19 března 2017

Neodolatelné nohy mužů i žen

Když jsem na prvního apríle v roce 1960 nastoupil do jedné pražské továrny, připadal jsem si, jako v absurdním divadle. Mým šéfem tam byl soudruh Marecký, který se s oblibou potil na pravé půlce čela, byl zároveň také náčelníkem lidových milicí a byl sice pilný jako včela, ale jinak v hlavě  jak dutý bambus.

Já to u něj měl zpočátku docela dobré a jednou mě dokonce pochválil za dobře vykonstruovanou letovací kulmu s odsáváním, když se jedna soudružka ve výrobě přiotrávila výpary při letování. Při té příležitosti mi, snad jako za odměnu, vysvětlil, co bude mojí novou pracovní náplní. Mám navrhovat a konstruovat různé výrobní přípravky a dostanu zvláštní kancelář, k ruce vzornou kresličku Hanu Havlíčkovou a jednoho soudruha-učně Járu Hruboně. Na moji námitku, že jako konstruktér potřebuji sotva půl kresličky a nikoliv dvě, mi dovysvětlil, že Jára chodí do průmyslové školy, což mu zabere tak asi půl pracovní doby a protože je to velice uvědomělý dělnický kádr, je potřeba mu trochu pomoci, což šéf očekává ode mne. Bylo by totiž politicky nedobré, vzhledem k jeho třídnímu původu, kdyby Jára, který je trochu pomaleji chápavý, ve škole propadal. Sám soudruh ředitel měl zájem na Járově dobrém prospěchu.

Dostali jsem malou kancelářičku, takový ajnclík pro jednoho, ale museli jsme se tam narvat všichni tři se stoly a rýsovacími prkny, což bylo unikum. Nakonec se to povedlo srazit tři stoly uprostřed místnosti těsně k sobě tak, že Hanička a Jára seděli proti sobě, prkna měli u zdi za sebou, já měl stůl kolmo k jejich stolům a prkno za zády u dveří. Mělo to i svoji výhodu, že na nás nebylo vidět, když k nám Marecký nečekaně prudce vrazil, protože se nejdříve dostal do kolize se závažím na zadní straně mého prkna. S Haničkou jsem problémy neměl, byla nejen perfektní kresličkou, ale jako žena rovněž půvabná, figurálně dokonalá s neodolatelnými nohami.
Brzy ovšem nastaly problémy s Járou, který na mně chtěl, abych mu nejen pomáhal, ale přímo dělal jeho úkoly do školy a od kresličky Havlíčkové chtěl, aby mu připichovala své hotové výkresy na jeho prkno, že to bude pro šéfa Mareckého vypadat líp než jeho furt prázdné prkno. Leč Hanka oponovala, že by to tak-jako-tak pan Marecký stejně poznal, kdo to kreslil. K dovršení nepříznivé atmosféry mi Hanka, za nepřítomnosti Járy řekla: „Pane inženýre, já tady takhle sedět nebudu, tomu Hruboňovi strašně smrdějí nohy, dává si je pod stolem až ke mně, a to se prostě nedá vydržet.“
„Víte co, Haničko, už to mám! Tady na chodbě je ta stoletá vývěska z hobry, na níž je stejně furt jen to otřepaný heslo SSSR náš vzor! Tak si ji vypůjčíme a zasuneme ji mezi vaše dva stoly a uvidíme jestli to pomůže.“

Když k polednímu přišel Jára, první co udělal jako vždy, vybalil si svačinku z domova a dvě flašky piva. Většinou debužíroval jitrnice, nebo husí stehno, jeho rodiče pracovali v JZD. Právě když měl plnou pusu, musel kýchnout a to tak vehementně, že rozmělněný obsah jeho ústní dutiny se rozprskl, jak na jeho, tak i na Hančin stůl. „Fůj! Vy jste čuně, pane Hruboň!“, vykřikla Hana štítivě a já, když jsem spatřil tu spoušť, tak jsem se hlasitě rozřehtal. Jára se pustil do mne: „No, co je, co je? Chechtáš se blbě, máš radost z neštěstí druhýho!“
„Járo, omyl, to není neštěstí bližního, ale tvoje normální prasectví! A mimochodem, dneska jsi přece neměl školu, tak jak to, že jsi přišel až skoro v pravé poledne?“
„Do toho ti nic není, já si to zodpovím u soudruha vedoucího!“ Chtěl se pohodlněji usadit a jeho nohy narazily na hobru: „Co to je tam pod tím stolem?“ a začal do toho vztekle kopat.
„To je hobra, pane Hruboň, abyste nestrkal nohy až pod můj stůl!“, poučila ho Hana.
„No, co má toto znamenat? Okamžitě to, Havlíčková, vyndáte! Hned teď, rozumíte?“ vypěnil Jára.

