28 července 2018

Otec a syn začali znovu...

Ovdovělý šestašedesátník Karel Dostál byl jedním z relativně mála klidných, vyrovnaných penzistů. Před nedávnem pověsil to své řemeslo zubního technika na hřebík a odstěhoval se z Prahy do svého letního bydla v Mníšku pod Brdy. Měl už nad hlavu té dnešní hektické doby. Ty všechny lživé politické tahačky o koryta a takřka denně nové kauzy, mu lezly krkem a chtěl se radši věnovat svým zálibám, malování a rybaření. První krok, který udělal k tomu, aby se stal spokojeným člověkem, bylo vyhození televizoru do sběrného dvora, čímž se oddělil od zdroje životu škodlivých informací a místo civění na obrazovku se opět vrhl na čtení svých, už dávno přečtených, knížek.

Se svým synem Honzou, který byl dosud svobodný a celkem úspěšným advokátem si moc nerozuměli, takže se vídali jen asi tak jednou, dvakrát, do roka. Dnes se Karlovi zachtělo s někým mluvit a tak se rozhodl, zajet si jen tak neohlášeně za synem do Prahy. Honza byl překvapen, když se otec objevil u něj v kanceláři, ale vzhledem k tomu, že právě neměl žádnou klientelu, mohl se otci plně věnovat.
Karel byl veselý a sdílný, Honza byl naopak trochu zaražený a nervózní. Najednou se v půli jejich rozhovoru ozvalo energické zaklepání na dveře a bez vyčkání tam vrazila mladá žena vedoucí za ruku malou asi tříletou holčičkou. Karel zůstal konsternovaně hledět, co se to děje, jeho syn však hned vyskočil ze židle a s úsměvem je přivítal. 
 Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu zařídit a nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes úplně vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si Jan všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:
 "To nic, to je normál, táto, to je jedna moje tak trochu zbrklá klientka, Ema Doudová.“   
 „Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.   
 „Ona se rozvádí a momentálně nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“   
Ale proč, když je tvoje klientka, má navíc ještě jiného právníka?“ nechápal otec.   
Protože tím je můj kamarád Standa Bříza, kterého jsem jí doporučil, je machr na rozvody, já dělám hlavně věci majetkoprávní",vysvětloval otci trochu nervózně jeho syn.  
Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tu nebyla dlouhá chvíle.“   
"Děkuji“, řekla zdvořile.   
Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš..?“
Aha, takže Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že to dítě není jeho!“   
Ne tak docela, tati, Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“   
"Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
Jó, to jsem ti zapomněl prostě říct, táto“, Honza se zhluboka nadechl,  „Marcelka je moje dítě a já chci začít nový život!“   
Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, vo tři roky pozdějš?  A víš aspoň s kým ji máš, proboha?“   
"Ale vždyť už ti to vykládám od začátku, přece s mojí klientkou Emou Doudovou!“   
"A teď mi řekni, Honzo, otevřeně, hodláš se s ní vůbec někdy taky třeba oženit?“
Samozřejmě, hned jak se rozvede, dřív to přece ani nejde!“, řekl Honza uraženě.
Otec pak jenom kroutil hlavou. Vtom na stole zazvonil telefon: „Haló, Dostál, ano, ano, jéžišmarjá, ano hned tam letím! Táto, zapomněl jsem,...“   
Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.   
Táto, promiň, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, přijdu tam už stejně pozdě, ahoj!“  
Tak, Marcelko, já jsem tvůj děda Karel....ájéje...to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“  
To neni koníšek, to si ty!“   
"Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na -éé...“
Na čelíčku a vo plincovi Bajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.   
Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký...“    Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni, a eště je tam taky zlej dlak, takovej moc  hodně zelenej!“

"Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“
   Když pak spolu seděli v kavárně u stolku a Marcelka mlsala zmrzlinu, vyprávěl jí děda svým tápavým způsobem jakousi pohádkovou směs z toho, co si ještě pamatoval z dětství. Marcelka ho musela neustále opravovat, když tam občas zmotal Červenou Karkulku se Smolíčkem, ale oba dva se přitom náramně bavili. Najednou Marcelka ukazovala ručičkou někam za něj a volala: „Hele, teta Klála!“
 
