09 září 2017

Pozdní známost

Seznámení šestašedesátiletého starého mládence Emila Poláčka se čtyřiašedesátiletou vdovou Majkou Frejovou  na inzerát,  což dopadlo k oboustrannému překvapení dobře. Oba totiž hledali  seznámení převážně z důvodů praktických a tedy víceméně rozumových než romantických. 
Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo, Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.

Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho ani fotbal, neužívá vůbec žádné drogy a je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem a nepijákem  jakéhokoliv alkoholu.

„Pro krindapána“, vydechla Majka, „a co všechno ještě ne– ?“
V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti, a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku. V tomto bodě spatřoval Emil značnou výhodu. že ušetří za činži.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná žena Mája neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by Sváťa neřekl“, nebo: „To by Sváťa dovedl opravit sám“, prostě, poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího muže, skvělého Svatopluka Freje. 
Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův "Obraz Doriana Graye".
Jednou Emilovi došla trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi Majko nakonec také řekneš při sexu, že i toto  vždycky Sváťa dělal líp, tak se ihned rozvedeme!“
„Ne, Emilku, to ti neřeknu, to bylo totiž jediné, co Sváťa dělal ještě hůř než ty...“
Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším také dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždy špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň.

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku s jednou žlutou řůží, prostřel božíhodový ubrus, talíře skleničky i příbory a podával hovězí polévku s nudlemi, dále hovězí pečeni Chateaubriand a jako zákusek rakvičky se šlehačkou.

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jak patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí řízky.“
Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým vzorem manžela, prosáklého skrz naskrz těmi nejlepšími vlastnostmi člověka.

Když si pak  Majka po večeři  odskočila  k sousedům na slovíčko u lahvinky bílého vína, zahleděl se Emil na Svatoplukův obraz a jal se s ním vážně rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, vždyť já se fakticky snažím být  té tvoji Majce vzorným manželem, avšak to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece mojí vinou, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli ji potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě ničit, Sváťo...!"
"Ty mlčíš?  Asi Ti je to všechno šumák!"
Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem, pokynul Emilovi rukou, a pravil hlasem záhrobním:  „Přede mnou byl Alois...“

08 září 2017

Rozhovor: Můj koloušku...

Toho dne seděl smutný Pavel na kamenném okraji Danina hrobu a šeptal: "Takže dnes je tomu, můj koloušku, přesně pětadvacet let co jsme se seznámili, na tvůj svátek Daniely, 9. září." Pavel si dokonce pamatoval, že to bylo ve čtvrtek a Dana měla na sobě lila blůzičku a bílé džíny. Bylo takové babí léto a on se stavil u Bartáků, na kus řeči. Bylo tam tenkrát celkem asi osm lidí, všechny je znal, ale ona tam byla toho dne poprvé a pro něj tedy zcela nová. Chodilo se k ním prakticky jak do hospody. Vždycky tam bylo o čem diskutovat, zpívalo se, hrály se různé hry a byla sranda. Padla mu hned do oka, ale on jí taky, protože když se večer hrálo na vraha a on si vytáhl lístek "vrah", věděl hned koho bude škrtit až se zhasne.

"Byla’s to ty, Dano. Ty’s měla, coby "oběť", vydat smrtelný chrapot, sotva se tě vrah dotkne. Ani nevím, jak jsi mě v té tmě poznala, ale zůstala’s němá. Místo škrcení jsme se začali líbat a využili tak tmy v náš prospěch. Horlivý "detektiv" marně čekal na výkřik, a když se nemohl dočkat, rozsvítil. Všichni zírali: vrah se zamiloval do své oběti! Když jsem se potom dozvěděl i tvoje příjmení Jelínková, začal jsem ti říkat "koloušku" a to nám vydrželo až do dnes, kdy tu sedím sám a slzím už druhým rokem na tvém hrobě. Tak pá, já zas někdy přijdu." Sedmdesátiletý skoro-mladík Pavel Hofmann si papírovým kapesníčkem osušil oči, vyleštil brýle, zvedl se pomalu a kráčel směrem k východu ze hřbitova.