Viděl jsem, že musím zasáhnout: „Hele Járo, ta hobra tam zůstane, tu jsem tam dal já. Hanička si stěžovala, že ti smrděj nohy a ona to nehodlá čuchat, což se jí vůbec nedivím!“
„Cóó? Mně že smrděj nohy? To je kravina, kterou si vymyslela ta- ta- tahle flundra ve voleji!"
„Jakým právem mě nadáváte, vy, vy, - jeden vesnickej burane! Flundra ve voleji, já ani nevím co to je, ale je to urážka a já si budu na vás stěžovat!“, křičela Hana.
Do toho za mým prknem hlasitě narazily otevírané dveře a jak deus-ex-machina se zpoza prkna vynořil soudruh Marecký: „Co se to tady děje, soudruhu inženýre?“ Načež si všiml toho svinčíku na stole Járy i Hanky. Ta byla ještě v ráži: „Tohle je, prosím, rozžvýkané a vyvrhnuté jelito, což byla původně svačinka pana Hruboně!“
„Já to utřu, souhu vedoucí, ale tahle ženská mně urazila, že prej jsem buran a že mi smrděj nohy! Navíc sundala politickou nástěnku a strčila ji sem mezi naše stoly!“
Marecký se trochu bezradně otočil na mne: „Jak to bylo doopravdy, soudruhu inženýre?“
„Přesně tak, jak to říká slečna Hana a já potvrzuji, že mu neodolatelně smrděj nohy!“, řekl jsem důrazně a dodal: "možná, že to cítíte sám..."

„Tak moment, to si zjistím, jestli je to pravda nebo urážka! Járo, vyndej nohy na stůl!“
Jára skutečně vytáhl ty svoje sejry v zablácených vysokých šněrovacích botách a vyložil je na stůl. Soudruh Marecký se nad ně nahnul, což nebylo ani třeba, ucítil jsem ten odér i já na dva metry.
„Tedy, Járo, ehm, soudruzi mají pravdu.“, řekl tak trochu v rozpacích. Všiml jsem si, že se mu zapotila pravá strana jeho vysokého čela, což vždy avizovalo rozčílenost. Abych vzniklou situaci trochu odlehčil, řekl jsem: „Eau de Cologne to vskutku není, ale Ó de Hruboň to je.“
„Ne, soudruhu inženýre", řekl vážně Marecký, "nebudeme to nijak zlehčovat. Jára bude přeložen zpátky na dílnu, ale i tam musí dbát na hygienu. Právě včera přišel soudruhu řediteli dopis ze školy, že soudruh má 162 neomluvených hodin a to tedy náš podnik tolerovat nehodlá!“

A tak se, díky neblaze proslulým nohám Járy Hruboně naše přeplněná kancelář uvolnila a současně zkrásněla, díky půvabným nohám Hany Havlíčkové. Tím také skončila, dřív než začala, kariéra jednoho dělnicko-rolnického kádra, který to původně chtěl dotáhnout na pracujícího inteligenta.

https://youtu.be/fQknNaxLAaA

17 března 2017

Hotel Modrá Hvězda a já

Pracoval jsem kdysi  v hotelu »Modrá Hvězda«, to jest přesněji řečeno v onom paláci, kde se natáčel o 19 let dříve, za války v roce 1941, stejnojmenný film s Natašou Gollovou a Oldřichem Novým. Tato budova nebyla nikdy luxusním hotelem jako v tom filmu, nýbrž byla majetkem plzeňské Škodovky a dodnes stojí v malé pražské uličce Charvátově, vzadu za obchodním domem Máj. Tenkrát za komoušů tam bylo vývojové konstrukční středisko jednoúčelových obráběcích strojů, kam jsem se na dva měsíce, coby konstruktér dostal víceméně omylem i já.
Naštěstí jsem hned po nástupu zjistil, co je to za "šílenou šroubárnu", kde je všecko znormováno, včetně tvůrčího myšlení. Pracovní doba byla stejná jako dělnická ranní směna, od šesti do dvou hodin, plus půlhodina na oběd. Každý konstruktér dostal od vedoucího odboru zadání úkolu současně s počtem normohodin, ve kterých musí být úkol splněn a výkresy předány šéfovi.

