12 října 2017

Mezilidská komunikace

Stále se mi vrací na mysl a zvláště v čase předvolebním, že v naší zemi vládne "blbá nálada", jak už to kdysi řekl náš prezident Václav Havel. Ale PROČ to tak je? To v té době říci nemohl, byl ještě příliš odkázán na toleranci KSČ...

Celkově se nám daří, ve srovnání se všemi jinými zeměmi, téměř nejlíp, nebo aspoň docela dobře. Máme vysokou konjunkturu, pevnou měnu a minimální nezaměstnanost, nehrozí nám válka, necpou se k nám migranti, nemáme zde žádné živelné pohromy, hurikány, zemětřesení, či tsunami a epidemie máme nanejvýš u slepic.
Proč tedy ta špatná nálada?  To byla jen má řečnická otázka, já totiž vím čím to je! A navíc vím i jak by se to dalo změnit k lepšímu. Záleží to jenom na nás i bez politiků a jejich slibů. Zde si to může každý člověk přečíst.

Nejprve proč to tak je a proč to muselo logicky vzniknout? Důvodem je 42 let, tedy více než dvě generace trvající komunistická vláda bezpráví, násilného křivení charakterů od dětství pod vlajkou třídní nenávisti. Znamenalo to vymazat ze života všechno to, co jen připomínalo svobodného občana, jeho svobodu projevu, svobodu pohybu a svobodu vyznání.
Příkaz doby zněl: Všichni sborem nenáviďte ty, které strana označí jako buržousty, kulaky, kapitalisty či imperialisty. Cenzura literatury, tisku i filmu a rušičky svobodných zpráv ze světa vás odizolují od zla. Devastace kulturních památek, zadrátování hranic a likvidace nepohodlných lidí na šibenicích, v koncentrácích, či v uranových dolech zde udělají pro všechny, čisté soudružské prostředí.
To vše a mnoho dalších křivd způsobilo určitou degeneraci v myšlení rodičů i dětí. Existence dvou pravd, co se smí říkat jen doma a co se musí říkat ve škole či v práci. Kádrování každého každým se vrylo do mozků občanů a tito často, aniž by si to uvědomovali, kádrují dodnes pod mottem: Koho neznám, to je u mně šmejd. Jedinou obranou proti tomuto bolševickému decimování mozků, bylo pro slušné, myslící lidi, uzavřít se do své bubliny a nebavit se s nikým, nedůvěřovat nikomu...

A tady to máme, jak vyšité - socialistické poučení z krizového vývoje: Nekomunikujte s kdekým, nemáte ani ponětí, co to může být za šmejdy! Kolem nás jsou dosud třídní nepřátelé, kteří nám chtějí škodit, čemuž se jen díky bratrské pomoci SSSR podařilo zabránit...

Můj recept je pravým opakem: 
Lidičky komunikujte spolu o všem možném na ulici, v obchodech, v práci v dopravních prostředcích, v čekárnách či na procházce, prostě kdekoliv. V podstatě jsme všichni slušní lidé. Snažme se zbavit té generacemi zděděné chiméry v našich hlavách, nikdo nás nechce sežrat jako vlk Karkulku!

Příklad jak bojuji proti blbé náladě dnes a denně. Třeba v čekárně u zubaře. Sedělo zde osm zachmuřených pacientů, každý zabrán do svých problémů, ve vzduchu visel strach ze zubaře a ticho řvalo. Posadil jsem se na volnou židli vedle korpulentní dámy, která mi podobou přpomínala tu známou herečku Helenu Růžičkovou.
.
Já: "Promiňte, madam, můžete mi říct, kdo přišel jako poslední?"
HR: "Ano, poslední jste přišel vy, ale předposlední jsem byla já!" řekla sebevědomě.
Já: "Děkuji za názorné vysvětlení, budu si to pamatovat pro příště."
HR: "Co pro příště, to tu asi nebudu, vy třeba taky ne, co to je za blbost?" zavrtěla nechápavě hlavou.
Já: "Chtěl jsem říct, že se příště nebudu hloupě ptát. To je jak v té anekdotě s tou černobílou stračenou, znáte ji?"
HR: "To mě nezajímá, pane, nesnáším anekdoty!"

Pán vypadající podobně jako Zdeněk Srstka se zeptal: "Ale mě to zajímá, jak to bylo s tou stračenou?  To jsem ještě neslyšel."
HR: "Pane, co se pletete do našeho soukromého rozhovoru?" vybafla na něj má kyprá madam.
ZS: "Já jsem se neptal vás, babo, ale tohoto pána!" a ukázal prstem na mne.
HR: "Co, co si to dovolujete vy, vy nevzdělanej hulváte!" řekla rozčíleně.
Já: "Moment, přátelé, nehádejme se, já napřed povím ten fór, jestli většina chce?"
Ozvalo se sborové zamručení: "Ano, chceme!"

To sedí tři pánové ve vlaku, jeden je sedlák, druzí dva jsou profesor matematiky a profesor fyziky.
Sedlák se kouká ven z okna a najednou zvolá: "Jé, tady na Vysočině mají, koukněte se, černobíle strakatou krávu!"
Matematik ho opraví: "To je chyba, to není pravda pane, vy můžete pouze tvrdit, že zde mají minimálně jednu černo-bíle strakatou krávu, protože ty ostatní třeba právě nevidíte."
Fyzik opraví matematika: "To je chyba, pane kolego, vy můžete jen tvrdit, že zde mají minimálně jednu, minimálně z jedné strany černo-bíle strakatou krávu, protože její druhou stranu nevidíte." Vtom se rozřehtá sedlák: "Abyste to věděli, tak pravdu nemá nikdo! Vším sem si, že to není kráva, ale vůl!"
Celá čekárna se vtipu zasmála a z nerudných bytostí se rázem stali živí, veselí a přívětiví lidé. Každý měl k tomu nějakou připomínku...

On the sunny side of the street         (Na slunné straně ulice)

09 září 2017

Pozdní známost

Seznámení šestašedesátiletého starého mládence Emila Poláčka se čtyřiašedesátiletou vdovou Majkou Frejovou  na inzerát,  což dopadlo k oboustrannému překvapení dobře. Oba dva totiž hledali  seznámení hlavně z důvodů spíše praktických a víceméně rozumových. 
Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo, Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.

Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho ani fotbal, neužívá vůbec žádné drogy a je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem a nepijákem  jakéhokoliv alkoholu.

„Pro krindapána“, vydechla Majka, „a co všechno ještě ne– ?“
V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti, a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku. V tomto bodě spatřoval Emil značnou výhodu. že ušetří za činži.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná žena Mája neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by Sváťa neřekl“, nebo: „To by Sváťa dovedl opravit sám“, prostě, poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího muže, skvělého Svatopluka Freje. 
Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův "Obraz Doriana Graye".
Jednou Emilovi došla trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi nakonec také řekneš při sexu, že to  vždy Sváťa dělal líp, tak se ihned rozvedeme!“
„Ne, Emilku, to ti neřeknu, to bylo totiž jediné, co Sváťa uměl ještě hůř než ty...“
Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším také dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždy špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň.

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku s jednou žlutou řůží, prostřel božíhodový ubrus, talíře skleničky i příbory a podával hovězí polévku s nudlemi, dále hovězí pečeni Chateaubriand a jako zákusek rakvičky se šlehačkou.

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jak patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí řízky.“
Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým vzorem manžela, prosáklého skrz naskrz těmi nejlepšími vlastnostmi člověka.

Když si pak  Majka po večeři  odskočila  k sousedům na slovíčko u lahvinky bílého vína, zahleděl se Emil na Svatoplukův obraz a jal se s ním vážně rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, vždyť já se fakticky snažím být  té tvoji Majce vzorným manželem, avšak to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece mojí vinou, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli ji potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě ničit, Sváťo...!"

