25 května 2015

Hugo a jeho lásky

Můj dávný přítel Hugo byl člověk celkem tuctový, ale měl jednu vlastnost, která ho odlišovala od všech lidí, které jsem kdy znal. Zatímco skoro každý má za mlada určitou ctižádostivost to takzvaně někam dotáhnout, Hugo byl typem ušlápnutého človíčka, nechtěl v ničem vynikat, byl plachý až stydlivý, krátce introvert, ale povahově charakterní dobrák a víceméně samorost. Řídil se  pokud možno desaterem božích přikázání, miloval hudbu a chodil často na muzikály i na koncerty.

Poznal jsem ho v době, když mu už bylo pětadvacet, nekouřil, nepil, byl dosud panicem a já jsem mu tenkrát říkal: "Člověče panic je na nic!", pojď se mnou někam do baru mezi lidi, kde se seznámíš s nějakou krásnou babou a uvidíš, že se ti to bude líbit a začneš trochu žít! Nepodařilo se mi ho ale přemluvit. Asi o půl roku později mi z ničeho nic zavolal, že se seznámil s krásnou ženou Annou, která je prodavačkou v mlékárně, a ta se mu zdá být docela hodně sympatická.

Na mé zvědavé dotazy, jak se seznámili mi prozradil, že si byl koupit lahev mléka, která mu však vyklouzla z ruky a spadla na tamní kamennou podlahu. Lahev to nevydržela a tak musel pak společně s Annou vytřít podlahu v celé mlékárně a při té příležitosti se seznámili a dali si první schůzku před nádražím u hodin.
"Jak romantické", poznamenal jsem suše. 
"Anna je moc hodná dívka, na každý rande mi přinese něco z toho, co mají v krámě, jako jogurt, nebo sýr či housku s máslem a taveňák nebo romadur. Jenže se mi zdá, že se chce vdávat, a to mi dost vadí...", řekl zamyšleně Hugo.
"No, a jak jste na tom, po stránce intimní", zeptal jsem se přímo, "už jste spolu spali?"
"Čoveče, neblázni, nevíš kde?", vybuchl Hugo, "já bydlím v podnájmu, tam to nejde a vona bydlí u rodičů..."

Asi tak po dvou měsících mi zatelefonoval, že už má novou ženu, jmenuje se Jana a je starší, je rozvedená, ale má svou vlastní garsonku a protože pracuje v řeznictví, nosí mu na schůzku někdy šunku, jindy tlačenku, jednou dokonce i řízek! Seznámili se prý přes agenturu Seznamka. Jana je skvělá, hlavně proto, že mu připomíná jeho maminku. 
"No, tak to je tedy terno, Hugo! Zvu tě na grog do bezvadné hospody "U bílé plachty" a musíš mi to dopodrobna vyprávět. Udělal bych z toho povídku."

Venku pěkně mrzlo a fičel severák, když jsme si v té hospodě dali s Hugem výborný grog, který měl tu kouzelnou moc rozvázat Hugovi jazyk a ten začal široce líčit svůj příběh.
"Míro, představ si, já přijdu prvně v životě do takový agentůry a říkám tam tý slečně, která se mi taky líbila: "Mé jméno je Hugo Pomočatý a chtěl bych se seznámit s krásnou ženou, která má byt a nechce se hned vdávat, třeba až někdy později. Chci, aby byla štíhlá, a aby mě měla ráda, no, mohla by klidně vypadat jako vy. Jinak nechci nic, nemusí být ani bohatá, já taky nic nemám..."
"Počkat, pane Pomočený,..."
"Nikoliv slečno, Pomočatý, Hugo!"
"Promiňte, pane Pomoč-čatý, my potřebujeme nejprve pro naše podklady vaše nacionále a další charakteristiky, abychom mohli vyhledat z toho celého množství zájemkyň, právě ty v úvahu připadající a teprve potom si budete moci vybrat takovou dámu z naší databáze, která nejlépe odpovídá vašim představám. Musím vám ale poradit, abyste apriorně nezamítal svatbu, tím by se okruh v úvahu připadajících dam rapidně zúžil. Prosím, zde tento formulář pečlivě a čitelně vyplňte, třeba až doma, nebo zde, jak chcete. Tady vedle je písárna."

Tak jsem to tam začal vyplňovat a do toho tam vtrhla jak uragán Jana, měla v ruce ten samej formulář a slovo dalo slovo a tak jsme se seznámili. Sice na půdě Seznamky, ale vlastně zadarmo, cha-chá, protože jsme ještě neměli podepsanou smlouvu!
"Takže to šlo rychle a když ona má byt, tak už jsi zajisté odložil věnec panický, ne?, zeptal jsem se zvědavě.
"Čoveče, Míro, vlastně - dosud ne. Vono jsem měl takovou trému, že to nešlo", řekl hlasem jako by se omlouval.
"No, neblbni mi hlavu, Hugo, a kolikrát ses o to pokoušel, ty trumbero?" 
"Já jsem ti ani nějak neměl chuť, ona se tedy chudák snažila, ale nic to nebylo platný, já už když jdu k ní do bytu, mám apriorně strach, že dostanu zase strach – a taky že jo!" 
"Prosím tě seznam mě s ní, já bych jí chtěl vidět, copak je tak málo sexy?"
"Mám tady její fotku, podívej se, myslím, že je sexy až moc!"

