22 listopadu 2018

Aleš a Julia jsou stále ve při

     
Když se můj kolega v práci, Aleš Macoun, vrátil z jarní dovolené, přinesl balíček fotek, aby se tak trochu pochlubil, kde všude se svou snoubenkou Julií byli. Zcela typicky naivní amatérské fotky, všechny byly víceméně zaměřeny na ně samé, takže se sotva poznalo, je-li záběr pořízen v Praze nebo v jakémkoliv jiném místě třeba na Kamčatce. Dominantní roli na všech fotkách hrála fotogenická a evidentně své krásy si vědomá slečna Julie, ovšem její nejlepší snímek Aleše, kde byl s uříznutou půlkou hlavy, překonal všechna moje očekávání, což jsem neopomněl komentovat: „Teda řeknu ti, Aleši, tady vypadáš skvěle! A zde ta tvoje Julia je skutečně půvabná, hlavně s tím rudým švýcarským praporkem rostoucím jí přímo z hlavy. Můžeš mi říct, kde jste to vlastně byli?“ 
„Procestovali jsme skoro celý Švýcarsko“, Aleš rozhodil ruce, „Bazilej, Curych, Lucern, Ženeva atd. Byla by to OK dovolená, až na to, co neumím pochopit, Julie byla snad každodenně hamižná.“ 
„Co tím myslíš hamižná?“, nechápal jsem. 
„No, vona se kvůli každý pitomosti se mnou hádá! Třeba, rozumíš, já to nepochopím, že je vůbec něco takovýho možný. Ty její záminky jsou úplně máknutý, třeba, že jsem zase šišatě zaparkoval, nebo že jedu za autobusem kterej čoudí, nebo že jsem vybral blbej hotel, kde se nedá spát, nebo je hrozný počasí, jako kdybych já za to moh‘!“ 
„Já tedy nevím, Aleši, ty si opravdu myslíš, že to bude čím dál lepší po svatbě?“ 

„Nojo, horší to bejt nemůže, představ si třeba situaci: stojíme v Curychu na přechodu a já, jako ukázněný chodec čekám na zelenou, ona to chce přeběhnout na červenou a říká: pojď honem, dokud nic nejede! Já nechci, protože nikam nespěcháme, tak proč riskovat pokutu nebo i zdraví. Ona nato: Švýcar by tě přece nezajel, to jsou slušní lidé! Já se nakrknu a oponuju, že zaprvý nevím kdo sedí za volantem jestli je to Švýcar a za druhý neznám všech pět miliónů Švýcarů – a hádka je na světě, kvůli takovýhle kravině!“ 

„To víš, Aleši“, konejšil jsem ho, „každý člověk má své mouchy, ber to pozitivně a buď rád, že je aspoň krásná, no, ale jestli si ji chceš vzít, tak bych ti to za flašku koňaku rozmluvil.“ 
„Jo, krásná je, to jo, ale na nervy mi dovede zahrát jako Beethoven na okarinu...“

Vtom zabzučel Alešův telefon. „Hele, jestli to bude Julie, tak zapnu reproduktor, aby sis ji mohl taky poslechnout, její nádherně sametovej hlas, pro kterej ji miluju!“
Byla to skutečně Julie: „Alešku, lásko, co tomu říkáš, mám jedinečnou možnost koupit tady od mé kolegyně Pavlové na dnešek dva lístky do divadla na Turandota, to bych moc ráda viděla.“ Aleš to však odmítl s tím, že právě dnes večer běží v televizi mezistátní utkání ve fotbalu Holandsko-Francie a to je mu důležitější než nějakej přiblblej Turandot.

„To mě ale moc mrzí, Aleši, víš, že jsme spolu nebyli ještě ani jednou v divadle. Zdá se mi, že už o mně tak nestojíš  a mimochodem Turandot je princezna!" 
„Drahá Julie, proč do toho divadla nemůžeme jít někdy jindy, proč musíme jít zrovna dnes, protože se to náhodou hodí nějaký bábě Barvínkový?"
"Mimochodem ta paní se jmenuje Pavlová a je o rok mladší než já! Navíc, ty jsi si nevšiml, že mám dnes svátek a ty zítra, a že jsme to mohli společně oslavit a udělat si hezký večer? Považuješ to snad jenom za romantickou zbytečnost?", řekla Julia.
 
