05 srpna 2017

Má zápletka s US-hvězdou

Jako osmnáctiletý student, před maturitou, jsem měl jeden tajný problém. Byli jsme jen chlapecké gymnazium, a tak to nebylo úplně snadné seznámit se s děvčetem. Tančení jsem považoval za trapnost, ale pak jsem záviděl ostatním, co se chlubili fotkou své holky a když se mě zeptali na moji holku a já musel říct, že žádnou nemám, byl jsem ihned něco jako neschopné a přitroublé nedochůdče.
Sbalit dívku jen tak na ulici jsem si netroufal, ale být neustále nedochůdčetem jsem nehodlal akceptovat. Náhoda mi pomohla, když jsem jednou při sběru starého papíru, což se tenkrát dobrovolně muselo, objevil jakýsi anglický časopis, kde byly fotografie filmových hvězd. Byl to pro mne nález jako zlatá žíla pro zlatokopa na Klondike.
   
V té bolševické době, všechno co zavánělo kapitalistickým světem bylo na indexu, americké filmy se vytrácely z kin a pro mne, který je hltal od řvoucího lva firmy Metro-Goldwyn-Mayer na začátku až po happyend, bylo holou nemožností sehnat fotku jakékoliv hollywoodské hvězdy, natož takové, která se mi nejvíc líbila.
Taková Rita Hayworth, kterou jsem ještě stačil shlédnout ve filmu Gilda, dřív než byl stažen ze všech kin v Praze, byla pro nás puberťáky něco jako nadpozemsky božská kráska. Netušil jsem ovšem, že je o 13 let starší než já.

Právě tak jako Gene Tierney, na jejíž filmu Laura jsem byl dokonce dvakrát po sobě, abych si to lépe užil. Ty dvě fotografie uvnitř časopisu, které byly na obyčejném papíře a v malém formátu, mi vnukly myšlenku, si je patřičně zvětšeně nakreslit na formát A4 měkkou tužkou, a pak je pečlivě vystínovat a přibít si je malými hřebíčky přímo do zdi ve mém studentském pokojíku tak, aby byly nesundatelné. 
Každý kámoš, co ke mně přišel se děsně divil, kde jsem vzal tyhle nádherný kočky. Dodnes je mám, stářím již zažloutlé, pečlivě uložené ve zvláštním šupleti. Mají pro mne velkou cenu. Je jim už (těm kresbám)  67 let a těm vlastním kráskám (už nežijícím)  by bylo 99 a 97 let.


Na lesklé titulní straně časopisu byla nádherná Gail Patrick s nějakým nosatým hercem, což mi vadilo, tak jsem ji opatrně vystřihl z celkové fotografie a podlepil ji zespodu tuhou kartičkou, aby to vypadalo jako pravá fotografie. Uložil jsem si ji do náprsní tašky společně se svou fotkou a už jsem měl co ukazovat klukům, jako svoji novou dívku, které jsem říkal Henrietta. Všichni mi ji záviděli!  
Ovšem když jsem se pak na jiném místě anglického textu dočetl, že mnou tak zbožňovaná herečka je ve skutečnosti o 20 let starší než já, šel jsem se raději přihlásit do tanečních, kde jsem se seznámil, nikoliv už jen virtuálně, ale se skutečnou živou dívkou z masa a krve Marcelkou. 
Byla to moc krásná, hodná dívka a měla mě ráda. Dala mi jednou, jinak bezcenný, krystalek křemene jako amulet, který mě prý pomůže, abych zcela úspěšně zvládl maturitu, což se mi skutečně podařilo. 
A potom, o dva roky později, za mnou přišla Marcelka, když jsem ležel v nemocnici s infekční žloutenkou, a prosila mě, jestli jí mohu půjčit můj amulet, aby se jí také podařila maturita jako mně. Ano, měl jsem ten krystalek stále u sebe, takže jsem jí ho vrátil a ona tu maturitu hravě zvládla! Tím chci říct, že amulet zázraků fungoval, naše láska taky a já jsem si uvědomil, jaký jsem byl hlupák, když jsem snil o dvacet let starších filmových hvězdičkách.
Jóó, to všechno vodnés čas, už je to víc než dávno...

