16 dubna 2018

AIDA a sněhová kalamita

 MUDr. Ellen von Lorrbach, přívítala Martina překvapivě tak, že mu oznámila, že mu píše čtyřtýdenní kůru v sanatoriu Blieskastel v Saarlandu. Vaše laboratorní výsledky jsou sice docela dobré, ale vaše nervy jsou nadranc!", zdůraznila se zdviženým prstem. 
„Ach, ne“, Martin se zatvářil kysele. Doktorka se usmála, „Vidím, že se vám tam nechce, ani mi to neříkejte, potřebujete to, basta!"
Od doktorky zamířil Martin k parkovišti a v duchu si představoval jak se zatváří jeho šéf, že ho nyní bude muset čtyři týdny postrádat.
Bude určitě prskat, ale co se dá dělat. Vtom si všiml, že k němu běží jakási žena v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: „Pane, promiňte, buďte tak moc laskav, pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho červeného Renaulta, já bych ho určitě odřela, už to tu zkouším asi čtvrt hodiny.“ 


Martinovi neušlo, že ta neznámá žena ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, je roztomile půvabná. Byl proto bez váhání rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký Renault stojí tak nemožně, že tam skutečně není dostatek místa na projetí. „Madam, problém není v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Renault stojí tak, že se projet nedá. Myslím, že si majitel někam odskočil a hned se vrátí, počkejte moment.“
„Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl čtvrté a teď už jsou skoro tři! Jsem bezradná, co mám dělat? Já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to vlastně říkám...?“


„Moment madam, mám nápad“, Martin si v duchu pomyslel, že teď se buď zesměšní, nebo naopak zaboduje: „Pokusím se s tím Renaultem pohnout.“ Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhnul jím prudce doprava a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to!
Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, pane, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně!“
„To nic“, Martin mávl nedbale rukou.
„Škoda, nemám čas, letadlo nepočká, pozvala bych vás třeba na sklenku vína, ale opravdu, to nejde..."


„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?“, kul železo Martin.
„Ne, hned po divadle se druhý den vracím domů.“
„Smím vám tedy někdy zavolat?“ Martin ji podal svoji vizitku.
„Nic proti tomu“, řekla a podala mu svou kartičku okénkem ven.
„Od příštího týdne budu v lázních, takže pokud bychom se už neviděli, pošlu vám odtud pozdrav, ano?“
„Fajn, budu se těšit. Na shledanou, můj vysvoboditeli!“
„Na shledanou a jeďte opatrně!“ 
Zamával odjíždějící dámě ve fauvéčku, načež si přečetl její vizitku: Paola Peters, adresa a telefon do Düsseldorfu. Udělala na něj ohromný dojem. Hned druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, ale marně. Ozývalo se jen strohé: „Volané číslo neexistuje!“ Rozhodl se, že pokud souhlasí aspoň adresa, pošle jí  dopis z lázní.

V lázních Blieskastel se mu od prvního okamžiku líbilo. Doktoři, jakož i sestry a vlastně veškerý personál byli neskutečně příjemní, ubytování bylo luxusní a strava výborná. Měl krásný pokojík až v sedmém poschodí s balkonem a s výhledem na tu bílou a zcela zasněženou krajinu, lemovanou lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby Blieskastelu, takže si připadal jako v pohádce. Večer ještě napsal dopis té, která se mu neustále vracela na mysl.


 Milá paní Paolo,
uplynulo sedm dní, sedm hodin, sedm minut a buhví kolik vteřin od našeho setkání u Vašeho zabarikádovaného fauvéčka, kdy mně jen šťastná náhoda dopomohla k tomu, abych se před Vámi blýsknul jako  Herkules.

Teď tuším Vaši otázku, jak se mi žije zde v lázních? Prodělávám zde, mimo jiné, též spánkovou léčbu, při které se mi zdají krásné sny o Vás. Jsem rád, že jste drobné štíhlé postavy, neboť v těchto snech vystupuji opět jako hrdina-silák a nosím Vás přes závěje a ledové řeky na rukách jako pírko - no, to jsem snad přehnal. Ale představuji si takové to „Walking into winter wonderland.“ Tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně scestné požádat Vás, abyste mne zde jednou, třeba o víkendu, poctila svojí milou návštěvou? Neříkejte hned bez rozmyslu, že to je  nesmysl, a že to nejde..."   
Zdraví vás srdečně, Váš vysvoboditel, ale toho času sám uvězněný, Martin.

