18 dubna 2015

Dostat versus Dávat

Co je lepší? Zdánlivě blbá otázka. Podle mne se to nedá říct jednoznačně. V podstatě existují dva druhy lidských povah, jedni jsou typičtí dostávači, tito berou rádi skoro všechno, co mohou dostat a naproti tomu dávači, kteří s radostí něco někomu věnují. Není to ale tak, že se jeden narodí jako dostávač  a druhý jako dávač. V průběhu života se teprve ta která nátura vyvine do trvalé podoby. V ranném dětství jsou asi všechny děti šťastnými příjemci dárků a teprve později, se z nich pozvolna vyklubávají i šťastní dárcové.

Někdy jsou to dárcové krve, nebo přispěvatelé na charitu a ve stáří též odkazovatelé dědictví. Já jsem ke svému překvapení poznal, jakou radost jsem způsobil sám sobě, když jsem po návratu z tříměsíční služební cesty na Ceylon a do Indie, mohl rozdávat kufr dárků, a to nejen doma v naší rodině, ale i příbuzenstvu, jakož i kolegům v práci a všemožným nahodilým známým. Stalo se, že i to, co jsem si koupil pro sebe, jsem v darovacím opojení rozdal. Dnes z Indie nemám nic, ale nelituji toho.

Překvapil jsem sám sebe, když jsem to, co se mi nejvíc líbilo, totiž šošku jakési indické bohyně, ručně vyřezané z jednoho kusu slonoviny, věnoval právě Miladě a Bořkovi. Tento mladší manželský pár ze sousedství mně nikdy nepřirostl k srdci a nebyl mi ani moc sympatický svým snobským chováním. Nebýt toho, že nás navštívili právě den po mém návratu a všimli si té sošky na mém psacím stole, tak bych si byl ani nevzpomněl, jim také něco dovézt. Milada se začala přímo tetelit vzrušením, jak prý se jí ta soška líbí a Bořek začal odhadovat, co by asi taková věcička stála u nás v Česku. Rozpoutala se kolem toho dlouhá vzrušená debata, takže já už maje toho obdivování dost, jsem zareagoval suše: "Když se vám ta bohyně tak děsně líbí, tak je vaše!" Milada mi padla okolo krku a slzičky radosti jí vytryskly z očí. Taky Bořek mi moc děkoval, plácaje mne po rameni: "Ty chlape, ty ale umíš udělat lidem radost!"

Asi o rok později se manželé Bořek a Milada rozváděli. Rozvod se ale začal komplikovat nikoliv kvůli dětem, byli bezdětní, ale kvůli dělení majetku v manželství nabytého. Najednou přišel za mnou do práce Bořek, což se stalo v životě poprvé a žádal mě, abych mu u soudu dosvědčil, že jsem tu sošku indické bohyně daroval jemu.
"To by nebylo fair, Bořku, tu indickou bohyni jsem přeci daroval vám oběma", odmítl jsem jeho žádost a dlouho kroutil hlavou.

Za pár dní nato přišla k nám Milada se stejnou žádostí, totiž, mohu-li u soudu dosvědčit, že jsem tu sošku daroval jenom jí!
"Podívej se Miládko, nikdo tehdy netušil, že se budete o rok později rozvádět a hádat se o všecko, co jste společně nabyli. To si musíte vyříkat vy dva mezi sebou, ale mě do toho, prosím, netahejte. Já budu vždycky, tvrdit, že jsem tu věc daroval vám oběma. Ovšem ta bohyně štěstí Lakshmi vám štěstí nepřinesla, takže ji třeba přeřízněte napůl, a dejte si ty půlky vzájemně na památku..."



K tomuto příběhu se také vztahuje má vzpomínka na odlet a návrat z Ceylonu a Indie.

12 dubna 2015

TŘI KAMARÁDI

Naše kamarádství začalo v roce 1950 s nástupem na ČVUT. Horší dobu pro studium na vysoké škole by si člověk prostě nedokázal vymyslet. Tím naprosto hlavním předmětem, na prvním místě v seznamu přednášek na technice, byl samospasitelný Marxismus-Leninismus. V tomto roce bylo přijato na školu 500 posluchačů, z čehož 1/3 byli takzvaní ADK (absolventi dělnických kurzů), 1/3 absolventi průmyslových škol a 1/3 my maturanti gymnazisté. Dělníci prý absolvovali za 8 měsíců totéž, co my, gymnazisté, za 8 let. Už jen z toho bylo jasné, koho režim protěžuje a kdo bude brát stipendium (2.000,- Kčs), zatímco my, tzv. "synáčkové buržoazních rodičů", jsme si totiž nárok na jakékoliv stipendium vůbec nezasloužili a tudíž žádný nárok neměli. Potom při rozdílení diplomů nás bylo nakonec jenom 333 nových inženýrů a můj první plat na umístěnku byl 1.020 Kčs...

