16 prosince 2017

Novoroční YATZÉ

Nic netrvá věčně a tak i náš zvyk poslechnout si prezidentův novoroční projev už neexistuje, takže namísto Havla sledujeme  něco stejně jímavého, to jest tak zvaný Novoroční koncert Vídeňské Filharmonie...
Odpoledne pak k nám přijížděli naši známí, Anna a Vilda, na posezení u kávy a vánočního cukroví a hlavně si zahrát YATZÉ. Leč i to je už bohužel jen historií. Vilda odešel navždy. To hraní v kostky bylo vždy spojeno se skvělou zábavou, vždycky jsme se moc nachechtali, nehrálo se o peníze, ale o vyznamenání, a sice tak, že v každé hře bodově první dostal do tabulky bodů nad svým jménem, mnou nakreslenou královskou korunku, za druhé místo dostal medaili, za třetí místo nic, ale zato ten čtvrtý chudák dostal vždycky krásně vymalované, čerstvé, ještě kouřící, na chodníku se vyjímající, psí lejno...

Samozřejmě, že nikdo nechtěl být tím "kouřícím" a proto se snažil a hrál, jako by mu šlo o život. Během hry bylo dovoleno se hecovat, jako třeba: "Anna ty kostky hází jako knedlíčky do polívky", nebo: "Mirek nad tím zbytečně dumá a výsledek - stejně bude zase kouřícím!", což se většinou vyplnilo...
Když pak večer Vilda s Annou odjeli, zjistili jsme, že na stole zůstal ležet Vildův mobil. Okamžitě jsem volal Anně na její mobil, chtěje jí říct, aby se ještě vrátili, leč spojení nefungovalo, takže po třech marných pokusech jsem to vzdal.


 Asi za hodinu se ozvali oni z domova na pevné lince a vysvětlili, že Annin mobil se jim utopil v onom moravském červeném víně, co jim dala moje žena-Moravěnka Jitka. Nemohl jsem pochopit jak se její mobil mohl dostat do láhve s vínem?
"Docela jednoduše", vysvětlila mi Anna: "Kapes nemajíc, dala jsem si chytře ten mobil, do mé hnědé plastové tašky s vínem a ještě jsem to vystlala svojí šálou, peněženkou a dalšími pitomostmi, no a pak mi ta taška vypadla z ruky před naším barákem na chodník! 
Vypadalo to přibližně tak, jako takové obrovské, nejspíše bůvolí,  "kouřící..."

20 listopadu 2017

Sex byl u nás tabu!

V dobách mého dětství vůbec neexistoval sex. Podle jednoho obrázku, pod nímž bylo napsáno SEX jsem získal představu, že to je chaos. Když jsem se zeptal rodičů co to je, zjistil jsem, že je to něco o čemž se nemluví. Do osmi let jsem žil v blahé představě, že děti nosí čáp. Kde je ovšem ten čáp bere, to mi moc jasné nebylo, asi v nebi. Dával jsem mu za okno cukr, to prý on má rád, ale trvalo to aspoň půl roku nežli mi donesl sestřičku. Chtěl jsem sice raději brášku, ale on asi neuměl moc dobře číst a tak to popletl. Byl jsem nedočkavý a dával jsem mu kromě cukru i jiné laskominy, jako třeba žu-žu, čokoládu či lízátko.
Teprve ve druhé třídě mi cestou ze školy jeden starší spolužák, který opakoval každou třídu víckrát, řekl: „Nebuď blbej, děti nenosí čáp, ale máma v břiše!“ Protestoval jsem, že jak by se pak dostaly ty děti ven? To ani jemu nebylo moc jasné a tak tato záhada mi zůstala nevysvětlena až asi do devíti let.

To jsme se s jednou asi o rok starší kamarádkou z ulice Inkou vzájemně dohodli na trávníku za smetištěm, že si na revanš ukážeme buchtičku a lulíka, ale u nich se prý říkalo žemličku a bimbáska. Ona mi pak při tom ukazování vysvětlila, že děti vzniknou tak, že tatínek dá mamince semínko do žemličky a tam pak vznikne dítě. Je to prý zařízeno tak, že když je to dítě dost velké, tak se ta žemlička rozevře, aby se mohlo vyklubat z břicha ven. Ona měla ještě menší sestřičku a bratříčka, z čehož usoudila, že její tatínek má teď už o tři semínka míň, ale kolik mu jich ještě zbývá, to nevěděla, ale zato věděla, že mu ty semínka vyrostou v pytlíčku pod bimbáskem. To byly mé vědomosti stran sexu, tak říkajíc z druhé ruky, a ostatní jsem si už musel vypátrat sám.

Následovala dlouhá léta, kdy doma o sexu nepadlo ani slovo, až jednou, to mi bylo asi patnáct, odjela máti někam na léčení a otec dostal za úkol se mnou o tom promluvit. To byl ovšem absolutní trapas, otec mluvil pouze v náznacích, abych jako já sám se ho zeptal, pokud mi něco nebude jasné a já jsem odvětil, že mi je všechno jasné, čímž debata skončila, otec si oddychl s já si dodnes nedovedu představit jak to, že jsem byl vůbec kdy, tak stydlivými rodiči počat?

Pak bylo zase asi pět let tabu až jednou se mne moje matka, opět v mlžném oparu trapasu, zeptala: „Mirku, ty jsi nám nedávno představil tvoji kamarádku Miládku, což o to, je to celkem hezká a slušná dívka, tatinovi se taky líbila, ale já bych chtěla vědět, jestli je to jenom kamarádka, nebo jestli už je něco mezi váma?“
Dělal jsem naivního, aby trapas mohl pokračovat: „Nevím jako co má být mezi námi?“
„Myslím třeba jako něco důvěrného... stačí když řekneš ano nebo ne.“
„Maminečko zlatá, vzhledem k tomu, že nejsem ani impotent ani homosexuál - tak ano!“
A od té chvíle byla otázka sexu v naší rodině vyřešena...

https://youtu.be/sXsie2n3XwE

16 listopadu 2017

Aida a sněhová kalamita

 MUDr. Ellen von Lorrbachtal, přívítala Martina překvapivě tak, že mu oznámila, že mu doporučuje čtyřtýdenní kůru v sanatoriu Blieskastel v Saarlandu.
„Ach, ne“, Martin se zatvářil značně kysele.
Doktorka se usmála, „Vidím, že se vám tam moc nechce, ani mi nic neříkejte, vaše laboratorní výsledky jsou sice docela dobré, ale vaše nervy jsou nadranc!", zdůraznila. 

Od doktorky zamířil Martin k parkovišti a v duchu si představoval jak se asi zatváří jeho šéf, že ho nyní bude muset čtyři týdny postrádat. Bude určitě prskat, ale co se dá dělat. Vtom si všiml, že k němu běží jakási žena v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: „Pane, promiňte, buďte tak moc laskav, pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho červeného Renaulta, já bych ho určitě odřela, už to tu zkouším asi čtvrt hodiny.“ 

Martinovi neušlo, že ta neznámá žena je neobyčejně atraktivní, a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, že je roztomile půvabná. Byl proto bez váhání ihned rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký Renaultek stojí tak nemožně, že tam skutečně není dostatek místa na projetí.
„Madam, problém není v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Renault stojí tak, že se projet nedá. Myslím si, že si majitel jen někam odskočil a hned se vrátí.“
„Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl čtvrté a teď už jsou skoro tři! Jsem bezradná, co mám dělat“, dáma se jen stěží ovládala, „promiňte, já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to vlastně říkám...“


„Moment madam, mám nápad“, Martin si v duchu pomyslel, že teď se buď zesměšní, nebo naopak zaboduje: „Pokusím se s tím Renaultem pohnout.“ Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhnul jím prudce doprava a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to!
Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně!“
„To nic“, Martin mávl nedbale rukou.
„Škoda, nemám čas, letadlo nepočká, pozvala bych vás třeba na sklenku vína, ale opravdu, nejde to..."

„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?“, kul železo Martin.
„Ne, hned po divadle se ještě v noci vracím domů.“
„Smím vám tedy někdy zavolat?“ Martin ji podal svoji vizitku.
„Nic proti tomu“, řekla a podala mu svou kartičku okénkem ven.
Martin si vzpomněl: „Od příštího týdne budu v lázních, takže pokud bychom se už neviděli, pošlu vám odtud pozdrav, ano?“
„Fajn, budu se těšit. Na shledanou, můj vysvoboditeli!“
„Na shledanou a jeďte opatrně, začíná padat sníh!“

Zamával odjíždějící dámě ve fauvéčku, načež si přečetl její vizitku: Paola Peters, adresa a telefon do Düsseldorfu. Udělala na něj ohromný dojem.  Na druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, ale marně. Ozývalo se jen strohé: „Volané číslo neexistuje!“ Rozhodl se tedy, že jí určitě napíše dopis z lázní.

V lázních Blieskastel se mu od prvního okamžiku líbilo. Doktoři, jakož i sestry a vlastně veškerý personál byli neskutečně příjemní, ubytování bylo luxusní a strava výborná. Měl krásný pokojík až v sedmém poschodí s balkonem a s výhledem na tu bílou a zcela zasněženou krajinu, lemovanou lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby Blieskastelu, takže si připadal jako v pohádce. Večer ještě napsal dopis té, která se mu neustále vracela na mysl.


Milá paní Paolo,
uplynulo sedm dní, sedm hodin a sedm minut od našeho setkání u Vašeho zabarikádovaného fauvéčka, kdy mně jen šťastná náhoda pomohla k tomu, abych se před Vámi blýsknul coby Herkules.  Nikdy před tím jsem to nezkoušel a neumím si představit co bych si vymyslel, kdyby tam místo toho renaulta stál příkladně těžký mercedes.
Teď tuším Vaši otázku, jak se mi žije zde v lázních? Prodělávám zde, mimo jiné, též spánkovou léčbu, při které se mi zdají krásné sny o Vás. Jsem rád, že jste drobné štíhlé postavy, neboť v těchto snech vystupuji opět jako hrdina-silák a nosím Vás přes spáleniště, závěje a krvavé řeky na rukách jako pírko - no, to jsem snad přehnal. Ale představuji si takové to 
„Walking into winter wonderland.“ Tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně scestné požádat Vás, abyste mne zde jednou, třeba o víkendu, poctila svojí milou návštěvou? Neříkejte hned bez rozmyslu, že to je nesmysl, a že to nejde..."