"Ty mlčíš?  Asi Ti je to všechno šumák!"
Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem, pokynul Emilovi rukou, a pravil hlasem záhrobním:  „Přede mnou byl Alois...“

08 září 2017

Rozhovor a podzim života

Toho dne seděl smutný Pavel na kamenném okraji Danina hrobu a šeptal: "Takže dnes je tomu, můj koloušku, přesně pětadvacet let co jsme se seznámili, na tvůj svátek Daniely, 9. září." Pavel si dokonce pamatoval, že to bylo ve čtvrtek a Dana měla na sobě lila blůzičku a bílé džíny. Bylo takové babí léto a on se stavil u Bartáků, na kus řeči. Bylo tam tenkrát celkem asi osm lidí, všechny je znal, ale ona tam byla toho dne poprvé a pro něj tedy zcela nová. Chodilo se k ním prakticky jak do hospody. Vždycky tam bylo o čem diskutovat, zpívalo se, hrály se různé hry a byla sranda. Padla mu hned do oka, ale on jí taky, protože když se večer hrálo na vraha a on si vytáhl lístek "vrah", věděl hned koho bude škrtit až se zhasne.

"Byla’s to ty, Dano. Ty’s měla, coby "oběť", vydat smrtelný chrapot, sotva se tě vrah dotkne. Ani nevím, jak jsi mě v té tmě poznala, ale zůstala’s němá. Místo škrcení jsme se začali líbat a využili tak tmy v náš prospěch. Horlivý "detektiv" marně čekal na výkřik, a když se nemohl dočkat, rozsvítil. Všichni zírali: vrah se zamiloval do své oběti! Když jsem se potom dozvěděl i tvoje příjmení Jelínková, začal jsem ti říkat "koloušku" a to nám vydrželo až do dnes, kdy tu sedím sám a slzím už druhým rokem na tvém hrobě. Tak pá, já zas někdy přijdu." Sedmdesátiletý skoro-mladík Pavel Hofmann si papírovým kapesníčkem osušil oči, vyleštil brýle, zvedl se pomalu a kráčel směrem k východu ze hřbitova.

„Vy jste asi musel mít vaši ženu moc rád“, ozvala se za ním jakási neznámá paní, která ho právě docházela.
„Promiňte, madam, jak jste to myslela?“, nechápal Pavel.
„Už jsem vás tady párkrát viděla, já tu mám taky kousek dál hrob. Tak trochu jsem vás pozorovala, nezlobte se, prosím“, řekla ta dáma omluvně a mile se usmála.
„Ne, ne, na to má každý právo se dívat kolem sebe, což já většinou bohužel nevyužívám“, Pavel mávl rukou.
„Já jsem pohřbila manžela teprve před rokem, a sice do hrobu. Žeh neuznávám, to se mi nelíbí, vám asi také ne, že ne“, stále ještě atraktivní paní si přihladila vlas na skráni a její tmavě hnědé oči si ho pátravě prohlížely.
„Proč ne? Když jsem mrtev, tak je mi všechno úplně jedno. Jestli budu zpopelněn, rozprášen po polích, anebo zahrabán do země. Za pár dní po mně stejně ani pes neštěkne“, řekl zcela rezignovaně Pavel.
„To je ale hodně cynický názor, pane. Člověk má přece právo na důstojný odchod z tohoto světa i na volbu formy toho odchodu. Já jsem ku příkladu věřící a já bych nechtěla být za žádnou cenu zpopelněna.“
„Ano, to já vám neberu. Pro mne zas je horší představa, že budu hnít někde pod zemí a červi se mi budou prohánět Eustachovou trubicí. Víte, moje žena měla podobný názor jako vy, proto si myslím – každému vyplnit to, co si přeje. Chápu, že ten, kdo si představuje jak jeho dušička vyletí do nebe a odtud se bude dívat dolů na svůj hrob, že si přeje krásný pomníček, kytice, věnce, smuteční hudbu a svíčky a to celé brimborium okolo“, řekl cynicky.
Paní zavrtěla hlavou: „Moje představa je taková: já věřím v Boha, na základě určitých důkazů, a tím i věřím, že existuje nesmrtelná lidská duše. Jak si to představujete vy po smrti? Jste snad notorickým materialistou?“
„Ne, to v žádném případě, ale já si myslím, že tak jak na svět přicházíme, nazí a bez pompy, že tak máme i odcházet. Jinak věřím na moudrý koloběh přírody...“
Došli k bráně, rozloučili se a paní dodala: „Tak zase někdy na shledanou, třeba tak asi za týden, co říkáte?“
Pavel si pomyslel: „Celej říčnej“, nahlas ale řekl: „Budu se jistě velmi těšit, madam, na shledanou!“ Kývl na pozdrav a zamířil ke svému autu.

 Když příště meditoval nad hrobem své Daniely, oslovila ho nečekaně tatáž dáma za jeho zády: „Dobrý den přeji, promiňte, že Vás ruším, jdu právě také ke hrobu...“
„Dobrý den“, vyhrkl překvapeně Pavel a nejdřív hledal slova pro únik, ale když na něj upřela své krásné hnědé oči, a on si všiml, že jí to dnes ještě více sluší, zareagoval v rozporu s tím, co si původně předsevzal: „Dovolte mi, madam, abych se vám představil. Jsem Pavel Hofmann.“ Podala mu ruku: „Těší mě, já jsem Klára Berounská. To máme dnes krásné podzimní počasí, že ano?“


Pavel si pomyslel, že paní Berounská plácá, co jí na jazyk přijde, jen aby řeč nestála. Ale její snaha udržet ho, aby se s ní bavil, se mu líbila. Lahodilo to jeho egu, že dosud atraktivní žena má o něj zájem, ať už z jakéhokoliv důvodu. To rozhodlo, že nenechá dámu v kožíšku trapně naběhnout proti zdi mlčení, to by byla přece od něj nezdvořilost. Kromě toho, že on sám si také rád popovídá s osobou která je mu sympatická...

Když se příště, tedy už potřetí náhodně potkali na hřbitově, řekl jí nesměle: „Paní Berounská, je podzim a my zároveň prožíváme podzim našeho života, smím vám říkat -é- paní Kláro? Bylo by škoda to krásné křestní jméno nepoužívat.“ 
Když si uvědomil co řekl, zaskočil tím sám sebe, ale už to bylo venku, už nemohl couvnout. „Ano, budu ráda, ale takhle se většinou oslovují kadeřnice, takže kdyby to šlo, tak raději bez toho slůvka paní.“
„Děkuji, Kláro, mně se to taky takhle líp říká, ale pochopitelně jsem si netroufl. Takže: vy jste Klára, no a já jsem Pavel, ano?“
Klára se rozesmála: „To je krásná shoda, jako bychom byli aspoň o třicet let omládli! Nemám ráda konvence, vždyť snad i penzisté a vdovy mají právo na kapku zábavy.“ Pavel si rovněž uvědomil tu radikální změnu ve svém chování k ní, ale ukonejšil sám sebe myšlenkou, že to zavinily ty její laní oči, které ho možná hypnotizují. Jinak se ovšem naprosto nic neděje, v jeho věku na něj takovéto ženské zbraně absolutně nepůsobí, je vůči nim zcela imunní.


Klára se ho zeptala, zda-li by jí mohl vysvětlit to, co minule jenom nakousl ohledně své víry v moudrý koloběh přírody, když mu řekla, že ona věří v Boha.
„Vždyť je to úplně jedno, koho si člověk představuje tam někde nad sebou nahoře, zda je to Bůh, či fyzikální zákon, nebo nějaké vlnění“, Pavel nevědomky zvýšil hlas, „je přece stejně nesmyslné představovat si Boha jako posvátnou krávu, nebo jako svatého dědečka, to je vedlejší. Já jsem také věřící, ovšem nevěřím na takzvanou nesmrtelnost lidských duší...“
„A proč ne?“ skočila mu do řeči Klára.
Pavel rozhodil ruce. „Všechno, co známe na tomhle světě se nějak narodí, vzniká, pak to omezenou dobu žije, tedy existuje a pak to zas odumírá a zaniká. Tedy i člověk. To je železný zákon koloběhu a ten se vztahuje na všechno živé i neživé v celém nekonečném vesmíru kolem nás.“
„Ale kdo řídí ten celý vesmír?“, zeptala se s šibalským úsměvem.
„Právě tento přírodní zákon koloběhu. On je úžasně chytrý, chytřejší nežli my smrtelníci a platí, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vy to nazýváte Bůh, já zákon koloběhu. Jak víte, všecko kolem nás pozůstává z atomů, a přesně tak jak se točí elektrony kolem atomového jádra, tak se i točí měsíce kolem planet a planety kolem sluncí. Prostě nekonečný koloběh je logickým základem celého vesmíru.“
 

„Takže vy, Pavle, nechodíte vůbec do kostela?“, zeptala se ho trochu překvapeně.
„Rituály, jako je klečení, bití se v prsa, modlení růžence, v tom si přece Bůh nelibuje. Není to stařík, který by se dětinsky radoval z toho, že Vás od dlouhého klečení bolí kolena. No a vrcholem všeho je jíst tělo a pít krev Pána našeho...To je přece evidentní kanibalismus!"
„Tak tohle jsem ještě nikdy neslyšela a cítím, že se s tím nemohu ztotožnit.“
„Vidíte, Klárko, a já jsem si jist, že my oba věříme v totéž, jenže vy v té tradiční formě, a já naproti tomu, v souladu s pokrokem současné vědy, ve formě o něco modernější.“
„Pavle, lidé se ale liší od celé ostatní přírody přece tím, že mají duši“, protestovala.