Brzy jsme se blíže skamarádili my tři buržousti z gymplů a to:  Seveřan Vlastík (z Vrchlabí), Jižan Rudla (z Budějc) a já Mirek (z Prahy). Politicky jsme si dobře rozuměli, takže jsme si před sebou nemuseli dávat pozor na hubu, což bylo v socializmu krédem každého nestraníka. Jinak se muselo stále něco předstírat, třeba uvědomělost, kladný poměr k lidově demokratickému zřízení a nehynoucí láska k SSSR na věčné časy...

V přednáškových posluchárnách jsme seděli vždy vedle sebe, poznámky jsme psali do společných sešitů a to tak, že jsme se v zapisováni střídali, jeden psal a dva buďto spali nebo si opisovali noty, texty a kytarové akordy k písním V+W, což nebylo nikde k dostání. Naše společné poznámkové sešity byly nedepsány písmeny R+M+V, protože MRV a VRM se nám nelíbilo. Také jsme společně chodili do kina nebo tancovat, Vlastík a Rudla bydleli spolu na koleji a já, jako Pražan, jsem bydlel logicky doma u rodičů, ale denně jsem je navštěvoval na koleji.

Tu příšernou hrůzovládu socialismu s veškerými zvěrstvy rudých monstr-procesů, plus justičních vražd a všemožných zákazů, tak jako třeba nevinného cestování do zahraničí a zlovolně nespravedlivého stíhání kde koho, kdo se strachy nehrbil před režimovými kolaboranty. Takže tohle vše se nám podařilo tak nějak odšvejkovat... Jen takto se to dalo v relativně dobré náladě přežívat. Absolventi dělnických kurzů se totiž někdy k nám chovali, s požehnáním státu, jako nadřízení, jako něco lepšího než jsme my, buržousti. Zkoušky mohli třeba sedmkrát opakovat, my jen třikrát a pak následoval okamžitý výkop za studia.  KSČ se pak mohla na veřejnosti chlubit, že bývalí dělníci jsou inteligentnější než studenti z gymnázií, protože 98% dělníků ADK dokončilo studium, zatímco z gymnazistů dokončilo pouze 69%...! Byla to lež, ale nám třem to nevadilo, my jsme si ta čtyři léta, díky našemu mládí, přesto užili v pohodě a bez pokřivení našich charakterových kladů...
Byli jsme něco jako v té básni Svatopluka Machara:  TŘI RYTÍŘI ... 

 No, a dnes jsem já ten třetí, co zůstal sám...
 In my solitude

10 dubna 2015

MOUDROST ŽENY

Říká se, že moudrost přichází s věkem, ale holt někdy přijde ten věk sám. Myslím si, že moje žena je naštěstí vždycky moudřejší a nápaditější než já, i když je o šestnáct let mladší. Její nejlepší nápady z ní vycházejí při obědě, zatímco já-gourmet se věnuji vychutnávání jídla. Já, pokud vůbec nějaké nápady mám, tak jenom večer a v noci. Ráno a dopoledne, když můj mozek ještě odpočívá, přebírá u mne veškeré životní funkce mícha, tudíž převládá "síla zvyku" a já hledám věci tam, kde jsem je míval dříve.

Na fotce je zachycen náš oběd, kdy žena přišla s nápadem, že bychom měli jet do Paříže. Naštěstí seděl s námi u stolu náš známý, profesionální fotograf z Německa, který pohotově a bez přípravy tu naši rodinnou idylku vyfotil umělecky, to jest černobíle.
„Podívej, Miri, ty jsi už byl v Paříži asi třikrát a já ještě ani jednou, chápeš, že mi to vadí?“
„Ne tak docela, Jituš, byl jsem tam sice jen dvakrát, ale nechme si to projít hlavou“, souhlasil jsem na oko, a hodlal to odehrát do autu.
„Já jsem si to už projít hlavou nechala a objevila jsem výhodnou nabídku do pěkného malého hotýlku uprostřed Paříže, kde je na všechny strany blízko“, promluvila žena jak katalog. Namítl jsem, že se člověk domluví s němčinou a angličtinou po celém světě, výjma Paříže, ale i to se dá nějak přežít...

