„Jaká to nádhera!“, zvolal Libor a zahlaholil svým sytým hlasem známou melodii, při svém ranním pohledu z okna. Vzal si do náruče svého mourovatého kocourka, jenž mu při zazvonění budíku vlezl do postele. Libor mu pošeptal do ouška: „Podívej se, Čičiku, konečně nám napadl sníh! Co tomu říkáš?"
A když Čičik neprojevoval žádný zájem o sníh, Libor pokračoval: „Tentokrát sice Martin nepřijel na bílým koni v listopadu, ale právě dnes, to jest, jak vidím, dvanáctého prosince, tedy s měsíčním zpožděním, dorazila k nám místo Martina na bělouši, jakási neznámá Simona!“
Když pak zasedl k počítači, aby zkontroloval došlou poštu, našel v ní několik spamů na různé Viagry, Neklesiny a jiné nezbytnosti, nabízené pomocí důvěrného tykání neznámými dobráky. Mimo tuto každodenní samozřejmost se objevil v jeho e-mailovém odpadu také aspoň jeden osobní ne-spamový e-mail.
To: Ing. Libor Nováček: Pane, jsem bohužel nucena si kazit své jmeniny tímto, víc než dost nepříjemným, e-mailem...
Nechci toto nechat jen tak bez povšimnutí, vždyť se jedná o moji jedinou dceru. Musím s Vámi dnes osobně tuto kauzu prodiskutovat. Navrhuji kavárnu „Platýz“, dnes v 16:00 hod. a budu pevně doufat, že jste aspoň natolik slušný, že mne snad nenecháte (bez omluvy) marně čekat! .... Simona Fuchsová.
PS: Na mém stole bude ležet černobílá kabelka Courréges.
Libor nad tím zakroutil hlavou a ať přemýšlel jak chtěl, jméno Simona Fuchsová mu, ale lautr nic neříkalo! Byl si jist, že toto jméno v životě neslyšel a usoudil, že se zde musí jednat o nějaký omyl. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně tomu rozuměl a protože byl hobby-sběratelem zajímavých životních momentů, omylů a nedorozumění, na jejichž základě pak psal své povídky, měl vlastně radost z takového úlovku a těšil se na tu pomýlenou dámu.
Čičikovi mezitím začalo zjevně vadit, že se pán příliš dlouho kouká na tu nudnou obrazovku, líně se protáhl a začal se domáhat snídaně. Odběhl ke své prázdné misce na podlaze v kuchyni, zvedl hlavu, podíval se tázavě na Libora a významně řekl: "Mňau?" Jeho páníček mu připravoval snídani dříve než sobě a měl vždycky v zásobě dostatek kočičích lahůdek za to, že nebyl nucen běhat s kocourkem ven, což by se psem musel. Stačilo pouze otevřít dveře na balkon a Čičik se už přes přilehlou střechu dostal tam, kam chtěl a stejným způsobem se vracel domů. Když byly balkónové dveře zavřeny, mňoukl si a páníček mu otevřel. Nebyl-li pán doma, měl Čičik smůlu a musel počkat venku, ovšem bystrý kocourek měl v hlavě něco jako chronometr a věděl přesně, kdy se jeho pán a sluha vrací z práce domů. Libor si klidně mohl dle jeho zamňoukání nařídit hodinky. Ozvalo se vždy přesně za deset minut šest!