Termín plnění odhadoval soudruh vedoucí systémem "přes palec" tak, že spočítal kolik bude třeba výkresů ve formátu A4 (1 den), A3 (2 dny), A2 (4 dny), A1 (8 dní) a A0 (16 dní) práce. Čili soudruh vedoucí se zamyslel hlavou a vyřkl ortel: "Sestava stačí na formát A1 a dejme tomu 8 detailů na A4 (1 den), to dělá celkem 8+8 = 16 dní času! Takže ode dneška za 16 dní to bude hotovo, v opačném případě jsou prémie v čudu!"  Tím by konstruktér ztratil cca 500 Kčs ze svého mizerného platu 1500 Kčs/měs. To se dalo zachránit jedině zcela zvrhlou metodou, že si lidi chodili v půl třetí odpíchnout, jako by šli domů, místo toho se však vrátili na pracoviště a pracovali dál, čímž získávali čas na splnění normy úkolu, aby tak zachránili své prémie. Takovou debilitu jsem odmítl dělat a dal raději okamžitě, ještě ve zkušební lhůtě výpověď. Jinak by mě firma už nikdy nepustila ze svých spárů...

Říkal jsem si, když už tady musím šrotit jako blbej, tak aspoň ať je tu nějaká sranda a začal jsem vymýšlet různé ptákoviny pro zpestření pracovní doby. třeba sázky. Věčně rozesmátá kreslička Dáša říkala, že má hrozně ráda mraženou tyčinku Eskymo za korunu, a že by jich sice nejradši snědla deset, ale to si se svým platem nemůže dovolit. To mě nabudilo: „Dášo, když sníš deset Eskym během deseti minut, tak ti je zaplatím, ale když ne, tak to zaplatíš ty.“ Nadšeně souhlasila a já jsem jí je v polední přestávce sám donesl. Sázku sice vyhrála, ale asi za půl hodinky měla opakované běhání, ve kterém šlo jen o jedno: dorazit včas na záchod. To samozřejmě vyvolávalo obveselení všech ostatních.

Druhá naše kreslička Vlastička byla velice krásná brunetka, taková drobná, takřka éterická bytůstka. V rohu místnosti měla stát svůj fíkus, který opečovávala, ale i oplakávala, stále naříkala, že se mu víc a více ohýbají jeho jediné dva listy, teď už byly úplně svislé, a že jí asi brzy zajde. V poledne s námi nechodila na obědy, jedla pouze jogurt a k tomu suchary. Nedalo mi to a jednou jsem jí začal domlouvat, aby víc jedla, protože je to nezdravé takhle hladovět a že buchvíco se z toho může vyvinout.
„Vlastičko, žaludek se ti určitě scvrkl a zakrněl tak, že už nemůžeš jíst ani kdybys chtěla!“
„Já, kdyby na to přišlo“, řekla mi, „tak sním třeba kilo buřtů na posezení, ale já to nechci, já jsem spokojená s tím, že jsem štíhlá.“
A to mě podnítilo uzavřít novou sázku: „Já ti Vlastičko koupím to kilo buřtů a k tomu třeba i pivo a rohlíky, ale musíš to sníst během polední přestávky, jinak si to zaplatíš sama!“ V tom okamžiku jsem teprve pochopil, že Vlastička je velice šetrná, ale když jí to někdo zaplatí, tak to ráda zbaští i kdyby jí to mělo strhat.
Příštího dne jsem jí zakoupil věnec buřtů, rohlíky a pivo a donesl jí to všechno do práce až na stůl. Načež v polední pauze se za hlasitého skandování rozjela naše buřtová sázka. Už jen ten pohled na útlou dívku mající deset buřtů na stole, půllitr piva a pět rohlíků, byl k popukání. Hlasité povzbuzování ostatních zřejmě zaslechl i náš vedoucí a přišel se podívat, co se to tu děje. Kolega Hnátek mu duchapřítomně vysvětlil, že to je Vlastičky obvyklý oběd, ona má totiž enormní hlad a závodní jídelna jí absolutně nestačí.

