14 dubna 2018

Filatelistovo sexy zalévaní kytek

Bylo to jednou v půli července, když mě moje drahá sestřenka Miládka poprosila, jestli bych v době jejich dovolené zašel aspoň jednou týdně do jejich útulného bytu na Vinohradech zalévat její kytičky. Přijal jsem tuto službu a jejich klíče od bytu s radostí, protože jsem bydlel u rodičů a ti neměli vůbec pochopení pro moji zálibu prohlížet si po večerech s různými kamarádkami filatelistická alba po dědovi.

Hned jakmile Milada s rodinkou odjela, pozval jsem do jejich bytu svoji favoritní kamarádku Adrianu. Byla to nápadně krásná, snědá bruneta s italským temperamentem. Moc jsem se na ten večer těšil, ale netušil jsem, že pečlivá sestřenka Milada dala jejich druhé klíče paní sousedce Kmoníčkové, aby i ona mohla kontrolovat, zda jsou kytičky dostatečně zalité.
A tak se stalo, dle obecného zákona schválnosti to, co se stát muselo. Právě když jsme byli s kamarádkou Adrianou uprostřed napínavého prohlížení vroubkování a vodotisků známek, najednou cvakly vstupní dveře do bytu a já spatřil skrze matové sklo pokojových dveří, že se v předsíňce rozsvítilo.
Hlavou mi blesklo, že sousedka to má k těmto dveřím, sotva dva metry, kdežto já aspoň čtyři! Vrhl jsem se, tak jak jsem byl, střemhlav ke klice a dopadl na ni současně s paní Kmoníčkovou s druhé strany.



 Sousedka za matným sklem vyjekla: „Kdo je to tam?“ Napadlo mně, že mne vůbec nezná a tudíž by mě mohla zcela právem považovat za zloděje, proto jsem se musel chytit, jako topící stébla, jména mé sestry Blanky, kterou ta sousedka znala. 
„Já jsem tady totiž -éé- s Blankou!“ To počestnou paní Kmoníčkovou natolik překvapilo, že se ani nezeptala proč jsme tam po tmě a řekla jen:„Já jsem chtěla Miladě zalejt kytičky...“ 
„To je v pořádku, to jsme už udělali my a právě tu držíme černou hodinku“, vyhrkl jsem jedním dechem. Kmoníčková odtušila stroze: „Tak dobrou noc“ a odešla.
Když se Milada vrátila z dovolené, referovala jí sousedka jak vychytala Blanku s nějakým amantem v jejich bytě: „Ale, paní Milado, není snad ta vaše sestřenice Blanuška teprve asi tak patnáctiletá?“ A byl malér na střeše, sestra povolána k raportu a já, chudák, se musel pak rodičům vyznat ze své filatelistické vášně...

https://youtu.be/lfUMVq0d8Nc
Navštivte též http://mirtoms2.blogspot.cz/

11 dubna 2018

Jak jsem rodil v Německu (1970)

Když jsem očekával své druhé dítě, byl jsem již coby rodící otec, něco jako »starý mazák«, neboť zkušenost z prvního porodu mne poučila, co jak dlouho trvá, co mě čeká a co mě nemine.
Rozdíl byl ale v tom, že tentokráte se rodilo v Německu a věděli jsme, že to bude dcera, kteroužto skutečnost značně podcenil. Netušil jsem totiž, že není porod jako porod a opomněl lidovou moudrost: jiný kraj – jiný mrav a navíc jiné dítě a jiná manželka.
Duševně jsem se připravil na to, co jsem už zažil při porodu syna a věřil, že mě už nic nemůže překvapit. Věděl jsem, že stejně jako poprvé je žena oproti mně v jasné výhodě tím, že je středem pozornosti, obskakována zdravotním personálem a ví co se děje. Čili je v obraze, zatímco já budu zase v nevědomosti a ve stresu trpět a nekonečně dlouho čekat. Byla mi sice dána
možnost být u toho, ale já jako rozený estét a odpůrce násilí jsem to nemohl akceptovat. Jenže ani v nejbujnější fantazii jsem si nedovedl představit, že tentokráte bude všechno totálně jinak...

Datum narození jsem naprosto shodně s doktorem vypočítal na 24. března, z čehož jsem si chytře vydedukoval, že se porodní bolesti dostaví 23. nejpravděpodobněji v jednu hodinu v noci. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Toho roku byl 21. březen krásný, přímo ukázkový první jarní den, modrá obloha, sluníčko, 15° Celsia, prostě pohoda. Dopoledne, když žena vytřela podlahu, odebrala se jako každou sobotu pěšky, na rutinní kontrolu do nedaleké nemocnice. Vzhledem k tomu, že žena dosud neměla ani ty nejmenší příznaky blížícího se porodu, překvapilo mne, když si po návratu z nemocnice začala balit věci, že prý jí lékař řekl, aby si tam už přišla lehnout. Jelikož manželka dosud neovládala němčinu, usoudil jsem, že mu asi špatně rozuměla, neboť podle mne zbývaly ještě dva dny času a navíc nebyly zatím křížové, ale ani žádné jiné bolesti. Rozhodl jsem se proto, že tam půjdu s ní a všechno to tomu doktůrkovi vysvětlím...

