30 června 2009

Kráska a brýle

Za mlada jsem často srovnával svůj všední život s filmovými příběhy, které se mi líbily a které bych rád prožíval sám. Bohužel však ty šťastné náhody, které mě tak fascinovaly, potkávaly vždy jen ony herce na plátně a nikoliv mne.
Když jsem na příklad jel někam vlakem, vybavila se mi už předem scénka z filmu, v níž sedí pohledný svobodný muž sám v kupé, když tu pojednou přistoupí krásná mladá žena s těžkým kufrem a on rytířsky vyskočí a vhodí její loďák, jako by to bylo pírko, do odkládací sítě. Pak se do sebe zamilují a skončí to happyendem.
To se mi však nikdy nepřihodilo. Naopak, do mého kupé přistupovali vždy jen tabákem načichlí staříci, upocené selky a hlučné rodinky s nevycválanými dětmi.
V kině nebo v divadle si nikdy nesedla na vedlejší sedadlo něžná kráska levandulová, jíž bych okouzlil nabídnutým nugátem, nýbrž kořalkou zavánějící dělák, nebo faldíčky oplývající buclatka se svým pokašlávajícím pantoflovým hrdinou.

Až jednou, když jsem se odpoledne vracel ze služební cesty zpět do Prahy, jsem měl štěstí. Spatřil jsem v jednom kupé sedět u okna samotnou dívku, čtoucí si v malé knížečce, patrně básně. To bylo terno! „Dobrý den, slečno, bylo by tady pro mne jedno místo volné?“, zeptal jsem se vlastně zbytečně, vzhledem k jinak prázdnému kupé.
„Ano“, špitla tiše a četla si dál.
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem navázat konverzaci dřív než přistoupí další lidé, kteří by pochopitelně byli pro mne rušivým elementem.
„Jedete také až do Prahy, slečno?“ Nic chytřejšího mne v tu chvíli nenapadlo.
„Ano“, špitla opět a pokračovala v četbě. Vtom vstoupila do kupé hubená vysoká žena, vypadající jako přísná jeptiška, posadila se vedle dívky a jak se mi jevilo, byla to asi její matka nebo tetinka, vracející se z toalety, jsouc provázena odérem laciné kolínské.
„Tak a je to v pytli“, pomyslel jsem si. Proklel jsem celý svět, neboť tato dívka splňovala všechna má kriteria krásné ženy. Měla nádherně husté blond vlasy a výrazné oči, kterým dokonce slušely její nevšední brýle. Plné rty ledvinkového tvaru, hladká čistá pleť, vyzývavé poprsí, oblá kolínka a štíhlá lýtka se absolutně nedala přehlédnout. Když jsem si pak všiml při obracení stránek, že i její ruce jsou perfektně pěstěné – byl jsem jako v transu. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom se seznámili. Vlak ujížděl, čas pracoval proti mně, a mne nic nenapadalo. Matka poklimbávala a dcera si stále četla. Asi po půl hodině pošeptala matka dceři cosi do ucha a jala se hrabat v kabelce. Vytáhla nějaké léky a vstala se slovy:
„Klárko, já si dojdu do jídelního vozu zapít tabletky, tak to tady pohlídej“, a vrhla na mne přísný zničující pohled, „za chvilku jsem zpátky.“
„Ano, teto“, řekla dívka opět úsporně a kývla hlavou. Napadlo mně: „Kocajdank, že ta tetka není její matkou, to by byla tchýně k pohledání!“ Analyzoval jsem své poznatky o dívce sedící proti mně: „Jmenuje se Klára, je nádherná a bydlí v Praze. Právě mám možná jedinou šanci, v příštích několika minutách, získat na ni spojení.“ Přál jsem si úpěnlivě, aby jídelní vůz byl hodně daleko vepředu.
„Slečno, promiňte, mohu se vás něco zeptat?“
„Ano“, řekla opět stručně a chtěla pokračovat v četbě, jenže pak se to stalo. Pro mne šťastná náhoda znemožnila její další čtení. Když si totiž chtěla poupravit brýle, vypadl jí do klína malý šroubeček a po něm i levé sklíčko. Dívka zůstala trochu bezradně hledět na toto "neštěstí" a já místo siláckého zvedání kufru se nabídl tuto malou závadu ihned odstranit.
„Podívejte se, slečno, to sklíčko dáme takhle do žlábku v rámečku a zde tímto maličkým šroubkem obě půlky rámečku opět spojíme, ale jelikož nemám u sebe patřičný šroubováček, podržím to takhle u sebe a vy, vaším lasturovým nehýtkem, se pokuste jej nějak zašroubovat. Vidíte tady ten šlic, do toho strčte nehtík, nejvhodnější bude asi ten na ukazováčku, tak a teď točte. Ne tak, prosím, na druhou stranu“, brebtal jsem jak o závod, doufaje, že se i ona trochu rozhovoří. Mlčenlivá dívka mě vzorně poslechla, dobrá věc se podařila a ona konečně řekla první větu rozvitou: „Vy moc laskávy, ja djekuji vam…“ Pochopil jsem, že ta žena je cizinka, ale ani oka mrknutím jsem nedal najevo, že jsem to postřehl.
„Tak a teď vám je opatrně nasadím.“ Vyslovoval jsem pomalu a zřetelně, aby mi dobře rozuměla. Právě jsem se jí chtěl zeptat na adresu, když se opět objevila její ctihodná průvodkyně, která ještě skrze dveře zahlédla zakončení naší úspěšné spolupráce na brýlích.
Dveře kupé se prudce rozlítly: „Co se to tu děje, Kláro?“
„Nyc, ten pan mi bryle reparoval“, vysvětlila dívka hrdě. Vyskočil jsem jako zajíček ze své jamky a představil se oběma ženám. „Úplně zbytečně se namáháte, mladý muži, my se zásadně s nikým neseznamujeme, ani ve vlaku, ani někde na ulici!“ Hlas té matróny zněl suše jako práskání bičem.
„Tak to neržikej, teto! Ja tomu panovi djekuju“, okřikla ji Klárka.
„Promiňte, nechtěl jsem se vnucovat“, řekl jsem rychle.
Teta mě zcela zaignorovala a obrátila se ke Kláře: „Ty nevíš co se patří! Brýle dáme do opravy optikovi a ten je spraví odborně, to není laciná věc pro nějaké pokusy!“
Začal jsem chápat, proč je Klárka taková málomluvná. Češtině sice pasivně rozumí, ale aktivně ji moc neovládá a asi se též ostýchá. Zato tetinka má vyřídilku až moc dobrou. Dále jsem si vydedukoval, že Klárka asi žila od dětství v Dánsku, na jednom z kufrů byla nálepka Kopenhagen. Během další jízdy se naše pohledy několikrát zkřížily, ale ona vždy ihned cudně sklopila zrak.
Vlak vjel do stanice a naše kupé se zaplnilo do posledního místečka. Věděl jsem, že teď už se mi nenaskytne příležitost promluvit s Klárkou, ale boj jsem nevzdával. Vymyslel jsem si plán, co udělám v Praze. Tuto metodu jsem už jednou použil. I když tenkrát žalostně selhala, řekl jsem si, že dnes to musí vyjít! Půjdu za nimi nenápadně z nádraží až k jejich domu, čímž získám adresu. Musím jít sice ještě do práce, šéf na mne čeká, ale řeknu mu, že vlak měl děsné zpoždění. Zítra jí pak napíši psaníčko a dám jí spojení na sebe, adresu i telefon.
Na Hlavním nádraží v Praze jsem za nimi kráčel mezi ostatními cestujícími v odstupu několika metrů tak, abych je ani na okamžik neztratil z očí. Brzy se však můj detektivní plán totálně zhroutil. Stalo se něco, co mě vůbec ve snu nenapadlo, totiž, že ty dvě ženy nebydlí v Praze, ale jenom zde přestupují na jiný rychlík na směr Olomouc!
Zůstal jsem zamyšleně stát: „Mám za nimi nastoupit do vlaku a mám jet bůhví kam do neznáma a bez jízdenky? Co řeknu v práci? Ne, to nejde, budu rozumný a vzdám to. Vždyť je to šílenství… jenže tak krásnou dívku už nikdy v životě nepotkám. Takhle blbě to ve filmu nikdy nedopadlo!“ Stál jsem na peronu jako Hamlet – tragéd nerozhodnosti.
Vtom se otevřelo jedno okno a v něm se objevila Klárka, která patrně pozorovala mé váhání. Neřekla nic. Držela si jen prst na rtech, načež vyhodila svou malou knížečku básní z okna ven. Nato se ozvalo zapískání, okno se zavřelo a vlak se začal pozvolna rozjíždět. Vrhl jsem se takřka šipkou po knížce a zajásal, když na vnitřní straně desky bylo nouzově tužkou na řasy napsáno: CLARA OLSEN OLOMOC NERUDOWA 3.
„Sláva, dánsky sice neumím, ale ona rozumí česky a zřejmě i německy, protože ta knížka nebyly básně, ale německo-česká konverzace. Hlavní ovšem je to, že mi dala najevo, že má zájem, takže svůj plán s dopisem přece provedu!“ Navíc jsem jako záložku v knize našel zastrčenou vizitku Klárky s adresou v Kopenhagenu.

