28 července 2018

Otec, syn a Marcelka je čí?

Ovdovělý osmdesátník Karel Dostál byl jedním z dnes relativně mála klidných a vyrovnaných penzistů. Před docela nedávnem, už klidně pověsil ono své řemeslo zubního technika na hřebík a odstěhoval se z Prahy do svého letního bydla v Mníšku pod Brdy. Měl už nad hlavu té dnešní hektické doby. Ty všechny lživé politické tahačky o koryta  a takřka denně nové kauzy, mu lezly krkem a chtěl se radši věnovat svým zálibám, malování a rybaření. První krok, který udělal k tomu, aby se stal spokojeným člověkem, na této planetě, bylo vyhození televizoru do sběrného dvora. Tak se oddělil od zdroje životaškodlivých informací a místo civění na obrazovku se opět vrhl na čtení svých, už dávno přečtených, knížek a memoirů.  Prostě, začal se mnohem více babrat v minulosti...
Se svým synem Honzou, který byl dosud svobodný a celkem úspěšným advokátem si moc nerozuměli, takže se vídali jen asi tak jednou, dvakrát, do roka. Dnes se Karlovi zachtělo s někým mluvit a tak se rozhodl, zajet si jen tak neohlášeně za synem do Prahy. Honza byl překvapen, když se otec objevil u něj v kanceláři, ale vzhledem k tomu, že právě neměl žádnou klientelu, mohl se otci plně věnovat.
Karel byl veselý a sdílný, Honza byl naopak trochu zaražený a nervózní. Najednou se v půli jejich rozhovoru ozvalo energické zaklepání na dveře a bez vyčkání tam vrazila mladá žena vedoucí za ruku malou asi tříletou holčičkou. Karel zůstal konsternovaně hledět, co se to děje, jeho syn však hned vyskočil ze židle a s úsměvem je přivítal. 
 Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu věcí zařídit a nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes úplně vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si Jan všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:
"To nic, to je normál, táto, to je jedna moje tak trochu zbrklá klientka, Ema   Doudová.“   
 „Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.   
Ona se rozvádí a nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“   
Ale proč, když je tvá klientka, má navíc ještě jiného právníka?“ nechápal otec.   
Protože tím je můj kamarád Standa Bříza, kterého jsem jí doporučil, je machr na rozvody, já dělám hlavně věci majetkoprávní",vysvětloval otci trochu nervózně jeho syn.  
Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tady nebyla tak dlouhá chvíle.“   
"Děkuji“, řekla zdvořile.   
Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš to táto..?“
Aha, takže ten Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že dítě není jeho, takže Marcelka je čí?“  Ne, Marcelka nikdy neječí, ta je moc hodná, táto.  Ale ta Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“   
"Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
Jó, tak to jsem ti zapomněl prostě říct, táto...“  Načež se zhluboka nadechl: „Marcelka je moje dítě a já chci začít nový život!“   
Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, vo tři roky pozdějš?  A víš aspoň s kým ji máš, proboha, ach synku, synku, zamysli se hlavou?“   
"Ale vždyť ti to říkám od začátku, přece s tou mojí klientkou Emou Doudovou!"
 
"A teď mi řekni, Honzo, otevřeně, hodláš se s ní vůbec někdy taky třeba oženit?“
Samozřejmě, hned jak se rozvede, dřív to přece ani nejde!“, řekl Honza uraženě.
Otec pak jenom kroutil hlavou. Vtom na stole zazvonil telefon: „Haló, Dostál, ano, ano, jéžišmarjá, ano hned tam letím! Táto, zapomněl jsem,...“   
Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.   
Táto, promiň, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, přijdu tam už stejně pozdě, ahoj!“  
Tak, Marcelko, já jsem vlastně tvůj děda Karel....ájéje...no, to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“  
To neni koníšek, to si ty!“   
"Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na -éé...“
Na čelíčku a vo plincovi Bajajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.   
Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký.“  Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni,  a eště je tam taky zlej dlak, takovej moc hodně zelenej!“

"Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“
 Když si pak děda s vnučkou spolu sedli v kavárně ke stolku a Marcelka mlsala zmrzlinu, vyprávěl jí děda svým tápavým způsobem jakousi pohádkovou směs z toho, co si ještě pamatoval z dětství. Marcelka ho musela neustále opravovat, když tam občas zmotal Červenou Karkulku se Smolíčkem, ale oba dva se přitom náramně bavili. Najednou Marcelka ukazovala ručičkou někam za něj a volala: „Hele, teta Klála!“
 
Otočil se a viděl tam přicházet jakousi mondénní dámu, tak honem okřikl Marcelku: „Ne-ne, to asi není teta Klára, Marcelko, to je nějaká jiná paní.“ Jenže ta si jich už všimla a zamířila si to přímo k jejich stolu: „Marcelko, co tady děláš, kdepak máš maminku?“  Načež se otočila na Karla přísným pohledem a řekla rázně: „A kdo jste vy, pane?“
"Promiňte, madam, já jsem její dědeček Karel, ale kdo jste Vy?   O to tady totiž také běží!“
Já jsem její  teta Klára,  ale pokud je mi známo, tak tato milá Marcelka nemá žádného dědečka, už vůbec ne Karla!"
Máte pravdu, madam, i já  jsem si toto  až do dneška rovněž myslel“  řekl Karel,  kývaje odevzdaně hlavou...  
 „Ale řekněte mi, jak vám mám probůh věřit, když dnes se tu všude pohybují odporní pedofilové a bůhví jaká lidská verbež?“   
"Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“
"Uf, tak teď už vám věřím“, oddychla si teta, „moje sestra Ema je typická zmatkářka, je vdaná deset let s tím výpitkou Doudou, děti nemají, ale každý z nich má nějakou vedlovku!“
"Co to je vedlofka?“, ozvala se Marcelka. Klára i Karel se na sebe podívali a teprve si uvědomili, že je tu dítě, které připoslouchává. „No -é- to je tak, Marcelko“, snažil se děda vyřešit kvadraturu kruhu, „víš to je taková –éé– krásná kytička!“
"Taková čelvená?“
"Ano, taková jako pampeliška, jenže ta je žlutá. Víš co, já ti ji ukážu, ty rostou tam kde já bydlím, sedneme si teď do auta a pojedeme tam. Chceš?“
"Jo, pojedeme autem plyč a já si je natlhám:“ Teta Klára se však pro jistotu zaháčkovala:
"Já koukám, jak to s dětmi dovedete – a mohla bych jet s vámi na ty kytičky?“
"Samozřejmě, takže jedem, je to jen pětadvacet kilometrů, ale v šest musíme být zase nazpět v kanceláři u Honzy, kam se taky dostaví maminka Ema.  Ti se budou ale divit, jak se děda-pezista seznámil s krásnou tetou!“  "Taky penzistkou!" dodala suše Klára...   

V Karlově chalupě se to těm oběma návštěvnicím líbilo, navzdory jejich tak rozdílnému věku. Marcelka se vrhla na kytičky, kterých bylo všude kolem chalupy dost a Klára zhodnotila vzhled i umělecký „pořádek“ který vytvořil tak naprosto perfektní i romantickou atmosféru  jeho příbytku,
 jasně staromládeneckého...
"Klárko, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já mezitím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Óó, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to znamená?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout." "To je geniální, Karle, hned bych vám za to dala pu..." jenže do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"
A tak došlo ke sblížení dvou osudem spřízněných duší, vdovy a vdovce, kteří se navzdory věku od  tohoto dne, stávali vzájemně si sympatičtějšími... O sedm měsí-ců později se otec se synem vsadili, kdo z nich dvou se dříve ožení a vyhrál to, pochopitelně kdo?  Děda Karel!