„Právě se dívám na kalendář  a co vidím, že dneska má svátek Julius, to jest muž, zatímco ty jsi, podle všech nepřehlédnutelných znaků žena Julie  a ty máš svátek, počkej... ano.. až 10. prosince, přesně jako  moje teta Julča. Naproti tomu já mám skutečně  svátek zítra, kdy žádnej fotbal  není  a chtěl jsem ti  to  právě navrhnout, abysme  to spolu oslavili,  ale ty jsi mě  bohužel  předběhla", zachraňoval  hrozící spor Aleš.

„Ne, já mám svátek odjakživa  dnes, 12. dubna", trvala na svém Julie. „Je to naše tradice dle mé babičky, protože  dříve se jména v kalendáři psala  v genitivu, jako svátek koho, čeho, čí, tedy nikoliv  Julius, jako  se to píše teď, ale  svátek  Julia a babička se spletla a dala mi podle kalendáře jméno Julia, mám to tak i v křestním listě!"
„Hele, Julinko, nebudeme se přece hádat, kvůli chybě tvé babičky, to je stupidní..."

„Co, moje babička, že je stupidní? To byla náhodou velice moudrá žena, ona se vlastně ani tak moc nespletla, ale ona razila heslo, že dítě se musí napřed narodit a pak teprve může mít svátek. Já jsem se narodila 22. prosince a nemohla jsem tedy mít svátek 10. prosince", Julie neustále zvyšovala hlas, „to byl ten hlavní důvod, proč mi babička vybrala ten 12. duben!"

„Zadrž svůj gejzír", přerušil ji Aleš, „řekni, jak chceš tento debilní problém řešit?" 
„Jakej debilní problém? Kdo je tady debil? Když ty nechceš oslavovat můj svátek, tak já nechci slavit tvůj svátek! Je ti to jasný?", zavzlykala Julie.
„Ty už seš jako tvá ségra, kvůli každý hovadině uděláš kravál!", řekl vztekle Aleš, který se už přestával ovládat.
„Jsem já u tebe nějaká hovadina? A víš, co seš ty, inteligente? 
Ty seš u mně drahej oblek bez obsahu a zcela nenapravitelnej fotbalovej kretén!"
"Tak, to je jasná zpráva. Čau!", zařval Aleš a praštil se sluchátkem vztekle o stůl.

„Kamaráde“, řekl jsem, „právě teď jste mi oba názorně předvedli, jak moc se máte rádi!“ Aleši, jsi můj kamarád a nechci ti do ničeho mluvit, ale rozmysli si to dobře, já jsem znal kdysi taky takovou hamižnou dívku."
„Vono to teď jen tak divně vypadá, ale už se těším na večerní čepobití!“
„Co to je, Aleši, proboha jaké čepobití?“
„Husitská tradice a naše něžné usmiřování se v posteli...“

10 listopadu 2018

3 starci nachmelení a 3 vdovy

Zde se jedná o to, že bývalí maturanti z roku 1950, si svolali po 50 letech třídní setkání všech svých spolužáků: "ZLATÁ MATŮRA TĚ
VOLÁ, KÁMOŠI !"
Z celé třídy, se z těch 30 osob, sešli jen tři dědové, nemocem dosud docela vzdorující,  něco jakoby takzvaní: »Tři mušketýři!«

„Zbyli jsme jenom tři? Je to proboha tím, že bychom byli takovej lemrovitej národ?“, položil řečnickou otázku Franta Čihák, zvaný Ferry.
„Néé, to je tím, že si musíme furt přivydělávat k těm naším mizernejm důchodům“, řekl skeptik Charly, jinak Karel Hraběta.
„Ne, já si zase myslím, že Češi nedovedou žít, pořád se za něčím ženou a pachtí, a na život jim prostě nezbývá čas. Oni se uklidní teprve až když je šoupnou do penálu...“, projevil svůj názor, vždy rozvážný kliďas, Honza Hoffmann zvaný Johnny.

