27 prosince 2019

VÝMĚSÍČÍ není VYMĚŠOVÁNÍ!

Musím se konečně aspoň jednou pochlubit svým jediným vynálezem,  a sice mého slova  Výměsíčí...! 
Toto ryze české a tudíž i hezké a češtinářsky dokonalé slovo vzniklo tak, že jsme se s mojí ženou Jitkou seznámili relativně v pozdním věku v roce 1983, kdy mi bylo 52 let a jí bylo 36 let. Naše svatba se konala 27.12.1985  a tehdy mě  napadlo, že těch výročí naší svatby bude relativně málo, ve srovnání s jinými manželstvími, když se ti dva brali jako mladíci. Zamyslel jsem se nad tímto problémem hlavou a vymyslel, proč radši neslavit namísto vý-ročí, tak zvaná vý-měsíčí, těch je přece do roka 12x více!
Takže sedmadvacátého  v každém měsíci, slavíme tedy zítra:  448. výměsíčí! 
Až na pár výjimek, kdy do toho takzvaně něco vlezlo, takže jsme si stačili jen to pořadové číslo výměsíčí zapsat do kalendáře,  ale  nezapomenout!!!
 
Shodou  okolností se stalo, že právě toto  448.  jsme si  jenom letmo připomněli, neboť nás pár dní před tím potkal perný den.  Tedy mně ne, jsem takový stařec (91), kterému se zdvořile říká: "vypadáš dobře." Já ovšem vím, že to je jenom fráze,  nebo i oční klam, ale  moje ženuška Jitka  byla a je ve svých 75 letech jako mladice pracovně na roztrhání!   A právě  při tom obíhání  po úřadech a kšeftech si zlomila nožku v kotníčku!  Dle pana doktora to bude trvat 6 neděl s nohou v sádře, takže  já se musím snažit dělat, se střídavými úspěchy,  zdravotní sestřičku!  Takže uvidíme jak to tady zvládneme ale jedno je jisté:  "Naše manželství je opravdu SKVOST!!!"   

14 října 2019

Při kradení auta dopaden!

Po našem rozvodu s Jiřinou, jsem zůstal sám otcem i matkou mé dcery Brigity a byl jsem okolnostmi nucen často, skoro každou sobotu jezdit za nákupy do Wiesbadenu, což bylo asi 12 km od našeho bydliště. Jako politický emigrant jsem byl v očích čsl. režimu padouch a zločinný zrádce, (dostal jsem 18 měsíců natvrdo), což mi nevadilo, ale to, že jsem neměl v Německu ani dědu, ani babičku, ani jiné příbuzenstvo, to mi dosti vadilo. Takže, coby odkojenec socializmu jsem si musel svůj čas přesně rozplánovat, takřka  na minuty a vteřiny, abych tu dvojroli otec-matka a všecko ostatní stíhal.

 Bylo to někdy na jaře v osmdesátých letech, dceři bylo deset let a mně už pozvolna táhlo na padesát. K tomu musím dodat, že jsme se cítili v naší situaci velice dobře, byli jsme šťastni, jak nikdy před tím. Byli jsme taková harmonická dvojka. Oba jsme byli zdraví a dcera mě potěšila sdělením, že holky ve škole jí závidí, že má jen tátu, který s ní jezdí často na večeře do různých hospod, k Číňanovi, k Italovi, k Řekovi a pochopitelně také do německé i české restaurace. To ony musí jíst pořád jen doma to, co máma uklohní!

Ve Wiesbadenu jsem vždy zaparkoval na náměstí a pěší zónou jsme prošli skoro po celé délce a zakoupili, co bylo třeba. Načež jsme se vrátili k autu, Brigita si od 10 let zvykla, že sedí vpředu na sedadle pro spolujezdce a nikoliv vzadu jako malé dítě a spokojeně lízala kornout zmrzliny, zatímco já ukládal nakoupené věci do kufru. Když jsem pak usedl za volant a nastartoval motor, vidím, že přímo před mým chladičem stojí jakási rozčílená žena a zuřivě mává rukama a vykřikuje: "Stop! Stop! Já vám neuhnu, takže mě tady musíte přejet!" Vypnul jsem motor a vyšel ven, abych zjistil, co ta pomatená žena vlastně chce?

"Madam, co je vám? Co tím chcete říct, že vás musím zajet a proč bych to dělal, já jsem jen jednou zajel nechtěně kuře, já to nedělám rád!"
"Já zase nemám ráda, když mi někdo krade auto, pane, nemám jich tolik, já mám jenom tohle jedno auto!" řekla suše.
"Madam", řekl jsem trpělivě, "tohle zde je přece moje auto Ford Taunus, stříbřitě modro-šedé, to jste se spletla, to není vaše auto..."
"Ano, model vozu i barva souhlasí, ale majitelkou jsem přesto já, pane!" Trvala na svém neúprosně: "Své auto poznám na sto procent!"
"Slečno, krásná, mýlíte se, majitelem jsem už 3 roky já, to se přece dá snadno prokázat!"
"Milý pane, mýlíte se vy, ta Fordka je už 5 let stará a třeba i ten škrábanec tadyhle! To zase vím já!"
"Madam, proč se hádáme? Buďte rozumná a uznejte, že jste se spletla. Stačí přece, že mám zcela funkční klíč od zapalování, jakož i ke dveřím, od údajně vašeho auta. No, a pak jsou tu ještě papírové důkazy, jak mohu policii dokázat, že auto je skutečně mé."  Hlavou mi však bleskla představa: Má fotka a palcový titulek v novinách: DOPADEN PŘI KRÁDEŽI AUTA!
"Já jsem pro, zavolat policii - a uvidíme, kdo má pravdu, pane", řekla ta žena nekompromisně.

Vtom ale vystoupila z auta moje dcerka a řekla vážně: "Papá, ta paní má pravdu, tohleto auto není naše, my přece nemáme v autě hasící přístroj...!"
"Auch das noch!" zvolal jsem zuřivě, "jakej hasící přístroj, to nechápu, Brigit!" 
"Pojď, já ti ho ukážu", řekla dcera a otevřela pravé dveře a já zděšeně zíral na tu červenou bombičku, upevněnou vpravo pod palubní deskou...
Ta neznámá žena se rozesmála mým rozpakům: "To je fajn, to ani mě, jako argument nenapadlo!"
Totálně zmaten jsem se rozhlížel kolem dokola a spatřil k nerozeznání stejné, naše auto stát jen kousek opodál. Vytáhl jsem klíč od zapalování: "Madam, já se vám omlouvám, ale podívejte se na můj klíč, jak to, že jsem s ním mohl otevřít a nastartovat vaše auto? Můžeme si srovnat naše klíčky, ty by musely tedy být logicky úplně stejné, což by ale byla de facto chyba už od výrobce!... " 
Slečna se začala hrabat v kabelce a najednou vykřikla: "To snad není pravda, já jsem asi ten můj klíč někde vytrousila, každopádně, v kabelce není a ten váš klíč vypadá jinak." 


Najednou podruhé zaexcelovala má dcera: "Jéé, já ho už vidím, tady pod autem leží ňákej klíč s černým držátkem a s mrňavým klíčkem!"
"Ano, to je můj klíč, zajásala slečna. Dívenko zlatá, jak se jmenuješ, ty jsi zázrak a já ti moc, opravdu z celého srdce děkuji."
"A víte, co je na tom držátku červeného?" volala Brigita ohnutá v dřepu.
"Ano, vím, tečky tam jsou! Takové červené tečky!"
"A kolik je těch teček?"  Zasáhl jsem: "Brigit, nezkoušej tu dámu z počtů a podej to!"
Teprve teď jsem, ale zjistil, že ten klíč leží asi dál pod autem, Brigitka tam vlezla po břiše...
"Chudák Brigitka, celá se umaže", litovala ji slečna. Ale ta už byla zase na nohách a slečna i já jsme shodně konstatovali, že máme totálně stejné klíčky od vozu. Není to snad nějaké vyšší znamení, napadlo nás oba současně...?

"No, a já jsem Angelika a jsem moc ráda, že jsem vás dnes oba poznala a velice doufám, že se my dva dospělí už nikdy v životě, ani za sto let, nepohádáme. Slibme si to." Zasmáli jsme se hlasitě a já jsem oznámil: "Já jsem Mirek a to se musí oslavit a zapít, Angeliko, takže všecky tři nás zvu ihned na oběd do Argentiny, Steak-house Churasco, tady přímo na náměstí..."

27 dubna 2019

Malování mě baví


Na tomto obrázku, namalovaném mou matkou je hotel Mont Lavinia na Ceyloně. Odtud jsem ji poslal pohled v roce 1957 a ona mi ho namalovala. Zajímavostí je: přesně na dolním  okraji tohoto obrazu je místo, kde jsem prvně v životě vlezl do moře netuše, že tu řádí žraloci...