Zdraví Vás, Váš vysvoboditel, toho času uvězněný, Martin

Jedna pacientka jménem Evelyn, s níž se párkrát náhodně potkali v čekárně u stejné procedury, o něj projevila eminentní zájem, takže se pro jistotu raději vydával za ženatého, což jí však očividně nevadilo. „Martine, já Vám to řeknu, já jsem se do vás zamilovala, nejdete mi z hlavy a teď si s tím nevím rady. Vy nevěříte v lásku na první pohled?"
Martin si vzpomněl na Paolu, načež řekl: „Spíše si to člověk jen namlouvá, ale výjimečně je to možná možné...“
Když pak cestou do svých pokojů vstoupili do výtahu, Evelyn pokračovala: „Děkuji, Martine, to mně stačí, stoupla si na špičky, políbila ho lehce na rty a dodala, „nebojte se, budu rozumná, dobrou noc!“ Martinovi se Evelyn celkem líbila, ale jenom jako hezká žena, se kterou by si docela rád zaflirtoval, ale ne nic vážného. Po dnešku však cítil, že by to asi vážné bylo, a tak se rozhodl udržovat určitý bezpečnostní odstup.

Příští týden mu přišel dopis od Paoly. Neotevřel ho hned, nechal si jej na polední klidovou přestávku mezi procedurami, aby se o něco déle mohl těšit. Po obědě řekl Evelyn, že si půjde lehnout, aby si zdříml, protože se necítí dobře. Dali si tedy sraz až ve dvě u bazénu. Ve svém pokoji pak nervózní rukou otevřel nedočkavě obálku nadepsanou žensky
oblým písmem:
Milý a vzácný vězni Monte Christo,
Váš dopis mne opravdu potěšil a na důkaz toho, že to není jenom společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend to jest 16.-17. ledna. Zavolejte mi zdali souhlasíte, a můžete-li pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého! Je to úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je jenom sen, mých 52 kilo živé váhy, by se přece jen dosti proneslo - aniž bych chtěla podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a děkuji za Váš milý dopis, Vaše Paola P.
PS: Zde moje nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí!

„Proto jsem se nemohl dovolat“, zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty už nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti ale byly už všechny pokoje, právě na tento víkend, rezervovány. Co se dá dělat?
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Prosím, dále!“ Vešla Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu a vy nikde, děje se něco, Martine, je vám 
dobře?“
„Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“
„Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno, vsaďte se!“. Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak, a především proč, to chce Evelyn takhle přeochotně zajišťovat?
Sotva skočil do vody spatřil přicházející Evelyn mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je to v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to spíš v mokru. Ale teď mi povězte jak jste to tak rychle zvládla?“
Evelyn využila situace a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Potom si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem, co jsem přinesla, a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit - toť vše!“
Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a drze ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní "chytrá" lež ho zahnala do úzkých: „Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh pro Paolu -éé- tedy pro mou manželku, kterou navíc vůbec neznáte?“ 

„Právě proto chci ji poznat, chci vidět jak vypadá šťastná žena...!“
Po koupání s ním zašla jako s nedochůdčetem do kanceláře, aby doplnil jméno své ženy. Martin jí nechtěl vysvětlovat proč nemá zájem, aby Paola spala u něj na pokoji, a tak to nechal být a řekl si: "Čert vem těch pitomejch deset marek, zaplatím to a pak si už něco vymyslím, proč manželka radši spí v penzionu."
„Není vaše manželka známou političkou nebo umělkyní?“, otázala se ho Evelyn.
„Ne, jak to?“, podivil se Martin.
„Že má jiné příjmení než vy: Paola Peters, to je mi nějak povědomé.“
„No, prostě ponechali jsme si každý své jméno, co je na tom divného?“, řekl trochu podrážděně, její zvídavost už mu šla na nervy.

Večer pak ve svém pokoji Martin obvolal znovu všechny penziony v okolí a všude mu bylo řečeno, aby se znovu zeptal až v pátek večer, pro případ, že by někdo odřekl rezervovaný pokoj. To by byla jedna možnost jak vyváznout z prekérní situace. Kdyby to nevyšlo, bude se muset zaměřit na hotely v Saarbrückenu, což je odtud sice asi dvacet kilometrů, ale tam se určitě i na poslední chvíli něco najde.

V pátek večer, když se konečně dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj, telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jako hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych v 16:15 hodin na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, nikdy jsem tam nebyla, takže se spoléhám čistě na vás.“
„To mi lichotí, Paolo, už aby byl zítřek večer. Budu stát na peronu s tamním přednostou stanice a oba budeme salutovat!“
„Budu se těšit, Martine, ještě nikdo nikdy mě nenosil v náruči přes závěje. Mějte se!"

V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu proceduru, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné diskrétní vinárničky. Odpoledne, začal opět hustě padat sníh. 

 Do Saarbrückenu musel jet velice opatrně a pomalu, ale přesto tam dorazil včas, cítil, jak moc mu na tom záleží. Patnáct minut před příjezdem vlaku stál již nedočkavě na peronu, když vtom zaslechl místní rozhlas oznamující zpoždění asi čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si dle posledních informací nevyžádala žádných obětí na životě.

Martin chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu. Náhle vítr zesílil a přihnala se sněhová vánice. Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků, a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a Martin si mohl vykoukat oči. Z nástupišť neustále proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten samý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Pak ale zmalomyslněl: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná. Možná, že jsem ji už přehlédl!“


Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy konečně dorazil ten její zpožděný vlak, začal panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Vždyť Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna ani kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce-li se zachovat jako gentleman. Je prostě v neřešitelné pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu zajisté nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí celá romantika jejich seznámení...


Martin byl zoufale nerozhodný. Má cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým "hrdinou" do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pět minut! Evelyně se divíš, že mluví po pěti dnech o lásce na první pohled, ale sám jsi ve dvaačtyřiceti zamilovaný jako puberťák. Přitom se třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Čekej už jen maximálně do šesti a vrať se do Blieskastelu! Nojo, ale co když přece jen?“


Přesně v 18 hodin a 11 minut se náhle objevil onen toužebně očekávaný kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, hned se vrátím!“, a řítil se dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět zase v pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tu už nebudete“, zajíkla se, „vždyť mám dvouhodinové zpoždění, nezlobte se, to ten sníh!“
„Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v tom krásném kožíšku!“
„Vzala jsem si ho úmyslně, abyste mne poznal.“

Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, ale stejně jsem si přivodil oslabení zraku o dvanáct dioptrií. Teď ale pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“

Když jí pomáhal z kožíšku, zatajil se mu dech: „Paolo, nemějte mi to za zlé a dovolte mi, abych vás chviličku obdivoval. Mám snad jenom jedno jediné vysvětlení: vy jste určitě manekýnka.“
„Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě“, a přiložila mu své dlaně na jeho tváře, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval dolů pod stůl na její malé kotníčkové botičky.
„Dostalo se mi tam trochu sněhu, takže to záblo“, vysvětlila Paola.
„Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte pod stolem na klín, já vám je ohřeju, jinak určitě nastydnete.“
„To nejde, co tomu řeknou lidi?“ Rozhlédla se nejistě po sále.
„Nic, nanejvýš mi budou závidět!“ Oba vyprskli smíchy a ona ho ráda poslechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a on jí hřál nohy a ona si hřála ruce o šálek s čajem.
„Ach, Martine, teď je mi blaze“, řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat své okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět: její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a jeho stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tady tahle vyhlídková restaurace, na peronu byla zima, jak se říká "jako na dráze". Je mi líto všech ajznboňáků.“ Načež jí Martin navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli se pěkně v teple: “Já vidím, že dokážete vykouzlit romantické prostředí i v nádražní restauraci.“
„Děkuji, za ten nevšední kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak formulovanou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy, jen tak do divadla?“

„Jednoduše, Martine, proto, že to je moje povolání, jsem operní pěvkyně a v té Paříži jsem zpívala Aidu.“
„Ach ne“, vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece umělkyně! Evelyn to uhodla, a já dostávám šílenou trému.“
„Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem zpěvačka?“
„Paolo, vy mne asi zabijete... Já jsem si tady v lázních vymyslel takovou hru na ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, barbar, tu nádhernou Aidu tady vlastně kompromituji.“
„Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já nejsem žádná primadona“, zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“
„Paolo, ty jsi báječná!“
Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mě docela dělá dobře, ale kdo je to Evelyn, nemusím na ni žárlit?“
„Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“, Martin se odmlčel.
Paola zvedla obočí a našpulila rty: „Copak máš ještě na srdci? Vše je už předem odpuštěno!“

„Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro tebe jakožto moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“
„Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla.
„Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji - a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní zpěvačka na evropské úrovni.“
Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, že jsi můj gentleman!“
„Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“


Cesta do Blieskastelu vypadala nejprve poměrně schůdně. Vítr se utišil, a teprve asi v polovině cesty začalo znovu hustě chumelit. Martin musel zpomalit, aby se nedostal do smyku. Paola ho pohladila po tváři: „Martine, víš, že se mi to tady moc líbí, jsem happy, chumelí se, a my tu sedíme v autíčku, v takové romantické gondole pohody a tepla.“
„To ano, a jestliže ta gondola zůstane viset v závěji, dojde i na to mé nošení tě na rukou“, smál se Martin.
„Zdálo se ti fakt o mně, Martine, nebo to byla jenom metafora.“
„Ano, zdálo se mi toho ještě mnohem víc, ale o tom radši pomlčím.“
V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem Eva. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku Chateauneuf-du-Pape, jak jsem ti kdysi dávno slíbila.“


„To "dávno" je teprve neuvěřitelných osmnáct dní“, řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj drží volný, je už totiž skoro osm hodin.“
Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“, a mrknul významně okem.

„Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo“, zašklebil se děda.
Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé.“
„Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten recepční mne ujistil, že zde v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý je zcela zbytečné něco hledat.“
„Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu“, nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne-ne, Martine, to nejde, podívej to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to opravdu nejde!“


„Taky se mi moc nechce, když je tolik sněhu...“

„Víš co, Martine, dříve nežli se napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mne ta představa, že jsme manželé docela fascinuje? Je to ode mne, myslíš, nemravné chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“
„Určitě ne“, řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti, a moje libreto má úžasný happyend!“
„Ano, a k happyendu patří neodmyslitelně...“, Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin, coby muž činu, ji  políbil.

Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing-Singu?“, zašeptala spiklenecky.
„Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl.“

„Nemusíš, můj vzácný hrdino, Martine“, řekla přehnaně pateticky Aida, „budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když vím od majitelky tohoto penzionu, paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal."
A sněžná opona padala...

08 listopadu 2017

Ochutnávky z mých memoárů...

Milá čtenářko, milý čtenáři, chápu Vás v tom smyslu, že čtení z obrazovky je celkem únavné a člověk u toho nevydrží dlouho, jako třeba u dobré knížky papírové. Navíc hledat v nudném seznamu mnoha desítek článků jen tak, podle nic neříkajícího názvu a data článku, je otravné. Sám dle sebe soudě, mám zkušenost, že se nejčastěji rozhodnu pro to, co stojí přímo a bez hledání na začátku obsahu a to, co je někde vespod je předurčené k nečtení. Takže tady zkouším pomocí ochutnávek lépe přiblížit čtenářům i ty věci zespodu, bez hledání, na pouhé kliknutí.
Dobrou zábavu přeji!

