19 února 2015

Bájný ostrov Elba

Když se vrátila z dovolené jedna kolegyně v práci, Helga Berger, byla do bronzova opálená a opravdu jí to slušelo. Vyprávěla a skoro až básnila o italském ostrůvku Elba, jak je to tam krásné, a že už tam byla celkem čtyřikrát, a že nezná nic lepšího nežli tenhle ostrůvek ve tvaru jakési divné rybičky. Mně dosud nikdy ani nenapadla taková možnost pro dovolenou a tak jsem se začal vyptávat.
Helga se mě zeptala, kde jsem byl já letos na dovolené, a když jsem řekl, že bohužel doma, protože jsem měl s mým rozvodem dost problémů, poradila mi, abych se sebral a jel tam hned teď. V září je tam ještě krásněji než v létě, počasí je stálé, rodiny s dětmi odcestovaly, všude bude volno a klid. Moře je tam křišťálově čisté a vůbec ta celá příroda je přímo uchvacující, takže určitě toho nebudu litovat a problémy hodím za hlavu.
Druhý den mi přinesla z domova takový malý prospekt jakéhosi rodinného hotýlku Alma, ve kterém bydlela a kde se i velmi dobře jí a není to drahé, jen dvě hvězdičky. Leží to na jižní straně ostrova v osadě Fetovaia a je tam prostě pozemský ráj.
Poděkoval jsem jí za informace, ale zůstal opatrným: „Paní Helgo, abych řekl pravdu, mně se vlastně nikam nechce. Jóó, kdybyste tam jela se mnou vy, tak to by bylo něco úplně jiného, ale sám v takovém bohem zapomenutém kraji bych se asi určitě ukousal nudou. Vy jste tam také zajisté nebyla sama, že ano?“
„Ano, byla jsem tam s přítelem a v tom máte pravdu, že co se týče společenského života, toho tam moc není. A copak vy nemáte kamarádku, která by tam s vámi ráda jela? To bych se tedy divila.“
"Mám sice jednu známou, ale vzít ji sebou na dovolenou je neúměrné riziko, my se spolu totiž skoro vždycky pohádáme, kvůli děsné pitomosti, tak trochu jako italská rodina.“
„No vidíte, aspoň by to bylo stylové!“

Ten malý prospekt od kolegyně mi ovšem učaroval. Uvědomil jsem si, že o Elbě nevím vlastně zhola nic, jen to, že tam někdy v roce 1814 trávil Napoleon svůj nucený exil. Začal jsem o tom návrhu doma přemýšlet a hledat na něm vši, ale jediné co se mi vyloženě nelíbilo, bylo to jméno Fetovaia. Připomínalo mi to ruštinu jako Krasnaja Armija, kvůli které jsem opustil svoji vlast a navíc mi to znělo odporně, jako fetování. Když jsem ale zjistil, že kolem dokola ostrova je cirka 140 km pobřeží s plážemi, řekl jsem si chytře: Vždyť přece nemusím jet zrovna do této „feťácké“ vesnice, ale vyberu si něco sám!"
 „Začínám věřit na telepatii“, řekl jsem Daně do telefonu, když od ní přišel dopis, že má nápad, kam bychom si spolu mohli vyjet na dovolenou. Nejdříve mne ironicky sjela za to, že jsem zapomněl na její narozeniny, ale jako cukr na vyvážení karabáče se mi omluvila, že jsme se její vinou posledně, de facto úplně zbytečně pohádali, což je absolutní debilita. Souhlasil jsem.
V příloze dopisu byly též výstřižky z prospektu cestovní kanceláře o krásách ostrova Elba a u toho i její malá fotka se srdíčkem a omluvou na druhé straně. Co dělat? Věděl jsem, že když to odmítnu a na něco se vymluvím, tak na tu Elbu nebudu moct jet ani sám, to by nebylo vůči ní ani trochu fair. 
Takže jsem jí tedy do telefonu řekl, že jsem právě o té Elbě, nezávisle na ní, taky uvažoval a už tedy jen proto tam určitě musíme jet. Ovšem s podmínkou, že si povedeme lodní deníček, kam se budou zapisovat naše hádky. My oba se budeme snažit, aby procento našich hádek nepřekročilo, jako na minulé dovolené circa 50%  celkového času...

