28 října 2018

Rozhovory o životě i smrti...

Zadumaný Pavel seděl na kamenném okraji Danina hrobu a šeptal pro sebe: "Takže dnes je tomu, můj koloušku, pětadvacet let co jsme se seznámili, na tvůj svátek Daniely, 9. září." Pavel si navíc dokonce pamatoval, že to bylo ve čtvrtek a Dana měla na sobě lila blůzičku a bílé džíny. Bylo takové babí léto a on se stavil u Bartáků, na kus řeči, jak se tomu říkalo "v harendě". Bylo tam tenkrát celkem asi osm lidí, všechny je znal, ale Dana tam byla toho dne poprvé a pro něj tedy docela nová.  Vždycky tam bylo o čem diskutovat, zpívalo se, hrály se různé hry a byla sranda. Padla mu hned do oka, ale on jí taky, protože když se večer hrálo na vraha a on si vytáhl lístek "vrah", věděl hned koho bude škrtit jakmile se zhasne.

"Byla’s to ty, Dano. Ty’s měla, coby "oběť ", vydat smrtelný chrapot, sotva se tě vrah dotkne. Ani nevím, jak jsi mě v té tmě poznala, ale zůstala’s němá. Místo škrcení jsme se začali líbat a využili tak tmy v náš prospěch. Horlivý "detektiv" marně čekal na výkřik, a když se nemohl dočkat, rozsvítil. Všichni zírali: vrah se zamiloval do své oběti! Když jsem se potom dozvěděl i tvoje příjmení Jelínková, začal jsem ti říkat "koloušku" a to nám vydrželo až do dnes, kdy tu sedím sám a slzím už druhým rokem na tvém hrobě. Tak pá, já zas někdy přijdu."
Sedmdesátiletý, to jest »pozdní mladík«, Pavel Hofmann, si papírovým kapesníčkem osušil oči, vyleštil brýle, zvedl se pomalu a kráčel směrem k východu ze hřbitova.

„Vy jste asi musel mít vaši ženu moc rád“, ozvala se za ním jakási neznámá paní, která ho právě míjela.  Pavel
zareagoval: „Promiňte mi madam, nerozumím vám, jak jste to 
myslela?“ 
„Už jsem vás tady párkrát viděla, já tu mám taky o kus dál hrob. Takže trochu jsem vás, pane, pozorovala, nezlobte se, prosím na mne", řekla ta dáma omluvně a mile se usmála.
„Ne, ne, na to má každý právo se dívat kolem sebe, což já většinou bohužel nevyužívám, nevšímám si okolí“, Pavel mávl rukou.
„Víte, já jsem pohřbila manžela teprve před rokem, a sice do hrobu. Žeh neuznávám, to se mi nelíbí, vám myslím také ne, že ne?" 
„Proč ne? Když je někdo mrtev, tak je mu jistě všechno úplně jedno. Já to neřeším, jestli budu zpopelněn, rozprášen po polích, anebo zahrabán do země, za pár dní po mně stejně ani pes neštěkne“, řekl zcela rezignovaně. 
„To je ale hodně cynický názor, pane. Člověk má přece právo na důstojný odchod z tohoto světa i na volbu formy toho odchodu. Já jsem, ku příkladu, věřící a já bych nechtěla být za žádnou cenu zpopelněna.“
„Ano, to já vám neberu. Pro mne zas je horší představa, že budu hnít někde pod zemí a červi se mi budou prohánět Eustachovou trubicí. Víte, moje žena měla podobný názor jako vy, proto si myslím – každému vyplnit to, co si přeje. Chápu, že ten, kdo si představuje jak jeho dušička vyletí do nebe a odtud se bude dívat dolů na svůj hrob, že si přeje krásný pomníček, kytice, věnce, smuteční hudbu a svíčky a to celé brimborium okolo“, řekl Pavel cynicky.
Paní zavrtěla hlavou: „Moje představa je taková: já věřím v Boha, na základě určitých důkazů, a tím i věřím, že existuje nesmrtelná lidská duše. Jak si to představujete vy po smrti? Nejste snad notorickým materialistou?“
„Ne, to v žádném případě, ale já si myslím, že tak jak na svět přicházíme, nazí a bez pompy, máme i odcházet. Věřím na moudrý 
koloběh přírody...“

V příštím týdnu oslovila Pavla u hrobu jeho ženy, tatáž dáma od minule a opět za jeho zády. Poznal ji po hlase dříve než se stačil otočit. Řekla jen: „Dobrý den přeji, promiňte, jestliže Vás ruším."

"Dobrý den“, vyhrkl překvapeně Pavel a pomyslel si, že ta dáma nějak zkrásněla. Napadlo ho, když na něj upřela své temně hnědé oči, že tato žena vlastně není vůbec dotěrná a zareagoval tak, že překvapil sám sebe: "Madam, dovolte mi, abych se vám představil: "Pavel Hofmann.“ Podala mu ruku: „Těší mě, já jsem Klára Berounská. To máme dnes krásné počasí.
 Jeho egu lahodilo, že tato dosud atraktivní žena má o něj zájem, ať už z jakéhokoliv důvodu. To rozhodlo, že nenechá dámu v kožíšku si trapně naběhnout proti zdi mlčení, to by byla přece od něj nezdvořilost, hraničící s buranstvím. Mimo to, že on sám si také rád popovídá s osobou která je mu sympatická...
Když se příště, tedy už potřetí náhodně potkali na hřbitově, řekl jí tiše: 

 „Milá paní Berounská, je podzim a my zároveň prožíváme též podzim našeho života, smím vám říkat -éé- paní Kláro? Byla by to škoda, tak krásné křestní jméno nepoužívat.“ 
 „Ano, budu ráda, ale takhle se většinou oslovují kadeřnice, takže kdyby to šlo, tak raději bez toho jednoho slůvka »paní«.“
„Děkuji, Kláro, mně se to taky takhle líp říká, ale pochopitelně jsem si netroufl. Takže: vy jste Klárka, no a já jsem Pavel."
Klára se rozesmála: „To je krásná shoda, jako bychom byli aspoň o třicet let omládli! Nemám ráda konvence, vždyť snad i penzisté a vdovy mají právo na kapku zábavy.“ Pavel si rovněž uvědomil tu radikální změnu ve svém chování k ní, ale ukonejšil sám sebe myšlenkou, že jinak se ovšem naprosto nic neděje, v jeho věku na něj takovéto ženské zbraně absolutně nepůsobí, je vůči nim už dávno naprosto imunní, ale dělá mu to dobře.

Klára se ho zeptala, zda by jí vysvětlil to, co minule jenom nakousl ohledně své víry v moudrý koloběh přírody, když mu řekla, že ona věří v Boha.
„Vždyť je to úplně jedno, koho si člověk představuje tam někde nad sebou nahoře, zda je to Bůh, či fyzikální zákon, nebo nějaké vlny, je přece stejně nesmyslné představovat si Boha jako posvátnou krávu v Indii, nebo jako svatého dědečka, tady u nás, to všechno je vedlejší. Já jsem také věřící, ovšem nevěřím na nesmrtelnost lidských duší...“
„A proč ne?“ skočila mu do řeči Klára.
Pavel rozhodil ruce. „Všechno, co známe na tomhle světě se nějak narodí, vzniká, pak to omezenou dobu žije, existuje a pak to zas odumírá a zaniká. Tedy i člověk. To je železný zákon koloběhu a ten se vztahuje na všechno živé i neživé v celém nekonečném vesmíru kolem nás.“
„Ale kdo řídí ten celý vesmír?“, zeptala se s šibalským úsměvem.
„Právě tento přírodní zákon koloběhu. On je úžasně chytrý, chytřejší nežli my smrtelníci a platí, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vy to nazýváte Bůh, já zákon koloběhu. Jak víte, všecko kolem nás pozůstává z atomů, a přesně tak jak se točí elektrony kolem atomového jádra, tak se i točí měsíce kolem planet a planety kolem sluncí. Prostě nekonečný koloběh je logickým základem celého vesmíru. Nehledejme v tom nějakou záhadu...“
 

„Tak vy, Pavle,  nechodíte ani  do kostela?“, zeptala  se Klára. „Rituály, jako je klečení, bití se v prsa, modlení růžence, v tom si přece Bůh nelibuje. Není to stařík, který by se dětinsky radoval z toho, že Vás od dlouhého klečení bolí kolena. Jak to, že se tu i tak špatné lidské vlastnosti přisuzují Bohu? Ano, a vrcholem všeho je pojídat tělo a pít krev Pána našeho. To je přece zcela evidentní kanibalismus!"
„Tak tohleto jsem ještě nikdy neslyšela, já cítím, že se s tím nemohu za žádnou cenu ztotožnit.“ oponovala Klára.
„Vidíte, Klárko, a já jsem si jist, že my oba věříme v totéž, jenže vy v té tradiční formě, a já naproti tomu, v souladu s pokrokem současné vědy, ve formě o něco modernější. A nějaké roky po nás, bude jistě víra ještě modernější, než je dnes...“
„Pavle, lidé se ale liší od celé ostatní přírody přece tím, že mají duši..."

