19 března 2017

Neodolatelné nohy ženy i muže

Když jsem na prvního apríle v roce 1960 nastoupil do jedné pražské továrny, připadal jsem si, jako v absurdním divadle. Mým šéfem tam byl soudruh Marecký, který se s oblibou potil na pravé půlce čela, byl zároveň také náčelníkem lidových milicí a byl sice pilný jako včela, ale jinak v hlavě  dutý jak bambus.

Já to u něj měl zpočátku docela dobré a jednou mě dokonce pochválil za dobře vykonstruovanou letovací kulmu s odsáváním, když se jedna soudružka ve výrobě přiotrávila výpary při letování. Při té příležitosti mi, snad jako za odměnu, vysvětlil, co bude mojí novou pracovní náplní. Mám navrhovat a konstruovat různé výrobní přípravky a dostanu zvláštní kancelář, k ruce vzornou kresličku Hanu Havlíčkovou a jednoho soudruha-učně Járu Hruboně. Na moji námitku, že jako konstruktér potřebuji sotva půl kresličky a ne dvě, to mi šéf dovysvětlil, že Jára chodí do průmyslové školy, což mu zabere tak asi půl pracovní doby a protože je to velice uvědomělý dělnický kádr, je potřeba mu trochu pomoci, což šéf očekává ode mne. Bylo by totiž politicky nedobré, vzhledem k jeho třídnímu původu, kdyby Jára, který je trochu pomaleji chápavý, ve škole propadal. Sám soudruh ředitel měl zájem na Járově dobrém prospěchu.

Dostali jsme malou kancelářičku, takový ajnclík pro jednoho, ale museli jsme se tam narvat všichni tři se stoly a rýsovacími prkny, což bylo unikum. Nakonec se to povedlo srazit tři stoly uprostřed místnosti těsně k sobě tak, že Hanička a Jára seděli proti sobě, prkna měli u zdi za sebou, já měl stůl kolmo k jejich stolům a prkno za zády u dveří. Mělo to i svoji výhodu, že na nás nebylo vidět, když k nám Marecký nečekaně prudce vrazil, protože se nejdříve dostal do kolize se závažím na zadní straně mého prkna. S Haničkou jsem problémy neměl, byla nejen perfektní kresličkou, ale jako žena abnormálně půvabná, figurálně dokonalá s neodolatelnými nohami i poprsím...
Brzy ovšem nastaly problémy s Járou, který na mně chtěl, abych mu nejen pomáhal, ale přímo dělal jeho úkoly do školy a od kresličky Havlíčkové chtěl, aby mu připichovala své hotové výkresy na jeho prkno, že to bude pro šéfa Mareckého vypadat líp než jeho furt prázdné prkno. Leč Hanka oponovala, že by to tak-jako-tak pan Marecký stejně poznal, kdo to kreslil. K dovršení nepříznivé atmosféry mi Hanka, za nepřítomnosti Járy řekla: „Pane inženýre, já tady takhle sedět nebudu, tomu Hruboňovi strašně smrdějí nohy, dává si je pod stolem až ke mně, a to se prostě nedá vydržet.“
„Víte co, Haničko, už to mám! Tady na chodbě je ta stoletá vývěska z hobry, na níž je stejně furt jen to otřepaný heslo SSSR náš vzor! Tak si ji vypůjčíme a zasuneme ji mezi vaše dva stoly a uvidíme jestli to pomůže.“

Když k polednímu přišel Jára, první co udělal jako vždy, vybalil si svačinku z domova a dvě flašky piva. Většinou debužíroval jitrnice, nebo husí stehno, či tlačenku, jeho rodiče pracovali v JZD. Právě když měl plnou pusu, musel kýchnout a to tak vehementně, že rozmělněný obsah jeho ústní dutiny se rozprskl, jak na jeho, tak i na Hančin stůl. „Fůj! Vy jste čuně, pane Hruboň!“, vykřikla Hana štítivě a já, když jsem spatřil tu spoušť, tak jsem se hlasitě rozřehtal. Jára se pustil do mne: „No, co je, co je? Chechtáš se blbě, máš radost z neštěstí druhýho!“
„Járo, omyl, to není neštěstí bližního, ale tvoje normální prasectví! A mimochodem, dneska jsi přece neměl školu, tak jak to, že jsi přišel až skoro v pravé poledne?“
„Do toho ti nic není, já si to zodpovím u soudruha vedoucího!“ Chtěl se pohodlněji usadit a jeho nohy narazily na hobru: „Co to je tam pod tím stolem?“ a začal do toho vztekle kopat.
„To je hobra, pane Hruboň, abyste nestrkal nohy až pod můj stůl!“, poučila ho Hana.
„No, co má toto znamenat? Okamžitě to, Havlíčková, vyndáte! Hned teď, rozumíte?“ vypěnil Jára.