„Vy jste asi musel mít vaši ženu moc rád“, ozvala se za ním jakási neznámá paní, která ho právě docházela.
„Promiňte, madam, jak jste to myslela?“, nechápal Pavel.
„Už jsem vás tady párkrát viděla, já tu mám taky kousek dál hrob. Tak trochu jsem vás pozorovala, nezlobte se, prosím“, řekla ta dáma omluvně a mile se usmála.
„Ne, ne, na to má každý právo se dívat kolem sebe, což já většinou bohužel nevyužívám“, Pavel mávl rukou.
„Já jsem pohřbila manžela teprve před rokem, a sice do hrobu. Žeh neuznávám, to se mi nelíbí, vám asi také ne, že ne“, stále ještě atraktivní paní si přihladila vlas na skráni a její tmavě hnědé oči si ho pátravě prohlížely.
„Proč ne? Když jsem mrtev, tak je mi všechno úplně jedno. Jestli budu zpopelněn, rozprášen po polích, anebo zahrabán do země. Za pár dní po mně stejně ani pes neštěkne“, řekl zcela rezignovaně Pavel.
„To je ale hodně cynický názor, pane. Člověk má přece právo na důstojný odchod z tohoto světa i na volbu formy toho odchodu. Já jsem ku příkladu věřící a já bych nechtěla být za žádnou cenu zpopelněna.“
„Ano, to já vám neberu. Pro mne zas je horší představa, že budu hnít někde pod zemí a červi se mi budou prohánět Eustachovou trubicí. Víte, moje žena měla podobný názor jako vy, proto si myslím – každému vyplnit to, co si přeje. Chápu, že ten, kdo si představuje jak jeho dušička vyletí do nebe a odtud se bude dívat dolů na svůj hrob, že si přeje krásný pomníček, kytice, věnce, smuteční hudbu a svíčky a to celé brimborium okolo“, řekl cynicky.
Paní zavrtěla hlavou: „Moje představa je taková: já věřím v Boha, na základě určitých důkazů, a tím i věřím, že existuje nesmrtelná lidská duše. Jak si to představujete vy po smrti? Jste snad notorickým materialistou?“
„Ne, to v žádném případě, ale já si myslím, že tak jak na svět přicházíme, nazí a bez pompy, že tak máme i odcházet. Jinak věřím na moudrý koloběh přírody...“
Došli k bráně, rozloučili se a paní dodala: „Tak zase někdy na shledanou, třeba tak asi za týden, co říkáte?“
Pavel si pomyslel: „Celej říčnej“, nahlas ale řekl: „Budu se jistě velmi těšit, madam, na shledanou!“ Kývl na pozdrav a zamířil ke svému autu.

 Když příště meditoval nad hrobem své Daniely, oslovila ho nečekaně tatáž dáma za jeho zády: „Dobrý den přeji, promiňte, že Vás ruším, jdu právě také ke hrobu...“
„Dobrý den“, vyhrkl překvapeně Pavel a nejdřív hledal slova pro únik, ale když na něj upřela své krásné hnědé oči, a on si všiml, že jí to dnes ještě více sluší, zareagoval v rozporu s tím, co si původně předsevzal: „Dovolte mi, madam, abych se vám představil. Jsem Pavel Hofmann.“ Podala mu ruku: „Těší mě, já jsem Klára Berounská. To máme dnes krásné podzimní počasí, že ano?“


Pavel si pomyslel, že paní Berounská plácá, co jí na jazyk přijde, jen aby řeč nestála. Ale její snaha udržet ho, aby se s ní bavil, se mu líbila. Lahodilo to jeho egu, že dosud atraktivní žena má o něj zájem, ať už z jakéhokoliv důvodu. To rozhodlo, že nenechá dámu v kožíšku trapně naběhnout proti zdi mlčení, to by byla přece od něj nezdvořilost. Kromě toho, že on sám si také rád popovídá s osobou která je mu sympatická...