 Otočil se u viděl tam přicházet jakousi mondénní dámu, tak honem okřikl Marcelku: „Ne, to asi není teta Klára, Marcelko, to je nějaká jiná paní.“ Jenže ta si jich už všimla a zamířila si to přímo k jejich stolu: „Marcelko, co tady děláš, kdepak máš maminku?“  Načež se otočila na Karla přísným pohledem a řekla rázně: „A kdo jste vy, pane?“
"Promiňte, madam, já jsem její dědeček Karel, ale kdo jste vy? O to tady běží!“
Já jsem její teta Klára, ale pokud je mi známo Marcelka nemá žádného dědečka a už vůbec ne Karla!“      
Máte pravdu,madam, já jsem to až do dneška taky nevěděl,“ řekl Karel odevzdaně a pokýval hlavou.  
 „Ale jak vám mám probůh věřit, když dnes se tu všude pohybují odporní pedofilové a bůhví jaká lidská verbež?“   
"Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“
"Uf, tak teď už vám věřím“, oddychla si teta, „moje sestra Ema je typická zmatkářka, je vdaná deset let s tím výpitkou Doudou, děti nemají, ale každý z nich má nějakou vedlovku!“
"Co to je vedlofka?“, ozvala se Marcelka. Klára i Karel se na sebe podívali a teprve si uvědomili, že je tu dítě, které připoslouchává. „No -é- to je tak, Marcelko“, snažil se děda vyřešit kvadraturu kruhu, „víš to je taková –éé– kytička!“
"Taková čelvená?“
"Ano, taková jako pampeliška, jenže ta je žlutá. Víš co, já ti ji ukážu, ty rostou tam kde já bydlím, sedneme si teď do auta a pojedeme tam. Chceš?“
"Jo, pojedeme autem plyč a já si je natlhám:“ Teta Klára se však pro jistotu zaháčkovala:
"Já koukám, jak to s dětmi dovedete – a mohla bych jet s vámi na ty kytičky?“
"Samozřejmě, takže jedem, je to jen pětadvacet kilometrů, ale v šest musíme být zase nazpět v kanceláři u Honzy, kam se taky dostaví maminka Ema. Ti se budou divit!“    

V Karlově chalupě se to oběma návštěvnicím líbilo, navzdory jejich tak rozdílnému věku. Marcelka se vrhla na kytičky, kterých bylo všude kolem chalupy dost a Klára hodnotila vzhled i umělecký „pořádek“, který tvořil tak zvláštní, romantickou atmosféru jeho staromládeneckého příbytku.
"Kláro, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já zatím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Jé, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to je?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout."
"To je geniální, Karle, hned bych vám za to dala pusu..." jenže do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"

A tak došlo ke sblížení dvou osudem spřízněných duší, vdovy a vdovce, kteří navzdory jejich věku se od tohoto dne, pomalu ale jistě, začali stávat vzájemně sympatičtějšími. Nakonec se otec se synem vsadili, kdo se z nich dříve ožení – a vyhrál to kdo, otec!