Navrhl jsem trasu: Frankfurt, Curych, Milano, Parma, Pisa, Piombino a odtud lodí na Elbu do přístavu Portoferraio. Tam už potom objedeme pobřežní cestou celý ostrov a něco si vybereme. A tak se taky stalo. Když jsme připluli z Piombina na Elbu, objížděli jsme západní polovinu ostrova a několikrát se zastavili u hezkého hotelu a šli se vykoupat, jenže, co mi tam vadilo byly podivné vodní rostliny, nebo snad chaluhy, které se nám motaly okolo nohou na mělčině a já stále myslel na tu křišťálovou čistotu moře o které básnila Helga. To mě hnalo dál, až jsme nakonec přece dorazili do Fetovaia. Ruština-neruština, řekl jsem si, tady je to skutečně nejlepší, žádné chaluhy a ve stráni nad zálivem svítil na hotýlku nápis Cucina di Alma. Dana, věříc na mé znalosti italštiny mě rozesmála otázkou: „Co to znamená čučína?“
„To znamená, že tam můžeme sedět na té terase a čučet na moře!“

A tak jsme si v tom rodinném hotýlku Alma připadali jako dítě v bavlnce i na vzdory tomu, že ta "čučína" byla skutečně  jenom dvouhvězdičková,  tak jsme  tam měli  úplný komfort. Vždy ochotná a vždy po ruce byla paní domu, která snad jako všechny tamní Italky stále nosila černé vlající hábity jako klekánice, což ji dělalo starší než byla, takže jsme si ji mezi sebou nazývali „stará bába“. Její manžel byl stále dobře naladěný a zpívající kuchař, kterého jsme si pro sebe pojmenovali „kuchtík Benito“. Jejich starší dcera obsluhovala v jídelně a ta mladší chodila ještě do školy. Hned při první večeři jsem na tu servírku koukal jak jeřábek, zdálo se mi, že ji odněkud znám a najednou mi to došlo a říkám Daně: „Podívej se dobře na tu servírku a řekni komu je neuvěřitelně podobná?“
„Hm, to je jasný, mojí dceři Iloně.“
„Ano, přesně! Není to úžasná podoba i ten výraz i ta chůze. A ta jejich mladší dcera, co chodí ještě do školy, ta bude asi jako moje dcera Brigita. Takže mě právě napadá, co kdybychom si my dva tady zařídili taky takovouhle čučínu, já bych byl ten Benito co vaří, Ilona by obsluhovala hosty, Brigita by tu chodila do školy a ty bys byla jako ta e-éé-...“, zarazil jsem se a nedokončil větu.
„Ano, a já bych byla jako ta stará bába! Jsi chtěl říct!“
A bylo zaděláno na první hádku, respektive nemluvení. Ale potom to kouzelné sezení na terase, při sklence dobrého vína, jakož i čučení na moře pod blikajícími hvězdičkami způsobilo, že se hádka vůbec nerozdmýchala. Zdejší prostředí mělo pozitivní vliv i na jinak hádavou povahu Dany.
Takže, pokud jsme se nekoupali v průzračné vodě, kde bylo vidět dno i ve čtyřmetrové hloubce, nebo se neplavili na šlapacím člunu, (viz moje koláž), jezdili jsme autem po celém ostrově a navštívili i muzeum v budově, kde kdysi žil Napoleon. Zajímavé jsou tamní trhy s uměleckými kameninovými vázami. Jednu takovou krásnou velikou vázu mám dodnes doma v bytě a zdá se, že je nerozbitná...

