27 března 2016

Bratři v triku

Pan Novotný Jiiří (45) byl typem přes dvacet let usedlého ženáče, bydlícího v Dejvicích, zatímco jeho nevlastní bratr Jan Heller (38) byl "starým mládencem", švihlým uměním, hrál dobře na klavír a dovedl slušně malovat. Bydlel dosud v bytě na Smíchově, u své milované matky a měl už asi osm let starou známost s přítelkyní Emou (30). Tato mu však, po smrti jeho matky, dala nečekaně kudlu na krk, že je na čase, aby se buď vzali a měli rodinu, jako jeho spořádaný bratr Jiří. Její biologické hodiny tikají a ona už nemůže déle čekat, takže ač nerada, by se musela s ním rozejít. Honza se naštětil jako ježek, že mají ještě spoustu času, a že se nenechá takto vydírat. Ema potlačila slzičku, řekla mu "Čau" a klidně odešla.
Honza z toho byl následně dost vykolejený, uzavřel se do sebe a věnoval se své zamilované hudbě a dařilo se mu komponovat romantické skladbičky. Jinak jako kreslíř dělal sentimentální obrazy nebo ilustrace do pohádek a časopisů. Jednou ho navštívil jeho vlastně nevlastní bratr Jirka, aby mu trochu promluvil do duše. Z Janovy přehrávací aparatury se právě linuly jímavé tóny jeho oblíbených skladeb.
"Hele Honzo, my tě s Líbou chápeme, přišlo to všechno najednou, máma nám zemřela a Ema tě opustila, ale furt jen sedět doma, plešatět nad ztracenou láskou, to je špatně, máme o tebe s Líbou docela obavy. Nemůžeš přece jen poslouchat cajdáky od Gershwina a... "
"Tohle je Cole Porter", přerušil ho Honza.
"No, a co? To je snad jedno! Podívej", řekl otcovsky, "místo abys vyrazil někam do společnosti, tak tady vzdycháš a smutníš. Ta tvoje Ema nebyla sice špatná, ale žádnej zázrak to zase nebyl, takže na tuhle brejlatou ex-kalupinku konečně zapomeň a buď zas normální!

Dyk já chodím do společnosti, ale tam se s nikým novým nemůžu seznámit, a navíc takovou holku jako Ema už nenajdu. Ema má všecko krásný: ruce, nohy, prsa, obličej, rty, zuby, vlasy, pleť, to se prostě jen tak nevidí!"
"Pochopitelně, že v hospodě kam chodíš, se pořád pohybuješ jenom mezi samejma výpitkama a slušnou babu bez doprovodu tam nenajdeš, leda ňákou šlapku." 
"Tak mi poraď, jak bys to dělal ty, když seš tak chytrej?"
Jirka zdvihl palec: Tak za prvé, oslovuj hezké ženy všude, kde je potkáš, i pod tou sebeblbější záminkou. Na stanici metra, v čekárně, nebo třeba i v samoobsluze. Ptej se na cokoliv, třeba jestli neví, jaká tramvaj jezdí do Karlína. Chápej, že na tvé otázce vůbec nezáleží. Inteligentní žena stejně ví, že chceš nějak navázat rozhovor a když má o tebe zájem, tak se rozpovídá sama, třeba o vlivu inverze na pěstování kaktusů!" 
"Nojo, ale když zájem nemá?"
"To je fuk! Když poznáš, že u ní nemáš šanci, omluv se, zvedni ruce a bílej prapor, nestřílejte tady jsou lidi! Hlavně nebuď furt zaraženej jako vidle do hnoje, mluv, chechtej se, jednej a improvizuj!"
"Tak dobrý, brácho, já se už polepším", slíbil mu Honza a radši změnil téma hovoru.

"Tak co, jak jsi pořídil u Honzy?" zeptala se Jirky Líba a on jí to v kostce popsal, načež to uzavřel slovy: "Von je pořád ještě pod vlivem Emy, ale slíbil, že se polepší. "Ty, Jířo, právě mě napad' nápad", řekla Líba, "blíží se druhý červen, to je, pokud si vzpomeneš, výročí naší svatby, tak bychom mohli pozvat známé a udělat u nás takovou domácí oslavu, co ty nato?" "Hmm, ale jak to jako souvisí s Honzou?" podivil se Jirka.
"A víš ty vůbec kolik to bude let od naší svatby?"
 "No, ehm, poměrně dost, asi tak, tó - éé, -a ty to snad víš?" 
Líba se záhadně usmála: "Pětadvacet, Jiříčku, pět-a-dva-cet let!" řekla důrazně, "a při té příležitosti bysme udělali takovej trik na Honzu, pozvali ho jako na to naše jubileum a přitom pozvali, mimo jiné nějakou lichou, půvabnou dívku, aby se tak náhodně ti dva seznámili. Co ty nato?"
"Nó tedy, Líbo, to je nápad!" zvolal Jirka a dodal, "a já tenhle trik vylepším mým nápadem, napřed ale budu muset udělat průzkum u nás ve firmě a vybrat tu správnou vdavekchtivou pěknici, v účtárně se to u nás hemží krásnejma kočkama!  To by bylo, aby jsme toho našeho Honzu, chlapa jednoho staromládeneckýho, neoženili!" 

