30 září 2014

Slib sv. Barboře

Bylo to rok po válce, v roce 1946, když se zbožná paní Berta Štěpánková svěřila svému muži Václavovi, že má nepřímo na svědomí onemocnění jejich devítileté Aničky spálou. Když v únoru roku 1945 začaly padat na Prahu první bomby, dostala příšerný strach a prosila svatou Barborku, aby ochránila celou jejich rodinku. Slíbila jí, že když tuhle válku všichni ve zdraví přežijí, půjde jí pěšky poděkovat z Prahy až do jejího chrámu v Kutné Hoře. Loni v létě na to ale zapomněla a teď ji to svatá Barborka připomíná.

Pro tento svět až příliš dobrý a spravedlivý Václav Štěpánek řekl, že je to sice aspoň šedesát kilometrů, tedy cesta nejméně na dva dny. Víc než třicetikilometrový pochoďák on ani za mlada na vojně nevydržel, ale sliby se musí plnit a tak že ji přece nenechá jít samotnou: "Takže řekni, kdy si přeješ, abychom se vydali na tu pouť do Kutné Hory?"
"No, já jsem si řekla, že počkáme asi čtrnáct dní, jak se nemoc Aničky vyvine a když se uzdraví, dám ji k babičce, Dalibor bude na skautském táboře a pak bysme mohli vyrazit.

Jak se dohodli, tak také učinili a koncem července se vydali na onu dlouhou pouť. Státní silnice byly v těch dobách ještě tak velmi málo frekventované, že prakticky kráčeli zcela sami tu nekonečně dlouhou štreku. Jen tu a tam je předjelo nějaké auto, ale už asi po sedmi kilometrech jejich vejšlapu, jim nečekaně zastavilo jedno auto: "Kampak máte namířeno? Nechcete svézt?", volal na ně řidič.

Václav, kterého již začínaly trochu tlačit boty, mu vysvětlil, že jdou do Kutné Hory a pán za volantem zvolal nadšeně: "Tak to tedy máte velký štěstí, já jedu přes Kutnou Horu a můžu vás vzít sebou! Aspoň si budu moct s někým povídat." Berta sice chabě namítla, že tam chtějí dojít pěšky, ale pán opáčil: "To je nesmysl, vždyť je to ještě víc než padesát kilometrů!"

A tak se stalo, že poutníci dorazili již před polednem do cíle, a tam pak na lavičce v parku zkonzumovali to, co měli sebou jako na oběd, tedy chleba s máslem, na tvrdo vařená vejce a kyselé okurky. Načež se šli pomodlit ke sv. Barboře a odpoledne nasedli na autobus a do večera byli zase doma. Václav byl spokojen, že to tak rychle zmákli, jen Bertička měla trochu špatné svědomí, že slíbila vykonat pouť pěšky a nikoliv autostopem.

Přesně o rok později, v létě 1947, z ničeho nic onemocněla Anička horečkou, s podezřením na zánět mozkových blan, nebo dokonce na obrnu. V Bertě se okamžitě probudilo její zlé svědomí, že opět nedodržela svůj slib daný svaté Barboře, protože se vloni sice byla pomodlit v jejím chrámu, ale nedošli až tam pěšky, takže se tato světice, bazírující na pěší pouti, znovu rozhodla Bertu potrestat. Václav i syn Dalibor, který právě dovršil šestnáctý rok, se společnými silami snažili tuto fixní ideu Bertě vymluvit, leč marně. Berta se zasekla a prohlásila, že tam půjde třeba sama, jenže tentokrát celou štreku půjde pěšky, aby se sv. Barbora nezlobila!
Když se pak Anička po dvou týdnech zcela a bez následků uzdravila, byla dána na rekonvalescenci k babičce a Berta, Václav i syn Dalibor vyrazili ve třech na opakovanou pěší cestu do Kutné Hory.
"A kdyby nám zastavilo třeba i deset aut, že nás svezou, tak je tvrdě odmítneme!", zdůraznila Berta. V ten den "D" byl nesnesitelný pařák a jak rádio hlásilo, dosud nejteplejší den tohoto roku. Syn Dalibor, jako jediný neměl nic na hlavě, takže dostal mírný úžeh a musel být večer ošetřen lékařem v obci Zásmuky, kde také všichni přenocovali v celkem zaškudlaném místním hotelu. 
Berta si začala dělat výčitky, že syna nechala celý den pochodovat po rozžhavené silnici bez pokrývky hlavy. Naštěstí však ráno bylo krátkodobému pacientovi zase dobře a Bertiny obavy rozptýlil suchou poznámkou: "Mami, nic se neboj, zdálo se mi vo Barborce a ta mi řekla, že se už na tebe nezlobí a proto mě tak rychle uzdravila! Jó, a co se týče tý Kutný Hory, tak se přidávám ke tvýmu slibu a dojdu tam i kdybych měl lézt po čtyrech. To jsem jí zase slíbil já!"

