19 března 2018

Harry a půjčená sekretářka

Kapitola 3.  EVA 

 Svatba Harryho Váchy s Marianne proběhla zcela v tichosti ani jeden z nich netoužil po bombastické trachtaci a proto si pozvali jen dva svědky, Harryho kámoše Tondu, jakož i Kláru, což byla Marianina kamarádka a přítelkyně.
Marianne se s lehkým srdcem vzdala svého jména Torroni, na nějž neměla hezké vzpomínky a stala se zcela českou paní Váchovou, jen na svém křestním jméně Marianne trvala, nechtěla se stát typicky českou Marjánkou. Jejich cesta na Riviéru je dovedla až k vile L'Olivier v osadě Les Issambres, kde pobyli týden, měli zde k dispozici zahradu i soukromou pláž a pár kroků do restaurace. Svatební cesta se jim povedla, nemělo to prostě chybu...

Po návratu do práce si zavolal Harryho jeho šéf Dr.Vyčichlo a požádal ho, aby za něj jel jako zástupce na důležité obchodní jednání do Vídně, ohledně kontraktu s firmou Raab und Kienzle: "Já vím, Vašíku, což byla jeho oblíbená zdrobnělina jména Vácha, že jste se právě stal manželem, gratuluji, ale podívejte se, mám nohu v sádře a musím se šetřit a vůbec jsem potlučenej od víkendové zdravotní jízdy na kole. Srazil jsem se v zatáčce s blbcem, což je jak známo ta nejhorší srážka. Nedivte se, že jsem si vybral zrovna vás jako zástupce, měl jsem k tomu tři důvody: Jednak jste odborně na výši, dvanak umíte perfektně německy a za třetí vám svěřuji do opatrování svoji nejlepší sekretářku Evičku, která tam pojede s Vámi a bude mě průběžně informovat o projednávaných bodech kontraktu a tlumočit vám mé připomínky. Já věřím, že jste gentleman, a že neuděláte té půjčené sekretářce dítě. Máte prý doma stejně krásnou ženu, kterou bohužel dosud neznám..

Když to Harry vyprávěl večer Marianně, řekla zklamaně: "Já jsem se už těšila, že hned začneme s úpravou našeho obydlí a ty si klidně odjedeš na buhví jak dlouho... a je ta půjčená sekretářka aspoň stará a ošklivá?"
"Drahá Marianne, zítra v úterý odjedu a v pátek jsem zpátky jako na koni. Ta Evička je sice mladá a hezká, ale zdaleka není tak půvabná jako ty. Víš přece, že jsme si slíbili absolutní věrnost a sliby u mne nebyly a nejsou chyby! Takže pojedeme šéfovým mercedesem, Eva je zároveň zručnou šoférkou a tedy, tu mojí rachtačku nechám klidně doma!"
"Tohle radši nikomu neříkej, Harry, mohli by si myslet, že tím třeba míníš mne!"

 Ve Vídni měli Harry s Evou předem zamluvený hotel, jejich šéf to zařídil sám tak, aby nebydleli v nějakém super-luxusu, nebo naopak ve dvoulůžkovém pokoji, ale aby měli dva pokoje a každý v jiném patře. Spolupráce Harryho s Evou fungovala perfektně a smlouva s rakouskou firmou byla bez komplikací, takže už ve středu večer bylo vše hotovo.
Po večeři u kávy se napolo v žertu pohádali. On jí napomenul, že se k tomu  Dr. Obermayerovi chovala trochu nevhodně.
"Co máte na mysli tím slovem nevhodně, Harry?" zeptala se popuzeně.
"No, já myslím jako trochu koketně, tedy ovšem - nic mi do toho není."
"Ano, nic vám do toho není a kdybyste byl mým manželem..."  (viz obr.)
"Evo! Teprve teď je mi naprosto jasné,  vy být mou ženou..."  (viz obr.)

Oba se tomu zasmáli a dohodli se, že zítra ve čtvrtek dopoledne vyrazí na zpáteční cestu do Prahy. Eva se začala šibalsky usmívat, když mu řekla: "Harry, vy byste měl možná manželce zavolat, že se vracíme o den dřív, víte přece kolik existuje anekdot, které začínají - manžel se vrací ze služební cesty o den dřív a najde manželku in flagranti s Raubičkem, atd., atd."  Harry to se smíchem  odmítl s tím, že si se svou manželkou Marianne bohudík natolik vzájemně věří, a že by vlastně takovým telefonátem v sobě živili ošklivou podezíravost a žárlivost.  A to prý rozhodně nechtějí.

