23 června 2008

Šlechetná záležitost

Mirek Lerner, zvaný Lery a jeho kamarád Josef Benda, zvaný Beny, se shodou okolností rozvedli se svými ženami na jaře před dobou dovolených. To jim vnuklo nápad, aby si vyjeli na dovolenou spolu. Lery navrhoval jet příkladně do Tater, což se pohodlnému Benymu ale ani trochu nezamlouvalo: „Hele, s těma Tatrama jsi to extrémně přehnal. Na nějaký lezení po horách a trempování pod stanem jsme už přece notoricky přestárlí. To se doporučuje pubertální mládeži místo sexu. My musíme vypadat jako elegantní, dobře situovaní pánové, a tudíž nejlepší možnost je navštívit nějaký lázně, nejradši Mariánský! Rozumíš, to je malá Paříž se vším všudy, tam promenujou po kolonádě ty nejkrásnější krasavice z celýho světa!“ A Lery dodal:„Já tam ještě nikdy nebyl, tak tedy jo“ a mávl rukou.

V Mariánských lázních se ubytovali v cenově dostupném, tedy tříhvězdičkovém hotelu, a zdálo se, že tentokrát Beny nepřeháněl. Po ulicích korzovaly skutečně krásné ženy a Beny byl ve svém živlu. „Pamatuj si, Lery, mé tři stěžejní zákony, něco jako by je vymysleli Archimedes, Pythagoras a Sokrates dohromady. Benyho zákon první "O rychlosti": Balení musí jít rychle, jinak si žena pomyslí, že jsi trouba. Zákon druhý: "O škodách": Nenech se odradit tím, že má údajného manžela nebo snoubence a řekni si, že pro takového hroudu je této krasavice škoda! A zákon třetí: "O sexu": Každá žena přemejšlí jen těma svejma vnadama, a proto jí při první vhodné příležitosti do nich hrábni a řekni, že ti jde především o sex. Buď dostaneš facku, nebo je hned všecko jasný!“
To byla ovšem jen teorie, ale s tím seznamováním to nebylo ani zdaleka tak jednoduché, jak si Beny představoval. Hned při druhém nezdaru propadl svému komplexu méněcennosti, že je malé postavy a proto, že ho žádná nechce. Lery znal velice dobře tyto jeho splíny a věděl, že teď je na něm, aby ho z nich vybabral.
„Beny, chápej, imitovat nějakého známého politika, to už dneska neletí, my musíme přijít s novým trikem, získat prvotní zájem. Budeš jako šlechticem, třeba hrabě Beny de Bill a já budu tvůj věrný sluha Crétand.“
To Benymu sedělo: „Bravo, kretén, hodnotím vás sto body - pochopitelně z tisíce možných!“
„Nikoliv kretén, ale Crétand, pane,“ upozornil jej nově vzniknuvši uctivý služebník.
Když potom příštího dne spatřili v parku dvě lepé dívky, rozdílně vysokých postav, mrkli na sebe a věděli, že teď přišla ta pravá chvíle k nástupu. Automaticky předpokládali, že tu vyšší bude dobývat Lery a tu malou Beny. Představili se jim jako hrabě a jeho sluha a pozvali je na zmrzlinu. Ta vysoká se pousmála a pohotově odpověděla: „A já jsem zase hraběnka Veronika z Nemánic a tohle je moje komorná Máry.“
Tím byly ledy prolomeny a Leryho nová metoda šlechtická slavila úspěch. Jenomže dívky projevily své zájmy přesné naopak, nežli se očekávalo, takže Lery byl nucen se bavit s tou malou, přestože se mu moc nelíbila, prostě, tak jak se stavovsky slušelo: hrabě se věnoval hraběnce a na komorníka zbyla komorná.
Večer v hotelu ocenil Beny Leryho pochopení: „Jsi fajn kámoš, že ses věnoval té Máry, víš, mně se strašné líbí ženská s tak dlouhejma haxnama, a tentokrát je to poprvé, že se líbím taky já jí. To, že jsem o dvě hlavy menší, jí zřejmě nevadí! Prosím tě, musíš jít se mnou zítra na rande, aby si lidi mysleli, že k ní patříš ty. Dovedeš nás někam do kavárny, jen co si sedneme, a pak se na něco vymluvíš a odejdeš. Večer za tmy je mi to už srdečně jedno, že mi bude takzvaně čouhat z nůše.“