„Samozřejmě, že mají duši, já tomu říkám raději ducha, nebo lépe řečeno intelekt. Někdo více, někdo méně, někdo hodně málo, ale to přece není jenom výsadou lidí. I zvířata jsou velmi inteligentní. Ptáci, dokonce i hmyz. Vezměte si delfíny, psy, poštovní holuby nebo včely, ty jsou v lecčems inteligentnější než my. Proč se nad ně stále povyšujeme, proč?“
Klára si přejela jazykem své plné rty a rukou si upravila brýle. „Ale bible přece říká, že jenom my lidé máme duši a ta je nesmrtelná. To je alfa a omega víry.“
Pavla fascinovaly její dokonale pěstěné ruce, které asi nikdy nemusely pracovat manuálně. Co asi dělá? Násilím vrátil své myšlenky zpět k danému tématu.
„Právě tato nesmrtelnost, milá Klárko, je v rozporu se všemi přírodními zákony. Přece nemůže něco neustále přibývat každým zrozením nového života a nikdy neubývat. Kde se hromadí tato duševní energie od věků do věků a každou vteřinou exponenciálně narůstá? Kde je základní vesmírná rovnováha? Nehledě na to, že mě takové fádní nebe duší, bez psů, ptáků a motýlů vůbec neláká.“
„Vaše argumenty, Pavle, jsou sice asi logické, ale velmi pozemsky lidské. My nevíme proč to Bůh takhle zařídil...“


„Ale já, coby pozemšťan, to chci vědět, abych mohl věřit v lidi, věřit v krásu mezilidských vztahů, ve spřízněné duše, a dokonce i optimisticky věřit, že mezi námi dvěma třeba právě dnes přeskočila jiskra hlubokých sympatií.“
„Pavle, ano, jste mi sympatický, ale musím vám fair-play říci, že jakýkoliv bližší, nebo dokonce intimní vztah, pro mne nepřichází v úvahu nejen s vámi, ale se žádným mužem.“
„Pochopitelně, Kláro, měl jsem na mysli pouze diskusní jiskru. Je celá řada důvodů, proč se my dva nikdy nemůžeme intimně sblížit, to je mi naprosto jasné“, řekl důrazně.
„To jsem ráda, že i v tomhle si rozumíme, Pavle. Víte, já nejsem až tak moc výřečná. Od smrti manžela jsem prakticky s nikým nemluvila. Já normálně raději naslouchám a méně mluvím, ale budu ráda, když si občas takhle popovídáme. Vaše názory, i když se značně liší od mých, si ráda vyslechnu, jsou zajímavé až fascinující.“
„To je milý kompliment, Klárko, já jsem zase někdy až moc ubrebtaný a tak se už těším na další nekonečný rozhovor“, řekl s úsměvem.

Teprve až za tři týdny se znovu náhodně potkali na hřbitově. On ovšem netušil, že Klára této náhodě značně napomohla tím, že tam začala docházet každý druhý den, zatímco on tam chodil nepravidelně, podle toho jak se mu to hodilo a jak se mu právě chtělo.
Setkali se u brány, on byl již na odchodu, ona právě přicházela. „Dobrý den, Klárko, málem jste si mě ani nevšimla.“
„Jé, dobrý den, Pavle, vy už jste tu ale dlouho nebyl, že ne?“ Klára přinášela nové květiny a svíčky. „Počkáte na mne chviličku, jen co to dám na hrob? Chtěla bych se vás něco zeptat.“
„Bohužel spěchám na sraz, ale ptejte se.“
„Ach, to se nedá takhle v rychlosti to...já jsem si jen myslela, že bychom se nemuseli scházet -é- jenom na hřbitově, víte já...“
„Ano, Klárko, máte pravdu, taky mě to napadlo, zde je moje vizitka a až budete mít čas a chuť, zavolejte, půjdeme si sednout třeba někam do kavárny. Udělám si kdykoliv čas a budu se na vás moc těšit!“


Pavel se tak dostal do určitého dilematu: Klára se mu, jako žena, líbila, a navíc bylo zřejmé, že i ona má o něj zájem. Na druhou stranu si ale nechtěl zvykat na něco nového. Měl rád svoji samotu, a to, co mu chybělo, trocha ženské něhy, to ona již apriorně vyloučila. Byla citově vychladlá, ale jinak milá společnice pro filozofování nad šálkem kávy. Jednu výhodu ty schůzky s ní budou každopádně mít: bude nucen více dbát o svůj zevnějšek.


Toho dne právě seděl ve vaně, když zazvonil jeho telefon. Od jisté doby si brával vždycky telefon na dlouhé šňůře sebou do koupelny na dosah ruky, neboť se už snad stokrát přesvědčil, že prý existuje taková jakási mutace Archimédova zákona a sice: Tělo ponořené do vany způsobuje, že zazvoní telefon. Byla to Klárka: „Já vím, že bych měla, jako dáma, vyčkat delší dobu, jenže, Pavle, já si nepotrpím, na konvence, jsem emancipovaná.“
Pavel zahlaholil: „Klárko, věřte mi, že jsem rád, že voláte, já na vás přece, mimo hřbitova, žádné spojení nemám.“

Sešli se tehdy v kavárně Louvre a Klára mu navrhla: „Posledně jste mi řekl, že zavrhujete všechny rituály jako určitý druh barbarství, pojďme se dnes pro změnu bavit o krásných rituálech. Nevěříte, že by takové existovaly? Podívejte, blíží se Vánoce, říká vám to něco?“
„Vánoce se mi líbí, ale považuji je spíše za tradici a nostalgii, nežli za rituál. Víte, dříve jsem se na tu vůni Vánoc vždycky těšíval, s Danielou bylo o Vánocích všechno – tak nějak krásnější a snad i ten sníh byl bělejší...“
„A teď už se netěšíte?“
„Vy snad ano, Klárko?“, odpověděl otázkou.
„Ano, já se těším hlavně na Advent, a to prosím – i když vím, že mi zase bude smutno.“
Pavel si všiml, že se Kláře zamžily oči, a proto změnil tón: „To já se třeba zas těším, že někdy okolo Mikuláše bude tah třídní loterie, a že možná vyhraju. Mám už dokonce koupeno deset losů a říkám si: ‚náhoda je blbec‘, tak proč ne?“


„Vidíte, Pavle, vy také věříte, věříte, že vyhrajete, jinak byste asi zbytečně nevyhazoval peníze za nějaké losy. Mne osobně by takováto víra neuspokojovala. Peníze nejsou nic jiného než papírky, jsou to šidítka pro dospělé a se štěstím nemají prakticky vůbec nic společného.“
„Ano, já to vím, ale člověk si pomocí nich může splnit nějaká přání, dřív než zhasne.“
„A jaké přání máte, mohu to vědět, nebo je to tajné?“, zeptala se opatrně.
„No, kdybych náhodou vyhrál, koupil bych si přívěsnou ložnici ke svému autu a dokud to ještě zdraví dovolí, procestoval bych celou Skandinávii křížem krážem. Splnil bych si tak svůj dávný celoživotní sen.“


