11 listopadu 2010

Fenomén naší rodiny

V naší rodině se z nějakého, nejspíše okultního, důvodu ztrácejí a po čase opět objevují různé věci. Zajímavé na tom je to, že se ztracené předměty nikdy nenajdou hledáním, ale samy nějak vyplují na povrch, když už je vůbec nikdo nehledá.

Nejčastěji se ztraceniny nacházejí při hledání jiných ztracenin v pozdější době, tedy až když už jsme si za původní ztraceninu koupili novou. Tím se stane, že mám třeba tři klíče od domovních dveří, ale žádný klíč od dveří k bytu. Představuji si, že někde sedí zlý a poťouchlý skřítek, jak ten vodník na topole podle skal, který se mi chechtá, je blažeností celý bez sebe a tleská si, že já, jako blbec, marně hledám cokoliv, ale na nesprávném místě...
.

Ale abych začal od začátku. Na začátku všeho nebylo slovo, jak říká klasik, ale malíř pokojů pan Antonín Marek. Bylo to dávno, pradávno, někdy v šedesátých letech minulého století.
Tenkrát se moje máti dohodla s panem Markem, že jí vymaluje ložnici na růžovo. Ve stanovený termín se tento pracovitý, šikovný a přesný pán dostavil se svým dvoukolákem, na němž měl kromě štaflí různé kýble, kbelíky, kyblíčky, štětky všech velikostí, hlinku, šablony a válečky. To vše dohromady tvořilo na káře jakousi bizarní, pestře pocákanou směs malířského náčiní. Byla to krása.
Snažil jsem se tu-a-tam panu Markovi nějak pomáhat, tu něco donést, tu zase něco odnést, ale hlavně pozorovat pana malíře, jak mu jde ta práce od ruky a jaký je to vlastně profesionál ve svém oboru.
Za den byl pokoj oškrabán od staré malby a krásně vymalován na sladko-růžovo plus s lesklým bezbarvým válečkovým vzorem neurčitých křivek. Jelikož naši měli v ložnici násypná kamna na uhlí, rozhodl se můj otec, že mezitím vynese trubky od kamen ven za barák a s pečlivostí sobě vlastní je očistí od sazí.

Navečer když skončilo malování a pan Marek odešel, chtěl otec opět nasadit trubky do kamen, ale běda, jedno kolínko chybělo! Kamna stála v rohu místnosti, jedno kolínko vedlo z kamen směrem nahoru do asi metrové rovné trubky a druhé kolínko to, které chybělo, mělo vést do zdi. Co teď? Bez kolínka se topit nedá!
Máti rozhodla: „Ty jsi určitě zapomněl to druhé kolínko venku!"
Otec uznav svoji vinu, šel hledati ztraceninu.

Po relativně delší době se vrátil a pravil poměrně zdrcen: „Nic tam není, jenom hromádka sazí...“
Máti okamžitě vymyslela: „Že by nám to kolínko ten Marek ukradl?“
Vložil jsem se do debaty: „Mami, proboha, ten pan Marek je tak slušnej člověk, že si vůbec neumím představit, že by kradl kolínka od kamen!“
No, nemysli si, voni totiž teď nejsou kolínka na trhu vůbec k dostání, takovýhle už nikde neseženem!“, prohlásila matka rezolutně.

Rozhodl jsem se jednat a vyběhl před dům zkontrolovat, kde otec vymetal saze. Ano, černá hromádka sazí tam trčela z trávy a hned vedle ní leželo ono pohřešované kolínko. Jak to, že si ho otec nevšiml, mi zůstalo dodnes utajeno. Máti i otec nechápavě kroutili hlavami, máti nad otcem, otec zase nad kolínkem. Každopádně však, idylka rodinného štěstí byla zachráněna.


Od té doby u nás panuje jeden zvyk: Kdykoliv někdo něco hledá, ozve se: „Nebyl tady zase Marek?“

http://youtu.be/i02OTE5c1sY

28 července 2010

Housenka u garáže

 Snad každý rodič si myslí, že má to nejnadanější dítě a já jsem si to taky myslel, když jsem posuzoval obrázky, které namalovala moje dcera Brigita už ve čtyřech letech. Viděl jsem ten markantní rozdíl od běžných kreseb stejně starých dětí, které většinou kreslí různé panáky a zvířátka jednoduchými tahy, kdežto Brigita vždy pomalovala plošně celý papír až do krajů. Když byla hotova a já se jí zeptal, co to namalovala, nevěděla hned co říct. Podívala se znovu na svůj výtvor, zamyslela se, co by to mohlo být a pak řekla rozhodně: „Housenka u garáže.“

Řekl bych, že snad ještě zajímavější byl tento obrázek. Zatímco jsem v kuchyni něco  připravoval večeři, dcerka ve svém pokojíčku namalovala, stylem Picasso, toto dílo. Jen díky tomu, že jsem tehdy naše hovory občas nenápadně natáčel na magnetofon, mohl jsem dnes na základě 36 let staré audiokazety přepsat autenticky náš tehdejší rozhovor formou jakéhosi divadelního scénáře:

Otec: „Jéé, to je krásnej koníček, Giti, to se ti povedlo.“
Gita: „Né, to není koníček, to sou berušky!“
Otec: „Jo-jo, berušky vidím, ale tady to černý, není to koníček, jak na ně kouká?“
Gita: „Ne, to je přece Regenbogen!“  (Gita někdy motala češtinu s němčinou dohromady).
Otec: „Ahá, to je duha! Nojo, promiň, to je jasná duha, ale je trochu černá, že jo?“
Gita: „Jo.“ (pokývala hlavou na souhlas).
Otec (slavnostně): „Tak Brigitko, za ten krásnej obrázek musíš něco dostat. Podívej, tady mám v šuplíku takovej domeček, ale co je v něm to opravdu nevím, musíš se podívat sama.“
Gita (rozbaluje krabičku ve formě chaloupky a z ní se vysype sedm čokoládiček):
„Jéé, čokolády!“
Otec: „No, to sou ale krásně barevný čokoládky,  a kolik jich je?“
(Trochu provokativní otázka, věděl jsem, že umí počítat jen do pěti)
Gita: „Jedna, dvě či, čtyži, pět...“
Otec (doplní): „šest, sedum – jako bylo těch trpaslíků! A dáš mi taky nějakou?“
Gita: „Dám, vem si ňákou, jakou chceš.“
Otec (bere si 4): „Tak víš co, já si vezmu tolikle, abysme měli stejně.“
Gita (plačtivě): „Néé, to je moc!“
Otec: „Jak to? Já mám 1-2-3-4 a ty máš 1-2-3. Je to stejně?“
Gita: „Ne, to není stejně!“
Otec: „Tak počkej, já si vezmu jednu od tebe a teď budem mít stejně, jo?“
Gita (mrzutě přepočítává): 1-2-3-4-5 – a já mám jenom 1-2!“
Otec (přesouvám k ní 2 čokolády): „Ale teď zase já mám míň - jen 3 a ty máš 4!“
Gita: „Tak to spočítej znova ty. Ty jsi velkej táta!“
Otec: „Dobře, rozdělíme se poctivě (shrnu všechny čokolády dohromady),
počítej se mnou: ty 1 - já 1, ty 2 - já 2, ty 3 - já 3 – ale jedna zbyla.“
Gita (vezme si tu zbylou): „Tahle je pryč, já ji sním a pak budeme mít stejně!“
Otec: „Tak to jsem moc rád, Brigitko, že‘s to tak spravedlivě rozdělila, ale víš, já tu čokoládu nemám tak rád jako ty, tak si je nech všechny a já se radši napiju s mámou až přijde domů, tady toho červenýho vína...


Právě se vrátivši máma volá ve dveřích: „Honem, kde mám foťák?  Tenhle happyend musím vyfotit – polibek a flaška!“

http://www.youtube.com/watch?v=nmRmSD3IEzs

20 července 2010

Kdo šetří na nepůjčovnu lodí

U věku patnácti let jsem obdržel od rodičů peněženku a začal dostávat tak zvané kapesné ve výši 50 korun na měsíc. Do té doby jsem si musel o každou korunu říct a máti to tehdy zjednodušila, když mi řekla: „Na známku do průkazky na tramvaj ti dám vždycky prvního v měsíci 60 korun a k tomu dostaneš navíc 50 korun pro sebe, aby sis mohl kupovat ten časopis „Sobota“, co máš tak rád, to je 12 korun za měsíc, 4x kino, to je 20 korun a zbytek, 18 korun, máš na útratu." Musel jsem si s tímto „majlantem“ hospodařit sám a tudíž když jsem si koupil lístek do kina místo za pět, třeba jen za dvě koruny do první brázdy, tak jsem chytře vyzískal peníze i na eskymo.