„Dobře, ale odmítám ztrácet čas s tou nudnou Máry.“
„Neboj se, Veronika přijde bez ní,“ uklidnil ho Beny.
Lery pak byl nucen celý týden dělat jakousi mobilní kulisu, promenovat s nimi po ulicích, po kolonádě i v parku a poslouchat to jejich tokání, dokud se někde neposadili. Výmluvu, že zapomněl v hotelu zavřít sprchu, mu ovšem Veronika uvěřila jenom poprvé.
Poslední večer před odjezdem domů oznámil Beny slavnostně, že ho Veronika propašuje do jejich pokoje v dívčím penzionu, kde se ten den koná taneční zábava a tedy bude výjimečně otevřeno i pro veřejnost. Její spolubydlící na pokoji, bude prý po celý večer pryč, čímž je zaručeno soukromí pro hraběcí pár.
„To je marný, hrabě je hrabě“, zářil Beny, „a vy jste se na nic nezmoh’, Kretén, žejo?“
„Crétand, pane, ale gratuluji vám, já zatím připravím zavazadla k zítřejšímu odjezdu.“
Lery však nevydržel sedět poslední večer v hotelu, a vyrazil jen tak nazdařbůh do ulic. Bloumal bez cíle městem až došel k onomu dívčímu penzionu, odkud se linula sladká taneční hudba. Neodolal, vešel dovnitř a zarazil se u vchodu do sálu, aby se trochu rozhlédl. Vtom k němu dotančil jakýsi pár, dívka nechala stát svého tanečníka na parketu a oslovila ho překvapivou otázkou:
„Vy asi hledáte Veroniku, že?“ Pohlédl nechápavě na dívku, kterou viděl prvně v životě:
„Ano, totiž - chci říct ne! Já se jenom tak rozhlížím.“
Dívka se spiklenecky usmála: „Já vás znám, viděla jsem vás několikrát z okna, když jste tu hvízdali na Veroniku. Vy ale zaručeně nevíte, že ten váš malý kamarád je právě teď u ní na jejím pokoji! Pojďte, já vás tam hned dovedu“, a poodběhla na schodiště. "Pojďte honem, aby vás neviděla vedoucí!"
Než jí stačil něco vysvětlit stála již v prvním patře, zaklepala na dveře a neposlouchajíc Leryho protesty, se rozhorlila: „To si nenechte líbit, to není fair!“ Načež bleskově seběhla zpět po schodech do přízemí.
Lery si v duchu zoufal: „Jak já jim to teď vysvětlím, vždyť budu vypadat jako blbec!“
Dveře se otevřely a v nich jakási neznámá dívka v pyžamu a zděšeně pípla: „Ó, promiňte, moment!“ a rychle zavřela. Za několik vteřin se znovu objevila, tentokrát v pěkném župánku: „Prosím, pojďte dál!“ Lery vešel dovnitř se slovy: "Přátelé, já se omlouvám, já jsem sem nechtěl jít..." Vtom ale uviděl Benyho s Veronikou jak se smějí, a k jeho překvapení ho velice srdečné vítají: „Tak tohle je náš komorník Crétand a zde baronka Erika. Komorná Máry má dneska volno, takže jste přišel jako na zavolanou!“
V nestřeženém okamžiku mu Beny šeptl: „To je záchrana, že jsi tady, samo nebe tě poslalo! Ta husa Erika si to rozmyslela, že už nikam nepůjde, a vlezla si do postele, že si bude číst. Musíš ji vytáhnout na tancování, jinač je všecko v pytli!“
Lery stál před těžkým úkolem, zvláště když si uvědomil, že Erika je ona dívka, o níž se Veronika během posledního týdne několikrát vyjádřila, že asi není normální. Prý se má za dva týdny vdávat, a každý den, bez výjimky, dostává od svého snoubence jedno až dvě růžová psaníčka, na která také denně odepisuje. Začal tedy opatrně sondovat, je-li vůbec nějaká šance tuto dívku nalákat na tanec či dobrou večeři, ale marně. Erice se už nechtělo nikam jít, naopak zdržovala Leryho, aby zde zůstal, že si mohou popovídat při sklence vína, nebo hrát "Člověče, nezlob se!".

