10 listopadu 2019

Byl jsem na plese coby VIP...

Učitelka matiky byla skvělá a my jsme ji překřtili na "Lambda". Naše třídní srazy se konaly vždy po deseti letech, tedy na kulatá výročí maturity. Při třetím srazu, tedy po třiceti letech se organizátorům večírku podařilo dát dohromady úctyhodný počet osmnácti dosud na živu jsoucích spolužáků a díky tomu, že se jeden z nás, coby turista, potkal v létě někde na ostrově Mallorca čirou náhodou s naší bývalou matematikářkou Karlou Kopperovou, takzvanou Lambdou, byla pozvána i ona. Tuto svoji přezdívku si vysloužila tím, že při výkladu často a s kantorskou výdrží používala k označování různých neznámých veličin právě toto řecké, málo používané, písmeno lambda.  
Nestárnoucí Lady Lambda, jako jediná žena, se okamžitě stala hvězdou večera. Ten probíhal naprosto nenuceně, bavili jsme se všichni bez rozdílu dobře a nachechtali se dost, dokonce i já, který musel změnit svůj původně skeptický názor, že to bude asi otrava.

V jedenáct se Lambda zvedla, že musí domů, přijede prý pro ni její dcera autem. Byl jsem už také trochu "na trní" kvůli mé dceři Nikol, která se dnes prvně v životě a na vlastní žádost, tak zvaně "hlídala sama". Když jsme vyšli na ulici, řekla mi Lambda: „Víte, já už v mém věku musím chodit spát před půlnocí, jinak do mne příští den nic není, ale nač vy, Tomásku, tak spěcháte domů?“ Byl jsem v matematice celkem dobrý a ona mi říkávala trochu mazlivě Tomásku. Bylo to od ní sice dobře míněno, ale mé spolužáky to motivovalo k jízlivým narážkám, jako: Lambdin mazánek Tomásek.
„Máte snad natolik přísnou manželku, že tak spěcháte domů?“, vyzvídala potutelně.
„Ne, to ne, ale já žiji od rozvodu sám se svou osmiletou dcerou Nikol, a ta je dnes poprvé doma sama. Chtěla sama sobě dokázat, že už je velká, a že nemá strach – takže ho mám já.“
„Hm, tak to tedy klobouk dolů“, řekla uznale. Podívala se na hodinky: „Kde je probůh ta Alex? Řekla přesně v jedenáct na tomto parkovišti a už je jedenáct pryč!“
„Nevadí, paní profesorko, odvezu vás tedy já, mám tady taky auto.“
„Děkuji, Tomásku, ale já zde musím počkat, ona určitě přijede, to bychom se minuly.“

Začalo pršet. Posadili jsme se rychle do mého auta a pokračovali v započatém rozhovoru. Lambda mne nadále provrtávala svými otázkami: „Povězte mi, Tomásku, ještě něco o tom, jak to sám zvládáte? Já jsem také vychovávala dceru sama.“
„Není to tak složité, jak jsem si z počátku představoval. Snad jediný dost těžko řešitelný problém byl v tom, že jsem potřeboval sehnat někoho k Nikolce přes den, když přichází ze školy dříve než já z práce. Ale brzy se šťastnou náhodou i tato věc vyřešila sama.“
„Našel jste spřízněnou duši, která vám pomáhá?“
„Ne-ne, naopak, začalo to vlastně nepříjemností. Jedna dosti výřečná sousedka mi přišla vynadat, že moje manželka zas už neumyla schodiště, ačkoliv, dle jakéhosi domovního plánu, prý byla na řadě už minulý týden, a že ona to nehodlá opět dělat za ni!“

Lambda se rozesmála: „Živě si umím představit, tuhle satorii s kýblem.“
„Paní Mourková", řekl jsem jí uctivě, "prosím vás, pojďte dál, nebudeme se tady přece bavit mezi dveřmi, omlouvám se a hned vám to vysvětlím. Prosím, posaďte se", a nabídl jsem jí kávu, "je právě čerstvě uvařená." Získával jsem čas.

Lambda zvedla ukazovák: „Ano, to bylo od vás velmi taktické, vypustit z kotle trochu páry.“

„Sousedka Mourková se nejprve zdráhala, že to prý ani nemusí bejt, ale, že chce zdůraznit, že zá-sad-ně..." Nenechal jsem ji domluvit: "Ano, máte zajisté pravdu, vím, že je to má vina, jenže, ona manželka už zde nebydlí. Jsme rozvedeni a já jsem na tu pitomou chodbu zapomněl jak na desatero božích přikázání. Mourková polkla slinu a řekla, že to je ovšem něco jiného, a že to ona netušila. Když se mě pak zeptala, kdo se stará o moji dceru pokud jsem v práci, pokrčil jsem rameny: to je zatím problém, který dosud nemám vyřešen. Právě mám dovolenou a hledám hodnou paní, která by to vzala, řekněme za tisícovku měsíčně. To zabralo! Rázem byla ta paní jak máslíčko.“
„Vy to s těmi ženami umíte, že ano,Tomásku?“
„Ne, to byla jen náhoda. A když jsem té paní řekl, že praní a žehlení do toho nespadá, neb to už docela zvládám se střídavými úspěchy sám, řekla, že by to hlídání vzala hned, Nikolce dá v poledne najíst a ty schody bude dělat také za mne, takže nemusím už složitě nikoho shánět a "plejtvat" si na to zbytečně svou dovolenou.“
„Bravo, to jste zvládl na jedničku!“, Lambda mi poklepala na rameno, „ale pozor, támhle něco přijíždí, je to červený fiat?“ Přisvědčil jsem.
„Konečně!“ Lambda vystoupila na déšť a zamávala na dceru kabelkou. Přesedla si k ní a v rychlosti nás ještě, jen tak z auta do auta, z okna do okna, představila: „Tak tohle je ten můj jedničkář Tomásek a tohle je má dcera Alex.“
„Těšilo mě – a na shledanou!“ Načež jsme se rozjeli, každý na jiný konec Prahy, oni do Dejvic a já do Podolí.

Někdy v únoru mi paní Mourková přinesla pozvánku na karnevalový ples nějakého spolku, se slovy: „Podívejte se, pane inžinýr, tohle jsem dostala od mé neteře, ale to víte to už pro mne není, ňáká trdlovačka, ale vy byste si moh‘ tam jít zatančit a seznámit se s nějakou fajnovou ženskou. V inzerátech není nic kloudnýho, ale tady budou slušný dámy z lepší společnosti. A na tuhle pozvánku VIP je vstup zdarma!“
Ta dobrá paní mi dokonce nabídla zůstat u Nikolky tak dlouho než přijdu domů, i kdyby to mělo trvat až do rána. A ani příplatek nepožadovala, prý si ustele na gauči v obýváku a bude se dívat na televizi. Byla moc ochotná a její neobyčejný zájem na tom, abych si šel zatančit, jsem si nedovedl vysvětlit a snad právě proto jsem se nechal umluvit. 

 Vyšňořil jsem se do  tmavého obleku a vydal se  do víru  velkoměsta. Hned u vchodu se mě nějaký poskok v operetní uniformě zeptal: "A vy jste kdo?  VIP?"
"Ano a HIV taky!" řekl jsem mu drze a on se mému vtipu ani nezasmál, jen tupě zíral...



V sále, kam jsem zapadl, se mi bohužel celý ten mumraj nějak nezamlouval, a tak jsem se posadil na hokr u baru a dopřál si čtvrtku bílého Frascati. Barový pult byl ve tvaru veliké podkovy a já si všiml, že na protilehlou stranu si právě přišla sednout moc nápadná krasotinka se třpytivým flitrem ve vlasech a také s nepřehlédnutelně odvážným dekoltem... 
Doprovázel ji dost nebezpečně vyhlížející troglodyt, holá lebka, krk širší než hlava, oči téměř žádné, zato uši masivní. Dohromady tvořili kontrast: kráska a zvíře...
Po chvíli se mi však zdálo, že mě ta krásná madam, snad hypnotizuje pohledem svých kočičích očí.  Byl jsem asi  pro ni jakýmsi strejdou, kterého schválně, vědoma si své krásy, tak trochu žensky provokuje. Nebo spíše možná naopak, se bezmyšlenkovitě, zcela znuděně, dívá do prázdna a mě vůbec nevnímá. Vtom se ale usmála, pokývala hlavou, dopila svou skleničku, řekla něco svému partnerovi, zvedla se z hokru a pomalu přecházela na moji stranu, ladně se pohupujíc v bocích jako ta dívka v písni Granada...


„Ta si mě patrně musela s někým splést“, pomyslel jsem si v duchu, když se s milým úsměvem zastavila přede mnou. „Promiňte, smím se tady vedle vás posadit?"
„Samozřejmě, bude mi ctí“, řekl jsem prkenně a zůstal ve střehu, co bude následovat.
„Já jsem Saša“, představila se mi neznámá zcela nekonvenčně a podala mi ruku. Napadlo mě jediné možné logické vysvětlení, že se zde jedná o luxusní šlapku a ten gorila, že bude její pasák. Nechtěl jsem se zaplést do choulostivé situace: „Já jsem Mrmlk“, zamumlal jsem úmyslně nesrozumitelně, „ale musím vás férově upozornit, že si mne patrně s někým pletete, já jsem společenská nula, ani neoplývám slávou a velkým jměním, jsem spíše proletář.“

„Jsem si jistá, že si vás s nikým nepletu, ale musím se omluvit, že jsem vás tak přepadla. Jsem někdy moc impulzivní, zvláště o karnevalu, promiňte.“
„To je dobře, já naproti tomu bych si býval, při pohledu na vašeho manžela, ani netroufl jít vás požádat o tanec.“
Viděl jsem, že chce něco říct a neví jak. Olízla si své plné rty a polkla naprázdno: „Nechci se otáčet, řekněte mi prosím, co dělá teď ten chlap, o němž si myslíte, že je to můj manžel?“
„Dívá se sem zle, ale pochybuji, že se umí dívat jinak. Máte snad strach, že by vám tu způsobil nějakou scénu?“
„Je chorobně žárlivý a já se ho potřebuji zbavit. Měla jsem tady sraz s kamarádkou, ta nepřišla a místo sebe mi sem poslala tohoto skinheada, se kterým ještě donedávna sama chodila.“
Nevěřil jsem ji ani slovo. Logicky musela s ním ona sama něco mít, proto na ní tak žárlí. Všiml jsem si, že právě dopil a vstal. Byl to kolos přímo diluviální.
„Připravte se na nejhorší, myslím, že sem jde“, řekl jsem sice klidně, ale byla ve mně malá dušička. Dívka se zhluboka nadechla a šeptla: „To je děs!“

„Helé, bejbi, mám hlad. Du se nadlábnout, přiď tam pak za mnou, jó
řekl hlasem blba-suveréna, "já ti chci eště něco vobjasnit, jasan?“
Mne naštěstí zcela zaignoroval a odkráčel do přísálí za rohem v přízemí vedle parketu.
Hudba spustila pomalý waltz "Moon river" a taneční sál se začal zaplňovat natěšenými páry.
„Nešel byste si se mnou zatančit?“, řekla mi překvapivě.