27 července 2018

Jindra pobožná i fotogenní


Když jsem se před mnoha lety vrátil ze služební cesty v Indii, měl jsem nafoceno přes 400 fotek a vyvstal mi finanční problém s jejich vyvoláním. V obchodě by to stálo „štangli zlata“ a tak jsem si nechal v první fázi udělat jenom negativy a přemýšlel co dál, aby to nestálo moc peněz, kterých jsem měl docela míň, téměř vůbec ne...
Můj kamarád Franta mi poradil, jak na to: „Hele, já ti dám telefon na jednu krásnou holku, Jindru Najmanovou, ta dělá fotky ráda, jako hobby. Úplně stačí, když jí aspoň zaplatíš náklady na papíry a vývojku a vona ti to velice ráda vyvolá!
No, to je senzace, já totiž budu potřebovat od těch lepších záběrů více obrázků, kde kdo chce po mně fotku z Indie a já mám zatím jen samý negativy.“
Tady máš to číslo, bydlí v garsoniéře Na Pankráci, takže to tam nemáš daleko, ale bacha, vo mně ani muk, rozešel jsem se s ní totiž ve zlým!“
Proč, proboha, ve zlým?“, divil jsem se.  
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš, a mně se smilnit chtělo!“
Náboženské přesvědčení Jindry mi nevadilo, bylo mi fuk jak vypadá, hlavně když mi udělá ty kvanta fotek za přijatelnou cenu a může se u toho třeba modlit „Andělíčku, můj strážníčku.“
Dobrá, Franto, dík a já už si něco vymyslím, kde jsem vzal ten telefon, zvláště pak když je to krásná žena, má šárm, má cit a k tomu vlastní byt, ó la-la-la, c’est magnific!“
Napadlo mě, že nejjednodušší řešení by bylo jako fingovaný telefonní omyl. Hned ten den večer jsem ji ještě zavolal: „Haló, tady je Toms, prosím vás, slečno, mohl bych mluvit s panem Bláhou?“
Tady je Najmanová, ale já neznám žádného pana Bláhu, to musí být omyl!“ A tak jsem se začal vyptávat co a jak a srovnávat číslo, které ovšem souhlasilo a nakonec jsem se omluvil za zdržování: „Slečno, nezlobte se, že jsem Vás vyrušil, já holt budu muset toho pana Bláhu vyhledat nějak jinak, možná, že si najmu Sherlocka Holmese. On mi totiž slíbil udělat obrázky z mých negativů z Indie a dal mi špatný číslo, nebo jsem si to špatně napsal.“
A kdybyste ho náhodou nesehnal, tak bych je v nejhorším mohla pro vás udělat sama, já to také dovedu – a je to navíc můj koníček!“, řekla mi ta dobrá duše.
Děkuju, to je od vás moc hezké slečno, ale ono toho je aspoň 400 kusů a to bych od vás nemohl požadovat...“
To klidně můžete, já to dělám ráda a zvláště takové zajímavé záběry z Indie, to jsem ještě nedělala a když mi zaplatíte cenu za papíry tak to stačí...“
Takže jsme se dohodli, já jsem nakoupil kvanta foto-papírů a přihnal si to jednou večer k Jindře. Sotva jsem zazvonil u jejího bytu, dveře se otevřely a já hned dostal facičku, jen to mlasklo: „Vy lháři jeden, to byla od vás jen záminka a já vrták na to skočila! Lhát se namá!“, vyprskla na mne rozzlobená dívka.
Ano, máte pravdu, slečno, lhal jsem vám protože jsem nesměl říct od koho mám váš telefon a ten dotyčný, patrně, vám to pak sám řekl a proto ta facka, že jo?“
Ano, František mi řekl, že se vám vůbec nejedná o fotky, ale že jste proutník, kterému jde jenom o mně jako o ženu, která má svůj vlastní kvartýr!“
Takže proti tomu mohu jako důkaz neviny tady ukázat mé negativy“, namítl jsem chabě. Jindra mě váhavě pozvala dál se slovy: „Jestli chcete a jde vám skutečně jen o fotky, tak pojďte dál, ale upozorňuji vás, že pět let dělám závodně karate.“