http://youtu.be/aw2KlfZLOeQ

10 září 2014

Legální bigamie

Již od mých pradávných dob pubertálních jsem odsuzoval dvojice, které se často hádají, žárlí na sebe, vyčítají si nevěru, nadávají si, a jejich city se postupem doby mění z lásky ve zvyk, pak i v nenávist, někdy dokonce vygradovanou do násilí.
To já si nikdy svůj život takhle nezkomplikuji, znělo moje předsevzetí. Stačí přece zůstat si se svou partnerkou navždy věrni! Jak jednoduché! Tenkrát jsem si skutečně myslel, že jsem vynašel kámen mudrců.

Později jsem slůvko "navždy" nahradil výrazem "až do eventuálního rozchodu". Jinak jsem ale i nadále odmítal všechny druhy vedlovek, jako: motýl od květu ke květu, nebo jednorázových záskoků či nechtěných úletů, to vše jsem nazýval "legální bigamií". K docílení ideálního partnerství jsem se na začátku tak zvané vážné známosti, vytasil s mým vlastním moudrem, to jest, s jakousi  nepsanou smlouvou následujícího znění:
„Budeme-li spolu chodit, zůstaneme si absolutně věrni tak dlouho, dokud si to budeme oba přát. Jakmile to jednoho z nás omrzí a on bude chtít vztah ukončit, oznámí to včas tomu druhému. Pak dojde k inteligentnímu rozchodu bez nechutných scén a teprve potom může každý začít nový vztah s někým jiným. Tak bude zaručena oboustranná věrnost po celou dobu trvání partnerství. K žárlení a k podezírání nebo k hádkám nemůže vůbec nikdy docházet.“

 Jenže život není exaktní věda jako matematika, a já sám se dostal do situace o které jsem tvrdil, že u mne nemůže nikdy nastat. Asi po roce známosti s Češkou Laurou, žijící ve Švýcarsku v Curychu, jsem v německých lázních ve Schwarzwaldu poznal atraktivní Němku Reginu, která, ačkoliv byla dosud vdaná a šíleně bohatá, mi z ničeho nic navrhla stát se mojí milenkou!
Dobývaný muž je v horší pozici nežli dobývaná žena. Ta totiž může říci, že nemá zájem, ale od muže to zní jako urážka či arogance. Navíc ta žena nebyla můj typ i když byla hezká. Svůj nezájem jsem se snažil svést na to, že je vdaná a já bych nechtěl být příčinou eventuálního narušení jejich manželství.
„To nemusíte mít nejmenší obavy, můj manžel má také milenku a teď je s ní právě u moře na Bahamách“, řekla mi zcela věcně Regina. Zkusil jsem to tedy s výmluvou, že mám komplex méněcennosti, když vidím, jak ona je půvabná a bohatá, zatímco já jsem jenom taková nula, která nemá ani dost peněz na útratu za drahou večeři.
„Tohle je úplný nesmysl“, podívejte se, já mám peněz jako šlupek, zde…“, načež rozevřela svoji peněženku, plně nacpanou platebními kartami, „to je přece zcela a naprosto samozřejmé, že vy za mne nemusíte nic platit! Já budu platit za vás. A abyste si snad nepřipadal trapně, dám si vždycky svou peněženku k vám do kapsy.“
„Paní Regino, prosím, nezlobte se, to nemohu opravdu přijmout…“, oponoval jsem.
„Proč ne?“ Začala vypočítávat: „Mám v Baden-Badenu činžovní dům, vilu a zlatnictví, mám letní rezidenci ve Španělsku a mám vinice ve Francii! A co je mi to všechno platné, milý pane? Otrávená jsem jak malajský šíp a chybí mi láska charakterního člověka jako jste vy!“