Tuto pánskou selanku náhle přerušily svým vstupem tři elegantní, nikoliv již nejmladší, dámy s dotazem, jsou-li zde správně na srazu třídy osmé B, reálného gymnasia...
„Milé dámy,“ řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů jen chlapeckého gymnázia, nemůžete bohužel být našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste na první pohled výrazně mladší nežli jsme my, staří paprikové.“
Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech zvedla ruku jakoby se hlásila: „Byli ve vaší třídě také Weber, Bučinský a Švarc?“
„Ano byli, samozřejmě, že byli“, ozvalo se souhlasné mručení: "Ano, to byli všichni tři děsně fajnoví kluci!"

„Takže, tím jsme tady, jak se mi zdá, my tři ženy 
oprávněně, že ano" ujistila se Lady Lila-Melír!...
"Doufáme, vážení a milí pánové, že nás nevyhodíte“, zeptala  se milá boubelka s krásným, balkonově vyklenutým  hrudníkem...
„My jsme totiž jejich tři vdovy“, dodala třetí madam, důstojná, její Eminence, a představila sebe i ostatní dvě: "Melír: Zuzana Švarcová,  Blond: Anita Bučinská  a  nakonec já - Bílá paní:  Kamila Weberová.“

"Aplaus!!!" zvolal Ferry. Následovalo přidání tří židlí kolem jejich kulatého stolu tak, aby se sedělo střídavě žena-muž vedle sebe. Dámy chtěly hned na úvod vědět, zdali jsou pánové také inženýři, jako byli jejich manželé. „Ano, vážené dámy, myslím, že když řeknu, coby zde nejstarší, že zcela nejlepší je používání křestních jmen, po americkém vzoru a zachování vykání po vzoru českém“, prohovořil Karel a dodal, „naše jména FOK tedy: Franta, Onza a Karel, k tomu bych chtěl doplnit, že Onza je česky Honza, Francouzi, jak známo "H" nevyslovují a navíc jsme si naše jména tak trochu po-američtili: Ferry, Johnny a Charley, přesto, slyšíme na všechno jako pejskové...
"Pan Onza je původem Francouz?" optala se Zuzana.
"Ne, Zuzanko, Kája totiž blábolí: kdykoliv a cokoliv", vysvětlil Honza.
 
Dámy souhlasily se vším a dokonce klidně akceptovaly též prozrazení stáří všech. Všem mužům už kráčelo na sedmdesátku a tři krásné vdovy se mohly tedy klidně pochlubit svým relativním mládím - všechny tři tvrdily, že jim je okolo šedesátky.
Načež dámy barvitě vylíčily, jak vůbec vznikl nápad zúčastnit se tohoto setkání. Bydlí totiž ve stejném družstevním paneláku a kamarádí spolu od nepaměti. V uplynulých deseti letech jim postupně poumírali jejich manželé, a ony, coby veselé vdovy, podnikají občas "dámské jízdy". Když asi tak před měsícem dostaly pozvánky pro své zesnulé chotě, tak si jednoduše usmyslely, že je zastoupí a přijdou na sraz místo nich. Schválně, jestli si toho někdo všimne!


A pak se jedlo, pilo, hodovalo, ba dokonce i tancovalo při hudbě z radia, a ani série drobných nehod nepokazila, ba naopak zvýšila, dobrou náladu této dříve narozené mládeže.
Malý malér se stal Anitě. Při večeři jí spadla jedna neposlušná oliva do jejího bujného výstřihu, a pohotově ochotný Karel ji chtěl bleskově vylovit, jenže to provedl tak nešikovně, že oliva zapadla až někam hodně hluboko. Jenom naoko se zlobící Anita ho plácla přes ruku: „Nešiko, počkejte, já sama!“
V té chvíli si smíchem slzící Zuzana začala mnout oko a zjistila, že ji spadla řasa pod víčko. Požádala o pomoc vedle sebe sedícího Honzu:
„Jene, prosím pěkně, mohl byste se mi podívat do oka, mám tam někde řasu.“
„Zuzanko, dívám se rád  do vašich čokoládových očí“, řekl Honza hlasem 
Oldřicha Nového a vzal si na pomoc její látkový kapesníček, „nemusíte se vůbec ničeho obávat, jsem polovičním lékařem, ale i kdyby se náhodou zákrok nepodařil , tak...“
„Ano, vím, nic se neděje, mám ještě druhé oko, že ano?“ Honza vstal a naklonil se nad Zuzanou, aby mohl lépe operovat.
„Podívejte se lidi, co to tam ty dva dělaj’,“ zvolal Karel závistivě.
„Lovím řasu v oku, zatímco ty raději lovíš olivy v dekoltech“, odtušil Honza hlasem Oldřicha.


