10 října 2017

Inzerát: "Štěstí je v nás..."

Jednou při obědě v kantýně si Ludva přisedl k upovídané Stáně, které se říkalo "Drbna", byla tou nejlépe informovanou osobou o všem, co se u nás ve firmě šustlo. Ludva chtěje využít této její vlastnosti se jí zeptal: „Ty, Stáničko, prosím tě, řekni mi, co je to za novou netykavku v tom vašem oddělení? Ta se pořád tváří jako když ji dřou boty, nebo škrtí podprsenka, nebo bolí zuby." 
„Myslím si, Ludvo, že se Kláře fakt všeobecně hodně křivdí. Ona je na tom psychicky špatně, ale jinak je to moc hodná holka. Jí totiž uškodila ta její nápadná krása a možná i to její cizí jméno. Nikomu to neříkej, ale ona byla před dvěma roky brutálně znásilněna a dodneška se bojí chlapů a vyhýbá se jim“, svěřila mu tiše, jako by šlo o státní tajemství. 
Od toho dne začal Ludvík Kraus vidět Claru Watson v úplné jiném světle. Když si tak pro sebe odmyslel ten její výraz "nedotknutelnosti", musel si sám přiznat, že se mu opravdu líbí. Měla krásně krojené rty a hluboké oči. Strojila se i mluvila na jeho vkus sice moc upjatě jako stará panna, ale figurálně byla sexy. Ačkoliv měl ve svých pětatřiceti letech dosti bohatou praxi ve styku se ženami, teď pod dojmem toho co o ní věděl, by se ani neodvážil začít s ní flirtovat jako s jinými ženami. Věděl, že by pohořel, právě tak jako jeho kolegové, kteří se u ní už o něco marně pokoušeli. 
Ludvík právě přicházel do let, kdy se mu ten jeho staromládenecký život přestával zamlouvat. Čím dál tím víc si začal brát do hlavy, že kdyby byla Klára k němu příjemnější, že by byla přesně typem ženy, kterou by si byl ochoten i vzít a věřil, že by s ní byl šťasten. Jenže ona byla pro něj dostupná asi jako Mont Everest pro vozíčkáře. 

Teprve asi o půl roku později se Ludvovi naskytla taková zvláštní příležitost pokusit se o nemožné na poli sblížení se s Klárou. Stáňa mu opět pod slibem mlčenlivosti ukázala výstřižek z novin: „Podívej se, Ludvo, Klára si podala tenhle inzerát, dnes jí vyšel, ale nikomu ani muk, svěřila to jen mně.“ 
„To se tedy svěřuje té pravé“, poznamenal ironicky Ludvík. 
„To teda né“, protestovala Stáňa, „já jsem sice hodně ukecaná, ale Klára mně věří a já ji nikdy nezklamu. Todle říkám jen tobě a kdybys něco vykecal, tak ti utrhnu kebuli, fakt!“ Pod hraným nezájmem Ludvíka o inzerát, se ale skrýval v jeho mozku červotoč, který mu našeptával: "Opatři si ty noviny a napiš jí!" 
Doma potom v klidu si pozorně přečetl sympatický text inzerátu: 
Hledám inteligentního muže, který by si rád dopisoval s 25-letou osamělou ženou, osobní setkání není vůbec nutné. „Štěstí je v nás, ne kolem nás!“ Do ATL Zn: 271285 
Ludvík chytil inspiraci a začal ihned komponovat dopis této značce.  

