26 prosince 2008

Dámská volenka ve Vltavě

V mládí člověk vyváděl leccos a tak se také stalo, že jsem se mimo jiné pokusil napsat i nějakou básničku, což mi ale vůbec nešlo. Sám jsem to v zápětí uznal a nechal toho. Až jedna dívka mne svým neodolatelným způsobem donutila stát se básníkem proti své vůli a napsat báseň „z voleje“ a to jen specielně pro ni. Stalo se to tak...

Chodíval jsem tenkrát občas v neděli tančit na takzvané odpolední čaje do kavárny „Vltava“ v Revoluční třídě u Štefánikova mostu. V té době jsem ještě, tak jako skoro všichni věřil, že kouření je společenská nutnost a protože jsem moc neoplýval financemi, kouřil jsem jenom levné Lípy. Jednou za měsíc jsem si ovšem dovolil luxus jedné krabičky amerických cigaret, Pall Mall nebo Rothmans, které jsem pracně vyžebrával po různých hotelových recepcích. Stály sice 10x víc než Lípy, ale byl to můj sváteční požitek, na který jsem se celý týden těšil.
V kavárně Vltava vždycky hrával nějaký dobrý taneční orchestr a chodila tam celá mračna slušných dívek. Jednou za odpoledne byla vždy ohlášena „dámská volenka" a tenkrát pro mne přišla jakási něžná dívenka v bleděmodrých šatech.
Při tanci nejprve dlouho mlčela a já se snažil udržet hovor na téma počasí, až konečně to nevydržela ona a řekla mi tajuplně: „Já jsem vás hned na první pohled poznala i když jste si změnil účes..."
Byl jsem dost překvapen a řekl: „Milá krásná, slečno, Evo..."
„Naďa", opravila mne dívka.
„Promiňte, začnu znova: Milá krásná, slečno Naďo, nenapadá mne odkud byste mne mohla znát, já vás vidím prvně v životě a protože vím, že bych určitě vaši půvabnou tvář nikdy nezapomněl, musíte se mýlit!"
„Vy mne znát nemůžete, já nejsem vůbec známá, ale vy jste, takový slavný básník a spisovatel, toho zná přece kde kdo a dokonce i v cizině!"
„Eéé", vydechl jsem údivem, „tak já, že jsem světoznámý spisovatel? Slečno, nepletete si mne s Hemingwayem nebo s Remarquem!"
„Ne, vy jste přece Pavel Kohout a prosím vás, teď mně neříkejte, že to nejste vy, já mám vaši fotku - takhle velikou z novin - a mám ji na zdi v mém pokojíčku!"
Hudba dohrála a já ji odváděl ke stolu, snaže se jí vysvětlit, že obrázky v novinách jsou tak nejasné a hrubozrnné, že by si mě právětak mohla splést se Šemíkem..."
„Počkejte, moment", dívka vyndala ze své kabelky malý fialový památníček a podala mi ho se slovy: „Prosím, napište mi sem třeba jen krátkou básničku, ale jenom pro mně, prosím, prosím, udělejte mi to k vůli..."
„Podívejte se, vyřešíme to jinak, pojďte si se mnou sednout támhle k mému stolu, zvu vás na šálek kávy a při tom vám napíšu tu básničku a ručím vám za to, že mi okamžitě uvěříte, že Pavel Kohout nejsem."
„Tak jo, já to jen řeknu holkám u stolu a přijdu za vámi!", špitla dívka. 


U stolu jsem jí nabídl mimo kávy také americkou cigaretu Pall Mall a začali jsme spolu diskutovat o všem možném. Vzhledem k jejímu útlému věku jsem si také dovolil se jí zeptat na její věk: „Slečno, prosím, prozradíte mi kolik je vám let? Odhaduji asi šestnáct, ne?“
„Je mi už sedmnáct a půl“, řekla hrdě.
„To je opravdu krásné stáří“, řekl jsem uznale, „mně je už dvaatřicet!“
I když jsem se snažil odvádět její pozornost na jiná témata jako je divadlo nebo film, bylo vše marné. Ona mě sice zaujatě poslouchala a hleděla na mne svýma obdivujícíma očima, na rtech majíc tajemný úsměv téměř Mony Lízy, ale trvala na svém, abych napsal pro ni tu báseň. Co mi zbylo jiného než dívence vyhovět.
Dívaje se na stolní desku s popelníčkem, začal jsem, hledaje inspiraci, nad touto banalitou filozofovat: „Podívejte se, Naďo, co vidíte tady před sebou na stole?"
„Hmm, popelník s vajglama", řekla dívka neromanticky.
„Správně, vy jako realistka, vidíte tento popelník pravdivě, jako poněkud zapáchající odpad určený k vyhození. Pavel Kohout, coby socialistický umělec, by napsal třeba: „Rudé a bílé průvody mužů a žen, nebo: Až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí...!



Kdežto mně, romantikovi-diletantovi napadne ku příkladu následující příběh. Představím si, že jsme spolu strávili krásnou noc v mém malém útulném pokojíčku a když jste za ranního kuropění odešla, začal jsem pod tímto dojmem básnit:

Dva nedopalky cigaret na popelníčku zbyly,
jeden je rudý jak tvůj ret a druhý sněhobílý.
Bylas tu také dívko má, nebyl to jenom klam?
Nedopalky mi napoví, že jsem tu nebyl sám...

Dívka zaslzela radostí a já sám jsem najednou pocítil takové hřejivé teplo, že jsem tím snad udělal dobrý skutek. O pár dní později jsem k tomu zkomponoval melodii, našel akordy a byla z toho docela ucházející píseň.
Jaké však bylo moje překvapení když jsem o deset let později objevil, že se tato moje melodie objevila pod názvem "Un ora sola ti vorrei" v americkém filmu Avanti! s Jack Lemmonem a Juliet Millsovou.

(Český název: „Nebožtíci přejí lásce").

Samozřejmě, že se tím opět jen potvrdilo, jak říkají V+W, že život je jen a jen samá náhoda, protože:
a) moje píseň to nemohla být, tu jsem dodnes nikdy nikde nezveřejnil,
b) já jsem od nich nemohl opisovat, napsal jsem to o osm let dříve.

A tady je ta "moje" melodie: