26 prosince 2008

Dámská volenka ve Vltavě

V mládí člověk vyváděl leccos a tak se také stalo, že jsem se mimo jiné pokusil napsat i nějakou básničku, což mi ale vůbec nešlo. Sám jsem to v zápětí uznal a nechal toho. Až jedna dívka mne svým neodolatelným způsobem donutila stát se básníkem proti své vůli a napsat báseň „z voleje“ a to jen specielně pro ni. Stalo se to tak...

Chodíval jsem tenkrát občas v neděli tančit na takzvané odpolední čaje do kavárny „Vltava“ v Revoluční třídě u Štefánikova mostu. V té době jsem ještě, tak jako skoro všichni věřil, že kouření je společenská nutnost a protože jsem moc neoplýval financemi, kouřil jsem jenom levné Lípy. Jednou za měsíc jsem si ovšem dovolil luxus jedné krabičky amerických cigaret, Pall Mall nebo Rothmans, které jsem pracně vyžebrával po různých hotelových recepcích. Stály sice 10x víc než Lípy, ale byl to můj sváteční požitek, na který jsem se celý týden těšil.
V kavárně Vltava vždycky hrával nějaký dobrý taneční orchestr a chodila tam celá mračna slušných dívek. Jednou za odpoledne byla vždy ohlášena „dámská volenka" a tenkrát pro mne přišla jakási něžná dívenka v bleděmodrých šatech.
Při tanci nejprve dlouho mlčela a já se snažil udržet hovor na téma počasí, až konečně to nevydržela ona a řekla mi tajuplně: „Já jsem vás hned na první pohled poznala i když jste si změnil účes..."
Byl jsem dost překvapen a řekl: „Milá krásná, slečno, Evo..."
„Naďa", opravila mne dívka.
„Promiňte, začnu znova: Milá krásná, slečno Naďo, nenapadá mne odkud byste mne mohla znát, já vás vidím prvně v životě a protože vím, že bych určitě vaši půvabnou tvář nikdy nezapomněl, musíte se mýlit!"
„Vy mne znát nemůžete, já nejsem vůbec známá, ale vy jste, takový slavný básník a spisovatel, toho zná přece kde kdo a dokonce i v cizině!"
„Eéé", vydechl jsem údivem, „tak já, že jsem světoznámý spisovatel? Slečno, nepletete si mne s Hemingwayem nebo s Remarquem!"
„Ne, vy jste přece Pavel Kohout a prosím vás, teď mně neříkejte, že to nejste vy, já mám vaši fotku - takhle velikou z novin - a mám ji na zdi v mém pokojíčku!"
Hudba dohrála a já ji odváděl ke stolu, snaže se jí vysvětlit, že obrázky v novinách jsou tak nejasné a hrubozrnné, že by si mě právětak mohla splést se Šemíkem..."
„Počkejte, moment", dívka vyndala ze své kabelky malý fialový památníček a podala mi ho se slovy: „Prosím, napište mi sem třeba jen krátkou básničku, ale jenom pro mně, prosím, prosím, udělejte mi to k vůli..."
„Podívejte se, vyřešíme to jinak, pojďte si se mnou sednout támhle k mému stolu, zvu vás na šálek kávy a při tom vám napíšu tu básničku a ručím vám za to, že mi okamžitě uvěříte, že Pavel Kohout nejsem."
„Tak jo, já to jen řeknu holkám u stolu a přijdu za vámi!", špitla dívka. 


U stolu jsem jí nabídl mimo kávy také americkou cigaretu Pall Mall a začali jsme spolu diskutovat o všem možném. Vzhledem k jejímu útlému věku jsem si také dovolil se jí zeptat na její věk: „Slečno, prosím, prozradíte mi kolik je vám let? Odhaduji asi šestnáct, ne?“
„Je mi už sedmnáct a půl“, řekla hrdě.
„To je opravdu krásné stáří“, řekl jsem uznale, „mně je už dvaatřicet!“
I když jsem se snažil odvádět její pozornost na jiná témata jako je divadlo nebo film, bylo vše marné. Ona mě sice zaujatě poslouchala a hleděla na mne svýma obdivujícíma očima, na rtech majíc tajemný úsměv téměř Mony Lízy, ale trvala na svém, abych napsal pro ni tu báseň. Co mi zbylo jiného než dívence vyhovět.
Dívaje se na stolní desku s popelníčkem, začal jsem, hledaje inspiraci, nad touto banalitou filozofovat: „Podívejte se, Naďo, co vidíte tady před sebou na stole?"
„Hmm, popelník s vajglama", řekla dívka neromanticky.
„Správně, vy jako realistka, vidíte tento popelník pravdivě, jako poněkud zapáchající odpad určený k vyhození. Pavel Kohout, coby socialistický umělec, by napsal třeba: „Rudé a bílé průvody mužů a žen, nebo: Až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí...!



Kdežto mně, romantikovi-diletantovi napadne ku příkladu následující příběh. Představím si, že jsme spolu strávili krásnou noc v mém malém útulném pokojíčku a když jste za ranního kuropění odešla, začal jsem pod tímto dojmem básnit:

Dva nedopalky cigaret na popelníčku zbyly,
jeden je rudý jak tvůj ret a druhý sněhobílý.
Bylas tu také dívko má, nebyl to jenom klam?
Nedopalky mi napoví, že jsem tu nebyl sám...

Dívka zaslzela radostí a já sám jsem najednou pocítil takové hřejivé teplo, že jsem tím snad udělal dobrý skutek. O pár dní později jsem k tomu zkomponoval melodii, našel akordy a byla z toho docela ucházející píseň.
Jaké však bylo moje překvapení když jsem o deset let později objevil, že se tato moje melodie objevila pod názvem "Un ora sola ti vorrei" v americkém filmu Avanti! s Jack Lemmonem a Juliet Millsovou.

(Český název: „Nebožtíci přejí lásce").

Samozřejmě, že se tím opět jen potvrdilo, jak říkají V+W, že život je jen a jen samá náhoda, protože:
a) moje píseň to nemohla být, tu jsem dodnes nikdy nikde nezveřejnil,
b) já jsem od nich nemohl opisovat, napsal jsem to o osm let dříve.

A tady je ta "moje" melodie:


16 listopadu 2008

Zpřetrhané vztahy...

Vzpomínka na Křivoklát II.
Tento příběh zcela logicky navazuje na srpnovou story „Sedmnáctka“.

Sedmadvacet dlouhých let emigrace narušilo veškeré vztahy mezi všemi mými kamarády, příbuznými i známými, někdy jen dočasně, jindy naopak nenapravitelně. Tak třeba můj bratranec Pepa, žijící celý život, tak jako jeho rodiče na Křivoklátě, nebyl nikdy velký psavec, měl potíže s gramatikou a když se mu nějaká dívka jeho snů vysmála, že jí napsal v dopise: „U nás bil včéra velkej výtr.“, zapšknul se a co možná se každému psaní vyhýbal. Tak se stalo, že rovněž na mé dopisy a pohledy z emigrace ani jednou nezareagoval, až mě to naštvalo a přestal jsem mu psát taky.

Ihned po sametové revoluci, kdy jsem opět směl navštívit svoji vlast, jsem začal navazovat zpřetrhané pletivo vztahů. Bylo to někdy docela zajímavé a vzrušující, někdy ovšem došlo ke zklamání. Ta doba odloučení je moc dlouhá na to, aby se lidé neodcizili. Nejprve jsem navázal styk s přáteli v Praze, s nimiž jsem si po celou dobu dopisoval a tedy znal i jejich adresy a potom jsem se rozhodl zajet za bratrancem.

Byl krásný slunný červnový den, když jsem zase po tolika letech jel z Prahy na Křivoklát, ovšem už nikoliv na kole, jako kdysi za mlada, ale autem. Nejprve nastalo hledání, kde můj bratranec bydlí. Naštěstí je toto městečko tak malé, že se dalo doptat dle jména. Byl jsem v první chvíli zaskočen, když mi na moji otázku: „Dobrý den, paní, nevíte kde zde bydlí Čulíkovi?“, bylo odpovězeno: „Mladý nebo starý?“
Hlavou mi projelo, že staří Čulíkovi byli přece má teta se strýcem, ale ti už jsou dávno po smrti. Teprve pak jsem si uvědomil, že těmi starými je teď zřejmě míněn můj bratranec se ženou a mladí budou patrně už jejich děti, které vůbec neznám.
„Ano, já hledám ty staré“, řekl jsem po malém zaváhání. Paní mi ochotně ukázala kam mám jet a já se dostal k jakémusi domku bez čísla a bez jmenovky u zvonku. Zazvonil jsem jak popelář a ve dveřích se objevila široká rozevlátá bělovlasá žena v červeném županu: „Koho hledáte?“
Ze svatební fotografie mého bratrance jsem věděl, že si tenkrát vzal jakousi hubenou černou dívku, proto jsem se zeptal opatrně a nepřímo: „Prosím vás, bydlí tady Čulíkovi?“
„No, to sme my, přece!“ Pak se objevil Pepa na zápraží a vše se objasnilo, ano, ta hubená černovláska byla nyní bělovlasou boubelkou.
Pak jsme si s Pepou hezky popovídali, já věda, že on chodil rád na ryby, jsem mu přivezl z Německa nějaké rybářské náčiní a dobré cigarety, pro jeho manželku pikslu kávy, čokoládu a víno. Potom jsem je pozval do nejbližší hospody na oběd a při té příležitosti padla i moje otázka, zdali zde ještě žije moje dávná láska Jaruška. „Samozřejmě, že tu žije“, řekl Pepa, „je sama, děti bydlej nevím kde jinde a vona je už dávno vdova“.

„Pepo, člověče, já mám nápad!“, ťukl jsem se do hlavy, „ukážeš mi kde bydlí, zajedeme tam spolu, já mám auto s německou poznávací značkou, ona mě po těch třiačtyřiceti letech určitě nepozná, ty si vymyslíš něco co od ní chceš a mě představíš jako nějakého Němce, co sem přijel na dovolenou. Já budu do toho kvákat strašně špatnou češtinou, jako: »Já mnela česky bábička, ja byla dycky dóbra sokolóvna!«, chápeš, co to bude za fór?“
„Nojo, ale proč tam jako za ní jdu s tím Němcem?“, ptal se oprávněně Pepa.
„Třeba něco jako od spolku hasičů, pozvání na ples, nebo tak něco...“
„Teď v červnu hasičskéj ples, to je blbina! Ale počkej, von ten náš spolek dobrovolnejch hasičů vybírá sponzorský dary na novou stříkačku. Tady totiž dost nedávno hořelo a zrovna ten obecní barák, kde dříve bydleli naši. Nežli přijeli hasiči až z Rakovníka, tak úplně vyhořel, že se musel zbourat, teď je tam parkoviště.“
„Výborně, a zeptáš se jí jestli chce třeba taky přispět a zdůrazníš, že já jsem už sponzoroval tisíc marek a teď spolu objíždíme všechny lidi dobré vůle!“
Pepova žena k tomu jen podotkla, že ona ale s námi k Jarce nepojede, protože jí to připadá jako u blbejch. Ihned a rád jsem s ní souhlasil.

Po obědě jsme tedy oba usedli do mé stříbrné Mazdy, která v té době a v tomto kraji působila zcela exoticky a Pepa mne navigoval k domku Jarušky. Ještě jsme si rychle zopakovali scénář a v napětí jak se nám povede naše divadélko, jsme vystoupili z auta přímo před jejím hezky udržovaným domečkem.
Po zazvonění se pohnula záclonka v horním malém okénku, ve kterém se objevila šedovlasá, dosud však hezká hlavička Jarušky, načež se ozval, jako za mlada, její impulzivní výkřik: „Jůů Mirek!“

Tím nám ovšem totálně znemožnila náš nastudovaný výstup, ale mně to lichotilo, že po třiačtyřiceti letech mě okamžitě poznala.
Bylo vidět, jakou má radost a hned nás pozvala nahoru na kafe a bábovku. Při té příležitosti jsem jí vylíčil, jak jsem jí tenkrát šíleně miloval, ale nikdy - až teď s malým zpožděním - jí o tom nic neřekl.
Naše zpřetrhané vztahy byly v tomto případě znovu navázány...


...A vzpomínka po dalších letech:
http://mirtoms.blogspot.com/2010/04/byli-jsme-ctyri.html

01 října 2008

Záhadný Andy

Televizní moderátorku pořadu "VIP na tapetě", Gitu Sanderovou potkalo dnešního dne podivné překvapení. Její asistentka jí ohlásila návštěvu jakéhosi pana Andrease Hellera, který sice nemá termín, ale domáhá se s ní nutně promluvit, je to prý věc životně důležitá.
„Pusťte ho tedy dál, já už se ho nějak zbavím“, vzdychla si Gita.
„Dobrý den, já jsem Andreas Heller, prosím o tři minuty vašeho vzácného času.“
„Prosím, poslouchám“, řekla Gita a podívala se na hodinky.
„Jsem Čech bydlící v Německu a nedávno jsem se v časopise dočetl něco o vašem pořadu o těch –é– tapetách. Vtom, jako když mě blesk praští, jsem vás poznal... tedy, abych to řekl přesně – skoro určitě poznal.“
„To je ta nejtuctovější záminka, kterou slýchám, milý pane, očekávala bych od vás něco originálnějšího“ , řekla otráveně.
„Ne-ne, jestli se totiž váš otec jmenuje Jan a matka Ema a bydleli jste před cirka třiceti roky v Mnichově, tak v tom případě jste vy opravdu má sestra!“
„Pozor, milý pane, otec je sice opravdu Jan, a matka, která už bohužel nežije se jmenovala Ema a v Mnichově jsme také bydleli, jak jste se patrně dočetl někde v bulváru, jenže já nemám žádné sourozence! To je laciná finta, máte smůlu, sbohem“, řekla Gita a stiskla knoflík na sekretářku: „Anito, ten pán odchází!“
Heller se otočil na přicházející dívku: „Anito, bratr vaší paní šéfové tu ještě moment zůstane, prosím, přineste nám dvě kávy!“ Dívka opět poslušně vycouvala.
„Tedy to je drzost přímo kolosální!“ Gita vyskočila z křesla.
„Klid, Brigito, já tady mám důkaz, podívej“, Heller vytáhl z kapsy list papíru, „a můžeme si klidně tykat, vždyť jsme opravdu sourozenci!“
„Ukažte“, Gita mu vytrhla jeho papírek, na němž byla jen jedna věta, napsaná nepochybně otcovou rukou:
Jan Sander, narozený 7.5.46, stvrzuje tímto, že bude po dobu 18-ti let platit na konto Lucie Hellerové, narozené 19.11.56 měsíční podporu 150,- DM, za předpokladu, že se L.H. neobrátí na soud o alimenty. Mnichov, dne 13.12.1980... (podpis Jan Sander)
Brigita těžce dosedla za stůl:
„Kde jste to vzal?“
„Moje matka byla loni v nemocnici a já jsem čirou náhodou, při hledání knoflíků v šití, narazil na krabici se starými dopisy. Na jedné zalepené obálce stálo: Otevřít až po mé smrti. Zvědavost mi nedala a já to nad párou otevřel. A tohle je kopie toho, co jsem tam našel.“
„Řekl jste o tom matce?“, zeptala se vzrušeně Gita.
„Ne, neměl jsem odvahu, zalepil jsem to a dal zpátky. Bylo mi to trapné. Od malička mi matka tvrdila, že můj otec zmizel a nic jí neplatil. Jediné co o něm ví, že je ženatý, má dceru Birgit a žije bůhví kde v Jižní Americe. V mém rodném listě stojí jen: otec neznámý...“ Vzdal jsem se dalšího vyptávání, cítil jsem, že matku každý můj dotaz nervuje. Až teprve teď, po objevení článku v novinách o tobě jsem se rozhodl jet do Prahy. Máti chtěla jet se mnou, bydlíme tu u jejích příbuzných, ale o tobě ani o mém detektivním pátrání nic netuší.“
„A hodláte jí to teď říct?“ Gita byla nervózní jako před živým vysíláním.
„Brigito, tykej mi už konečně, jsme přece normální sestra a bratr!“
„Já tomu pořád ještě nemohu uvěřit..., kdy jste se narodil?“
„26. října 1980, už taky nejsem nejmladší“, řekl a pokýval hlavou.
„No to je čím dál horší, já jsem se narodila 29. ledna 1980!“
„Proč horší? Že jsi starší než já?“, rozesmál se Andreas.
„To ne, ale to znamená, že můj otec...“
„Pozor, náš společný otec“, opravil ji.
„Já chci říct, že můj otec měl poměr s tvojí matkou v době když moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jasné, zda ten porod přežije. To je opravdu hnus, to mu musím tvrdě vytknout ještě dnes. Celý život jsem si otce vážila jako čestného člověka, a teď tohle - přetvářka a lež!“ Gita byla celá bez sebe: „Chudák máma nic netušila a byla mu celý život věrná, to mi řekla ještě před smrtí před dvěma roky.“

