Z nouze ctnost

Před dávným časem, když se mé první manželství dost nebezpečně rozkolísalo, což jsem poznal hlavně podle toho, že moje žena-kreslička zůstávala den ode dne déle v práci s tím, že je pro pana šéfa zcela a naprosto nepostradatelná, a já musel stále častěji vyzvedávat našeho tříletého synka Mirečka ze školky.
„Dnes“, řekl jsem ráno ženě důrazně, „musíš Mirečka vyzvednout ty, já se určitě zdržím na služební cestě a nevím přesně kdy přijdu domů. Letím totiž do Brna!“

Z práce jsem ten den přišel v půl šesté a ke svému údivu zjistil, že doma není ani manželka ani dítě. Věděl jsem, že školka končí v pět a jat neblahou předtuchou skočil jsem k telefonu a zavolal do školky, není-li tam ještě náš syn. Dostal jsem vynadáno: „Člověče, co je s vámi? Váš synek je tu už hodinu sám a my kvůli vám tu musíme dřepět taky!“ Okamžitě jsem tedy naklusal do školky a vyslechl jsem si nepříjemné výhrůžky, že bude-li se to opakovat, bude dítě ze školky vyškrtnuto!

Doma potom jsem marně hledal co bych mohl uklohnit k večeři. Zavolal jsem manželce do práce a chtěl vědět co se děje, že dítě nevyzvedla a ona klidně nato: „Ajó, to jsem zapomněla.“ Na můj dotaz co bude k večeři, řekla mile: „Něco udělej z toho co je doma, se mnou nepočítej, já se ještě zdržím...“ 

Mireček mě zatahal za ruku: „Táto, já už mám hlad, takovej velikej!“

„Hm, to je fajn“, řekl jsem si, „co teď?“ Lednice byla skoro vybílená, ale chleba, máslo a vejce jsem tam naštěstí našel. Zeptal jsem se syna: „Mirečku, co bys chtěl jíst k večeři? Třeba vajíčko, nebo chleba s máslem, nebo tak něco? 

„Táto, já chci špenák“, řekl syn nadšeně a mně se podlomila kolena. Špenát jsem ještě nikdy nedělal a ani netušil jestli ho vůbec máme doma. 

Syn postřehl mé zaváhání a dodal: „Víš, takovej zelenej špenák!“ 

Co se dalo dělat, v mrazáku jsem jej našel v podobě zelené cihly a řekl jsem si, že to nemůže být taková věda tuhle kostku roztavit a naše podivuhodné dítě, které na rozdíl snad od všech dětí světa, tento maglajs miluje, bude mít to co chce.

Jenže, ten milý špenát, tak jak se tavil, vypouštěl ze sebe stále více vody, takže to vypadalo jako polévka. Pomocí sběračky jsem začal tu přebytečnou vodu odebírat a ono to šlo jakoby do nekonečna. Nahoře se vytvořil od sběračky důlek a ten se stále zaplňoval vodou. Dítě už šílelo hlady a já stále odsával vodu. Asi po půl hodině vysoušení mně vystříkly nervy a já jsem vztekle začal do toho rozklepávat vejce. Po čtvrtém vejci to jako na povel uschlo a špenát se proměnil v zelenožluté drtiny.

„Sakrblé!“, zaklel jsem si pod vousy, ale vtom mě najednou napadla spásonosná z nouze ctnost: „Tak, Mirečku, teď dostaneš ten nejlepší špenák, jakej jsi ještě nejedl, takzvaný spenák zelenožlutý a tím se posype ten chleba s máslem, což má tu výhodu, že se nepotřebuje vůbec žádný nádobí!“ 

A dítě si úžasně medilo!

https://youtu.be/Q7eykfzHaeQ