Když už zbývaly jenom dva buřty a já viděl jak se ta chudinka marně snaží je do sebe nacpat a takřka jí to leze ušima ven, nevydržel jsem to a řekl jsem jí: „Vlasti, to už nemusíš jíst, vezmi ty dva buřty domů tvému pejskovi Arkovi, já uznávám, že jsem prohrál, to bych totiž já sám nikdy nezvládl, jsi jednoznačná vítězka!“
Druhý den se ale Vlastička nedostavila do práce a já dostal špatné svědomí, že se jí něco stalo. Nemohl jsem se vůbec soustředit na práci a pronásledovaly mne stále zlé, fantas-magorické představy, že jí třeba praskl žaludek a že jsem to zavinil já. Začal jsem to symbolicky spojovat se skomírajícím fíkusem a napadlo mě, pokusit se aspoň její fíkus nějak zachránit. Viděl jsem jen jedinou možnost, ony dva listy nadlehčit černými nitkami, zakotvenými do stropu, aby listy držely tak, jak mají být.
Příští den, když přišla Vlastička, jsem si opravdu oddychl, že je živá a zdravá. Na můj dotaz, jak se jí daří, řekla suše: „Nevíš co je dnes v jídelně na oběd, mám už zase hroznej hlad!“ Vtom padl její pohled na fíkus a vykřikla nadšeně: „Jéé, lidičky, koukněte se, jak se ten můj fíkus vzpamatoval!“
Nakonec jsem byl ale nejvíc překvapen já. Když jsme totiž ty níťené kšandičky oddělali, držely ty jeho listy samy, takže jsem jí ten fíkus skutečně zachránil!
A když jsem po dvou měsících od této firmy odcházel, bylo to loučení "na měkko"...

13 března 2017

Kocourek Čičik to rozhodl


„Jaká to nádhera!“, šeptal si pro sebe Libor při svém ranním pohledu z okna. Vzal do náruče svého mourovatého kocourka a řekl mu: „Podívej se, Čičiku, konečně nám napad‘ sníh!“
Přesto, že Čičik neprojevoval nejmenší zájem o sníh, Libor pokračoval: „Takže tentokrát sice Martin nepřijel na bílým koni, ale zato dnes“, otočil se ke kalendáři na zdi, „dvanáctýho dvanáctý, tedy s měsíčním zpožděním, dorazila místo Martina na bělouši, jakási nám neznámá Simona!“ To ještě netušil, že se s tímto jménem za chvíli setká znovu ve své poště.
Když zasedl k počítači, aby zkontroloval poštu, našel v ní kromě osmi spamů na různé Viagry, Neklesiny a jiné nezbytnosti, nabízené důvěrným tykáním, ale také jeden osobní e-mail, se objevil mezi touto chamratí.
To: Ing. Libor Nováček.  Pane, jsem bohužel nucena si kazit svůj svátek tímto nepříjemným e-mailem. Nemohu a ani nechci to takhle nechat bez povšimnutí, vždyť se jedná o moji jedinou dceru. Musím s Vámi osobně celou věc prodiskutovat. Navrhuji kavárnu „Platýz“ dnes ve 4 hodiny a budu doufat, že jste aspoň natolik slušný, že mne nenecháte marně čekat!
Simona Fuchsová.
PS: Poznáte mne podle černobílé kabelky model "Courréges" ležící na stole.

Libor nad tím jen zakroutil hlavou a ať přemýšlel jak chtěl, jméno Simona Fuchsová mu, ale lautr nic neříkalo! Byl si jist, že toto jméno v životě neslyšel a usoudil, že se zde musí jednat o nějaký omyl. Chtěl okamžitě zareagovat a odepsat té dámě, že si ho plete s Radeckým, nebo něco podobně vtipného, ale potom mu došlo, že to asi nebude tak docela obyčejný omyl. Bylo mu záhadou, že ta madam zná jeho celé jméno, titul a e-mailovou adresu. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně tomu rozuměl a protože byl hobby-sběratelem zajímavých životních momentů, omylů a nedorozumění, na jejichž základě pak psal své povídky, měl vlastně radost z takového úlovku a přímo se těšil na setkání s touto evidentně pomýlenou dámou.

