27 února 2018

Děti stárnou mnohem rychleji...

Když jsem vzal svoji dceru Brigitu prvně do náruče a ona se na mne podívala těma svýma kulatýma, šmolkově modrýma očičkama, zdálo se mi, že se mě chce zeptat: „Řekni mi táto, jak vypadá čas?“ Zřejmě jsem byl ovlivněn textem písně, která se tenkrát hodně hrála. Byl jsem tehdy své dcerušce otcem i matkou, samozřejmě se střídavými úspěchy, ale byli jsme taková harmonická dvojka, já jsem ji toleroval veškeré dětské prohřešky a vždycky to skončilo jen domluvou, nikdy jsem ji neuhodil a ona mi docela tolerovala poměrně větší počet mých kamarádek, které k nám přicházely a zase odcházely.

A jak vypadá čas je zřejmé z této foto-koláže, kde jsem udělal časový střih a skok o osmatřicet let, čímž jsem docílil toho, že jsme oba, já i Brigita, stejně staří. Papír snese všechno, realita je ovšem něco jiného. Podoba tu však je zcela evidentní, obě kulaté, plešaté hlavičky i podobný kukuč, takže naštěstí nemusím našeho tehdejšího pošťáka jakkoliv podezřívat, dceruška je moje!

Později, když dcerka trošku povyrostla, jsme spolu chodili krmit kačenky k řece, o karnevalu jsme byli tančit na dětském plesu, v létě zase jsme chodili sbírat houby do lesa. Protože ona nacházela samé prašivky a houby jedovaté, ty byly totiž barevně hezčí, vymyslel jsem rafinovaný způsob hledání tak, aby našla houby jedlé. Hledal jsem o kousek dál a když jsem spatřil krásného hříbka, zavolal jsem: "Brigitko, pojď mi pomoct hledat, já tady někde cítím vonět hříbek, ale nevidím ho, nechal jsem si doma brýle!" A tak ona nacházela jedlé houby a já jsem je pouze vyčmuchával! Nejraději jsme ovšem chodili hrát minigolf, ona mne někdy nechala vyhrát...

No, a potom se nám, nevím proč, ty roky dlouhými kroky rozběhly závratnou rychlostí, najednou jí bylo čtyřiadvacet a vdávala se a potom vzápětí hned nato v devětadvaceti byla sama matkou holčičky Franky, která taky stárne pekelně, šíleně, neuvěřitelně rychle.
Dnes už je mé vnučce devatenáct let! A já stále nevím, co to je u těch dětí za fenomén, že tak rychle stárnou? Asi, že se ten čas stále zrychluje, takže můj den už nemá čtyřiadvacet hodin, ale sotva pět-šest, čímž se smrskl i rok na dva měsíce, jeden zimní a jeden letní. Ale ten zimní je bohužel vždycky delší!
Nakonec bych chtěl říct, že jsem šťasten, že se mi podařilo z dcery vychovat zdravou, inteligentní a charakterní, půvabnou ženu, která nikdy nefetovala, nekouřila ani neholdovala alkoholu, takže si snad ani moc nefandím, když řeknu, že jsem ji vychoval dobře. A možná právě proto, že se narodila na první jarní den v březnu a převzala i moje životní krédo: „Vnímej růže a vyhýbej se bahnu!“

22 února 2018

Myšlení míchou, mozek spí...

Mícha prý přejímá stereotypní funkce mozku. Já se o tom nechci s nikým přít, já jen vím, že se mi to občas stane. Jeden příklad za všechny: Patnáct let jsem jezdil do práce tutéž štreku, takže když jsem jednou jel s dcerou na sobotní nákup a převážná část té trasy byla shodná jako ta každodenní cesta do práce, tak jsem teprve na parkovišti před naší firmou zjistil, co tu dělám, vždyť jsem chtěl jet na nákup. Dcerka mi pak při každém odjezdu z domova hlásila: „Papá, prosím, dnes ale nejeď zase podle míchy do práce...“

Zatímco se lidský mozek zaměstnává přemítáním o všelijakých pitomostech, přeskakuje z jednoho problému na druhý, mícha pracuje ukázněně na základě zkušeností a archivních dat získaných od mozku. Třeba když někdo zachrání dítě z hořícího domu a sám při tom utrpí těžké popáleniny, ptají se ho pak novináři, co jste si při tom myslel a on jim řekne, že nic, prostě udělal to, co musel. Ano, tak dovede zapracovat mícha. Ovšem u politiků se myšlení míchou může zvrhnout do zajetých kolejí socialistického způsobu vládnutí a to není dobré...

