31 května 2009

BUDIT! či NEBUDIT ?


Jako dítko školou povinné jsem vždycky proklínal, že mám o sedm let mladší sestru, kterou musím občas hlídat a hrát si s ní třeba na písku, zatímco kamarádi čutají na trávě fotbal. Daleko výhodnější je mít staršího bráchu, který by mě chránil proti silnějším klukům.
Ovšem čím jsme byli se sestrou Blankou starší, tím lépe jsme si rozuměli. Suploval jsem pro ni garde, když si chtěla jít zatančit, ona mi zas na oplátku nahrávala na seznámení s dívkami, hlavně na plovárně, kde se dá ta krása ženy mnohem lépe posuzovat. Bohužel se ovšem naše vkusy diametrálně lišily, takže jsem nebyl nikdy spokojen se svalnatou mužatkou s plochou hrudí, kterou by si moje sestra pro mne, vybrala. 

Když bylo mé sestře Blance asi dvacet let, odehrála se jednoho dne u nás v rodině taková  nádherná, jakoby pracně narežírovaná, situační KOMEDIE. Vládcem rodiny byla odjakživa matka, zatímco otec, jehož koníčkem byly cizí jazyky, neškodně trávil všechen svůj volný čas nad hromadou slovníků, které hltal jako napínavé detektivky. Nám oběma, poněkud už přestárlým dětem, bydlení u rodičů vcelku vyhovovalo, pociťovali jsme však určitou nesvobodu v životní romantice.
V mém případě se jednalo o riskantní noční propašovávání různých kamarádek do mého pokoje. Abych se nestal obětí nedobrovolného celibátu, byl jsem nucen večer s dívkou tak dlouho obcházet okolo našeho baráku, dokud nezhaslo světlo v ložnici rodičů. Potom nastal nervák plíživého vstupu.
Blanka zas měla problémy s pozdními příchody domů, protože máti, která měla spánek lehčí motýlího křidélka, ji dost často vychytala po večerce - a bylo zle!
Naštěstí pro nás oba chodili rodiče spát, tak říkajíc se slepicemi, a tak jsem se rozhodl vyřešit stávající problém technicky. Dveřní zámek, jsem doslovně zalil do vazelíny a veškeré panty vyplnil kolomazí s grafitem, čímž jsem docílil absolutní neslyšitelnost otvírání. Pěnovkou obložené rámy dveří dovršily stav mrtvolného ticha... 
A navzdory jménu obydlí 
»Jitřenka«, jsme ani já, ale ani má drahá sestřička Blanuška, v úplně žádném případě nepatřili k oněm takzvaným ranním ptáčatům, a tudíž nás vždy přesně budil pře-svědomitý otec, který dle mne, ze zcela nepochopitelných důvodů vstával asi o tři hodiny dříve, nežli musel. Jeho buzení mne bylo vždy naprosto zcela bezproblémové, denně v šest hodin, mimo nedělí...
Zato sestřino buzení představovalo pro otce těžký stres, neboť ona nechtěla vstávat denně v tutéž dobu, jen někdy! Večer vždy oznámila otci, má-li ji ráno vzbudit, nebo jestli si chce trochu přispat. Tento systém variabilního buzení-nebuzení nemohl nikdy zcela evidentně spolehlivě fungovat, a sice hned z několika důvodů: buď Blanka zapomněla večer oznámit otci, kdy chce být buzena, nebo totéž zapomněl otec, a nebo si prostě popletl časový údaj. Výsledkem byl ranní rozruch v jinak tichém domě, kdy ona zoufale hořekovala proč je buzena, když může ještě spát, a jindy naopak: Jak to, že nebyla vzbuzena, když přece říkala, že musí ráno vstávat. Opakující se ranní pláč a skřípění zubů mě vynervoval natolik, že jsem se rozhodl jednat!