Milá slečno Violo, protože tuším, že se na Váš inzerát ozve aspoň stovka zájemců o dopisování, musím se chtě-nechtě zviditelnit tak, abych se nestal ihned po roztržení obálky, potravou Vašeho odpadního koše. Všimněte si prosím, že můj dopis vybočuje ve všech směrech z normálu. Nejprve Vám vysvětlím, proč jsem Vás nazval Violou. Ne, že bych tohle jméno nějak preferoval, ale musel jsem Vás nějak oslovit, a uznejte sama, že: „Milá značko 271285“ není vůbec hezké. 
Pohled do kalendáře mne poučil, že je dnes 25. květen - svátek Violy a ihned příští den, tedy Viole nejblíže, je svátek Filipa. A tak jsem sám sebe překřtil na Filipa, aby Vám to nebylo líto. Nerad bych se totiž dočkal Vašeho zamítavého dopisu, takže zůstanu zatím raději v anonymitě a budu psát první 3 dopisy jenom já Vám. Mezitím, jak doufám, se ocitnou ostatní moji konkurenti v popelnici mezi slupkmi z brambor a skořápkami z vajec. Já pak budu mít podstatně větší šanci.
Uvidíte totiž, že zdrcující většina těch pisálků bude blábolit jenom o sobě a svých přednostech, v nejlepším případě pak o tom, jakou by Vás chtěli mít, co by jim vadilo a co by se jim líbilo. Naproti tomu o mně nevíte vůbec nic, i ten Filip je vymyšlený a já o Vás vím také moc málo. Vzhled nehraje roli, je pomíjející a proměnný. Sama říkáte, že setkání není nutné. Jediné co je vždy důležité  je charakter, a ten jsem již částečně poznal. Vaše moto inzerátu: „Štěstí je v nás, ne okolo nás“ mi napovědělo hodně, a já k tomu dodávám, že štěstím není cukroví na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro Vás někde ťuká ještě jedno srdce... 
Končím slíbeným překvapením: Já udělám všechno pro to, abychom se my dva jednoho nádherného dne seznámili též osobně – a pak se uvidí..!  Zdraví Vás Filip.

Po odeslání dopisu se Ludík rozhodl jednat s nejvyšší možnou opatrností a nikomu, ani Stáně, nic o svých plánech neříkat. Nejprve musí vypátrat, kde Clara Watson bydlí, aniž by se kohokoliv zeptal. Došel si na osobní oddělení a pod záminkou, že si potřebuje opsat adresu jednoho nemocného kolegy z adresáře zaměstnanců firmy. Pod písmenem "W" potom našel to, co hledal: Watson Clara, Levá 9, Praha 10. Ještě téhož dne večer tam zajel, aby zazvonil na její jméno na zvonku a potom si počkal v autě na to, které okno se rozsvítí, jenže žádné okno se nově nerozsvítilo. Večer doma pak napsal Klárce tentokrát poměrně krátký dopis číslo dvě: 
Milá slečno Claro, překvapení v tomto dopise jste už zaregistrovala, znám Vaše jméno i adresu. Jak jsem to získal? Stal se ze mne detektiv a jsem rád,  že v redakci novin nesedí jenom samá neúplatná a mlčící  neviňátka. Vaše jméno, Clara, je krásnější než Viola, a já jsem Vám už nemohl a ani nechtěl psát do redakce novin, ale přímo domů. Je sice pravda, že teď mám trošku výčitky, že se Vám možná vnucuji do soukromí, aniž byste měla vůbec šanci dát mi najevo, že si to nepřejete. Pokusím se to ihned napravit: V sobotu večer přesně ve 22 hodin zhasněte a rozsviťte, prosím, dvakrát rychle po sobě světlo ve Vašem pokoji. Dvojí zablikání oknem bude pro mne znamenat, že Vám smím napsat svůj třetí dopis. Zůstane-li však Vaše okno němé, budu si nucen přiznat svoji prohru a víc už se Vám neozvat. To čestně slibuji! Nevím sice, které okno z těch v úvahu připadajících je Vaše, ale to dvojí rychlé zablikání mi pomůže a napoví to, co se já od Vás potřebuji dovědět: Ano či ne... 
Zdraví Vás, Váš obdivovatel Filip. 
Celý týden uběhl v klidu. Zato v sobotu čekal Ludvíka ortel, který si vlastně naordinoval sám sobě v podobě blikavého signálu z okna. Čím víc se schylovalo k večeru, začínal být nervózní. Byl si vědom toho, že když její okno nezabliká, je s Klárkou konec. Přece jí to tak slíbil. Bude muset přestat psát a najednou cítil, že si už zvykl na myšlenku vzít si ji za ženu. Pomalu se rozjel k jejímu bydlišti a úmyslně zaparkoval kus před vedlejším domem a zůstal sedět v autě. Byl tu o deset minut dříve a viděl, že skoro všechna okna v Klářině baráku, až na dvě, jsou ponořena do tmy. Znamená to, že není doma, nebo že má její byt ještě také okno do dvora? Čekal napjatě jestli se ona náhodou neobjeví na ulici, vracejíc se odněkud domů. Vteřiny se mu nemožně vlekly a nic se nedělo. Autorádio sice hrálo jeho zamilované skladby Duke Ellingtona, ale on byl rozechvělý jako mladík kráčející prvně do tanečních. Hudba zeslábla až do ztracena a moderátor ohlásil správný čas: je právě dvaadvacet hodin. Ludvík se znovu rozhlédl na obě strany, neuvidí-li přicházející Klárku, leč marně. Potemnělá ulice zela v té chvíli nevlídnou prázdnotou. Jako naschvál nikde ani živáčka. Minulo několik nekonečných vteřin... Vtom se náhle rozzářilo jedno okno: blik-tma-blik-tma! Liudvíkovi spadl balvan ze srdce, Klára o něj stojí! Ještě té noci si vymyslel scénář pro napsání dopisu číslo tři, který musí být tím rozhodujícím momentem pro jejich první setkání, ale který musí odeslat až za několik dní, aby jeho obsah zněl věrohodně. 

