Nejprve moje předsevzetí troskotalo na tom, že nemám trubku a ta stojí aspoň dva tisíce. Začal jsem vyjednávat s matkou. Otec, jako vždy, neměl žádný názor a tudíž nehrál roli. Diplomaticky jsem operoval tím, že když mi bylo devět let, chtěla máti, abych se učil na klavír, což mi sice šlo, ale pro jiné aktivity, jako čutání hadráku na louce, jsem to neměl rád. Když jsem se jednou dostavil k učitelce klavíru se špinavýma rukama od mičudy a otisky mých zpocených prstů se objevily na bílých klávesách, vyhodila mě tato nóbl dáma, abych si šel napřed domů umýt ruce a já se tím pádem rozhodl, že už tam přestanu chodit.
Navázal jsem na tuto událost ve svém usilovném projevu k matce: „Teď už je to sedm let, co jsem se přestal učit na klavír, jenže já bych se chtěl přece jen věnovat hudbě a začít znovu. Teď z toho totiž mám lepší rozum, než v devíti letech.
Navázal jsem na tuto událost ve svém usilovném projevu k matce: „Teď už je to sedm let, co jsem se přestal učit na klavír, jenže já bych se chtěl přece jen věnovat hudbě a začít znovu. Teď z toho totiž mám lepší rozum, než v devíti letech.
„Tak dobrá, Mirku“, řekla máti povolně, „až to bude finančně možné, pronajmu si domů malé pianino a můžeme se učit oba!“ S tímto řešením jsem nesouhlasil: "To ne, mě piáno nebaví, já bych chtěl hrát na trubku, jako Harry James“ trval jsem na svém. „Prosím tě, co je to za pitomost, na trubku a kdo je to ten Džems?“, divila se máti. No, dalo mi to práci ji přesvědčit a trvalo to dva roky, než jsem jako dárek za maturitu dostal krásnou stříbrnou trubku za čtyři tisíce, na splátky.
svůj vysněný jazzový orchestr, jenže jsem sehnal s bídou jednoho kytaristu, jednoho křídlovkáře a jednoho, co trochu brnkal na mandolínu. K tomu ještě přišel za námi na louku, kde jsme zkoušeli, jeden malej kluk, že by hrál s námi, dovede prý bubnovat na prádelní hrnec jako opravdickej bubeník.
Po roce se ukázalo, že na rozdíl od klavíru, který mi docela šel, pro trumpetu nemám ani talent ani správný nátisk. A tak jsem nakonec trubku prodal za dva tisíce a naučil se brnkat na kytaru, což bylo lehčí. Jednou jsem se stal dokonce na dva večery klavíristou proti své vůli, aniž bych na klavír uměl zahrát třeba „Šla Nanynka do zelí“.
Bylo to na horské boudě v Krkonoších, všichni chtěli zpívat a já jsem je měl doprovázet, jenže kytaru jsem sebou neměl. Někdo navrhl, abych je tedy doprovázel na klavír. Usedl jsem pod nátlakem ke klavíru a vědom si toho, že na kytaru bych zahrál skoro všechny lidové písně na tři akordy, našel jsem si na klavíru akordy C-dur, G7 a F-dur a už to jelo! Oni zpívali a já k tomu mastil tyto tři akordy a oni mne, asi vlivem alkoholu, všichni považovali za bezva klavíristu.
Když pak druhý den večer chtěli, abych jim zahrál Rhapsody in Blue nebo Bugatti step, nikdo mi nevěřil, že hrát neumím a nepodařilo se mi to nikomu vysvětlit, mysleli si, že jenom dělám fóry a že s mi chce spát. Nakonec za mnou přišel na pokoj vedoucí chaty, že mi to zaplatí, ale abych šel dolů zahrát, hosté si to prý moc přejí. Sešel jsem tedy dolu do restaurace a znovu jim vysvětlil, že hrát sice neumím, ale mohu jejich zpěv toliko doprovázet, jako včera jednotlivými akordy, jako na kytaru. Ozvalo se souhlasné mručení a výkřiky: „Tak už nekecej a hraj!“
Takže nakonec ze mne nebyl ani trumpetista Harry James, ani klavírista George Gershwin, ale jen nouzový kytaro-klavírista...
Žádné komentáře:
Okomentovat