03 srpna 2017

Náhoda je chabá výmluva

„Teď zavolám tetě Julče, že k ní dnes na večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar, „dopr-blé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Načež se po marném hledání zamyslel: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odešli, tak jsem ho tam, já blbec, nechal ležet!“
Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších.
Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten blb skutečně zvedl, což se také stalo:
„Haló?“, ozval se ženský  hlas, což nažhaveného Otmara trochu vyvedlo z konceptu.
„Éé – já volám jako na svůj mobil a zjišťuji...- éé...“
„To chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete, zdali jste doma“, rozesmála se žena.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“ řekl Otmar nakvašeně.
„To je sice hezké a řekla bych i vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším proboha souvisím já?“ ozvalo se z druhého konce.
„Ano, to je právě to, že vy bohužel nejste poctivou nálezkyní a to je smutné, slečno!“
„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba něco oslavujete a trochu jste přebral, každopádně nehodlám dále pokračovat...“
„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč, když mi ten mobil vrátíte. Ty adresy jsou pro mne strašně moc důležité!“
„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma podrážděně.
„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že je ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen hraje, takže přešel do lehce konverzačního tónu.
„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si přece hrát na schovávanou, to nikam nevede“ řekl Otmar mírumilovně.
„Máte pravdu, na zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, asi to udělal můj pubertální synovec, ale teď žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte "pubertálně neuměle" vyryl nůžkami na nehty a tudíž o něm vím!“
„Tak tady někdo z nás dvou mluví z cesty, vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková, jak se jmenujete vy a jakou značku mobilu máte vy?“
„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. Naopak číslo vašeho mobilu bohužel neznám, oukej?“
„Ach, tak je to?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké přestávce se ozvala znovu, tentokrát pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský...“
„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.
„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v druhé kabelce a oni jsou k nerozeznání stejné... Na mém ovšem není ten monogram OK, takže teď zbývá jen vysvětlit, jak se dostal váš mobil do mé kabelky?“
„To by mě sice také zajímalo, slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Třeba bych dojel k vám, pokud nežijete někde až na Čukotce.“
„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.
„Přesně tak! Pokud jste tedy ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se.“
„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v pět hodin odpoledne v té pizzerii, budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“
Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším. Ani jí nevytkl to své opět zkomolené jméno, hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Jít na policii se mi ale nechce...“

„Dobrý den, pane Komínský“, ozvalo se nad jeho hlavou. Pohlédl nahoru a spatřil elegantní dámu v letních šatech s šírákem na hlavě. „To jsou ovšem šaty skoro brčálově bílé, pokud nejsem barvoslepý, vážená dámo, jinak dobrý den přeji“, řekl a vstal, „já se stále ještě jmenuji Kaminský, ale můžete mi klidně říkat Otmare, když se vám to plete, posaďte se prosím.“
„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla pohotově a sundala si klobouk, „ty zelené šaty, o nichž jsem mluvila, mám dnes, s dovolením v čistírně. polila jsem si je vínem... “
„Ale jak jste poznala, že jsem já právě ten já?“

„Jednoduše podle tohoto stolu, kde jsem takzvaně "u-krad-la" váš mobil, tady je!"
 „Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda...“
„Jaká náhoda?“, přerušila ho, „to se běžně stává, co je to vlastně náhoda?“
„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“ Olga se zatvářila přísně, „ale to si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat.“
„Podsouváte mi apriorně povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“
„To máte za to, Otmare, že jste mne považoval za zlodějku mobilů“, rozesmála se.
„Erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme tedy exkluzivní pár“, řekl Otmar uznale.
„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to nepůsobí“, zakroutila hlavou. „Paní Olgo, proč máte na mne zcela bezdůvodně tak špatný názor?“