Musel jsem tedy s pravdou ven: „Já mám totiž velkou lásku v Curychu, s tou jsme si slíbili absolutní věrnost, takže my dva, Regino, se můžeme stýkat pouze jako dobří přátelé, pokud ovšem jste vy ochotna to takhle akceptovat.“ Nechtěl jsem se dostat do role gigola.
„Ano, souhlasím! Jestliže se vám líbím, počkám si až se s touto ženou rozejdete.“
„Proč jste si tak jistá, že se v dohledné době s Laurou rozejdeme?“, divil jsem se.
„To je jednoduché, bydlíte od sebe moc daleko“, řekla sebejistě, „a zadruhé právě jste v období takzvané zamilovanosti a ta netrvá nikdy déle než deset měsíců – jak dlouho že se znáte?“
„Asi půl roku.“
„Tak vidíte, už to nebude dlouho trvat. Těch 500 nebo kolik kilometrů vykoná své, začne vám to být nepohodlné, intervaly společných akcí se začnou prodlužovat atd-atd.“
„To je ale hodně cynický názor“, oponoval jsem, „já spíš věřím tomu, že láska překonává každou vzdálenost“, řekl jsem poeticky.
„Cha, to si povíme za čtvrt roku“, řekla sebejistě, „a věřte mi, že já dovedu čekat, když mi o něco jde!“ Nevěděl jsem sice o co jí vlastně jde, kromě sexu. Vždyť takových amantů by mohla mít na každém prstu deset! Prostě si umanula, že uloví zrovna mne, možná právě proto, že jsem ji odmítl. To se jí určitě nestává často.

Po mém návratu z lázní se Regina jednou do měsíce telefonicky ozvala a vždy se mne zeptala na tutéž věc: Jak vypadá náš vztah s Laurou? Stereotypně jsem odpovídal, že je vše v nejlepším pořádku, i když tomu vlastně v poslední době tak nebylo.
Nedávno došlo dokonce mezi námi s Laurou k velkému krachu, ovšem z důvodů zcela malicherných, s čímž bych normálně ani ve snu nepočítal. Zapomněl jsem totiž na její narozeniny a nestál na nádraží s pugetem růží, ba dokonce jsem ji vítal slovy: „Proč ses dnes do toho špinavého vlaku tak vyfintila?“ A bylo zle! Jak jsem mohl tak důležité datum zapomenout?
Načež se do toho semlely další mé špatné vlastnosti, jako: Nazval jsem její nový apartní klobouček jakýmsi baretem! Navíc jsem doma neměl nic k jídlu, kromě piva a kávy, protože jsem ji hodlal pozvat na výbornou večeři do indické restaurace. Jenže, vtom začalo "lejt jako z konve", což byla asi také moje chyba, neboť ona měla nový účes a nové lodičky, a to si nehodlá nechat v takovém lijáku zruinovat! Z hladu bude muset teď vykouřit pět až deset cigaret i když ví, že se u mne v bytě kouřit nesmí. Podotkl jsem pouze, že po její návštěvě budu muset zase já aspoň pět až deset dní větrat, aby můj byt nesmrděl jako kuřácké kupé ve vlaku.

Špičkování přerostlo během večera v opravdovou hádku a já jsem si jen v duchu neustále opakoval: „Ta Regina netuší jakou měla pravdu!“
Hned druhého dne ráno Laura odjela naštvaně domů, tedy o den dříve, nežli musela a v příštích dnech mi poslala dopis, ve kterém se se mnou zdrceně rozloučila a zdůraznila – navždy.
Akceptoval jsem to celkem s klidem, aniž bych nějak reagoval. Řekl jsem si, že když ona považuje ty prkotiny, co se staly, za neodpustitelné vady na mém charakteru, že je asi správné takový vztah ukončit.