V příštích dnech jsem měl hlavu plnou otazníků. Co dělá ta Dánka v Olomouci? Je tu jen na dovolené, nebo zde zůstane trvale? Je vdaná? Asi ne. O čem bych jí měl psát? Jaký mám uvést důvod dopisu? Vyprávěl jsem tuto epizodu svému nejlepšímu kamarádovi Vlastimilovi a požádal ho o radu, jak bych měl zdůvodnit své psaníčko: „Podívej, Vlasto, já o té dívce nevím vůbec nic, takže co si mám vymyslet, aby to nebyl trapas a aby ji to zaujalo?“
„To je jednoduchý jak facka, napiš jí pravdu“, promluvil génius.
„Fajn, to je ono! Pravdu! – Napíšu jí prostě pravdu, že ji zbožňuju!“

Během dvou dní jsem sesmolil osmistránkový dopis, načež jsem jej roztrhal a napsal růžový stručný, mající pouze dvě stránky. Vyškrtal jsem všechny tuctové fráze, snažil jsem se být vtipný a pozval jsem ji do Prahy, že jí ukážu "pražské podsvětí".
Asi za týden jsem obdržel modrou úřední obálku s dopisem psaným strojem. Již samo oslovení PANE!!! se třemi vykřičníky nevěstilo nic příjemného. Z dalšího textu jsem vyrozuměl, že pisatelem je Klárčin strýc, jemuž se prý, "šťastnou náhodou" podařilo zadržet můj dopis jeho nezletilé neteři Kláře a zabránit tak pochybnému pozvání do Prahy, od zřejmě nebezpečného zhýralce! Prý, pokud bych jí napsal ještě jeden dopis, předá ihned celou věc mravnostní policii, neboť Klára dosud není plnoletá a on za ní zodpovídá!
Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Klárka rozhodně nevypadala jako dítě, já jsem ji odhadoval tak asi na dvacet, ale i kdyby ji dosud nebylo osmnáct a ten strýc měl s tou plnoletostí pravdu, tak přece "pod zákonem", to jest do šestnácti let, ona určitě není. Nehledě na to, že jsem poznámku o pražském podsvětí dal do uvozovek a myslel to jako dobrý vtip. Co mám teď dělat? Strýc s bujnou fantazií a sucharská teta jsou ideální tandem, který by mohl, nejenom mně, ale i jí nějak nepříjemně zkomplikovat život s vyšetřováním na policii, a tak jsem se raději odmlčel...