Podíval jsem se a zhodnotil: "Tedy poprsím by mohla mlátit poledne, ale jinak typická řeznice. Hugo, máš pravdu, z tý bych měl taky strach, mimochodem nevíš kolik váží?"
"Ona je tak trochu hromotluk. Je větší než já a váží prý 99 kilo."
"A to si asi eště ubírá. Ale ty jsi přece chtěl mladou, drobnou a štíhlou! To všechno ona není!"
"Nojo, ale Jana je celá moje máma, má byt a umí vařit, a za seznámení jsem ušetřil tisícovku!"
"Probůh, Hugo, nebuď tak blbej materialista!", řekl jsem mu naštvaně, "napřed chodíš s mlíkařkou a když ses přecpal sejrů tak jsi zbalil řeznici s tlačenkou a řízkama a teď, když to tak půjde dál, přijde příště na řadu cukrářka s kremrolema. Nebuď tak přízemně vypočítavej, na ženy musíš mít úplně jiný kriteria: něžnost, věrnost a půvab!"

Asi o měsíc později mi zavolal Hugo do práce: "Míro, podrž se, mám pro tebe dvě zprávy: dobrou a špatnou. Tak zaprvé jsem se rozešel s řeznicí Janou a tím pádem je v čudu i její šunka a tlačenka a bohužel v týhle krutý zimě taky její útulná garsonka. Víš, přišlo to nečekaně, byli jsme spolu v divadle na muzikálu a cestou nazpět jsem já, plnej dojmů z tý hry, chtěl zajít někam do kavárny a v klidu si s ní popovídat o tom kuse. Probrat dialogy, výkony herců i hudbu a zpěvy. Jenže vona mi nato, zcela mimo mísu, řekla: "To všechno můžeme probrat u mně doma, mám tam ještě nudlovou polívku a pár karbanátků..."  Nenechal jsem jí domluvit. To mě tak silně dožralo, že jsem zařval: "Já tady mluvím vo umění a ty vo karbanátkách! Čau, tím jsme spolu skončili, už se nemusíme nikdy vidět!", Hugo se odmlčel a pak tiše dodal: "Možná, že jsem jí tím ukřivdil, ale otočil jsem se na kramfleku a hrdě odkráčel domů."

"Správně jsi jednal, Hugo, vy jste se k sobě nehodili, duše poetická a řeznice – ale teď, co je ta dobrá zpráva?"
"To byla ta dobrá zpráva! Ta špatná podle tebe je, že jsem včera v kině, vomylem rozšlápl jedný slečně eskymo, co jí upadlo na zem, čehož jsem si nejdřív nevšiml - a tak jsem jí pak koupil nový eskymo..."
"A proč špatná zpráva?", divil jsem se, "hlavně že jste se seznámili, ty máčku, to se počítá! Je hezká?"
"Je přímo nádherná, ale rande jsem si s ní radši neudělal."
"Proč, proboha?"
"Dyk ty sám jsi mě před ní varoval, vona je totiž cukrářka!"

https://youtu.be/VGn84tel_Lg

15 května 2015

Trojúhelníky

Motto:
Existují různé druhy trojúhelníků, ale většinou mají v sobě něco negativního. Je jedno jestli 
jsou to tzv. trojúhelníky výstražné nebo manželské nebo bermudské...

Jedenáct let po happy-endu Mojmíra a Irmy v předchozím příběhu TABU, nastala nová situace tím, že zemřela Mojmírova matka a odkázala mu svůj dům v Praze Podolí. Dosud bydleli v malém dvoupokojovém bytě, který získali výměnou za Irmin velký byt s Mojmírovým bratrancem Jardou Hermachem a jeho Klárkou a dvěma dětmi. Původně neuvažovali o tom mít rodinku a byt jim plně vyhovoval, ale po přestěhování do vily po mamince měli najednou moc místa a Irma vyjádřila své tajné přáni, že teď by byl vhodný čas si děti pořídit. Mojmír souhlasil a ihned se jal provádět přípravné kroky a Irma přestala brát antikoncepci.


 Jejich původní dvoupokojový byteček pronajali prostřednictvím tzv. realitní kanceláře jakési slečince Mercedes Braunové. Tato slečna byla nápadně hezká blondýnka, ale notoricky bezradná, takže se svými technickými problémy v bytě se stále a znovu obracela na dobromyslného majitele bytu Mojmíra. Tento jí skutečně na její žádost opravoval všechno co se dalo, vypínače, jistič, kapající kohoutek, splachování WC i průvanem rozbitou skleněnou výplň dveří. Když však přišla s nápadem, že nějaký sprosťák od naproti na ni kouká dalekohledem když se svléká v ložnici, došla i dobrákovi z povolání Mojmírovi, jeho svatá trpělivost.
„Slečno Mercedes, ty opravy co jsem zde dělal nejsou mojí povinností, ale dělal jsem je z dobré vůle. Představte si majitele činžáku o třiceti nájemnících, kdyby musel u každého z nich dělat instalatéra dvakrát do týdne jako já u vás! Takže teď máte vše, co k bytu náleží v pořádku a když se něco poškodí, musíte si to ve smyslu nájemní smlouvy nechat opravit sama na vlastní náklady. A co se týče toho voyeura přes ulici, s tím vám skutečně nemohu nijak pomoci, snad jen poradit, abyste si při svlékání zatáhla záclony.“
„Nic ve zlém, pane Mojmíre, já jsem si jen potřebovala postěžovat, to víte, jsem tu pořád tak sama“, řekla Mercedes a nabídla Mojmírovi koňak, kávu a tvarohové koláčky. Přitom se při nabízení několikrát předklonila tak, že jí bylo vidět až hluboko do dekoltu.