Nakonec musím s velkou radostí konstatovat, že se Dana, díky mému lodnímu deníčku, držela dobře a za těch 14 dní se konalo, z celkové doby dovolené, jen slabých 9 % hádek, což byl skoro výkon na zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

A mimochodem cucina se čte kučína a znamená to kuchyň!

13 února 2015

Má žňová dobrodružství

Bylo mi osmnáct let. Tehdejší ministr školství Nejedlý, zvaný „Rudý děda“ vydal nějaké nařízení pro všechny školy, že studenti musí o prázdninách odpracovat minimálně 14 dní na žních a nechat si to potvrdit Místním národním výborem. V naší ulici jsem měl dva kamarády Káju a Dolfu, kteří měli stejný problém jako já, tak jsme se dohodli, že spolu pojedeme autostopem někam na venkov a tam si tu brigádu společně odkroutíme. 
První den jsme žádný autostop nechytli, takže jsme přenocovali v lese, jenom pár kilometrů od Prahy.
Zato druhý den jsme měli štěstí, hned na státní silnici nám zastavil zcela prázdný vojenský autobus a vzal nás až do Plzně. Následně se však toto štěstí proměnilo ve smůlu, když nás na silnici v lese u Líní sebrali estébáci, padesát kilometrů od hranic, kvůli podezření, že chceme, jak říkali „uprchnout do rajchu!“, protože směřujeme na západ a jsme nějak moc na lehko. Drželi nás přes noc na strážnici vyslýchali jako zločince a vyhrožovali rozbitím držky, ale pak nás ráno pustili s tím, že musíme pracovat na státním statku ve Stodu a kdybychom tam nedorazili do 9 hodin, tak po nás ihned půjdou a zavřou nás prý „do lochu!“
Museli jsme si opravdu pospíšit, pěšky to bylo přes 10 km. Dorazili jsme tam po deváté a rovnou se šli hlásit na policii, že zde budeme pracovat, ať okamžitě zatelefonují do Líní, že jsme už dorazili do Stodu, nebo nás zavřou. „Ty jsou ňáký horliví“, mumlal si pro sebe policajt, „nojo vono je tam v těch Líních vojenský letiště, tak se můžou posrat.“

Na statku jsme se nadřeli jako koně, nosili jsme 80 kg pytle pšenice od kombajnu na ramenou do místní sokolovny, kde se zrní barbarsky vysýpalo na parkety, protože prý nikde jinde už místo nebylo. Kombajn jsme do té doby znali jenom z rádia nebo z tehdejších filmových žurnálů jako sovětskou vymoženost a bylo nám divné, že tento stroj měl na chladiči barvou zamalovaný plastický nápis Massey-Harris. Byli jsme z toho všeho dost vyjevení, takže příštího roku jsme si určili směr: jedině východ, věděli jsme, že tam se jezdí bez problémů a policie, že nás tam nebude buzerovat.

Vyrazili jsme proto z Prahy směrem východním, tedy na Brno a po několika stopech na náklaďácích jsme skončili v Habrech u Golčova Jeníkova. Zde jsme dostali celkem lehčí práci na poli a seník na přenocování. Pracovaly tam s námi také tři místní dívky, které k nám byly velmi přátelské a jako přilepšení nám nosily na seník různé pochutiny z domova. Já jsem trpěl na tu nejhezčí z nich, Věrušku a ona mě hýčkala třeba chlebem se sádlem a uzeným masem, nebo výbornými buchtami s mákem. Večer jsme s nimi chodili na procházku po návsi, kde na nás nevraživě koukali a pokřikovali místní fešáci. Dívky si jich ale nevšímaly, jim dělalo, nevím proč dobře, že jsme Pražáci. Zvláště pak procházky kolem rybníka byly krásně romantické i když platonické. Dívali jsme se spolu na hvězdičky a na měsíc jak se loudal oblohou...