Z krabice od bot jsem udělal velikou ceduli a tuto pověsil jako návěstí na dveře Blančina pokoje. Teď stačilo pouhým obracením cedule na tu či onu stranu, nastavit buď vycházející slunce, v jehož paprscích stála písmena "BUDIT!", nebo jako u zákazu zastavení, rudý kříž v modrém poli s nápisem "NEBUDIT!" Tím byl problém sestřina buzení, právě tak jako jejích pozdních návratů domů, jednou pro vždy vyřešen technicky a v naší rodině zavládla opět ničím nerušená pohoda...

Až jednou, bylo to v červnu, kdy jsou, jak známo, ty nejkratší noci, se Blanka zdržela v bujaré společnosti při oslavování něčích narozenin déle, než měla původně v plánu. Najednou bylo ráno a ona se hnala o závod s časem, domů. Uvědomovala si totiž, že ta "pitomá" cedule ukazuje "budit", čímž se zjistí, že nebyla celou noc doma, a že bude zle. Řítila se od tramvaje jako funící sentinel doufajíc, že bude doma dříve, nežli dojde k osudnému buzení. Plánovala si, že proklouzne předsíní, nápis "BUDIT" přehodí jak výhybku na "NEBUDIT" a pak už bude moci v klidu spát až do aleluja.
Jak si usmyslela, tak i udělala, ale čas hrál proti ní. Vyšel jsem právě z koupelny, když jsem zahlédl otce kráčejícího k sestřiným dveřím s nápisem "BUDIT".
Otec byl natolik důkladný, že vždycky došel až těsně k doličným dveřím, a přestože byly oba křiklavé nápisy viditelné na sto honů, s nosem až u cedule si říkal pro sebe: „Aha, budit!“ Jindy zas, před výstrahou rudého kříže, si zamumlal: „Pozor, tentokrát nebudit!“
Dnes spokojeně otevřel dveře do Blančina pokoje se svým obligátním: „Blančo, vstá...“, vtom se ale zarazil a očividně šokován, že tam dceruška není, se nechápavě obrátil a zmaten zamířil do ložnice, zvěstovat svůj objev matce. Z ložnice jsem zaslechl rozespalý hlas matky, která z praxe věděla, že otec nikdy nic nenajde: „Prosím tě, kde by byla - to ses asi zase špatně díval. Jdi se podívat znovu a odkrej tu deku!  Blanka je hubená!“
V tom okamžiku, jako narežírovaně, vstoupila díky mé kolomazi, nehlučným způsobem hlavní aktérka - Blanka. Bleskově proklouzla předsíní, obrátila ceduli na "NEBUDIT!" a zahučela, tak jak byla, do postele. Nic netušící otec se tedy znovu vydal ke dveřím s cedulí, mumlaje: „To jsem blázen, jestli jsem se zase špatně díval.“

Vtom strnul, nevěřícně zíral na neblahý nápis "NEBUDIT!" a když pak spatřil spokojeně spící neviňátko v posteli, totálně desorientován vrazil zpět do ložnice a hlásil: „Teď už věřím, že jsem opravdu magor! Nejen, že jsem se skutečně špatně díval, protože tam Blanka spí, ale jak je možný, že jsem nota-béne i tu zatracenou ceduli viděl s nápisem "Budit", jak to, že je tam teď najednou "Nebudit" -  to tedy vůbec nechápu!“
Matka, která měla daleko vyvinutější fantazii a kombinační smysl než otec, jenž byl vždycky až příliš dobrým pro tento svět, okamžitě pochopila celou situaci, vyskočila a vrazila k sestře se suchými slovy: „Blanko, vstaň, nedělej, že spíš!“ Tato rezignovaně vstala, maně si upravujíc pomačkanou minisukni a bez hlesu vyčkávala vynesení zdrcujícího ortele... 
Napjatá situace se však nečekaně zvrhla ve frašku, když otec zajásal: „Lidi, vždyť já jsem byl ochoten uvěřit, že jsem se špatně díval, ale tahle skvělá cedule, coby corpus delicti, dokazuje, že nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel!“
Celá rodinka se začala postupně rozchechtávat a Blanka když viděla, že je pohroma zažehnána, využila situaci ke sdělení nečekané noviny: „Milí rodičové, já se budu vdávat!“
„Kdy? A koho si bereš, proboha?“ vykřikla zděšeně matka.
„Tuhle sobotu,“ řekla sestra naprosto suše a pro nechápavé dodala, „pochopitelně Jirku.“
„Milá ségro, nedalo by se to sfouknout zejtra, v sobotu nemám čas! 
Matka zesinala: „Jakýho, že Jirku si bereš?“, obrátila se o pomoc na otce, „to je děs, slyšíš to, táto? - No řekni přece taky něco!“
I pravil otec rozvážně: „A nemyslíš si, Blanuško, že nás to, jako rodiče, také zajímá? Vždyť já už ani nestihnu si dát vyčistit mé staré svatební šaty a ani tu buřinku!“ Matka mu hned skočila do řeči: "Táto, buřinky se už nenosej a ty tvý svatební šaty, Mirek už pradávno unosil do tanečních!"  A tak tedy všechno skončilo Happy-Endem!