„Samozřejmě, že mají duši, já tomu říkám raději ducha, nebo lépe řečeno intelekt. Někdo více, někdo méně, někdo hodně málo, ale to přece není jenom výsadou lidí. I zvířata jsou velmi inteligentní. Ptáci, dokonce i hmyz. Vezměte si delfíny, psy, poštovní holuby nebo včely, ty jsou v lecčems inteligentnější než my. Proč se nad ně stále povyšujeme, proč?“
Klára si přejela jazykem své plné rty a rukou si upravila brýle. „Ale bible přece říká, že jenom my lidé máme duši a ta je nesmrtelná. To je alfa a omega celé víry.“ Pavla fascinovaly její dokonale pěstěné ruce, které asi nikdy nemusely pracovat manuálně. Co asi dělá? Násilím vrátil své myšlenky zpět k danému tématu.
„Právě tato nesmrtelnost, milá Klárko, je v rozporu se všemi přírodními zákony. Přece nemůže něco neustále přibývat každým zrozením nového života a nikdy neubývat. Kde se hromadí tato duševní energie od věků do věků a každou vteřinou exponenciálně narůstá? Kde je základní vesmírná rovnováha? Nehledě na to, že mě takové fádní nebe duší, bez psů, ptáků a motýlů vůbec neláká.“
„Vaše argumenty, Pavle, jsou sice asi logické, ale velmi pozemsky lidské. My nevíme proč to Bůh takhle zařídil...“

„Ale já, coby pozemšťan, to chci vědět, abych mohl věřit v lidi, věřit v krásu mezilidských vztahů, ve spřízněné duše, a dokonce i věřit, že mezi námi dvěma třeba právě dnes přeskočila taková jiskra mezilidských sympatií...“
„Pavle, to ano, jste mi sympatický, ale musím vám fair-play říci, že jakýkoliv bližší, nebo dokonce intimní vztah, pro mne nepřichází v úvahu, nejen s vámi, ale se žádným mužem.“
„Pochopitelně, Klárko, měl jsem na mysli pouze diskusní jiskru. Je celá řada také mých důvodů, proč se my dva nikdy nemůžeme intimně sblížit, to je mi naprosto jasné“, řekl důrazně.
„Jsem ráda, že si v tomhle rozumíme, Pavle. Víte, já nejsem až tak moc výřečná. Od smrti manžela jsem prakticky s nikým nemluvila. Já normálně raději naslouchám a méně mluvím, ale budu ráda, když si občas takhle popovídáme.  Vaše názory, které se sice značně liší od mých, si ráda poslechnu, 
jsou zajímavé až fascinující.“
„To je milý kompliment, Klárko, já jsem zase někdy až moc ubrebtaný a tak se už těším na další nekonečný rozhovor“, řekl Pavel s úsměvem...

Teprve až za tři týdny se znovu náhodně potkali na hřbitově. On ovšem netušil, že Klárka této náhodě značně napomohla tím, že tam začala docházet každý druhý den, zatímco on tam chodil nepravidelně, podle toho jak se mu to hodilo a jak se mu právě chtělo.
Setkali se u brány, on byl již na odchodu, ona právě přicházela. „Dobrý den, Klárko, málem jste si mě ani nevšimla.“
„Jé, dobrý den, Pavle, vy už jste tu ale dlouho nebyl, že?“ Klára přinášela nové květiny a svíčky. „Počkáte na mne chviličku, jen co to dám na hrob? Chtěla bych se vás něco zeptat.“
„Bohužel spěchám na sraz, ale ptejte se.“
„Ach, to se nedá takhle v rychlosti to...já jsem si jen myslela, že bychom se nemuseli scházet -é- jenom na hřbitově, víte já...“
„Ano, Klárko, máte pravdu, taky mě to napadlo, zde je moje vizitka a až budete mít čas a chuť, zavolejte, půjdeme si sednout třeba někam do kavárny. Udělám si kdykoliv čas a budu se na vás moc těšit!“


Pavel se tak dostal do určitého dilematu: Klára se mu, jako žena, líbila, a navíc bylo zřejmé, že i ona má o něj zájem. Na druhou stranu si ale nechtěl zvykat na něco nového. Měl rád svoji samotu, a to, co mu chybělo, trocha ženské něhy, to ona již apriorně vyloučila.  Jednu výhodu ty schůzky s ní budou každopádně mít: bude nucen více dbát o svůj zevnějšek.


Toho dne právě seděl ve vaně, když zazvonil jeho telefon. Od jisté doby si brával vždycky telefon na dlouhé šňůře sebou do koupelny na dosah ruky, neboť se už mockrát přesvědčil, že prý existuje taková jakási lidská mutace Archimédova zákona a sice: Tělo ponořené do vany způsobuje, že zazvoní telefon. Byla to Klárka: „Já vím, že bych měla, jako dáma, vyčkat delší dobu, jenže, Pavle, já si nepotrpím, na konvence, já jsem prostě emancipovaná.“Pavel zahlaholil: „Klárko, věřte mi, že jsem rád, že voláte, já na vás přece, mimo hřbitova, žádné spojení nemám.“
Sešli se tehdy v kavárně Louvre a Klára mu navrhla: „Posledně jste mi řekl, že zavrhujete všechny rituály jako určitý druh barbarství, pojďme se dnes pro změnu bavit o krásných rituálech. Nevěříte, že by takové existovaly? Podívejte, blíží se Vánoce, říká vám to něco?“
„Vánoce se mi líbí, ale považuji je spíše za tradici a nostalgii, nežli za rituál. Víte, dříve jsem se na tu vůni Vánoc vždycky těšíval, s Danielou bylo o Vánocích všechno – tak nějak krásnější a snad i ten sníh byl jakoby bělejší...“  „A teď už se netěšíte?“ skočila mu do řeči Klára.
„Vy snad ano, Klárko?“, odpověděl jí otázkou.
„Ano, já se těším hlavně na Advent, a to prosím – i když vím, že mi zase bude smutno, jako každý rok...“
Pavel si všiml, že se Kláře zamžily oči, a proto změnil tón: „To já se třeba zas těším, že někdy okolo Mikuláše bude tah třídní loterie, a že možná vyhraju. Mám koupeno deset losů a říkám: ‚náhoda je blbec‘, tak proč 
ne?“
"Vidíte, Pavle, vy také věříte. Věříte, že vyhrajete, jinak byste asi zbytečně nevyhazoval peníze za nějaké losy. Mně by takováhle víra neuspokojovala. Peníze nejsou nic jiného než papírky, jsou to šidítka pro dospělé a se štěstím nemají prakticky vůbec nic společného.“
„Ano, to já vím, ale člověk si pomocí nich může splnit nějaká celoživotní přání, dřív než zhasne.“
„A jaké přání máte, mohu to vědět, nebo je to tajné?“, zeptala se opatrně.
„No, kdybych náhodou vyhrál, koupil bych si přívěsnou ložnici ke svému autu a dokud to ještě zdraví dovolí, procestoval bych celou Skandinávii křížem krážem. Splnil bych si tak svůj dávný celoživotní sen.“

„Rozumím vám, severské země se mi taky úžasně líbí. Byla jsem tam bohužel jenom jednou, už před lety. Přála bych vám, abyste vyhrál, ale moje rada, kterou jistě odmítnete, je opět náboženská: zkuste se alespoň jednou pomodlit, poprosit třeba Pannu Marii, aby se za vás přimluvila. Ale pak nenadávejte na náboženství - když nic nevyhrajete!“
„A už jsme zase v tom! Víte, ono je to krásné a hlavně pohodlné věřit, že Pánbůh za mne všechno zařídí, jenom když se hezky pomodlím, že i Panna Maria se přimluví, ba i různí svatí za mne budou orodovat a navíc mám anděla strážného, který mi možná helfne. To jsou nesporné výhody, které bych chtěl mít – ovšem můj proklatý rozum se vzpouzí tomu uvěřit. Je-li Bůh vševědoucí, jak všichni tvrdíte, tak ví, co chci a nemusí ho nikdo přemlouvat a za mě orodovat.“