Na zadni straně sobotního časopisu Sobota byl vždy komiksový příběh s názvem Novákovic neděle. Pod ním byla pro mne lákavá výzva, že kdo pošle do redakce nějaký vtipný námět, který bude zveřejněn, dostane odměnu 100 korun! Napsal jsem tam tedy první nápad co mně proběhl hlavou a ten byl ku podivu zveřejněn a já dostal stovku. To byl pro mne balík peněz, a tak jsem začal ihned vymýšlet další příběhy, jenže pak už se mi nic neujalo a tak jsem na delší dobu na psaní zanevřel.

Až jednou se mi přihodilo něco, co jsem musel napsat a poslat do časopisu „Dikobraz“. Měl jsem tenkrát s dívkou Alicí rande u Palackého mostu a všiml si, že je tam hned u nábřeží zakotven parník za obrovskou cedulí: PŮJČOVNA LODÍ. 
Byl přepestře vyzdoben malými barevnými trojúhelníkovými praporky plápolajícími na šňůře, což mi připomínalo sušení pestrobarevného spodního prádla u sousedů na balkoně. Když Alice dorazila, řekl jsem jí, že mi ten parník padl do oka a kdybych byl milionářem, tak bych si ho koupil, jen místo „Vltava“ bych mu dal jméno „Alice“. Mám ale bohužel moc malé kapesné, takže si můžeme aspoň dovolit vypůjčit pramičku a projíždět se celé odpoledne po Vltavě. Alice ihned souhlasila: "A pojedeme třeba až na kraj světa, třeba až do Číny!"

„Počkej tady, Ali, já tam jdu zjistit, co to stojí“, a vydal se po vratké lávce na palubu parníku. Tam jsem nejprve musel hlasitě volat, nežli se odněkud vytrmácel mírně ospalý a silně podnapilý Pepek-námořník: „Kdo to tady huláká?“
„Pane, já bych si chtěl vypůjčit jednu pramičku, co to stojí?“, zeptal jsem se.
„Pramičku? To teda nejde!“, zavrtěl sveřepě hlavou.
„Jak to že to nejde? Vždyť jste půjčovna lodí, a tady vidím, že jich máte aspoň deset.“
„Říkám, že to nejde, protože k nim nemáme vesla!“ trval na svém Pepek.
„Proboha, proč tu nemáte vesla?“, připadal jsem si jak v hospodě „U blbejch“.
„To je jednoduchý, protože je nedovezli!“, řekl hlasem přitroublého suveréna.
A tak jsme si s Alicí místo na Vltavu zaveslovat, šli do kavárny Vltava zatančit. Ale já jsem nelenil a napsal tento zážitek pod názvem „Půjčovna která nepůjčuje“ do Dikobrazu. Dostal jsem za to dokonce 160 korun.

Asi o rok později jsem napsal opět do Dikobrazu svůj další článek, tentokrát s názvem „Jíst příborem jest zakázáno!“. Tehdy totiž vyhlásila strana a vláda, z důvodu nedostatku masa, čtvrtek za bezmasý den. Chtěla se tak pregnantně odlišit od katolických pátečních půstů. Aniž bych si uvědomil, že je čtvrtek, zaskočil jsem si v poledne na oběd k řezníkovi na Můstku, kde jsem si občas dával dobrý domácí ovar se křenem. Řezník mi ho tentokrát hodil místo na talíř jenom na papír, což mě udivilo a když jsem se rozhlédl po prodejně, viděl jsem, že všichni hosté zde bez reptání jedli ovar z papíru a notně umatlanými, mastnými prsty si ho cpali s podivnou noblesou z ruky do huby. 
Říkám řezníkovi: „Co je to tu dnes za dobu diluviální, dejte mi aspoň příbor!“
„To nesmíme, dnes je čtvrtek, bezmasý den, takže žádné talíře a žádné příbory, ale ovar do papíru se prodávat smí!“, vysvětlil mi řeznílk. Koukal jsem na něj asi dosti tupě, než jsem pochopil tu zhovadilost stranicko-vládního nařízení. Měl jsem po chuti a ovar odmítl, čímž jsem ušetřil za oběd. Ještě tentýž den jsem to napsal dost ostře do Dikobrazu.
O týden později jsem od nich dostal vysvětlující dopis, že můj článek kritizuje vládní nařízení a proto nemůže být zveřejněn...

13 července 2010

Dopis z USA

To jsem našel jednou, nic zlého netuše, v našem kastlíku fialový dopis. Moje adresa i jméno souhlasilo, podivné mi bylo to, že v USA jsem neměl ani strýčka milionáře, ba ani žádné známé, kdo by mi psal. Navíc písmo bylo, sice úhledné, ale jakoby dětské a fialový dopis jsem ještě nikdy v životě nedostal. Z těchto důvodů adekvátně vzrostla i moje zvědavost a já ten dopis ihned otevřel. Byl v něm poměrně malý A5 lísteček s tímto obsahem:
Mon ami, (= Můj příteli), oslovení francouzsky – pokračování česky: Nikdy se nedovíš kdo jsem a přesto budeš ode mne dostávat energii pomocí "Reiki", která ti pomůže překonávat všechny nástrahy života, protože tě miluji.  Tvá věrná princezna Pocahontas.

Usoudil jsem, že tady mám co dělat buďto s nějakým vtipem, kterému nerozumím, nebo s člověkem právě po amputaci mozku. Nebyla tam žádná zpáteční adresa, takže jsem nemohl reagovat jinak než hodit dopis do šuplete, kam házím všechno s čím si nevím rady. Jenže pak začaly podobné dopisy chodit v průměru jednou za měsíc, což mě přimělo k tomu, že jsem je začal sbírat a chronologicky ukládat do zvláštního žlutého šanonu se štítkem Pocahontas.

 Obsah každého dopisu byl romantický a mnohdy i dost naivní, ale písmo, sloh i dikce prozrazovaly, že se určitě nejedná o vtip, a že pisatelkou je patrně mladá, poněkud citově vyšinutá, dívka. Musel jsem se někdy opravdu zasmát, když třeba popisovala most v San Franciscu. Je to „Zlatá brána“, která je celá červená. Jindy si zase trochu zabásnila: Mon ami, tys jen a jen můj Bel Ami, kéž bys viděl v oku mém, lásku mou jak ryzí diadém...

Příště zavrhla Bel Amiho a měl jsem být Tristan a ona mojí Isoldou. Nakonec to ale změnila a stal jsem se Don Quijotem a ona mojí Dulcineou. To už mě začalo mrzet, že nemohu nijak zareagovat, že nemohu jí navrhnout, abychom byli raději třeba Laurel a Hardy, bylo by víc legrace a neskončili bychom tragicky. Ale nezbývalo než to nechat plavat po proudu...

Teprve asi o rok později jsem najednou dostal normální bílý dopis psaný strojem a pisatelka se mi v něm omlouvala, že přistihla svoji čtrnáctiletou dceru Dianu, jak si píše do svého deníčku o tom, že mi poslala už deset dopisů, jejichž kopie měla pečlivě uschovány. Trochu ji zmáčkla a dcerka kápla božskou, že si chtěla s nějakým kamarádem dopisovat v češtině a moji adresu prý získala od jednoho českého spolužáka Johna Wejvody výměnou za adresu své české kamarádky Marcely v Coloradu.

Dopis končil legrační poznámkou: Milý Miroslave, oslovuji tě zdvořile, ale tykám ti, jelikož tuším, že jsi v pubertálním věku jako moje dcera. Přesto tě prosím, abys mé dceři napsal pár řádků, pokud možno hrozné písmo a hrubky (připojuji adresu), aby konečně přestala blbnout a věřit na ty své chiméry v podobě různých Julií a Roxan. Možná, že nějaká tvá odstrašující fotka by ji třeba vyléčila.
Děkuji. Eva Livingstone.

Jméno Wejvoda mě trklo, že se asi jedná o syna mého dávného kamaráda Vejvody, který utekl do Ameriky, zatímco já do Německa. Jen jednou jsme si před léty dvaceti pěti napsali a od té doby to usnulo. Teď jsem ale měl dilema, komu bych měl odpovědět, jestli matce nebo dceři, nebo oběma? Rozhodl jsem se poslat jim jeden společný dopis a snažil jsem se vysvětlit, že jednak nejsem puberťák, naopak mám dceru zhruba stejně starou jako je Diana, a dvanak, že mně ty dopisy byly milé a nijak mne neobtěžovaly, jediné co mi vadilo, že jsem nemohl odpovědět. Ovšem tu odstrašující fotku (to jest moji normální, civilní), jsem tam dal... 

