31 května 2009

BUDIT! - NEBUDIT!


Jako dítko školou povinné jsem vždycky proklínal, že mám o sedm let mladší sestru, kterou musím občas hlídat a hrát si s ní stále na písku, zatímco kamarádi čutají na trávě fotbal. Oč výhodnější by bylo mít staršího bráchu, který by mě chránil proti silnějším klukům. Navíc moje milá sestřička byla jistě jakýmsi magnetem na bakterie a viry, takže neustále přinášela domů různé infekční choroby, které jsem pak nespravedlivě chytil i já. Ještě v mých dvaceti letech jsem se od své třináctileté sestry nakazil infekční žloutenkou!
Čím jsme byli se sestrou Blankou starší, tím lépe jsme si rozuměli. Suploval jsem pro ni garde, když si chtěla jít zatančit, ona mi na oplátku nahrávala na seznámení s dívkami, hlavně na plovárně, kde se dá vše lépe posuzovat. Bohužel se naše vkusy lišily natolik, že prakticky nikdy nevyšlo to, co mi doporučila. Nejsem totiž obdivovatelem svalnatých sportovkyň s plochou hrudí.

Když bylo sestře Blance asi devatenáct let, odehrála se jednoho dne u nás v rodině  nádherná, jakoby pracně narežírovaná, situační komedie. Vládcem rodiny byla odjakživa matka, zatímco otec, jehož koníčkem byly cizí jazyky, neškodně trávil všechen svůj volný čas nad hromadou slovníků, které hltal jak akční detektivky. Nám oběma, poněkud už přestárlým dětem, bydlení u rodičů vcelku vyhovovalo, pociťovali jsme jen určitou nesvobodu.
V mém případě se jednalo o riskantní noční propašovávání různých kamarádek do mého pokoje. Abych se nestal obětí nedobrovolného celibátu, musel jsem večer s dívkou tak dlouho obcházet okolo našeho baráku, dokud nezhaslo světlo v ložnici rodičů. Potom nastal nervák plíživého vstupu. Blanka zas měla problémy s pozdními příchody domů, protože máti, která měla spánek lehčí motýlího křidélka, ji často vychytala po večerce - a bylo zle.
Naštěstí pro nás oba chodili rodiče spát, tak říkajíc se slepicemi, a tak jsem se rozhodl vyřešit stávající problém technicky. Dveřní zámek, jsem doslovně zalil do vazelíny a veškeré panty vyplnil kolomazí s grafitem, čímž jsem docílil absolutní neslyšitelnost otvírání. Pěnovkou obložené rámy dveří a silný koberec dovršily stav mrtvolného ticha. Matčin následný ranní dotaz stran Blančina nočního příchodu se dal potom uspokojivě zodpovědět zkorigováním času na přijatelnou míru. O mých pašeráckých avantýrách se rovněž většinou nevědělo, až asi na dvě-tři tolerované výjimky ročně.

Navzdory romantickému jménu vily "Jitřenka", jsme ani sestra ani já nepatřili k tak zvaným ranním ptáčatům, a tudíž nás budil otec, který pro mne z nepochopitelných důvodů vstával asi o tři hodiny dříve, než musel. Buzení mne bylo absolutně bezproblémové, denně v šest hodin, mimo víkendy. Zato sestřino buzení představovalo pro otce těžký stres, neboť ona nechtěla vstávat denně v tutéž dobu, jen někdy. Večer vždy oznámila otci, má-li ji ráno vzbudit, nebo chce-li si trochu přispat. Tento systém variabilního buzení-nebuzení nemohl evidentně spolehlivě fungovat, a sice hned z několika důvodů: buď Blanka zapomněla večer oznámit otci, kdy chce být buzena, nebo to zapomněl otec, a nebo si prostě popletl časový údaj. Výsledkem byl ranní rozruch v jinak tichém domě, kdy ona zoufale hořekovala proč je buzena, když může ještě spát, a jindy naopak, jak to, že nebyla vzbuzena, když přece říkala, že musí ráno vstávat. Opakující se ranní "pláč a skřípění zubů" mně vynervoval natolik, že jsem se rozhodl jednat.
Z krabice od bot jsem udělal velikou ceduli, a tuto pověsil jako návěstí na dveře Blančina pokoje. Teď stačilo pouhým obracením cedule na tu či onu stranu, nastavit buď vycházející slunce, v jehož paprscích stála písmena "BUDIT", nebo jako u zákazu zastavení, rudý kříž v modrém poli s nápisem "NEBUDIT!" Tím byl problém sestřina buzení, právě tak jako jejích pozdních návratů domů, jednou pro vždy vyřešen technicky a v naší rodině zavládla opět ničím nerušená pohoda.