Sekretářka donesla dvě kávy. „Anito, teď nejsem pro nikoho k mání, žádné telefony a tak, ten odpolední termín u zubařky přesuň, prosím, na příští týden.“
Anita se potutelně uculila: „Ano, paní Sanderová, to chápu.“
„Brigit, každý člověk někdy selže, nedělej z toho takovou aféru“, Andreas se ji snažil uklidnit, „víš co, pojď, půjdeme spolu to naše setkání oslavit, zvu tě na dobrý oběd.“
Gita se konečně usmála: „Andy“, zakroutila hlavou, „smím ti tak říkat, bráško?“
„Ano, a od nynějška se už nikdy neztratíme, slib mi to a dej mi pusu!“
Brigita ho políbila na tvář: „A co vlastně děláš, čím jsi, kromě toho, že jsi můj záhadný bratr?“
„Jsem takový zatím málo známý pisálek a ilustrátor.“
„Hm, to jde. Umělec!“, řekla s nádechem lehké ironie.
Oběd se protáhl na dvě hodiny a stále si měli co povídat. Načež Andreas doprovodil Gitu až před dům, ale nahoru si zatím netroufal jít. Ona také usoudila že musí napřed otce trochu psychicky připravit a potom se uvidí.

Doma pak rázně a bez okolků začala okamžitě s tvrdým výslechem otce: „Jene“, říkala mu tak jako její matka, na jeho přání po její smrti, „proč jsi celý život tutlal, že máš nemanželské dítě?“
„Tak už i tohle jsi vypátrala, Giti?“, řekl vzrušeně.
„Nereaguj na otázku otázkou! Nejsi přece slizký politik!“, kladla důraz na každé slovo.
„Ano, zatloukal jsem to, kvůli tvé matce, kterou by tahle pravda moc bolela a věř mi, že jsem tím trpěl taky. Nechci se tím omlouvat, ano, byla to ode mne podlost. Už je to tak dávno, že to snad ani není pravda, ale vyzpovídal jsem se z toho v mé závěti. Jinak jsem jí byl celý život věrný, až na tento jeden jediný úlet v oparu silvestrovské noci.“
„Jene, lžeš, už zase lžeš! Proč ani teď po tolika letech nemluvíš pravdu? Ty’s měl milenku v době, kdy moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jisté, jak ten porod dopadne! Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě!“

„Takhle to nebylo! Nevěrný jsem jí byl, ano, a sice na našem firemním Silvestru, Ema tam se mnou s tím velkým břichem už nechtěla jít, stalo se to potom v noci s jednou servírkou v hotelu Adler, Lucie se jmenovala, porod byl o měsíc později, jak víš, 29.ledna. Já jsem byl skoro po celou dobu u tvé matky, právě proto, že jsem měl černé svědomí. Věděl jsem, že jestli porod špatně dopadne, budu si to do smrti těžce vyčítat.“
„A ta servírka tě asi svedla, že jo“, řekla Gita kousavě.
„Ne, Gituš, byl jsem mladý a Ema měla problémy s těhotenstvím tak značné, že jsme nejméně půl roku nemohli mít sex...vím, že ani to mě neomlouvá, ale snad je to aspoň jakási polehčující okolnost,... ale jestli mi to nevěříš, moc by mne to bolelo.“
„A neměl jsi s tou Lucií ještě něco potom, někdy později, třeba v únoru?“, kombinovala Gita.
„Ne, to vylučuji!“, řekl naprosto rozhodně Jan, „nevěrný jsem byl jen jednou!“
„Ale potom by musel nutně lhát Andy!“, Brigita se ťukla do čela, „deset měsíců těhotenství, to je biologický nesmysl“, vyskočila z křesla a běžela k telefonu. Jan nic nechápal.

„Andy, ty ses nemohl narodit koncem října, ale patrně už koncem září!“, spustila Gita.
„Drahá sestřičko, přece nejsem zbrusu blbej“, reagoval Andreas.
„Je tu zádrhel, prosím tě, přijeď hned k nám a vem sebou matku, občanku, pas nebo rodný list! Chci vás představit na-še-mu otci a musíme si vysvětlit, kdo tady vlastně blábolí z cesty. Matce řekni, že se jmenuju Orlová, že jsme se do sebe zamilovali na první pohled a nakukej jí třeba, že se budou dnes u nás konat zásnuby. Přijeďte rychle, vezmi taxíka!“
„Už letíme helikoptérou! A s tou láskou na první pohled to fakticky souhlasí!“, chechtal se Andy.

Načež Gita vylíčila otci jak se dnes, až takřka na stará kolena, seznámila se svým bratrem a přiznala, že je Andy docela sympatický: „Nechápu ovšem, že by si nepamatoval své datum narození. To je buďto vrchol sklerózy, nebo je to určitá jeho slabomyslnost!“
Nervózní Jan chodil po bytě sem a tam: „To chce klid, Gituš, uvidíš, to se určitě vysvětlí až přijedou.“ Ty dvě hodiny čekání jim oběma připadaly nekonečně dlouhé a když konečně dorazili, byl Jan poněkud zklamán.
Lucie ho nepoznala a spustila vodopád slov ihned ve dveřích: „Promiňte pane Orle, já jsem Lucie Hellerová, tady můj syn Andreas se asi zbláznil a dotáhl mě k vám, prý na zásnuby, což je mi opravdu trapné. Tvrdí mi, že se dnes s vaší dcerou do sebe zamilovali na první pohled! Já tomu prostě nemohu uvěřit. To je přece šílenství! Co tomu říkáte vy?“

Jan uvedl hosty do obýváku a promluvil diplomaticky: „Milá paní Hellerová, posaďte se prosím, sem na gauč, aby to s vámi, promiňte, nešvihlo. Mé jméno není Orel, což je německy Adler, ale tak se jmenoval jistý hotel, ve kterém kdysi pracovala nápadně krásná česká servírka Lucie.“
„Ach, né...“, Lucie si oběma rukama zakryla ústa.
„Ano, ano, krása zůstala“, řekl Jan, „a také naši mladí jsou krásní sourozenci. No, a já jsem obyčejný starý omšelý balvan Jan Sander.“
„Této chvíle jsem se celý život bála“, vzlykla Lucie, „ale jak je to možné, že se ti dva našli, taková děsná neuvěřitelná náhoda!“
„Já jsem té neuvěřitelné náhodě dost napomohl, mami, dík tomuto papírku“, řekl Andreas a vytáhl z kapsy již celý pomačkaný Janův úpis a dal jí jej přečíst.
„Milá Lucie“, začal Jan, „vraťme se o tu řadu let nazpět a pokusme se vyprávět zde našim dospělým dětem, jak se to tenkrát vlastně seběhlo. Mají na to právo. Navrhuji pochopitelně tykání všichni všem, a pak to půjdem někam řádně oslavit!“
„Jane -é- ty totiž...já to...“, zmatená Lucie potlačovala slzy.
Gita nalila koňak do čtyř napoleonek: „Milí rodičové, my děti, vás vítáme do naší rodiny!“
„Tak, a teď už jen zbývá vysvětlit tu záhadu s mými narozeninami", řehtal se Andreas, "vypadá to tak, mami, že je buď chyba v papírech a nebo jsem vo měsíc přenošenej...!“
Lucie se rozplakala naplno. Slzy se jí valily do bujného výstřihu a ona je nestačila utírat: „Jendo, promiň, já se tak stydím – já se strašně stydím – ale Andreas není tvůj syn!“
Andreas zatleskal: „Bravo, mami, tak to se ti povedlo!“
„Jane, odpusť mi to, já jsem byla tenkrát v hrozně bídné finanční situaci a k tomu všemu mne ten gauner, ten úplně bezcharakterní Bruno, opustil a zmizel někde v Paraguayi... nebo kde... Když už jsem si nevěděla rady, vyhledala jsem tě...a nalhala jsem ti, že je to tvoje dítě. Byl to můj jediný životní podvod. Ty peníze ti ale teď všechny do halíře vrátím!“
Jan mávl rukou: „Čert vem ty alimenty, neplatil jsem je holt na svého syna, ale možná na svého budoucího zetě!“
„Gito, slyšíš to?“, zajásal Andreas, „my dva jsme naprosto vzájemně si cizí lidé! To je přece ideální, my bychom tudíž mohli...“
„Spolu normálně chodit“, dodala Gita a sedla si mu na klín. Načež se otočila k otci: „Jene, křivdila jsem ti, to je mi líto, moc se ti omlouvám...“
„A Jendo, ani ty se na mne nezlob-íš?“, Lucie se zajíkla.
„Proč bych se zlobil?“, řekl Jan klidně, „aspoň nevypadám v očích našich mladých jako notorický sklerotik, který už zapomněl, kdy a kde se zapomněl!


http://www.youtube.com/watch?v=AY62QByUYJQ

22 srpna 2008

Screwball comedy?

Měl jsem kdysi dávno kamaráda Jozífka, Josefa, Pepíčka, Pepu, kterému jsem ovšem na jeho přání musel říkat Joe. Ačkoliv jsem o to nestál, on začal říkat mně Miki. Já jsem sice tuto jeho chiméru nechápal, ale přesto respektoval a tak jsem se prý stal pro určitou dobu, asi tak dvou let, takzvaně jeho nejlepším kamarádem. Mimo tuto nevinnou úchylku, měl Pepa jeden zvláštní povahový rys. Vymýšlel si různé bláznivé komedie a zápletky podle vzoru hollywoodských screwball comedies za účelem nevšedního seznamování se s neodolatelnými ženami.
Jednou ho napadlo zinscenovat obrovskou zápletku, do níž jsme byli zapojeni mimo jiné i já a moje sestra, jenom proto, že se mu Blanka líbila. Vymyslel si to ovšem tak rafinovaně, abychom o tom my dva nic nevěděli a byli pak ve finále patřičně překvapeni. Věřil, že se možná do něj moje sestra zcela vášnivě zamiluje a vše skončí happy-endem.
Jeho kolegyně v práci Zdena mu vlastně nevědomky vnukla onu prvotní myšlenku, když mu vyprávěla o tom, že její rodiče odjeli na dovolenou mimo republiku, takže ona má celou jejich přepychovou chatu na Sázavě sama k dispozici. Rozhodla se společně se svými dvěma kamarádkami a jejich kamarády, že uspořádají o příštím víkendu obrovskou párty s táborákem pro celkem šest lidí, tedy včetně jejího přítele Milana.  Už se rozjely přípravy, co každá obstará a nakoupí, když Zdena náhodně přistihla svého Milánka při nevěře s nějakou fuchtlí.  Udělala s ním krátký proces a rozešli se.
„A tak je nás teď jenom pět a já jsem tím pádem lichá!“ řekla Zdena Pepovi po pravdě.
„No, Zdeničko, není nic jednoduššího, než když pozvete mne a bude nás šest do páru jako v té písni Já mám devět kanárů“, zajásal Pepa.
„Pepíčku, nezlobte se, ale to já nemohu, vždyť se vlastně známe jenom jako kolegové a vy –ehm, jak bych vám to řekla, abyste se neurazil. Vy to přece víte, že nejste můj typ...“
„Pozor, Zdeni, právě mám daleko lepší nápad! Já vás seznámím s mým kamarádem, Mikim, on hraje bezvadně na kytaru a má sestru, která výborně zpívá dokonce s nějakým jazzovým orchestrem a kdyby ji vzal sebou... S těma máte postaráno o živý program!“
„Ne, Pepíčku, to je nesmysl, vždyť se vůbec neznáme a kdo ví jestli by oni chtěli přijít a pak by nás byl stejně zase lichý počet sedm“, mávla rukou Zdena.
„Kdybych se tam, ale o něco později objevil nečekaně já, jako deus-ex-machina, bylo by nás právě osm! No, řekněte, Zdeni, není to přímo ideální?“
„Vy a ta Blanka máte o sebe asi zájem, že jo?“
„Ano a jakej! Eminentní! To byste koukala, Zdeni“, pokyvoval hlavou Pepa.
„Já, ale, Pepíčku, takovéhle hurá-akce nemám ráda, půjčím asi těm dvěma párům chatu a zůstanu doma – a bude to vyřešeno.“
Pepa viděl, že se jeho geniální zápletka bortí a rychle připojil pro ni další řadu výhod: „Zdeničko, vůbec nic nemusíte riskovat. Ani to, že vám ovínění přátelé ve vaší nepřítomnosti zdemolují chatu, ani to, že Mikiho neznáte. Podívejte se, dáme si někde sraz, já se tam sejdu s nic netušícím Mikim a vy tam jakoby náhodou půjdete kolem a já vás představím. Náhodou budete mít chvilku času navíc a já vás náhodou oba pozvu někam do kavárny na kafe. Potom se vzdálím na WC a vy budete mít možnost, pokud by se vám Miki zamlouval, pozvat ho i jeho sestru na váš chatový mejdan, při čemž on nebude vědět, že já to vím. V opačném případě ho prostě nepozvete, takže lautr všechno záleží jen a jen na vás! “