Viděl jsem, že musím zasáhnout: „Hele Járo, ta hobra tam zůstane, tu jsem tam dal já. Hanička si stěžovala, že ti smrděj nohy a ona to nehodlá čuchat, což se jí vůbec nedivím!“
„Cóó? Mně že smrděj nohy? To je kravina, kterou si vymyslela ta- ta- tahle flundra ve voleji!"
„Jakým právem mě nadáváte, vy, vy, - jeden vesnickej burane! Flundra ve voleji, já ani nevím co to je, ale je to urážka a já si budu na vás stěžovat!“, bránila se Hanka.

Do toho za mým prknem hlasitě narazily otevírané dveře a jak deus-ex-machina se zpoza prkna vynořil soudruh Marecký: „Co se to tady jenom děje, soudruhu inženýre?“ Načež si všiml toho svinčíku na stole Járy i Hanky. Ta byla ještě v ráži: „Tohle je, prosím, rozžvýkané a vyvrhnuté jelito, což byla původně svačinka pana Hruboně!“
„Já to utřu, souhu vedoucí, ale tahle ženská mně urazila, že prej jsem buran a že mi smrděj nohy! Navíc sundala politickou nástěnku na chodbě a strčila ji sem mezi naše stoly!“
Marecký se trochu bezradně otočil na mne: „Jak to bylo doopravdy, soudruhu inženýre? Můžete mi to nějak nestranně vysvětlit?“ zeptal se mně jako svědka.
„Přesně tak, jak to říká slečna Hana a já potvrzuji, že mu neodolatelně smrděj nohy!“, řekl jsem důrazně a dodal: "možná, že to cítíte sám..."

   „Moment, to se dá zjistit, jestli je to pravda. Járo, vyndej nohy na stůl!"
Jára skutečně vytáhl ty svoje sejry v zablácených vysokých šněrovacích botách a vyložil je na stůl. Soudruh Marecký se nad ně nahnul, což nebylo ani třeba, ucítil jsem ten odér i já na dva metry.
„Tedy, Járo, ehm, soudruzi mají pravdu.“, řekl tak trochu v rozpacích. Všiml jsem si, že se mu zapotila pravá strana jeho vysokého čela, což vždycky avizovalo rozčílenost. Abych vzniklou situaci trochu odlehčil, řekl jsem: „Eau de Cologne to vskutku není, ale Ó de Hruboň  -  to je.“
„Ne-ne, soudruhu inženýre", řekl vážně Marecký, "nebudeme to nijak zlehčovat. Jára bude přeložen zpátky na dílnu, ale i tam musí dbát na hygienu. Právě včera přišel soudruhu řediteli dopis ze školy, že soudruh tam má 162 neomluvených hodin a to tedy náš podnik tolerovat nehodlá!“

Hani i já jsme si oddychli, já jsem si sedl na Járovo místo, ale tu hobru mezi stoly jsme nepotřebovali
a vrátili ji tam kam patřila. Hanička mi jednou řekla: "Pane inženýre, můžete si klidně natáhnout nohy až ke mně, mně už to nevadí..." A tak jsem ji odpoledne pozval do kina  a na opulentní večeři.
Takže na nohách moc záleží. Dík neblaze proslulým nohám Járy Hruboně se naše kancelář uvolnila a současně zkrásněla, to druhé ovšem dík nádherným nožkám a dalším půvabům Hany Havlíčkové. A tak skončila, dřív než začala, kariéra jednoho dělnicko-rolnického kádra, který to původně chtěl dotáhnout na pracujícího inteligenta...