Čičikovi začalo zjevně vadit, že se pán příliš dlouho kouká na tu nudnou obrazovku, líně se protáhl a začal se domáhat snídaně. Odběhl ke své prázdné misce na podlaze v kuchyni, zvedl hlavu, podíval se tázavě na Libora a významně řekl: "Mňau?" Jeho páníček mu připravoval snídani dříve než sobě a měl vždycky v zásobě dostatek kočičích lahůdek. Sám pro sebe měl kolikrát jenom kávu a toasty, zatímco kocourek dostával teplé mlíčko a masíčko, jinak by se totiž urazil. Jejich soužití probíhalo velice harmonicky, díky tomu, že Libor nebyl nucen běhat s kocourkem ven, což by se psem musel. Stačilo pouze otevřít dveře na balkon a Čičik se už přes přilehlou střechu dostal tam kam chtěl, a stejným způsobem se vracel domů. Když byly balkónové dveře zavřeny, mňoukl si a páníček mu otevřel. Nebyl-li pán doma, měl Čičik smůlu a musel počkat venku, ovšem bystrý kocourek měl v hlavě něco jako chronometr a věděl přesně, kdy se jeho pán a sluha vrací z práce domů. Libor si klidně mohl dle jeho zamňoukání nařídit hodinky. Ozvalo se vždy přesně za deset minut šest!

V kavárně bez dlouhého rozhlížení uviděl Libor na jednom stole nápadnou černo-bílou kabelku, byl-li to model Courréges si domyslel. Její nóbl majitelka, zřejmě paní Fuchsová byla elegantní dáma v černém kožíšku a jelikož se o něj nezajímala, přestože mířil k jejímu stolu, usoudil bystře, že ona jeho podobu vůbec nezná. Zastavil se před ní a řekl hlasem Jamese Bonda: „Přeji dobrý den, paní Fuchsová,  jsem Nováček – Libor Nováček.“
Dáma ale zareagovala nepříjemným překvapením: „To jste vy?“ Její nelibost byla pro Libora téměř urážející, takže jen suše odtušil: „Ano, nejsem žádný Adónis!“
„Promiňte, pane Nováčku, čekala jsem někoho mnohem mladšího, prosím, posaďte se!“
„Ale já jsem s mým věkem celkem spokojen a myslím, že se ani vy tím nemusíte nikterak vzrušovat.“
„Dovolte, vzrušovat se musím, i když nepřímo!“, rozohnila se paní, „Helence je třiadvacet let a já nechci, řečeno všeobecně, aby jí nějaký obstarožní plešingr zkazil život – to se mě zatraceně týká!“
„Pokud tím myslíte mne, obstarožní jsem a částečnou pleš mám taky, tedy vás musím ujistit, že žádnou Helenku neznám a nemám vůbec v úmyslu, nejen jí, ale ani žádné z ostatních paní a dívek, kazit život!“ Libor se usmál, protože se mu tento rozhovor začínal líbit a chtěje v něm co nejdéle pokračovat, svlékl si zimník a pověsil jej na věšák. Posuňkem naznačil dámě, že by jí galantně pověsil i její kožich, pokud by si jej chtěla svléci. A dáma tak učinila.

