Docela všední obyčejný den...

https://youtu.be/MA5Q0NyCGj8

Ulice hoří do tmy neonem...

Píše se rok 1963 a já se courám po Praze, mám těžký splín. Moje dívka Ema, se kterou jsem chodil skoro rok, byli jsme spolu dvakrát na dvolené, jednou v zimě na horách, jednou v létě pod stanem, mi teď najednou dala vale, řekla mi, že ji to už se mnou nebaví. Dosud jsem to byl vždycky já, kdo ukončoval vztah se ženou a včera najednou to bylo obráceně, dobře mi tak. Ale jak to, že mi to nějak strašně moc vadí? Proč si neřeknu: Čert ji vem, jako jindy? A proč mám slzu v oku? Blbost, to jen prší!"

Najednou končí, co právě začíná...

 Loudal jsem se Václavákem dolů, pak doprava na Příkopy a stále se mi vybavovala ta poslední scéna s mojí Emou. Dopoledne mi volala do práce, že bude dnes prodávat v Bílé Labuti kosmetiku, že zaskakuje za nemocnou prodavačku a jestli se nepřijdu podívat, jak jí to sluší. Neměl jsem nic lepšího na práci a byl na ni zvědav.

Když jsem tam přišel, bylo v celém obchoďáku poloprázdno, takže jsem ji už z dálky viděl za pultem, jak se baví s nějakým kupujícím. Šel jsem pomalu směrem k jejímu pultu, ona však byla tak zabraná do debaty s tím pánem, že si mne vůbec nevšimla.

... a trvá dál, co skončit má...

 Zastavil jsem se asi pět metrů od pultu a čekal až ten pán odpadne. Jenže hovor trval dál, asi se vůbec nebavili o koupi nějakého zboží. Pán byl zřejmě velice vtipný a Ema se koketně smála všemu, co řekl. Zaslechl jsem ho, jak říká, že není teplouš a tak si nepotrpí na nějaké voňavky. Ema opět vyprskla smíchy, měla ruměnec a dolíčky ve tvářích a moc jí to slušelo. Čekal jsem tam nekonečně dlouho, dokud pán neodešel. Pak teprve mě spatřila.

„Jé, to jsi ty, kde se tu bereš?“, řekla trochu v rozpacích.

„Já jsem se tu tak vzal - sama‘s mě pozvala, Emi, nevzpomínáš si?“

„Já jsem tě nezvala, já jsem ti jen řekla, že tu dnes budu zaskakovat“, oponovala.

„No dobře, Emi, vidím, že ti to opravdu sluší a tomu pánovi přede mnou jsi se jistě taky moc líbila, já se mu nedivím. Zaslechl jsem jak ti říkal, že není teplouš.“

„Tak na to, abys mě tady špehoval, nejsem zvědavá!“, zvýšila hlas.

„Já jsem tě nešpehoval, já jsem tu stál tobě na očích a čekal až on odejde.“

„No, a připoslouchával jsi o čem se bavíme – to je špehování!“

„Ne, to není špehování, Emi, to bych musel být někde za rohem ukryt tak, abys mne nemohla vidět, případně bych si musel někoho na tuto nelibou činnost najmout.“

...a často šlapeš bláto... 

„Já to ale nazývám špehováním!“, řekla Ema naštvaně a dupla si.

„Já zase, to co jsem viděl, nazývám flirtováním!“, řekl jsem stejně důrazně.

„Mně už tohle nebaví, já si přece můžu dělat co chci, nejsem za tebe provdaná!“

„Máš pravdu, můžeme si každý dělat co chceme, tady není co řešit, protože...“ 

„Není co řešit? Tak ahoj, tím končí náš vztah a šmitec!“, řekla a naznačila hru na housle.

„Hmm, tak to tedy jako abych odešel, že jo?“

„Ano, prosím tě o to! Čím dřív – tím líp!“, vykřikla vztekle.

A to bylo vše. End – Fin – Ende. Konec jedné známosti, dle mne zcela nesmyslný.

... a přece všední den je veselý a přece život stojí za to...

 V zamyšlení jsem se najednou ocitl Na Poříčí právě před tou osudnou Bílou Labutí. Jedna výkladní skříň zářila do potemnělé ulice – a vtom jsem ji spatřil. Byla krásná, celá v černém a stála tam za sklem a fascinovala mne. Pod ní byla cedule s nápisem Jawa-ČZ 125, černá/chrom, cena 5700,- Kčs. Možno koupit na 18 měsíčních splátek. 

Peníze jsem sice žádné neměl, tenkrát se žilo od výplaty k výplatě, z ruky do úst, ale spočítal jsem si, že na splátky by to šlo koupit. Motorka mi tak učarovala, že jsem ji hned příští den koupil. Řidičák jsem měl už dávno a tak jsem se přesměroval z Emy na Čízu 125 a bylo po tragédii. Moje nová láska, motorka, byla totiž méně rozmarná a navíc věrná a němá... 

Ten všední den, ten který každý zná, jde s námi dál, jde s námi dál...

https://youtu.be/MA5Q0NyCGj8