mozek ono časté přerušování děje filmu v televizi zcela debilními reklamami na zubní pastu, či na bolesti všech možných kloubů v těle, nebo dokonce tablety na posílení mužské potence...

Jaruška, která bydlela jenom pár kroků od sokolovny byla pověřena obstarat zavčas osm lístků. Můj bratranec Pepík si ihned zamlouval, že ale chce sedět mezi Evou a Milenou. Já samozřejmě jsem se neodvážil říct, že chci sedět vedle Jarky a tak jsem řekl, že je mi to jedno. Tonda chtěl sedět vedle Evy a Zdenda vedle Haničky.
„Já už jsem to nějak seřadila“, řekla Jarka, když nám pak před kinem rozdala vstupenky. Na zadní straně lístku bylo od ní napsáno jméno. Seděl jsem mezi Haničkou a Jaruškou a byl tak nadmíru spokojen. Z toho jsem usoudil, že té Jarce nejsem tak úplně lhostejný, protože ona sama seděla na kraji řady do uličky, takže měla možnost konverzovat jenom se mnou. Ještě než se zhaslo, bylo slyšet smích z druhého konce řady, kde seděl Pepík. Jarka se ke mně naklonila a řekla: „Ti se tam nějak dobře baví, tak jsem to asi správně rozsadila, že jo – tedy tím mám na mysli ten druhý konec...“ A já prvně nabral odvahu a řekl: „Ale tenhle konec je taky správně!“

Skoro denně jsme se chodili, nejčastěji jen ve čtyřech, Jarka, Milena, Pepík a já, koupat do Berounky na písčitý břeh, zvaný hrdě pláž, pod továrnou v Roztokách. Tam jsme se bavili jako dnes by se bavily asi desetileté děti, různými slovními hrami, vyprávěním slušných anekdot a samozřejmě hlavně koupáním se a hraním „na babu“ ve vodě. Jaruška se ráda nechávala ode mne stahovat pod hladinu a potom se na mne mile na oko zlobila a říkala mi, že jsem protivnej. Byly to krásné chvíle bezstarostného mládí.
Jednou bylo pod mrakem a můj bratranec-dělník, kterému skončila dovolená, byl v práci. Nechtělo se mi sedět doma a tak jsem se vydal na pláž sám, doufaje, že se počasí umoudří. Byl jsem mile překvapen, když tam sama na písku seděla Jaruška. „Ahój, kde jsou ostatní?“

Volala na mne, zatímco já se brodil  k ní na druhou stranu řeky.
„Pepík už zase pracuje a o ostatních nevím.“ Pak jsme tam seděli spolu na její dece prvně sami. Deka byla úzká, takže jsme museli sedět těsně u sebe a když začalo pršet šli jsme se ohřát do vody. Deku i šaty jsme nacpali do její nepromokavé tašky a tu schovali pod zídku u plotu fabriky. Když přestalo pršet a nám začala být zima, sedli jsme si na zídku a přehodili přes sebe deku. Jaruška se najednou ke mně zimomřivě přitulila a já se cítil být v ráji nebeském. Drželi jsme se za ruce a byli jsme snad oba, ale aspoň já určitě, absolutně šťastni...
Když jsem to pak večer doma vyprávěl Pepíkovi, tak ten jenom poznamenal: „Já doufám, Míro, že jste se aspoň při nejmenším pod tou dekou líbali?“
„Ne tak docela, ale dala mi pusu na čelo, než jsme šli domů...“
„Seš blbej, nebo co? Pusu na čelo, to mi dávala babička před spaním!“

"Tak, ale příště jí to řeknu, že ji miluju!"  Jenže k tomu  »příště«  jsem se již nikdy nedostal... Byl jsem příliš nesmělý, což asi Jarušku otrávilo. Má láska pak vyšuměla, když se tato dívka o rok starší, ale o pět let méně naivní nežli já, do příštích prázdnin vdala a povila děcko, jemuž ovšem dala - jen tak,  mir-nix-dir-nix - jméno Miroslav...

Tam za tou duhou

 Pokračování příběhu viz:

 ZPŘETRHANÉ VZTAHY

  

Odříkaného chlebíčka...