„Pane Nováčku, tady něco nesouhlasí, nechci tvrdit, že lžete a tak řeknu jen, že nemluvíte pravdu, protože moje dcera mi o vás dost vyprávěla. Ona je snad dokonce z nepochopitelných důvodů do vás zamilována a sama mi dala na vás spojení. Snažila jsem se jí totiž její náhlé pobláznění nějak rozmluvit, ale ona mi nato řekla, cituji doslova: Promluv si s ním sama a změníš názor! Ráda bych změnila názor, ale zatím o tom silně pochybuji.“ Libor se rozesmál: „Ano, teď jsem to teprve pochopil! Já se jmenuji Libor a můj syn se jmenuje po mne...“
„Také Libor!“, zvolala paní Fuchsová ulehčeně, „promiňte, omlouvám se vám, že jsem byla na vás tak strašně nerudná, to je tedy trapný omyl – a vy bydlíte spolu?“
„Teď už ne, ale donedávna tomu tak bylo. Syn se odstěhoval do svého, bydlí o patro níže. Zůstal mi teď na krku už jenom Čičik“, posteskl si a rozhodil ruce.
„A Čičik je kdo?“, zeptala se nechápavě.
„Můj inteligentní kocourek. Představte si, že zná hodiny, nedělá loužičky, je mlsný, dovede být dotčený, když mu vynadám, ale je ohleduplný. Když spím, tak mě nikterak neruší.“
„Já nemám ráda kočky, mám na ně alergii“, oklepala se madam, „ale zajímalo by mne, jak starý je ten váš syn a není-li náhodou ženatý?“
„Je mu třicet, takže je asi o sedm let starší než vaše dcera, což by vám, právě tak jako mně, nemuselo působit zažívací potíže. Ženatý sice je, ale je právě v rozvodu. Chcete-li si s ním promluvit, dám vám na něj spojení, nebo ho mohu zavolat třeba hned, aby sem přišel a já eventuálně odejdu.“ Libor při těch slovech vytáhl z kapsy svůj mobil.
„Ne, ne, ne, děkuji, to já už si zařídím sama. Já teď musím odejít, jen co zaplatím tu kávu.“
„Tu zaplatím já až si mně všimne ta číšnice, také bych si rád něco objednal.“ Načež pomohl paní Fuchsové do kožíšku, krátce se rozloučili, ona mu poděkovala a spěšně odešla.
Libor nelenil a zavolal svému synovi: „Člověče, nešťastná, co jen to máš za techtle-mechtle s nějakou milou slečnou Helenou Fuchsovou?“
„Tati, žasnu, kde bereš tyto informace, Helena je OK a techtle-mechtle s ní zatím bohužel nemám, ale jak to, že o tom vůbec ty víš? To je mi naprostou záhadou!“
„Dostal jsem za tebe vynadáno od její matky, jsem pro její dceru moc starý!“
„To snad není pravda, co ta bába blbne?“, podivil se jeho syn.
„Hele, Borku“, zastal se jí Libor, „to není žádná bába, ale celkem sexy lady. Mě by ovšem spíše zajímalo, co ona má apriorně proti tobě, když tě ani nezná?“
„Nevím, asi to, že jsem pozval Helenku do hor na zimní dovolenou ve Francii do Grenoblu...“
„Borku, to je dobrý, to mi stačí, jsem v obraze! Ahoj zatím, měj se!“

Když přišla Helena večer z práce domů, řekla jí matka stroze: „Tak jsem mluvila s otcem toho tvýho podařenýho Libora a ten mi potvrdil moji neblahou domněnku, že totiž jeho syn je dosud ženat, i když je údajně v rozvodu!“

„No, mami, proboha, do čeho se to pleteš? Uvědom si, že mi je třiadvacet a ne třináct!“
„Sama jsi mi dala na něj spojení, abych si s ním promluvila, tak se nediv!“
„Ne, já jsem ti doslovně řekla: když chceš, tak si klidně s Liborem promluv – ale ne s jeho otcem“, prskala Helena, „nechápu, co to je za nápad? Rodičovské sdružení se tajně sešlo, aby prokádrovalo své děti!“
„Helen, dost!“, zavelela Simona, „nebudeme se hádat! Ta adresa, co jsi mi dala, byla totiž na jeho otce, taky Libora. Tím došlo k nechtěné záměně a mně to bylo celkem trapné. Já teď navrhuji, pozvat oba Libory k nám na kafe a v klidu celou věc prodiskutovat. Na tom přece není nic špatného, to je jen přátelská beseda.“
„K čemu budeme zvát i toho staříka, to je totálně zbytečné...“, namítla Helena.
„Tak to by ses spletla, to je elegantní pán v nejlepších letech a jistě by ho to zajímalo...“
„A hele, mamča má zájem o Libora-seniora, a není třeba taky ženatej?“, culila se Helena.
„Prosím tě, to mě nezajímá, všimla jsem si jen, že nosí dva snubní prsteny, tak jako já, takže to bude zřejmě vdovec.“ Simona si při tom zálibně prohlížela své perfektní ruce.
„Mami, mně to je fuk. Když chceš tak to zařiď“, řekla Helena a pokrčila rameny.