Po tomto masivním zpracování Zdena souhlasila a my se pak se sestrou, nic netušíce, dostali do jeho scénáře. Příští den mi zavolal Josef-Joe do práce, že bychom se mohli odpoledne po práci sejít třeba na stanici u Jiráskova mostu. Neměl jsem nic proti tomu, řekl jsem si: „Proč ne, mám to při cestě domů.“
Už jsme stáli s Pepou asi deset minut u zábradlí Jiráskova mostu a on mi na moje dotazy, co tu vlastně děláme a kam půjdeme, vyhýbavě odpovídal, že ještě sám neví přesně a musí si to rozmyslet. Na to jsem mu řekl ultimativně: „Joe, nemám rád dlouhé rozhodování, buďto se vyžvejkneš, nebo jedu příští tramvají domů!“
Vtom jsem ale spatřil ze smíchovské strany po mostě přicházející moji známou Alici: „Ahój, mávala mi, co tady děláš?“ Josef vyprskl tiše jedovatou slinu: „Čert vem tu škebli!“
„Ahoj Alice, to je náhodička“ řekl jsem jí mile, „já tady jenom čekám až se můj kamarád Joe rozhodne, co asi tak chce dnes podniknout...“
„Tak já vám dám návrh, pánové, pojďte tady dolů do zahradní restaurace v Mánesu, slyšíte jak tam báječně hrajou?“ Josef se zatvářil jako když kousne do citronu, vtom se ale jeho tvář jakoby zázrakem rozjasnila a on zvolal pateticky: „Jaká to náhoda!“ Z tramvaje číslo osmnáct právě vystupovala celkem atraktivní dívka Zdena.
 Po krátkém představovacím rituálu jsme se všichni shodli na tom, že si půjdeme zatančit do zahradní restaurace Mánes na Žofíně. Já jsem si z toho pro sebe vydedukoval, že zde Pepa zřejmě čekal na Zdenu a nevím proč mi to nechtěl říct.
Když pak spustila hudba, vyzval jsem Alici na tanec, zatímco Pepa se Zdenou zůstali sedět u stolu. Alice si všimla, že si ti dva něco šuškali. Teprve když jsem už podruhé chtěl jít s Alicí na parket, zasáhl Pepa: „Hele, Miki, to nevíš, že je slušností gentlemana pozvat postupně na tanec všechny dámy sedící u téhož stolu?“
„To bych sice rád udělal“, řekl jsem, „ale jelikož ty sám jsi se slečnou Zdenou tančit nešel, tak jsem si řekl, že asi dáma tančit nechce.“
„Ne, naopak, Zdenička tančí děsně ráda, ale já jsem k ní moc mrňavej“, zavrčel Josef.
Věc se tedy vysvětlila a já jsem vyzval k tanci Zdenu. Té už to bylo tak trochu trapné a při tanci mi řekla: „Víte, já bych se vás ráda chtěla něco zeptat tak, aby to Pepíček neslyšel.“ Načež mi vylíčila celou akci mejdanu na chatě a zakončila to pozváním mne i eventuálně mé sestry na tuto párty, kde bychom mohli něco předvést jako táborákový program. Dala mi na sebe telefon, abych jí zítra zavolal jak jsme se rozhodli. Před Pepou ale ani slovo, ona totiž nechce, aby on o tom věděl. Má prý pro to své ryze osobní důvody.

V sobotu odpoledne pak nastala nevšední situace v tom smyslu, že jsem vyjel defacto poprvé s vlastní sestrou na novém skůtru na výlet.
„Hele, brácho, jeď opatrně, vezeš vzácné zboží“, řekla mi když jsem to našlápl.
„Jo, ségro, vím, že máš na zádech mou kytaru, tak kdybychom náhodou bourali, ochraňuj ji svým vlastním tělem, stála šest tisíc!“
Na chatě nás však uvítala jenom samotinká Zdena, ty dvě její kamarádky se svými protějšky to vzdaly a odjely někam do Maďarska. Zeptal jsem se jí, jestli se tedy nic nekoná a ona nás utěšila, že se plánovaný počet osmi lidí smrskne na čtyři, což by nemuselo vadit. Jídlo i pití je připraveno a jeden pán, jako nečekaný zlatý hřeb večera, dorazí určitě, jenom o něco málo později.

Zapálil jsem tedy táborák a začali ve třech zpívat a hrát, hlavně trampské písně, dívky ladily dokonce i ve dvojhlase. Když ale ani za hodinu ten tajemný muž nedorazil, zeptal jsem se Zdeny, o koho vlastně jde? Zdena nám vysvětlila, že tu měl být ještě Pepíček v roli nápadníka Blanky, jenže jak vidno, něco mu do toho asi přišlo, takže  nedorazil, i když to slíbil na sto procent.
„No, to by bylo ještě daleko horší řešení, Zdeno," zvolala ségra, "já totiž Pepu absolutně nesnáším!“
„Ahá“, ťukla se Zdena do čela, „a proto chtěl Pepíček zůstat pro jistotu před vámi v utajení!“ Přesto jsme se i takhle ve třech dobře bavili a zůstali tam až do rána.


Hned v pondělí mi volal Joe do práce: „Tak co Miki, jak jsi strávil víkend?“
„Řekni mi radši, proč se ten deus-ex-machina neobjevil na scéně?“
„Aha, vona ti to ta kráva všechno vykecala, že jo? Ale, já jsem tam už vlastně byl, jenže cestou k tý chatě jsem bloudil a když už jsem slyšel v dálce vaše zpívání, tak se mi začalo chtít děsně čůrat. Skočil jsem tedy za nejbližší strom a vono jsem měl současně i překvapivý průjem, s čímž jsem nepočítal, jenže ten šel do gatí! Takhle jsem tam přece nemoh‘ přijít!“
„To by teda byla senzace, Joe!", řehtal jsem se, "jak jsi to ale vyřešil, to přece určitě nestálo ve tvým scénáři?“
„Objevil jsem o kus dál potůček bublavý. V něm jsem se krásně umyl, utřel papírovými kapesníky, spodky zahrabal do jehličí a jen tak navostro voblík‘ džíny, na kterejch byl jen naštěstí nepatrnej flíček - a jechal damój...“
„Takže, Joe, jak to teď vidím, tahle tvoje screwball-comedy skončila spíše naprostým fiaskem.“

****

http://www.youtube.com/watch?v=ZI5PQEhw6RM

15 srpna 2008

Sedmnáctka

Vzpomínka na Křivoklát I.

Velkou romantickou lásku jsem potkal u tety na Křivoklátě. Bylo mi "už" šestnáct let a prodělával jsem právě pubertu. Dívka mých tajných erotických představ se jmenovala Jaruška a byla o rok starší než já, což mi absolutně nevadilo. Jezdil jsem tam na prázdniny a během roku občas o víkendu na kole. Bylo to z Prahy sice padesát šest kilometrů, navíc kopcovitým terénem, ale ani to mne neodradilo. Večer tam a druhý den zpět, jen abych ji spatřil. To se však někdy nepoštěstilo, netroufal jsem si totiž na ni zazvonit. Spoléhal jsem se jenom na náhodu, že ji třeba potkám na ulici, takže ona zprvu vůbec netušila, že ji miluji. Nedával jsem to nikdy nijak najevo, styděl jsem se za své city a svěřil se pouze svému bratranci Pepíkovi. 
"Čoveče, co se ti na tý Jarce líbí, dyk to není nic moc?" A já mu vysvětlil: "Víš, vona má moc krásný ruce s takovejma perleťovejma nehýtkama, víš, jako škebličky."
"No, neblbni, proč zrovna ruce a nehty? Na ženský si přece všímej hlavně prsou a nohou a né ňákejch škebliček!", poučil mne Pepa. Ovšem to se mnou nehnulo.
Teprve když tento podlý zrádce jednou nečekaně před celou partou mě hlasitě upozornil: „Hele, Míro, támhle přichází tvoje stará“, bylo všem všechno jasné. Studem jsem se propadal, ale Jaruška mě vzala na milost.
Jednou jsme se v celé partě osmi členů dohodli, že půjdeme tuto neděli do kina na "Zasněženou romanci".


Kino na Křivoklátě bylo pouze v neděli, kdy se do sokolovny natahaly tehdy už sklápěcí sedačky a večer od osmi se promítalo. Musely být zařazeny aspoň tři přestávky, aby se promítačka nepřehřála a také aby se přehodil kotouč. 
Občas bylo ještě navíc představení přerušeno, když začal hořet film. To vše bylo sice primitivní, ale mělo svůj půvab. Zato dnes  mi leze na mozek ono časté přerušování filmu v televizi, problblými reklamami na odstranění bolesti kloubů.

Jaruška, která bydlela jenom pár kroků od sokolovny byla pověřena obstarat zavčas osm lístků. Můj bratranec Pepík si ihned zamlouval, že ale chce sedět mezi Evou a Milenou. Já samozřejmě jsem se neodvážil říct, že chci sedět vedle Jarky a tak jsem řekl, že je mi to jedno. Tonda chtěl sedět taky vedle Evy a Zdendovi to bylo fuk.
„Já už jsem to nějak seřadila“, řekla Jarka, když nám pak před kinem rozdala vstupenky. Na zadní straně lístku bylo od ní napsáno jméno. Seděl jsem mezi Haničkou a Jaruškou a byl tak nadmíru spokojen. Z toho jsem usoudil, že té Jarce nejsem tak úplně lhostejný, protože ona sama seděla na kraji řady do uličky, takže měla možnost konverzovat jenom se mnou. Ještě než se zhaslo, bylo slyšet smích z druhého konce řady, kde seděl Pepík. Jarka se ke mně naklonila a řekla: „Ti se tam nějak dobře baví, tak jsem to asi správně rozsadila, že jo – tedy tím mám na mysli ten druhý konec...“ A já si dodal odvahy a řekl: „Ale tenhle konec taky!“

Skoro denně jsme se chodili, nejčastěji jen ve čtyřech, Jarka, Milena, Pepík a já, koupat do Berounky na písčitý břeh, zvaný hrdě pláž, pod továrnou v Roztokách. Tam jsme se bavili jako dnes by se bavily asi desetileté děti, různými slovními hrami, vyprávěním slušných anekdot a samozřejmě hlavně koupáním se a hraním „na babu“ ve vodě. Jaruška se ráda nechávala ode mne stahovat pod hladinu a potom se na mne mile na oko zlobila a říkala mi, že jsem protivnej. Byly to krásné chvíle bezstarostného mládí.

Jednou bylo pod mrakem a můj bratranec-dělník, kterému skončila dovolená, byl v práci. Nechtělo se mi sedět doma a tak jsem se vydal na pláž sám, doufaje, že se počasí umoudří. Byl jsem mile překvapen, když tam sama na písku seděla Jaruška. „Ahój, kde jsou ostatní?“, volala na mne, zatímco já se brodil k ní na druhou stranu řeky.
„Pepík už zase pracuje a o ostatních nevím.“ Pak jsme tam seděli spolu na její dece prvně sami. Deka byla úzká, takže jsme museli sedět těsně u sebe a když začalo pršet šli jsme se ohřát do vody. Deku i šaty jsme nacpali do její nepromokavé tašky a tu schovali pod zídku u plotu fabriky. Když přestalo pršet a nám začala být zima, sedli jsme si na zídku a přehodili přes sebe deku. Jaruška se ke mně zimomřivě přitulila a já se cítil být v ráji. Drželi jsme se za ruce a byli jsme snad oba, ale aspoň já určitě, nebesky šťastni.
Když jsem to pak večer doma vyprávěl Pepíkovi, tak ten jenom poznamenal: „Já doufám, Míro, že jste se aspoň při nejmenším pod tou dekou líbali?“
„Ne tak docela, ale dala mi pusu na čelo, než jsme šli domů...“
„Seš blbej, nebo co? Pusu na čelo, to mi dávala babička před spaním!“


"Tak, ale příště jí to řeknu, že ji miluju!", řekl jsem, jenže k tomu 'příště' už nikdy nedošlo...
Byl jsem příliš nesmělý, což asi Jarušku otrávilo. Má láska pak vyšuměla, když se tato dívka o rok starší, ale o pět let méně naivní nežli já, do příštích prázdnin vdala a povila děcko, jemuž ovšem dala jméno Miroslav.***) 

http://www.youtube.com/watch?v=dwKJKm3m8oU&feature=related

***) Na tento příběh navazuje story Zpřetrhané vztahy:
http://mirtoms.blogspot.com/2008/11/zpetrhan-vztahy.html

10 července 2008

Odříkaného chlebíčka...