Své povýšení na skupináře dnes slavil Ing. Petr Kraus  mimořádně chudě  v kanceláři,

kde mimo něj byli jenom ještě tři kolegové Boček, Wagner a Mikeška, jakož i krásná a podle něj moc domýšlivá kreslička Nora, s vlasy, jakoby ledabyle padajícími přes oko.

Petr se sice v duchu divil, že mu nikdo za celý den negratuloval, ale tušil, že má tuto tichou válku proti němu na svědomí právě Nora, kterou neměl moc rád a navíc ji shodou okolností včera spražil, kvůli dvěma na první pohled odflinknutým výkresům...
Všichni ho ale překvapili až po pracovní době ve čtyři hodiny, když mu hromadně pogratulovali a přinesli krabici obložených chlebíčků, dvě lahve sektu a několik balíčků chipsů a slaných tyčinek.
„Děkuju vám všem přátelé, ale napřed si musíme připít něčím podstatným", řekl a vytáhl svojí dobře utajenou láhev Metaxy, „to víno si necháme na potom." Načež se ze dvou stolů udělala velká hodovní tabule a rýsovací prkna se pootočila tak, aby bylo dost místa. Hudbu obstaral Petr pomocí svého obstarožního rádia Telefunken. Když byla bujná zábava v nejlepším, vzal si Petr slovo:

„Pozor, milá dámo a velevážení pánové, mám nápad!

Zahrajeme si slavnou hru anglických lordů, v nejvyšších kruzích, tzv. chvalně známou hru jako "vadí-nevadí"?

 Všichni souhlasili, ale chtěli vědět zcela přesná pravidla, aby se tak nemohlo švindlovat.
„Ano, vážení, pravidla jsou důležitá, aby se hra nezvrhla v nějaký chaos nebo, aby zde nedošlo k nějakým oplzlostem", zdůraznil. Načež nechal každému vytáhnout z klobouku jeden složený papírek s číslem pořadí. „Kdo má prosím číslo jedna?"

„Já", ozvala se nadšeně Nora.
„No prosím, jak to funguje, lady first! A teď dvojka až pětka se posadí v tomto pořadí kolem stolu. V každé rundě se hráč táže následujícího hráče, zda mu úkol, který mu dává, vadí či nevadí. Jednička se ptá dvojky, dvojka trojky, a tak dále až pětka zase jedničky." Dotázaný může říci buďto "nevadí", pak ovšem musí požadované vykonat a zůstává ve hře do další rundy, nebo řekne, že mu to "vadí", zaplatí fant, položí otázku dalšímu a vypadne ze hry. Bank vyhrává ten kdo zbude poslední. Je to hra hazardní a proto by výše fantu měla být aspoň pět korun.“
„Souhlas", ozvalo se sborově a Nora se otočila na vedle ní sedícího Ivana Wagnera.
„Takže já, jako jednička, dávám první otázku: Vadilo by ti Ivane, kdybych ti ustřihla tu tvoji nemožnou kravatu?"
„Probůh, to by mi vadilo! Ta je od mé tchýně, to by bylo doma eldorádo!", zděsil se Wagner.
„Zaplať pět", poznamenal Petr suše, "dej mi otázku a vypadni ze hry."
„Petře, vadilo by ti, kdyby sis ukousl tady kus mýho mejdla?", řekl jízlivě Wagner.
„Nevadí! Klidně si ukousnu, rozkoušu, ale jíst ho nemusím, to totiž nestálo v úkolu."
Když se mu začaly dělat bubliny u pusy, musel rychle běžet mýdlo vyplivnout a vyčistit si zuby, ale ve hře zůstal. Mikeš odmítl jeho úkol obléct si sako naruby a dojít přes ulici do krámu si koupit lízátko, takže musel také zaplatil a vypadl. Burdovi zase vadilo, vyjít ven před dům jako žebrák s čepicí v ruce a s papírovou cedulí na krku: »Jsem úplně blbý, prosím o ránu!«
Ve hře zbyla už jenom Nora a Petr. Burda byl k ní až podlézavě galantní a dal jí lehkou otázku, zdali by jí nevadilo vypít dvě deci vína na ex!
Ta zajásala: „Nevadilo!" Obrátila sklenici do sebe, a vtom se jí zajiskřilo ďábelsky v očích, napadlo ji, co se zeptá Petra. Už se viděla jako finální vítězka rundy i toho korunového banku:
„Petře, vadilo by vám, kdybyste láskyplně to  své nostalgické rádio vyhodil ven tady z toho okna?" Její hlas byl naplněn jistotou, že zvítězí.
Petr cítil, že tohle je úder pod pás, protože ten Telefunken měl pro něj osobní cenu i když už chrastil a hrál jen dvě stanice. Z prestižních důvodů se ale nechtěl poddat té čertici, kterou neměl moc v lásce, a proto řekl na truc: „To by mi vůbec nevadilo!"
V duchu si však byl vědom, že to nemůže udělat, tak opilý ještě nebyl a věděl, že jsou ve třetím poschodí a dole je živá ulice. Ale chtěl aspoň blufovat a dělat jako kdyby chtěl. Vzal své rádio, vystoupil si na stůl u otevřeného okna a připravoval se hodit. Mezitím se všichni začali dohadovat, mají-li mu zabránit v hodu ?

