19 února 2015

Bájný ostrov Elba

Když se u nás v práci vrátila z dovolené jedna kolegyně Helga Berger, byla do bronzova opálená a opravdu jí to slušelo. Vyprávěla a skoro až básnila o italském ostrůvku Elba, jak je to tam krásné, a že už tam byla celkem čtyřikrát, a že nezná nic lepšího nežli tenhle ostrůvek ve tvaru jakési divné rybičky. Mně dosud nikdy ani nenapadla taková možnost pro dovolenou a tak jsem se začal vyptávat.
Helga se mě zeptala, kde jsem byl já letos na dovolené, a když jsem řekl, že bohužel doma, protože jsem měl s mým rozvodem dost problémů, poradila mi, abych se sebral a jel tam hned teď. V září je tam ještě krásněji než v létě, počasí je stálé, rodiny s dětmi odcestovaly, všude bude volno a klid. Moře je tam křišťálově čisté a vůbec ta celá příroda je přímo uchvacující, takže určitě toho nebudu litovat a problémy hodím za hlavu.
Druhý den mi přinesla z domova takový malý prospekt jakéhosi rodinného hotýlku Alma, ve kterém bydlela a kde se i velmi dobře jí a není to drahé, jen dvě hvězdičky. Leží to na jižní straně ostrova v osadě Fetovaia a je tam prostě pozemský ráj.
Poděkoval jsem jí za informace, ale zůstal opatrným: „Paní Helgo, abych řekl pravdu, mně se vlastně nikam nechce. Jóó, kdybyste tam jela se mnou vy, tak to by bylo něco úplně jiného, ale sám v takovém bohem zapomenutém kraji bych se asi určitě ukousal nudou. Vy jste tam také zajisté nebyla sama, že ano?“
„Ano, byla jsem tam s přítelem a v tom máte pravdu, že co se týče společenského života, toho tam moc není. A copak vy nemáte kamarádku, která by tam s vámi ráda jela? To bych se tedy divila.“
"Mám sice jednu známou, ale vzít ji sebou na dovolenou je neúměrné riziko, my se spolu totiž skoro vždycky pohádáme, kvůli děsné pitomosti, tak trochu jako italská rodina.“
„No vidíte, aspoň by to bylo stylové!“

Ten malý prospekt od kolegyně mi ovšem učaroval. Uvědomil jsem si, že o Elbě nevím vlastně zhola nic, jen to, že tam někdy v roce 1814 trávil Napoleon svůj nucený exil. Začal jsem o tom návrhu doma přemýšlet a hledat na něm vši, ale jediné co se mi vyloženě nelíbilo, bylo to jméno Fetovaia. Připomínalo mi to ruštinu jako Krasnaja Armija, kvůli které jsem opustil svoji vlast a navíc mi to znělo odporně, jako fetování. Když jsem ale zjistil, že kolem dokola ostrova je cirka 140 km pobřeží s plážemi, řekl jsem si chytře: Vždyť přece nemusím jet zrovna do této „feťácké“ vesnice, ale vyberu si něco sám!"
 „Začínám věřit na telepatii“, řekl jsem Daně do telefonu, když od ní přišel dopis, že má nápad, kam bychom si spolu mohli vyjet na dovolenou. Nejdříve mne ironicky sjela za to, že jsem zapomněl na její narozeniny, ale jako cukr na vyvážení karabáče se mi omluvila, že jsme se její vinou posledně, de facto úplně zbytečně pohádali, což je absolutní debilita. Souhlasil jsem.
V příloze dopisu byly též výstřižky z prospektu cestovní kanceláře o krásách ostrova Elba a u toho i její malá fotka se srdíčkem a omluvou na druhé straně. Co dělat? Věděl jsem, že když to odmítnu a na něco se vymluvím, tak na tu Elbu nebudu moct jet ani sám, to by nebylo vůči ní ani trochu fair. 
Takže jsem jí tedy do telefonu řekl, že jsem právě o té Elbě, nezávisle na ní, taky uvažoval a už tedy jen proto tam určitě musíme jet. Ovšem s podmínkou, že si povedeme lodní deníček, kam se budou zapisovat naše hádky. My oba se budeme snažit, aby procento našich hádek nepřekročilo, jako na minulé dovolené circa 50%  celkového času...

