28 července 2010

Housenka u garáže

Snad každý rodič si myslí, že má to nejnadanější dítě a já jsem si to taky myslel, když jsem posuzoval obrázky, které namalovala moje dcera Brigita už ve čtyřech letech. Viděl jsem ten markantní rozdíl od běžných kreseb stejně starých dětí, které většinou kreslí různé panáky a zvířátka jednoduchými tahy, kdežto Brigita vždy pomalovala plošně celý papír až do krajů. Když byla hotova a já se jí zeptal, co to namalovala, nevěděla hned co říct. Podívala se znovu na svůj výtvor, zamyslela se, co by to tak asi mohlo být a pak řekla rozhodně: „Housenka u garáže.“

Řekl bych, že snad ještě zajímavější byl tento obrázek vpravo. Zatímco jsem v kuchyni rychle cos připravoval k večeři, dcerka ve svém pokojíčku namalovala, stylem Picasso, toto dílo. Jen díky tomu, že jsem tehdy naše hovory tajně a nenápadně občas natáčel na magnetofon, mohl jsem dnes na základě 36 let staré audiokazety přepsat autenticky náš tehdejší rozhovor formou jakéhosi divadelního scénáře:

Otec: „Jéé, to je krásnej koníček, Giti, to se ti povedlo.“
Gita: „Né, to není koníček, to sou berušky!“
Otec: „Jo-jo, berušky vidím, ale tady to černý, není to koníček, jak na ně kouká?“
Gita: „Ne, to je přece Regenbogen!“  (Giti někdy motala češtinu s němčinou dohromady).
Otec: „Ahá, to je duha! Nojo, promiň, to je jasná duha, ale je trochu černá, že jo?“
Gita: „Jo.“ (pokývala hlavou na souhlas).
Otec (slavnostně): „Tak Brigitko, za ten krásnej obrázek musíš něco dostat. Podívej, tady mám v šuplíku takovej domeček, ale co je v něm to opravdu nevím, musíš se podívat sama.“
Gita (rozbaluje krabičku ve formě chaloupky a z ní se vysype sedm čokoládiček):
„Jéé, čokolády!“
Otec: „No, to sou ale krásně barevný čokoládky,  a kolik jich je?“
(Trochu provokativní otázka, věděl jsem, že umí počítat jen do pěti)
Gita: „Jedna, dvě či, čtyži, pět...“
Otec (doplní): „šest, sedum – jako bylo těch trpaslíků! A dáš mi taky nějakou?“
Gita: „Dám, vem si ňákou, jakou chceš.“
Otec (bere si 4): „Tak víš co, já si vezmu tolikle, abysme měli stejně.“
Gita (plačtivě): „Néé, to je moc!“
Otec: „Jak to? Já mám 1-2-3-4 a ty máš 1-2-3. Je to stejně?“
Gita: „Ne, to není stejně!“
Otec: „Tak počkej, já si vezmu jednu od tebe a teď budem mít stejně, jo?“
Gita (mrzutě přepočítává): 1-2-3-4-5 – a já mám jenom 1-2!“
Otec (přesouvám k ní 2 čokolády): „Ale teď zase já mám míň - jen 3 a ty máš 4!“
Gita: „Tak to spočítej znova ty. Ty jsi velkej táta!“
Otec: „Dobře, rozdělíme se poctivě (shrnu všechny čokolády dohromady),
počítej se mnou: ty 1 - já 1, ty 2 - já 2, ty 3 - já 3 – ale jedna zbyla.“
Gita (vezme si tu zbylou): „Tahle je pryč, já ji sním a pak budeme mít stejně!“
Otec: „Tak to jsem moc rád, Brigitko, že‘s to tak spravedlivě rozdělila, ale víš, já tu čokoládu nemám tak rád jako ty, tak si je nech všechny a já se radši napiju s mámou až přijde domů, tady toho červenýho vína...


Právě se vrátivši máma volá ve dveřích: „Honem, kde mám foťák?  Tenhle happyend musím vyfotit – polibek a flaška!“

http://www.youtube.com/watch?v=nmRmSD3IEzs

20 července 2010

Půjčovna, která nepújčuje...