Naštěstí pro mne se neodmlčela ona, ale poslala mi telegram: „Prosim zavolate, nedele telefon 585310705 v 9:00 hodin. Clara.“
„Ovšem, že tě zavolám, milá Klárko“, zajásal jsem, „jsi skvělá!“
Když jsem pak v tu neděli, nervózně se chvějící rukou, vytočil ono magické číslo, uslyšel jsem opět její sametový hlásek: „Halo, zde je Clara.“
„Tady je ten pražský zhýralec, Klárko, jsem moc rád, že vás opět slyším. Četla jste můj dopis? Dal vám ho strýc aspoň přečíst?“
„Ano, četla…ja se velice omluvim…strýc i teta ne dobrý…ony moc… jak se to žiká…“
„Klárko, mám k vám přijet do Olomouce a všechno s vámi prohovořit ústně a promluvit si s vašimi příbuznými?“
„Ne, to neny nutne…ja jim ujedu!“ Znělo to velice rozhodně.
„Ale kam byste ujela, Klárko, máte tu ještě jiné příbuzné?“
„Ja budu přijet do Praha…zítra v deset-čicet… ja tam budu zase pšesedat do expres a budu jet domu…ony mnje nelibi, chtej jenom me penyze. Ja jim ujedu, ja jim ujedu!“
Viděl jsem, že je zle, ale chtěl jsem jí za každou cenu rozmluvit unáhlený odjezd do Dánska. To bychom se už nikdy nesetkali.
„Klárko, musíme si spolu napřed promluvit, nejezděte ještě zítra domů. Nebo čeká snad na vás někdo v Kopenhagenu?“
„Ne, ja –é– orphelin…“
„Aha, vy jste sirotek. A můžete mi říct něco o vašich rodičích?“
„Mami byla Češka…umžela když já mjela deset let. Papa byl Däne…ale on umžel ted nedavno v maju.“
„A mohu vědět kolik je vám let?“, pokračoval jsem ve výslechu.
„Ja budu v september osmnast…teta chce honem,...to...než já budu stará osmnast, moje testament od moje rodyče, to… –é– ja nevim to žíct…“, Klárka se zajíkla.
„To nevadí, Klárko, setkáme se zítra na hlavním nádraží v Praze, všechno si vysvětlíme a já se o vás postarám a všechno zařídím, to vám slibuji, nebojte se!“
„Ja budu hodynu čekat na expres do Hamburg, šecko vam povim!“
Byl jsem nadšen a začal jsem blábolit, jak jsem rád, že mi zavolala, že je moc krásná, že jsem se do ní zamiloval a bůhví co všechno jsem jí ještě napovídal, dokud mě nepřerušila:
„Musime končit, ony už pšidou od kostela…ja vas rada…čau, čau!“
Připadal jsem si jako ve snu: „Tak zítra na shledanou, Klárko, v 10:30, budu se moc těšit, všecko dobře dopadne!“
Jenže toho dne 17.7. nedopadlo nic dobře. U Ludmily se stala bouračka a má tramvaj tam zůstala viset. Bylo dvacet minut po desáté, nechtěl jsem ztratit ani vteřinu času, vyskočil jsem z tramvaje a jako střela se řítil směrem k nádraží. Cestou jsem si sumíroval v hlavě, že ji přemluvím, aby zůstala u nás v Praze. S mými rodiči už to nějak sfouknu. Navrhnu jí, že se na její narozeniny vezmeme. Tím se definitivně zbaví závislosti na svých nemožných příbuzných v Olomouci. V Kodani stejně nikoho nemá a češtinu ji doučím sám. Osud to ale všechno určil jinak.


Přesně v 10:30, když jsem udýchán dorazil na nástupiště, spatřil jsem už jen v dálce mizející poslední vagon rychlíku. Zjistil jsem ke své hrůze, že jsme si špatně rozuměli. Její vlak od Olomouce přijel už o půl desáté, ale v 10:30 odjížděl mezinárodní expres do Hamburgu! Klárka byla pryč a já byl zoufalý. Prohledal jsem úplně celé nádraží, zda-li přece jen někde nečeká, leč marně.
Do Dánska za ní jet nemohu, v životě nedostanu od komunistů ani pas, ani výjezdní doložku do kapitalistických států!
Konejšil jsem se, že se jí třeba nepodařilo uniknout tetě a strýci v Olomouci, ale i tato chabá naděje zhasla, když mi příští den Klárka zatelefonovala z Kodaně: „Já čekala hodynu… na vás marnje“ vzlykala „vy ste mnje moc sklamal! Au revoir!“ Ve sluchátku to klaplo, nedala mi šanci k vysvětlení. Neměl jsem na ni telefon, ale zato dánskou adresu. Jediná možnost byla napsat jí dopis do Dánska a všechno jí vysvětlit, což jsem také udělal. Ovšem Klárka mi neodpověděla ani za rok, ani nikdy...

Tím se rozplynuly mé sny – ale život musel jít dál.