O několik dní později se ozvala Regina, jestli mě může navštívit, že už jsme se moc dlouho neviděli. Souhlasil jsem, aby přijela, aniž by mě ve snu napadlo, že jí došla trpělivost čekat na můj rozchod s Laurou a rozhodla se mě svést, ať se děje co se děje! Už když vstoupila do mého bytu a sundala si plášť, napadlo mě, že dnes asi půjde do tuhého. Hluboký dekolt, drahý parfém a úzká přiléhavá sukně signalizovaly, že tato má platonická přítelkyně už nehodlá čekat kvůli mému monogamním vztahu k jiné ženě.
I když jsem věděl, že teď po rozchodu s Laurou by se o žádnou bigamii nejednalo, nechtěl jsem se dostat do role lokaje či gigola bohaté dámy. Zůstal jsem proto při své tradiční verzi o šťastném a dokonalém vztahu s milovanou Laurou a podtrhl to náznakem o možné svatbě v nedaleké budoucnosti.
Do toho zadrnčel telefon. Zvedl jsem sluchátko a co čert nechtěl, na druhém konci drátu byla Laura!
„To je ale překvapení, Lauro,“ zasmál jsem se nuceně, „děje se něco?“
„Chtěla bych jen vědět, jestli’s dostal můj dopis“, její hlas byl nejistý.
„Pochopitelně ano“, řekl jsem, „dopis byl natolik vyčerpávající, že nebylo nutno ani odpovídat, snad jen zkratkou O.K.!“
Ozvaly se vzlyky a pláč: „Mourku, prosím, nezlob se na mne, já toho lituju, že jsem ten dopis napsala, to byl můj momentální impuls, já se s tebou přece nechci rozejít!“
Naštěstí pro mne, nemohla Němka Regina rozumět co si česky povídáme, a proto jsem dbal jen na to, aby můj hlas zněl stále zamilovaně sladce, bez ohledu na význam vět.
„Lauro, měj rozum, takhle to dál nejde. Nemůžeme se, tak jako tomu bylo v posledních měsících, pořád hádat, načež se rozcházet a zase udobřovat“, špital jsem vášnivě. Laura se ale nechtěla vzdát: „Já ti slibuju, že už žádné hádky nebudou, já jsem teprve teď pochopila, jak tě strašně potřebuju a jak tě miluju!“, a opět se rozvzlykala. Nevěděl jsem si rady. Na jedné straně srdcervoucí pláč, který na mne vždy citově zabírá, a současně se mnou v pokoji připoslouchávající Regina, kterou chci za každou cenu udržet v domnění, že se s Laurou šíleně milujeme.

„Podívej, drahá Lauro,“ řekl jsem roztouženě, „kostky jsou vrženy, nech tomu volný průběh.“
„Ale já nechci nechat náš krásný vztah vyhnít do ztracena! Vím, že jsem tu hádku začala já – já už taková nikdy nebudu! A přestala jsem kvůli tobě taky kouřit!“
Načež jsem medovým hlasem vyřkl ultimatum: „Lauro, já bych rád těm tvým slibům uvěřil, ale po zkušenostech s tvými rozmary a náladami, to ode mne nemůžeš čekat. Dokaž mi, že to tentokrát myslíš doopravdy!“
Laura spolkla návnadu: „Ano, to ti chci dokázat, ale řekni jak?“
„Dobře, tak všeho nech a přijeď okamžitě ke mně a prohovoříme tu celou věc ústně, jinak bychom protelefonovali majlant“, řekl jsem hlasem zamilovaného studenta. Věděl jsem, že od ní žádám nemožné.
„Ale teď už je pozdě a já nemám žádné přímé spojení“, namítla tak trochu zmatená Laura.
Představa celonočního cestování rychlíkem z Curychu, přesedání v Basileji, potom ve Frankfurtu, načež z Wiesbadenu taxíkem k nám, ji děsila.
„Vidíš, už je tu zase výmluva, zase jenom krásná slova a skutek utek. Víš co, to přece nemá cenu, zkraťme to“, řekl jsem mazlivě, „nebudeme to už komplikovat, buď šťastná a čau bambino!“ Naznačil jsem polibek do sluchátka a se sladkým úsměvem na rtech zavěsil.