„Slečno, jste krásná a navíc můj typ brunety, ale nejsem sebevrah a nechtěl bych se dostat do sporu s tím vaším Rambem. Myslete si že jsem zbabělec, ale znám hranice svých fyzických možností."
„Já vás chápu, ale prosím pomozte mi odtud zmizet tak, aby to on nezpozoroval, prosím vás moc!“ Dívka se rozrušeně kousala do rtů.
„Slečno, řekněte mi jak to mám udělat? Já nejsem iluzionista David Copperfield.“
„Nevadí, já jsem si to už právě vymyslela. Ztratíme se mu z dohledu na parketu mezi tančícími, já pak zmizím na toalety a vy byste mi zatím vyzvedl kabát v šatně a počkal na mne u východu.“
Podala mi kroužek s číslem. Její pohled byl tak sugestivně neodolatelný, že jsem chtě-nechtě souhlasil.
„Asi jsem se zbláznil“, pokrčil jsem rameny, „já nevím proč to dělám, ale dobře, já to tedy risknu – život je boj!“


 
Tančila báječně, přesně kopírovala mé kroky, ať jsem si vymyslel cokoliv. Přál jsem si abych s ní mohl tančit až do rána. Oba jsme mlčeli a já si připadal jako v transu. Protančili jsme se davem až k chodbě směrem ke vchodu a zde ona bleskově vklouzla do dveří dámské toalety. Dle plánu jsem došel k šatně a vyzvedl svůj i její kabát a počkal na ni za rohem před výtahem. Za chvilku přiběhla, hodila na sebe kožíšek a řekla: „Honem, pojďte, musíme ihned zmizet, možná, že mne už hledá, je schopen se za námi vyřítit třeba až na ulici!“
„Já to nechápu, jak to, že si na vás dělá takový nárok?“, divil jsem se, ale věděl jsem svoje: je to určitě její pasák!
„Tady je taxi, pojďte, jedeme pryč, všechno vám vysvětlím.“ Taxikáři řekla: „Prosím na Vinohrady k divadlu“, přitom se stále vyděšeně ohlížela, zdali nás ten magor nepronásleduje. V taxíku mi pak opakovaně děkovala, že jsem jí pomohl z této prekérní situace. Chápal jsem její strach, ale nevěděl jsem čím jí vlastně ten blbec hrozí? Že ji zmlátí? Ale proč? Vždyť by musel být rád, že se holka snaží získat klienta. Takové a podobné otázky mi neustále vrtaly v hlavě.


Teprve když jsme vystoupili u divadla a ona zaplatila taxi, řekl jsem důrazně: „Takže, milá slečno Sašo, děkuji vám za svezení, ale teď zas budu chvíli mluvit já. Nejsem jelimánek, za kterého mě zřejmě považujete. Vaše povídky o zlém hrubiánovi mi nějak nesouhlasí. Prokoukl jsem vás a říkám vám jednoznačně: děkuji, nechci!“
„Ne, prosím vás, vše vysvětlím, ale tady mi je děsná zima, pojďme si sednout sem vedle do vinárny, mám toho ještě moc na srdci. Dejte mi šanci, říct vám pravdu do detailu, ale tady bych opravdu zmrzla na rampouch.“
Souhlasil jsem, foukalo to tam opravdu arkticky, ale i kdyby bylo tepleji, nedovedl jsem této ženě prostě nic odmítnout.

V útulné vinárničce jsem se ujal znovu slova: „Očekávám, Sašo, že mi za chviličku řeknete, že tady někde bydlíte a pozvete mne k sobě nahoru na kafe. Tam se pak jako "deus ex machina" objeví ten váš gorila a vymačká ze mne všechny grešle, kterých naštěstí u sebe moc nemám.“
„Teď bych se měla urazit, protože mě považujete za šlapku. Jenže já se nezlobím, chtěla jsem skutečně, abyste si to myslel. A ono se mi to povedlo! Byla jsem dobrá herečka? Víte, pracuji v tomto divadle, ale nejsem ještě známá, a tak neustále cvičím své divadelní role i v civilu“, zazubila se a pohlédla na mne zpytavě.
„To zní sice hezky a neotřele“, řekl jsem uznale, „ale já vám to stejně nevěřím. Bylo by to opravdu krásné, kdyby to byla pravda...“ Obrátil jsem do sebe celou whisky, abych se trochu uklidnil.


„Tak a teď už vás konečně musím zasvětit do mého plánu. Budete se divit a věřím, že se mi nakonec ještě omluvíte. Vsadím se s vámi o tento zlatý nugget“, a otevřela dlaň.
„Cha, zlatý? Tenhle mosazný knoflík od portýrské livreje?“
„To byla jen metafora – a můj talisman! Ale vsadím se, že změníte svůj názor na mne, stačí říct pouze dvě slova: "Pane Tomásku. Mám pravdu?“
„Cože?“, zvolal jsem překvapeně, „vy mě znáte?“
„Samozřejmě, že vás znám, proto jsem si taky dovolila vás oslovit u toho baru!“
„Áá, teď to teprve chápu! Kdo mi říká Tomásku i když se tak nejmenuju? Vy musíte být dcera mé profesorky zvané Lambda!“
„Ano, já jsem vás hned poznala a měla jsem radost, že vy mě ne!“


Musel jsem se bránit: „Vždyť to byl jen okamžik, co jsme se tenkrát viděli. A ještě k tomu v noci a v dešti a měla jste jiné vlasy a svítila jste mi vašimi reflektory do ksichtu!  Jo, a jmenovala jste se Alex!  Aha – nojo – Alexandra je vlastně taky Saša!“
„Přesně tak, pane Tomásku“, smála se až slzela, "t
edy to vše si původně vymyslela moje matinka. Od vašeho třídního srazu mi stále o vás básnila, jaký jste ideální muž a otec a charakter a jedničkář a bůhví co všechno. Odbývala jsem ji tím, že jsem ráda, že jsem konečně rozvedená, a že zatím nemám nejmenší potřebu se zase seznamovat s nějakým chlapem. Jenže, jak se říká: kapka po kapce... Matince se prostě povedlo za tři čtvrtě roku změnit můj názor!“

  „No né, po takovém vychválení jste se ve mně mohla jedině zklamat“  řekl jsem suše.
Alex jen sklopila zrak a prohlížela si své perfektně pěstěné nehty: „To ani ne, ale dostala jsem nápad, jak spojit příjemné s užitečným. Chtěla jsem, aby se naše seznámení nekonalo nějak tuctově konvenčně, dle mé matky, to jest, pozvat vás k nám na návštěvu-vzor: "Tumáš kafe, vem si buchtu", nýbrž nějak úplně jinak. Představovala jsem si, že by se naše seznámení mohlo podobat jedné z mých rolí na divadle, což je, uznejte, dost originální.“
„Jak jste mohla vědět, že budu dnes na tom plese, to jsem ještě včera nevěděl ani já sám..."

„To samozřejmě zařídila opět moje drahá matinka. Vy jste jí dal tenkrát svou vizitku a vyprávěl jí o jakési vaší sousedce paní Kocourkové...“
„Sice paní Mourkové, ale to je jedno“, mávl jsem rukou.
„Takže“, pokračovala Alex, „máti dojela za tou paní Mourkovou, dala jí tu pozvánku, kterou sama od někoho dostala, načež podmazala tu dobrou duši dvoustovkou s tím, že nic neprozradí a dokope vás za každou cenu na ten ples. Ostatní už víte.“
„To bych od Lambdy nikdy nečekal, i kdybych si kebuli rozlámal“, kuckal jsem se smíchy, „a proto byla ta Mourková tak ochotná hlídat mou dcerku až do rána!"

Alex se jen pobaveně usmívala...

„Ale pozor – jak se do toho proboha namontoval ten Rambo?“ zeptal jsem se.
„Ano, tak toho jsem si už narežírovala sama. Chtěla jsem, aby to bylo napínavé a abych mohla hrát svoji roli šlapky, musela jsem mít bodygarda. Pro svůj záměr jsem získala jednoho statistu z našeho divadla a zaplatila mu vstup i diety. A uznejte, že to je opravdu originál typ!“
„Na to se nedá říct nic jiného, než, že odvolávám nejen to, co jsem vám řekl, ale i to, co jsem si o vás jenom myslel! Sorry!“

Alex se zatvářila svůdně: „Teď už byste šel ke mně domů na kafe? Bydlím skutečně tady hned vedle, jak jste zcela správně tušil.“
„Aspoň to jsem uhodl! Teď bych pochopitelně šel rád a bez přemlouvání.“
„Tak pojďme, uděláme mé máti radost“, řekla spontánně.
"No, my dva ji přece nesmíme zklamat, dala si s tím práci tři čtvrtě roku, a tak si při nejmenším musíme aspoň tykat – a – zpečetit to polibkem.“
Alex se záhadně usmála: „Musíme?...  Nebo chceme...?“

14 října 2019

Při krádeži auta dopaden býti

Po našem rozvodu s Hanou, jsem zůstal sám otcem i matkou mé dcery Brigity a byl jsem okolnostmi nucen často, skoro každou sobotu jezdit za nákupy do Wiesbadenu, což bylo asi 12 km od našeho bydliště. Jako politický emigrant jsem byl v očích čs.režimu padouch a zločinný zrádce, což mi nevadilo, ale to, že jsem neměl v Německu ani dědu, ani babičku, ani jiné příbuzenstvo, to mi dosti vadilo. Takže, coby odkojenec socializmu jsem si musel svůj čas přesně rozplánovat, takřka  na minuty a vteřiny, abych tu dvojroli otec-matka a všecko ostatní stíhal.