S přibývajícím časem začal být Beny stále nervóznější, kopal pod stolem Leryho, ten se ale pokaždé zmohl jenom na pokrčení ramen. O půlnoci skončila v sále hudba a v zápětí se ozvalo zaklepání na dveře, za kterými bylo slyšet naléhavé varování jejich kamarádky: „Holky, pozor, paní vedoucí chodí kontrolovat pokoje!“
Co teď? Veronika zachovala klid: „Hrabě se vejde do šatníku, no a sluha musí vylézt oknem ven. Naštěstí je hned pod oknem střecha přízemního přístavku.“
Lery se tak nečekaně ocitl na čerstvém vzduchu, měsíc v úplňku se mu smál a on si jen představoval, co asi řekne paní vedoucí, až ho zde objeví. V takovéto anekdotické situaci snad nemůže říci nic jiného než, že tu čeká na autobus...nebo radši na vlak?
Brzy zaslechl zevnitř skrze dvojité okno vzrušené ženské hlasy, ale nerozuměl o co se jedná. Za chvilku nato se okno otevřelo a Erika ho vpustila dovnitř: „Pojďte, vzduch je čistý, kontrola je u konce, ale hrabě ve skříni byl bohužel objeven! Ta stará panna si ho odvlékla, ale bylo jí divné, že tu našla jenom jednoho muže.“
„Hrabě jí vysvětlil, že nám dělal třetího do hry "Člověče, nezlob se!", která naštěstí ještě ležela na stole“, chechtala se Veronika.
„Milé dámy, lituji, že to takhle dopadlo“, řekl zklamaně Lery, „doufám, že jsme vás tím moc nezkompromitovali, co myslíte?“
„To je jedno, ale i kdyby, zítra jedeme stejně domů, takže nám to je celkem fuk“, mávla rukou Erika, „...a plnoleté jsme už taky.“
„Fajn, dámy, teď už jde jenom o to, aby mne ta fregata nenačapala až se budu propašovávat ven z domu, jinak vám to "Člověče, nezlob se!" dodatečně osladí!“
„S tím propašováním to nejde, hlavní brána je už zamčená, a sice až do rána do šesti“, zamítly tuto možnost obě dívky.
„Sakrblé, to abych si tedy ustlal na podlaze nebo v křesle.“
„Ale, pane komorníku,“ řekla překvapivě Erika „to není potřeba, podívejte se, naštěstí jsou naše postele tak široké, že se v nich dá pohodlně spát i ve dvou!“
„Ano, zavinila jsem to vlastně já“, uznala rychle Veronika, „a proto ti přenechám svoji postel a lehnu si k Erice.“
„Já bych to sice rozdělil jinak“, poznamenal suše Lery, „ale coby přebytečný host musím se pochopitelně podřídit svým milým hostitelkám.“
Ráno v šest se s dívkami rychle rozloučil a spěchal do hotelu, do odjezdu vlaku nezbývalo moc času. Na pokoji ho přivítal zuřící Beny: „Sám hrabě De Bill ti zabalil kufr, líný sluho, aby nám to neujelo!“
„To snad není důvod k takovému vypěnění, hrabě. Já jsem vám věrně sloužil celý týden, coby živá rekvizita a doprovázel vás jako blbec na všechna vaše randez-vous!“
Beny se chytl za hlavu: „Lery, člověče, to snad není pravda jakou já mám smůlu! Co mi to dalo práce, celej tejden se snažím, utrácím prachy jak mistr světa po kavárnách a restauracích, ta Veronika je žravá jak barakuda - a nakonec mne vyhmátne ta stará fregata ve skříni!
No, musel jsem ji podmáznout, aby to holkám nezavařila doma, zatímco ty’s tam byl až do rána, a vsadím se, že ti to s tou Erikou vyšlo!“ Lery pokýval hlavou a řekl hlasem jakoby se omlouval: „Hm, a s Veronikou taky...“

"Nechápu, že ti to ty baby tak žerou", vyprskl Beny.
"To víš, kouzlo osobnosti, mimo to, že jim říkám to, co chtějí slyšet, že ženu jako ona jsem už od mládí stále hledal a marně toužil po ní..."
"Blbost! Ešte včera jsi je prakticky neznal!" vypěnil Beny.
"Svět chce být klamán!" řekl Lery a pokrčil rameny.