V "PLATÝZU" bez dlouhého rozhlížení uviděl Libor na jednom stole nápadnou černo-bílou kabelku, byl-li to model Courréges si domyslel. Její nóbl majitelka, zřejmě paní Fuchsová byla elegantní dáma v černo-bílém kožíšku a jelikož se o něj nezajímala, přestože mířil k jejímu stolu, usoudil bystře, že ona jeho podobu vůbec nezná. Zastavil se před ní a řekl hlasem Jamese Bonda: „Přeji dobrý den, paní Fuchsová, jsem Nováček – Libor Nováček.“
Dáma ale zareagovala nepříjemným překvapením: „To jste vy?“ Její nelibost byla pro Libora téměř urážející, takže jen suše odtušil: „Ano, vskutku, nejsem žádný krasavec Adónis!“
„Pardon, pane Nováčku, čekala jsem někoho mladšího - prosím, posaďte se!“
„Ale já jsem s mým věkem celkem spokojen a myslím, že se ani vy se nemusíte s problematikou mého stáří jakkoliv trápit, madam.“
„Omyl, trápit se musím, i když nepřímo!“, rozohnila se paní, „Helenka je sice dvaadvacetiletá, ale já nechci, řečeno všeobecně, aby jí nějaký obstarožní plešingr zkazil život – to se mě zatraceně týká!“
„Pokud tím míníte mne, obstarožní jsem a částečnou pleš mám taky, tedy vás musím ujistit, že žádnou Helenku neznám a nemám vůbec v úmyslu, nejen jí, ale ani žádné z ostatních paní a dívek, kazit život!“ Libor se usmál, protože se mu tento rozhovor začínal líbit a chtěje v něm co nejdéle pokračovat, svlékl si zimník a pověsil jej na věšák.
„Pane Nováčku, tady něco nesouhlasí, nechci tvrdit, že lžete a tak řeknu jen, že nemluvíte pravdu, protože moje dcera mi o vás dost vyprávěla. Ona je snad dokonce, z nepochopitelných důvodů, do vás zamilována a sama mi dala na vás spojení. Snažila jsem se jí totiž její náhlé pobláznění nějak rozmluvit, ale ona mi nato řekla, cituji doslova: "Promluv si s ním sama a změníš názor." Ráda bych svůj názor změnila, ale zatím o tom, milý pane silně, zdůrazňuji,
silně pochybuji!“
Libor se rozesmál: „Právě v tomto momentě, jsem to konečně pochopil i já!
Jmenuji se Libor a můj syn se jmenuje po mně...“
„Také Libor!“, zvolala paní Fuchsová šťastně a pochopitelně ulehčeně: „promiňte, omlouvám se byla jsem na vás strašně nerudná, to je trapný omyl – a vy bydlíte spolu se synem?“
„Ne, teď už ne, ale donedávna tomu tak bylo. Syn se odstěhoval do svého, bytu o patro níže a má vlastní komputer. Zůstal mi teď na krku už jenom Čičik“, posteskl si a rozhodil ruce.
„A Čičik je kdo?“, zeptala se nechápavě.
„Můj inteligentní kocourek. Představte si, že zná hodiny, nedělá loužičky, je mlsný, dovede být dotčený, když mu vynadám, ale je ohleduplný. Když spím, tak mě nikterak neruší a rád si vleze i ke mně na deku.“
„Já mám taky ráda kočičky, ale mnohem více by mne zajímalo, jestli ten váš syn není, čistě náhodou - ženatý?“
„Je mu osmadvacet, takže je o něco starší než vaše dcera, což by vám, právě tak jako mně, nemuselo vůbec vadit. Ženatý sice je, ale je právě v rozvodu. Chcete-li si s ním promluvit, dám vám na něj spojení, nebo ho mohu zavolat třeba hned, aby sem přišel a já eventuálně odejdu.“ Libor při těch slovech vytáhl z kapsy mobil.
„Ne, ne, děkuji, já už to zařídím sama. Já teď musím odejít, jen co zaplatím kávu."
„Tu zaplatím já až si mě všimne ta číšnice, také bych si rád něco objednal.“ Načež pomohl paní Fuchsové do kožíšku. Krátce se rozloučili a ona spěšně odcupitala...
Libor nelenil a okamžitě zavolal svému synovi: „ Halo, Borku, ty chlape
nešťastná, co to máš, proboha za techtle-mechtle s nějakou slečnou Helenou Fuchsovou?“
„Tati, žasnu, kde bereš tyto informace, Helena je OK a techtle-mechtle s ní zatím bohužel nemám, ale jak to, že o tom ty vůbec něco víš? Jsi snad tak něco jako Hercule Poirot?"