Jedna pacientka jménem Evelyn, s níž se párkrát náhodně potkali v čekárně u stejné procedury, o něj projevila eminentní zájem, takže se pro jistotu raději vydával za ženatého, což jí však očividně nevadilo. „Martine, já Vám to řeknu, já jsem se do vás zamilovala, nejdete mi z hlavy a teď si s tím nevím rady."
"Evelyn, nic si z toho nedělejte, já do vás taky. To přejde!" 
Když pak cestou do svých pokojů vstoupili do výtahu, Evelyn pokračovala: „Dobrou noc, Martine, stoupla si na špičky, políbila ho lehce na rty a dodala, „nebojte se, budu rozumná, sladké sny!“  Martinovi se Evelyn celkem líbila, ale jenom jako hezká žena, se kterou by si docela rád zaflirtoval, ale nic vážného. Po dnešku však cítil, že by to asi vážné bylo, a tak se rozhodl udržovat určitý bezpečnostní odstup.
Příští týden mu přišel dopis od Paoly. Neotevřel ho hned, nechal si jej na polední klidovou přestávku mezi procedurami, aby se o něco déle mohl těšit. Po obědě řekl Evelyn, že si půjde lehnout, aby si zdříml, protože se necítí dobře. Dali si tedy sraz až ve dvě u bazénu. Ve svém pokoji pak nervózní rukou otevřel nedočkavě obálku...

 Milý a vzácný vězni Monte Christo,
Váš dopis mne opravdu potěšil a na důkaz toho, že to není jenom společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend to jest 16.-17. ledna. Zavolejte mi zdali souhlasíte, a můžete-li pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého! Je to úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je jenom sen, mých 52 kilo živé váhy, by se přece jen dosti proneslo - aniž bych chtěla podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a děkuji za Váš milý dopis, Vaše Paola P.
PS: Zde moje nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí!

„A proto jsem se nemohl dovolat“, zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty už nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti ale byly už všechny pokoje, právě na tento víkend, rezervovány. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Vešla Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu a vy nikde, 
je vám dobře?“
„Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“
„Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno!“. Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak a proč to chce Evelyn takhle přeochotně zajišťovat?

Sotva skočil do vody spatřil přicházet Evelyn mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je to v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to spíš v mokru. Ale teď mi povězte jak jste to tak rychle zvládla?“
Evelyn využila situace a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Pak si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit!"



Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a drze ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní "chytrá" lež ho zahnala do úzkých: „Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh pro Paolu -éé- tedy pro mou manželku?"
„Právě proto, že ji chci poznat, chci vidět jak vypadá šťastná žena,“ řekla Evelyn až přehnaně pateticky...
Po koupání s ním zašla jako s nedochůdčetem do kanceláře, aby doplnil jméno své ženy. Martin jí nechtěl vysvětlovat proč nemá zájem, aby Paola spala u něj na pokoji a tak mlčel a řekl si: "Čert vem těch 10 marek, zaplatím to a pak si už něco vymyslím, proč Paola radši spí v penzionu." Večer ve svém pokoji Martin obvolal znovu všechny penziony v okolí a všude mu bylo řečeno, aby se znovu zeptal až v pátek večer, pro případ, že by někdo odřekl rezervovaný pokoj. To by byla možnost jak vyváznout z prekérní situace. Kdyby to nevyšlo, bude muset zajet do Saarbrückenu, tam se už určitě něco najde...

V pátek večer, když se konečně dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj, telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jako hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych v 16:15 hodin na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, nikdy jsem tam nebyla, takže se spoléhám čistě na vás.“
„To mi dost lichotí, Paolo, už aby byl zítřek večer. Budu stát na peronu s tamním přednostou stanice a oba budeme salutovat!“
„Budu se těšit, Martine, ještě nikdo nikdy mě nenosil v náruči přes závěje. Mějte se!"

V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu proceduru, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné diskrétní vinárničky. Odpoledne, začal opět hustě padat sníh. 