Regina si z posuňků, gest i barvy hlasu, dosadila obsah rozhovoru z vlastní fantazie a vzdychla si zasněně: „Jak vám závidím ten nádherný vztah dvou jedinců na dálku…“ Trochu předčasně jsem si v duchu gratuloval, jak jsem elegantně vybruslil z této situace. U Reginy to ovšem pomohlo jenom částečně. Ťukla si se mnou číší bílého vína na zdraví a poprosila mě, zdali se může u mne vysprchovat.
Cestou sem prý jí v tom dnešním vedru vypadla klimatizace v autě, takže se zpotila a nyní se necítí dobře. Nemohl jsem to odmítnout, i když mě napadlo, není-li to jen záminka a předehra ke striptýzu.
Dal jsem jí do koupelny čistou osušku, pantoflíčky od Laury a můj froté župan.
Mezitím co se sprchovala, vytáhl jsem z lednice a prostřel na stůl vlastnoruční obložené chlebíčky, sýrové jednohubky, pomfrity, mandle a dostatek pití. Cítil jsem se najednou úžasně svobodným a chtělo se mi oslavovat.
Když pak Regina vystoupila z koupelny, uvědomil jsem si tři zcela podstatné skutečnosti: měla na sobě pouze můj župan, má nevinná zmínka o možné svatbě s Laurou zřejmě působila na Reginu kontraproduktivně, též moje slavnostní pohoštění patrně považovala za výzvu k tykání a k intimnostem.

Při čtvrtém přípitku na tykání se jí svezl župan z ramen, byl jí asi moc velký, a mně se rázem začala mnohem více líbit. Už ani nevím, jak se to stalo, že jsme se ocitli v ložnici, asi jsme už byli najednou oba moc ospalí.
Ráno v šest hodin nás vzbudil nepříjemně pronikavý houkavý tón a první, co mě napadlo, že nějaký podnapilý puberťák troubí v autě na našem parkovišti pod okny. Teprve pak jsem si uvědomil, že to je můj zvonek u dveří, který má zvuk lodní sirény. Rozespale jsem se vymotal z postele, oděn pouze horní polovinou pyžama a vrávoravě se dopotácel ke dveřím.
„Co je to za blba, takhle po ránu otravovat“, pomyslel jsem si. Odemkl jsem a zničená Laura mi padla kolem krku: „Tak vidíš, že jsem to myslela doopravdy!“
Napadlo mě: „Teď mě tedy převezla“ , a nahlas jsem řekl, „pojď dál, to se mi snad jenom zdá – nad Tatrú sa blýská, hromy divo bijú!“
„Neboj se, jsem tak mrtvá, že dnešek určitě prospím a zítra zas pojedu domů. Na nějaké hádky nemám ani pomyšlení.“
„To se uvidí, beru tě za slovo“, řekl jsem skepticky a chtěl ji nasměrovat do obýváku, jenže ona zamířila přímo do ložnice – a pak to přišlo!


Laura hleděla na polonahou nymfu Reginu, sedící na posteli, jako na přízrak. Regina zůstala klidně tak jak byla a vědoma si pohlednosti svého horního trupu, nesnažila se jej ani ukrýt pod deku: „Dobré jitro, já jsem Regina a jistě tuším správně, že vy jste Laura.“
Naše debata přešla od této chvíle do němčiny: „Ano“, hlesla Laura, „a toto zde je podlý bigamista“, a ukázala na mne.
„Protestuji, Lauro, ono to není tak, jak to teď vypadá. Já nejsem bigamista, protože my dva jsme se přece rozešli, mám to od tebe dokonce písemně!“, bránil jsem svou pravdu.
Regina zajásala: „Takže vy už nejste pár a vaše svatba tak jako tak odpadá?“
„Jaká svatba?“, divila se Laura.
„No, to je –é– totiž tak...“, chtěl jsem vysvětlovat. Laura si mne změřila zlým pohledem od hlavy k patě: „Vem si aspoň na sebe kalhoty od toho pyžama!“
„On nemůže, ty mám na sobě já“, poznamenala suše Regina.
Laura si sedla zničeně do křesla: „Teď se asi nervově zhroutím, celou noc se třískám ve vlacích a po nádražích a – a teď tohle!“ Bylo mi jí v té chvíli líto: „Lauro, podívej, nech si to vysvětlit...“
„Zlostně mávla rukou: „Chceš mi snad nabulíkovat, že tato dáma je sousedka, která neměla kde přespat, protože se jí zabouchly dveře od bytu!“, soptila.
„Ne, Lauro, tak to nebylo“, vložila se do toho Regina, „vinu beru na sebe, pravdou je to, že my obě milujeme téhož muže. Já jsem na rozdíl od vás vdaná, a proto tedy vyklidím pole a počkám, až jak se vy dva dohodnete. Teď mne omluvte, jdu do koupelny a pak ihned odjedu domů. Mimochodem, Lauro, nejsem sousedka, bydlím až v Baden-Badenu.“