Zde je několik ochutnávek z mých memoárů, jedná se zde o mé příběhy bez velkých fabulací formou vyprávění (ICH), někdy volím i formu povídkovou (ER).

1)  Moje babička Kateřina.............................byla hodná, byla slepá
............................................................a byla báječná...
2)  Pánové, zadejte si dámy!.........................vzpomínka na taneční
............................................................včera a dnes
3)  Alice dává šach-mat................................lezení po střeše nejen
............................................................kvůli šachové partii
4)  Koupil jsem ženě podvazkový pás...............v nejdražším obchodě
............................................................v celém Londýně
5)  Režim to dovolil jen................................penzistům vyjet si za
............................................................svými dětmi do světa
6)  A stane ve dveřích..................................právě Ona, s velkým O
.............................................................o které si stále sním
7)  Těžký život rodícího muže.........................zvláště když rodí
.............................................................prvně v životě
8)  Sochař Pygmalion...................................a jeho vysněná žena
.............................................................krásná Galathea


Vážení čtenáři, vyjádřete se, prosím, k tomuto řešení "ochutnávek" a jestli to vyhovuje, udělám další!
Mirek Toms

04 listopadu 2017

Kocourek Čičik to rozhodl


„Jaká to nádhera!“, šeptal si pro sebe Libor při svém ranním pohledu z okna. Vzal do náruče svého mourovatého kocourka a řekl mu: „Podívej se, Čičiku, konečně nám napad‘ sníh!“
Přesto, že Čičik neprojevoval nejmenší zájem o sníh, Libor pokračoval: „Takže tentokrát sice Martin nepřijel na bílým koni, ale zato dnes“, otočil se ke kalendáři na zdi, „dvanáctýho dvanáctý, tedy s měsíčním zpožděním, dorazila místo Martina na bělouši, jakási nám neznámá Simona!“ To ještě netušil, že se s tímto jménem za chvíli setká znovu ve své poště.
Když zasedl k počítači, aby zkontroloval poštu, našel v ní kromě osmi spamů na různé Viagry, Neklesiny a jiné nezbytnosti, nabízené důvěrným tykáním, ale také jeden osobní e-mail, se objevil mezi touto chamratí.
To: Ing. Libor Nováček.  Pane, jsem bohužel nucena si kazit svůj svátek tímto nepříjemným e-mailem. Nemohu a ani nechci to takhle nechat bez povšimnutí, vždyť se jedná o moji jedinou dceru. Musím s Vámi osobně celou věc prodiskutovat. Navrhuji kavárnu „Platýz“ dnes ve 4 hodiny a budu doufat, že jste aspoň natolik slušný, že mne nenecháte marně čekat!
Simona Fuchsová.
PS: Poznáte mne podle černobílé kabelky model "Courréges" ležící na stole.

Libor nad tím jen zakroutil hlavou a ať přemýšlel jak chtěl, jméno Simona Fuchsová mu, ale lautr nic neříkalo! Byl si jist, že toto jméno v životě neslyšel a usoudil, že se zde musí jednat o nějaký omyl. Chtěl okamžitě zareagovat a odepsat té dámě, že si ho plete s Radeckým, nebo něco podobně vtipného, ale potom mu došlo, že to asi nebude tak docela obyčejný omyl. Bylo mu záhadou, že ta madam zná jeho celé jméno, titul a e-mailovou adresu. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně tomu rozuměl a protože byl hobby-sběratelem zajímavých životních momentů, omylů a nedorozumění, na jejichž základě pak psal své povídky, měl vlastně radost z takového úlovku a přímo se těšil na setkání s touto evidentně pomýlenou dámou.

Čičikovi začalo zjevně vadit, že se pán příliš dlouho kouká na tu nudnou obrazovku, líně se protáhl a začal se domáhat snídaně. Odběhl ke své prázdné misce na podlaze v kuchyni, zvedl hlavu, podíval se tázavě na Libora a významně řekl: "Mňau?" Jeho páníček mu připravoval snídani dříve než sobě a měl vždycky v zásobě dostatek kočičích lahůdek. Sám pro sebe měl kolikrát jenom kávu a toasty, zatímco kocourek dostával teplé mlíčko a masíčko, jinak by se totiž urazil. Jejich soužití probíhalo velice harmonicky, díky tomu, že Libor nebyl nucen běhat s kocourkem ven, což by se psem musel. Stačilo pouze otevřít dveře na balkon a Čičik se už přes přilehlou střechu dostal tam kam chtěl, a stejným způsobem se vracel domů. Když byly balkónové dveře zavřeny, mňoukl si a páníček mu otevřel. Nebyl-li pán doma, měl Čičik smůlu a musel počkat venku, ovšem bystrý kocourek měl v hlavě něco jako chronometr a věděl přesně, kdy se jeho pán a sluha vrací z práce domů. Libor si klidně mohl dle jeho zamňoukání nařídit hodinky. Ozvalo se vždy přesně za deset minut šest!

V kavárně bez dlouhého rozhlížení uviděl Libor na jednom stole nápadnou černo-bílou kabelku, byl-li to model Courréges si domyslel. Její nóbl majitelka, zřejmě paní Fuchsová byla elegantní dáma v černém kožíšku a jelikož se o něj nezajímala, přestože mířil k jejímu stolu, usoudil bystře, že ona jeho podobu vůbec nezná. Zastavil se před ní a řekl hlasem Jamese Bonda: „Přeji dobrý den, paní Fuchsová,  jsem Nováček – Libor Nováček.“
Dáma ale zareagovala nepříjemným překvapením: „To jste vy?“ Její nelibost byla pro Libora téměř urážející, takže jen suše odtušil: „Ano, nejsem žádný Adónis!“
„Promiňte, pane Nováčku, čekala jsem někoho mnohem mladšího, prosím, posaďte se!“
„Ale já jsem s mým věkem celkem spokojen a myslím, že se ani vy tím nemusíte nikterak vzrušovat.“
„Dovolte, vzrušovat se musím, i když nepřímo!“, rozohnila se paní, „Helence je třiadvacet let a já nechci, řečeno všeobecně, aby jí nějaký obstarožní plešingr zkazil život – to se mě zatraceně týká!“
„Pokud tím myslíte mne, obstarožní jsem a částečnou pleš mám taky, tedy vás musím ujistit, že žádnou Helenku neznám a nemám vůbec v úmyslu, nejen jí, ale ani žádné z ostatních paní a dívek, kazit život!“ Libor se usmál, protože se mu tento rozhovor začínal líbit a chtěje v něm co nejdéle pokračovat, svlékl si zimník a pověsil jej na věšák. Posuňkem naznačil dámě, že by jí galantně pověsil i její kožich, pokud by si jej chtěla svléci. A dáma tak učinila.

„Pane Nováčku, tady něco nesouhlasí, nechci tvrdit, že lžete a tak řeknu jen, že nemluvíte pravdu, protože moje dcera mi o vás dost vyprávěla. Ona je snad dokonce z nepochopitelných důvodů do vás zamilována a sama mi dala na vás spojení. Snažila jsem se jí totiž její náhlé pobláznění nějak rozmluvit, ale ona mi nato řekla, cituji doslova: Promluv si s ním sama a změníš názor! Ráda bych změnila názor, ale zatím o tom silně pochybuji.“ Libor se rozesmál: „Ano, teď jsem to teprve pochopil! Já se jmenuji Libor a můj syn se jmenuje po mne...“
„Také Libor!“, zvolala paní Fuchsová ulehčeně, „promiňte, omlouvám se vám, že jsem byla na vás tak strašně nerudná, to je tedy trapný omyl – a vy bydlíte spolu?“
„Teď už ne, ale donedávna tomu tak bylo. Syn se odstěhoval do svého, bydlí o patro níže. Zůstal mi teď na krku už jenom Čičik“, posteskl si a rozhodil ruce.
„A Čičik je kdo?“, zeptala se nechápavě.
„Můj inteligentní kocourek. Představte si, že zná hodiny, nedělá loužičky, je mlsný, dovede být dotčený, když mu vynadám, ale je ohleduplný. Když spím, tak mě nikterak neruší.“
„Já nemám ráda kočky, mám na ně alergii“, oklepala se madam, „ale zajímalo by mne, jak starý je ten váš syn a není-li náhodou ženatý?“
„Je mu třicet, takže je asi o sedm let starší než vaše dcera, což by vám, právě tak jako mně, nemuselo působit zažívací potíže. Ženatý sice je, ale je právě v rozvodu. Chcete-li si s ním promluvit, dám vám na něj spojení, nebo ho mohu zavolat třeba hned, aby sem přišel a já eventuálně odejdu.“ Libor při těch slovech vytáhl z kapsy svůj mobil.
„Ne, ne, ne, děkuji, to já už si zařídím sama. Já teď musím odejít, jen co zaplatím tu kávu.“
„Tu zaplatím já až si mně všimne ta číšnice, také bych si rád něco objednal.“ Načež pomohl paní Fuchsové do kožíšku, krátce se rozloučili, ona mu poděkovala a spěšně odešla.
Libor nelenil a zavolal svému synovi: „Člověče, nešťastná, co jen to máš za techtle-mechtle s nějakou milou slečnou Helenou Fuchsovou?“
„Tati, žasnu, kde bereš tyto informace, Helena je OK a techtle-mechtle s ní zatím bohužel nemám, ale jak to, že o tom vůbec ty víš? To je mi naprostou záhadou!“
„Dostal jsem za tebe vynadáno od její matky, jsem pro její dceru moc starý!“
„To snad není pravda, co ta bába blbne?“, podivil se jeho syn.
„Hele, Borku“, zastal se jí Libor, „to není žádná bába, ale celkem sexy lady. Mě by ovšem spíše zajímalo, co ona má apriorně proti tobě, když tě ani nezná?“
„Nevím, asi to, že jsem pozval Helenku do hor na zimní dovolenou ve Francii do Grenoblu...“
„Borku, to je dobrý, to mi stačí, jsem v obraze! Ahoj zatím, měj se!“

Když přišla Helena večer z práce domů, řekla jí matka stroze: „Tak jsem mluvila s otcem toho tvýho podařenýho Libora a ten mi potvrdil moji neblahou domněnku, že totiž jeho syn je dosud ženat, i když je údajně v rozvodu!“

„No, mami, proboha, do čeho se to pleteš? Uvědom si, že mi je třiadvacet a ne třináct!“
„Sama jsi mi dala na něj spojení, abych si s ním promluvila, tak se nediv!“
„Ne, já jsem ti doslovně řekla: když chceš, tak si klidně s Liborem promluv – ale ne s jeho otcem“, prskala Helena, „nechápu, co to je za nápad? Rodičovské sdružení se tajně sešlo, aby prokádrovalo své děti!“
„Helen, dost!“, zavelela Simona, „nebudeme se hádat! Ta adresa, co jsi mi dala, byla totiž na jeho otce, taky Libora. Tím došlo k nechtěné záměně a mně to bylo celkem trapné. Já teď navrhuji, pozvat oba Libory k nám na kafe a v klidu celou věc prodiskutovat. Na tom přece není nic špatného, to je jen přátelská beseda.“
„K čemu budeme zvát i toho staříka, to je totálně zbytečné...“, namítla Helena.
„Tak to by ses spletla, to je elegantní pán v nejlepších letech a jistě by ho to zajímalo...“
„A hele, mamča má zájem o Libora-seniora, a není třeba taky ženatej?“, culila se Helena.
„Prosím tě, to mě nezajímá, všimla jsem si jen, že nosí dva snubní prsteny, tak jako já, takže to bude zřejmě vdovec.“ Simona si při tom zálibně prohlížela své perfektní ruce.
„Mami, mně to je fuk. Když chceš tak to zařiď“, řekla Helena a pokrčila rameny.

