16 listopadu 2017

Žena se spavostí hrocha...

 V našem relativně tichém domě na Spořilově, jsem po nastěhování znal naše sousedy jenom dle jmenovek na zvoncích. Jedno jméno ale mezi všemi ostatními přímo bilo do očí tím, že bylo typicky francouzské: Pierre Delacroix. Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila skutečně krásná brunetka francouzského střihu a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte mi, když budu mluvit česky?"
A ona nato s úsměvem: „Ano, proč bych nerozuměla, vždyť já jsem Češka!" Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se ona šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko na Chodově.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, ale je neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu", oddychnout a při kafi nebo vínku trochu pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento její příběh, který se pokusím zde převyprávět.

Evelynin přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu nedávno vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského nádobí a náčiní. Potom ji Filip odvezl k sobě do bytu na Chodov, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela dobré vínko, čím dál tím lépe chutnající, sledovala televizi a když na ni přišla takzvaná „mžitka ospalosti", skočila do postele a na vzdory své nespavosti okamžitě usnula tvrdě jako zabitý hroch. 
Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, pískat, zvonit zvonkem i mobilem, jakož i kopat do dveří, vše marné.  Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu na Chodov a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany zastrčeným  klíčem. Začal běsnit vzteky. 
Pak ale zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, takže tam zuřivě házel všechno to, co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byla to různá sítka, cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, dřevěná palička na maso a sběračka na polévku, ale  výsledek nula, vše bylo marné. Dostal strach, jestli se ji něco nestalo, protože při její nespavosti si neuměl vysvětlit, jak by to bylo vůbec možné se při takovém binci nevzbudit? Věděl, když venku pod oknem si noční chodec odkašle, tak Evelyna je ihned vzhůru! 
Dostal strach a napadlo ho, že má u bratra v Brandýse nad Labem vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže on stačil pouze nakouknout přes parapet do ložnice, kde uviděl klidně jako nemluvně spící Evelynku. Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!" 

 Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že dostala z toho vína delirium trémens a stáhla si deku přes hlavu, aby zahnala ten horor. 
Filip se musel krkolomným způsobem vtáhnout do okna, skočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, co to je za blbost, proč je tu všude rozházené nádobí a proč sem lezeš oknem? Mě z toho mohla klepnout pepka!"

04 listopadu 2017

Mlčeti zlato - platí v totalitách...

Narodil jsem se, bohužel, do doby a světa, kdy vládla dvojí pravda. Už coby dítko školou povinné, jsem musel chápat, že doma se říká: Němci jsou zlí a naším úhlavním nepřítelem, ale ve škole se naopak tvrdí, že Němci jsou dobří a naši ochránci. Ta školní pravda se mohla říkat všude, ta domácí jen doma, jinak následovala basa, koncentrák nebo i trest smrti. 
Po válce, sotva jsme se trochu nadechli, už zase byly dvě jiné pravdy. Rudé Právo tvrdilo, že SSSR je náš bratr a vzor, který nás osvobodil a západní mocnosti nás naopak zradily. Doma jsme si říkali, že Rudé Právo lže, a že to je úplně jinak, což potvrzovaly i současné události, jako "sebevražda" Jana Masaryka, monstr-procesy, jednak s Miladou Horákovou, ale kupodivu i s nejvyššími členy komunistické partaje, kteří byli původně vzorní komunisté, ale náhle se stali padouchy a skončili na šibenici. Následovala výstavba i brzké zbourání pomníku, strašně zbožňovaného J.V.Stalina a pravda se stala ohebnou lží, která se musela dle směrnic KSČ vsugerovávat do hlav veřejnosti. To ovšem vyvolalo další, ještě větší rozmach pravdy domácí, která byla tabu, a za kterou se chodilo do basy, do pracovních lágrů, do uranových dolů, k PTP "Černým baronům" a v lepším případě následovalo "jenom vyhození" ze zaměstnání.
Čili, zase se mluvilo jinak doma a jinak na veřejnosti. A tak si lid v sobě vypěstoval opatrnost až strach, říkat své názory, pokud se tyto nějak lišily od Rudého Práva.  V roce 1968 navíc došlo k hromadnému pomýlení celého národa tím, že si občané vpád pěti armád Varšavského paktu do jejich vlasti vysvětlili jako okupaci, přestože to byla zcela nevinná bratrská pomoc (!) Tehdy jsem se rozhodl odejít z této politicky zprzněné země.

A najednou jsem stál ve svobodném světě a svou vštípenou ustrašenost, říct něco ze svých osobních názorů, jsem začal pozvolna ztrácet. Slyšel jsem politika v televizi nadávat na komunisty. To byl pro mne úplný balzám  na duši! Viděl jsem kolem sebe veselé lidi z masa a krve, jak se otevřeně baví, jak třeba kritizují to, co se jim nelíbí, nebo když jsem ve zprávách viděl, co se ve světě děje doopravdy a já to co znal jen v bolševicky lživě překroucené formě. Mohl jsem se denně přesvědčovat na vlastní kůži, že normální je žít uvolněně, bez strachu z policie, bez třídní nenávisti a bez podezírání každého každým. Prvně jsem zde zažil, že opravdová spravedlnost ještě existuje a je i pro mne dostupná!
Měl jsem právní pojišťovnu DAS, která mě sice stála 300 DM ročně, ale za těch 27 let co jsem tam žil, jsem vedl celkem sedm sporů. Můj právník vždycky dovedl předem odhadnout, jak vysoká je pravděpodobnost soudní výhry a mám-li do toho sporu jít.

Výsledek za 27 let mého pobytu ve svobodném státě: Na soudních sporech jsem ušetřil, díky mé právní pojistce 35.200,- DM. Pojistka mě stála celkem 8.100,- DM. Žádný z těch sedmi soudních sporů jsem neprohrál. To se to pak soudí jinak než u nás v Česku!
Po návratu do vlasti jsem se soudil za posledních 22 let, jenom jednou a sice o komunisty ukradený rodinný domek. Právník mě stál spoustu tisíc, jenže já jsem odhadoval, že pravděpodobnost mé výhry sporu je takřka 100%. Vždyť jde pouze o vrácení průkazně ukradeného rodinného domku! Výsledek však byl: prohraný soud i prohrané odvolání.Vymahatelnost práva je v naší současné zemi opravdu zoufale problematická a nekonečně pomalá. Zato ovšem žijeme v zemi, kde se opět všichni bojí mluvit a podezírají jeden druhého, vystupují anonymně a mně se diví, že prý na sebe všechno vykecám, což je prý způsobeno mojí stařeckou senilitou a nikoliv tím, že jsem tak dlouho žil ve svobodném světě.

 Já ale mlčet nebudu, i když je už zase "mlčeti zlato" u nás módním pojmem.
Nebýt těch čtyřiceti let hrůzovlády komunistů, mohli jsme být mezi prvními  jak s hlediska blahobytu, tak i s hlediska vymahatelnosti práva v Evropě.
To není přehnaný blábol, to je logická dedukce na základě historických fakt. Byli jsme takřka neporušenou průmyslovou zemí v rozbombardované Evropě a navíc jsme měli uran, za který nám USA nabízela hradit celý státní rozpočet. Prošustrovali jsme jedinečnou příležitost a neponaučili jsme se z toho ani  pro současnost, ba naopak: Opět musíme poslouchat lživou propagandu různých stran, lživé politiky a demagogické desinformace z východního zahraničí...

https://youtu.be/cjKrQzVAMl0

01 listopadu 2017

Česká a německá mentalita

 
Jednou za rok si vyjedeme s manželkou do Německa a já už konečně vím co nás tam táhne. Není to jenom proto, že jsem tam žil já 27 let a manželka 12 let. Tam jsme se v také v roce 1983 seznámili a o dva roky později vzali. Oba máme na ten čas prožitý v Německu, rozumí se západním, krásné vzpomínky, což však není ten hlavní důvod naší nostalgie. Není to ani tím, že jsme tenkrát byli o 23 let mladší, není to ani kvůli nějakým příbuzenským vztahům a není to ani kvůli tamnímu kvalitnějšímu zboží. My nejsme konzumní idioti a za ta léta co jsme tady v Praze víme, že se v Německu politická situace značně zhoršila, takže proč se tam tak rádi vracíme? Proč při překračování státní hranice v Rozvadově se pokaždé s manželkou na sebe podíváme a řekneme si: "Konečně zase v civilizaci!"
Protože - a já to mohu s naprostou jistotou prohlásit, tam jsou nesrovnatelně lepší mezilidské vztahy. V západním Německu, mají snad všichni občané v krvi nepoměrně menší dávku podezřívavosti, závisti a nenávisti nežli v Česku. Je to i snadno vysvětlitelné a pochopitelné, protože jsme poslední tři generace žili v tak rozdílných světech: Němci byli sraženi na kolena a svoji rozbombardovanou vlast museli často, s pocitem vlastní viny, začít znovu budovat. Mužů bylo málo skoro všichni padli a ženy všech měst každodenně kladívkem oklepávaly cihly ve zbořeništích, aby se mohlo začít znovu stavět. Ten pocit viny, díky také norimberskému procesu, v Němcích probudil dobré vlastnosti a vymýtil Hitlerův fanatizmus.
Český národ naopak byl 40 let bolševíky hecován k třídní i národnostní nenávisti i strachu ze všeho  cizího, z obav, že nás chce nějaký zlý imperialista, zničit. Prověřuj každého koho neznáš a proto kádruj každého každým, buď ostražitý, pozor na kulaky, kapitálisty, buržousty a faráře! A dvě celé generace v tom smyslu žily a vychovávaly své děti. To je ta nejhorší zrůdnost komunizmu.