03 května 2009

Sex byl u nás tabu!

V dobách mého dětství vůbec neexistoval sex. Podle jednoho obrázku, pod nímž bylo napsáno SEX jsem získal představu, že to je chaos. Když jsem se zeptal rodičů co to je, zjistil jsem, že je to něco o čemž se nemluví. Do osmi let jsem žil v blahé představě, že děti nosí čáp. Kde je ovšem ten čáp bere, to mi moc jasné nebylo, asi v nebi. Dával jsem mu za okno cukr, to prý on má rád, ale trvalo to aspoň půl roku nežli mi donesl sestřičku. Chtěl jsem sice raději brášku, ale on asi neuměl moc dobře číst a tak to popletl. Byl jsem nedočkavý a dával jsem mu kromě cukru i jiné laskominy, jako třeba žu-žu, čokoládu či lízátko.
Teprve ve druhé třídě mi cestou ze školy jeden starší spolužák, který opakoval každou třídu víckrát, řekl: „Nebuď blbej, děti nenosí čáp, ale máma v břiše!“ Protestoval jsem, že jak by se pak dostaly ty děti ven? To ani jemu nebylo moc jasné a tak tato záhada mi zůstala nevysvětlena až asi do devíti let.

To jsme se s jednou asi o rok starší kamarádkou z ulice Inkou vzájemně dohodli na trávníku za smetištěm, že si na revanš ukážeme buchtičku a lulíka, ale u nich se prý říkalo žemlička a bimbásek. Ona mi pak při tom ukazování vysvětlila, že děti vzniknou tak, že tatínek dá mamince semínko do žemličky a tam pak vznikne dítě. Je to prý zařízeno tak, že když je to dítě dost velké, tak se ta žemlička rozevře, aby se mohlo vyklubat z břicha ven. Ona měla ještě menší sestřičku a bratříčka, z čehož usoudila, že její tatínek má teď už o tři semínka míň, ale kolik mu jich ještě zbývá, to nevěděla, ale zato věděla, že mu ty semínka vyrostou v pytlíčku pod bimbáskem. To byly mé vědomosti stran sexu, tak říkajíc z druhé ruky a ostatní jsem si už musel vypátrat sám.

Následovala dlouhá léta, kdy doma o sexu nepadlo ani slovo, až jednou, to mi bylo asi patnáct, odjela máti někam na léčení a otec dostal za úkol se mnou o tom promluvit. To byl ovšem absolutní trapas, otec mluvil pouze v náznacích, abych jako já sám se ho zeptal, pokud mi něco nebude jasné a já jsem odvětil, že mi je všechno jasné, čímž debata skončila, otec si oddychl s já si dodnes nedovedu představit jak to, že jsem byl vůbec kdy, tak stydlivými rodiči počat?