Do Saarbrückenu musel jet velice opatrně a pomalu, ale přesto tam dorazil včas, cítil, jak moc mu na tom záleží. Patnáct minut před příjezdem vlaku stál již nedočkavě na peronu, když vtom zaslechl místní rozhlas oznamující zpoždění asi čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si zatím, dle posledních informací, nevyžádala žádných obětí na životě.

Martin chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu. Náhle vítr zesílil a přihnala se sněhová vánice. Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků, a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a Martin si mohl vykoukat oči. Z nástupišť neustále proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten samý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Potom se zamyslel: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná. Možná jsem ji 
už přehlédl!“

Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy konečně dorazil ten její zpožděný vlak, začal panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Vždyť Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna ani kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce-li se zachovat jako gentleman. Je prostě v neřešitelné pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu zajisté nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí celá romantika jejich seznámení...


Martin byl zoufale nerozhodný. Má cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým "hrdinou" do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pět minut! Evelyně se divíš, že mluví po pěti dnech o lásce na první pohled, ale sám jsi ve dvaačtyřiceti zamilovaný jako puberťák. Přitom se třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Čekej už jen maximálně do šesti a vrať se do Blieskastelu! Nojo, ale co když přece jen přijede?“


Přesně v 18 hodin a 11 minut se konečně náhle objevil onen toužebně očekávaný kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, hned se vrátím!“, a řítil se po schodech dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět zase v pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tu už nebudete“, zajíkla se, „mám dvouhodinové zpoždění, to ten sníh!“
„Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v tom krásném kožíšku!“
„Vzala jsem si ho úmyslně, abyste mne poznal.“

Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, ale stejně jsem si přivodil oslabení zraku o dvanáct dioptrií. Teď ale pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“

Když jí pomáhal z kožíšku, zatajil se mu dech: „Paolo, nemějte mi to za zlé a dovolte mi, abych vás chviličku obdivoval. Mám snad jenom jedno jediné vysvětlení: vy jste určitě manekýnka.“
„Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě“, a přiložila mu své dlaně na jeho tváře, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval pod stůl na její malé kotníčkové botičky.
„Dostalo se mi tam trochu sněhu, takže to záblo“, vysvětlila Paola.
„Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte pod stolem na klín, já vám je ohřeju, jinak určitě nastydnete.“
„To nejde, co tomu řeknou lidi?“ Rozhlédla se nejistě po sále.
„Nic, nanejvýš mi budou závidět!“ Oba vyprskli smíchy a ona ho ráda poslechla.


 Usadili se tak, aby nebylo nic vidět, on jí hřál nohy a ona si hřála ruce o šálek čaje.
 „Ach, Martine, teď je mi blaze“, řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat své okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět: její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a Martinovo stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tady tahle vyhlídková restaurace, na peronu byla zima, "jako na dráze". Je mi líto všech ajznboňáků.“ Načež jí navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli se v teple: “Já vidím, že dokážete vykouzlit romantické prostředí i v nádražní restauraci.“
„Děkuji, za ten kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak řečenou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy, jen tak do divadla?“


„Jednoduše, Martine, proto, že to je moje povolání, jsem operní pěvkyně a v té Paříži jsem zpívala Aidu.“
„Ach ne“, vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece umělkyně! Evelyn to uhodla, a já dostávám šílenou trému.“
„Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem zpěvačka?“
„Paolo, vy mne asi zabijete... Já jsem si tady v lázních vymyslel takovou hru na ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, barbar, tu nádhernou, božskou Aidu tady vlastně kompromituji.“
„Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já nejsem žádná primadona“, zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“
„Paolo, ty jsi ještě báječn
ější než tak, jsem si tě vysnil!“

Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mě docela dělá dobře, ale kdo je to Evelyn, nemusím na ni žárlit?“
„Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“, Martin se odmlčel.
Paola zvedla obočí a našpulila rty: „Co máš na srdci? Vše je předem prominuto!"

„Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro tebe jakožto moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“
„Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla.
„Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji - a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní zpěvačka na evropské úrovni.“
Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, že jsi můj gentleman!“
„Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“


Cesta do Blieskastelu vypadala nejprve poměrně schůdně. Vítr se utišil, a teprve asi v polovině cesty začalo znovu hustě chumelit. Martin musel zpomalit, aby se nedostal do smyku. Paola ho pohladila po tváři: „Martine, víš, že se mi to tady moc líbí, jsem happy, chumelí se, a my tu sedíme v takové romantické gondole pohody a tepla.“
„To ano, a jestliže ta gondola zůstane viset v závěji, dojde i na to mé nošení tě na rukou“, smál se Martin.
„Zdálo se ti fakt o mně, Martine, nebo to byla jenom metafora.“
„Ano, zdálo se mi toho ještě mnohem víc, ale o tom radši pomlčím.“
V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem Eva. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku Chateauneuf-du-Pape, jak jsem ti kdysi dávno slíbila.“


„To »dávno« je teprve neuvěřitelných osmnáct dní“, řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj dosud drží volný, je už totiž skoro osm hodin.“
Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“, a mrknul významně okem.

„Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo“, zašklebil se děda.
Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé.“
„Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten recepční mne ujistil, že zde v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý je zcela zbytečné něco hledat.“
„Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu“, nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne-ne, Martine, to nejde, podívej to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to opravdu nejde!“


„Taky se mi moc nechce, vzhledem k tomu, že je tolik sněhu...“

„Víš ty co, Martine, dříve nežli se napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mne ta představa, že jsme manželé docela fascinuje? Je to ode mne, Martine, myslíš moc nemravné, chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“
„Určitě ne“, řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti, a moje libreto má úžasný happyend!“
„Ano, a k happyendu patří neodmyslitelně...“, Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin, coby muž činu, ji  políbil.

Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing-Singu?“, zašeptala spiklenecky.
„Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl.“

„Nemusíš, můj vzácný hrdino, Martine“, řekla přehnaně pateticky Aida, „budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když vím od majitelky tohoto penzionu, paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal."
A sněžná opona padala...

14 dubna 2018

Filatelistovo sexy zalévaní kytek

Bylo to jednou v půli července, když mě moje drahá sestřenka Miládka poprosila, jestli bych v době jejich dovolené zašel aspoň jednou týdně do jejich útulného bytu na Vinohradech zalévat její kytičky. Přijal jsem tuto službu a jejich klíče od bytu s radostí, protože jsem bydlel u rodičů a ti neměli vůbec pochopení pro moji zálibu prohlížet si po večerech s různými kamarádkami filatelistická alba po dědovi.

Hned jakmile Milada s rodinkou odjela, pozval jsem do jejich bytu svoji favoritní kamarádku Adrianu. Byla to nápadně krásná, snědá bruneta s italským temperamentem. Moc jsem se na ten večer těšil, ale netušil jsem, že pečlivá sestřenka Milada dala jejich druhé klíče paní sousedce Kmoníčkové, aby i ona mohla kontrolovat, zda jsou kytičky dostatečně zalité.
A tak se stalo, dle obecného zákona schválnosti to, co se stát muselo. Právě když jsme byli s kamarádkou Adrianou uprostřed napínavého prohlížení vroubkování a vodotisků známek, najednou cvakly vstupní dveře do bytu a já spatřil skrze matové sklo pokojových dveří, že se v předsíňce rozsvítilo.
Hlavou mi blesklo, že sousedka to má k těmto dveřím, sotva dva metry, kdežto já aspoň čtyři! Vrhl jsem se, tak jak jsem byl, střemhlav ke klice a dopadl na ni současně s paní Kmoníčkovou s druhé strany.



 Sousedka za matným sklem vyjekla: „Kdo je to tam?“ Napadlo mně, že mne vůbec nezná a tudíž by mě mohla zcela právem považovat za zloděje, proto jsem se musel chytit, jako topící stébla, jména mé sestry Blanky, kterou ta sousedka znala. 
„Já jsem tady totiž -éé- s Blankou!“ To počestnou paní Kmoníčkovou natolik překvapilo, že se ani nezeptala proč jsme tam po tmě a řekla jen:„Já jsem chtěla Miladě zalejt kytičky...“ 
„To je v pořádku, to jsme už udělali my a právě tu držíme černou hodinku“, vyhrkl jsem jedním dechem. Kmoníčková odtušila stroze: „Tak dobrou noc“ a odešla.
Když se Milada vrátila z dovolené, referovala jí sousedka jak vychytala Blanku s nějakým amantem v jejich bytě: „Ale, paní Milado, není snad ta vaše sestřenice Blanuška teprve asi tak patnáctiletá?“ A byl malér na střeše, sestra povolána k raportu a já, chudák, se musel pak rodičům vyznat ze své filatelistické vášně...