Když se příště, tedy už potřetí náhodně potkali na hřbitově, řekl jí nesměle: „Paní Berounská, je podzim a my zároveň prožíváme podzim našeho života, smím vám říkat -é- paní Kláro? Bylo by škoda to krásné křestní jméno nepoužívat.“ 
Když si uvědomil co řekl, zaskočil tím sám sebe, ale už to bylo venku, už nemohl couvnout. „Ano, budu ráda, ale takhle se většinou oslovují kadeřnice, takže kdyby to šlo, tak raději bez toho slůvka paní.“
„Děkuji, Kláro, mně se to taky takhle líp říká, ale pochopitelně jsem si netroufl. Takže: vy jste Klára, no a já jsem Pavel, ano?“
Klára se rozesmála: „To je krásná shoda, jako bychom byli aspoň o třicet let omládli! Nemám ráda konvence, vždyť snad i penzisté a vdovy mají právo na kapku zábavy.“ Pavel si rovněž uvědomil tu radikální změnu ve svém chování k ní, ale ukonejšil sám sebe myšlenkou, že to zavinily ty její laní oči, které ho možná hypnotizují. Jinak se ovšem naprosto nic neděje, v jeho věku na něj takovéto ženské zbraně absolutně nepůsobí, je vůči nim zcela imunní.


Klára se ho zeptala, zda-li by jí mohl vysvětlit to, co minule jenom nakousl ohledně své víry v moudrý koloběh přírody, když mu řekla, že ona věří v Boha.
„Vždyť je to úplně jedno, koho si člověk představuje tam někde nad sebou nahoře, zda je to Bůh, či fyzikální zákon, nebo nějaké vlnění“, Pavel nevědomky zvýšil hlas, „je přece stejně nesmyslné představovat si Boha jako posvátnou krávu, nebo jako svatého dědečka, to je vedlejší. Já jsem také věřící, ovšem nevěřím na takzvanou nesmrtelnost lidských duší...“
„A proč ne?“ skočila mu do řeči Klára.
Pavel rozhodil ruce. „Všechno, co známe na tomhle světě se nějak narodí, vzniká, pak to omezenou dobu žije, tedy existuje a pak to zas odumírá a zaniká. Tedy i člověk. To je železný zákon koloběhu a ten se vztahuje na všechno živé i neživé v celém nekonečném vesmíru kolem nás.“
„Ale kdo řídí ten celý vesmír?“, zeptala se s šibalským úsměvem.
„Právě tento přírodní zákon koloběhu. On je úžasně chytrý, chytřejší nežli my smrtelníci a platí, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vy to nazýváte Bůh, já zákon koloběhu. Jak víte, všecko kolem nás pozůstává z atomů, a přesně tak jak se točí elektrony kolem atomového jádra, tak se i točí měsíce kolem planet a planety kolem sluncí. Prostě nekonečný koloběh je logickým základem celého vesmíru.“
 

„Takže vy, Pavle, nechodíte vůbec do kostela?“, zeptala se ho trochu překvapeně.
„Rituály, jako je klečení, bití se v prsa, modlení růžence, v tom si přece Bůh nelibuje. Není to stařík, který by se dětinsky radoval z toho, že Vás od dlouhého klečení bolí kolena. No a vrcholem všeho je jíst tělo a pít krev Pána našeho...To je přece evidentní kanibalismus!"
„Tak tohle jsem ještě nikdy neslyšela a cítím, že se s tím nemohu ztotožnit.“
„Vidíte, Klárko, a já jsem si jist, že my oba věříme v totéž, jenže vy v té tradiční formě, a já naproti tomu, v souladu s pokrokem současné vědy, ve formě o něco modernější.“
„Pavle, lidé se ale liší od celé ostatní přírody přece tím, že mají duši“, protestovala.