Cesta do Němec je pro nás návratem mezi slušné a přátelské lidi. Již při prvním zastavení na dálničním rastu se mi posledně přihodila hezká momentka. Když jsme se posilnili kávou a dortem, šel jsem se takzvaně  „přepudrovat" na WC. V krásné supermoderní kabince jsem obdivoval automatické splachování s hygienickým očistěním sedacího prkénka ve tvaru bílé elipsy, které se začalo po spláchnutí pomalu otáčet pod vysunutým ramenem s desinfekční houbou. Po skončení této procedury se rozsvítil nápis: „Sedadlo je očištěno!"
U umyvadel jsem si všiml, že vedle mne si myje ruce mladá dáma a v duchu jsem si řekl, že ta chudinka neví, že je omylem na pánské toaletě, a tak jsem jen diskrétně řekl: "Madam, vy si zřejmě myslíte, že toto je pánská toaleta?" A ona se překvapivě rozesmála: "Děkuji, já vím kde jsem, ale to si myslíte zřejmě vy!" A znovu se rozkuckala smíchy. ukazujíc prstem na tabulku DAMEN WC. Zmohl jsem se pouze na povzdech: "Mea maxima culpa!"

Do cíle našeho cestování v Königsteinu jsme dorazili až v osm hodin večer, ale pak jsme si zato dali výbornou večeři na grilu v řecké restauraci. 
Ranní výhled z našeho hotelu byl opravdu natolik zajímavý, že jsem třičtvrtě hodiny, to jest doba kdy se žena denně ráno zdokonaluje v koupelně, pozoroval z okna cvrkot na parkovišti. Byl to pro mne koncert ticha v jakoby zpomaleném filmu. Žádná hektika, žádné tůrování motorů, žádný smrad a bouchání dveřmi aut, či nadávání si mezi řidiči, což znám z parkoviště pod našimi okny.u nás doma. Lidé i auta se pohybují pomalu a nehlučně. Parkoviště je precizně nalajnováno a všude tam kde jsou hluché prostory je černobílé šrafování na němž se nesmí parkovat, takže se nemůže stát, že by si dvě auta vzájemně překážela. Vepředu vedle větších míst pro tělesně postižené je šrafovaná plocha pro stojany jízdních kol a vzadu u výjezdu jsou za sebou seřazeny v husím pochodu auta taxíkářů. Uprostřed parkoviště je parkovací automat, kde si každý může nastavit dobu zamýšleného parkování 12 minut = 10 centů. Maximální doba parkování přes den je 3 hodiny, v noci (22-06) zdarma.

 Jako kapitola sama pro sebe byla moje návštěva lékárny, kam jsem si musel dojít koupit doma zapomenutou vodu po holení. Paní lékárnice, perfektně pěstěná lady středního věku, se se mnou dala do řeči, sotva postřehla můj český akcent. Řekl jsem jí, že jsem z Prahy. Začala mi ihned líčit poznané krásy našeho hlavního města a nadšeně popisovala Hradčany. Pak se ale odmlčela a dodala tišeji: „Ovšem to, co jsem zažila v metru ve mně vyvolalo naprosté zděšení. Koupila jsem si jízdenku, ale nevěděla jsem, že ji musím nahoře u schodů oštemplovat a najednou přišel revizor a začal na mne něco řvát - ta ostuda před všemi lidmi! Pak mě vyvedl z vagonu na stanici a stále něco křičel, že musím s ním na policii, ale nakonec mě velkoryse nechal odejít. Ještě dnes mám z této události husí kůži po těle...."
„Ano, madam", přitakal jsem, „já jsem sice Pražák, ale mám úplně stejné zkušenosti s neomalenými hrubiány. Pokud byste jela někdy zase do Prahy, dejte mi vědět a budu vám bezplatně k službám jako průvodce po městě" a podal jsem jí svoji vizitku. Byla potěšena, děkovala mi a do reklamního sáčku s vodou po holení mi vložila 20 vlhkých houbiček ve staniolu na čištění brýlí, krabičku na denní dávkování léků a dva poznámkové bločky. To u nás v lékárně si musím říct sám i o ten pitomý, tenký a slepený pytlík na zakoupené léky, jinak si je musím rozstrkat po kapsách. Prostě, u nás platí heslo: jiný kraj - jiný mrav...
Takže se v té Bundesrepublice převážně setkáváme s podobně příjemnými lidmi, ať je to v bance, v hotelu, v obchodě či v restauraci. Na tomto základě mě napadlo, jak by to mohlo být fajn, kdyby i u nás v Česku už konečně jednou zavládla všeobecná mezilidská pohoda...


08 října 2017

ANO, pane Kájínku, tak se to dělá...!

 ANO, pane Kájínku, Vy jste tenkrát byl poctivě odejit. Kam? Do tepláků!! Dnes ovšem, kriminálně vyšetřovaný slovensko-český občan neví, má-li jít radši do vlády nebo na Hrad? Do tepláků se mu nechce. Pokud jste volil ANO, tak máte ještě naději, že Vás takový dobrodinec udělá ministrem, třeba spravedlnosti, nebo tak něco.

V této zemi, jak se zdá, je opravdu možné všechno. Voličské masy se dají manipulovat koblihami, jak jsme velice názorně zaznamenali. Vracíme se do doby socializmu, kdy se volební výsledky po dobu čtyřiceti let stále pohybovaly okolo sta procent, což je naprostá nezbytnost pro každou totalitu, tedy i pro Babišovskou.

Voliči ANO uvolnili záklopku nového tsunami, po oranžovém před čtyřmi roky, tentokrát v bledě-modrém pro Hnutí ANO, které samo neví, má-li blíže ke komunizmu nebo k fašizmu. Voličskému davu zřejmě až zas tak moc nevadí, že jejich vůdce je stíhán policií za kriminální činy a mimo to, že i jeho minulost je dlouhodobě opředena nevyjasněnou StB-mlhovinou agenta Bureše. A to souvisí i se ztrátou soudnosti voličů. Jestliže někdo je z nějakého osobního důvodu natolik frustrován, že je ochoten volit kohokoliv, pak by ale neměl zapomínat, že tím možná zaviní i krutý osud pro své děti. To už jsme tu také měli, že jediné chybné rozhodnutí voličů před únorovým pučem v roce 1948 se stalo startem pro 40 let zhůvěřilostí a úpadku celé naší republiky. Volby totiž nejsou fotbal, tady se nejedná jenom o míč v síti.

Volič by neměl v sobě potlačovat svoji přirozenou soudnost při posuzování politika a nenechat se ukolébat tím, že ten chlapík je asi dobrák a třeba tak zlý vůbec není. A nebo volit ho "na truc" těm, co ho takzvaně pomlouvají. U politika, z důvodu té obrovské důvěry a moci, kterou mu občané svými hlasy dávají, se musí vždycky vycházet z presumpce viny. To je přeci stará notoricky známá věc, že stačí, když politik je důvodně podezřelým z trestného činu, aby byl dočasně odstaven od politické práce, pokud není sám natolik slušný, aby odstoupil. Zatímco obyčejný občan-nepolitik je až do soudního rozsudku považován za nevinného. Je smutné, že toto neví ani náš pan prezident a ohání se presumpcí neviny pro policejně vyšetřovaného politika a co víc, že mu už dopředu veřejně slibuje, že ho bude i příště jmenovat premiérem vlády! Systém "Já na bráchu" nesmí u nás v politice platit!

https://youtu.be/92pEbZ69vaY

09 září 2017

Pozdní známost

Seznámení šestašedesátiletého starého mládence Emila Poláčka se čtyřiašedesátiletou vdovou Majkou Frejovou  na inzerát,  což dopadlo k oboustrannému překvapení dobře. Oba totiž hledali  seznámení převážně z důvodů praktických a tedy víceméně rozumových než romantických. 
Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo, Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.

Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho ani fotbal, neužívá vůbec žádné drogy a je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem a nepijákem  jakéhokoliv alkoholu.

„Pro krindapána“, vydechla Majka, „a co všechno ještě ne– ?“
V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti, a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku. V tomto bodě spatřoval Emil značnou výhodu. že ušetří za činži.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná žena Mája neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by Sváťa neřekl“, nebo: „To by Sváťa dovedl opravit sám“, prostě, poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího muže, skvělého Svatopluka Freje. 
Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův "Obraz Doriana Graye".
Jednou Emilovi došla trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi Majko nakonec také řekneš při sexu, že i toto  vždycky Sváťa dělal líp, tak se ihned rozvedeme!“
„Ne, Emilku, to ti neřeknu, to bylo totiž jediné, co Sváťa dělal ještě hůř než ty...“
Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším také dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždy špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň.

