27 února 2018

Děti stárnou rychleji než my...

Když jsem vzal svoji dceru Brigitu prvně do náruče a ona se na mne podívala těma svýma kulatýma, šmolkově modrýma očičkama, zdálo se mi, že se mě chce zeptat: „Řekni mi táto, jak vypadá čas?“ Zřejmě jsem byl ovlivněn textem písně, která se tenkrát hodně hrála. Byl jsem tehdy své dcerušce otcem i matkou, samozřejmě se střídavými úspěchy, ale byli jsme taková harmonická dvojka, já jsem ji toleroval veškeré dětské prohřešky a vždycky to skončilo jen domluvou, nikdy jsem ji neuhodil a ona mi docela tolerovala poměrně větší počet mých kamarádek, které k nám přicházely a zase odcházely.

A jak vypadá čas je zřejmé z této foto-koláže, kde jsem udělal časový střih a skok o 38 let, čímž jsem docílil toho, že jsme oba, já i Brigita, stejně staří. Papír snese všechno, realita je ovšem něco jiného. Podoba tu však je zcela evidentní, obě kulaté, plešaté hlavičky i podobný kukuč, takže naštěstí nemusím našeho tehdejšího pošťáka jakkoliv podezřívat, dceruška je moje!

Později, když dcerka trošku povyrostla, jsme spolu chodili krmit kačenky k řece, o karnevalu jsme byli tančit na dětském plesu, v létě zase jsme chodili sbírat houby do lesa. Protože ona nacházela samé prašivky a houby jedovaté, ty byly totiž barevně hezčí, vymyslel jsem rafinovaný způsob hledání tak, aby našla houby jedlé. Hledal jsem o kousek dál a když jsem spatřil krásného hříbka, zavolal jsem: "Brigitko, pojď mi pomoct hledat, já tady někde cítím vonět hříbek, ale nevidím ho, nechal jsem si doma brýle!" A tak ona nacházela jedlé houby a já jsem je pouze vyčmuchával! Nejraději jsme ovšem chodili hrát minigolf, ona mne někdy nechala vyhrát...

No, a potom se nám ty roky rozběhly až tak závratnou rychlostí, najednou bylo mé Brigitě dvacet čtyři let a vdávala se a potom o něco později byla sama matkou holčičky Franky, která taky stárne pekelně rychle...
Tady mé vnučce France je 19 let! Já jen stále nevím, co je to za módu u těch mladých, takhle rychle stárnout? Asi, že se ten čas stále zrychluje, takže můj den už nemá čtyřiadvacet hodin, ale sotva pět-šest, čímž se smrskl i rok na dva měsíce, jeden zimní a jeden letní. Ale pozor! Ten zimní je bohužel vždycky delší!
Nakonec bych chtěl říct, že jsem šťasten, že se mi podařilo z dcery vychovat zdravou, inteligentní a charakterní, půvabnou ženu, která nikdy nefetovala, nekouřila ani neholdovala alkoholu, takže si snad ani moc nefandím, když řeknu, že jsem ji vychoval dobře. A možná právě proto, že se narodila na první jarní den v březnu a převzala i moje životní krédo: „Vnímej růže a vyhýbej se bahnu!“

22 února 2018

Myšlení míchou, mozek spí...

Mícha prý přejímá stereotypní funkce mozku. Já se o tom nechci s nikým přít, já jen vím, že se mi to občas stane. Jeden příklad za všechny: Patnáct let jsem jezdil autem do práce tutéž štreku, takže když jsem jednou jel s dcerou na sobotní nákup a převážná část té trasy byla shodná jako ta každodenní cesta do práce, tak jsem teprve na parkovišti před naší firmou zjistil, co tu dělám, vždyť jsem chtěl jet na nákup. Dcerka mi pak při každém odjezdu z domova hlásila: „Papá, prosím, dnes ale nejeď zase podle míchy do práce...“
Zatímco se lidský mozek zaměstnává přemítáním o všelijakých pitomostech, přeskakuje z jednoho problému na druhý, mícha pracuje ukázněně na základě zkušeností a archivních dat získaných od mozku. Třeba když někdo zachrání dítě z hořícího domu a sám při tom utrpí těžké popáleniny, ptají se ho pak novináři, co jste si při tom myslel a on jim řekne, že nic, prostě udělal to, co jsem musel. Ano, tak dovede zapracovat mícha. Ovšem u politiků se myšlení míchou může zvrhnout do zajetých kolejí socialistického způsobu vládnutí a to není (!) dobré...