Tu vázu  s bohatou  kyticí  máti namalovala  k narozeninám jedné,  celkem  vzdálené příbuzné, podle dávné pohlednice, která už tenkráte byla notoricky stará a dosti zažloutlá... (ta pohlednice, nikoliv ta příbuzná).
Máti měla obchodního ducha, já jsem své obrázky buďto daroval, nebo si je ponechal, takže jsem za celý život na malování nevydělal ani jedinou korunu. To máti si vše přesně evidovala. Malovala také třeba podle černobílé fotografie a barvy, ty si klidně domyslela, viz její opravdu zdařilý obrázek Na Karlově Mostě.

******************************************
Já, na rozdíl od mé matky nemaje dostatek ani talentu ani trpělivosti jsem se promptně rozhodl, že nebudu malíře pracně kopírovat, jako ona, ale budu mistry "vylepšovat" a na obrazech změním to, co se mi nelíbí, čímž velkohubě docílím naprostou genialitu hotového výsledného díla...!

*************************************************************        
A toto je můj jediný originál-obraz z r.1977, což  nemají být létající rybky, jak by si mohl někdo myslet alébrž: »Žena na kostkované dece«  Jako modelkou mi tenkrát byla moje ex-manželka Jiřina, za malý úplatek 10 marek západo-německých.

Dále v pořadí  je zde  můj vylepšený mistr Pablo Picasso (1881-1973), Kytara na notovém stojanu, kterou jsem vytvořil v roce 1983, a to nikoliv olejem, nýbrž hustými vodovkami.
To nebyl můj nějaký rozmar, ale prostě olejové barvy jsem ještě nevlastnil, jednak byly drahé a dvanak jsem s nimi ještě neuměl pracovat. 
Vodovkový obraz má ovšem jednu nevýhodu, protože se nesmí otírat vlhkým hadrem, jako třeba malby olejové, neboť  by se vodou zcela rozmočil, jako kdysi ten hliněný obr Golem!


Dost kyselé zátiší si vymyslel mistr Georges Braque (1882-1963), ale já jsem ho předělal 1985, aby bylo aspoň trochu sladší. Ten podivně vykloubený tvar fajfky se mi sice moc nelíbí, ale nechal jsem ho tak, aby se neřeklo...

Zatímco mistr Joan Miró (1893-1983), zde použil jako podklad obrazu šedou špínu z nádobky na vyplachování štětců, já jsem se zde, jako estét (1992), vyřádil se žlutou barvou. Když jsem se zeptal ženy, jak se jí to líbí řekla:
"Hmm, nechápu proč ten pán stojí na hlavě?" 
"Víš, to je manželská disharmonie a umělec to vyjadřuje touto formou." Vysvětlil jsem jako znalec.
"A co to je  ten hřebík tady úplně dole?"
"Ten hřebík, drahá, je pejsek, s nímž jdou manželé právě na nedělní procházku."
"Ale stejně nejlepší je to žluté pozadí", řekla žena uznale...
"Díky za pochvalu mého pozadí, ženo..."

Takový pan soudruh Mistr Vasilij Kandinskij (1866-1944) je pro mne neustále nevyzpytatelnou záhadou, které vůbec nerozumím, ale jeho obrazy se mi, ani nevím proč, líbí. Na tomto obraze jsem, chtě-nechtě, musel v roce 1996 tu jeho příšernou obludu v akváriu předělat na takovou neškodnou, nevinnou a přítulnou rybičku.

    Koupajicí se dívky od Paula Cézanna (1839-1906) je zajisté zajímavý námět, zvláště pro muže, ale já jsem neodolal, abych o století později, v roce 2002 nechal ony nahé ženy omládnout a figurálně zkrásnět.
Navíc je docela dobře možné, že toto byla ta úplně první nudistická pláž, jakých je dnes ve Francii vcelku plno. "Mon Dieu, Ooh, la-la!"

A tu je opět můj zamilovaný pan Pablo Picasso a jeho krajina v jižní Francii u města Antibes. Je to z roku 2004. U nás visí v obýváku a mohu
říct, že snad každému, kdo k nám přijde, padne hned do oka, jako by to byl pravý Picasso a nikoliv levý Tomasso.

 A nakonec tady mám dvakrát Prahu. Na tom prvním je podle fotky zádumčivý pohled na Vltavu a Karlův most, namalovaný ještě v Německu, ale už po "sametovce" 1992.

Druhý obraz je poněkud nevšední v tom, že jsem ho v roce 1986, nemaje nic jiného po ruce, namaloval na dřevěnou desku, (dvířka od vyhozené kredence).

Navíc jsem ho tenkrát, po osmnácti letech emigrace maloval de facto zpaměti. Měl jsem totiž k dispozici pouze dvě malé pohlednice, Hradčany v zimě a Karlův most v létě. Musel jsem to tedy různě mixovat dohromady, při čemž jsem zapomněl na plynové lampy. Teprve na manželčino upozornění, jsem ty lampy narychlo domalovával až do obrazu.
 
A teprve až když jsme se vrátili do staré vlasti v roce 1990, jsem přišel na to, že ten vzájemný poměr Hradu a Mostu vůbec nesouhlasí. A to ne snad politicky, ale i na mém obrazu!  Hrad v dáli je moc veliký v mé
perspektivě k tomu Mostu. Vzniklo to tak, že jsem to malovbal  ze dvou pohlednic, jenom hradu a jenom mostu. Ale přesto jsem obraz nevyhodil a ponechal si ho, zapomněl jsem na perspektivu, ale právě to má pro mne cenu falešněho přetisku známky pro filatelisty... 

21 dubna 2019

Pygmalion / My fair Lady

Na tomto místě bych chtěl vzdát hold slavné hře George B. Shawa „Pymalion“, která byla již více než před sto lety (rok 1913) uvedena na divadelních scénách ve Vídni, v Berlíně a v Praze. Také já jsem propadl jejímu kouzlu a viděl ji vícekrát jak na divadle tak ve filmu. Pro ty, kteří tuto hru tak dobře neznají, uvádím zde v kostce několik drobných zajímavostí.
Dle antického mýtu jistý sochař jménem Pygmalion vytesal ze  slonové  kosti,  či z  mramoru,  nebo buhví  z 
čeho, moc
krásnou dívku, kterou nazval Galathea. Dívka byla tak krásná, že se do ní sám nekonečně zamiloval a pak uprosil bohyni Afrodité, aby jí vdechla život, načež s ní žil šťasten až...  A jestli dosud nezemřeli, tak už by bylo na čase..!

Toto dávné téma nadchlo anglického dramatika (irského původu) Georga Bernarda Shawa, (Nobelova cena za literaturu) k napsání divadelní komediální hry, jejíž děj přenesl z antiky do současnosti roku 1912. Na místo sochaře Pygmaliona dosadil profesora akustiky Henry Higginse, který se zabýval lidskou mluvou, správnou výslovností a jednotlivými nářečími. Tvrdil o sobě, že dokáže podle mluvy přesně určit, odkud daný člověk pochází a v Londýně dokonce i ze které čtvrti, ba i ulice...


Eliza Doolittle, chudá prostá květinářka ho upoutá svým příšerným nářečím londýnské chudiny a zanedbaným vzhledem. Tato jednou zcela náhodně zaslechne útržek rozhovoru Prof. Higginse, s jeho přítelem plukovníkem Pickeringem, jemuž se on chlubí, že by i z tak prostého děvčete dokázal udělat dámu. Líza si našetří trošku peněz a jde požádat Higginse, aby jí dával hodiny správného mluvení. Ten se jí vysměje, ale vzápětí uzavírá s Pickeringem sázku, že z Lízy do půl roku udělá dámu, že nikdo z vysoké společnosti neodhalí její nízký původ. 
Líza se těžce sžívá s životem dámy – musí se změnit, mýt, česat, slušně mluvit. Higgins jí za Pickeringovy asistence každý den učí správně vystupovat. Sám je ale při učení hrubý a dává Líze jasně najevo, že je vysoko nad ní, zatímco Pickering s ní mluví s úctou, jako by už byla dáma. Líza se učí rychle a zanedlouho se opravdu dokáže chovat jako pravá dáma. 


Higgins se do ní postupně zamiluje, ale nechce si to přiznat a obelhává sám sebe, že si pouze zvykl na její tvář! Líza zjišťuje však, že život na úrovni není žádná slast a že jí nejvíce vyhovoval dřívější život na ulici. Zpátky už se ale vrátit na ulici nechce a vlastně ani nemůže, hrdost už jí nedovolí sklouznout zpět do chudoby a proto jako ženicha akceptuje, Freddy Eynsford-Hilla, který je schopen jí zajistit slušnou budoucnost.