 O půl roku později, bylo to v neděli odpoledne, z ničeho nic, stála před našimi dveřmi jakási paní s dívkou: „Prosím, nezlobte se, nelekejte se nás, já jsem Eva Livingstone a tohle je má dcera Diana, my jsme na návštěvě u známých ve Frankfurtu, a naše zvědavost nám nedala, abychom vás aspoň nepozdravily. Jestli jsme ovšem přišly nějak v nevhod...“
„Naopak vhod!, Pře-vhod! Vele-vhod“, skočil jsem jí do řeči, „pojďte dál, právě jsem uvařil kávu a dcera donesla dortíky a zmrzlinu, čekáme sousedskou návštěvu, jsou to tak jako my čeští emigranti. Už tady měli být a vy jste přišly jako na zavolanou! Takže to tu bude veselo: česko-americká kolonie v Německu...!“

02 června 2010

A stane ve dveřích...

Žil jsem v té době již 15 let v Německu, jako český uprchlík před komunizmem a od rozvodu šest let sám s dvanáctiletou dcerou Brigitou. Za teplých večerů jsem sedával rád na balkoně, pozoroval hvězdy a ptal se sám sebe, co bude dál?
Jsem notorickým optimistou a romantikem a tak jsem věřil, že jednou přijde "ta pravá".
Nechtělo se mi více hledat ženu pomocí inzerátů a seznamek, doufal jsem prostě ve šťastnou náhodu.
Představoval jsem si naše setkání asi tak, jak to stojí v textu Geshwinovy písně "The man I love" (Kde najdu ideál?) 
ve verši: A stane ve dveřích, a s úsměvem v těch milých očích svých, řekne: "Zde jsem!" Rozum mi sice říkal, že je to nesmysl, že to je jen taková moje chiméra, ale přesto jsem si o tom rád snil, člověk asi musí na něco věřit a o něčem snít.

Jednou za čas jsme se scházeli se známými z řad emigrantů, vždy u jednoho z nás v bytě, abychom si trošku popovídali v češtině. Když přišla řada na mne, připravil jsem doma studený imbis, něco k pití, kávu a pečivo. Na těchto tak zvaných "slezinách" bylo nejzajímavější to, že se nikdy nevědělo přesně, kdo a kolik lidí se sejde. Někdo se nedostaví, jiný zase naopak přivede nové známé, takže společnost byla proměnlivá jako dubnové počasí.
Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a já jsem šel otevřít. Ve dveřním rámu stála půvabná žena a první, co mne napadlo byl onen verš z Gershwina: A stane ve dveřích a s úsměvem, v těch milých očích svých řekne - teď musí nutně říct „Zde jsem!“ Žena ale řekla něco jiného, což mne vrátilo z oblaků snění zpět na zem: „Já jsem Jitka Parkerová, dobrý večer. Jsem švagrová vašeho kolegy Miloše.“
Od té chvíle jsem se zajímal jen o Jitku, která měla kromě všech možných ženských půvabů, též krásné ruce a to mě inspirovalo. Dohodli jsme se na vykání, já jí budu říkat Jituš, ona mně Miri. Sršel jsem vtipem a točil se stále jen okolo ní, ostatní společnost mne přestala zajímat. Nakonec při loučení jsem ji pozval na příští sobotu na večeři do čínské restaurace, a ona souhlasila, ovšem pod podmínkou, že nebude muset jíst hůlkami.

U večeře v krásné zahradní restauraci "Jasmín" jsme si toho měli tolik co říci, že bylo nezbytné dále pokračovat v malé diskrétní cukrárně u kávy, a ještě později na lavičce v parku vedle opery. Byl vlahý romantický večer jako v klišé filmových příběhů, jen to zakončení neodpovídalo správnému happyendu. Cestou domů jsem se jí opatrně zeptal:
„Jituš, já mám ještě jednu takovou úplně teoretickou otázku, myslím teoreticky jako to, že to není to -éé-...“
„Ano, já rozumím, co je to teoreticky“, usmála se Jitka a já pokračoval: „Vyjděme tedy z následující ryze fiktivní eventuality, kdybych já, teoreticky vzato, neměl žádnou přítelkyni a vy byste taky neměla nikoho, chodila byste v takovém případě, opět teoreticky, třeba se mnou?“
„Teoreticky vzato třeba ano, ale prakticky ne. Já mám jednoho už dávného přítele, bydlícího čtyři sta kilometrů odtud, kvůli kterému jsem právě emigrovala. Zde jsem, jak víte u sestry, ale jenom dočasně.“
Pokrčil jsem jen rameny a řekl suše: „Škoda.“
Usmála se a pokývla hlavou: „Naštěstí jen teoretická.“
V duchu jsem si však stále opakoval: „Není tohle k vzteku, konečně objevím svou ženu-ideál, svobodnou, bezdětnou, mladou, krásnou i charakterní, a k tomu navíc figurálně atraktivní, ale je zadaná! Pro toho šmidru je jí určitě vyložená škoda!“
V září jsme se ještě jednou sešli na obědě u Itala a pak milá Jitka odjela do Mnichova.

Když se blížily Vánoce trnul jsem hrůzou, co budu dělat sám doma, jako kůl v plotě pod stromečkem? Protože dcera bude o svátcích na návštěvě u své matky, měl bych někoho pozvat, ale nevím koho? Jitka bude určitě u svého milého v Mnichově a s Laurou jsme na kordy. Moje dilema vyřešila sama Laura, když mi zavolala, že ji to mrzí, že jsme se vlastně její vinou pohádali a jestli může ke mně přijet na svátky? Neodmítl jsem ji, i když jsem věděl, že je to na pováženou, neboť doposud jsme se, dík jejím rozmarům, vždycky už za dva dny pohádali. Doufal jsem ale, že se to aspoň o Vánocích nebude opakovat.
Den před Štědrým večerem, právě když dorazila Laura, mne zavolal Jitčin švagr Miloš, aby mi popřál k svátkům a jen tak mimochodem mi naznačil, že se Jitka již před měsícem rozešla se svým milým. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn.
„To je bomba!“, zajásal jsem v duchu, „ale co dělat teď, když je tu Laura?“
Miloš mě při té příležitosti pozval k nim na oběd na Hod boží vánoční, abych prý nebyl tak sám, ale zdůraznil, že o tom Jitka neví, to je čistě nápad jeho ženy. Musel jsem, ač nerad, s těžkým srdcem odmítnout.
Tentokrát, mnou toužebně očekávaná hádka s Laurou, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že jsme se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno jsem ji ještě odvezl svým autem na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli jsme si: „Čau - pohádky je konec“.
*

Bylo právě půl osmé. Stál jsem tu před operou a začal mluvit sám se sebou: „Ty ňoumo, teď musíš jednat, a to okamžitě! Neztrácej ani vteřinku, kousek odtud bydlí Jitka, zavolej jí a řekni, že ji miluješ, a že budeš v pěti minutách u ní. Hm, ale co když není doma? Proč by seděla sama v garsonce, bude buď u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakého chlapa a ty se natřeš!“ Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou cestou k telefonní budce.
„Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale dostavily těžké pochybnosti, že dělám účet bez vrchního: „Pozor, co když o tebe nestojí? Prosit neumíš a přemlouvat ani nechceš!“
Začal jsem vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli té Lauře nezavolal Jitce už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Co chceš dělat teď? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, aby mi vrazil pár facek!“

Potom jsem ale odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Jitčino číslo, které mi dal Miloš.
„Tůůt---tůůt---tůůt“, telefon vyzváněl pro mne nekonečně dlouho. Vtom to cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“
„Jituš, to jsem já, Miri“, řekl jsem zalknutě.
„Kde jste, proboha co se stalo?“, ptala se vylekaně překvapená Jitka.
„Nic zlého, v pěti minutách mohu být u vás, jsem tady ve Frankfurtu u opery. Musím s vámi strašně moc nutně mluvit!“
„Já tu ale nejsem sama, je u mně...“
„Kdo?“, zařval jsem zoufale.
„Honzíček, víte, on si včera přál jet se mnou do Frankfurtu a teď jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpět k sestře.“
„Zlatej Honzík“, pomyslel jsem si, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas jsem ale řekl: „To nevadí, přijedu k vám, odvezeme Honzíka domů a potom půjdeme spolu do naší diskrétní cukrárny na kafe a budeme si povídat o všem možném, je toho moc co vám chci říct."
„Tak dobře, ale co se to proboha děje, že jste o svátcích tak časně ráno na nohou a navíc ve Frankfurtu? Pro všechno na světě, co děláte v tom mrazu zrovna u opery?“, nechápala.
„Jituš, vše vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, napětím se mi zadrhl hlas.
„A víte, že nemám, proč se ptáte?“, trápila mě zcela zbytečnou otázkou.
„To je přec jasné! Protože vás potřebuju jako vzduch a vodu a byl jsem zatracenej blbec, že jsem si to uvědomil teprv až dnes“, vyhrkl jsem překotně a potom jsem tišeji dodal: „nehledě na to, že jsem si, už jednou pro vždy zvykl na vaši tvář - My Fair Lady!“
„Dnes je moje nejkrásnější ráno, profesore Higginsi“, zajíkla se Jitka,“ nikdy nezapomenu datum 27.12."
Ani jeden z nás tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později vyryto do našich snubních prstenů...


http://www.youtube.com/watch?v=p6CbrTPsuE0

A jak to pokračovalo? Viz "Byrokraté všech zemí..."