U věku patnácti let jsem obdržel od rodičů peněženku a začal dostávat tak zvané kapesné ve výši 50 korun na měsíc. Do té doby jsem si musel o každou korunu říct a máti to tehdy zjednodušila, když mi řekla: „Na známku do průkazky na tramvaj ti dám vždycky prvního v měsíci 60 korun a k tomu dostaneš navíc 50 korun pro sebe, aby sis mohl kupovat ten časopis „Sobota“, co máš tak rád, to je 12 korun za měsíc, 4x kino, to je 20 korun a zbytek, 18 korun, máš na útratu." Musel jsem si s tímto „majlantem“ hospodařit sám a tudíž když jsem si koupil lístek do kina místo za pět, třeba jen za dvě koruny do první brázdy, tak jsem chytře vyzískal peníze i na eskymo.

Na zadni straně sobotního časopisu Sobota byl vždy komiksový příběh s názvem Novákovic neděle. Pod ním byla pro mne lákavá výzva, že kdo pošle do redakce nějaký vtipný námět, který bude zveřejněn, dostane odměnu 100 korun! Napsal jsem tam tedy první nápad co mně proběhl hlavou a ten byl ku podivu zveřejněn a já dostal stovku. To byl pro mne balík peněz, a tak jsem začal ihned vymýšlet další příběhy, jenže pak už se mi nic neujalo a tak jsem na delší dobu na psaní zanevřel.

Až jednou se mi přihodilo něco, co jsem musel napsat a poslat do časopisu „Dikobraz“. Měl jsem tenkrát s dívkou Alicí rande u Palackého mostu a všiml si, že je tam hned u nábřeží zakotven parník za obrovskou cedulí: PŮJČOVNA LODÍ. 
Byl přepestře vyzdoben malými barevnými trojúhelníkovými praporky plápolajícími na šňůře, což mi připomínalo sušení pestrobarevného spodního prádla u sousedů na balkoně. Když Alice dorazila, řekl jsem jí, že mi ten parník padl do oka a kdybych byl milionářem, tak bych si ho koupil, jen místo „Vltava“ bych mu dal jméno „Alice“. Mám ale bohužel moc malé kapesné, takže si můžeme aspoň dovolit vypůjčit pramičku a projíždět se celé odpoledne po Vltavě. Chápavá Alice ihned souhlasila: "Jó fajn a poplujeme třeba až na kraj světa, jako v té písni On a slow Boat to China!"

„Počkej tady, Ali, já tam jdu zjistit, co to stojí“, a vydal se po vratké lávce na palubu parníku. Tam jsem nejprve musel hlasitě volat, nežli se odněkud vytrmácel mírně ospalý a silně podnapilý Pepek-námořník: „Kdo to tady huláká?“
„Pane, já bych si chtěl vypůjčit jednu pramičku, co to stojí?“, zeptal jsem se.
„Pramičku? To teda nejde!“, zavrtěl sveřepě hlavou.
„Jak to že to nejde? Vždyť jste půjčovna lodí, a tady vidím, že jich máte aspoň deset.“
„Říkám, že to nejde, protože k nim nemáme vesla!“ trval na svém Pepek.
„Proboha, proč tu nemáte vesla?“, připadal jsem si jak v hospodě „U blbejch“.
„To je jednoduchý, protože je nedovezli!“, řekl hlasem přitroublého suveréna.
A tak jsme si s Alicí místo na Vltavu zaveslovat, šli do kavárny Vltava zatančit. Ale já jsem nelenil a napsal tento zážitek pod názvem „Půjčovna která nepůjčuje“ do Dikobrazu. Dostal jsem za to dokonce 160 korun.

Asi o rok později jsem napsal opět do Dikobrazu svůj další článek, tentokrát s názvem „Jíst příborem jest zakázáno!“. Tehdy totiž vyhlásila strana a vláda, z důvodu nedostatku masa, čtvrtek za bezmasý den. Chtěla se tak pregnantně odlišit od katolických pátečních půstů. Aniž bych si uvědomil, že je čtvrtek, zaskočil jsem si v poledne na oběd k řezníkovi na Můstku, kde jsem si občas dával dobrý domácí ovar se křenem. Řezník mi ho tentokrát hodil místo na talíř jenom na papír, což mě udivilo a když jsem se rozhlédl po prodejně, viděl jsem, že všichni hosté zde bez reptání jedli ovar z papíru a notně umatlanými, mastnými prsty si ho cpali s podivnou noblesou z ruky do huby. 
Říkám řezníkovi: „Co je to tu dnes za dobu diluviální, dejte mi aspoň příbor!“
„To nesmíme, dnes je čtvrtek, bezmasý den, takže žádné talíře a žádné příbory, ale ovar do papíru se prodávat smí!“, vysvětlil mi řeznílk. Koukal jsem na něj asi dosti tupě, než jsem pochopil tu zhovadilost stranicko-vládního nařízení. Měl jsem po chuti a ovar odmítl, čímž jsem ušetřil za oběd. Ještě tentýž den jsem to napsal dost ostře do Dikobrazu.
O týden později jsem od nich dostal vysvětlující dopis, že můj článek kritizuje vládní nařízení a proto nemůže být zveřejněn...