V roce 1938 natočil známý anglický režisér Anthony Asquith tuto hru ve stejnojmenném filmu „Pygmalion“. 
Do hlavních rolí nasadil dva známé herce: Leslie Howard (1893-1943) a Wendy Hiller (1912-2003). 
Ovšem podle předlohy G.B.Shawa měla původně tato hra končit tak že, přes vzájemnou lásku obou hlavních představitelů si Eliza vezme svého mladého ctitele Freddyho, který jí zakoupil květinářský krámek.

Pro svůj nový film však chtěl režisér Asquith mít zakončení s nejvíce  oblíbeným  happy-endem hlavních postav... 
G.B. Shaw však s tím nesouhlasil, protože dle jeho úsudku, dva tak diametrálně rozdíl-
né charaktery hlavních postav neumožňují  absolutně představu šťastné svatby, ale nakonec přece jenom souhlasil alespoň s kompromisním řešením otevřeného konce: 
Slzící Higgins, mající za to, že Líza odjela za Freddym, ji po jejím nečekaném návratu k němu, vítá opět jen jako služku: „Elizo, kde jsou zase ty moje pantofle?“ 

O 26 let později v roce 1964 natočil americký rež. George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod jiným názvem „My Fair Lady“ v hlavních rolích: Rex Harrison (Prof. Higgins) a Audrey Hepburn (Eliza)... 
I přesto, že Audrey Hepburn byla právě velmi výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší, už postarší Marni Nixon.


Hudbu složil Frederick Loewe a texty písní napsal Alan Jay Lerner. Takže tento film se stal největším muzikálem všech dob a získal osm Oscarů!
***

01 února 2019

Eva muže zlákat může...

Jen jednou v životě se Albertovi podařilo mít za kamaráda ženu. Říkal jí Vanda, ale byla to Václava. Přestože byla hezká, byla málo žensky přitažlivá.
Měla chlapeckou postavu, žádné boky, poměrně malé poprsí a splihlé vlasy, takže mu nedělalo vůbec žádné potíže s ní "jenom" kamarádit. S každou jinou ženou bylo vždy mezi ním a jí  jakési napěťové magnetické pole, které i když nepřešlo - až do sexu, zůstávalo viset v prostoru jako inverzní smog, který bránil tomu, aby mohlo vzniknout kamarádství.
S Vandou to ovšem šlo. Ona byla přímo prototypem kamarádky a to mu vyhovovalo. Mohli si bez ostychu svěřovat své intimní zážitky, citové bolístky i milostná dobrodružství. Povoláním byla kulisákem v divadle a jako hobby dělala karate.
Jednou v kavárně u kafe mu Vanda svěřila něco, co ho překvapilo: „Víš, Ingo – říkala mu tak kvůli jeho titulu Ing. – já jsem ti vždycky všecko řekla na rovinu až na tuhle jednu věc, kterou jsem tak trochu zatloukla a kterou ti musím říct dnes...“ Přerušil ji: „Vidíš, a já trottl jsem si myslel, že před sebou nemáme vůbec žádný tajnosti. Tak honem, vysyp to!“
„Já jsem ti to původně neřekla, aby ses nenaštval, což by mě mrzelo. Krátce a jednoduše jsem té mé přítelkyni Evě, víš to je ta herečka od nás z divadla, nakukala, že jsi gay!“
„To mi sice nevadí, ale proč proboha gay?“, rozesmál se, „jako, že je to důvod, proč spolu nemáme sex? Nebo máš snad komplex, že nejsi jako žena dost přitažlivá?“
„Ne, já nemám komplexy, ale prostě, když se mě tenkrát Eva zeptala, jak je to mezi námi, tak jsem jí bez dlouhého vysvětlování řekla, že jsme jenom kamarádi, protože ty jsi na chlapečky. Pak jsem ti to radši ani neřekla a vlastně až do včerejška to nikomu nevadilo.“
Albert zakroutil hlavou: „A proč to najednou někomu vadí?“
„Tobě by to mohlo vadit. Ta Eva totiž, se mě včera z ničeho nic zeptala, jestli bych vás spolu neseznámila, no a já jsem jí to slíbila. Doufám, že se nezlobíš, Berto?“
„Seznámení s krásnou herečkou mi nevadí, ale proč bych si měl hrát na gaye, to jsem teda nepochopil?“
„To je totiž tak, Ingo, ona je o devět let starší než já, právě prožívá nějakou psychickou krizi a chce mít od chlapů aspoň na čas pokoj, jenže jak se někde objeví sama, motá se kolem ní v tu ránu spousta ctitelů. Včera se mi svěřila, řekla mi doslova: "Já ti, Vendulo, toho tvýho gaye závidím." Ona totiž ze svého hlediska to vidí tak, že já s tebou můžu jít do každé společnosti a mám klid od všech chlapů a vlastně od tebe taky. Já osobně to sice vidím jinak, já nechci mít od mužů klid, ale já taky nejsem taková krasavice jako je Eva. Řekla jsem jí to docela impulzivně: "Tak já ti ho klidně půjčím"  a ona se toho okamžitě chytla...“
„To je báječný, Vando, takže já jsem něco jako paraple, který si chcete vzájemně půjčovat, to se tedy na mne nezlob, ale to bych nemoh‘...“
„Já jsem to věděla, že se naštveš, ale to nebylo takhle myšlený, to bylo spíš ve významu takového bodyguarda, aby ji furt někdo neotravoval, ona je v každé společnosti moc nápadná, něco jako vykřičník, vždyť jsi ji viděl na jevišti. No uznej, není to kus?“
„Uznávám, ona je nejen atraktivní, ale možná i inteligentní, což se u žen obvykle vzájemně vylučuje, ale přiznám se, že bych se s ní docela rád osobně setkal, ale ne jako gay! To tedy nevím, to bych asi nezvládnul...“
O několik dní později mu Vanda volala: „Ty, Ingo, dnes odpoledne mezi pátou a šestou bude u mně Eva na kafi. Nic jí neřeknu a ty, jestli chceš, přijď jakoby náhodou ke mně jen tak na skok. Nebo si holt nějaký důvod vymysli, ale ne, že se jdeš zvědavě podívat na Evu!“
Albert to provedl přesně tak, jak Vanda chtěla. Hned ve dveřích jí hlásil, že má chuť jít do kina, jestli by nešla s ním, načež ona ho pozvala dál a představila: „Tohle je ten můj kamarád Ingo, když mě naštve, tak mu říkám Bingo! A to je má přítelkyně Eva!“
Takže seznámení proběhlo docela přirozeně, Vanda ho správně pochopila a promptně jeho pozvání do kina odmítla s tím, že má dnes večer schůzku s nějakým Arnoštem. Potom už bylo zcela nasnadě, že se zeptal Evy, má-li i ona tento večer zcela zadaný. Neměla. A tak začalo jeho dilema. Eva byla nádherná, rád by se jí byl dvořil, ale věděl, že musí předstírat absolutní nezájem o její ženské půvaby.

Sotva odešli od Vandy, změnil Berta své původní pozvání do kina za lepší nápad jít na dobrou večeři: „Mně po tom Vandině kafi hlady kručí v břiše, pojďte Evo, půjdeme se někam najíst. Ukážu vám, kam chodíme s mým přítelem Otoušem.“ Toho Otouše si vymyslel, aby dal náležitě najevo svou orientaci. Eva nadšeně souhlasila: „A víte, že mám taky ukrutný hlad a trnula jsem, abyste to vy a Vanda nepostřehli! To je tak fajn, Ingo, s vámi se člověk může bavit i na první schůzce o kručení v břiše bez rozpaků, prostě kamarádsky. Víte, já mám pochopení pro vaši orientaci a jsem vlastně ráda, že jste takový, jinak bych tu s vámi asi ani neseděla. Ti takzvaně normální muži jsou sebestřední samci, naprogramovaní na sex a veškeré jejich myšlení i jednání má jen jeden cíl – postel!“ Berta jen přitakával hlavou a přitom zklamaně pochopil, že musí i nadále jednat s Evou výhradně jako s kamarádkou...

 

O pár ní později, zrovna když si Berta otevřel olejovky k večeři, zavolala mu Eva na mobil. „Přeji dobrý večer, Ingo, mám takový zvláštní dotaz na vás, který jsem si  tehdy posledně netroufla vyslovit a i dnes s tím mám tak trochu potíže, ale rozhodla jsem se, že se vás prostě a  jednoduše zeptám, ať už si o tom vy myslíte co chcete.“
„Správně, Evo! Ptejte se a uvidíte, že já si budu o vás vždycky myslet jen to nejlepší.“
„Vyhrála jsem jeden takový kupon na týdenní dovolenou pro dvě osoby do Itálie na Sicilii a momentálně...“, Eva se zajíkla, „nemám s kým jet... a tak jsem se chtěla zeptat vás...“
„Vy byste tam jela se mnou?“, divil se Albert, „to je fajn... ale proč právě se mnou?“
„Co je na tom tak nepochopitelného?“ Evin hlas zněl trochu podrážděně.