„Na to nesmíte jít s logikou, Pavle, musíte si prostě říci: ano, tak to je! Zapomeňte na logiku, ta je dobrá pro matematiku a exaktní vědy, ne však pro taje života a smrti.“
Pavel nadskočil na židli: „To je přesně to, co mi vadí, potlačovat rozum, to mě dokáže přivést do varu!“ Bezděčně zvýšil hlas: 
„Dogmaticky věřte tomu, co se vám k věření předkládá a vypněte mozek! Zahoďte inteligenci, neboť, jak to krásně i v Písmu svatém stojí: Blahoslavení chudí duchem!“
Klára se zhluboka nadechla a polkla naprázdno: „Chcete tím snad říci, že všichni věřící, tedy i já, jsme chudí duchem? Jsem pro vás snad blbeček, který věří nějakým nesmyslům?“ Klára byla očividně dotčena jeho trochu podpásovým citátem z bible.
„Já nevím, Kláro, ale chcete-li se mnou diskutovat, nesmíte se urážet a vztahovat hned všechno na sebe. Zajímavost každé diskuse přece tkví v různosti názorů. Kdybychom si měli vzájemně jen přitakávat, ztratilo by to napětí a naše debata by zdegenerovala v sousedské tlachání domovnic.“
„Já jsem se snažila polemizovat s vašimi názory a ne jenom přitakávat, ale nikdy bych si nedovolila vás kvůli nim nějak zesměšňovat jen proto, že se liší od mých! Máte-li však dojem, že se tady zdegenerovaně tlachá, pak se ptám proč bychom se spolu vůbec měli o něčem bavit? Teď jste mne tedy opravdu zklamal, Pavle!“ Kláře zvlhly oči.
„Klárko“, řekl nervózně, „nepřekrucujte má slova, buďte, prosím fair!“

„Já nejsem fair?“ Klára vytáhla kapesníček z kabelky a osušila si slzy, „vy mne napadnete, protože se nedokážete oprostit od svých představ, že jsme jen hromadou atomů a později popelem v urně, a teď mi dokonce řeknete, že nejsem fair!  Nebo snad, že jsem domovnice!  Má to cenu marnit čas a nechat se urážet?“, zajíkla se Klára a z očí jí vytryskly slzy.
Pavel se k tomu ostře ohradil: „Připomínám jen, že jsem to nebyl já, kdo inicioval tuto schůzku. Pokud chcete zůstat uzavřena jiným názorům jako okna gotického kostela, pak prosím...“ Klára se prudce zvedla ze židle. „To mi stačí... Promiňte - tím končím! Sbohem!“. Spěšně si přehodila plášť s kapucí přes hlavu a sveřepě vykročila ven do mrholivého deště.

Pavel byl v tu ránu natolik překvapen a zmaten její výbušnou reakcí, že se nezmohl ani na pozdrav.

Zaplatil, zvedl se a zamířil na hřbitov. Měl potřebu si úplně v klidu popovídat s tou svou milou Danielou. Hluboce zamyšlen si ani neuvědomil, že přechází jízdní dráhu, když zaslechl ostrý zvuk klaksonu a kvičení brzd...

Kláře trvalo několik dní, než došla k závěru, že její reakce byla opravdu trochu moc zkratová. Ohradit se mohla, ale přetrhnout debatu v půlce a uraženě odejít, to neměla. Nechtěla ztratit Pavlovo přátelství a začala chodit na hřbitov každý den, doufajíc, že ho tam potká. Zatelefonovat mu, jí připadalo moc ponižující, ale když ani po dvou týdnech ho nepotkala, zkusila přece zavolat. Leč Pavel doma nebyl. Zkusila to ráno, v poledne i večer a stále nic! Nakonec odhodila veškerou svoji hrdost a rozhodla se vyhledat ho doma. Vzala si jeho vizitku do kabelky a vyšla ven do husté chumelenice.

Bydlel na Vinohradech v krásném čtyřpatrovém činžáku ze třicátých let, přímo v blízkosti Vinohradského divadla. Měla štěstí, někdo právě vycházel z domu, takže proklouzla dovnitř. Procházela jednotlivá poschodí a četla si vizitky. Až ve třetím patře našla ty správné dveře. Dýchala zhluboka spíše rozrušením nežli vyšlapáním schodů. Crrrr zvonek hlasitě zadrnčel, ale překvapivě se otevřely dveře sousedního bytu.
„Pan Hofmann není doma“, oznámila jí kyprá žena v negližé a s natáčkami ve vlasech.
„A prosím vás, nevíte, kde je?“, vyhrkla Klára.
„To teda vim, ale kdo jste vy, že vás to zajmá?“
„Já jsem jeho příbuzná – sestřenice“, lhala nervózně Klára.

„No, to ste si vzpomněla brzy, von je chudák v nemocnici“, řekla Pavlova sousedka. Klára se pak ještě dozvěděla, že prý Pavla přejelo auto, a že ho odvezli do nemocnice na Karláku. Rozhodla se, že tam ihned zajde a všechno zjistí. Byla rozrušena a celou cestu na Karlovo náměstí se modlila: „Pane Bože, jenom ať to není nic vážného! On je přece dobrý člověk..."
 Z vrátnice ji poslali na ambulanci, odtud na chirurgii, odtud na intenzivní péči, a odtud konečně na pokoj číslo 211, kde ho našla v posteli s nohou a rukou v sádře.
„Klárko, to je hezké, že jste přišla“, zvolal nadšeně, „už se  nezlobíte?“
„Pavle“, Kláře vyhrkly slzy, „já jsem vás nejdřív hledala na hřbitově...“
„Utek’ jsem hrobníkovi z lopaty!“, smál se Pavel.
„Já jsem vás nemohla nikde najít, ani ve vašem bytě, ani tady v těchto katakombách. Ale hlavně: řekněte mi, jak se vám teď daří? Prý vás porazilo auto, muselo to být zlé, když jste byl dokonce na intenzivce.“

„Ne, Klárko, nic to nebylo, jen zlomeniny a ztráta vědomí, na Mikuláše prý půjdu domů. Na té intenzivce jsem nebyl já, ale tadyhle můj spoluvězeň a spící kolega-jmenovec, taky Hofmann, jenže Franta.“
Klára si oddychla a bez ostychu si přisedla k Pavlovi na postel, vzala jeho zdravou ruku do svých a zašeptala: „Moc se vám omlouvám, Pavle“, a jedna slzička ji ještě stékala po tváři.
„A za co, se omlouváte, Klárko?“
„Za všechno, že jsem byla tak strašně uražená, tak nemožná a taky, že jsem vám teď nic nedonesla. Víte, já jsem se sem hnala jako furie hned jakmile jsem zjistila od té vaší buclaté sousedky, co se vám stalo.“
„Já se vám taky omlouvám, teď vidím, že na tom něco je, a sice s tím andělem strážným. Bez něj by mě asi jen nametli na lopatu.“
Přiložila mu prst na rty: „Pst, to neříkejte.“

„Tak mě napadá, Klárko, zapálila jste už 1. svíci na adventním věnci?" 
„A hele, vy se v tom nějak vyznáte“, uznala s obdivem Klára.
Zůstali spolu až dokud nepřišla sestřička oznámit, že čas návštěv vypršel. Když se loučili dal jí klíče od svého bytu a požádal ji, jestli by mu donesla ty losy, co má doma. Už vyšla tažební listina a on by to chtěl 
zkontrolovat.
„Beze všeho, Pavle, když máte ke mně takovou důvěru, ale co když ty drahocenné losy nenajdu, máte je dobře schované?“, smála se. „Ne, jsou na ráně, na mém psacím stole v krabici od doutníků.“