„Dostal jsem za tebe vynadáno od její matky, prý jsem pro její dceru moc starý!“
„To snad není pravda, co ta bába blbne?“, podivil se jeho synátor.
„Hele, Borku“, zastal se jí Libor, „to není žádná bába, ale celkem sexy lady. Mě by spíše zajímalo, co ona má apriorně proti tobě, když tě ani vlastně nezná?“
„Nevím, asi to, že jsem pozval Helenku na dovolenou ve Francii do Grenoblu...“
„Borku, to je dobrý, to mi stačí, jsem v obraze! Ahoj, zatím a měj se!“
Když přišla Helena večer z práce domů, řekla jí matka stroze: „Tak jsem mluvila s otcem toho tvého podařeného Libora a ten mi potvrdil moji neblahou domněnku, že totiž jeho syn je dosud ženatý, i když je údajně v rozvodu!“
„No, mami, proboha, do čeho se to pleteš? Uvědom si, že je mi už třiadvacet let!"
„Sama's mi dala na něj spojení, abych si s ním promluvila!"
„Ne, já jsem ti doslovně řekla: když chceš, tak si klidně s Liborem promluv – ale ne s jeho tátou“, prskala Helena, „nechápu tě, co to je za nápad? Rodičovské sdružení se sešlo, aby prokádrovalo své nezdárné dětičky! Kde to jsme?“
„Helen, dost!“, zavelela Simona, „nebudeme se hádat! Ta adresa, co jsi mi dala, byla totiž na jeho otce, taky Libora! Tím došlo k mému trapnému faux-pas a já si připadala hrozně!"
Helena se rozesmála: "Tak to teda musel být exkluzivní pěknej vlastní gól!"
"Proto teď navrhuji", řekla Simona rozhorleně, "pozveme oba Libory k nám na kafe a v klidu celou věc prodiskutujeme."
„K čemu budeme zvát i toho starouše, to je zbytečné“, namítla Helena, "ale mně to je konečně fuk. Když chceš, tak to zařiď...“
Na příští týden ve středu pozvaly, matka s dcerou, otce se synem k nim na kávu o páté. Paní Simona upekla a šlehačkou nazdobila ovocný dort a Helena zakoupila šampus. Setkání probíhalo zpočátku v pohodě, až když došlo na dovolenou ve Francii byla paní Simona okamžitě ve střehu.
Musela být uklidněna Liborem-juniorem, jenž ji informoval, že ono poslední stání jeho rozvodu bude týden před jejich odjezdem do Grenoble. Tohle ovšem rozpálilo Helenu téměř do běla: „Tak teď už toho mám právě dost, mami, kdy už konečně pochopíš, že otázka jestli pojedeme do toho Grenoblu nebo ne, závisí čistě na Liborovi a na mně, bez ohledu na to, kdy bude rozvodové stání!“
„Pokud k tomu mohu také něco říci, paní Simono“, doplnil ji sonorní hlas Libora-seniora, „myslím, že má slečna Helenka pravdu, do toho jim my dva skutečně mluvit nemůžeme. Oni jsou dospělí. Představme si teoreticky, že bych já pozval vás na dovolenou a Helenka by vám to hned rozmlouvala, abyste s takovým obstarožním plešingrem raději nikam nejezdila.“
„To jste řekl výstižně, pane Nováčku“, rozesmála se hlasitě Helena, „to je přesně matčin způsob vyjadřování! Děkuji vám, to bych nedovedla sama říct líp!"