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku s jednou žlutou řůží, prostřel božíhodový ubrus, talíře skleničky i příbory a podával hovězí polévku s nudlemi, dále hovězí pečeni Chateaubriand a jako zákusek rakvičky se šlehačkou.

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jak patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí řízky.“
Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým vzorem manžela, prosáklého skrz naskrz těmi nejlepšími vlastnostmi člověka.

Když si pak  Majka po večeři  odskočila  k sousedům na slovíčko u lahvinky bílého vína, zahleděl se Emil na Svatoplukův obraz a jal se s ním vážně rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, vždyť já se fakticky snažím být  té tvoji Majce vzorným manželem, avšak to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece mojí vinou, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli ji potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě ničit, Sváťo...!"
"Ty mlčíš?  Asi Ti je to všechno šumák!"
Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem, pokynul Emilovi rukou, a pravil hlasem záhrobním:  „Přede mnou byl Alois...“

05 srpna 2017

Má zápletka s US-hvězdou

Jako osmnáctiletý student, před maturitou, jsem měl jeden tajný problém. Byli jsme jen chlapecké gymnazium, a tak to nebylo úplně snadné seznámit se s děvčetem. Tančení jsem považoval za trapnost, ale pak jsem záviděl ostatním, co se chlubili fotkou své holky a když se mě zeptali na moji holku a já musel říct, že žádnou nemám, byl jsem ihned něco jako neschopné a přitroublé nedochůdče.
Sbalit dívku jen tak na ulici jsem si netroufal, ale být neustále nedochůdčetem jsem nehodlal akceptovat. Náhoda mi pomohla, když jsem jednou při sběru starého papíru, což se tenkrát dobrovolně muselo, objevil jakýsi anglický časopis, kde byly fotografie filmových hvězd. Byl to pro mne nález jako zlatá žíla pro zlatokopa na Klondike.
   
V té bolševické době, všechno co zavánělo kapitalistickým světem bylo na indexu, americké filmy se vytrácely z kin a pro mne, který je hltal od řvoucího lva firmy Metro-Goldwyn-Mayer na začátku až po happyend, bylo holou nemožností sehnat fotku jakékoliv hollywoodské hvězdy, natož takové, která se mi nejvíc líbila.
Taková Rita Hayworth, kterou jsem ještě stačil shlédnout ve filmu Gilda, dřív než byl stažen ze všech kin v Praze, byla pro nás puberťáky něco jako nadpozemsky božská kráska. Netušil jsem ovšem, že je o 13 let starší než já.

Právě tak jako Gene Tierney, na jejíž filmu Laura jsem byl dokonce dvakrát po sobě, abych si to lépe užil. Ty dvě fotografie uvnitř časopisu, které byly na obyčejném papíře a v malém formátu, mi vnukly myšlenku, si je patřičně zvětšeně nakreslit na formát A4 měkkou tužkou, a pak je pečlivě vystínovat a přibít si je malými hřebíčky přímo do zdi ve mém studentském pokojíku tak, aby byly nesundatelné. 
Každý kámoš, co ke mně přišel se děsně divil, kde jsem vzal tyhle nádherný kočky. Dodnes je mám, stářím již zažloutlé, pečlivě uložené ve zvláštním šupleti. Mají pro mne velkou cenu. Je jim už (těm kresbám)  67 let a těm vlastním kráskám (už nežijícím)  by bylo 99 a 97 let.


Na lesklé titulní straně časopisu byla nádherná Gail Patrick s nějakým nosatým hercem, což mi vadilo, tak jsem ji opatrně vystřihl z celkové fotografie a podlepil ji zespodu tuhou kartičkou, aby to vypadalo jako pravá fotografie. Uložil jsem si ji do náprsní tašky společně se svou fotkou a už jsem měl co ukazovat klukům, jako svoji novou dívku, které jsem říkal Henrietta. Všichni mi ji záviděli!  
Ovšem když jsem se pak na jiném místě anglického textu dočetl, že mnou tak zbožňovaná herečka je ve skutečnosti o 20 let starší než já, šel jsem se raději přihlásit do tanečních, kde jsem se seznámil, nikoliv už jen virtuálně, ale se skutečnou živou dívkou z masa a krve Marcelkou. 
Byla to moc krásná, hodná dívka a měla mě ráda. Dala mi jednou, jinak bezcenný, krystalek křemene jako amulet, který mě prý pomůže, abych zcela úspěšně zvládl maturitu, což se mi skutečně podařilo. 
A potom, o dva roky později, za mnou přišla Marcelka, když jsem ležel v nemocnici s infekční žloutenkou, a prosila mě, jestli jí mohu půjčit můj amulet, aby se jí také podařila maturita jako mně. Ano, měl jsem ten krystalek stále u sebe, takže jsem jí ho vrátil a ona tu maturitu hravě zvládla! Tím chci říct, že amulet zázraků fungoval, naše láska taky a já jsem si uvědomil, jaký jsem byl hlupák, když jsem snil o dvacet let starších filmových hvězdičkách.
Jóó, to všechno vodnés čas, už je to víc než dávno...

27 července 2017

Město Ascona je Nirvana na zemi

Ascona byla mým doporučeným cílem, kam jsem si vyjel na své padesáté narozeniny. Od té doby se tam rád vracím. Tohle malebné městečko ve švýcarském kantonu Ticino leží na břehu jezera Lago Maggiore. 
Je to sice známé letovisko pro nikoliv sociální případy, ale já jsem si to chtěl taky jednou užít, protože 50 let je člověku jen jednou za život a když to nebudu moct finančně utáhnout, tak se posunu o malý kousíček dál a jsem v laciné Itálii.
Hotely se mi přece jen zdály zbytečně drahé, vzhledem k tomu, že jsem hodlal být celý den mimo hotel v neskutečně krásné přírodě kolem jezera a okolí. Pak jsem si ale všiml na jednom činžáku, v jehož přízemí byla zahradní restaurace,  velké tabule  PENSION - 3. Etage - Zimmer frei, byl jsem ihned rozhodnut.


„To je to, co hledám“, řekl jsem si a prošel restaurací do domu a výtahem vyjel do třetího patra. Tam jsem však marně hledal nějakou tabulku, byly tam jen dvoje bytové dveře a jedny byly mírně pootevřené. Zaklepal jsem a vešel dovnitř a přestože jsem různě halekal: „Hallo, ist jemand da?“ (Je někdo doma?), nikdo se neozýval a já procházel postupně všemi asi šesti místnostmi a nikde nikdo! Teprve když už jsem chtěl odejít, zahlédl jsem, že se něco pohnulo na balkoně s vyhlídkou na jezero. Zamířil jsem tam a vidím, na hollywoodském lehátku si hověla a pokuřovala starší mondénní dáma v ultramarinově modrých květovaných šatech. Vysvětlil jsem jí, že hledám nocleh na týden, načež mi ukázala tři různé pokoje, abych si vybral. Cena byla méně než poloviční cena v hotelu, takže jsme se dohodli okamžitě.

Snídaně, obědy i večeře  nebyly v ceně  noclehu zahrnuty,  což mi rovněž vyhovovalo.
Nechtěl jsem totiž být jakkoliv časově vázán na určitou hodinu. Měl jsem v plánu 
procestovat  autem také celé i vzdálenější okolí,  takže mi stačila snídaně dole v restauraci a  potom večer až po návratu z výletu, případná večeře v zahradě. Konečně jsem dosáhl rovnovážného stavu naprosto ničím nerušené spokojenosti.


První večer, po návratu do penziónu  se moje dobrá nálada ještě zvýšila, protože již z dáli jsem zaslechl z té naší zelené zahradní restaurace se lynoucí přenádhernou hudbu, přesně takovou, jakou mám dodnes rád.
Když jsem vstoupil dovnitř a zasedl ke stolu, zjistil jsem, že to nehraje celý orchestr, ale jeden jediný muzikant na elektrofonické varhany a k tomu zpívala mladá krásná zpěvačka. Výběr jejich písní byl jako kdybych ho vybíral já podle svého vkusu, prostě samé favoritní skladby mých zamilovaných hudebních skladatelů, jako Gershwin, Porter, Ellington, Miller, Kern, Goodman atd. Jediná malá vada na celkovém dojmu byla příliš silná hudba, překrývající do určité míry zpěv té dívky.
Po asi třech skladbách když udělali pauzu, mně to nedalo a došel jsem za nimi, nejprve jsem se omluvil, že jim k tomu jejich vystoupení chci něco říct, že se mi to moc líbí, ale, že ta hudba je silná k tomu zpěvu, takže ten trochu zaniká. Oni oba byli velice rádi, že jsem jim to řekl a děkovali mi, protože sami nemohli slyšet co převládá a poprosili mne, abych si šel sednout a ukázal jim, kdy je to správně sladěno, a abych si vybrat skladbu kterou chci, že mi ji zahrají. Oba byli tak milí a radovali se z mého zájmu jako malé děti. 