Milá Klárko, 
děkuji Vám, že jste zablikala oknem, a já vím, že smím opět psát. Tento dopis Vás ale moc nepotěší, stal se mi totiž úraz a právě ležím v nemocnici. Ještě než se mi to stalo, stačil jsem ve své roli detektiva vypátrat kde pracujete. Dvě vševědoucí sudičky v mlékárně u Vás dole v domě mne zcela vyčerpávajícně informovaly. Vím už, že máte bratra na vojně, a že jíte ráda netučné jogurty. Co mne však příjemně překvapilo, že pracujete shodou okolností u stejné firmy jako jeden můj dobrý kamarád Ludvík Kraus. Požádal jsem ho, jestli mi budete chtít poslat dopis, aby mi ho doručil sem do nemocnice, a on to udělá rád, je opravdu solidní, dal mi čestné slovo, že bude naprosto diskrétní. 
Dear Clara, těším se na Váš dopis! Líbám Vás! Váš Filip. 
PS: Pište, prosím, rukou abych poznal Vaše písmo!
Klára dočetla a zůstala konsternovaně hledět do prázdna. Hlavou se jí honily překotně myšlenky: Konečně mu mohu napsat, musím si dát záležet na písmu, zítra se ihned pokusím dozvědět se od toho cynika Krause něco bližšího o Filipovi. Stačí jen když budu k tomu Don Juanovi trochu příjemnější. Chudák Filip je v nemocnici, snad není ten úraz tak moc zlý, když může psát. Ve které nemocnici asi leží. Hned mu napíši dopis a zeptám se ho na tolik věcí... 

Příští den vyhledala Krause v jeho kanceláři a měla štěstí, že ho zastihla samotného. Mohla tedy s ním mluvit bez dlouhých okolků přímo k věci: „Dobrý den, pane Krausi, mohu se Vás na něco zeptat soukromě? Je to pro mne důležité, jinak bych vás s tím neobtěžovala.“