Cesta domů jim ubíhala v družném hovoru, jen jednou si udělali pauzu na rastu na oběd, načež už odpoledne po třetí hodině ho Eva zavezla dle jeho navigace až před jeho dům na Dobešce.
Harry, když vstoupil do haly, zaslechl odshora jakési divné zvuky. Už chtěl zavolat na Marianne, když zaslechl kvílivý výkřik, položil kufr na zem a zmaten kráčel po schodech nahoru, kde s hrůzou zjistil, že se jedná o typické a jednoznačné zvuky vášně, doplněné vrzajícím nábytkem. Harry se zachoval úplně jinak, než jak si představoval, že by reagoval v takovéto situaci, která mu totiž ani trochu nepřipadala anekdoticky veselá. Jako ve snách se vrátil do přízemí, kam dosud tlumeně doléhaly ty příšerné zvuky z Mariannina horního království. Trapnost situace mu nedovolila vstoupit do ložnice a kufr nechal stát v hale vedle bot svého soka.

Nemohl zde vydržet a tak se odebral do nedaleké hospůdky, kde si musel dát půllitr piva a velkou mysliveckou na vzpamatování. „Proč zrovna já mám takovouhle smůlu?“, opakoval si neustále. Marně se snažil si logicky vysvětlit nevěru své druhé ženy a vůbec ho nenapadlo, že se to prostě logikou vysvětlit nedá. Jeho svět hodnot, ve které on celý život věřil, se mu opět sesypal jako domeček z karet. "Musel jsem někde udělat chybu, ale v čem?" lámal si marně hlavu. Vždyť Marianne vypadala tak šťastně a sexuálně to u nich také úžasně klapalo.

Teprve až skoro o dvě hodiny později se mu ozvala Marianne na mobil. Vydala ze sebe těžký povzdech: „Proboha, Harry, to snad není pravda! Kde jsi, pojď domů, všechno ti ráda dopodrobna vysvětlím, chápu tě, že jsi musel prožít děsnej šok...“
Když pak Harry vstoupil do haly, seděla slzící Marianne v křesle, v jedné ruce cigaretu a v druhé sklenku s koňakem. Otočila se pomalu k němu s provinilým výrazem ve tváři: „Čau, drahoušku, jistě se zlobíš, ten tvůj kufr mi řekl za tebe, co sis musel pomyslet, ale já ti přísahám, při všech svatých, že se vůbec nic nestalo...“
„Marianne!“, skočil jí Harry do řeči, „jestli se zlobím, nebo ne, to přece nehraje roli“, řekl chraptivě, „ale, že je naše manželství, sotva začalo už je zase v čudu, to je pro mě děsivý fakt!...“
„Harry, ty jsi takový gentleman až to škodí!" zvolala Marianne, "ty ses určitě ani nepodíval do ložnice, kdo to tam je? Ber to tak, že šéf ti půjčil svou sekretářku a já jsem zase půjčila svůj pokoj Kláře. Víš, to je ta moje svědkyně, ona je totiž v rozvodu a moc mě prosila, že se musí setkat se svou životní láskou Liborem v soukromí... a tak jsem šla zatím do kina. Chápu, že to teď z tvého hlediska vypadá jako blbá vejmluva, ale já ti říkám svato-svatou pravdu, to mi, prosím tě věř!“
"Ani nevíš jak rád bych ti to věřil, Marianne, ale proč jsi mi nezavolala a nezeptala se mne, jestli s tím já souhlasím, půjčovat někomu náš domov jako hodinovej šmajchl-kabinet?"
Marianne přikývla hlavou: "Ano, měla jsem se tě pochopitelně zeptat, omlouvám se, promiň..."

Do toho zazvonil její mobil: "Co je Kláro?", zeptala se podrážděně a podala mobil Harrymu a šeptla: "Zeptej se jí hned sám." Harry zavrtěl nesouhlasně hlavou a jen si poslechl, jak Klára říká: "Majko, já jsem si u vás zapomněla někde na nočním stolku občanku, ukazovala jsem Liborovi tu moji novou favoritní fotku..."
"Díky, Kláro, přijeďte si hned pro ni! Já doufám, že tam ještě leží", vydechl s hlubokým uspokojením Harry.  Otočil se k Marianně a dal jí zcela nečekaný polibek. Načež se jí omluvil: "Promiň, drahá, byl jsem chorobně žárlivý blb..."
"Harry, myslím si, že to bylo i k něčemu dobré: budeme si zásadně vždycky všecko říkat a hlavně si musíme věřit! Buďme jedna duše a jedno tělo!"