Na příští týden ve středu pozvaly, matka s dcerou, otce se synem k nim na kávu o páté. Paní Simona upekla a šlehačkou nazdobila ovocný dort a Helenka zakoupila šampus a ořechy kešu. Setkání probíhalo zpočátku v pohodě, až když došlo na dovolenou ve Francii byla paní Simona okamžitě ve střehu. Musela být uklidněna Liborem-juniorem, jenž ji informoval, že poslední stání jeho rozvodu bude týden před jejich odjezdem do Grenoble. Tohle ovšem rozpálilo Helenu téměř do ruda: „Tak teď už toho mám právě dost, mami, kdy už konečně pochopíš, že otázka jestli pojedeme s Liborem do Grenoblu nebo ne, závisí čistě na nás dvou, bez ohledu na to, co si přeješ ty, nebo kdy bude poslední stání jeho rozvodu!“
„Pokud k tomu mohu také něco říci, paní Simono“, doplnil ji sonorní hlas Libora-seniora, „myslím, že má slečna Helenka zcela pravdu, do toho jim my dva skutečně nemůžeme mluvit. Oni jsou dospělí. Představte si teoreticky, že bych já pozval vás na dovolenou a Helenka by vám to rozmlouvala, abyste s takovým obstarožním plešingrem nikam nejezdila.“
„To jste řekl výstižně, pane Nováčku“, rozesmála se hlasitě Helena, „to je přesně matčin způsob vyjadřování! Děkuji vám!"
 „Teď jste mi to dali oba“, politovala se paní Simona a odhrnula si pramínek vlasů z čela, „možná, že máte v něčem pravdu“, řekla zamyšleně, „jsem asi už moc staromódní...“
„Ne, to neříkejte, paní Fuchsová“, ozval se Libor-junior, „já vás chápu, vy jste to nemyslela špatně. To je oprávněná obava matky, aby si její dcera něco nezačala se ženatým a proto říkám zcela otevřeně: pokud by se to nepodařilo, abych byl devátého ledna rozveden, zruším rezervaci hotelu – anebo ji naopak rozšířím, abyste mohla jet s námi!“
„To je slovo do pranice, mládeži,“ řekla paní Simona najednou s novým elánem, „a proto já teď navrhuji přípitek na tykání, vždyť snad my, tady s panem Nováčkem, nejsme ještě tak úplně do starého železa!“ Její návrh byl okamžitě nadšeně přijat jako uvolňující signál ke zcela nekonvenčnímu přátelskému chování. Aby ženy nemusely oslovovat Libory s příponou "starší" nebo "mladší", navrhl Libor-syn, aby mu říkaly "Borku", tak jak mu říká otec a jeho přátelé. Po vícenásobném přípitku se muži dohodli pozvat ženy na revanš na večeři do čínské restaurace.
Už během večeře neuniklo Heleně ani Liborovi, že Simona tak trochu koketuje s Borkem. Zajímala se o důvod jeho rozvodu a když jí řekl, že jde o nevěru ze strany jeho ženy, byl jí okamžitě ještě sympatičtější a začala ho dokonce mateřsky litovat.

Po večeři v mírně opojeném stavu zašli společně domů k Liborovi na jeho prý výbornou slivovici z Moravy. Když však po vstupu do bytu Simona spatřila Čičika, dostala takřka hysterický záchvat, že má alergii na kočičí chlupy.  Borek navrhl jít k němu o patro níž.
Helena zas naopak byla kocourkem nadšena a vzala si ho do náruče a začala se s ním mazlit.
“Mami, jděte už s Borkem napřed, aby ses náhodou neosypala“, řekla jí Helena ironicky, „my tam přijdeme za chvilku za vámi, jen co dáme tady tomu hladovému Čičínkovi něco najíst.“
„Ale neberte ho tam sebou“, řekla ještě ve dveřích Simona.
„Pojďte, prosím, Simono, a nebojte se, já tam sice nemám tak uklizeno jako táta, ale zato v mém bytě nepěstuji žádné živočichy“, ujistil ji Borek.

Libor se podivil: „Jak jsi přišla, Helenko, na to, že má Čičik hlad, vždyť tady má ještě zbytky sucharů na svém talířku. Ovšem teplé „Whiskas“ nikdy neodmítne.“
„Chtěla jsem se na něco zeptat mezi čtyřma očima“, řekla Helena záhadně a zatímco Libor ohříval pro Čičika jeho oblíbené žrádýlko, řekla: „Libore, kolik je vám vlastně let, já jsem se výpočtem dopracovala asi tak na pětapadesát, ale vy vypadáte – vlastně ty vypadáš, spíše na pětačtyřicet, to mi nějak nevychází.“
„Víš, Helenko, já jsem se moc brzy ženil, byl to takzvaný sňatek z nutnosti, takže mi bude už za pár dní, to jest na Štěpána, padesát“, řekl Libor, pokyvuje rozvážně hlavou.
„Jsi tedy o osm let starší než moje milá matinka, to byste se k sobě docela hodili, tedy myslím věkově“, řekla Helena s úsměvem.
„Ano, věkově jo – ale bohužel jsem také o dvacet sedm let starší než ty, Helenko...“
Helena zvedla prst: „Vlastně jen o dvacet šest, já mám totiž čtyřiadvacáté narozeniny jen o deset dní později než ty – pátého ledna.“
„Ach, Helen, sedmadvacet, šestadvacet – hraje to snad nějakou roli?“
„Máš pravdu, Libore, nehraje. Ono se všeobecně, tomu stáří přikládá moc velký význam, důležitější je přece zdraví, jak se člověk cítí a jak je na tom duševně.“
„Zanechme raději filozofování, Helen“, Libor změnil téma a vzal z baru láhev se slivovicí, „pojď, půjdeme za nimi dolů k Borkovi, abychom se eventuálně nedostali na tenký led...“
„Ten tenký led mi budeš muset ještě příležitostně vysvětlit“, řekla mu na schodišti Helena tiše a zazubila se.

Při vstupu do Borkova bytu bylo slyšet už za dveřmi značně divokou džezovou hudbu a Libor poznamenal: „Ten Borek je snad hluchej, vždycky pouští hudbu na plný pecky“ Oba se zarazili, když spatřili Borka se Simonou v jednoznačně intimní situaci. Ona ležela na gauči a on u ní klečel na podlaze a líbal ji někam do výstřihu...
„Teda, mami!“, zvolala Helena hlasitě, aby překřičela hudbu. Borek sebou cukl a provinile se postavil. Simona si rychle zapínala dekolt a Libor řekl omluvně: „Promiňte, že rušíme, my tady jenom neseme tu slivovici.“
„No, no, co má být, mládeži, nic se neděje!“ reagovala Simona podrážděně. Borek vypnul hudbu a řekl tiše: „Helenko, promiň, ztratil jsem nějak sebeovládání.“
„Proč se omlouváš, Borku, nic se přece neděje, jak tvrdí máma“, řekla Helena s úsměvem.
„Borku, dej sem skleničky“, uklidňoval situaci Libor, „tady si nejprve přátelsky přiťukneme a pak se uvidí, že se to dá vlastně všechno docela v klidu vysvětlit.“
„Ano, Libore, máš pravdu“, ozvala se Simona, „co je na tom jednom polibku na tvář od chlapce, který je o dvanáct let mladší než já – přece vůbec nic!“
„Mami a Borku,“, řekla Helena klidně, "mně to skutečně nevadí a nehodlám dělat žárlivé scény, ale divím, se jen tomu, že mezi mnou a Borkem za celý měsíc co se známe, nedošlo ani k takové malé intimnosti jako mezi vámi dvěma během deseti minut. Navíc je mi jasné k čemu to směřovalo, navrhuji proto: Jeďte do té Francie vy dva spolu a nemusíte brát ohled ani na mne ani na datum rozvodu! Vše je OK, Howgh! Domluvila jsem...“
„Rozumím tomu správně, Helenko, že se tímto se mnou jakoby rozcházíš?“, zeptal se Borek.
„Ano, Borku, rozumíš správně, vždyť jsme spolu vlastně ještě ani nezačali chodit“, řekla sladce Helena, načež se otočila na jeho otce, „pojď, Libore, půjdeme se podívat na Čičika a necháme je tady o samotě, mamá se na nás zlobit nebude.“
A Libor dodal: „Kromě toho, že já už jsem od tvé matinky vynadáno dostal – v předstihu!“