„Ale já se nehodlám vůbec o ničem dohadovat a jdu si rovnou lehnout, ovšem ne do bigamistické postele, ale na gauč v obýváku“, rozhodla jen těžce se ovládající Laura.
„Ano, ano, máš pravdu“, souhlasil jsem a vyndal ze skříně čisté povlečení a její deku, „já se zatím než se vyspíš půjdu trochu projít a pokusím se srovnat si v hlavě své myšlenky.“ Laura padla střemhlav na gauč, jak když ji do vody hodí a my s Reginou jsme vypili v kuchyni po šálku kávy a v tichosti odešli.

„Tak to byla má výhra i prohra v jednom“, řekla Regina zamyšleně, když jsme vyšli ven.
„Proč výhra? Proč prohra? To nechápu“, kroutil jsem hlavou.
„Výhra, že jsem tě přece svedla, přesně tak, jak jsem si včera ráno předsevzala.“
„Chceš říct, že sis to předem takhle naplánovala?“
„Ano, přesně tak“, usmála se a pohladila mě po tváři, „tys neměl šanci vzdorovat.“
„To jsem ale blbec! A v čem tedy vidíš svou prohru?“
„Když jsem viděla její i tvoje pohledy, tak jsem pochopila to, co snad ani sami vy dva správně nechápete, že se máte stále ještě rádi a já, že tady překážím – takže adieu!“, zamávala mi s hraným úsměvem a skočila do svého stříbrného mercedesu.

Načež jsem celé dopoledne bloumal po městě a stále nevěděl, co vlastně chci. Nakonec jsem si uvědomil, že ta Laura byla ke mně vždycky o něco upřímnější a asi charakternější než Regina, která to, co si usmyslí musí umanutě prosadit.

Načež jsem si dal u stánku na pěší zóně pivo a buřta s hořčicí, a při tom mne napadlo koupit Lauře pugét růží jako na omluvu za to, že jsem ji dohnal k celonočnímu cestování. Měl jsem přece jenom trochu špatné svědomí, že i když to byla ona, kdo se chtěl rozejít, jenže já jsem se nezachoval jako gentleman, ale jako uražený ješita.

Když jsem se vrátil domů byla Laura pryč. Na stole v jídelně jsem objevil malý papírek s jednou suchou větou: „Chceš-li se mnou ještě mluvit, sedím asi do jedné hodiny v restauraci naproti u Číňana.“ Pohlédl jsem na hodinky, bylo čtvrt na dvě. Její kufřík, plášť i osobní věci byly také pryč, dokonce i ty pantoflíčky co jsem půjčil Regině. Teď už nebyl čas na rozvažování. Vyrazil jsem jak šílenec do protější restaurace a zastihl Lauru, jak právě platí účet za oběd. Vrhl jsem se k jejímu stolu, při čemž jsem zakopl o židli a málem porazil číšníka s polévkou, což Lauru rozesmálo.
„Lauro, proboha, moc se ti omlouvám a strašně moc toho všeho lituju, neodjížděj ještě, navrhuju, pojď si to v klidu, tady na místě rozumně prodiskutovat, já nechci, abychom se rozloučili ve zlém“, vychrlil jsem ze sebe jedním dechem.
„Prodiskutoval’s to rozumně taky s tou tvojí roznožkou?“, řekla Laura zlostně jedovatě.
„Lauro, podívej, nejsem manželem ani jedné z vás, takže obdobně by mohla ona nazývat tebe, proto zanechme silných slov a já navrhuji smír. Koupil jsem ti růže, ale nechal jsem je teď v tom fofru doma.“


Podívala se na mne takovým záhadným pohledem a k mému nemalému překvapení řekla najednou docela přívětivým hlasem: „Nemusíme se o tom už dlouho bavit, já mám vlastně jenom jednu, ale zato pro mne stěžejní otázku. Co's to napindal Regině, ohledně jakési naší svatby?“
"No, že se sice chceme někdy vzít, ale ty nechceš jít do Německa a já zase nemohu kvůli mému zaměstnání odejít do Švýcarska."
"No - a co z toho tedy plyne?"
"Že musíme oba začít léčit naši lásku lékořicí, nebo tak něco..."

***http://www.youtube.com/watch?v=KD1BifgIVcI