16 listopadu 2017

Žena se spavostí hrocha...

 V našem relativně tichém domě na Spořilově, jsem po nastěhování znal naše sousedy jenom dle jmenovek na zvoncích. Jedno jméno ale mezi všemi ostatními přímo bilo do očí tím, že bylo typicky francouzské: Pierre Delacroix. Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila skutečně krásná brunetka francouzského střihu a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte mi, když budu mluvit česky?"
A ona nato s úsměvem: „Ano, proč bych nerozuměla, vždyť já jsem Češka!" Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se ona šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko na Chodově.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, ale je neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu", oddychnout a při kafi nebo vínku trochu pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento její příběh, který se pokusím zde převyprávět.

Evelynin přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu nedávno vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského nádobí a náčiní. Potom ji Filip odvezl k sobě do bytu na Chodov, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela dobré vínko, čím dál tím lépe chutnající, sledovala televizi a když na ni přišla takzvaná „mžitka ospalosti", skočila do postele a na vzdory své nespavosti okamžitě usnula tvrdě jako zabitý hroch. 
Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, pískat, zvonit zvonkem i mobilem, jakož i kopat do dveří, vše marné.  Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu na Chodov a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany zastrčeným  klíčem. Začal běsnit vzteky. 
Pak ale zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, takže tam zuřivě házel všechno to, co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byla to různá sítka, cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, dřevěná palička na maso a sběračka na polévku, ale  výsledek nula, vše bylo marné. Dostal strach, jestli se ji něco nestalo, protože při její nespavosti si neuměl vysvětlit, jak by to bylo vůbec možné se při takovém binci nevzbudit? Věděl, když venku pod oknem si noční chodec odkašle, tak Evelyna je ihned vzhůru! 
Dostal strach a napadlo ho, že má u bratra v Brandýse nad Labem vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže on stačil pouze nakouknout přes parapet do ložnice, kde uviděl klidně jako nemluvně spící Evelynku. Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!" 

 Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že dostala z toho vína delirium trémens a stáhla si deku přes hlavu, aby zahnala ten horor. 
Filip se musel krkolomným způsobem vtáhnout do okna, skočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, co to je za blbost, proč je tu všude rozházené nádobí a proč sem lezeš oknem? Mě z toho mohla klepnout pepka!"

04 listopadu 2017

Mlčeti zlato - platí v totalitách...

Narodil jsem se, bohužel, do doby a světa, kdy vládla dvojí pravda. Už coby dítko školou povinné, jsem musel chápat, že doma se říká: Němci jsou zlí a naším úhlavním nepřítelem, ale ve škole se naopak tvrdí, že Němci jsou dobří a naši ochránci. Ta školní pravda se mohla říkat všude, ta domácí jen doma, jinak následovala basa, koncentrák nebo i trest smrti. 
Po válce, sotva jsme se trochu nadechli, už zase byly dvě jiné pravdy. Rudé Právo tvrdilo, že SSSR je náš bratr a vzor, který nás osvobodil a západní mocnosti nás naopak zradily. Doma jsme si říkali, že Rudé Právo lže, a že to je úplně jinak, což potvrzovaly i současné události, jako "sebevražda" Jana Masaryka, monstr-procesy, jednak s Miladou Horákovou, ale kupodivu i s nejvyššími členy komunistické partaje, kteří byli původně vzorní komunisté, ale náhle se stali padouchy a skončili na šibenici. Následovala výstavba i brzké zbourání pomníku, strašně zbožňovaného J.V.Stalina a pravda se stala ohebnou lží, která se musela dle směrnic KSČ vsugerovávat do hlav veřejnosti. To ovšem vyvolalo další, ještě větší rozmach pravdy domácí, která byla tabu, a za kterou se chodilo do basy, do pracovních lágrů, do uranových dolů, k PTP "Černým baronům" a v lepším případě následovalo "jenom vyhození" ze zaměstnání.
Čili, zase se mluvilo jinak doma a jinak na veřejnosti. A tak si lid v sobě vypěstoval opatrnost až strach, říkat své názory, pokud se tyto nějak lišily od Rudého Práva.  V roce 1968 navíc došlo k hromadnému pomýlení celého národa tím, že si občané vpád pěti armád Varšavského paktu do jejich vlasti vysvětlili jako okupaci, přestože to byla zcela nevinná bratrská pomoc (!) Tehdy jsem se rozhodl odejít z této politicky zprzněné země.

A najednou jsem stál ve svobodném světě a svou vštípenou ustrašenost, říct něco ze svých osobních názorů, jsem začal pozvolna ztrácet. Slyšel jsem politika v televizi nadávat na komunisty. To byl pro mne úplný balzám  na duši! Viděl jsem kolem sebe veselé lidi z masa a krve, jak se otevřeně baví, jak třeba kritizují to, co se jim nelíbí, nebo když jsem ve zprávách viděl, co se ve světě děje doopravdy a já to co znal jen v bolševicky lživě překroucené formě. Mohl jsem se denně přesvědčovat na vlastní kůži, že normální je žít uvolněně, bez strachu z policie, bez třídní nenávisti a bez podezírání každého každým. Prvně jsem zde zažil, že opravdová spravedlnost ještě existuje a je i pro mne dostupná!
Měl jsem právní pojišťovnu DAS, která mě sice stála 300 DM ročně, ale za těch 27 let co jsem tam žil, jsem vedl celkem sedm sporů. Můj právník vždycky dovedl předem odhadnout, jak vysoká je pravděpodobnost soudní výhry a mám-li do toho sporu jít.

Výsledek za 27 let mého pobytu ve svobodném státě: Na soudních sporech jsem ušetřil, díky mé právní pojistce 35.200,- DM. Pojistka mě stála celkem 8.100,- DM. Žádný z těch sedmi soudních sporů jsem neprohrál. To se to pak soudí jinak než u nás v Česku!
Po návratu do vlasti jsem se soudil za posledních 22 let, jenom jednou a sice o komunisty ukradený rodinný domek. Právník mě stál spoustu tisíc, jenže já jsem odhadoval, že pravděpodobnost mé výhry sporu je takřka 100%. Vždyť jde pouze o vrácení průkazně ukradeného rodinného domku! Výsledek však byl: prohraný soud i prohrané odvolání.Vymahatelnost práva je v naší současné zemi opravdu zoufale problematická a nekonečně pomalá. Zato ovšem žijeme v zemi, kde se opět všichni bojí mluvit a podezírají jeden druhého, vystupují anonymně a mně se diví, že prý na sebe všechno vykecám, což je prý způsobeno mojí stařeckou senilitou a nikoliv tím, že jsem tak dlouho žil ve svobodném světě.

 Já ale mlčet nebudu, i když je už zase "mlčeti zlato" u nás módním pojmem.
Nebýt těch čtyřiceti let hrůzovlády komunistů, mohli jsme být mezi prvními  jak s hlediska blahobytu, tak i s hlediska vymahatelnosti práva v Evropě.
To není přehnaný blábol, to je logická dedukce na základě historických fakt. Byli jsme takřka neporušenou průmyslovou zemí v rozbombardované Evropě a navíc jsme měli uran, za který nám USA nabízela hradit celý státní rozpočet. Prošustrovali jsme jedinečnou příležitost a neponaučili jsme se z toho ani  pro současnost, ba naopak: Opět musíme poslouchat lživou propagandu různých stran, lživé politiky a demagogické desinformace z východního zahraničí...

https://youtu.be/cjKrQzVAMl0

01 listopadu 2017

Česká a německá mentalita

 
Jednou za rok si vyjedeme s manželkou do Německa a já už konečně vím co nás tam táhne. Není to jenom proto, že jsem tam žil já 27 let a manželka 12 let. Tam jsme se v také v roce 1983 seznámili a o dva roky později vzali. Oba máme na ten čas prožitý v Německu, rozumí se západním, krásné vzpomínky, což však není ten hlavní důvod naší nostalgie. Není to ani tím, že jsme tenkrát byli o 23 let mladší, není to ani kvůli nějakým příbuzenským vztahům a není to ani kvůli tamnímu kvalitnějšímu zboží. My nejsme konzumní idioti a za ta léta co jsme tady v Praze víme, že se v Německu politická situace značně zhoršila, takže proč se tam tak rádi vracíme? Proč při překračování státní hranice v Rozvadově se pokaždé s manželkou na sebe podíváme a řekneme si: "Konečně zase v civilizaci!"
Protože - a já to mohu s naprostou jistotou prohlásit, tam jsou nesrovnatelně lepší mezilidské vztahy. V západním Německu, mají snad všichni občané v krvi nepoměrně menší dávku podezřívavosti, závisti a nenávisti nežli v Česku. Je to i snadno vysvětlitelné a pochopitelné, protože jsme poslední tři generace žili v tak rozdílných světech: Němci byli sraženi na kolena a svoji rozbombardovanou vlast museli často, s pocitem vlastní viny, začít znovu budovat. Mužů bylo málo skoro všichni padli a ženy všech měst každodenně kladívkem oklepávaly cihly ve zbořeništích, aby se mohlo začít znovu stavět. Ten pocit viny, díky také norimberskému procesu, v Němcích probudil dobré vlastnosti a vymýtil Hitlerův fanatizmus.
Český národ naopak byl 40 let bolševíky hecován k třídní i národnostní nenávisti i strachu ze všeho  cizího, z obav, že nás chce nějaký zlý imperialista, zničit. Prověřuj každého koho neznáš a proto kádruj každého každým, buď ostražitý, pozor na kulaky, kapitálisty, buržousty a faráře! A dvě celé generace v tom smyslu žily a vychovávaly své děti. To je ta nejhorší zrůdnost komunizmu.