„Rozumím vám, severské země se mi taky úžasně líbí. Byla jsem tam bohužel jenom jednou, už před lety. Přála bych vám, abyste vyhrál, ale moje rada, kterou jistě odmítnete, je opět náboženská: zkuste se alespoň jednou pomodlit, poprosit třeba Pannu Marii, aby se za vás přimluvila. Ale pak nenadávejte na náboženství když nic nevyhrajete!“
„A už jsme zase v tom! Ono je to krásné a hlavně pohodlné věřit, že Pánbůh za mne všechno zařídí, jenom když se hezky pomodlím, že i Panna Maria se přimluví, ba i různí svatí za mne budou orodovat a navíc mám anděla strážného, který mi možná helfne. To jsou nesporné výhody, které bych chtěl mít – ovšem můj proklatý rozum se vzpouzí tomu uvěřit, protože to je naprosto nelogické! Je-li Bůh vševědoucí, jak všichni tvrdíte, tak ví co chci a nemusí ho nikdo přemlouvat.“


„Na to nesmíte jít s logikou, Pavle, musíte si prostě říci: ano, tak to je! Zapomeňte na logiku, ta je dobrá pro matematiku a exaktní vědy, ne však pro taje života a smrti.“
Pavel nadskočil na židli: „To je přesně to co mi vadí, potlačovat rozum, to mě dokáže přivést do varu!“ Chytil se hlavu a bezděčně zvýšil hlas: „Dogmaticky věřte tomu, co se vám k věření předkládá a vypněte si mozek! Zahoďte inteligenci, neboť, jak to krásně i v Písmu svatém stojí: Blahoslavení chudí duchem!“

Klára se zhluboka nadechla a polkla naprázdno: „Chcete tím snad říci, že všichni věřící, tedy i já, jsme chudí duchem? Jsem pro vás snad blbeček, který věří nějakým nesmyslům?“ Klára byla očividně dotčena jeho trochu podpásovým citátem z bible.

„Já nevím, Kláro, ale chcete-li se mnou diskutovat, nesmíte se urážet a vztahovat hned všechno na sebe. Zajímavost každé diskuse přece tkví v různosti a ve střetech názorů. Kdybychom si měli vzájemně jen přitakávat, ztratilo by to napětí a naše debata by zdegenerovala v sousedské tlachání domovnic.“
„Já jsem se snažila polemizovat s vašimi názory a ne jenom přitakávat, ale nikdy bych si nedovolila vás kvůli nim nějak zesměšňovat jen proto, že se liší od mých! Máte-li však dojem, že se tady zdegenerovaně tlachá, pak se ptám proč bychom se spolu vůbec měli o něčem bavit? Teď jste mne tedy opravdu zklamal, Pavle!“ Kláře zvlhly oči.
„Klárko“, řekl nervózně, „nepřekrucujte má slova, buďte fair!“


„Já nejsem fair?“ Klára vytáhla kapesníček z kabelky a osušila si slzy, „vy mne napadnete, protože se nedokážete oprostit od svých představ, že jsme jen hromadou atomů a později popelem v urně, a teď mi dokonce řeknete, že nejsem fair! Nebo snad, že jsem domovnice! Má to cenu marnit zde čas a nechat se urážet?“, zajíkla se Klára a z očí jí vytryskly slzy.

Pavel se k tomu ostře ohradil: „Připomínám jen, že jsem to nebyl já, kdo inicioval tuto schůzku. Pokud chcete zůstat uzavřena jiným názorům jako okna gotického kostela, pak prosím...“ Klára se prudce zvedla ze židle. „To mi stačí... Promiňte, - tím končím! Sbohem!“. Spěšně si přehodila plášť s kapucí přes hlavu a sveřepě vykročila ven do mrholivého deště.
 Pavel byl natolik překvapen a zmaten její výbušnou reakcí, že se nezmohl ani na pozdrav.


  Zaplatil, zvedl se a zamířil na hřbitov. Měl potřebu si v klidu popovídat s Danielou. Hluboce zamyšlen si ani neuvědomil, že přechází jízdní dráhu, když najednou zaslechl ostrý zvuk klaksonu a kvičení brzd...
Kláře trvalo několik dní, než došla k závěru, že její reakce byla opravdu trochu moc zkratová. Ohradit se mohla, ale přetrhnout debatu v půlce a uraženě odejít, to neměla. Nechtěla ztratit Pavlovo přátelství a začala chodit na hřbitov každý den, doufajíc, že ho tam potká. Zatelefonovat mu, jí připadalo moc ponižující, ale když ani po dvou týdnech ho nepotkala, zkusila přece zavolat. Leč Pavel doma nebyl. Zkusila to ráno, v poledne i večer a stále nic! Nakonec odhodila veškerou svoji hrdost a rozhodla se vyhledat ho doma. Vzala si jeho vizitku do kabelky a vyšla ven do husté chumelenice.


Bydlel na Vinohradech v krásném čtyřpatrovém činžáku ze třicátých let v blízkosti Vinohradského divadla. Měla štěstí, někdo právě vycházel z domu, takže proklouzla dovnitř. Procházela jednotlivá poschodí a četla si vizitky. Až ve třetím patře našla ty správné dveře. Dýchala zhluboka spíše rozrušením nežli vyšlapáním schodů. Zvonek hlasitě zadrnčel, ale překvapivě se otevřely dveře sousedního bytu.
„Pan Hofmann není doma“, oznámila jí kyprá žena v negližé a s natáčkami ve vlasech.
„A prosím vás, nevíte, kde je?“, vyhrkla Klára.
„To teda vim, ale kdo jste vy, že vás to zajmá?“
„Já jsem jeho příbuzná – sestřenice“, lhala nervózně Klára.


„No, to ste si vzpomněla brzy, von je chudák v nemocnici“, řekla Pavlova sousedka. Klára se pak ještě dozvěděla, že prý Pavla přejelo auto, a že ho odvezli do nemocnice na Karláku. Rozhodla se, že tam ihned zajde a všechno zjistí. Byla rozrušena a celou cestu na Karlovo náměstí se modlila: „Pane Bože, jenom ať to není nic vážného! On je přece dobrý člověk, jenom ať to není nic vážného...“
Z vrátnice ji poslali na ambulanci, odtud na chirurgii, odtud na intenzivní péči, a odtud konečně na pokoj číslo 211, kde ho našla v posteli s nohou a rukou v sádře.
„Klárko, to je hezké, že jste přišla“, zvolal nadšeně, „už se na mne nezlobíte?“
„Pavle“, Kláře vyhrkly slzy, „já jsem vás nejdřív hledala na hřbitově...“
„Utek’ jsem hrobníkovi z lopaty!“, smál se Pavel.
„Já vás nemohla nikde najít, ani ve vašem bytě, ani tady v těchto katakombách. Ale hlavně: řekněte mi jak se vám teď daří? Prý vás porazilo auto, muselo to být zlé, když jste byl dokonce na intenzivce.“


„Ne, Klárko, nic to nebylo, jen nějaké zlomeniny a ztráta vědomí, na Mikuláše prý půjdu domů. Na té intenzivní péči jsem nebyl já, ale tadyhle můj spoluvězeň a kolega-jmenovec, taky Hofmann, jenže Franta.“
Klára si oddychla a bez ostychu si přisedla k Pavlovi na postel, vzala jeho zdravou ruku do svých a zašeptala: „Moc se vám omlouvám, Pavle“, a jedna slzička ji ještě stékala po tváři.
„A za co, se omlouváte, Klárko?“
„Za všechno, že jsem byla tak strašně uražená, tak nemožná a taky, že jsem vám teď nic nedonesla. Víte, já jsem se sem hnala jako fúrie hned jakmile jsem zjistila od té vaší buclaté sousedky, co se vám stalo.“
„Já se vám taky omlouvám, teď vidím, že na tom něco je, a sice s tím andělem strážným. Bez něj by mě asi jen nametli na lopatu.“
Přiložila mu prst na rty: „Pst, to neříkejte.“


„Tak mě napadá, Klárko, zapálila jste už první svíčku na adventním věnci, tuto neděli?“
„A hele, vy se v tom nějak vyznáte“, uznala s obdivem Klára.
Zůstali spolu až dokud nepřišla sestřička oznámit, že čas návštěv vypršel. Když se loučili dal jí klíče od svého bytu a požádal ji, jestli by mu donesla těch deset losů, co má doma. Už pozítří vyjde tažební listina a on by to chtěl zkontrolovat.
„Beze všeho, Pavle, když máte ke mně takovou důvěru, ale co když ty drahocenné losy nenajdu, máte je dobře schované?“, smála se.
„Ne, jsou na ráně, na mém psacím stole v krabici od doutníků.“

Pozítří vyzvedla Klára nejprve tažební listinu a potom došla do Pavlova bytu pro losy. Zvědavost ji nedala a ona musela ihned namístě porovnat jejich čísla s tažební listinou - a nic! Chudáček Pavel nevyhrál ani tu nejubožejší poslední cenu. Váhala, zdali mu to má říci hned jak ho uvidí, nebo ho nechat v napětí, dokud sám nezjistí jak dopadl. Rozhodla se pro tu druhou možnost, ale dala si za úkol připravit si pro něj nějakou dobrou útěchu.