27 července 2018

Jindra pobožná i fotogenní


Když jsem se před mnoha lety vrátil ze služební cesty v Indii, měl jsem nafoceno přes 400 fotek a vyvstal mi tak finanční problém s vyvoláváním. V obchodě by to stálo „štangli zlata“ a tak jsem si nechal v první fázi udělat jenom negativy a přemýšlel co dál, aby to nestálo moc peněz, těch jsem měl docela míň, téměř vůbec ne...
Můj kamarád Franta mi poradil, jak na to: „Hele, já ti dám telefon na jednu krásnou holku, Jindru Najmanovou, ta dělá fotky ráda, ovšem jako hobby. Úplně stačí, když jí aspoň zaplatíš náklady na papíry a vývojku a vona ti to velice ráda vyvolá!
No, to je senzace, já totiž budu potřebovat od těch lepších záběrů více obrázků, kde kdo chce po mně fotku z Indie a já mám zatím jen samý negativy.“
Tady máš to číslo, bydlí v garsoniéře Na Pankráci, takže to tam nemáš daleko, ale bacha, vo mně ani muk, rozešel jsem se s ní totiž ve zlým!“
Proč, proboha, ve zlým?“, divil jsem se.  
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš, a mně se smilnit chtělo!“
Náboženské přesvědčení Jindry mi nevadilo, bylo mi fuk jak vypadá, hlavně když mi udělá ty kvanta fotek za přijatelnou cenu a může se u toho třeba modlit „Andělíčku, můj strážníčku.“
Dobrá, Franto, dík a já už si něco vymyslím, kde jsem vzal ten telefon, zvláště pak když je to krásná žena, má šárm, má cit a k tomu vlastní byt, ó la-la-la, c’est magnific!“
Napadlo mě, že nejjednodušší řešení by bylo jako fingovaný telefonní omyl. Hned ten den večer jsem ji ještě zavolal: „Haló, tady je Toms, prosím vás, slečno, mohl bych mluvit s panem Bláhou?“
Tady je Najmanová, ale já neznám žádného pana Bláhu, to musí být omyl!“ A tak jsem se začal vyptávat co a jak a srovnávat číslo, které ovšem souhlasilo a nakonec jsem se omluvil za zdržování: „Slečno, nezlobte se, že jsem Vás vyrušil, já holt budu muset toho pana Bláhu vyhledat nějak jinak, možná, že si najmu Sherlocka Holmese. On mi totiž slíbil udělat obrázky z mých negativů z Indie a dal mi špatný číslo, nebo jsem si ho špatně napsal.“
A kdybyste ho náhodou nesehnal, tak bych je v nejhorším mohla pro vás udělat sama, já to také dovedu – a je to navíc můj koníček!“, řekla mi ta dobrá duše.
Děkuju, to je od vás moc hezké slečno, ale ono toho je aspoň 400 kusů a to bych od vás nemohl požadovat...“
To klidně můžete, já to dělám ráda a zvláště takové zajímavé záběry z Indie, to jsem ještě nedělala a když mi zaplatíte cenu za papíry tak to stačí...“
Takže jsme se dohodli, já jsem nakoupil kvanta foto-papírů a přihnal si to k oné doporučené Jindře. Sotva jsem zazvonil u jejího bytu, dveře se otevřely a já hned dostal facičku, jen to mlasklo: „Vy lháři jeden, to byla od vás jen záminka a já vrták na to skočila! Lhát se nemá!“, vyprskla na mne rozzlobená dívka.
Ano, máte pravdu, slečno, lhal jsem vám protože jsem nesměl říct od koho mám váš telefon a ten dotyčný, patrně, vám to pak sám řekl a proto ta facka, že jo?“
Ano, František mi řekl, že se vám vůbec nejedná o fotky, ale že jste proutník, kterému jde jenom o mně jako o ženu, která má svůj vlastní kvartýr!“
Takže proti tomu mohu jako důkaz neviny tady ukázat mé negativy“, namítl jsem chabě. Jindra mě váhavě pozvala dál se slovy: „Jestli chcete a jde vám skutečně jen o fotky, tak pojďte dál, ale upozorňuji vás, že pět let dělám závodně karate.“