Cesta do Němec je pro nás návratem mezi slušné a přátelské lidi. Již při prvním zastavení na dálničním rastu se mi posledně přihodila hezká momentka. Když jsme se posilnili kávou a dortem, šel jsem se takzvaně  „přepudrovat" na WC. V krásné supermoderní kabince jsem obdivoval automatické splachování s hygienickým očistěním sedacího prkénka ve tvaru bílé elipsy, které se začalo po spláchnutí pomalu otáčet pod vysunutým ramenem s desinfekční houbou. Po skončení této procedury se rozsvítil nápis: „Sedadlo je očištěno!"
U umyvadel jsem si všiml, že vedle mne si myje ruce mladá dáma a v duchu jsem si řekl, že ta chudinka neví, že je omylem na pánské toaletě, a tak jsem jen diskrétně řekl: "Madam, vy si zřejmě myslíte, že toto je pánská toaleta?" A ona se překvapivě rozesmála: "Děkuji, já vím kde jsem, ale to si myslíte zřejmě vy!" A znovu se rozkuckala smíchy. ukazujíc prstem na tabulku DAMEN WC. Zmohl jsem se pouze na povzdech: "Mea maxima culpa!"

Do cíle našeho cestování v Königsteinu jsme dorazili až v osm hodin večer, ale pak jsme si zato dali výbornou večeři na grilu v řecké restauraci. 
Ranní výhled z našeho hotelu byl opravdu natolik zajímavý, že jsem třičtvrtě hodiny, to jest doba kdy se žena denně ráno zdokonaluje v koupelně, pozoroval z okna cvrkot na parkovišti. Byl to pro mne koncert ticha v jakoby zpomaleném filmu. Žádná hektika, žádné tůrování motorů, žádný smrad a bouchání dveřmi aut, či nadávání si mezi řidiči, což znám z parkoviště pod našimi okny.u nás doma. Lidé i auta se pohybují pomalu a nehlučně. Parkoviště je precizně nalajnováno a všude tam kde jsou hluché prostory je černobílé šrafování na němž se nesmí parkovat, takže se nemůže stát, že by si dvě auta vzájemně překážela. Vepředu vedle větších míst pro tělesně postižené je šrafovaná plocha pro stojany jízdních kol a vzadu u výjezdu jsou za sebou seřazeny v husím pochodu auta taxíkářů. Uprostřed parkoviště je parkovací automat, kde si každý může nastavit dobu zamýšleného parkování 12 minut = 10 centů. Maximální doba parkování přes den je 3 hodiny, v noci (22-06) zdarma.

 Jako kapitola sama pro sebe byla moje návštěva lékárny, kam jsem si musel dojít koupit doma zapomenutou vodu po holení. Paní lékárnice, perfektně pěstěná lady středního věku, se se mnou dala do řeči, sotva postřehla můj český akcent. Řekl jsem jí, že jsem z Prahy. Začala mi ihned líčit poznané krásy našeho hlavního města a nadšeně popisovala Hradčany. Pak se ale odmlčela a dodala tišeji: „Ovšem to, co jsem zažila v metru ve mně vyvolalo naprosté zděšení. Koupila jsem si jízdenku, ale nevěděla jsem, že ji musím nahoře u schodů oštemplovat a najednou přišel revizor a začal na mne něco řvát - ta ostuda před všemi lidmi! Pak mě vyvedl z vagonu na stanici a stále něco křičel, že musím s ním na policii, ale nakonec mě velkoryse nechal odejít. Ještě dnes mám z této události husí kůži po těle...."
„Ano, madam", přitakal jsem, „já jsem sice Pražák, ale mám úplně stejné zkušenosti s neomalenými hrubiány. Pokud byste jela někdy zase do Prahy, dejte mi vědět a budu vám bezplatně k službám jako průvodce po městě" a podal jsem jí svoji vizitku. Byla potěšena, děkovala mi a do reklamního sáčku s vodou po holení mi vložila 20 vlhkých houbiček ve staniolu na čištění brýlí, krabičku na denní dávkování léků a dva poznámkové bločky. To u nás v lékárně si musím říct sám i o ten pitomý, tenký a slepený pytlík na zakoupené léky, jinak si je musím rozstrkat po kapsách. Prostě, u nás platí heslo: jiný kraj - jiný mrav...
Takže se v té Bundesrepublice převážně setkáváme s podobně příjemnými lidmi, ať je to v bance, v hotelu, v obchodě či v restauraci. Na tomto základě mě napadlo, jak by to mohlo být fajn, kdyby i u nás v Česku už konečně jednou zavládla všeobecná mezilidská pohoda...


10 října 2017

Inzerát: "Štěstí je v nás..."

Jednou při obědě v kantýně si Ludva přisedl k upovídané Stáně, které se říkalo "Drbna", byla tou nejlépe informovanou osobou o všem, co se u nás ve firmě šustlo. Ludva chtěje využít této její vlastnosti se jí zeptal: „Ty, Stáničko, prosím tě, řekni mi, co je to za novou netykavku v tom vašem oddělení? Ta se pořád tváří jako když ji dřou boty, nebo škrtí podprsenka, nebo bolí zuby." 
„Myslím si, Ludvo, že se Kláře fakt všeobecně hodně křivdí. Ona je na tom psychicky špatně, ale jinak je to moc hodná holka. Jí totiž uškodila ta její nápadná krása a možná i to její cizí jméno. Nikomu to neříkej, ale ona byla před dvěma roky brutálně znásilněna a dodneška se bojí chlapů a vyhýbá se jim“, svěřila mu tiše, jako by šlo o státní tajemství. 
Od toho dne začal Ludvík Kraus vidět Claru Watson v úplné jiném světle. Když si tak pro sebe odmyslel ten její výraz "nedotknutelnosti", musel si sám přiznat, že se mu opravdu líbí. Měla krásně krojené rty a hluboké oči. Strojila se i mluvila na jeho vkus sice moc upjatě jako stará panna, ale figurálně byla sexy. Ačkoliv měl ve svých pětatřiceti letech dosti bohatou praxi ve styku se ženami, teď pod dojmem toho co o ní věděl, by se ani neodvážil začít s ní flirtovat jako s jinými ženami. Věděl, že by pohořel, právě tak jako jeho kolegové, kteří se u ní už o něco marně pokoušeli. 
Ludvík právě přicházel do let, kdy se mu ten jeho staromládenecký život přestával zamlouvat. Čím dál tím víc si začal brát do hlavy, že kdyby byla Klára k němu příjemnější, že by byla přesně typem ženy, kterou by si byl ochoten i vzít a věřil, že by s ní byl šťasten. Jenže ona byla pro něj dostupná asi jako Mont Everest pro vozíčkáře. 

Teprve asi o půl roku později se Ludvovi naskytla taková zvláštní příležitost pokusit se o nemožné na poli sblížení se s Klárou. Stáňa mu opět pod slibem mlčenlivosti ukázala výstřižek z novin: „Podívej se, Ludvo, Klára si podala tenhle inzerát, dnes jí vyšel, ale nikomu ani muk, svěřila to jen mně.“ 
„To se tedy svěřuje té pravé“, poznamenal ironicky Ludvík. 
„To teda né“, protestovala Stáňa, „já jsem sice hodně ukecaná, ale Klára mně věří a já ji nikdy nezklamu. Todle říkám jen tobě a kdybys něco vykecal, tak ti utrhnu kebuli, fakt!“ Pod hraným nezájmem Ludvíka o inzerát, se ale skrýval v jeho mozku červotoč, který mu našeptával: "Opatři si ty noviny a napiš jí!" 
Doma potom v klidu si pozorně přečetl sympatický text inzerátu: 
Hledám inteligentního muže, který by si rád dopisoval s 25-letou osamělou ženou, osobní setkání není vůbec nutné. „Štěstí je v nás, ne kolem nás!“ Do ATL Zn: 271285 
Ludvík chytil inspiraci a začal ihned komponovat dopis této značce.  