20 dubna 2010

Luxemburg a třešně

S Češkou Laurou, žijící ve Švýcarsku, jsme dosti často podnikali výlety po Evropě. Tentokrát přijela ona za mnou do Německa v pátek večer vlakem, ale pouze na víkend, takže rozhodování, kam by se mohlo v sobotu vyjet, nebylo z důvodu krátkosti času jen tak jednoduché. Laura při snídani, se zadívala do prázdna, tedy nikoliv na moji hlavu a řekla: „Co kdybychom si zaskočili do Luxemburgu, tam jsem ještě nikdy nebyla?“
„Tedy na zaskočení je to dost daleko, Lauro, vzdušnou čarou bratru 300 km“, oponoval jsem, „nejsem šílenec, který jede na plný pecky 300 kilo tam, dá si jedno kafe a jede zase 300 kilometrů domů. Ne, já chci jet pianko, pozorovat krajinu, pokochat se městem, vybrat si pěkný hotýlek a teprve druhý den lážo-plážo nazpět domů, to je u mne výlet!“
„Hotel s přenocováním, ale bude stát štangli zlata“, namítla.
„Nestarej se, to je na mně“, zakončil jsem debatu a jelo se...
Bylo krásné pozdně jarní počasí, kdy sluníčko svítí, ale není ještě vedro a člověku se líbí všechno kolem a zvláště projíždí-li údolím meandrovitě se vinoucí řeky Moselu. V tomto vinařském kraji je snad příroda ještě krásnější než ve vinařských krajích Francie. Po pravé straně naší silnice, která se hadovitě vlnila v souladu s řekou, stály tu a tam kypré hokyně v dirndlech a prodávaly různou zeleninu. Najednou Laura nadskočila na sedadle a vykřikla: „Zastav, honem zastav!“ Lekl jsem se a dupl na brzdu s dotazem, co se děje. „Tady ta ženská má nádherné třešně chrupky, ty bych si koupila!“
Vystoupila a přinesla papírový pytel plný skutečně krásných rudých třešní, jaké mají dnes ve znaku komunisté: „Nevím, jestli budou tak dobré jak vypadají“, zapochyboval jsem a ochutnal jednu – a byla skutečně výborná. Pokračovali jsme dále v cestě, pochutnávajíce si na šťavnatých chrupkách a medili si, že ten náš výlet skutečně nemá chybu. Nevím, jak se to Lauře povedlo, ale najednou jí z pusy vystříkla šťáva z třešně na její bleděmodré šatičky, dle gravitace logicky dopadla na místo nejvíce vyklenuté, to jest na hrudní koš. Byla to pro ni morda, neměla sebou pochopitelně vůbec nic na převlečení a krvavě rudý flek na bleděmodrých šatech byl nepřehlédnutelný. „Musíme se vrátit“, zasténala Laura.
„To je blbost, už jsme od domova aspoň 100 km!“, protestoval jsem a zastavil.
„Ale, takhle přece nemůžu jet do hlavního města Lucemburska!“
„Počkat, mám nápad! V kufru v cestovním neceséru máme přece mýdlo, když si tady seběhneš k řece, můžeš si v ní ten flek vyprat“, navrhl jsem suverénně.
„Ale v čem do tý řeky půjdu, plavky sebou nemám.“
„Máš přeci na sobě spodní prádýlko, nikdo tady široko-daleko není, tak o co ti jde?“
Laura mě poslechla, vzala mýdlo a seběhla k řece. Já jsem si sedl nahoře na pangejt a sledoval jak se svlékla do prádla a jako zvláštní nymfa vstoupila na kraj do vody, namočila šaty a začala je mydlit. Pak přestala máchat a hleděla do vody na dno jako by tam hledala zlaté nuggety. Volám na co čeká a ona na to, že se jí voda zakalila.
„To je dobrý téma, napíšu román ‘Jak se kalila voda‘, po vzoru sověta Ostrovského.“
„Máš na mysli: Jak se kalila ocel, nebo...?“. Náš dialog ale zůstal nedokončen.
Z ohybu řeky jako narežírovaně vyplulo několik vodáků na kánoích i na kajacích a všichni se zalíbením sledovali krásnou pradlenku v bílém prádélku. Ti drzejší něco pokřikovali, Laura dělala jakoby nic, ale zčervenala jako Karkulka. Jeden kajakář přivesloval až kam mu z vody vyčnívající balvany u břehu dovolily a něco jí řekl. Laura se otočila na mne a volala německy: „Ten pán mě obtěžuje!“ Vstal jsem a popadl poměrně velký kámen a sešel k řece. Mladík v plátěném kajaku, ve strachu, že mu ho poškodím šutrem, kopl do vrtule a rychle se vzdaloval až se voda vařila. „Představ si, že se mě ptal, jestli si budu taky prát spodní prádlo, že by si počkal!“, řekla sveřepě Laura.
Po tomto extempore jsme pokračovali v cestě na západ a já jsem jí poradil, jak rychle usušit šaty. Mezi dvě okénka nad zadními sedadly jsem napnul a přiskřípl elektrickou šňůru od mého holení, přes ni přehodil její vlhké šaty a otevřel střešní ventilaci. Laura si dala kolem ramen moji kostkovanou osušku, ála skotský pléd, takže když seděla, viděli kolemjedoucí pouze nóbl dámu a jenom já viděl její exkluzivní nádherně dlouhé nohy.
Lucembursko je malá zemička. Nejdelší štreka od jihu na sever měří 60 km. Se svými cca. 400 tisíci obyvateli a plochou 30x menší než naše republika se kupodivu ani po padesáti letech dosud nerozpustila v Evropě! Tím se asi stalo, že dříve než jsem objevil nějaké vhodné zaparkování, kde by se Laura v negližé mohla obléci do svých šatů, už jsme stáli před hlavním nádražím v Luxemburgu.
„Šílíš?“, zeptala se mě, „tady to nejde, v autě ty šaty nenavlíknu a když vylezu ven, tak mě buďto zavřou nebo mi dají mastnou pokutu, v nejlepším případě mě budou mít za šlapku!“
„Omyl, právě v tom chaosu si tě nikdo nevšimne a navíc, z jedné strany tě bude krýt ta dodávka vedle, z druhé naše auto a ze třetí strany já“, a nadmul jsem se jako páv. Laura mě kupodivu poslechla a bleskově se oblékla na ulici v centru města do svých opět neposkvrněných šatů.