„Evo, já vidím ty davy mužů, co by s vámi rádi jeli a vy říkáte, že nemáte s kým?“
„To vám nemohu vysvětlovat... takhle po telefonu... chápejte.“
„Tak přijďte ke mně na kafe, moji adresu máte, a prodiskutujeme to tady mezi  čtyřma očima.“ Napadlo ho, jestli to řekl dost kamarádsky samozřejmě.
„Dobře, asi tak za hodinku jsem u vás, pokud to najdu...“

Právě stačil pracně vyrobit několik obložených chlebíčků a skočit dolů do obchodu pro láhev červeného vína, když zazvonila Eva. Bez dlouhých okolků, sotva zasedli ke stolu spustila: „Podívejte se, milý Ingo, oba dva jsme rozumní lidé, a já na takové cestě nevidím vůbec nic divného, pokud byste s tím souhlasil a neměl problém s vaším přítelem."

 „S tím problém nemám, ale jsem děsně překvapen, že bych měl zrovna já...“
Eva zvedla ukazováček, aby dodala důrazu svým slovům: „A představte si, že bych ze všech svých známých a není jich málo, jela skutečně nejraději právě s vámi!“
„Tak to je pro mne ten nejmilejší kompliment, jaký jsem kdy slyšel, Evo, děkuji moc.“
„Mimochodem, Ingo, ty chlebíčky vypadají lákavě, je to vaše vlastnoruční kreace?“
„Je to na nich znát, takže máte-li odvahu, nabídněte si, ale napřed si přiťuknem.“
Po přípitku na zdar výpravy se Eva znovu ujala slova: „Vysvětlím vám, proč chci jet právě s vámi: Se kteroukoliv z mých kamarádek, včetně Vandy,  jet na dovolenou, je věc celkem náročná na vzájemnou shodu. Já jsem to několikrát zkusila a pokaždé to skončilo těžkým rozladěním a nemluvením, nebo dokonce až hádkou. Prostě vždycky, už za tři dny jsme si šly na nervy.“
„Mezi ženami prý vládne vždycky určitá rivalita“, přikyvoval Berta.
„Naproti tomu s mužem“, pokračovala Eva, „pokud člověk není právě ve stádiu šťastné zamilovanosti, je tu zase jiný problém. Muž je buď nudný, nebo je samolibý patron, žárlivý mačo, nebo zas hyperaktivní erotoman. Patrně si teď myslíte, že jsem lesbička nebo frigidní feministka, ale tak to není, Ingo, já mám totiž řadu, bohužel špatných zkušeností a věřte mi, že mi je dnes už úplně fuk, jestli si o nás bude někdo někdy něco myslet – jako, že jsem k vám moc stará, nebo, že jsem dokonce vaše matka, a tak podobně...“
„Evo, nehorázně přeháníte, vypadáte báječně, ale prozraďte mi, do které kategorie jste zaškatulkovala takového člověka jako jsem já?“, zeptal se a pozvedl svou číši.
„Do žádné škatulky jsem vás neumístila, vy jste takový svůj, jiný, netuctový a já s vámi nemám onen pocit trémy a nejistoty, že řeknu něco nejapného, nebo, že nejsem tak perfektní, jak se ode mne čeká, a hlavně nemusím být stále ve střehu. S vámi se mohu zcela uvolnit, hodit všechny konvence za hlavu, mohu být ležérní jako Vanda – a je mi s vámi prostě dobře.“
„Ano, ležérní, to miluji“, usmál se Berta, „konvence, to není moje parketa.“
„Přesně tak, moje taky ne, takže navrhuji tykání a za týden, patnáctého, jedem, ano?“
„Ó, už za týden? Tak to si musím pospíšit zajistit v práci dovolenou!“

 

Tak se stalo, že se Albert ocitl v nevděčné úloze gaye na dovolené na Sicilii se ženou, jež svým nápadným  vzhledem vzbuzovala v mužích zvýšení krevního tlaku a zároveň závist vůči jeho osobě. Hotelový pokojík byl sice pěkný s balkonkem a s výhledem na moře, ale poměrně malý.  Eva  se  zaraženě  podívala  na ty dvě
manželské postele vedle sebe a řekla nejistě: „Neměla bych zkusit požádat o výměnu pokoje za apartmán a doplatit rozdíl?“
„Nebo já si najmu jiný pokoj extra...“ nabídl Berta.
„Ne, Ingo, to nepřichází v úvahu. Já jsem tě přece pozvala, tak si nebudeš nic platit sám.
Berta gentlemansky navrhl, že v tom případě odsune postele od sebe a jeden noční stolek umístí mezi ně. Dále jí slíbil, že kdykoliv se ona bude chtít převléknout, opustí on pokoj a bude se dívat z balkonu na nekonečnost moře, což ho baví libovolně dlouho. S touto nepsanou dohodou tedy zahájili jejich týdenní soužití.

Počasí, moře i jídlo v hotelu, všechno bylo výborné, takže první problém pro něj nastal až večer, když šli spát. Eva, totiž vystoupila ze sprchy zcela nahá a Berta honem nevěděl kam s očima, aby mu nevypadly. Chtěl jít rychle na balkon, tak jak bylo dohodnuto, ale Eva ho zarazila: „Na balkon jít nemusíš, Ingo, je tam stejně tma a moře bys neviděl, stačí když zůstaneš otočen zády, já se jenom osuším a hupnu do postele. Víš, já v létě nepoužívám ani noční košili ani pyžamo, doufám, že ti to nevadí.“ Odpověděl, dívaje se na hvězdy, že on spí také nahý – a to i v zimě!

Berta si nedovedl předem představit, jaká úskalí na člověka čekají, když není opravdickým gayem. Jen taková maličkost, jako když ho Eva požádala, aby jí vyndal řasu z oka, ho dokázala vyvést z míry. Hleděl z bezprostřední blízkosti do jejích krásných očí a měl svá ústa jen několik centimetrů od jejích rtů – ale ty byly pro něj v tomto případě "tabu".

 
Potom zas musel ošetřit její odřené kolínko, anebo namožený kotníček, když upadla na pláži. Ještě o něco víc mu dala zabrat dezinfekce štípnutí od komára přesně ve žlábku mezi ňadry. Dělal to pochopitelně rád i když trnul hrůzou, aby to nebylo na jeho plavkách poznat. Když však byl požádán Evou, se samozřejmostí jakoby šlo o chleba s máslem, aby jí namazal záda i nohy opalovacím krémem, ocitl se chudák definitivně v roli trpícího Tantala. Hladě její sametovou pleť, začal slintat jak Pavlovův pes, ale přesto vždy se zaťatými zuby veškerá muka vydržel a v roli gaye absolutně obstál.

 Teprve až třetí den došlo ke krizi, kdy to už absolutně nezvládl. Seděli právě po večeři v hotelové restauraci, když se mu, patrně od přejedení, utrhl knoflíček u šortek, tedy nikoliv na místě exponovaném, nýbrž v pase. Oznámil toto "neštěstí" Evě, zvedl se ze židle a opatrně kráčel směrem k výtahu, aby se na pokoji převlékl do jiných kalhot. Ona ho však, proti jeho vůli následovala s tím, že má sebou cestovní šitíčko, a že mu ten knoflík ihned přišije. Berta si chtěl ty kalhoty na pokoji vysvléci, ale Eva ho zadržela: „Ne, to není potřeba, sedni si klidně tady na moji postel a já to přišiju na tobě, neboj, nepíchnu tě.“ Načež rozsvítila stolní lampu, vzala knoflíček a jehlu s nití, klekla si před něj na koberec a klidně, těma svýma nádhernýma rukama, začala šít.
Vzdychl jen: „Aách“, když ucítil levandulovou vůni jejích vlasů a zároveň její ruce na svém klíně. Jeho pevná vůle, nedat na sobě nic znát, dosáhla hranice svých možností a exponované místo se najednou vzedmulo.


Eva se na něj pátravě podívala směrem nahoru a on musel s pravdou ven: „Prosím tě, Evi, nezlob se, ale já nejsem gay! To si Vanda vymyslela a já neměl tu odvahu říct ti pravdu. Bylo to ode mne podlé, moc mě to teď mrzí, omlouvám se ti!“
Eva přerušila šití, mlčky vstala, energicky zhasla lampu, došla na balkon a hleděla do temné dálky, zatímco on, očekávaje její výbuch zlosti, se snažil zachránit situaci: „Je to teď, jako kdybys tu byla s kamarádkou, Evi, to taky vždy po třech dnech došlo k brnkání na nervy, že jo.“
Eva neodpovídala. Berta pozoroval její štíhlou postavu, jako tmavou siluetu rýsující se proti hvězdné obloze, zatímco dole pod balkonem šuměl příboj moře. Konečně Eva promluvila jakoby k srpku měsíce: „Vendula mě zavčas varovala před odjezdem, já to vím, že nejsi gay!“
Ve směšně nedůstojné pozici Albert s rukou na rozepnutých šortkách a s jehlou visící na níti od nedošitého knoflíčku, za ní přišel na balkon: „A přesto jsi se mnou jela, na dovolenou, Evi?“
"Ano, jak přísloví praví: Eva muže zlákat může - a teď už 3 dny testuji, kolik vydržíš..."