Všeobecně se dá říct o domácích obyvatelích tohoto švýcarského kantonu Ticino, (Tessin), že patrně šťastnou kombinací italského temperamentu se švýcarskou solidností a klidem, vznikla odrůda nadmíru spokojených, hudbu milujících lidí. Vybral jsem si tedy schválně něco méně známého, skladbu Alberta Morrise „Feelings“ (City), načež oni samozřejmě to také měli v repertoáru, upravili sílu zvuku dle mých pokynů a už to jelo naprosto ideálně. A pak každý večer, když jsem přicházel do zahrady na večeři přerušili to, co právě hráli a nasadili jako znělku pro mne Feelings.

To bylo něco pro moji duši, připadal jsem si tak bohorovně spokojený, což se na dovolené vždy nemusí podařit, zvláště když má člověk sebou společníka s úplně jinými představami o relaxační dovolené. Zde se mé ego tetelilo blahem a když si navíc ta zpěvačka vždycky o přestávce přišla sednout k mému stolu, abych prý nemusel stále jen mlčet, byl jsem v nirvaně. Na moji otázku, jestli její manžel nežárlí, že se mnou sedí každou pauzu u stolu, a že bych jí rád objednal skleničku. Rozesmála se: "Ne-ne, to není můj manžel, ale bratr!" Nemohl jsem si nic více přát. Byla to jedna z mých nekrásnějších dovolených, se vzpomínkami, co
 se nedají nikdy zapomenout. Proto radím: Když dovolená ve Švýcarsku - tak v Asconě!

17 června 2017

DÉJA VU (už jednou viděno)

Jednou jsem se dost unavený vracel autem pozdě večer domů ze služební cesty, když se mi přihodila taková zvláštní věc. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva jako na sídliště. 
Hned v příští vteřině jsem si to ale rozmyslel a prudce zabrzdil asi o deset metrů dál za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak. Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“
„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový šereda?“, zeptal jsem se přímo.
„Ne, to ne", usmála se, "ale mně se zdálo, že jsem tuto scénku už jednou prožila, ačkoliv to bylo určitě poprvé, víte takové to déja vu!“
„Ano, to znám, je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, neděje se to často, je to celkem vzácný jev, zato vás tedy teď odvezu tam, kam potřebujete!“

„Ne, to nemohu od vás chtít, já...“
Skočil jsem jí hned do řeči: „Milá slečno, nenechám vás přece tady jentak na pospas přírodním živlům a bůhví jakým třeba úchylům. Vy jste krásná mladá dívka, mohla byste možná být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem vám pro tento pozdní večer k dispozici, coby taxikář zadarmo!“
„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuju, věřte mi, že jsem měla docela strach...“
„Slečno, já vás nechci mentorovat, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s přítelem a já jsem utekla!“

Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má uplakané oči, což jsem původně považoval za kapky deště. „Ach, promiňte, slečno, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jenom směr, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, je to dost daleko, stačí když mě hodíte na tramvaj ke Žlutým lázním, sedmnáctkou se dostanu až skoro před náš barák“, řekla a utřela si slzičky.
„Dobrá, ale počkám tam s vámi dokud ta tramvaj nepřijede. V tuhle pozdní dobu už mají poměrně dlouhé intervaly a já jsem za vás převzal odpovědnost, ať se vám to líbí nebo ne.“

Cestou do Podolí jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: „Já vlastně nejsem ničím, vystudovala jsem práva, jsem zatím nezaměstnaná, vypomáhám někdy v Ráji, to jsou bývalé Restaurace a jídelny a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím, tu a tam, také něco přivydělám k mé podpoře v nezaměstnanosti.“
„Slečno, co myslíte“, zeptal jsem se opatrně, „bylo by to možné, abychom se my dva někdy někde setkali zcela záměrně a ne jenom díky takové vágní náhodě jako dnes?“ Vtom jsme ale spatřili od Braníka přijíždějící tramvaj a dívka zvolala: „Je, podívejte se, támhle jede možná ta poslední sedmnáctka!“
Přidal jsem plyn, abychom byli u nástupního ostrůvku dříve než tramvaj. Dívka se se mnou spěšně rozloučila. Při vystupování z auta mi dala do ruky svoji vizitku: „To je pro ten případ, že byste mi chtěl třeba někdy zavolat. Na vizitce stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem na ni: „Dobrou noc, Evo z ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a než vstoupila do tramvaje, zamávala mi oběma rukama.

Pak následovalo v mé práci několik perných dnů, takže jsem neměl na nic čas, až konečně v sobotu jsem se rozhodl, že ji zavolám. Jenže: kde mám tu vizitku? Kam jsem ji dal? Začal jsem hledat jako pominutý ve všech kapsách, ve všech šuplících, v koši na papíry i na místech zcela nemožných, ale nikde nic! Když už jsem byl úplně u konce svých sil, problesklo mi hlavou: Dal jsem si ji přece do přihrádky na audiokazety v autě! Vyběhl jsem ihned před dům, a bez ohledu na to, že právě zase lilo a foukal vítr, jsem se vrhl do auta a jal se prohrabovat přihrádku s kazetami. Ano, zde nerušeně ležela ta kýžená kartička!
Kámen mi spadl ze srdce – jenže vtom se stala chyba! Jak jsem zamykal auto a předával si vizitku do druhé ruky, přišel náraz větru a tento drahocenný papírek mi ulétl, ještě jsem viděl jak spadl do stružky vody valící se do kanálu a pak mi navždy zmizel z očí...
V tu chvíli bych se byl nejraději vystřelil na měsíc, uvědomil jsem si, že teď, kromě jejího křestního jména Eva, zase nevím nic! Osud je jako stará tvrdohlavá panna a vždycky si prosadí, co sám chce...!

15 června 2017

Sofistikované dámy 1982

  Seděl jsem na hokru u výčepního pultu v útulné hospůdce „Zum Schwejk“ a chvílemi prohodil pár slov s půvabnou a vždycky dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že tento hokr je obsazený.
 Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne ona trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí. Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to ty dámy řeknou samy.“
   Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já myslím, že je jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
  „Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."  
  „Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
  "Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
  „Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.

  Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
  „Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli vám to nevadí“, řekl jsem suše.
  „Ó, co dělá Čech z Prahy až ve Wiesbadenu?"
  „Ó, a co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
  „No, já tady bydlím a pracuji v módním salónu firmy ELLE.“
  „Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role blbce i když jsem znal onu luxusní firmu ELLE.
  „Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
  „Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy jako kolegyně, které potřebují po denním zápřahu zaslouženou relaxaci.“
  „A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
  „Ano, to je ze štangle v konfekci "C+A“,  řekl jsem jí pobaveně.
  „Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
   Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká, ti to nechápou..."
  „Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní Evropy, my jsme tam totiž neradi a nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme zaostalí východňári, uvědomte si to, prosím!“
   „Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
   Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
   „Bingo! To si ovšem pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako je DDR, Rakousko nebo Francie a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí" a to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít.
   Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi leccos objasnil. Díky moc!“
   A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"



11 června 2017

O kýčích a happyendech

Mé příběhy bývají někdy neprávem, označovány hanlivým přízviskem kýč, nebo Červená knihovna. Takový čtenář je většinou takzvaný chlapák, romantiky se štítící, který si myslí, že v jedenadvacátém století není místo pro nějaké city, citečky a lásku. Podle něj musí příběh, aby byl dobrý, vždy končit dramaticky, nejméně s jednou mrtvolou, žádný happyend a nanejvýš se toleruje otevřený konec do ztracena. Vše ostatní je sladká romantika pro Listy paní a dívek...

Ptám se, proč musí být kýčem to, co skončí happyendem? Vždyť, co film filmem stojí, byly v něm vždycky a existují až dodnes. Lidem se to většinově líbí a dívají se na to dnes, stejně tak rádi jako tenkráte před  sedmdesáti roky. Byly to snad všechno jenom kýče?
Film "Kristián" (O.Nový, N.Gollová) baví už 4 generace diváků!
Jsem si jist, že krásných chvilek a příhod, které dopadly šťastně, je v životě každého z nás mnohem více, než si myslíme.  Bohužel si ale většinu z nich při jejich prožívání neuvědomujeme, ba dokonce se někdy mylně domníváme, že ta událost dopadla špatně. Je osudovou chybou, že mnohé pochopíme až pozdě, když už je všechno dávno za námi. Máme-li však dobrou paměť, vzpomínky nám zůstanou...