17 března 2017

Hotel Modrá Hvězda a já

Pracoval jsem kdysi  v hotelu »Modrá Hvězda«, to jest přesněji řečeno v onom paláci, kde se natáčel o 19 let dříve, za války v roce 1941, stejnojmenný film s Natašou Gollovou a Oldřichem Novým. Tato budova nebyla nikdy luxusním hotelem jako v tom filmu, nýbrž byla majetkem plzeňské Škodovky a dodnes stojí v malé pražské uličce Charvátově, vzadu za obchodním domem Máj. Tenkrát za komoušů tam bylo vývojové konstrukční středisko jednoúčelových obráběcích strojů, kam jsem se na dva měsíce, coby konstruktér dostal víceméně omylem i já.
Naštěstí jsem hned po nástupu zjistil, co je to za "šílenou šroubárnu", kde je všecko znormováno, včetně tvůrčího myšlení. Pracovní doba byla stejná jako dělnická ranní směna, od šesti do dvou hodin, plus půlhodina na oběd. Každý konstruktér dostal od vedoucího odboru zadání úkolu současně s počtem normohodin, ve kterých musí být úkol splněn a výkresy předány šéfovi.

Termín plnění odhadoval soudruh vedoucí systémem "přes palec" tak, že spočítal kolik bude třeba výkresů ve formátu A4 (1 den), A3 (2 dny), A2 (4 dny), A1 (8 dní) a A0 (16 dní) práce. Čili soudruh vedoucí se zamyslel hlavou a vyřkl ortel: "Sestava stačí na formát A1 a dejme tomu 8 detailů na A4 (1 den), to dělá celkem 8+8 = 16 dní času! Takže ode dneška za 16 dní to bude hotovo, v opačném případě jsou prémie v čudu!"  Tím by konstruktér ztratil cca 500 Kčs ze svého mizerného platu 1500 Kčs/měs. To se dalo zachránit jedině zcela zvrhlou metodou, že si lidi chodili v půl třetí odpíchnout, jako by šli domů, místo toho se však vrátili na pracoviště a pracovali dál, čímž získávali čas na splnění normy úkolu, aby tak zachránili své prémie. Takovou debilitu jsem odmítl dělat a dal raději okamžitě, ještě ve zkušební lhůtě výpověď. Jinak by mě firma už nikdy nepustila ze svých spárů...

Říkal jsem si, když už tady musím šrotit jako blbej, tak aspoň ať je tu nějaká sranda a začal jsem vymýšlet různé ptákoviny pro zpestření pracovní doby. třeba sázky. Věčně rozesmátá kreslička Dáša říkala, že má hrozně ráda mraženou tyčinku Eskymo za korunu, a že by jich sice nejradši snědla deset, ale to si se svým platem nemůže dovolit. To mě nabudilo: „Dášo, když sníš deset Eskym během deseti minut, tak ti je zaplatím, ale když ne, tak to zaplatíš ty.“ Nadšeně souhlasila a já jsem jí je v polední přestávce sám donesl. Sázku sice vyhrála, ale asi za půl hodinky měla opakované běhání, ve kterém šlo jen o jedno: dorazit včas na záchod. To samozřejmě vyvolávalo obveselení všech ostatních.

Druhá naše kreslička Vlastička byla velice krásná brunetka, taková drobná, takřka éterická bytůstka. V rohu místnosti měla stát svůj fíkus, který opečovávala, ale i oplakávala, stále naříkala, že se mu víc a více ohýbají jeho jediné dva listy, teď už byly úplně svislé, a že jí asi brzy zajde. V poledne s námi nechodila na obědy, jedla pouze jogurt a k tomu suchary. Nedalo mi to a jednou jsem jí začal domlouvat, aby víc jedla, protože je to nezdravé takhle hladovět a že buchvíco se z toho může vyvinout.
„Vlastičko, žaludek se ti určitě scvrkl a zakrněl tak, že už nemůžeš jíst ani kdybys chtěla!“
„Já, kdyby na to přišlo“, řekla mi, „tak sním třeba kilo buřtů na posezení, ale já to nechci, já jsem spokojená s tím, že jsem štíhlá.“
A to mě podnítilo uzavřít novou sázku: „Já ti Vlastičko koupím to kilo buřtů a k tomu třeba i pivo a rohlíky, ale musíš to sníst během polední přestávky, jinak si to zaplatíš sama!“ V tom okamžiku jsem teprve pochopil, že Vlastička je velice šetrná, ale když jí to někdo zaplatí, tak to ráda zbaští i kdyby jí to mělo strhat.
Příštího dne jsem jí zakoupil věnec buřtů, rohlíky a pivo a donesl jí to všechno do práce až na stůl. Načež v polední pauze se za hlasitého skandování rozjela naše buřtová sázka. Už jen ten pohled na útlou dívku mající deset buřtů na stole, půllitr piva a pět rohlíků, byl k popukání. Hlasité povzbuzování ostatních zřejmě zaslechl i náš vedoucí a přišel se podívat, co se to tu děje. Kolega Hnátek mu duchapřítomně vysvětlil, že to je Vlastičky obvyklý oběd, ona má totiž enormní hlad a závodní jídelna jí absolutně nestačí.