Milá slečno Violo, protože tuším, že se na Váš inzerát ozve aspoň stovka zájemců o dopisování, musím se chtě-nechtě zviditelnit tak, abych se nestal ihned po roztržení obálky, potravou Vašeho odpadního koše. Všimněte si prosím, že můj dopis vybočuje ve všech směrech z normálu. Nejprve Vám vysvětlím, proč jsem Vás nazval Violou. Ne, že bych tohle jméno nějak preferoval, ale musel jsem Vás nějak oslovit, a uznejte sama, že: „Milá značko 271285“ není vůbec hezké. 
Pohled do kalendáře mne poučil, že je dnes 25. květen - svátek Violy a ihned příští den, tedy Viole nejblíže, je svátek Filipa. A tak jsem sám sebe překřtil na Filipa, aby Vám to nebylo líto. Nerad bych se totiž dočkal Vašeho zamítavého dopisu, takže zůstanu zatím raději v anonymitě a budu psát první 3 dopisy jenom já Vám. Mezitím, jak doufám, se ocitnou ostatní moji konkurenti v popelnici mezi slupkmi z brambor a skořápkami z vajec. Já pak budu mít podstatně větší šanci.
Uvidíte totiž, že zdrcující většina těch pisálků bude blábolit jenom o sobě a svých přednostech, v nejlepším případě pak o tom, jakou by Vás chtěli mít, co by jim vadilo a co by se jim líbilo. Naproti tomu o mně nevíte vůbec nic, i ten Filip je vymyšlený a já o Vás vím také moc málo. Vzhled nehraje roli, je pomíjející a proměnný. Sama říkáte, že setkání není nutné. Jediné co je vždy důležité  je charakter, a ten jsem již částečně poznal. Vaše moto inzerátu: „Štěstí je v nás, ne okolo nás“ mi napovědělo hodně, a já k tomu dodávám, že štěstím není cukroví na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro Vás někde ťuká ještě jedno srdce... 
Končím slíbeným překvapením: Já udělám všechno pro to, abychom se my dva jednoho nádherného dne seznámili též osobně – a pak se uvidí..!  Zdraví Vás Filip.

Po odeslání dopisu se Ludík rozhodl jednat s nejvyšší možnou opatrností a nikomu, ani Stáně, nic o svých plánech neříkat. Nejprve musí vypátrat, kde Clara Watson bydlí, aniž by se kohokoliv zeptal. Došel si na osobní oddělení a pod záminkou, že si potřebuje opsat adresu jednoho nemocného kolegy z adresáře zaměstnanců firmy. Pod písmenem "W" potom našel to, co hledal: Watson Clara, Levá 9, Praha 10. Ještě téhož dne večer tam zajel, aby zazvonil na její jméno na zvonku a potom si počkal v autě na to, které okno se rozsvítí, jenže žádné okno se nově nerozsvítilo. Večer doma pak napsal Klárce tentokrát poměrně krátký dopis číslo dvě: 
Milá slečno Claro, překvapení v tomto dopise jste už zaregistrovala, znám Vaše jméno i adresu. Jak jsem to získal? Stal se ze mne detektiv a jsem rád,  že v redakci novin nesedí jenom samá neúplatná a mlčící  neviňátka. Vaše jméno, Clara, je krásnější než Viola, a já jsem Vám už nemohl a ani nechtěl psát do redakce novin, ale přímo domů. Je sice pravda, že teď mám trošku výčitky, že se Vám možná vnucuji do soukromí, aniž byste měla vůbec šanci dát mi najevo, že si to nepřejete. Pokusím se to ihned napravit: V sobotu večer přesně ve 22 hodin zhasněte a rozsviťte, prosím, dvakrát rychle po sobě světlo ve Vašem pokoji. Dvojí zablikání oknem bude pro mne znamenat, že Vám smím napsat svůj třetí dopis. Zůstane-li však Vaše okno němé, budu si nucen přiznat svoji prohru a víc už se Vám neozvat. To čestně slibuji! Nevím sice, které okno z těch v úvahu připadajících je Vaše, ale to dvojí rychlé zablikání mi pomůže a napoví to, co se já od Vás potřebuji dovědět: Ano či ne... 
Zdraví Vás, Váš obdivovatel Filip. 
Celý týden uběhl v klidu. Zato v sobotu čekal Ludvíka ortel, který si vlastně naordinoval sám sobě v podobě blikavého signálu z okna. Čím víc se schylovalo k večeru, začínal být nervózní. Byl si vědom toho, že když její okno nezabliká, je s Klárkou konec. Přece jí to tak slíbil. Bude muset přestat psát a najednou cítil, že si už zvykl na myšlenku vzít si ji za ženu. Pomalu se rozjel k jejímu bydlišti a úmyslně zaparkoval kus před vedlejším domem a zůstal sedět v autě. Byl tu o deset minut dříve a viděl, že skoro všechna okna v Klářině baráku, až na dvě, jsou ponořena do tmy. Znamená to, že není doma, nebo že má její byt ještě také okno do dvora? Čekal napjatě jestli se ona náhodou neobjeví na ulici, vracejíc se odněkud domů. Vteřiny se mu nemožně vlekly a nic se nedělo. Autorádio sice hrálo jeho zamilované skladby Duke Ellingtona, ale on byl rozechvělý jako mladík kráčející prvně do tanečních. Hudba zeslábla až do ztracena a moderátor ohlásil správný čas: je právě dvaadvacet hodin. Ludvík se znovu rozhlédl na obě strany, neuvidí-li přicházející Klárku, leč marně. Potemnělá ulice zela v té chvíli nevlídnou prázdnotou. Jako naschvál nikde ani živáčka. Minulo několik nekonečných vteřin... Vtom se náhle rozzářilo jedno okno: blik-tma-blik-tma! Liudvíkovi spadl balvan ze srdce, Klára o něj stojí! Ještě té noci si vymyslel scénář pro napsání dopisu číslo tři, který musí být tím rozhodujícím momentem pro jejich první setkání, ale který musí odeslat až za několik dní, aby jeho obsah zněl věrohodně. 

Milá Klárko, 
děkuji Vám, že jste zablikala oknem, a já vím, že smím opět psát. Tento dopis Vás ale moc nepotěší, stal se mi totiž úraz a právě ležím v nemocnici. Ještě než se mi to stalo, stačil jsem ve své roli detektiva vypátrat kde pracujete. Dvě vševědoucí sudičky v mlékárně u Vás dole v domě mne zcela vyčerpávajícně informovaly. Vím už, že máte bratra na vojně, a že jíte ráda netučné jogurty. Co mne však příjemně překvapilo, že pracujete shodou okolností u stejné firmy jako jeden můj dobrý kamarád Ludvík Kraus. Požádal jsem ho, jestli mi budete chtít poslat dopis, aby mi ho doručil sem do nemocnice, a on to udělá rád, je opravdu solidní, dal mi čestné slovo, že bude naprosto diskrétní. 
Dear Clara, těším se na Váš dopis! Líbám Vás! Váš Filip. 
PS: Pište, prosím, rukou abych poznal Vaše písmo!
Klára dočetla a zůstala konsternovaně hledět do prázdna. Hlavou se jí honily překotně myšlenky: Konečně mu mohu napsat, musím si dát záležet na písmu, zítra se ihned pokusím dozvědět se od toho cynika Krause něco bližšího o Filipovi. Stačí jen když budu k tomu Don Juanovi trochu příjemnější. Chudák Filip je v nemocnici, snad není ten úraz tak moc zlý, když může psát. Ve které nemocnici asi leží. Hned mu napíši dopis a zeptám se ho na tolik věcí... 

Příští den vyhledala Krause v jeho kanceláři a měla štěstí, že ho zastihla samotného. Mohla tedy s ním mluvit bez dlouhých okolků přímo k věci: „Dobrý den, pane Krausi, mohu se Vás na něco zeptat soukromě? Je to pro mne důležité, jinak bych vás s tím neobtěžovala.“

 "Samozřejmě slečno Watsonová, jsem vám rád a plně k dispozici.“ 
„Óh, jak je sladký ten sukničkář“, napadlo Kláru, ale nahlas řekla, „vy znáte jistého pana Filipa, což je ovšem, jak víte, jen jeho přezdívka.“ 
„Ano, Filda je můj dobrý kamarád, a já mu závidím, že se o něj zajímáte, taková krasavice jako vy - i když on je už starší,“  řekl rafinovaně Ludvík.
Klára vyprskla: „Já a krasavice? Nebuďte tak nenáročný! Ale můžete mi říct kolik je Filipovi let?“ 
„Ovšem, pokud mi řeknete i vy svůj věk,“ zazubil se Ludvík.
"Jako gentleman byste se neměl ptát ženy na věk, ale to je vám asi cizí. Jenže já vám to klidně řeknu, je mi to fuk -  dvacet pět pryč“, řekla hrdě. 
"Fajn, to se dobře počítá: já mám o deset let víc než vy, on má o deset víc než já. Je ten věk pro vás tak směrodatný a snad i důležitější nežli třeba charakter?“, zeptal se ironicky. 
„Ne, stáří není důležité a Filip je charakterní to vím, ale chtěla jsem se vás zeptat na jeho adresu a na nemocnici kde momentálně leží.“ řekla nabroušeně. 
„Slečno Watsonová, já musím dodržovat určitý slib mlčenlivosti, ale celou řadu věcí vám milerád povím, ovšem někde jinde než tady v práci. Co příkladně v kavárně Slavia na rohu u Národního divadla?  Zvu vás tam na večeři dnes v sedm hodin, souhlasíte? Zamluvím stůl pro dva.“ 
„To –éé- nevím, nechci, abyste měl se mnou zbytečné výdaje...“ 
Vtom zadrnčel telefon. „Promiňte, slečno... Prosím, Kraus – just a moment, please“, Ludvík se otočil na Kláru, a přikryl rukou sluchátko „takže, tím jsme domluveni, slečno, budu se neobyčejně těšit, nezapomeňte dnes večer v sedm ve Slavii!“ 
„Ano,...děkuji vám“, řekla roztržitě a odešla. 