Chtěl bych docílit toho, a doufám, že se mi to i občas daří, aby můj čtenář při mých příbězích pookřál a bral je třeba jako medicínu na bolavou duši, nebo na přepjaté nervy. Předem však upozorňuji, že na konci ho nečeká kdovíjaká překvapivá, šokující či humorná pointa, ale zato jistý pocit dobré pohody. (Cary Grant a Sofia Loren ve filmu "Hausbot")


Pokud se totiž občas dokážeme uprostřed všedního hektického dne násilím nějak vytrhnout z oblbujícího stereotypu, nasadit si ony růžové brýle a rozhlédnout se kolem sebe - uvidíme najednou tu obyčejnou rosu jako perličky navlečené na pavučině, uslyšíme ptáky si povídat, ucítíme vůní posečené trávy i to pohlazení slunečních paprsků na tváři. Vždyť takové šumění deště je úžasně romantické, pokud nám zrovna voda necrčí do bytu. Ba dokonce i ta protivná bába od naproti se nám najednou může zdát docela milá, jak se nenápadně, s pětkovým poprsím vyloženým na parapetu, na nás zvědavě kouká skrze pelargónie... (Michelle Pfeiffer a G. Clooney ve filmu "One Fine Day"). Happyend jak BRNO!

Mým přáním je hlavně přimět čtenáře, aby četl pomalu, nehltal řádky jako zprávy o hlasování v parlamentu, ale vnímal obsah každičké věty, tak jako já jsem ji desetkrát vylepšoval a vypilovával, aby vyjadřovala onen, tak těžko sdělitelný pocit, často otřepaně vyjadřovaný frází: "ŽIVOT JE KRÁSNÝ."

29 dubna 2017

Harry prodává ateliér 1.

Kapitola 1.   ATELIÉR

"Sakra, koho to sem zase čerti nesou?", zaklel Harry, když se ozval zvonek u jeho domovních dveří, čímž byl brutálně přerušen jeho ranní spánek. Když ale spatřil svého kámoše, Tondu, jinak majitele realitní kanceláře, pochopil, že je dnes 1.září, a že si to takhle před pár dny spolu domluvili. Chtěl mu totiž ukázat svoji předloni zděděnou vilu po rodičích, kde od rozvodu bydlel sám. Začal se zabývat myšlenkou vilu prodat a přestěhovat se do vnitřního města. Kamarádi si sedli ke konferenčnímu stolku a přiťukli si pivními lahvemi, ale Tonda dlouho neposeděl.

Věčně nervní a uspěchaný makléř probíhal jak průvan jednotlivými prostorami baráku, přičemž vysvětloval Harrymu, že nemá čas na dlouhou debatu, musí být už za půl hodiny v Hodkovičkách, kvůli nějakému velkému kšeftu. Od Harryho chtěl hlavně vědět proč tu vilu prodává a kde chce bydlet potom. "Podívej, Tondo, tobě to můžu říct, mám trochu finanční problémy, potřebuju prachy na nový auto a chtěl bych se přestěhovat do vnitřní Prahy. Tady na Dobešce je sice krásně, ale jsem tu jak zapadlej vlastenec a táhne mě to do centra všeho dění. Řekni mi, co asi tak za tu vilku, včetně pozemku a garáže, jen tak orientačně mohu chtít. Stačí mi tvůj hrubý odhad přes palec."
"Počkat, Harry, měl bych špeciálně pro tebe lepší řešení, i když to není v mým vlastním zájmu, spíše naopak. Mám jednu klientku, která je malířkou a ta hledá ateliér k pronajmutí a byla by ochotna i něco do toho investovat, hlavně aby tam bylo hodně denního světla, to jest velká okna. Kdybys jí přenechal třeba to horní patro, jako kompletní byt a sám zůstal zde dole, tak místa je tu dost a ty bys kasíroval činži a nemusel shánět drahý byt v centru města a neměl bys problémy s parkováním. To ti radím jako tvůj kámoš a nikoliv jako makléř, který tím pádem přijde o tučnou provizi. Mimo to, že ta žena je velice atraktivní a ty jsi taky volnej..."

"Tondo, znáš mě, že nechci dvakrát vstupovat do téže řeky, tedy do manželství, nehledě na to, že to prý ani nejde, ale proč ti tak záleží na tý klientce? Je v tom z tvý strany snad něco citovýho?"
"Blbost", Tonda mávl rukou, "ale vlastně máš pravdu, je to totiž má ztracená a opět nalezená ségra. Vzala si tenkrát jakéhosi plašmušku Itala z Turina, kam se odstěhovali. Holka měla smůlu i štěstí, havarovali s autem, ale přežila to jen ona. No a její hobby je malování a tak shání ateliér."
"Jó, to je ta tvá sestra, tuším Martina, ty ses mi o ní kdysi zmiňoval..."
"Marianne Torroni se jmenuje a maluje skvěle a peněz má celkem dost, jenom ten ateliér by nutně potřebovala a tady ta vila by byla na její vkus úplně ideální. Zeleň, vzduch, klid a skoro žádný auta."
"Tak to je dobrý: Torroni a Turino! A má děti?", zeptal se pro jistotu Harry opatrně.
"Nemá a ani nemůže mít, od toho úrazu, a navíc bude jí už brzy čtyřicet. No, prostě nech si to projít hlavou, já jí dám na tebe kontakt a když, tak ona tě zavolá a domluvíte se co dál - já ale už musím vopravdu letět...Tak Čau!"

O pár dní později přišel Harrymu telefonní hovor: "Dobrý den, já jsem Marjána Torroni, mluvím s panem Harrym Máchou?" ozvalo se ve sluchátku. "Ne-ne, Karel Hynek Mácha bohužel nejsem, jenom Harry Vácha, vé jako vokno! Jestli se chcete přijít podívat na ten byt, prosím, jsem v obraze i vám k dispozici", řekl zdvořile. 
"Tak fajn, povězte mi adresu kde bydlíte a já se co možná ještě dnes dostavím!" Harry se v duchu podivil, že jí ten její brácha aspoň neinformoval kde to je a jak to vypadá, ale to je halt ten celej zbrklej Tonda.
Paní Torroni zaujala Harryho hned ve třech směrech. Byla jednak mladě-elegantní, což bylo u čtyřicetileté ženy překvapivé, měla ovšem naprosto suverénní jednání, které ho až trochu zaráželo a byla zrovna tak hektická jako její brácha Tonda. Prolítla barákem a řekla suše: "To je super, beru okamžitě, zítra můžeme jít na katastrální úřad a potom do banky, udělat převod, kolik peněz za to chcete?" 
"Moment, vy to chcete koupit? Já myslel, že si chcete najmout jen to první patro na ateliér", žasl Harry.
"Ne-ne, já chci celý dům s pozemkem, se stromy i s garáží a s oplocením, prostě sakum-prdum, tak jak to tu stojí a leží!"
"Je pravda, že jsem to původně zamýšlel prodat a koupit si byt ve vnitřní Praze, ale sám váš bratr Tonda mi to rozmluvil, že prý vy chcete jen pronájem patra na ateliér a já bych zůstal bydlet tady kde jsem v přízemí, ten hořejšek teď už stejně nepoužívám." 
"Tak to je nedorozumění, jmenujte sumu a já beru všecko, o nájem - nula zájem!" trvala na svém. 
"No, já jsem zatím uvažoval jen naprosto laicky tak asi o devíti miliónech, ale to bych se musel ještě poradit s mým makléřem."
"Nic, rozsekneme to ihned, já vám nabízím deset miliónů a zítra je můžete mít na vašem kontě!"
Harry zůstal také tvrdohlavý: "Moment, madam, slyšel jsem, že se napřed podepisuje smlouva o smlouvě budoucí, já potřebuju mít čas na rozmyšlenou a pohovor s notářem." Torroni se zvedla: "Zbytečné formality, čekám jen do čtvrtka, přemýšlejte, já zavolám a buďto půjdeme ihned na katastr, nebo to odpískáme. Takže, rozmyslete si to dobře! Čau!" 

Druhý den ráno, byl Harry ještě ve sprše, když zase někdo zazvonil. "Sakra, takhle brzo ráno to je snad trestný čin!", zaklel nahlas, ale když u dveří uviděl Tondu s nějakou slečnou, přijal je s úsměvem a omluvou, že je jen v županu. Tonda mu představil svoji sestru Marianne. To bylo silné kafe pro Harryho: "Vždyť já už jsem včera s ňákou paní Torroni jednal, ovšem ta vypadala jinak. Prosím posaďte se a rozhlédněte se trochu, já se zatím voblíknu..." a odběhl do vedlejší místnosti.  
"To zní ale nějak podezřele, jak prosím tě přesně vypadala ta falešná Torroni?" vyzvídal Tonda, když se Harry vrátil na scénu.
"No to je snad vtip! Jak vypadala? Byla menší než tady slečna -éé- paní Marianne, nebyla zdaleka tak krásná, ale představila se jako Marjána Torroni a měla mimo jiné, malou vadu řeči. Místo Ř ve slově převod, říkala pchevod."
"Bravo, detektive Harry, pchevod, takže to byla ta sprostá mrcha Zdena Zábranská, tu jsem před několika dny vyrazil na hodinu! Hrabala se v mých podkladech a chtěla mi vyfouknout různé kšefty. Doufám, že jsi jí už něco nepodepsal?" 
Harry zavrtěl hlavou: "To tedy ne, ale nabídla mi za tu chaloupku "sakum–prdum" deset miliónů!"
"Deset miliónů? A kde by je vzala?" Marianne se obrátila na Tondu.
"Zřejmě spolupracuje s nějakou konkurenční realitkou. Harry, jak to máš s ní dál domluveno? Máš ji zavolat nebo co? No, nekoukej jak vyřezanej bejček!" 
Harry si teprve uvědomil, jak mohl naletět podvodnici: "Díky Tondo, díky paní Marianne, že jste sem dnes přišli, já bych to asi spolknul i s navijákem. Ona ale vypadala celkem důvěryhodně, jenom mi vadilo, že tak strašně spěchala..."
"Bodejť by nespěchala, tušila, že brzy zjistím, co mi zmizelo!"