Když mi někdy manželka dlouze vypráví o věcech které mne až tak moc nezajímají, tak automaticky přepnu na míchu a při tom přitakávám, směji se a divím se na správných místech, jenže žena brzy zjistí, že jsem v jiné dimenzi a řekne: „Už zase jedeš na míchu!“ Čili někdy z nás mícha udělá hrdinu a jindy blbečka. Mně se ovšem jednou stalo, že ze mne mícha udělala dokonce anděla. Vracel jsem se odněkud domů zkratkou, která vede romanticky přes zelený kopec, kde je asi třicet schodů. Najednou vidím, že se po těch schodech hrabe stařenka jak věchýtek s plnou taškou nákupu. Postupuje tím způsobem, že napřed položí tašku o schod výš a pak si teprve vystoupí na ten schod sama. A takhle pokračuje vždycky jenom o jeden schod. Bylo mi jí líto.

Dohonil jsem ji rychle a říkám: „Dobrý den, paninko, dejte mi tu tašku, já vám s ní pomůžu do těch schodů, ano?“
Paní se na mne podívala podezíravým pohledem a já si uvědomil, že jsou mezi námi lidské hyeny, které dokáží okrást staré lidi i o tašku s nákupem. Říkám ji: „Nebojte, já nejsem zloděj, chci vám jen pomoct.“ A tak mi byla taška svěřena a nahoře, když jsem ji vracel, podívala se paní na mne s obdivem v očích, sepnula ruce a vydechla: „Pane, nejste vy anděl?“ To byla tak krásná odměna, že jsem to nevydržel, abych jí z tohoto omylu nevyvedl: "Paninko, víte, já nejsem anděl, ale měl jsem takovou hodnou maminku, asi jako jste Vy a ta mě celý život nabádala k tomu, abych pomáhal starším lidem."
Tašku jsem jí donesl až k ní před dům a ona měla slzičky na krajíčku...

https://youtu.be/TAjx0d-fda4

20 února 2018

Dekadence 21.století

Přesně jako na začátku 20. století zavládla v umění určitá dekadence, tak i na začátku století 21. se nikoliv v umění, ale v celé naší zemičce objevila taková občansko-politická dekadence. Lidé si rychle zvykli na to, že v moderní době neplatí běžné a po staletí vžité představy o úctě člověka k člověku na bázi lásky, pravdy a mravnosti. Toto se vůbec nenosí a kdo tak činí je pomatený "pravdoláskař".
  
Dnes už jsme se povznesli nad tyto staromódní zvyky, lidem už nevadí anonymně napadat druhého člověka třeba i vyhrůžkami a jenom svým vyvolencům tolerovat zlodějnu, lež a podlost. Ve volbách dají svůj hlas tomu, kdo jim lživě slíbí nějakou výhodu oproti těm druhým, ba i ten kdo jim neslíbí nic, dostane jejich hlas "na truc" těm druhým, kteří ho z nějakého smyšleného důvodu neprávem napadají. Dnes přece platí tzv. presumpce neviny, ve výhodě jsou ti, co neuznávají žádná tabu v mravech, ani v sexu! Vymahatelnost práva je, ale neúčinná a drahá záležitost s nedohledným koncem.
Bojovat s bezzásadovými jedinci je naprostá marnost. Oni neznají sebereflexi, ale zato kádrují každého a jsou přesvědčeni, že mimo ně, všici ostatní kradnú jako ten belzebub Kalúsek. A když mohou na něčem vydělat, neznají bratra, neznají korupci a neznají žádnou podlost. Nějaká ústava nebo mravní kodex je nezajímá, k ženám nejsou nikdy gentlemany, titulují se "ty vole", ženy jsou podle nich jen sexuální objekty, nebo buchty a kokodačky.

Mezi nimi, jako chráněný druh, se občas najdou alfa-samci, ti se vyznačují tím, že mají vždycky pravdu a lid obecný jim to debilně baští a tito charismatičtí jedinci se postupně stávají zbožňovanými vůdci lidu. Takový vůdce si vezme jako své heslo třeba "všeobecné referendum na vše", čímž vyřeší  snadno a rychle, všechny problémy malých lidiček...
Příkladně takzvaná imigrace muslimů se vyřeší referendem o vystoupení z EU, tím se státní rozpočet bleskově vylepší zrušením různých "žvaníren" jako je třeba parlament nebo senát. Každého nepohodlného politika i soudce si můžete odvolat referendem, když se vám nelíbí, takže já teď sám vlastně nevím, jestli se tím referendem nedá prostě zrušit to, co jsem nikdy nepochopil, třeba věta Pythagorova, nebo zcela idiotská Einsteinova teorie relativity. Stačí se dohodnout s několika tisíci stejných blbců, jako jsem já  a  může se to odreferendovat!
Jiný takový alfa-samec řeší všechno přes své nakradené miliardy a obyčejný člověk se nepřestává divit. No, řekněte mi, svěřil by jiný otec své milované dítě do rukou svého šoféra, který synka odveze někam na anektovaný Krym a ponechá ho tam svému osudu samotného?  No, to snad ne...?

