Bílé slůně a EDEN-Quartet

Jan Lesák nosil zlatý řetízek s andělíčkem, co mu dala jeho jeho maminka na krk, když šel coby osmiletý žáček poprvé ke zpovědi a k přijímání. „Ten andílek tě ochrání jak od nemocí tak i před vším nebezpečím!", tvrdila mu jeho zbožná matka.
Jan chtěl udělat matce radost a tak ho nepřestával nosit ani o třicet let později, po matčině smrti.
Teď ale, když se chystal na cestu do lázní, uvažoval logicky, že takový památeční dar po matce sebou nevezme, mohl by ho tam ztratit, nebo v dnešní chaotické době by mu ho mohl někdo i ukrást. Jelikož si však za ta léta zvykl mít neustále něco na krku, koupil si za pár šupů řetízek s bílým skleněným slůnětem a říkal si, že by se vlastně nic nestalo, i kdyby mu ho nějaký dobrák šlohl.

Překvapilo ho, že život v lázních funguje úplně jinak a hlavně mezilidské vztahy se zde odvíjí daleko příjemnějším způsobem než v okolním životě civilním. Vzhledem k tomu, že Jan byl rozvedený a nenosil žádný prsten, stal se velmi rychle a bez vlastního přičinění, terčem zájmu různých dam všech věků. Ať už to bylo u stolu při večeři, v parku na lavičce, nebo v čekárnách na koupele a masáže, byl s naprostou samozřejmostí oslovován neznámými pacientkami a skoro vždycky se dotyčná dáma v debatě zmínila o bílém slůněti na řetízku, že se prý markantně vyjímá na jeho opálené hrudi.

Připadalo mu to až neuvěřitelné, že taková laciná tretka má značnou magickou sílu, která umožní seznámení snadno a rychle, tedy něco, co se mu v civilu nestalo. Už druhého dne dopoledne se Jan seznámil se čtyřmi kamarádkami, Eliškou, Dášou, Evou a Nikolou v čekárně na procedury. Všechny byly dost upovídané a tak se dozvěděl některé detaily z jejich soukromí jako, že jsou všechny tak jako on z Prahy, Eva a Dáša, jsou sestřenice, obě hrají na klavír a mají výborný hudební sluch, Eliška, že zpívá v kostele na kůru a Nikol zpívá ve velkém souboru Gaudium. To by bylo něco na vokální kvartet, pomyslel si Jan a začal se tou myšlenkou zabývat.

Tentýž den odpoledne se s nimi opět setkal při hře vodního póla ve cvičném bazénu. Všechny byly pro, si vzájemně tykat. Eva byla třicítka, čokoládové oči, pevné poprsí a krásné pěstěné ruce. Dagmar byla o tři roky mladší, dračice, která se mu ve vodě, jakoby v zápalu hry, párkrát vrhla okolo krku. Nikol byla naopak usedlejší dáma, neurčitého věku, která však měla nádherné dlouhé nohy a Eliška měla z nich největší poprsí a alabastrovou pleť. Všechny k němu byly mile kamarádské.

Jan ovšem netušil, že dámy tajně uzavřely sázku o lahev šampusu, která z nich první vydyndá na Janovi jeho přívěšek, ono bílé slůně. Z čistě chlapské ješitnosti se Janovi líbilo pozorovat, jakým způsobem ho tyto čtyři ženy uháněly, a jak na sebe žárlily. Každá z nich, aby to ty druhé nevěděly, ho tajně požádala o jeho slůně, ale každá zcela jiným způsobem. Eva mu výměnou chtěla věnovat svůj zlatý řetízek s křížkem. Eliška mu dala na sebe telefon s tím, že i po lázních se mohou někdy setkat, bydlí také na Praze 4. Nikol mu poslala dopis s básní, v níž ho poprosila o jeho „alabastrové slůně“. Dáša mu ho prostě odepnula z krku pod záminkou, že si ho jen vyzkouší, načež mu ho drze odmítla vrátit. Jan ale věděl, že jakmile jedné z nich to slůně daruje, naštvou se na něj ty tři ostatní, proto se všem vymlouval, že to je jeho talisman a on jej z určitého důvodu nesmí nikomu dát – to je prý taková pověra, že ho potká nějaké neštěstí.