Čas oponou trhl a asi o pět desítek let později jsme si s manželkou udělali takovou okružní jízdu po zajímavostech naší vlasti a jak jsme se tak motali po Vysočině cestou-necestou, tak jsem tam na jedné okresce najednou spatřil ceduli směr Habry 12 km. Z mozkových závitů mně v tu ránu vyvstala žňová brigáda v této vesničce a s ní i jméno Věra Lašková. Nostalgie začala ve mně pracovat a já jsem to ihned vyprávěl manželce s tím, že bych se tam chtěl podívat. „Tak fajn“, řekla ona, „začínám dostávat hlad, spojíme příjemné s užitečným a zajedeme si tam do hospody na oběd.“ Nápad to nebyl špatný až na to, že bylo pondělí a jediná hospoda v Habrech měla právě zavírací den. Naštěstí tam měli také jeden otevřený konzum, takže jsme poobědvali na náměstí housku se šunkou.
A pak mě to napadlo. Všiml jsem si, že na druhé straně náměstí, stojí budova Místního úřadu, kde je jistě také evidence obyvatel. Řekl jsem ženě: „Co kdybychom se tam zašli zeptat, kde tu bydlí ta dívenka Věruška Lašková, že bychom ji navštívili?“
Žena se na mne podívala útrpně a řekla: „Předně, ta dívenka je dnes asi tak šestašedesátiletá babička a patrně, pokud ještě žije, tak se bude jmenovat jinak než za svobodna. Klidně tam jdi, ale sám, já se zatím tady projdu kolem rybníka.“
„Proč ne? Vím sice, že budu vypadat jako debil, ale to mě právě láká!“ V budově jsem našel hned v přízemí dveře se štítkem „Evidence obyvatel“, zaklepal a vstoupil. Dvě referentky se na mne překvapivě mile usmály a zeptaly se, co si přeji.
„Vážené dámy“, začal jsem uctivě, „já to vím, že moje otázka na Vás bude znít podivně, ale přesto ji vyslovím: Nemáte tady ve vaší evidenci, dnes tedy už starší ženu, která se za svobodna původně jmenovala Věra Lašková?“
„To by nemusel být až zas takový problém, o který ročník se vám asi jedná?“
„Nevím přesně, tenkrát jí bylo asi šestnáct, jenže to bylo už před padesáti lety.“
„Tak to tady už určitě nemáme, naše evidence je jenom 30 let nazpět“, zavrtěly hlavou, „je to nějaká vaše příbuzná?“
„Příbuzná ani ne, jenom známá, byl jsem tu totiž tenkrát jako student na žňové brigádě a jinak ji vlastně vůbec neznám.“

„A proč ji tedy hledáte?“, divily se referentky.
„To víte, já byl stále hladový jako vlk a ona mi nosila z domova výborné buchty!“
Obě ženy vybuchly smíchem: „To je krásný, a vy jí asi chcete teď dodatečně poděkovat.“
„Já vím, že je to blbý a poněkud opožděný, ale rád bych“, řekl jsem a pokýval hlavou. 
„No, když mi tu necháte na vás spojení, tak já se příležitostně přeptám zdejších starousedlíků a třeba se něco o té dívce dovím“, řekla ta menší z nich, která byla právě na odchodu.
„Ano, to je od vás moc hezké, paní, děkuji vám moc“ a předal jsem ji svou vizitku.
"Abyste pak věděl kdo vám to volá, já jsem Dobrá...“
 Skočil jsem jí do řeči: „Ano, já to vidím, že jste milá, ochotná a dobrá paní!“
„Ne-ne, já se jmenuju Anna Dobrá.“
„Ve vašem případě, paní Dobrá, určitě platí: nomen est omen, čili: jméno je znamení!“

Přesně dva dny po našem návratu domů mi volala dobrá paní Dobrá, že vypátrala následující: Věra Lašková, dcera notáře Laška, se asi před padesáti lety odstěhovala se svými rodiči do Hlinska...?
A tak jsem místo slečny Věry Laškové objevil stejně dobrou duši, totiž paní Annu Dobrou.