Když mi někdy manželka dlouze vypráví o věcech které mne až tak moc nezajímají, pak automaticky přepnu na míchu a při tom přitakávám, směji se a divím se na správných místech, jenže žena brzy zjistí, že jsem v jiné dimenzi a řekne: „Už zase jedeš na míchu!“ Čili někdy z nás mícha udělá hrdinu a jindy blbečka. Mně se ovšem jednou stalo, že ze mne mícha udělala dokonce anděla. Vracel jsem se odněkud domů zkratkou, která vede romanticky přes zelený kopec, kde je asi třicet schodů. Najednou vidím, že se po těch schodech hrabe stařenka jak věchýtek s plnou taškou nákupu. Postupuje tím způsobem, že napřed položí tašku o schod výš a pak si teprve vystoupí na ten schod sama. A takhle pokračuje vždycky jenom o jeden schod. Bylo mi jí líto.

Dohonil jsem ji rychle a říkám: „Dobrý den, paninko, dejte mi tu tašku, já vám s ní pomůžu do těch schodů, ano?“
Paní se na mne podívala podezíravým pohledem a já si uvědomil, že jsou mezi námi lidské hyeny, které dokáží okrást staré lidi i o tašku s nákupem. Říkám ji: „Nebojte, já nejsem zloděj, chci vám jen pomoct.“ A tak mi byla taška svěřena a nahoře, když jsem ji vracel, podívala se paní na mne s obdivem v očích, sepnula ruce a vydechla: „Pane, vy jste anděl!“ To byla tak krásná odměna, že jsem jí tu tašku donesl až k ní před dveře do bytu...

20 února 2018

Dekadence 21.století

Tak jako na začátku 20. století zavládla v umění určitá dekadence, tak i na začátku století 21. se nejen v umění, ale v celé zemi objevila takzvaná politická dekadence. Lidé si rychle zvykli na to, že v moderní době neplatí běžné a po staletí vžité představy o úctě člověka k člověku na bázi lásky, pravdy a mravnosti... 

Dnes už jsme se povznesli nad tyto staromódní zvyky, lidem už nevadí anonymně napadat druhého člověka třeba i vyhrůžkami smrti a jen svým vyvolencům tolerovat zlodějnu, lež a podlost. Ve volbách dají svůj hlas tomu, kdo jim lživě slíbí nějakou výhodu oproti těm druhým, ba i ten kdo jim neslíbí nic, dostane jejich hlas "na truc" těm druhým, kteří ho neprávem napadají. Dnes jsou ve značné výhodě ti, co neuznávají žádná tabu v mravech, ani v sexu!
Charakter je pro ně cizím pojmem. Oni nemají nikdy žádné zásady, ty by jim omezovaly jejich osobní svobodu. Zato podezírají a kádruji každého a jsou přesvědčeni, že mimo ně, všici ostatní kradnú jako ten belzebub Kalúsek. Když mohou na něčem vydělat, neznají bratra, neznají korupci a neznají žádnou podlost.
Jinak, moderní muži už nejsou k ženám gentlemany, to je trapnost a rozplizlá romantika, to se už prostě nenosí. Źeny jsou podle nich jen sexuální objekty, nebo šlapky a kokodačky.

Mimo to se občas najdou super-samci, ti se vyznačují tím, že mají vždycky pravdu a lid obecný jim to debilně baští a tito charismatičtí jedinci se postupně stávají zbožňovanými vůdci lidu. Takový vůdce si vezme jako své heslo třeba "Presumpci neviny", takže se mohou tolerovat veškeré trestné činy jeho vlastní i spřízněných politických kamarádů.
Další takový výtečník si vymyslí třeba mantru "všeobecné referendum na vše", čímž vyřeší  snadno a rychle, všechny problémy malých lidiček...
Příkladně takzvaná imigrace muslimů se vyřeší referendem o vystoupení z Evropské Unie, státní rozpočet se bleskově vylepší zrušením různých "žvaníren" jako je třeba parlament a jeho zbytečné dvě komory. I soudce si můžete odvolat referendem, když se vám nelíbí, takže já teď sám vlastně nevím, jestli se tím referendem nedá zrušit třeba věta Pythagorova, kterou jsem dodnes nepochopil, nebo Ludolfovo číslo, či zcela idiotskou Einsteinovu teorii relativity. Stačí jen se dohodnout s několika tisíci stejných blbců jako jsem já...