 O devatenáct let později jsem byl na dovolené v Norsku se svou už osmiletou dcerkou Nikol a při té příležitosti jsme se na zpáteční cestě stavili v Kodani, abychom mimo jiné navštívili i známý zábavní park "Tivoli".
Kartičku s adresou Klárky jsem měl stále pečlivě zastrčenou ve šrajtofli a tak jsem si řekl, že když už jsme v tom Kopenhagenu, proč bych se nepokusil tu adresu vyhledat. Je to sice devatenáct let, ale to mě právě ponoukalo, přesto, že to je šílenost.

Když jsme asi za hodinu vyšli ze zábavního parku, zeptal jsem se náhodného chodce na tu adresu. Ten to sice nevěděl, ale ukázal mi policejní stanici, kde se to mohu určitě dovědět. Měl jsem štěstí ta hledaná ulice byla blízko, za dvěma rohy. Konečně jsme stanuli před tím domem a já jsem vysvětlil mé dcerce, že tady bydlela jedna moc hezká a hodná slečna, které jsem tenkrát spravil brýle. Mezi zvonky jsem objevil jméno Clara, ale nikoliv Olsen nýbrž Starosta. "To je české jméno, to bude ona!", řekl jsem si a zazvonil. Trvalo to pro mne nekonečně dlouho, než se otevřely dveře.

Metr ode mne stála, v téměř nezměněné podobě, Klára! Moje nezapomenutelná kráska v brýlích! Také ona mě ihned poznala. Polkl jsem naprázdno: „Dobrý večer, Klárko“, řekl jsem zalknutě.
„Ano, to jsem já – a vy jste můj opravář brýlí“, řekla poněkud zadýchaně.
„To vaše "au revoir", na shledanou, se přece vyplnilo!“, řekl jsem tiše, „ovšem až o dvacet let později!“
„Jenom o devatenáct let později“, opravila mě a hluboce se nadechla, přemáhajíc své rozrušení.
„Žasnu, že to víte tak přesně“, řekl jsem zdánlivě klidně, ale srdce mi tlouklo až v krku.
„Bylo to 17.7. před devatenácti roky. Hledala jsem vás později různě, i teď na internetu.“
„Vždyť já vás taky, Já jsem vám poslal dopis s vysvětlením, ale bohužel, vy jste neodpověděla."

"Já jsem žádný dopis nedostala, jak je to možné?"
„Víte, Klárko, tehdy dopisy do ciziny procházely cenzurou, takže to nebyl div. Mezi námi se jednalo o nedorozumění, deset třicet a půl desáté, ale vaši knížku mám dodnes pečlivě schovanou... ale teď slyším, že vaše čeština je perfektní, jak je to možné?“
„Byla jsem dvanáct let provdána za jednoho Čecha“, řekla tiše a sklopila oči.
„Byla jste?“, zeptal jsem se s důrazem na minulý čas.
„Ano, jsem vdova…“, pokývala hlavou, "ale pojďte dál ať tady takhle nestojíme."

Změnil jsem téma a ukázal na Nikolku: „A tohle je, Klárko, moje princezna Nikol, jsem –é– rozvedený a žijeme takhle spolu, ale ne v Praze nýbrž v Německu.“
Obě se pozdravily a Klára dodala: „A tohle je zase můj malý princ Oliver, je mu šest let. Pojď sem, Olivere, tady si můžeš zdokonalit svou češtinu s kamarádkou Nikol.“
Teprve nyní jsem si všiml malého blonďáčka, stojícího za maminkou. 
Děti si podaly způsobně ruce a začaly si něco důležitého povídat. 
Klára se otočila ke mně, poupravila si dle svého zvyku brýle a řekla: „U těchto brýlí mi šroubek nevypadává. Ale jak jste mne vlastně našel?"
"V té vaší knížce byla tato malá záložka", řekl jsem hrdě a ukázal ji její vizitku.
Klára si mnula čelo: „Nezdá se mi to jen? Panebože, ať se teď neprobudím!“
„To se vám určitě nezdá, Klárko, ale já si myslím, že se to musí jít někam pořádně oslavit a zapít a ... ehm“, zakašlal jsem.
„A – co jste to chtěl ještě říct?“, zeptala se sugestivně.
„A pokračovat můžeme třeba přesně tam, kde jsme skončili před devatenácti lety.“
„Doufám, že tím nemyslíte Hlavní nádraží v Praze“, usmála se a kousla se do rtu.
„Ne, to opravdu ne, nenávidím od té doby všechny vlaky a nádraží!“
Zavrtěla nevěřícně hlavou: „A proč?“, zeptala se jakoby naivně a z jejích očí jsem vyčetl, že je teď právě tak šťastná jako já.
„Můj papá, jezdí všude jen autem“, vysvětlila za mne Nikol.
„Moje mami taky“, přisadil si Oliver.
„Tak, ale teď se půjde pěšky! A sice do té nejlepší restaurace, kterou znám tady v Kodani“, rozhodla bonvivánsky Klára.
„Mami, co je to kodani?“, zeptal se Oliver. Nikol ji předběhla: „Víš, tohle město je česky Kodaň, dánsky je to København a Kopenhagen je to německy a furt je to, to samý město.“
„Bravo, Nikol, máš jedničku ze zeměpisu“, pochválila ji Klára, načež si vzala kabát a lodičky, ustrojila bleskově Olivera a naznačila rukou směr pochodu. Popadli jsme se všichni za ruce a vyrazili do hvězdné tmy…


http://www.youtube.com/watch?v=DtZKwp6cjd4

06 června 2009

Černá Bára a Bílá Xantypa

Viktor vyšel ze soudní budovy po právě vyhraném rozvodu z viny manželky a zhluboka si oddechl. Byly to zlé dva roky, se ženou Bárou Černou a tak se teď ve tři odpoledne rozhodl, že nakoupí pár lahví sektu a zajede si do práce to oslavit se svými kolegy, aniž by tušil, že ho čekají nesnáze, pro změnu s "Bílou Xantypou." Obě dvě tyto dámy, jak černou tak bílou, Viktor snášel velice špatně... 