26 ledna 2019

Stavěl jsem Most inteligence

Někdy na jaře v roce 1952 jsem byl tzv.  dobrovolně přinucen, jako vysokoškolák na ČVUT, coby nadšený brigádník, odpracovat minimálně jeden den na takzvaném Mostu inteligence mezi Braníkem a Malou Chuchlí. Tehdy se tomu, také říkalo most „Odnikud–Nikam.“ 
Ty oba názvy jednoho mostu vznikly tak, že Most inteligence naznačoval, že na něm pracovali, jako za trest, lidé režimu nepohodlní z různých kanceláří a úřadů. A jako originalita železničního mostu bylo to, že po dokončení v r. 1959 k němu nevedly žádné koleje,  protože ostrý rádius  zatáčky u vjezdu do tunelu neumožnil umístění druhé koleje, čili most vedl skutečně Odnikud – Nikam...

Tenkrát tedy, náš dvacetičlenný kroužek, pod velením soudruha Žaluda, se ráno v 6:00 na jeho povel dostavil a sešel u tohoto vele-mostu na branické straně, aby svými silami pomohl postavit toto monumentální dílo socializmu. Jakýsi polír nám přidělil zodpovědnou práci přenášet šutry, velikosti dlažebních kostek, z jedné hromady na druhou. Napadlo mě, že takhle nějak se asi tenkrát stavěla Cheopsova pyramida. Ti slabší z nás, měli nosit dráty do betonu rovněž odněkud někam.

Brzy jsem pochopil, že tohle není práce pro mne, a tak jsem se začal poohlížet po něčem zajímavějším. Všiml jsem si, že pilíř stojící jako první na břehu má, ze strany od řeky, žebřík a tak jsem si chytře, aby mne nikdo neviděl, vylezl nahoru. Tam jsem sobě ulehl, jako správný buržoust, na pytel s cementem, čímž jsem se tak stal pro pozorovatele ze země neviditelným, a tam jsem mohl v pohodě přečkat skoro celou pracovní dobu. 
Sluníčko sice krásně hřálo, ale už nepálilo a já jsem v pohodě snědl svoji svačinu, a jediné co mi tam chybělo bylo pití a cigareta. Když už jsem blaze usínal vznášeje se takříkajíc v oblacích nade mnou, ozval hrubý hlas: „Tak sakra, co je to tady, soudruhu? Noclehárna nebo pracoviště?“ Vytřeštil jsem oči a uviděl chechtajícího se spolužáka Frantu Suchardu. „Čoveče, Franto, tys mě vylekal, já myslel, že je to Žalud nebo polír!“ Měl jsem štěstí, protože Franta byl jediným z dělnických kádrů, se kterým jsme si vždycky skvěle rozuměli. 

 Náš ročník a tedy i každý studijní kroužek se skládal, dle komunistických směrnic, vždycky ze tří, dle třídního původu, různých skupin:
1. ADK (absolventi dělnických kurzů, kteří coby rychlokvašky, udělali středoškolskou maturitu ne za osm let, ale za osm měsíců !!!, jasná elita národa).
2. Průmyslováci (synové ze středních vrstev národa a tudíž víceméně tolerovatelní...) 
3. Gymnazisté (synkové bohaté buržoazie, čili, jen dočasně trpěná lidská zrůda a chamrať, předurčená k přeškolení ).
A tudíž jsem i já se tak stal synkem bohaté buržoazie i když můj otec byl pouze malým cizojazyčným (3 řeči) úředníkem, tj: 1350 Kčs/měs.
Každý ADK-ář naproti tomu, byl silně protežován a jako jediný druh ze všech bral stipendium, které v tehdejší době dělalo: 2000 Kčs/měs.,  t.j. horentní!

Franta se rovněž uvelebil na pytli s cementem, z jedné kapsy vytáhl láhev, z té druhé cigarety a nabídl mi k mému blahu ještě chybějící Lípy s nějakou limonádou. "V tý flašce mám ale Flekovský černý pivo"a dodal: „Hele, Míro, poraď mi co mám dělat“, řekl zoufale, „už jsem šestkrát prdnul z deskriptivy a chci to vzdát a vrátit se do fabriky, jenže voni mně nechtěj pustit a dávaj mi už sedmej termín na vopravu!“
To mě překvapilo: „A kdože tě nechce pustit?“
„Sám děkan mně přemlouval, že prej my, jako dělnická třída, nesmíme zklamat stranu a vládu, aby nakonec na škole nezůstali jenom samí chytří buržoazní gymnazisti!“ 
„Tak to jsem tedy netušil, Franto, vždyť existují jen tři termíny a já i když jsem byl v nemocnici se žloutenkou, tak mi prostě první termín propadl bez náhrady a musel jsem všechny zkoušky udělat na druhý nebo třetí termín, jinak bych vyletěl.

„Hmm, nojo“, pokýval hlavou Franta, „pro ADK holt platěj jiný zákony, ale já se na ně můžu vysr** a prostě jim uteču, prisámbohu!“
Tak jsme si s Frantou pěkně popovídali na pilíři Mostu inteligence i když jsme byli, dle Marxe reprezentanty dvou antagonistických tříd a měli se třídně nenávidět. A Franta svou přísahu dodržel a v půli studia odešel zpět do fabriky a já jsem tu školu, proti všemu, šťastně dodělal a dostal se na ČVUT..!

http://www.youtube.com/watch?v=5ERerQSIk7g                   

21 ledna 2019

Žena soudí muže podle bot...

Když jsem žil asi už 4 roky v BRD, jakožto český emigrant v Německu, chtěl jsem si jednou zakoupit polobotky jakékoliv barvy, nejspíše černé,  ty staré se mi začaly poněkud rozpadat. To jsem ještě netušil, že žena soudí muže podle bot. Přeochotná slečna v krámě mi řekla, abych jí jen prozradil číslo bot a posadil se tady do křesla, že mi ihned něco přinese a vyzkouší. Hned ty první boty, co mi ta milá slečna zkoušela, mi padly jako ulité,  jenom ta jejich barva, vínově rudá, (mám něco proti rudé), se mi nelíbila, takže jsem jí řekl: "Slečno, prosím Vás, mohla byste mi zkusit takto měkkou a pasující botu, přesně jako je tato, jenomže v barvě černé, tedy nikoliv v barvě rudé, tu těžko snáším." 
"To nejde, tato červená je italská značka "Gemma" a ty jsou jen červené, je to super kvalita z kozí kůže a takové boty stojí 300 DM a někde i více. Ale je-li vám to moc drahé, máme polobotky ve všech barvách a cenově mezi 100 až 200 DM." 
Polkl jsem naprázdno, ale zachoval "poker-face" a řekl hrdě: "Neznal jsem dosud tuto značku, ale přesvědčila jste mě, slečno, čert vem tu cenu, já je přesto beru!" 
Brzy nato jsem odjel do lázní ve Schwarzwaldu.  Nechtělo se mi až tak moc,  měl jsem ještě  tu českou představu, že lázně jsou něco jako drahá nemocnice. Ovšem ta moje doktorka mi řekla: "Potřebujete si odpočinout, jste nervózní a lázně na pokladnu, jednou za tři roky, vás skoro nic nestojí, to není žádná nemocnice, tak nebuďte hloupý a jeďte tam!" 
V lázních se vždycky v úterý střídaly turnusy odjíždějících a nových pacientů a ti noví, aby se rychleji zorientovali v budově, kde co je, byli pod vedením jednoho z doktorů informováni, jak a kde najdou jednotlivé procedury, tak i o tom, kde je službu konající lékař a dále, kde jsou pokoje pacientů v pěti horních poschodích. V přízemí byly dva bazény, s různě teplou vodou, dále místnosti společenské, jako sklípek s nealkoholickými nápoji, kuřárna a také jakási kavárna s hudbou a tancem, ovšem ten tanec jen v sobotu, zavírací doba 22:00 hod. Průvodce všechno vysvětloval blbuvzdorně, jak na hradě v Karpatech, takže jsem i já vše rychle pochopil. Hlavní pro mne bylo, že pokoje jsou jednolůžkové s koupelnou, WC, telefonem i s balkonem a na přání i s televizí za příplatek. 