Tonda vstal ze židle a začal zase nervózně chodit sem a tam. "Vidím, že zase spěcháš, Tondo..." ozval se Harry, "takže podrobnosti si už můžeme vyříkat s paní Torroni v klidu a bez tebe, tedy ne, že bych tě vyhazoval, klidně to můžeme ještě zapít nějakým dobrým mokem" a pootevřel příruční bar.
Načež si všichni tři přiťukli Rémy-Martin koňakem a Tonda dodal: "Nevím jak's to poznal, ale já spěchám, mám termín na desátou hodinu až v Příbrami. A mimochodem, na tu Zuzanu Zábranskou podám trestní oznámení pro podvod, beru si tě za svědka!"

Když za Tondou zaklaply dveře, Harry s Marianne zůstali v nastalém tichu sedět u svých sklenek s koňakem a oba nevěděli přesně co říct, aby to nevypadalo nějak nuceně či trapně. Harry se nadechl, aby konečně to řvoucí ticho přetrhl.
"Ne, Harry, nemusíte mluvit za každou cenu", špitla Marianne.
"Ano, mlčení s vámi je velice příjemné, víte, já jsem si jen myslel, že se budete chtít projít celým domem a prohlédnout si v klidu vaše budoucí království, které by začínalo od poloviny tohoto schodiště směrem nahoru a moje směrem dolů. Mohla by se tam třeba namalovat demarkační čára..."
Marianne mu skočila do řeči: "A já bych k tomu přimalovala na zeď směrové šipky s našimi jmény, aby se to nepletlo, to ovšem nespěchá!"
Načež se ho zeptala: "Můžete prosím zatím do ticha pustit třeba nějakou krásnou hudbu?"
Harry si ťukl na čelo a zeptal se má-li ráda evergreeny.  Když Marianne souhlasně pokývala hlavou, vyhledal svoji favoritní skladbu s Nat King Colem  Stardust.
Oba se zaposlouchali do jímavé melodie i nevšedně lyrického textu písně a najednou jim všechno připadalo takové pohodově samozřejmé, že si začali tykat, načež ji Harry požádal o tanec a když se k sobě přivinuli, z ničeho nic se začali líbat...

28 dubna 2017

Harry u gynekologa 2.

Kapitola 2.    U GYNEKOLOGA 


Harry i Marianne oba si byli dobře vědomi toho, že v jejich věku okolo čtyřicítky jednají dosti zbrkle, a že by se měli přece jen trochu lépe ovládat ve svých citech. Zároveň však se jim ten impulzivní start do jejich vztahu úžasně líbil, protože v hloubi duše cítili, že jsou šťastni, že se našli a že tento hřejivý pocit je pro ně něco nového, co dosud navzdory svým zkušenostem nepoznali.
Venku se již šeřilo a Harry si všiml že Marianne, sklánějící se nad ním, se mu zdá být v tomto šerosvitu snad ještě krásnější než normálně. Políbila ho a řekla: "Harry, já už musím jít, musím ještě něco nakoupit." Beze studu odhodila deku, vstala a začala se oblékat. "Marianne, počkej, odvezu tě do města, zařídíš si to, co potřebuješ a já tě zvu na večeři, myslím, že máme oba notorický hlad a takový šťavnatý steak by nebyl k zahození."

Při dobré večeři ve "Staek-Housu" se Harry zmínil, že má pozvání na pozítří od svého bývalého spolužáka Honzy Kroupy, který je známým gynekologem a slaví už stříbrnou svatbu se svojí Zdeničkou. Řekl jsem mu: "Honzo, nemám rád velké skrumáže lidí a tak mi aspoň řekni, bude tam mimo tebe a Zdeny celé vaše příbuzenstvo?" On mě uklidnil, že prý s rodiči a příbuznými to oslaví zvlášť, tedy přesně na den svatby, zatímco tato párty se koná o týden dříve a týká se jen jejich nejlepších kamarádů, to jest dohromady včetně mne sedm lidí.  Ty dva pozvané páry jsem už taky znal, byli to Ludvík s Janou a Jarda s Líbou. To mě přesvědčilo, že se té párty zúčastním. Ale teď mám jen prosbu na tebe, Marianne, zda-li bys tam šla se mnou i když tam nikoho neznáš? Chtěl bych se před těma ženáčema tak trochu s tebou pochlubit a navíc nebejt lichej...

Marianne proti nebyla, ale jenom se dohodli, že nebudou v této nóbl společnosti mluvit o tom, jak se vlastně teprve před dvěma dny seznámili, což by bylo pro tento typ lidí málo seriózní. Harry navrhl: "Řekneme jim raději, víš co? Že jsme se kdysi seznámili třeba o přestávce ve foyeru Národního divadla... To zní hrdě, ne?“
"Ano a já jsem upustila kukátko, ono se tím pádem poškodilo a ty's mi galantně půjčil své!"
Harry doplnil: "Náhodně jsme totiž měli lístky vedle sebe, nikoliv v téže brázdě, ale v téže lóži."

Na stanovené datum 8. září se Harry s Marianne dostavili ke Kroupovým přesně na čas. Při vstupu předali rudovlasé Zdeně puget růží a již zcela holohlavému Janovi Kroupovi originál francouzského červeného vína Chateauneuf-du-Pape. Zdena se šibalsky usmála a řekla: „Ty růže jsou, jak pevně doufám, k mým dnešním narozeninám a to víno máme s Janem napůl, mám pravdu?“
Pochopitelně ani Harry netušil, že má dnes Zdena narozeniny, ale vždy pohotová Marianne řekla: „Ano, růže jsou jen pro Vás a víno je napůl, ale samozřejmě ta větší polovina patří vždy ženě!“ Harry ji doplnil pedantsky a matematicky: „Zdeni, nevěřte Marianně, pokud je mi ze školy známo, jsou dvě poloviny vždycky stejně velké. Větší nebo menší polovina je matematický nesmysl...“

Pak následoval povinný rituál představovací, po něm přípitek oslavencům ve stoje a několik rádoby chytrých proslovů od gratulantů. Pak se už konečně zasedlo k té slavnostní tabuli. Nejprve nastalo ticho, pak následovaly výkřiky nadšení a vrhání se na kulinářské dobroty. Po nějaké chvíli Marianne, sedící naproti Honzovi, se na něj konsternovaně zadívala a řekla: „Ale my dva se přece známe, že ano, pane doktore Kroupo?“
„Promiňte slečno, ale nevzpomínám si“, řekl trochu nelibě poněkud nervózní Honza.
„Já jsem Vás taky hned nepoznala, když na sobě nemáte bílý plášť“, řekla Marianne.
Jarda se zařehtal: „Jó, pacientkám se Honza vůbec do vobličeje nekouká...“
„Jeho zajímají jiné partie“, doplnil ho Ludva. 
Společnost ze začala chichotat, což se vůbec nelíbilo ani Honzovi ani jeho ženušce Zdeně, každému však ze zcela jiného důvodu.