Když vstoupila do jeho pokoje, seděl Pavel na posteli a četl knihu. Zvedl oči, usmál se a řekl: „Nemusíte mi nic říkat, vidím vám to na očích, že jsem nevyhrál nic. Ale přesto přeji, dobrý den, Klárko!“
„Dobrý den, Pavle, vidím, že se neumím přetvařovat“, sedla si na okraj postele a předala mu tažební listinu a losy. Načež vytáhla z kabelky pár prospektů: „Pro každý případ jsem včera sehnala tyto podklady o různých přívěsech, říkala jsem si: Jen tak pro jistotu, co kdyby... 

Hele, ukažte mi, který by se vám líbil. Já se v tom nevyznám ani zbla, mně se zdají všechny ty přívěsy stejné.“
„A proč vás to tak zajímá, Klárko? Teď už na tom přece vůbec nezáleží.“
„Pavle, změnila jsem se, já se od určité doby zajímám o všechno to, co zajímá vás.“
„To je od vás milé. Takže, podívejte se, kdybych byl býval vyhrál fůru peněz, tak bych si byl býval vybral určitě tenhle, ale jelikož se tomu tak nestalo, tak je to celkem fuk a počkám si zas až na příští tah v červnu.“
„Pavle, promiňte, že odbočuji, kdy vás pustí domů?“
„Mohl bych jít už v pátek, jenže s tou sádrou bych byl nemožnej a na zdravotní sestřičku domů nemám ani nárok ani prachy. Ona by se sice paní Barvínková asi o mne postarala, ale já zde radši zůstanu, dokud mi ji nesundaj.“


„A kdo je to ta paní Barvínková?“ zeptala se Klára žárlivě.
„To je ta boubelka v negližé, co bydlí vedle mne.“
„Víte co, Pavle? Dávám vám tento návrh: Přijedu pro vás v pátek taxíkem a odvezu si vás k sobě domů a budu se o vás starat já, dokud nebudete úplně fit! Co byste se spoléhal na nějakou cizí ženskou“, řekla rezolutně.
Pavel se musel usmívat, když si uvědomil, že s tou ‚cizí ženskou’ z vedlejšího bytu se zná už asi dvacetkrát déle než s Klárou.
„Jste moc hodná, to byste pro mne skutečně udělala, Klárko?“
„A nevíte, proč bych vám to navrhovala, kdybych si to nepřála? Potřebujete zdravotní sestru – tak tady mě máte! Sice jen jako amatérku, ale zato zdarma!“
„Děkuji, Klárko, jste zlatá, ono se mi to v tomhle špitále už dost zajídá.“

Když si pak v pátek odpoledne Klára dovezla osádrovaného pacienta o dvou berlích domů, do své rodinné vilky v Zahradním městě, ukázala mu nejdříve svůj krásný adventní věnec: „Tu druhou, tu třetí a tu čtvrtou svíčku budeme zapalovat spolu, souhlasíte?“
„Už se těším, Klárko.“

Dovedla ho k oknu v obýváku. Bylo právě vidět zapadající slunce v zimních mracích nad řadou zasněžených boroviček v její zahradě. Poodhrnula záclonu ke straně a řekla: „Tak a teď se podívejte, co stojí tady dole na chodníčku pod oknem.“

Pavel přistoupil blíže k oknu a nechtěl věřit svým očím. Stál tam zbrusu nový přívěs k autu, přesně ten co si přál!
„To je dárek pro vás - od Ježíška“, Klára se sladce usmála a našpulila rty.
„Klárko, to je šílenství, já se vám přece nemohu nijak revanšovat za takový prezent, to není možné. Vždyť jsem nic nevyhrál!“ Pavel byl vyveden z míry.
„Pavle, můžete se mi revanšovat a já už dokonce vím jak“, Klára se zatvářila tajuplně.
„Jak, proboha“, Pavel zakroutil hlavou.
„Vzal byste mne sebou na tu cestu do Skandinávie? Byla bych šťastná a poslouchala bych vás na slovo, jako kapitána na lodi, to slibuji! Ale samozřejmě pokud byste chtěl jet sám, tak bych se nevnucovala, ten přívěs bych vám jen půjčila, takže jaképak revanšování?“
„Milá Klárko, udělala jste mi úžasnou neuvěřitelnou radost a budu opravdu šťasten když se mnou pojedete. Už se těším na ty naše takřka nekonečné rozhovory cestou tam i nazpět. 
Jediné, co si ovšem neumím vůbec představit, jak v té miniaturní přívěsové ložničce dodržíme naše tabu, tím myslím váš zákaz intimností?“
„Pavle, tak dobře, překročíme zatím první stupeň - tykání.“
„Ano, Klárko, ty! Ale teď následuje druhý stupeň - líbání.“
– – – 

„Pavle, ale s tím třetím stupněm... snad ještě počkáme“, šeptala Klára zadýchaně.
„Samozřejmě, Klárko, už jen kvůli tý zatracený sádře...“

https://youtu.be/AYhTBfxsCUU

03 srpna 2017

Náhoda je chabá výmluva

„Teď zavolám tetě Julče, že k ní dnes na večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar, „dopr-blé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Načež se po marném hledání zamyslel: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odešli, tak jsem ho tam, já blbec, nechal ležet!“
Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších.
Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten blb skutečně zvedl, což se také stalo:
„Haló?“, ozval se ženský  hlas, což nažhaveného Otmara trochu vyvedlo z konceptu.
„Éé – já volám jako na svůj mobil a zjišťuji...- éé...“
„To chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete, zdali jste doma“, rozesmála se žena.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“ řekl Otmar nakvašeně.
„To je sice hezké a řekla bych i vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším proboha souvisím já?“ ozvalo se z druhého konce.
„Ano, to je právě to, že vy bohužel nejste poctivou nálezkyní a to je smutné, slečno!“
„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba něco oslavujete a trochu jste přebral, každopádně nehodlám dále pokračovat...“
„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč, když mi ten mobil vrátíte. Ty adresy jsou pro mne strašně moc důležité!“
„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma podrážděně.
„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že je ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen hraje, takže přešel do lehce konverzačního tónu.
„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si přece hrát na schovávanou, to nikam nevede“ řekl Otmar mírumilovně.
„Máte pravdu, na zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, asi to udělal můj pubertální synovec, ale teď žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte "pubertálně neuměle" vyryl nůžkami na nehty a tudíž o něm vím!“
„Tak tady někdo z nás dvou mluví z cesty, vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková, jak se jmenujete vy a jakou značku mobilu máte vy?“
„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. Naopak číslo vašeho mobilu bohužel neznám, oukej?“
„Ach, tak je to?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké přestávce se ozvala znovu, tentokrát pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský...“
„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.
„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v druhé kabelce a oni jsou k nerozeznání stejné... Na mém ovšem není ten monogram OK, takže teď zbývá jen vysvětlit, jak se dostal váš mobil do mé kabelky?“
„To by mě sice také zajímalo, slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Třeba bych dojel k vám, pokud nežijete někde až na Čukotce.“
„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.
„Přesně tak! Pokud jste tedy ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se.“
„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v pět hodin odpoledne v té pizzerii, budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“
Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším. Ani jí nevytkl to své opět zkomolené jméno, hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Jít na policii se mi ale nechce...“