Pozítří vyzvedla Klára nejprve tažební listinu a potom došla do Pavlova bytu pro losy. Zvědavost ji nedala a ona musela ihned namístě porovnat jejich čísla s tažební listinou - a NIC!!!  
Chudák Pavel nevyhrál ani tu poslední, nejubožejší cenu! Váhala, zdali mu to má říci hned jak ho uvidí, nebo ho nechat v napětí, dokud sám nezjistí jak dopadl. Rozhodla se pro tu druhou možnost, ale dala si za úkol připravit si nějakou dobrou útěchu.
Když vstoupila na klinice do jeho pokoje, seděl Pavel na posteli a četl knihu. Zvedl oči, usmál se a řekl: „Nemusíte mi nic říkat, vidím vám to na očích, že jsem nevyhrál nic. Ale přesto přeji, dobrý den, Klárko!“
„Dobrý den, Pavle, vidím, že se neumím přetvařovat“, sedla si na okraj postele a předala mu tažební listinu a losy. Načež vytáhla z kabelky pár prospektů: „Pro každý případ jsem včera sehnala tyto podklady o různých přívěsech, říkala jsem si: Jen tak pro jistotu, co kdyby... 
Hele, ukažte mi, který by se vám líbil. Já se v tom nevyznám ani zbla, mně se zdají všechny ty přívěsy skoro stejné.“
„A proč vás to tak zajímá, Klárko? Teď už na tom přece vůbec nezáleží.“
„Pavle, změnila jsem se, já se teď zajímám o všechno to, co zajímá i vás.“
„To je od vás milé. Takže, podívejte se, kdybych byl býval vyhrál fůru peněz, tak bych si byl býval vybral určitě tenhle, ale jelikož se tomu tak nestalo, tak je to celkem fuk a počkám si až na příští tah v červnu.“
„Pavle, promiňte, že odbočuji, tak mě napadlo, kdy vás pustí domů?“
„Mohl bych jít už v pátek, jenže s tou sádrou bych byl nemožnej a na zdravotní sestřičku domů nemám ani nárok ani prachy. Ona by se sice paní Barvínková o mne postarala, ale já tu zůstanu, dokud mi sádru 
nesundaj.“

„A kdo je to ta paní Barvínková?“ zeptala se Klára zvědavě i žárlivě.
„To je ta boubelka v negližé, co bydlí vedle mne v baráku.“
„Víte co, Pavle? Dávám vám tento návrh: Přijedu pro vás v pátek taxíkem a odvezu si vás k sobě domů a budu se o vás starat já, dokud nebudete úplně fit! Co byste se spoléhal na nějakou cizí ženskou“, řekla rezolutně.
Pavel se musel usmívat, když si uvědomil, že s tou »cizí ženskou« z vedlejšího bytu se zná už asi dvacetkrát déle než s Klárkou: „Jste moc hodná, to byste pro mne skutečně udělala, Klárko?“
„A nevíte, proč bych vám to navrhovala, kdybych si to nepřála? Potřebujete zdravotní sestru – tak tady mě máte! Sice jen jako amatérku, ale zato docela zdarma!“
„Děkuji, Klárko, jste zlatá, ono se mi to v tomhle špitále už dost zajídá.“

Když si pak v pátek odpoledne Klára dovezla osádrovaného pacienta o dvou berlích domů, do své rodinné vilky v Zahradním městě, ukázala mu nejdříve svůj krásný adventní věnec: „Tu druhou, tu třetí a tu čtvrtou svíčku budeme zapalovat spolu, souhlasíte?“
„Už se těším, Klárko.“

Dovedla ho k oknu v obýváku. Bylo právě vidět zapadající slunce v zimních mracích nad řadou pocukrovaných boroviček v zahradě. Poodhrnula záclonu ke straně a řekla: „Tak a teď se podívejte, co stojí tady dole na chodníčku pod oknem.“

Pavel přistoupil blíže k oknu a nechtěl věřit svým očím. Stál tam zbrusu nový přívěs k autu, přesně ten co si přál!
„To je dárek pro vás - od Ježíška“, Klára se sladce usmála a našpulila rty.
„Klárko, to je šílenství, já se vám přece nemohu nijak revanšovat za takový prezent, to není možné. Vždyť jsem nic nevyhrál!“ Pavel byl vyveden z míry.
„Pavle, můžete se mi revanšovat a já už dokonce vím jak“, Klára se zatvářila tajuplně.
„Jak, proboha“, Pavel zakroutil hlavou. 
„Vzal byste mne sebou na tu cestu do Skandinávie? Byla bych šťastná a poslouchala bych vás na slovo, jako kapitána na lodi, to slibuji! Ale samozřejmě, kdybyste chtěl jet sám, tak bych se nevnucovala, přívěs bych vám půjčila, tak jaképak revanšování?“
„Milá Klárko, udělala jste mi úžasnou, neuvěřitelnou radost a budu opravdu šťasten když se mnou pojedete. Už se moc těším na ty naše nekonečné rozhovory cestou tam i zpět. Jediné co si ovšem neumím vůbec představit, jak v té miniaturní přívěsové ložničce dodržíme naše tabu, tím myslím váš zákaz intimností?“
„Pavle, tak dobře, máte pravdu, překročíme zatím první stupeň - tykání.“
„Ano, Klárko, ty, ty ty!  Ale teď následuje hned ten druhý stupeň - líbání.“
– – – 

„Pavle, ale s tím třetím stupněm... snad ještě počkáme“, šeptala Klára zadýchaně.
„Samozřejmě, Klárko, už jenom  kvůli tý zatracený sádře...“

Podzimní koncert:
https://youtu.be/AYhTBfxsCUU

24 října 2018

TABU - fiktivní svatba


Tento příběh nám kdysi vyprávěla paní Adéla Kolingerová, naše sousedka v domě a já jsem ho jenom trochu gramaticky poupravil.
Mojmír Vaněček byl, jak se říká takový dobrák od kosti. Otec mu zemřel, když mu bylo jen devět let a jeho přísná matka z Mojmíra vychovávala apoštola morálky a dobra, bohužel však na úkor jakékoliv samostatnosti a všeobecně praktického přístupu k životu, takže Mojmír podléhal matce natolik, že se nechal od ní v devětadvaceti letech dostrkat do svatby se ženou, kterou mu ona sama našla. Matka se chtěla brzy dočkat vnoučat, ale její volba jedné sestřičky z Bulovky nebyla zrovna nejšťastnější, Mojmír se již za dva roky po svatbě musel rozvést. Důvodem byl fakt, že jeho žena Božena byla v jiném stavu s jiným.
Rezignující Mojmír docházel občas do rodiny svého bratrance JUDr. Jaroslava Hermacha, aby tak aspoň trochu
odreagovával své splíny. Jára byl pravým opakem Mojmíra,
byl šťastně ženat, měl dvě děti a jeho žena Klárka dovedla výborně vařit. On sám byl velmi mazaným právníkem a v penězích se jen topil. Rád dělal důležitého a rád se vychloubal. Mojmíra si k nim domů zval patrně hlavně proto, že si vedle něj připadal ještě ohromnější a úspěšnější než byl. Jediný handicap, který měl Jarda stále před očima, byl jejich poměrně malý dvoupokojový státní byt. Už několik let se marně snažil tuto nereprezentativní skutečnost nějak změnit, ale najít větší státní byt "za pár šupů" jako byl tento jejich byt, bylo i pro něj zatím stále ve hvězdách...
Konečně se Jardovi naskytla úžasná příležitost. Jejich právě rozvedená sousedka paní Lašková se na něj obrátila o radu, co by se dalo dělat s jejím krásným třípokojovým bytem. Měla totiž možnost bydlet u své nemocné matky v Dejvicích, a ráda by svůj byt někomu přenechala za odstupné, což bylo v těch letech zcela běžné.
„To je pro mne triviální záležitost, paní Lašková, má to sice jeden háček, ale i to se dá uřídit. Kolik chcete za dekret na ten váš státní byt?“
„To nevím, pane doktore, kolik bych tak asi mohla podle vašeho soudu dostat, chtěla bych si za to eventuálně koupit auto.“
„Podívejte, já sám bych měl zájem o váš byt a nabízím vám maximum to jest:  tři sta tisíc za dekret!“,  řekl Jarda.
Paní Lašková otevřela své fialkové oči i ledvinkové rty a vydechla: „Ach, to by bylo skvělé, pane doktore, prosím, zařiďte to!“ Slíbil jí promptně, že na věci začne  pracovat a během jednoho týdne  ji bude  informovat,  jak se tato celá
záležitost vyvíjí...
Když se potom radil se svou ženou, jak tento ideální byt získat, vysvětlil jí, jak by se to dalo sfouknout: „Hele, Kláro, představ si, ta paní se jen tak jako na oko vdá, a tito bezdětní manželé si s námi docela regulérně vymění byt - větší za menší. To je přece legální.  Co ty nato?“
„To je sice hezké, Jardo, ale kdo bude ochoten se jen tak pro nic a za nic oženit, muži jsou v tomto ohledu moc opatrní“, pochybovala Klárka, „vzpomeň si sám na sebe.“
„Jak to pro nic a za nic? Až se ona odstěhuje k matce, jak říká, zůstane mu tenhleten náš byt, to je přece terno!“, rozohnil se Jarda.
„Víš, Jaroušku, až, až, až, - sliby jsou totiž chyby, najdi takového  trošičku přibrzděného jelimánka, který by třebas
 podstoupil tohle riziko...“
„Nojo, to je ovšem ten jediný háček, ačkoliv Klárko, - já už to mám!“