„Soudím také podle těch jmen ve vašem mobilu. Je zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 10:1! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému byla pro vás tak zdrcující!“ řekla jízlivě Olga.
„Hm, a vy jste ten harém podrobně prostudovala?“
„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a tři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka a párkrát jsem dostala nepřímo vynadáno! Moment, mám to tady všechno poznamenané na papíře.“
„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž vůbec tak, jak to momentálně vypadá...“
„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout nohou, ona na vás déle s večeří nečeká!“
„Nojo, Andrea, ta mluví poměrně nevybíravě...“, smál se Otmar.
„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala nikterak chladně: Pucku, ozvi se mi, mám na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Ale i další zpráva od Evy Humhalové byla výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtěte sám.“
„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se vám, Olgo...“
„Počkat, to není ještě vše, pak přišly tři telefonáty až po 23 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pět minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pár minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Pak jsem mobil vypnula. Myslím, že budete mít co vysvětlovat, Otmare.“


„Když vám teď řeknu, že nic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže na to žárlit nemusíte...“
„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.


„Vážená paní-nebo-slečno Olgo“, začal Otmar stejně strojeně jako ona, "na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice a přestože se vám, tak jak si přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím vám ještě než se rozejdeme něco říct: Jste opravdu atraktivní, pro mne zřejmě nedostupná dáma a ten fakt, že se musely stát nejen tři, ale celkem osm náhod, abychom se vůbec potkali, mě vnukl myšlenku, pořádně to oslavit! Netušil jsem, že si z toho vydedukujete moji odpornou povahu. Opakuji, že se stalo něco neobyčejného, skoro až magického. Tím mám na mysli naše stejné iniciály z 1089 možných kombinací dvou písmen, dále náhoda, že máme z několika stovek typů k nerozeznání stejné mobily, dále to, že jste tak jako já, zašla právě včera do této pizzerie, zasedla právě k tomuto stolu a právě na moji židli, omylem sebrala můj mobil, který jsem tam já omylem nechal ležet. Navíc jste typem ženy, která se mi tak neobyčejně líbí, že bych byl ochoten si ji okamžitě vzít. Bohužel v tomto osmém bodě se naše názory diametrálně rozcházejí, váš názor na mne je pravým opakem mého názoru na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než vám říct "adieu" a zvednout kotvy.“
Otmar už nečekal na její odpověď, vstal a šel za vrchním k výčepu zaplatit útratu za oba a spěšně opustil lokál. Olga zůstala po jeho dlouhém projevu konsternovaně sedět a pomyslela si: „Nepřehnala jsem to? Asi jsem ho těžce urazila, ale co..."


O několik dní později vyprávěl Otmar svému kolegovi v redakci Honzovi svůj případ se zatoulaným mobilem. Honza se nepostačil divit: „Člověče, Oto, já tě nepoznávám, taková krásná příležitost a ty ji nevyužiješ?“
„Já vím, že je to blbost dělat uraženého, asi jsem měl s ní ještě dále diskutovat a získat aspoň kontakt, ale mě to prostě urazilo, protože mě považuje za takovou zcela nezajímavou stoprocentní nulu...“
„No a co, měla ti snad padnout kolem krku a jít se hned k tobě vyspat?“
„To ne, ale aspoň náznak zájmu. Ale to je už jedno, je to holt fuč“, mávl rukou Otmar.
„Takhle jednoduše bych to nevzdával“, oponoval mu Honza, „já na tvým místě a nebejt ženatej, tak se pokusím ji vypátrat. Říkáš, že bydlí v Melantrichově ulici, takže se stačí jen kouknout do telefonního seznamu, Kubíčková Olga a pochybuji, že jich tam bude povícero.“
„To jsem už udělal“, přiznal Otmar, „Kubíčkových je v seznamu 132, ale žádná Olga. Dokonce jsem hledal i pod heslem Kubíček, kdyby byla vdaná. Těch je tam 166 a jenom jeden, jménem Rudolf, bydlí v Melantrichově ulici 41, podívej tady mám jeho telefonní číslo.“
„No tak, o co ti jde, zavolej tam a je to!“ Honza nechápavě potřásal hlavou.
„Člověče, Honzo, uvažuj rozumně, co nastane když zavolám. Jsou tu všeho všudy jen dvě možnosti: buď je to úplně jiný Kubíček a pak se tím nic nevyřeší, nebo je to její manžel, ona se naštve a znovu mne odmítne, jako v té hospodě a já si budu připadat jako notorický idiot. Navíc, já nemám zájem se někomu montovat do manželství.“
„A co když je ten telefon na jméno jejího otce nebo bratra?“, zašklebil se Honza.
„Tak to už je trošku překombinované“, řekl Otmar, „víš co, zapomeňme na to!“ Honza se jen rezignovaně usmál a pokrčil rameny.