 Bylo to někdy na jaře v osmdesátých letech, dceři bylo deset let a mně už pozvolna táhlo na padesát. K tomu musím dodat, že jsme se cítili v naší situaci velice dobře, byli jsme šťastni, jak nikdy před tím. Byli jsme taková harmonická dvojka. Oba jsme byli zdraví a dcera mě potěšila sdělením, že holky ve škole jí závidí, že má jen tátu, který s ní jezdí často na večeře do různých hospod, k Číňanovi, k Italovi, k Řekovi a pochopitelně také do německé i české restaurace. To ony musí jíst pořád jen doma to, co máma uklohní!

Ve Wiesbadenu jsem vždy zaparkoval na náměstí a pěší zónou jsme prošli skoro po celé délce a zakoupili, co bylo třeba. Načež jsme se vrátili k autu, Brigita si od 10 let zvykla, že sedí vpředu na sedadle pro spolujezdce a nikoliv vzadu jako malé dítě a spokojeně lízala kornout zmrzliny, zatímco já ukládal nakoupené věci do kufru. Když jsem pak usedl za volant a nastartoval motor, vidím, že přímo před mým chladičem stojí jakási rozčílená žena a zuřivě mává rukama a vykřikuje: "Stop! Stop! Já vám neuhnu, takže mě tady musíte přejet!" Vypnul jsem motor a vyšel ven, abych zjistil, co ta pomatená žena vlastně chce?

"Madam, co je vám? Co tím chcete říct, že vás musím zajet a proč bych to dělal, já jsem jen jednou zajel nechtěně kuře, já to nedělám rád!"
"Já zase nemám ráda, když mi někdo krade auto, pane, nemám jich tolik, já mám jenom tohle jedno auto!" řekla suše.
"Madam", řekl jsem trpělivě, "tohle zde je přece moje auto Ford Taunus, stříbřitě modro-šedé, to jste se spletla, to není vaše auto..."
"Ano, model vozu i barva souhlasí, ale majitelkou jsem přesto já, pane!" Trvala na svém neúprosně: "Své auto poznám na sto procent."
"Slečno, krásná, mýlíte se, majitelem jsem už 3 roky já, to se přece dá snadno prokázat!"
"Milý pane, mýlíte se vy, ta Fordka je už 5 let stará a je to na ní vidět, to zase vím já!"
"Madam, proč se hádáme? Buďte rozumná a uznejte, že jste se spletla. Stačí přece, že mám zcela funkční klíč od zapalování, jakož i ke dveřím, od údajně vašeho auta. No, a pak jsou tu ještě papírové důkazy, kterými mohu policii dokázat, že auto je skutečně mé a vy se mýlíte."
"Jsem pro, zavolat policii - a uvidíme, kdo má pravdu, pane."

Vtom ale vystoupila z auta moje dcerka a řekla vážně: "Papá, ta paní má pravdu, tohleto auto není naše, my přece nemáme v autě hasící přístroj...!"
"Auch das noch!" zvolal jsem zuřivě, "jakej hasící přístroj, to nechápu, Brigit!" 
"Pojď, já ti ho ukážu", řekla dcera a otevřela pravé dveře a já zděšeně zíral na tu červenou bombičku, upevněnou vpravo pod palubní deskou...
Ta neznámá žena se rozesmála mým rozpakům: "To je fajn, to ani mě, jako argument nenapadlo!"
Totálně zmaten jsem se rozhlížel kolem dokola a spatřil k nerozeznání stejné, naše auto stát jen kousek opodál. Vytáhl jsem klíč od zapalování: "Madam, já se vám omlouvám, ale podívejte se na můj klíč, jak to, že jsem s ním mohl otevřít a nastartovat vaše auto? Můžeme si srovnat naše klíčky, ty by musely tedy být logicky úplně stejné, což by ale byla de facto výrobní chyba! " 
Slečna se začala hrabat v kabelce a najednou vykřikla: "To snad není pravda, já jsem asi ten můj klíč někde vytrousila, každopádně, v kabelce ho nemám a ten váš vypadá jinak." 

Najednou podruhé zaexcelovala má dcera: "Jéé, já ho už vidím, tady pod autem leží ňákej klíč s černým držátkem a s mrňavým klíčkem!"
"Ano, to je můj klíč, zajásala slečna. Dívenko zlatá, jak se jmenuješ, ty jsi zázrak a já ti moc, opravdu z celého srdce děkuji."
"A víte, co je na tom držátku červeného?" volala Brigita ohnutá v dřepu.
"Ano, vím, tečky tam jsou! Takové červené tečky!"
"A kolik je těch teček?" Musel jsem zasáhnout: "Brigit, nezkoušej tu paní z počtů a podej to!"
Teprve teď jsem, ale zjistil, že ten klíč leží asi dál pod autem, Brigitka tam vlezla po břiše...
"Chudák Brigitka, celá se umaže", litovala ji slečna. Ale ta už byla zase na nohách a slečna i já jsme shodně konstatovali, že máme totálně stejné klíčky od vozu. Není to snad nějaké vyšší znamení, napadlo nás oba.

"No, a já jsem Angelika a jsem moc ráda, že jsem vás dnes oba poznala a velice doufám, že se my dva dospělí už nikdy v životě, ani za sto let, nepohádáme. Slibme si to." Zasmáli jsme se hlasitě a já jsem oznámil: "To se musí oslavit a zapít, Angeliko, takže všecky tři nás zvu ihned na oběd do Argentiny, Steak-house Churasco, tady přímo na náměstí..."

27 dubna 2019

Malování mě baví


Na obrázku namalovaném mou mátí je hotel Mont Lavinia na Ceyloně. Odtud jsem ji poslal pohled v roce 1957 a ona mi zato namalovala tento obraz, který má pro mne navíc jednu čistě osobní zajímavost, že přesně na dolním okraji tohoto obrazu je místo, kde jsem prvně v životě vstoupil  do moře, netuše, že tu občas řádí žraloci.
A vázu s bohatou kyticí  máti namalovala  k narozeninám
jedné  celkem  vzdálené příbuzné, podle staré pohlednice
už tenkráte tak notoricky zažloutlé... 
Máti měla obchodního ducha, já jsem své obrázky buďto daroval, nebo si je ponechal, takže jsem za celý život na malování nevydělal ani jedinou korunu. To máti si vše přesně evidovala. Malovala také třeba podle černobílé fotografie a barvy, ty si klidně domyslela, viz její opravdu zdařilý obrázek Na Karlově Mostě.


***********************************************************
Já, na rozdíl od mé matky nemaje dostatek ani talentu ani trpělivosti jsem se rozhodl, že nebudu malíře pracně kopírovat, jako ona, ale budu mistry "vylepšovat" a na obrazech změním to, co se mi nelíbí, čímž velkohubě docílím naprostou genialitu hotového výsledného díla...!

************************************************************************************        
A toto je můj jediný originál-obraz z r.1977, což  nemají být létající rybky, jak by si mohl někdo myslet alébrž: »Žena na kostkované dece«  Jako modelkou mi tenkrát byla moje ex-manželka Jiřina, za úplatek 10 marek.

Dále v pořadí  je  můj vylepšený mistr Pablo Picasso (1881-1973), Kytara na notovém stojanu, kterou jsem vytvořil v roce 1983, a to nikoliv olejem, nýbrž hustými vodovkami.
To nebyl můj nějaký rozmar, ale prostě olejové barvy jsem ještě nevlastnil, jednak byly drahé a dvanak jsem s nimi ještě neuměl pracovat. 
Vodovkový obraz má ovšem jednu nevýhodu, protože se nesmí otírat vlhkým hadrem, jako třeba malby olejové, neboť  by se vodou zcela rozmočil, jako kdysi ten hliněný obr Golem!


Dost kyselé zátiší si vymyslel mistr Georges Braque (1882-1963), ale já jsem ho předělal 1985, aby bylo aspoň trochu sladší. Ten podivně vykloubený tvar fajfky se mi sice moc nelíbí, ale nechal jsem ho tak, aby se neřeklo...

Zatímco mistr Joan Miró (1893-1983), zde použil jako podklad šedou špínu z nádobky na vyplachování štětců, já jsem se zde, jako estét (1992), vyřádil se žlutou barvou. Když jsem se zeptal ženy, jak se jí to líbí řekla:
"Hmm, nechápu proč ten pán stojí na hlavě?" 
"Víš, to je manželská disharmonie a umělec to vyjadřuje touto formou." Vysvětlil jsem jako znalec.
"A co to je  ten hřebík tady úplně dole?"
"Ten hřebík, drahá, je pejsek, s nímž jdou manželé právě na procházku."
"Ale stejně nejlepší je to žluté pozadí", řekla žena uznale...
"Díky za pochvalu mého pozadí, ženo..."

Takový soudruh Mistr Vasilij Kandinskij (1866-1944) je pro mne neustále nevyzpytatelnou záhadou, které vůbec nerozumím, ale jeho obrazy se mi, ani nevím proč, líbí. Na tomto obraze jsem, chtě-nechtě, musel v roce 1996 tu jeho příšernou obludu v akváriu předělat na takovou neškodnou, nevinnou a přítulnou rybičku.

Koupajiící se dívenky od Paula Cézanna (1839-1906) je zajisté zajímavý námět, zvláště pro muže, ale já jsem neodolal, abych o století později, v roce 2002 nechal ony nahé ženy omládnout a figurálně zkrásnět.
Navíc je docela dobře možné, že toto byla ta úplně první nudistická pláž, jakých je dnes ve Francii "Ooh, la-la!"

A tu je opět můj zamilovaný Pablo Picasso a jeho krajina v jižní Francii v okolí města Antibes. Obrázek z roku 2004 nám visí v obýváku a mohu říct, že snad každému, kdo k nám přijde, padne hned do oka, jako by to byl pravý Picasso a nikoliv levý Tomasso.

 A nakonec tady mám dvakrát Prahu. Na tom prvním je podle fotky zádumčivý pohled na Vltavu a Karlův most, namalovaný ještě v Německu, ale už po "sametovce" 1992.