Až jednou, bylo to v červnu, kdy jsou, jak známo, ty nejkratší noci, se Blanka zdržela v bujaré společnosti při oslavování něčích narozenin déle, než měla původně v plánu. Najednou bylo ráno a ona se hnala o závod s časem domů. Uvědomovala si totiž, že ta proradná cedule ukazuje "budit", čímž se zjistí, že nebyla celou noc doma, a že bude zle. Řítila se od tramvaje jako funící sentinel doufajíc, že bude doma dříve, nežli dojde k osudnému buzení. Plánovala si, že proklouzne předsíní, nápis "budit" přehodí jak výhybku na "nebudit" a pak už bude moci v klidu spát až do aleluja.
Jak si usmyslela, tak i udělala, ale čas hrál proti ní. Byl jsem právě v koupelně, když jsem zahlédl otce kráčejícího k sestřiným dveřím s nápisem "BUDIT".
Otec byl natolik důkladný, že vždycky došel až k samým dveřím, a přestože byly oba křiklavé nápisy viditelné na sto honů, s nosem až na ceduli si řekl pro sebe: „Aha, budit!“ Jindy zas, před výstrahou rudého kříže, si zamumlal: „Pozor, nebudit!“

Tentokrát tedy otevřel dveře Blančina pokoje se svým obligátním: „Blančo, vstá...“, vtom se ale zarazil a očividně šokován, že tam dceruška není, se nechápavě obrátil a zamířil do ložnice, zvěstovat svůj objev matce. Z ložnice jsem zaslechl rozespalý hlas matky, která z praxe věděla, že otec nikdy nic nenajde: „Prosím tě, kde by byla - to ses asi zase špatně díval. Jdi se podívat znovu a odkrej deku!“
V témže okamžiku, jako narežírovaně vstoupila, díky kolomazi, nehlučným způsobem hlavní aktérka - Blanka. Bleskově proklouzla předsíní, obrátila ceduli na "NEBUDIT!" a zahučela, tak jak byla, do postele. Nic netušící otec se tedy znovu vydal ke dveřím s cedulí, mumlaje: „To jsem blázen, jestli jsem se špatně díval.“

Vtom strnul, nevěřícně zíral na nápis "NEBUDIT!" a když pak spatřil spokojeně spící neviňátko v posteli, totálně desorientován vrazil zpět do ložnice a hlásil: „Teď už věřím, že jsem opravdu magor! Nejen, že jsem se skutečně špatně díval, protože tam Blanka spí, ale jak je možný, že jsem nota-béne i tu zatracenou ceduli viděl s nápisem "budit", když je tam teď "nebudit" - to nechápu!“
Matka, která měla daleko vyvinutější fantazii a kombinační smysl než otec, jenž byl vždycky příliš dobrým pro tento svět, okamžitě pochopila celou situaci, vyskočila a vrazila k sestře se slovy: „Blano, vstaň, nedělej, že spíš!“ Tato rezignovaně vstala, maně si upravujíc pomačkanou minisukni a bez hlesu vyčkávala vynesení ortele. Napjatá situace se však nečekaně zvrhla ve frašku, když otec zajásal: „Lidi, vždyť já jsem byl ochoten uvěřit, že jsem se špatně díval, ale tahle skvělá cedule, coby corpus delicti, dokazuje, že nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel!“