01 března 2018

MUDr. Hraběnka

 Brzy po mém rozvodu, který probíhal s mojí manželkou Hanou v Německu, jsem zjistil, že budu patrně muset také změnit své zaměstnání. Pracoval jsem totiž u computerové firmy Sperry Unisys v Essenu jako servisní programátor a poradce u zákazníků. Protože jsme se s manželkou dohodli, že si já ponechám naši šestiletou dceru, zatímco manželka se odstěhuje za hlasem svého srdce, potřeboval jsem nutně mít pravidelnou pracovní dobu, abych tak nemusel pendlovat mezi zákazníky v celém stokilometrovém okolí. Jelikož jako emigrant jsem neměl k dispozici pomoc s dítětem od rodičů či příbuzných, nevěděl jsem zprvu, jak ten problém vyřeším...?
Od zaměstnavatele jsem ale naštěstí dostal nabídku, že mohu převzít vývojové úkoly ve frankfurtské centrále, kde budu mít klidnou práci beze všeho cestování a dokonce i lepší plat. To bylo pro mne absolutní terno a tak jsem se bleskově rozhodl a usedl do kanceláře - viz zelené okno v budově SPERRY...

  Po mém přestěhování do Eppsteinu u Frankfurtu, jsem byl nucen nejprve zvládnout zařizování bytu, převod dcerky Brigity do nové školy a mimo jiné také objevit nové doktory, minimálně dva, to jest praktického a zubního. Zvolil jsem si chytře cestu nejmenšího odporu a z telefonního seznamu jsem namátkou vybral jednu zubařku, kvůli jejímu křestnímu jménu Athéna a také proto, že ženy jsou zpravidla jemnější než chlapi. Byl to můj zcela kardinální omyl, tato doktorka i přes své romantické jméno, byla na mne jako ras, takže jsem ji musel rychle vyměnit za jemného zubaře.

Při vyhledávání doktorky praktické jsem se zase v telefonním seznamu doktorů nechal ovlivnit titulem Gfn., což znamená Gräfin, to jest hraběnka. Když jsem pak poprvé vykonal oťukávací návštěvu u hraběnky Ingrid, zjistil jsem, že má svoji ordinaci umístěnou přímo v přepychovém tzv. "Senioren-Hausu", tedy v domově důchodců, kteří ovšem na to mají. Svým stářím jsem se podstatně lišil od jejích běžných pacientů a tak jsem jí musel vysvětlit, že jsme se s dcerou právě přistěhovali do tohoto kraje a ještě zde vůbec nikoho neznáme.

Byl jsem překvapen i její další otázkou. Čekal jsem totiž, že se mě zeptá co mi chybí, a ona místo toho chtěla vědět jak jsem přišel právě na ni, jestli snad mi byla nějak doporučena. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu tak, jak to skutečně bylo, podle pravdy, totiž, že jsem jel prstem v telefonním seznamu po jménech jednotlivých doktorů a zarazil mne titul Gräfin. Coby emigrant ze země komunizmu jsem dosud nikdy neviděl živou hraběnku, pouze na obrazech ve starých hradech a zámcích nebo vycpanou v panoptiku. Paní hraběnka se docela nefeudálně rozřehtala a hned jsem to měl u ní dobré. Ještě jsem se jí zeptal jak ji smím oslovovat, jestli Vaše Veličenstvo, Blahorodí nebo Jasnosti a ona mě poučila, že postačí když jí budu říkat normálně jako všichni „Frau Doktor“.

Paní hraběnka se ke mně chovala mateřsky, přestože, jak jsem později zjistil, byla o dva roky mladší než já. Radila mi, co mám a nemám jíst, abych si udržel váhu, posílala mě každé tři roky dle oprávněných nároků do lázní, řešila se mnou dokonce i osobní problémy o což jsem moc nestál a jednou mi dokonce dost nešetrně řekla: „Herr Toms, s tou přítelkyní ve Švýcarsku se rozejděte, to je zcela nesmyslné chození na dálku, protelefonujete a projezdíte spoustu peněz, copak zde v Německu byste nenašel dost žen, které by s Vám líbily?“
V tom momentě mě napadla zcela šílená myšlenka:"Ještě, Frau Doktor, absolutně teoretická, vyloučená a nesmyslná otázka: kdybych se příkladně tedy teoreticky oženil s hraběnkou, byl bych také hrabě?“
Hraběnka se rozesmála: „Herr Toms, to přece nejde, hraběcí titul se nemůže vyženit ani vyvdat!“
A tak jsem zůstal dodnes jen proletářem, penzistou a společenskou nulou. Na hraběnky a hrabata se jednou za uherský rok chodím dívat do operety.

https://youtu.be/LYHSbr7fZUA