„Takže lidi, už jsem zase svobodný a šťastně rozvedený homo sapiens, dříve ženáč!“  To bylo radosti na Starém bělidle!  
Všichni jeho spolupracovníci věděli, že měl doma skutečné peklo manželské, takže ho přivítali s hurónským nadšením, věděli totiž, že dnes tu bude určitě vládnout dobrá nálada. „Přátelé, dávám do placu tři lahve Bohemia, jeden Fernet, keksy, mandličky, chipsy a dále zakazuji pro zbytek dnešního dne pracovat a pánové mi mohou začít gratulovat a dámy mě mohou dokonce i líbat!“
První se mu kolem krku vrhla jeho kreslička Kája Linková a pak už si dodaly kuráž i další kolegyně, pánové ho plácali po ramenou a někteří mu tak trochu záviděli jeho nově nabytou svobodu. Někdo pustil rádio, stoly se odtlačily ke zdím, čímž vznikl improvizovaný parket a zábava s tancem se rozjela...

„Co je to tu probůh za karneval v Rio a k tomu ještě v pracovní době?“ Personální šéfová Vonostránská, zvaná pro svou super-platinovou hřívu vlasů "Bílá Xantypa", stála ve dveřích jako bůh pomsty a z očí jí sršely blesky: „Ten váš kravál je slyšet až na schodišti, zbláznili jste se všichni včetně vašeho vedoucího? Kdopak to asi povolil, inženýre Hermane?“
„Máte na mysli ten karneval nebo ten kravál?“, zeptal se Viktor nevinným hlasem.
„Obojí – a vy jako vedoucí oddělení za to zodpovídáte!“, vyprskla vztekle a málem ho propíchla svým pěstěným ukazováčkem, „a na prémie můžete zapomenout!“
„Paní Vonostránská“, řekl Viktor klidným hlasem, „my něco oslavujeme a tu hodinku do konce pracovní doby napracujeme po přesčasech ještě během tohoto týdne, souhlasíte s tím?“
„Paní inženýrko“, připojila se Kája prosebně, „on totiž pan inženýr Herman se právě dnes šťastně rozvedl, tak jsme to chtěli trochu oslavit, nezlobte se...“
„Podívejte se, Linková, o tom se já s vámi nehodlám bavit“, podívala se na hodinky a otočila se na Viktora: „Pane Hermane, za půl hodiny, tedy přesně ve čtyři, přijďte do mé kanceláře!“
Takto brutálně přerušená zábava vyvolala po jejím odchodu značně nelibé poznámky k její osobě. Denisa Vonostránská byla pro svou aroganci neoblíbenou šéficí, o které se říkalo, že je to, přes mrtvoly kráčející kariérní typ lesbické ženy. Viktor musel na její obranu něco říct, aby uklidnil panující rozhořčení: „Ticho, prosím, lidi uznejte, že jsme to akusticky trochu přehnali, takže Xantypa, byla nucena nějak zasáhnout. Já tam pak zajdu nahoru, nějak to vyžehlím a ty prémie se pokusím zachránit. Teď ale prosím, pokračujme v zábavě opravdu trochu tišeji.“

„Posaďte se pane –éé– inženýre“, vybídla Viktora jeho představená, když se dostavil do její svatyně. Zapálila si cigaretu: „Nebo vlastně ne, postavte se prosím, pojďte sem, takhle vedle mne, tak, děkuji, fajn, teď si zas můžete jít sednout“, zakončila své podivné "befély" šéfová. Viktor bez hlesu udělal to, co chtěla, načež poznamenal mírně ironicky: „Doufám, že jste snad kvůli této rozcvičce mě sem nepozvala, paní Vonostránská?“
„Ne i ano“, odpověděla záhadně a její tmavohnědé oči, které tak kontrastovaly s jejími platinovými vlasy, si ho zkoumavě prohlížely jako u vojenského odvodu. Viktor to dlouho nevydržel: „Paní Vonostránská, já uznávám, že jsem udělal chybu. Teď mne tedy z titulu své funkce setřete, ať už to máme za sebou, a já zas půjdu, mám dnes vlastně ještě dovolenou.“
"Na ten kravál zapomeňme, mám s vámi jiné plány, pokud ovšem budete souhlasit. Slibte mi, že náš dnešní rozhovor zůstane jenom mezi námi, jedná se totiž o mou čistě soukromou záležitost“, řekla šéfka tentokrát příjemným hlasem. 
 „Je mi třicet osm, jsem jako vy rozvedená, jenže už sedm let a proto si tady každý myslí, že jsem nerudná stará panna, lesbička, Bílá Xantypa a bůhví co ještě. Ale teď k meritu věci: potřebovala bych někoho, zdůrazňuji pouze na jeden jediný den, kdo by sehrál roli mého manžela, korektně, bez jakýchkoliv intimností, takže jsem si k tomu vybrala právě vás!“
„To je velice zajímavý projekt“, pokyvoval hlavou Viktor, „ale proč právě mne?“
„Mám k tomu několik důvodů: jste volný, vypadáte dobře, jste vyšší než já v podpatcích a znám aspoň částečně váš charakter. Takových mužů v mém okolí není skutečně mnoho, takže jestli jste ochoten mi pomoci, seznámím vás s jednotlivými detaily vaší budoucí role.“