19 května 2010

MUDr. Hraběnka

Brzy po druhém rozvodu, který probíhal s mojí manželkou Hanou v Německu, jsem zjistil, že budu patrně muset také změnit své zaměstnání. Pracoval jsem totiž u computerové firmy Sperry Unisys v Essenu jako servisní programátor a poradce u zákazníků. Protože jsme se se ženou dohodli, že si ponechám šestiletou dceru, zatímco manželka se odstěhuje za hlasem svého srdce, potřeboval jsem nutně mít pravidelnou pracovní dobu, abych tak nemusel pendlovat mezi zákazníky v celém stokilometrovém okolí. Jelikož jako emigrant jsem neměl k dispozici pomoc s dítětem od rodičů či příbuzných, nevěděl jsem zprvu, jak tento problém vyřeším...?
Od zaměstnavatele jsem ale naštěstí dostal nabídku, že mohu převzít vývojové úkoly ve frankfurtské centrále, kde budu mít klidnou práci beze všeho cestování a dokonce i lepší plat. To bylo pro mne absolutní terno!
Po přestěhování do malebného městečka Eppsteinu u Frankfurtu, jsem musel nejprve zvládnout zařizování bytu, převod dcerky Brigity do nové školy a mimo jiné také objevit nové doktory, minimálně dva, tedy praktického a zubního. Zvolil jsem si cestu nejmenšího odporu a z telefonního seznamu jsem namátkou vybral jednu zubařku, kvůli jejímu křestnímu jménu Athéna a také proto, že ženy jsou zpravidla jemnější než chlapi. Omyl, tato byla ras.

Při vyhledávání doktorky praktické jsem se nechal ovlivnit titulem Gfn., což znamená Gräfin, to jest hraběnka. Když jsem pak poprvé vykonal oťukávací návštěvu u hraběnky Ingrid, zjistil jsem, že má svoji ordinaci umístěnou přímo v přepychovém "Senioren-Hausu", tedy v domově důchodců, kteří na to mají. Svým stářím jsem se podstatně lišil od jejích běžných pacientů a tak jsem jí vysvětlil, že jsme se s dcerou právě přestěhovali do tohoto kraje a ještě zde nikoho neznáme.
Byl jsem překvapen její první otázkou. Čekal jsem totiž, že se mě zeptá co mi chybí, a ona místo toho chtěla vědět jak jsem přišel právě na ni, jestli snad mi byla nějak doporučena. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu tak, jak to skutečně bylo, totiž, že jsem jel prstem v telefonním seznamu po jménech jednotlivých doktorů a zarazil mne titul Gräfin. Coby emigrant z komunizmu jsem dosud nikdy neviděl živou hraběnku, pouze na obrazech ve starých hradech a zámcích nebo vycpanou v panoptiku. Paní hraběnka se docela nefeudálně rozřehtala a hned jsem to měl u ní dobré. Ještě jsem se jí zeptal jak ji smím oslovovat, jestli Vaše Veličenstvo, Blahorodí nebo Jasnosti a ona mě poučila, že postačí když jí budu říkat normálně jako všichni „Frau Doktor“.

Paní hraběnka se ke mně chovala mateřsky, přestože, jak jsem později zjistil, byla o dva roky mladší než já. Radila mi, co mám a nemám jíst, abych si udržel váhu, posílala mě každé tři roky dle oprávněných nároků do lázní, řešila se mnou dokonce i osobní problémy o což jsem moc nestál a jednou mi dokonce dost nešetrně řekla: „Herr Toms, s tou přítelkyní ve Švýcarsku se rozejděte, to je nesmyslné chození na dálku, protelefonujete a projezdíte spoustu peněz, copak zde v Německu byste nenašel dost žen, které by s Vám líbily?“
V tom momentě mě napadla zcela šílená myšlenka: „Frau Doktor, absolutně teoretická, vyloučená a nesmyslná otázka: Kdybych se příkladně oženil s hraběnkou, byl bych také hrabě?“
Hraběnka se rozesmála: „Herr Toms, hraběcí titul se nemůže vyženit ani vyvdat!“ A tak jsem zůstal dodnes jen proletářem, penzistou a společenskou nulou. Na hraběnky a hrabata se jednou za uherský rok chodím dívat do operety.

http://youtu.be/VvNm2jOd80c

23 dubna 2010

Filatelistovo zalévaní kytek

Bylo to jednou v půli července, když mě moje drahá sestřenka Miládka poprosila, jestli bych v době jejich dovolené zašel aspoň jednou týdně do jejich útulného bytu na Vinohradech zalévat její kytičky. Přijal jsem tuto službu a jejich klíče od bytu s radostí, protože jsem bydlel u rodičů a ti neměli vůbec pochopení pro moji zálibu prohlížet si po večerech s různými kamarádkami dědova filatelistická alba.

Hned jakmile Milada s rodinkou odjela, pozval jsem do jejich bytu svoji favoritní kamarádku Adrianu. Byla to nápadně krásná, snědá brunetka, která měla italský temperament. Moc jsem se na ten večer těšil, ale netušil jsem, že pečlivá sestřenka Milada dala jejich druhé klíče sousedce Koníčkové, aby i ona mohla kontrolovat, zda jsou kytičky dostatečně zalité.
A tak se stalo, dle obecného zákona schválnosti to, co se stát muselo. Právě jsme byli s Adrianou uprostřed napínavého prohlížení vroubkování a vodotisků známek, když cvakly vstupní dveře do bytu a já spatřil skrze matové sklo pokojových dveří, že se v předsíňce rozsvítilo.
Hlavou mi blesklo, že sousedka to má k těmto dveřím, sotva dva metry, kdežto já aspoň čtyři! Vrhl jsem se, tak jak jsem byl, střemhlav ke klice a dopadl na ni současně s paní Koníčkovou s druhé strany.



Sousedka za matným sklem vyjekla: „Kdo je to tam?“ Napadlo mně, že mne vůbec nezná a tudíž by mě mohla zcela právem považovat za zloděje, proto jsem se musel, jako topící stébla, chytit jména mé sestry Blanky, kterou ona znala: „Já jsem tady totiž -éé- s Blankou!“
To počestnou paní Koníčkovou natolik překvapilo, že se ani nezeptala proč jsme tam po tmě a řekla jen:
„Já jsem chtěla Miladě zalejt kytičky...“
„To je v pořádku, to jsme už udělali my a právě tu držíme černou hodinku“, vyhrkl jsem jedním dechem. Koníčková odtušila stroze: „Tak dobrou noc“ a odešla.

Když se Milada vrátila z dovolené, referovala jí sousedka jak vychytala Blanku s amantem v jejich bytě: „Ale, paní Milado, není ta vaše sestřenice Blanuška teprve asi patnáctiletá?“
A byl malér na střeše, sestra povolána k raportu a já, chudák, se musel pak rodičům vyznat ze své filatelistické vášně...