V nemocnici nás na porodním oddělení přijala suchá vrchní sestra, a přestože jsem se dožadoval mluvit s doktorem, řekla, že vše vyřizuje ona sama. Potom odvedla ženu někam, čert ví kam, a mne posadila do kanceláře. Když se vrátila, snažil jsem se jí vysvětlit, že je ještě dost času, nejsou žádné bolesti a datum porodu je 24.březen! Již jsem to vše jednou prodělal, takže vím o čem mluvím. Trpělivě mne vyslechla, opsala si několik údajů z našeho oddacího listu a pravila: „Herr Tomzóva, můžete přijít asi tak za hodinu, já mezitím připravím k podpisu formuláře a pak se uvidí.“
Podráždilo mne to německy zkomolené jméno, takže jsem reagoval poněkud ostřeji: „Moje žena se jmenuje Tomsová a já se jmenuji Toms!“

Podívala se na mne udiveně: „Vy nejste manžel od Frau Tomzóva?“
„Pochopitelně, že jsem jejím manželem už pět roků“, soptil jsem, „ale přesto se jmenuji Toms!“
„Chápu, ponechal jste si každý své původní jméno“, řekla spokojeně.
„Nikoliv, my máme stejné jméno, ovšem žena má automaticky vždycky koncovkou -ová.“
Zavrtěla hlavou: „Ale zde v Německu to nejsou stejná jména, když se liší o tři písmena. To jsou dvě různá jména!  Obvykle se to dělá u velmi
 známých osobností, jako třeba u herců a podobně známých lidí.“
„Jenže tato koncovka -ová se připojuje v Čechách ke všem ženským jménům, jako koncovka genitivu, ku příkladu: Tomsova kniha, Tomsova fajfka, Tomsova manželka, a tak dále“, prostě každá žena má koncovku –ová!“  Otřel jsem si zpocené čelo.
Záhadně se usmála: „Říkáte, že všechny ženy v Čechách mají koncovku -óva?“
„Ano, představte si, že úplně všechny!“, zvolal jsem vztekle.
„Jak to, že se tedy vaše žena, jak tady čtu ve vašem oddacím listu, jmenovala za svobodna Hradecka a ne Hradecka-ova?“
„Protože to je velká výjimka“, hledal jsem únik, nechtěje marně zabřednout do koncovek u jmen přídavných, „tak jako všechno na světě má své výjimky. Prostě: až na několik pitomých výjimek mají ženy koncovku -ová  a muži nikoliv! Je to už konečné jasné?“
„Aha, teď to teprve chápu“, zvolala nadšeně, „synové se u vás vždycky jmenují po otci a dcery po matce, že ano, tak jste to chtěl říct.“
Pomyslel jsem si: „Ta bába mě považuje za blba, kterej se nedovede vyžvejknout“, ale neměl jsem sílu dále vysvětlovat a raději jsem tento spor ukončil smírem: „Máte pravdu, ale abych to zjednodušil, napište do rodného listu mé budoucí dcery, podle vašich německých pravidel jméno Toms, bez -ová, aspoň nebude mít v budoucnu problémy s vysvětlováním, jako jsem měl já dnes s vámi. Totéž by se určitě opakovalo na všech možných úřadech, to by byl pro mne stále se opakující horor!“
„Ano, chápu, ve škole by jí to taky mohlo vadit, že se nejmenuje po otci, jako jiné děti“, řekla ta žena dobromyslně. Hlasitě jsem si odfoukl a pronesl rezignovaně: „Asi, máte pravdu, – á propos, křestní jméno bude Brigita – Brigita Toms, to zní hrdě!“

Když jsem se přesně za hodinu vrátil, vítala mě radostně vrchní sestra slovy: „Gratuluji vám, Herr Tomzóva, máte krásnou zdravou dcerušku, narodila se přesně ve 12:31, má tři a půl kilogramu a měří čtyřicet osm centimetrů!“
„To je nesmysl“, oponoval jsem, „to musí být nějaké jiné dítě, to jste si to popletla! Vždyť moje žena ještě neměla žádné příznaky, já to přece musím vědět, to vše trvá cirka třicet hodin!“
„Aber, Herr Tomzóva,...“
„Herr Toms!“, opravil jsem ji zuřivě.
„Promiňte, Herr Toms, pojďte se mnou za Frau Tomzóva, abyste mi věřil, že už je po porodu, dcerušku vám ukáži aspoň přes sklo. Je to vaše dcera! Aniž bych chtěla podceňovat vaše zkušenosti, já už to zde dělám přes třicet let.“
Ano, skutečně. Mé porodní zkušenosti se obrátily v niveč, veškeré propočty totálně selhaly a já tu stál u postele své opět štíhlé manželky s nechápavým výrazem v očích a s přitroublým dotazem: „Jak je to možný, co se to stalo, že jsi už porodila?“
„Dali mi urychlovací injekci, abych nerodila v neděli, takže máme ošklivou holčičku – je asi po mně“, řekla sarkasticky.
"Vidíš, a já myslel, že se matkám jejich děti vždycky líbí“, povzdechl jsem si jen.

Potom mi ji ukázali skrze zasklené dveře. Byla nádherná. Šmolkově modrá kulatá kukadla jakoby se divila co je tohle za hrozného chlapa a nad čelem se jí v odražených paprscích jarního slunce zaleskly zlaté vlásky.
Jako omámen jsem šel s vrchní sestrou do kanceláře pro papíry, a snad jenom radost z krásné dcerušky zabránila mému nervovému zhroucení. Na jejím rodném listě se skvělo místo Brigita Toms jméno: BRIGITTE TOMSOVA.

A v den Brigitčiných prvních narozenin jsem se v gratulačním dopise od rodičů z Prahy dověděl, že  mně do basy chybí krok, jsouc po právu natvrdo odsouzen v nepřítomnosti na osmnáct měsíců, za nedovolené opuštění republiky. A já se vás ptám, český soude: Proč v ČSSR neexistuje "dovolené" opouštění republiky, abyste nemuseli odsuzovat nevinné lidi do žaláře? A proč jste mi neposlali ani rozsudek, jen jste ho ukázali mému otci, aby mě informoval on sám? Je to snad proto, že se za ten ortel sami před zbytkem světa stydíte?