Povýšení na skupináře oslavil Ing. Petr Kraus mimořádně zajímavě v práci v jejich kanceláři, kde mimo něj byli tři kolegové Boček, Wagner, Mikeš, jakož i krásná a poměrně dost domýšlivá kreslička Nora s vlasy jakoby ledabyle přes jedno oko.
Petr se sice v duchu divil, že mu nikdo za celý den negratuloval, ale tušil, že má tuto tichou válku proti němu na svědomí právě Nora, kterou neměl moc rád a navíc ji shodou okolností včera spražil, kvůli dvěma odflinknutým výkresům.
Všichni ho ale překvapili až po pracovní době ve čtyři hodiny, když mu hromadně pogratulovali a přinesli krabici obložených chlebíčků, dvě lahve sektu a několik balíčků chipsů a slaných tyčinek.
„Děkuju vám přátelé, ale napřed si musíme připít něčím podstatným", řekl a vytáhl svojí dobře utajenou láhev Metaxy, „to víno si necháme na potom." Načež se ze dvou stolů udělala velká hodovní tabule a rýsovací prkna se pootočila tak, aby bylo dost místa. Hudbu obstaral Petr pomocí svého obstarožního rádia Telefunken. 
Když byla bujná zábava v nejlepším, vzal si Petr slovo:
„Pozor, milá dámo a vážení pánové, mám nápad!
Zahrajeme si slavnou hru anglických lordů, v nejvyšších kruzích, chvalně známou jako "vadí-nevadí". Všichni souhlasili, ale chtěli vědět zcela přesná pravidla, aby se tak nemohlo švindlovat.
„Ano, vážení, pravidla jsou důležitá, aby se hra nezvrhla v nějaký chaos nebo, aby zde nedošlo k nějakým oplzlostem", zdůraznil. Načež nechal každému vytáhnout z klobouku jeden složený papírek s číslem pořadí. „Kdo má číslo jedna?"
„Já", ozvala se nadšeně Nora.
„No prosím, jak to funguje, lady first! A teď dvojka až pětka se posadí v tomto pořadí kolem stolu. V každé rundě se hráč táže následujícího hráče, zda mu úkol, který mu dává, vadí či nevadí. Jednička se ptá dvojky, dvojka trojky, a tak dále až pětka zase jedničky." Dotázaný může říci buďto "nevadí", pak musí požadované vykonat a zůstává ve hře do další rundy, nebo řekne, že mu to "vadí", zaplatí fant, položí otázku dalšímu a vypadne ze hry. Bank vyhrává ten kdo zbude poslední. Je to hra hazardní a proto by výše fantu měla být aspoň deset korun.“
„Souhlas", ozvalo se sborově a Nora se otočila na vedle ní sedícího Ivana Wagnera.
„Takže já, jako jednička, dávám první otázku: Vadilo by ti Ivane, kdybych ti ustřihla tu tvoji nemožnou kravatu?"
„Probůh, to by mi vadilo! Ta je od mé tchýně, to by bylo doma eldorádo!", zděsil se Wagner.
„Zaplať deset",
 poznamenal Petr suše, "dej mi otázku a vypadni ze hry."
„Petře, vadilo by ti, kdyby sis ukousl tady kus mýho mejdla?", řekl jízlivě Wagner.
„Nevadí! Klidně si ukousnu, rozkoušu, ale jíst ho nemusím, to totiž nestálo v úkolu."
Když se mu začaly dělat bubliny u pusy, musel rychle běžet mýdlo vyplivnout a vyčistit si zuby, ale ve hře zůstal. Mikeš odmítl jeho úkol obléct si sako naruby a dojít přes ulici do krámu si koupit lízátko, takže musel také zaplatil a vypadl. Burdovi zase vadilo, vyjít ven před dům jako žebrák s čepicí v ruce a s papírovou cedulí na krku: »Jsem úplně blbý, prosím o ránu!«
Ve hře zbyla už jenom Nora a Petr. Burda byl k ní až po
dlézavě galantní a dal jí lehkou otázku, zdali by jí nevadilo vypít dvě deci vína na ex!
Ta zajásala: „Nevadilo!" Obrátila sklenici do sebe, a vtom se jí zajiskřilo ďábelsky v očích, napadlo ji, co se zeptá Petra. Už se viděla jako finální vítězka rundy i toho padesátikorunového banku:
„Petře, vadilo by vám, kdybyste láskyplně vyhodil to své nostalgické rádio ven tady z toho okna?" Její hlas byl naplněn jistotou, že zvítězí.
Petr cítil, že tohle je úder pod pás, protože ten Telefunken měl pro něj osobní cenu i když už chrastil a hrál jen dvě stanice. Z prestižních důvodů se ale nechtěl poddat té čertici, kterou neměl moc v lásce, a proto řekl na truc: „To by mi nevadilo!"
V duchu si však byl vědom, že to nemůže udělat, tak opilý ještě nebyl a věděl, že jsou ve třetím poschodí a dole je živá ulice. Ale chtěl aspoň blufovat a dělat jako kdyby chtěl. Vzal své rádio, vystoupil si na stůl u otevřeného okna a připravoval se hodit. Mezitím se všichni začali dohadovat, mají-li mu zabránit v hodu. Nora dostala strach, že to hodí, Mikeš ji uklidňoval, že to Petr jen tak dělá, Burda tvrdil, že se mu musí zabránit, aby to nehodil, nebo že někoho dole na ulici zabije. Až Wagner přišel s rozumným návrhem změnit podmínku hodu z okna, za hod v budově na schodišti. Všichni, včetně Petra, si oddychli a souhlasili.
Načež se celý průvod vydal s rádiem na schodiště jako procesí. Nora už začínala litovat, že si tuhle blbost vymyslela. „Neboj, Noro, von to nehodí", tvrdil Mikeš, „určitě to jen tak dělá, dyk to by byla škoda rozbít." Jediný Burda si stál na svém: „Uvidíte, že to hodí!" Bůhví odkud přitáhl starou deku a řítil se s ní o patro níž, při čemž zoufale kvílel: „Já ho znám, uvidíte, ten blbec to určitě hodí!"
„Hodí, or not-hodí, that is the question!", napodobil Petr Hamleta - a potom hodil. Krásná leštěná bedýnka se rozlouskla o schody jak vlašský ořech. Lampy, relátka, knoflíky, odpory i reproduktor se rozkutálely po schodech na Burdovu deku.
Rychle pak všechno odklidili a vrátili se do kanceláře. Nora se snažila Petrovi omluvit za svůj nápad, ale on ji ujistil, že to bylo přece jeho rozhodnutí, vždyť mohl klidně říct "vadí".
Teď byl ovšem on na řadě dávat úkol: „Milá krásná Norberto, vadilo by vám se tady a teď se mnou tři minuty líbat?" Byl zvědav jak se ona rozhodne, protože věděl, že chodí ve firmě s náměstkem Šváchou, který se prý bude kvůli ní rozvádět a má to být láska jako trám. Proto předpokládal, že Nora kvůli banku za 50 korun, se pochopitelně nebude chtít před tolika svědky kompromitovat.
„Ne, to nejde, to není fair", pohodila si vzpurně hlavou a Petr si už chtěl výhru vzít, když ona překvapivě dodala, „já jsem neřekla vadí! Říkám nevadí, ale nanejvýš jednu minutu!"
„Dobrá, je to remíza, pánové, stopněte to a hlaste čas", řekl Petr s úsměvem.
Při pětadvacáté vteřině zazvonil telefon, Burda zvedl sluchátko a oznámil s lišáckým úšklebkem: „Tady je soudruh náměstek Švácha pro slečnu Noru Kubíčkovou!"
Ta sebou cukla, přerušila polibek a zavelela: „Ukaž, dej to sem!" Vzala si sluchátko a řekla stručně: „Počkej, nemám čas, zavolám ti za chvilku!" Položila telefon a otočila se vyzývavě k Petrovi: „Pokračujeme - ještě 30 vteřin!"

Během příštích dní se kreslička Nora definitivně rozešla s náměstkem Šváchou a začala se nenápadně kamarádit s projektantem Petrem...


*
http://www.youtube.com/watch?v=aJ-vJI6jypM

01 července 2008

Aleš a Julia

Když se můj kolega v práci Aleš Macoun vrátil z jarní dovolené, přinesl balíček fotek, aby se tak trochu pochlubil, kde všude se svou snoubenkou Julií byli. Typicky amatérské fotky, všechny byly víceméně zaměřeny na ně samé a okolí bylo potlačeno do pozadí, takže se sotva poznalo, je-li záběr pořízen v Praze nebo v jakémkoliv jiném městě. Dominantní roli na všech fotkách hrála fotogenická a evidentně své krásy si vědomá slečna Julie, ovšem její nejlepší snímek Aleše, stojícího na vysokém schodišti s uříznutou hlavou, překonal všechna moje očekávání, což jsem neopomněl komentovat: „Teda řeknu ti, Aleši, tady vypadáš skvěle! A zde ta tvoje dívka je skutečně půvabná, třeba s tím rudým švýcarským praporem rostoucím přímo z hlavy. Můžeš mi říct, kde jste to vlastně byli?“
„Procestovali jsme skoro celý Švýcarsko“, Aleš rozhodil ruce, „Bazilej, Curych, Lucern, Ženeva a tak. Byla by to celkem OK dovolená, až na to, že Julie je často hamižná...“
„Jak to myslíš hamižná?“, nechápal jsem.
„No, vona se kvůli každý pitomosti se mnou hádá! Třeba, rozumíš, já to nepochopím, že je vůbec něco takovýho možný. Ty její záminky jsou úplně máknutý, třeba, že jsem zase šišatě zaparkoval, nebo že jedu za autobusem kterej čoudí, nebo že jsem vybral blbej hotel kde se nedá spát, nebo že je hrozný počasí, jako kdybych za to moh‘!“
„Já tedy nevím, Aleši, a ty si myslíš, že to bude po svatbě lepší?“
„Nojo, horší to bejt nemůže, představ si třeba situaci: stojíme v Curychu na přechodu a já, jako ukázněný chodec čekám na zelenou, ona to chce přeběhnout na červenou a říká: pojď honem, dokud nic nejede! Já nechci, protože nikam nespěcháme, tak proč riskovat pokutu nebo i zdraví. Ona nato: Švýcar by tě přece nezajel, to jsou slušní lidé! Já se nakrknu a oponuju, že zaprvý nevím kdo sedí za volantem jestli je to Švýcar a za druhý neznám všech pět miliónů Švýcarů – a hádka je na světě, kvůli takový kravině!“
„To víš, Aleši“, konejšil jsem ho, „každý člověk má své mouchy, ber to pozitivně a buď rád, že je aspoň krásná, no, ale jestli si ji chceš vzít, tak bych ti to za flašku koňaku rozmluvil.“
„Ano, krásná je, to jo, ale na nervy mi umí zahrát jako Beethoven na okarinu...“
Vtom zabzučel Alešův mobil. „Hele, je to Julie", řekl Aleš a přiložil mi svůj mobil k uchu, "poslechni si její nádherně sametovej hlas, pro kterej ji miluju!“
„Alešku, lásko, co tomu říkáš, mám jedinečnou možnost koupit tady od mé kolegyně Soni na dnešek dva lístky do divadla na Turandota, to bych moc ráda viděla.“ Aleš to však odmítl s tím, že právě dnes večer běží v televizi mezistátní utkání ve fotbalu Holandsko-Francie a to je mu důležitější než nějakej Turandot.
„To mě ale moc mrzí, Aleši, víš, že jsme spolu nebyli ještě ani jednou v divadle. Zdá se mi, že už o mně tak nestojíš, jako dříve", řekla Julie.
„Drahá Julie, proč do toho divadla nemůžeme jít někdy jindy, proč musíme jít zrovna dnes, jenom proto, že se to náhodou hodí tvé kolegyni?", zeptal se podrážděně Aleš.
„Jenže, ty sis nevšiml, že mám dnes svátek a ty zítra, a že jsme to mohli společně oslavit a udělat si hezký večer? Považuješ to snad za romantickou zbytečnost?", řekla kousavě.
„Právě se dívám na kalendář a vidím, že dnes má svátek Julius, tedy muž, zatímco ty jsi, dle nepřehlédnutelných znaků žena Julie a máš svátek, počkej... ano, až 10. prosince, přesně jako moje teta Julča. Naproti tomu já mám skutečně svátek zítra, kdy žádný fotbal není a chtěl jsem ti to právě navrhnout, abychom to spolu oslavili, ale tys mě bohužel předběhla", zachraňoval hrozící spor Aleš.
„Ne, já mám svátek odjakživa dnes, 12.dubna", trvala na svém Julie. „Je to tradice podle mé babičky, protože dřív se jména v kalendáři psala v genitivu, jako svátek koho, čeho, čí, tedy nikoliv Julius, jako se to píše teď, ale svátek Julia a babička se spletla a dala mi podle kalendáře jméno Julia, mám to tak i v křestním listě!"
„Hele, Julinko, nebudeme se přece hádat, kvůli chybě tvé babičky, to je stupidní..."
„Co, moje babička, že je stupidní? To byla náhodou velice moudrá žena, ona se vlastně ani tak moc nespletla, ale ona razila heslo, že dítě se musí napřed narodit a pak teprve může mít svátek. Já jsem se narodila 22. prosince a nemohla jsem tedy mít svátek 10. prosince", Julie neustále zvyšovala hlas, „to byl ten hlavní důvod, proč mi babička vybrala ten 12. duben!"
„Zadrž svůj gejzír", přerušil ji Aleš, „a řekni, jak chceš tento idiotskej problém vyřešit?"
„Jakej idiotskej problém? Kdo je tady idiot? Když ty nechceš oslavovat můj svátek, tak já nechci oslavovat tvůj svátek! Je ti to jasný?", zavzlykala Julie.
„Ty už seš jako ta tvá ségra, kvůli každý hovadině uděláš kravál!", řekl vztekle Aleš.
„Jsem já u tebe nějaká hovadina? A co seš ty, ty inteligente? Drahej oblek bez obsahu a fotbalovej debil!"
„Tak, to je jasná zpráva. Čau!", zařval Aleš a praštil mobilem o stůl.
„Kamaráde“, řekl jsem Alešovi, „tak teď jste mi oba názorně předvedli, jak se máte rádi!“
„Vono to jen tak divně vypadá, ale už se těším na večerní čepobití!“
„Co to je, proboha?“, divil jsem se.
„Husitská tradice a naše něžné usmiřování...“

23 června 2008

Šlechetná záležitost

Mirek Lerner, zvaný Lery a jeho kamarád Josef Benda, zvaný Beny, se shodou okolností rozvedli se svými ženami na jaře před dobou dovolených. To jim vnuklo nápad, aby si vyjeli na dovolenou spolu. Lery navrhoval jet příkladně do Tater, což se pohodlnému Benymu ale ani trochu nezamlouvalo: „Hele, s těma Tatrama jsi to extrémně přehnal. Na nějaký lezení po horách a trempování pod stanem jsme už přece notoricky přestárlí. To se doporučuje pubertální mládeži místo sexu. My musíme vypadat jako elegantní, dobře situovaní pánové, a tudíž nejlepší možnost je navštívit nějaký lázně, nejradši Mariánský! Rozumíš, to je malá Paříž se vším všudy, tam promenujou po kolonádě ty nejkrásnější krasavice z celýho světa!“ A Lery dodal:„Já tam ještě nikdy nebyl, tak tedy jo“ a mávl rukou.

