09 června 2020

Česká versus západo-německá mentalita

 Ze všeho nejprve musím zdůraznit, že se zde jedná jen o ZÁPADNÍ Německo, které má lidskou mentalitu naprosto jinou než Německo východní s jeho prušácky výbojnou povahou. Češi, si bohužel pod pojmem »Němec« vždy představují Němce východního, s nimiž jsme totiž měli za komunizmu stejnou revolučně-bolševickou  výchovu - to jest leninskou politiku diktatury proletariátu...

Jednou ročně si vyjíždíme s mojí ženou do záp. Německa a já teď už konečně vím, co nás tam táhne. Není to jenom proto, že jsem tam žil já 27 let a manželka 12 let. Tam jsme se v také v roce 1983 seznámili a o dva roky později vzali. Oba máme na ten čas prožitý v Německu, rozumí se západním, krásné vzpomínky, což však není ten hlavní důvod naší nostalgie. Není to ani tím, že jsme tenkrát byli o 25 let mladší, není to ani kvůli nějakým příbuzenským vztahům a není to ani kvůli tamnímu kvalitnějšímu zboží. My nejsme konzumní idioti a za ta léta co jsme tady v Praze víme, že se v Německu politická situace značně zhoršila, takže, proč se tam vlastně tak rádi vracíme? Proč při překračování hranice v Rozvadově, se s ženou na sebe podíváme a řekneme: "Konečně zas jednou v civilizaci!"

Je to proto, - a já to mohu s naprostou jistotou prohlásit, že tam jsou nesrovnatelně lepší mezilidské vztahy. V západní SRN, mají snad všichni občané v krvi nepoměrně menší dávku podezřívavosti, závisti a nenávisti nežli v Česku. Je to i snadno vysvětlitelné a pochopitelné, protože jsme poslední dvě generace žili v tak rozdílných světech: Němci byli sraženi na kolena a svoji rozbombardovanou vlast museli často, s pocitem vlastní viny, začít znovu budovat. Mužů bylo málo skoro všichni padli a ženy všech měst každodenně kladívkem oklepávaly cihly ve zbořeništích, aby se vůbec mohlo začít znovu stavět. Ten pocit viny, díky také norimberskému procesu, v Němcích probudil dobré vlastnosti a vymýtil Hitlerův fanatizmus. To se bohužel u nás v Česku a ani ve východním NDR nestalo...
Český národ byl po dobu 40 let bolševiky hecován k třídní i národnostní nenávisti i strachu ze všeho  cizího, z obav, že nás chce nějaký zlý imperialista, zničit. Prověřuj každého koho neznáš a proto kádruj každého každým, buď ostražitý, pozor na kulaky, kapitalisty, buržousty a faráře! A dvě celé generace v tom smyslu žily a vychovávaly své děti. To je ta nejhorší zrůdnost komunizmu, za kterou bohužel nebyl a už zřejmě nikdy nebude, nikdo potrestán. V lidu českém jenom zůstala nenávist proti Němcům, ale nikoliv proti komunismu, proti prušáctví a proti lživé demagogii...

Cesta do Němec je pro nás návratem mezi slušné a přátelské lidi. Již při prvním zastavení na dálničním rastu se mi posledně přihodila hezká episoda. Když jsme se posilnili kávou a dortem, šel jsem se takzvaně „přepudrovat" na WC. V nádherné supermoderní kabince jsem obdivoval automatické splachování s hygienickým očistěním sedacího prkénka ve tvaru bílé elipsy, které se začalo po spláchnutí pomalu otáčet pod vysunutým ramenem s desinfekční houbou. Po skončení této procedury se rozsvítil nápis: „Sedadlo je očištěno!"
U umyvadel jsem si všiml, že vedle mne si myje ruce mladá dáma a v duchu jsem si řekl, že ta chudinka neví, že je omylem na pánské toaletě, a tak jsem jen diskrétně řekl: "Madam, vy si zřejmě myslíte, že toto je dámská toaleta?" A ona se překvapivě rozesmála: "Děkuji, já vím kde jsem, ale vy si myslíte, že jste na pánské...!" A znovu se rozkuckala smíchy. ukazujíc prstem na tabulku DAMEN WC.  Zmohl jsem se pouze na omluvu: "Ich bitte um Entschuldigung, mea maxima culpa!"
Do cíle našeho cestování v Königsteinu jsme dorazili až v osm hodin večer, ale pak jsme si zato dali výbornou večeři na grilu v řecké restauraci, kam jsme také pozvali naše příbuzné...