https://youtu.be/lfUMVq0d8Nc
Navštivte též http://mirtoms2.blogspot.cz/

12 dubna 2018

Těžký život: Jak jsem rodil v ČR(1955)

Když jsem prvně zakotvil v přístavu manželském, zjistil jsem, že mít děcko je pro muže daleko náročnější záležitost než pro ženu, aspoň v mém případě tomu tak bylo. A je to celkem logické: žena, ta ví co se děje, klidně si leží někde na sále a čeká jenom až se to narodí, zatímco muž, zmítán nejistotou, prožívá muka duševní. Zdá se mu o siamských dvojčatech, císařských řezech nebo i o horečkách omladnic, což je mnohem horší než jakákoliv bolest tělesná. Jako důkaz podávám zde chronologický průběh mých porodních trýzní.

Moje žena Milada neměla po celých devět měsíců těhotenství vůbec žádné potíže, zatímco já trnul, aby všechno dobře dopadlo. Ještě v den lékařem vypočítaného porodu vesele myla okna, a já se dusil ve zlých předtuchách. Třetí den po termínu mě žena vzbudila zcela nevhodně o půl čtvrté v noci s dotazem, co má dělat, když nemůže ležet protože ji bolí v zádech, ale když si sedne, tak zas nemůže spát. Věda, že ráno vstávám do práce o půl šesté, poradil jsem jí promptně, a celkem docela odborně, že: nemůže-li ležet a současně spát, ať buďto neleží, nebo ať nespí. Uposlechla mne jen částečně: až do rána si v pětiminutových intervalech střídavě lehala a sedala, takže jsem nemohl spát ani já, chudák.
Odvezl jsem ji tedy v šest ráno do podolské porodnice a spěchal, totálně nevyspalý, do práce. Odtud jsem hned volal na sál, jak to vypadá s porodem, a cože se nám to vlastně narodilo. Leč byl jsem jen suše odbyt: „Volejte až za dvě hodiny!“

Od této chvíle jsem volal každé dvě hodiny, vždy se stejným výsledkem, totiž abych volal zase až za dvě hodiny. Z práce to šlo, ale odpoledne doma jsem musel pokaždé běhat půl kilometru do telefonní budky, vlastního aparátu nemaje. Sousedé si jistě mysleli, že trénuji na olympiádu. Nikdo si neumí představit můj stres a neustále se zhoršující psychický stav, neboť jsem si nedovedl vysvětlit, co na tom porodu může tak zatraceně dlouho trvat?
Při půlnočním telefonování z budky se nade mnou ustrnula i sama službu konající sestra a řekla mi, že stačí, když zavolám až zítra ráno v osm hodin. Tu noc jsem spal jen přetrhávaně, zdály se mi sny, proti kterým je i ten největší hollywoodský horror idylickou selankou z Beskyd. Propotil jsem deku i matraci.

Ráno v práci přesně v osm hodin jsem uprostřed kruhu svých kancelářských kolegů, stařecky se třesoucí rukou, vytočil ono osudové telefonní číslo. Opět se ozval jen strohý hlas: „Zavolejte až v jedenáct!“ Ne, tohle už bylo na moje nervy i tělesnou schránku skutečně moc. Hlavou mi začaly projíždět bodavé bolesti, krevní tlak mně stoupl na stoleté maximum, slezina mi praskala, ledviny bloudily a střeva se uzlovala, o brzlíku a hypofýze ani nemluvě.
Když jsem začal dostávat halucinace a líčil kolegům, že vidím dítě se dvěma hlavami, přinesl někdo jako lék láhev vodky s dudlíkem, vrazil mi ji do pusy a přikázal: „Bumbej, ty blbečku!“
Medicína začala skutečně velmi rychle účinkovat, takže během deseti minut jsem ztratil veškeré bolesti, problémy i obavy a když mě dvě krásné kolegyně říkaly: „Náš milý taťko“, a střídavě mě líbaly a napájely čímsi, neuvědomoval jsem si už vůbec, že vlastně dosud ještě oficiálně otcem nejsem.