Druhý obraz je poněkud nevšední v tom, že jsem ho v roce 1986, nemaje nic jiného po ruce, namaloval na dřevěnou desku, (dvířka od vyhozené kredence).

Navíc jsem ho tenkrát, po osmnácti letech emigrace maloval de facto zpaměti. Měl jsem totiž k dispozici pouze dvě malé pohlednice, Hradčany v zimě a Karlův most v létě. Musel jsem to tedy různě mixovat dohromady, při čemž jsem zapomněl na plynové lampy. Teprve na manželčino upozornění, jsem ty lampy na honem domalovával až do hotového  obrazu.
A teprve až když jsme se vrátili do staré vlasti v roce 1990, jsem přišel na to, že ten vzájemný poměr Hradu a Mostu vůbec nesouhlasí. A to ne snad politicky ale i na mém obrazu! Hrad je moc veliký k tomu Mostu, nebo je Most moc malý k tomu Hradu. Ale přesto jsem obraz nevyhodil a ponechal si ho. Má pro mne cenu jako falešný přetisk známky pro filatelistu... 

21 dubna 2019

Pygmalion / My fair Lady

Na tomto místě bych chtěl vzdát hold slavné hře G.B.Shawa „Pymalion“, která byla již více než před sto lety (rok 1913) uvedena na divadelních scénách ve Vídni, v Berlíně a v Praze. Také já jsem propadl jejímu kouzlu a viděl ji vícekrát jak na divadle tak ve filmu. Pro ty, kteří tuto hru tak dobře neznají, uvádím zde v kostce několik drobných zajímavostí.

Dle antického mýtu jistý sochař jménem Pygmalion vyřezal ze slonové kosti, možná spíše vytesal z mramoru, krásnou dívku, kterou nazval Galathea. Dívka byla tak krásná, že se do ní nekonečně zamiloval a pak uprosil bohyni Afrodité, aby jí vdechla život, načež s ní žil šťasten až... A jestli dosud nezemřeli, tak už by bylo na čase.
Tohle téma nadchlo anglického dramatika (irského původu) Georga Bernarda Shawa, (Nobelova cena za literaturu) k napsání divadelní komediální hry, jejíž děj přenesl z antiky do současnosti roku 1912. Na místo sochaře Pygmaliona dosadil profesora akustiky Henry Higginse, který se zabýval lidskou mluvou, správnou výslovností a jednotlivými nářečími. Tvrdil o sobě, že dokáže podle mluvy přesně určit, odkud daný člověk pochází a v Londýně dokonce i ze které čtvrti.


Eliza Doolittle, chudá prostá květinářka ho upoutá svým příšerným nářečím londýnské chudiny a zanedbaným vzhledem. Tato jednou zcela náhodně zaslechne útržek rozhovoru Prof. Higginse, s jeho přítelem plukovníkem Pickeringem, jemuž se on chlubí, že by i z tak prostého děvčete dokázal udělat dámu. Líza si našetří trošku peněz a jde požádat Higginse, aby jí dával hodiny správného mluvení. Ten se jí vysměje, ale vzápětí uzavírá s Pickeringem sázku, že z Lízy do půl roku udělá dámu, že nikdo z vysoké společnosti neodhalí její nízký původ.
Líza se těžce sžívá s životem dámy – musí se mýt, česat, slušně mluvit. Higgins jí za Pickeringovy asistence každý den učí správně vystupovat. Sám je ale při učení hrubý a dává Líze jasně najevo, že je vysoko nad ní, zatímco Pickering s ní mluví s úctou, jako by už byla dáma. Líza se učí rychle a zanedlouho se opravdu dokáže chovat jako pravá dáma. 


Higgins se do ní postupně zamiluje, ale nechce si to přiznat a obelhává sám sebe, že si pouze zvykl na její tvář. Líza zjišťuje však, že život na úrovni není žádná slast a že jí nejvíce vyhovoval dřívější život na ulici. Zpátky už se ale vrátit na ulici nechce a vlastně ani nemůže, hrdost už jí nedovolí sklouznout zpět do chudoby a proto jako ženicha akceptuje, Freddy Eynsford-Hilla, který je schopen jí zajistit slušnou budoucnost.

Roku 1938 natočil anglický rež. Anthony Asquith tuto hru ve stejnojmenném filmu „Pygmalion“. 
Do hlavních rolí nasadil dva známé herce: Leslie Howarda a něžnou Wendy Hiller. Ovšem dle předlohy G.B.Shawa měla původně hra končit tak že, přes vzájemnou lásku obou hlavních představitelů si Eliza vezme svého mladého ctitele Freddyho, který pro ni nechal zřídit květinářský krámek.
Pro svůj film však chtěl režisér Asquith mít zakončení s divácky nejvíce oblíbeným happy-endem hlavních postav... 
Shaw však s tím nesouhlasil, protože dle jeho úsudku, dva takto diametrálně rozdílné charaktery hlavních postav neumožňují představu šťastné svatby, ale nakonec přece jen souhlasil aspoň s kompromisním řešením otevřeného konce: 
Slzící Higgins, mající za to, že Líza odjela za Freddym, ji po jejím nečekaném návratu k němu, vítá opět jen jako služku: „Elizo, kde jsou zase ty moje pantofle?“ 

O 26 let později v roce 1964 natočil americký rež. George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod názvem „My Fair Lady“ s Rexem Harrisonem a Audrey Hepburn v hlavních rolích.
Přestože Audrey Hepburn byla rovněž výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší, i když už starší zpěvačka Marni Nixon.


Hudbu složil Frederick Loewe a texty písní napsal Alan Jay Lerner. Tento film se stal největším muzikálem všech dob a získal osm Oscarů!
***

10 dubna 2019

Kocourek Čičik to rozhodl...


„Jaká to nádhera!“, Libor si zahlaholil svým sytým hlasem známou melodii, při svém ranním pohledu z okna. Vzal si do náruče svého mourovatého kocourka, jenž mu při zazvonění budíku vlezl do postele a řekl mu: „Podívej se, Čičiku, konečně nám napadl sníh!“
A jelikož Čičik neprojevoval nejmenší zájem o sníh, Libor pokračoval: „Takže tentokrát sice Martin nepřijel na bílým koni v listopadu, ale právě dnes“, otočil se ke zdi na kalendář, „jak vidím, dvanáctého prosince, tedy s měsíčním zpožděním, k nám dorazila místo Martina na bělouši jakási neznámá Simona!“ To ještě netušil, že se s tímto jménem za chvíli setká znovu ve své poště.

Když pak zasedl k počítači, aby zkontroloval došlou poštu, našel v ní několik spamů na různé Viagry, Neklesiny a jiné nezbytnosti, nabízené pomocí důvěrného tykání neznámým pisatelem. Mimo tuto každodenní samozřejmost se objevil v jeho e-mailovém odpadu také, Gott sei Dank, aspoň jeden osobní ne-spamový  e-mail.

To: Ing. Libor Nováček
Pane, jsem bohužel nucena si kazit své jmeniny tímto nepříjemným e-mailem. Nemohu a ani nechci to takhle nechat bez povšimnutí, vždyť se jedná o moji jedinou dceru. Musím s Vámi chtě-nechtě osobně celou věc prodiskutovat. Navrhuji kavárnu „Platýz“, dnes v 16:00 hod. a budu pevně doufat, že jste aspoň natolik slušný, že mne nenecháte (bez omluvy) marně čekat!
Simona Fuchsová.   
PS:  Poznáte mě dle černobílé kabelky Courréges, bude ležet na stole.

Libor nad tím jen zakroutil hlavou a ať přemýšlel jak chtěl, jméno Simona Fuchsová mu, ale lautr nic neříkalo! Byl si jist, že toto jméno v životě neslyšel a usoudil, že se zde musí jednat o nějaký omyl. Chtěl okamžitě zareagovat a odepsat té dámě, že si ho plete s Radeckým, nebo něco podobně vtipného, ale potom mu došlo, že to asi nebude tak docela obyčejný omyl. Bylo mu záhadou, že ta madam zná jeho celé jméno, titul a e-mailovou adresu. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně tomu rozuměl a protože byl hobby-sběratelem zajímavých životních momentů, omylů a nedorozumění, na jejichž základě pak psal své povídky, měl vlastně radost z takového úlovku a přímo se těšil na setkání s touto evidentně pomýlenou dámou.

Čičikovi začalo zjevně vadit, že se pán příliš dlouho kouká na tu nudnou obrazovku, líně se protáhl a začal se domáhat snídaně. Odběhl ke své prázdné misce na podlaze v kuchyni, zvedl hlavu, podíval se tázavě na Libora a významně řekl: "Mňau?" Jeho páníček mu připravoval snídani dříve než sobě a měl vždycky v zásobě dostatek kočičích lahůdek. Sám pro sebe měl kolikrát jenom kávu a toasty, zatímco kocourek dostával teplé mlíčko a masíčko, jinak by se totiž urazil. Jejich soužití probíhalo velice harmonicky, díky tomu, že Libor nebyl nucen běhat s kocourkem ven, což by se psem musel. Stačilo pouze otevřít dveře na balkon a Čičik se už přes přilehlou střechu dostal tam kam chtěl, a stejným způsobem se vracel domů. Když byly balkónové dveře zavřeny, mňoukl si a páníček mu otevřel. Nebyl-li pán doma, měl Čičik smůlu a musel počkat venku, ovšem bystrý kocourek měl v hlavě něco jako chronometr a věděl přesně, kdy se jeho pán a sluha vrací z práce domů. Libor si klidně mohl dle jeho zamňoukání nařídit hodinky. Ozvalo se vždy přesně za deset minut šest!

