03 prosince 2014

Pánové, zadejte si dámy!

Taneční mistr René Kollert, ve svém stoprocentně sedícím smokingu, vystoupil na pódium, jednou rukou uchopil mikrofon a druhou si zkontroloval motýlka a ladným pohybem dolů se ujistil, že má zapnutý poklopec, a potom následoval povel: „Pánové, zadejte si dámy!“
Věděl jsem, že teď je zle, tady totiž končí všechna sranda a začíná katechismus. Proč jsem se jenom nechal ukecat několika spolužáky, že se přihlásíme do tanečních? Najednou mi bylo jasné, že se sem do této snobárny vůbec nehodím, už jen proto, že se svou plachostí ze sebe nevysoukám ani onu nesmyslně debilní otázku: „Smím prosit?“

 Ale čas vše změnil. Ze stydlivého puberťáka se během několika málo měsíců stal „lev salónů“ a já takzvaně dospěl. Spolužák Franta Vamberský se tehdy stal mým nedostižným vzorem, jednak to byl krasavec o němž si dívky špitaly, že vypadá jak Jean Marais a jednak je omračoval různými zkomolenými výrazy z francouzštiny, neboť o sobě tvrdil, že jeho děda je rozený Francouz, jejich původní jméno bylo Wambér a on sám je křtěný Francois. 
Do běžné řeči vsunoval výrazy jako silvuplé, parblé, mondijé či keskesé... Když jedna natěšená dívka po něm chtěla, aby jí řekl něco francouzsky, suverénně použil nápis z okénka ve vlaku, kde pod českým „Nevyklánějte se z oken“ stálo francouzsky „Ne pas se pencher en dehors!“ A dívka se rozplývala. Frantovi se samozřejmě podařilo sbalit tu největší krasavici z kurzu, o dva roky starší, Barboru Vinšovou a my ostatní jsme mu ji záviděli.

Čas oponou trhl a my jsem se s Frantou setkal až na třídním srazu padesát let po maturitě. Ze třiceti původních maturantů se nás sešlo jen devět, chorobám dosud vzdorujících jedinců a Franta Vamberský byl mezi nimi. Rozjelo se velké vzpomínání. Já jsem mu vyprávěl pro něj už dávno zapomenutou episodu, jak když byl v nemocnici se slepým střevem a nepřišel tancovat, Barbora Vinšová mi dala pro něj dopis a já, v roli jakéhosi postillon d’amour, mu ho musel doručit do nemocnice, jakož i jeho odpověď krásné Barborce do tanečních. 



„Kamaráde“, zvolal Franta, „teď ti ukážu něco, co zas ty nevíš“, načež vytáhl svoji šrajtofli a z ní vylovil starou, časem pomačkanou černobílou Barbořinu fotku, která byla právě v tom dopisu, co jsem mu tenkrát donesl. „Tahle fotka je historicky cenná, Míro, tu mi věnovala jako talisman, abych neprask‘ u matury a já jí od té doby nosím stále sebou. Nechal jsem si ji kolorovat na modro a nazval ji podle jednoho filmu s Oldřichem Novým „Dívka v modrém“. 

„Tedy, Franto, to je výkon, až na to, že jsi tu fotku za ty roky pěkně zmrvil...“
„Co, zmrvil? Opatruju si ji jako oko v hlavě, ale nezapomeň, že jsem byl taky na vojně a kamarádi mi ji ukradli, někdo ji propálil cigaretou a moje manželka mi ji po svatbě našla v peněžence a vyhodila do smetí! Naštěstí jsem ji ještě našel a zavčas vylovil z popelnice. Kamaráde, ta fotka má za sebou kus historie!“
„Nojo, Franto, copak fotka, ale co se stalo s tou Barborou?“
„Byla to šílená láska a trvala víc než dva roky, ale pak jsme se rozešli, tedy ona se rozešla se mnou. Zamilovala se do svého šéfa a pak už jsme se neviděli. Ještě mi poslala svatební oznámení, vzala si ňákýho doktora Ambrože a snad se odstěhovala z Prahy bůhví kam, protože jsme se už nikdy nikde, ani náhodně nepotkali“.
„A ty by sis ji býval vzal, kdyby ti ona nedala kopačky?“
„Nojo, určitě, Míro, na to vem jed! Vždyť já jsem ten rozchod s ní vobrečel! Tobě to můžu říct, mý ženě ne, ta na ni dodnes žárlí, jméno Barbora se nesmí u nás doma vyslovit!“
„Hmm, to byla skutečně láska jak trám, Franto, to je skoro na román.“
„Spíš na film! Barbora, podívej se na ten obličej, jak je krásná a ta fotka všimni si, že není jako zázrakem, ani škrábnutá na obličeji, moje božská Dívka v modrém!“
Viděl jsem, že je Franta i po těch letech zcela v transu a tak jsem rychle změnil téma hovoru, abychom se v tom nebabrali celý večer.