„Dobrý den, pane Komínský“, ozvalo se nad jeho hlavou. Pohlédl nahoru a spatřil elegantní dámu v letních šatech s šírákem na hlavě. „To jsou ovšem šaty skoro brčálově bílé, pokud nejsem barvoslepý, vážená dámo, jinak dobrý den přeji“, řekl a vstal, „já se stále ještě jmenuji Kaminský, ale můžete mi klidně říkat Otmare, když se vám to plete, posaďte se prosím.“
„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla pohotově a sundala si klobouk, „ty zelené šaty, o nichž jsem mluvila, mám dnes, s dovolením v čistírně. polila jsem si je vínem... “
„Ale jak jste poznala, že jsem já právě ten já?“

„Jednoduše podle tohoto stolu, kde jsem takzvaně "u-krad-la" váš mobil, tady je!"
 „Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda...“
„Jaká náhoda?“, přerušila ho, „to se běžně stává, co je to vlastně náhoda?“
„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“ Olga se zatvářila přísně, „ale to si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat.“
„Podsouváte mi apriorně povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“
„To máte za to, Otmare, že jste mne považoval za zlodějku mobilů“, rozesmála se.
„Erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme tedy exkluzivní pár“, řekl Otmar uznale.
„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to nepůsobí“, zakroutila hlavou. „Paní Olgo, proč máte na mne zcela bezdůvodně tak špatný názor?“


„Soudím také podle těch jmen ve vašem mobilu. Je zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 10:1! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému byla pro vás tak zdrcující!“ řekla jízlivě Olga.
„Hm, a vy jste ten harém podrobně prostudovala?“
„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a tři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka a párkrát jsem dostala nepřímo vynadáno! Moment, mám to tady všechno poznamenané na papíře.“
„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž vůbec tak, jak to momentálně vypadá...“
„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout nohou, ona na vás déle s večeří nečeká!“
„Nojo, Andrea, ta mluví poměrně nevybíravě...“, smál se Otmar.
„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala nikterak chladně: Pucku, ozvi se mi, mám na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Ale i další zpráva od Evy Humhalové byla výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtěte sám.“
„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se vám, Olgo...“
„Počkat, to není ještě vše, pak přišly tři telefonáty až po 23 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pět minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pár minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Pak jsem mobil vypnula. Myslím, že budete mít co vysvětlovat, Otmare.“


„Když vám teď řeknu, že nic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže na to žárlit nemusíte...“
„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.


„Vážená paní-nebo-slečno Olgo“, začal Otmar stejně strojeně jako ona, "na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice a přestože se vám, tak jak si přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím vám ještě než se rozejdeme něco říct: Jste opravdu atraktivní, pro mne zřejmě nedostupná dáma a ten fakt, že se musely stát nejen tři, ale celkem osm náhod, abychom se vůbec potkali, mě vnukl myšlenku, pořádně to oslavit! Netušil jsem, že si z toho vydedukujete moji odpornou povahu. Opakuji, že se stalo něco neobyčejného, skoro až magického. Tím mám na mysli naše stejné iniciály z 1089 možných kombinací dvou písmen, dále náhoda, že máme z několika stovek typů k nerozeznání stejné mobily, dále to, že jste tak jako já, zašla právě včera do této pizzerie, zasedla právě k tomuto stolu a právě na moji židli, omylem sebrala můj mobil, který jsem tam já omylem nechal ležet. Navíc jste typem ženy, která se mi tak neobyčejně líbí, že bych byl ochoten si ji okamžitě vzít. Bohužel v tomto osmém bodě se naše názory diametrálně rozcházejí, váš názor na mne je pravým opakem mého názoru na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než vám říct "adieu" a zvednout kotvy.“
Otmar už nečekal na její odpověď, vstal a šel za vrchním k výčepu zaplatit útratu za oba a spěšně opustil lokál. Olga zůstala po jeho dlouhém projevu konsternovaně sedět a pomyslela si: „Nepřehnala jsem to? Asi jsem ho těžce urazila, ale co..."


O několik dní později vyprávěl Otmar svému kolegovi v redakci Honzovi svůj případ se zatoulaným mobilem. Honza se nepostačil divit: „Člověče, Oto, já tě nepoznávám, taková krásná příležitost a ty ji nevyužiješ?“
„Já vím, že je to blbost dělat uraženého, asi jsem měl s ní ještě dále diskutovat a získat aspoň kontakt, ale mě to prostě urazilo, protože mě považuje za takovou zcela nezajímavou stoprocentní nulu...“
„No a co, měla ti snad padnout kolem krku a jít se hned k tobě vyspat?“
„To ne, ale aspoň náznak zájmu. Ale to je už jedno, je to holt fuč“, mávl rukou Otmar.
„Takhle jednoduše bych to nevzdával“, oponoval mu Honza, „já na tvým místě a nebejt ženatej, tak se pokusím ji vypátrat. Říkáš, že bydlí v Melantrichově ulici, takže se stačí jen kouknout do telefonního seznamu, Kubíčková Olga a pochybuji, že jich tam bude povícero.“
„To jsem už udělal“, přiznal Otmar, „Kubíčkových je v seznamu 132, ale žádná Olga. Dokonce jsem hledal i pod heslem Kubíček, kdyby byla vdaná. Těch je tam 166 a jenom jeden, jménem Rudolf, bydlí v Melantrichově ulici 41, podívej tady mám jeho telefonní číslo.“
„No tak, o co ti jde, zavolej tam a je to!“ Honza nechápavě potřásal hlavou.
„Člověče, Honzo, uvažuj rozumně, co nastane když zavolám. Jsou tu všeho všudy jen dvě možnosti: buď je to úplně jiný Kubíček a pak se tím nic nevyřeší, nebo je to její manžel, ona se naštve a znovu mne odmítne, jako v té hospodě a já si budu připadat jako notorický idiot. Navíc, já nemám zájem se někomu montovat do manželství.“
„A co když je ten telefon na jméno jejího otce nebo bratra?“, zašklebil se Honza.
„Tak to už je trošku překombinované“, řekl Otmar, „víš co, zapomeňme na to!“ Honza se jen rezignovaně usmál a pokrčil rameny.

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a nakonec se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal stopu.
„Tady, Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský, promiňte, mohl bych mluvit s paní Olgou?“ Otmarovi napětím vyschlo v krku.
„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To nevím přesně, někde na Praze 4, ale zavolejte ji do ordinace 221 555 101 a dejte mi laskavě pokoj, nemám čas!“, řekl volaný nerudně.
„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně té Olze chce říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufal, že Olga není gynekoložka. Načež nervózně vytočil ono číslo.
„Praxe doktorky Kubíčkové, sestra Mašková“, ozval se dívčí tentokrát příjemný hlásek.
„To jsem si oddychl, sestřičko, že tohle číslo souhlasí. Moje jméno je Otmar Kaminský, ještě jsem u vás nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta věc totiž moc spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.
„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po normálních údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka speciálně zaměřená?“, řekl nejistě.
„Já vám nerozumím, jak to myslíte - zaměřená?“, zeptala se sestra zmateně.
„No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“
„Pane Kaminský, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu?“
Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestřičko, ano správně oční, sám nevím jak jsem přišel na interní – mám totiž zánět očních spojek!“
„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Správně, ano spojivek, jsem dnes poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, jelito, ehm, je-li to možné.“
„Chápu, přijměte soustrast. Zemřel vám asi někdo hodně blízký?“
„Ne, proč?“
„Ehm – moment vydržte, já se zeptám paní doktorky.“ Sestra Mašková přepnula aparát na ordinaci: „Paní doktorko, mám tady na drátě nějakého zmateného pána, říká, že mu slzí obě oči, protože jde z pohřbu, mohu ho pozvat, chtěl by ještě dnes?“
„Spíše by asi potřeboval psychiatra, na pohřbu slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři hodiny, ale přesně.“
Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě nějaký je.“



„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala ještě půvabněji než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu, skloněnou nad klávesnicí počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.
„Prosím, posaďte – se“, hlas se ji zadrhl, ale hned jej zas ovládla, „Ó, pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, prosím, nezlobte se na mě, ale já jsem vás prostě musel vypátrat...“
„Dobrý den. Takže to není tentokrát náhoda? A kvůli čemu jste tedy přišel?“
„Kvůli očím jsem přišel...“ Otmar si pomyslel: "Sakra, tý babě to sluší a ona si je toho moc dobře vědoma..."
Olga vstala, přistoupila až těsně k němu a řekla: „Mám se vám podívat do očí?“
„Ano, prosím, je to strašně nutné, oči mi stále slzí“, řekl rádoby přesvědčivě.
„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej ostře?“ 

