17 ledna 2015

TADY NENI VÉZE!

(= Tady nejsou dveře!) 
Tento slogan si totiž vymyslela moje dcera Brigita, když jí byly tři roky.  Byli jsme na dovolené na Sicilii a první den v hotelu, když jsem v poledne prohlásil, že si teď musíme dojít na oběd, Brigitka ukázala na holou zeď a řekla: "Tady není véze!" 
Trvalo mi to chvíli než jsem pochopil, co asi tím dcerka chce říct. Ona si to představila jako u nás doma, když se jdeme najíst do kuchyně, tak vzhledem k oknu, by měly vedle ní být dveře do kuchyně, ale ty tam nejsou!

Od té doby uplynulo čtyřicet let, ale termím "Tady neni véze" používám při mnohých příležitostech dodnes. Třeba když marně chci něčemu přijít na kloub a nejde to.

Ku příkladu, staré, černobílé, české filmy, které mám už celé roky na kazetách, mají dosud tak kvalitní zvuk, že bez zbytečného zesilování slyším a rozumím každé slovo i šepot, zatímco nové filmy a reportáže v televizi často nemohu sledovat, nejen proto, že by byly tak mizerné, ale zvuk se nedá vyladit tak, abych rozuměl. U filmů je pod mluveným slovem tak hlasitá hudba, nebo i tolik rušivých šelestů, že nerozumím. Herci i hlasatelé huhňají nebo neartikulují.

Tomu se stále  moc divím, proč nejde technicky zvládnout to, co fungovalo před 70 roky? Nebýt těch starých filmů, tak bych věřil, že jsem hluchoň. V prodejně televizí mi řeknou, že není technicky možné odfiltrovat hudbu a šelesty od mluveného slova a v České televizi mi řeknou, že to je takzvaný režijní záměr a s tím se nedá nic dělat. "Tady neni véze!", řeknu si a velice nerad se s tím smířím.

Nebo problémy v české politice. Tady se dějí věci, které absolutně nechápu. Třeba náš prezident, který se chlubil tím, že bude prezidentem dolních 10 miliónů, se dnes a denně všemi způsoby snaží národ rozdělovat na svoji partu brusiče Karhana, do níž patří průšvihář Mynář, podrž-taška Ovčáček, ty-vole Rusnok, JZD Veleba a další asi stovka jeho oblíbenců, jako je Škromach, Hašek, Čuba, Foldyna  a další přitakávači...

Naproti tomu, zbytek asi pěti miliónů jeho nevoličů jsou pro něj jen negativní devianti, novinářský hnůj a lumpen-kavárenští povaleči. Napadá mě, proč asi člověk, který už před deseti lety chtěl mít klid od politiky a jenom mírumilovně objímat stromy, se najednou ke konci svého života proměnil v diktátora, který chce o všem rozhodovat, který chce určovat, kdo je za co zodpovědný na mezinárodním poli, který tvrdí, že všichni teroristé jsou muslimové a který chce rozdělit, jako kdysi Adolf Hitler, děti na zdravé a hendykepované.

Tady už chybí jenom rozdělení národa na třídy uvědomělé a nepřátelské, a na rasy vyvolené a méněcenné. Chtěl bych pochopit myšle;ní toho člověka, ale je to marný. "Tady neni véze!", řekla mi opět  Brigita.

06 ledna 2015

Novoroční YATZÉ

Nic netrvá věčně a tak i náš zvyk poslechnout si prezidentův novoroční projev už neexistuje, takže namísto Havla sledujeme  něco stejně jímavého, to jest tak zvaný Novoroční koncert Vídeňské Filharmonie...
Odpoledne pak k nám přijížděli naši známí, Anna a Vilda, na posezení u kávy a vánočního cukroví a hlavně si zahrát YATZÉ. Leč i to je už bohužel jen historií a dosud živou vzpomínkou. Vilda (můj kámoš od r.1950) nás zarmoutil a opustil navždy...
To hraní v kostky bylo ovšem pokaždé spojeno se skvělou zábavou. Vždycky jsme se do sytosti nachechtali, nehrálo se o peníze, ale o vyznamenání, a sice tak, že v každé hře bodově první dostal do tabulky bodů nad svým jménem, mnou nakreslenou královskou korunku, za druhé místo dostal medaili, za třetí místo nic, ale zato ten čtvrtý chudák dostal vždycky krásně vymalované, čerstvé, ještě kouřící, na chodníku se vyjímající, psí ho**o...

Samozřejmě, že nikdo nechtěl být tím "kouřícím" a proto se snažil a hrál, jako by mu šlo o život. Během hry bylo dovoleno se hecovat, jako třeba: "Anna ty kostky hází jako knedlíčky do polívky", nebo: "Mirek nad tím zbytečně dumá a výsledek - stejně bude zase kouřícím!", což se většinou vyplnilo...
Když pak večer Vilda s Annou odjeli, zjistili jsme, že na stole zůstal ležet Vildův mobil. Okamžitě jsem volal Anně na její mobil, chtěje jí říct, aby se ještě vrátili, leč spojení nefungovalo, takže po třech marných pokusech jsem to vzdal.


 Asi za hodinu se ozvali oni z domova na pevné lince a vysvětlili, že Annin mobil se jim utopil v onom moravském červeném víně, co jim dala moje žena-Moravěnka Jitka. Nemohl jsem pochopit jak se její mobil mohl dostat do láhve s vínem?
"Docela jednoduše", vysvětlila mi Anna: "Kapes nemajíc, dala jsem si chytře ten mobil, do mé hnědé plastové tašky s vínem a ještě jsem to vystlala svojí šálou, peněženkou a dalšími pitomostmi, no a pak mi ta taška vypadla z ruky před naším barákem na promrzlý chodník! 
Vypadalo to přibližně tak, jako takové obrovské, nejspíše bůvolí,  "kouřící..."