11 února 2018

Smaragdově zelené oči

Přihodilo se mi to v Německu v letech sedmdesátých. Byl nevábný večer, asi tak půl jedenácté, venku bylo pod nulou a skučela sněhová vánice, když pojednou nečekaně někdo zazvonil u mých dveří. Pomyslel jsem si, co je to za vtipy mne v tuto noční dobu otravovat. Žádný z mých známých, si to normálně nedovolí večer po desáté a ráno před desátou mne takovým drastickým způsobem vyrušovat z mého bohorovného klidu a ještě navíc neohlášenou návštěvou. Co je moc - to je příliš!
Podíval jsem se do kukátka ve dveřích a  žasnu. Vidím hlavně dvě smaragdové, široce otevřené oči mně neznámé krásné ženy. Otevřel jsem dveře a ta dívka se mne trochu zajíkavě táže, zda bych jí odemkl domovní dveře, protože je někdo zamkl a ona se teď nemůže dostat ven z baráku. 
To mě popudilo k poměrně hektické reakci, přestože bývám vždycky k ženám galantní: „Nechápu, slečno, proč sebou nenosíte klíče a raději rušíte sousedy“, řekl jsem hlasitě a dodal, "je půl jedenácté, takže je to zcela  normální, že se dům zamyká! Mimo to, že já zde nejsem domovníkem, i když bydlím v přízemí!“
„Ale já žádné klíče nemám, já tady vůbec nebydlím...“, oponovala mi žena.
„Milá dámo“, nenechal jsem ji domluvit a protože jsem měl právě špatnou náladu kvůli bolavému zubu, uchýlil jsem se k jízlivé aroganci, „usuzuji, že je pro vás slušné chování naprosto cizím pojmem, anebo možná trpíte sebeklamem, že jako atraktivní žena nemusíte respektovat noční klid v domě a víte, že vám takové chování vždycky projde.“
„Prosím vás, nezlobte se, nebuďte na mne zlý, omlouvám se, ale já zde čekám už půl hodiny až někdo půjde a odemkne domovní dveře. Stále jsem si netroufala na někoho zazvonit, až teď jsem si konečně dodala odvahu a už toho lituji. Ano, měla bych podle vás čekat a mrznout na této chodbě třeba až do rána.“
Tuto reakci jsem neočekával a otázal jsem se již značně přívětivějším tónem: „Stále ovšem nechápu, slečno, kde jste se tu vzala, když tu nebydlíte a ani nemáte klíče?“
„Přišla jsem sem na návštěvu ke svému známému, jmenuje se Winkler, to je ten co bydlí v šestém poschodí, znáte ho?“ Její milý nevinný kukuč mne stále více odzbrojoval.
„Nikoliv, slečno, v tomto baráku znám pouze rodinu Mayer, o které vím jen to, že mají strašně uřvané dítě“, usmál jsem se, „to mi ale stále nevysvětluje otázku, proč vám jeho veličenstvo ten Herr Winter sám neodemkne domovní dveře a klidně vás tu nechá zcela bezcitně mrznout?“
„Winkler“, opravila mne, „on není doma, domovní dveře byly původně otevřené, ale než jsem sjela výtahem zpět dolů, někdo mezitím ty dveře zamkl a já zde zůstala jako v pasti. Ještě jednou prosím za prominutí, že jsem na vás tak pozdě zazvonila, ale nevěděla jsem si opravdu rady,“ řekla omluvným hlasem a její černé řasy na okamžik zastínily její smaragdy.
„Ach, tak je to tedy! To je ovšem něco jiného, promiňte vy mně, že jsem byl tak nemožný, bolí mě zub. Pojďte, já vás vysvobodím“, řekl jsem smířlivě. Odemkl jsem jí dveře, řekli jsme si „Dobrou noc“ a tím pro mne, jak jsem předpokládal, tato příhoda skončila.