Pohlédli oba dva na sebe s chápavým výrazem v očích a vtom vykřikli současně: „Mojmír!“ Jarda pokýval hlavou: „Správně, Mojmír, to je náš člověk!“


Za několik málo dní, kdy svůj plán o možné fiktivní svatbě prokonzultovali s paní Laškovou, která až na několik technických výhrad souhlasila, pozvali Mojmíra na kus řeči na čaj o páté.
„Mojdo, ty chlape klikařská, víš, že bys moh’ dostat náš byt sám pro sebe, a nestálo by tě to ani halíř!“, uvítal ho Jarda.
„Ne, tomu nevěřím, Jardo, to je úplný nesmysl, to není možný“, odporoval Mojmír.
„Jo, věř mi, všechno jsem za tebe předjednal, teď už záleží skutečně jenom a jenom na tobě, jestli chceš?“
„Hm, to bych bral okamžitě, ale nechápu, jak by se to dalo zařídit...?“ divil se Mojmír.
„Člověče, ty máš tak šílenou kliku, ty jsi vyloženě dítětem Štěstěny! Představ si, naše sousedka paní Lašková, by nám přenechala její velký byt, ona se totiž rozvedla a chce se nastěhovat ke své matce do Dejvic. My bychom jí zaplatili za její dekret tři sta tisíc a ona si chce za to koupit auto. No, a ty bys bydlel tady v tomhle našem bytě. Co ty na to?“
„To nemohu od vás přijmout, nemám peníze a váš byt mně byťák stejně nikdy v životě nepřiklepne, když jsem sám, tedy rozvedenej.“
„Nebuď labuť, Mojdo, to už máme všechno prokebulený. To je jasný, že by to normálně nešlo, ale stačí jeden úplně legální fígl, žádnej podvod.“
„A sice co?“, Mojmírovi poklesla brada, tušil nějakou levotu.
„Ty se oženíš, chápej jenom tak pro forma, s paní Laškovou a potom si lautr normálně vyměníme byty větší za menší - to je jasný jako houska na krámě! Chápeš?“
„Ne, to je šílenství“, protestoval Mojmír, „vždyť tu babu ani neznám, ne, to vypusť z hlavy, já už se nechci nikdy ženit!“
„Člověče, uvažuj trochu: ty potřebuješ byt, ona potřebuje prachy a my potřebujem větší byt - tři mouchy jednou ranou! Kromě toho, ona se odstěhuje ihned po svatbě k matce, no a po nějakém čase se zase v klidu rozvedete. Já nechápu, co se ti na tom nelíbí?“

Mít byt sám pro sebe, kde by ho jeho autoritativní matka nemohla kontrolovat kdy chodí spát, nemohla by ho nutit, aby neděli co neděli s ní chodil do kostela, aby se modlil a vůbec, aby dělal to co nechce, taková představa osobní nezávislosti Mojmírovi učarovala. Přesto ale zůstal opatrně skeptickým.
„Víš, Jardo, raději ne. Já už se znám, jsem smolař, nakonec se to nějak zvrtne a jediné co mi zůstane, nějaká stará Blažková na krku.“
„Mojmírku“, řekl Jarda takřka něžně, „vždyť víš, že jsem právník a vše zajistím tak, aby se to absolutně zvrtnout nemohlo. Podívej se, zde mám už pro vás sepsanou manželskou smlouvu, kde je všechno uvedeno, majetkové a finanční vztahy, i podmínky eventuálního rozvodu bez výroku o vině, nepřekonatelný odpor, atd.“
„A ta bába by souhlasila, vždyť mne vůbec nezná!“
Připoslouchávající Klárka se prvně vmísila do jejich rozhovoru: „Tak za prvé, Mojmíre, ta paní od nás ví, jaký jsi dobrý a čestný muž, a za druhé, je jí úplně jedno jak vypadáš, když běží jen o dočasné fingované manželství bez jakýchkoliv intimních styků. A navíc, ta paní není žádná bába, ale velice atraktivní mladá dáma.“
„A nemyslíte si, že bychom se měli s tou paní snad nejprve poznat osobně?“, zeptal se Mojmír a rozhodil ruce. Vtom, jako na zavolanou, zazvonil zvonek u dveří.
„Ano, hned se tomu tak stane,“ suše oznámila Klára, „paní Lašková právě přichází, jak slíbila.“


Sousedka vplula vznešeně do dveří v jakémsi krásném exotickém hábitu s omluvou: „Promiňte můj vzhled, nejdu do maškarního plesu. Toto je indické sárí, které mi kdysi dovezl můj ex-manžel a protože se to stydím nosit ven, používám to jenom jako domácí obleček“, vychrlila jedním dechem sousedka.
Při představování si musel Mojmír v duchu přiznat, že po stránce vzhledu to Klárka vůbec nepřehnala, když jejich sousedku označila za velmi atraktivní. Zatímco hostitelé nosili na stůl kávu, dorty a různé likéry, oslovil ji nesmělý Mojmír polykaje naprázdno: „Tedy, paní Blažková, já bych chtěl jenom říct...“
„L - el - Lašková, je moje jméno, nikoliv Blažková, pane Mojdo“, skočila mu ihned do řeči.
„Já také nejsem pan Mojda, ale Mojmír Vaněček, paní El-Lašková“, ohradil se, „ale myslím si, že bude nutno, pokud by mělo dojít k té jaksi -éé- dohodě, abychom se titulovali křestními jmény“, řekl Mojmír upjatě a dodal, „tedy, jenom kvůli ostatním lidem.“
„Ano, já jsem Irma, ale zdůrazňuji, že příjmení zůstávají beze změny a žádné důvěrnosti se nepovolují, kromě jednoho polibku při oddávání, a případně výjimečného tykání před našimi známými, jinak je všechno "tabu", byl byste s tím takto srozuměn?“
„Mohu vás zcela ujistit, vážená paní Irmo, že bych se i beze smluvního podkladu vystříhal veškerých náznaků jakýchkoliv intimností, v tomto směru můžete být naprosto bez obav“, pravil dotčeným hlasem Mojmír.

A od tohoto významného dne v srpnu roku 1988, se začalo pracovat na uskutečnění jejich plánu svatba-stěhování-rozvod. Teprve na podzim se objevily první komplikace. Začalo to tím, že Mojmíra jednoho dne v práci zavolal z vrátnice vtipálek, pan Dobrovský: „Pane inžinýr, máte tady návštěvu. Nějaká dáma s dítětem v jedné, a s cihlou v druhé ruce, chce s vámi nutně mluvit!“ 
Byla to jeho rozvedená žena Božka a žádala ho, aby byl tak hodný a šel s ní k interrupční komisi, byla už zase v jiném stavu. „Mojdo, já to mám skutečně s manželem, ale my si nemůžeme dovolit další dítě. Když ale řeknu, že to je s tebou, a že by se tím mé nové manželství rozbilo, tak to komise jistě odsouhlasí, chápeš?“, řekla mu přesvědčivě.
„No dobrá, Boženko, zavolej mi až budeš vědět termín, ale ne sem do práce. Tady máš moji novou adresu a telefon, já si do té doby vymyslím nějakou věrohodnou povídku, jak k tomu mezi námi došlo.“

Druhý den nato o půl druhé v noci začal drnčet Mojmírovi u ucha telefon: „Vaněček“, zaúpěl otráveně. Ze sluchátka se ozývalo jakési podivné chrastění kombinované s nesrozumitelným ženským hláskem. „To jsi ty, Božko, víš ty kolik je hodin?“ zasténal zničeně. Teprve potom poznal po hlase svoji fiktivní ženušku Irmu, která úplně zmateným způsobem mezi jednotlivými vzlyky pláče, se ho ptala, může-li se s ním sejít a něco strašně důležitého prohovořit...
„Irmo, prosím vás, víte kolik je hodin?“, opakoval Mojmír.
„Já vím, ne, já nejsem opilá, ale nevím si rady a hrozně moc se bojím...“
„Co se vám stalo, kde jste?“, vyděsil se Mojmír.
„V telefonní budce naproti vašemu domu.“
„Dobře, přijďte sem nahoru, zazvoňte dole, otevřu vám bzučákem.“