Odpoledne, večer i druhý den dopoledne jsme si prohlédli město, které nás fascinovalo svým hrdým vzhledem, připomínajícím s trochou fantazie Prahu, jenom ten krásný kamenný most se neklene přes Vltavu, ale přes rokli na jejímž dně je dokonce Pražská ulice, v pozadí neční Hradčany ale budova Státní spořitelny a náměstí Jana Palacha vzniklo zde o celou řadu let dříve než u nás v Praze. Holt u komoušů se všechno pozdí za vývojem, vždyť i tu svou Velkou Říjnovku stihli až v listopadu.
Cestou domů jsme se shodli, že to byl navzdory třešním vydařený výlet a majíce oba hudební sluch a ona navíc i dobrý hlas, zpívali jsme si v autě naše oblíbené duety jako ku příkladu „Ukrejvám rozpaky, ty taky, já taky“...

http://www.youtube.com/watch?v=GeqtRSfBzxA

16 ledna 2010

Dagmare, uvař mi kafe!

Petr opětně seděl ve své oblíbené hospůdce Budapešť a nad talířem szegedinského guláše v duchu meditoval o svém životě. Bylo mu čtyřicet let, byl rozvedený a bydlel sám v pěkném bytě ve vile nedaleko řeky na okraji města. Již rok od rozvodu zvažoval, má-li zůstat i nadále sám a tu a tam zavadit o nahodilou známost, nebo má-li začít cíleně hledat partnerku, která by se alespoň částečně blížila jeho představám o ideální ženě. Ku příkladu takovou ženu jako byla Dagmar, sekretářka ředitele v jeho poslední firmě, která se mu moc líbila, ale bohužel byla vdaná a on ženatý. Líbilo se mu jak ředitel na ní několikrát denně volal: "Dagmare, uvař mi kafe!"

