19 března 2017

Neodolatelné nohy mužů i žen

Když jsem na prvního apríle v roce 1960 nastoupil do jedné pražské továrny, připadal jsem si, jako v absurdním divadle. Mým šéfem tam byl soudruh Marecký, který se s oblibou potil na pravé půlce čela, byl zároveň také náčelníkem lidových milicí a byl sice pilný jako včela, ale jinak v hlavě  jak dutý bambus.

Já to u něj měl zpočátku docela dobré a jednou mě dokonce pochválil za dobře vykonstruovanou letovací kulmu s odsáváním, když se jedna soudružka ve výrobě přiotrávila výpary při letování. Při té příležitosti mi, snad jako za odměnu, vysvětlil, co bude mojí novou pracovní náplní. Mám navrhovat a konstruovat různé výrobní přípravky a dostanu zvláštní kancelář, k ruce vzornou kresličku Hanu Havlíčkovou a jednoho soudruha-učně Járu Hruboně. Na moji námitku, že jako konstruktér potřebuji sotva půl kresličky a nikoliv dvě, mi dovysvětlil, že Jára chodí do průmyslové školy, což mu zabere tak asi půl pracovní doby a protože je to velice uvědomělý dělnický kádr, je potřeba mu trochu pomoci, což šéf očekává ode mne. Bylo by totiž politicky nedobré, vzhledem k jeho třídnímu původu, kdyby Jára, který je trochu pomaleji chápavý, ve škole propadal. Sám soudruh ředitel měl zájem na Járově dobrém prospěchu.

Dostali jsem malou kancelářičku, takový ajnclík pro jednoho, ale museli jsme se tam narvat všichni tři se stoly a rýsovacími prkny, což bylo unikum. Nakonec se to povedlo srazit tři stoly uprostřed místnosti těsně k sobě tak, že Hanička a Jára seděli proti sobě, prkna měli u zdi za sebou, já měl stůl kolmo k jejich stolům a prkno za zády u dveří. Mělo to i svoji výhodu, že na nás nebylo vidět, když k nám Marecký nečekaně prudce vrazil, protože se nejdříve dostal do kolize se závažím na zadní straně mého prkna. S Haničkou jsem problémy neměl, byla nejen perfektní kresličkou, ale jako žena rovněž půvabná, figurálně dokonalá s neodolatelnými nohami.
Brzy ovšem nastaly problémy s Járou, který na mně chtěl, abych mu nejen pomáhal, ale přímo dělal jeho úkoly do školy a od kresličky Havlíčkové chtěl, aby mu připichovala své hotové výkresy na jeho prkno, že to bude pro šéfa Mareckého vypadat líp než jeho furt prázdné prkno. Leč Hanka oponovala, že by to tak-jako-tak pan Marecký stejně poznal, kdo to kreslil. K dovršení nepříznivé atmosféry mi Hanka, za nepřítomnosti Járy řekla: „Pane inženýre, já tady takhle sedět nebudu, tomu Hruboňovi strašně smrdějí nohy, dává si je pod stolem až ke mně, a to se prostě nedá vydržet.“
„Víte co, Haničko, už to mám! Tady na chodbě je ta stoletá vývěska z hobry, na níž je stejně furt jen to otřepaný heslo SSSR náš vzor! Tak si ji vypůjčíme a zasuneme ji mezi vaše dva stoly a uvidíme jestli to pomůže.“

Když k polednímu přišel Jára, první co udělal jako vždy, vybalil si svačinku z domova a dvě flašky piva. Většinou debužíroval jitrnice, nebo husí stehno, jeho rodiče pracovali v JZD. Právě když měl plnou pusu, musel kýchnout a to tak vehementně, že rozmělněný obsah jeho ústní dutiny se rozprskl, jak na jeho, tak i na Hančin stůl. „Fůj! Vy jste čuně, pane Hruboň!“, vykřikla Hana štítivě a já, když jsem spatřil tu spoušť, tak jsem se hlasitě rozřehtal. Jára se pustil do mne: „No, co je, co je? Chechtáš se blbě, máš radost z neštěstí druhýho!“
„Járo, omyl, to není neštěstí bližního, ale tvoje normální prasectví! A mimochodem, dneska jsi přece neměl školu, tak jak to, že jsi přišel až skoro v pravé poledne?“
„Do toho ti nic není, já si to zodpovím u soudruha vedoucího!“ Chtěl se pohodlněji usadit a jeho nohy narazily na hobru: „Co to je tam pod tím stolem?“ a začal do toho vztekle kopat.
„To je hobra, pane Hruboň, abyste nestrkal nohy až pod můj stůl!“, poučila ho Hana.
„No, co má toto znamenat? Okamžitě to, Havlíčková, vyndáte! Hned teď, rozumíte?“ vypěnil Jára.