Irma byla celá v černém od hlavy k patě. Její havraní vlasy byly staženy do řeckého uzle a tvořily tak kontrast k jejímu pobledlému obličeji s uplakanýma očima. Přesto jí to úžasně slušelo: „Dobrý večer Mojmíre, promiňte, nevím jak začít, potřebovala bych od vás..., já totiž“, hlas ji selhal a slzy se jí draly do očí.
„Prosím vás, Irmo, uklidněte se, posaďte se, uvařím vám hned kávu a všechno si klidně prodiskutujeme, řekněte mi jen, co se vám stalo?“
„Mojmíre, jste moc hodný člověk, víte, já jsem dnes byla na pohřbu mé maminky...“
„Ach, - chápu, přijměte moji upřímnou soustrast.“
„Ne, Mojmíre, vy to nemůžete chápat, co se stalo, já sama to nechápu, nevím si rady, snad bych měla jít na policii, ale chci se s vámi poradit...“
„Milá Irmo, napijte se tady nejprve koňaku a všechno mi po pořádku povězte, ano?“
Teprve až po několika minutách, když se Irma trochu uklidnila, byla schopna vysvětlit své podivné chování. Její matka, když před osmi lety ovdověla, se znovu provdala za muže o dost let mladšího, ten ji ale po třech letech celkem nepovedeného manželství opustil a odstěhoval se ke své milence někam do Kutné Hory.
„Teď teprve, když matka zemřela, se zase objevil a je to hrozný člověk, vypadá jak vrah, já se ho děsně bojím!“

„Jak asi tak dlouho, Irmo, jste toho otčíma neviděla?"
zeptal se Mojmír.
„Od té doby co odešel, a to mi bylo asi šestnáct let.“
„A proč se ho bojíte, čím vám vyhrožuje?“, nechápal Mojmír, kroutě hlavou.
„Už cestou ze hřbitova mi řekl, že je ze mne pěkná kočka, a že se ke mně nastěhuje, lépe řečeno, že mne nechá u sebe bydlet, protože on má ten dekret na náš dejvický byt. Tenkrát po svatbě s matkou si jej nechal přepsat na sebe, a tudíž byt je jeho. Nakonec jsme prý obě dvě ze stejné stáje, matka i já. Ta coura v Kutné Hoře, že ho prý už děsně štve!“


Mojmír vybuchl: „No, to je strašný, co si to ten páprda dovoluje vůči mé manželce - tedy fiktivní manželce - ale stejně! Měla jste ihned přijít za mnou, já bych toho papriku vybouchal!“ V Mojmírovi se rázem probudil nebojácný rytíř.
Irma se lehce usmála: „On není tak starý jak si myslíte, ale moc vám děkuji, je to od vás moc hezké, že byste se mě zastal... Víte, já jsem si myslela, že si s ním poradím sama, ale když se večer opil a stal se dotěrným, zamkla jsem se v mém pokoji. Jenže pak v noci začal kopat do dveří a řvát, že je vyrazí, tak jsem v zoufalství vzala broušenou vázu, odemkla dveře a jak tam vpadl, tak jsem mu ji rozbila o hlavu!“
„A myslíte si, že jste ho zabila?“, vyhrkl Mojmír.
„Ne, to určitě ne, protože řval jako tur a snažil se mne chytit, ale byla jsem rychlejší!“
„Tak je to úplně jasné, Irmo, zůstanete zatím zde, já si odestelu vedle na gauči, vy se vyspíte zde na válendě, půjčím vám čisté pyžamo, a dám nový kartáček na zuby. Tím se naše "tabu" přece absolutně neporuší...“

Druhého dne zajeli spolu do Dejvic, aby si Irma odvezla své nejnutnější věci. Zastihli tam jejího otčíma s ovázanou hlavou a kupodivu mírného jako beránek. Mojmír mu řekl, že je právníkem Irmy, a požádal ho, aby mu ukázal originál-dekret na tento byt. Dekret bohužel souhlasil s jeho tvrzením, takže mu oznámili, že si v nejbližších dnech Irma odstěhuje všechno co jí patří, a pokud by chtěl dělat potíže, podá na něj trestní oznámení pro pokus o znásilnění.


Irma si pak vzala týden volna z práce, aby aspoň trochu upravila své provizorní bydlení u Mojmíra tak, aby to tam nevypadalo jak skladiště nábytku. Chtěla se za každou cenu nějakým způsobem také trochu Mojmírovi odvděčit za jeho tak nezištnou přátelskou pomoc. Právě když připravovala dobrou večeři a opravdově se těšila na příchod svého fiktivního mužíčka z práce, zazvonil nečekaně telefon.
„Haló, mohla bych mluvit s Mojmírem?“
„Není doma, mám mu něco vyřídit, kdo volá prosím?“, tázala se Irma.
„Já jsem Bobina, jeho manželka“, ozvalo se z druhé strany.
„To bude asi omyl, Mojmírova manželka jsem totiž já“, řekla Irma.
„Jé, to je novinka, ani se nepochlubil, že se oženil, to vám gratuluju a vyřiďte mu, že ten termín u interrupční komise máme příští týden v úterý v devět, on už ví o co jde, dík!"

Když přišel Mojmír z práce, byl velmi mile překvapen krásně prostřeným stolem se svíčkou a květinami, ale vzápětí zas rozčarován podivně zamlklou Irmou, která na jeho dotazy, co se děje, reagovala vyhýbavě. Jinak výborná večeře probíhala pod latentním napětím, teprve až u kávy s makovými koláčky se Irma rozhovořila:
„Mojmíre, já vysoce oceňuji vše, co jste pro mne udělal, ale dnes jsem pochopila, že musím co nejrychleji odtud vypadnout. Jedna moje známá v práci mi nabídla podnájem v jejich vile.“
„Ale proč to, Irmo? Vždyť nám to tu snad takhle vyhovuje, nebo ne?“ Mojmír svraštil čelo.
„Protože, ehm, já si na vás moc zvykám - a tak vůbec“, Irma se kousala do rtů, „chtěla jsem vám dnes navrhnout tykání, ale od toho úmyslu mne odradila taková náhoda. Zavolala totiž vaše první žena, ohledně termínu interrupční komise. Netušila jsem, že s ní dosud udržujete intimní styky, a pochopitelně nemám právo vám do toho mluvit. Ale to, co mě zaskočilo a co mi vadí, je pocit, jako kdybych začala žárlit, a to nesmím, to prostě nejde! Toto si sama sobě zakazuji!“
„Milá, zlatá, Irmo, jsem šťasten, že na mne žárlíte! To totiž znamená, že mě máte ráda!“, jásal Mojmír a vysvětlil jí svoji nezištnou přátelskou pomoc bývalé choti před komisí. Nakonec se Irmě vyznal i ze svých citů, které se až dosud snažil tajit a potlačovat. Konečně našel v sobě odvahu říct jí, co si o jejich nenormálním vztahu myslí: „Irmo, připijeme si teď na tykání a čert vem smlouvu, a budeme zde krásně žít jako normální lidi. S otčímem se můžeš sice soudit o byt, ale kdybys ten soud prohrála, tak nám tohle hnízdečko může taky stačit, aspoň já bych tu byl s tebou moc šťastnej!“
„Vždyť já přece také, Mojmíre, já už si přeji jenom klid, já už se nechci ani soudit, ani vdávat, ani rozvádět, prostě chci všechno hodit přes palubu a být tady s vámi, totiž s tebou, Mojmíre, šťastná a spokojená!“