Když to potom doma Mojmír vyprávěl své ženě Irmě, řekla tato podezíravě: „Mojmíre, ta tě chce svést!. Ta baba si o něco koleduje! Ale já si nový trojúhelník nenechám líbit, ty seš můj!“
Mojmír se usmál a zavrtěl hlavou: „Irmo, nejsem přece tak naivní, abych se nechal svést, neboj, já přece vím co dělám.“
„Mlč, já mám zkušenost z prvního manželství: Když se chlap vzruší - má mozek muší!“
Asi o týden později když Irma zvedla drnčící telefon, ozvalo se v něm: „Mohla bych prosím mluvit s panem Mojmírem, tady je Mercedes Braunová.“
„Manžel není ještě doma, o co se vám jedná, slečno?“, řekla Irma stroze.
„Já mu zavolám později, to musím řešit přímo s ním.“
„Jestli se jedná zase o nějakou závadu v bytě, tak to můžeme vyřešit spolu my dvě.“
„Ne, to nejde, já mám smlouvu s panem Mojmírem Vaněčkem“, trvala na svém Mercedes.
„Já jsem ale spolumajitelka!“, zdůraznila Irma.
„Pro mne nejste smluvní strana!“, odsekla Mercedes.
„Dobrá, jak chcete!“, řekla Irma a praštila sluchátkem.
Když přišel Mojmír domů, vylíčila mu Irma svůj rozhovor s Mercedes a dodala: „Jestli, tam půjdeš, tak ale jdu s tebou a bude-li třeba, tak to té fifleně vytmavím! A vůbec jak to, že ti říká jenom křestním jménem Mojmíre?“
„Ale Irmičko, neber to tak přísně, já s ní přece nic nemám, vždyť mě znáš jakej jsem kliďas.“
„No, moc bych za to nedala, že ona takové úmysly má!“
Právě když večeřeli zazvonil znovu telefon. „Mojmíre, vem to ty a řekni, že přijdeš ještě dnes večer, ale prosím tě, nemluv o mně“, navedla ho Irma.


 

Už za tmy dorazili Mojmír s Irmou do bytu ke slečně Braunové, která jim přišla otevřít v poloprůsvitném župánku. Při pohledu na Irmu, zůstala Mercedes stát jako solný sloup, zato Irma ihned spustila: „Přicházíme se podívat na tu vaši reklamovanou závadu bytu a...“ vtom se zarazila, když zjistila, že celý byt je osvícen pouze svíčkami a z radia se line sladká tichá melodie. Na stolku v obýváku stála štíhlá vázička s jednou růží, dvě sklenky a láhev sektu v kyblíku s ledem.
Irma blýskla očima na Mojmíra a ukazováčkem opsala ve vzduchu trojúhelník. Dříve než stačila něco říct, vyhrkl Mojmír rychle: „Těch svící jsem napočítal asi dvacet osm.“
Slečna Mercedes se konečně zmohla na vysvětlení neobvyklé výzdoby: „Promiňte, že to tu tak vypadá, očekávám totiž návštěvu mého přítele, má dnes kulaté narozeniny.“
„To nám nevadí, slečno, teď můžeme ale na chvíli rozsvítit, abychom na tu závadu viděli“, řekl Mojmír a zmáčkl vypínač.
„Tak prosím, slečno Braunová, o co vám jde konkrétně?“, řekla Irma strojeně.
„Ta – ta závada je v tom, že – že mi sem táhne z venku zima pode dveřmi na balkon.“
Irma došla ihned k oněm dveřím a v pokleku se snažila rukou ucítí-li chlad. „Nezdá se mi že by to sem táhlo, ale dejte mi prosím sirky, pozná se to snadno na plápolajícím pleménku.“
„Nemám v celém bytě ani jednu sirku“, odsekla Mercesdes, „jsem totiž nekuřačka!“
„A čím jste zapálila ty všechny svíčky, slečno?“, zeptal se naivně Mojmír.
„Asi zapalovačem!“, vyštěkla stěží se ovládající Mercedes.


 

Vtom cvakly vchodové dveře a Mercedes se zarazila, leč bleskově vysvětlila: „To bude určitě můj přítel.“ V pokojových dveřích se objevil k úžasu Irmy i Mojmíra, soused a Mojmírův bratranec v županu – Jarda Hermach. Nastalo trapné ticho, které přerušil, jako vždy uctivý Mojmír: „Ahoj, Jarouši, gratuluji ti ke kulatým narozeninám! Copak dělá Klárka? Je doma?“

Když se pak vrátili domů, řekla Irma Mojmírovi: „Vidíš, přece jen to byl trojúhelník, jenže tenhle Jardův mi vůbec nevadí!“ Mojmír se rozesmál a Irma chtěla vědět, čemu se tak najednou směje? "To mi připomnělo jeden vtip, představ si, Irmo, že se jeden kapitán vrátil po dvouměsíční plavbě domů ke své ženě,
ihned spolu šli do ložnice a hádej, co začal ten kapitán hledat jako první?"
"To zní trošku oplzle, ale nevím," usmála se Irma.
"No přece ten bermudský trojúhelník!", vyprskl Mojmír.
"Budeš ho dnes taky hledat?", šeptla Irma a přitulila se k němu...