Ve svém rozjímání byl náhle vyrušen přáním dobré chuti. Zvedl hlavu a viděl, že se ob jeden stůl od něj posadily dvě dámy. Ta, co ho oslovila byla k němu obrácena čelem, ta druhá zády. Pokynul jí hlavou a poděkoval. Připadlo mu to při nejmenším neobvyklé, na tuto vzdálenost přes jeden prázdný stůl přát neznámému hostu dobrou chuť. Žena sedící k němu zády se ani neohlédla, takže kromě tmavohnědých vlasů s mahagonovým leskem, neviděl nic. „Jak jste si pochutnal“, ozvala se opět dáma sedící čelem, sotvaže odložil příbor, „můžete nám to doporučit?“
Teď se již nemohl zachovat jako buran a musel něco prohodit. „Ano, velice chutné, ale to víte, neznám vaše gusto.“ Dáma odvětila, že přímo zbožňuje maďarskou kuchyni a Petr zjistil, že se proti své vůli začíná zaplétat do nechtěné diskuse, navíc vykřikované na dálku. Chtěl z toho nějak uniknout, ale zároveň byl zvědav, jak vypadá ona druhá dáma, která se za tu celou dobu ani jednou nepootočila.
Jeho zvědavost zvítězila. Zvedl se a šel si k výčepu pro cigarety, i když jich měl u sebe dost, a při té příležitosti si prohlédl onu druhou ženu zepředu. Postřehl, že je nápadně hezká, ale velice mladá, vypadala na dceru té první. Když se vracel ke svému stolu s balíčkem cigaret v ruce, obrátila se na něj opět ona starší dáma, tentokrát s přímočarým návrhem, nechce-li si k nim přisednout.
„Mami, prosím tě, víš co si ten pán o nás pomyslí!“ okřikla tiše dívka svoji matku. To se Petrovi líbilo a rozesmál se: „Naopak, slečno, ten pán si velice rád přisedne k tak atraktivním dámám“, zalichotil jim.
Představili se a začali se zcela nekonvenčně a srdečně bavit, jako staří známí. V oslovování se shodli na křestních jménech, ale ponechali si vykání. Petr se od nich dozvěděl, že poměrně temperamentní matka Eliška Kostková se svou dcerou Dagmarou spolu takhle chodí nejméně jednou týdně na večeři, často navštěvují koncerty, divadla a kina a jezdí spolu jednou či dvakrát do roka na dovolenou někam do teplých krajů. Dagmar k tomu dodala, že její matka je již čtyři roky vdovou, a tak se z matky a dcery stalo něco jako dvě nerozlučné kamarádky. Petr jim zase pověděl o sekretářce svého ředitele, jež se také jmenovala Dagmar a že od té doby na toto jméno trpí.
Eliška byla typ společenské elegantní lady, hýřící šarmem a vtipem, zatímco její dcera působila na Petra zprvu trochu domýšlivým dojmem, což by se však dalo vysvětlit jako logický nezájem mladé dívky o starého strejdu, kterého ale s ohledem na matčin zájem, byla ochotna pro tento večer tolerovat. V družné zábavě, ubíhal čas tak rychle, že než se nadáli bylo jedenáct, a matka s dcerou se začaly zvedat k odchodu a přitom několikrát zdůraznily, že sem přijdou opět příští pátek na večeři. Paní Eliška se jakoby mimochodem zeptala Petra, jestli přijde také a významně se usmála a on samozřejmě přislíbil.
Sotva za nimi zapadly dveře, přispěchal k Petrovi jeho starý známý číšník Jenda Foltýn: „Čovečé, tý se drž, vole, to je eště furt pěkná kočka a prachatá, vole! Ta céra je sice kus, ale jináč je buchta a je eště moc mladá, vole!“ U něj byly vesměs všechny ženy buď "kočky", nebo "buchty" a titul "vole" používal nevědomky snad namísto všech křestních jmen. „Ty sem choděj’ dycky v úterý večer a dnes je sice pátek, vole, ale eště nikdy sem neviděl, že by si pozvaly cizího chlapa ke stolu, to seš teda borec, vole!“