Když už zbývaly jenom dva buřty a já viděl jak se ta chudinka marně snaží je do sebe nacpat a takřka jí to leze ušima ven, nevydržel jsem to a řekl jsem jí: „Vlasti, to už nemusíš jíst, vezmi ty dva buřty domů tvému pejskovi Arkovi, já uznávám, že jsem prohrál, to bych totiž já sám nikdy nezvládl, jsi jednoznačná vítězka!“
Druhý den se ale Vlastička nedostavila do práce a já dostal špatné svědomí, že se jí něco stalo. Nemohl jsem se vůbec soustředit na práci a pronásledovaly mne stále zlé, fantas-magorické představy, že jí třeba praskl žaludek a že jsem to zavinil já. Začal jsem to symbolicky spojovat se skomírajícím fíkusem a napadlo mě, pokusit se aspoň její fíkus nějak zachránit. Viděl jsem jen jedinou možnost, ony dva listy nadlehčit černými nitkami, zakotvenými do stropu, aby listy držely tak, jak mají být.
Příští den, když přišla Vlastička, jsem si opravdu oddychl, že je živá a zdravá. Na můj dotaz, jak se jí daří, řekla suše: „Nevíš co je dnes v jídelně na oběd, mám už zase hroznej hlad!“ Vtom padl její pohled na fíkus a vykřikla nadšeně: „Jéé, lidičky, koukněte se, jak se ten můj fíkus vzpamatoval!“
Nakonec jsem byl ale nejvíc překvapen já. Když jsme totiž ty níťené kšandičky oddělali, držely ty jeho listy samy, takže jsem jí ten fíkus skutečně zachránil!
A když jsem po dvou měsících od této firmy odcházel, bylo to loučení "na měkko"...

15 března 2017

Mé filmové studio 1956


Jako „študý chudent“, jsem si občas rád přivydělával, coby komparsista, tehdy pro mne „těžký prachy“ 100 Kčs/den. Ovšem, když se mi podařilo se přimotat do přímého záběru, tak to byly 400 Kčs a když jsem si přinesl vlastní rekvizitu, třeba určitý oblek nebo kufr a pod., byl za to extra příplatek dalších 100 Kčs. Čili tím jsem takzvaně „přičuchl“ k filmování a navíc jsem se „in natura“ setkal s mnohými slavnými herci jako byli J.Werich, R.Lukavský, J.Vojta, J.Marvan, V.Voska, O.Nový a daší. Působil jsem tak v mnoha filmech a byl jsem dokonce uváděn v titulcích až nakonec pod pseudonymem  »A JINÍ«...

To mně vnuklo nápad, že bych si sám mohl doma natočit nějaký film. Ovšem v tehdejších poměrech to pro mne nebylo vůbec finančně myslitelné. Až když jsem zjistil, že naše firma ČZM má pro své zaměstnance k zapůjčení jednak malou kameru k natáčení na 8-mm film a také promítačku, tak jsem zajásal. To bylo pro mne rozhodující a tři krabičky černobílého filmu jsem si holt zakoupil ze svého. Pak ovšem bylo potřeba mít pro interní záběry reflektor, na což jsem už finančně nestačil a tak jsem si pomohl jinak. Nakoupil jsem si několik 100 W žárovek na napětí 120 V. Po připnutí na 220 V taková žárovka vydávala ohromný šajn jako 500 W, ovšem asi po osmi vteřinách praskla, proto jsem musel dělat jen krátké záběry, ale přesto spotřeba žárovek byla enormní.