Navrhl jsem trasu: Frankfurt, Curych, Milano, Parma, Pisa, Piombino a odtud lodí na Elbu do přístavu Portoferraio. Tam už potom objedeme pobřežní cestou celý ostrov a něco si vybereme. A tak se taky stalo. Když jsme připluli z Piombina na Elbu, objížděli jsme západní polovinu ostrova a několikrát se zastavili u hezkého hotelu a šli se vykoupat, jenže, co mi tam vadilo byly podivné vodní rostliny, nebo snad chaluhy, které se nám motaly okolo nohou na mělčině a já stále myslel na tu křišťálovou čistotu moře o které básnila Helga. To mě hnalo dál, až jsme nakonec přece dorazili do Fetovaia. Ruština-neruština, řekl jsem si, tady je to skutečně nejlepší, žádné chaluhy a ve stráni nad zálivem svítil na hotýlku nápis Cucina di Alma. Dana, věříc na mé znalosti italštiny mě rozesmála otázkou: „Co to znamená čučína?“
„To znamená, že tam můžeme sedět na té terase a čučet na moře!“

A tak jsme si v tom rodinném hotýlku Alma připadali jako dítě v bavlnce i na vzdory tomu, že ta "čučína" byla skutečně  jenom dvouhvězdičková,  tak jsme  tam měli  úplný komfort. Vždy ochotná a vždy po ruce byla paní domu, která snad jako všechny tamní Italky stále nosila černé vlající hábity jako klekánice, což ji dělalo starší než byla, takže jsme si ji mezi sebou nazývali „stará bába“. Její manžel byl stále dobře naladěný a zpívající kuchař, kterého jsme si pro sebe pojmenovali „kuchtík Benito“. Jejich starší dcera obsluhovala v jídelně a ta mladší chodila ještě do školy. Hned při první večeři jsem na tu servírku koukal jak jeřábek, zdálo se mi, že ji odněkud znám a najednou mi to došlo a říkám Daně: „Podívej se dobře na tu servírku a řekni komu je neuvěřitelně podobná?“
„Hm, to je jasný, mojí dceři Iloně.“
„Ano, přesně! Není to úžasná podoba i ten výraz i ta chůze. A ta jejich mladší dcera, co chodí ještě do školy, ta bude asi jako moje dcera Brigita. Takže mě právě napadá, co kdybychom si my dva tady zařídili taky takovouhle čučínu, já bych byl ten Benito co vaří, Ilona by obsluhovala hosty, Brigita by tu chodila do školy a ty bys byla jako ta e-éé-...“, zarazil jsem se a nedokončil větu.
„Ano, a já bych byla jako ta stará bába! Jsi chtěl říct!“
A bylo zaděláno na první hádku, respektive nemluvení. Ale potom to kouzelné sezení na terase, při sklence dobrého vína, jakož i čučení na moře pod blikajícími hvězdičkami způsobilo, že se hádka vůbec nerozdmýchala. Zdejší prostředí mělo pozitivní vliv i na jinak hádavou povahu Dany.
Takže, pokud jsme se nekoupali v průzračné vodě, kde bylo vidět dno i ve čtyřmetrové hloubce, nebo se neplavili na šlapacím člunu, (viz moje koláž), jezdili jsme autem po celém ostrově a navštívili i muzeum v budově, kde kdysi žil Napoleon. Zajímavé jsou tamní trhy s uměleckými kameninovými vázami. Jednu takovou krásnou velikou vázu mám dodnes doma v bytě a zdá se, že je nerozbitná...