Když příští pátek vstoupil Petr do "Budapešti", byl již ve dveřích halasně vítán oběma ženami, které na něj mávaly a ukazovaly mu, aby si k nim přisedl. Líbila se mu ta jejich bezprostřednost, se kterou ho vítaly jako starého známého. Hned na začátku se ale ukázalo, že se nevyhne zmínce o svém rozvodu, protože nechtěl lhát, když se ho Eliška rafinovaně zeptala formou žertovné výtky: „To, ale není vůbec hezké nechávat manželku doma a chodit se bavit po večerech do různých pochybných lokálů, tak jako my.“
„Křivdíte mi, Eliško, to jsem nikdy nedělal, jenže teď už nejsem ženatý, pokud jste tohle chtěla slyšet. Nebudeme se ale přece bavit o věcech nepříjemných jako je rozvod, navrhuji dát si nejprve dobrou večeři, mám hlad jako herec.“ Obě bouřlivě souhlasily.

Po večeři přišla ta Dagmara s originálně nečekaným návrhem: 
„Lidi, co kdybychom změnili lokál a zajeli si někam kde hraje dobrá taneční hudba, třeba do Westend Clubu!“ Eliška i Petr neměli sice tušení, kde to je, ani co to je, ale proti tomu zatančit si opět po letech, nic nenamítali. Nasedli do jeho auta a Dáša je navigovala k místu určení. Již ve vchodu se však Eliška zhrozila, když uslyšela divokou hudbu pralesa deroucí se zevnitř a spatřila temný sál, ozářený pouze rudými bengály a oslepujícími blesky. Prohlásila rezolutně: „Tedy sem mne nikdo nedostane! Jestli chcete, tak tam jděte sami, ale já jdu domů.“ S tím nesouhlasil Petr. Patřil k téže generaci, nesnášející ohlušující diskotéky, a proto navrhl, že je odveze zpět. Dáma přece nemůže jít sama temnou nocí domů bez doprovodu.

Když zastavil před jejich domem, překvapila je oba, až dosud zamlklá Dagmar, strohým oznámením: „Takže, mami, dobrou noc, my se tam ještě vrátíme si trochu zatancovat.“ Matka se očividně zarazila, načež pravila úsečně: „Tak dobrou noc“ a odkráčela vznešeně do domu.
Petr zůstal sedět poněkud konsternován za volantem a dumal, jak by té dívce šetrně vysvětlil, že se mu tam také nechce. Dagmar patrně vytušila jeho myšlenky a řekla smířlivým hlasem: „Teď tady přece nemůžeme zůstat sedět v autě před domem. Prosím, moc, udělejte mi to k vůli a pojeďme tam.“
Petr v této situaci nedokázal odolat té žadonící dívce, a pravil rezignovaně: „Tak dobře, jenže já si myslím, že se vaše maminka zlobí, a že byste měla jít raději domů.“
„Proč, vždyť jsem už dávno plnoletá, moje máti si na mne dělá někdy moc velké nároky, jako kdybych byla dítě školou povinné“, řekla suverénně Dagmar.
Cestou zpět do West-Clubu si Petr logicky vydedukoval, že ho Dagmara zřejmě potřebuje jako doprovod, neboť sama do nočního baru nemůže. Když vstoupili do "jámy lvové" a usedli k malému kulatému stolku, navrhl jí, že může jít tančit s kým se jí zachce, on že zde bude figurovat v roli jakéhosi "garde-strýčka" a potom ji zase, nejpozději o půlnoci, doveze v pořádku domů, aby se maminka nenaštvala ještě jednou. Jeho logické dedukce vzaly za své, když mu Dagmar odpověděla: „Ale já nechci přece s nikým jiným tančit, než s vámi! Smím prosit?“ Vzala ho za ruku a táhla k potemnělému parketu.