https://youtu.be/3fXnhPpjMRc

10 června 2008

Starci nachmelení

Osmá b jistého pražského chlapeckého gymnázia pořádala, tak jako většina jiných, vždy na kulatá výročí maturity, třídní srazy. Ty se pochopitelně konaly s neustále zvolna ubývající klientelou, až do letošního padesátého výročí, tak zvané "Zlaté maturity". Z celé třídy se sešlo jen pět, chorobám dosud vzdorujících, dědků, z čehož dva se již asi za hodinku odporoučeli s tím, že mají něco děsně nevyhnutelného k vyřizování. Zbylí tři mušketýři začali meditovat o problému, proč asi jsou důchodci v této zemi stále ve stresu, coby nenahraditelní pracanti.
„Je to snad tím, že jsme takovej pracovitej národ?“, položil řečnickou otázku Franta Čihák zvaný Ferry.
„Ne, to je tím, že si musíme furt přivydělávat k těm naším mizernejm důchodům“, řekl skeptik Charly, jinak Karel Hraběta.
„Já si zas myslím, že Češi nedovedou žít, pořád se za něčím ženou a pachtí, a na život jim prostě nezbývá čas. Uklidní se teprve až když je šoupnou do penálu...“, projevil svůj názor vždy rozvážný kliďas Honza Hoffmann zvaný Johnny.
Večírek na vzdory malé účasti se docela dobře rozjel. Franta, rozeslal pozvánky na patnáct spolužáků, a tedy zajistil i rezervaci malého salónku. Tento se sice při mizivé účasti tří zdál zbytečně velikým, ale měl tu výhodu, že se pánové ihned po prvních pivních přípitcích jali hlasitě zpívat, lépe řečeno zeslyšitelňovat, aniž by museli brát jakýkoliv ohled na okolí. Jejich znělkou se stal rým: "Nám naše roky stačí, ať za nás stárnou mladší!" Honza jako jediný z nich měl dobrý hudební sluch, takže to dlouho nevydržel a radši pustil hudbu z radia, protože Karlovy čtvrt-tónové variace na postarší šlágry a Frantův univerzální text "prdla-pumpa" pasující ke všemu, mu naháněly husí kůži.
Tuto pánskou selanku náhle přerušily svým vstupem tři elegantní, nikoliv již nejmladší, dámy s dotazem, jsou-li zde správně na srazu osmé bé.
„Milé dámy,“ řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů chlapeckého gymnázia, nemůžete být bohužel našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste na první pohled výrazně mladší než my.“

Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech zvedla ruku jakoby se hlásila: „Byli ve vaší třídě také Weber, Bučinský a Švarc?“
„Ano, samozřejmě, že byli“, ozvalo se souhlasné mručení.

„Pak jsme zde správně. Doufáme, vážení pánové, že nás nevyhodíte“, ozvala se ode dveří kysličníkově plavá boubelka s balkónově vyklenutým hrudníkem.

„My jsme totiž jejich vdovy“, dodala třetí dáma, důstojná šedá eminence a představila sebe i ostatní: „Kamila Weberová, Anita Bučinská a Zuzana Švarcová“.

„Výborně!“ Zvolali všichni sborem. Nastalo představování, jakož i ochotné přidání tří židlí kolem jejich kulatého stolu tak, aby se sedělo střídavě žena-muž vedle sebe. Dámy chtěly hned na úvod vědět, zdali jsou pánové také inženýři, jako jejich muži.
„To nemá nic společného se snobizmem, ale chtěly bychom si předem ujasnit oslovování“, vysvětlila melír-Švarcová.
„Vážené dámy, myslím, že mluvím z duše všech, když jako nejstarší navrhnu používání křestních jmen po americkém vzoru a zachování vykání po vzoru českém“, rádoby moudře prohovořil Karel a dodal, „naše jména Karel, Franta, Honza jsme si taky už před padesáti roky poameričtili: Charly, Ferry a Johnny.“
Franta ho doplnil: „To byl tenkrát náš jakýsi protest proti komunisty vštěpované nenávisti vůči USA, a ono nám to zůstalo dodnes. Můžete samozřejmě používat obě varianty.“
Dámy souhlasily a dokonce akceptovaly též prozrazení stáří. Všem mužům už kráčelo na sedmdesátku a tři krásné vdovy se mohly tedy klidně pochlubit svým relativním mládím - všechny tři tvrdily, že jim ještě není šedesát.
Načež dámy barvitě vylíčily, jak vůbec vznikl nápad zúčastnit se tohoto setkání. Bydlí totiž ve stejném družstevním paneláku a kamarádí spolu od nepaměti. V uplynulých deseti letech jim postupně poumírali jejich manželé, a ony, coby veselé vdovy, podnikají občas "dámské jízdy". Když asi tak před měsícem dostaly pozvánky pro své zesnulé chotě, tak si jednoduše usmyslely, že je zastoupí a přijdou na sraz místo nich. Schválně, jestli si toho někdo všimne!