http://www.youtube.com/watch?v=Ok0sS5jWCYE&feature=related

20 dubna 2010

Luxemburg a třešně

S Češkou Laurou, žijící ve Švýcarsku, jsme často podnikali výlety po Evropě. Tentokrát přijela ona za mnou do Německa v pátek večer vlakem, ale pouze na víkend, takže rozhodování, kam by se mohlo v sobotu vyjet, nebylo z důvodu krátkosti času jen tak jednoduché. Laura při snídani, se zadívala do prázdna, tedy nikoliv na moji hlavu a řekla: „Co kdybychom si zaskočili do Luxemburgu, tam jsem ještě nikdy nebyla?“
„Tedy na zaskočení je to dost daleko, Lauro, vzdušnou čarou bratru 300 km“, oponoval jsem, „nejsem šílenec, který jede na plný pecky 300 kilo tam, dá si jedno kafe a jede zase 300 kilometrů domů. Ne, já chci jet pianko, pozorovat krajinu, pokochat se městem, vybrat si pěkný hotýlek a teprve druhý den lážo-plážo nazpět domů, to je u mne výlet!“
„Hotel s přenocováním, ale bude stát štangli zlata“, namítla.
„Nestarej se, to je na mně“, zakončil jsem debatu a jelo se...
Bylo krásné pozdně jarní počasí, kdy sluníčko svítí, ale není ještě vedro a člověku se líbí všechno kolem a zvláště projíždí-li údolím meandrovitě se vinoucí řeky Moselu. V tomto vinařském kraji je snad příroda ještě krásnější než ve vinařských krajích Francie. Po pravé straně naší silnice, která se hadovitě vlnila v souladu s řekou, stály tu a tam kypré hokyně v dirndlech a prodávaly různou zeleninu. Najednou Laura nadskočila na sedadle a vykřikla: „Zastav, honem zastav!“ Lekl jsem se a dupl na brzdu s dotazem, co se děje. „Tady ta ženská má nádherné třešně chrupky, ty bych si koupila!“
Vystoupila a přinesla papírový pytel plný skutečně krásných rudých třešní, jaké mají dnes ve znaku komunisté: „Nevím, jestli budou tak dobré jak vypadají“, zapochyboval jsem a ochutnal jednu – a byla skutečně výborná. Pokračovali jsme v cestě, pochutnávajíce si na šťavnatých chrupkách a medili si, že ten náš výlet skutečně nemá chybu. Nevím, jak se to Lauře povedlo, ale najednou jí z pusy vystříkla šťáva z třešně na její bleděmodré šatičky, dle gravitace logicky dopadla na místo nejvíce vyklenuté, to jest na hrudní koš. Byla to pro ni morda, neměla sebou pochopitelně vůbec nic na převlečení a krvavě rudý flek na bleděmodrých šatech byl nepřehlédnutelný. „Musíme se vrátit“, zasténala Laura.
„To je blbost, už jsme od domova aspoň 100 km!“, protestoval jsem a zastavil.
„Ale, takhle přece nemůžu jet do hlavního města Lucemburska!“
„Počkat, mám nápad! V kufru v cestovním neceséru máme přece mýdlo, když si tady seběhneš k řece, můžeš si v ní ten flek vyprat“, navrhl jsem suverénně.
„Ale v čem do tý řeky půjdu, plavky sebou nemám.“
„Máš přeci na sobě spodní prádýlko, nikdo tady široko-daleko není, tak o co ti jde?“
Laura mě poslechla, vzala mýdlo a seběhla k řece. Já jsem si sedl nahoře na pangejt a sledoval jak se svlékla do prádla a jako zvláštní nymfa vstoupila na kraj do vody, namočila šaty a začala je mydlit. Pak přestala máchat a hleděla do vody na dno jako by tam hledala zlaté nuggety. Volám na co čeká a ona na to, že se jí voda zakalila.
„To je dobrý téma, napíšu román ‘Jak se kalila voda‘, po vzoru sověta Ostrovského.“
„Máš na mysli: Jak se kalila ocel, nebo...?“. Náš dialog ale zůstal nedokončen.
Z ohybu řeky jako narežírovaně vyplulo několik vodáků na kánoích i na kajacích a všichni se zalíbením sledovali krásnou pradlenku v bílém prádélku. Ti drzejší něco pokřikovali, Laura dělala jakoby nic, ale zčervenala jako Karkulka. Jeden kajakář přivesloval až kam mu z vody vyčnívající balvany u břehu dovolily a něco jí řekl. Laura se otočila na mne a volala německy: „Ten pán mě obtěžuje!“ Vstal jsem a popadl poměrně velký kámen a sešel k řece. Mladík v plátěném kajaku, ve strachu, že mu ho poškodím šutrem, kopl do vrtule a rychle se vzdaloval až se voda vařila. „Představ si, že se mě ptal, jestli si budu taky prát spodní prádlo, že by si počkal!“, řekla sveřepě Laura.
Po tomto extempore jsme pokračovali v cestě na západ a já jsem jí poradil, jak rychle usušit šaty. Mezi dvě okénka nad zadními sedadly jsem napnul a přiskřípl elektrickou šňůru od mého holení, přes ni přehodil její vlhké šaty a otevřel střešní ventilaci. Laura si dala kolem ramen moji kostkovanou osušku, ála skotský pléd, takže když seděla, viděli kolemjedoucí pouze nóbl dámu a jenom já viděl její exkluzivní nádherně dlouhé nohy.
Lucembursko je malá zemička. Nejdelší štreka od jihu na sever měří 60 km. Se svými cca. 400 tisíci obyvateli a plochou 30x menší než naše republika se kupodivu ani po padesáti letech dosud nerozpustila v Evropě! Tím se asi stalo, že dříve než jsem objevil nějaké vhodné zaparkování, kde by se Laura v negližé mohla obléci do svých šatů, už jsme stáli před hlavním nádražím v Luxemburgu.
„Šílíš?“, zeptala se mě, „tady to nejde, v autě ty šaty nenavlíknu a když vylezu ven, tak mě buďto zavřou nebo mi dají mastnou pokutu, v nejlepším případě mě budou mít za šlapku!“
„Omyl, právě v tom chaosu si tě nikdo nevšimne a navíc, z jedné strany tě bude krýt ta dodávka vedle, z druhé naše auto a ze třetí strany já“, a nadmul jsem se jako páv. Laura mě kupodivu poslechla a bleskově se oblékla na ulici v centru města do svých opět neposkvrněných šatů.

Odpoledne, večer i druhý den dopoledne jsme si prohlédli město, které nás fascinovalo svým vzhledem připomínajícím s trochou fantazie Prahu, jenom ten krásný kamenný most se neklene přes Vltavu, ale přes rokli na jejímž dně je dokonce Pražská ulice, v pozadí neční Hradčany ale budova Státní spořitelny a náměstí Jana Palacha vzniklo zde o celou řadu let dříve než u nás v Praze. Holt u komoušů se všechno pozdí za vývojem, vždyť i tu svou Velkou Říjnovku stihli až v listopadu.
Cestou domů jsme se shodli, že to byl navzdory třešním vydařený výlet a majíce oba hudební sluch a ona navíc i dobrý hlas, zpívali jsme si v autě naše oblíbené duety jako ku příkladu „Ukrejvám rozpaky, ty taky, já taky“...

http://www.youtube.com/watch?v=GeqtRSfBzxA

15 března 2010

Ztracené údolí Želivky

Psal se rok 1962. Údolí řeky Želivky bylo čarokrásné a nám se to přímo nabízelo strávit tam dovolenou, jen tak v přírodě pod stanem. Dnes už je to, kvůli přehradě, dávno, dávno všechno pod vodou včetně vesniček a kostelíčků, ale já jsem moc rád, že si to pamatuji ještě tak, jak to vypadalo božsky romanticky.
V té době jsem chodil s dívkou Evou. Jednou jsem ji seznámil s mým kamarádem Jardou a jeho ženou Bobinou. Při debatě u kafe vzpomněl Jarda na své trampování s bráchou v údolí Želivky a barvitě líčil jak je to tam nádherné. Eva se okamžitě vložila do diskuze a navrhla mi, že když je tam tak krásně, tak bychom si tam mohli udělat dovolenou pod stanem. Byl jsem s tím srozuměn, viděl jsem však problém, že nemáme stan.
„To nevadí“, řekla Eva, „já vím kde je půjčujou i se spacíma pytlema!“
„A já mám ještě ten bráchův stan i se spacákama uloženej ve sklepě“, dodal Jarda.
„Tak to bysme tam mohli jet všichni čtyři společně“, řekla Bobina, „vy si to půjčíte, my už to máme, takže to může bejt romantická dovolená skoro zcela zadarmo! Vohýnek a vopíkání buřtů! Tomu já říkám romantika!“

A tak vznikla dohoda, že pojedeme na dovolenou v této sestavě. V další rozpravě vyšlo najevo, že Jardův stan je jehlan bez podlážky a spacáky jsou typu „kukla“. Eva se ukázala jako zkušená trampka a radila jim, aby si radši stan i spacáky také vypůjčili, že ty půjčené jsou o moc lepší a nepromokavé. Bobina to zamítla s tím, že věci z půjčovny mohou být špinavé a bůhví kdo v tom spal, a že si radši za ty peníze, koupí nové plavky. Problém dopravy na místo se dohodl tak, že oni pojedou na motorce, Jarda má Jawu, a my odjedeme vlakem do Žďáru nad Sázavou. Tam nás Jarda, přesně v tolik a tolik vyzvedne a kyvadlovým systémem, odvozí na místo. Prý to odtud není víc jak deset kilometrů.


Když jsme v plné polní, v den „d“, s Evou vystoupili z vlaku, nebylo ve Žďáru ani živáčka. Usedli jsme na nádražní lavici a začali dumat, co teď? Teprve za půl hodiny přifrčel Jarda na motorce, jen tak na lehko a bez Bobiny. Vysvětlil, že tam, kam měl namířeno je pionýrský tábor, takže Bobina našla o kus dál jiné místo z doslechu dětského vřískání. Nejprve tam teď odveze Evu, lady first, a potom se vrátí pro mne.
Když jsem byl konečně dovezen na místo určení, naskytl se mi nezapomenutelný obrázek dvou tak rozdílných žen. Jedna jménem Eva a druhá nahá jako Eva.