„Dobře, když zůstanou prémie, vrhnu se do toho po hlavě a navíc, být vaším fiktivním manželem, mi zní zajímavě“, usmál se lišácky Viktor.
Denisa mu pak vylíčila svůj problém: Její ex-manžel Jan Bělík, nyní již sedm let žijící jako John R. Bell v USA, kde údajně měl udělat obrovskou kariéru, si mermomocí přeje, aby ona za ním přiletěla do Ameriky a aby se znovu vzali. Má prý možnost ji uvést do nejvyšší společnosti, mezi high society, to jest takzvaná horní smetánka amerických dam a vůbec snobů a udělat tak ještě větší kariéru než dosud.  Kámen úrazu je v tom, že ona o to za žádnou cenu nestojí, je ráda, že se ho zbavila.
Denisa si prohrábla své dlouhé vlasy a pokračovala: „On tam na úřadech zamlčel, že je rozvedený, škodí to prý kariéře a proto také má dosud ve své kanceláři mé fotky z doby, kdy jsem ještě dělala manekýnku. Abych už měla od něj konečně pokoj, tak jsem si vymyslela, že jsem znovu vdaná, jenže tentokrát opravdu šťastně. Reagoval zle, že mi to nevěří, myslí si, že lžu a že teď patnáctého se pro mne staví v Praze, cestou do Athén!“

Viktor zakroutil hlavou: „To skutečně nechápu, proč takový prachař potřebuje být, z nepochopitelných důvodů ženatý, proč si nevezme nějakou jinou ženskou, proč chce mermomocí právě vás, která o něj nestojíte?“
„I když se vám to zdá nepochopitelné", řekla odměřeně, "asi se mu líbím a má mne dosud rád“, řekla dotčeným hlasem. „A navíc musí všem tvrdit, že jeho žena se ze zdravotních důvodů rekreuje a léčí po různých lázních převážně v Evropě.“
„Omlouvám se“, řekl, „ale dnes je čtrnáctého a tedy ten váš ex- přiletí už zítra!“
„Ano, poslal mi e-mail, že na mne bude čekat v hale hotelu Excelsior zítra večer v osm hodin. Když se tam objevím a dokážu mu, že jsem doopravdy vdaná, poletí hned příští den na jednání do Athén a přestane se o mne ucházet. Když se tam nedostavím, bude mu jasné, že jsem lhala, a že vdaná nejsem. V tom případě bude prý nucen, použít donucovacího prostředku...tím má na mysli mé nahé fotky z doby modelingu, kterýma mě chce tady -  u firmy -  zkompromitovat...“ přiznala váhavě Denisa.

„Začíná to být napínavé“, usmál se Viktor, „ale jak ho chcete přesvědčit, že jsme manželé, když nemáme oddací list, ani prsteny a tak vůbec, aby na to skočil?“
„To zvládnu, mám to už promyšlené. Ukažte, jak máte silný prsteník?“, řekla Denisa a omotala mu kolem prstu připravenou šňůrku. Načež se rozloučili a Viktor se vrátil ke svým dosud slavícím ovečkám, aby jim zvěstoval, že je vše vyžehleno a prémie jsou zachráněny. Jak to zvládl si ovšem ponechal pro sebe. 

Druhý den zavolala Denisa Viktorovi, aby k ní přišel do kanceláře. Předala mu zlatý snubní prstýnek, na němž bylo zevnitř vyryto DENISA, aby si ho vyzkoušel a rovněž mu dala seznam důležitých bodů pro rozhovor s Bellem. Denisin prstýnek měl uvnitř vyryto VIKTOR a když si je nasadili, vypadalo to opravdu vznešeně.

„Tedy, to vás muselo stát majlant, já si představoval takové ty pouťové kroužky.“
„Tato investice mi nevadí, třeba je pak nechám přetavit, nakonec zlato je zlato, hlavně když se mi povede odradit Bělíka od jeho fixní ideje, že si ho musím znovu vzít.“

 Večer před osmou se stavil Viktor taxíkem pro Denisu u ní doma, aby tak přijeli do Excelsioru společně. Zastihl ji právě v negližé, což mu přišlo jako rafinovaně úmyslné, ale Denisa to přešla poznámkou, "Dnes nic nestíhám, ale už jsem skoro hotová. Pro tento večer si musíme výjimečně, tykat“, řekla důrazně a Viktor si jen v duchu pomyslel, jaká škoda, jestli je tato baba skutečně lesbická. 
Pět minut po osmé společně vstoupili do hotelové haly a uniformovaný sluha je uvedl do malého salonku, kde již seděl s doutníkem mezi zuby, sám velký, leč postavou malý, John R. Bell.
Po rituálu představovacím přešel Mr.Bell ihned do útoku. Jeho čeština už nesla známky pobytu v USA: „Pan é-é Herman, moch byste si zatím dát něco u baru, OK, já potřebuju tady s Denís cosi diskutovat mezi dvěmi očima, OK?“
„Myslíte patrně mezi čtyřma očima!“ Viktor se otočil k Denise: „Mám odejít?“
„Ne, to je nesmysl“, Denisa se otočila na Bella, „my s Viktorem nemáme mezi sebou vůbec žádné tajnosti, chci, aby byl u našeho rozhovoru přítomen.“
„Ale já zas, nevím, jesli je to tvůj manžel, nebo jenom ňájakej známej“, namítl Bell.
„S tím jsem počítala, že budeš chtít vidět nějaké důkazy a vzala jsem sebou i oddací list“, a vytáhla jej z kabelky, „a tady si vše důkladně zkontroluj i třeba naše snubní prsteny s vyrytými jmény. Stačí ti to konečně jako důkaz, nebo mám dovléct i našeho oddávajícího úředníka, abych už měla konečně od tebe pokoj?“, řekla ironicky. 
„A pokud máte pochybnosti o tom, jestli já jsem opravdu Herman“, doplnil Denisu Viktor, „tak tady je můj průkaz, prosím“ a hodil na stolek svou občanku.
V tom okamžiku nemohl ještě tušit, že tím udělal taktickou chybu. Chtěl jenom rozptýlit Bellovu pozornost od oddacího listu, o kterém věděl, že ho Denisa nějak zfalšovala. Bell se naštěstí spíše zaměřil na jeho občanku a pečlivě ji prostudoval, načež řekl: „Takže Denís si nechala svý svobodný méno, ale jinak vy bydlíte spolu pod touto adresou, OK?“
„Ano, přesně tak“, souhlasila rychle Denisa. Byla ráda, že mu nemusí říct svoji soukromou adresu, Bell totiž znal pouze její adresu do práce.
„Hmm“, zamručel Bell, „takže vám nabízim byznys: každýmu jeden milion korun, když se honem rozvedete, děti nejsou – no problem...“