Nakonec musím s velkou radostí konstatovat, že se Dana, díky mému lodnímu deníčku, držela dobře a za těch 14 dní se konalo, z celkové doby dovolené, jen slabých 9 % hádek, což byl skoro výkon na zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

A mimochodem cucina se čte kučína a znamená to kuchyň!

13 února 2015

Má žňová dobrodružství

Bylo mi kdysi 18 let. Tehdejší ministr školství Z.Nejedlý, zvaný „Rudý děda“ vydal zas nějaké nařízení pro všechny školy, že studenti musí o prázdninách odpracovat minimálně 14 dní na žních a nechat si to potvrdit od MNV, tj. Místním Národním Výborem. V naší ulici jsem měl dva kamarády Káju a Dolfu, kteří měli stejný problém jako já, tak jsme se dohodli, že spolu pojedeme autostopem někam na venkov a tam si tu brigádu společně odkroutíme. 
První den jsme žádný autostop nechytli, aut jezdilo tak málo, že jsme neměli šanci něco stopnout. A tak jsme přenocovali v lese, jenom pár kilometrů za Prahou.
Zato druhý den jsme měli štěstí, hned na státní silnici nám zastavil sám od sebe, zcela prázdný vojenský autobus jedoucí do Plzně. Následně se však toto štěstí proměnilo ve smůlu, když nás na silnici v lese v Líních sebrali estébáci, padesát kilometrů od hranic, kvůli podezření, že chceme, jak říkali „uprchnout do rajchu!“ Jak to? Protože směřujeme na západ a jsme nějak moc na lehko. Drželi nás přes noc na strážnici vyslýchali jako zločince a vyhrožovali rozbitím držky, ale pak nás ráno pustili s tím, že musíme pracovat na státním statku ve Stodu a kdybychom tam nedorazili do 9 hod. dopoledne, tak po nás ihned půjdou a zavřou nás prý „do lochu!“
Museli jsme si opravdu pospíšit, pěšky to bylo přes 10 km. Dorazili jsme tam po deváté a rovnou se šli hlásit na policii, že zde budeme pracovat, ať okamžitě zatelefonují do Líní, že jsme už dorazili do Stodu, nebo nás zavřou. „Ty jsou ňáký horliví“, mumlal si pro sebe policajt, „nojo vono je tam v těch Líních vojenský letiště, tak se můžou posrat.“

Na statku jsme se nadřeli jako koně, nosili jsme 80 kg pytle pšenice od kombajnu na ramenou do místní sokolovny, kde se toto zrní barbarsky vysýpalo na lesklé parkety, protože prý nikde jinde už místo nebylo. Kombajn jsme do té doby znali jenom z rádia nebo z tehdejších filmových aktualit, jako úžasnou sovětskou vymoženost a bylo nám divné, že tento stroj měl na chladiči hustou barvou zamalovaný plastický nápis Massey-Harris USA... 
Jelikož jsme nevěděli, jestli se ta policie nedotazovala v Praze u našich rodičů, jestli tito vědí, kde jsme?  Dle StB, že jsme byli v podezření, že chceme, jak si oni myslí, utéct do "Rajchu"...Poslali jsme tedy všichni tři pohledy domů, se stejnou zprávou: S tím SNB to je omyl jsme v JZD!  Ani jedni rodičové tu naši tajenku nepochopili, takže teprve až po návratu jsme to rodičům vysvětlili, že ta zkratka SNB znamená:  Sereme Na Brigádu, a to  JZD,  že znamená: Jedem Zdrávi Domů!