Teprve když jedenáctá odbila, zazvonil telefon na mém stole, a já uslyšel slavnostní hlas mé krásné tchýně Cornelie, která mi něco sdělovala svým typickým slovním gejzírem. Musel jsem se pekelně soustředit, abych chápal co říká a zároveň abych si nešlapal na jazyk.
„Tak co je s tebou OTČE? Copak tě vůbec nezajímá, že už máš syna? Narodil se před půl hodinou, má tři kila sedmdesát a dvaapadesát centimetrů!“ Zmohl jsem se jen na dotaz, kolikrát tam tchýně volala, a když mi řekla, že teď právě poprvé, roztančila se mi rudá kola šíleného vzteku před očima. Potom mne dorazila oznámením, že zorganizovala rodinný sraz dnes v jednu před podolskou porodnicí, a že doufá, že přijdu na minutu včas, slušně oblečen a střízlivý.


Položil jsem sluchátko a zničeně zasténal: „Lidi, já mám syna! Je v tom ale háček: do půl jedné musím být naprosto zdráv!“ V témže okamžiku jsem spadl ze židle... Svíjeje se na podlaze, jsem prý kňoural: „Honorace se srocuje, a já jsem na mol, to bude malér! Strýc Leoš, MUDr, mne určitě pošle na záchytku. Tchán Bernard, JUDr, bude zdisgustován a krásná tchýně Nela Cornela bude patrně omdlévat. Ředitel banky děda Lukáš mě vydědí a babička Anastázie bude vykřikovat, že ona to už vždycky říkala, že se do jejich ctnostné rodiny absolutně nehodím, když jsem jen obyčejnej inžinýrek!“
Kolegové mne podepírali a utěšovali, že to není tak zlé, a že je ještě sto minut času a kolegyně mne ujistily, že mi do té doby pomohou vystřízlivět. Jedny mně cpaly hlavu pod vodovod, druhé do mne lily černou kávu, jiné mi dávaly žvejkačku a radily co bych měl přinést za kytku. Rozhodně mi rozmluvily koupit synovi kopací balon. Já jsem ale věděl svoje: tato ctnostná rodina bude ve mně vidět nebezpečně zhýralého alkoholika, pokud zjistí, že jsem něco pil.


Kolegyně však dokázaly nemožné. Přesně v jednu hodinu jsem se dostavil „top-fit“ na místo určení! Mé vlasy i límeček u košile byly sice ještě vlhké od umývadlové vodoléčby, ale můj krok už byl naprosto stabilizován. Vypadal jsem dokonce tak střízlivě, že sám sucharský strýček Leoš žoviálně prohodil: „Tak co, kam půjdeš dnes večer oslavovat, ty šťastný otče? To se musí přece zapít sklenkou dobrého šumivého vína!“ Odpověděl jsem po pravdě, že snad radši zůstanu doma a konečně se pořádně vyspím.
Když jsem potom později prvně uzřel svého syna, zhrozil jsem se! V peřince ležel žlutý štěrbinooký Číňan! Polkl jsem naprázdno a chraplavým hlasem se zeptal své ženy:
„Jsi stoprocentně jistá, že tohleto tady je můj syn?“
Ona na to pohoršeně: „No, dovol, co si to o mně myslíš?“
„Ne, já myslím, jestli ti tady to dítě omylem nevyměnili za nějakého Korejce, nebo tak něco!“, vysvětloval jsem.
„Ale jdi, to je přece poporodní dětská žloutenka, ty bambulo!“
Inu, nevěděl jsem tenkrát to, co dnes: Ženě se musí dítě vždycky a za všech okolností pochválit jak je krásné i kdybyste měli dojem, že vypadá jako degenerovaná opička! Ba ani další věc jsem netušil, že mi totiž za tři roky manželka nasadí parohy...