A pak se jedlo, pilo, hodovalo, ba dokonce i tancovalo při hudbě z radia, a ani série drobných nehod nepokazila, ba naopak zvýšila, dobrou náladu této dříve narozené mládeže.
Malý malér se stal Anitě. Při večeři jí spadla jedna neposlušná oliva do jejího bujného výstřihu, a pohotově ochotný Karel ji chtěl bleskově vylovit, jenže to provedl tak nešikovně, že tato zapadla až někam hodně hluboko. Jenom naoko se zlobící Anita ho plácla přes ruku: „Nešiko, počkejte, já sama!“
V té chvíli si smíchem slzící Zuzana začala mnout oko a zjistila, že ji spadla řasa pod víčko. Požádala o pomoc vedle sebe sedícího Honzu:
„Jene, prosím pěkně, mohl byste se mi podívat do oka, mám tam někde řasu.“
„Milerád, Zuzanko, se podívám do vašich mandlových očí“, řekl romanticky.
Vzal si na pomoc její látkový kapesníček, „nemusíte se vůbec ničeho obávat, jsem polovičním lékařem, a i kdyby se náhodou zákrok nepodařil , tak...“
„Ano, vím, nic se neděje, mám ještě druhé oko, že ano?“ Honza vstal a naklonil se nad Zuzanou, aby mohl lépe operovat.
„Podívejte se lidi, co to tam ty dva dělaj’,“ zvolal Karel.
„Lovím řasu v oku, zatímco ty raději lovíš olivy v dekoltu“, odtušil Honza.


V půl dvanácté dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Když si odskočily se přepudrovat, vznikl mezi pány problém, jak to bude s placením. Honza navrhl, že to zaplatí sám a potom si to mezi sebou rozdělí na třetiny.
„Seš blbej, Johnny, přece nebudem platit za ty baby, který už asi víckrát neuvidíme“, nesouhlasil na peníze opatrný Franta.
Karel se zvednul: „Já jsem pro metodu: každej za sebe! Jdu říct vrchnímu ať udělá těm ženskejm účet extra!“
„To vypadá blbě“, odporoval Honza, ale byl oběma kolegy přehlasován.
„Neboj, já to těm dámám vysvětlím zcela nonšalantně“, ujistil ho Karel.
Když se dámy vrátily, ležely už na stole dvě účtenky, jedna pánská a jedna dámská. Karel začal řečnit: „Vážené dámy, gentlemani dosud nevymřeli, ale jenom trochu zchudli, takže jsme zvolili následující systém: Každý za své... To pití jsme ovšem převzali my, muži. Myslíme si, že byste stejně s ničím jiným nesouhlasily.“
Dámy se jen shovívavě usmívaly: „Ano, my to taky tak děláme při našich "jízdách", každá platí sama za sebe.“
Při odchodu se páni galantně nabídli doprovodit dámy domů, tedy až kamsi do horoucího sídliště v Hájích.
Už cestou v metru bylo všem jasné, že se o přízeň lady Kamily nebezpečně ‚futýruje‘ slaměný vdovec Franta. Boubelatou Anitu suverénně okouzloval starý mládenec Karel a na Honzu vyšla ta nejhezčí plnoštíhlá Zuzana.
Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž poradili .
„Hele, kluci“, Karel se zatvářil proutnicky, „jesli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový.“
„Já jsem pro“, kývnul Franta, „manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Johnny, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatej, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?“
„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky“, mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála kanasta, nebo bridž, nebo...“
„Mluvíš jako intelektuál“, přerušil ho Karel, „což je, jak známo, člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než sex. To já tedy nejsem, basta!“
Konečně se dámy dohodly: nejprve půjdou všichni na kafe ke Kamile a pak se všichni přesunou o patro výš na jednohubky a pivo k Anitě, a nakonec se přestěhují do šestého patra k Zuzaně. Tam se prý může více hlučet než dole. Zuzanka má báječné nahrávky a dá "do placu" dokonce láhev Metaxy, slané mandličky a jiné pokroutky.


Pod vlivem Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy hned přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se mu hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, ano, držte se Charlyho, je to prachař! Kromě té své nemalé penze tyje totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je něco jako tiskárna na peníze, nebo jak my jazykoví puristé říkáme: švajcké rito! 