01 listopadu 2017

Jindra pobožná i fotogenní


Když jsem se před mnoha lety vrátil ze služební cesty v Indii, měl jsem nafoceno přes 400 fotek a vyvstal mi finanční problém s jejich vyvoláním. V obchodě by to stálo „štangli zlata“ a tak jsem si nechal v první fázi udělat jenom negativy a přemýšlel co dál, aby to nestálo moc peněz, kterých jsem měl docela míň, téměř vůbec ne...
Můj kamarád Franta mi poradil, jak na to: „Hele, já ti dám telefon na jednu krásnou holku, Jindru Najmanovou, ta dělá fotky ráda, jako hobby. Úplně stačí, když jí aspoň zaplatíš náklady na papíry a vývojku a vona ti to ráda vyvolá!.“
No, to je senzace, já totiž budu potřebovat od těch lepších záběrů více obrázků, kde kdo chce po mně fotku z Indie a já mám zatím jenom negativy.“
Tady máš to číslo, bydlí v garsoniéře Na Pankráci, takže to tam nemáš daleko, ale bacha, vo mně ani muk, rozešel jsem se s ní totiž ve zlým!“
Proč, proboha, ve zlým?“, divil jsem se.  
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš, a mně se smilnit chtělo!“
Náboženské přesvědčení Jindry mi nevadilo, bylo mi fuk jak vypadá, hlavně když mi udělá ty kvanta fotek za přijatelnou cenu a může se u toho třeba modlit „Andělíčku, můj strážníčku.“
Dobrá, Franto, dík a já už si něco vymyslím, kde jsem vzal ten telefon, zvláště pak když je to krásná žena, má šárm, má cit a k tomu vlastní byt, ó la-la-la, c’est magnific!“
Napadlo mě, že nejjednodušší řešení by bylo jako fingovaný telefonní omyl. Hned ten den večer jsem ji ještě zavolal: „Haló, tady je Toms, prosím vás, slečno, mohl bych mluvit s panem Bláhou?“
Tady je Najmanová, ale já neznám žádného pana Bláhu, to musí být omyl!“ A tak jsem se začal vyptávat co a jak a srovnávat číslo, které ovšem souhlasilo a nakonec jsem se omluvil za zdržování: „Slečno, nezlobte se, že jsem Vás vyrušil, já holt budu muset toho pana Bláhu vyhledat nějak jinak, možná, že si najmu Sherlocka Holmese. On mi totiž slíbil udělat obrázky z mých negativů z Indie a dal mi špatný číslo, nebo jsem si to špatně napsal.“
A kdybyste ho náhodou nesehnal, tak bych je v nejhorším mohla pro vás udělat sama, já to také dovedu – a je to navíc můj koníček!“, řekla mi ta dobrá duše.
Děkuju, to je od vás moc hezké slečno, ale ono toho je aspoň 400 kusů a to bych od vás nemohl požadovat...“
To klidně můžete, já to dělám ráda a zvláště takové zajímavé záběry z Indie, to jsem ještě nedělala a když mi zaplatíte cenu za papíry tak to stačí...“
Takže jsme se dohodli, já jsem nakoupil kvanta foto-papírů a přihnal si to jednou večer k Jindře. Sotva jsem zazvonil u jejího bytu, dveře se otevřely a já hned dostal facičku, jen to mlasklo: „Vy lháři jeden, to byla od vás jen záminka a já vrták na to skočila! Lhát se namá!“, vyprskla na mne rozzlobená dívka.
Ano, máte pravdu, slečno, lhal jsem vám protože jsem nesměl říct od koho mám váš telefon a ten dotyčný, patrně, vám to pak sám řekl a proto ta facka, že jo?“
Ano, František mi řekl, že se vám vůbec nejedná o fotky, ale že jste proutník, kterému jde jenom o mně jako o ženu, která má svůj vlastní kvartýr!“
Takže proti tomu mohu jako důkaz neviny tady ukázat mé negativy“, namítl jsem chabě. Jindra mě váhavě pozvala dál se slovy: „Jestli chcete a jde vám skutečně jen o fotky, tak pojďte dál, ale upozorňuji vás, že pět let dělám závodně karate.“

Když jsem pak vybalil ty negativy, viděl jsem, že si je Jindra okamžitě, plně ve svém živlu, prohlížela proti oknu a říkala, že to určitě budou krásné fotky. Pak mi dokonce uvařila kávu a nabídla tvrdé sušenky. V diskuzi jsme se dostali také na to co dělá, že pracuje na Národním výboru Prahy 4, Podolí, v bytovém odboru. Zavtipkoval jsem, že tam asi moc práce nemají, vzhledem k tomu, že žádné byty nejsou. Vysvětlila mi, že ona byty nepřiděluje, ale má na starosti problémové nájemníky.
To si nemyslete, Mirku, že se tam nudíme. Máme tam třeba takový zapeklitý případ jako je rodina Kašíková, to jest dvě postarší sestry a syn, jedné z nich, který je duševně chorý, ale ony ho nechtějí dát za žádnou cenu do ústavu...“
Jé, to je Láďa Kašík, ten chodí ven jenom v noci a je zarostlej jako Tarzán. Oni bydlej v našem baráku v suterénu dole vedle sklepa na uhlí!“
Takže vy je znáte? To je ale náhoda!“, divila se Jindra a kroutila hlavou, načež si vzpomněla na jiný horší případ, „nebo tam máme jakousi rodinu zloděje Pilaře, který už po páté něco ukradl, je ve vězení a jeho žena je taková...ehm,  lehčí žena...“
Pozor, ty taky znám“, skočil jsem ji do řeči, „Pilařová Dana, bydlí v našem baráku, její muž teď právě sedí v base za krádež auta a oni mají ještě krásnou dceru Jarmilu, asi osmnáctiletou a ta, jak si myslím, je něco podobného, jako po matce!“
No to snad není možné, kolik rodin proboha bydlí v tom vašem domě hrůzy?“, vyjevila se Jindra.

 "Jenom tři partaje, Kašíkovi, Pilařovi a my. Ten barák je vlastně rodinná vila, jménem JITŘENKA, jejíž staří majitelé, důchodci Beránkovi, se byli nuceni vystěhovat do jejich druhého baráku, co zdědili po sestře. No, a jejich byt dostal přidělen právě ten recidivista Jan Pilař. My jsme ovšem neškodný a bydlíme tam nahoře v podkroví.“
Ano, jen o vás tam nemáme žádnou hlášku, ovšem vaše sousedy vám nezávidím! Měla jsem o vás, díky Frantovi, děsné mínění a jak vidíte, není šprochu...“
Aby na něm nebylo pravdy trochu“, doplnil jsem ji rezignovaně.
Ty fotky, Mirku, vám ale udělám a tu facku odvolávám, přesvědčil jste mne...“

Jindra si pak z mých negativů vybrala ty nejlepší a udělala aspoň stovku hezkých obrázků a nechtěla ode mne žádné peníze, jen potřebné množství foto-papírů. Sama si pak pro sebe vykopírovala a zvětšila asi deset záběrů, které se jí nejvíc líbily a já měl radost, že mezi těmi vybranými jsem byl i já, pijící limonádu (viz shora).
Navštěvoval jsem ji několikrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.
Když mi pak několik dní před Vánocemi Jindra předala celou kolekci hotových fotek, usmyslel jsem si, že to takhle nemohu nechat a koupil jsem jí jako dáreček řetízek na krk se třemi přívěšky: srdíčko, kotva a křížek, coby symboly lásky, jistoty a víry. Den před Ježíškem jsem ji neohlášeně navštívil a donesl nějaké cukroví z domova a ten dárek.

Jindřiška byla právě nemocná, ležela v posteli a měla  bolesti v krku a kašel a možná i trochu zvýšenou teplotu. V její vždycky útulné garsoniéře, byla dnes zima jako na dráze.
Neměl by ses tu moc dlouho zdržovat, aby ses ode mne nenakazil, mimo to, že je tu mrazírna. Ústřední topení nějak netopí a kamna na uhlí jsem už vloni vyhodila“, zachrchlala Jindra.
Předal jsem jí tedy svůj dáreček s ujištěním, že vůči chřipce jsem zcela imunní. Když ho rozbalila, vhrkly jí slzičky do očí, což jsem u ní nečekal: „Míro, to je od tebe opravdu moc milé, já – víš – já nejsem zvyklá dostávat dárky, nanejvýš v práci láhev Becherovky a od rodičů knížku, ale tohle...“ A zase příval slz.
 No, vždyť to nic není, bral jsem prémie a je to jen devíti karátové zlato, to víš, na víc karátů jsem neměl“, ušklíbl jsem se a snažil se to nějak odlehčit.

Míro, i kdyby to bylo z obyčejného plechu, tak jsi mi tím udělal radost a já teď nevím jak to říct, nemůžu od tebe chtít, abys tady takhle mrznul, ale zároveň nechci abys teď odešel... nejradši bych tě vzala k sobě pod deku...“
Jindřiško, to mi věř, že bych to nikdy neodmítl, čert vem nějakou přitroublou chřipku!“
Tak dobře, ale pod jednou podmínkou, slib mi, že mne nebudeš chtít líbat.“
Chtít sice budu, ale slibuju, že nebudu když si to nepřeješ ty – ale jinak všechno ostatní smím?“


22 října 2017

ANO, pane Kájínku, tak se to dělá...!

Vážený pane Kájínku, Vy jste tenkrát byl poctivě odejit kam? Do tepláků! Dnes ovšem, kriminálně vyšetřovaný slovensko-český občan neví, má-li jít radši do vlády nebo na Hrad? Do tepláků se mu nechce. Pokud jste volil ANO, tak máte ještě naději, že Vás takový dobrodinec udělá ministrem, třeba spravedlnosti, nebo prostě tak něco.
V této zemi je opravdu možné všechno. Voličské masy se dají manipulovat koblihami, jak jsme velice názorně zaznamenali. Vracíme se do doby socializmu, kdy se volební výsledky po dobu čtyřiceti let stále pohybovaly mezi 98 až 99%, což je naprostá nezbytnost každé totality.
Voliči ANO uvolnili záklopku nového tsunami, po oranžovém před čtyřmi roky, tentokrát v bledě-modrém pro Hnutí, které samo neví, má-li blíže k socializmu nebo k fašizmu. Voličskému davu zřejmě až zas tak moc nevadí, že jejich vůdce je stíhán policií za kriminální činy a mimo to, že i jeho minulost je dlouhodobě opředena nevyjasněnou StB-mlhovinou nad činy, které se snad teprve někdy v budoucnu podaří rozluštit řadě soudních instancí v Čechách i na Slovensku.
To vše totiž přímo souvisí se ztrátou soudnosti jednotlivých voličů. Jestliže někdo je z nějakého osobního důvodu natolik frustrován, že je ochoten volit kohokoliv, pak by ale neměl zapomínat, že tím možná zaviní i krutý osud pro své děti. To už jsme tu také měli, že jediné chybné rozhodnutí voličů před únorovým pučem v roce 1948 se stalo startem pro 40 let zhůvěřilostí a úpadku celé naší republiky. Volby totiž nejsou fotbal, tady se nejedná o míč v síti.
Volič by neměl v sobě potlačovat svoji přirozenou soudnost při posuzování politika a nenechat se ukolébat tím, že ten chlapík je dobrák a třeba tak zlý vůbec není. U politika, z důvodu té obrovské důvěry a moci, kterou mu občané dávají, se musí vždycky vycházet z presumpce viny. To je přeci stará notoricky známá věc, že stačí, když politik je důvodně podezřelým z trestného činu, aby byl dočasně odstaven od politické práce, pokud není natolik slušný, aby odstoupil sám. Zatímco obyčejný občan-nepolitik je až do soudního rozsudku považován za nevinného. Je smutné, že toto neví ani náš pan prezident a ohání se presumpcí neviny pro policejně vyšetřovaného politika a co víc, že mu už dopředu veřejně slibuje, že ho bude jmenovat premiérem vlády! Kde to jsme?
On je to, přátelé, vyložený hazard předávat státní moc do rukou neprůhledného duševního akrobata...