 

I Nora dostala strach, že to hodí, Mikeš ji uklidňoval, že to Petr jen tak dělá, Burda tvrdil, že se mu musí zabránit, aby to nehodil, nebo že někoho dole na ulici zabije. Až Wagner přišel s rozumným návrhem změnit podmínku hodu z okna, za hod v budově na schodišti. Všichni si oddychli a souhlasili.

 
Načež se celý průvod vydal s rádiem na schodiště jako procesí. Nora už začínala litovat, že si tuhle blbost vymyslela. „Neboj, Noro, von to nehodí", tvrdil Mikeš, „určitě to jen tak dělá, dyk to by byla škoda rozbít." Jediný Burda si stál na svém: „Uvidíte, že to hodí!" Bůhví odkud přitáhl starou deku a řítil se s ní o patro níž, při čemž zoufale kvílel: „Já ho znám, uvidíte, ten blbec to určitě hodí!"
„Hodí, or not-hodí, that is the question!", napodobil Petr Hamleta - a potom hodil. Krásná leštěná bedýnka se rozlouskla o schody jak vlašský ořech. Lampy, relátka, knoflíky, odpory i reproduktor se rozkutálely po schodech na Burdovu deku.
Rychle pak všechno odklidili a vrátili se do kanceláře. Nora se snažila Petrovi omluvit za svůj nápad, ale on ji ujistil, že to bylo přece jeho rozhodnutí, vždyť mohl klidně říct, že mu to "vadí".
Teď byl ovšem on na řadě dávat úkol: „Milá krásná Norberto, vadilo by vám se tady a teď se mnou tři minuty líbat?" Byl zvědav jak se ona rozhodne, protože věděl, že chodí v jejich firmě s náměstkem Šváchou, který se prý bude kvůli ní rozvádět a má to být láska jako trám. Proto předpokládal, že Nora kvůli banku za 50 korun, se pochopitelně nebude chtít před tolika svědky zkompromitovat.
„Ne, to nejde, to není fair", pohodila si vzpurně hlavou a Petr si už chtěl výhru vzít, když ona překvapivě dodala, „já jsem neřekla vadí! Říkám nevadí, ale nanejvýš jednu minutku!"
„Dobrá, je to remíza, pánové, stopněte to a hlaste čas", řekl Petr s úsměvem.
Při pětadvacáté vteřině zazvonil telefon, Burda zvedl sluchátko a oznámil s lišáckým úšklebkem: „Tady je náměstek Švácha pro slečnu Noru Kubíčkovou!"

Ta sebou cukla, přerušila polibek a zavelela: „Ukaž, dej to sem!" Vzala si sluchátko a řekla stručně: „Počkej, právě nemám čas, zavolám ti za chvilku!" Položila telefon a otočila se vyzývavě k Petrovi: „Pokračujeme - ještě 35 vteřin!"

V příštím týdnu se kreslička Nora definitivně rozešla s náměstkem

Šváchou a začala se nápadně kamarádit s Petrem Krausem...

*

http://www.youtube.com/watch?v=aJ-vJI6jypM

Bez butlera to nejde...