11 února 2018

Smaragdové oči jako terapie

Přihodilo se mi to v záp. Německu v letech sedmdesátých. Byl tichý, únorový večer něco po desáté, venku opět padal sníh a já se při pohledu z okna na tu nádheru dostal do dimenze snění... Najednou mě brutálně vyrušil zvonek u dveří, pomyslel jsem si, co je to za drzost, mě v tuto noční dobu otravovat. Žádný z mých známých, si to normálně nedovolí večer po desáté hodině mne takovýmhle drastickým způsobem vyrušovat z mého klidu a k tomu zcela neohlášenou návštěvou. Podívám se do kukátka ve dveřích a  žasnu! Vidím tam dvě široce otevřené smaragdově zelené oči, mně neznámé krásky. Otevřel jsem dveře a ta dívka se mne trochu zajíkavě táže, zda bych jí odemkl domovní dveře, protože je někdo zamkl a ona se teď nemůže dostat ven z baráku!
To mě nabudilo k poměrně hektické reakci, přestože bývám k ženám galantní: „Nechápu, slečno, proč sebou nenosíte klíče a raději rušíte sousedy“, řekl jsem hlasitě a dodal, "je půl jedenácté, takže je to zcela normální, že se dům zamyká! Navíc, já tady nejsem domovník, i když bydlím v přízemí..!"

 „Ale promiňte, já nemám klíče, já tady vůbec nebydl-“. Nenechal jsem ji domluvit: „Milá dámo, usuzuji, že buďto jste vyrůstala v neuvěřitelně rustikálním prostředí, kde slušné chování je cizím pojmem, nebo trpíte sebeklamem, že jako atraktivní žena, nemusíte dodržovat pravidla nočního klidu v domě!" 
Krásná zeleno-očka se však nenechala vyvést z míry: "Já vás prosím, pane, nezlobte se, nebuďte na mne zlý, omlouvám se, ale já zde čekám už půl hodiny až někdo půjde a odemkne domovní dveře. Stále jsem si netroufala na někoho zazvonit, až teď jsem si konečně dodala odvahy – a už toho lituji. Ano, měla bych dle vás čekat a mrznout zde v této ledárně třeba až do rána..!“
Tuto reakci jsem nečekal a otázal jsem se jí už trochu přívětivějším tónem: „Stále ovšem nechápu, slečno, kde jste se tu vzala, když tu nebydlíte a ani nemáte klíče?“
„Přišla jsem sem do domu na návštěvu k mému známému, jmenuje se Winkler, to je ten co bydlí v šestém poschodí, znáte ho?“ Její milý, nevinný, zelený kukuč  mě stále  více  odzbrojoval.
„Nikoliv, slečno, v tomto baráku znám pouze rodinu Mayer, o které vím jen to, že mají strašně uřvané dítě, které dupe na schodech, protože se to prý krásně rozléhá", řekl jsem kysele.To mi ale stále nevysvětluje otázku, proč vám, jeho veličenstvo, Herr Winter, sám neodemkne domovní dveře a klidně vás tu nechá zcela bezcitně mrznout? To bych, být vámi, vyčítal  jemu a ne mně!“
"Winkler se jmenuje“, opravila mne, „on není doma, domovní dveře byly původně otevřené, ale než jsem sjela výtahem zpět dolů, někdo mezitím ty dveře zamkl a já zde zůstala jako myš v pasti. Ještě jednou prosím za prominutí, že jsem na vás tak pozdě zazvonila, ale nevěděla jsem si opravdu rady,“ řekla omluvným hlasem a její černé řasy na okamžik zastínily její smaragdy.
„Ach, tak je to tedy!" Najednou mi došlo, že jsem se původně lekl jejích zelených očí na základě nějaké staré pověry o zrádných zelených očích a připadal jsem si trapně jako buran: "To je ovšem něco jiného, slečno, promiňte vy mně, že jsem byl tak nemožný, já nejsem cholerik, bolí mě zub, vymluvil jsem se. Pojďte, milá princezno Zeleno-očko, já vás rád vysvobodím“, řekl jsem smířlivě. Odemkl jsem jí domovní dveře, řekli jsme si „Dobrou noc“ a tím pro mne, jak jsem si myslel, tato příhoda definitivně skončila...