„Ano, paní Olgo, ale já bych se ovšem raději díval do vašich nádherných očí, to říkám vážně“, vzdychl Otmar, „kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli očím!“, řekla strojeně.
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem prostě za vámi musel přijít!“, vychrlil ze sebe Otmar.
Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se nadechl a řekl: „Pochopitelně, vím, že jsem nedodržel slovo, slíbil jsem, že se vám nebudu už nikdy vnucovat, ani to svádět na náhodu“, pokýval hlavou a pokrčil rameny, „ale, -  ale... stalo se.“
„Já vím, já jsem si to přála“, řekla tiše.
„Vím, vy jste si přála, abych se nevnucoval...“, pokyvoval hlavou Otmar.
„To ne – ale abyste to vaše slovo ne-do-dr-žel!“, rozesmála se Olga.


https://youtu.be/ENPsK3-rZMk


27 července 2017

Ascona je nirvana na zemi

Ascona byla mým doporučeným cílem, kam jsem si vyjel na své padesáté narozeniny. Od té doby se tam rád vracím. Tohle malebné městečko ve švýcarském kantonu Ticino leží na břehu jezera Lago Maggiore. 
Je to sice známé letovisko pro nikoliv sociální případy, ale já jsem si to chtěl taky jednou užít, protože 50 let je člověku jen jednou za život a když to nebudu moct finančně utáhnout, tak se posunu o malý kousíček dál a jsem v laciné Itálii.
Hotely se mi přece jen zdály zbytečně drahé, vzhledem k tomu, že jsem hodlal být celý den mimo hotel v neskutečně krásné přírodě kolem jezera a okolí. Pak jsem si ale všiml na jednom činžáku, v jehož přízemí byla zahradní restaurace,  velké tabule  PENSION - 3. Etage - Zimmer frei, byl jsem ihned rozhodnut.

„To je to, co hledám“, řekl jsem si a prošel restaurací do domu a výtahem vyjel do třetího patra. Tam jsem však marně hledal nějakou tabulku, byly tam jen dvoje bytové dveře a jedny byly mírně pootevřené. Zaklepal jsem a vešel dovnitř a přestože jsem různě halekal: „Hallo, ist jemand da?“ (Je někdo doma?), nikdo se neozýval a já procházel postupně všemi asi šesti místnostmi a nikde nikdo! Teprve když už jsem chtěl odejít, zahlédl jsem, že se něco pohnulo na balkoně s vyhlídkou na jezero. Zamířil jsem tam a vidím, na hollywoodském lehátku si hověla a pokuřovala starší mondénní dáma v ultramarinově modrých květovaných šatech. Vysvětlil jsem jí, že hledám nocleh na týden, načež mi ukázala tři různé pokoje, abych si vybral. Cena byla méně než poloviční jak v hotelu, takže jsme se dohodli okamžitě.

Snídaně, obědy i večeře  nebyly v ceně  noclehu zahrnuty,  což mi rovněž vyhovovalo.
Nechtěl jsem totiž být jakkoliv časově vázán na určitou hodinu. Měl jsem plán 
procestovat  autem také celé i vzdálenější okolí,  takže mi stačila snídaně dole v restauraci a  potom večer až po návratu z výletu, případná večeře v zahradě. Konečně jsem dosáhl stavu naprosto ničím nerušené spokojenosti.


První večer, po návratu do penziónu  se moje dobrá nálada ještě zvýšila, protože již z dáli jsem zaslechl z té naší zelené zahradní restaurace se lynoucí přenádhernou hudbu, přesně takovou, jakou mám dodnes rád.
Když jsem vstoupil dovnitř a zasedl ke stolu, zjistil jsem, že to nehraje celý orchestr, ale jeden jediný muzikant na elektrofonické varhany a k tomu zpívala mladá krásná zpěvačka. Výběr jejich písní byl jako kdybych ho vybíral já podle svého vkusu, prostě samé favoritní skladby mých zamilovaných hudebních skladatelů, jako Gershwin, Porter, Ellington, Miller, Kern, Goodman atd. Jediná malá vada na celkovém dojmu byla příliš silná hudba, překrývající do určité míry zpěv té dívky.


Po asi třech skladbách když udělali pauzu, mně to nedalo a došel jsem za nimi, nejprve jsem se omluvil, že jim k tomu jejich vystoupení chci něco říct, že se mi to moc líbí, ale, že ta hudba je silná k tomu zpěvu, takže ten trochu zaniká. Oni oba byli velice rádi, že jsem jim to řekl a děkovali mi, protože sami nemohli slyšet co převládá a poprosili mne, abych si šel sednout a ukázal jim, kdy je to správně sladěno, a abych si vybrat skladbu kterou chci, že mi ji zahrají. Oba byli tak milí a radovali se z mého zájmu jako děti. 

Všeobecně se dá říct o domácích obyvatelích tohoto švýcarského kantonu Ticino, že patrně šťastnou kombinací italského temperamentu se švýcarskou solidností a klidem, vznikla odrůda nadmíru spokojených, hudbu milujících lidí. Vybral jsem si tedy schválně něco méně známého, skladbu Alberta Morrise „Feelings“ (Cítění), načež oni samozřejmě to také měli v repertoáru, upravili sílu zvuku dle mých pokynů a už to jelo naprosto ideálně. A pak každý večer, když jsem přicházel do zahrady na večeři přerušili to, co právě hráli a nasadili jako znělku pro mne Feelings.

To bylo něco pro moji duši, připadal jsem si tak bohorovně spokojený, což se na dovolené někdy nedaří, zvláště když má člověk sebou společníka s úplně jinými představami o relaxační dovolené. Zde se mé ego tetelilo blahem a když si navíc ta zpěvačka vždycky o přestávce přišla sednout k mému stolu, abych prý nemusel stále jen mlčet, nemohl jsem si více přát. Byla to jedna z mých nekrásnějších dovolených s nezapomenutelnými vzpomínkami. Vřele doporučuji: Když dovolená - tak v Asconě!

17 června 2017

DÉJA VU (už jednou viděno)

Jednou jsem se dost unavený vracel autem pozdě večer domů ze služební cesty, když se mi přihodila taková zvláštní věc. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva jako na sídliště. 
Hned v příští vteřině jsem si to ale rozmyslel a prudce zabrzdil asi o deset metrů dál za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak. Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“
„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový šereda?“, zeptal jsem se přímo.
„Ne, to ne", usmála se, "ale mně se zdálo, že jsem tuto scénku už jednou prožila, ačkoliv to bylo určitě poprvé, víte takové to déja vu!“
„Ano, to znám, je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, neděje se to často, je to celkem vzácný jev, zato vás tedy teď odvezu tam, kam potřebujete!“

„Ne, to nemohu od vás chtít, já...“
Skočil jsem jí hned do řeči: „Milá slečno, nenechám vás přece tady jentak na pospas přírodním živlům a bůhví jakým třeba úchylům. Vy jste krásná mladá dívka, mohla byste možná být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem vám pro tento pozdní večer k dispozici, coby taxikář zadarmo!“
„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuju, věřte mi, že jsem měla docela strach...“
„Slečno, já vás nechci mentorovat, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s přítelem a já jsem utekla!“

Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má uplakané oči, což jsem původně považoval za kapky deště. „Ach, promiňte, slečno, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jenom směr, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, je to dost daleko, stačí když mě hodíte na tramvaj ke Žlutým lázním, sedmnáctkou se dostanu až skoro před náš barák“, řekla a utřela si slzičky.
„Dobrá, ale počkám tam s vámi dokud ta tramvaj nepřijede. V tuhle pozdní dobu už mají poměrně dlouhé intervaly a já jsem za vás převzal odpovědnost, ať se vám to líbí nebo ne.“

Cestou do Podolí jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: „Já vlastně nejsem ničím, vystudovala jsem práva, jsem zatím nezaměstnaná, vypomáhám někdy v Ráji, to jsou bývalé Restaurace a jídelny a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím, tu a tam, také něco přivydělám k mé podpoře v nezaměstnanosti.“
„Slečno, co myslíte“, zeptal jsem se opatrně, „bylo by to možné, abychom se my dva někdy někde setkali zcela záměrně a ne jenom díky takové vágní náhodě jako dnes?“ Vtom jsme ale spatřili od Braníka přijíždějící tramvaj a dívka zvolala: „Je, podívejte se, támhle jede možná ta poslední sedmnáctka!“
Přidal jsem plyn, abychom byli u nástupního ostrůvku dříve než tramvaj. Dívka se se mnou spěšně rozloučila. Při vystupování z auta mi dala do ruky svoji vizitku: „To je pro ten případ, že byste mi chtěl třeba někdy zavolat. Na vizitce stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem na ni: „Dobrou noc, Evo z ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a než vstoupila do tramvaje, zamávala mi oběma rukama.