https://youtu.be/L_phcZBKYOY

14 května 2015

Malířka i Sokolka a Peprle-ajznboňák

Moje drahá matka byla nejenom amatérská básnířka, jak už jsem zde jednou v jiném memoáru popsal, ale také malířka. a zároveň i aktivní Sokolka. Malovala zásadně olejem, ale ne podle skutečnosti, nýbrž podle pohlednic. Když někdo od ní chtěl obraz, přinesl si sám, nebo si vybral z její sady pohlednic krajinku, vázu s květinami, nebo zátiší a ona mu to přesně i v požadované velikosti namalovala. 
Za svůj život namalovala asi 120 obrázků, většinu rozdala, ale něco i prodala. Zvláštní je, že jediný originál, namalovaný podle skutečnosti, je tento můj portrét. Pamatuji si dodnes, když mě malovala jak jsem byl dvojnásobně mrzutý. Jednak jsem se nesměl hýbat a jednak jsem byl navlečen do sametových šatiček s krajkovým límečkem a manžetami a to mě vůbec nebavilo. Matka si původně přála mít holčičku a narodil jsem se bohužel jenom já, takže si mne strojila podle svého vkusu, jak je patrno z této, pro mne historicky cenné, podobizny z roku 1935.
Od mého roku jedna až do mých pěti let jsme bydleli v Turnově. Otec tam pracoval jako cizojazyčný korespondent v továrně na bižuterii, matka, tak jak to bylo tehdy normální, byla doma a mimo své umělecké vzněty byla nadšenou Sokolkou. Nejprve tam chodila jenom dva dny v týdnu večer cvičit, později se stala též cvičitelkou malých žákyň. Večer, když už byl otec z práce doma to nebyl problém jít do Sokola, ale odpoledne chodit cvičit žákyně, znamenalo otazník co se mnou? Neměla mě komu svěřit a tak si mě jednoduše brala sebou. Takže již ve třech letech jsem byl asi tím nejmladším Sokolíkem v republice. 
Vzpomínám si jak jsem tam seděl na parketách a díval se na holčičky jak cvičí a potom o přestávce si se mnou hrály jako s panenkou. To se mi líbilo. Jedna z nich jménem Anežka bydlela blízko nás a nabídla se, že mne bude i doma hlídat, když třeba moje mamka půjde do města na nákup. Byla to odvaha nechat mně hlídat osmiletou holčičkou, což se jednou nevyplatilo. Anežka si v matčině nepřítomnosti začala žehlit přes mokrý hadr svoji blůzičku. Najednou mi řekla, abych si sáhl na ten hadr, ze kterého se pářilo a já jelimánek to udělal. Přidržela mi ruku tak, abych nemohl ucuknout a tím jsem měl opařenou celou dlaň. Řval jsem jako tur, do toho přišla máti zpět z konzumu a bylo zle. Anežka dostala okamžitý vyhazov a tak skončila moje opatrovnice. Přivolaný pan doktor Koťátko (tak se skutečně jmenoval) mi ruku polil nějakým olejem a strčil do mouky a neštěstí bylo ošetřeno. 

Jednou odpoledne mne, coby čtyřletého vzali rodiče poprvé do biografu a máti mne oblékla do zmíněných sametových šatiček, které mi sama ušila, navlékla mi bílé punčošky a nové botičky a poslala mne zatím, než se sami s otcem vypraví, ven na vzduch. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a neumazal se. Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Jsa si vědom toho, že se nesmím umazat, vybral jsem si jednu odlehlou louži a sedě na bobku jsem si v ní, pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku. Toho si všiml jeden větší kluk, popadl mě pod rameny a k potěšení všech ostatních mne pěkně celého v té louži vymáchal. Šel jsem domů s brekem, ale když se ukázalo, že nedostanu vařečkou, protože jsem za to evidentně nemohl, jsem byl celkem rád, že se to stalo, aspoň jsem mohl hned ty nemožné holčičí šatičky sundat.

V turnovské mateřské školce jsem působil též jako sólový herec, tím, že jsem měl fenomenální paměť. Máti mi přečetla moji roli, stačilo dvakrát-třikrát a já ji uměl nazpaměť. Na jedné besídce pro rodiče a známé jsem měl hlavní roli zajíčka, který varoval tančící kuřátka (asi 6 holčiček), aby si daly pozor na kmotru lišku. Paní učitelka, když jsem prvně spatřil osvětlenou rampu jeviště, mi řekla: "Jdi tam dopředu a mluv tak nahlas, aby tě diváci dobře slyšeli." 
Inu, poslechl jsem ji, došel až na rampu a otočen do hlediště jsem spustil nahlas svoji naučenou roli, domluva kuřátkům. Zatímco tedy tančící kuřátka byla v pozadí za mnou, já oslovil de facto obecenstvo: "Milá kuřátka!" V hledišti to zašumělo smíchem i potleskem, a v tu ránu jsem byl slavnější než Gréta Garbo.
A zde je fotka ze školky, já v levém rohu dole, a moje neustále padající kšandička.
https://youtu.be/it4UhTRGXfo

 A když jsem na začátku této vzpomínky napsal, že moje matka byla amatérská básnířka, tak jsem zapomněl podotknout, že také psala své paměti, ze kterých jsem vybral jako ukázku tuto, nazvanou poněkud nesrozumitelně "PEPRLE".

MARTA TOMSOVÁ:
Peprle byl kohoutek a dostal se k nám tak, že ho jednou přinesl můj syn Mirek ze školy. Jeden jeho spolužák, dojíždějící do školy vlakem, přinesl maličké kuřátko, které našel v hale Masarykova nádraží mezi davem cestujících. Posadil ho třídní profesorce na katedru se slovy: "Nechtěl jsem, aby ho někdo zašlápl." Profesorka, když se vzpamatovala z překvapení, zeptala se celé třídy, kdo by chtěl to kuře vzít domů? Nikdo neměl zájem, a tak se nad ním smiloval můj syn a přinesl mi ho v malé krabičce s dírkami.