„Slečno Marianne, vy chodíte k Honzovi na prohlídky?“, začala zvědavě vyzvídat Líba.
"Teď už ne, byla jsem u něj jen jednou a to už je aspoň 10 let“, Marianne mávla rukou.
A proč jste přestala k němu chodit, byl snad k vám moc dotěrnej?“, zeptal se přímo, a s náznakem jízlivosti, Jarda.
„Tedy já myslím, že bychom mohli změnit téma“, zavrčel Honza, "a bavit se radši o jídle, se kterým si dnes dala má Zdenička, tolik práce...“ 
Zdena zaprotestovala: „Ale ne-ne, mě by to docela zajímalo, Marianne, jak byste hodnotila mého muže jako gynekologa? O tom se on se mnou nikdy nebaví a tady Jana i Libuška k němu taky už kdysi dávno přestaly chodit na preventivní prohlídky, je snad k pacientkám tak nepříjemnej?“
„Ne, já mohu jen říct, že jsem k němu přestala chodit proto, že jsem se přestěhovala do Itálie do Turina a teprve poslední rok jsem zase v Praze a mám teď gynekoložku.“

Honza se chopil své sklenky s vínem, aby nějak přerušil tuto pro něj málo příjemnou debatu: "Vážení, zvedám tuto číši rudého moku, abychom si“, vtom se ale zarazil, „Zdeno, já jsem chtěl k jídlu otevřít to červené Rulandské a ne proboha tady to francouzské Chateauneuf-du-Pape, toho je přece k jídlu škoda, to je házení perel sviním!“
„Óóó“, zašumělo to mezi hosty a Jana řekla, „takže vlastně my jsme“, Ludva ji doplnil, „svině!“
„To je tedy opravdu silnej tabák, Honzo!“, vložil se Harry prvně do debaty, „ty víš, že já se hned tak neurazím, ale jsou tu čtyři dámy, ber na ně ohled...“
„Ano, já jsem uražená“, řekla rezolutně Líba, „já tedy to víno pít nebudu!“ Její muž Jarda se to snažil zmírnit: „Notak, Libuš, dyk von to tak Honza nemyslel.“

„Tak, Honzo, nekoukej teď jak jelimánek a omluv se ihned všem hostům“, pustila se do něj manželka Zdena, "řekni jim, že ti to omylem ulítlo, že jsi to ovšem myslel jinak. Že takové víno se musí vychutnávat samostatně a ne s ním zapíjet jídlo, tak jsi to přece myslel, že ano.“
Honza zrudnul vzteky: „Teď toho mám akorát dost, ty mne tady budeš před všemi hosty mentorovat a zesměšňovat jako malýho kluka, za to že jsem použil normální okřídlený obrat, který se běžně říká i v té nejlepší společnosti! Ty poťouchlé narážky na moje povolání jsem ještě spolkl a to ti nestačí? Tak ať se chechtaj jako blbí, že jsem gynekolog! No a co má bejt, jako?“
„Honzo, uklidni se“, řekl Harry, „přece nebudeš kvůli takové prkotině kazit tento slavnostní večer. Sám jsi říkal, že si Zdenička s tím dala takovou práci. Stačí říct: SORRY, jako...“ Ozval se smích.

Už se zdálo, že je bouře zažehnána, ale Honza jel dál na konfliktní vlně: "Ale já nesnáším takový narážky, co řekla má žena, že Líba, Jana i ta tvoje šanzoletka, jak se jmenuje... jo, Marianne, ke mně přestaly chodit, že jsem byl prej dotěrnej a buhví co!“
„Pozor, Honzo, to dotěrnej, jsem řekl já jen jako fór, omlouvám se“, ozval se Jarda.
„Pane doktore, teď jste urazil i mne“, řekla zvýšeným hlasem Marianne, „nejsem u vás žádná šanzoletka, mimo to, že ani nevím co to je, a to, že jste byl dotěrný jsem neřekla, abych vás neblamovala před manželkou, ale pravdou je, že jste dotěrný byl!“ 
„Ano, to mohu potvrdit i já“, přidala se Jana. „A kdyby jen to!“ vyprskla už trochu ovíněná Líba.
„Cože?“, ozvali se oba jejich manželé, Ludva i Jarda jedním dechem.
„Tak to se dovídám teprv o stříbrný svatbě, Honzo, že jsi takový prase?“, vybuchla Zdena.
„Takže dost! Já ukončuji tohle přiblblý sezení a jdu si lehnout!“ zařval Honza, vzteky bez sebe.

„To je tedy dílo, Harry, pojď jdeme pryč“, řekla Marianne tiše a on s tím okamžitě souhlasil. „Nás nemusíš vyhazovat, Honzo, my už jdeme sami,“ řekl Harry a oba se zvedli od nedojedeného jídla: „Děkujeme za pohoštění a bavte se tu klidně dál, přátelé - ciao!"

Venku se potom oba zhluboka nadechli: "Takže to byl úplnej horor Marianne, tedy takovouhle snobárnu si my dva určitě nikdy v životě nezavedeme a už vůbec ne o stříbrné svatbě!"
Marianne mu skočila kolem krku a dlouze políbila: "Ty chceš vydržet se mnou 25 let? Čili už neplatí, že ani jeden z nás nechceme vstoupit podruhé do řeky manželské?" A Harry dodal: "Ano, to se musí okamžitě zapít, drahá, pojďme někam na dvě decky Chateauneuf-du-Pape, ale tentokrát bez toho házení perel sviním!"

https://youtu.be/GfqriGHnkGg

08 dubna 2017

Úřední šiml ještě žije...

Jestli něco Lukáš Blum nesnášel, tak to byly úřady. Když ale stál před problémem, že mu dobíhá platnost řidičáku a potřebuje vystavit nový, vydal se proti své vůli na patřičný úřad, kde ovšem čekalo pár stovek jiných nešťastníků. Vytáhl si sice hezké číslo 222, ale když si na svých hodinkách změřil, že odbavení jednoho trvá asi pět minut a aktuální pořadí je 191, tak zjistil bystře, že vyřízení těch 31 lidiček před ním, bude trvat dvě a půl hodiny.
„Ne, to absolutně není akceptovatelné“, řekl si v duchu a vyšel ven z této jámy lvové s tím, že se nejprve trochu projde středem naší krásné metropole a pak se zastaví v příjemné kavárně, kde u espresa a sachru počká, až mu jeho přebytečný čas uplyne.

Když se pak vrátil na úřad, zjistil, že má nečekané štěstí, na světelném ukazateli svítilo číslo 220. Zamířil k patřičnému okénku, kde stála jedna klientka v černém kožíšku, ale za okénkem byla jen prázdná židle. Tázavě se otočil na onu dámu a ta čtouc jeho myšlenky pravila altovým hlasem: „Po třech hodinách čekání, se konečně rozsvítilo mé vysvobozující pořadové číslo, ale zato úřednice dočista zmizela!“ Lukáš pohlédl letmo na hodinky, bylo půl dvanácté pryč: „Že by už měla paní referentka takzvaně předsunutý oběd?“
„To by tak ještě scházelo, aby měli kapra!“, řekla dáma rezignovaně. 
„Ne, madam, křivdili jsme jí, chudince, byla asi na WC se přepudrovat, už přichází,“ upozornil Lukáš a stoupl si kousek opodál, ale zůstal na doslech. A pak to začalo a to hned zostra.

„Co si přejete pani?“ zazněl z okénka ostrý hlas a Lukáš postřehl to krátké "i" na konci.
„Dobrý den, já si přicházím vyzvednou nový řidičský průkaz, tady mám vaše oznámení, že už je hotov, tady mám občanku a tady prozatímní náhradní potvrzenku“ řekla dáma klidně.
„A proč jste vůbec žádala o nový průkaz, když ten váš je ještě víc jak dva roky platný?“ vyprskla úřednice když zapátrala v hlubinách monitoru.
„Mně se jednalo pouze o změnu jména.“ vysvětlila tázaná.
„Aha, vy jste se vdala a tím pádem změnila jméno?“
„Ne, naopak. Já jsem se rozvedla a tím pádem jsem si změnila jméno!“
„A proto tím pádem zavalujete úřad zbytečnou prací, mohla jste to dojezdit se stejným průkazem i jako rozvedená!“
„Jenže já jsem si nechala úředně změnit jméno na mé původní rodné Borská a na řidičáku nechci mít stále to pětislabičné jméno po mém ex-manželovi: Za-blou-di-lo-vá!“
Úřednice zakroutila hlavou a řekla pro sebe: „Lidi si vymejšlej pitomosti!“

„To nejsou pitomosti, já se chci jmenovat tak, jako dříve: Tereza Borská! To je totiž mé občanské právo, dokonce zaručené ústavou!" 
„Nojó, nojó, to je vaše právo“, skřehotání se zesílilo, „ukažte mi ten starej řidičák!“
„Jé, promiňte, já ho nemám tady sebou, zapomněla jsem si ho přendat z druhé kabelky.“
„Notak vidíte, mnoho povyku pro nic, přijďte si jindy, bez něj vám nový stejně nevydám!“ úřednice byla na koni.
„Já přece tu zase nebudu čekat tři hodiny jako dnes, já vám ho tedy pošlu poštou a vy mi pošlete ten nový, abych si nemusela zase brát volno, vždyť to je o nervy!“ řekla dáma mírně podrážděna.
„Ne-ne, průkaz musíte přinést osobně sem, já vám zde vydám nový a ten starý ihned skartuji!“

„Takže, kdybych vám byla řekla, že jsem ten starý průkaz ztratila, co byste udělala pak?“
„To by vás stálo pokutu 100 korun!“ Dialog začal nabírat na ostrosti.
„Fajn! Tady máte sto korun a vydejte mi nový řidičák, já jsem ten starý ztratila!“
„To nejde, osobo, kde si myslíte, že jste? Prve jste řekla, že jste ho zapomněla doma!“
„Jinými slovy, chcete říct, že kdybych vám to zalhala hned, tak by bylo všechno OK, ale tím, že jsem mluvila pravdu, tak jsem zřejmě udělala chybu, za kterou musím pykat?“
„Ztrácíme zbytečně čas, přijďte jindy, teď už bude stejně polední pauza.“

To už Lukáš nevydržel mlčet a vmísil se do jejich rozhovoru: „Promiňte, paní referentko, zaslechl jsem útržek z vašeho rozhovoru a chtěl bych pomoci a sice tím, že bych dosvědčil, že zde, paní Borská, ztratila svůj řidičák. Byl jsem shodou okolností u toho, koukali jsme se spolu na racky z Jiráskova mostu, když jí spadl do Vltavy."
"To vám nevěřím! To jste si právě vymyslel!"
"Ano, je to možná lež, ale tu vy tady přece, pani referentko, svým způsobem od klientů vyžadujete! Takže, jak to teď uděláme?"