V kavárně bez dlouhého rozhlížení uviděl Libor na jednom stole nápadnou černo-bílou kabelku, byl-li to model Courréges si domyslel. Její nóbl majitelka, zřejmě paní Fuchsová byla elegantní dáma v černo-bílém kožíšku a jelikož se o něj nezajímala, přestože mířil k jejímu stolu, usoudil bystře, že ona jeho podobu vůbec nezná. Zastavil se před ní a řekl hlasem Jamese Bonda: „Přeji dobrý den, paní Fuchsová,  jsem Nováček – Libor Nováček.“
Dáma ale zareagovala nepříjemným překvapením: „To jste vy?“ Její nelibost byla pro Libora téměř urážející, takže jen suše odtušil: „Ano, nejsem žádný Adónis!“
„Promiňte, pane Nováčku, čekala jsem někoho mnohem mladšího, prosím, posaďte se!“
„Ale já jsem s mým věkem celkem spokojen a myslím, že se ani vy tím nemusíte nikterak vzrušovat.“
„Dovolte, vzrušovat se musím, i když nepřímo!“, rozohnila se paní, „Helence je třiadvacet let a já nechci, řečeno všeobecně, aby jí nějaký obstarožní plešingr zkazil život – to se mě zatraceně týká!“
„Pokud tím myslíte mne, obstarožní jsem a částečnou pleš mám taky, tedy vás musím ujistit, že žádnou Helenku neznám a nemám vůbec v úmyslu, nejen jí, ale ani žádné z ostatních paní a dívek, kazit život!“ Libor se usmál, protože se mu tento rozhovor začínal líbit a chtěje v něm co nejdéle pokračovat, svlékl si zimník a pověsil jej na věšák.

„Pane Nováčku, tady něco nesouhlasí, nechci tvrdit, že lžete a tak řeknu jen, že nemluvíte pravdu, protože moje dcera mi o vás dost vyprávěla. Ona je snad dokonce, z nepochopitelných důvodů, do vás zamilována a sama mi dala na vás spojení. Snažila jsem se jí totiž její náhlé pobláznění nějak rozmluvit, ale ona mi nato řekla, cituji doslova: Promluv si s ním sama a změníš názor! Ráda bych svůj názor změnila, ale zatím o tom, milý pane, silně pochybuji.“


Libor se rozesmál: „Ano, teď jsem to teprve konečně pochopil! Já se jmenuji Libor a můj syn se jmenuje po mně...“
„Také Libor!“, zvolala paní Fuchsová značně ulehčeně, „promiňte, omlouvám se byla jsem na vás strašně nerudná, to je trapný omyl – a vy bydlíte spolu?“
„Ne, teď už ne, ale donedávna tomu tak bylo. Syn se odstěhoval do svého, bydlí o patro níže a má vlastní komputer. Zůstal mi teď na krku už jenom Čičik“, posteskl si a rozhodil ruce.
„A Čičik je kdo?“, zeptala se nechápavě.
„Můj inteligentní kocourek. Představte si, že zná hodiny, nedělá loužičky, je mlsný, dovede být dotčený, když mu vynadám, ale je ohleduplný. Když spím, tak mě nikterak neruší a rád si vleze i ke mně pod deku.“
„Já mám taky ráda kočičky, ale zajímalo by mne víc, jestli není ten váš syn náhodou ženatý?“
„Je mu osmadvacet, takže je o něco starší než vaše dcera, což by vám, právě tak jako mně, nemuselo vůbec vadit. Ženatý sice je, ale je právě v rozvodu. Chcete-li si s ním promluvit, dám vám na něj spojení, nebo ho mohu zavolat třeba hned, aby sem přišel a já eventuálně odejdu.“ Libor při těch slovech vytáhl z kapsy svůj mobil.
„Ne, ne, ne, děkuji, to já už si zařídím sama. Já teď musím odejít, jen co zaplatím tu kávu.“
„Tu zaplatím já až si mně všimne ta číšnice, také bych si rád něco objednal.“ Načež pomohl paní Fuchsové do kožíšku. Krátce se rozloučili a ona spěšně odešla.

 Libor nelenil a hned zavolal svému synovi: „Člověče, nešťastná, co jen to máš za techtle-mechtle s nějakou slečnou Helenou Fuchsovou?“
„Tati, žasnu, kde bereš tyto informace, Helena je OK a techtle-mechtle s ní zatím bohužel nemám, ale jak to, že o tom ty vůbec něco víš?"
„Dostal jsem za tebe vynadáno od její matky, jsem pro její dceru moc starý!“
„To snad není pravda, co ta bába blbne?“, podivil se jeho syn.
„Hele, Borku“, zastal se jí Libor, „to není žádná bába, ale celkem sexy lady. Mě by spíše zajímalo, co ona má apriorně proti tobě, když tě ani nezná?“
„Nevím, asi to, že jsem pozval Helenku do hor na zimní dovolenou ve Francii do Grenoblu...“
„Borku, to je dobrý, to mi stačí, jsem v obraze! Ahoj zatím, měj se!“

Když přišla Helena večer z práce domů, řekla jí matka stroze: „Tak jsem mluvila s otcem toho tvého podařeného Libora a ten mi potvrdil moji neblahou domněnku, že totiž jeho syn je dosud ženat, i když je údajně v rozvodu!“
„No, mami, proboha, do čeho se to pleteš? Uvědom si, že mi je třiadvacet a ne třináct!“
„Sama's mi dala na něj spojení, abych si s ním promluvila!"
„Ne, já jsem ti doslovně řekla: když chceš, tak si klidně s Liborem promluv – ale ne s jeho otcem“, prskala Helena, „nechápu, co to je za nápad? Rodičovské sdružení se sešlo, aby prokádrovalo své nezdárné dětičky!“
„Helen, dost!“, zavelela Simona, „nebudeme se hádat! Ta adresa, co jsi mi dala, byla totiž na jeho otce, taky Libora! Tím došlo k mému trapnému faux-pas  a já si připadala hrozně!"

Helena se rozesmála: "Tak to teda musel bejt pěknej vlastní gól, mami!"
"Proto teď navrhuji", řekla Simona rozhodně, "pozvat oba Libory k nám na kafe a v klidu celou věc prodiskutovat. Na tom snad není nic špatného, to je jen přátelská beseda.“
„K čemu budeme zvát i toho starouše, to je zbytečné“, namítla Helena,  "ale mně to je konečně fuk. Když chceš tak to zařiď...“
Na příští týden ve středu pozvaly, matka s dcerou, otce se synem k nim na kávu o páté. Paní Simona upekla a šlehačkou nazdobila ovocný dort a Helena zakoupila šampus. Setkání probíhalo zpočátku v pohodě, až když došlo na dovolenou ve Francii byla paní Simona okamžitě ve střehu. Musela být uklidněna Liborem-juniorem, jenž ji informoval, že poslední stání jeho rozvodu bude týden před jejich odjezdem do Grenoble. Tohle ovšem rozpálilo Helenu téměř do běla: „Tak teď už toho mám právě dost, mami, kdy už konečně pochopíš, že otázka jestli pojedeme do toho Grenoblu nebo ne, závisí čistě na Liborovi a na mně, bez ohledu na to, co si přeješ ty, nebo kdy bude rozvodové stání!“

„Pokud k tomu mohu také něco říci, paní Simono“, doplnil ji sonorní hlas Libora-seniora, „myslím, že má slečna Helenka pravdu, do toho jim my dva skutečně nemůžeme mluvit. Oni jsou dospělí. Představme si teoreticky, že bych já pozval vás na dovolenou a Helenka by vám to hned rozmlouvala, abyste s takovým obstarožním plešingrem raději nikam nejezdila.“
„To jste řekl výstižně, pane Nováčku“, rozesmála se hlasitě Helena, „to je přesně matčin způsob vyjadřování! Děkuji vám, to bych nedovedla sama říct líp!"
„Teď jste mi to dali oba“, politovala se paní Simona a odhrnula si pramínek vlasů z čela, „možná, že máte v něčem pravdu“, řekla zamyšleně, „jsem asi už moc staromódní a vlastně stará...“
„Ne, to neříkejte, paní Fuchsová“, ozval se Libor-junior, „já vás chápu, vy jste to nemyslela špatně. To je legitimní oprávněná obava každé matky, aby si její dcera něco nezačala se ženatým."
Tím se hrozící bouře zažehnala a vše se spláchlo šampusem...

Po kávě bylo usneseno projít se na Kampu a tam potom jít na večeři do restaurace Převorský dvůr. Na návrh obou Liborů, tedy Libora a Borka, se po večeři mírně ovíněná čtveřice zvedla a zašla ještě na pozvání Libora do jeho bytu, neboť on tvrdil, že má doma 100-letou slivovici z Moravy, kterou nedostanete nikde na světě, ani na žádné jiné  planetě.
Když se doploužili až do Liborova bytu a Helenka spatřila Čičika, dostala takřka hysterický záchvat, že má alergii na kočičí chlupy a že tam nemůže ani vstoupit. Borek navrhl jít k němu do bytu jenom  o patro níže.
Simona naopak byla kocourkem přímo nadšena a řekla své dceři:  "Helen, jděte už s Borkem napřed, aby ses náhodou neosypala, my tam přijdeme s tou slivovicí za chvilku za vámi, jen co dáme tady tomu malému chudáčkovi Čičínkovi taky něco najíst.“
„Ale neberte ho tam sebou“, řekla ještě ve dveřích Helena.
„Pojď, prosím tě, Helenko, uklidnil ji Borek a neboj se, já tam sice nemám skvěle uklizeno jako táta, ale zato v mém bytě nepěstuji absolutně žádné živočichy, ba ani blechy ne!"

  "Simono", podivil se Libor, když odešli: „Jak jste, u všech svatých přišla, na to, že má Čičik hlad, vždyť tady má ještě zbytky žrádýlka na misce.
„No, já jsem se prostě chtěla ještě trošku pomazlit", řekla Simona a když postřehla Liborův údiv, dodala rychle, "éé-myslím jako s Čičínkem! Jinak, Libore, já jsem děsně zvědavá ženská, řekněte mi kolik je vám vlastně roků, já jsem se s mým odhadem dopracovala asi tak cirka na sedmačtyřicet, takže mě zajímá,  kdo z nás dvou je vlastně starší?"
„Starší jsem pochopitelně já, Simono, vy byste mohla být takřka mou dcerou, takže já mezi námi navrhuji důvěrné tykání!"
 "Podle mě i Guta-Jarkovského navrhuje tykání žena, bez ohledu na věk, ale s tykáním souhlasím!"