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a nakonec se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal stopu.
„Tady, Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský, promiňte, mohl bych mluvit s paní Olgou?“ Otmarovi napětím vyschlo v krku.
„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To nevím přesně, někde na Praze 4, ale zavolejte ji do ordinace 221 555 101 a dejte mi laskavě pokoj, nemám čas!“, řekl volaný nerudně.
„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně té Olze chce říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufal, že Olga není gynekoložka. Načež nervózně vytočil ono číslo.
„Praxe doktorky Kubíčkové, sestra Mašková“, ozval se dívčí tentokrát příjemný hlásek.
„To jsem si oddychl, sestřičko, že tohle číslo souhlasí. Moje jméno je Otmar Kaminský, ještě jsem u vás nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta věc totiž moc spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.
„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po normálních údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka speciálně zaměřená?“, řekl nejistě.
„Já vám nerozumím, jak to myslíte - zaměřená?“, zeptala se sestra zmateně.
„No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“
„Pane Kaminský, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu?“
Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestřičko, ano správně oční, sám nevím jak jsem přišel na interní – mám totiž zánět očních spojek!“
„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Správně, ano spojivek, jsem dnes poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, jelito, ehm, je-li to možné.“
„Chápu, přijměte soustrast. Zemřel vám asi někdo hodně blízký?“
„Ne, proč?“
„Ehm – moment vydržte, já se zeptám paní doktorky.“ Sestra Mašková přepnula aparát na ordinaci: „Paní doktorko, mám tady na drátě nějakého zmateného pána, říká, že mu slzí obě oči, protože jde z pohřbu, mohu ho pozvat, chtěl by ještě dnes?“
„Spíše by asi potřeboval psychiatra, na pohřbu slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři hodiny, ale přesně.“
Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě nějaký je.“



„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala ještě půvabněji než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu, skloněnou nad klávesnicí počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.
„Prosím, posaďte – se“, hlas se ji zadrhl, ale hned jej zas ovládla, „Ó, pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, prosím, nezlobte se na mě, ale já jsem vás prostě musel vypátrat...“
„Dobrý den. Takže to tentokrát není náhoda? A kvůli čemu jste tedy přišel?“
„Kvůli očím jsem přišel...“ Otmar si pomyslel: "Sakra, tý babě to sluší a ona si je toho moc dobře vědoma..."
Olga vstala, přistoupila až těsně k němu a řekla: „Mám se vám podívat do očí?“
„Ano, prosím, je to strašně nutné, oči mi stále slzí“, řekl rádoby přesvědčivě.
„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej ostře?“ 

„Ano, paní Olgo, ale já bych se ovšem raději díval do vašich nádherných očí a to myslím vážně“, povzdychl si Otmar, „kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli problému s očima!“, řekla strojeně.
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem prostě za vámi přijít musel“, vychrlil ze sebe Otmar.
Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se nadechl a řekl: „Pochopitelně, vím, že jsem nedodržel slovo, slíbil jsem, že se vám nebudu už nikdy v životě vnucovat, ani to svádět na nějakou kouzelnou náhodu“, pokýval hlavou a pokrčil rameny, „ale, holt  -  ale...stalo se.“
„Já vím, já jsem si to tak tenkrát přála“, řekla tiše.
„Ano, vy jste si to přála, abych se nevnucoval...“, pokyvoval hlavou Otmar.
„To ne – ale abyste to vaše slovo ne-do-dr-žel!“, rozesmála se Olga.


https://youtu.be/ENPsK3-rZMk