Příští rok jsme proto vyrazili z Prahy na východ, směrem tedy na SSSR, kde nebudeme podezřívání policií, že tam chceme utéct. Po několika stopech na špinavých náklaďácích od uhlí s mourem, jsme skončili v Habrech u Golčova Jeníkova. Zde jsme dostali celkem lehčí práci na poli a seník na přenocování. Pracovaly tam s námi také tři místní dívky, které k nám byly velmi přátelské a jako přilepšení nám nosily na seník různé pochutiny z domova. Já jsem trpěl na tu nejhezčí z nich, Věrušku a ona mě hýčkala třeba chlebem se sádlem a uzeným masem, nebo výbornými buchtami s mákem. Večer jsme s nimi chodili na procházku po návsi, kde na nás nevraživě koukali a pokřikovali místní fešáci. Dívky si jich ale nevšímaly, jim dělalo, nevím proč dobře, že jsme Pražáci. Zvláště pak procházky kolem rybníka byly krásně romantické i když platonické. Dívali jsme se spolu na hvězdičky i na půlměsíc jak se loudá oblohou...

Čas oponou trhl a asi o čtyřicet osm let let později jsme si s manželkou udělali takovou okružní jízdu po zajímavostech naší vlasti a jak jsme se tak motali po Vysočině cestou-necestou, tak jsem tam na jedné okresce najednou spatřil ceduli směr Habry 12 km. Z mozkových závitů mně v tu ránu vyvstala žňová brigáda v této vesničce a s ní i jméno Věruška Lašková. Nostalgie začala ve mně pracovat a já jsem to ihned vyprávěl manželce s tím, že bych se tam chtěl podívat. „Tak fajn“, řekla ona, „začínám dostávat hlad, spojíme příjemné s užitečným a zajedeme si tam do hospody na oběd.“ Nápad to nebyl špatný až na to, že bylo pondělí a jediná hospoda v Habrech měla právě zavírací den. Naštěstí tam měli také jeden otevřený konzum, takže jsme poobědvali na lavičce, na náměstí housku se šunkou.
A pak mě to napadlo. Všiml jsem si, že na druhé straně náměstí, stojí budova Místního úřadu, kde je jistě také evidence obyvatel. Řekl jsem ženě: „Co kdybychom se tam zašli zeptat, kde tu bydlí ta dívenka Věruška Lašková, že bychom ji navštívili?“
Žena se na mne podívala útrpně a řekla: „Předně, ta dívenka je dnes asi tak šedesátiletá babička a patrně, pokud ještě žije, tak se bude jmenovat jinak než za svobodna. Klidně tam jdi, ale sám, já se zatím tady projdu kolem rybníka.“
„Proč ne? Vím sice, že budu vypadat jako debil, ale to mě právě láká!“ V budově jsem našel hned v přízemí dveře se štítkem „Evidence obyvatel“, zaklepal a vstoupil. Dvě referentky se na mne překvapivě mile usmály a zeptaly se, co si přeji.
„Vážené dámy“, začal jsem uctivě, „já to vím, že moje otázka na Vás bude znít podivně, ale přesto ji vyslovím: Nemáte tady ve vaší evidenci, dnes tedy už starší ženu, která se za svobodna původně jmenovala Věra Lašková?“
„To by nemusel být až zas takový problém, o který ročník se vám asi jedná?“
„Nevím přesně, tenkrát jí bylo asi šestnáct, jenže to bylo už před skoro padesáti lety.“
„Tak to tady už určitě nemáme, naše evidence je jenom 30 let nazpět“, zavrtěly hlavou, „je to nějaká vaše příbuzná?“
„Příbuzná ani ne, jenom známá, byl jsem tu totiž tenkrát jako student na žňové brigádě a jinak ji vlastně vůbec neznám.“

„A proč ji tedy hledáte?“, divily se referentky.
„To víte, já byl stále hladový jako vlk a ona mi nosila z domova výborné buchty!“
Obě ženy vybuchly smíchem: „To je krásný, a vy jí asi chcete teď dodatečně poděkovat.“
„Já vím, že je to blbý a poněkud opožděný, ale rád bych“, řekl jsem a pokýval hlavou. 
„No, když mi tu necháte na vás spojení, tak já se příležitostně přeptám zdejších starousedlíků a třeba se něco o té dívce dovím“, řekla ta menší z nich, která byla právě na odchodu.
„Ano, to je od vás moc hezké, paní, děkuji vám moc“ a předal jsem ji svou vizitku.
"Abyste pak věděl kdo vám to volá, já jsem Dobrá...“
 Skočil jsem jí do řeči: „Ano, já to vidím, že jste milá, ochotná a dobrá paní!“
„Ne-ne, já se jmenuju Anna Dobrá.“
„Ve vašem případě, paní Dobrá, určitě platí: nomen est omen, čili: jméno je znamení!“