"Simono, já jsem si chtěl s tebou taky chvilku promluvit o samotě a zeptat se tě, teď už nikoliv jen teoreticky, ale i prakticky, jestli bys nejela se mnou na dovolenou, jako ti mladí, ovšem nikoliv do Grenoble, ale třeba do Špindlu. Teď na Vánoce na lyže a třeba i včetně Silvestra!
Simona se nadýchla a zkřížila ruce na prsou: "Tak pozor, jsou tu ještě další zajímavé nejasnosti, které bychom si měli vyjasnit. To tykání se vyřešilo dobře, to je hotová věc a za druhé, Libore, řekni mi bez vytáček, kolik je ti tedy opravdu let!" Libor se usmál: "Já to sice nemám za žádnou zajímavost, ani důležitost, ale hrdě hlásím, že mi je už pětapadesát!"
"Takže, to bys, být mým otcem, mne musel počít v šesti letech! Ale hlavně, že jsem mladší, to víš jsem jen ženská! Teď tedy ještě to nejdůležitější za třetí: Chtěl bys na tu naši společnou dovolenou na hory jet se mnou, třeba  jako s nepolíbenou pannou?"
"To určitě ne, ale tomu se dá lehce odpomoci, to se musí zapít!"  Libor vstal, vzal z barové skřínky láhev se slivovicí a dvě sklenky, načež  si přiťukli a následoval déletrvající polibek. Do toho zadrnčel zcela netaktně telefon.
Simona se zeptala, smí-li to zvednout, není-li to nějaká jeho šanzoletka? Libor se usmál, mávl rukou,  že může, ona zvedla sluchátko a mazlivým hlasem řekla: "Halóó, kdo tam?"
"Mami, prosím tě, my tady pořád čekáme na tu slíbenou slivovici, co je s vámi? Borek tu má jenom minerálku a nějaké asketické suchary...!"
"Jó, víš, my jsme se trochu zaposlouchali do hudby, Libor mi pustil píseň Gott i Paganini..."

01 února 2019

Eva muže zlákat může...

Jen jednou v životě se Albertovi podařilo mít za kamaráda ženu. Říkal jí Vanda, ale byla to Václava. Přestože byla hezká, byla nějak málo ženská.
Měla chlapeckou postavu, žádné boky, poměrně malé poprsí a splihlé vlasy, takže mu nedělalo vůbec žádné potíže s ní "jenom" kamarádit. S každou jinou ženou bylo vždy mezi ním a jí  jakési napěťové magnetické pole, které i když nepřešlo - až do sexu, zůstávalo viset v prostoru jako inverzní smog, který bránil tomu, aby mohlo vzniknout kamarádství.
S Vandou to ovšem šlo. Ona byla přímo prototypem kamarádky a to mu vyhovovalo. Mohli si bez ostychu svěřovat své intimní zážitky, citové bolístky i milostná dobrodružství. Povoláním byla kulisákem v divadle a jako hobby dělala karate.
Jednou v kavárně u kafe mu Vanda svěřila něco, co ho překvapilo: „Víš, Ingo – říkala mu tak kvůli jeho titulu Ing. – já jsem ti vždycky všecko řekla na rovinu až na tuhle jednu věc, kterou jsem tak trochu zatloukla a kterou ti musím říct dnes...“ Přerušil ji: „Vidíš, a já trottl jsem si myslel, že před sebou nemáme vůbec žádný tajnosti. Tak honem, vysyp to!“
„Já jsem ti to původně neřekla, aby ses nenaštval, což by mě mrzelo. Krátce a jednoduše jsem té mé přítelkyni Evě, víš to je ta herečka od nás z divadla, nakukala, že jsi gay!“
„To mi sice nevadí, ale proč proboha gay?“, rozesmál se, „jako, že je to důvod, proč spolu nemáme sex? Nebo máš snad komplex, že nejsi jako žena dost přitažlivá?“
„Ne, já nemám komplexy, ale prostě, když se mě tenkrát Eva zeptala, jak je to mezi námi, tak jsem jí bez dlouhého vysvětlování řekla, že jsme jenom kamarádi, protože ty jsi na chlapečky. Pak jsem ti to radši ani neřekla a vlastně až do včerejška to nikomu nevadilo.“
Albert zakroutil hlavou: „A proč to najednou někomu vadí?“
„Tobě by to mohlo vadit. Ta Eva totiž, se mě včera z ničeho nic zeptala, jestli bych vás spolu neseznámila, no a já jsem jí to slíbila. Doufám, že se nezlobíš, Berto?“
„Seznámení s krásnou herečkou mi nevadí, ale proč bych si měl hrát na gaye?“
„To je totiž tak, Ingo, ona je o devět let starší než já, právě prožívá nějakou psychickou krizi a chce mít od chlapů aspoň na čas pokoj, jenže jak se někde objeví sama, motá se kolem ní v tu ránu spousta ctitelů. Včera se mi svěřila, řekla mi doslova: "Já ti, Vendulo, toho tvýho gaye závidím." Ona totiž ze svého hlediska to vidí tak, že já s tebou můžu jít do každé společnosti a mám klid od všech chlapů a vlastně od tebe taky. Já osobně to sice vidím jinak, já nechci mít od mužů klid, ale já taky nejsem taková krasavice jako je Eva. Řekla jsem jí to docela impulzivně: "Tak já ti ho klidně půjčím"  a ona se toho chytla...“
„To je báječný, Vando, takže já jsem něco jako paraple, který si chcete vzájemně půjčovat, to se tedy na mne nezlob, ale to bych nemoh‘...“
„Já jsem to věděla, že se naštveš, ale to nebylo takhle myšlený, to bylo spíš ve významu takového bodyguarda, aby ji furt někdo neotravoval, ona je v každé společnosti moc nápadná, něco jako vykřičník, vždyť jsi ji viděl na jevišti. No uznej, není to kus?“
„Uznávám, ona je nejen atraktivní, ale možná i inteligentní, což se u žen obvykle vzájemně vylučuje, ale přiznám se, že bych se s ní docela rád osobně setkal, ale ne jako gay! To tedy nevím, to bych asi nezvládnul...“
O několik dní později mu Vanda volala: „Ty, Ingo, dnes odpoledne mezi pátou a šestou bude u mně Eva na kafi. Nic jí neřeknu a ty, jesti chceš, přijď jakoby náhodou ke mně jen tak na skok. Nebo si holt nějaký důvod vymysli, ale ne, že se jdeš zvědavě podívat na Evu!“
Albert to provedl přesně tak, jak Vanda chtěla. Hned ve dveřích jí hlásil, že má chuť jít do kina, jestli by nešla s ním, načež ona ho pozvala dál a představila: „Tohle je ten můj kamarád Ingo, když mě naštve, tak mu říkám Bingo! A to je má přítelkyně Eva!“
Takže seznámení proběhlo docela přirozeně, Vanda ho správně pochopila a promptně jeho pozvání do kina odmítla s tím, že má dnes večer schůzku s nějakým Arnoštem. Potom už bylo zcela nasnadě, že se zeptal Evy, má-li i ona tento večer zcela zadaný. Neměla. A tak začalo jeho dilema. Eva byla nádherná, rád by se jí byl dvořil, ale věděl, že musí předstírat absolutní nezájem o její ženské půvaby.

Sotva odešli od Vandy, změnil Berta své původní pozvání do kina za lepší nápad jít na dobrou večeři: „Mně po tom Vandině kafi hlady kručí v břiše, pojďte Evo, půjdeme se někam najíst. Ukážu vám, kam chodíme s mým přítelem Otoušem.“ Toho Otouše si vymyslel, aby dal náležitě najevo svou orientaci. Eva nadšeně souhlasila: „A víte, že mám taky ukrutný hlad a trnula jsem, abyste to vy a Vanda nepostřehli! To je tak fajn, Ingo, s vámi se člověk může bavit i na první schůzce o kručení v břiše bez rozpaků, prostě kamarádsky. Víte, já mám pochopení pro vaši orientaci a jsem vlastně ráda, že jste takový, jinak bych tu s vámi asi ani neseděla. Ti takzvaně normální muži jsou sebestřední samci, naprogramovaní na sex a veškeré jejich myšlení i jednání má jen jeden cíl – postel!“ Berta jen přitakával hlavou a přitom zklamaně pochopil, že musí i nadále jednat s Evou výhradně jako s kamarádkou...

 

O pár ní později, zrovna když si Berta otevřel olejovky k večeři, zavolala mu Eva na mobil. „Přeji dobrý večer, Ingo, mám takový zvláštní dotaz na vás, který jsem si  tehdy posledně netroufla vyslovit a i dnes s tím mám tak trochu potíže, ale rozhodla jsem se, že se vás prostě a  jednoduše zeptám, ať už si o tom vy myslíte co chcete.“
„Správně, Evo! Ptejte se a uvidíte, že já si budu o vás vždycky myslet jen to nejlepší.“
„Vyhrála jsem jeden takový kupon na týdenní dovolenou pro dvě osoby do Itálie na Sicilii a momentálně...“, Eva se zajíkla, „nemám s kým jet... a tak jsem se chtěla zeptat vás...“
„Vy byste tam jela se mnou?“, divil se Albert, „to je fajn... ale proč právě se mnou?“
„Co je na tom tak nepochopitelného?“ Evin hlas zněl trochu podrážděně.

„Evo, já vidím ty davy mužů, co by s vámi rádi jeli a vy říkáte, že nemáte s kým?“
„To vám nemohu vysvětlovat... takhle po telefonu... chápejte.“
„Tak přijďte ke mně na kafe, moji adresu máte, a prodiskutujeme to tady mezi  čtyřma očima.“ Napadlo ho, jestli to řekl dost kamarádsky samozřejmě.
„Dobře, asi tak za hodinku jsem u vás, pokud to najdu...“

Právě stačil pracně vyrobit několik obložených chlebíčků a skočit dolů do obchodu pro láhev červeného vína, když zazvonila Eva. Bez dlouhých okolků, sotva zasedli ke stolu spustila: „Podívejte se, milý Ingo, oba dva jsme rozumní lidé, a já na takové cestě nevidím vůbec nic divného, pokud byste s tím souhlasil a neměl problém s vaším přítelem."