Milan Lerner, zvaný Lery a jeho dávný kámoš Josef Bendík, zvaný Beny, byli už jen svým vzezřením naprosto jasným důkazem  toho, že se protiklady vždycky přitahují...

Skoro o hlavu větší Lery, je logicky uvažující technik, ale ve vztahu k ženám, je to něco jako

zasněný  básník.

Beny byl typem společenského profi-baviče, pokud ovšem nebyl právě pod vlivem svých nesčetných komplexů. Jinak však byl v praksi nešika, jehož technické chápání skončilo u lžíce na boty...

  „Hele, Lery, s těma Tatrama jsi to extrémně přehnal. Na nějaký lezení po horách a trempování pod stanem jsme už přece notoricky přestárlí. To se doporučuje pubertální mládeži místo sexu. My musíme vypadat jako elegantní, dobře situovaní pánové, a tudíž nejlepší možností je navštívit nějaký lázně, nejradši Mariánské! Rozumíš, to je malá Paříž se vším všudy, tam stále promenujou po kolonádě ty nejkrásnější krasavice z celýho světa!“ A Lery dodal: „Já tam ještě nikdy nebyl, tak to tedy beru!“ a mávl jen ledabyle rukou. "Mimochodem, Beny, Tatry byl Tvůj nápad, a ne můj!" řekl suše.

"Nojo,  to už teď nehraje roli", mávl rukou Beny -  a bylo rozhodnuto...

V Mariánských lázních se ubytovali v cenově dostupném, to jest třeti-řadém hotelu a zdálo se, že tentokrát Beny nepřeháněl. Po ulicích korzovaly skutečně krásné ženy a Beny byl ve svém živlu: „Pamatuj si, Lery, mé tři stěžejní zákony, to je něco jako by to vymysleli Archimedes, Odyseus i Pythagoras  dohromady:

Benyho zákon 1.: "O rychlosti." Balení musí jít rychle, jinak si ona pomyslí, že jsi debilní, nechápavý blbec... 

Ještě důležitější je zákon 2. : "O škodách" Nenech se odradit tím, že prý má údajného manžela nebo snoubence a řekni si, že pro takového hroudu je této krasavice škoda!... 

No, a  zákon 3.: "O sexu": Každá žena přemejšlí jen svejma vnadama, a proto jí při první vhodné příležitosti do nich hrábni a řekni, že ti jde především o sex.  Buď dostaneš facku, nebo je ihned všecko jasný!“

„Beny, dobrá, já ovšem bych to doplnil Leryho zákonem o vtipnosti chápej, že imitovat nějakého známého politika, což ty dovedeš, to už dneska neletí, my musíme přijít s novým trikem, získat prvotní zájem. Ty budeš jako šlechticem, třeba hrabě Beny De Bill a já budu tvůj věrný sluha Crétand.“
To se Benymu líbilo: „Bravo, kretén, to hodnotím sto body!  Ovšem, z

 pochopitelně tisíci bodů možných!“
„Nikoliv kretén, ale Crétand, pane,“ upozornil jej nově vzniknuvši uctivý služebník: "To je originál z francouzštiny!"