 "Samozřejmě slečno Watsonová, jsem vám rád a plně k dispozici.“ 
„Óh, jak je sladký ten sukničkář“, napadlo Kláru, ale nahlas řekla, „vy znáte jistého pana Filipa, což je ovšem, jak víte, jen jeho přezdívka.“ 
„Ano, Filda je můj dobrý kamarád, a já mu závidím, že se o něj zajímáte, taková krasavice jako vy - i když on je už starší,“  řekl rafinovaně Ludvík.
Klára vyprskla: „Já a krasavice? Nebuďte tak nenáročný! Ale můžete mi říct kolik je Filipovi let?“ 
„Ovšem, pokud mi řeknete i vy svůj věk,“ zazubil se Ludvík.
"Jako gentleman byste se neměl ptát ženy na věk, ale to je vám asi cizí. Jenže já vám to klidně řeknu, je mi to fuk -  dvacet pět pryč“, řekla hrdě. 
"Fajn, to se dobře počítá: já mám o deset let víc než vy, on má o deset víc než já. Je ten věk pro vás tak směrodatný a snad i důležitější nežli třeba charakter?“, zeptal se ironicky. 
„Ne, stáří není důležité a Filip je charakterní to vím, ale chtěla jsem se vás zeptat na jeho adresu a na nemocnici kde momentálně leží.“ řekla nabroušeně. 
„Slečno Watsonová, já musím dodržovat určitý slib mlčenlivosti, ale celou řadu věcí vám milerád povím, ovšem někde jinde než tady v práci. Co příkladně v kavárně Slavia na rohu u Národního divadla?  Zvu vás tam na večeři dnes v sedm hodin, souhlasíte? Zamluvím stůl pro dva.“ 
„To –éé- nevím, nechci, abyste měl se mnou zbytečné výdaje...“ 
Vtom zadrnčel telefon. „Promiňte, slečno... Prosím, Kraus – just a moment, please“, Ludvík se otočil na Kláru, a přikryl rukou sluchátko „takže, tím jsme domluveni, slečno, budu se neobyčejně těšit, nezapomeňte dnes večer v sedm ve Slavii!“ 
„Ano,...děkuji vám“, řekla roztržitě a odešla. 

V hezkém prostředí kavárny, při večeři a víně se příjemně odvíjel i jejich rozhovor, Ludvík měl dost času, ale Klára dlouho nevydržela potlačovat svoji zvědavost: "Pane Krausi, můžete mi tedy teď říct, co se vlastně tomu Filipovi stalo a ve které nemocnici leží, mám tady pro něj dopis.“ 
„Slečno Klárko, když mi dovolíte toto oslovení, musel jsem Filipovi dát čestné slovo, že vám neřeknu kde leží a kde bydlí, jinak smím všechno. On jenom nechce, abyste ho viděla teď, jak vypadá po tom úrazu, ale ten dopis mu každopádně donesu.“ 
„Je to s ním moc zlé?“, vyhrkla. 
„Ne, vážné to není, ale je to v obličeji. Můžete teď zase říci vy mně, proč vám tak strašně záleží na někom, koho prý vlastně neznáte, jak mi řekl Filda?“ 
"Je to sice diskrétní věc", řekla a pokračovala: „ale řeknu vám to. Dala jsem si inzerát na dopisování si s někým a dostala jsem asi deset odpovědí, ovšem jen jeho tři dopisy, byly zajímavé a krásné, že jsem na ostatní nereagovala. On je vysoce inteligentní i romantický a přitom vtipný. Je charakterní a asi mě má rád, i když jsme se nikdy neviděli.“ 
„To je ovšem něco jiného, Klárko, přiznám se, že mu závidím vaši přízeň, a jako dobrý kamarád mu tohle štěstí přeji. Opravdu si vás zaslouží, on je neobyčejně citlivý, do sebe uzavřený, plachý člověk.“

