17 ledna 2015

TADY NENI VÉZE!

(= Tady nejsou dveře!) 
Tento slogan si totiž vymyslela moje dcera Brigita, když jí byly tři roky.  Byli jsme na dovolené na Sicilii a první den v hotelu, když jsem v poledne prohlásil, že si teď musíme dojít na oběd, Brigitka ukázala na holou zeď a řekla: "Tady není véze!" 
Trvalo mi to chvíli než jsem pochopil, co asi tím dcerka chce říct. Ona si to představila jako u nás doma, když se jdeme najíst do kuchyně, tak vzhledem k oknu, by měly vedle ní být dveře do kuchyně, ale ty tam nejsou!

Od té doby uplynulo čtyřicet let, ale termím "Tady neni véze" používám při mnohých příležitostech dodnes. Třeba když marně chci něčemu přijít na kloub a nejde to.

Ku příkladu, staré, černobílé, české filmy, které mám už celé roky na kazetách, mají dosud tak kvalitní zvuk, že bez zbytečného zesilování slyším a rozumím každé slovo i šepot, zatímco nové filmy a reportáže v televizi často nemohu sledovat, nejen proto, že by byly tak mizerné, ale zvuk se nedá vyladit tak, abych rozuměl. U filmů je pod mluveným slovem tak hlasitá hudba, nebo i tolik rušivých šelestů, že nerozumím. Herci i hlasatelé huhňají nebo neartikulují.

Tomu se stále  moc divím, proč nejde technicky zvládnout to, co fungovalo před 70 roky? Nebýt těch starých filmů, tak bych věřil, že jsem hluchoň. V prodejně televizí mi řeknou, že není technicky možné odfiltrovat hudbu a šelesty od mluveného slova a v České televizi mi řeknou, že to je takzvaný režijní záměr a s tím se nedá nic dělat. "Tady neni véze!", řeknu si a velice nerad se s tím smířím.

Nebo problémy v české politice. Tady se dějí věci, které absolutně nechápu. Třeba náš prezident, který se chlubil tím, že bude prezidentem dolních 10 miliónů, se dnes a denně všemi způsoby snaží národ rozdělovat na svoji partu brusiče Karhana, do níž patří průšvihář Mynář, podrž-taška Ovčáček, ty-vole Rusnok, JZD Veleba a další asi stovka jeho oblíbenců, jako je Škromach, Hašek, Čuba, Foldyna  a další přitakávači...

Naproti tomu, zbytek asi pěti miliónů jeho nevoličů jsou pro něj jen negativní devianti, novinářský hnůj a lumpen-kavárenští povaleči. Napadá mě, proč asi člověk, který už před deseti lety chtěl mít klid od politiky a jenom mírumilovně objímat stromy, se najednou ke konci svého života proměnil v diktátora, který chce o všem rozhodovat, který chce určovat, kdo je za co zodpovědný na mezinárodním poli, který tvrdí, že všichni teroristé jsou muslimové a který chce rozdělit, jako kdysi Adolf Hitler, děti na zdravé a hendykepované.

Tady už chybí jenom rozdělení národa na třídy uvědomělé a nepřátelské, a na rasy vyvolené a méněcenné. Chtěl bych pochopit myšle;ní toho člověka, ale je to marný. "Tady neni véze!", řekla mi opět  Brigita.

06 ledna 2015

Novoroční YATZÉ

Na Nový rok dopoledne u nás, nemohouce sledovat projev prezidenta republiky, protože se žádný nekonal, dívali jsme se radši na Novoroční koncert slavné Vídeňské Filharmonie. Odpoledne pak přijeli naši "venkovští" známí, (bydlí 28 km od Prahy), Anna a Vilda, na posezení u kávy a vánočních pokroutek, což je vždycky spojeno s hraním japonské hry v kostky, zvané YATZÉ.
U této hry se vždycky moc nařehtáme, nehraje se o peníze, ale o vyznamenání, a sice tak, že v každé hře bodově první dostane do sloupečku v tabulce bodů nad svým jménem, královskou korunku, druhé a třetí místo nic, a ten čtvrtý dostane krásně vymalované a čerstvé, ještě kouřící, na chodníku se vyjímající, psí H2O.

Samozřejmě, že nikdo nechce být tím "kouřícím" a tak se snaží, jako by mu šlo o život. Během hry je dovoleno se hecovat, jako třeba: "Anna to hází jako knedlíčky do polívky", nebo: "Mirek nad tím zbytečně dumá a výsledek - stejně bude kouřícím!", což se skutečně vyplnilo...
Když pak večer Vilda s Annou odjeli, zjistili jsme, že na stole zůstal ležet Vildův mobil. Okamžitě jsem volal Anně na její mobil, chtěje jí říct, aby se ještě vrátili, leč spojení nefungovalo, takže po třech marných pokusech jsem to vzdal.


Asi za hodinu se ozvali oni z domova na pevné lince a vysvětlili, že Annin mobil se jim utopil v onom moravském červeném víně, co jim dala moje žena Jitka. Nemohl jsem pochopit jak se její mobil mohl dostat do láhve s vínem?
"Docela jednoduše", vysvětlila mi Anna, "kapes nemajíc, dala jsem si chytře ten mobil, do té hnědé plastové tašky s vínem a ještě jsem to vystlala svojí šálou, peněženkou a dalšími pitomostmi, no a pak mi ta taška vypadla z ruky na chodník, a vypadalo to přesně tak, jako takové obří  "kouřící..."