V půl dvanácté dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Když si odskočily se přepudrovat, vznikl mezi pány problém, jak to bude s placením. Honza navrhl, že to zaplatí sám a potom si to mezi sebou rozdělí na třetiny.
„Seš blbej, Johnny, přece nebudem platit za ty baby, který už asi víckrát  neuvidíme“, nesouhlasil na peníze opatrný Franta.
„Hele, já to těm dámám vysvětlím docela nonšalantně“, ujistil Honzu výřečný Karel.
Když se dámy vrátily, ležely už na stole dvě účtenky, jedna pánská a jedna dámská. Karel začal řečnit: „Vážené dámy, gentlemani dosud nevymřeli, ale jenom trochu zchudli, takže jsme zvolili následující systém: Každý jen za sebe. To pití jsme ovšem převzali jen my, muži. 
Řěkli jsme si , že byste stejně s ničím jiným nesouhlasily.“
Dámy se jen shovívavě usmívaly: „Ano, my to taky tak děláme při našich "jízdách", každá platí sama za sebe.“

Při odchodu se páni galantně nabídli doprovodit dámy domů, tedy až kamsi do horoucího pekla, sídliště v Hájích.
Už cestou v metru bylo všem jasné,  že se o přízeň Kamily nebezpečně snaží "slamák" Franta.
 A  tu  boubelatou Anitu, suverénně  okouzloval  starý mládenec Karel.
Na Honzu pak vyšla, ta nejhezčí, plnoštíhlá  kráska,  Zuzanka...
Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž strategicky poradili.

„Hele, kluci“, Karel se zatvářil proutnicky, „jesli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový.“
„Já jsem pro“, kývnul Franta, „má manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Johnny, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatě, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?“
„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky“, mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála Kanasta, nebo Bridge...“
„Mluvíš jako intelektuál“, přerušil ho Karel, „což je, jak známo, člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než sex. To já nejsem, basta!“

Konečně se dámy dohodly: nejprve půjdou všichni na kafe ke Kamile a pak se všichni přesunou o patro výš na jednohubky a pivo k Anitě, a nakonec se přestěhují do šestého patra k Zuzaně. Tam se prý může více hlučet než dole. Zuzanka má báječné nahrávky a dá "do placu" dokonce láhev Metaxy, slané mandličky a jiné pokroutky.


Pod vlivem Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy okamžitě přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se mu hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, ano, držte se Charlyho, je to prachař! Kromě té své nemalé penze tyje, totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je něco jako tiskárna na peníze, nebo jak my, jazykoví puristé, odborně říkáme: »švajcké  rito!« 


„Jakýpak rito, vždyť je to jenom svrab a blbý neštovice, lituju, že jsem s tím kdy začal a vrazil do toho úplně všechny svoje prachy!“ prskal Karel.
„Dámy, tohleto mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere třicet korun za 1 hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 30 x 10 = 6000 za den, za rok krát 365 to už hodí přes dva miliony, a za deset let..." mávl rukou Honza.
„To je blbec!“ vztekle vypěnil Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk!  A co opravy, a co krádeže kol!“

Tentokrát se prvně rozesmála Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky: „Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce i modrou krev?“
„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte von Neuberga na zámku jako pradlenka.“
„No, a vidíte, tady Ferry, ten možná dostane od anglické královny řád zlatých fuseklí, -éé- totiž podvazků, už je to na spadnutí!“
„Ten je zas nametenej, že neví co pindá“, kroutil hlavou Franta.
„Omyl, Ferry, sám jsi se mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, Ferry dokonce exportuje ty své králíky do Anglie. Jeho firma »Ferry Rabbits International Limited« - je dodává jako specialitu pro Buckinghamský palác!“


„To je to přiblblý  Rádio Jerevan!“, řekl Franta: 
"Moji rodičové měli kdysi dávno králíkárnu se čtyřmi angoráky. Honza se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se  různejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majlant a jeden jeho obraz eště dokonce dnes - visí v pařížským Louvru hned vedle Mona Lízy.“
„Pánové, je vidět, že jste všichni dobře situovaní, a my naivky jsme si myslely, že jste jen zchudlí džentlmeni...", řekla ironicky Zuzana.

Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -éé- zvedne ruku.“
„Já“, hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauši - gau-či dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domů.“
„To b-beru všema dvaceti, bydlim až v Li-libni“, hlásil se Franta.
„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon, ze soucitu gbl-, k bližnímu“, pronesla hrdě Barbie-Anita.
„Souhlas“, zaburácel Karel, „ž-zbožňuju od dětství spaní na kanapi!“
Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi vůbec ospalý?“

„Já vůbec spát nemusím“, řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům! To snad bohatě stačí!“
„Ale my s Kájou už deme do hajan“, Anita se přimkla ke své oběti.
„Myška - my s Ka-milkou taky“, pospíšil si doplnit Franta.
„Tak dobře“, řekla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde sopečná-é-společná snídaně, jako tedy-tady-tedy u mně, souhlasíte?“
„Fajn, Zuzi, já ti přídu po-pomoct“, hlásila se Anita. „A já donesu tousty a vajčka“, doplnila Kamila.

„Takže, dobrou noc vespolek“, řekl netrpělivě Franta a zamířil si to s Kamilou ke dveřím... „É-eště m-moment, pánové“, Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, „dámy nás zvou na snídani, zač už dop-předu děkujeme, a...á.. teďka nevím, co jsem to chtěl vlastně říct...“
„Určitě nějakou pitomost!“, doplnil ho Honza, přitakávaje hlavou...
„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři mušketýři-ry, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své meče, tedy proudy a prohlásíme, že tento več-čírek byl neobly-čejně vydařenej.“
Ženy jim nadšeně zatleskaly a muži se odebrali do koupelny.


Zkušený Don Juan Charlie jim udělil poslední pomazání: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muš-muset št-stydět, a že statečně obhájíte čest práci-é-totiž čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně rovněž i povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Nevim jak vy, ale já jsem furt eště top-fit. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i...“  A třikrát po sobě bouchl pěstí na vanu.
„T-to je toho,“ zabručel Franta „t-to já jsem jednou dokonce...“
„Pánové“, přerušil je Honza, „odmítám tímto způsobem licitovat. Gentlemani, jak známo, si užívají, ale mlčí!“
„Nóó, dyk to je právě to, co chci říct“, Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísahejme si, že si nikdo nepřidá ani půl kostky! To je gentlemen agreement!“
„Ano, tak přísaháme. Hurá na to!“ zvolali pateticky sborem...
„A k tomu nám dopomáhej Viagra!“, dodal suše Franta.
Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy významně  na sebe mrkaly a jenom stěží zadržovaly smích.

Dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedo-zelena vyspalých osob k slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo z vás dáváte cukru?“
„Já vždycky jenom jednu jedinou kostku“, řekl Honza tiše.
„Já taky jednu, ačkoliv by mi stačila i jen půlka“, kápl božskou Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.
Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes zcela výjimečně mám chuť na hořkou kávu mocca!“

07 listopadu 2018

Záhada fialového dopisu...

To jsem jednou našel, nic zlého netuše, v našem kastlíku fialový dopis. Moje adresa i jméno mé souhlasilo, podivné mi bylo to, že v USA jsem neměl ani strýčka milionáře, ba ani žádné známé, kdo by mi psal. Navíc písmo bylo, sice úhledné, ale jakoby dětské a fialový dopis jsem ještě vůbec nikdy v životě nedostal. Z těchto důvodů adekvátně vzrostla i moje zvědavost a já ten dopis ihned otevřel. Byl v něm poměrně malý A5 lísteček s tímto obsahem:
Mon ami, (= Můj příteli), oslovení francouzsky – pokračování česky: Nikdy se nedovíš kdo jsem a přesto budeš ode mne dostávat kosmickou energii "Reiki", která ti pomůže překonávat všechny bolesti i nástrahy života! To proto, že tě miluji.  Tvá věrná princezna Pocahontas.

Usoudil jsem, že tady mám co dělat buďto s nějakým vtipem, kterému nerozumím, nebo s člověkem právě po amputaci mozku. Nebyla tam žádná zpáteční adresa, takže jsem nemohl reagovat jinak než hodit dopis do šuplete, kam házím všechno s čím si nevím rady. Jenže pak začaly podobné dopisy chodit v průměru jednou za měsíc, což mě přimělo k tomu, že jsem je začal sbírat a chronologicky ukládat do zvláštního žlutého šanonu se štítkem Pocahontas. Bylo to sice divné, ale bavilo mě to, jako zdroj inspirací pro mé blogy...