Ludvík věděl, že musí ještě dnes tuto hru na schovávanou skončit, ale nesmí Klárku zranit. Musí diplomaticky, pomocí chvalozpěvů na Filipa dosáhnout opačný efekt, totiž, aby ona sama od sebe došla k názoru, že navzdory všem superlativům je Filip nemožný a že ho vlastně nechce. Jak to ale docílit? Náhodně mu sama nahrála na smeč: „Pane Krausi, vypadá Filip na těch pětačtyřicet let?“ 
„Ale vůbec ne, vypadá spíše jako mladý skinhead, což se teď nosí. To, že momentálně tím úrazem přišel o přední zuby, celkem nevadí, protože říkal, že si je nechá co nejdříve udělat a to mnohem lepší a bělejší než měl doposud.“ 
„A víte, jak se mu stal ten úraz“, zeptala se nejistě Klára. 
„Byl bych nerad, kdybyste si to třeba nesprávně vykládala, on se nechal zlákat špatnými kamarády, kteří ho opili. Cestou domů upadl tak nešťastně, že si chudák vyrazil zuby a přerazil nos.“ 
„On pije?“, zděsila se.  Ludvík ji hned uklidnil: "Ne-ne, to byla výjimka a nešťastná náhoda, jeho matka by něco takového netrpěla, stará se o něj jako o děcko a on ji skutečně vzorně poslouchá.“ 
„On bydlí v pětačtyřiceti ještě u matky“, vydechla Klára, kroutíc hlavou. 
"To je totiž pro něj to nejlepší řešení, platí jednu činži, ona mu vyvařuje, pere na něj, žehlí a je to vůbec moc hodná paní. Někdy Fildovi i snídani do postele přinese“, usmál se Ludvík. 
„Ach né – a co vlastně dělá Filip, čím je kromě toho, že je synáčkem své maminky?“ 
„Víte on Cinta, -éé- totiž Filip, býval průvodčím ve vlaku...“ 
"Cože, on se jmenuje Cinta? A jak dál?“, skočila mu do řeči. 
„Neměl bych to možná říkat, on se totiž za své jméno tak trochu stydí. Říkám mu, že je to nesmysl, ale on je taková zakomplexovaná povaha. Chápu, že vás to zajímá, víte, on si rád vymýšlí každou chvíli jiné jméno, jen aby se nemusel představovat jako Hyacint Hlupý. 
Klára nemohla potlačit deroucí se smích: „To snad ne!“ 
„Ano, chtěl se již dát přejmenovat, ale jeho matka je proti, a já s ní plně souhlasím, že by to bylo snad to poslední, co by mělo vadit v citovém vztahu dvou lidí, nemyslíte?“ 
„Hm, to je opravdu to poslední...“, řekla Klára rezignovaně.

Ludvík rychle změnil téma: „Vy jste Klárko spíše vyšší postavy, kolik tak měříte, můžete mi to říct?“ 
„Asi metr sedmdesát“, vzdychla a mávla rukou. „Ano, myslel jsem si to, budete trochu větší než on, ale jen tak o hlavu, - pozor to měl být vtip, - jde jen o pár pár centimetrů, hloupý detail..."
„Pane Krausi, to mi stačí“, řekla zamyšleně, "příliš jsem si ho zidealizovala.“ 
„Ne, Klárko, ten muž je skutečné skvělý a už teď si plánuje jak vylepší jejich byt. Líčil mi jak z něj udělá takové láskyplné hnízdečko pro dva, kde nebudete muset ani vařit, ani prát či žehlit, to všechno zastane jeho čiperná matka. Víte, on je takový snílek. Chce celý byt zmodernizovat, ale přišel o místo, a sociální podpora je ubohá, znáte to. Jinak se mě stále vyptává na vás, jaká jste a co děláte.“ 
„A co ho tak na mně nejvíc zajímá?“, Klára zvedla obočí. 
„Samozřejmě, že se ptal jak vypadáte, jakou máte figuru, jak jste velká, kolik asi tak vážíte, kolik vyděláváte a tak podobně.“ 
„A co jste mu řekl, vždyť to sám ani nevíte.“ 
„To, že jste krásná vím, to ostatní byly jenom odhady, ale i tak byl velice spokojen, věří, že i jeho matka si vás časem oblíbí.“ 
„Nezdá se vám, že je ten Hyacinta tak trošičku vypočítavý?“ Ludvík zakroutil hlavou: „Ne, to v žádném případě, to byste mu křivdila, je to dobrák od kosti, je veselý, nekouří, nepije, je klidný, nikdy se nerozčiluje - jeho hobby je dobré jídlo. Kdyby tu byl dnes s námi, moc by si pochutnal, je to prostě vyslovený fajnšmekr.“ 
„Řekla bych, že Filip je obézní, ne, pane Krausi? Prosím vás, zanechte toho dohazování a nesnažte se mne ovlivňovat, už jsem se rozhodla", řekla Klára.
„Proč si to probůh myslíte, Klárko?“, zeptal se nevinně Ludvík. 
„Nikdy bych se nevyrovnala jeho matce a navíc, ani bych se o to nepokoušela. Až půjdete za ním do nemocnice, pane Krausi, snažte se mu to nějak šetrně vysvětlit, to psaní mu v tomto znění vůbec nemohu poslat.“
Vzala rázně svůj dopis ze stolu a vsunula si ho nazpět do kabelky. 