09 září 2017

Pozdní známost

Seznámení šestašedesátiletého starého mládence Emila Poláčka se čtyřiašedesátiletou vdovou Majkou Frejovou  na inzerát,  což dopadlo k oboustrannému překvapení dobře. Oba dva totiž hledali  seznámení hlavně z důvodů spíše praktických a víceméně rozumových. 
Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo, Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.

Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho ani fotbal, neužívá vůbec žádné drogy a je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem a nepijákem  jakéhokoliv alkoholu.

„Pro krindapána“, vydechla Majka, „a co všechno ještě ne– ?“
V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti, a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku. V tomto bodě spatřoval Emil značnou výhodu. že ušetří za činži.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná žena Mája neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by Sváťa neřekl“, nebo: „To by Sváťa dovedl opravit sám“, prostě, poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího muže, skvělého Svatopluka Freje. 
Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův "Obraz Doriana Graye".
Jednou Emilovi došla trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi nakonec také řekneš při sexu, že to  vždy Sváťa dělal líp, tak se ihned rozvedeme!“
„Ne, Emilku, to ti neřeknu, to bylo totiž jediné, co Sváťa uměl ještě hůř než ty...“
Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším také dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždy špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň.

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku s jednou žlutou řůží, prostřel božíhodový ubrus, talíře skleničky i příbory a podával hovězí polévku s nudlemi, dále hovězí pečeni Chateaubriand a jako zákusek rakvičky se šlehačkou.

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jak patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí řízky.“
Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým vzorem manžela, prosáklého skrz naskrz těmi nejlepšími vlastnostmi člověka.

Když si pak  Majka po večeři  odskočila  k sousedům na slovíčko u lahvinky bílého vína, zahleděl se Emil na Svatoplukův obraz a jal se s ním vážně rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, vždyť já se fakticky snažím být  té tvoji Majce vzorným manželem, avšak to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece mojí vinou, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli ji potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě ničit, Sváťo...!"

"Ty mlčíš?  Asi Ti je to všechno šumák!"
Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem, pokynul Emilovi rukou, a pravil hlasem záhrobním:  „Přede mnou byl Alois...“

08 září 2017

Rozhovor a podzim života

Toho dne seděl smutný Pavel na kamenném okraji Danina hrobu a šeptal: "Takže dnes je tomu, můj koloušku, přesně pětadvacet let co jsme se seznámili, na tvůj svátek Daniely, 9. září." Pavel si dokonce pamatoval, že to bylo ve čtvrtek a Dana měla na sobě lila blůzičku a bílé džíny. Bylo takové babí léto a on se stavil u Bartáků, na kus řeči. Bylo tam tenkrát celkem asi osm lidí, všechny je znal, ale ona tam byla toho dne poprvé a pro něj tedy zcela nová. Chodilo se k ním prakticky jak do hospody. Vždycky tam bylo o čem diskutovat, zpívalo se, hrály se různé hry a byla sranda. Padla mu hned do oka, ale on jí taky, protože když se večer hrálo na vraha a on si vytáhl lístek "vrah", věděl hned koho bude škrtit až se zhasne.

"Byla’s to ty, Dano. Ty’s měla, coby "oběť", vydat smrtelný chrapot, sotva se tě vrah dotkne. Ani nevím, jak jsi mě v té tmě poznala, ale zůstala’s němá. Místo škrcení jsme se začali líbat a využili tak tmy v náš prospěch. Horlivý "detektiv" marně čekal na výkřik, a když se nemohl dočkat, rozsvítil. Všichni zírali: vrah se zamiloval do své oběti! Když jsem se potom dozvěděl i tvoje příjmení Jelínková, začal jsem ti říkat "koloušku" a to nám vydrželo až do dnes, kdy tu sedím sám a slzím už druhým rokem na tvém hrobě. Tak pá, já zas někdy přijdu." Sedmdesátiletý skoro-mladík Pavel Hofmann si papírovým kapesníčkem osušil oči, vyleštil brýle, zvedl se pomalu a kráčel směrem k východu ze hřbitova.

„Vy jste asi musel mít vaši ženu moc rád“, ozvala se za ním jakási neznámá paní, která ho právě docházela.
„Promiňte, madam, jak jste to myslela?“, nechápal Pavel.
„Už jsem vás tady párkrát viděla, já tu mám taky kousek dál hrob. Tak trochu jsem vás pozorovala, nezlobte se, prosím“, řekla ta dáma omluvně a mile se usmála.
„Ne, ne, na to má každý právo se dívat kolem sebe, což já většinou bohužel nevyužívám“, Pavel mávl rukou.
„Já jsem pohřbila manžela teprve před rokem, a sice do hrobu. Žeh neuznávám, to se mi nelíbí, vám asi také ne, že ne“, stále ještě atraktivní paní si přihladila vlas na skráni a její tmavě hnědé oči si ho pátravě prohlížely.
„Proč ne? Když jsem mrtev, tak je mi všechno úplně jedno. Jestli budu zpopelněn, rozprášen po polích, anebo zahrabán do země. Za pár dní po mně stejně ani pes neštěkne“, řekl zcela rezignovaně Pavel.
„To je ale hodně cynický názor, pane. Člověk má přece právo na důstojný odchod z tohoto světa i na volbu formy toho odchodu. Já jsem ku příkladu věřící a já bych nechtěla být za žádnou cenu zpopelněna.“
„Ano, to já vám neberu. Pro mne zas je horší představa, že budu hnít někde pod zemí a červi se mi budou prohánět Eustachovou trubicí. Víte, moje žena měla podobný názor jako vy, proto si myslím – každému vyplnit to, co si přeje. Chápu, že ten, kdo si představuje jak jeho dušička vyletí do nebe a odtud se bude dívat dolů na svůj hrob, že si přeje krásný pomníček, kytice, věnce, smuteční hudbu a svíčky a to celé brimborium okolo“, řekl cynicky.
Paní zavrtěla hlavou: „Moje představa je taková: já věřím v Boha, na základě určitých důkazů, a tím i věřím, že existuje nesmrtelná lidská duše. Jak si to představujete vy po smrti? Jste snad notorickým materialistou?“
„Ne, to v žádném případě, ale já si myslím, že tak jak na svět přicházíme, nazí a bez pompy, že tak máme i odcházet. Jinak věřím na moudrý koloběh přírody...“
Došli k bráně, rozloučili se a paní dodala: „Tak zase někdy na shledanou, třeba tak asi za týden, co říkáte?“
Pavel si pomyslel: „Celej říčnej“, nahlas ale řekl: „Budu se jistě velmi těšit, madam, na shledanou!“ Kývl na pozdrav a zamířil ke svému autu.

 Když příště meditoval nad hrobem své Daniely, oslovila ho nečekaně tatáž dáma za jeho zády: „Dobrý den přeji, promiňte, že Vás ruším, jdu právě také ke hrobu...“
„Dobrý den“, vyhrkl překvapeně Pavel a nejdřív hledal slova pro únik, ale když na něj upřela své krásné hnědé oči, a on si všiml, že jí to dnes ještě více sluší, zareagoval v rozporu s tím, co si původně předsevzal: „Dovolte mi, madam, abych se vám představil. Jsem Pavel Hofmann.“ Podala mu ruku: „Těší mě, já jsem Klára Berounská. To máme dnes krásné podzimní počasí, že ano?“


Pavel si pomyslel, že paní Berounská plácá, co jí na jazyk přijde, jen aby řeč nestála. Ale její snaha udržet ho, aby se s ní bavil, se mu líbila. Lahodilo to jeho egu, že dosud atraktivní žena má o něj zájem, ať už z jakéhokoliv důvodu. To rozhodlo, že nenechá dámu v kožíšku trapně naběhnout proti zdi mlčení, to by byla přece od něj nezdvořilost. Kromě toho, že on sám si také rád popovídá s osobou která je mu sympatická...

Když se příště, tedy už potřetí náhodně potkali na hřbitově, řekl jí nesměle: „Paní Berounská, je podzim a my zároveň prožíváme podzim našeho života, smím vám říkat -é- paní Kláro? Bylo by škoda to krásné křestní jméno nepoužívat.“ 
Když si uvědomil co řekl, zaskočil tím sám sebe, ale už to bylo venku, už nemohl couvnout. „Ano, budu ráda, ale takhle se většinou oslovují kadeřnice, takže kdyby to šlo, tak raději bez toho slůvka paní.“
„Děkuji, Kláro, mně se to taky takhle líp říká, ale pochopitelně jsem si netroufl. Takže: vy jste Klára, no a já jsem Pavel, ano?“
Klára se rozesmála: „To je krásná shoda, jako bychom byli aspoň o třicet let omládli! Nemám ráda konvence, vždyť snad i penzisté a vdovy mají právo na kapku zábavy.“ Pavel si rovněž uvědomil tu radikální změnu ve svém chování k ní, ale ukonejšil sám sebe myšlenkou, že to zavinily ty její laní oči, které ho možná hypnotizují. Jinak se ovšem naprosto nic neděje, v jeho věku na něj takovéto ženské zbraně absolutně nepůsobí, je vůči nim zcela imunní.


Klára se ho zeptala, zda-li by jí mohl vysvětlit to, co minule jenom nakousl ohledně své víry v moudrý koloběh přírody, když mu řekla, že ona věří v Boha.
„Vždyť je to úplně jedno, koho si člověk představuje tam někde nad sebou nahoře, zda je to Bůh, či fyzikální zákon, nebo nějaké vlnění“, Pavel nevědomky zvýšil hlas, „je přece stejně nesmyslné představovat si Boha jako posvátnou krávu, nebo jako svatého dědečka, to je vedlejší. Já jsem také věřící, ovšem nevěřím na takzvanou nesmrtelnost lidských duší...“
„A proč ne?“ skočila mu do řeči Klára.
Pavel rozhodil ruce. „Všechno, co známe na tomhle světě se nějak narodí, vzniká, pak to omezenou dobu žije, tedy existuje a pak to zas odumírá a zaniká. Tedy i člověk. To je železný zákon koloběhu a ten se vztahuje na všechno živé i neživé v celém nekonečném vesmíru kolem nás.“
„Ale kdo řídí ten celý vesmír?“, zeptala se s šibalským úsměvem.
„Právě tento přírodní zákon koloběhu. On je úžasně chytrý, chytřejší nežli my smrtelníci a platí, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vy to nazýváte Bůh, já zákon koloběhu. Jak víte, všecko kolem nás pozůstává z atomů, a přesně tak jak se točí elektrony kolem atomového jádra, tak se i točí měsíce kolem planet a planety kolem sluncí. Prostě nekonečný koloběh je logickým základem celého vesmíru.“
 

„Takže vy, Pavle, nechodíte vůbec do kostela?“, zeptala se ho trochu překvapeně.
„Rituály, jako je klečení, bití se v prsa, modlení růžence, v tom si přece Bůh nelibuje. Není to stařík, který by se dětinsky radoval z toho, že Vás od dlouhého klečení bolí kolena. No a vrcholem všeho je jíst tělo a pít krev Pána našeho...To je přece evidentní kanibalismus!"
„Tak tohle jsem ještě nikdy neslyšela a cítím, že se s tím nemohu ztotožnit.“
„Vidíte, Klárko, a já jsem si jist, že my oba věříme v totéž, jenže vy v té tradiční formě, a já naproti tomu, v souladu s pokrokem současné vědy, ve formě o něco modernější.“
„Pavle, lidé se ale liší od celé ostatní přírody přece tím, že mají duši“, protestovala.