Hned příští den po té vstupní prohlídce u pana doktora, jsem od něj dostal týdenní plán jednotlivých procedur, opět mi bylo vše jasné a já se cítil jako v bavlnce. Když jsem se pak odpoledne vracel z masáží, dohonila mě na chodbě jakási dáma v hezkém župánku a oslovila mě způsobem, který mě trochu šokoval, když zašeptala: " Pane, já vás sice znám, i když jste prozatím jakýsi pan Neznámý!" 
"A odkudpak mně znáte, vážená, mně neznámá dámo, smím-li se ptáti?" 
"Vy jste byl, tak jako já, včera rovněž na té okružní prohlídce celé budovy s novými právě nastupujícími pacienty!" 
"Ano, máte pravdu, ale takových nás tam bylo asi třicet." 
"Jenže vy, jako jediný, jste měl tyto červené boty od italské firmy "Gemma" řekla, ukazujíc na mé rudé polobotky... 
"Slečno, vy máte ale postřeh, všechna čest." dodal jsem suše, "nejste náhodou  ze Scotland Yardu?" 
"Ne, pane, já mám totiž obrovský problém, naštěstí nikoliv zdravotní, nesmějte se mi, prosím, ale je to fakt, že jsem se do vás, pravdivě řečeno - šíleně zamilovala!" 
Chlácholil jsem ji: "To nic není, madam, já do vás taky, ale ještě šíleněji!" 
"Vy se mi asi smějete, ale já si nevím rady, mně učarovaly ty vaše boty, já jsem je celou dobu té prohlídky tajně sledovala kde jsou. Aniž bych se musela nějak ohlížet, dívala jsem se jen dolů na zem a kontrolovala, kde jsou ty vaše boty. Podívejte se, já mám Gemma-řemínek u mých hodinek a na pokoji mám svoji favoritní Gemma-kabelku, též v barvě rudě-vínové!" 
"To mám tedy štěstí, gemma znamená drahokam, setkat se s favoritní Gemma-dámou a nevědět o tom! Považujete mě teď asi za duševně retardovaného, že jsem tuto značku až dodnes neznal?" 
"Ne, prosím vás, nezamlouvejte to, já jsem se prostě do vás zamilovala - a to je ten můj nezvratný fakt!" 
"Já mám tedy návrh, jak tento problém snadno a rychle vyřešíme. Sejdeme se večer v osm hodin v tom nealko-sklípku a tam si to už nějak probereme. Tím načerpáme více informací o nás samých, které doplní naše romantické představy, což nebude na škodu věci. Co tomu říkáte?"

 "Já s vámi souhlasím, takže můžeme se teď představit?"  řekla mně, nejen neznámá, ale i podivuhodná blondýna. 
Souhlasil jsem: "Ano, já jsem Mirek." Ona nato: "A já jsem Scarlett" řekla.  Otázal jsem se: "Cože, Scarlett O' Hara? Jako ta kráska Vivien Leigh v Jihu proti Severu?"
"Kráska bohužel ne, ale moji rodičové byli zřejmě moc romantičtí, přesně jako i já a tak jsem dostala takové jméno." 
"Fajn, takže já jsem v tomto případě někdo jako Rhett Butler, v této hře, čili to znamená, že bychom se mohli večer v 8:00 hodin shledat v onom  nealko-sklípku, jiný tady stejně ani nemají a tam probereme naše problémy se zamilovaností a vězte, že čím více informací získáme, tím lépe pro nás oba..."

K našemu plánu setkání se s blondýnkou Scarlett v nealko-sklípku došlo ovšem jinak, než jak jsme si to naplánovali.  Na lavici, kam jsem si sedl, si ihned vedle mě přisedla jakási mladá, něžná dívka, která se mě následně dovolila, jestli si může přisednout. Bylo by mi hloupé říci, že nemůže, když už sedí. Takže, když o něco později přišla ona Scarlett, tak si musela sednout naproti mě přes stůl, což kvitovala kyselým obličejem.
Mně se na tom nejvíc líbilo to, že tyto  dvě  ženy se o mne "futýrují" a  připadal jsem si jako opravdický lamač ženských srdcí Clark Gable  alias Rhett Butler.

U našeho stolu byla sestava dost hlučných pacientů, takže zábava přes stůl se Scarlett byla téměř nemožná a vedle mne, ta jakoby zakřiknutá dívenka, byla až stydlivě zamlklá. Když jsem  potom vstal, abych si donesl půllitr piva z výčepu, vstala ona dívka zároveň se mnou a já se jí zdvořile zeptal, jestli jí mohu něco přinést od baru, na co by asi tak měla chuť?
"Ne, děkuji, já sama", řekla trochu rozpačitě. Tam jsem se jí potom přímo zeptal: "Slečno, já mám takový dojem, že jste mi chtěla něco říct, ale ne u stolu, tady nás nikdo neslyší, tak prosím, ptejte se a já vám rád odpovím na každou otázku!"

 "Ó, ano, víte já už totiž teď nemám otce, oni se s mamkou rozvedli a on se odstěhoval do Ameriky. A já jsem si všimla, že jste mu podobný a tak bych si přála, jestli byste mohl být po dobu zde v lázních pro mně, něco jako stínový táta, se kterým bych si mohla povídat. Já jsem Irma a víte, táta mi moc chybí a on měl taky takové červené boty jako vy."  V duchu jsem se usmíval, připomínalo mi to starou píseň Vlasty Buriána, "Červený nos i čepice, to je přednosta stanice!"

Nahlas jsem ale řekl nadšeně: "Slečno Irmo, budu vám zde opravdu rád dělat něco jako tátu! Říkejte mi Mirku a tykejte mi!" Ona se mile usmála a řekla: "Děkuji, vám moc!...a ještě něco, víte - Mirku, já mám obavu, já se prostě bojím, že ta obstarožní blondýna proti vám u stolu s vámi koketuje a že mi vás přebere!"
"Děkuji ti moc, milá Irmo, za tu upřímnost, neboj se, já se nedám a ona stejně u mně obdivuje jenom mé červené boty, ty se jí líbí tak, jako tobě! Já u ní hraji pouze roli nosiče červených bot, ale u tebe roli táty... Oba jsme se rozesmáli a problémy dvou tak různých pacientek byly ihned vyřešeny!  Scarlett odpadla sama a Irma ode mne chtěla vyprávět pohádky před spaním po telefonu a já byl rád, že tímto způsobem se nemůže stát, že bych ji mohl zklamat, kdybych v zápalu vyprávění vypadl ze své role jakoby-táty od Irmy La Douce (viz film "Sladká Irma")

    

19 ledna 2019

Jak jsem rodil v Česku 1955

Když jsem já tenkrát poprvé zakotvil v tom přístavu manželském, tak jsem zjistil, že mít děcko je pro muže  náročnější záležitost, nežli pro ženu, aspoň v mém případě tomu tak bylo. A to je celkem logické: žena, ta ví co se děje, klidně si leží někde na sále a čeká jenom až se to narodí a zatím já, zmítán nejistotou, prožívám muka duševní. Zdá se mi o siamských dvojčatech, císařských řezech nebo třeba o horečkách omladnic, což je mnohem horší než jakákoliv jiná bolest tělesná. Jako důkaz podávám zde chronologický průběh mých pekelně zdrcujících porodních trýzní.

Moje žena Milada neměla po celých devět měsíců těhotenství vůbec žádné potíže, zatímco já trnul, aby všechno dobře dopadlo. Ještě v den lékařem vypočítaného porodu vesele myla okna, a já se dusil ve zlých předtuchách. Třetí den po termínu mě žena vzbudila zcela nevhodně o půl čtvrté v noci s dotazem, co má dělat, když nemůže ležet protože ji bolí v zádech, ale když si sedne, tak zas nemůže spát. Věda, že ráno vstávám do práce o půl šesté, poradil jsem jí promptně, a celkem docela odborně, že: nemůže-li ležet a současně spát, ať tedy buďto neleží, nebo ať nespí. Uposlechla mne jen částečně: až do rána si v pětiminutových intervalech střídavě lehala a sedala, takže jsem nemohl spát ani já... Odvezl jsem ji tedy v šest ráno do podolské porodnice a spěchal, totálně nevyspalý, do práce. Odtud jsem hned volal na sál, jak to vypadá s porodem, a cože se nám to vlastně narodilo. Leč byl jsem jen suše odbyt: „Volejte až za dvě hodiny!“

Od té chvíle jsem volal každé dvě hodiny, vždy se stejným výsledkem, totiž abych volal zase až za dvě hodiny. Z práce to šlo, ale odpoledne doma jsem musel pokaždé běhat půl kilometru do telefonní budky, vlastního aparátu nemaje.
Nikdo si neumí představit můj stres a neustále se zhoršující psychický stav, neboť jsem si neuměl vysvětlit, co na porodu může tak zatraceně dlouho trvat?

Při mém 3. půlnočním telefonování z budky se nade mnou ustrnula i sama, službu konající sestra, a řekla mi, že stačí, když zavolám až zítra ráno v osm hodin...  Tu noc jsem spal jen trhaně,
zdály se mi sny, proti kterým je i ten největší hollywoodský horror pouhou idylickou selankou z Beskyd. Propotil jsem deku, pižamo i matraci.