„Samozřejmě, že mají duši, já tomu říkám raději ducha, nebo lépe řečeno intelekt. Někdo více, někdo méně, někdo hodně málo, ale to přece není jenom výsadou lidí. I zvířata jsou velmi inteligentní. Ptáci, dokonce i hmyz. Vezměte si delfíny, psy, poštovní holuby nebo včely, ty jsou v lecčems inteligentnější než my. Proč se nad ně stále povyšujeme, proč?“
Klára si přejela jazykem své plné rty a rukou si upravila brýle. „Ale bible přece říká, že jenom my lidé máme duši a ta je nesmrtelná. To je alfa a omega víry.“
Pavla fascinovaly její dokonale pěstěné ruce, které asi nikdy nemusely pracovat manuálně. Co asi dělá? Násilím vrátil své myšlenky zpět k danému tématu.
„Právě tato nesmrtelnost, milá Klárko, je v rozporu se všemi přírodními zákony. Přece nemůže něco neustále přibývat každým zrozením nového života a nikdy neubývat. Kde se hromadí tato duševní energie od věků do věků a každou vteřinou exponenciálně narůstá? Kde je základní vesmírná rovnováha? Nehledě na to, že mě takové fádní nebe duší, bez psů, ptáků a motýlů vůbec neláká.“
„Vaše argumenty, Pavle, jsou sice asi logické, ale velmi pozemsky lidské. My nevíme proč to Bůh takhle zařídil...“


„Ale já, coby pozemšťan, to chci vědět, abych mohl věřit v lidi, věřit v krásu mezilidských vztahů, ve spřízněné duše, a dokonce i optimisticky věřit, že mezi námi dvěma třeba právě dnes přeskočila jiskra hlubokých sympatií.“
„Pavle, ano, jste mi sympatický, ale musím vám fair-play říci, že jakýkoliv bližší, nebo dokonce intimní vztah, pro mne nepřichází v úvahu nejen s vámi, ale se žádným mužem.“
„Pochopitelně, Kláro, měl jsem na mysli pouze diskusní jiskru. Je celá řada důvodů, proč se my dva nikdy nemůžeme intimně sblížit, to je mi naprosto jasné“, řekl důrazně.
„To jsem ráda, že i v tomhle si rozumíme, Pavle. Víte, já nejsem až tak moc výřečná. Od smrti manžela jsem prakticky s nikým nemluvila. Já normálně raději naslouchám a méně mluvím, ale budu ráda, když si občas takhle popovídáme. Vaše názory, i když se značně liší od mých, si ráda vyslechnu, jsou zajímavé až fascinující.“
„To je milý kompliment, Klárko, já jsem zase někdy až moc ubrebtaný a tak se už těším na další nekonečný rozhovor“, řekl s úsměvem.

Teprve až za tři týdny se znovu náhodně potkali na hřbitově. On ovšem netušil, že Klára této náhodě značně napomohla tím, že tam začala docházet každý druhý den, zatímco on tam chodil nepravidelně, podle toho jak se mu to hodilo a jak se mu právě chtělo.
Setkali se u brány, on byl již na odchodu, ona právě přicházela. „Dobrý den, Klárko, málem jste si mě ani nevšimla.“
„Jé, dobrý den, Pavle, vy už jste tu ale dlouho nebyl, že ne?“ Klára přinášela nové květiny a svíčky. „Počkáte na mne chviličku, jen co to dám na hrob? Chtěla bych se vás něco zeptat.“
„Bohužel spěchám na sraz, ale ptejte se.“
„Ach, to se nedá takhle v rychlosti to...já jsem si jen myslela, že bychom se nemuseli scházet -é- jenom na hřbitově, víte já...“
„Ano, Klárko, máte pravdu, taky mě to napadlo, zde je moje vizitka a až budete mít čas a chuť, zavolejte, půjdeme si sednout třeba někam do kavárny. Udělám si kdykoliv čas a budu se na vás moc těšit!“


Pavel se tak dostal do určitého dilematu: Klára se mu, jako žena, líbila, a navíc bylo zřejmé, že i ona má o něj zájem. Na druhou stranu si ale nechtěl zvykat na něco nového. Měl rád svoji samotu, a to, co mu chybělo, trocha ženské něhy, to ona již apriorně vyloučila. Byla citově vychladlá, ale jinak milá společnice pro filozofování nad šálkem kávy. Jednu výhodu ty schůzky s ní budou každopádně mít: bude nucen více dbát o svůj zevnějšek.