Denisa vyskočila ze židle jako uštknutá: „Viktore, jdeme domů, ten člověk má fixní ideu, že si ho musím vzít. Rozumně se s ním nedá mluvit! On nechápe, že se mi povahově hnusí, a že my dva se máme rádi, pojď jdeme!“
„Počkej, Denís, sakra! Neutikej!“, vykřikl Bell a praštil vztekle pěstí do stolu.
„Pane Bělíku“, řekl Viktor ostře, „zapište si dobře za uši, že se s Denisou nikdy nerozvedeme, tím méně kvůli vám, dobrou noc!“
Vzal Denisu pod paží a oba spěšně odešli. Bell zůstal překvapeně sedět s pootevřenými ústy, nemohl pochopit, že někdo může odmítnout tak lukrativní nabídku, kvůli nějakým romantickým citům.


Nazítří zavolala Denisa Viktorovi. Telefon zvedla jeho kreslička Linková Karla: "Pan inženýr Herman tu právě není... jó promiňte, právě přichází, předávám...,"Díky ti, Kájo... haló, paní Vonostránská, přejete si, prosím?“, řekl Viktor. „Přijďte ke mně, Viktore."  
Když k ní dorazil, řekla mu, že si mohou i nadále tykat, ovšem pouze mezi čtyřma očima. Jinak, že mu chtěla poděkovat za jeho speciální službu.   Viktor zvedl obě ruce: „Rádo se stalo, ale ještě k tomu tykání. Já to skutečně nechci střídat, buď si tykáme, nebo si vykáme. Trvale kombinovat obojí by se mi s určitostí pletlo, takže, jak si přeješ: ty nebo vy?“
„Fajn, tak tedy: vy!“, řekla uraženě. „Fajn, je to vše, co jste se mnou chtěla řešit?“, řekl stejně upjatě. „Ano!“, ukončila rozhovor Denisa a začala se nervózně hrabat v papírech na stole. „Tady vracím ten prstýnek“, řekl Viktor, položil jej na stůl a s lehkou úklonou odešel.

 Večer doma si Viktor uvědomil svoji chybu, že ukázal Bělíkovi občanku. Ozval se totiž zvonek u dveří a v nich stál, s celou svou vehemencí, Mr. Bell. Nedalo se už nic dělat, nemohl ho nepozvat dovnitř a nechtěl se zachovat vyloženě nepřátelsky.
„Pan Herman, dobrý večer, je Denís doma?“, zeptal se Bell přímočaře.
„Dobrý večer, ne, bohužel doma není, má ještě nějaké obchodní jednání.“ Viktor použil co možná neutrální výmluvu.
„Hmm, a nevíte, kdy přijde domů, já musím –é– s ní eště něco důležitýho promluvit, kůli tomu jsem zatim nevodletěl do Athén“, Bell si kapesníkem otřel zpocené čelo. „Bohužel, ani toto opravdu nevím“, řekl Viktor přesvědčivě, „může to taky třeba trvat ještě dvě hodiny, nebo i víc...“
„Tak ji zavolejte, že tu na ni čekam“, řekl Bell takřka rozkazovacím hlasem. Viktorovi sice už pomalu docházela trpělivost, ale raději ho přece jen poslechl a zavolal Denise na mobil: „Deniso, drahoušku, v kolik hodin přijdeš dnes domů, je...“ Překvapená Denisa ho nenechala domluvit: „No, to je dost, Viktore, že sis to rozmyslel, už jsem si říkala, že tě budu muset přece jen aspoň trochu sprdnout, protože...“

„Deniso, zadrž příval slov, já ti věřím, že mě miluješ, ale je tu u nás doma Mr.Bell a čeká na tebe, má něco důležitého na srdci, kvůli čemu zatím neodletěl do Athén.“
„Ó - tak to je tedy gól“, řekla zklamaně, „hned tam jedu, ale kde vlastně bydlíš?“ Viktor se otočil k Bellovi: „Denisa už jede domů, má sice auto v opravě, ale bere si taxi, bude tu hned“, načež pokračoval k Denise, „ale pozor, drahá, když řekneš taxikáři přímo Přemyslovská 14, tak tě bude vozit po celých Vinohradech a bude to stát štangli zlata, jako se mi to stalo minule, řekni mu proto jen Náměstí Jiřího z Poděbrad, a teprve potom mu ukaž naši ulici, chápeš?“
„Děkuji ti drahý, jsi opravdu nápaditý v zapeklitých situacích, vydrž to s tím blbem!“