Jenže příští den přišlo nečekané pokračování. Asi v sedm hodin večer, tedy v době daleko civilnější, někdo zazvonil u mých dveří a já znovu hleděl do těch nejsmaragdovějších očí, jaké jsem kdy viděl. Dívka mi podala malý plochý balíček a šeptla: „Ještě jednou díky za vaši pomoc.“ Otočila se a bleskově vyběhla z domu, dříve než jsem se zmohl na slovo.
 Napadlo mě, jestli se mám za ní rozběhnout, ale ihned jsem tuto myšlenku zavrhl. Jednak by to nebylo důstojné mých šedin na skráních a pak ta dívka si zřejmě nepřála celou věc dále rozebírat. Zavřel jsem dveře a zvědavě rozbalil balíček. Byla v něm ozdobně zabalena malá německy psaná knížečka nazvaná "O přátelství mezi lidmi". Obsahovala asi deset episodek, které autorka, coby zahraniční dopisovatelka, zažila na svých cestách po Evropě. Všechny příběhy měly jednoho společného jmenovatele, totiž přátelskou pomoc od vzájemně si zcela cizích lidí. 
Knížku jsem přečetl ještě týž večer a musím přiznat, že se ve mně něco hnulo, zastyděl jsem se sám před sebou. Uvědomil jsem si, že už nejsem v socializmu a stal se postupně přátelštějším ke svému okolí a začal jsem se více zamýšlet nad mezilidskými vztahy. Chtěl jsem se té dívce omluvit a poděkovat jí, aniž bych byl tušil, že i do budoucna ta její knížka pozitivně ovlivní mé jednání s lidmi. Vyhlížel jsem ji denně z okna, zdali zas nepůjde kolem. Nešla, nebo jsem ji prostě propásl. Také jsem se pokusil kontaktovat toho jejího známého, pana Wintera na šestém poschodí, ale ten se již mezitím odstěhoval...

Asi o dva roky později jsem se zastavil u stánku s opečenými buřty na pěší zóně v centru města a když jsem se s chutí zakousl do této pochoutky, vystříkla zrádná šťáva na všechny strany a já se zděšeně rozhlížel, jestli jsem náhodou někoho neohodil. Přímo proti mně se na mne usmívaly ty nezapomenutelné smaragdové oči a já jsem tak trochu nejapně vyhrkl: „Slečno -é-, promiňte, je to pravda, že se známe, vzpomínáte si na mne..?"  
„Ano, hned jsem vás poznala jak jste přistoupil sem ke stolu a čekala zdali si mne všimnete, jak se máte?“, řekla a dívala se na mne tím svým milým zeleným kukučem.
„Slečno, já už po vás pátrám dva roky, ale nevím jak se jmenujete, nevím kde bydlíte a stále jsem doufal, že vás zase někde potkám, a ten váš Herr Winter se odstěhoval“, spustil jsem překotně.
„Winkler“, řekla s úsměvem, načež pokývala hlavou a řekla, „s tím jsme se už dávno rozešli.“

Mně poskočilo srdce radostí: „Slečno, vždyť já jsem neměl ani možnost vám poděkovat za tu knížku, je toho tolik co bych vám chtěl říci, ale tady u těch buřtů to není zrovna romantické prostředí. Co říkáte tomu, že bychom se sešli třeba v tuto sobotu v indické restauraci u "Maharadži", rád bych vás tam chtěl pozvat na večeři s povídáním si u dobrého vínka?“
„Děkuji vám moc za to pozvání“, řekla ta milá zeleno-očka, „ale bohužel to není možné, právě tuto sobotu se vdávám."
"A co kdybychom tu večeři předsunuli už na pátek a nazvali to  třeba "Loučením se svobodou?"
"Divím se sama sobě. Přestože se vdávám, nebo snad právě proto, já s vaším návrhem souhlasím!"

RESUMÉ: Dnes, po desítkách let, kdy žiji zas v mé postkomunistické vlasti, vidím, že vliv prostředí na člověka je nesporný - teď už jsem zase morous, jako na začátku tohoto příběhu...

https://youtu.be/PhBQd2VMWzA

02 února 2018

Malování mě baví

Po mé matce jem zdědil náklonnost k malování, talent by bylo asi moc silné slovo. Máti malovala přesné kopie dle různých pohlednic, které si právětak jako své plátno, nalinkovala rastrem a pak bod po bodu přenášela celý obraz, jako by jí šlo o restaurování či zvětšování předlohy. Na prvním obrázku je hotel Mont Lavinia na Ceyloně. Odtud jsem ji poslal pohled v roce 1957 a ona mi zato namalovala tento obraz.