 „S tím problém nemám, ale jsem děsně překvapen, že bych měl zrovna já...“
Eva zvedla ukazováček, aby dodala důrazu svým slovům: „A představte si, že bych ze všech svých známých a není jich málo, jela skutečně nejraději právě s vámi!“
„Tak to je pro mne ten nejmilejší kompliment, jaký jsem kdy slyšel, Evo, děkuji moc.“
„Mimochodem, Ingo, ty chlebíčky vypadají lákavě, je to vaše vlastnoruční kreace?“
„Je to na nich znát, takže máte-li odvahu, nabídněte si, ale napřed si přiťuknem.“
Po přípitku na zdar výpravy se Eva znovu ujala slova: „Vysvětlím vám, proč chci jet právě s vámi: Se kteroukoliv z mých kamarádek, včetně Vandy,  jet na dovolenou, je věc celkem náročná na vzájemnou shodu. Já jsem to několikrát zkusila a pokaždé to skončilo těžkým rozladěním a nemluvením, nebo dokonce až hádkou. Prostě vždycky, už za tři dny jsme si šly na nervy.“
„Mezi ženami prý vládne vždycky určitá rivalita“, přikyvoval Berta.
„Naproti tomu s mužem“, pokračovala Eva, „pokud člověk není právě ve stádiu šťastné zamilovanosti, je tu zase jiný problém. Muž je buď nudný, nebo je samolibý patron, žárlivý mačo, nebo zas hyperaktivní erotoman. Patrně si teď myslíte, že jsem lesbička nebo frigidní feministka, ale tak to není, Ingo, já mám totiž řadu, bohužel špatných zkušeností a věřte mi, že mi je dnes už úplně fuk, jestli si o nás bude někdo někdy něco myslet – jako, že jsem k vám moc stará, nebo, že jsem dokonce vaše matka, a tak podobně...“
„Evo, nehorázně přeháníte, vypadáte báječně, ale prozraďte mi, do které kategorie jste zaškatulkovala takového člověka jako jsem já?“, zeptal se a pozvedl svou číši.
„Do žádné škatulky jsem vás neumístila, vy jste takový svůj, jiný, netuctový a já s vámi nemám onen pocit trémy a nejistoty, že řeknu něco nejapného, nebo, že nejsem tak perfektní, jak se ode mne čeká, a hlavně nemusím být stále ve střehu. S vámi se mohu zcela uvolnit, hodit všechny konvence za hlavu, mohu být ležérní jako Vanda – a je mi s vámi prostě dobře.“
„Ano, ležérní, to miluji“, usmál se Berta, „konvence, to není moje parketa.“
„Přesně tak, moje taky ne, takže navrhuji tykání a za týden, patnáctého, jedem, ano?“
„Ó, už za týden? Tak to si musím pospíšit zajistit v práci dovolenou!“

 

Tak se stalo, že se Albert ocitl v nevděčné úloze gaye na dovolené na Sicilii se ženou, která svým vzhledem vzbuzovala v mužích zvýšení krevního tlaku a zároveň závist vůči jeho osobě. Hotelový pokojík byl sice pěkný s balkonkem a s výhledem na moře, ale poměrně malý. Eva se zaraženě podívala na manželské postele vedle sebe a řekla nejistě: „Neměla bych zkusit požádat o výměnu pokoje za apartmán a doplatit rozdíl?“
„Nebo já si najmu jiný pokoj extra...“ nabídl Berta.
„Ne, Ingo, to nepřichází v úvahu. Já jsem tě přece pozvala, tak si nebudeš nic platit sám.
Berta gentlemansky navrhl, že v tom případě odsune postele od sebe a jeden noční stolek umístí mezi ně. Dále jí slíbil, že kdykoliv se ona bude chtít převléknout, opustí on pokoj a bude se dívat z balkonu na nekonečnost moře, což ho baví libovolně dlouho. S touto nepsanou dohodou tedy zahájili jejich týdenní soužití.

Počasí, moře i jídlo v hotelu, všechno bylo výborné, takže první problém pro něj nastal až večer, když šli spát. Eva, totiž vystoupila ze sprchy zcela nahá a Berta honem nevěděl kam s očima, aby mu nevypadly. Chtěl jít rychle na balkon, tak jak bylo dohodnuto, ale Eva ho zarazila: „Na balkon jít nemusíš, Ingo, je tam stejně tma a moře bys neviděl, stačí když zůstaneš otočen zády, já se jenom osuším a hupnu do postele. Víš, já v létě nepoužívám ani noční košili ani pyžamo, doufám, že ti to nevadí.“ Odpověděl, dívaje se na hvězdy, že on spí také nahý – a to i v zimě!

Berta si nedovedl předem představit, jaká úskalí na člověka čekají, když není opravdickým gayem. Jen taková maličkost, jako když ho Eva požádala, aby jí vyndal řasu z oka, ho dokázala vyvést z míry. Hleděl z bezprostřední blízkosti do jejích krásných očí a měl svá ústa jen několik centimetrů od jejích rtů – ale ty byly pro něj v tomto případě "tabu".

 
Potom zas musel ošetřit její odřené kolínko, anebo namožený kotníček, když upadla na pláži. Ještě o něco víc mu dala zabrat dezinfekce štípnutí od komára přesně ve žlábku mezi ňadry. Dělal to pochopitelně rád i když trnul hrůzou, aby to nebylo na jeho plavkách poznat. Když však byl požádán Evou, se samozřejmostí jakoby šlo o chleba s máslem, aby jí namazal záda i nohy opalovacím krémem, ocitl se chudák definitivně v roli trpícího Tantala. Hladě její sametovou pleť, začal slintat jak Pavlovův pes, ale přesto vždy se zaťatými zuby veškerá muka vydržel a v roli gaye obstál.

 Teprve až třetí den došlo ke krizi, kdy to už absolutně nezvládl. Seděli právě po večeři v hotelové restauraci, když se mu, patrně od přejedení, utrhl knoflíček u šortek, tedy nikoliv na místě exponovaném, nýbrž v pase. Oznámil toto "neštěstí" Evě, zvedl se ze židle a opatrně kráčel směrem k výtahu, aby se na pokoji převlékl do jiných kalhot. Ona ho však, proti jeho vůli následovala s tím, že má sebou cestovní šitíčko, a že mu ten knoflík ihned přišije. Berta si chtěl ty kalhoty na pokoji vysvléci, ale Eva ho zadržela: „Ne, to není potřeba, sedni si klidně tady na moji postel a já to přišiju na tobě, neboj, nepíchnu tě.“ Načež rozsvítila stolní lampu, vzala knoflíček a jehlu s nití, klekla si před něj na koberec a klidně, těma svýma nádhernýma rukama, začala šít.
Vzdychl jen: „Aách“, když ucítil levandulovou vůni jejích vlasů a zároveň její ruce na svém klíně. Jeho pevná vůle, nedat na sobě nic znát, dosáhla hranice svých možností a exponované místo se najednou vzedmulo.


Eva se na něj pátravě podívala směrem nahoru a on musel s pravdou ven: „Prosím tě, Evi, nezlob se, ale já nejsem gay! To si Vanda vymyslela a já neměl tu odvahu říct ti pravdu. Bylo to ode mne podlé, moc mě to teď mrzí, omlouvám se ti!“
Eva přerušila šití, mlčky vstala, energicky zhasla lampu, došla na balkon a hleděla do temné dálky, zatímco on, očekávaje její výbuch zlosti, se snažil zachránit situaci: „Je to teď, jako kdybys tu byla s kamarádkou, Evi, to taky vždy po třech dnech došlo k brnkání na nervy, že jo.“
Eva neodpovídala. Berta pozoroval její štíhlou postavu, jako tmavou siluetu rýsující se proti hvězdné obloze, zatímco dole pod balkonem šuměl příboj moře. Konečně Eva promluvila jakoby k srpku měsíce: „Vendula mě zavčas varovala před odjezdem, já to vím, že nejsi gay!“
Ve směšně nedůstojné pozici Albert s rukou na rozepnutých šortkách a s jehlou visící na níti od nedošitého knoflíčku, za ní přišel na balkon: „A přesto jsi se mnou jela, na dovolenou, Evi?“
"Ano, jak přísloví praví: Eva muže zlákat může - a teď už 3 dny testuji, kolik vydržíš..."

26 ledna 2019

Jak jsem stavěl Most inteligence

Někdy v roce 1952 jsem jako vysokoškolák na ČVUT byl  zcela „dobrovolně“ přinucen, coby nadšený brigádník, odpracovat minimálně jeden den na tak zvaném Mostu inteligence mezi Braníkem a Malou Chuchlí. Tehdy se mu, také říkalo most „Odnikud–Nikam.“ 
Ty dva názvy jednoho mostu vznikly tak, že Most inteligence naznačoval, že na něm pracovali, jako za trest, lidé režimu nepohodlní z různých kanceláří a úřadů. A jako originalita železničního mostu bylo to, že po dokončení v r. 1959 k němu nevedly žádné koleje,  protože ostrý rádius  zatáčky u vjezdu do tunelu neumožnil umístění druhé koleje, čili most vedl skutečně Odnikud – Nikam...

Tenkrát tedy, náš dvacetičlenný kroužek, pod velením soudruha Žaluda, se ráno v 6:00 jako jeden dělník, dostavil a sešel u tohoto vele-mostu na branické straně, aby svými silami pomohl postavit toto monumentální dílo socializmu. Jakýsi polír nám přidělil zodpovědnou práci přenášet šutry, velikosti dlažebních kostek, z jedné hromady na druhou. Napadlo mě, že takhle nějak se asi tenkrát stavěla Cheopsova pyramida. Ti slabší z nás, měli nosit dráty do betonu rovněž odněkud někam.

Brzy jsem pochopil, že tohle není práce pro mne, a tak jsem se začal poohlížet po něčem zajímavějším. Všiml jsem si, že pilíř stojící jako první na břehu má z druhé strany žebřík a tak jsem si chytře, aby mne nikdo neviděl, vylezl nahoru. Tam jsem sobě ulehl, jako správný buržoust, na pytel s cementem, čímž jsem se tak stal pro pozorovatele ze země neviditelným, a tak jsem mohl v pohodě přečkat celou pracovní dobu. 
Sluníčko sice krásně hřálo, ale už nepálilo a já jsem v pohodě snědl svoji svačinu, a jediné co mi tam chybělo bylo pití a cigareta. Když už jsem blaze usínal vznášeje se takříkajíc v oblacích nade mnou, ozval hrubý hlas: „Tak co je to tady, soudruhu? Noclehárna nebo pracoviště?“ Vytřeštil jsem oči a uviděl chechtajícího se spolužáka Frantu Suchardu. „Čoveče, Franto, tys mě vylekal, já myslel, že je to Žalud nebo polír!“ Měl jsem štěstí, protože Franta byl jediným z dělnických kádrů, se kterým jsme si skvěle rozuměli. 