Když potom příštího dne spatřili v parku dvě lepé dívky, rozdílně vysokých postav, mrkli na sebe a věděli, že teď přišla ta pravá chvíle k nástupu. Automaticky předpokládali, že tu vyšší bude dobývat Lery a tu malou Beny. Představili se jim jako hrabě a jeho sluha a pozvali je na zmrzlinu. Ta vysoká se pousmála a pohotově odpověděla: „A já jsem zase hraběnka Veronika z Nemánic a tohle je moje komorná "blondýnka Máry.“
Tímto byly ledy prolomeny a Leryho nová metoda šlechtická slavila úspěch až na to, že dívky  projevily své zájmy přesné naopak, nežli se očekávalo, takže Lery byl nucen se bavit s tou malou, přestože se mu ani zbla nelíbila, prostě, tak jak se stavovsky slušelo: pan hrabě se věnoval paní hraběnce a na komorníka zbyla jen nějaká komorná...
Večer v hotelu ocenil Beny Leryho pochopení: „ Ty jsi fajn kámoš, že ses věnoval té Máry, víš, mně se strašné líbí ženská s tak dlouhejma haxnama, a tentokrát je to poprvé, že se líbím taky já jí. To, že jsem o hlavu menší, jí zřejmě nevadí! Prosím tě, musíš ale jít se mnou zítra na rande, aby si lidi mysleli, že k ní patříš ty. Dovedeš nás někam do kavárny, jen co si sedneme, a pak se na něco vymluvíš a odejdeš. Večer za tmy je mi to už srdečně jedno, že mi bude takzvaně čouhat o hlavu z nůše.“
„Dobřá, ale já definitivně odmítám ztrácet čas s tou nudnou Márou.“
„Neboj, Veronika přijde bez ní,“ uklidnil ho Beny.
Lery byl donucen celý týden dělat jakousi mobilní kulisu, promenovat s nimi po ulicích, po kolonádě i v parku a poslouchat to jejich tokání, dokud se někde neposadili. Výmluvu, že zapomněl v hotelu zavřít sprchu, mu ovšem Veronika uvěřila jenom po prvé. 

Poslední večer před odjezdem domů oznámil Beny slavnostně, že ho Veronika propašuje do jejich pokoje v dívčím penzionu, kde se ten den koná taneční zábava a tedy bude výjimečně otevřeno i pro veřejnost. Její 2 spolubydlící na pokoji, budou prý po celý večer pryč, čímž je zaručeno soukromí pro hraběcí pár!
„To je marný, hrabě je hrabě“, zářil Beny, „a vy jste se na nic nezmoh’, Kretén, žejo?“
„Crétand, pane, ale gratuluji vám, já zatím připravím zavazadla k našemu zítřejšímu odjezdu.“

Lery však nevydržel sedět poslední večer v hotelu, a vyrazil jen tak nazdařbůh do ulic. Bloumal bez cíle městem až došel k onomu dívčímu penzionu, odkud se linula sladká taneční hudba. Neodolal, vešel dovnitř a zarazil se u vchodu do sálu, aby se trochu rozhlédl. Vtom k němu dotančil jakýsi pár, dívka nechala stát svého tanečníka na parketu a oslovila ho překvapivou otázkou:
„Vy asi hledáte Veroniku, že?“ Pohlédl nechápavě na dívku, kterou viděl prvně v životě:
„Ano, totiž - chci říct ne! Já se jenom tak rozhlížím.“
Dívka se spiklenecky usmála: „Já vás znám, viděla jsem vás několikrát z okna, když jste tu hvízdali na Veroniku. Vy ale zaručeně nevíte, že ten váš malý kamarád je právě teď u ní na jejím pokoji! Pojďte, já vás tam dovedu“, a poodběhla na schodiště. "Pojďte honem, aby nás neviděla vedoucí!"
Než jí stačil něco vysvětlit stála již v prvním patře, zaklepala na dveře a neposlouchajíc Leryho protesty, se rozhorlila: „To si nenechte líbit, to není fair!“ Načež bleskově seběhla zpět po schodech do přízemí.
Lery si v duchu zoufal: „Jak já jim to jen teď vysvětlím, vždyť budu vypadat jako idiot!“
Dveře se otevřely a v nich jakási neznámá dívka v pyžamu zděšeně vypískla: „Ó, promiňte, moment!“ a rychle zavřela. Za několik vteřin se znovu objevila, tentokrát v pěkném župánku: „Prosím, pojďte dál!“ Lery vešel dovnitř se slovy: "Přátelé, já se omlouvám, já jsem vůbec nechtěl sem jít..." Vtom ale uviděl Benyho s Veronikou, že se smějí, a k jeho překvapení ho velice srdečné vítají: „Tak tohle je náš komorník Crétand a zde baronka Erika. Komorná Máry má dneska volno, takže jste přišel jako na zavolanou!“
V nestřeženém okamžiku mu Beny šeptl: „To je záchrana, že jsi tady, samo nebe tě poslalo! Ta husa Erika si to rozmyslela, že už nikam nepůjde, a vlezla si do postele, že si bude číst. Musíš ji vytáhnout na tancování, jináč je můj plán v pytli!“
Lery stál před těžkým úkolem, zvláště když si uvědomil, že Erika je ona dívka, o níž se Veronika během posledního týdne několikrát vyjádřila, že asi není normální. Prý se má za dva týdny vdávat, a každý den, bez výjimky, dostává od svého snoubence jedno až dvě růžová psaníčka, na která také denně odepisuje. Pak začal velmi opatrně sondovat, je-li vůbec nějaká šance tuto dívku nalákat na tanec, či dobrou večeři, ale marně. Erice se už nechtělo nikam jít, naopak zdržovala Leryho, aby zde zůstal, že si mohou popovídat při sklence vína, nebo zahrát  "Člověče, nezlob se!".