Blondýna Bobina, ležela ležérně na modré dece, kouřila cigaretu z velmi dlouhé špičky a opalovala se. Nahoře neměla nic a spodní díl plavek měla asi ušitý z Jardovy kravaty. Koukám kde je moje brunetka Eva a vidím, že se hrabe od řeky s velkým balvanem v náručí.
Když došla až ke mně, pustila šutr na zem a zasalutovala: „Pane štábní kapitáne, poslušně hlásím, že jsem v době vaší nepřítomnosti provedla rekognoskaci terénu s tímto výsledkem: Na břehu říčky Želivky je pramen pitné vody, zde, prosím, můžete ochutnat“, a podala mi bandasku plnou vody, „dále za tímto cípem lesa se nachází bramborové pole se statkem v pozadí, kde pečou ve středu domácí chléb i na prodej, a z lesa jsem přitáhla tamo se nacházející suchou větev na táborák.“
„Výborně, vojíne Evo, ten šutr použijeme na stavbu ohniště, ale najdeme k němu ještě další balvany, ovšem toto provede výhradně jen mužská část jednotky, abyste si nepoškodila vaše krásně nalakované nehýtky!“
„A kdy bude večeře?“, ozvala se téměř nahá Bobina, „já už mám děsnej hlad!“
„Nejdříve postavíme ohniště a rozděláme oheň, pak uvařím guláš“, řekla Eva.
Načež jsme s Jardou přinesli ještě pár kamenů, zatímco Eva ochotně štípala dříví mojí zálesáckou sekyrkou. Podíval jsem se zle na Bobinu, jestli jí nenapadne aspoň něčím přispět ke společnému dílu. „Ty‘s, eště neviděl nahou ženu, že tak čumíš?“, řekla mi, když si všimla mého pohledu. Zakroutil jsem jen hlavou. „Vy chlapi jste všichni stejný, to u nás v práci jeden soudruh se schválně přeříkává a místo paní Kozáková mi říká soudružko kozatá!“ Copak zato můžu, že jsem tak vyvinutá?“
„Já jdu teď postavit stan“, řekl jsem Evě, „a ty se pusť do toho guláše ať tady neumřeme hlady.“ Jarda se taky odebral stavět stan a půjčil si ode mne sekyrku.
„Né, abys ji ztupil, neměl bych se čím holit!“, upozornil jsem ho.


Stan jsem měl v několika minutách postaven a ještě jsem pomohl Jardovi, když jsem viděl, že mu to jeho dílo už dvakrát spadlo na hlavu. Pak se ozvalo cinkání na ešus, že už je buřt-guláš hotov. Nám všem to chutnalo, jen Bobina prohlásila, že si radši opeče buřta přímo na ohýnku: „Kozák, to je na tobě, uřízni mi někde klacík na opékání buřtů!“ K tomu dlužno dodat, že jí několikrát buřt spadl do ohně, tím, že se tenký klacík přepálil.
Po večeři jsme všichni dostali žízeň a tak jsme vypili všechnu vodu co Eva prve nanosila. Při té příležitosti jsme se dohodli, že v sudé dny se budou oni starat o donos pitné vody z pramene a v liché dny my. Pramen měl tu nevýhodu, že byl na druhé straně říčky, tu bylo nutno přebrodit a neukopnout si palec o balvany na dně. Když jsme pak šli spát, litovala Eva, že tu nemáme kytaru. Byl krásný teplý večer a romantika byla, až na tu kytaru, skoro dokonalá...

Nové ráno začalo kvílením Bobiny, sedící před stanem s hlavou v dlaních: „To je peklo, já mám takový bolesti v hlavě, v tý blbý kukle se nedá spát, je v ní šílený vedro a bez kukly je šílená zima! Ta zem je taky hrbolatá, a to tlačí, jsem určitě samá modřina! To se tady nedá vydržet, Jardo pojedeme domů, nebo se tu zblázním! A jak se spalo vám?“, zakňourala.
„Nám se spalo báječně, viď Mirku“, odpověděla jí s úsměvem Eva.
„To víš, Bobino“, ozval jsem se, „my jsme ještě v období zamilovanosti, kdy tvrdá mez netlačí, kdežto vy jste ženáči, to je rozdíl! Ale musím přiznat, že jsme si dali tu jednu deku pod sebe a tou druhou se přikryli a spinkali jako ve vatě!“
Po dlouhém handrkování, zdali odjet nebo zůstat, zeptala se mě Bobina: „Hele, Míro, co bys řek‘ tomu, že bysme na tu dnešní noc si přehodili stany, abych věděla, jestli by se mi v tom vašem stanu spalo líp. Chtěl jsem zachránit klid a tak jsem souhlasil.


Příštího dne jsme se s oběma Kozáky vlastně neviděli, byli jsme v lese sbírat houby a protože jsem měl sebou udici, uřízl jsem si prut a zkusil to nadhodit na kus těsta. A medle, nějaký kapřík-sebevrah se chytil sám, zatímco my s Evou jsme se místo hlídání udice se splávkem, věnovali na mechu výhradně sami sobě.  
K večeři tedy byla ryba na houbách a rajčatech s brambory. Když zase po večeři všichni dostali žízeň, zjistilo se, že Jarda zapomněl nanosit vodu. Bobina zuřila, že má žízeň a Jarda ji nabízel vodu ze sklenice okurek, protože teď po tmě se tam už nedá jít. Když to Bobinino žíznivé kvílení nebralo konce, vzal jsem bandasku, Eva baterku a šli jsme pro vodu my. Cestou jsem musel uklidňovat Evu, které docházela trpělivost, že jim tu děláme poskoky a tak jsem jí slíbil, že jestli to zítra neskončí, tak je pošlu někam do háje oba.
Ráno Byla Bobina jak vyměněná, zpívala si na celý kraj, že to snad museli slyšet i ti pionýři v táboře. Říkala, že to je opravdu nebe a dudy a že ten Jardův blbej stan i ty kukly hned jak se vrátěj domů, osobně vyhodí na smetiště!

Třetí noc byla zase strašná, Bobina zcela smyslů zbavená, brečela jak plačka na funuse, že se to nedá vydržet a přišla s nápadem, abychom si střídali stany ob den, jen tak se to tady dá přežít. Co je moc – to je příliš! Eva se na mně zpytavě podívala a já spustil: „Takže Bobino, žádná výměna stanů nebude a když se ti to nelíbí, tak si trhni nohou! Howgh, domluvil jsem!“ Načež jsme se s Evou sebrali a odešli na celý den courat po krajině a pak se stavili na statku pro tříkilový pecen voňavého chleba.


Když jsme se vrátili odpoledne, byli Kozákovi pryč a my jsme si konečně oddychli. Zůstal nám, dle Evy, jediný problém, jak se odtud dostaneme až se budeme chtít vrátit do civilizace.
„Na to máme ještě deset dní času, Evi, až půjdeme příště k tomu sedlákovi nakoupit chleba, máslo a vejce, tak se ho zeptáme na cestu do Zruče. A skutečně, ten bodrý muž šel s námi kus, aby nám ukázal pěšinku přes les k autobusové zastávce a my s radostí zjistili, že tady ještě žijí dobří, přátelští lidé. Teprve teď, když jsme tu byli sami a měli deset dní času na nicnedělání, jsme si uvědomili, jaká je to krása žít v přírodě. Sedávali jsme každý večer u ohně nad hlavou na černém, sametovém nebi s hvězdami, jaké v Praze už vidět nejsou. To mi připomnělo jeden verš ze staré trampské písně: ...a tak žili spolu pod jedním wigwamem, tak jako kdys v ráji Eva s Adamem... Akorát, že já nejsem Adam.

http://www.youtube.com/watch?v=bWndm9OykAE

16 ledna 2010

Dagmare, uvař mi kafe!

Petr opět seděl ve své oblíbené hospůdce Budapešť a nad talířem szegedinského guláše v duchu meditoval o svém životě. Bylo mu čtyřicet let, byl rozvedený a bydlel sám v pěkném bytě ve vile nedaleko řeky na okraji města. Již rok od rozvodu zvažoval, má-li zůstat i nadále sám a tu a tam zavadit o nahodilou známost, nebo má-li začít cíleně hledat partnerku, která by se alespoň částečně blížila jeho představám o ideální ženě. Ku příkladu takovou ženu jako byla Dagmar, sekretářka ředitele v jeho poslední firmě, která se mu moc líbila, ale bohužel byla vdaná a on ženatý. Líbilo se mu jak ředitel na ní několikrát denně volal: "Dagmare, uvař mi kafe!"