Když jsem pak vybalil ty negativy, viděl jsem, že si je Jindra okamžitě, plně ve svém živlu, prohlížela proti oknu a říkala, že to určitě budou krásné fotky. Pak mi dokonce uvařila kávu a nabídla tvrdé sušenky. V diskuzi jsme se dostali také na to co dělá, že pracuje na Národním výboru Prahy 4, Podolí, v bytovém odboru. Zavtipkoval jsem, že tam asi moc práce nemají, vzhledem k tomu, že žádné byty nejsou. Vysvětlila mi, že ona byty nepřiděluje, ale má na starosti problémové nájemníky.
To si nemyslete, Mirku, že se tam nudíme. Máme tam třeba takový zapeklitý případ jako je rodina Kašíková, to jest dvě postarší sestry a syn, jedné z nich, který je duševně chorý, ale ony ho nechtějí dát za žádnou cenu do ústavu...“
Jé, to je Láďa Kašík, ten chodí ven jenom v noci a je zarostlej jako Tarzán. Oni bydlej v našem baráku v suterénu dole vedle sklepa na uhlí!“
Takže vy je znáte? To je ale náhoda!“, divila se Jindra a kroutila hlavou, načež si vzpomněla na jiný horší případ, „nebo tam máme jakousi rodinu zloděje Pilaře, který už po páté něco ukradl, je ve vězení a jeho žena je taková...ehm,  lehčí žena...“
Pozor, ty taky znám“, skočil jsem ji do řeči, „Pilařová Dana, bydlí v našem baráku, její muž teď právě sedí v base za krádež auta a oni mají ještě krásnou dceru Jarmilu, asi osmnáctiletou a ta, jak si myslím, je něco podobného, jako po matce!“
No to snad není možné, kolik rodin proboha bydlí v tom vašem domě hrůzy?“, vyjevila se Jindra.

 "Jenom tři partaje, Kašíkovi, Pilařovi a my. Ten barák je vlastně rodinná vila, jménem JITŘENKA, jejíž staří majitelé, důchodci Beránkovi, se byli nuceni vystěhovat do jejich druhého baráku, co zdědili po sestře. No, a jejich byt dostal přidělen právě ten recidivista Jan Pilař. My jsme ovšem neškodný a bydlíme tam nahoře v podkroví.“
Ano, jen o vás tam nemáme žádnou hlášku, ovšem vaše sousedy vám nezávidím! Měla jsem o vás, díky Frantovi, děsné mínění a jak vidíte, není šprochu...“
Aby na něm nebylo pravdy trochu“, doplnil jsem ji rezignovaně.
Ty fotky, Mirku, vám ale udělám a tu facku odvolávám, přesvědčil jste mne...“

Jindra si pak z mých negativů vybrala ty nejlepší a udělala aspoň stovku hezkých obrázků a nechtěla ode mne žádné peníze, jen potřebné množství foto-papírů. Sama si pak pro sebe vykopírovala a zvětšila asi deset záběrů, které se jí nejvíc líbily a já měl radost, že mezi těmi vybranými jsem byl i já, pijící limonádu brčkem (viz druhé foto).
Jindru jsem navštěvoval jsem dvakrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.
Když mi pak několik dní před Vánocemi Jindra předala celou kolekci hotových fotek, usmyslel jsem si, že to takhle nemohu nechat a koupil jsem jí jako dáreček řetízek na krk se třemi přívěšky: srdíčko, kotva a křížek, coby symboly lásky, jistoty a víry. Den před Ježíškem jsem ji neohlášeně navštívil a donesl nějaké cukroví z domova a ten dárek.

Jindřiška byla právě nemocná, ležela v posteli a měla  bolesti v krku a kašel a možná i trochu zvýšenou teplotu. V její vždycky útulné garsoniéře, byla dnes zima -  jak se říká, asi jako na dráze.
Neměl by ses tu moc dlouho zdržovat, aby ses ode mne nenakazil, mimo to, že je tu mrazírna. Ústřední topení nějak netopí a kamna na uhlí jsem už vloni bohužel vyhodila“, zachrchlala Jindra.
Předal jsem jí tedy svůj dáreček s ujištěním, že vůči chřipce jsem zcela imunní. Když ho rozbalila, vhrkly jí slzičky do očí, což jsem u ní nečekal: „Míro, to je od tebe opravdu moc milé, já – víš – já nejsem zvyklá dostávat dárky, nanejvýš v práci láhev Becherovky a od rodičů knížku, ale tohle...“ A zase příval slz.
 No, Jindřiško, vždyť to nic není, bral jsem prémie a je to jen devíti karátové zlato, to víš, na víc karátů jsem neměl“, ušklíbl jsem se a snažil se to nějak odlehčit.