 Kuřátko bylo asi dva-tři dny staré, celkem málo vzhledné, kropenaté, a já jsem si myslela, že to bude kuře od nějakého hrabavého ptáka. Syn mu chtěl říkat "Ajznboňák", ale já jsem mu začala říkat "Peprle", pro jeho jakoby popepřeného peří. Kuře si u nás v bytě rychle zvyklo, běhalo stále za mnou a když jsem si sedla, skočilo mi na bačkoru a zavřelo spokojeně očička. Nedalo se nic dělat, musela jsem na sebe vzít roli slepičí maminky. Když trochu povyrostlo, začalo mi sedat na klín, chtělo se mnou zobat z talíře a bralo mi kousky jídla z vidličky.
 Nakonec jsem se dohodla s mojí maminkou v Benátkách n/Jiz., že jí ho dovezu a přidáme ho k jejím pěti slepicím. Jenže Peprle zásadně odmítalo společnost slepic a nesedalo s nimi na hřadu, nýbrž na okně a žalostně pípalo. Netrvalo to ale dlouho a zvyklo si.
Když jsem asi po půl roce zase přijela do Benátek, řekla  mi maminka, abych se šla podívat do zahrádky na Peprle. Nemohla jsem očím uvěřit, byl z něho veliký, krásný kohout, hýřící barvami a leskem. V údivu jsem na něj zavolala: "Prprle, ty jsi ale krasavec!" Jak mě uslyšel, zvedl hlavu od země, kde hrabal a rozběhl se ke mně, mírně pokvokávaje.

 Načež šel se mnou do domu a do kuchyně. Vykračoval si důstojně z jedné nohy na druhou a pozorně si prohlížel obydlí, kde byl poprvé. Musela jsem ho na nátlak maminky odvést na dvůr a rychle zavřít domovní dveře. Chvíli jsme si s maminkou povídaly, když mě překvapilo, že nedovřené dveře do pokoje se pomalu pootevírají a najednou tam vykoukla hlavička s červeným hřebínkem. Peprle rozrazil dveře celým tělem a rozběhl se ke mně. V pokoji totiž bylo pootevřené okno do dvora, kudy se tam vloupal. Trochu jsem si ho pochovala na klíně a byla jsem šťastná, že i po tolika měsících si mě pamatoval. A pak, že jenom psi jsou věrni!
Když ho potom jeden vzteklý myslivec za jeho ranní kokrhání zastřelil, všichni jsme ho oplakali...
https://youtu.be/Q7eykfzHaeQ

13 května 2015

Člověk míní - život mění

 V roce 1948, tedy dříve než komoušové postačili všechno hezké zničit, zakázat a zcenzurovat, jsem viděl krásný revuální americký film »Dvě děvčátka a námořník«. Hrál v něm také mimo jiné Harry James se svým orchestrem a ten mě okouzlil nejvíc. Rozhodl jsem se, ve svých šestnácti letech, že budu také trumpetistou a budu mít takový orchestr jako on a ten, že by se mohl jmenovat »Mickey Tomes and his Melody Boys«.

Nejprve moje předsevzetí troskotalo na tom, že nemám trubku a ta stojí aspoň dva tisíce. Začal jsem vyjednávat s matkou. Otec, jako vždy, neměl žádný názor a tudíž nehrál žádnou roli. Diplomaticky jsem operoval tím, že když mi bylo devět let, chtěla máti, abych se učil na klavír, což mi sice šlo, ale pro jiné aktivity, jako čutání hadráku na louce, jsem to neměl rád. Když jsem se jednou dostavil k učitelce klavíru se špinavýma rukama od mičudy a otisky mých zpocených prstů se objevily na bílých klávesách, vyhodila mě tato nóbl dáma, abych si šel napřed domů umýt ruce a já se tím pádem rozhodl, že už tam přestanu chodit. Navázal jsem na tuto událost ve svém usilovném projevu k matce: „Teď už je to sedm let, co jsem se přestal učit na klavír, jenže já bych se chtěl přece jen věnovat hudbě a začít znovu. Teď z toho totiž mám lepší rozum, než v devíti letech. 

„Tak dobrá, Mirku“, řekla máti povolně, „až to bude finančně možné, pronajmu si domů malé pianino a můžeme se učit oba!“

„To ne, mě piáno nebaví, já bych chtěl hrát na trubku, jako Harry James.“
„Prosím tě, co je to za pitomost, na trubku a kdo je to Džems?“, divila se máti.
No, dalo mi to práci ji přesvědčit a trvalo to dva roky, než jsem jako dárek za maturitu dostal krásnou stříbrnou trubku za čtyři tisíce, na splátky.

 Začal jsem ihned dojíždět tramvají z Podolí do hudební školy až na Petrské náměstí. Skoro současně jsem začal zakládat svůj vysněný jazzový orchestr, jenže jsem sehnal s bídou jednoho kytaristu, jednoho křídlovkáře a jednoho, co trochu brnkal na mandolínu. K tomu ještě přišel za námi na louku, kde jsme zkoušeli, jeden malej kluk, že by hrál s námi, dovede prý bubnovat na prádelní hrnec jako opravdickej bubeník.

Po roce se ukázalo, že na rozdíl od klavíru, který mi docela šel, pro trumpetu nemám ani talent ani správný nátisk. A tak jsem nakonec trubku prodal za dva tisíce a naučil se brnkat na kytaru, což bylo lehčí. Jednou jsem se stal dokonce na dva večery klavíristou proti své vůli, aniž bych na klavír uměl zahrát třeba „Šla Nanynka do zelí“.