Když jsem pak vybalil ty negativy, viděl jsem, že si je ta milá Jindra okamžitě ve svém nadšeném živlu, prohlížela proti oknu a říkala, že to určitě budou krásné fotky. Pak mi dokonce uvařila kávu a nabídla tvrdé sušenky. V diskuzi jsme se dostali také na to co dělá, že pracuje na Národním výboru Prahy 4, Podolí, v bytovém odboru. Zavtipkoval jsem, že tam asi moc práce nemají, vzhledem k tomu, že žádné byty nejsou. Vysvětlila mi, že ona žádné byty nepřiděluje, ale má na starosti takzvané problémové nájemníky a neplatiče...
To si nemyslete, Mirku, že se tam nudíme. Máme tam třeba takový zapeklitý případ jako je rodina Kašíková, to jest dvě postarší sestry a syn, jedné z nich, který je duševně chorý, ale ony ho nechtějí dát za žádnou cenu do ústavu...“
Jé, to je Láďa Kašík, ten chodí ven jenom v noci a je zarostlej jako Tarzán. Oni bydlej v našem baráku v suterénu dole vedle sklepa na uhlí!“
Takže vy je znáte? To je ale náhoda!“, divila se Jindra a kroutila hlavou, načež si vzpomněla na jiný horší případ, „nebo tam máme jakousi rodinu zloděje Pilaře, který už po páté něco ukradl, je ve vězení  a jeho žena je  taková...ehm, jak se říká
 lehká žena...“
Pozor, ty taky znám“, skočil jsem ji do řeči, „Pilařová Dana, lehká žena, bydlí v našem baráku, její muž teď právě sedí v base za krádež auta. Oni mají ještě krásnou dceru Jarču, tak osmnáctiletou, je asi něco podobného, jako její máma!“
No to snad není možné, kolik rodin proboha bydlí v tom vašem domě hrůzy?“, vyjevila se Jindra.

 "Jenom tři partaje, Kašíkovi, Pilařovi a my. Ten barák je původně hezká rodinná vila, jménem "JITŘENKA."  Její původní majitelé, důchodci Beránkovi, tam už nebydlí. Byli nuceni vystěhovat se do jejich druhého baráku, co zdědili po sestře. No, a jejich byt dostal přidělen právě ten recidivista Jan Pilař. My jsme ovšem zcela neškodný a bydlíme tam nahoře v podkroví.“
Ano, jen o vás tam nemáme žádnou hlášku, ovšem vaše sousedy vám nezávidím! Měla jsem o vás, díky Frantovi, děsné mínění a jak vidíte, není šprochu...“
Aby na něm nebylo pravdy trochu“, doplnil jsem ji rezignovaně.
Ty fotky, Mirku, vám ale udělám a tu facku odvolávám, přesvědčil jste mne...“

Jindra si pak z mých negativů vybrala ty nejlepší a udělala aspoň stovku hezkých obrázků a nechtěla ode mne žádné peníze, jen potřebné množství foto-papírů. Sama si pak pro sebe vykopírovala a zvětšila asi deset záběrů, které se jí nejvíc líbily a já měl radost, že mezi těmi vybranými jsem byl i já, pijící limonádu brčkem (viz druhé foto).
Jindru jsem navštěvoval jednou až dvakrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.
Když mi pak několik dní před Vánocemi Jindra předala celou kolekci hotových fotek, usmyslel jsem si, že to takhle nemohu nechat a koupil jsem jí jako dáreček řetízek na krk se třemi přívěšky: srdíčko, kotva a křížek, coby symboly lásky, jistoty a víry. Den před Ježíškem jsem ji neohlášeně navštívil a donesl nějaké vánoční cukroví z domova a ten dárek.

Jindřiška  byla bohužel, právě dnes nenemocná, ležela v posteli  a měla bolesti v krku  a  kašel  a  možná snad i trochu zvýšenou teplotu.  V její, jinak útulné garsonce byla dnes krutá zima,  jak se říká, jako na dráze...
Neměl by ses tu moc dlouho zdržovat, aby ses ode mne nenakazil, mimo to, že je tu mrazírna. Ústřední topení nějak netopí a kamna na uhlí jsem už vloni bohužel vyhodila“, zachrchlala Jindra.
Předal jsem jí tedy svůj dáreček s ujištěním, že vůči chřipce jsem zcela imunní. Když ho rozbalila, vhrkly jí slzičky do očí, což jsem u ní nečekal: „Míro, to je od tebe opravdu moc milé, já – víš – já nejsem zvyklá dostávat dárky, nanejvýš v práci láhev Becherovky a od rodičů knížku, ale tohle...“ A zase příval slz.
 No, Jindřiško, vždyť to nic není, bral jsem prémie a je to jen devíti karátové zlato, to víš, na víc karátů jsem opravdu neměl“, usmál jsem se a snažil se to nějak, prostě, odlehčit, což se  mi moc nedařilo...