Asi o dva měsíce později, u mých dveří zazvonila naše paní pošťačka Slavíčková, držíc v ruce abnormálně velký formát dopisu: „Pane inženýre, prosím Vás, mohla bych tuto zásilku nechat u vás v úschově? Je to pro paní doktorku, ta ale momentálně není doma a tenhle formát se do její schránky nevejde. Nechala bych jí vzkaz, že je tento dopis u vás, ano?“
Samozřejmě jsem souhlasil a teprve potom jsem si přečetl vlastního jméno paní doktorky. Léta ji potkávám před domem i na schodech, paní doktorka je starší nemocná dáma a je zajímavá tím, že denně chodí na procházku s velikým psem, německým ovčákem a malou černou kočičkou, při čemž pes pobíhá volně a kočka je uvázána na dlouhém provázku. A teď čtu, že se paní doktorka jmenuje Barbora Ambrožová! Může to být jenom shoda jmen, ale přesto se jí zeptám. 
Večer když zazvonila u mých dveří, spustil jsem hned: „Promiňte, paní doktorko, můžete mi říct vaše rodné jméno?“
„Che“, usmála se, „proč se ptáte? Je to pro vás tak důležité? Byla jsem Bára Novotná.“
„Aha, tak to ne. Já jenom proto, že kdybyste se byla jmenovala Vinšová, tak bychom se znali z tanečních. Ale to byl jen takový můj nápad – éé – takže, tady máte tu vaši poštu.“
„Ale Vinšová jsem se jmenovala taky, v prvním manželství...“
„Vážně, tak to je skvělé, pojďte dál, o tom si musíme popovídat u sklenky dobrého vína!“



A pak jsme se dobru hodinu bavili o tanečních a hlavně o Frantovi. Naši debatu jsme zakončili tím, že jsem ji poprosil o půjčení její nejnovější fotky, načež v roli postillona d’amour (po padesáti letech), jsem se sešel s Frantou, tentokrát v kavárně Slavia. Když jsem mu tu fotku ukázal a vysvětlil, že to je skutečná Barbora, která shodou okolností bydlí v našem baráku, zůstal chvíli zamlklý a pak mi řekl vyčítavě: „Tys to všechno zpackal! Ty jsi zničil moji fixní ideu o věčné krasavici a co já mám teď s touhle babou společného? NIC!“
„Franto, člověče, vždyť nám už taky ta krása vopršela, jsme starý dědkové a naopak ona je stále ještě relativně krásná a půvabná lady, kam my dva se na ni hrabeme! Měli bychom být rádi, že se s námi chce vůbec ještě bavit! To‘s mě tedy nakrk!“ 
Odešel jsem ze Slavie dosti podrážděn a přemýšlel, co jí řeknu až se bude ptát na Frantu. Budu muset lhát a něco si vymýšlet. Jenže paní doktorku, ani pejska a kočičku jsem už nezastihl, byli prý u příbuzných na venkově. 
A potom se najednou dole na vývěsce u domovních dveří objevilo její parte. Asi o dva měsíce později mi zavolal Franta, že si to přece jen rozmyslel a jestli může ke mně přijet, popovídat si ve třech s Barborou. „Přijet klidně můžeš, ale popovídat si s Barborou to už nejde – leda tak někdy někde na věčnosti!“