Toho dne právě seděl ve vaně, když zazvonil jeho telefon. Od jisté doby si brával vždycky telefon na dlouhé šňůře sebou do koupelny na dosah ruky, neboť se už snad stokrát přesvědčil, že prý existuje taková jakási mutace Archimédova zákona a sice: Tělo ponořené do vany způsobuje, že zazvoní telefon. Byla to Klárka: „Já vím, že bych měla, jako dáma, vyčkat delší dobu, jenže, Pavle, já si nepotrpím, na konvence, jsem emancipovaná.“
Pavel zahlaholil: „Klárko, věřte mi, že jsem rád, že voláte, já na vás přece, mimo hřbitova, žádné spojení nemám.“

Sešli se tehdy v kavárně Louvre a Klára mu navrhla: „Posledně jste mi řekl, že zavrhujete všechny rituály jako určitý druh barbarství, pojďme se dnes pro změnu bavit o krásných rituálech. Nevěříte, že by takové existovaly? Podívejte, blíží se Vánoce, říká vám to něco?“
„Vánoce se mi líbí, ale považuji je spíše za tradici a nostalgii, nežli za rituál. Víte, dříve jsem se na tu vůni Vánoc vždycky těšíval, s Danielou bylo o Vánocích všechno – tak nějak krásnější a snad i ten sníh byl bělejší...“
„A teď už se netěšíte?“
„Vy snad ano, Klárko?“, odpověděl otázkou.
„Ano, já se těším hlavně na Advent, a to prosím – i když vím, že mi zase bude smutno.“
Pavel si všiml, že se Kláře zamžily oči, a proto změnil tón: „To já se třeba zas těším, že někdy okolo Mikuláše bude tah třídní loterie, a že možná vyhraju. Mám už dokonce koupeno deset losů a říkám si: ‚náhoda je blbec‘, tak proč ne?“


„Vidíte, Pavle, vy také věříte, věříte, že vyhrajete, jinak byste asi zbytečně nevyhazoval peníze za nějaké losy. Mne osobně by takováto víra neuspokojovala. Peníze nejsou nic jiného než papírky, jsou to šidítka pro dospělé a se štěstím nemají prakticky vůbec nic společného.“
„Ano, já to vím, ale člověk si pomocí nich může splnit nějaká přání, dřív než zhasne.“
„A jaké přání máte, mohu to vědět, nebo je to tajné?“, zeptala se opatrně.
„No, kdybych náhodou vyhrál, koupil bych si přívěsnou ložnici ke svému autu a dokud to ještě zdraví dovolí, procestoval bych celou Skandinávii křížem krážem. Splnil bych si tak svůj dávný celoživotní sen.“


„Rozumím vám, severské země se mi taky úžasně líbí. Byla jsem tam bohužel jenom jednou, už před lety. Přála bych vám, abyste vyhrál, ale moje rada, kterou jistě odmítnete, je opět náboženská: zkuste se alespoň jednou pomodlit, poprosit třeba Pannu Marii, aby se za vás přimluvila. Ale pak nenadávejte na náboženství když nic nevyhrajete!“
„A už jsme zase v tom! Ono je to krásné a hlavně pohodlné věřit, že Pánbůh za mne všechno zařídí, jenom když se hezky pomodlím, že i Panna Maria se přimluví, ba i různí svatí za mne budou orodovat a navíc mám anděla strážného, který mi možná helfne. To jsou nesporné výhody, které bych chtěl mít – ovšem můj proklatý rozum se vzpouzí tomu uvěřit, protože to je naprosto nelogické! Je-li Bůh vševědoucí, jak všichni tvrdíte, tak ví co chci a nemusí ho nikdo přemlouvat.“


„Na to nesmíte jít s logikou, Pavle, musíte si prostě říci: ano, tak to je! Zapomeňte na logiku, ta je dobrá pro matematiku a exaktní vědy, ne však pro taje života a smrti.“
Pavel nadskočil na židli: „To je přesně to co mi vadí, potlačovat rozum, to mě dokáže přivést do varu!“ Chytil se hlavu a bezděčně zvýšil hlas: „Dogmaticky věřte tomu, co se vám k věření předkládá a vypněte si mozek! Zahoďte inteligenci, neboť, jak to krásně i v Písmu svatém stojí: Blahoslavení chudí duchem!“

Klára se zhluboka nadechla a polkla naprázdno: „Chcete tím snad říci, že všichni věřící, tedy i já, jsme chudí duchem? Jsem pro vás snad blbeček, který věří nějakým nesmyslům?“ Klára byla očividně dotčena jeho trochu podpásovým citátem z bible.