Ludvík usoudil, že teď právě nastal ten vhodný okamžik, kdy jí může konečně říct pravdu: 
„Klárko, říkejte mi Ludvíku, prosím, a vysvětlete mi, proč bych třeba já nemohl být vaším milým, v čem jsem o tolik horší nežli je ten Filip? A navíc: já nebydlím u matky, moji rodiče dokonce nebydlí ani v Praze, ale až u Plzně.“ 
„Vy nejste horší, Ludvíku, křivdila jsem vám, ale mně doslova učarovaly ty jeho dopisy. On dovede přesně vystihnout to, co člověk cítí a je při tom tak mile romantický...“ 
„Myslíte si, Klárko, že kdybych já byl autorem oněch tří dopisů na téma: »Štěstí nejsou cukrátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro vás ťuká ještě jedno srdce«,  že byste si třeba mohla oblíbit i takového mne?“ 
„Ne, proboha, jak to –  víte? – Vy jste... ne!“ , Klára si zakryla ústa. 
„Ano, Filip. Byla to má jediná šance, Klárko, jak se k vám přiblížit. Vy jste měla na mne od začátku velmi špatný názor, a teď máte možná ještě horší, ale věřte mi, drahá Klárko, že mé city k vám jsou opravdové a že vás skutečně vroucně miluji. Všechno co stojí v mých dopisech je pravda, až na ten úraz a to jméno Filip, které jsem přece předeslal, že nesouhlasí. Pochopte to Klárko, že jsem u vás neměl jinou šanci, než se vydávat za někoho jiného“, vychrlil ze sebe jedním dechem. 
„Já.., já nevím co mám na tohle říct – vy jste ze mne udělal hloupou, blbou holku, já si teď připadám strašně...nenávidím vás chlapy!“ Slzy jí vstoupily do očí. 
„Klárko, odpusťte, tak to přece nebylo myšleno, byl jsem veden dobrým úmyslem...“ 
„Jste podlý, pane Krausi, to jsou vaše úmysly! Už mě nikdy neoslovujte ani v práci, nechci to, nepřeji si to, rozumíte! Sbohem!“ Klára vyskočila od stolu a spěšně odešla. 

Příští den v práci bylo Ludvíkovi zle jako po prohýřené noci, měl těžké dodatečné výčitky svědomí, že moc ublížil, i když nechtěně, nevinnému hodnému děvčeti. Byl zcela bezradný co dělat. Ať dumal jak chtěl, jediné co ho napadlo bylo – nedělat nic a vyhýbat se ji. Po pracovní době zůstal sedět za svým stolem, ponořen do svých problémů, když se náhle otevřely dveře a v nich stanula Klárka. Ludvík polkl naprázdno a čekal co bude. 
„Dobrý večer, pane Krausi, pokusila jsem se do vás vžít a přišla jsem se vám omluvit, promiňte“, řekla Klára zalknutě. 
Ludvík vstal a vzal její podávanou ruku do své: „Klárko, drahá Klárko, teď jste opravdu projevila sílu charakteru, jste formát a já jsem zahanben, nechtěně jsem vám ublížil a vám povolily nervy. Jsem si toho vědom, zapomeňme prostě na to oba. Hlavní je přece to, že se snad máme oba rádi.“

