05 srpna 2017

Má zápletka s US-hvězdou

Jako osmnáctiletý student, před maturitou, jsem měl jeden tajný problém. Byli jsme jen chlapecké gymnazium, a tak to nebylo úplně snadné seznámit se s děvčetem. Tančení jsem považoval za trapnost, ale pak jsem záviděl ostatním, co se chlubili fotkou své holky a když se mě zeptali na moji holku a já musel říct, že žádnou nemám, byl jsem ihned něco jako neschopné a přitroublé nedochůdče.
Sbalit dívku jen tak na ulici jsem si netroufal, ale být neustále nedochůdčetem jsem nehodlal akceptovat. Náhoda mi pomohla, když jsem jednou při sběru starého papíru, což se tenkrát dobrovolně muselo, objevil jakýsi anglický časopis, kde byly fotografie filmových hvězd. Byl to pro mne nález jako zlatá žíla pro zlatokopa na Klondike.
   
V té bolševické době, všechno co zavánělo kapitalistickým světem bylo na indexu, americké filmy se vytrácely z kin a pro mne, který je hltal od řvoucího lva firmy Metro-Goldwyn-Mayer na začátku až po happyend, bylo holou nemožností sehnat fotku jakékoliv hollywoodské hvězdy, natož takové, která se mi nejvíc líbila.
Taková Rita Hayworth, kterou jsem ještě stačil shlédnout ve filmu Gilda, dřív než byl stažen ze všech kin v Praze, byla pro nás puberťáky něco jako nadpozemsky božská kráska. Netušil jsem ovšem, že je o 13 let starší než já.

Právě tak jako Gene Tierney, na jejíž filmu Laura jsem byl dokonce dvakrát po sobě, abych si to lépe užil. Ty dvě fotografie uvnitř časopisu, které byly na obyčejném papíře a v malém formátu, mi vnukly myšlenku, si je patřičně zvětšeně nakreslit na formát A4 měkkou tužkou, a pak je pečlivě vystínovat a přibít si je malými hřebíčky přímo do zdi ve mém studentském pokojíku tak, aby byly nesundatelné. 
Každý kámoš, co ke mně přišel se děsně divil, kde jsem vzal tyhle nádherný kočky. Dodnes je mám, stářím již zažloutlé, pečlivě uložené ve zvláštním šupleti. Mají pro mne velkou cenu. Je jim už (těm kresbám)  67 let a těm vlastním kráskám (už nežijícím)  by bylo 99 a 97 let.


Na lesklé titulní straně časopisu byla nádherná Gail Patrick s nějakým nosatým hercem, což mi vadilo, tak jsem ji opatrně vystřihl z celkové fotografie a podlepil ji zespodu tuhou kartičkou, aby to vypadalo jako pravá fotografie. Uložil jsem si ji do náprsní tašky společně se svou fotkou a už jsem měl co ukazovat klukům, jako svoji novou dívku, které jsem říkal Henrietta. Všichni mi ji záviděli!  
Ovšem když jsem se pak na jiném místě anglického textu dočetl, že mnou tak zbožňovaná herečka je ve skutečnosti o 20 let starší než já, šel jsem se raději přihlásit do tanečních, kde jsem se seznámil, nikoliv už jen virtuálně, ale se skutečnou živou dívkou z masa a krve Marcelkou. 
Byla to moc krásná, hodná dívka a měla mě ráda. Dala mi jednou, jinak bezcenný, krystalek křemene jako amulet, který mě prý pomůže, abych zcela úspěšně zvládl maturitu, což se mi skutečně podařilo. 
A potom, o dva roky později, za mnou přišla Marcelka, když jsem ležel v nemocnici s infekční žloutenkou, a prosila mě, jestli jí mohu půjčit můj amulet, aby se jí také podařila maturita jako mně. Ano, měl jsem ten krystalek stále u sebe, takže jsem jí ho vrátil a ona tu maturitu hravě zvládla! Tím chci říct, že amulet zázraků fungoval, naše láska taky a já jsem si uvědomil, jaký jsem byl hlupák, když jsem snil o dvacet let starších filmových hvězdičkách.
Jóó, to všechno vodnés čas, už je to víc než dávno...