„MIRKU, i kdyby to bylo z obyčejného plechu, tak jsi mi tím udělal radost a já teď nevím jak to říct, nemůžu od tebe chtít, abys tady takhle mrznul, ale zároveň nechci abys teď odešel... Nejradši bych tě vzala k sobě pod deku...“
Jindřiško, to beru, to mi věř, že bych to nikdy neodmítl, čert vem nějakou přitroublou chřipku!“
Tak dobře, ale pod jednou jedinou podmínkou, slib mi, že mne nebudeš chtít líbat!“
Chtít sice budu, ale slibuji, že nebudu, když si to ty nepřeješ...OK?"


20 července 2018

Podvazky až z Londýna...

Když se "za Dubčeka" (1968) smělo konečně zase cestovat na západ, byl jsem poslán na týdenní služební cestu do Londýna k firmě English Electric Computers. 
Má tehdejší manželka mi dala za úkol, abych ji z Anglie dovezl podvazkový pás, v Česku prý nebyly k dostání a když, tak ve velmi mizerné kvalitě. Celý týden jsem v Londýně šetřil diety tak náruživě, že jsem si místo oběda dával na ulici hot-dog (párek v rohlíku) a k večeři jednu až dvě čokoládové tyčinky.
Předposlední den cesty jsem se svým našetřeným mamonem = 12 liber, vyrazil do ulic Londýna, abych nakoupil dárečky domů. Už v prvním krámě v Soho jsem udělal kardinální chybu tím, že jsem si neuvědomil, že ti nemožní Angličané píší sedmičku jako jedničku, zatímco jedničku píší jako I. Za výlohou jsem uviděl krásný černý vlněný svetr s norským vzorem a na něm svítila cena 19 šilinků. Řekl jsem si: Libra má dvacet šilinků, takže je to jenom necelá libra a rozhodl se ten svetr koupit. Teprve když zacinkala pokladna a tam se objevilo 79 šilinků, tedy necelé 4 libry,  podlomila se mi kolena, ale už jsem nemohl nic dělat. Zbylo mi tedy 8 liber, to jest 1 libra jako železná zásoba a 7 na všechny ostatní dárky. Rozhodl jsem se, že nejprve koupím ten ošemetný podvazkový pás a pak teprve, z toho co zbude koupím drobnosti pro rodiče a sestru Blanku.

Z nevědomosti jsem udělal další chybu, netušil jsem, že zrovna Regent Street je ta nejdražší ulice v celém Londýně, kde jsem se právě zcela náhodně motal.
Jedna výloha s dámskou módou mne inspirovala, že tady by se takový pás "dal sehnat" a vstoupil do jámy lvové. První, co mne udivilo, že tam nejsou žádní kupující, ale vtom už se odněkud vynořily tři krásné slečny, které byly značně potěšeny pánským a pro ně neobvyklým zákazníkem. Vrhly se ke mně s dotazem co si jako přeji? Nevěděl jsem jak se anglicky řekne podvazkový pás, dnes už to dávno vím, je to suspender belt a tak jsem byl nucen to jako mim názorně ukazovat rukama. Dal jsem si obzvlášť záležet na tom, jak se do podvazků připínají punčochy a jak eventuálně se v zubech drží desetník, pomocí kterého se i poškozený podvazek dá použít. Viděl jsem to jednou v černém divadle. Takže slečny se rozesmály a ihned pochopily co chci a byly ke mně nepředstavitelně milé a doprovodily mne až ke schodišti, pokrytém kožešinou. Ovšem po té kožešině nahoru šla se mnou už jenom jedna dáma,  ta nejkrásnější...