Viděl jsem, že musím zasáhnout: „Hele Járo, ta hobra tam zůstane, tu jsem tam dal já. Hanička si stěžovala, že ti smrděj nohy a ona to nehodlá čuchat, což se jí vůbec nedivím!“
„Cóó? Mně že smrděj nohy? To je kravina, kterou si vymyslela ta- ta- tahle flundra ve voleji!"
„Jakým právem mě nadáváte, vy, vy, - jeden vesnickej burane! Flundra ve voleji, já ani nevím co to je, ale je to urážka a já si budu na vás stěžovat!“, křičela Hana.
Do toho za mým prknem hlasitě narazily otevírané dveře a jak deus-ex-machina se zpoza prkna vynořil soudruh Marecký: „Co se to tady děje, soudruhu inženýre?“ Načež si všiml toho svinčíku na stole Járy i Hanky. Ta byla ještě v ráži: „Tohle je, prosím, rozžvýkané a vyvrhnuté jelito, což byla původně svačinka pana Hruboně!“
„Já to utřu, souhu vedoucí, ale tahle ženská mně urazila, že prej jsem buran a že mi smrděj nohy! Navíc sundala politickou nástěnku a strčila ji sem mezi naše stoly!“
Marecký se trochu bezradně otočil na mne: „Jak to bylo doopravdy, soudruhu inženýre?“
„Přesně tak, jak to říká slečna Hana a já potvrzuji, že mu neodolatelně smrděj nohy!“, řekl jsem důrazně a dodal: "možná, že to cítíte sám..."

„Tak moment, to si zjistím, jestli je to pravda nebo urážka! Járo, vyndej nohy na stůl!“
Jára skutečně vytáhl ty svoje sejry v zablácených vysokých šněrovacích botách a vyložil je na stůl. Soudruh Marecký se nad ně nahnul, což nebylo ani třeba, ucítil jsem ten odér i já na dva metry.
„Tedy, Járo, ehm, soudruzi mají pravdu.“, řekl tak trochu v rozpacích. Všiml jsem si, že se mu zapotila pravá strana jeho vysokého čela, což vždy avizovalo rozčílenost. Abych vzniklou situaci trochu odlehčil, řekl jsem: „Eau de Cologne to vskutku není, ale Ó de Hruboň to je.“
„Ne, soudruhu inženýre", řekl vážně Marecký, "nebudeme to nijak zlehčovat. Jára bude přeložen zpátky na dílnu, ale i tam musí dbát na hygienu. Právě včera přišel soudruhu řediteli dopis ze školy, že soudruh má 162 neomluvených hodin a to tedy náš podnik tolerovat nehodlá!“

A tak se, díky neblaze proslulým nohám Járy Hruboně naše přeplněná kancelář uvolnila a současně zkrásněla, díky půvabným nohám Hany Havlíčkové. Tím také skončila, dřív než začala, kariéra jednoho dělnicko-rolnického kádra, který to původně chtěl dotáhnout na pracujícího inteligenta.

https://youtu.be/fQknNaxLAaA

17 března 2017

Hotel Modrá Hvězda a já

Pracoval jsem kdysi  v hotelu »Modrá Hvězda«, to jest přesněji řečeno v onom paláci, kde se natáčel o 19 let dříve, za války v roce 1941, stejnojmenný film s Natašou Gollovou a Oldřichem Novým. Tato budova nebyla nikdy luxusním hotelem jako v tom filmu, nýbrž byla majetkem plzeňské Škodovky a dodnes stojí v malé pražské uličce Charvátově, vzadu za obchodním domem Máj. Tenkrát za komoušů tam bylo vývojové konstrukční středisko jednoúčelových obráběcích strojů, kam jsem se na dva měsíce, coby konstruktér dostal víceméně omylem i já.
Naštěstí jsem hned po nástupu zjistil, co je to za "šílenou šroubárnu", kde je všecko znormováno, včetně tvůrčího myšlení. Pracovní doba byla stejná jako dělnická ranní směna, od šesti do dvou hodin, plus půlhodina na oběd. Každý konstruktér dostal od vedoucího odboru zadání úkolu současně s počtem normohodin, ve kterých musí být úkol splněn a výkresy předány šéfovi.

Termín plnění odhadoval soudruh vedoucí systémem "přes palec" tak, že spočítal kolik bude třeba výkresů ve formátu A4 (1 den), A3 (2 dny), A2 (4 dny), A1 (8 dní) a A0 (16 dní) práce. Čili soudruh vedoucí se zamyslel hlavou a vyřkl ortel: "Sestava stačí na formát A1 a dejme tomu 8 detailů na A4 (1 den), to dělá celkem 8+8 = 16 dní času! Takže ode dneška za 16 dní to bude hotovo, v opačném případě jsou prémie v čudu!"  Tím by konstruktér ztratil cca 500 Kčs ze svého mizerného platu 1500 Kčs/měs. To se dalo zachránit jedině zcela zvrhlou metodou, že si lidi chodili v půl třetí odpíchnout, jako by šli domů, místo toho se však vrátili na pracoviště a pracovali dál, čímž získávali čas na splnění normy úkolu, aby tak zachránili své prémie. Takovou debilitu jsem odmítl dělat a dal raději okamžitě, ještě ve zkušební lhůtě výpověď. Jinak by mě firma už nikdy nepustila ze svých spárů...