Míro, i kdyby to bylo z obyčejného plechu, tak jsi mi tím udělal radost a já teď nevím jak to říct, nemůžu od tebe chtít, abys tady takhle mrznul, ale zároveň nechci abys teď odešel... Nejradši bych tě vzala k sobě pod deku...“
Jindřiško, to beru, to mi věř, že bych to nikdy neodmítl, čert vem nějakou přitroublou chřipku!“
Tak dobře, ale pod jednou podmínkou, slib mi, že mne nebudeš chtít líbat.“
Chtít sice budu, ale slibuju, že nebudu když si to nepřeješ ty – ale jinak všechno ostatní smím, Jindřiško?“
Nevím, já – vlastně – ano...“


20 července 2018

Kterak jsem koupil ženě podvazkový pás

Když jsem ještě za Dubčeka (1968) směl konečně vycestovat na západ, byl jsem poslán na týdenní služební cestu do Londýna. Moje, dnes už nežijící ex-manželka Hana, mi dala za úkol, abych ji z Anglie dovezl podvazkový pás, tady prý nebyly k dostání a když, tak ve velmi mizerné kvalitě. Celý týden jsem v Londýně šetřil diety tak náruživě, že jsem si místo oběda dával na ulici jeden hot-dog (párek v rohlíku) a k večeři čokoládovou tyčinku a někdy jsem si dopřál zcela marnotratně - dokonce dvě tyčinky, hořkou a mléčnou...
Předposlední den cesty jsem se svým našetřeným mamonem 12 liber, vyrazil do ulic Londýna, abych nakoupil dárečky domů. Už v prvním krámě v Soho jsem udělal další marnotratnou chybu tím, že jsem si neuvědomil, že ti nemožní Angličané píší sedmičku jako jedničku, zatímco jedničku píší jako I. Za výlohou jsem uviděl krásný černý vlněný svetr s norským vzorem a na něm svítila cena 19 šilinků. Řekl jsem si: Libra má dvacet šilinků, takže je to jenom necelá libra a rozhodl se ten svetr koupit. Teprve když zacinkala pokladna a tam se objevilo 79 šilinků, tedy necelé 4 libry,  podlomila se mi kolena, ale už jsem nemohl nic dělat. Zbylo mi tedy 8 liber, to jest 1 libra jako železná zásoba a 7 na všechny ostatní dárky. Rozhodl jsem se, že nejprve koupím ten ošemetný podvazkový pás a pak teprve, z toho co zbude koupím drobnosti pro rodiče a sestru.


Z nevědomosti jsem udělal další chybu, netušil jsem, že zrovna Regent Street je ta nejdražší ulice v celém Londýně, kam jsem se právě náhodně dostal.
Jedna výloha s dámskou módou mne inspirovala, že tady by se asi takový pás dal sehnat a vstoupil do jámy lvové. První, co mne udivilo, že tam nejsou žádní kupující, ale vtom už se odněkud vynořily tři krásné slečny, které byly zřejmě potěšeny pánským zákazníkem. Vrhly se ke mně s dotazem co si jako přeji? Nevěděl jsem jak se anglicky řekne podvazkový pás, dnes už to dávno vím, je to suspender belt a tak jsem byl nucen to jako mim názorně ukazovat rukama. Dal jsem si obzvlášť záležet na tom, jak se do podvazků připínají punčochy a jak eventuálně se v zubech drží desetník, pomocí kterého se i poškozený podvazek dá použít. Viděl jsem to jednou v černém divadle. Takže slečny se rozesmály a ihned pochopily co chci.


Načež mě mile nasměrovaly do zvýšeného poschodí ke schodům, jakoby z leštěného ořechu, uprostřed pokrytého kožešinou. Člověk nevěděl kam šlápnout. To už mi bylo jasné, že jsem v luxusním obchodě, a že tady žádnou útratu neudělám, prostě na to nemám. Slečna mi začala hned předvádět na různých pannách všemožné krásné podvazky, ale já viděl jenom ty horentní ceny. Nemohl jsem tak plně vnímat tu krásu, a tak jsem jí řekl: „Víte, slečno, já mám jeden problém, jsem z Československa a nemám u sebe dost peněz, prosím, můžete mi ukázat ten nejlevnější model?“ Slečna se kupodivu i nadále tvářila mile a vytáhla z jednoho šuplíku lesklou růžovou roli jako na doktorský diplom, otevřela ji a vyndala na stůl krásný krajkový pás se slovy: „Tento model stojí jen 7 liber.“ Kámen mi spadl ze srdce a ihned jsem na to hodil fintu, že takovýto pakatel pochopitelně u sebe mám.
A tak rodiče a sestra nedostaly nic a manželka zas litovala, jaká škoda, že se s tím pasem nemůže ukazovat na veřejnosti, ale jenom přede mnou doma. Jinak bych asi proti tomu něco namítal, ale uznávám, že ten pas byl opravdu báječný a v Česku zcela nevídaný...