„Jakýpak rito, dyk je to svrab a neštovice, lituju, že jsem s tím kdy začal a vrazil do toho všechny moje prachy!“ prskal Karel.
„Dámy, tohleto mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere třicet korun za hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 30 x 10 = 6000 za den, za rok krát 365 to už hodí přes dva miliony, a za deset let...“
„To je blbec!“ vztekle vypěnil Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk! A co opravy, a co krádeže kol!“
Tentokrát se prvně rozesmála i Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky: „Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce modrou krev?“
„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte von Neuberga na zámku.“
„No, a vidíte, tady Ferry, ten možná dostane od anglické královny řád zlatých podvazků, už je to na spadnutí!“
„Ten je zas nametenej, že neví co pindá“, kroutil hlavou Franta.
„Omyl, Ferry, sám jsi mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, on dokonce exportuje ty své králíky až do Anglie. Jeho firma Ferry Rabbits International Limited je dodává jako specialitu pro Buckinghamský palác!“
„To je Rádio Jerevan“, kontroval Franta, „krásná ukázka toho, co udělá jeden tlučhuba z faktu, že moji rodičové měli kdysi dávno králíkárnu s asi čtyřmi angoráky. Sám se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se všech možnejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majlant a jeden jeho obraz dokonce visí v pařížským Louvru hned vedle Mony Lízy.“
„Pánové, je vidět, že jste všichni dobře situovaní, a my naivky jsme si myslely, že jste jen zchudlí džentlmeni“, řekla ironicky Zuzana.


Alkohol způsobil, že dámy rozvázaly a začaly vyprávět různé choulostivé zážitky, načež následovaly přípitky na tykání, takže nevyřešena zůstala pouze otázka spaní. Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -é- zvedne ruku.“
„Já“, hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauši - gau-či dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domů.“
„To b-beru všema dvaceti, bydlim až v Li-libni“, hlásil se Franta.
„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon, ze soucitu gbl-, k bližnímu“, pronesla hrdě Barbie-Anita.
„Souhlas“, zaburácel Karel, „ž-zbožňuju spaní na kanapi!“
Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi ospalý?“
„Já vůbec spát nemusím“, řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům! To snad bohatě stačí!“
„Ale my s Kájou už dem do hajan“, Anita se přimkla ke své oběti.
„Myška- my s Ka-milkou taky“, pospíšil si doplnit Franta.
„Tak dobře“, řekla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde sopeč-společná snídaně, jako tedy-tady u mně, souhlasíte?“
„Fajn, Zuzi, já ti přídu po-pomoct“, hlásila se Anita.
„A já donesu tousty a vajčka“, doplnila Kamila.
„Takže, dobrou noc vespolek“, řekl netrpělivě Franta a zamířil si to s Kamilou ke dveřím.
„É-eště m-moment, pánové“, Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, „dámy nás zvou na snídani, zač už dop-předu děkujeme, a... teďka nevím co jsem chtěl říct...“
„Určitě nějakou pitomost“, doplnil ho pohotově Honza.
„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři mušketýři-ry, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své proudy a prohlásíme, že tento več-čírek byl neobly-čejně vydařenej.“
Ženy nadšeně zatleskaly a muži se odebrali do koupelny.
Zkušený Don Juan Charlie jim udělil poslední pomazání: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muš-muset št-stydět, a že statečně obhájíte čest práci-é-totiž čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně i povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Nevim jak vy, ale já jsem furt eště top-fit. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i...“
A třikrát po sobě bouchl pěstí na vanu.
„T-to je toho,“ zabručel Franta „t-to já jsem jednou dokonce...“
„Pánové“, přerušil je Honza, „odmítám tímto způsobem licitovat. Gentlemani, jak známo, si užívají a mlčí!“
„Nóó, dyk to je právě to co chci říct“, Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísahejme si, že si nikdo nepřidá ani půl kostky! To je gentlemen agreement!“
„Ano, tak přísaháme. Hurá na to!“ zvolali pateticky.
„A k tomu nám dopomáhej Viagra!“, dodal suše Franta.
Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy na sebe významně mrkaly a jenom stěží zadržovaly smích.

Dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedo-zelena vyspalých osob k slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo dáváte cukru?“
„Já vždy jen jednu kostku“, řekl Honza tiše.
„Já taky jednu, ačkoliv by mi stačila i jen půlka“, kápl božskou Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.
Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes výjimečně mám chuť na hořkou mocca!“