V hezkém prostředí kavárny, při večeři a víně se příjemně odvíjel i jejich rozhovor, Ludvík měl dost času, ale Klára dlouho nevydržela potlačovat svoji zvědavost: "Pane Krausi, můžete mi tedy teď říct, co se vlastně tomu Filipovi stalo a ve které nemocnici leží, mám tady pro něj dopis.“ 
„Slečno Klárko, když mi dovolíte toto oslovení, musel jsem Filipovi dát čestné slovo, že vám neřeknu kde leží a kde bydlí, jinak smím všechno. On jenom nechce, abyste ho viděla teď, jak vypadá po tom úrazu, ale ten dopis mu každopádně donesu.“ 
„Je to s ním moc zlé?“, vyhrkla. 
„Ne, vážné to není, ale je to v obličeji. Můžete teď zase říci vy mně, proč vám tak strašně záleží na někom, koho prý vlastně neznáte, jak mi řekl Filda?“ 
"Je to sice diskrétní věc", řekla a pokračovala: „ale řeknu vám to. Dala jsem si inzerát na dopisování si s někým a dostala jsem asi deset odpovědí, ovšem jen jeho tři dopisy, byly zajímavé a krásné, že jsem na ostatní nereagovala. On je vysoce inteligentní i romantický a přitom vtipný. Je charakterní a asi mě má rád, i když jsme se nikdy neviděli.“ 
„To je ovšem něco jiného, Klárko, přiznám se, že mu závidím vaši přízeň, a jako dobrý kamarád mu tohle štěstí přeji. Opravdu si vás zaslouží, on je neobyčejně citlivý, do sebe uzavřený, plachý člověk.“

Ludvík věděl, že musí ještě dnes tuto hru na schovávanou skončit, ale nesmí Klárku zranit. Musí diplomaticky, pomocí chvalozpěvů na Filipa dosáhnout opačný efekt, totiž, aby ona sama od sebe došla k názoru, že navzdory všem superlativům je Filip nemožný a že ho vlastně nechce. Jak to ale docílit? Náhodně mu sama nahrála na smeč: „Pane Krausi, vypadá Filip na těch pětačtyřicet let?“ 
„Ale vůbec ne, vypadá spíše jako mladý skinhead, což se teď nosí. To, že momentálně tím úrazem přišel o přední zuby, celkem nevadí, protože říkal, že si je nechá co nejdříve udělat a to mnohem lepší a bělejší než měl doposud.“ 
„A víte, jak se mu stal ten úraz“, zeptala se nejistě Klára. 
„Byl bych nerad, kdybyste si to třeba nesprávně vykládala, on se nechal zlákat špatnými kamarády, kteří ho opili. Cestou domů upadl tak nešťastně, že si chudák vyrazil zuby a přerazil nos.“ 
„On pije?“, zděsila se.  Ludvík ji hned uklidnil: "Ne-ne, to byla výjimka a nešťastná náhoda, jeho matka by něco takového netrpěla, stará se o něj jako o děcko a on ji skutečně vzorně poslouchá.“ 
„On bydlí v pětačtyřiceti ještě u matky“, vydechla Klára, kroutíc hlavou. 
"To je totiž pro něj to nejlepší řešení, platí jednu činži, ona mu vyvařuje, pere na něj, žehlí a je to vůbec moc hodná paní. Někdy Fildovi i snídani do postele přinese“, usmál se Ludvík. 
„Ach né – a co vlastně dělá Filip, čím je kromě toho, že je synáčkem své maminky?“ 
„Víte on Cinta, -éé- totiž Filip, býval průvodčím ve vlaku...“ 
"Cože, on se jmenuje Cinta? A jak dál?“, skočila mu do řeči. 
„Neměl bych to možná říkat, on se totiž za své jméno tak trochu stydí. Říkám mu, že je to nesmysl, ale on je taková zakomplexovaná povaha. Chápu, že vás to zajímá, víte, on si rád vymýšlí každou chvíli jiné jméno, jen aby se nemusel představovat jako Hyacint Hlupý. 
Klára nemohla potlačit deroucí se smích: „To snad ne!“ 
„Ano, chtěl se již dát přejmenovat, ale jeho matka je proti, a já s ní plně souhlasím, že by to bylo snad to poslední, co by mělo vadit v citovém vztahu dvou lidí, nemyslíte?“ 
„Hm, to je opravdu to poslední...“, řekla Klára rezignovaně.

Ludvík rychle změnil téma: „Vy jste Klárko spíše vyšší postavy, kolik tak měříte, můžete mi to říct?“ 
„Asi metr sedmdesát“, vzdychla a mávla rukou. „Ano, myslel jsem si to, budete trochu větší než on, ale jen tak o hlavu, - pozor to měl být vtip, - jde jen o pár pár centimetrů, hloupý detail..."
„Pane Krausi, to mi stačí“, řekla zamyšleně, "příliš jsem si ho zidealizovala.“ 
„Ne, Klárko, ten muž je skutečné skvělý a už teď si plánuje jak vylepší jejich byt. Líčil mi jak z něj udělá takové láskyplné hnízdečko pro dva, kde nebudete muset ani vařit, ani prát či žehlit, to všechno zastane jeho čiperná matka. Víte, on je takový snílek. Chce celý byt zmodernizovat, ale přišel o místo, a sociální podpora je ubohá, znáte to. Jinak se mě stále vyptává na vás, jaká jste a co děláte.“ 
„A co ho tak na mně nejvíc zajímá?“, Klára zvedla obočí. 
„Samozřejmě, že se ptal jak vypadáte, jakou máte figuru, jak jste velká, kolik asi tak vážíte, kolik vyděláváte a tak podobně.“ 
„A co jste mu řekl, vždyť to sám ani nevíte.“ 
„To, že jste krásná vím, to ostatní byly jenom odhady, ale i tak byl velice spokojen, věří, že i jeho matka si vás časem oblíbí.“ 
„Nezdá se vám, že je ten Hyacinta tak trošičku vypočítavý?“ Ludvík zakroutil hlavou: „Ne, to v žádném případě, to byste mu křivdila, je to dobrák od kosti, je veselý, nekouří, nepije, je klidný, nikdy se nerozčiluje - jeho hobby je dobré jídlo. Kdyby tu byl dnes s námi, moc by si pochutnal, je to prostě vyslovený fajnšmekr.“ 
„Řekla bych, že Filip je obézní, ne, pane Krausi? Prosím vás, zanechte toho dohazování a nesnažte se mne ovlivňovat, už jsem se rozhodla", řekla Klára.
„Proč si to probůh myslíte, Klárko?“, zeptal se nevinně Ludvík. 
„Nikdy bych se nevyrovnala jeho matce a navíc, ani bych se o to nepokoušela. Až půjdete za ním do nemocnice, pane Krausi, snažte se mu to nějak šetrně vysvětlit, to psaní mu v tomto znění vůbec nemohu poslat.“
Vzala rázně svůj dopis ze stolu a vsunula si ho nazpět do kabelky. 

Ludvík usoudil, že teď právě nastal ten vhodný okamžik, kdy jí může konečně říct pravdu: 
„Klárko, říkejte mi Ludvíku, prosím, a vysvětlete mi, proč bych třeba já nemohl být vaším milým, v čem jsem o tolik horší nežli je ten Filip? A navíc: já nebydlím u matky, moji rodiče dokonce nebydlí ani v Praze, ale až u Plzně.“ 
„Vy nejste horší, Ludvíku, křivdila jsem vám, ale mně doslova učarovaly ty jeho dopisy. On dovede přesně vystihnout to, co člověk cítí a je při tom tak mile romantický...“ 
„Myslíte si, Klárko, že kdybych já byl autorem oněch tří dopisů na téma: »Štěstí nejsou cukrátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro vás ťuká ještě jedno srdce«,  že byste si třeba mohla oblíbit i takového mne?“ 
„Ne, proboha, jak to –  víte? – Vy jste... ne!“ , Klára si zakryla ústa. 
„Ano, Filip. Byla to má jediná šance, Klárko, jak se k vám přiblížit. Vy jste měla na mne od začátku velmi špatný názor, a teď máte možná ještě horší, ale věřte mi, drahá Klárko, že mé city k vám jsou opravdové a že vás skutečně vroucně miluji. Všechno co stojí v mých dopisech je pravda, až na ten úraz a to jméno Filip, které jsem přece předeslal, že nesouhlasí. Pochopte to Klárko, že jsem u vás neměl jinou šanci, než se vydávat za někoho jiného“, vychrlil ze sebe jedním dechem. 
„Já.., já nevím co mám na tohle říct – vy jste ze mne udělal hloupou, blbou holku, já si teď připadám strašně...nenávidím vás chlapy!“ Slzy jí vstoupily do očí. 
„Klárko, odpusťte, tak to přece nebylo myšleno, byl jsem veden dobrým úmyslem...“ 
„Jste podlý, pane Krausi, to jsou vaše úmysly! Už mě nikdy neoslovujte ani v práci, nechci to, nepřeji si to, rozumíte! Sbohem!“ Klára vyskočila od stolu a spěšně odešla. 