11 dubna 2018

Jak jsem rodil v Německu (1970)

Když jsem očekával své druhé dítě, byl jsem již coby rodící otec, něco jako "starý mazák", neboť zkušenost z prvního porodu mne poučila, co mě čeká a co mě nemine.
Rozdíl byl ale v tom, že tentokráte se rodilo v Německu a já jsem tuto skutečnost značně podcenil. Netušil jsem totiž, že není porod jako porod a opomněl lidovou moudrost: jiný kraj – jiný mrav a také jiná manželka.
Duševně jsem se připravil na to, co jsem už zažil při porodu syna a věřil, že mě už nic nemůže rozházet. Věděl jsem, že stejně jako poprvé je žena oproti mně v jasné výhodě tím, že je středem pozornosti, obskakována zdravotním personálem a ví co se děje. Čili je v obraze, zatímco já budu zase v nevědomosti a ve stresu trpět a nekonečně dlouho čekat. Byla mi sice nabízena možnost být u toho, ale já jako rozený estét a odpůrce násilí jsem to nemohl akceptovat. Jenže ani v nejbujnější fantazii jsem si ovšem nepředstavil, že tentokráte bude všechno, do posledního puntíku, totálně jinak...

Datum narození jsem naprosto shodně s doktorem vypočítal na 24. března, z čehož jsem si chytře vydedukoval, že se porodní bolesti dostaví 23. nejpravděpodobněji v jednu hodinu v noci. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě.
21. březen toho roku byl krásný, přímo ukázkový první jarní den, modrá obloha, sluníčko, 15° Celsia, prostě pohoda. Dopoledne, když žena vytřela podlahu, odebrala se jako každou sobotu pěšky, na rutinní kontrolu do nedaleké nemocnice. Vzhledem k tomu, že žena dosud neměla ani ty nejmenší příznaky blížícího se porodu, překvapilo mne, když si po návratu z nemocnice začala balit věci, že prý jí lékař řekl, aby si tam už přišla lehnout. Jelikož manželka dosud neovládala dostatečně řeč, usoudil jsem, že mu asi špatně rozuměla, neboť podle mne zbývaly ještě dva dny času a navíc nebyly zatím křížové, ale ani žádné jiné bolesti. Rozhodl jsem se proto, že tam půjdu s ní a všechno tomu doktůrkovi vysvětlím.
V nemocnici nás na porodním oddělení přijala suchá vrchní sestra, a přestože jsem se dožadoval mluvit s doktorem, řekla, že vše vyřídí ona sama. Potom odvedla ženu někam, čert ví kam, a mne posadila do kanceláře. Když se vrátila, snažil jsem se jí vysvětlit, že je ještě dost času, nejsou žádné bolesti a datum porodu je 24.březen! Již jsem to vše jednou prodělal, takže vím o čem mluvím. Trpělivě mne vyslechla, opsala si několik údajů z našeho oddacího listu a pak pravila: „Herr Tomzóva, můžete přijít asi tak za hodinu, já mezitím připravím k podpisu formuláře a pak se uvidí.“
Podráždilo mne to německy zkomolené jméno, takže jsem reagoval poněkud ostřeji: „Moje žena se jmenuje Tomsová a já se jmenuji Toms!“