„Teď jste mi to dali oba“, politovala se paní Simona a odhrnula si pramínek vlasů z čela, „možná, že máte v něčem pravdu“, řekla zamyšleně, „jsem asi už moc staromódní a vlastně, lépe řečeno stará...“
„Ne, to neříkejte, paní Fuchsová“, ozval se Libor-junior, „já vás chápu, vy jste to nemyslela špatně. To je legitimní oprávněná obava každé matky, aby si její dcera něco nezačala se ženatým." Hrozící bouře byla celkem zažehnána a všechno se spláchlo šampusem...
Po kávě bylo usneseno projít se na Kampu a tam potom jít na večeři do restaurace Převorský dvůr. Na návrh obou Liborů, tedy Libora a Borka, se po večeři mírně ovíněná čtveřice zvedla a zašla ještě na pozvání Libora do jeho bytu, neboť on tvrdil, že má doma 100-letou slivovici z Moravy, kterou nedostanete nikde na světě, ani na žádné jiné planetě!
Když se doploužili až do Liborova bytu a Helenka spatřila Čičika, dostala takřka hysterický záchvat, že má alergii na kočičí chlupy a že tam nemůže ani vstoupit. Borek navrhl jít k němu do bytu jenom o jedno patro níže.
Simona naopak byla kocourkem přímo nadšena a řekla své dceři: "Helen, jděte už s Borkem napřed, aby ses náhodou neosypala, my tam přijdeme s tou slivovicí za chvilku za vámi, jen co dáme tady tomu malému Čičínkovi taky něco napapat.“
„Ale neberte ho tam sebou“, řekla ještě ve dveřích Helena.
„Pojď, prosím tě, Helen, uklidnil ji Borek a neboj se, já sice nemám tak skvěle uklizeno jako táta, ale zato nepěstuji živočichy, ba ani blechy, ani vši nemám!"
"Simono", podivil se Libor, když ti dva odešli: „Jak jste, přišla, na to, že má Čičik hlad, vždyť tady má ještě zbytky žrádýlka na své misce.
„No, já jsem se prostě chtěla ještě trošku pomazlit", řekla Simona a když postřehla Liborův údiv, dodala: "ééé-myslím jako s Čičínkem! Jinak, já jsem děsně zvědavá ženská, řekněte mi kolik je vám vlastně roků, já jsem se s mým odhadem dopracovala asi tak cirka na sedmačtyřicet, takže mě zajímá, kdo z nás dvou je vlastně starší?"
„Starší jsem já, Simono, pětapadesát, vy byste mohla být mojí dcerou!"
"Hmm, to byste mě musel mít už v osmi letech!" rozesmála se.
"Fajn, takže mám návrh, že bychom mohli jet na hory jako ti mladí, ovšem nikoliv do Grenoble, ale třeba do Špindlu, na lyže na Vánoce, včetně Silvestra!
Simona se nadechla a zkřížila ruce na prsou: "Tak pozor, jsou tu ještě další dvě nejasnosti, které by se měly vyjasnit. Tu první, jako žena navrhuji já, tedy
tykání a tu druhou řeším otázkou na tebe: "Chtěl bys na tu naši společnou dovolenou jet se mnou, třeba jako s nepolíbenou pannou?"
"To určitě ne, ale tomu se dá lehce odpomoct, to se musí zapít!" Libor vstal, vzal z barové skřínky láhev se slivovicí a dvě sklenky, načež si přiťukli a pak následoval
déletrvající polibek v množném čísle... Do toho zadrnčel naprosto rušivě a netaktně telefon...Simona se zeptala, smí-li to zvednout, není-li to nějaká jeho šanzoletka? Libor se usmál a mávl rukou, takže ona zvedla sluchátko a mazlivě řekla: "Halóóó, kdo tam?"
"Mami, prosím tě, my tady pořád čekáme na tu slíbenou slivovici, co je s vámi? Borek tu má jenom minerálku a nějaké asketické suchary...!"
"Jó, to víš, my jsme se trochu zaposlouchali do hudby, Libor mi pustil krásnou píseň od Gershwina: "Oh, lady be good!" (Paní, buďte ke mně dobrá!)