„Já nevím, Kláro, ale chcete-li se mnou diskutovat, nesmíte se urážet a vztahovat hned všechno na sebe. Zajímavost každé diskuse přece tkví v různosti a ve střetech názorů. Kdybychom si měli vzájemně jen přitakávat, ztratilo by to napětí a naše debata by zdegenerovala v sousedské tlachání domovnic.“
„Já jsem se snažila polemizovat s vašimi názory a ne jenom přitakávat, ale nikdy bych si nedovolila vás kvůli nim nějak zesměšňovat jen proto, že se liší od mých! Máte-li však dojem, že se tady zdegenerovaně tlachá, pak se ptám proč bychom se spolu vůbec měli o něčem bavit? Teď jste mne tedy opravdu zklamal, Pavle!“ Kláře zvlhly oči.
„Klárko“, řekl nervózně, „nepřekrucujte má slova, buďte fair!“


„Já nejsem fair?“ Klára vytáhla kapesníček z kabelky a osušila si slzy, „vy mne napadnete, protože se nedokážete oprostit od svých představ, že jsme jen hromadou atomů a později popelem v urně, a teď mi dokonce řeknete, že nejsem fair! Nebo snad, že jsem domovnice! Má to cenu marnit zde čas a nechat se urážet?“, zajíkla se Klára a z očí jí vytryskly slzy.

Pavel se k tomu ostře ohradil: „Připomínám jen, že jsem to nebyl já, kdo inicioval tuto schůzku. Pokud chcete zůstat uzavřena jiným názorům jako okna gotického kostela, pak prosím...“ Klára se prudce zvedla ze židle. „To mi stačí... Promiňte, - tím končím! Sbohem!“. Spěšně si přehodila plášť s kapucí přes hlavu a sveřepě vykročila ven do mrholivého deště.
 Pavel byl natolik překvapen a zmaten její výbušnou reakcí, že se nezmohl ani na pozdrav.


  Zaplatil, zvedl se a zamířil na hřbitov. Měl potřebu si v klidu popovídat s Danielou. Hluboce zamyšlen si ani neuvědomil, že přechází jízdní dráhu, když najednou zaslechl ostrý zvuk klaksonu a kvičení brzd...
Kláře trvalo několik dní, než došla k závěru, že její reakce byla opravdu trochu moc zkratová. Ohradit se mohla, ale přetrhnout debatu v půlce a uraženě odejít, to neměla. Nechtěla ztratit Pavlovo přátelství a začala chodit na hřbitov každý den, doufajíc, že ho tam potká. Zatelefonovat mu, jí připadalo moc ponižující, ale když ani po dvou týdnech ho nepotkala, zkusila přece zavolat. Leč Pavel doma nebyl. Zkusila to ráno, v poledne i večer a stále nic! Nakonec odhodila veškerou svoji hrdost a rozhodla se vyhledat ho doma. Vzala si jeho vizitku do kabelky a vyšla ven do husté chumelenice.


Bydlel na Vinohradech v krásném čtyřpatrovém činžáku ze třicátých let v blízkosti Vinohradského divadla. Měla štěstí, někdo právě vycházel z domu, takže proklouzla dovnitř. Procházela jednotlivá poschodí a četla si vizitky. Až ve třetím patře našla ty správné dveře. Dýchala zhluboka spíše rozrušením nežli vyšlapáním schodů. Zvonek hlasitě zadrnčel, ale překvapivě se otevřely dveře sousedního bytu.
„Pan Hofmann není doma“, oznámila jí kyprá žena v negližé a s natáčkami ve vlasech.
„A prosím vás, nevíte, kde je?“, vyhrkla Klára.
„To teda vim, ale kdo jste vy, že vás to zajmá?“
„Já jsem jeho příbuzná – sestřenice“, lhala nervózně Klára.