Za pár dní po našem návratu domů mi volala dobrá paní Dobrá, že vypátrala následující: Věra Lašková, dcera notáře Laška, se asi před padesáti lety odstěhovala se svými rodiči do Hlinska...?
A tak jsem místo slečny Věry Laškové objevil stejně dobrou duši, totiž paní Annu Dobrou.

11 února 2015

Vloupal jsem se do hotelu

Už je to strašně dávno, byl jsem ještě pružný jak proutek a bylo jaro 1960. Moje sestra Blanka jednou přivedla domů jakéhosi človíčka, že prý to je výborný imitátor mnoha různých známých osobností, a že je s ním velká sranda. Zároveň si ho vyvolila společně se mnou za kmotra ke křtu jejího synka Jiříčka...

Při odpolední kávě u našich rodičů, on prostě najednou promluvil hlasem Oldřicha Nového, potom Buriána, potom Štercla, Neumana a Vojty. Jako zlatý hřeb pronesl přípitek přeskakujícím hlasem Tondy Zápotockého, tak
zvaného Ušaté torpédo: "A to si nemyslete souzi a soušky, že se tady bude takhle chlastat. To né, to bysme nikdy sociálismus
 v naší krásné vlasti  nebydu-nebyvu  nevybudovali!!!"
A tak jsem se seznámil s Pepou, alias "Joe", to jest nikoliv limonádový a protože nás navíc spojoval fakt, že jsme byli oba rozvedení, stali jsme se kamarády, kteří si chtějí hledat ve dvou, své nové a lepší ženušky.

V létě pak si Pepa vymyslel, že bychom si měli vyjet na dovolenou do Mariánských lázní,  což
 je prý něco jako Riviéra., což jsem já  nejprve tvrdě odmítal s tím, že tam to bude jistě moc drahé a já na to fakt  nemám. Pepa mávl rukou: "Myslíš si, že bych já na to měl? Mám ale možnost dostat firemní poukaz na 14-tidenní rekreaci za 400,-Kčs!" 
"To nechápu", divil jsem se, "já jsem, u firmy, už dvanáct let a eště nikdy jsem žádnej poukaz na rekreaci nedostal!"
"To je tím, že ty nejsi v podniku zahraničního obchodu, to je u nás zcela normálka!
Někdo vo ty poukazy ani nestojí, takže jim zbejvaj, mám vzít i pro tebe?" Takže jsme se dohodli a 6. září vyrazili do Mariánských Lázní. Ubytovali jsme se v takzvané Zotavovně ROH Antonína Zápotockého (obr. vlevo) na Hlavní třídě. Dnes se to tedy jmenuje zcela civilizovaně Hotel Bohemia (obr. vpravo). Každý den jsme vycházeli na lov krásných žen, hlavně na kolonádu a do parku. Jenže to nebylo tak úspěšné, jak jsme si představovali, takže po týdnu jsme zjistili, že jsme takto ve dvou neulovili absolutně nic. Nikdy jsme se totiž neshodli na tom, kdo chce kterou, vždycky se nám líbila tatáž žena, protože ony chodí zásadně v kombinaci "kus a škeble". Jak mi Pepa vysvětlil, bazíruje tento jev na psychologii žen, a to tak, že ta krásná ještě více vynikne vedle té škeble a ta zase využívá výhodu, že vedle krásky se může také hřát na výsluní zájmu mužů...
 