Dagmara, když viděla, že by se Jan opravdu naštval, mu slíbila, že si to slůně jen vypůjčí na jeden den a zítra večer mu ho zase vrátí. Jan tedy souhlasil netuše, že se z toho vyvine aféra. Dáša se totiž promenovala po celých lázních s jeho bílým slůnětem v dekoltu, takže zbývající tři se začaly na Jana tvářit opuchle. Chlapi u oběda si z Jana utahovali, že prý takhle dopadnou všichni erotomani, kterejm nestačí si v tichosti sbalit jednu paničku, né, voni musej hned klofnout čtyři baby najednou a teď se porafaj' všichni dohromady.

Dokonce i jeho ošetřující lékařka si neodpustila ironickou poznámku: „Pane Lesáku, nic mi do toho není, ale zajímalo by mě, jak se dostalo to vaše slavné bílé slůně na krk slečny Dagmary Voříškové?“

„Zcela jednoduše, paní doktorko, prostě mi ho čmajzla...“, řekl rozmrzele Jan.

 Eva, když potkala Jana večer v tělocvičně se slůnětem opět na krku, byla k němu znovu milá: "Honzo, to je dobře, žes ho tý Dáše nedal, ona je drzá, ale ta moje nabídka na výměnu stále platí...“

„Víš, Evo, to by nebylo fair, to slůně je celkem bezcenná blbůstka, a tvůj křížek je ze zlata." Načež jí vysvětlil, proč si ho vůbec koupil a nechal doma zlatého andělíčka od matky. 

„A propos, fair", řekla Eva, já ti zase prozradím, jak jsme se na tebe spikly. My jsme se s holkama domluvily, že ta která od tebe získá to slůně, vyhraje láhev šampusu. Jenže Dáša byla unfair jak k nám, tak k tobě, proto jsme rozhodly, že ta dohoda s tou lahví neplatí."

"Evi, ale já mám jiný nápad! Zvu vás všechny čtyři po večeři v osm hodin do restaurace "U Slámů", tam vám ten šampus koupím a navrhnu následující plán: Vy jste všechny vlastně zpěvačky a já hledám už tolik měsíců zájemkyně o zpěv do vokálního kvartetu, něco jako, "Alanovy sestry", je to moje dosud nesplněné velké přání, mít vlastní vokální kvartet, protože dobrých zpěvaček je málo, nebo už mají svá angažmá. Mám už tolik rozepsaných skladeb do hlasů, ale žádnou zpěvačku." 

Ten večer "U Slámů" se zrodil z počátečních písmen jmen pěvkyň "EDEN-Quartet" v obsazení: 1.soprán: Eliška, 2.soprán: Dagmara, 1.alt: Eva, 2.alt: Nikol. Vedoucí souboru, dirigent, rozepisovač not do hlasů a vše ostatní s tím související: Jan Lesák.

Když se pak v povznesené náladě vrátili do lázní řekla Eva Janovi mezi čtyřma očima: "Znovu se vracím k té mé nabídce ohledně výměny slůněte za křížek. Chtěla bych mít to slůně, jako na památku z těchto lázní, jenže já tě nechci oblbovat různými cukrbliky, jako ostatní baby, protože vím, že to na tebe nepůsobí, ale nabídla jsem ti fair výměnu, což ovšem s tebou nehnulo. Chápu, že ty nemáš zájem nejen o výměnu, ale ani o mne...?“

„Evo, já jsem měl zájem o tebe hned od začátku, jenom o tebe, rozumíš? Všiml jsem si tě už když jsi sem přijížděla s manželem, tím vaším BMW – ale víš, to je tak, já mám jednu nevyléčitelnou chiméru: Vdaná žena je pro mne vždycky a zásadně tabu.“

Eva se rozesmála: „A kdybych ti řekla, že ten pán, co mě sem vezl, je můj starší bráška Adam...?“
"Jóó, to by bylo ovšem něco jiného..."

https://youtu.be/8XnoIFj4BMI