 Náš ročník a tedy i každý studijní kroužek se skládal, dle komunistických směrnic, vždycky ze tří, dle třídního původu, různých skupin:
1. ADK (absolventi dělnických kurzů, kteří coby rychlokvašky, udělali středoškolskou maturitu ne za osm let, ale za osm měsíců, jasná elita národa).
2. Průmyslováci (synové ze středních vrstev národa a tudíž tolerovatelní) 
3. Gymnazisté (synkové bohaté buržoazie, čili, jen dočasně trpěná lidská chamrať, předurčená k přeškolení ).
A tudíž já jsem se tak stal synkem bohaté buržoazie i když můj otec byl pouze malinkatým cizojazyčným úředníčkem za 1350 Kčs. Dělníci naproti tomu, byli silně protežovaní a jako jediní ze všech dostávali stipendium, které na tehdejší dobu znamenalo horentních 2000 Kčs/měs.

Franta se rovněž uvelebil na pytli s cementem, z jedné kapsy vytáhl láhev, z té druhé cigarety a nabídl mi k mému blahu ještě chybějící Lípy s nějakou limonádou. "V tý flašce mám ale Flekovský černý pivo"a dodal: „Hele, Míro, poraď mi co mám dělat“, řekl zoufale, „už jsem šestkrát prdnul z deskriptivy a chci to vzdát a vrátit se do fabriky, jenže voni mně nechtěj pustit a dávaj mi už sedmej termín na vopravu!“
To mě překvapilo: „A kdože tě nechce pustit?“
„Sám děkan mně přemlouval, že prej my, jako dělnická třída, nesmíme zklamat stranu a vládu, aby nakonec na škole nezůstali jenom samí chytří buržoazní gymnazisti!“ 
„Tak to jsem tedy netušil, Franto, vždyť existují jen tři termíny a já i když jsem byl v nemocnici se žloutenkou, tak mi prostě první termín propadl bez náhrady a musel jsem všechny zkoušky udělat na druhý nebo třetí termín, jinak bych vyletěl.

„Hmm, nojo“, pokýval hlavou Franta, „pro ADK holt platěj jiný zákony, ale já se na ně můžu vysr** a prostě jim uteču, prisámbohu!“
Tak jsme si s Frantou pěkně popovídali na pilíři Mostu inteligence i když jsme byli, dle Marxe reprezentanty dvou antagonistických tříd a měli se třídně nenávidět. A Franta svou přísahu dodržel a v půli studia odešel zpět do fabriky a já jsem tu školu šťastně dodělal...
http://www.youtube.com/watch?v=5ERerQSIk7g                   

19 ledna 2019

Jak jsem rodil v roce 1955

Když jsem prvně zakotvil v přístavu manželském, zjistil jsem, že mít děcko je pro muže daleko náročnější záležitost než pro ženu, aspoň v mém případě tomu tak bylo. A je to celkem logické: žena, ta ví co se děje, klidně si leží někde na sále a čeká jenom až se to narodí, zatímco muž, zmítán nejistotou, prožívá muka duševní. Zdá se mu o siamských dvojčatech, císařských řezech nebo třeba o horečkách omladnic, což je mnohem horší než jakákoliv bolest tělesná. Jako důkaz podávám zde chronologický průběh mých nekonečných porodních trýzní.

Moje žena Milada neměla po celých devět měsíců těhotenství vůbec žádné potíže, zatímco já trnul, aby všechno dobře dopadlo. Ještě v den lékařem vypočítaného porodu vesele myla okna, a já se dusil ve zlých předtuchách. Třetí den po termínu mě žena vzbudila zcela nevhodně o půl čtvrté v noci s dotazem, co má dělat, když nemůže ležet protože ji bolí v zádech, ale když si sedne, tak zas nemůže spát. Věda, že ráno vstávám do práce o půl šesté, poradil jsem jí promptně, a celkem docela odborně, že: nemůže-li ležet a současně spát, ať tedy buďto neleží, nebo ať nespí. Uposlechla mne jen částečně: až do rána si v pětiminutových intervalech střídavě lehala a sedala, takže jsem nemohl spát ani já, chudák.
Odvezl jsem ji tedy v šest ráno do podolské porodnice a spěchal, totálně nevyspalý, do práce. Odtud jsem hned volal na sál, jak to vypadá s porodem, a cože se nám to vlastně narodilo. Leč byl jsem jen suše odbyt: „Volejte až za dvě hodiny!“

Od této chvíle jsem volal každé dvě hodiny, vždy se stejným výsledkem, totiž abych volal zase až za dvě hodiny. Z práce to šlo, ale odpoledne doma jsem musel pokaždé běhat půl kilometru do telefonní budky, vlastního aparátu nemaje. Sousedé si jistě mysleli, že trénuji na olympiádu. Nikdo si neumí představit můj stres a neustále se zhoršující psychický stav, neboť jsem si nedovedl vysvětlit, co na tom porodu může tak zatraceně dlouho trvat?
Při půlnočním telefonování z budky se nade mnou ustrnula i sama službu konající sestra a řekla mi, že stačí, když zavolám až zítra ráno v osm hodin. Tu noc jsem spal jen přetrhávaně, zdály se mi sny, proti kterým je i ten největší hollywoodský horror idylickou selankou z Beskyd. Propotil jsem deku i matraci.

Ráno v práci přesně v osm hodin jsem uprostřed kruhu svých kancelářských kolegů, stařecky se třesoucí rukou, vytočil ono osudové telefonní číslo. Opět se ozval jen strohý hlas: „Zavolejte až v jedenáct!“ Ne, tohle už bylo na moje nervy i tělesnou schránku skutečně moc. Hlavou mi začaly projíždět bodavé bolesti, krevní tlak mně stoupl na stoleté maximum, slezina mi praskala, ledviny bloudily, střeva se uzlovala, o brzlíku a hypofýze ani nemluvě.
Když jsem začal dostávat halucinace a líčil kolegům, že vidím dítě se dvěma hlavami, přinesl někdo jako léčivo láhev vodky s dudlíkem, vrazil mi ji do pusy a přikázal: „Bumbej, ty blbečku!“
Medicína začala skutečně velmi rychle účinkovat, takže během deseti minut jsem ztratil veškeré bolesti, problémy i obavy a když mě dvě krásné kolegyně říkaly: „Náš milý taťko“, a střídavě mě líbaly a napájely čímsi, neuvědomoval jsem si už vůbec, že vlastně dosud ještě oficiálně otcem nejsem.

Teprve když jedenáctá odbila, zazvonil telefon na mém stole, a já uslyšel slavnostní hlas mé překrásné tchyně Cornelie, která mi cosi sdělovala svým typickým slovním gejzírem. Musel jsem se pekelně soustředit, abych chápal co říká a zároveň abych si nešlapal na jazyk.
„Tak co je s tebou OTČE? Copak tě vůbec nezajímá, že už máš syna? Narodil se před půl hodinou, má tři kila sedmdesát a dvaapadesát centimetrů!“ Zmohl jsem se jen na dotaz, kolikrát tam ona volala a když mi řekla, že právě nyní poprvé, roztančila se mi rudá kola šíleného vzteku před očima. Potom mne ještě dorazila oznámením, že zorganizovala rodinný sraz dnes v jednu před podolskou porodnicí, a že doufá, že přijdu na minutu přesně, slušně oblečen a střízlivý!...


Položil jsem sluchátko a zničeně zasténal: „Lidi, já mám syna! Je v tom ale háček: do půl jedné musím být naprosto zdráv!“ V témže okamžiku jsem spadl ze židle... Svíjeje se na podlaze, jsem prý kňoural: „Honorace se srocuje a já jsem na mol, to bude malér! Strýc Leoš, MUDr, mne určitě pošle na záchytku. Tchán Bernard, JUDr, bude zdisgustován a krásná tchyně Cornelia bude patrně omdlévat. Ředitel banky děda Lukáš mě vydědí a babička Anastázie bude vykřikovat, že ona to už vždycky říkala, že se do jejich ctnostné rodiny absolutně nehodím, když jsem jen obyčejnej inžinýrek!“
Kolegové mne podepírali a utěšovali, že to není tak zlé, a že je ještě sto minut času a kolegyně mne ujistily, že mi do té doby pomohou vystřízlivět. Jedny mně cpaly hlavu pod vodovod, druhé do mne lily černou kávu, jiné mi dávaly žvejkačku a radily co bych měl přinést za kytku. Rozhodně mi rozmluvily koupit synovi kopací balon. Já jsem ale věděl svoje: tato ctnostná rodina bude ve mně vidět nebezpečně zhýralého alkoholika, pokud zjistí, že jsem něco pil.


Kolegyně však dokázaly nemožné. Přesně v jednu hodinu jsem se dostavil „top-fit“ na místo určení! Mé vlasy i límeček u košile byly sice ještě vlhké od umývadlové vodoléčby, ale můj krok už byl naprosto stabilizován. Vypadal jsem dokonce tak střízlivě, že sám sucharský strýc Leoš žoviálně prohodil: „Tak co, kam půjdeš dnes večer oslavovat, ty šťastný otče? To se musí přece zapít sklenkou dobrého šumivého vína!“
Odpověděl jsem po pravdě, že snad radši zůstanu doma a konečně se pořádně vyspím...

Když jsem potom později prvně uzřel svého syna, zhrozil jsem se! V peřince ležel jakýsi žlutý štěrbinooký Číňan! Polkl jsem naprázdno a chraplavým hlasem se zeptal své ženy:
„Jsi stoprocentně jistá, že tohleto tady je můj syn?“
Ona na to pohoršeně: „No, dovol, co si to o mně myslíš?“
„Ne, já myslím, jestli ti tady to dítě omylem nevyměnili za nějakého Korejce, nebo tak něco!“, vysvětloval jsem svůj přitroublý dotaz.
„Ale jdi, to je přece poporodní dětská žloutenka, ty bambulo!“
Inu, nevěděl jsem tenkrát to, co dnes: Ženě se musí dítě vždycky a za všech okolností pochválit jak je krásné i kdybyste měli dojem, že vypadá jako degenerovaná opička! Ba ani další věc jsem nevěděl, že mi totiž za tři roky tato manželka nasadí parohy...

A už vůbec jsem netušil, že při mém 2. porodu (Brigita,1970) bude komplet všechno, ale úplně jinak!