Nebo váza s přebohatou kyticí, tu namalovala jako dárek někomu k narozeninám, podle jakési staré pohlednice. Máti měla obchodního ducha,  zatímco já jsem své obrázky buďto daroval, nebo si je ponechal, takže jsem za celý život na malování nevydělal ani jedinou korunu, ona prodala aspoň 50 svých obrazů.
***
***
***
*
Máti také malovala dle fotografie. Zajímavé na tom je to, že kdo zná dobře Karlův most řekne, že ona lampa na pravém okraji na tom mostě není.  V reálu tam však lampička je, ale je mrňavá. Na fotografii je,  ovšem vlivem foto-perspektivy, abnormálně velká, skoro jako za ní ta plynová lampa. 
***
***
***
*
Můj originální obraz 1977  nejsou létající ryby,  ale Žena na kostkované dece. Jako modelkou mi byla moje ex-žena za úplatek 10 marek.

A zde je můj vylepšený mistr Pablo Picasso (1881-1973), Kytara na notovém stojanu, kterou jsem přetvořil v roce 1983, a to nikoli olejem, nýbrž hustými vodovkami. 
Tento obraz má jednu nevýhodu, protože se nesmí otírat vlhkým hadrem, jako třeba malby olejové, neboť  by se vodou zcela rozmočil, jako kdysi ten Golem!

***
Takové kyselé zátiší si vymyslel mistr Georges Braque (1882-1963), ale já jsem ho předělal 1985, aby bylo aspoň trochu sladší. Ten podivný a jakoby vykloubený tvar fajfky se mi sice moc nelíbil, ale nechal jsem ho tak.


Zatímco mistr Joan Miró (1893-1983), zde použil jako podklad šedou špínu z nádobky na vyplachování štětců,  já se zde vyřádil  se žlutou. Když jsem se zeptal ženy, jak se jí to líbí řekla: "Hm, nechápu proč stojí ten pán na hlavě?" 
"Víš, to je manželská disharmonie a umělec ji vyjadřuje touto formou."
"A co je  ten hřebík tady dole?"
"Ten hřebík, drahá, je jejich pejsek."
***
***

Mistr Vasilij Kandinskij (1866-1944) je pro mne nevyzpytatelnou záhadou, které vůbec nerozumím, ale jeho obrazy se mi, ani nevím proč, líbí.
Na tomto obraze jsem, chtě-nechtě, musel v roce 1996  jeho příšernou obludu v akvariu změnit na jakousi neškodnou, nevinnou a přítulnou rybičku.
***
***
***
Koupajiící se ženy od Paula Cézanna (1839-1906) je jistě zajímavý námět, zvláště pro muže, ale já jsem neodolal, abych o století později, v roce 2002 nechal ony nahé dívky omládnout a figurálně zkrásnět.
***
***
***
***
A zde je opět můj zamilovaný Pablo Picasso a jeho krajina v jižní Francii v okolí města Antibes. Obrázek z roku 2004 nám visí v obýváku a mohu říct, že snad každému, kdo k nám přijde, padne hned do oka, jako by to byl pravý Picasso a ne levý Tomasso.
***
***
A nakonec tady mám dvakrát Prahu. Na tom prvním je podle fotky zádumčivý pohled na Vltavu a Karlův most, namalovaný ještě v Německu, ale už po sametovce 1992.

***
***
***
***  

Druhý obraz je poněkud nevšední v tom, že jsem ho v roce 1986, nemaje nic jiného po ruce, namaloval na dřevěnou desku, (dvířka od kredence na vyhození).
Navíc jsem ho po osmnácti letech emigrace maloval vlastně zpaměti. Měl jsem k dispozici pouze dvě malé pohlednice, Hradčany v zimě a Karlův most v létě. Musel jsem to různě mixovat dohromady, při čemž jsem zapomněl na lampy. Teprve na manželčino upozornění, jsem ty plynové lampy honem domalovával do hotového    obrazu.

Až když jsme se vrátili do vlasti v roce 1995, přišel jsem na to, že ten vzájemný poměr Hradu a Mostu vůbec nesouhlasí. A to nejen politicky ale i na mém obrazu! Hrad je moc veliký k tomu Mostu, nebo je Most moc malý k tomu Hradu. Ale přesto jsem obraz nevyhodil a ponechal si ho. Má pro mne cenu jako falešný přetisk známky pro filatelistu... 

http://www.youtube.com/watch?v=CtiyNDo7AZA