Bylo to na horské boudě v Krkonoších, všichni chtěli zpívat a já jsem je měl doprovázet, jenže kytaru jsem sebou neměl. Někdo navrhl, abych je tedy doprovázel na klavír. Usedl jsem pod nátlakem ke klavíru a vědom si toho, že na kytaru bych zahrál skoro všechny lidové písně na tři akordy, našel jsem si rychle na klavíru akordy C-dur, G7 a F-dur a už to jelo! Oni zpívali a já k tomu mastil tyto tři akordy a oni mne všichni považovali za klavíristu.

Když pak druhý den večer chtěli, abych jim zahrál Rhapsody in Blue nebo Bugatti step, nikdo mi nevěřil, že hrát neumím a nepodařilo se mi to nikomu vysvětlit, mysleli si, že jenom dělám fóry. Nakonec za mnou přišel vedoucí chaty, že mi to zaplatí, ale abych šel dolů zahrát, hosté si to prý moc přejí. Sešel jsem tedy dolu do restaurace a znovu jim vysvětlil, že hrát sice neumím, ale mohu jejich zpěv toliko doprovázet, jako včera jednotlivými akordy, jako na kytaru. Ozvalo se souhlasné mručení a výkřiky: „Tak už nekecej a hraj!“

Takže nakonec ze mne nebyl ani trumpetista, ani klavírista, jen chabý kytarista...

12 května 2015

Bettina

Už je to dva roky, co jsem napsal příběh „Fauvéčko a krásné ruce" a hodlal jsem brzy pokračovat v jeho dalším líčení, což jsem si ale potom dlouho rozmýšlel, protože ono to pokračování moc nezapadá do mého obvyklého optimisticko-romantického žánru. Tento příběh je ze života a jak známo, ten není vždy jen růžovou zahradou, ale jsou i špatné dny, o kterých celkem nerad píši, jsem kovaným optimistou. Dnes jsem si ale řekl, ponechám to na čtenářích a uvidím jejich ohlasy...

Od onoho neplánovaného výletu do lesní restaurace „Jägerhof" jsme se s Bettinou ve firmě sice občas potkávali, někdy spolu poobědvali v kantýně, ale jinak mimo firmu jsme už spolu nikde nebyli. Věděl jsem, že se rozvádí a zdálo se mi, že by o to ani nestála se mnou někam jít, měla mimo to dvě úmrtí v rodině, čili měla zřejmě svých starostí dost. Až asi za půl roku mi sama při náhodném setkání ve výtahu oznámila, že už má konečně rozvod za sebou, a že ji to stálo moc peněz a ještě víc nervů.
Jednou, když jsem si v polední přestávce odskočil do nákupního centra, abych nakoupil jídlo na víkend, jsme se náhodně potkali u pultu s masem.
„Copak tu nakupujete Mirku", zaslechl jsem za sebou.
„Ale - je pátek a lednice doma zeje prázdnotou, tak musím doplnit zásoby", řekl jsem, a co vy, Bettino, dejte mi nějaký tip, co budete vařit, já zatím hledám nápad!"
„Já nic vařit nebudu", zavrtěla Bettina hlavou, „nakoupím uzeniny, sýry a housky a budu celý víkend ležet v posteli a číst si a lenošit nebo prostě jen spát a snít..." 
„To máte fajn program, já musím kvůli dceři něco uklohnit, abychom nechodili pořád k Číňanovi vedle v baráku, dostáváme už z toho oba šikmé oči."
„A jakže je stará ta vaše dceruška?"
„Osm, je to ještě kuře - pozor, právě mě napadlo, že bych mohl udělat pečená kuřecí stehýnka na rajčatech a na černých olivách, to má Gitti dokonce radši než hamburgra."
„Hmm, to může být dobré", řekla uznale Bettina, „obdivuji, jak dovedete vařit."
„Kdybyste dostala chuť, Betty, můžete klidně přijít zítra na večeři, máte to k nám jen pár kroků." Bettina však s díky odmítla, popřáli jsme si pěkný víkend a rozloučili se.

 Byl jsem dost překvapen, když druhý den večer v devět se ozvala Bettina v telefonu: „Promiňte, že ruším, Mirku", její hlas se chvěl a zněl téměř plačtivě, „platí ještě vaše pozvánka k večeři?"
„To víte, že platí, my už jsme sice dávno po večeři a dcera už leží v posteli, ale jídla je tu dost, když přijdete, tak to jen přihřeju a je to docela poživatelné, nebojte se!"
„Jenže já-já nejsem doma... jsem ve Wiesbadenu... a bez auta a bez ničeho...", její hlas zněl divně, připadlo mi, že je opilá. Navrhl jsem jí: „Vemte si taxíka a jste tu hned."
Netrvalo to ani patnáct minut a Bettina byla u baráku. Když jsem odemkl domovní dveře, stála tam celá rozevlátá s mrzutým taxíkářem, načež mu řekla ledabyle: „Manžel vám to zaplatí", a hrnula se dovnitř. Neměl jsem na výběr než to zaplatit. V bytě pak odhodila kabát na židli se slovy: „Nedívejte se na mne tak, já vím, vypadám hrozně, vím, že jsem praštěná, ale nevím si rady, Mirku, já si zoufám..." a slzy se jí valily po tvářích.
„Bettino, prosím, uklidněte se a povězte mi co se děje, já připravím to jídlo, pojďte se mnou do kuchyně", snažil jsem se ji uklidnit, „vy jste asi něco bumbala, že jo, mám vám dát napřed kávu?" 
„Ne, nechci kafe, nechci jídlo", rozkřikla se, „když, tak mi dejte koňak!" 
Nalil jsem jí tedy štamperle, ona rychle spolkla nějakou tabletu, hodila koňak do sebe na ex, načež spustila svou zpověď: „Všechno se mi najednou sesypalo, ten rozvod a do toho zemřela moje matka a za tři měsíce nato můj otec, nikoho nemám, jsem jedináček, ten můj gauner si sebral všechny úspory co byly na našem společném kontě, musela jsem zaplatit právníka a dva pohřby, takže jsem pořád víc přetahovala moje konto v bance až mi řekli stop! Víc to nejde a dnes jsem v zoufalství poslechla tu blbou Emu a jela do wiesbadenského kasina na ruletu, ona tam prý posledně vyhrála osm tisíc! Jenže já jsem tam prohrála svůj poslední šek. Skončila jsem na dně a neměla ani pět marek na parking!"