A tak jsme si tedy vyletěli do Paříže. Já jsem měl nepříjemnou předtuchu, ale mlčel jsem, abych nekazil náladu své ženě. Z mých dvou návštěv Paříže jsem nabyl neblahou zkušenost, že se tam člověk nedomluví žádnou řečí, jen francouzsky.
Navíc ten hotýlek byl jen dvouhvězdičkový a tím podezřele laciný. Už na letišti Charles de Gaulla vládl typicky francouzský chaos. Spěchali jsme tudíž nejrychlejší možnou štrekou do hotelu, abychom se aspoň zbavili kufrů. Tam jsme dorazili v půl dvanácté a hned ve foyeru mě zděsily davy halasných trampů s ruksaky. Pán v recepci mi suše oznámil, že jsme zde moc brzy, že on teď vyřizuje odchody a noví hosté nastupují až po poledni. Benevolentně nám dovolil, abychom si u něj pod pultem nechali naše kufry a šli se zatím projít po městě. To se mi ještě v žádném hotelu na celém světě nestalo...
„Teď už chybí jen, aby nám tu někdo ukrad‘ ty kufry“, řekl jsem skepticky ženě a vykročili jsme odevzdaně do ulic. Protože nám kručelo v žaludcích hlady, zastavili jsme se u jednoho stánku s nějakým cosi, co dobře vonělo a najedli se, čímž naše nálada stoupla. Začali jsme vnímat tu pouliční krásu Paříže a spokojeně se vraceli do hotelu. Tam už byl klid, všichni ruksakáři zmizeli a my jsme dostali náš pokoj. Ten však nezapřel, že jsme v hotelu dvouhvězdičkovém, jednak tím, že výhled byl do zaneřáděného dvora, jakoby sběrných surovin, záchod nesplachoval a záclona visela na půl žerdi. Když jsem si sedl na postel, abych zjistil její kvalitu, propadl jsem se až na podlahu. Šel jsem to všechno reklamovat a odešli jsme znovu do města.

Řekl jsem ženě, že náš zájezd je sice pětidenní, ale to znamená, že po odečtení příletu a odletu, zbudou nám vlastně jenom tři plnohodnotné dny a když člověk chce vidět všechno, co nabízí turistické prospekty, bude běhat po městě s ušoupanýma nohama až ke krku a stejně nic nestihne, protože je toho moc. Žena se zamyslela a řekla moudře: „Tak si vybereme jenom něco, to si užijeme v klidu a příště si zase prohlédneme něco jiného. Vyber to ty podle svého vkusu a zkušeností já ti věřím, že dobře."
.
„Podívej, Jituš, já si myslím, že největší ztráta času je stát půl dne ve frontě na Eifelovku. Na Louvre potřebuješ minimálně jeden den, katedrála Notre Dame je taky věčně v turistickém obležení. Já bych tedy navrhl nedalekou Baziliku Sacre Coeur, odtud je to jen krůček na Montmartre, kde jsou ti pověstní malíři a karikaturisti na počkání a kousek dál je Pigale a Moulin Rouge a za shlédnutí jistě stojí Opera. To by bylo pro dnešek dost a dost, zítra se můžeme projít po Champs Elysées, tam si můžeš koupit nějakou tu voňavku nebo tak něco, dojdeme k Arc de Triomphe čili k Vítěznému oblouku, každý den si dopřejeme jednu dobrou baštu v luxusním restaurantu a pak se uvidí jak budeme čerství. Jeden den bych rezervoval na projížďku po Seině a pak, když zbude čas, vybereme něco z turistického průvodce. Co ty nato?“
Můj plán byl odsouhlasen, jenže jsme ještě netušili, že vedle našeho pokoje bydlí čtyři Poláci, kteří celou noc zpívají, řvou a chlastají, takže se do tří hodin nedá vůbec spát. Teprve k ránu, když se to uklidnilo a my usnuli jako hřebík ve vratech, tak jsme zase museli už v osm jít na snídani, jinak by nám propadla. Musel jsem, ač nerad, si znovu stěžovat, že se takhle nedá spát, ať nám dají jiný pokoj. Uklidnili mne tím, že dnes ti Poláci odjíždějí. Kocajdank! Pak už se tedy konečně dalo spát skoro normálně.
Návštěva Paříže se tedy vcelku vydařila, naše fotky nejsou ani zdaleka profesionální, ale nám se líbí, manželka byla spokojená, že zažila Paříž a já byl šťasten, že jsme zase doma.