Ve svém rozjímání byl náhle vyrušen přáním dobré chuti. Zvedl hlavu a viděl, že se ob jeden stůl od něj posadily dvě dámy. Ta, co ho oslovila byla k němu obrácena čelem, ta druhá zády. Pokynul jí hlavou a poděkoval. Připadlo mu to při nejmenším neobvyklé, na tuto vzdálenost přes jeden prázdný stůl přát neznámému hostu dobrou chuť. Žena sedící k němu zády se ani neohlédla, takže kromě tmavohnědých vlasů s mahagonovým leskem, neviděl nic. „Jak jste si pochutnal“, ozvala se opět dáma sedící čelem, sotvaže odložil příbor, „můžete nám to doporučit?“
Teď se již nemohl zachovat jako buran a musel něco prohodit. „Ano, velice chutné, ale to víte, neznám vaše gusto.“ Dáma odvětila, že přímo zbožňuje maďarskou kuchyni a Petr zjistil, že se proti své vůli začíná zaplétat do nechtěné diskuse, navíc vykřikované na dálku. Chtěl z toho nějak uniknout, ale zároveň byl zvědav, jak vypadá ona druhá dáma, která se za tu celou dobu ani jednou nepootočila.
Jeho zvědavost zvítězila. Zvedl se a šel si k výčepu pro cigarety, i když jich měl u sebe dost, a při té příležitosti si prohlédl onu druhou ženu zepředu. Postřehl, že je nápadně hezká, ale velice mladá, vypadala na dceru té první. Když se vracel ke svému stolu s balíčkem cigaret v ruce, obrátila se na něj opět ona starší dáma, tentokrát s přímočarým návrhem, nechce-li si k nim přisednout.
„Mami, prosím tě, víš co si ten pán o nás pomyslí!“ okřikla tiše dívka svoji matku. To se Petrovi líbilo a rozesmál se: „Naopak, slečno, ten pán si velice rád přisedne k tak atraktivním dámám“, zalichotil jim.
Představili se a začali se zcela nekonvenčně a srdečně bavit, jako staří známí. V oslovování se shodli na křestních jménech, ale ponechali si vykání. Petr se od nich dozvěděl, že poměrně temperamentní matka Eliška Kostková se svou dcerou Dagmarou spolu takhle chodí nejméně jednou týdně na večeři, často navštěvují koncerty, divadla a kina a jezdí spolu jednou či dvakrát do roka na dovolenou někam do teplých krajů. Dagmar k tomu dodala, že její matka je již čtyři roky vdovou, a tak se z matky a dcery stalo něco jako dvě nerozlučné kamarádky. Petr jim zase pověděl o sekretářce svého ředitele, jež se také jmenovala Dagmar a že od té doby na toto jméno trpí.
Eliška byla typ společenské elegantní lady, hýřící šarmem a vtipem, zatímco její dcera působila na Petra zprvu trochu domýšlivým dojmem, což by se však dalo vysvětlit jako logický nezájem mladé dívky o starého strejdu, kterého ale s ohledem na matčin zájem, byla ochotna pro tento večer tolerovat. V družné zábavě, ubíhal čas tak rychle, že než se nadáli bylo jedenáct, a matka s dcerou se začaly zvedat k odchodu a přitom několikrát zdůraznily, že sem přijdou opět příští pátek na večeři. Paní Eliška se jakoby mimochodem zeptala Petra, jestli přijde také a významně se usmála a on samozřejmě přislíbil.
Sotva za nimi zapadly dveře, přispěchal k Petrovi jeho starý známý číšník Jenda Foltýn: „Čovečé, tý se drž, vole, to je eště furt pěkná kočka a prachatá, vole! Ta céra je sice kus, ale jináč je buchta a je eště moc mladá, vole!“ U něj byly vesměs všechny ženy buď "kočky", nebo "buchty" a titul "vole" používal nevědomky snad namísto všech křestních jmen. „Ty sem choděj’ dycky v úterý večer a dnes je sice pátek, vole, ale eště nikdy sem neviděl, že by si pozvaly cizího chlapa ke stolu, to seš teda borec, vole!“

Když příští pátek vstoupil Petr do "Budapešti", byl již ve dveřích halasně vítán oběma ženami, které na něj mávaly a ukazovaly mu, aby si k nim přisedl. Líbila se mu ta jejich bezprostřednost, se kterou ho vítaly jako starého známého. Hned na začátku se ale ukázalo, že se nevyhne zmínce o svém rozvodu, protože nechtěl lhát, když se ho Eliška rafinovaně zeptala formou žertovné výtky: „To, ale není vůbec hezké nechávat manželku doma a chodit se bavit po večerech do různých pochybných lokálů, tak jako my.“
„Křivdíte mi, Eliško, to jsem nikdy nedělal, jenže teď už nejsem ženatý, pokud jste tohle chtěla slyšet. Nebudeme se ale přece bavit o věcech nepříjemných jako je rozvod, navrhuji dát si nejprve dobrou večeři, mám hlad jako herec.“ Obě bouřlivě souhlasily.

Po večeři přišla Dagmar se svým nečekaným návrhem:
„Lidi, co kdybychom změnili lokál a zajeli si někam kde hraje dobrá taneční hudba, třeba do Westend Clubu!“ Eliška i Petr neměli sice tušení, kde to je, ani co to je, ale proti tomu zatančit si opět po letech, nic nenamítali. Nasedli do jeho auta a Dáša je navigovala k místu určení. Již ve vchodu se však Eliška zhrozila, když uslyšela divokou hudbu pralesa deroucí se zevnitř a spatřila temný sál, ozářený pouze rudými bengály a oslepujícími blesky. Prohlásila rezolutně: „Tedy sem mne nikdo nedostane! Jestli chcete, tak tam jděte sami, ale já jdu domů.“ S tím nesouhlasil Petr. Patřil k téže generaci, nesnášející ohlušující diskotéky, a proto navrhl, že je odveze zpět. Dáma přece nemůže jít sama temnou nocí domů bez doprovodu.

Když zastavil před jejich domem, překvapila je oba, až dosud zamlklá Dagmar, strohým oznámením: „Takže, mami, dobrou noc, my se tam ještě vrátíme si trochu zatancovat.“ Matka se očividně zarazila, načež pravila úsečně: „Tak dobrou noc“ a odkráčela vznešeně do domu.
Petr zůstal sedět poněkud konsternován za volantem a dumal, jak by té dívce šetrně vysvětlil, že se mu tam také nechce. Dagmar patrně vytušila jeho myšlenky a řekla smířlivým hlasem: „Teď tady přece nemůžeme zůstat sedět v autě před domem. Prosím, moc, udělejte mi to k vůli a pojeďme tam.“
Petr v této situaci nedokázal odolat té žadonící dívce, a pravil rezignovaně: „Tak dobře, jenže já si myslím, že se vaše maminka zlobí, a že byste měla jít raději domů.“
„Proč, vždyť jsem už dávno plnoletá, moje máti si na mne dělá někdy moc velké nároky, jako kdybych byla dítě školou povinné“, řekla suverénně Dagmar.
Cestou zpět do West-Clubu si Petr logicky vydedukoval, že ho Dagmara zřejmě potřebuje jako doprovod, neboť sama do nočního baru nemůže. Když vstoupili do "jámy lvové" a usedli k malému kulatému stolku, navrhl jí, že může jít tančit s kým se jí zachce, on že zde bude figurovat v roli jakéhosi "garde-strýčka" a potom ji zase, nejpozději o půlnoci, doveze v pořádku domů, aby se maminka nenaštvala ještě jednou. Jeho logické dedukce vzaly za své, když mu Dagmar odpověděla: „Ale já nechci přece s nikým jiným tančit, než s vámi! Smím prosit?“ Vzala ho za ruku a táhla k potemnělému parketu.