V Mariánských lázních se ubytovali v cenově dostupném, tedy tříhvězdičkovém hotelu, a zdálo se, že tentokrát Beny nepřeháněl. Po ulicích korzovaly skutečně krásné ženy a Beny byl ve svém živlu. „Pamatuj si, Lery, mé tři stěžejní zákony, něco jako by je vymysleli Archimedes, Pythagoras a Sokrates dohromady. Benyho zákon první "O rychlosti": Balení musí jít rychle, jinak si žena pomyslí, že jsi trouba. Zákon druhý: "O škodách": Nenech se odradit tím, že má údajného manžela nebo snoubence a řekni si, že pro takového hroudu je této krasavice škoda! A zákon třetí: "O sexu": Každá žena přemejšlí jen těma svejma vnadama, a proto jí při první vhodné příležitosti do nich hrábni a řekni, že ti jde především o sex. Buď dostaneš facku, nebo je hned všecko jasný!“
To byla ovšem jen teorie, ale s tím seznamováním to nebylo ani zdaleka tak jednoduché, jak si Beny představoval. Hned při druhém nezdaru propadl svému komplexu méněcennosti, že je malé postavy a proto, že ho žádná nechce. Lery znal velice dobře tyto jeho splíny a věděl, že teď je na něm, aby ho z nich vybabral.
„Beny, chápej, imitovat nějakého známého politika, to už dneska neletí, my musíme přijít s novým trikem, získat prvotní zájem. Budeš jako šlechticem, třeba hrabě Beny de Bill a já budu tvůj věrný sluha Crétand.“
To Benymu sedělo: „Bravo, kretén, hodnotím vás sto body - pochopitelně z tisíce možných!“
„Nikoliv kretén, ale Crétand, pane,“ upozornil jej nově vzniknuvši uctivý služebník.
Když potom příštího dne spatřili v parku dvě lepé dívky, rozdílně vysokých postav, mrkli na sebe a věděli, že teď přišla ta pravá chvíle k nástupu. Automaticky předpokládali, že tu vyšší bude dobývat Lery a tu malou Beny. Představili se jim jako hrabě a jeho sluha a pozvali je na zmrzlinu. Ta vysoká se pousmála a pohotově odpověděla: „A já jsem zase hraběnka Veronika z Nemánic a tohle je moje komorná Máry.“
Tím byly ledy prolomeny a Leryho nová metoda šlechtická slavila úspěch. Jenomže dívky projevily své zájmy přesné naopak, nežli se očekávalo, takže Lery byl nucen se bavit s tou malou, přestože se mu moc nelíbila, prostě, tak jak se stavovsky slušelo: hrabě se věnoval hraběnce a na komorníka zbyla komorná.
Večer v hotelu ocenil Beny Leryho pochopení: „Jsi fajn kámoš, že ses věnoval té Máry, víš, mně se strašné líbí ženská s tak dlouhejma haxnama, a tentokrát je to poprvé, že se líbím taky já jí. To, že jsem o dvě hlavy menší, jí zřejmě nevadí! Prosím tě, musíš jít se mnou zítra na rande, aby si lidi mysleli, že k ní patříš ty. Dovedeš nás někam do kavárny, jen co si sedneme, a pak se na něco vymluvíš a odejdeš. Večer za tmy je mi to už srdečně jedno, že mi bude takzvaně čouhat z nůše.“
„Dobře, ale odmítám ztrácet čas s tou nudnou Máry.“
„Neboj se, Veronika přijde bez ní,“ uklidnil ho Beny.
Lery pak byl nucen celý týden dělat jakousi mobilní kulisu, promenovat s nimi po ulicích, po kolonádě i v parku a poslouchat to jejich tokání, dokud se někde neposadili. Výmluvu, že zapomněl v hotelu zavřít sprchu, mu ovšem Veronika uvěřila jenom poprvé.
Poslední večer před odjezdem domů oznámil Beny slavnostně, že ho Veronika propašuje do jejich pokoje v dívčím penzionu, kde se ten den koná taneční zábava a tedy bude výjimečně otevřeno i pro veřejnost. Její spolubydlící na pokoji, bude prý po celý večer pryč, čímž je zaručeno soukromí pro hraběcí pár.
„To je marný, hrabě je hrabě“, zářil Beny, „a vy jste se na nic nezmoh’, Kretén, žejo?“
„Crétand, pane, ale gratuluji vám, já zatím připravím zavazadla k zítřejšímu odjezdu.“
Lery však nevydržel sedět poslední večer v hotelu, a vyrazil jen tak nazdařbůh do ulic. Bloumal bez cíle městem až došel k onomu dívčímu penzionu, odkud se linula sladká taneční hudba. Neodolal, vešel dovnitř a zarazil se u vchodu do sálu, aby se trochu rozhlédl. Vtom k němu dotančil jakýsi pár, dívka nechala stát svého tanečníka na parketu a oslovila ho překvapivou otázkou:
„Vy asi hledáte Veroniku, že?“ Pohlédl nechápavě na dívku, kterou viděl prvně v životě:
„Ano, totiž - chci říct ne! Já se jenom tak rozhlížím.“
Dívka se spiklenecky usmála: „Já vás znám, viděla jsem vás několikrát z okna, když jste tu hvízdali na Veroniku. Vy ale zaručeně nevíte, že ten váš malý kamarád je právě teď u ní na jejím pokoji! Pojďte, já vás tam hned dovedu“, a poodběhla na schodiště. "Pojďte honem, aby vás neviděla vedoucí!"
Než jí stačil něco vysvětlit stála již v prvním patře, zaklepala na dveře a neposlouchajíc Leryho protesty, se rozhorlila: „To si nenechte líbit, to není fair!“ Načež bleskově seběhla zpět po schodech do přízemí.
Lery si v duchu zoufal: „Jak já jim to teď vysvětlím, vždyť budu vypadat jako blbec!“
Dveře se otevřely a v nich jakási neznámá dívka v pyžamu a zděšeně pípla: „Ó, promiňte, moment!“ a rychle zavřela. Za několik vteřin se znovu objevila, tentokrát v pěkném župánku: „Prosím, pojďte dál!“ Lery vešel dovnitř se slovy: "Přátelé, já se omlouvám, já jsem sem nechtěl jít..." Vtom ale uviděl Benyho s Veronikou jak se smějí, a k jeho překvapení ho velice srdečné vítají: „Tak tohle je náš komorník Crétand a zde baronka Erika. Komorná Máry má dneska volno, takže jste přišel jako na zavolanou!“
V nestřeženém okamžiku mu Beny šeptl: „To je záchrana, že jsi tady, samo nebe tě poslalo! Ta husa Erika si to rozmyslela, že už nikam nepůjde, a vlezla si do postele, že si bude číst. Musíš ji vytáhnout na tancování, jinač je všecko v pytli!“
Lery stál před těžkým úkolem, zvláště když si uvědomil, že Erika je ona dívka, o níž se Veronika během posledního týdne několikrát vyjádřila, že asi není normální. Prý se má za dva týdny vdávat, a každý den, bez výjimky, dostává od svého snoubence jedno až dvě růžová psaníčka, na která také denně odepisuje. Začal tedy opatrně sondovat, je-li vůbec nějaká šance tuto dívku nalákat na tanec či dobrou večeři, ale marně. Erice se už nechtělo nikam jít, naopak zdržovala Leryho, aby zde zůstal, že si mohou popovídat při sklence vína, nebo hrát "Člověče, nezlob se!".

S přibývajícím časem začal být Beny stále nervóznější, kopal pod stolem Leryho, ten se ale pokaždé zmohl jenom na pokrčení ramen. O půlnoci skončila v sále hudba a v zápětí se ozvalo zaklepání na dveře, za kterými bylo slyšet naléhavé varování jejich kamarádky: „Holky, pozor, paní vedoucí chodí kontrolovat pokoje!“
Co teď? Veronika zachovala klid: „Hrabě se vejde do šatníku, no a sluha musí vylézt oknem ven. Naštěstí je hned pod oknem střecha přízemního přístavku.“
Lery se tak nečekaně ocitl na čerstvém vzduchu, měsíc v úplňku se mu smál a on si jen představoval, co asi řekne paní vedoucí, až ho zde objeví. V takovéto anekdotické situaci snad nemůže říci nic jiného než, že tu čeká na autobus...nebo radši na vlak?
Brzy zaslechl zevnitř skrze dvojité okno vzrušené ženské hlasy, ale nerozuměl o co se jedná. Za chvilku nato se okno otevřelo a Erika ho vpustila dovnitř: „Pojďte, vzduch je čistý, kontrola je u konce, ale hrabě ve skříni byl bohužel objeven! Ta stará panna si ho odvlékla, ale bylo jí divné, že tu našla jenom jednoho muže.“
„Hrabě jí vysvětlil, že nám dělal třetího do hry "Člověče, nezlob se!", která naštěstí ještě ležela na stole“, chechtala se Veronika.
„Milé dámy, lituji, že to takhle dopadlo“, řekl zklamaně Lery, „doufám, že jsme vás tím moc nezkompromitovali, co myslíte?“
„To je jedno, ale i kdyby, zítra jedeme stejně domů, takže nám to je celkem fuk“, mávla rukou Erika, „...a plnoleté jsme už taky.“
„Fajn, dámy, teď už jde jenom o to, aby mne ta fregata nenačapala až se budu propašovávat ven z domu, jinak vám to "Člověče, nezlob se!" dodatečně osladí!“
„S tím propašováním to nejde, hlavní brána je už zamčená, a sice až do rána do šesti“, zamítly tuto možnost obě dívky.
„Sakrblé, to abych si tedy ustlal na podlaze nebo v křesle.“
„Ale, pane komorníku,“ řekla překvapivě Erika „to není potřeba, podívejte se, naštěstí jsou naše postele tak široké, že se v nich dá pohodlně spát i ve dvou!“
„Ano, zavinila jsem to vlastně já“, uznala rychle Veronika, „a proto ti přenechám svoji postel a lehnu si k Erice.“
„Já bych to sice rozdělil jinak“, poznamenal suše Lery, „ale coby přebytečný host musím se pochopitelně podřídit svým milým hostitelkám.“
Ráno v šest se s dívkami rychle rozloučil a spěchal do hotelu, do odjezdu vlaku nezbývalo moc času. Na pokoji ho přivítal zuřící Beny: „Sám hrabě De Bill ti zabalil kufr, líný sluho, aby nám to neujelo!“
„To snad není důvod k takovému vypěnění, hrabě. Já jsem vám věrně sloužil celý týden, coby živá rekvizita a doprovázel vás jako blbec na všechna vaše randez-vous!“
Beny se chytl za hlavu: „Lery, člověče, to snad není pravda jakou já mám smůlu! Co mi to dalo práce, celej tejden se snažím, utrácím prachy jak mistr světa po kavárnách a restauracích, ta Veronika je žravá jak barakuda - a nakonec mne vyhmátne ta stará fregata ve skříni!
No, musel jsem ji podmáznout, aby to holkám nezavařila doma, zatímco ty’s tam byl až do rána, a vsadím se, že ti to s tou Erikou vyšlo!“ Lery pokýval hlavou a řekl hlasem jakoby se omlouval: „Hm, a s Veronikou taky...“

"Nechápu, že ti to ty baby tak žerou", vyprskl Beny.
"To víš, kouzlo osobnosti, mimo to, že jim říkám to, co chtějí slyšet, že ženu jako ona jsem už od mládí stále hledal a marně toužil po ní..."
"Blbost! Ešte včera jsi je prakticky neznal!" vypěnil Beny.
"Svět chce být klamán!" řekl Lery a pokrčil rameny.

https://youtu.be/3fXnhPpjMRc

10 června 2008

Starci nachmelení

Osmá b jistého pražského chlapeckého gymnázia pořádala, tak jako většina jiných, vždy na kulatá výročí maturity, třídní srazy. Ty se pochopitelně konaly s neustále zvolna ubývající klientelou, až do letošního padesátého výročí, tak zvané "Zlaté maturity". Z celé třídy se sešlo jen pět, chorobám dosud vzdorujících, dědků, z čehož dva se již asi za hodinku odporoučeli s tím, že mají něco děsně nevyhnutelného k vyřizování. Zbylí tři mušketýři začali meditovat o problému, proč asi jsou důchodci v této zemi stále ve stresu, coby nenahraditelní pracanti.
„Je to snad tím, že jsme takovej pracovitej národ?“, položil řečnickou otázku Franta Čihák zvaný Ferry.
„Ne, to je tím, že si musíme furt přivydělávat k těm naším mizernejm důchodům“, řekl skeptik Charly, jinak Karel Hraběta.
„Já si zas myslím, že Češi nedovedou žít, pořád se za něčím ženou a pachtí, a na život jim prostě nezbývá čas. Uklidní se teprve až když je šoupnou do penálu...“, projevil svůj názor vždy rozvážný kliďas Honza Hoffmann zvaný Johnny.
Večírek na vzdory malé účasti se docela dobře rozjel. Franta, rozeslal pozvánky na patnáct spolužáků, a tedy zajistil i rezervaci malého salónku. Tento se sice při mizivé účasti tří zdál zbytečně velikým, ale měl tu výhodu, že se pánové ihned po prvních pivních přípitcích jali hlasitě zpívat, lépe řečeno zeslyšitelňovat, aniž by museli brát jakýkoliv ohled na okolí. Jejich znělkou se stal rým: "Nám naše roky stačí, ať za nás stárnou mladší!" Honza jako jediný z nich měl dobrý hudební sluch, takže to dlouho nevydržel a radši pustil hudbu z radia, protože Karlovy čtvrt-tónové variace na postarší šlágry a Frantův univerzální text "prdla-pumpa" pasující ke všemu, mu naháněly husí kůži.
Tuto pánskou selanku náhle přerušily svým vstupem tři elegantní, nikoliv již nejmladší, dámy s dotazem, jsou-li zde správně na srazu osmé bé.
„Milé dámy,“ řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů chlapeckého gymnázia, nemůžete být bohužel našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste na první pohled výrazně mladší než my.“

Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech zvedla ruku jakoby se hlásila: „Byli ve vaší třídě také Weber, Bučinský a Švarc?“
„Ano, samozřejmě, že byli“, ozvalo se souhlasné mručení.

„Pak jsme zde správně. Doufáme, vážení pánové, že nás nevyhodíte“, ozvala se ode dveří kysličníkově plavá boubelka s balkónově vyklenutým hrudníkem.

„My jsme totiž jejich vdovy“, dodala třetí dáma, důstojná šedá eminence a představila sebe i ostatní: „Kamila Weberová, Anita Bučinská a Zuzana Švarcová“.

„Výborně!“ Zvolali všichni sborem. Nastalo představování, jakož i ochotné přidání tří židlí kolem jejich kulatého stolu tak, aby se sedělo střídavě žena-muž vedle sebe. Dámy chtěly hned na úvod vědět, zdali jsou pánové také inženýři, jako jejich muži.
„To nemá nic společného se snobizmem, ale chtěly bychom si předem ujasnit oslovování“, vysvětlila melír-Švarcová.
„Vážené dámy, myslím, že mluvím z duše všech, když jako nejstarší navrhnu používání křestních jmen po americkém vzoru a zachování vykání po vzoru českém“, rádoby moudře prohovořil Karel a dodal, „naše jména Karel, Franta, Honza jsme si taky už před padesáti roky poameričtili: Charly, Ferry a Johnny.“
Franta ho doplnil: „To byl tenkrát náš jakýsi protest proti komunisty vštěpované nenávisti vůči USA, a ono nám to zůstalo dodnes. Můžete samozřejmě používat obě varianty.“
Dámy souhlasily a dokonce akceptovaly též prozrazení stáří. Všem mužům už kráčelo na sedmdesátku a tři krásné vdovy se mohly tedy klidně pochlubit svým relativním mládím - všechny tři tvrdily, že jim ještě není šedesát.
Načež dámy barvitě vylíčily, jak vůbec vznikl nápad zúčastnit se tohoto setkání. Bydlí totiž ve stejném družstevním paneláku a kamarádí spolu od nepaměti. V uplynulých deseti letech jim postupně poumírali jejich manželé, a ony, coby veselé vdovy, podnikají občas "dámské jízdy". Když asi tak před měsícem dostaly pozvánky pro své zesnulé chotě, tak si jednoduše usmyslely, že je zastoupí a přijdou na sraz místo nich. Schválně, jestli si toho někdo všimne!