Podívala se na mne udiveně: „Vy nejste manžel od Frau Tomzóva?“
„Pochopitelně, že jsem jejím manželem už 5 let“, soptil jsem, „ale přesto se jmenuji Toms!“
„Chápu, ponechal jste si každý své původní jméno“, řekla spokojeně.
„Nikoliv, my máme stejné jméno, ovšem žena má automaticky vždycky koncovkou -ová.“
Zavrtěla hlavou: „Ale zde v Německu to nejsou stejná jména, když se liší o tři písmena. To jsou dvě různá jména! Obvykle se to dělá u známých osobností, jako třeba u herců a podobně známých lidí.“
„Jenže tato koncovka -ová se připojuje v Čechách ke všem ženským jménům, jako koncovka genitivu, ku příkladu: Tomsova kniha, Tomsova fajfka, Tomsova manželka, a tak dále“, prostě každá žena má koncovku –ová!“ Otřel jsem si zpocené čelo.
Záhadně se usmála: „Říkáte, že všechny ženy mají koncovku -óva?“
„Ano, představte si, že úplně všechny!“, zvolal jsem vztekle.
„Jak to, že se tedy vaše žena, jak tady čtu ve vašem oddacím listu, jmenovala za svobodna Hradecka a ne Hradecka-ova?“
„Protože to je velká výjimka“, hledal jsem únik, nechtěje marně zabřednout do koncovek u jmen přídavných, „tak jako všechno na světě má své výjimky. Prostě: až na několik pitomých výjimek mají ženy koncovku -ová, a muži ne! Je to už konečné jasné?“
„Aha, teď to teprve chápu“, zvolala, „synové se u vás vždycky jmenují po otci a dcery po matce, že ano, tak jste to chtěl říct.“
Pomyslel jsem si: „Ta bába mě považuje za blba, kterej se nedovede vyžvejknout“, ale neměl jsem sílu dále vysvětlovat a raději jsem tento spor ukončil smírem: „Máte pravdu, ale abych to zjednodušil, napište do rodného listu mé budoucí dcery, podle vašich německých pravidel jméno Toms, bez -ová, aspoň nebude mít v budoucnu problémy s vysvětlováním, jako jsem měl já dnes s vámi. Totéž by se určitě opakovalo na všech možných úřadech, to by byl pro mne stále se opakující horor!“
„Ano, chápu, ve škole by jí to taky mohlo vadit, že se nejmenuje po otci, jako jiné děti“, řekla ta žena dobromyslně. Hlasitě jsem si odfoukl a pronesl rezignovaně: „Asi, máte pravdu, – á propos, křestní jméno bude Brigita – Brigita Toms, to zní hrdě!“

Když jsem se přesně za hodinu vrátil, vítala mě radostně vrchní sestra slovy: „Gratuluji vám, Herr Tomzóva, máte krásnou zdravou dcerušku, narodila se přesně ve 12:31, má tři a půl kilogramu a měří čtyřicet osm centimetrů!“
„To je nesmysl“, oponoval jsem, „to musí být nějaké jiné dítě, to jste si to popletla! Vždyť moje žena ještě neměla žádné příznaky, já to přece musím vědět, to vše trvá cirka třicet hodin!“
„Aber, Herr Tomzóva,...“
„Herr Toms!“, opravil jsem ji zuřivě.
„Promiňte, Herr Toms, pojďte se mnou za Frau Tomzóva, abyste mi věřil, že už je po porodu, dcerušku vám ukáži aspoň přes sklo. Je to vaše dcera! Aniž bych chtěla podceňovat vaše zkušenosti, já už to zde dělám přes třicet let.“
Ano, skutečně. Mé porodní zkušenosti se obrátily v niveč, veškeré propočty totálně selhaly a já tu stál u postele své opět štíhlé manželky s nechápavým výrazem v očích a s přitroublým dotazem: „Jak je to možný, co se to stalo, že jsi už porodila?“
„Dali mi urychlovací injekci, abych nerodila v neděli, takže máme ošklivou holčičku – je asi po mně“, řekla sarkasticky.
"Vidíš, a já myslel, že se matkám jejich děti vždycky líbí“, povzdechl jsem si jen.

Potom mi ji ukázali skrze zasklené dveře. Byla nádherná. Šmolkově modrá kulatá kukadla jakoby se divila co je tohle za hrozného chlapa a nad čelem se jí v odražených paprscích jarního slunce zaleskly zlaté vlásky.
Jako omámen jsem šel s vrchní sestrou do kanceláře pro papíry, a snad jenom radost z krásné dcerušky zabránila mému nervovému zhroucení. Na jejím rodném listě se skvělo místo Brigita Toms jméno: BRIGITTE TOMSOVA.

A v den Brigitčiných prvních narozenin jsem se v gratulačním dopise od rodičů z Prahy dověděl, že  mně do basy chybí krok, jsouc po právu natvrdo odsouzen v nepřítomnosti na osmnáct měsíců, za nedovolené opuštění republiky. A já se vás ptám, český soude: Proč v ČSSR neexistuje "dovolené" opouštění republiky, abyste nemuseli odsuzovat nevinné lidi do žaláře? A proč jste mi neposlali ani rozsudek, jen jste ho ukázali mému otci, aby mě informoval on sám? Je to snad proto, že se za něj sami před zbytkem světa stydíte?