„Ovšem nezapomeň, milá Irmo, že se my dva vlastně rozvést musíme, jinak bys zůstala tzv. mojí fiktivní manželkou až nadosmrti, ale to bys ty přece určitě nechtěla!“
Irma si přejela jazykem rty: „A proč si myslíš, že bych si to já nepřála, ty protivo?“
„Stojí to přec v naší smlouvě o rozvodu,
 nepřekonatelný odpor! To jsou přesně ta dvě slova, která mně na té smlouvě vadila už od začátku! Já jsem k tobě nikdy odpor neměl, ba právě naopak!“
Irma se zvedla a přistoupila k Mojmírovi: „Já se teď asi neovládnu, protože ti musím dokázat, že to s tím odporem není absolutně vůbec žádná pravda! To byla jen suchá právnická formulace! A čert vem to pitomé tabu!“ Sedla si mu na klín, objala ho kolem krku a přisála se mu na rty.
Mojmír dýchal zhluboka: „Máš pravdu, Irmo la douce, opakuj to, vždyť jsme manželé!“
„Znamená francouzsky la douce sladká?“, zeptala se Irma zbytečně.
„Ano, ale zároveň i nejpůvabnější žena jakou znám!“

https://youtu.be/JYvONFHI2xw
***
Pokračování po 11 letech viz TROJÚHELNÍKY

21 října 2018

Hotel RITZ v Grindelwaldu, Švýcary

Jsem člověk, který když dostane nápad, tak ho chce pokud možno ihned uskutečnit. Stalo se, že jsme se kdysi dávno s manželkou, nějak moc dlouho rozmýšleli, kam asi tak pojedeme na dovolenou. Byl červen roku 1992 a já jsem ženě jednoho dne večer oznámil: „Jituš, dostal jsem nápad! Je ideální počasí a v poště jsem našel prospekt od jakéhosi mně naprosto  neznámého švýcarského hotelu v nějakém Grindelwaldu, ale šíleně se mi to líbí. Co tomu říkáš abychom tam vyrazili? No, řekni, ženo má, ženo má, Jituško, co ty nato, jako svazák?"
Žena se zhrozila: „Do hor a v létě? A podívej se na ty ceny, je to čtyř-hvězdičkový hotel Schweizerhof, pokoj za 320,- Franků na den! Čili dvakrát tolik, co jsme zaplatili vloni na Riviéře. To je tak pro milionáře, či miliardáře a pro snoby!"
"Nojo, to já vím, ale říkám přece, že jsem dostal nápad. Podívej, každý rok nás stojí dovolená okolo 3.000 marek, což je přesně můj firemní Urlaubsgeld, čili firemní příplatek na dovolenou. Uděláme to tak, abychom za dovolenou zaplatili přesně tolik jako vždycky, ale místo na 14 dní, pojedeme jenom na týden a aspoň poznáme jak si žijí milionáři! No, chápej, jestliže tohle není geniální nápad, tak sním svůj zánovní klobouk i fusekle!"

A tak jsme vyjeli 23 června do Grindelwaldu. Jak jsem si pracně vypočítal, byla ta štreka od nás z Německa přesně stejně dlouhá jako do Prahy, tj. 520 km, ale nějak romantičtější a bez dálničního stresu s kamiony...
Když jsme tam dojeli, uvítal nás krásně načinčaný horský hotel (1034 m) s livrejovaným personálem. Vzali jsme si výhodně jenom polopenzi, tedy snídaně a večeře, což nám bohatě stačilo, vzhledem k tomu, že snídaně (7-11 hod) byla tak vydatná, že v poledne by stejně na jídlo nebylo pomyšlení. Bohatý výběr pečiva, sýrů, salámů, šunek, vajec, salátů, ovoce a šťáv, byl naprosto vyčerpávající...

Útulný pokojík jsme měli pod střechou s perfektním vybavením, koupelna, WC, minibar, televize, telefon. V patře byl i bazén s vyhřívanou vodou a nevím jak to bylo možné, kdykoliv jsme tam přišli, byli jsme tam sami, takže bazén byl jakoby zdánlivě rezervován jenom pro nás, nebo všichni ti milionáři jsou neplavci..!.?

  Do jídelny, před níž stál tento starodávný výletní autobus, kde jsem se musel nechat vyfotit, když jsme chodili denně okolo, ráno i večer na jídlo. Stůl s naším číslem pokoje 309 stál vedle stolu anglické rodinky, kterou bylo pro nás oba, velmi zajímavé pozorovat. Vysoký, štíhlý, stříbrovlasý pán, vyhlížel jako typicky anglický lord a ta  jeho lady  byla vždycky perfektně ustrojena, denně v jiné róbě. Mladý pán, dle podoby zřejmě jejich syn, byl takový trošku neohrabaný nekňuba a jeho manželka, krásná žena, byla možná Rakušanka nebo Švýcarka, která mluvila, jako jediná z nich s personálem německy.
Ke stolu večer si zasedali dle rituálu, lord naléval každému z karafy na stole čistou vodu do sklenek a pak se všichni současně napili. Na našem stole byla naproti tomu místo karafy s vodou připravena láhev Chateauneuf-du-Pape, kterou jsme si (nedopitou) nechávali u nich v kuchyni na příští dny. Tak to totiž dělali mimo těchto Angličanů skoro všichni hosté jako my, kteří nebyli schopni vypařit denně celou lahvici tak dobrého a ne právě laciného vína...

Jednou jsem zaslechl jak se dvě tamní servírky mezi sebou baví jejich nářečím "švicerdyč" (Schweizer-deutsch) a jediné co jsem si zapamatoval bylo něco jako „chüchli-chaštli." Zeptal jsem se jich co to znamená. Vysvětlily mi se smíchem, že to je Küchen-Kasten, čili něco jako naše kuchyňská skříň neboli česká kredenc.

Na každý den jsme si naplánovali nějaký výlet, jako gondolovou lanovkou na horu First, (2168 m). "Nazpět dolů půjdeme pěšky, nejsme přece mastňáci", řekl jsem hrdě,  netuše,  že  cesta s  hory  dolů,  je namáhavější,  nežli  tatáž cesta  na horu!
Druhý den jsem klidně vyšlapal schody do našeho patra v hotelu, ovšem dolů do přízemí jsem musel jet výtahem, kvůli  ostré bolesti  v nohách i v celých zádech... 
Jindy jsme si vyjeli zubatou dráhou na Jungfraujoch (3454 m), kde jsem si připadal jako v Tokiu, plný vlak Japonců s fotoaparáty, my dva jsme byli jediní bez foťoaparátu a ne-pidlo-ocí. Jindy jsme si zase vyjeli naším autem do města Interlaken, mezi dvěma jezery, Thunersee a Brienzersee, kde jsem si na památku zakoupil onen červený kapesní nůž s vygravierovaným mým jménem...

Jednou, když jsme se těsně před večeří v 19:30 vrátili z výletu a zaparkovali na tom nejhezčím parkovišti světa pro auta hostů. Žasl jsem vždy znovu, že i parkoviště může být tak krásné. Veliký obdélník byl vydlážděn křečovitě bílými, oblými křemínky jako z moře, kolem dokola byla nízká zídka ve tvaru ozdobné skalky s různo-barevnými květinami, Jestli to byly protěže (Edelweiss), to nevím, ale všechno bylo voňavé a bezprašně čisté. Napadlo mě, že paní Barvínková by zde řekla: "Tady by se dalo i jíst i z podlahy!"
Na ploše stálo několik nablýskaných limuzín jako Rolls-Royce a podobné luxusní vozy, takže naše nová, stříbrná Mazda mezi nimi vypadala jako chudý příbuzný ze socializmu. Potřeboval jsem doplnit vodu do ostřikovače skel z plastové litrovky, kterou jsem vozil  neustále,  pro jistotu s sebou v kufru.
Manželka si zatím prohlížela ty různé květinky kolem. Když jsem skončil a držel v ruce tu prázdnou pet-láhev, napadla mě taková debilita: Vím totiž, že manželka je velice háklivá na to když někdo odhodí na zem vajgla, nebo papírek, byť by byl jen velikosti poštovní známky. Ona je prostě tak strašlivě pořádku-milovná, že se až obávám když si někdy v noci odskočím na záchod, že než se vrátím budu mít ustlanou postel. A toto mne inspirovalo, udělám ze sebe burana, to mi jde a ležérním gestem jsem odhodil přes rameno za sebe tu pet-flašku s poznámkou: „Uklizeno!"   Prázdná lahev si poskočila na kamenném dláždění a vydala dutý zvuk: blop!!!-blop!!-blop! 
Manželka se zděsila, vrhla na mne zlý pohled, vykulila očička dala si ruce v bok  a  vykřikla po moravsku: „Tož!"
Výraz mé ženy mne naprosto odboural, já jsem si myslel, že ona ví, že nejsem takový buran, leč ona to vzala doopravdy! Dostal jsem z toho záchvat smíchu, který jsem nedovedl zastavit. Z očí mi tekly proudem slzy, měl jsem rudý ksicht a můj až křečovitý chechtot nepřestával. Bylo právě půl osmé a já věděl, že musíme jít do sálu na večeři, ale nechtěl jsem tam přijít takhle ubrečenej. Co dělat? Prý pomáhá zhluboka dýchat - a tak se mi to postupně, pracně podařilo utlumit. Ještě nikdy se mi tohle nestalo, znal jsem to jen z vyprávění herců, kteří prý někdy dostávají záchvaty smíchu na jevišti...
Zcela vážně jsme zasedli na svá místa za stolem, ale jakmile  jsem se podíval na manželku přes stůl, záchvat smíchu se mi vracel v nečekaných nárazech...
Angličané od vedlejšího stolu se patrně  dosti divili, čemu se  tak pitomně, idiotsky
řehtám, když manželka mlčí a já sedím nehnutě proti ní, jako hřeb ve vratech...
      