S přibývajícím časem začal být Beny stále nervóznější, kopal pod stolem Leryho, ten se ale pokaždé zmohl jenom na pokrčení ramen. O půlnoci skončila v sále hudba a v zápětí se ozvalo zaklepání na dveře, za kterými bylo slyšet naléhavé varování jejich kamarádky: „Holky, vedoucí chodí kontrolovat pokoje!“

Co teď? Veronika zachovala klid: „Hrabě se vejde do šatníku, no a sluha musí vylézt oknem ven. Naštěstí je hned pod oknem střecha přízemního přístavku.“
Lery se tak nečekaně ocitl na čerstvém vzduchu, měsíc v úplňku se mu smál a on si jen představoval, co asi řekne paní vedoucí, až ho zde objeví. V takovéto anekdotické situaci snad nemůže říci nic jiného než, že tu čeká na autobus...nebo je snad lepší říct: na vlak?
Brzy zaslechl zevnitř skrze dvojité okno vzrušené ženské hlasy, ale nerozuměl o co se jedná. Za chvilku nato se okno otevřelo a Erika ho vpustila dovnitř: „Pojďte, vzduch je čistý, kontrola je u konce, ale hrabě ve skříni byl bohužel objeven! Ta stará panna si ho odvlékla, ale bylo jí divné, že tu našla jenom jednoho muže.“
„Hrabě jí vysvětlil, že nám dělal třetího do hry "Člověče, nezlob se!", která naštěstí ještě ležela na stole“, chechtala se Veronika.
„Milé dámy, lituji, že to takhle dopadlo“, řekl zklamaně Lery, „doufám, že jsme vás tím moc nezkompromitovali, co myslíte?“

„To je jedno, ale i kdyby, zítra jedeme stejně domů, takže nám to je celkem fuk“, mávla rukou Erika, „...a plnoleté jsme už taky.“
„Fajn, dámy, teď už jde jenom o to, aby mne ta fregata nenačapala až se budu propašovávat ven z domu, jinak vám to "Člověče, nezlob se!" dodatečně osladí!“
„S tím propašováním to nejde, hlavní brána je už zamčená, a sice až do rána do šesti“, zamítly tuto možnost obě dívky.
„Sakrblé, to abych si tedy ustlal na podlaze nebo v křesle.“
„Ale, pane komorníku,“ řekla překvapivě Erika „to není potřeba, podívejte se, naštěstí jsou naše postele tak široké, že se v nich dá pohodlně spát i ve dvou!“
„Ano, zavinila jsem to vlastně já“, uznala rychle Veronika, „a proto Vám přenechám svoji postel a lehnu si k Erice.“
„Já bych to sice rozdělil jinak“, poznamenal suše Lery, „ale coby dost přebytečný host se musím pochopitelně a rád podřídit svým milým, půvabně krásným hostitelkám...“

Ráno v šest se s dívkami rychle rozloučil a spěchal do hotelu, do odjezdu vlaku nezbývalo moc času. Na pokoji ho přivítal zuřící Beny: „Sám hrabě De Bill ti zabalil kufr, líný sluho,  aby nám to neujelo!“

„To snad není důvod k takovému vypěnění, hrabě. Já jsem vám věrně sloužil celý týden, coby živá rekvizita a kulisa a doprovázel Vás jako blbec na všechna vaše randez-vous!“