Příští den v práci bylo Ludvíkovi zle jako po prohýřené noci, měl těžké dodatečné výčitky svědomí, že moc ublížil, i když nechtěně, nevinnému hodnému děvčeti. Byl zcela bezradný co dělat. Ať dumal jak chtěl, jediné co ho napadlo bylo – nedělat nic a vyhýbat se ji. Po pracovní době zůstal sedět za svým stolem, ponořen do svých problémů, když se náhle otevřely dveře a v nich stanula Klárka. Ludvík polkl naprázdno a čekal co bude. 
„Dobrý večer, pane Krausi, pokusila jsem se do vás vžít a přišla jsem se vám omluvit, promiňte“, řekla Klára zalknutě. 
Ludvík vstal a vzal její podávanou ruku do své: „Klárko, drahá Klárko, teď jste opravdu projevila sílu charakteru, jste formát a já jsem zahanben, nechtěně jsem vám ublížil a vám povolily nervy. Jsem si toho vědom, zapomeňme prostě na to oba. Hlavní je přece to, že se snad máme oba rádi.“

Klárka si vyndala kapesníček. „Když já stále nevím, co ode mne očekáváte“, řekla tiše. "Já nechci nic jiného, Klárko, než abys mě měla tak ráda jako Filipa“, Ludvík přešel do tykání, „musel jsem na Filipa stále žárlit! Myslím si, že naše setkání bylo velice nutné. Dej mi přečíst ten tvůj dopis a tím se stanu adresátem Filipem a všechno bude zase perfektní, tak jako to bylo vlastně mezi námi dvěma od začátku, ale my to nevěděli!“
A takhle došlo v Ludvíkově setmělé kanceláři  k osudovému  happyendu.
Klára otevřela kabelku: „Tady je můj dopis, ale přečti si ho...až doma.“ 
„Dobrá, díky! Jsem rád, že se už na mne nedíváš tak zle, jako včera a slibuji ti, že se vynasnažím, abys k tomu už nikdy v životě neměla důvod. Chceš to se mnou zkusit, Klárko?“ 
Ano, chtěla bych, ale dej mi čas si to všechno srovnat v hlavě, Filipe... mohu ti stále tak říkat?“ 
"Klidně, mi říkej jak chceš, teď už žárlit sám na sebe nebudu, jsem Filip a čert vem Ludvíka!“

https://youtu.be/3xjYsJ8ftIM

08 října 2017

ANO, pane Kájínku, tak se to dělá...!

 ANO, pane Kájínku, Vy jste tenkrát byl poctivě odejit. Kam? Do tepláků!! Dnes ovšem, kriminálně vyšetřovaný slovensko-český občan neví, má-li jít radši do vlády nebo na Hrad? Do tepláků se mu nechce. Pokud jste volil ANO, tak máte ještě naději, že Vás takový dobrodinec udělá ministrem, třeba spravedlnosti, nebo tak něco.

V této zemi, jak se zdá, je opravdu možné všechno. Voličské masy se dají manipulovat koblihami, jak jsme velice názorně zaznamenali. Vracíme se do doby socializmu, kdy se volební výsledky po dobu čtyřiceti let stále pohybovaly okolo sta procent, což je naprostá nezbytnost pro každou totalitu, tedy i pro Babišovskou.

Voliči ANO uvolnili záklopku nového tsunami, po oranžovém před čtyřmi roky, tentokrát v bledě-modrém pro Hnutí ANO, které samo neví, má-li blíže ke komunizmu nebo k fašizmu. Voličskému davu zřejmě až zas tak moc nevadí, že jejich vůdce je stíhán policií za kriminální činy a mimo to, že i jeho minulost je dlouhodobě opředena nevyjasněnou StB-mlhovinou agenta Bureše. A to souvisí i se ztrátou soudnosti voličů. Jestliže někdo je z nějakého osobního důvodu natolik frustrován, že je ochoten volit kohokoliv, pak by ale neměl zapomínat, že tím možná zaviní i krutý osud pro své děti. To už jsme tu také měli, že jediné chybné rozhodnutí voličů před únorovým pučem v roce 1948 se stalo startem pro 40 let zhůvěřilostí a úpadku celé naší republiky. Volby totiž nejsou fotbal, tady se nejedná jenom o míč v síti.

Volič by neměl v sobě potlačovat svoji přirozenou soudnost při posuzování politika a nenechat se ukolébat tím, že ten chlapík je asi dobrák a třeba tak zlý vůbec není. A nebo volit ho "na truc" těm, co ho takzvaně pomlouvají. U politika, z důvodu té obrovské důvěry a moci, kterou mu občané svými hlasy dávají, se musí vždycky vycházet z presumpce viny. To je přeci stará notoricky známá věc, že stačí, když politik je důvodně podezřelým z trestného činu, aby byl dočasně odstaven od politické práce, pokud není sám natolik slušný, aby odstoupil. Zatímco obyčejný občan-nepolitik je až do soudního rozsudku považován za nevinného. Je smutné, že toto neví ani náš pan prezident a ohání se presumpcí neviny pro policejně vyšetřovaného politika a co víc, že mu už dopředu veřejně slibuje, že ho bude i příště jmenovat premiérem vlády! Systém "Já na bráchu" nesmí u nás v politice platit!

https://youtu.be/92pEbZ69vaY

09 září 2017

Pozdní známost

Seznámení šestašedesátiletého starého mládence Emila Poláčka se čtyřiašedesátiletou vdovou Majkou Frejovou  na inzerát,  což dopadlo k oboustrannému překvapení dobře. Oba totiž hledali  seznámení převážně z důvodů praktických a tedy víceméně rozumových než romantických. 
Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo, Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.

Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho ani fotbal, neužívá vůbec žádné drogy a je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem a nepijákem  jakéhokoliv alkoholu.

„Pro krindapána“, vydechla Majka, „a co všechno ještě ne– ?“
V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti, a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku. V tomto bodě spatřoval Emil značnou výhodu. že ušetří za činži.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná žena Mája neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by Sváťa neřekl“, nebo: „To by Sváťa dovedl opravit sám“, prostě, poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího muže, skvělého Svatopluka Freje. 
Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův "Obraz Doriana Graye".
Jednou Emilovi došla trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi Majko nakonec také řekneš při sexu, že i toto  vždycky Sváťa dělal líp, tak se ihned rozvedeme!“
„Ne, Emilku, to ti neřeknu, to bylo totiž jediné, co Sváťa dělal ještě hůř než ty...“
Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším také dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždy špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň.

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku s jednou žlutou řůží, prostřel božíhodový ubrus, talíře skleničky i příbory a podával hovězí polévku s nudlemi, dále hovězí pečeni Chateaubriand a jako zákusek rakvičky se šlehačkou.

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jak patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí řízky.“
Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým vzorem manžela, prosáklého skrz naskrz těmi nejlepšími vlastnostmi člověka.

Když si pak  Majka po večeři  odskočila  k sousedům na slovíčko u lahvinky bílého vína, zahleděl se Emil na Svatoplukův obraz a jal se s ním vážně rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, vždyť já se fakticky snažím být  té tvoji Majce vzorným manželem, avšak to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece mojí vinou, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli ji potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě ničit, Sváťo...!"
"Ty mlčíš?  Asi Ti je to všechno šumák!"
Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem, pokynul Emilovi rukou, a pravil hlasem záhrobním:  „Přede mnou byl Alois...“

05 srpna 2017

Má zápletka s US-hvězdou

Jako osmnáctiletý student, před maturitou, jsem měl jeden tajný problém. Byli jsme jen chlapecké gymnazium, a tak to nebylo úplně snadné seznámit se s děvčetem. Tančení jsem považoval za trapnost, ale pak jsem záviděl ostatním, co se chlubili fotkou své holky a když se mě zeptali na moji holku a já musel říct, že žádnou nemám, byl jsem ihned něco jako neschopné a přitroublé nedochůdče.
Sbalit dívku jen tak na ulici jsem si netroufal, ale být neustále nedochůdčetem jsem nehodlal akceptovat. Náhoda mi pomohla, když jsem jednou při sběru starého papíru, což se tenkrát dobrovolně muselo, objevil jakýsi anglický časopis, kde byly fotografie filmových hvězd. Byl to pro mne nález jako zlatá žíla pro zlatokopa na Klondike.
   
V té bolševické době, všechno co zavánělo kapitalistickým světem bylo na indexu, americké filmy se vytrácely z kin a pro mne, který je hltal od řvoucího lva firmy Metro-Goldwyn-Mayer na začátku až po happyend, bylo holou nemožností sehnat fotku jakékoliv hollywoodské hvězdy, natož takové, která se mi nejvíc líbila.
Taková Rita Hayworth, kterou jsem ještě stačil shlédnout ve filmu Gilda, dřív než byl stažen ze všech kin v Praze, byla pro nás puberťáky něco jako nadpozemsky božská kráska. Netušil jsem ovšem, že je o 13 let starší než já.