„Takže vy jste tam to vaše autíčko nechala?" Přikývla. "Bettino, jak je to možné, ještě včera jste vypadala docela suverénně, co se stalo, že jste se tak najednou sesypala?"
„Včera jsem se ještě dovedla ovládat, díky Lexotanilu."
„Proboha, Lexotanil? Snad neberete tenhle šmejd pravidelně, to bylo to, co jste teď spolkla? To je přece těžce návyková droga! A ještě to zapít alkoholem!"
„Když jdu do práce musím si to vzít, abych nebrečela, já vím, že to je návykové, a tak jsem si to dnes nevzala a propadla se do těžkého spleenu a hlavně, já mám strach ze života..."
„S tím práškem musíte ihned přestat, Betty, vemte si třeba dovolenou, peníze vám půjčím a odjeďte někam. Máte nějaké příbuzné, ke komu můžete na návštěvu, abyste přišla na jiné myšlenky a do jiného prostředí."
„Ne, já nikoho nemám, jen tu zmiji sestřenici, co to patlá s mým ex-manželem!"
„Já jenom nechápu, že jste volila ruletu jako záchranu, vždyť vy jste inteligentní rozumná žena, do kasina můžete jít jako do divadla za zábavou, to ano, ale ne tam jít s úmyslem vyřešit svůj finanční problém, to je předprogramovaná cesta do záhuby!"

„Ta tichá, jímavá atmosféra kasina mě úplně zblbla, vyzvedla jsem na poslední šek 400 marek a napsala jsem si data narození mých zesnulých rodičů 27.5. a 12. 9., a řekla si, že to jsou moje čísla do rulety. Když jsem pak viděla, že všechna tato čtyři čísla jsou v ruletě červená, tak mne napadlo vsadit celou stovku na červenou barvu a mám maximální pravděpodobnost výhry 1:2. Věřila jsem, že se na mne drazí rodiče z nebe dívají a nenechají mně prohrát. Jenže padla šestka a ta je černá! Vsadila jsem druhou stovku znovu na červenou a přišla pětatřicítka, a ta je taky černá! Říkala jsem si, že teď už musí přijít červená, tak jsem ji vsadila znovu - a padla desítka - černá! Nakonec, s tou poslední stovkou jsem se dlouho rozmýšlela, přece když šla třikrát po sobě černá, tak teď už musí určitě přijít červená a vsadila jsem zase na červenou. Ale padla ta pitomá, pitomá, černá desítka znovu! A zbytek peněz jsem prochlastala..."
„To byla od vás kardinální blbost, Bettino, tak se ruleta nesmí hrát, kdybyste se mne zeptala, tak bych vám to rozmluvil, na tom už spousta lidí prodělala gatě..." 
Bettina vyprskla: „To mi je teď plat prtný, takovýhle rady! Dej mi radši eště jeden koňak!", začala mi najednou tykat, prášek už zřejmě účinkoval.

„Ne, Bettino, nedám ti koňak, už máš dost, dám ti radši najíst, abys měla něco hutného v žaludku, kromě alkoholu."
„Dej mi koňak, nebo budu zlá!" Bettina zvýšila svůj hlas.
„Psst, buď ticho! Vzbudí se Gitti!", okřikl jsem ji.
Bettina najednou zrudla v obličeji, popadla dlouhý kuchyňský nůž co ležel na stole a otočila se s ním proti mně: „Dej mi okamžitě napít! Potřebuju to, sakra, nechápeš to?"
„Bettino, to je nesmysl, klid, podívej, já ti chci přece pomoct."
„Já chci vědět, teď hned, jak mi chceš pomoct? Vezmeš si mě za ženu?" a rozpřáhla se s nožem v ruce.
Díky tomu, že měla celkem subtilní postavičku, tak jsem ji lehce přemohl, sebral jí nůž a okamžitě ji odvedl z bytu, hodil na ni kabát, dal jí do ruky pětistovku a dovedl ji až k jejímu baráku. Šla jako beránek, vztek z ní vyprchal a já se s ní rozloučil slovy: „Jdi si lehnout, Betty, a vyspi se z toho!" 

Od té doby jsme se sice občas potkávali ve firmě, ale ona se mi vyhýbala očima, bylo jí to trapné a nikdy jsme už, mimo pozdrav, spolu neprohodili ani slovo. Měla patrně špatné svědomí, bylo mi jí sice líto, ale bál jsem se ji oslovit, aby si nemyslela, že snad chci od ní tu pětistovku nazpět. Ale často si na ni i po letech vzpomenu, Bettina byla prostě směs čardáše i ženskosti...