 Potom už pouze stačilo napsat scénář, koupit líčidla, udělat titulky a vyrobit potřebné rekvizity, jako třeba papírový cylindr. Coby herce jsem zainteresoval oba mé rodiče, manželku i sestru. Sám jsem byl režisér, kameraman a hlavní herec. Jednu neděli se točily interíéry v našem obýváku a příští neděli exteriéry na zahradě. Když jsem byl na scéně já, převzala kameru sestra Blanka.

V hlavní roli Fred Flog jsem byl sám, elegantní polosoukromý polodetektiv, nosící občas černý cylindr. Moje matka hrála paní Livingstonovou, jejíž pracovní náplň spočívala v lakování si nehtíků. Herecky vynikal můj otec, proto dostal dvě role, jednak tedy byl jako šíleně bohatý továrník Livingstone a dvanak padouchem a živlem nežádoucím, zvaným "Krvavý Jack", čili v nalíčení se nepozná, že se zde jedná o dvoj-roli téhož herce...

Moje manželka Milena se vtělila do role dcery Livingstoneových, coby krásná Winifred  a  její blond kamarádku Gladys sehrála moje sestra Blanka. Celý scénář byl z hlediska maximálního šetření filmového materiálu přesně rozpočítán na vteřiny do jednotlivých scének, což musel stále někdo, kdo právě nebyl na scéně, kontrolovat se stopkami v ruce.

Skoro Každá scénka se zkoušela až několikrát nanečisto, ne snad kvůli dosti chabým hereckým výkonům, ale z důvodu dodržení předepsaných vteřin. Když se pak jelo "na ostro", přihodily se naprosto, nečekané zádrhele. Příkladně při rvačce Freda Floga s Krvavým Jackem okrádajícího Gladys o náhrdelník, který  nešel rozepnout. Až když praskla žárovka v reflektoru, věděli jsme, že se časový plán nedodržel a film nám dojde dříve než se dostaneme k happyendu. Prostě, byl to nervák a mně už z toho kolikrát flísaly  nervy...

Děj filmu byl jednoduchý, avšak strhující, měla to být parodie na detektivní román. Začíná to tak, že krásná Winifred si právě čte na louce nějakou hodnotnou knížku, když je náhle přepadena Krvavým Jackem, tento ji ohrožuje kuchyňským nožem. Sebere jí všechny šperky: prsten, řetízek a náramek. Nešťastná dívka přijde domů s pláčem a vysvětluje rodičům, co se stalo. Její otec se rozhodne angažovat slavného detektiva Freda Floga. Ten přijde k nim na návštěvu a jenom tak, jakoby mimochodem, aby je uklidnil, jim předvede něco ze svých vrcholných kouzel s cylindrem. Z cylindru i z rukávů, nikoliv však z nosu, začne tahat holuby a další gumová zvířátka, tedy hračky malého Mirečka. Tímto jsem si zároveň vyzkoušel filmové triky na bázi přerušeného záběru. Film je pochopitelně němý, což ztížilo již tak dost vysoké nároky na herecký projev účinkujících, kteří se museli ze všech sil snažit, aby němý film aspoň díky posuňkům zůstal srozumitelným.

Fred Flok se pak v přestrojení vagabunda vydal k chaloupce Krvavého Jacka, kterou představuje zahradní kůlna na hrábě a všelijaké haraburdí. Detektivovo bystré očko spatří, jak podlý Jack opodál právě okrádá jinou dívku Gladys. Vrhne se na něj, zdolá ho a vezme mu všechny uloupené šperky, které má ten padouch náhodou u sebe a vrátí je oběma dívkám Gladyse i Winifredě. Otec Livingstone ho chce odměnit balíkem bankovek, ale Fred Flog peníze odmítne a požádá ho o ruku jeho dcery Winifred. Pak už jen následuje nezbytný polibek a happyend.

PS.: Pro lepší názornost tohoto článku jsem z filmu vyskenoval fotky učinkujících, což z 8 mm filmu starého 62 let je opravdové unikum, takže prosím laskavého čtenáře o tolerování značně nejasných až mlhavých snímků všech osob...