Nastalo rozpačité mlčení, načež paní úřednice řekla tichým hlasem: „Paní Borská, přišla byste si sem v pondělí v deset rovnou za mnou a já vám ho vydám bez čekání, ano?“
„Souhlasím“, řekla paní Borská a Lukáš ji doplnil: „A já přijdu taky. Tady je můj lístek s pořadím 222, jako důkaz, že jsem si to tady už dnes odčekal do foroty."
Úřednice přikývla, paní Borská se mile usmála a Lukáš ukončil debatu slovy: „Myslím si, paní Borská, že by nám oběma prospělo si teď dát něco na zub – zvu vás na oběd do Louvru...

https://youtu.be/pY9rHa75UHs

19 března 2017

Neodolatelné nohy ženy i muže

Když jsem na prvního apríle v roce 1960 nastoupil do jedné pražské továrny, připadal jsem si, jako v absurdním divadle. Mým šéfem tam byl soudruh Marecký, který se s oblibou potil na pravé půlce čela, byl zároveň také náčelníkem lidových milicí a byl sice pilný jako včela, ale jinak v hlavě  dutý jak bambus.

Já to u něj měl zpočátku docela dobré a jednou mě dokonce pochválil za dobře vykonstruovanou letovací kulmu s odsáváním, když se jedna soudružka ve výrobě přiotrávila výpary při letování. Při té příležitosti mi, snad jako za odměnu, vysvětlil, co bude mojí novou pracovní náplní. Mám navrhovat a konstruovat různé výrobní přípravky a dostanu zvláštní kancelář, k ruce vzornou kresličku Hanu Havlíčkovou a jednoho soudruha-učně Járu Hruboně. Na moji námitku, že jako konstruktér potřebuji sotva půl kresličky a nikoliv dvě, mi dovysvětlil, že Jára chodí do průmyslové školy, což mu zabere tak asi půl pracovní doby a protože je to velice uvědomělý dělnický kádr, je potřeba mu trochu pomoci, což šéf očekává ode mne. Bylo by totiž politicky nedobré, vzhledem k jeho třídnímu původu, kdyby Jára, který je trochu pomaleji chápavý, ve škole propadal. Sám soudruh ředitel měl zájem na Járově dobrém prospěchu.

Dostali jsem malou kancelářičku, takový ajnclík pro jednoho, ale museli jsme se tam narvat všichni tři se stoly a rýsovacími prkny, což bylo unikum. Nakonec se to povedlo srazit tři stoly uprostřed místnosti těsně k sobě tak, že Hanička a Jára seděli proti sobě, prkna měli u zdi za sebou, já měl stůl kolmo k jejich stolům a prkno za zády u dveří. Mělo to i svoji výhodu, že na nás nebylo vidět, když k nám Marecký nečekaně prudce vrazil, protože se nejdříve dostal do kolize se závažím na zadní straně mého prkna. S Haničkou jsem problémy neměl, byla nejen perfektní kresličkou, ale jako žena abnormálně půvabná, figurálně dokonalá s neodolatelnými nohami.
Brzy ovšem nastaly problémy s Járou, který na mně chtěl, abych mu nejen pomáhal, ale přímo dělal jeho úkoly do školy a od kresličky Havlíčkové chtěl, aby mu připichovala své hotové výkresy na jeho prkno, že to bude pro šéfa Mareckého vypadat líp než jeho furt prázdné prkno. Leč Hanka oponovala, že by to tak-jako-tak pan Marecký stejně poznal, kdo to kreslil. K dovršení nepříznivé atmosféry mi Hanka, za nepřítomnosti Járy řekla: „Pane inženýre, já tady takhle sedět nebudu, tomu Hruboňovi strašně smrdějí nohy, dává si je pod stolem až ke mně, a to se prostě nedá vydržet.“
„Víte co, Haničko, už to mám! Tady na chodbě je ta stoletá vývěska z hobry, na níž je stejně furt jen to otřepaný heslo SSSR náš vzor! Tak si ji vypůjčíme a zasuneme ji mezi vaše dva stoly a uvidíme jestli to pomůže.“

Když k polednímu přišel Jára, první co udělal jako vždy, vybalil si svačinku z domova a dvě flašky piva. Většinou debužíroval jitrnice, nebo husí stehno, jeho rodiče pracovali v JZD. Právě když měl plnou pusu, musel kýchnout a to tak vehementně, že rozmělněný obsah jeho ústní dutiny se rozprskl, jak na jeho, tak i na Hančin stůl. „Fůj! Vy jste čuně, pane Hruboň!“, vykřikla Hana štítivě a já, když jsem spatřil tu spoušť, tak jsem se hlasitě rozřehtal. Jára se pustil do mne: „No, co je, co je? Chechtáš se blbě, máš radost z neštěstí druhýho!“
„Járo, omyl, to není neštěstí bližního, ale tvoje normální prasectví! A mimochodem, dneska jsi přece neměl školu, tak jak to, že jsi přišel až skoro v pravé poledne?“
„Do toho ti nic není, já si to zodpovím u soudruha vedoucího!“ Chtěl se pohodlněji usadit a jeho nohy narazily na hobru: „Co to je tam pod tím stolem?“ a začal do toho vztekle kopat.
„To je hobra, pane Hruboň, abyste nestrkal nohy až pod můj stůl!“, poučila ho Hana.
„No, co má toto znamenat? Okamžitě to, Havlíčková, vyndáte! Hned teď, rozumíte?“ vypěnil Jára.

Viděl jsem, že musím zasáhnout: „Hele Járo, ta hobra tam zůstane, tu jsem tam dal já. Hanička si stěžovala, že ti smrděj nohy a ona to nehodlá čuchat, což se jí vůbec nedivím!“
„Cóó? Mně že smrděj nohy? To je kravina, kterou si vymyslela ta- ta- tahle flundra ve voleji!"
„Jakým právem mě nadáváte, vy, vy, - jeden vesnickej burane! Flundra ve voleji, já ani nevím co to je, ale je to urážka a já si budu na vás stěžovat!“, křičela Hana.
Do toho za mým prknem hlasitě narazily otevírané dveře a jak deus-ex-machina se zpoza prkna vynořil soudruh Marecký: „Co se to tady děje, soudruhu inženýre?“ Načež si všiml toho svinčíku na stole Járy i Hanky. Ta byla ještě v ráži: „Tohle je, prosím, rozžvýkané a vyvrhnuté jelito, což byla původně svačinka pana Hruboně!“
„Já to utřu, souhu vedoucí, ale tahle ženská mně urazila, že prej jsem buran a že mi smrděj nohy! Navíc sundala politickou nástěnku a strčila ji sem mezi naše stoly!“
Marecký se trochu bezradně otočil na mne: „Jak to bylo doopravdy, soudruhu inženýre?“
„Přesně tak, jak to říká slečna Hana a já potvrzuji, že mu neodolatelně smrděj nohy!“, řekl jsem důrazně a dodal: "možná, že to cítíte sám..."

„Moment, to se dá zjistit, jestli je to pravda. Járo, vyndej nohy na stůl!"
Jára skutečně vytáhl ty svoje sejry v zablácených vysokých šněrovacích botách a vyložil je na stůl. Soudruh Marecký se nad ně nahnul, což nebylo ani třeba, ucítil jsem ten odér i já na dva metry.
„Tedy, Járo, ehm, soudruzi mají pravdu.“, řekl tak trochu v rozpacích. Všiml jsem si, že se mu zapotila pravá strana jeho vysokého čela, což vždycky avizovalo rozčílenost. Abych vzniklou situaci trochu odlehčil, řekl jsem: „Eau de Cologne to vskutku není, ale Ó de Hruboň to je.“
„Ne-ne, soudruhu inženýre", řekl vážně Marecký, "nebudeme to nijak zlehčovat. Jára bude přeložen zpátky na dílnu, ale i tam musí dbát na hygienu. Právě včera přišel soudruhu řediteli dopis ze školy, že soudruh tam má 162 neomluvených hodin a to tedy náš podnik tolerovat nehodlá!“
A tak se, díky neblaze proslulým nohám Járy Hruboně naše přeplněná kancelář uvolnila a současně zkrásněla, díky půvabným nohám, jakož i dalším půvabům Hany Havlíčkové. Tím také skončila, dřív než začala, kariéra jednoho dělnicko-rolnického kádra, který to původně chtěl dotáhnout na pracujícího inteligenta.