Na příští týden ve středu pozvaly, matka s dcerou, otce se synem k nim na kávu o páté. Paní Simona upekla a šlehačkou nazdobila ovocný dort a Helenka zakoupila šampus a ořechy kešu. Setkání probíhalo zpočátku v pohodě, až když došlo na dovolenou ve Francii byla paní Simona okamžitě ve střehu. Musela být uklidněna Liborem-juniorem, jenž ji informoval, že poslední stání jeho rozvodu bude týden před jejich odjezdem do Grenoble. Tohle ovšem rozpálilo Helenu téměř do ruda: „Tak teď už toho mám právě dost, mami, kdy už konečně pochopíš, že otázka jestli pojedeme s Liborem do Grenoblu nebo ne, závisí čistě na nás dvou, bez ohledu na to, co si přeješ ty, nebo kdy bude poslední stání jeho rozvodu!“
„Pokud k tomu mohu také něco říci, paní Simono“, doplnil ji sonorní hlas Libora-seniora, „myslím, že má slečna Helenka zcela pravdu, do toho jim my dva skutečně nemůžeme mluvit. Oni jsou dospělí. Představte si teoreticky, že bych já pozval vás na dovolenou a Helenka by vám to rozmlouvala, abyste s takovým obstarožním plešingrem nikam nejezdila.“
„To jste řekl výstižně, pane Nováčku“, rozesmála se hlasitě Helena, „to je přesně matčin způsob vyjadřování! Děkuji vám!"
 „Teď jste mi to dali oba“, politovala se paní Simona a odhrnula si pramínek vlasů z čela, „možná, že máte v něčem pravdu“, řekla zamyšleně, „jsem asi už moc staromódní...“
„Ne, to neříkejte, paní Fuchsová“, ozval se Libor-junior, „já vás chápu, vy jste to nemyslela špatně. To je oprávněná obava matky, aby si její dcera něco nezačala se ženatým a proto říkám zcela otevřeně: pokud by se to nepodařilo, abych byl devátého ledna rozveden, zruším rezervaci hotelu – anebo ji naopak rozšířím, abyste mohla jet s námi!“
„To je slovo do pranice, mládeži,“ řekla paní Simona najednou s novým elánem, „a proto já teď navrhuji přípitek na tykání, vždyť snad my, tady s panem Nováčkem, nejsme ještě tak úplně do starého železa!“ Její návrh byl okamžitě nadšeně přijat jako uvolňující signál ke zcela nekonvenčnímu přátelskému chování. Aby ženy nemusely oslovovat Libory s příponou "starší" nebo "mladší", navrhl Libor-syn, aby mu říkaly "Borku", tak jak mu říká otec a jeho přátelé. Po vícenásobném přípitku se muži dohodli pozvat ženy na revanš na večeři do čínské restaurace.
Už během večeře neuniklo Heleně ani Liborovi, že Simona tak trochu koketuje s Borkem. Zajímala se o důvod jeho rozvodu a když jí řekl, že jde o nevěru ze strany jeho ženy, byl jí okamžitě ještě sympatičtější a začala ho dokonce mateřsky litovat.

Po večeři v mírně opojeném stavu zašli společně domů k Liborovi na jeho prý výbornou slivovici z Moravy. Když však po vstupu do bytu Simona spatřila Čičika, dostala takřka hysterický záchvat, že má alergii na kočičí chlupy.  Borek navrhl jít k němu o patro níž.
Helena zas naopak byla kocourkem nadšena a vzala si ho do náruče a začala se s ním mazlit.
“Mami, jděte už s Borkem napřed, aby ses náhodou neosypala“, řekla jí Helena ironicky, „my tam přijdeme za chvilku za vámi, jen co dáme tady tomu hladovému Čičínkovi něco najíst.“
„Ale neberte ho tam sebou“, řekla ještě ve dveřích Simona.
„Pojďte, prosím, Simono, a nebojte se, já tam sice nemám tak uklizeno jako táta, ale zato v mém bytě nepěstuji žádné živočichy“, ujistil ji Borek.