 
Ranní výhled z našeho hotelu byl opravdu natolik zajímavý, že jsem asi půl hodiny, to jest doba, kdy se má žena denně ráno zdokonaluje v koupelně, tak já zatím pozoroval z okna cvrkot na parkovišti. Byl to pro mne sladký koncert ticha v jakoby zpomaleném filmu. Žádná hektika, žádné tůrování motorů, žádný smrad a bouchání dveřmi aut, či nadávání si mezi řidiči, což znám z parkoviště pod našimi okny u nás v Praze. Lidé i auta se zde pohybují pomalu a nehlučně.
Parkoviště je precizně nalajnováno a všude tam, kde jsou hluché prostory je černobílé šrafování na němž se nesmí parkovat, takže se nemůže stát, že by si dvě auta vzájemně překážela. Vepředu vedle větších míst pro tělesně postižené je šrafovaná plocha pro stojany jízdních kol a vzadu u výjezdu jsou za sebou seřazeny v "husím pochodu" auta taxíkářů. Uprostřed parkoviště je parkovací automat, kde si každý může nastavit dobu zamýšleného parkování 12 minut = 10 centů. Maximální doba parkování přes den je 3 hodiny, v noci (22-06)  je parkování  zcela zdarma.

 Jako kapitola sama pro sebe byla moje návštěva lékárny, kam jsem si musel dojít koupit doma zapomenutou vodu po holení. Paní lékárnice, perfektně pěstěná lady středního věku, se se mnou dala do řeči, sotva postřehla můj český akcent. Řekl jsem jí, že jsem z Prahy. Začala mi ihned líčit poznané krásy našeho hlavního města a nadšeně popisovala Hradčany. Pak se ale odmlčela a dodala tišeji: „Ovšem to, co jsem zažila v autobusu ve mně vyvolalo naprosté zděšení. Koupila jsem si jízdenku, ale nevěděla jsem, že ji musím nahoře u schodů oštemplovat a najednou přišel revizor a začal na mne něco řvát - ta ostuda před všemi lidmi! Pak mě vyvedl z vagonu na stanici a stále něco křičel, že musím s ním na policii, ale nakonec mě velkoryse nechal odejít. Ještě dnes mám z této události husí kůži po těle...."

„Ano, madam", přitakal jsem, „já jsem sice Pražák, ale mám úplně stejné zkušenosti s neomalenými hrubiány. Pokud byste jela někdy zase do Prahy, dejte mi vědět a budu vám bezplatně k službám jako průvodce po městě" a podal jsem jí svoji vizitku. Byla potěšena, děkovala mi a do reklamního sáčku s vodou po holení mi vložila 20 vlhkých houbiček ve staniolu na čištění brýlí, krabičku na denní dávkování léků a dva poznámkové bločky. To u nás v lékárně si musím říct sám i o ten pitomý, tenký a slepený pytlík na zakoupené léky, jinak si musím koupené léky rozstrkat po kapsách. Prostě, u nás všude platí heslo: Nám to nevadí, že jsme pitomí  - jiný kraj - jiný mrav...
Takže se v té Bundesrepublice převážně setkáváme s podobně příjemnými lidmi, ať je to v bance, v hotelu, v obchodě či v restauraci. Na tomto základě mě napadlo, jak by to mohlo být fajn, kdyby i u nás v Česku už konečně jednou zavládla všeobecná mezilidská pohoda, táži se:  Proč to nejde?

VÍ  TO  NĚKDO ?  PORAĎTE VLÁDĚ !

06 června 2020

Galantnost? ANEB Tý vole?


sfmůfsůlf
Můj otec, který si vždy potrpěl na galantnost, mi kdysi dávno řekl tuto větu: "Pamatuj si, Mirku, že ženy jsou lepší než my muži a proto buď vždycky k ženám galantní a navíc si pamatuj, že ženu nesmíš nikdy uhodit - a to ani květinou, ne!“ 
U mé ženy jsem si zavedl takový rituál, že když se jí  při vaření něco obzvlášť fajn podařilo, tak jsem se jí zeptal: "Která  ručička  to uvařila?" A jelikož vím, že obě, tak jí políbím obě.  Právě tak jsem nikdy neuhodil moji dcerušku Brigitku, která se mnou vyrůstala bez bití a jelikož její matka s námi nežila, tak vlastně, de facto naše dcerka nezažila ani tu nejmenší hádku mezi rodiči!
  
Právě tak se mi někde v mozku zakořenilo to, na čem jsme se v naší partě, už jako puberťáci, (1947) dohodli: „Jenom blbci se titulují »ty vole«, to my si mezi sebou nezavedeme!“ Tak se také stalo, že jsem si nikdy na takové hnusné a přitroublé titulováni nezvykl. Potom jsem žil 27 let mimo naši republiku, takže jsem si na to, zaplať Bůh, ani zvyknout nemohl. Myslím si, s odhadem hraničícím s jistotou,  že toto hnusné oslovení neexistuje v žádné jiné zemi na celém širém světě, jen u nás!  Stydím se za to trvale až dodnes - jako Čech!

Tím víc jsem byl šokován po návratu do vlasti, když jsem po 27 letech ke své hrůze zjistil, že i seriózní otcové rodin, ba dokonce i vládní ministři, když sedí v parlamentu, a myslí si, že je nikdo neslyší, tak se takhle puberťácko-idiotsky titulují! Já jsem to jednou dokonce slyšel i v televizi, v přímém přenosu z poslanecké sněmovny: "Tý vole, já musím ject na pohřeb, vole!"
"A komu, vole?" Atd, atd, se dále "volovalo", než jim někdo vypnul mikrofon na sněmovním pultu...
 