Museli mně, jak tuším, patrně považovat za naprosto bezdůvodně se chechtajícího magora. To je věc, kterou nelze nějak logicky vysvětlit ani popsat... Když jsme pak za dva dny odjížděli domů a loučili se s nimi, řekla ta mladá Angličanka mé ženě: „To je ale škoda, že už odjíždíte, váš pán je neustále takový, veselý, že ano," a pokyvovala hlavou, jakoby chtěla říci: "blbec." 

Resumé: Tato dovolená byla sice krátká, ale nejlepší. Dnes v roce 2023, tedy s odstupem 31 let vidíme, jak byla zvláštní, jak byla netuctová a jak si rádi na ni oba dva vzpomínáme!  Moje rada: "Udělejte si dovolenou, co možná jen ve dvou!"

10 října 2018

Adriana je "crazy"

Za mlada, tedy za hodně mlada, se mi stávalo, že jsem se relativně často zamilovával do různých děvčat, natolik tajně, že ony samy o tom nic nevěděly. Zato ale jen jednou se mi stalo, že se dívka zamilovala do mne a já o tom neměl nejmenší potuchy. Notabene mi bylo již třicet let, byl jsem rozvedený a platil alimenty.
Až teprve mi oči otevřela silně upovídaná kokodačka Magda a k tomu navíc právě při konzumaci jen těžce stravitelného hovězího guláše v jídelně u nás v Tesle.
„Představ si, Míro, to ti musím říct, Terka je do tebe crazy!“
„Mluv se mnou lidsky, nevím co to má znamenat?“, zeptal jsem se přitrouble.
„No, jede po tobě, jako slepice po flusu!“  vyjadřování Magdy nebývalo často nejvybranější.
„Hmm? A kdo to je ta Terka?“
„No to je přece ta mondéna, co sedí v sekretariátu u ředitele!“
„Takže tato informace mi stačí.  Ona když sedí u Kreténa, tak to bude kovaná komunistka.“
Magda se rozchechtala: „To je gól, říkáš Škrétovi Kretén!“
Právě jsem se snažil nějak elegantně vyplivnou nerozžvýkatelnou flaksu z masa, když Magda zvolala: „Hele, hele, támhle jde Terka!“, a začala na ni mávat. Ta ihned zamířila k našemu stolu a Magda nás oficiálně představila: „To je Mirek, to je Terka.“
Stačil jsem ještě flaksu uklidit pod stůl: „Slečno, vy jste patrně Tereza, které se však říká...“, nenechala mne domluvit. „Ne-ne, já jsem, pane inženýre, Terasová Adriana a tak vznikla ta přezdívka Terka“, usmála se Adriana.
„Výborně, Adrien, to je ještě krásnější jméno, takže já vám budu říkat Adrien, jestli souhlasíte, vy mně Mirku a zapomenete toho inženýra...“

Netušil jsem, co všechno se může vyvinout z této naprosto nevinné rozmluvy nad gulášovým maggi-menu. Najednou jsme se začali náhodně potkávat na chodbách a vždycky prohodili pár slov. Až jednou v nabité tramvaji se ona ke mně prorvala davem a mezi jinými banalitami mi řekla, že si neví rady, je prý nešťastně zamilována. Snažil jsem se ji, jako starší, otcovským způsobem konejšit a ona když se chystala vystoupit, mi v poslední chvíli šeptla skrze zuby: „Díky za rady, ale já jsem zamilovaná do tebe!" A vyskočila na refýž...
Nevěděl jsem jak se mám zachovat v situaci, ve které jsem ještě nikdy nebyl a tak jsem si druhý den v práci vzal na pomoc telefon. „Adrien, musíme se ještě dnes po práci sejít a tu věc v klidu, detailně a rozumně prohovořit.“ Souhlasila ihned s mým návrhem...

 Z práce jsme vyrazili do parku, ale začalo lejt jak z konve a tak jsme se tedy honem schovali v prázdné čekárně na tramvaj. Spustil jsem: „Takže, Adrien, podívej se na mně dobře, já jsem asi tak o deset let starší než ty...“  „Jen o osm !“, skočila mi do řeči.
„Souhlasím, o osm, jenže ty jsi mladá a  svobodná a překrásná holka a já jsem rozvedenej člověk, platící alimenty. Uznej, kdybys byla třeba taky rozvedená, to je něco jiného. Mimo to se k sobě vůbec nehodíme z důvodů politických, já totiž nejsem ani trochu, ani vzdáleně - komunista!!“
 Adriana se vzepřela vehementně: „Vždyť já taky ne! To si jen o mně kdekdo myslí, protože sedím u ředitele, ale já jsem totiž vyhrála soutěž o nejrychlejší písařku a proto si mě vybral!“ Načež uronila několik slziček, ale jinak mne vyslechla pokorně, neodporovala a já si naivně myslel, že je tím vše vyřešeno k oboustranné spokojenosti...

Asi o dva měsíce později jsem dostal v dopise svatební oznámení, že se milá Adrien vdává za jakéhosi doktora. Pomyslel jsem si, že se zřejmě chtěla mermomocí vdávat a moje řeč o alimentech ji vrátila na zem. Jenže to byla chyba v mé dedukci.  Za pár dní po svatbě, přišla za mnou do kanceláře a řekla mi: „Takže, teď se nechám rozvést a když budeme oba rozvedeni, tak spolu můžeme chodit, jak jsi mi  jednou naznačil:  Rozvedený s rozvedenou!“
„Adrien, ty ses snad zbláznila, vždyť ses teď nedávno vdala!“
„Ano, zbláznila jsem se do tebe a vdala jsem se právě a jenom proto, abych se mohla rozvést!“

„No to snad není pravda!“, vybuchl jsem a mohl si málem hlavu ukroutit. Ale to ještě nebylo všechno. O pár týdnů později, někdy na konci léta, mě milá Adriana pozvala na dovolenou do chaty a to zcela svérázným způsobem: „Mirku, zvu tě do malé chaty v Podkrkonoší. Jsem od včerejška rozvedená, ještě to nemám černé na bílém v občance, ale to je fuk, jestli nemáš nic jiného, tak si tam můžeme udělat krásnou romantickou dovolenou!“
„Adrien, nikdy jsi mi neřekla, že máš chatu?“, divil jsem se,  "a navíc až v Podkrkonoší!"
„To není moje, jedna stará paní Rokytová, co tam bydlí opodál, ji pronajímá. Rozhodni se rychle, jinak to musím dnes do večera telefonicky odříct.“ Takže jsem se nechal, díky jejímu půvabnému vzhledu přesvědčit a souhlasil.
Když jsme tam ale potom přijeli, tak zaprvé ta paní nebyla stará, ale fešná čtyřicátnice a zadruhé, chtěla po nás pochopitelně občanské průkazy. My jsme si hned neuvědomili, jaký může nastat trapas. Paní Rokytová zděšeně zjistila, že Adriana je provdána za doktora Urbánka. Já jsem sice rozvedený, ale asi pořádný proutník, když jedu do chaty se vdanou ženou, navíc s čerstvou novomanželkou paní Urbánkovou, o jejímž charakteru se tato velice ctnostná žena raději nehodlala vůbec šířit...

Začali jsme jí oba vysvětlovat, že to tak není, jak to teď vypadá a ona chtěla aspoň vidět rozvodový rozsudek. Ten samozřejmě Adriana sebou neměla. Operoval jsem, mimo jiné též s Božím přikázáním: "Nepožádáš manželky bližního svého."  Už jako děcko školou povinné jsem se to v náboženství naučil i když jsem si tehdy myslel, že se jedná třeba o požádání pár kostek cukru od sousedky.  Načež nám paní Rokytová se smíchem vysvětlila, že ona by eventuálně oko přimhouřila, ale policajti chodí po hotelích a penziónech a kontrolují občanské průkazy. V takovémto případě by to odnesla i ona pokutou, že to dovolila. Věděl jsem, že ta chalupa přece není penzion, takže to policii nezajímá, ale nabídl jsem, že jí přidám dvě stovky jako na tu pokutu a paní Rokytová byla spokojena a naše dovolená byla zachráněna.
Ovšem na tu chaloupku máme oba dva krásné vzpomínky. Jenom těžko jsme se pak s tím asylem u paní Rokytové loučili,  málem nám ujel autobus...

https://youtu.be/wrh9ttDoNgM