 Mezitím než se Denisa dostavila, nabídl Viktor Bellovi whisky, ten však ani neposeděl a se sklenkou v ruce se přecházel po pokoji sem a tam. „Mohu vidět pokoj od Denís, jak si ho zařídila, ona měla dycky dobrej vkus.“
„Zeptejte se jí až přijde, já nevím, má-li tam uklizeno a mohlo by jí to vadit...“
„Jste, Viktore, asi dost pod pantoflem, OK? Vona je panovnice“, smál se Bell. Viktor změnil téma: „Řekněte mi, Johne, proč se v USA vydáváte za ženatého?“
„To je puritánská zem, tam je pro byznys rozvedený něco jako špatný člověk a když má dolary, tak je furt uháněnej ženskejma, co se chtěj vdávat. A běda, když si s ňákou něco začneš, to si může dovolit bez rizika jenom ženatej člověk!“, rozohnil se Bell.
„A co je to za firmu, ve které tak úspěšně působíte?“, zeptal se Viktor. „To je AGW Insurance Company, pojišťovna s filiálkama po celým světě“, řekl hrdě.

Do toho se ozval zvonek a rozevlátá Denisa se vřítila do bytu. Skočila Viktorovi kolem krku se slovy: „Dnes mám smolný den, lásko, musela jsem přesčas tvrdnout na poradě, moje auto ještě není hotové a klíče od bytu jsem si zapomněla v práci, takže se, drahoušku, nediv že zvoním. Už jsem se na tebe moc těšila!“ Načež ho lehce políbila a Viktor využil tuto situaci tím, že změnil její líbnutí v polibek...
„Tak už snad nechte toho cicmání, já sem ve spěchu“, ozval se mrzutě Bělík.
„No, to snad není pravda“, pustila se do něj Denisa, „ty k nám vpadneš bez pozvání a ještě budeš určoval jak se máme doma s manželem chovat?“

„Denís, já tě prosim, poleť ty se mnou jen na dva dny do Athén za milión korun. Vyděláš za dva dny, to co tady za dva roky! Tam se sejdem s Mr. Joanides a ten chce tě vidět a pak já se budu stát jeho viceprezident, OK? Brát se teda nemusíme, když nechceš, ale sehrajeme to jen!“
„Jak to, že mne chce nějaký papaláš Joanides vidět?“, vybafla na něj Denisa.
„Já mu ukazoval naše album, on myslí, že sme manželé, on nemá rád rozvedený...“ „Tvoje drzost je bezmezná, ty se mnou děláš kšefty, to je hnusnost!“, Denisa zrudla rozčílením, „ty kráčíš přes mrtvoly za svým cílem! Tobě nestačilo to, co jsme ti my oba řekli včera v tom hotelu?“

„Nestačilo, todle je má nová oferta: milión - bez rozvodu a bez svatby!“, křičel Bell.
„A ty si snad myslíš, že by mi to můj milovaný manžel Viktor toleroval i kdybych já byla tak blbá a souhlasila s tím? Vždyť jsi včera mluvil o dvou miliónech!“ 
Bělík se zašklebil: „Ty mrško, teď seš zase ta pravá nefalšovaná Denís, je vidět že seš furt dobrej businessman, ale - OK platí!  Dva milióny a zejtra letíme!“
Denisa se obrátila na Viktora: „Drahý, že mne pustíš na ty dva dny, viď?“ Viktorova poker-face neprozradila, co si on právě myslí o její prodejnosti: „Samozřejmě, drahá, pustím tě, i když pochopitelně nerad!“
„Ale ten šek na dva miliony chci předem, teď hned, Johny“, řekla Denisa, „a zítra ráno půjdeme do banky zjistit zda je krytý. Ne, že bych tě podezírala Johny z podvodu, ale jistota je jistota.“ Bělík byl spokojen, věděl, že dosáhl svého cíle.

Druhý den dopoledne zavolala Denisa Viktorovi do práce: „Je to OK, šek je krytý, rychle si sbal svršky, ve dvanáct hodin ti podepíšu dovolenku na dva dny a v půl třetí poletíš s námi! Už jsem zajistila letenky."
"Co tam jako budu dělat já? Snad proboha ne, nějakého tvého chudého příbuzného?"
"Ne, uděláme si krásný prodloužený víkend v Athénách, tedy jen my dva. Bell to zatím netuší a určitě nadšenej nebude, ale k tomu papalášovi v roli Bellovy manželky s ním klidně půjdu... a tím si budeme kvit!"
"Tedy, klobouk dolů, jaká jste intrikánka", řekl Viktor uznale, "jenže já tam s vámi nepoletím, paní Vonostránská, mám už jiný program na tento víkend."
"To...to nechápu, on mi už nemůže nijak škodit, ty nahotinky mi vrátil a peníze jsem převedla do úschovy na konto mého právníka. A tobě, za tvoji pomoc, bez níž bych to sama určitě nezvládla, nabízím polovinu, to jest milion korun! Tak o co ti jde?“
"Ne, děkuji, paní Vonostránská, já jsem si ještě v celém životě nevydělal ani korunu švindlem, takže u této zásady chci zůstat i nadále!"
"Dávat a prosit je moc! Ty budeš radši trávit víkend s tou chudinkou Linkovou, že?"
"A proč ne? Kája totiž má cit a srdíčko  -  a není ani černá ani bílá..."

http://www.youtube.com/watch?v=B0fe2m_4c7E&feature=fvw