Pochopil jsem to jako, že jdeme do nebes s tím nejdražším zbožím, že tohle asi bude takový nej- luxusnější krám v celém Londýně, patrně  pro královskou rodinu  a  další vládní potentáty!
Mysl mou zaměstnával jen jeden problém: Jak se odtud dostat, s co možná nejmenší ostudou?
 Slečna mně začala hned předvádět na různých pannách všemožné krásné podvazky, ale já viděl jenom ty horentní ceny. Nemohl jsem tak plně vnímat tu krásu, a tak jsem jí řekl: „Víte, slečno, já mám jeden hlavní problém, jsem z Československa a nemám u sebe dost peněz, prosím, můžete mi ukázat jen ten nejlevnější model?“ Slečna se kupodivu i nadále tvářila mile a vytáhla z jednoho šuplíku lesklou růžovou roli jako rouru od kamen, otevřela ji a vyndala na stůl krásný krajkový pás se slovy: „Prosím, pane, tento model stojí pouhých sedm liber.“ Kámen mi spadl ze srdce a ihned jsem na to hodil jenom fintu, že takovýto pakatel pochopitelně u sebe mám a poděkoval jsem jí za pochopení mé situace...
A tak tedy ten svetr s norským vzorem dostala matka na půl se sestrou a já s otcem napůl krabičku extra-žiletek Wilkinson. Manželka jen litovala, jaká škoda, že se s tak nádherným pásem nemůže pochlubit na veřejnosti, ale jen doma. A já sám jsem musel uznat, že ten pás byl opravdu báječný, ženě slušel a v Česku byl  tak jako tak nevídaný...!

15 července 2018

Raději spát nebo snít.?

Sněním se obvykle rozumí kladné, romantické sny denní a zapomíná se tu na snění chorobná.  O sněních ve spánku,  na něž spící nemá žádný vliv, nebudu předlouze filosofovat, to spadá do kompetence výrobců všemožných snářů, kdy autor třeba tvrdí, že nejkrásnějším snem je "pokakané děcko viděti," což znamená větší finanční dárek od vlády, či dobrodinců obdržeti...
Naproti tomu, takové to "krásné" snění denní, ovládané jednotlivcem, je vrcholně závislé na zdravé či chorobné hlavě snícího. Kdejaký oligarcha s  debilními nápady může,  jak známo, vyvolat i světovou válku, jenže o tom mě zas nebaví cokoliv psát, jsem notorickým optimistou. 

Ale  naopak se budu detailně zajímat o snění kladná, k čemuž jsem si vybral jako strědobod mého kamaráda a kolegu v práci  Paula Richtera. 
Paul je romantikem každým coulem a tudíž býval prakticky téměř denodenně zasněný, čemuž se už vůbec nikdo z jeho známých, či kolegů ani nedivil...
Proto také, když se kdysi vracel domů ze služební cesty, vzal to vlastně úmyslně přes svůj oblíbený Schwarzwald a na jednom místě, jen tak z ničeho nic, zastavil u příkopu.  Cítil, že se musí zasnít nad touto krásou přírody. Počasí bylo ideální, ani vedro, ani zima a k tomu potřeboval si někde v klidu sednout a kochat se. Auto nechal stát u kraje silnice a vyšel si na travnatý palouk pod lesem, kde se posadil do trávy pod borovicí, opřel zády o kmen, zapálil si cigaretu a začal automaticky, při pohledu na tu zelenou krásu snít. Ano, ano, přesně tak mi to potom pře-vyprávěl v práci.

Do hlavní role si Paul, častokrát, více-méně téměř pokaždé, angažoval Karin Dor, tu nejkrásnější a nadanou německou filmovou hvězdu, všem divákům dobře známou a tak tedy přímo typickou, představitelku ženy, ohrožované padouchy ve všech detektivkách od pana Edgara Walace. 
Jindy zas byla  nádhernou indiánskou dívenkou Ribannou ve filmu o Vinnetouovi. Tuto herečku, i když už nebyla zrovna nejmladší, Paul vždycky zbožňoval, coby nepřekonatelnou ikonu ženské krásy a zároveň i tu ze všech nejpůvabnější německou herečku vůbec...

Dnes si představil, jak po okresní silničce pod ním přijíždí červené sportovní autíčko, ze kterého se najednou zpod kapoty vyvalil oblak páry jak z lokomotivy. „Tý se vaří voda v chladiči“, pomyslel si Paul, když uviděl řidičku jak zastavila a bezradně hledí na tu parní saunu. Vyskočil rychle a seběhl dolů k autu. Krásná řidička Karin, se k němu obrátila s úzkostí ve svých čokoládových očích: „Prosím vás pane, můžete mi nějak pomoci s tím gejzírem?“ Paul se usmál a řekl: „Samozřejmě, Frau Karin Dor, já jsem Paul Richter a jsem vaším věrným fanouškem, viděl jsem snad všechny vaše filmy, některé i vícekrát. Je to pro mne štěstí, že vás zde potkávám, moc jsem si to přál a teprve dnes se mi to konečně vyplnilo!“
„To je od vás sice hezké ocenění, děkuji vám, ale pro mne to opravdu štěstí není, mohl byste se teď místo mé osobě, věnovat tomuto autu?“, řekla trochu nervózně krásná Karin.
„Ano-ano, na první pohled vidím, že se vám odporoučelo vodní čerpadlo a proto se přehřála voda v chladiči. Ta pumpa se nedá nijak opravit, madam, pouze vyměnit za novou. Mně se to už také jednou stalo. Navrhuji, že vás odtáhnu svým vozem do nejbližší autoopravny.“ V duchu si už představoval, jak se s ní blíže seznámí a děkoval této šťastné náhodě...