Právě tak jako Gene Tierney, na jejíž filmu Laura jsem byl dokonce dvakrát po sobě, abych si to lépe užil. Ty dvě fotografie uvnitř časopisu, které byly na obyčejném papíře a v malém formátu, mi vnukly myšlenku, si je patřičně zvětšeně nakreslit na formát A4 měkkou tužkou, a pak je pečlivě vystínovat a přibít si je malými hřebíčky přímo do zdi ve mém studentském pokojíku tak, aby byly nesundatelné. 
Každý kámoš, co ke mně přišel se děsně divil, kde jsem vzal tyhle nádherný kočky. Dodnes je mám, stářím již zažloutlé, pečlivě uložené ve zvláštním šupleti. Mají pro mne velkou cenu. Je jim už (těm kresbám)  67 let a těm vlastním kráskám (už nežijícím)  by bylo 99 a 97 let.


Na lesklé titulní straně časopisu byla nádherná Gail Patrick s nějakým nosatým hercem, což mi vadilo, tak jsem ji opatrně vystřihl z celkové fotografie a podlepil ji zespodu tuhou kartičkou, aby to vypadalo jako pravá fotografie. Uložil jsem si ji do náprsní tašky společně se svou fotkou a už jsem měl co ukazovat klukům, jako svoji novou dívku, které jsem říkal Henrietta. Všichni mi ji záviděli!  
Ovšem když jsem se pak na jiném místě anglického textu dočetl, že mnou tak zbožňovaná herečka je ve skutečnosti o 20 let starší než já, šel jsem se raději přihlásit do tanečních, kde jsem se seznámil, nikoliv už jen virtuálně, ale se skutečnou živou dívkou z masa a krve Marcelkou. 
Byla to moc krásná, hodná dívka a měla mě ráda. Dala mi jednou, jinak bezcenný, krystalek křemene jako amulet, který mě prý pomůže, abych zcela úspěšně zvládl maturitu, což se mi skutečně podařilo. 
A potom, o dva roky později, za mnou přišla Marcelka, když jsem ležel v nemocnici s infekční žloutenkou, a prosila mě, jestli jí mohu půjčit můj amulet, aby se jí také podařila maturita jako mně. Ano, měl jsem ten krystalek stále u sebe, takže jsem jí ho vrátil a ona tu maturitu hravě zvládla! Tím chci říct, že amulet zázraků fungoval, naše láska taky a já jsem si uvědomil, jaký jsem byl hlupák, když jsem snil o dvacet let starších filmových hvězdičkách.
Jóó, to všechno vodnés čas, už je to víc než dávno...

27 července 2017

Město Ascona je Nirvana na zemi

Ascona byla mým doporučeným cílem, kam jsem si vyjel na své padesáté narozeniny. Od té doby se tam rád vracím. Tohle malebné městečko ve švýcarském kantonu Ticino leží na břehu jezera Lago Maggiore. 
Je to sice známé letovisko pro nikoliv sociální případy, ale já jsem si to chtěl taky jednou užít, protože 50 let je člověku jen jednou za život a když to nebudu moct finančně utáhnout, tak se posunu o malý kousíček dál a jsem v laciné Itálii.
Hotely se mi přece jen zdály zbytečně drahé, vzhledem k tomu, že jsem hodlal být celý den mimo hotel v neskutečně krásné přírodě kolem jezera a okolí. Pak jsem si ale všiml na jednom činžáku, v jehož přízemí byla zahradní restaurace,  velké tabule  PENSION - 3. Etage - Zimmer frei, byl jsem ihned rozhodnut.


„To je to, co hledám“, řekl jsem si a prošel restaurací do domu a výtahem vyjel do třetího patra. Tam jsem však marně hledal nějakou tabulku, byly tam jen dvoje bytové dveře a jedny byly mírně pootevřené. Zaklepal jsem a vešel dovnitř a přestože jsem různě halekal: „Hallo, ist jemand da?“ (Je někdo doma?), nikdo se neozýval a já procházel postupně všemi asi šesti místnostmi a nikde nikdo! Teprve když už jsem chtěl odejít, zahlédl jsem, že se něco pohnulo na balkoně s vyhlídkou na jezero. Zamířil jsem tam a vidím, na hollywoodském lehátku si hověla a pokuřovala starší mondénní dáma v ultramarinově modrých květovaných šatech. Vysvětlil jsem jí, že hledám nocleh na týden, načež mi ukázala tři různé pokoje, abych si vybral. Cena byla méně než poloviční cena v hotelu, takže jsme se dohodli okamžitě.

Snídaně, obědy i večeře  nebyly v ceně  noclehu zahrnuty,  což mi rovněž vyhovovalo.
Nechtěl jsem totiž být jakkoliv časově vázán na určitou hodinu. Měl jsem v plánu 
procestovat  autem také celé i vzdálenější okolí,  takže mi stačila snídaně dole v restauraci a  potom večer až po návratu z výletu, případná večeře v zahradě. Konečně jsem dosáhl rovnovážného stavu naprosto ničím nerušené spokojenosti.


První večer, po návratu do penziónu  se moje dobrá nálada ještě zvýšila, protože již z dáli jsem zaslechl z té naší zelené zahradní restaurace se lynoucí přenádhernou hudbu, přesně takovou, jakou mám dodnes rád.
Když jsem vstoupil dovnitř a zasedl ke stolu, zjistil jsem, že to nehraje celý orchestr, ale jeden jediný muzikant na elektrofonické varhany a k tomu zpívala mladá krásná zpěvačka. Výběr jejich písní byl jako kdybych ho vybíral já podle svého vkusu, prostě samé favoritní skladby mých zamilovaných hudebních skladatelů, jako Gershwin, Porter, Ellington, Miller, Kern, Goodman atd. Jediná malá vada na celkovém dojmu byla příliš silná hudba, překrývající do určité míry zpěv té dívky.
Po asi třech skladbách když udělali pauzu, mně to nedalo a došel jsem za nimi, nejprve jsem se omluvil, že jim k tomu jejich vystoupení chci něco říct, že se mi to moc líbí, ale, že ta hudba je silná k tomu zpěvu, takže ten trochu zaniká. Oni oba byli velice rádi, že jsem jim to řekl a děkovali mi, protože sami nemohli slyšet co převládá a poprosili mne, abych si šel sednout a ukázal jim, kdy je to správně sladěno, a abych si vybrat skladbu kterou chci, že mi ji zahrají. Oba byli tak milí a radovali se z mého zájmu jako malé děti. 

Všeobecně se dá říct o domácích obyvatelích tohoto švýcarského kantonu Ticino, (Tessin), že patrně šťastnou kombinací italského temperamentu se švýcarskou solidností a klidem, vznikla odrůda nadmíru spokojených, hudbu milujících lidí. Vybral jsem si tedy schválně něco méně známého, skladbu Alberta Morrise „Feelings“ (City), načež oni samozřejmě to také měli v repertoáru, upravili sílu zvuku dle mých pokynů a už to jelo naprosto ideálně. A pak každý večer, když jsem přicházel do zahrady na večeři přerušili to, co právě hráli a nasadili jako znělku pro mne Feelings.

To bylo něco pro moji duši, připadal jsem si tak bohorovně spokojený, což se na dovolené vždy nemusí podařit, zvláště když má člověk sebou společníka s úplně jinými představami o relaxační dovolené. Zde se mé ego tetelilo blahem a když si navíc ta zpěvačka vždycky o přestávce přišla sednout k mému stolu, abych prý nemusel stále jen mlčet, byl jsem v nirvaně. Na moji otázku, jestli její manžel nežárlí, že se mnou sedí každou pauzu u stolu, a že bych jí rád objednal skleničku. Rozesmála se: "Ne-ne, to není můj manžel, ale bratr!" Nemohl jsem si nic více přát. Byla to jedna z mých nekrásnějších dovolených, se vzpomínkami, co
 se nedají nikdy zapomenout. Proto radím: Když dovolená ve Švýcarsku - tak v Asconě!