Říkal jsem si, když už tady musím šrotit jako blbej, tak aspoň ať je tu nějaká sranda a začal jsem vymýšlet různé ptákoviny pro zpestření pracovní doby. třeba sázky. Věčně rozesmátá kreslička Dáša říkala, že má hrozně ráda mraženou tyčinku Eskymo za korunu, a že by jich sice nejradši snědla deset, ale to si se svým platem nemůže dovolit. To mě nabudilo: „Dášo, když sníš deset Eskym během deseti minut, tak ti je zaplatím, ale když ne, tak to zaplatíš ty.“ Nadšeně souhlasila a já jsem jí je v polední přestávce sám donesl. Sázku sice vyhrála, ale asi za půl hodinky měla opakované běhání, ve kterém šlo jen o jedno: dorazit včas na záchod. To samozřejmě vyvolávalo obveselení všech ostatních.

Druhá naše kreslička Vlastička byla velice krásná brunetka, taková drobná, takřka éterická bytůstka. V rohu místnosti měla stát svůj fíkus, který opečovávala, ale i oplakávala, stále naříkala, že se mu víc a více ohýbají jeho jediné dva listy, teď už byly úplně svislé, a že jí asi brzy zajde. V poledne s námi nechodila na obědy, jedla pouze jogurt a k tomu suchary. Nedalo mi to a jednou jsem jí začal domlouvat, aby víc jedla, protože je to nezdravé takhle hladovět a že buchvíco se z toho může vyvinout.
„Vlastičko, žaludek se ti určitě scvrkl a zakrněl tak, že už nemůžeš jíst ani kdybys chtěla!“
„Já, kdyby na to přišlo“, řekla mi, „tak sním třeba kilo buřtů na posezení, ale já to nechci, já jsem spokojená s tím, že jsem štíhlá.“
A to mě podnítilo uzavřít novou sázku: „Já ti Vlastičko koupím to kilo buřtů a k tomu třeba i pivo a rohlíky, ale musíš to sníst během polední přestávky, jinak si to zaplatíš sama!“ V tom okamžiku jsem teprve pochopil, že Vlastička je velice šetrná, ale když jí to někdo zaplatí, tak to ráda zbaští i kdyby jí to mělo strhat.
Příštího dne jsem jí zakoupil věnec buřtů, rohlíky a pivo a donesl jí to všechno do práce až na stůl. Načež v polední pauze se za hlasitého skandování rozjela naše buřtová sázka. Už jen ten pohled na útlou dívku mající deset buřtů na stole, půllitr piva a pět rohlíků, byl k popukání. Hlasité povzbuzování ostatních zřejmě zaslechl i náš vedoucí a přišel se podívat, co se to tu děje. Kolega Hnátek mu duchapřítomně vysvětlil, že to je Vlastičky obvyklý oběd, ona má totiž enormní hlad a závodní jídelna jí absolutně nestačí.

Když už zbývaly jenom dva buřty a já viděl jak se ta chudinka marně snaží je do sebe nacpat a takřka jí to leze ušima ven, nevydržel jsem to a řekl jsem jí: „Vlasti, to už nemusíš jíst, vezmi ty dva buřty domů tvému pejskovi Arkovi, já uznávám, že jsem prohrál, to bych totiž já sám nikdy nezvládl, jsi jednoznačná vítězka!“
Druhý den se ale Vlastička nedostavila do práce a já dostal špatné svědomí, že se jí něco stalo. Nemohl jsem se vůbec soustředit na práci a pronásledovaly mne stále zlé, fantas-magorické představy, že jí třeba praskl žaludek a že jsem to zavinil já. Začal jsem to symbolicky spojovat se skomírajícím fíkusem a napadlo mě, pokusit se aspoň její fíkus nějak zachránit. Viděl jsem jen jedinou možnost, ony dva listy nadlehčit černými nitkami, zakotvenými do stropu, aby listy držely tak, jak mají být.
Příští den, když přišla Vlastička, jsem si opravdu oddychl, že je živá a zdravá. Na můj dotaz, jak se jí daří, řekla suše: „Nevíš co je dnes v jídelně na oběd, mám už zase hroznej hlad!“ Vtom padl její pohled na fíkus a vykřikla nadšeně: „Jéé, lidičky, koukněte se, jak se ten můj fíkus vzpamatoval!“
Nakonec jsem byl ale nejvíc překvapen já. Když jsme totiž ty níťené kšandičky oddělali, držely ty jeho listy samy, takže jsem jí ten fíkus skutečně zachránil!
A když jsem po dvou měsících od této firmy odcházel, bylo to loučení "na měkko"...