„No, to ste si vzpomněla brzy, von je chudák v nemocnici“, řekla Pavlova sousedka. Klára se pak ještě dozvěděla, že prý Pavla přejelo auto, a že ho odvezli do nemocnice na Karláku. Rozhodla se, že tam ihned zajde a všechno zjistí. Byla rozrušena a celou cestu na Karlovo náměstí se modlila: „Pane Bože, jenom ať to není nic vážného! On je přece dobrý člověk, jenom ať to není nic vážného...“
Z vrátnice ji poslali na ambulanci, odtud na chirurgii, odtud na intenzivní péči, a odtud konečně na pokoj číslo 211, kde ho našla v posteli s nohou a rukou v sádře.
„Klárko, to je hezké, že jste přišla“, zvolal nadšeně, „už se na mne nezlobíte?“
„Pavle“, Kláře vyhrkly slzy, „já jsem vás nejdřív hledala na hřbitově...“
„Utek’ jsem hrobníkovi z lopaty!“, smál se Pavel.
„Já vás nemohla nikde najít, ani ve vašem bytě, ani tady v těchto katakombách. Ale hlavně: řekněte mi jak se vám teď daří? Prý vás porazilo auto, muselo to být zlé, když jste byl dokonce na intenzivce.“


„Ne, Klárko, nic to nebylo, jen nějaké zlomeniny a ztráta vědomí, na Mikuláše prý půjdu domů. Na té intenzivní péči jsem nebyl já, ale tadyhle můj spoluvězeň a kolega-jmenovec, taky Hofmann, jenže Franta.“
Klára si oddychla a bez ostychu si přisedla k Pavlovi na postel, vzala jeho zdravou ruku do svých a zašeptala: „Moc se vám omlouvám, Pavle“, a jedna slzička ji ještě stékala po tváři.
„A za co, se omlouváte, Klárko?“
„Za všechno, že jsem byla tak strašně uražená, tak nemožná a taky, že jsem vám teď nic nedonesla. Víte, já jsem se sem hnala jako fúrie hned jakmile jsem zjistila od té vaší buclaté sousedky, co se vám stalo.“
„Já se vám taky omlouvám, teď vidím, že na tom něco je, a sice s tím andělem strážným. Bez něj by mě asi jen nametli na lopatu.“
Přiložila mu prst na rty: „Pst, to neříkejte.“


„Tak mě napadá, Klárko, zapálila jste už první svíčku na adventním věnci, tuto neděli?“
„A hele, vy se v tom nějak vyznáte“, uznala s obdivem Klára.
Zůstali spolu až dokud nepřišla sestřička oznámit, že čas návštěv vypršel. Když se loučili dal jí klíče od svého bytu a požádal ji, jestli by mu donesla těch deset losů, co má doma. Už pozítří vyjde tažební listina a on by to chtěl zkontrolovat.
„Beze všeho, Pavle, když máte ke mně takovou důvěru, ale co když ty drahocenné losy nenajdu, máte je dobře schované?“, smála se.
„Ne, jsou na ráně, na mém psacím stole v krabici od doutníků.“

Pozítří vyzvedla Klára nejprve tažební listinu a potom došla do Pavlova bytu pro losy. Zvědavost ji nedala a ona musela ihned namístě porovnat jejich čísla s tažební listinou - a nic! Chudáček Pavel nevyhrál ani tu nejubožejší poslední cenu. Váhala, zdali mu to má říci hned jak ho uvidí, nebo ho nechat v napětí, dokud sám nezjistí jak dopadl. Rozhodla se pro tu druhou možnost, ale dala si za úkol připravit si pro něj nějakou dobrou útěchu.


Když vstoupila do jeho pokoje, seděl Pavel na posteli a četl knihu. Zvedl oči, usmál se a řekl: „Nemusíte mi nic říkat, vidím vám to na očích, že jsem nevyhrál nic. Ale přesto přeji, dobrý den, Klárko!“
„Dobrý den, Pavle, vidím, že se neumím přetvařovat“, sedla si na okraj postele a předala mu tažební listinu a losy. Načež vytáhla z kabelky pár prospektů: „Pro každý případ jsem včera sehnala tyto podklady o různých přívěsech, říkala jsem si: Jen tak pro jistotu, co kdyby... 