17 června 2017

DÉJA VU (už jednou viděno)

Jednou jsem se dost unavený vracel autem pozdě večer domů ze služební cesty, když se mi přihodila taková zvláštní věc. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva jako na sídliště. 
Hned v příští vteřině jsem si to ale rozmyslel a prudce zabrzdil asi o deset metrů dál za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak. Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“
„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový šereda?“, zeptal jsem se přímo.
„Ne, to ne", usmála se, "ale mně se zdálo, že jsem tuto scénku už jednou prožila, ačkoliv to bylo určitě poprvé, víte takové to déja vu!“
„Ano, to znám, je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, neděje se to často, je to celkem vzácný jev, zato vás tedy teď odvezu tam, kam potřebujete!“

„Ne, to nemohu od vás chtít, já...“
Skočil jsem jí hned do řeči: „Milá slečno, nenechám vás přece tady jentak na pospas přírodním živlům a bůhví jakým třeba úchylům. Vy jste krásná mladá dívka, mohla byste možná být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem vám pro tento pozdní večer k dispozici, coby taxikář zadarmo!“
„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuju, věřte mi, že jsem měla docela strach...“
„Slečno, já vás nechci mentorovat, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s přítelem a já jsem utekla!“

Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má uplakané oči, což jsem původně považoval za kapky deště. „Ach, promiňte, slečno, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jenom směr, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, je to dost daleko, stačí když mě hodíte na tramvaj ke Žlutým lázním, sedmnáctkou se dostanu až skoro před náš barák“, řekla a utřela si slzičky.
„Dobrá, ale počkám tam s vámi dokud ta tramvaj nepřijede. V tuhle pozdní dobu už mají poměrně dlouhé intervaly a já jsem za vás převzal odpovědnost, ať se vám to líbí nebo ne.“

Cestou do Podolí jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: „Já vlastně nejsem ničím, vystudovala jsem práva, jsem zatím nezaměstnaná, vypomáhám někdy v Ráji, to jsou bývalé Restaurace a jídelny a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím, tu a tam, také něco přivydělám k mé podpoře v nezaměstnanosti.“
„Slečno, co myslíte“, zeptal jsem se opatrně, „bylo by to možné, abychom se my dva někdy někde setkali zcela záměrně a ne jenom díky takové vágní náhodě jako dnes?“ Vtom jsme ale spatřili od Braníka přijíždějící tramvaj a dívka zvolala: „Je, podívejte se, támhle jede možná ta poslední sedmnáctka!“
Přidal jsem plyn, abychom byli u nástupního ostrůvku dříve než tramvaj. Dívka se se mnou spěšně rozloučila. Při vystupování z auta mi dala do ruky svoji vizitku: „To je pro ten případ, že byste mi chtěl třeba někdy zavolat. Na vizitce stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem na ni: „Dobrou noc, Evo z ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a než vstoupila do tramvaje, zamávala mi oběma rukama.

Pak následovalo v mé práci několik perných dnů, takže jsem neměl na nic čas, až konečně v sobotu jsem se rozhodl, že ji zavolám. Jenže: kde mám tu vizitku? Kam jsem ji dal? Začal jsem hledat jako pominutý ve všech kapsách, ve všech šuplících, v koši na papíry i na místech zcela nemožných, ale nikde nic! Když už jsem byl úplně u konce svých sil, problesklo mi hlavou: Dal jsem si ji přece do přihrádky na audiokazety v autě! Vyběhl jsem ihned před dům, a bez ohledu na to, že právě zase lilo a foukal vítr, jsem se vrhl do auta a jal se prohrabovat přihrádku s kazetami. Ano, zde nerušeně ležela ta kýžená kartička!
Kámen mi spadl ze srdce – jenže vtom se stala chyba! Jak jsem zamykal auto a předával si vizitku do druhé ruky, přišel náraz větru a tento drahocenný papírek mi ulétl, ještě jsem viděl jak spadl do stružky vody valící se do kanálu a pak mi navždy zmizel z očí...
V tu chvíli bych se byl nejraději vystřelil na měsíc, uvědomil jsem si, že teď, kromě jejího křestního jména Eva, zase nevím nic! Osud je jako stará tvrdohlavá panna a vždycky si prosadí, co sám chce...!

15 června 2017

Sofistikované dámy 1982

  Seděl jsem na hokru u výčepního pultu v útulné hospůdce „Zum Schwejk“ a chvílemi prohodil pár slov s půvabnou a vždycky dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že tento hokr je obsazený.
 Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne ona trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí. Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to ty dámy řeknou samy.“
   Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já myslím, že je jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
  „Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."  
  „Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
  "Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
  „Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.

  Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
  „Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli vám to nevadí“, řekl jsem suše.
  „Ó, co dělá Čech z Prahy až ve Wiesbadenu?"
  „Ó, a co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
  „No, já tady bydlím a pracuji v módním salónu firmy ELLE.“
  „Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role blbce i když jsem znal onu luxusní firmu ELLE.
  „Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
  „Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy jako kolegyně, které potřebují po denním zápřahu zaslouženou relaxaci.“
  „A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
  „Ano, to je ze štangle v konfekci "C+A“,  řekl jsem jí pobaveně.
  „Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
   Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká, ti to nechápou..."
  „Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní Evropy, my jsme tam totiž neradi a nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme zaostalí východňári, uvědomte si to, prosím!“
   „Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
   Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
   „Bingo! To si ovšem pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako je DDR, Rakousko nebo Francie a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí" a to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít.
   Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi leccos objasnil. Díky moc!“
   A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"



11 června 2017

Jsou happyendy kýče?

Mé příběhy bývají někdy neprávem, označovány hanlivým přízviskem kýč, nebo Červená knihovna. Takový muž-čtenář je většinou takzvaný "chlapák", romantiky se přímo štítící, který si myslí, že v tomto jedenadvacátém století není místo pro nějaké city, slzičky a lásku. Podle něj musí příběh, být drsný, aby byl dobrý, vždy končit dramaticky, nejméně s jednou mrtvolou, žádný happyend a nanejvýš se toleruje otevřený konec do ztracena. Vše ostatní je sladká romantika pro Listy paní a dívek. Fuj!

Ptám se, proč musí být kýčem to, co skončí happyendem? Vždyť, co film filmem stojí, byly i šťastné konce a existují dodnes. Lidem se to většinově líbí a dívají se na to sice s úsměvem, ale stejně tak rádi jako naši dědové před  osmdesáti roky. Jestli to byly jenom samé kýče, nevím, ale film KRISTIÁN, O.Nový / N.Gollová, baví už čtyři generace diváků...
Jsem si jist, že krásných chvilek a příhod, které dopadly šťastně, je v životě každého z nás mnohem více, než si myslíme. Bohužel si ale většinu z nich při jejich prožívání neuvědomujeme, ba dokonce se někdy mylně domníváme, že ta-a-ta událost dopadla špatně. Je osudovou chybou, že mnohé pochopíme až později, když už je všechno dávno za námi. A jen vzpomínky nám zůstanou...

Chtěl bych docílit toho, a doufám, že se mi to i občas daří, aby můj čtenář při mých příbězích pookřál a bral je třeba jako medicínu na bolavou duši, nebo na přepjaté nervy. Předem však upozorňuji, že na konci ho nečeká kdovíjaká překvapivá, šokující či humorná pointa, ale zato jistý pocit dobré pohody. A tady šťastní Cary Grant a  Sofia Loren  se zamilovali do jednoho opuštěného hausbótu a současně i do sebe! Nedejme si tu pohodu otrávit odborníky, kteří ve svém povolání vlastně  musí všechno zkritizovat, je to jejich džob...
Pokud se totiž občas dokážeme uprostřed všedního hektického dne násilím nějak vytrhnout z oblbujícího stereotypu, nasadit si ony růžové brýle a rozhlédnout se kolem sebe - uvidíme najednou tu obyčejnou rosu jako perličky navlečené na pavučině, uslyšíme ptáky si povídat, ucítíme vůní posečené trávy i to pohlazení slunečních paprsků na tváři. Vždyť i takové šumění deště je úžasně romantické, pokud nám zrovna voda necrčí ze stropu. Ba dokonce i ta protivná bába od naproti se nám najednou může zdát docela milá, jak se nenápadně, s poprsím vyloženým na parapetu, na nás zvědavě kouká skrze pelargónie...
A tady je již to 21. století. Michelle Pfeiffer a George Clooney ve filmu "Báječný den", to je přece happyend jak Brno!

Mojí snahou je hlavně přimět čtenáře, aby četl pomalu, nehltal řádky jako zprávy o hlasování v parlamentu, ale vnímal obsah každičké věty, tak jako já jsem ji desetkrát vylepšoval a vypilovával, aby vyjadřovala onen, tak těžko sdělitelný pocit, otřepaně vyjadřovaný frází: "ŽIVOT JE KRÁSNÝ."

29 dubna 2017

Harry prodává ateliér 1.

Kapitola 1.   ATELIÉR

"Sakra, koho to sem zase čerti nesou?", zaklel Harry, když se ozval zvonek u jeho domovních dveří, čímž byl brutálně přerušen jeho ranní spánek. Když ale spatřil svého kámoše, Tondu, jinak majitele realitní kanceláře, pochopil, že je dnes 1.září, a že si to takhle před pár dny spolu domluvili. Chtěl mu totiž ukázat svoji předloni zděděnou vilu po rodičích, kde od rozvodu bydlel sám. Začal se zabývat myšlenkou vilu prodat a přestěhovat se do vnitřního města. Kamarádi si sedli ke konferenčnímu stolku a přiťukli si pivními lahvemi, ale Tonda dlouho neposeděl.