Beny se chytl za hlavu: „Lery, člověče, to snad není pravda jakou já mám smůlu! Co mi to dalo práce, celej tejden se snažím, utrácím prachy jak velmistr světa po kavárnách a restauracích, ta Veronika je žravá jak barakuda - a nakonec mne vyhmátne nějaká obstarožní fregata ve skříni! No, musel jsem ji podmáznout, aby to holkám nezavařila doma, zatímco ty’s tam byl až do rána, a vsadím se, že ti to s tou Erikou vyšlo!“ 

Lery pokýval rozvážně hlavou a řekl hlasem jako kdyby se omlouval: 

„Hmm, dělal jsem, co jsem moh'...a s tou Veronikou taky!“

https://youtu.be/4kRXZLpw6dk

Den BLBEC

Kdysi před lety, vím jen, že to bylo v pátek, jsem měl zase jednou takzvaný den BLBEC. Ráno jsem se na motorce cestou do práce vymáznul na olejové skvrně na asfaltu a za mnou jedoucí auto mě málem přejelo. Dopadlo to však dobře, narazil jsem si jen koleno a loket a rozbil sklo reflektoru. Večer, když jsem spěchal na schůzku, tak se mi jakýsi nevycválaný holub vytentoval na mé nové sako a zároveň i na temeno hlavy takovým způsobem, že jsem se musel vrátit domů, umýt si vlasy a vzít si jiné sako.

Na sraz jsem dorazil pochopitelně o víc než půl hodiny pozdě, takže Alenka už tam nečekala. Bylo to ještě v době pradávné, tedy před-mobilové, kdy telefonování bylo určitým luxusem a ve městě bylo jen několik sporadicky fungujících telefonních budek. Kromě toho jsem neměl na Alenu číslo domů, ba dokonce jsem ani nevěděl má-li telefon její matka, u níž od rozvodu bydlela. Čili, když jsme se nesešli, nedalo se to nijak napravit, jedině bych musel dojet k nim na Smíchov a nechat si vynadat, protože každá výmluva, která mě napadla byla neuvěřitelně přitroublá, včetně té pravdivé, se kterou jsem se ovšem chlubit nechtěl. Rozhodl jsem se, že to tedy nechám tak trochu vyhnít a zajdu si raději někam do kina. 
Na Václaváku v Alfě dávali premiéru jakéhosi italského filmu s tehdejší známou hvězdou Claudií Cardinal, o němž jsem slyšel, že má být výborný a tak jsem tam zamířil. Bylo však už beznadějně vyprodáno, čemuž jsem se ani nedivil, kromě toho, že už bylo pár minut po začátku. Jak jsem tam tak postával v pasáži a přemýšlel, co s načatým večerem, přišel ke mně jakýsi uhrovitý mladík a nabídl mu vstupenku se slovy: „Nechcete lístek, mám nejlepší místo do lóže na balkoně. Film ještě nezačal, teď právě běží žurnál.“
„Myslíte si, že film ještě nezačal?“, zaváhal jsem.
„Určitě ne, žurnál a reklamy zaberou dvacet minut“, ujišťoval mě nervózní mladík, na nějž opodál čekala netrpělivá dívka, „nechám vám ho o něco levnějc“, naléhal.
Rozhodl jsem se: „To není třeba, ukažte, beru ho za plnou cenu, co stojí?“

V kině jsem pak musel počkat na přestávku po týdeníku, než mě uvaděč pustil do lóže. Tam mě čekalo dnešní první příjemné překvapení. Na křesílku vedle mne seděla nápadně krásná bruneta, která si mě však okamžitě změřila podezíravým pohledem: „Promiňte, můžete mi říct kde jste vzal tuto vstupenku?“
„Tak zaprvé: Dobrý večer, vážená slečno“, řekl jsem uctivě i s trochou ironie, „tuto vstupenku jsem nikde nevzal, nemám ve zvyku krást, tu jsem si zcela poctivě koupil.“
„To vám nevěřím! Lístek číslo B-2, který držíte v ruce jsem společně s mým lístkem číslo B-1, zakoupila já sama, takže vám ho zřejmě dal Adam. Poslala jsem mu ho totiž v dopise“, řekla nabroušeným hlasem.