Hele, ukažte mi, který by se vám líbil. Já se v tom nevyznám ani zbla, mně se zdají všechny ty přívěsy stejné.“
„A proč vás to tak zajímá, Klárko? Teď už na tom přece vůbec nezáleží.“
„Pavle, změnila jsem se, já se od určité doby zajímám o všechno to, co zajímá vás.“
„To je od vás milé. Takže, podívejte se, kdybych byl býval vyhrál fůru peněz, tak bych si byl býval vybral určitě tenhle, ale jelikož se tomu tak nestalo, tak je to celkem fuk a počkám si zas až na příští tah v červnu.“
„Pavle, promiňte, že odbočuji, kdy vás pustí domů?“
„Mohl bych jít už v pátek, jenže s tou sádrou bych byl nemožnej a na zdravotní sestřičku domů nemám ani nárok ani prachy. Ona by se sice paní Barvínková asi o mne postarala, ale já zde radši zůstanu, dokud mi ji nesundaj.“


„A kdo je to ta paní Barvínková?“ zeptala se Klára žárlivě.
„To je ta boubelka v negližé, co bydlí vedle mne.“
„Víte co, Pavle? Dávám vám tento návrh: Přijedu pro vás v pátek taxíkem a odvezu si vás k sobě domů a budu se o vás starat já, dokud nebudete úplně fit! Co byste se spoléhal na nějakou cizí ženskou“, řekla rezolutně.
Pavel se musel usmívat, když si uvědomil, že s tou ‚cizí ženskou’ z vedlejšího bytu se zná už asi dvacetkrát déle než s Klárou.
„Jste moc hodná, to byste pro mne skutečně udělala, Klárko?“
„A nevíte, proč bych vám to navrhovala, kdybych si to nepřála? Potřebujete zdravotní sestru – tak tady mě máte! Sice jen jako amatérku, ale zato zdarma!“
„Děkuji, Klárko, jste zlatá, ono se mi to v tomhle špitále už dost zajídá.“

Když si pak v pátek odpoledne Klára dovezla osádrovaného pacienta o dvou berlích domů, do své rodinné vilky v Zahradním městě, ukázala mu nejdříve svůj krásný adventní věnec: „Tu druhou, tu třetí a tu čtvrtou svíčku budeme zapalovat spolu, souhlasíte?“
„Už se těším, Klárko.“

Dovedla ho k oknu v obýváku. Bylo právě vidět zapadající slunce v zimních mracích nad řadou zasněžených boroviček v její zahradě. Poodhrnula záclonu ke straně a řekla: „Tak a teď se podívejte, co stojí tady dole na chodníčku pod oknem.“

Pavel přistoupil blíže k oknu a nechtěl věřit svým očím. Stál tam zbrusu nový přívěs k autu, přesně ten co si přál!
„To je dárek pro vás - od Ježíška“, Klára se sladce usmála a našpulila rty.
„Klárko, to je šílenství, já se vám přece nemohu nijak revanšovat za takový prezent, to není možné. Vždyť jsem nic nevyhrál!“ Pavel byl vyveden z míry.
„Pavle, můžete se mi revanšovat a já už dokonce vím jak“, Klára se zatvářila tajuplně.
„Jak, proboha“, Pavel zakroutil hlavou.
„Vzal byste mne sebou na tu cestu do Skandinávie? Byla bych šťastná a poslouchala bych vás na slovo, jako kapitána na lodi, to slibuji! Ale samozřejmě pokud byste chtěl jet sám, tak bych se nevnucovala, ten přívěs bych vám jen půjčila, takže jaképak revanšování?“
„Milá Klárko, udělala jste mi úžasnou neuvěřitelnou radost a budu opravdu šťasten když se mnou pojedete. Už se těším na ty naše takřka nekonečné rozhovory cestou tam i nazpět. 
Jediné, co si ovšem neumím vůbec představit, jak v té miniaturní přívěsové ložničce dodržíme naše tabu, tím myslím váš zákaz intimností?“
„Pavle, tak dobře, překročíme zatím první stupeň - tykání.“
„Ano, Klárko, ty! Ale teď následuje druhý stupeň - líbání.“
– – – 

„Pavle, ale s tím třetím stupněm... snad ještě počkáme“, šeptala Klára zadýchaně.
„Samozřejmě, Klárko, už jen kvůli tý zatracený sádře...“

https://youtu.be/AYhTBfxsCUU