Ráno v práci v osm hodin jsem uprostřed kruhu svých kolegů, svou stařecky se třesoucí 
rukou, vytočil ono osudové telefonní číslo. A opět se ozval jen strohý hlas: „Zavolejte až v jedenáct!“ Ne, tohle už bylo na moje nervy i tělesnou schránku skutečně moc. Hlavou mi začaly projíždět bodavé bolesti, krevní tlak stoupl na stoleté maximum, slezina mi praskala, ledviny bloudily, střeva se uzlovala, o brzlíku a hypofýze ani nemluvě.
Když jsem začal dostávat halucinace a líčil kolegům, že vidím dítě se dvěma hlavami, přinesl někdo jako léčivo láhev vodky s dudlíkem, vrazil mi ji do pusy a přikázal: „Bumbej, ty blbečku!“
Medicína začala skutečně velmi rychle účinkovat, takže během deseti minut jsem ztratil veškeré bolesti, problémy i obavy a když mě dvě krásné kolegyně říkaly: „Ty náš milý tatíku“, a střídavě mě líbaly a napájely čímsi, neuvědomoval jsem si už vůbec, že vlastně dosud oficiálně, žádným otcem nejsem...

Teprve když jedenáctá odbila, zazvonil telefon na mém stole, a já uslyšel slavnostní hlas mé překrásné tchyně Cornelie, která mi cosi sdělovala svým typickým slovním gejzírem. Musel jsem se pekelně soustředit, abych chápal co říká a zároveň abych si nešlapal na jazyk.
„Tak co je s tebou OTČE? Copak tě vůbec nezajímá, že už máš syna? Narodil se před půl hodinou, má tři kila sedmdesát a dvaapadesát centimetrů!“ Zmohl jsem se jen na dotaz, kolikrát tam ona volala a když mi řekla, že právě nyní poprvé, roztančila se mi rudá kola šíleného vzteku před očima.  Potom mne ještě dorazila oznámením, že zorganizovala rodinný sraz dnes v jednu před podolskou porodnicí, a že doufá, že přijdu na minutu přesně, slušně oblečen a střízlivý!...


Položil jsem sluchátko a zničeně zasténal: „Lidi, já mám syna! Je v tom ale háček: do půl jedné musím být naprosto zdráv!“
V témže okamžiku jsem spadl ze židle... Svíjeje se na podlaze, jsem prý kňoural: „Honorace  se srocuje a já jsem na mol, to bude malér!  Strýc Leoš, MUDr, mne určitě pošle na záchytku. Tchán Bernhard, JUDr, bude zdisgustován a krásná tchyně Cornelia bude patrně omdlévat. Ředitel banky děda Lukáš mě vydědí a babička Anastázie bude plakat a vykřikovat, že ona to už vždycky říkala, že se do jejich ctnostné rodiny absolutně nehodím, když jsem přece jenom obyčejnej inženýrek!“
Kolegové mne podepírali a utěšovali, že to není tak zlé, a že je ještě sto minut času a kolegyně mne ujistily, že mě do té doby pomohou vystřízlivět. Jedny mně cpaly hlavu pod vodovod, druhé do mne lily černou kávu, jiné mi dávaly žvýkačku a radily co bych měl přinést za kytku. Rozhodně mi rozmluvily koupit synovi kopací balon. Já jsem ale věděl svoje: tato ctnostná rodina bude ve mně vidět nebezpečně zhýralého alkoholika, pokud třeba zjistí, že jsem něco pil...

Kolegyně však dokázaly nemožné. Přesně v jednu hodinu jsem se dostavil „top-fit“ na místo určení! Mé vlasy i límeček u košile byly sice ještě vlhké od umývadlové vodoléčby, ale zato můj vratký krok už byl skoro naprosto jakoby stabilní. Vypadal jsem prý dokonce tak děsně střízlivě, že sám sucharský strýc Leoš žoviálně prohodil: „Tak co, Mirdo, kam půjdeš dnes večer oslavovat, ty šťastný otče? To se musí přece zapít sklenkou dobrého šumivého vína!“
Odpověděl jsem po pravdě, že snad radši zůstanu doma a konečně se pořádně vyspím...

Když jsem potom později prvně uzřel svého syna, zhrozil jsem se! V peřince ležel jakýsi žlutý štěrbinooký Číňan! Polkl jsem naprázdno a chraplavým hlasem se zeptal své ženy:
„Jsi stoprocentně jistá, ženo, že todlencto tady je můj syn?“
Ona na to pohoršeně: „No, dovol, co si to o mně myslíš?“
„Ne, já myslím, jestli ti tady to dítě omylem nevyměnili za nějakého Korejce, nebo tak něco!“, vysvětloval jsem svůj přitroublý dotaz.
„Ale jdi, to je přece poporodní dětská žloutenka, ty bambulo!“
Inu, nevěděl jsem tenkrát to, co dnes: Ženě se musí dítě vždycky a za všech okolností pochválit jak je krásné a to i kdybyste měli dojem, že vypadá jako degenerovaná opička! Ba ani další věc jsem nemohl tušit, že mi totiž za tři roky tato manželka stejně nasadí parohy se svým šéfem, na němž jsem já beznadějně pohořel...

A už vůbec nikdy jsem netušil, že při mém 2. a posledním porodu  (1970) bude komplet všechno, do nejmenšího detailu z gruntu úplně jinak! Takže, kdo byl opět blbcem, co nemá ani šajna o porodu:  JÁ.!!!



13 ledna 2019

TROJÚHELNÍKY

Existují různé druhy trojúhelníků, jenomže tyto mají v sobě něco negativního. Je jedno jestli jsou to tzv. trojúhelníky výstražné nebo manželské nebo bermudské...

Jedenáct let po happyendu Mojmíra a Irmy v  mém příběhu TABU-svatba, nastala zase nová
situace tím, že Mojmírovi zemřela matka a odkázala mu svůj dům v Praze Podolí. Dosud bydleli v malém dvoupokojovém bytě, který získali výměnou za Irmin velký byt s Mojmírovým bratrancem Jardou Hermachem, jeho ženou Klárou a dvěma dětmi. Původně neuvažovali o tom mít rodinku a byt jim plně vyhovoval, ale po přestěhování do vily po mamince měli najednou moc místa a Irma vyjádřila své tajné přáni, že teď by byl vhodný čas si děti pořídit. Mojmír souhlasil a ihned se jal provádět přípravné kroky a Irma přestala brát antikoncepci.


Jejich dvoupokojový byt pronajali pomocí realitní kanceláře RKD jakési slečně Mercedes Braunové. Ona byla figurálně nápadně krásná blondýnka, která ze sebe ráda dělala notoricky bezradnou, takže se svými technickými problémy v bytě se stále a stále znovu obracela na dobromyslného pronajímatele bytu Mojmíra. Tento jí skutečně na její žádost opravoval všechno možné jako, vypínače, jistič, kapající kohoutek ve dřezu, splachování WC i průvanem rozbitou skleněnou výplň dveří. Jednoho dne přišla s problémem, že nějaký sprosťák z domu odnaproti na ni kouká dalekohledem když se večer svléká v ložnici, došla i dobrákovi z povolání Mojmírovi, jeho svatá trpělivost.
„Slečno Mercedes, všechny opravy co jsem zde dělal nejsou mojí povinností, ale dělal jsem je z dobré vůle. Představte si majitele činžáku o třiceti nájemnících, kdyby musel u každého z nich dělat dvakrát do týdne 
instalatéra, jako já u vás! Takže teď máte vše, co k bytu náleží v pořádku a když se něco poškodí, musíte si to ve smyslu nájemní smlouvy nechat opravit sama na vlastní náklady. A co se týče toho voyeura přes ulici, s tím vám skutečně nemohu nijak pomoci, snad jen poradit, abyste si před svlékáním zatáhla záclony.“
„Nic ve zlém, pane Mojmíre, já jsem si jen potřebovala postěžovat, to víte, jsem tu pořád tak sama“, řekla smutně Mercedes a nabídla Mojmírovi koňak, kávu a perníčky.
Přitom se při nabízení několikrát předklonila tak, že jí bylo vidět až poměrně hluboko do dekoltu, což se sice Mojmírovi líbilo, ale dělal jakoby nic.