Jirka si v práci usnadnil hledání vhodné ženy pro Honzu tím, že si u oběda v kantýně přisedl ke kresličce Magdě, které se říkalo Reuter, protože vždy perfektně věděla, co se kdy-a-kde ve firmě šustne: "Hele, Magdi, potřebuju od vás informaci, vy to určitě máte v merku, já hledám nějakou vdavekchtivou, dobře vypadající babu, nevíte o něčem?" 
Magda strnula: "Pane inženýre, snad se nerozvádíte?"
"Ne-ne, Magdi, ale můj brácha se chce ženit a je takovej trochu nekňuba, tak se mu snažím pomoct."
"Pane Ing., to máte štěstí, vím o takové jedné krásné dívce, kterou sice neznám přímo, ta není od nás z firmy, ale je to nejlepší kamarádka Saši Maškové a ta mi o tom dopodrobna vyprávěla, jak ta holka neustále brečí pro nějakýho šmidru, se kterým měla už skoro těsně před svatbou a najednou dostala nečekaně kopačky!"
"Hm, a kdo je to Máša Šašková?" zeptal se Jiří. "Né-né, Saša Mašková a sedí ve 3. patře u náměstka u starýho Kouby!"

Víc Jirka nepotřeboval vědět a rozhodl se už druhý den, že se za tou Sašou podívá. Kde sedí náměstek Kouba věděl a tak nelenil a vydal se tam. V předpokoji sedící sekretářka, než mohl něco říct, předeslala: "Pan náměstek Kouba tu není..." nenechal ji domluvit. "Vy jste slečna Mašková?" a když viděl, že souhlasí, dodal, "já nejdu za náměstkem, ale za vámi." Ta jen vykulila své modré oči: "Vy jste ten pán, co mluvil s Magdou?" a Jiří se jal ji, pod slibem diskrétnosti seznamovat se svým trikovým plánem. Vylíčil jí, jak jeho bratr Jan by se rád seznámil, za účelem sňatku, s hodnou, krásnou a inteligentní ženou, a že by se to dalo všechno sfouknout na oslavě 20. jubilea svatby. Slečna Mašková nebyla proti, ale namítla celkem logicky, že ta její kamarádka Míla by nikdy nešla jen tak k cizím lidem na bůhví jak drahou oslavu, protože by to vypadalo jako dohazování. Šlo by to ale udělat tak, že by tam musely přijít společně obě, aniž by se ona sama chtěla nějak vnucovat. To se Jiřímu líbilo ještě víc, Saša byla nádherná něžná blondýnka, zatímco o té Míle nic nevěděl, ale tím by se pravděpodobnost úspěchu vlastně zdvojnásobila, ať už by se Honza zajímal o Mílu nebo o Sašu. Okamžitě překopal celý projekt oslavy u nich doma a s milou Sašou se dohodli na oficiálním pozvání jí i její kamarádky Míly na tu oslavu 25. výročí svatby, 2. června v 19 hod. nikoliv doma u nich, ale v hotelu Renaissance.

 Nadešel slavný den, pozvánky byly zavčas rozeslány a květinami vyzdobený stůl pro 6 osob včetně jejich dědečka Otty, byl renezančně připraven s velikou pětadvacítkou na dortu uprostřed. Hosté se začali scházet o půl sedmé a oba našňoření bratři Jirka s Honzou zatím popíjeli Calvados u baru. Jako poslední hosté dorazily Saša s Mílou a tady nastal trapas... Blondýnku Sašu nikdo neznal, takže se jí ihned ujal nadšený dědoušek Otto, zato však brunetku Mílu překvapivě znali všichni, jenže pod jménem Ema! Honza zůstal proti ní zaraženě stát, načež řekl uznale: "Tak tohle je překvapas, Emo, to se ti opravdu povedlo!" 
"Nic se mi nepovedlo, to vzniklo samo od sebe! Holt, Emilie je u někoho Ema, u druhého Míla! Teď to vypadá, že za tebou dolejzám...Já jsem právě tak překvapená jako ty!"
"To je to samé i u mě", ozvala se Saša, "pro někoho jsem Saša, ale pro dědouška jsem Alexandra!"
Trapas se rychle rozplynul, oslava jubilea se vydařila a Honza s Emou byli paní Líbou Novotnou přistiženi, jak se líbají za dveřmi do haly...