15 července 2018

O snech a snění lidí všech...

Sněním se rozumí takzvané sny denní, to jest, vědomě si něco představovat, o něčem snít s otevřenýma očima, kdežto sny noční, ty se zdají, když člověk spí a neví o světě. Ty noční sny bývají většinou dost protivné, nesmyslné či hororové, jenom velmi zřídka příjemné a člověk je v nich de facto pouze pasivním divákem. Ty denní sny jsou vždycky krásné, člověk si je může sám režírovat a usměrňovat jak chce. Nejčastější snění žen, říkají odborníci, je prý o mužích a mužů o ženách, jistou 4% výjimkou jsou homosexuálové.
Dle snů se dají lidé zhruba rozdělit do tří skupin: Jedni, to jsou ti bez fantazie co tvrdí, že nikdy žádné sny nemají i když je mají a neví o tom, ti druzí, ke kterým patřím i já, mají občas sny noční i denní a ti třetí mají skoro výhradně jen sny noční, ale zato každou noc. Jejich sny odpovídají přesně zajetým definicím ve snáři. Když se zdá o vlaku, znamená to, že dostanou dopis, sen o vodě kalné, to je nemoc a sen o vodě čisté je naopak zdraví. Nejkrásnějším snem pro tyto lidi je „pokakané děcko viděti“, což znamená větší obnos peněžní nečekaně dostati, také  "Horor zažíti, aneb tchyni doma uvítati" znamená velkou radost z probuzení míti...

Na tomto místě bych chtěl blíže vylíčit časté až náruživé snění mého kamaráda Paula Richtera, proti němuž jsem já úplný břídil a diletant. 
Paul je romantikem každým coulem a tudíž bývá aspoň jednou denně zasněný. Proto také, když se vracel z třídenní služební cesty, projížděje přírodní malebnou krajinou Schwarzwaldu, se z ničeho nic zastavil u příkopu. Cítil, že se musí zasnít nad touto krásou a k tomu potřeboval si někde v klidu sednout a kochat se. Auto nechal stát u kraje silnice a vyšel si na travnatý palouk pod lesem, kde se posadil do trávy pod borovicí, opřel se zády o kmen, zapálil cigaretu a začal snít.


  Do hlavní role, jako vždycky, Paul angažoval slavnou německou hvězdu Karin Dor, známou jako typickou představitelku padouchy ohrožované krasavice v detektivkách z pera Edgara Wallace, jakož i nádhernou indiánskou dívenku Ribannu ve filmu o Vinnetouovi. Tuto herečku, i když už nebyla právě nejmladší, Paul zbožňoval jako nepřekonatelnou ikonu ženské krásy a také za vůbec nejlepší německou herečku všech dob.
On si představil, jak po okresní silničce pod ním přijíždí červené sportovní autíčko, kterému se najednou zpod kapoty vyvalí oblak páry jak z lokomotivy. „Té se vaří voda v chladiči“, pomyslel si Paul když uviděl řidičku jak zastavila a bezradně hledí na tu parní saunu. Vyskočil rychle a seběhl dolů k autu. Krásná řidička Karin, se k němu obrátila s úzkostí ve svých čokoládových očích: „Prosím vás pane, můžete mi nějak pomoci s tím gejzírem?“ Paul se usmál a řekl: „Samozřejmě, Frau Karin Dor, já jsem Paul Richter a jsem vaším věrným fanouškem, viděl jsem snad všechny vaše filmy, některé i vícekrát. Je to pro mne štěstí, že vás zde potkávám, moc jsem si to přál a teprve dnes se mi to konečně vyplnilo!“
„To je od vás sice hezké ocenění, ale pro mne to opravdu štěstí není, mohl byste se teď místo mé osobě věnovat tomuto autu?“, řekla trochu nervózně Karin.