„Slečno, já žádného Adama neznám, kromě toho v ráji. A opakuji, že tento lístek jsem od nikoho nedostal, ale za těžké prachy si ho zakoupil sám od nějakého puberťáka tady přímo před vchodem do kina“, řekl jsem i já stejně důrazně a protože světlo v sále už pozvolna dohasínalo, dodal jsem, „podívejte, film už poběží, nebudeme to teď řešit, slečno...“
„Já to ale potřebuji vědět, jak vypadal ten pán, co vám to prodal“, řekla takřka prosebně.
„Nebyl to žádný Adonis, měl uhry a ráčkoval“, mávl jsem rukou.
„Tak to byl přece on!“, dívka emotivně zvýšila hlas.
„Ne-ne, podle vzhledu to nemohl být Adam, ba ani ta jeho dívka nevypadala na Evu.“
„Cože, on tam byl s dívkou?“ otázala se žárlivě.
„Ano. Ovšem ta nebyla ani zdaleka tak krásná jako vy. Kam se na vás hrabe!“
„Ten skunk, a ještě na mém lístku vydělal! Toho bude litovat!“, řekla vzrušeně.

Po skončení filmu, když jsme spolu vycházeli z kina, zavěsila se do mne a šeptla: „Támhle stojí Adam s mojí kamarádkou Sylvou, neotáčejte se tam, já chci aby žárlil.“
Pochopil jsem hned její ženskou hru: „Aha, já chudák, mám být něco jako projímadlo na jeho žárlivost, ale jo, já to klidně beru.“
„Díky, jste fajn, mohli bychom si zajít někam na decku, třeba tady do té vinárny? Prosím, Adam bude šílet! A zejtra za mnou přileze po kolenou a bude mě prosit, abych se k němu vrátila, víte on je chorobně žárlivý, proto jsme se už, nevím ani kolikrát, rozešli.“
"A vždycky marně..." doplnil jsem suše její větu.
Sotva jsme usedli k malému stolku pro dva, představili se vzájemně. Já jsem jí dal svoji vizitku a ona vizitku nemajíc, řekla pouze: „Já jsem Iveta Kunstová, moji známí mi říkají Ivčo“, a já dodal: „Moji známí mi říkají Tome“. Objednali jsme si dvě deci vína, když jsem vtom zahlédl, že do lokálu vstoupil Adam, tentokrát bez dívky a rozhlíží se kde jsme.
„Když se otočíte, Ivetko, uvidíte svého hrdinu in natura – to je náhodička, co?“ Dívka sehrála úlek docela přesvědčivě a mladík energicky zamířil k našemu stolu.
„Dobrý – več-er“, hlas se mu trošku zadrhl a na moji adresu dodal hrozivě, „nemám vůbec rád, starý pane, když mi někdo fušuje do mé dívky!“, řekl světácky.
„Já zas nemám rád, milý chlapče, když mne někdo ruší u stolu, udělej čelem vzad a vypadni, co možná okamžitě!“

Adam zrudnul a přešel do vyhrůžek: „Pojď ven a tam si to vyříkáme! Upozorňuju tě, že umím judo!“, rozčílením mu přeskakoval hlas do různých tónin.
Otočil jsem se k dívce: „Tak, přesně až potud jste to narežírovala docela dobře, ten blbeček se chce se mnou prát a netuší, že jsem mistrem Evropy v boxu“, blafoval jsem. „Chtěla jste zřejmě, aby se o vás dva kohouti poprali, ale tuhle radost vám já neudělám. Naopak zachovám se ve vašich očích zbaběle, přenechám tuto židli vašemu hrdinovi a odejdu.“ Vstal jsem a hodil na stůl stovku: „To je na zaplacení naší útraty.“ Načež jsem se otočil na Adama:
„A ty si pamatuj, že ti do tvé dívky vůbec nefušuji, tuto schůzku zinscenovala ona sama. K tomu ti přidám přátelskou radu, jako lék na tvou chorobnou žárlivost, říkej si často těchto sedm slov: "Kdo oře pole mé, šetří pluh můj! Dobrou noc vespolek a bavte se dobře.“ Načež jsem se přece jen rozjel na Smíchov opožděně se omluvit Alence a ta mne velkoryse a se smíchem vzala na milost.

https://youtu.be/k8o62VfMNUk