 Obsah každého dopisu byl moc romantický a mnohdy i dost naivní, ale písmo, sloh i dikce prozrazovaly, že se určitě nejedná o vtip, a že pisatelkou je patrně mladá, poněkud citově vyšinutá, dívka. Musel jsem se někdy opravdu zasmát, když třeba popisovala most v San Franciscu. Je to „Zlatá brána“, která je ale červená. Jindy si zase trochu zabásnila: Mon ami, tys jen a jen můj Bel Ami, kéž bys viděl v oku mém, lásku mou jak ryzí diadém...
Příště zavrhla Bel Amiho a měl jsem být Tristan a ona mojí Isoldou. Nakonec to ale změnila a stal jsem se Don Quijotem a ona mojí Dulcineou. To už mě začalo mrzet, že nemohu nijak zareagovat, že nemohu jí navrhnout, abychom byli raději třeba Laurel a Hardy, bylo by víc legrace a neskončili bychom tak tragicky. Ale nezbývalo než to nechat plavat po proudu...

Teprve asi o rok později jsem najednou dostal z USA normální bílý dopis psaný strojem a pisatelka se mi v něm omlouvala, že přistihla svoji čtrnáctiletou dceru Dianu, jak si píše do svého deníčku o tom, že mi poslala už deset dopisů, jejichž kopie měla pečlivě uschovány. Takže ji trošku zmáčkla a dcerka kápla božskou, že si chtěla s nějakým kamarádem dopisovat v češtině a moji adresu prý získala od jednoho českého spolužáka Johna Wejvody, výměnou za adresu své české kamarádky Marcely v Coloradu."  Dopis končil pro mě legrační poznámkou: "Milý Miroslave, oslovuji tě zdvořile, ale tykám ti, jelikož tuším, že jsi v pubertálním věku, asi tak jako moje dcera. Přesto tě prosím, abys mé dceři Dianě napsal pár řádků, pokud možno hrozným písmem s hrubkami (připojuji adresu), aby konečně přestala blbnout a věřit na ty své chiméry v podobě různých Julií a Roxan. Možná, že nějaká tvá odstrašující fotka by ji třeba mohla vyléčit....
Děkuji ti předem.  Eva Livingstone, matka Diany.

Jméno Wejvoda mě trklo, že se asi jedná o syna mého dávného kamaráda Vejvody, který utekl do Ameriky, zatímco já do Německa. Jen jednou jsme si asi tak před deseti roky napsali a od té doby to usnulo. Teď jsem ale měl dilema, komu bych měl odpovědět, jestli matce nebo dceři, nebo oběma? Rozhodl jsem se poslat jim jeden společný dopis a snažil jsem se vysvětlit, že jednak nejsem puberťák, je mi 48 a dvanak mám dceru zhruba o 3 roky mladší než je Diana. Jinak, však mně ty dopisy byly milé a nijak mne neobtěžovaly, jediné co mi vadilo, že jsem neměl komu odpovědět. Ovšem tu odstrašující fotku (to jest moji normální, civilní), jsem tam klidně priložíl...

 O pár měsíců později, bylo to v máji v neděli odpoledne, z ničeho nic, stály před našimi dveřmi hezká paní s milou dívkou: „Prosím, nezlobte se, nelekejte se nás, já jsem Eva Livingstone a tohle je má dcera Diana. My jsme tady na návštěvě u jedněch našich starých známých ve Frankfurtu a naše zvědavost nám nedala, abychom vás aspoň nepozdravily. Jestli jsme ovšem přišly nějak v nevhod...“
„Naopak vhod! Pře-vhod! Vele-vhod“, skočil jsem té ženě do řeči, „pojďte dál, dámy, právě jsem postavil na kávu a dcera donesla dortíky a zmrzlinu, čekáme totiž sousedskou návštěvu, jsou to tak jako my, čeští emigranti. Už tady měli být a vy jste přišly místo nich - jako na zavolanou! Takže to tu bude veselo: česko-americká kolonie v Německu!“ A veselo bylo, k tomu zase jednou po dosti dlouhé době, to jest v češtině!

Indiánská píseň lásky