02 května 2015

Z okna do okna...

Robert se ve městě Villingen, na doporučení jednoho kolegy, ubytoval v hotelu Royal. 
Coby obchodní zástupce firmy Univac, přijel do tohoto města  v Baden-Württembergu, aby zde během dvoudenní prezentace seznámil jejich uživatele, jakož i jiné zájemce, s nově vyvinutým firemním softwarem pro řízení výroby.
Když vybaloval věci z kufru, náhodně si povšiml, že v malém podkrovním okně domku naproti přes ulici, se objevila hlava půvabné dívky, která mu připomněla text písně pana Suchého: Měla vlasy samou loknu, právě přistoupila k oknu... atd.

Ta dívka od naproti ho natolik upoutala, že vstal a šel až k oknu, aby si ho všimla a když se jejich zraky střetly, pokynul jí na pozdrav rukou. Dívka však nezareagovala tak, jak by si přál, ale naopak odešla od okna a zmizela mu v temnotě. 
Druhý den ráno, když šel do koupelny, uviděl ji opět u okna a musel souhlasit s textem písně: „Vlasy samou loknu měla a na nic víc nemyslela...“  a tak na ni zamával ručníkem, a ona se, dříve než mu zmizela z očí, aspoň přátelsky usmála.

Celý den, mimo hodinové pauzy na oběd běžela jeho prezentace, která byla pro něj dost vyčerpávající, tím že musel odpovídat na spousty dotazů, jednak od lidí opravdu zvídavých, ale i od těch, co se hlavně chtěli ukázat před ostatními, jak všemu rozumí. Robert věděl, že před ním zde jeden z regionálních firemních poradců zcela vyhořel na to, že po pravdě přiznal, že něco neví. Následovala stížnost od jedné uživatelské firmy, že pan Bröcker se může, když bude chtít, něco přiučit od jejich programátorů, ale oni potřebují opravdového specialistu z centrály, který zná všechno. Robert tedy věděl, že nesmí nikdy přiznat, že něco neví, a tak si připravil výmluvu: „K těmto problémům se vrátíme ještě zítra a uděláme si několik praktických příkladů.“ Tím získá čas, aby si mohl potřebné informace nastudovat ještě večer v hotelu z chytrých manuálů, co měl sebou.


Když pak večer v šest přišel Robert na svůj pokoj, zamířil hned k oknu a ke své radosti uviděl onu krásnou dívku sedět opět u jejího okénka. Risknul to a upozornil na sebe tím, že dýchl na okenní tabuli a prstem na ni namaloval veliké srdce. Dívka se rozesmála, zakroutila hlavou a namalovala prstem otazník. On odpověděl namalováním číše vína a také otazník a ona záporně zavrtěla hlavou, pokrčila rameny a přidala krátký vzdušný polibek, načež zmizela od okna. Napadlo ho, aby ta dívka, jako v písni: „si nesušila vlasy fénem, ale jen tak nad plamenem!“

Ráno zjistil, že se zřejmě jeho obavy naplnily, neboť asi: „Dívka vlasy sežehla si, ale tím však nebyl konec krásy, naopak jí to s kratšími vlasy ještě více slušelo! Namaloval rychle na kus papíru královskou korunu a ukázal jí to. Dívka vzala nůžky a naznačila stříhání vlasů. On ji pochválil zvednutým palcem a už spěchal dolů do přízemí na snídani. 

Při prezentaci se projevilo to, že byl pátek, řady posluchačů poněkud prořídly a též dotazů bylo méně, takže po všeobecné dohodě se prezentace mohla ukončit už ve čtyři hodiny. Když přišel na svůj hotelový pokoj, myslel si, že teď asi bude muset dlouho čekat, než se objeví jeho dívka za oknem, ale byl příjemně překvapen, ona tam už zase seděla a zdálo se, že snad dokonce na něj čeká. Řekl si, že ta žena je přesně jeho typ, že se jí pokusí pozvat na procházku, potom na kafe do cukrárny a nakonec třeba na večeři. Když to nevyjde, tak odjede domů, ale musí se pokusit s ní aspoň seznámit a získat kontakt. Kdyby to ovšem náhodou vyšlo, zůstal by zde kvůli ní do soboty, nebo třeba i do neděle. Ta dívka byla prostě jeho idol a on byl v transu...

Byl mužem činu a proto neotálel a napsal velkou ceduli s nápisem: „Slečno, šla byste se mnou na procházku?“ A ona kupodivu souhlasila! Načež se ještě ukazováním domluvili, že se sejdou za 15 minut dole u jejího vchodu do domu. 
Robert tam byl o minutku dříve, nedočkavý a napnutý. Když se najednou otevřely domovní dveře a v nich se objevila jeho zbožňovaná dívka na vozíčku. Byl to pro něj nečekaný šok, ale nedal na sobě nic znát a s úsměvem se jí představil, podali si ruce a doposud němá dívka promluvila sametovým hlasem: „Já jsem Heidi, ale jestli Vám to, Roberte, vadí, že jsem na vozíku, nemusíte se mnou nikam chodit. Jsem na to zvyklá jezdit všude sama...“


„Milá, nádherná Heidi, vozík mi vůbec nevadí, vždyť já bych s vámi chtěl být stále, tak vůbec, třeba na pořád, pokud byste pochopitelně vy o mne stála" vykoktal Robert.
„Robe, jste opravdu moc milý, vy jeden fantasto, ale to přece nejde, já jsem vdaná. Můj muž je momentálně na stáži v Americe", šeptala slzící dívka. 
To byl jejich nejromantičtější večer života...