„Prima, to by bylo od vás úžasné, děkuji vám předem! Asi deset kilometrů odtud je město Wildbad, kde jsem ubytována v hotelu a vím, že je tam taky autoservis“, řekla Karin a dohodla se s ním na odtažení. V autoservisu se skutečně potvrdila Paulova diagnoza s tím, že její auto dostane novou pumpu a bude opět fit zítra do deseti hodin dopoledne. Načež ji Paul odvezl k jejímu hotelu, kde jí navrhl, aby si po této anabázi zaslouženě zašli na kávu a zákusek do nedaleké kavárny.
„Moment, já ale teď musím ze všeho nejdřív někomu zatelefonovat a pak bych si taky ráda dala nějaké to bono capuccino. Pojďte se mnou nahoru, jestli chcete“, řekla a vystoupila z auta. To byla pro Paula ta nejlákavější nabídka a už si představoval, jak bude ve svém klubu vyprávět o tom, že byl s Karin Dor na hotelu a dokonce i v jejím pokoji...
Ve svém apartmentu se Karin vrhla k telefonu se slovy: „Klidně se tu někde posaďte, já budu rychle hotová – haló – Ralfe, jsi to ty? Podívej, já jsem teď v hotelu tady ve Wildbadu, auto mám v servisu, něco se v něm podělalo, zítra dopoledne to bude opravené. Přijedeš sem ještě dnes nebo až zítra? Nevíš? A kdo to má vědět? Zavolej mi zpátky.... ano, rozumím, mezi šestou a sedmou sem do hotelu. Když ne, tak přijedeš až zítra dopoledne, OK?  Fajn, tak se měj, čau!“

Karin se otočila na Paula: “Je právě pět hodin, tak máme hodinku času na to kafe, pojďte!“ U kávy se bavili nenuceně a Paul zjistil, že ta žena, na to jak je slavná, se k němu chová docela normálně přátelsky až kamarádsky.
Vzpomínali na různé scény z jejích filmů a čas jim rychle uběhl. V šest se vrátili do hotelu: „Jestli nespěcháte, můžeme pokračovat v debatě u mně na pokoji, musím stejně do sedmi čekat na hovor.“ Paul opravdu nespěchal a byl rád za každou chvilku navíc ve společnosti této půvabné dámy.
V sedm Karin prohlásila, že ten její Ralf už zřejmě nezavolá, že si jenom něco přes sebe hodí, a že zve Paula za to odtažení - na večeři. Když odešla do koupelny, všiml si Paul, že sluchátko telefonu neleží správně ve vidlici, takže se sem stejně nemohl nikdo dovolat..?

To byl nový námět pro jeho snění: „Udělala to paní Karin nevědomky nebo úmyslně?“ Ovšem ta druhá možnost byla vzrušující! Paul se ihned rozhodl, že se zastaví dole v recepci a zůstane zde přes noc. Karině potom řekl, že to má domů ještě 300 kilometrů, takže by zde raději přenocoval, pokud zde budou mít pro něj volný pokoj.“
„Fajn, to je jistě rozumné“, souhlasila Karin, „jste zábavný společník, takže se tu nebudu muset celý večer nudit sama!“ Paul se musel držet zpět, aby nevybuchl radostí...

Najednou však jeho snění brutálně přerval drsný hlas příchozího myslivce: „Víte, mladej, že kouření v lese je přísně zakázáno pod pokutou 50 Euro? Doufám, že máte u sebe aspoň občanský průkaz, člověče!? “
***