Pak bylo zase asi pět let tabu až jednou se mne moje matka, opět v mlžném oparu trapasu, zeptala: „Mirku, ty jsi nám nedávno představil tvoji kamarádku Miládku, což o to, je to celkem hezká a slušná dívka, tatinovi se taky líbila, ale já bych chtěla vědět, jestli je to jenom kamarádka, nebo jestli už je něco mezi váma?“
Dělal jsem naivního, aby trapas mohl pokračovat: „Nevím jako co má být mezi námi?“
„Myslím třeba jako něco důvěrného... stačí když řekneš ano nebo ne.“
„Maminečko, vzhledem k tomu, že nejsem ani impotent ani homosexuál tak ano!“
A od té chvíle byla otázka sexu v naší rodině vyřešena...

https://youtu.be/sXsie2n3XwE

01 května 2009

Děda a jeho 8-letá učitelka

   
Nedávno přišel k nám na kafe můj známý kolega a já mu říkám: "Tak čoveče Janýd, co je novýho, už dlouho jsem se řádně nezařehtal. "No, to je tak, hrabě,"...a tady musím vysvětlit.  Můj kamarád Janout, o němž jsem v mém blogu již několikrát něco napsal, sluje mimo jiné takovou vlastností, že má v životě jenom smůlu, ale, že to bere s humorem a je dokonce rád, že tím může pobavit druhé. A lidé se vždycky srdečně zasmějí, jsouce šťastni, že se ten trapas nestal jim.
On mně často říkává "Hrabě" jako, že jsem takový nóbl-člověk, zatímco on to dotáhl jenom na sluhu Boltona. Já mu nejčastěji říkám Janýde, dle vzoru Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide?  Jindy zase Janýdku, ty chlape od Frýdku. Takže od doby co se, buhví proč, odstěhoval tam někam až do Ostravy, kde jsem já byl jenom jednou v životě (v roce 1964) a ihned, jak jsem vystoupil z auta, se mi zaseklo něco do oka. První co jsem musel udělat, byla návštěva očního lékaře, který mi to nějak vyoperovat. Od té doby jsem do Ostravy, nikdy nezavítal v obavě o své oči, zatímco kamarád Janýd přijíždí do Prahy relativně dost často.

"To je tak, hrabě", pokračoval Janýd, "já mám takovou roztomilou vnučku, jmenuje se Dominika, je jí osm let a ve škole se dobře učí a je výborná i v angličtině! To mi vnuklo nápad, jak víš, já mluvím jen trochu rusky, špatně česky, takže jsem ji poprosil, jestli by mi nedávala takové domácí vyučování angličtiny. Vysvětlil jsem jí proč to potřebuji, jako kapelník orchestru, často si někde seženu noty na americký "fláky" a nedovedu to ani přečíst a rozumět názvu skladby a je mi to až trochu trapné. Ta zlatá dívenka Dominika byla ihned ochotná mně tu angličtinu učit a ráda se vžila do role mé nové učitelky.
Já netušil, kam až to dotáhnu, ale ona mi hned druhý den přinesla učebnici angličtiny a sešit na psaní diktátů i kompozic. Koukal jsem jak vrána, že to snad ani není nutné, ale ona nedala a hned zahájila výuku. To víš, v mejch letech to jde pomalu, takže ta milá Dominika si asi po měsíci výuky vzpomněla, že příště se bude psát diktát o tom-a-tom článku v knížce, ať se na to dobře připravím do příštího týdne.
No, měli jsme s kapelou zrovna kšefty, tak moc času mi nezbylo a bác-ho, v pondělí přišla Dominika, že budeme psát diktát, jinak bych musel opakovat ročník. Když bylo po všem, vzala si můj sešit domů, že mi to zkontroluje a chyby označí červeně a dá mi takovou známku, jakou si zasloužím...

Druhý den přišla milá Dominika s diktátem pod paží a byla nějaká zamlklá. "Paní učitelko", řekl jsem jí, "já už se nedočkavě těším, jak asi ten diktát dopadl a jakou jsem asi dostal známku?"
"Teda, dědo, ten tvůj diktát, to je HNUS!!! Podívej se, to je víc červený než černý! Musela jsem ti dát pětku do žákovské knížky a oba rodiče to budou muset podepsat!" Děda Janýd si jen pomyslel: "Ještě štěstí, že už jsou oba po smrti..."