Příští den v neděli, jsme se začali dohadovat hned před vchodem do naší zotavovny, jak a co uděláme, aby se naše, dosud tak marná snaha, nějak zúročila. Najednou kolem nás přicházela do vchodu  hotelu překrásná dívka a dokonce nám popřála "dobrý den". Spustili jsme okamžitě celý soubor našich rádoby inteligentních řečí: "Jé, to je krásné, slečno, Vy bydlíte taky v tomto hotelu jako my?"
"Ano, ale já tady bydlím trvale", řekla ta dívka a usmála se.
"Co to znamená trvale? Chcete říct, že jste tady celý rok, jako na furt na dovolené?"
Nakonec jsme se od ní dozvěděli, že tato dosti upovídaná slečna Naďa zde bydlí se svými rodiči, tedy přesně řečeno se svojí matkou a otčímem, který je zde vedoucím celé zotavovny a v prvním patře mají trvalý byt. Nadě je patnáct let a chodí do místní devítiletky.
"Slečno, Naďo, všechno vám věřím, ale že je vám patnáct let, to snad ne?", řekl jsem nevěřícně.
"Nojó, úplně správně je to tak, že mi ještě není patnáct, až za měsíc!"
"Ne, já myslím naopak, že je vám aspoň devatenáct!"
"Tak počkejte tady, já vám přinesu z domova ukázat moji občanku", a rozběhla se do domu. Kroutil jsem jen hlavou a Pepa se řehtal: "Ta žabka je vopravdu kus, jenže pozor, eště je pod zákonem! Tu ti tedy klidně přenechám, teď ale jdu trhat kusy plnoleté na kolonádu. Ahoj!"
Když Naďa přinesla občanku a dokázala mi, že nelže, tak jsem ji aspoň zklamaně pochválil a chtěl už odejít, ale ona mi začala vyprávět, co se učí ve škole a jaké má známky a mimo jiné zmínila, že příští rok na jaře je Spartakiáda, takže přijede do Prahy, a že bychom se tam mohli také sejít. Viděl jsem před sebou upovídané děcko, ale s nádhernou postavou půvabné ženy a jenom v duchu proklínal, že není starší. Taky se mě zeptala jestli bych jí dal na sebe adresu, že by mi poslala psaníčko. Dal jsem jí svou vizitku a řekl, že se budu na její dopis moc těšit... 

Pepu jsem potom objevil na kolonádě sedět a pokuřovat na lavičce s výrazem vraha Raskolnikova: "To je všechno tím, že jsem moc mrňavej, bejt vo hlavu větší, tak zbalím všecko co si zamanu!"  Domluvil jsem mu, že to je všechno jenom osud
 a náhoda a zatáhl ho do rustikální hospůdky na večeři: "Joe, objevil jsem právě ve
 šrajtofli jednu dobře tajenou stovku a tak tě zvu na večeři." Tam se večer taky tančilo  a my tam vydrželi až do jedenácti. ale jinak jsme vyzněli naprázdno...!
Museli jsme to pak šíleně hnát přes park do hotelu, kde jsme si mysleli, že se zamyká v jedenáct hodin a kdo přijde později - má smůlu. Noční služba u vchodu neexistovala. Jenže naše informace nebyla přesná, jenom v sobotu se zamykal dům v jedenáct, ale dnes v neděli, stejně jako každý všední den, se zamykalo už v deset. Čili jsme k té naší slavné zotavovně přišli o hodinu pozdě. Vrata byla neprodyšně uzamčena a noční chlad nám začal prosakovat pod naše letní sáčka.
"Tady už končí veškerá sranda, Pepo, musíme se tam prostě vloupat...", řekl jsem chytře v zadumání.
"Já si tady na protest lehnu na chodník a do rána je ze mne rampouch!" prohlásil Joe. Obešel jsem budovu z druhé strany a najednou mi svitla naděje. Jedno spodní suterénní okno, vedoucí patrně do sklepa, bylo zavřeno takzvaně na zkřížená okna, to jest, že venkovní pravá okenice je kličkou zamčená a levá ve svém omezeném pohybu držena uzamčenou pravou vnitřní okenicí. Tím se umožní mírné větrání, aniž by se tam mohl z venku někdo dostat.
Vzpomněl jsem si, že jako malý kluk jsem se tak dostával domů zkříženým oknem, když jsme ještě bydleli v suterénním bytě. Jenže tenkrát jsem měl tak hubené ruce, že jsem horem přes tu volnou okenici dovedl dosáhnout na kličku pravé vnitřní okenice a tím se to otevřelo. Došel jsem, pro zoufalého Pepu, sundal si sako a řekl mu: To si vem na sebe a já se pokusím tohle pitomý vokno otevřít. Když se mi to nepovede, tak to holt otevřeme šutrem. Vysoukal jsem si i rukáv od košile a zanořil ruku do útrob okna. Dobrá věc se podařila! Pak jsme tam s Joem vlezli a protože se jednalo o kotelnu bylo tam krásně teplo.