Od tohoto okamžiku se Petr po celý večer nepostačil divit. Jen si opakoval: „To snad není pravda, ta dnešní mládež je úplně jiná“, a ještě více si uvědomoval své stáří. Na štěstí pro něj přešla právě ta divoce domorodá hudba do staršího evergreenového slowfoxu. Hodlal zaujmout klasickou pozici tanečníka, jenže ona mu položila obě ruce na ramena a s absolutní samozřejmostí ho políbila na ústa. Načež mu navrhla tykání způsobem, který se nedal odmítnout. Když se pak vrátili ke stolu, čekalo Petra další nové překvapení. Emancipovaná žena spustila stavidla své výmluvnosti:
„Chtěla bych ti říci nejprve to, že jsem se do tebe zamilovala. Vím, že to zní strašně naivně, ale je to pravda. Pokud bys ty měl o mne zájem, mohli bychom spolu chodit.“
„Nezdá se ti, Dagmare, že jsi ke mně moc mladá a nebo já k tobě moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je jednadvacet let a měla jsem už čtyři milence, ale žádný nebyl tak charakterní jako ty, a právě proto se mi líbíš.“
„Co můžeš, proboha, vědět o mém charakteru?“, chabě opáčil Petr.
„Vím to, cítím to, dobře jsem sledovala každé tvé slovo, tvé oči i mimiku po oba večery. Kdybys tušil, jak jsem se celý týden těšila na dnešní pátek, jak jsem trnula, když jsi nešel a jak jsem byla happy, když ses objevil.“
Její otevřenost Petra trochu konsternovala. Dostal se tak do nevšední situace, kdy byl bez přípravy dobýván mladou krásnou dívkou: „Víš, Dagmare, já jsem si myslel, že má o mne zájem spíše tvoje matka, zatímco ty, že mne jenom kvůli matce, víceméně trpně snášíš.“
„A vadí ti to, že jsem ji předběhla, líbí se ti víc než já?“, tázala se jako malá holčička.
„To se přece takhle nedá říct, to víš, že se mi líbíš, máš krásné pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, ale nosíš příliš dlouhé sukně, takže nevím – je to móda, nebo vada nohou?“ Teď čekal zlostnou reakci na své provokativně hloupé a povrchní hodnocení, ale Dagmar ho opět šokovala: „Nevím, ale posuď sám, prosím“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Dagmare, prosím tě, spusť tu sukni, už ti to věřím, ale nezlob se a neurážej se, my dva spolu prostě nemůžeme chodit, jsem o dvaadvacet let starší, mohl bych být tvým otcem, chápej!“
„A proč mi říkáš Dagmare, je to zvláštní, tak mi ještě nikdo neříkal, jako kdybych byla ten Dagmar, ale líbí se mi to,“ řekla poněkud zasněně, ignorujíc jeho rozumové důvody.
„To není má originalita, tak totiž volal náš šéf na svoji sekretářku nejméně osmkrát denně - Dagmare, uvař mi kafe! Ale neodbíhejme a zůstaňme u daného problému.“
„Dobře,“ řekla Dagmar, „dejme si čas na rozmyšlenou, ale kdybys neměl jiné důvody proti mně, kromě toho stáří, tak si pamatuj, že to neuznávám, počet let u mně nehraje vůbec žádnou roli. Můj poslední přítel doktor byl dokonce o tři roky starší než ty a rozešli jsme se jenom proto, že mi lhal. Zapřel mi, že je ženatý a má dítě. Máš-li ale proti mne jiné důvody, nebudu tě přemlouvat, mám taky svoji hrdost.“
„Amen a necháme to koňům, ti mají větší hlavy“, dodal Petr s úsměvem.


Dva dny nato v pondělí ráno o půl osmé zazvonil Petrovi přímo u ucha telefon. Na druhé straně se ozval povědomý hlas: „Promiňte Petře, že volám takhle brzy dopoledne, ale musím s vámi nutně mluvit. Tady Eliška.“
„Tomu říkáte dopoledne? Dobré jitro, Eliško, omluvte prosím, mé retardované chápání, já mám ještě půlnoc, děje se něco?“
„Ano, musím s vámi nutně mluvit, a sice mezi čtyřma očima, někdy přes den, dokud je Dáša v práci, nejlépe ještě dnes!“ Hlas Elišky byl podrážděně naléhavý, takže Petr ihned vytušil, že si musely matka s dcerou vjet do vlasů.
„Ano, dobře, já si mohu odskočit z práce, řekněme v pravé poledne a pozvat vás na kafe do cukrárny, nejlépe tam u vás naproti, abyste to měla blízko,“ nabídl ochotně Petr, „ale co se vlastně stalo...?“
„Děkuji, ale lepší bude, když přijdete přímo k nám, třetí patro, dveře vlevo.“ Ve sluchátku to zlověstně luplo a teď už bylo Petrovi jasné, že se stal velký průšvih, a jenom matně tušil o co se tu asi jedná.
Přesně ve dvanáct stál na rohožce před dveřmi se štítkem JUDr.J.Kostka, aby si vyslechl svůj ortel. Zmáčkl zvonek a představil si rozlícenou, ale krásnou saň, dštící oheň a síru a připravoval si argumenty proti ženské nelogice.