A pak se jedlo, pilo, hodovalo, ba dokonce i tancovalo při hudbě z radia, a ani série drobných nehod nepokazila, ba naopak zvýšila, dobrou náladu této dříve narozené mládeže.
Malý malér se stal Anitě. Při večeři jí spadla jedna neposlušná oliva do jejího bujného výstřihu, a pohotově ochotný Karel ji chtěl bleskově vylovit, jenže to provedl tak nešikovně, že tato zapadla až někam hodně hluboko. Jenom naoko se zlobící Anita ho plácla přes ruku: „Nešiko, počkejte, já sama!“
V té chvíli si smíchem slzící Zuzana začala mnout oko a zjistila, že ji spadla řasa pod víčko. Požádala o pomoc vedle sebe sedícího Honzu:
„Jene, prosím pěkně, mohl byste se mi podívat do oka, mám tam někde řasu.“
„Milerád, Zuzanko, se podívám do vašich mandlových očí“, řekl romanticky.
Vzal si na pomoc její látkový kapesníček, „nemusíte se vůbec ničeho obávat, jsem polovičním lékařem, a i kdyby se náhodou zákrok nepodařil , tak...“
„Ano, vím, nic se neděje, mám ještě druhé oko, že ano?“ Honza vstal a naklonil se nad Zuzanou, aby mohl lépe operovat.
„Podívejte se lidi, co to tam ty dva dělaj’,“ zvolal Karel.
„Lovím řasu v oku, zatímco ty raději lovíš olivy v dekoltu“, odtušil Honza.


V půl dvanácté dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Když si odskočily se přepudrovat, vznikl mezi pány problém, jak to bude s placením. Honza navrhl, že to zaplatí sám a potom si to mezi sebou rozdělí na třetiny.
„Seš blbej, Johnny, přece nebudem platit za ty baby, který už asi víckrát neuvidíme“, nesouhlasil na peníze opatrný Franta.
Karel se zvednul: „Já jsem pro metodu: každej za sebe! Jdu říct vrchnímu ať udělá těm ženskejm účet extra!“
„To vypadá blbě“, odporoval Honza, ale byl oběma kolegy přehlasován.
„Neboj, já to těm dámám vysvětlím zcela nonšalantně“, ujistil ho Karel.
Když se dámy vrátily, ležely už na stole dvě účtenky, jedna pánská a jedna dámská. Karel začal řečnit: „Vážené dámy, gentlemani dosud nevymřeli, ale jenom trochu zchudli, takže jsme zvolili následující systém: Každý za své... To pití jsme ovšem převzali my, muži. Myslíme si, že byste stejně s ničím jiným nesouhlasily.“
Dámy se jen shovívavě usmívaly: „Ano, my to taky tak děláme při našich "jízdách", každá platí sama za sebe.“
Při odchodu se páni galantně nabídli doprovodit dámy domů, tedy až kamsi do horoucího sídliště v Hájích.
Už cestou v metru bylo všem jasné, že se o přízeň lady Kamily nebezpečně ‚futýruje‘ slaměný vdovec Franta. Boubelatou Anitu suverénně okouzloval starý mládenec Karel a na Honzu vyšla ta nejhezčí plnoštíhlá Zuzana.
Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž poradili .
„Hele, kluci“, Karel se zatvářil proutnicky, „jesli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový.“
„Já jsem pro“, kývnul Franta, „manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Johnny, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatej, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?“
„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky“, mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála kanasta, nebo bridž, nebo...“
„Mluvíš jako intelektuál“, přerušil ho Karel, „což je, jak známo, člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než sex. To já tedy nejsem, basta!“
Konečně se dámy dohodly: nejprve půjdou všichni na kafe ke Kamile a pak se všichni přesunou o patro výš na jednohubky a pivo k Anitě, a nakonec se přestěhují do šestého patra k Zuzaně. Tam se prý může více hlučet než dole. Zuzanka má báječné nahrávky a dá "do placu" dokonce láhev Metaxy, slané mandličky a jiné pokroutky.


Pod vlivem Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy hned přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se mu hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, ano, držte se Charlyho, je to prachař! Kromě té své nemalé penze tyje totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je něco jako tiskárna na peníze, nebo jak my jazykoví puristé říkáme: švajcké rito! 


„Jakýpak rito, dyk je to svrab a neštovice, lituju, že jsem s tím kdy začal a vrazil do toho všechny moje prachy!“ prskal Karel.
„Dámy, tohleto mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere třicet korun za hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 30 x 10 = 6000 za den, za rok krát 365 to už hodí přes dva miliony, a za deset let...“
„To je blbec!“ vztekle vypěnil Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk! A co opravy, a co krádeže kol!“
Tentokrát se prvně rozesmála i Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky: „Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce modrou krev?“
„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte von Neuberga na zámku.“
„No, a vidíte, tady Ferry, ten možná dostane od anglické královny řád zlatých podvazků, už je to na spadnutí!“
„Ten je zas nametenej, že neví co pindá“, kroutil hlavou Franta.
„Omyl, Ferry, sám jsi mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, on dokonce exportuje ty své králíky až do Anglie. Jeho firma Ferry Rabbits International Limited je dodává jako specialitu pro Buckinghamský palác!“
„To je Rádio Jerevan“, kontroval Franta, „krásná ukázka toho, co udělá jeden tlučhuba z faktu, že moji rodičové měli kdysi dávno králíkárnu s asi čtyřmi angoráky. Sám se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se všech možnejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majlant a jeden jeho obraz dokonce visí v pařížským Louvru hned vedle Mony Lízy.“
„Pánové, je vidět, že jste všichni dobře situovaní, a my naivky jsme si myslely, že jste jen zchudlí džentlmeni“, řekla ironicky Zuzana.


Alkohol způsobil, že dámy rozvázaly a začaly vyprávět různé choulostivé zážitky, načež následovaly přípitky na tykání, takže nevyřešena zůstala pouze otázka spaní. Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -é- zvedne ruku.“
„Já“, hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauši - gau-či dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domů.“
„To b-beru všema dvaceti, bydlim až v Li-libni“, hlásil se Franta.
„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon, ze soucitu gbl-, k bližnímu“, pronesla hrdě Barbie-Anita.
„Souhlas“, zaburácel Karel, „ž-zbožňuju spaní na kanapi!“
Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi ospalý?“
„Já vůbec spát nemusím“, řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům! To snad bohatě stačí!“
„Ale my s Kájou už dem do hajan“, Anita se přimkla ke své oběti.
„Myška- my s Ka-milkou taky“, pospíšil si doplnit Franta.
„Tak dobře“, řekla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde sopeč-společná snídaně, jako tedy-tady u mně, souhlasíte?“
„Fajn, Zuzi, já ti přídu po-pomoct“, hlásila se Anita.
„A já donesu tousty a vajčka“, doplnila Kamila.
„Takže, dobrou noc vespolek“, řekl netrpělivě Franta a zamířil si to s Kamilou ke dveřím.
„É-eště m-moment, pánové“, Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, „dámy nás zvou na snídani, zač už dop-předu děkujeme, a... teďka nevím co jsem chtěl říct...“
„Určitě nějakou pitomost“, doplnil ho pohotově Honza.
„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři mušketýři-ry, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své proudy a prohlásíme, že tento več-čírek byl neobly-čejně vydařenej.“
Ženy nadšeně zatleskaly a muži se odebrali do koupelny.
Zkušený Don Juan Charlie jim udělil poslední pomazání: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muš-muset št-stydět, a že statečně obhájíte čest práci-é-totiž čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně i povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Nevim jak vy, ale já jsem furt eště top-fit. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i...“
A třikrát po sobě bouchl pěstí na vanu.
„T-to je toho,“ zabručel Franta „t-to já jsem jednou dokonce...“
„Pánové“, přerušil je Honza, „odmítám tímto způsobem licitovat. Gentlemani, jak známo, si užívají a mlčí!“
„Nóó, dyk to je právě to co chci říct“, Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísahejme si, že si nikdo nepřidá ani půl kostky! To je gentlemen agreement!“
„Ano, tak přísaháme. Hurá na to!“ zvolali pateticky.
„A k tomu nám dopomáhej Viagra!“, dodal suše Franta.
Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy na sebe významně mrkaly a jenom stěží zadržovaly smích.

Dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedo-zelena vyspalých osob k slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo dáváte cukru?“
„Já vždy jen jednu kostku“, řekl Honza tiše.
„Já taky jednu, ačkoliv by mi stačila i jen půlka“, kápl božskou Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.
Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes výjimečně mám chuť na hořkou mocca!“



23 dubna 2008

Virgo intacta

Kdysi před lety, vím jen, že to bylo v pátek, jsem měl zase jednou takzvaný den-blbec. Ráno jsem se na motorce cestou do práce vymáznul na olejové skvrně na asfaltu a za mnou jedoucí auto mě málem přejelo. Dopadlo to však dobře, narazil jsem si jen koleno a loket a rozbil sklo reflektoru. Večer, když jsem spěchal na schůzku, tak mi jakýsi nevycválaný holub poskvrnil nové sako a zároveň i temeno hlavy takovým způsobem, že jsem se musel vrátit domů, umýt si vlasy a vzít si jiné sako.

Na sraz jsem dorazil pochopitelně o víc než půl hodiny pozdě, takže Alenka už tam nečekala. Bylo to ještě v době pradávné, tedy předmobilové, kdy telefonování bylo určitým luxusem a ve městě bylo jen několik sporadicky fungujících telefonních budek. Kromě toho jsem neměl na Alenu číslo domů, ba dokonce jsem ani nevěděl má-li telefon její matka, u níž od rozvodu bydlela. Čili, když jsme se nesešli, nedalo se to nijak napravit, jedině bych musel dojet k nim na Smíchov a nechat si vynadat, protože každá výmluva, která mě napadla byla neuvěřitelně hloupá, včetně té pravdivé, se kterou jsem se ovšem chlubit nechtěl.
Rozhodl jsem se, že to tedy nechám tak trochu vyhnít a zajdu si někam do kina. Na Václavském náměstí dávali právě premiéru jakéhosi italského filmu s Claudií Cardinal, o němž jsem slyšel, že má být výborný a tak jsem tam zamířil. Bylo však už beznadějně vyprodáno, čemuž jsem se ani nedivil, kromě toho, že už bylo pár minut po začátku. Jak jsem tam tak postával v pasáži a přemýšlel, co s načatým večerem, přišel ke mně jakýsi mladík a nabídl mu vstupenku se slovy: „Nechcete lístek, mám nejlepší místo do lóže na balkoně. Film ještě nezačal, teď právě běží žurnál.“
„Myslíte, že film ještě nezačal?“, váhal jsem.
„Určitě ne, žurnál a reklamy zaberou skoro dvacet minut“, ujišťoval mě nervózní mladík, na nějž opodál čekala netrpělivá dívka, „nechám vám ho o něco levnějc“, naléhal.
Rozhodl jsem se: „To není třeba, ukažte, beru ho za plnou cenu, co stojí?“
V kině jsem pak musel počkat na přestávku po týdeníku, než mě uvaděč pustil do lóže. Tam mě čekalo dnešní první příjemné překvapení. Na křesílku vedle mne seděla nápadně krásná bruneta, která si mě však okamžitě změřila podezíravým pohledem: „Promiňte, můžete mi říct kde jste vzal tuto vstupenku?“
„Tak nejprve: Dobrý večer, vážená slečno“, řekl jsem uctivě s trochou ironie, „tuto vstupenku jsem nikde nevzal, nemám ve zvyku krást, tu jsem si zcela poctivě koupil.“
„To vám nevěřím! Lístek číslo B-2, který držíte v ruce jsem společně s mým lístkem číslo B-1, zakoupila já sama, takže vám ho zřejmě dal Adam. Poslala jsem mu ho totiž v dopise“, řekla nabroušeným hlasem.

„Slečno, žádného Adama neznám, kromě toho v ráji. A opakuji, že tento lístek jsem od nikoho nedostal, ale za těžké prachy si ho zakoupil sám od nějakého puberťáka tady přímo před vchodem do kina“, řekl jsem stejně důrazně a protože světlo v sále už pozvolna dohasínalo, dodal jsem, „podívejte, film už poběží, nebudeme to teď řešit.“
„Já to ale potřebuji vědět, jak vypadal ten pán, co vám to prodal“, řekla takřka prosebně.
„Nebyl to žádný Adonis, měl uhry a ráčkoval“, mávl jsem rukou.
„Tak to byl přece on!“, dívka emotivně zvýšila hlas.
„Ne-ne, podle vzhledu to nemohl být Adam a ani ta jeho dívka nevypadala na Evu.“
„Cože, on tam byl s dívkou?“ otázala se žárlivě.
„Ano. Ovšem ta nebyla ani zdaleka tak krásná jako vy. Kam se na vás hrabe!“

„Ten skunk, a ještě na mém lístku vydělal! Toho bude litovat!“, řekla vzrušeně.
Po skončení filmu, když jsme spolu vycházeli z kina, zavěsila se do mne a šeptla: „Támhle stojí Adam s mojí kamarádkou Sylvou, neotáčejte se tam, já chci aby žárlil.“
Pochopil jsem hned její ženskou hru: „A já, chudák, mám být něco jako projímadlo na jeho žárlivost, ale jo, to klidně beru.“
„Díky, jste fajn, mohli bychom si zajít někam na decku, třeba tady do té vinárny? Prosím, Adam bude šílet! A zejtra za mnou přileze po kolenou a bude mě prosit, abych se k němu vrátila, víte on je chorobně žárlivý, proto jsme se už několikrát rozešli.“
Sotva jsme usedli k malému stolku pro dva, představili se vzájemně. Já jsem jí dal svoji vizitku a ona vizitku nemajíc, řekla pouze: „Já jsem Iveta Kunstová, moji známí mi říkají Ivčo“, a já dodal: „Moji známí mi říkají Tome“. Objednali jsme si dvě deci vína, když jsem vtom zahlédl, že do lokálu vstoupil Adam, tentokrát bez dívky a rozhlíží se kde jsme.
„Když se otočíte, Ivetko, uvidíte svého hrdinu in natura – to je náhodička, co?“ Dívka sehrála úlek docela přesvědčivě a mladík energicky zamířil k našemu stolu.
„Dobrý – več-er“, hlas se mu trošku zadrhl a na moji adresu dodal hrozivě, „nemám vůbec rád, starý pane, když mi někdo fušuje do mé dívky!“, řekl světácky.
„Já zas nemám rád, chlapče, když mne někdo ruší u stolu, udělej čelem vzad a vypadni!“
Adam zrudnul a přešel do vyhrůžek: „Pojď ven a tam si to vyříkáme! Upozorňuju tě, že umím judo!“, rozčílením mu přeskakoval hlas do různých tónin.
Otočil jsem se k dívce: „Tak, přesně až potud jste to narežírovala docela dobře, ten blbeček se chce se mnou prát a netuší, že jsem mistrem Evropy v boxu“, blafoval jsem. „Chtěla jste zřejmě, aby se o vás dva kohouti poprali, ale tuhle radost vám já neudělám. Naopak zachovám se ve vašich očích zbaběle, přenechám tuto židli vašemu hrdinovi a odejdu.“ Vstal jsem a hodil na stůl stovku: „To je na zaplacení naší útraty.“ Načež jsem se otočil na Adama:
„A ty si pamatuj, že ti do tvé dívky nefušuji, tuto schůzku zinscenovala ona sama. K tomu ti přidám přátelskou radu, jako lék na tvou chorobnou žárlivost, říkej si často těchto sedm slov: Kdo oře pole mé, šetří pluh můj! Dobrou noc vespolek a bavte se dobře.“ Načež jsem se přece jen rozjel na Smíchov opožděně se omluvit Alence a ta mne velkoryse a se smíchem vzala na milost.