Od tohoto okamžiku se Petr po celý večer nepostačil divit. Jen si opakoval: „To snad není pravda, ta dnešní mládež je úplně jiná“, a ještě více si uvědomoval své stáří. Na štěstí pro něj přešla právě divoce kvičivá hudba do staršího evergreenového slowfoxu. Hodlal zaujmout klasickou pozici tanečníka, jenže ona mu položila obě ruce na ramena a s absolutní samozřejmostí ho políbila na ústa. Načež mu navrhla tykání způsobem, který se nedal odmítnout. Když se pak vrátili ke stolu, čekalo Petra další překvapení. Emancipovaná žena spustila stavidla své výmluvnosti:
„Chtěla bych ti říci nejprve to, že jsem se do tebe zamilovala. Vím, že to zní strašně naivně, ale je to pravda. Pokud bys ty měl o mne zájem, mohli bychom spolu chodit.“
„Nezdá se ti, Dagmare, že jsi ke mně moc mladá a nebo já k tobě moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je jednadvacet let a měla jsem už čtyři milence, ale žádný nebyl tak charakterní jako ty, a právě proto se mi líbíš.“
„Co můžeš, proboha, vědět o mém charakteru?“, chabě opáčil Petr.
„Vím to, cítím to, dobře jsem sledovala každé tvé slovo, tvé oči i mimiku po oba večery. Kdybys tušil, jak jsem se celý týden těšila na dnešní pátek, jak jsem trnula, když jsi nešel a jak jsem byla happy, když ses objevil.“
Její otevřenost Petra trochu konsternovala. Dostal se tak do nevšední situace, kdy byl bez přípravy dobýván mladou krásnou dívkou: „Víš, Dagmare, já jsem si myslel, že má o mne zájem spíše tvoje matka, zatímco ty, že mne jenom kvůli matce, víceméně trpně snášíš.“
„A vadí ti to, že jsem ji předběhla, líbí se ti víc než já?“, tázala se jak malá holčička.
„To se přece takhle nedá říct, to víš, že se mi líbíš, máš krásné pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, ale nosíš příliš dlouhé sukně, takže nevím – je to móda, nebo vada nohou?“ Teď čekal zlostnou reakci na své provokativně hloupé a povrchní hodnocení, ale Dagmar ho opět šokovala: „Nevím, ale posuď sám, prosím“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Dagmare, prosím tě, spusť tu sukni, už ti to věřím, ale nezlob se a neurážej se, my dva spolu prostě nemůžeme chodit, jsem o dvaadvacet let starší, mohl bych být tvým otcem, chápej!“
„A proč mi říkáš Dagmare, je to zvláštní, tak mi ještě nikdo neříkal, jako kdybych byla ten Dagmar, ale líbí se mi to,“ řekla poněkud zasněně, ignorujíc jeho rozumové důvody.
„To není má originalita, tak totiž volal náš šéf na svoji sekretářku nejméně osmkrát denně - Dagmare, uvař mi kafe! Ale neodbíhejme a zůstaňme u daného problému.“
„Dobře,“ řekla Dagmar, „dejme si čas na rozmyšlenou, ale kdybys neměl jiné důvody proti mně, kromě toho stáří, tak si pamatuj, že to neuznávám, počet let u mně nehraje vůbec žádnou roli. Můj poslední přítel doktor byl dokonce o tři roky starší než ty a rozešli jsme se jenom proto, že mi lhal. Zapřel mi, že je ženatý a má dítě. Máš-li ale proti mne jiné důvody, nebudu tě přemlouvat, mám taky svoji hrdost.“
„Amen a necháme to koňům, ti mají větší hlavy“, dodal Petr s úsměvem.

Dva dny nato v pondělí ráno o půl osmé zazvonil Petrovi přímo u ucha telefon. Na druhé straně se ozval povědomý hlas: „Promiňte Petře, že volám takhle brzy dopoledne, ale musím s vámi nutně mluvit. Tady Eliška.“
„Tomu říkáte dopoledne? Dobré jitro, Eliško, omluvte prosím, mé retardované chápání, já mám ještě půlnoc, děje se něco?“
„Ano, musím s vámi nutně mluvit, a sice mezi čtyřma očima, někdy přes den, dokud je Dáša v práci, nejlépe ještě dnes!“ Hlas Elišky byl podrážděně naléhavý, takže Petr ihned vytušil, že si musely matka s dcerou vjet do vlasů.
„Ano, dobře, já si mohu odskočit z práce, řekněme v pravé poledne a pozvat vás na kafe do cukrárny, nejlépe tam u vás naproti, abyste to měla blízko,“ nabídl ochotně Petr, „ale co se vlastně stalo...?“
„Děkuji, ale lepší bude, když přijdete přímo k nám, třetí patro, dveře vlevo.“ Ve sluchátku to zlověstně luplo a teď už bylo Petrovi jasné, že se stal velký průšvih, a jenom matně tušil o co se tu asi jedná.
Přesně ve dvanáct stál na rohožce před dveřmi se štítkem JUDr.J.Kostka, aby si vyslechl svůj ortel. Zmáčkl zvonek a představil si rozlícenou, ale krásnou saň, dštící oheň a síru a připravoval si argumenty proti ženské nelogice.

Eliška otevřela dveře. Proti jeho očekávání nebyla vyzbrojena ani pohrabáčem ani koltem, nýbrž de-koltem a vůbec zbraněmi ryze ženskými. S úsměvem na rtech ho vítala: „Petře omlouvám se za dnešní ranní telefonát, ale byla jsem právě děsně rozčílená s Dášou, takže jsem se asi špatně ovládala, pojďte dál.“ Vypadala půvabně, měla nový módní účes a nevtíravý parfém doplňoval její perfektní vzhled. „To nic, Eliško,“ řekl Petr svým nejmedovějším hlasem, „vypadáte opravdu báječně!“
„Děkuji, ale přejděme hned k věci: Posaďte se. Petře, my dva jsme vlastně stejně staří, budu s vámi tedy mluvit zcela otevřeně, můžeme si tykat?“
„Budu rád, Eliško, je mi skutečnou ctí“, řekl poněkud z konceptu vyvedený Petr. Nato si připili červeným Chianti.
„Tedy, Petře, uznej sám, že jsi pro Dášu příliš starý, a že je to nesmysl, abyste spolu chodili, uděláš ji nešťastnou a ona bude trpět až se jí nabažíš a necháš ji. Dáša je velice labilní, je tak nerozumná a mladá, vždyť by mohla být tvojí dcerou, a pochop mne, jako matku svého jediného dítěte, že ji chci ochránit, pokud je to v mých silách, od životních strastí a zklamání. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale je naprosto pod tvým vlivem, křičí na mne, že je plnoletá, a že si bude dělat to co sama uzná za vhodné, ať jí dám pokoj!“
„Eliško, chápu tě plně a dokonce chápu i to, co jsi neřekla, totiž, že máš strach ji ztratit jako kamarádku. Se vším, s čím ses mi právě svěřila souhlasím, ale jak to, že ti nevadily její dřívější lásky? To nechápu.“
„To bylo něco docela jiného, do nikoho nebyla tak zblázněná jako do tebe, Petře. Ona je nápadně hezká, v práci se kolem ní stále někdo točí, tady v domě se taky jeden hoch snaží, ale ona to nebere vážně, to jsou pro ní jenom puberťáci.“
„Pokud vím, tak ten její poslední "puberťák" byl doktor o tři roky starší než já,“ odporoval Petr a pokrčil rameny.
„Ne, o tom nic nevím, to, že ti řekla?“ zděsila se Eliška.
Petr se ulekl, že prozradil něco co se nevědělo a proto ihned diplomaticky zachraňoval situaci: „Já nevím, možná, že to Dagmar řekla úmyslně jen tak, abych si já proti ní nepřipadal starý jako Methusalém.“
„Já už asi tuším, kdo to mohl být, ten proutnický gynekolog, na mne to taky zkoušel, ten chlípník, ale ať si mne nepřeje!“, zahrozila zvednutým prstem.
Načež se zhluboka nadechla, přisedla si tak těsně k Petrovi, že ucítil její koleno pod deskou stolku a řekla takřka šeptem: „Petře, jsem ochotna ti dát všechno co budeš chtít, chápu, že jsi muž, který potřebuje něhu ženy, jenom o jedno tě prosím: odmítni Dášu! Ty ji přece doopravdy nemiluješ, já to dobře cítím, řekni jí to tedy, ona si trochu popláče a zase bude v pořádku. A... co se týče mne, víš jak dlouho jsem už neměla sex? Sáhni si sem, cítíš jak mi bije srdce? Ach, Petře!“ Oba náhle propadli prudkému vzrušení a začali se divoce líbat a nakonec milovat na gauči i na podlaze...

Teprve po uklidňující cigaretě si Petr uvědomil, že vlastně Eliška docílila přesně toho, co chtěla. Za těchto okolností se musí, jako charakterní člověk, bezpodmínečně rozejít s Dášou, která by se stejně o tomto dnešním úletu, dříve nebo později, dozvěděla. A protože by se nechtěl stát příčinou rozbití napůl krásného a napůl opičího vztahu matky s dcerou, musí teď definitivně ukončit styk s oběma. To bude snad to nejčistší řešení vzniklého problému. Řekl jí proto: „Eliško, ty jsi opravdu půvabná žena, je mi jasné, že bychom se k sobě lépe hodili nežli s Dagmarou, ale chápej, že to nejde. Připadal bych si jako křivák, a nejvíc bych ublížil Dáše, která věří v můj pevný charakter.
Jediné možné řešení v této situaci vidím v tom, že zmizím z povrchu zemského. Shodou okolností odjíždím již brzy na delší čas služebně do zahraničí, což věc usnadňuje. Pro tvé uklidnění dodávám, že až na dva polibky mezi ní a mnou k ničemu nedošlo. Ještě dnes se s Dagmarou rozloučím... a s tebou vlastně taky...“
V duchu si pak Petr pomyslel: Škoda, že nebudu moct říkat tak jako tenkrát náš ředitel: „Dagmare, uvař mi kafe!“

http://www.youtube.com/watch?v=KIiUqfxFttM