Joe byl nad míru spokojen a už si hledal místečko, kde by si mohl schrupnout. Já jsem ho však nenechal na pokoji a řekl jsem mu: "Teď se půjdeme podívat jestli je tu zamčeno a když ne, tak se pokusíme dostat do vrátnice na náš klíč od pokoje. Dveře kotelny naštěstí zamčené nebyly a tak jsme prošli až do foyeru, ale dveře od zasklené vrátnice zamčeny byly. Skrze sklo jsme tam viděli viset náš osamocený klíč s číslem 35.
Odhadl jsem, že bych se mohl tím výdejním okénkem protáhnout a dosáhnout na klíč, ovšem k tomu potřebuji být ve vodorovné poloze, takže jsem poučil Pepu, že jakmile se dostanu hlavou s rameny skrze okénko, roztáhnu nohy a on si stoupne za mě a vezme mé nohy do podpaždí, čímž docílím vodorovnou polohu a pak mě bude tak pomalu zasunovat dovnitř až dosáhnu na klíč a pak provede mé vytažení.
 I tohle se nám povedlo a pak jsme celí šťastní vyběhli na náš pokoj a spali do rána jako zabití. Mysleli jsme si, že se nikdo nic nedoví, ale opak se ukázal hned při snídani ráno u kafe. 

 Rozzuřený vedoucí přišel za námi do sálu a řval, jak jsme se dostali do hotelu? Všiml si toho, že večer v deset náš klíč 35 visí ve vrátnici. Vysvětlil jsem mu podrobně, jak jsme to provedli, protože jsme nehodlali spát na chodníku před hotelem. Rovněž jsme nevěděli, že v neděli se dům zavírá nelogicky jako ve všední dny už v deset. On přímo soptil, že jsme se vloupali do budovy a navíc ještě do vrátnice, kam  nikdo cizí  nesmí,
protože tam jsou mimo jiné též občanské průkazy, razítka a drobné peníze na telefon. Vyhrožoval nám, že to bude hlásit na SNB jako vloupání a napíše to i na ROH a musí si to rozmyslet jestli nás nepošle domů hned.
"Fajn", řekl jsem mu úsečně, "my jim zase vysvětlíme, že tady chybí aspoň zvonek na nočního hlídače, aby člověk který se, bez vlastního zavinění nemohl dostavit do budovy před zamčením, nemusel spát v mrazu venku na chodníku a zmrznout!"

Nakonec se všechno urovnalo, jenom chudinka Naďa na to doplatila. Její těžce ne-
náviděný otčím si prý všiml, že se spolu bavíme na ulici a zakázal jí jet příští rok na Spartakiádu do Prahy. Všichni Pražáci jsou prý nebezpeční zvrhlíci, erotomani, opilci a zhýralci. To mi napsala smutná Naďa v dopise. Ale přesto si mě dokázala o
Spartakíádě v Praze vyhledat a já ji ve vší slušnosti vzal do kina...