Jenže příští den přišlo nečekané pokračování. Asi v sedm hodin večer, tedy v době daleko civilnější, někdo zazvonil u mých dveří a já znovu hleděl do těch nejsmaragdovějších očí, jaké jsem kdy znal. Dívka mi podala malý plochý balíček a šeptla: „Ještě jednou díky za vaši pomoc.“ Otočila se a bleskově vyběhla z domu, dříve než jsem se zmohl na slovo. Napadlo mě, jestli se mám rozběhnout za ní, ale ihned jsem tuto myšlenku zavrhl. Jednak by to nebylo důstojné mých šedin na skráních a pak ta dívka si zřejmě nepřála celou věc dále rozebírat. Zavřel jsem dveře a zvědavě rozbalil balíček. Byla v něm ozdobně zabalena malá německy psaná knížečka nazvaná "O přátelství mezi lidmi". Obsahovala asi deset epizodek, které autorka, coby zahraniční dopisovatelka, zažila na svých cestách po Evropě. Všechny příběhy měly jednoho společného jmenovatele, totiž přátelskou pomoc od vzájemně si naprosto cizích lidí.  Tohle mne opravdu moc dojalo...

Knížku jsem přečetl ještě týž večer a musím přiznat, že se ve mně něco pohnulo, styděl jsem se SÁM PŘED SEBOU!  Uvědomil jsem si, že už nejsem v socializmu, kde se lidi nenávidí, kádrují a udávají. Mrzelo mě, že jsem se zachoval nerudně v přátelském okolí a že se tedy musím změnit. Začal jsem se více zamýšlet nad mezilidskými vztahy. Chtěl jsem se té dívce omluvit a poděkovat jí, aniž bych byl tušil, že do budoucna tato její knížka pozitivně ovlivní mé jednání s lidmi. Vyhlížel jsem ji denně z okna, zdali zas nepůjde kolem. Nešla, nebo jsem ji prostě propásl. Také jsem se pokusil kontaktovat toho jejího známého, pana Wintera nebo Winklera na šestém poschodí, ale ten se, k mé smůle, již mezitím odstěhoval, takže jsem nevypátral lauter vůbec nic...!

 Asi o dva a půl roku později jsem se zastavil u stánku s opečenými buřty na pěší zóně v centru města a když jsem se s chutí zakousl do této pochoutky, vystříkla zrádná šťáva na všechny strany a já se zděšeně rozhlížel, jestli jsem náhodou někoho neohodil. Přímo proti mně se na mne usmívaly ty nezapomenutelné  zeleně smaragdové oči a já jsem tak trochu nejapně vyhrkl: „Slečno -éé-, promiňte, je to pravda, že se známe, vzpomínáte si na mne..?"  
„Ano, hned jsem vás poznala jak jste přistoupil sem ke stolu a čekala, zdali si mne všimnete. Jak se máte?“, řekla, dívaje se na mne tím svým milým smaragdovým kukučem.
„Slečno, já už po vás pátrám dva roky, ale nevím jak se jmenujete, nevím kde bydlíte a stále jsem doufal, že vás zase někdy někde potkám, a ten váš Herr Winter se odstěhoval, takže  jsem neměl žádnou možnost vám poděkovat za tu kouzelnou knížku...“ spustil jsem trochu moc,  překotně...
„Winkler, se jmenoval", usmála se, načež pokývala hlavou a řekla: "Víte, život je boj, s tím jsme se už dávno rozešli.“
Mně poskočilo srdce radostí: „Slečno, je toho tolik, co bych vám chtěl říct, ale tady u těch buřtů to není zrovna moc romantické prostředí. Co říkáte tomu, že bychom se sešli třeba tuto sobotu v indické restauraci u "Maharadži", rád bych vás tam chtěl pozvat na večeři s povídáním si o životě, třeba u "Tandoory chicken", jakož i u dobrého bílého vínka?“
„Děkuji vám moc za to pozvání“, řekla ta milá zeleno-očka, „ale bohužel to není možné, právě tuto sobotu se vdávám."
"A co kdybychom tu večeři předsunuli už na pátek a nazvali to - příkladně "Loučením se se svobodou", chytal jsem se jak tonoucí stébla.
"Divím se sama sobě. Přestože se vdávám, nebo snad právě proto, ale  –  já ten váš návrh akceptuji!"
"Děkuji, slečno, s Vaší knížkou se Vám povedlo udělat ze mne lepšího člověka!"

RESUMÉ: Dnes,  o velkou řadu let později, kdy žiji v naší postkomunistické vlasti opět, vidím, že vliv prostředí na člověka je nesporný – teď už jsem zase morous, jako na začátku tohoto příběhu...

https://youtu.be/zwLD8Bq29Nw