V sobotu jsem se skoro celý den věnoval své zálibě malování. Venku lilo jako o závod a tak se mi nikam nechtělo. Právě když jsem zanechal malování a dumal, co bych si tak narychlo uklohnil k jídlu, zabzučel telefon. Byla to Ivetka a se samozřejmostí sobě vlastní mi oznámila: „Tome, mohla bych se s vámi sejít? Mám jeden opravdický problém a potřebuji vaší radu. Šlo by to třeba jako včera zajít na skleničku bílého? Nelekejte se, tentokrát bych to zaplatila já.“
„Souhlasím, ovšem s malou změnou“, řekl jsem překvapeně, „a sice, že pozvu já vás, ale na celou večeři a nebudu se aspoň muset teď cpát míchanými vejci.“
„To jste mne tedy dostal, taková nabídka se neodmítá. Řekněte jenom kdy a kde.“

Za hodinu jsme už spolu seděli v restauraci U Čertovky na Kampě. Během večeře jsme se bavili o zcela všedních věcech a o tom, jak si kdo plánuje dovolenou. Teprve při kávě jsem přešel z konverzačního blábolení na přímý dotaz: „Ivetko, můžete mi konečně prozradit proč jste mi dnes zavolala, přestože to včera vypadalo, že se už nikdy neuvidíme?“
„Ano, chtěla jsem se s vámi sejít, protože jsem vám chtěla říct to, že...“, Iveta polkla slinu, „protože jsem se prostě do vás zamilovala... Máte snad něco proti tomu?“ Řekla to sice zajíkavě, ale rádoby s ležérní samozřejmostí.
„Je to pro vás tak banální věc? Iveto, denně se snad do někoho zamilováváte, jak se mi tady snažíte naznačit?“ Vzal jsem ji za ruku: „Ne, Ivet, tak tohle vám nevěřím, ale poslouchá se to dobře, klidně pokračujte.“
„To je ta moje otevřenost a upřímnost, kterou mi zásadně nikdo nikdy nevěří. Vy máte asi radši když se dívka upejpá, že ano?“
„To ne, Ivet, ale nejsem puberťák s jakými jste zvyklá se stýkat a budeme si radši povídat o zajímavostech mezilidských vztahů.“ A v tomto nevinném duchu se odvíjela celý náš večer.

V neděli ráno v devět mě probudilo řinčení telefonu. „To jsem já, Alena. Mám nápad, dnes je krásně a tak si můžeme někam vyjet na motorce, co ty na to?“
„Ajo, vypadá to, že se počasí včera opravdu vyblbnulo a že dnes bude vedro, tak co říkáš koupání na Slapech? Ale pojedeme na tvé motorce, na mé mám rozbitý reflektor.“
„Hm, hlavně doufám, že jsi celej ty! Takže okolo poledne jsem u tebe, jo?“
„Ano, souhlas! High Noon – pravé poledne!“
Asi za hodinu nato, právě když jsem vyšel ze sprchy ještě celý mokrý, zadrnčel znovu telefon: „Alena, ještě jednou. Promiň, ani jsem se tě nezeptala jak se to stalo, že jsi boural a jestli nekecáš a jsi opravdu oukej?“
„Nic se neděje, Alenko, jak jsem ti už řek‘, jen se mi při tom vejmazu na oleji vysypalo sklo z reflektoru“.
„Fajn, tak čau! Musím rychle ještě něco uklohnit k obědu pro máti.“
Sotva jsem odložil sluchátko a chtěl se vyfrotýrovat osuškou ozval se telefon znovu. Zvedl jsem ho vztekle a spustil „Hele, Alenko, dej mi šanci se aspoň osušit, kape ze mne voda na koberec, to všechno si povíme potom...“
„Ale, já nejsem Alenka“, poznal jsem hlas Ivety, „musím s vámi ještě jednou mluvit aspoň pět minut, dejte mi šanci, tak jako ta Alenka dala vám...“ Její hlas zněl vroucně až prosebně. Neodolal jsem: „Samozřejmě, že se můžeme vidět, stačí když řeknete kdy a kde a necháte toho vašeho smutného hrdinu doma“, zasmál jsem se pobaveně.
„Jsem v telefonní budce před domem, kde dle vaší vizitky bydlíte. Pokud máte aspoň jedno okno směrem do ulice, můžeme se vidět ihned. Vyzkoušejte to. Čau!“
Vyhlédl jsem z okna a viděl Ivetu stát vedle budky na protějším chodníku. Zamávali jsme si na pozdrav a pohybem ruky jsem jí naznačil, aby přišla k mně nahoru.
„Nelekejte se, Tome, nebudu vás zdržovat, nesu vám jen dopis, který jsem napsala dnes v noci a moc mi na tom záleží, abyste se dozvěděl jak to doopravdy je“, vychrlila ze sebe ještě ve dveřích a podala mi tučně naditou dopisní obálku.
„Pojďte dál, Ivetko, posaďte se a já vám nabídnu kávu nebo čaj, bohužel bez zákusku, to tady dnes nemám a můžeme si vše v klidu prodebatovat. Mám čas do dvanácti hodin a teď máme“, pohlédl jsem na hodinky, „půl jedenácté, což je skoro dvacetkrát víc než těch pět minut, které požadujete, stačí to?“
„Když máte tolik času, tak si, prosím, napřed přečtěte ten dopis, já počkám, a pak se vás zeptám něco, co je pro mne strašně moc důležité, ano?“
Nalil jsem jí kávu a otevřel obálku. Bylo v ní pět rukou popsaných listů. Zavrtěl jsem hlavou: „To jste snad musela psát celou noc...“
„Přesně řečeno jenom od jedenácti do půl druhé“, upřesnila Iveta.
Dopis obsahoval něco jako zpověď nešťastně zamilované dívky, ve které se Iveta trochu chaoticky vyznala ze svých citů. Už motto dopisu znělo ukřivděně: „Když mluvím pravdu, nikdo mi nevěří!“ Pak následovalo místopřísežné ujištění, že v tomto dopise není ani jedno slůvko lži a dále vylíčení několika příkladů, kdy rodiče, Adam, Sylva i já, nevěřili její stoprocentní pravdě. Rodiče jí nevěřili, že je dosud panna a donutili ji jít na ponižující gynekologické vyšetření, Adam se snad zbláznil žárlivostí, zvláště po tom setkání se mnou a tvrdí, že ona má bůhví kolik milenců, Sylva si to myslí taky a já ji prý podezírám z toho, že naše střetnutí s Adamem zinscenovala kvůli tomu abychom se poprali, což ji mrzí nejvíce. Dále následovaly sáhodlouhé litanie na téma vadných charakterů různých lidí.
„Milá Ivetko“, řekl jsem, „je to krásné, jakou práci jste si dala s obhajobou svých pravd a omlouvám se, že jsem vás, vinou různých okolností, považoval za jakousi intrikánku. Ten dopis je prodchnut vašimi city a možná i slzami, takže vám věřím, ale jednu věc nechápu: v kolika letech jste, probůh, musela absolvovat to, jak říkáte, potupné gynekologické vyšetření?“
„Teď, nedávno. Tedy v devatenácti letech“, zdůraznila a pokývala hlavou.
„No, ale to snad žijí vaši rodiče někde ve středověku!“, vybuchl jsem. Iveta se na chvilku odmlčela a bylo vidět, že hledá slova: „Víte, on je tu jeden paradox, což jsem do toho dopisu nechtěla napsat, já jsem totiž podle testu v jiném stavu... ale moje gynekoložka mi potvrdila virgo intacta, víte co to znamená?“
„Ano, neposkvrněná panna“, usmál jsem se, „ale to se opravdu vylučuje s těhotenstvím a navíc, u vás to zcela odporuje definici, že panna je ta nejošklivější holčička z osmé B.“
„Tak teď jste, Tome, promluvil stejně jako můj otec. Přesto já tvrdím, že jsem dosud nikdy žádný sex neměla! Jsem zřejmě nenormální, prostě přibrzděná baba...“
„A jak si to tedy vysvětlujete vy sama, vstoupil snad do vás Duch Svatý?“
„Doktorka mi řekla, abych si vzpomněla zpětně na inkriminovaný den možného oplodnění, tedy asi přede dvěma měsíci a mně se vybavil 7.květen, den Adamových narozenin, kdy jsem byla konečně pevně rozhodnuta mu dát, jak se říká, svůj věneček. Jenže ono k ničemu nedošlo, protože on selhal...“
„A co nato doktorka?“
„Doktorka se mě zeptala, jestli došlo k výronu semene a já jsem musela potvrdit, že ano, ale pouze do vody ve vaně, kde jsme se spolu koupali. Jenže tuhle verzi mi prostě vůbec nikdo nevěří...“ Iveta si rozčíleně tloukla zaťatými pěstmi do kolen.
„Ale já tomu věřím, Ivet, protože vám, na rozdíl od ostatních, chci věřit“, podíval jsem se na hodinky, bylo půl dvanácté, „já už se ale budu muset pomalu připravovat na cestu.“
„Ano, to chápu, já už půjdu, ale to hlavní, proč jsem k vám přišla, vám musím ještě honem ří...“ Vtom momentě zadrnčel zvonek u dveří.
„Promiňte“, vstal jsem a zamířil do předsíně. Skrze pootevřené dveře musel Iveta slyšet, že vítám Alenu, která přišla o něco dříve. Bleskově si porozepnula blůzičku, povytáhla sukni nad kolena a slastně se rozložila do polštářů gauče. Chtěla ženským způsobem vyvolat trapnou situaci přistižení milenců "in flagranti".
„Pojď dál Alenko, představím ti...“, zarazil jsem se při pohledu na milostně nyvou dívku na gauči a nevěděl honem, co mám říct. Zato Alena reagovala velmi rychle a pregnantně:
„Omlouvám se, že takhle ruším, ani se nemusíte zapínat, slečno, já už zase jdu.“
„Aleno, počkej, nikam nechoď!“, vykřikl jsem, „to není tak, jak si myslíš, já jsem se té slečny ani nedotkl...“
„Tome, nejsem úplně blbá, je mi to jasné!“ Alena vyběhla a práskla dveřmi. Zlostí jsem se jen stěží ovládal: „Tak to se vám tedy povedlo, Iveto! Vysvětlete mi, probůh, co jste s tímhle divadlem chtěla docílit?“
„Ano, já jsem chtěla aby ta Alena vypadla, protože jsme tu naši důležitou debatu ještě nedokončili, ona přišla moc brzy - a taky jsem žárlila.“
„Ivet, sama jste se usvědčila s jakými intrikami operujete! A to chcete, abych vám věřil? Málem se vám to povedlo! Já blbec jsem uvěřil vaším krásným nevinným mandlovým očím!“
„Promiňte", řekla deprimovaně, „teď mi to mrzí, že jsem vám způsobila takovou roztržku, to byl prostě můj momentální impulzivní nápad. Nezlobte se prosím na mne, jsem prostě střelená ženská...“, vzlykala.
„Dobrá, zapomeňme na to“, uvědomil jsem si, že se vlastně nic nestalo, dojedu za Alenou a všechno jí vysvětlím hned za tepla ještě dnes. S Ivetkou jsem se rozloučil celkem v dobrém, nakonec jsem řekl, že jí to sluší, a že být Adamem, tak neodolám a vezmu si ji.
„A proč byste k takovému rozhodnutí musel být Adamem?“, zeptala se nevinně.
„Protože vím, že nejsem natolik tolerantní, aby mi nevadilo cizí dítě“, řekl jsem po pravdě.
Načež Iveta odjela a já se vydal za Alenou. Doma jsem ji však nezastihl i když jsem zvonil dlouho a hlasitě jako popelář, až to uslyšela jedna sousedka z vedlejšího bytu.
„Mladá paní někam odjela na motorce a její matka je v lázních“, ohlásila mi vševědoucí matróna. Vhodil jsem tedy vzkaz, že jsem zde byl a že s ní musím mluvit, do schránky na dopisy. Napadlo mě, proč mi asi Alena neřekla, že je její matka v lázních a naopak tvrdila, že jí musí něco uvařit k obědu.

Hned v pondělí ráno, jak jsem přišel do práce, jsem ji zavolal: „Ajo, nech mě vysvětlit jak to včera bylo a pak sama uznáš, že jsi jednala přehnaně zbrkle.“
„Prosím tě, ta situace byla jednoznačná, snažíš se zbytečně“, řekla studeným hlasem.
„Ne, ta dívka to na tebe nahrála, vůbec jsem s ní nic neměl, dokonce si vykáme! Takže řekni, zapomeneme na to, nebo se budeme ještě bůhví jak dlouho handrkovat?“
„Máš mne za takového prosťáčka, že ti tohle spolknu? Hele, měj se, fajn a neboj se, já netruchlím. Mám už taky někoho a byla jsem s ním včera na výletě. Jo, a už mi radši nikdy nevolej, považuj tohle za náš poslední rozhovor... Čau!“ Ve sluchátku to nepřátelsky cvaklo.
„Tak a je to“, řekl jsem si vlastně už jenom pro sebe do hluchého sluchátka, „když mluvím pravdu, tak se mi - jak říká Ivetka - nevěří! Ano, pondělí je ten nejhorší den v týdnu!“
Záhada s Ivetou a její virgo-intacta-graviditou mi ležela ještě dlouho v hlavě, a to tak intenzivně, že jsem se nakonec rozhodl, to prodiskutovat se svým dobrým kamarádem a bývalým spolužákem z gymnázia Milošem Pacovským, který je gynekologem. Zavolal mu do jeho ordinace a zeptal se ho, jestli ho tam mohu třeba ještě dnes dopoledne navštívit. „Když ti to nebude vadit, že usedneš v čekárně mezi samé baby, tak klidně přijď, já doufám, že netrpíš mimoděložním těhotenstvím“, zašprýmoval si Miloš.
V čekárně vzbudil můj příchod pozornost, asi jako kdyby tam vešel velbloud minimálně tříhrbý. Všechny dámy, které tam seděly, zvedly své různobarevné hlavy jako na povel a s tázavým pohledem zůstaly na mne konsternovaně zírat.
„Prosím, můžete mi říct, kdo je poslední?“, zeptal jsem se hlasem, jako bych se omlouval.
„Poslední jste vy, pane“, řekla bělovlasá a dodala, „takže já jsem teď předposlední.“
„Pane“, vložila se do debaty kysličníková blondýna, „toto je ale gynekologie.“
„Ano, děkuji, já vím“, přitakal jsem rychle.
„Pánské oddělení je v té chodbě nalevo“, doplnila černovlasá Esmeralda.
„Ano, děkuji, já vím“, opakoval jsem.
Poměrně pestře pomalovaná bruneta a hezká rusovláska se na sebe podívaly, něco si šeptly a začaly se chichotat. Nevydržel jsem, abych se nezeptal, jaký to byl asi dobrý vtip, co si právě řekly: „Víte, dámy, my bychom se taky chtěli zasmát, řekněte to nahlas, prosím.“
„Ne, to nejde“, řekla ta rusá a znovu vyprskla.
„Ale jo, já to řeknu“, odporovala jí bruneta, „napadlo nás, jestli nejste přeoperovanej...“
Do toho se otevřely dveře ordinace a Dr. Pacovský, když mě spatřil, řekl omluvně: „Dámy, prominou, tady můj kolega doktor Urban mi přinesl nějaké podklady“, a vzal mě přednostně do ordinace. „Tak povídej, co se děje, máš něco akutního“, zeptal se Miloš. V kostce jsem mu vylíčil případ Ivety a chtěl vědět, jak dalece to je pravděpodobné.
„No, abych ti řekl pravdu, moc pravděpodobné to není, spíše se to používá jako výmluva, ale znám jeden skutečný případ, kdy patnáctiletá panna také otěhotněla tak, že se vykoupala ve vaně s vodou, v níž se před ní vykoupala její matka po sexu. Ta dívka se tak dostala do jiného stavu se svým otcem. V teplé vodě totiž mohou spermie přežít i třeba celou hodinu.“
„Takže to přece může být pravda, že ta Ivetka, která se mi s tím svěřila, nelhala, a že je jí neprávem křivděno“, řekl jsem zamyšleně.