„Ano-ano, na první pohled vidím, že se vám odporoučelo vodní čerpadlo a proto se přehřála voda v chladiči. Pumpa se nedá nijak opravit, madam, pouze vyměnit za novou. Mně se to už také jednou stalo. Navrhuji, že vás odtáhnu svým vozem do nejbližší autoopravny.“ V duchu si už představoval, jak se s ní blíže seznámí...
„Prima, to by bylo od vás úžasné, děkuji vám předem! Asi deset kilometrů odtud je město Wildbad, kde jsem ubytována v hotelu a vím, že je tam taky autoservis“, řekla Karin a dohodla se s ním na odtažení. V autoservisu se skutečně potvrdila Paulova diagnoza s tím, že její auto dostane novou pumpu a bude opět fit zítra do deseti hodin dopoledne. Načež ji Paul odvezl k jejímu hotelu, kde jí navrhl, aby si po této anabázi zaslouženě zašli na kávu a zákusek do nedaleké kavárny.
„Moment, já musím ze všeho nejdříve někam zatelefonovat a pak bych si taky ráda dala nějaké to capuccino. Pojďte se mnou nahoru, jestli chcete“, řekla a vystoupila z auta. To byla pro Paula ta nejlákavější nabídka a už si představoval, jak bude ve svém klubu vyprávět o tom, že byl s Karin Dor na hotelu.
Ve svém apartementu se Karin vrhla k telefonu se slovy: „Klidně se tu někde posaďte, já budu rychle hotová – haló – Ralfe, jsi to ty? Podívej já jsem teď v hotelu tady ve Wildbadu, auto mám v servisu, něco se v něm podělalo, zítra dopoledne to bude opravené. Přijedeš sem ještě dnes nebo až zítra? Nevíš? A kdo to má vědět? Zavolej mi zpátky.... ano, rozumím, mezi šestou a sedmou sem do hotelu. Když ne, tak přijedeš až zítra dopoledne, OK? Fajn, tak se měj, čau!“

Karin se otočila na Paula: “Je právě pět hodin, tak máme hodinku času na to kafe, pojďte!“ U kávy se bavili nenuceně a Paul zjistil, že ta žena, na to jak je slavná, se k němu chová docela normálně přátelsky až kamarádsky. Vzpomínali na různé scény z jejích filmů a čas jim rychle uběhl. V šest se vrátili do hotelu: „Jestli nespěcháte, můžeme pokračovat v debatě u mně na pokoji, musím stejně do sedmi čekat na hovor.“ Paul opravdu nespěchal a byl rád za každou chvilku navíc ve společnosti této půvabné dámy.
V sedm Karin prohlásila, že ten její Ralf už zřejmě nezavolá, že si jenom něco přes sebe hodí, a že zve Paula za to odtažení na večeři. Když odešla do koupelny, všiml si Paul, že sluchátko telefonu neleží správně ve vidlici, takže se sem stejně nemohl nikdo dovolat.

To byl nový námět pro jeho snění: „Udělala to Karin nevědomky nebo úmyslně?“ Ta druhá možnost byla vzrušující! Paul se ihned rozhodl, že se zastaví dole v recepci a zůstane zde přes noc. Karině potom řekl, že to má domů ještě 300 kilometrů, takže by zde raději přenocoval, pokud zde budou mít pro něj volný pokoj.“
„To je fajn“, souhlasila Karin, „jste zábavný společník, takže se nebudu muset celý večer sama nudit!“

Najednou Paulovo snění brutálně přerval drsný hlas příchozího myslivce: „Víte, mladej, že kouření v lese je přísně zakázáno pod pokutou 50 Euro? Doufám, že máte u sebe aspoň občanský průkaz? “
***