Klárka si vyndala kapesníček. „Když já stále nevím, co ode mne očekáváte“, řekla tiše. "Já nechci nic jiného, Klárko, než abys mě měla tak ráda jako Filipa“, Ludvík přešel do tykání, „musel jsem na Filipa stále žárlit! Myslím si, že naše setkání bylo velice nutné. Dej mi přečíst ten tvůj dopis a tím se stanu adresátem Filipem a všechno bude zase perfektní, tak jako to bylo vlastně mezi námi dvěma od začátku, ale my to nevěděli!“
A takhle došlo v Ludvíkově setmělé kanceláři  k osudovému  happyendu.
Klára otevřela kabelku: „Tady je můj dopis, ale přečti si ho...až doma.“ 
„Dobrá, díky! Jsem rád, že se už na mne nedíváš tak zle, jako včera a slibuji ti, že se vynasnažím, abys k tomu už nikdy v životě neměla důvod. Chceš to se mnou zkusit, Klárko?“ 
Ano, chtěla bych, ale dej mi čas si to všechno srovnat v hlavě, Filipe... mohu ti stále tak říkat?“ 
"Klidně, mi říkej jak chceš, teď už žárlit sám na sebe nebudu, jsem Filip a čert vem Ludvíka!“

https://youtu.be/3xjYsJ8ftIM

08 října 2017

ANO, pane Kájínku, tak se to dělá...!

 ANO, pane Kájínku, Vy jste tenkrát byl poctivě odejit. Kam? Do tepláků!! Dnes ovšem, kriminálně vyšetřovaný slovensko-český občan neví, má-li jít radši do vlády nebo na Hrad? Do tepláků se mu nechce. Pokud jste volil ANO, tak máte ještě naději, že Vás takový dobrodinec udělá ministrem, třeba spravedlnosti, nebo tak něco.

V této zemi, jak se zdá, je opravdu možné všechno. Voličské masy se dají manipulovat koblihami, jak jsme velice názorně zaznamenali. Vracíme se do doby socializmu, kdy se volební výsledky po dobu čtyřiceti let stále pohybovaly okolo sta procent, což je naprostá nezbytnost pro každou totalitu, tedy i pro Babišovskou.

Voliči ANO uvolnili záklopku nového tsunami, po oranžovém před čtyřmi roky, tentokrát v bledě-modrém pro Hnutí ANO, které samo neví, má-li blíže ke komunizmu nebo k fašizmu. Voličskému davu zřejmě až zas tak moc nevadí, že jejich vůdce je stíhán policií za kriminální činy a mimo to, že i jeho minulost je dlouhodobě opředena nevyjasněnou StB-mlhovinou agenta Bureše. A to souvisí i se ztrátou soudnosti voličů. Jestliže někdo je z nějakého osobního důvodu natolik frustrován, že je ochoten volit kohokoliv, pak by ale neměl zapomínat, že tím možná zaviní i krutý osud pro své děti. To už jsme tu také měli, že jediné chybné rozhodnutí voličů před únorovým pučem v roce 1948 se stalo startem pro 40 let zhůvěřilostí a úpadku celé naší republiky. Volby totiž nejsou fotbal, tady se nejedná jenom o míč v síti.

Volič by neměl v sobě potlačovat svoji přirozenou soudnost při posuzování politika a nenechat se ukolébat tím, že ten chlapík je asi dobrák a třeba tak zlý vůbec není. A nebo volit ho "na truc" těm, co ho takzvaně pomlouvají. U politika, z důvodu té obrovské důvěry a moci, kterou mu občané svými hlasy dávají, se musí vždycky vycházet z presumpce viny. To je přeci stará notoricky známá věc, že stačí, když politik je důvodně podezřelým z trestného činu, aby byl dočasně odstaven od politické práce, pokud není sám natolik slušný, aby odstoupil. Zatímco obyčejný občan-nepolitik je až do soudního rozsudku považován za nevinného. Je smutné, že toto neví ani náš pan prezident a ohání se presumpcí neviny pro policejně vyšetřovaného politika a co víc, že mu už dopředu veřejně slibuje, že ho bude i příště jmenovat premiérem vlády! Systém "Já na bráchu" nesmí u nás v politice platit!

https://youtu.be/92pEbZ69vaY