Já se tohoto pocitu hnusu už nezbavím, mám neustále v hlavě jeden šok z roku "kdysi", když jako student jsem si finančně přivydělával korunky coby kompars, ve filmu JanaWericha "Císařův pekař." Těšil jsem se, že prvně uzřím J.Wericha ve skutečnosti!  Ale toho rána na Hradčanech filmový štáb, herci i my komparzisté a nervózní režisér, jsme čekali dlouho na pana Wericha. Ten konečně přijel se svým autíčkem, vystoupil a zvolal: " Těbůh volové!"  A  sám se rozchechtal  srdečně,,,!
Tomu jsem se nemohl zasmát a od tohoto okamžiku jsem  ho přestal mít rád...

Jindy jsem mimoděk zaslechl dva manžele při nákupu v samoobsluze: On i ona měli v každé větě místo Evo, nebo Kájo, "Ty vole, pocem!" nebo "To je moc drahý, vole, všimni si, vole, tý ceny!"  Jednou zase jsem byl náhodným svědkem, když obhroublá matka své asi osmileté dceři na ulici nadávala v tom momentě, když jsem je míjel: „Ty vole, Andreo, chceš dostat do držky?“ Já jsem se zastavil, nechtěje věřit svým uším a rozčílená matka koutkem oka postřehla mé zaražení se a otočila se na mne: „Nó, a co má bejt, jako?“ A já si uvědomil, že mi do toho opravdu nic není a tak jsem jen šeptem vydechl: „Ano, to je ta opravdická kraso-mluva v České republice!“ Ta matka jen tupě mávla rukou...

S jedním mým známým, mimochodem docentem na vysoké škole, jsme se na téma zhrubnutí české komunikace dlouze bavili a on mi, k mému zděšení řekl, že i jemu se stává, že mu student ve škole řekne „tý vole“, ale vyslovuje to ne jako urážku, ale jako výraz momentu překvapení či obdivu!   Ale toto se dneska musí tolerovat!

Tak mě napadá, co by ti kantoři říkali, kdyby se za pár let na školách vžilo takové oslovení: "Ty sračko!.."  Muselo by se to také tolerovat? Ta  tolerance mezi lidmi je zcela jistě dobrá a potřebná vlastnost, ale někde je taky přece hranice slušnosti!

Úplným šokem v roce 2000 byla pro mne následující episodka. Seděl jsem si klidně  v poloprázdném, tichém autobusu, když tam přistoupily dvě mladé, hezké dívky a sedly si naproti mně. Obě byly asi osmnáctileté, velice jemné dívčí typy a mne napadlo, jak půvabné ženy dnes rostou v naší vlasti. Vtom však promluvily a já zůstal koukat jak trefený šípem do brňavky: „No, a pověz mi, co jsi udělala potom, vole?“ zeptala se blondýnka. Brunetka se chytla za hlavu: „Týýý vole, to byl průůůser!“
Dívkám vůbec nevadilo, že to já, starej páprda, taky slyším a hihňaly se tomu srdečně, nejsouce si vůbec vědomy toho, že mluví jako ti poslední chlíváci...

Jindy jsem si zašel do kasina zahrát ruletu, bylo to odpoledne a tak jsem tam byl u stolu sám s ještě nějakou mladou dámou. Ta, když padlo číslo 13 vykřikla: "Tý vole, 13!" Znejistěl jsem nevěda, jestli to řekla krupiérovi nebo mně, ale ten nereagoval. Když potom padlo číslo 9, ona opět vykřikla: "Tý vole 9!", to už jsem nevydržel a zeptal se:"Promiňte, madam, to říkáte mně?"
Zakroutila hlavou: "Ne", s udiveným pohledem a já jenom dodal: "Já, že si tu připadám jako ve chlívě!" Dáma zmlkla a šeptala si to pak jen pro sebe: "Tý vole, pět!" atd... Tohle »Tý vole« musela prostě vyslovit při každém taženém čísle a určitě se nedovedla ani nijak jinak něčemu divit! Pro mne je to totání degenerace vyjadřovacích schopností inteligentního člověka, který to neumí a zřejmě ani nechce změnit...

Prosím, ať se mi zde nikdo nediví, že vůči ženám, které takto mluví a ani si to nechtějí odvyknout, nemohu být, ani při té své nejlepší vůli, galantním gentlemanem, líbat jim ručku, otevírat jim dveře, přidržet židli když si sedají a pomáhat jim do kabátu. Musel bych se napřed stát kreténským buranem, kterému tohle oslovení  "tý vole"  nevadí a naopak se mu to líbí? Možná, co já vím, že takový vůl to vnímá jako určitou (sexy) důvěrnost a tuto vlastnost,  já-podivín, ve své vlasti  -  opravdu nejsem schopen tolerovat!.. 

Ale já nejsem nějaký fanatický slušňák, který chce vychovávat nebo poučovat lidi, Já říkám jenom: tolerujme, prosím, když při nečekané a bolestivé nebo nešťastné náhodě někomu uletí "ošklivé slovo", ale  neomlouvejme oslovování "vole" při debatě s kterýmkoliv druhým člověkem!  Snažme se být slušnými Evropany a nebuďme burany z českých Blbákovic...