„Samozřejmě, že mají duši, já tomu říkám raději ducha, nebo lépe řečeno intelekt. Někdo více, někdo méně, někdo hodně málo, ale to přece není jenom výsadou lidí. I zvířata jsou velmi inteligentní. Ptáci, dokonce i hmyz. Vezměte si delfíny, psy, poštovní holuby nebo včely, ty jsou v lecčems inteligentnější než my. Proč se nad ně stále povyšujeme, proč?“
Klára si přejela jazykem své plné rty a rukou si upravila brýle. „Ale bible přece říká, že jenom my lidé máme duši a ta je nesmrtelná. To je alfa a omega víry.“
Pavla fascinovaly její dokonale pěstěné ruce, které asi nikdy nemusely pracovat manuálně. Co asi dělá? Násilím vrátil své myšlenky zpět k danému tématu.
„Právě tato nesmrtelnost, milá Klárko, je v rozporu se všemi přírodními zákony. Přece nemůže něco neustále přibývat každým zrozením nového života a nikdy neubývat. Kde se hromadí tato duševní energie od věků do věků a každou vteřinou exponenciálně narůstá? Kde je základní vesmírná rovnováha? Nehledě na to, že mě takové fádní nebe duší, bez psů, ptáků a motýlů vůbec neláká.“
„Vaše argumenty, Pavle, jsou sice asi logické, ale velmi pozemsky lidské. My nevíme proč to Bůh takhle zařídil...“


„Ale já, coby pozemšťan, to chci vědět, abych mohl věřit v lidi, věřit v krásu mezilidských vztahů, ve spřízněné duše, a dokonce i optimisticky věřit, že mezi námi dvěma třeba právě dnes přeskočila jiskra hlubokých sympatií.“
„Pavle, ano, jste mi sympatický, ale musím vám fair-play říci, že jakýkoliv bližší, nebo dokonce intimní vztah, pro mne nepřichází v úvahu nejen s vámi, ale se žádným mužem.“
„Pochopitelně, Kláro, měl jsem na mysli pouze diskusní jiskru. Je celá řada důvodů, proč se my dva nikdy nemůžeme intimně sblížit, to je mi naprosto jasné“, řekl důrazně.
„To jsem ráda, že i v tomhle si rozumíme, Pavle. Víte, já nejsem až tak moc výřečná. Od smrti manžela jsem prakticky s nikým nemluvila. Já normálně raději naslouchám a méně mluvím, ale budu ráda, když si občas takhle popovídáme. Vaše názory, i když se značně liší od mých, si ráda vyslechnu, jsou zajímavé až fascinující.“
„To je milý kompliment, Klárko, já jsem zase někdy až moc ubrebtaný a tak se už těším na další nekonečný rozhovor“, řekl s úsměvem.

Teprve až za tři týdny se znovu náhodně potkali na hřbitově. On ovšem netušil, že Klára této náhodě značně napomohla tím, že tam začala docházet každý druhý den, zatímco on tam chodil nepravidelně, podle toho jak se mu to hodilo a jak se mu právě chtělo.
Setkali se u brány, on byl již na odchodu, ona právě přicházela. „Dobrý den, Klárko, málem jste si mě ani nevšimla.“
„Jé, dobrý den, Pavle, vy už jste tu ale dlouho nebyl, že ne?“ Klára přinášela nové květiny a svíčky. „Počkáte na mne chviličku, jen co to dám na hrob? Chtěla bych se vás něco zeptat.“
„Bohužel spěchám na sraz, ale ptejte se.“
„Ach, to se nedá takhle v rychlosti to...já jsem si jen myslela, že bychom se nemuseli scházet -é- jenom na hřbitově, víte já...“
„Ano, Klárko, máte pravdu, taky mě to napadlo, zde je moje vizitka a až budete mít čas a chuť, zavolejte, půjdeme si sednout třeba někam do kavárny. Udělám si kdykoliv čas a budu se na vás moc těšit!“


Pavel se tak dostal do určitého dilematu: Klára se mu, jako žena, líbila, a navíc bylo zřejmé, že i ona má o něj zájem. Na druhou stranu si ale nechtěl zvykat na něco nového. Měl rád svoji samotu, a to, co mu chybělo, trocha ženské něhy, to ona již apriorně vyloučila. Byla citově vychladlá, ale jinak milá společnice pro filozofování nad šálkem kávy. Jednu výhodu ty schůzky s ní budou každopádně mít: bude nucen více dbát o svůj zevnějšek.


Toho dne právě seděl ve vaně, když zazvonil jeho telefon. Od jisté doby si brával vždycky telefon na dlouhé šňůře sebou do koupelny na dosah ruky, neboť se už snad stokrát přesvědčil, že prý existuje taková jakási mutace Archimédova zákona a sice: Tělo ponořené do vany způsobuje, že zazvoní telefon. Byla to Klárka: „Já vím, že bych měla, jako dáma, vyčkat delší dobu, jenže, Pavle, já si nepotrpím, na konvence, jsem emancipovaná.“
Pavel zahlaholil: „Klárko, věřte mi, že jsem rád, že voláte, já na vás přece, mimo hřbitova, žádné spojení nemám.“

Sešli se tehdy v kavárně Louvre a Klára mu navrhla: „Posledně jste mi řekl, že zavrhujete všechny rituály jako určitý druh barbarství, pojďme se dnes pro změnu bavit o krásných rituálech. Nevěříte, že by takové existovaly? Podívejte, blíží se Vánoce, říká vám to něco?“
„Vánoce se mi líbí, ale považuji je spíše za tradici a nostalgii, nežli za rituál. Víte, dříve jsem se na tu vůni Vánoc vždycky těšíval, s Danielou bylo o Vánocích všechno – tak nějak krásnější a snad i ten sníh byl bělejší...“
„A teď už se netěšíte?“
„Vy snad ano, Klárko?“, odpověděl otázkou.
„Ano, já se těším hlavně na Advent, a to prosím – i když vím, že mi zase bude smutno.“
Pavel si všiml, že se Kláře zamžily oči, a proto změnil tón: „To já se třeba zas těším, že někdy okolo Mikuláše bude tah třídní loterie, a že možná vyhraju. Mám už dokonce koupeno deset losů a říkám si: ‚náhoda je blbec‘, tak proč ne?“


„Vidíte, Pavle, vy také věříte, věříte, že vyhrajete, jinak byste asi zbytečně nevyhazoval peníze za nějaké losy. Mne osobně by takováto víra neuspokojovala. Peníze nejsou nic jiného než papírky, jsou to šidítka pro dospělé a se štěstím nemají prakticky vůbec nic společného.“
„Ano, já to vím, ale člověk si pomocí nich může splnit nějaká přání, dřív než zhasne.“
„A jaké přání máte, mohu to vědět, nebo je to tajné?“, zeptala se opatrně.
„No, kdybych náhodou vyhrál, koupil bych si přívěsnou ložnici ke svému autu a dokud to ještě zdraví dovolí, procestoval bych celou Skandinávii křížem krážem. Splnil bych si tak svůj dávný celoživotní sen.“


„Rozumím vám, severské země se mi taky úžasně líbí. Byla jsem tam bohužel jenom jednou, už před lety. Přála bych vám, abyste vyhrál, ale moje rada, kterou jistě odmítnete, je opět náboženská: zkuste se alespoň jednou pomodlit, poprosit třeba Pannu Marii, aby se za vás přimluvila. Ale pak nenadávejte na náboženství když nic nevyhrajete!“
„A už jsme zase v tom! Ono je to krásné a hlavně pohodlné věřit, že Pánbůh za mne všechno zařídí, jenom když se hezky pomodlím, že i Panna Maria se přimluví, ba i různí svatí za mne budou orodovat a navíc mám anděla strážného, který mi možná helfne. To jsou nesporné výhody, které bych chtěl mít – ovšem můj proklatý rozum se vzpouzí tomu uvěřit, protože to je naprosto nelogické! Je-li Bůh vševědoucí, jak všichni tvrdíte, tak ví co chci a nemusí ho nikdo přemlouvat.“


„Na to nesmíte jít s logikou, Pavle, musíte si prostě říci: ano, tak to je! Zapomeňte na logiku, ta je dobrá pro matematiku a exaktní vědy, ne však pro taje života a smrti.“
Pavel nadskočil na židli: „To je přesně to co mi vadí, potlačovat rozum, to mě dokáže přivést do varu!“ Chytil se hlavu a bezděčně zvýšil hlas: „Dogmaticky věřte tomu, co se vám k věření předkládá a vypněte si mozek! Zahoďte inteligenci, neboť, jak to krásně i v Písmu svatém stojí: Blahoslavení chudí duchem!“

Klára se zhluboka nadechla a polkla naprázdno: „Chcete tím snad říci, že všichni věřící, tedy i já, jsme chudí duchem? Jsem pro vás snad blbeček, který věří nějakým nesmyslům?“ Klára byla očividně dotčena jeho trochu podpásovým citátem z bible.

„Já nevím, Kláro, ale chcete-li se mnou diskutovat, nesmíte se urážet a vztahovat hned všechno na sebe. Zajímavost každé diskuse přece tkví v různosti a ve střetech názorů. Kdybychom si měli vzájemně jen přitakávat, ztratilo by to napětí a naše debata by zdegenerovala v sousedské tlachání domovnic.“
„Já jsem se snažila polemizovat s vašimi názory a ne jenom přitakávat, ale nikdy bych si nedovolila vás kvůli nim nějak zesměšňovat jen proto, že se liší od mých! Máte-li však dojem, že se tady zdegenerovaně tlachá, pak se ptám proč bychom se spolu vůbec měli o něčem bavit? Teď jste mne tedy opravdu zklamal, Pavle!“ Kláře zvlhly oči.
„Klárko“, řekl nervózně, „nepřekrucujte má slova, buďte fair!“


„Já nejsem fair?“ Klára vytáhla kapesníček z kabelky a osušila si slzy, „vy mne napadnete, protože se nedokážete oprostit od svých představ, že jsme jen hromadou atomů a později popelem v urně, a teď mi dokonce řeknete, že nejsem fair! Nebo snad, že jsem domovnice! Má to cenu marnit zde čas a nechat se urážet?“, zajíkla se Klára a z očí jí vytryskly slzy.