Eliška otevřela dveře. Proti jeho očekávání nebyla vyzbrojena ani pohrabáčem ani koltem, nýbrž de-koltem a vůbec zbraněmi ryze ženskými. S úsměvem na rtech ho vítala: „Petře omlouvám se za dnešní ranní telefonát, ale byla jsem právě děsně rozčílená s Dášou, takže jsem se asi špatně ovládala, pojďte dál.“ Vypadala půvabně, měla nový módní účes a nevtíravý parfém doplňoval její perfektní vzhled. „To nic, Eliško,“ řekl Petr svým nejmedovějším hlasem, „vypadáte báječně!“
„Děkuji, ale přejděme hned k věci: Posaďte se. Petře, my dva jsme vlastně, až na pár dnů, stejně staří, budu s vámi tedy mluvit zcela otevřeně, můžeme si tykat?“
„Budu moc rád, Eliško, je mi skutečnou ctí“, řekl poněkud z konceptu vyvedený Petr. Nato si připili červeným Chianti.
„Tedy, Petře, uznej sám, že jsi pro Dášu příliš starý, a že je to nesmysl, abyste spolu chodili, uděláš ji nešťastnou a ona bude trpět až se jí nabažíš a necháš ji. Dáša je velice labilní, je tak nerozumná a mladá, vždyť by mohla být tvojí dcerou, a pochop mne, jako matku svého jediného dítěte, že ji chci ochránit, pokud je to v mých silách, od životních strastí a zklamání. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale je naprosto pod tvým vlivem, křičí na mne, že je plnoletá, a že si bude dělat to, co sama uzná za vhodné, ať jí dám pokoj!“
„Eliško, chápu tě plně a dokonce chápu i to, co jsi neřekla, totiž, že máš strach ji ztratit jako kamarádku. Se vším, s čím ses mi právě svěřila souhlasím, ale jak to, že ti nevadily její dřívější lásky? To naprosto nechápu.“
„To bylo něco docela jiného, do nikoho nebyla tak zblázněná jako do tebe, Petře. Ona je nápadně hezká, v práci se kolem ní stále někdo točí, tady v domě se taky jeden hoch snaží, ale ona to nebere vážně, to jsou pro ní jenom puberťáci.“
„Pokud vím, tak ten její poslední "puberťák" byl doktor o tři roky starší než já,“ odporoval Petr a pokrčil rameny.
„Ne, o tom nic nevím, to, že ti řekla?“ zděsila se Eliška.


Petr se ulekl, že prozradil něco, co se nevědělo a proto hned začal diplomaticky zachraňoval situaci: „Já nevím, možná, že to Dagmar řekla úmyslně jen tak, abych si já proti ní nepřipadal starý jako Methusalém.“  A protože se nechtěl stát příčinou hádky napůl krásného a napůl opičího vztahu matky s dcerou,
řekl: „Eliško, ty jsi opravdu moudrá a prozíravá žena a já bych si připadal jako křivák, kdybych tě v tvém názoru nepodpořil. Jediné možné řešení v této situaci vidím v tom, že zmizím z povrchu zemského. Shodou okolností odjíždím již brzy na delší čas služebně do zahraničí, což věc usnadňuje. Pro tvé uklidnění dodávám, že až na dva polibky mezi ní a mnou k ničemu nedošlo. Ještě dnes se s Dagmarou rozloučím... a s tebou vlastně taky...“
V duchu si pak Petr pomyslel: Škoda, že jí nebudu moct říkat tak, jako tenkrát náš ředitel: „Dagmare, uvař mi kafe!“ Jenže osud to chtěl jinak, ale to je zas jiný příběh...

http://www.youtube.com/watch?v=KIiUqfxFttM