Když to potom doma Mojmír vyprávěl své ženě Irmě, řekla tato podezíravě: „Mojmíre, ona tě chce svést!. Tato baba si o něco koleduje! Ale já si nový trojúhelník nenechám líbit, ty jsi můj!“
Mojmír se usmál a zavrtěl hlavou: „Irmo, já nejsem přece tak naivní, abych se nechal svést, neboj se, já přece vím co dělám.“
„To neříkej, já mám zkušenost z prvního manželství: Říká se, že když se chlap vzruší - má mozek muší!“
Asi o týden později když Irma zvedla drnčící telefon, ozvalo se v něm: „Mohla bych prosím mluvit s panem Mojmírem, tady je Mercedes Braunová.“
„Manžel není ještě doma, o co se vám jedná, slečno?“, řekla Irma patřičně nabroušeně.
„Já mu zavolám později, to musím řešit přímo s ním.“
„Jestli se jedná zase o nějakou závadu v bytě, tak to můžeme vyřešit spolu my dvě.“
„Ne-ne, to nejde, paní Vaněčková, já mám smlouvu s panem Mojmírem Vaněčkem“, trvala na svém Mercedes.
„Já jsem ale spolumajitelka!“, marně zdůraznila Irma.
„Pro mne nejste právně smluvní strana!“, odsekla Mercedes.
„Dobrá, jak chcete!“, řekla Irma a praštila sluchátkem.
Když přišel Mojmír domů, vylíčila mu Irma svůj rozhovor s Mercedes a dodala: „Jestli, tam půjdeš, tak ale já jdu s tebou a bude-li třeba, tak to té fifleně vytmavím! A vůbec jak to, že ti říká jenom křestním jménem Mojmíre?“
„Ale Irmičko, neber to tak přísně, o tom oslovování jsme se dohodli už při přejímce bytu. Já s ní přece nic nemám, vždyť mě znáš jakej jsem v tomto ohledu kliďas.“
„No, moc bych za to nedala, že ona takové úmysly má!“
Právě když večeřeli zazvonil znovu telefon. „Mojmíre, vem to ty a řekni, že přijdeš ještě dnes večer, ale prosím tě, nemluv o mně“, navedla ho Irma.


 

Už za tmy dorazili Mojmír s Irmou do doličného bytu ke slečně Braunové, která jim přišla otevřít v poloprůsvitném zlatem zdobeném župánku. Při pohledu na Irmu, zkamenělá Mercedes zůstala stát jako sloup, zato natočená Irma spustila: „Přicházíme se podívat na tu vaši reklamovanou závadu bytu a...“ vtom se zarazila, když zjistila, že celý byt je osvícen pouze svíčkami a z radia se line sladká tichá melodie. Na stolku v obýváku stála mimo jiné vázička s růží, dvě sklenky a láhev sektu.
Irma blýskla očima na Mojmíra a ukazováčkem opsala ve vzduchu trojúhelník. Dřív nežli stačila cokoliv říct, vyhrkl Mojmír rychle: „Těch svící jsem napočítal dvacet osm.“
Slečna Mercedes se konečně zmohla na vysvětlení neobvyklé výzdoby: „Promiňte, že to tu tak vypadá, očekávám totiž návštěvu mého přítele, má dnes kulaté narozeniny.“
„Patrně osmadvacáté. To nám nevadí, slečno, teď můžeme ale na chvilku rozsvítit, abychom na tu závadu viděli“, řekl Mojmír a zmáčkl vypínač.
„Tak prosím, slečno Braunová, o co vám jde konkrétně?“, řekla Irma strojeně.
„Ta – ta závada je v tom, že – že mi sem táhne z venku zima pode dveřmi na balkon.“
Irma došla ihned k oněm dveřím a v pokleku se snažila zjistit rukou ucítí-li chlad. „Nezdá se mi, že by to sem táhlo, ale dejte mi prosím sirky, pozná se to snadno na plápolajícím plaménku.“
„Nemám v celém bytě ani jednu sirku“, odsekla Mercedes, „jsem totiž nekuřačka!“
„A čím jste zapálila ty všechny svíčky, slečno?“, zeptal se Mojmír.
„Patrně zapalovačem!“, vyštěkla stěží se ovládající Mercedes.


 
Vtom cvakly její vchodové dveře a Mercedes se zarazila, leč bleskově vysvětlila: „To bude určitě můj přítel, on má klíče.“ 
V pokojových dveřích se objevil k úžasu Irmy i Mojmíra, soused a Mojmírův bratranec s dýmkou jen tak pro doma v županu, Pan JUDr Jaroslav Hermach. Nastalo překvapené trapné ticho, které přerušil, jako vždycky uctivý Mojmír: „Ahoj, Jarouši, gratuluji ti ke kulatým narozeninám! Copak asi dělá Klárka? Přijde taky?“

Když se pak vrátili domů, řekla Irma Mojmírovi: „Vidíš, přece jen to byl trojúhelník, jenže tenhle Jardův mi vůbec nevadí!“ Mojmír se rozesmál a Irma chtěla vědět, čemu se tak najednou směje? "To mi připomnělo jeden vtip, představ si, Irmo, že se jeden kapitán vrátil po dvouměsíční plavbě domů ke své ženě,
ihned spolu šli do ložnice a hádej, co začal ten kapitán hledat jako první?"
"To zní trošku oplzle, ale nevím," usmála se Irma.
"No přece ten bermudský trojúhelník!", vyprskl Mojmír.
"Budeš ho dnes taky hledat?", šeptla Irma a přitulila se k němu...

https://youtu.be/L_phcZBKYOY

12 ledna 2019

Jsem nebezpečným pachatelem...

 Moment, vezmu to chronologicky popořádku. Nejdříve jsem se stal zrádným emigrantem, když jsem v září 1968, v době krvavé ruské okupace, kdy se do nás civilistů střílelo jenom proto, že se nám ten přepad nelíbil, načež jsem zbaběle opustil republiku. Dostal jsem za to 18 měsíců na tvrdo, což jsem zaignoroval a sám Husák o pár let později tyto ortely musel zrušit. Pak jsem se o 27 let později stal "re-emigrantem", když jsem se 1. dubna 1995 vrátil do své opět tzv. demokratické vlasti. Bohužel už za měsíc po mém návratu, náhodně v den 50.výročí konce jiné, okupace, tedy nacistické, jsem se stal, dle policejního protokolu zase pachatelem něčeho!
 A sice pachatelem dopravního přestupku! Policista, kterého jsem spatřil z okna, jak mi zastrkává nějaký papír za stěrač u auta, mi na můj dotaz, o co se tady jedná, arogantně odpověděl, že musím s tímto vozidlem okamžitě odjet pryč. Kam, to mi ovšem neřekl. Zato jsem se však dozvěděl, že na mne bylo „někým“ podáno udání pro nedovolené parkování. Hned mě napadlo kým. Vlastníkem vedlejší vily, jak jsem se dozvěděl od sousedů, je bývalý STBák, který asi zaspal dobu...

Na moji námitku, že takto zde parkuje aspoň padesát jiných aut, policista nereagoval. Mimochodem, touto vilovou čtvrtí projíždějí převážně jen ti, kdo zde bydlí a navíc zde není žádné omezení či zákaz parkování. Moje mazda zde nemůže určitě nikomu vadit, jedině snad onomu anonymnímu udavači zřejmě proto, že mám drze dosud německou poznávací značku."
Písemně jsem pak jasně odmítl se dostavit, dle předvolání, na Obvodní ředitelství policie ČR, tímto dopisem:

Věc: Předvolání nepřítomného pachatele dopravního přestupku

Vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi, abych se Vám nejprve představil... (jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, adresa) 
Jsem čsl. státní občan, do nedávna žijící v Německu, od 1.dubna 1995 opět v ČR. Bydlíme zde teprve první měsíc s mojí manželkou v nájemním bytě, ve vile na shora uvedené adrese.

Z Vašeho předvolání není jasné, co se mi kladete za vinu, neboť:
1) Nikdy jsem neparkoval před domem č.10, jak mylně uvádí Váš poněkud nervózní kolega, ale před domem č.16, kde bydlíme.
2) Váš člověk má zřejmě potíže s čísly, neboť zapomněl uvést číslo vyhlášky, kterou má na mysli.
3) Souhlasí-li tedy aspoň číslo paragrafu, uvedené na Vašem předvolání § 23/1b,  cituji:
Při stání musí zůstat volný alespoň jeden pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy.
Z toho plyne, že u obousměrné ulice, jako je ta naše, je třeba min. 6 metrů! Ale naše ulice je pouze 5 metrů široká, proto by zde musel být zákaz průjezdu i parkování všech motorových vozidel. To by ovšem v Praze znamenalo infarktový stav!!!
4) Dále zdůrazňuji hlasitě, že nejsem PACHATEL a ohrazuji se proti tomuto nařčení! Dle ústavy a platných zákonů ČR je pachatelem ten, kdo spáchal nějaký trestný čin a jeho vina mu byla juristicky dokázána. Žádám Vás, abyste toto respektovali a přestali tak už konečně používat ty pět let zastaralé totalitně-bolševické formuláře!
5) Nesouhlasím s tím, že by bylo, jak stojí v předvolání, v mém vlastním zájmu se dostavit neprodleně (nejpozěji do 8 dnů) na Obvodní ředitelství, kdykoliv si nějaký anonymní StB-udavač zamane.
Se srdečným pozdravem MT.

Na tento dopis jsem dodnes nedostal žádnou odpověď, patrně jim spadl ze stolu přímo do odpadního koše...

http://youtu.be/f0RIjdTcHTo