Pavel se k tomu ostře ohradil: „Připomínám jen, že jsem to nebyl já, kdo inicioval tuto schůzku. Pokud chcete zůstat uzavřena jiným názorům jako okna gotického kostela, pak prosím...“ Klára se prudce zvedla ze židle. „To mi stačí... Promiňte, - tím končím! Sbohem!“. Spěšně si přehodila plášť s kapucí přes hlavu a sveřepě vykročila ven do mrholivého deště.
 Pavel byl natolik překvapen a zmaten její výbušnou reakcí, že se nezmohl ani na pozdrav.


  Zaplatil, zvedl se a zamířil na hřbitov. Měl potřebu si v klidu popovídat s Danielou. Hluboce zamyšlen si ani neuvědomil, že přechází jízdní dráhu, když najednou zaslechl ostrý zvuk klaksonu a kvičení brzd...
Kláře trvalo několik dní, než došla k závěru, že její reakce byla opravdu trochu moc zkratová. Ohradit se mohla, ale přetrhnout debatu v půlce a uraženě odejít, to neměla. Nechtěla ztratit Pavlovo přátelství a začala chodit na hřbitov každý den, doufajíc, že ho tam potká. Zatelefonovat mu, jí připadalo moc ponižující, ale když ani po dvou týdnech ho nepotkala, zkusila přece zavolat. Leč Pavel doma nebyl. Zkusila to ráno, v poledne i večer a stále nic! Nakonec odhodila veškerou svoji hrdost a rozhodla se vyhledat ho doma. Vzala si jeho vizitku do kabelky a vyšla ven do husté chumelenice.


Bydlel na Vinohradech v krásném čtyřpatrovém činžáku ze třicátých let v blízkosti Vinohradského divadla. Měla štěstí, někdo právě vycházel z domu, takže proklouzla dovnitř. Procházela jednotlivá poschodí a četla si vizitky. Až ve třetím patře našla ty správné dveře. Dýchala zhluboka spíše rozrušením nežli vyšlapáním schodů. Zvonek hlasitě zadrnčel, ale překvapivě se otevřely dveře sousedního bytu.
„Pan Hofmann není doma“, oznámila jí kyprá žena v negližé a s natáčkami ve vlasech.
„A prosím vás, nevíte, kde je?“, vyhrkla Klára.
„To teda vim, ale kdo jste vy, že vás to zajmá?“
„Já jsem jeho příbuzná – sestřenice“, lhala nervózně Klára.


„No, to ste si vzpomněla brzy, von je chudák v nemocnici“, řekla Pavlova sousedka. Klára se pak ještě dozvěděla, že prý Pavla přejelo auto, a že ho odvezli do nemocnice na Karláku. Rozhodla se, že tam ihned zajde a všechno zjistí. Byla rozrušena a celou cestu na Karlovo náměstí se modlila: „Pane Bože, jenom ať to není nic vážného! On je přece dobrý člověk, jenom ať to není nic vážného...“
Z vrátnice ji poslali na ambulanci, odtud na chirurgii, odtud na intenzivní péči, a odtud konečně na pokoj číslo 211, kde ho našla v posteli s nohou a rukou v sádře.
„Klárko, to je hezké, že jste přišla“, zvolal nadšeně, „už se na mne nezlobíte?“
„Pavle“, Kláře vyhrkly slzy, „já jsem vás nejdřív hledala na hřbitově...“
„Utek’ jsem hrobníkovi z lopaty!“, smál se Pavel.
„Já vás nemohla nikde najít, ani ve vašem bytě, ani tady v těchto katakombách. Ale hlavně: řekněte mi jak se vám teď daří? Prý vás porazilo auto, muselo to být zlé, když jste byl dokonce na intenzivce.“


„Ne, Klárko, nic to nebylo, jen nějaké zlomeniny a ztráta vědomí, na Mikuláše prý půjdu domů. Na té intenzivní péči jsem nebyl já, ale tadyhle můj spoluvězeň a kolega-jmenovec, taky Hofmann, jenže Franta.“
Klára si oddychla a bez ostychu si přisedla k Pavlovi na postel, vzala jeho zdravou ruku do svých a zašeptala: „Moc se vám omlouvám, Pavle“, a jedna slzička ji ještě stékala po tváři.
„A za co, se omlouváte, Klárko?“
„Za všechno, že jsem byla tak strašně uražená, tak nemožná a taky, že jsem vám teď nic nedonesla. Víte, já jsem se sem hnala jako fúrie hned jakmile jsem zjistila od té vaší buclaté sousedky, co se vám stalo.“
„Já se vám taky omlouvám, teď vidím, že na tom něco je, a sice s tím andělem strážným. Bez něj by mě asi jen nametli na lopatu.“
Přiložila mu prst na rty: „Pst, to neříkejte.“


„Tak mě napadá, Klárko, zapálila jste už první svíčku na adventním věnci, tuto neděli?“
„A hele, vy se v tom nějak vyznáte“, uznala s obdivem Klára.
Zůstali spolu až dokud nepřišla sestřička oznámit, že čas návštěv vypršel. Když se loučili dal jí klíče od svého bytu a požádal ji, jestli by mu donesla těch deset losů, co má doma. Už pozítří vyjde tažební listina a on by to chtěl zkontrolovat.
„Beze všeho, Pavle, když máte ke mně takovou důvěru, ale co když ty drahocenné losy nenajdu, máte je dobře schované?“, smála se.
„Ne, jsou na ráně, na mém psacím stole v krabici od doutníků.“

Pozítří vyzvedla Klára nejprve tažební listinu a potom došla do Pavlova bytu pro losy. Zvědavost ji nedala a ona musela ihned namístě porovnat jejich čísla s tažební listinou - a nic! Chudáček Pavel nevyhrál ani tu nejubožejší poslední cenu. Váhala, zdali mu to má říci hned jak ho uvidí, nebo ho nechat v napětí, dokud sám nezjistí jak dopadl. Rozhodla se pro tu druhou možnost, ale dala si za úkol připravit si pro něj nějakou dobrou útěchu.


Když vstoupila do jeho pokoje, seděl Pavel na posteli a četl knihu. Zvedl oči, usmál se a řekl: „Nemusíte mi nic říkat, vidím vám to na očích, že jsem nevyhrál nic. Ale přesto přeji, dobrý den, Klárko!“
„Dobrý den, Pavle, vidím, že se neumím přetvařovat“, sedla si na okraj postele a předala mu tažební listinu a losy. Načež vytáhla z kabelky pár prospektů: „Pro každý případ jsem včera sehnala tyto podklady o různých přívěsech, říkala jsem si: Jen tak pro jistotu, co kdyby... 

Hele, ukažte mi, který by se vám líbil. Já se v tom nevyznám ani zbla, mně se zdají všechny ty přívěsy stejné.“
„A proč vás to tak zajímá, Klárko? Teď už na tom přece vůbec nezáleží.“
„Pavle, změnila jsem se, já se od určité doby zajímám o všechno to, co zajímá vás.“
„To je od vás milé. Takže, podívejte se, kdybych byl býval vyhrál fůru peněz, tak bych si byl býval vybral určitě tenhle, ale jelikož se tomu tak nestalo, tak je to celkem fuk a počkám si zas až na příští tah v červnu.“
„Pavle, promiňte, že odbočuji, kdy vás pustí domů?“
„Mohl bych jít už v pátek, jenže s tou sádrou bych byl nemožnej a na zdravotní sestřičku domů nemám ani nárok ani prachy. Ona by se sice paní Barvínková asi o mne postarala, ale já zde radši zůstanu, dokud mi ji nesundaj.“


„A kdo je to ta paní Barvínková?“ zeptala se Klára žárlivě.
„To je ta boubelka v negližé, co bydlí vedle mne.“
„Víte co, Pavle? Dávám vám tento návrh: Přijedu pro vás v pátek taxíkem a odvezu si vás k sobě domů a budu se o vás starat já, dokud nebudete úplně fit! Co byste se spoléhal na nějakou cizí ženskou“, řekla rezolutně.
Pavel se musel usmívat, když si uvědomil, že s tou ‚cizí ženskou’ z vedlejšího bytu se zná už asi dvacetkrát déle než s Klárou.
„Jste moc hodná, to byste pro mne skutečně udělala, Klárko?“
„A nevíte, proč bych vám to navrhovala, kdybych si to nepřála? Potřebujete zdravotní sestru – tak tady mě máte! Sice jen jako amatérku, ale zato zdarma!“
„Děkuji, Klárko, jste zlatá, ono se mi to v tomhle špitále už dost zajídá.“

Když si pak v pátek odpoledne Klára dovezla osádrovaného pacienta o dvou berlích domů, do své rodinné vilky v Zahradním městě, ukázala mu nejdříve svůj krásný adventní věnec: „Tu druhou, tu třetí a tu čtvrtou svíčku budeme zapalovat spolu, souhlasíte?“
„Už se těším, Klárko.“

Dovedla ho k oknu v obýváku. Bylo právě vidět zapadající slunce v zimních mracích nad řadou zasněžených boroviček v její zahradě. Poodhrnula záclonu ke straně a řekla: „Tak a teď se podívejte, co stojí tady dole na chodníčku pod oknem.“

Pavel přistoupil blíže k oknu a nechtěl věřit svým očím. Stál tam zbrusu nový přívěs k autu, přesně ten co si přál!
„To je dárek pro vás - od Ježíška“, Klára se sladce usmála a našpulila rty.
„Klárko, to je šílenství, já se vám přece nemohu nijak revanšovat za takový prezent, to není možné. Vždyť jsem nic nevyhrál!“ Pavel byl vyveden z míry.
„Pavle, můžete se mi revanšovat a já už dokonce vím jak“, Klára se zatvářila tajuplně.
„Jak, proboha“, Pavel zakroutil hlavou.
„Vzal byste mne sebou na tu cestu do Skandinávie? Byla bych šťastná a poslouchala bych vás na slovo, jako kapitána na lodi, to slibuji! Ale samozřejmě pokud byste chtěl jet sám, tak bych se nevnucovala, ten přívěs bych vám jen půjčila, takže jaképak revanšování?“
„Milá Klárko, udělala jste mi úžasnou neuvěřitelnou radost a budu opravdu šťasten když se mnou pojedete. Už se těším na ty naše takřka nekonečné rozhovory cestou tam i nazpět. 
Jediné, co si ovšem neumím vůbec představit, jak v té miniaturní přívěsové ložničce dodržíme naše tabu, tím myslím váš zákaz intimností?“
„Pavle, tak dobře, překročíme zatím první stupeň - tykání.“
„Ano, Klárko, ty! Ale teď následuje druhý stupeň - líbání.“
– – – 

„Pavle, ale s tím třetím stupněm... snad ještě počkáme“, šeptala Klára zadýchaně.
„Samozřejmě, Klárko, už jen kvůli tý zatracený sádře...“

https://youtu.be/AYhTBfxsCUU