Dva dny nato jsem odjel s celým filmařským štábem na natáčení exteriérů k Máchovu jezeru. Byla to práce celkem příjemná, ubytování v pěkném malém hotýlku a navíc tu byla možnost se denně koupat v jezeře. Jinak moji pozornost upoutala úplně nová slečna „klapka“ zvaná Lili, která se mi, přestože byla blondýna, docela líbila.
V půli týdne přijel z Barrandova jakýsi funkcionář z vedení, prý snad aby zkontroloval, zda se dodržuje plán nákladů. Při té příležitosti přivezl také osobní poštu pro členy štábu. Já jsem obdržel pohlednici, napsanou mně už známým písmem Ivety. Stálo na ní: Tome, už zase mám potřebu s Vámi mluvit... Když mi ale neodpovíte, nebudu Vás už nikdy otravovat. Zdraví Vás Iveta.
Okamžitě jsem jí odpověděl, také na pohledu: Děkuji za pozdrav, krásná brunetko, v pátek se vracím domů, takže se ozvu. Ahoj! Tom.

Při večeři v malé místní hospůdce, sotva jsem zasedl u volného stolu, se odněkud vynořila Klapka-Lili: „Mohu Vás teď otravovat pro změnu já? Mám taky potřebu s vámi mluvit jako ta brunetka, mohu si k vám přisednout?“
„Samozřejmě, ale - jak slyším - tady někdo čte cizí poštu“, zazubil jsem se, „ovšem, když ten někdo je krásná žena, tak se nechávám otravovat rád.“
„Když to je na otevřeném pohledu a ne v dopise, tak se to snad může“, bránila se.
„Máte asi pravdu, ale já jsem si myslel, Lili, že nějak patříte k tomu osvětlovači Horákovi, proto jsem si zatím netroufl se s vámi moc bavit, on je prý mimo jiné hobby-boxer a právě teď se sem na nás kouká dosti nelibě.“
„To je mi srdečně jedno, co si myslí, je to křupan, který se chlubí jaké má svaly, stále za mnou leze a všichni si už myslí, včetně vás, že spolu chodíme. Nejsem nějaká netykavka, ale tenhle troglodyt určitě není mé gusto a já už skutečně nevím, jak se ho mám zbavit.“
„A tak jste si vybrala mne jako anti-křupana“, ušklíbl jsem se, „jsem na to zvyklý, nedávno si mě zase ta brunetka vybrala jako budič žárlivosti svého amanta!“
„Nesmějte se mi, to je vážný problém, on se na dnešek v noci na mne dobýval do pokoje, štěstí, že se zamykám. A dnes při polední pauze mi vyhrožoval, že přijde v noci zas ale tentokrát si vezme šperhák. Proto jsem teď odešla od jejich stolu, kde se mi snažil pod ochranou ubrusu sahat na kolena. Řekla jsem mu, ať okamžitě zanechá těch marných pokusů, že mám vážnou známost – s vámi. Prosím, nezlobte se a tvařte se na mne mile, jako kdyby to byla pravda. Aspoň teď jenom chvilku. Nebo vás to nějak moc kompromituje?“
„Ne, to je v pořádku, Lili, ale víte, já nejsem ani trochu boxer...“, rozesmál jsem se.
„Ne, to on si na vás nic nedovolí, on ví, že jste něco jako zástupce režiséra a věří, že byste ho mohl vyrazit z teamu. To je jediné, čeho se bojí. Jak jsem slyšela od druhých, potřebuje nutně tuhle práci, má prý děsné dluhy z dostihů“, šeptala vzrušeně Lili.
Sice mi lichotilo, že mám dělat ochranku krásné dívce, ale věděl jsem, že kdyby mělo dojít k nejhoršímu, že bych proti svalovci Horákovi neměl žádnou šanci. Ovšem moje mužská hrdost byla tím vyburcována a tak jsem se chopil iniciativy: „Dobře, Lili, tuhle roli beru. Teď si ale honem začneme tykat, když jsme snoubenci a já si jdu s ním promluvit.“
Vstal jsem a rázným krokem došel ke stolu, kde seděl Horák ještě se dvěma kumpány. Byl jsem rozhodnut ho seřvat: „Upozorňuji vás, Horáku, že nebudu tolerovat vaše chlípné chování vůči slečně Lili, která si mně právě na vás stěžovala. Pokud by se něco takového ještě jednou opakovalo, vy víte co myslím, tak byl bych nucen z toho vyvodit pro vás krajní důsledky!“
„To ne, pane režizér, to já sem to tak nemyslel, my, teda já, tady s kámošema vobčas děláme takový fóry, ale to už se nestane, vopravdu, no jesli chcete, tak se jí fakt vomluvim.“ Horák byl mírný jako beránek a střet byl zažehnán dřív než mohl začít.

Příštího dne bylo po ránu zataženo a pan režisér rozhodl, že se bude čekat do jedenácti na sluníčko a když nepřijde, tak se pojede předčasně zpět do Prahy na Barrandov a dotáčky se udělají v ateliérech. V deset hodin začalo sluníčko probleskovat, což znamenalo pro štáb, že předčasný návrat se nekoná a pro herce, aby se ihned odebrali do maskérny. Já i Lili jsme měli ještě dost času, takže jsme si mohli protáhnout snídani v hotelu až do půl jedenácté. Najednou vstoupila do lokálu k mému překvapení Alena.
„Čau, Tome, nediv se a nezlob se, musím s tebou nutně mluvit, jsem tu na mašině a hned zas musím jet zpátky do Prahy...“, spustila svůj příval.
„Zadrž, Alenko, nejprve tedy: Dobrý den - a teď dovol, abych vás představil. Toto je slečna klapka-Lilian Májová a to je paní Alena Šarochová.“ Dámy si podaly ruce a Alena ihned pokračovala: „Slečna jistě omluví, já bych chtěla s tebou mluvit o samotě.“
„Ano, zajisté“, řekla Lili a otočila, že odejde.
„Ne, Lili, nikam nechoď, tady si pěkně všichni tři sedneme a Alenka nám poví o co jde, já myslím, že nemáme mezi sebou vůbec žádné tajnosti“, řekl jsem máslíčkovým hlasem.
„To je zajímavé, Tome, že tě vždycky přepadnu v nevhod a pokaždé s jinou ženou. Pokud se nepletu, ta poslední se jmenovala Iveta a byla tmavovláska“, řekla Alena jízlivě.
„No, to je děsné“, zvolala ironicky Lili, „a představte si pani, že ten proutník od ní dostal včera pohled z Prahy! No, není to hrozné?“, napodobila hlas rozhořčené domovnice.
Začal jsem se řehtat a Alena vyprskla: „Chtěla jsem se ti omluvit, ale asi to nemá cenu!“
„Alenko, já se na tebe přece nezlobím, omlouvat se nemusíš, rozešla ses ty se mnou a já jsem to akceptoval“, řekl jsem, „takže je všechno v pořádku a není co řešit.“
„Jenže ta Iveta, čert ví kde vzala moje telefonní číslo, mi zavolala, že je v jiným stavu a jestli vím kde jsi, tak jsem ji odkázala na Ateliéry - a to jsem ti chtěla říct. Ne, že bych za tebou nějak dolejzala, stejně vidím, že už máš zase jinou“, řekla Alena jedovatě.
„Že je Iveta v jiném stavu, to vím“, přikývl jsem, „tvoje telefonní číslo jsem jí dal já, chtěla se ti omluvit, že si schválně rozepnula blůzu abys žárlila. Ty ses naštvala a okamžitě ještě tentýž den sis našla za mne náhradu, jak jsi mi sama řekla, takže o co ti jde?“
„O nic, už o nic!“, řekla vztekle, zvedla se a odešla rázným krokem feldkuráta Katze.
Zakroutil jsem hlavou: „Lili, já té ženské logice vůbec nerozumím, řekni mi, co vlastně chtěla a proč sem vůbec přijela?“
„To je jasné, chtěla se k tobě vrátit a když uviděla mne, tak nám chtěla aspoň otrávit náš vztah – a to se jí celkem povedlo – i když jsem to na sobě nedala znát. Víš, já jsem ti věřila, že jsi charakter“, řekla zalknutě.
„Lili, všechno cos chtěla vědět jsem ti přece řek‘, čím nám tedy mohla otrávit náš vztah?“
„Tou tvojí těhotnou dívkou, co jsi přede mnou zatlouk‘. To nebylo fair!“
„U všech filmovejch klapek, panebože, zač mě trestáš? Lili, to, co jsem ti řekl, je čistá pravda. S Ivetou jsem v životě nic neměl, ta přece měla nějakého Adama...“
Nenechala mě domluvit: „Dost! Už o tom nechci nic slyšet!“, vyjekla Lili hystericky a vyběhla ven před hotel. Zůstal jsem ještě chvíli sedět za stolem a v duchu si opakoval: „To snad není možné, obě Alena i Lili se naštvaly kvůli Ivetě, se kterou jsem nikdy nic neměl, ani pusu! No, to je přece vrchol! A protože v tom jedu absolutně nevinně, nebudu se snažit jim něco dál vysvětlovat! Šmitec!“

Po příjezdu do Prahy, jsem zavolal ze všeho nejdřív Ivetu. Ta mě ale nepříjemně překvapila svým zlomeným hlasem: „Tome, chci se s vámi ještě rozloučit, tentokrát definitivně“, hlas jí selhal, „já už vím co udělám...“
„Co to má znamenat, Ivet, proč ten tragický podtón?“
„Nemohu ani nechci takhle žít, už jsem se rozhodla, že všechno skončím a chtěla jsem vám jenom říct, že jsem vás měla opravdu moc ráda... rodiče jsem odepsala, když mně nutili, abych si to mé dítě nechala vzít... a Adam, to jsem vám tehdy neřekla... mě seřval, že jsem prolhaná kurva! Tohle mu už nikdy nemohu odpustit!“
Vyděsil mě její cizí hlas, ze kterého přímo čišelo, že chce spáchat nějakou nerozvážnost. Cítil jsem, že to není hrané, musela by být fenomenální filmovou tragédkou. Snažil jsem se jí rychle nějak pomoct: „Podívej, Ivet, nahnala‘s mi strach, ty ses dostala do depresivní nálady, která vyvolává zkratová jednání. Navrhuji ti, že se okamžitě sejdeme na skleničku bílého, jako tenkrát, a celou věc, včetně všech tvých problémů detailně prodiskutujeme, jsme přece kamarádi do nepohody!“
„Ne, Tome, teď už jsem úplně klidná, jsem sama doma, sedím na balkoně v jedenáctém poschodí, pode mnou proudí pouliční život a já teď dotelefonuji a skočím do toho života...“
„Iveto!“, zařval jsem do sluchátka, „nepokládej to, chci ti něco říct, co nevíš!“
„A co to je“, řekla bez zájmu. Horečně jsem přemýšlel, čím bych ji mohl v této její depresi zaujmout. Musím jí teď hned říct to, co by možná chtěla slyšet i za cenu toho, že budu lhát: „Iveto, chtěl bych s tebou vážně chodit, miluju tě!“
„A to děcko by vám teď najednou nevadilo?“, řekla podezíravě.
„Děcko by mi vůbec nevadilo, mně vadil jen Adam, ale s tím jsi vlastně nic neměla!“
„A co ta Alena?“ Postřehl jsem, že Iveta přestává být apatická a proto jsem spustil další příval slov: „S Alenou je konec, tu zapomeň, jedu ihned k tobě a pak promluvím i s tvými rodiči, jenom prosím tě, nic nedělej, počkej až přijedu, všechno zas bude fajn!“
„A neuděláte poplach u hasičů a u policie?“, ujišťovala se, „to bych ihned skočila!“
„Ne, na to ti přísahám, Ivetko, musíš mi věřit, já ti taky věřím!“

Vzal jsem si motorku a trnul, abych tam byl dřív než nějaký náhodný policejní či hasičský vůz, který by tudy shodou okolností mohl projíždět. Během deseti minut jsem již stál před jejím domem a zmáčkl tlačítko pod jménem Gustav Mayer. Trvalo to nekonečně dlouhé vteřiny než se z mikrofonu ozvalo: „Jsi to ty, Tome?“ Bylo to poprvé co mi tykla.
Vyjel jsem výtahem nahoru a ve dveřích jsme si padli do náruče. „Já jsem si tak strašně přála, abys přišel“, vzlykala a já si všiml, že má zafačované levé zápěstí. Na moji otázku co to je, jenom mávla rukou: „To nic, to jsem si chtěla podřezat žíly, ale ztratila jsem odvahu, skok z balkonu se mi zdál jednodušší...“
„Ivet, víš co bys zasluhovala, taková nádherná ženská a tohle vyvádíš!“ Začali jsme se líbat a ona se slzičkami v očích se zeptala: „A opravdu by sis mě i vzal?“
„Kdyby ti nevadilo, že jsem o dvacet let starší“, řekl jsem a Iveta mě doplnila, „a když tobě nevadí cizí dítě, tak mne máš asi hodně rád, že jo“, a přivinula se ke mně.
„Mám, Ivetko, ale co tě to jenom napadlo udělat takovou, promiň, pitomost...?“
„Teď ti to už mohu klidně říct. Když mě všechno zklamalo Adam, rodiče, a u tebe jsem neměla šanci, upnula jsem se citově na své budoucí dítě - a pak přišla poslední kapka do plné sklenice, dostala jsem menstruaci a nový test na graviditu je už negativní.“
„Chápu, že jsi z toho všeho byla zmatená a nešťastná, ale...“
Skočila mi do řeči: „Ale teď mám tebe a vím, že sis mě chtěl vzít i třeba těhotnou – a to mi vynahrazuje všechno, rodiče, celý svět i slunce!“