Věčně nervní a uspěchaný makléř probíhal jak průvan jednotlivými prostorami baráku, přičemž vysvětloval Harrymu, že nemá čas na dlouhou debatu, musí být už za půl hodiny v Hodkovičkách, kvůli nějakému velkému kšeftu. Od Harryho chtěl hlavně vědět proč tu vilu prodává a kde chce bydlet potom. "Podívej, Tondo, tobě to můžu říct, mám trochu finanční problémy, potřebuju prachy na nový auto a chtěl bych se přestěhovat do vnitřní Prahy. Tady na Dobešce je sice krásně, ale jsem tu jak zapadlej vlastenec a táhne mě to do centra všeho dění. Řekni mi, co asi tak za tu vilku, včetně pozemku a garáže, jen tak orientačně mohu chtít. Stačí mi tvůj hrubý odhad přes palec."
"Počkat, Harry, měl bych špeciálně pro tebe lepší řešení, i když to není v mým vlastním zájmu, spíše naopak. Mám jednu klientku, která je malířkou a ta hledá ateliér k pronajmutí a byla by ochotna i něco do toho investovat, hlavně aby tam bylo hodně denního světla, to jest velká okna. Kdybys jí přenechal třeba to horní patro, jako kompletní byt a sám zůstal zde dole, tak místa je tu dost a ty bys kasíroval činži a nemusel shánět drahý byt v centru města a neměl bys problémy s parkováním. To ti radím jako tvůj kámoš a nikoliv jako makléř, který tím pádem přijde o tučnou provizi. Mimo to, že ta žena je velice atraktivní a ty jsi taky volnej..."

"Tondo, znáš mě, že nechci dvakrát vstupovat do téže řeky, tedy do manželství, nehledě na to, že to prý ani nejde, ale proč ti tak záleží na tý klientce? Je v tom z tvý strany snad něco citovýho?"
"Blbost", Tonda mávl rukou, "ale vlastně máš pravdu, je to totiž má ztracená a opět nalezená ségra. Vzala si tenkrát jakéhosi plašmušku Itala z Turina, kam se odstěhovali. Holka měla smůlu i štěstí, havarovali s autem, ale přežila to jen ona. No a její hobby je malování a tak shání ateliér."
"Jó, to je ta tvá sestra, tuším Martina, ty ses mi o ní kdysi zmiňoval..."
"Marianne Torroni se jmenuje a maluje skvěle a peněz má celkem dost, jenom ten ateliér by nutně potřebovala a tady ta vila by byla na její vkus úplně ideální. Zeleň, vzduch, klid a skoro žádný auta."
"Tak to je dobrý: Torroni a Turino! A má děti?", zeptal se pro jistotu Harry opatrně.
"Nemá a ani nemůže mít, od toho úrazu, a navíc bude jí už brzy čtyřicet. No, prostě nech si to projít hlavou, já jí dám na tebe kontakt a když, tak ona tě zavolá a domluvíte se co dál - já ale už musím vopravdu letět...Tak Čau!"

O pár dní později přišel Harrymu telefonní hovor: "Dobrý den, já jsem Marjána Torroni, mluvím s panem Harrym Máchou?" ozvalo se ve sluchátku. "Ne-ne, Karel Hynek Mácha bohužel nejsem, jenom Harry Vácha, vé jako vokno! Jestli se chcete přijít podívat na ten byt, prosím, jsem v obraze i vám k dispozici", řekl zdvořile. 
"Tak fajn, povězte mi adresu kde bydlíte a já se co možná ještě dnes dostavím!" Harry se v duchu podivil, že jí ten její brácha aspoň neinformoval kde to je a jak to vypadá, ale to je halt ten celej zbrklej Tonda.
Paní Torroni zaujala Harryho hned ve třech směrech. Byla jednak mladě-elegantní, což bylo u čtyřicetileté ženy překvapivé, měla ovšem naprosto suverénní jednání, které ho až trochu zaráželo a byla zrovna tak hektická jako její brácha Tonda. Prolítla barákem a řekla suše: "To je super, beru okamžitě, zítra můžeme jít na katastrální úřad a potom do banky, udělat převod, kolik peněz za to chcete?" 
"Moment, vy to chcete koupit? Já myslel, že si chcete najmout jen to první patro na ateliér", žasl Harry.
"Ne-ne, já chci celý dům s pozemkem, se stromy i s garáží a s oplocením, prostě sakum-prdum, tak jak to tu stojí a leží!"
"Je pravda, že jsem to původně zamýšlel prodat a koupit si byt ve vnitřní Praze, ale sám váš bratr Tonda mi to rozmluvil, že prý vy chcete jen pronájem patra na ateliér a já bych zůstal bydlet tady kde jsem v přízemí, ten hořejšek teď už stejně nepoužívám." 
"Tak to je nedorozumění, jmenujte sumu a já beru všecko, o nájem - nula zájem!" trvala na svém. 
"No, já jsem zatím uvažoval jen naprosto laicky tak asi o devíti miliónech, ale to bych se musel ještě poradit s mým makléřem."
"Nic, rozsekneme to ihned, já vám nabízím deset miliónů a zítra je můžete mít na vašem kontě!"
Harry zůstal také tvrdohlavý: "Moment, madam, slyšel jsem, že se napřed podepisuje smlouva o smlouvě budoucí, já potřebuju mít čas na rozmyšlenou a pohovor s notářem." Torroni se zvedla: "Zbytečné formality, čekám jen do čtvrtka, přemýšlejte, já zavolám a buďto půjdeme ihned na katastr, nebo to odpískáme. Takže, rozmyslete si to dobře! Čau!" 

Druhý den ráno, byl Harry ještě ve sprše, když zase někdo zazvonil. "Sakra, takhle brzo ráno to je snad trestný čin!", zaklel nahlas, ale když u dveří uviděl Tondu s nějakou slečnou, přijal je s úsměvem a omluvou, že je jen v županu. Tonda mu představil svoji sestru Marianne. To bylo silné kafe pro Harryho: "Vždyť já už jsem včera s ňákou paní Torroni jednal, ovšem ta vypadala jinak. Prosím posaďte se a rozhlédněte se trochu, já se zatím voblíknu..." a odběhl do vedlejší místnosti.  
"To zní ale nějak podezřele, jak prosím tě přesně vypadala ta falešná Torroni?" vyzvídal Tonda, když se Harry vrátil na scénu.
"No to je snad vtip! Jak vypadala? Byla menší než tady slečna -éé- paní Marianne, nebyla zdaleka tak krásná, ale představila se jako Marjána Torroni a měla mimo jiné, malou vadu řeči. Místo Ř ve slově převod, říkala pchevod."
"Bravo, detektive Harry, pchevod, takže to byla ta sprostá mrcha Zdena Zábranská, tu jsem před několika dny vyrazil na hodinu! Hrabala se v mých podkladech a chtěla mi vyfouknout různé kšefty. Doufám, že jsi jí už něco nepodepsal?" 
Harry zavrtěl hlavou: "To tedy ne, ale nabídla mi za tu chaloupku "sakum–prdum" deset miliónů!"
"Deset miliónů? A kde by je vzala?" Marianne se obrátila na Tondu.
"Zřejmě spolupracuje s nějakou konkurenční realitkou. Harry, jak to máš s ní dál domluveno? Máš ji zavolat nebo co? No, nekoukej jak vyřezanej bejček!" 
Harry si teprve uvědomil, jak mohl naletět podvodnici: "Díky Tondo, díky paní Marianne, že jste sem dnes přišli, já bych to asi spolknul i s navijákem. Ona ale vypadala celkem důvěryhodně, jenom mi vadilo, že tak strašně spěchala..."
"Bodejť by nespěchala, tušila, že brzy zjistím, co mi zmizelo!"

Tonda vstal ze židle a začal zase nervózně chodit sem a tam. "Vidím, že zase spěcháš, Tondo..." ozval se Harry, "takže podrobnosti si už můžeme vyříkat s paní Torroni v klidu a bez tebe, tedy ne, že bych tě vyhazoval, klidně to můžeme ještě zapít nějakým dobrým mokem" a pootevřel příruční bar.
Načež si všichni tři přiťukli Rémy-Martin koňakem a Tonda dodal: "Nevím jak's to poznal, ale já spěchám, mám termín na desátou hodinu až v Příbrami. A mimochodem, na tu Zuzanu Zábranskou podám trestní oznámení pro podvod, beru si tě za svědka!"

Když za Tondou zaklaply dveře, Harry s Marianne zůstali v nastalém tichu sedět u svých sklenek s koňakem a oba nevěděli přesně co říct, aby to nevypadalo nějak nuceně či trapně. Harry se nadechl, aby konečně to řvoucí ticho přetrhl.
"Ne, Harry, nemusíte mluvit za každou cenu", špitla Marianne.
"Ano, mlčení s vámi je velice příjemné, víte, já jsem si jen myslel, že se budete chtít projít celým domem a prohlédnout si v klidu vaše budoucí království, které by začínalo od poloviny tohoto schodiště směrem nahoru a moje směrem dolů. Mohla by se tam třeba namalovat demarkační čára..."
Marianne mu skočila do řeči: "A já bych k tomu přimalovala na zeď směrové šipky s našimi jmény, aby se to nepletlo, to ovšem nespěchá!"
Načež se ho zeptala: "Můžete prosím zatím do ticha pustit třeba nějakou krásnou hudbu?"
Harry si ťukl na čelo a zeptal se má-li ráda evergreeny.  Když Marianne souhlasně pokývala hlavou, vyhledal svoji favoritní skladbu s Nat King Colem  Stardust.
Oba se zaposlouchali do jímavé melodie i nevšedně lyrického textu písně a najednou jim všechno připadalo takové pohodově samozřejmé, že si začali tykat, načež ji Harry požádal o tanec a když se k sobě přivinuli, z ničeho nic se začali líbat...