Celá rodinka se začala postupně rozchechtávat a Blanka když viděla, že je pohroma zažehnána, využila situaci ke sdělení nečekané noviny: „Milí rodičové, já se budu vdávat!“
„Kdy? A koho si bereš, proboha?“ vykřikla zděšeně matka.
„Tuhle sobotu,“ řekla sestra naprosto suše a pro nechápavé dodala, „pochopitelně Jirku.“
„Bravo, ségro, nedalo by se to sfouknout už zítra, v sobotu se mi to nehodí, mám rande s Alenou“, ozval jsem se ležérně.
Matka zesínala: „Jakýho Jirku“, obrátila se o pomoc na otce, „to je děs, slyšíš to? - No řekni přece taky něco!“
I pravil otec rozvážně: „A nemyslíš si, Blanuško, že nás to, jako rodiče, také zajímá? Vždyť já už ani nestihnu si dát vyčistit mé staré svatební šaty a buřinku!

03 května 2009

Sex je tabu!

V dobách mého dětství neexistoval sex. Podle jednoho obrázku, pod nímž bylo napsáno SEX jsem získal představu, že to je chaos. Když jsem se zeptal rodičů co to je, zjistil jsem, že je to něco o čemž se nemluví. Do osmi let jsem žil v blahé představě, že děti nosí čáp. Kde je ovšem ten čáp bere, to mi moc jasné nebylo, asi v nebi. Dával jsem mu za okno cukr, to prý on má rád, ale trvalo to aspoň půl roku nežli mi donesl sestřičku. Chtěl jsem sice raději brášku, ale on asi neuměl moc dobře číst a tak to popletl. Byl jsem nedočkavý a dával jsem mu kromě cukru i jiné laskominy, jako třeba žu-žu, čokoládu či lízátko.
Teprve ve druhé třídě mi cestou ze školy jeden starší spolužák, který opakoval každou třídu víckrát, řekl: „Nebuď blbej, děti nenosí čáp, ale máma v břiše!“ Protestoval jsem, že jak by se pak dostaly ty děti ven? To ani jemu nebylo moc jasné a tak tato záhada mi zůstala nevysvětlena až asi do devíti let.
To jsme se s jednou asi o rok starší kamarádkou z ulice Inkou vzájemně dohodli na trávníku za smetištěm, že si na revanš ukážeme buchtičku a lulíka, ale u nich se prý říkalo žemličku a bimbáska. Ona mi pak při tom ukazování vysvětlila, že děti vzniknou tak, že tatínek dá mamince semínko do žemličky a tam pak vznikne dítě. Je to prý zařízeno tak, že když je to dítě dost velké, tak se ta žemlička rozevře, aby se mohlo vyklubat z břicha ven. Ona měla ještě menší sestřičku a bratříčka, z čehož usoudila, že její tatínek má teď už o tři semínka míň, ale kolik mu jich ještě zbývá, to nevěděla, ale zato věděla, že mu ty semínka vyrostou v pytlíčku pod bimbáskem. To byly mé vědomosti stran sexu, tak říkajíc z druhé ruky, a ostatní jsem si už musel vypátrat sám. Následovala dlouhá léta, kdy doma o sexu nepadlo ani slovo, až jednou, to mi bylo asi patnáct, odjela máti někam na léčení a otec dostal za úkol se mnou o tom promluvit. To byl ovšem absolutní trapas, otec mluvil pouze v náznacích, abych jako já sám se ho zeptal, pokud mi něco nebude jasné a já jsem odvětil, že mi je všechno jasné, čímž debata skončila a otec si oddychl. 

Pak bylo zase asi pět let tabu až jednou se mne moje matka, opět v trapasu, zeptala: „Mirku, ty jsi nám nedávno představil tvoji kamarádku Miládku, což o to, je to celkem hezká a slušná dívka, tatinovi se taky líbila, ale já bych chtěla vědět, jestli je to jen kamarádka, nebo jestli už je něco mezi váma?“
Dělal jsem naivního, aby trapas mohl pokračovat: „Nevím jako co má být mezi námi?“
„Myslím třeba jako něco důvěrného... stačí když řekneš ano nebo ne.“
„Maminečko zlatá, vzhledem k tomu, že nejsem ani impotent ani homosexuál - tak ano!“
A od té chvíle byla otázka sexu v naší rodině vyřešena...
https://youtu.be/sXsie2n3XwE