Libor se podivil: „Jak jsi přišla, Helenko, na to, že má Čičik hlad, vždyť tady má ještě zbytky sucharů na svém talířku. Ovšem teplé „Whiskas“ nikdy neodmítne.“
„Chtěla jsem se na něco zeptat mezi čtyřma očima“, řekla Helena záhadně a zatímco Libor ohříval pro Čičika jeho oblíbené žrádýlko, řekla: „Libore, kolik je vám vlastně let, já jsem se výpočtem dopracovala asi tak na pětapadesát, ale vy vypadáte – vlastně ty vypadáš, spíše na pětačtyřicet, to mi nějak nevychází.“
„Víš, Helenko, já jsem se moc brzy ženil, byl to takzvaný sňatek z nutnosti, takže mi bude už za pár dní, to jest na Štěpána, padesát“, řekl Libor, pokyvuje rozvážně hlavou.
„Jsi tedy o osm let starší než moje milá matinka, to byste se k sobě docela hodili, tedy myslím věkově“, řekla Helena s úsměvem.
„Ano, věkově jo – ale bohužel jsem také o dvacet sedm let starší než ty, Helenko...“
Helena zvedla prst: „Vlastně jen o dvacet šest, já mám totiž čtyřiadvacáté narozeniny jen o deset dní později než ty – pátého ledna.“
„Ach, Helen, sedmadvacet, šestadvacet – hraje to snad nějakou roli?“
„Máš pravdu, Libore, nehraje. Ono se všeobecně, tomu stáří přikládá moc velký význam, důležitější je přece zdraví, jak se člověk cítí a jak je na tom duševně.“
„Zanechme raději filozofování, Helen“, Libor změnil téma a vzal z baru láhev se slivovicí, „pojď, půjdeme za nimi dolů k Borkovi, abychom se eventuálně nedostali na tenký led...“
„Ten tenký led mi budeš muset ještě příležitostně vysvětlit“, řekla mu na schodišti Helena tiše a zazubila se.

Při vstupu do Borkova bytu bylo slyšet už za dveřmi značně divokou džezovou hudbu a Libor poznamenal: „Ten Borek je snad hluchej, vždycky pouští hudbu na plný pecky“ Oba se zarazili, když spatřili Borka se Simonou v jednoznačně intimní situaci. Ona ležela na gauči a on u ní klečel na podlaze a líbal ji někam do výstřihu...
„Teda, mami!“, zvolala Helena hlasitě, aby překřičela hudbu. Borek sebou cukl a provinile se postavil. Simona si rychle zapínala dekolt a Libor řekl omluvně: „Promiňte, že rušíme, my tady jenom neseme tu slivovici.“
„No, no, co má být, mládeži, nic se neděje!“ reagovala Simona podrážděně. Borek vypnul hudbu a řekl tiše: „Helenko, promiň, ztratil jsem nějak sebeovládání.“
„Proč se omlouváš, Borku, nic se přece neděje, jak tvrdí máma“, řekla Helena s úsměvem.
„Borku, dej sem skleničky“, uklidňoval situaci Libor, „tady si nejprve přátelsky přiťukneme a pak se uvidí, že se to dá vlastně všechno docela v klidu vysvětlit.“
„Ano, Libore, máš pravdu“, ozvala se Simona, „co je na tom jednom polibku na tvář od chlapce, který je o dvanáct let mladší než já – přece vůbec nic!“
„Mami a Borku,“, řekla Helena klidně, "mně to skutečně nevadí a nehodlám dělat žárlivé scény, ale divím, se jen tomu, že mezi mnou a Borkem za celý měsíc co se známe, nedošlo ani k takové malé intimnosti jako mezi vámi dvěma během deseti minut. Navíc je mi jasné k čemu to směřovalo, navrhuji proto: Jeďte do té Francie vy dva spolu a nemusíte brát ohled ani na mne ani na datum rozvodu! Vše je OK, Howgh! Domluvila jsem...“
„Rozumím tomu správně, Helenko, že se tímto se mnou jakoby rozcházíš?“, zeptal se Borek.
„Ano, Borku, rozumíš správně, vždyť jsme spolu vlastně ještě ani nezačali chodit“, řekla sladce Helena, načež se otočila na jeho otce, „pojď, Libore, půjdeme se podívat na Čičika a necháme je tady o samotě, mamá se na nás zlobit nebude.“
A Libor dodal: „Kromě toho, že já už jsem od tvé matinky vynadáno dostal – v předstihu!“