Pak následovalo v mé práci několik perných dnů, takže jsem neměl na nic čas, až konečně v sobotu jsem se rozhodl, že ji zavolám. Jenže: kde mám tu vizitku? Kam jsem ji dal? Začal jsem hledat jako pominutý ve všech kapsách, ve všech šuplících, v koši na papíry i na místech zcela nemožných, ale nikde nic! Když už jsem byl úplně u konce svých sil, problesklo mi hlavou: Dal jsem si ji přece do přihrádky na audiokazety v autě! Vyběhl jsem ihned před dům, a bez ohledu na to, že právě zase lilo a foukal vítr, jsem se vrhl do auta a jal se prohrabovat přihrádku s kazetami. Ano, zde nerušeně ležela ta kýžená kartička!
Kámen mi spadl ze srdce – jenže vtom se stala chyba! Jak jsem zamykal auto a předával si vizitku do druhé ruky, přišel náraz větru a tento drahocenný papírek mi ulétl, ještě jsem viděl jak spadl do stružky vody valící se do kanálu a pak mi navždy zmizel z očí...
V tu chvíli bych se byl nejraději vystřelil na měsíc, uvědomil jsem si, že teď, kromě jejího křestního jména Eva, zase nevím nic! Osud je jako stará tvrdohlavá panna a vždycky si prosadí, co sám chce...!

15 června 2017

Sofistikované dámy

  Seděl jsem na hokru u výčepního pultu v útulné hodpůdce „Löwenbräu“ a občas prohodil slůvko s hezkou a vždycky dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že je tento hokr obsazaný.
   Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí. Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to ty dámy řeknou samy.“
   Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já myslím, že je jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
  „Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."  
  „Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
  "Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
  „Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.

  Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
  „Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli vám to nevadí“, řekl jsem suše.
  „Óó, co dělá Čech z Prahy až ve Wiesbadenu?"
  „Óó, a co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
  „No, já tady bydlím a pracuji v módním salónu firmy ELLE.“
  „Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role burana i když jsem věděl co to je ELLE.
  „Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
  „Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy jako kolegyně, které potřebují po denním zápřahu zaslouženou relaxaci.“
  „A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
  „Ano, to je ze štangle v konfekci C und  A “, řekl jsem pobaveně.
  „Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
   Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká."
  „Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní Evropy, my jsme tam totiž nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme zaostalí východňári, uvědomte si to, prosím!“
   „Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
   Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
   „To si ovšem pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako DDR, Rakousko nebo Francie a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí", to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít.
   Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi to řekl. Díky moc!“
   A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"



11 června 2017

Stáří je jen nový úhel pohledu

   
Ovdovělý muž Karel Dostál byl jedním z relativně mála spokojených důchodců. V penzijním věku pověsil to své řemeslo zubního technika na hřebík a odstěhoval se z Prahy do svého letního bydla v Mníšku pod Brdy. Měl už dost dnešní hektické doby, věčné politické přetahovačky mu lezly krkem a chtěl se radši věnovat svým zálibám, malování, psaní a rybaření. 
Se svým synem Honzou, který byl dosud svobodný a celkem úspěšný advokát se vídal tak dvakrát, třikrát do roka. Dnes se mu chtělo s někým mluvit a tak se rozhodl, zajet si jen tak neohlášeně za synem do Prahy. Honza byl překvapen, když se otec objevil u něj v kanceláři, ale vzhledem k tomu, že právě neměl žádnou klientelu, mohl se otci plně věnovat.
   Karel byl veselý a sdílný, Honza byl naopak trochu zaražený a nervózní. Najednou se v půli jejich rozhovoru ozvalo energické zaklepání na dveře a bez vyčkání tam vrazila mladá žena vedoucí za ruku malou asi tříletou holčičkou. Karel zůstal konsternovaně hledět, co se to děje, jeho syn ale hned vyskočil ze židle a s úsměvem je přivítal. 
   Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:
    "To je normál, táto, to je jedna moje tak trochu zbrklá klientka, Ema Doudová.“   
     „Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.   
     „Ona se rozvádí a momentálně nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“   
   „Ale proč, když je tvoje klientka, má navíc ještě jiného právníka?“ nechápal otec.   
   „Protože tím je můj kamarád Standa, kterého jsem jí doporučil, je machr na rozvody, já dělám hlavně věci majetkoprávní.“   
   „Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tu nebyla dlouhá chvíle.“   
    "Děkuji“, řekla zdvořile.   
   „Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš..?“
   Aha, takže Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že to dítě není jeho!“   
   „Ne tak docela, tati, Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“   
   "Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
   
Jo, to jsem ti zapomněl říct, táto“, Honza se zhluboka nadechl, „Marcelka je moje dítě!“   
   „Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, o tři roky později? A ví se s kým proboha?“   
   "Ale vždyť už ti to vykládám od začátku, přece s mojí klientkou Emou Doudovou!“   
   "A teď mi řekni, Honzo, otevřeně, hodláš se s ní vůbec někdy taky třeba oženit?“
   
Samozřejmě, hned jak se rozvede, dřív to přece ani nejde!“, řekl Honza uraženě.
    Otec jen kroutil hlavou. Vtom na stole zazvonil telefon: „Haló, Dostál, ano, ano, jéžišmarjá, ano hned tam letím! Táto, zapomněl jsem,...“   
   „Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.   
   „Táto, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, ahoj!“   
    „Tak, Marcelko, já jsem tvůj děda Karel....ájéje...to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“  
    To neni koníšek, to si ty!“   
   "Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na éé...“
    „Na čelíčku a vo plincovi Bajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.   
    „Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký...“   
   „Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni, a eště je tam zlej dlak, takovej zelenej!“

   "Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“
   Když pak spolu seděli v kavárně u stolku a Marcelka mlsala zmrzlinu, vyprávěl jí děda svým tápavým způsobem jakousi pohádkovou směs z toho, co si ještě pamatoval z dětství. Marcelka ho musela neustále opravovat, když tam zmotal Červenou Karkulku se Smolíčkem, ale oba se přitom náramně bavili. Najednou Marcelka ukazovala ručičkou někam za něj a volala: „Hele, teta Klála!“
 
 Otočil se u viděl tam přicházet jakousi mondénní dámu, tak honem okřikl Marcelku: „Ne, to asi není teta Klára, Marcelko, to je nějaká jiná paní.“ Jenže ta si jich už všimla a zamířila si to přímo k jejich stolu: „Marcelko, co tady děláš, kdepak máš maminku?“  Načež se otočila na Karla přísným pohledem a řekla rázně: „A kdo jste vy, pane?“
     "Promiňte, madam, já jsem její dědeček Karel, ale kdo jste vy? O to tady běží!“
    
Já jsem její teta Klára, ale pokud je mi známo Marcelka nemá žádného dědečka a už vůbec ne Karla!“      
    „Máte pravdu,madam, já jsem to až do dneška taky nevěděl,“ řekl Karel odevzdaně.   
   „Ale jak vám mám probůh věřit, když dnes se tu všude pohybují odporní pedofilové a bůhví jaká lidská verbež?“   
   "Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“
   "Tak teď vám věřím“, oddychla si teta, „moje sestra Ema je typická zmatkářka, je vdaná deset let s tím výpitkou Doudou, děti nemají, ale každý z nich má nějakou vedlovku!“
   "Co to je vedlofka?“, ozvala se Marcelka. Klára i Karel se na sebe podívali a teprve si uvědomili, že je tu dítě, které připoslouchává. „No, to je tak, Marcelko“, snažil se děda vyřešit kvadraturu kruhu, „víš to je taková –éé– kytička!“
    "Taková čelvená?“
   "Ano, taková jako pampeliška, jenže ta je žlutá. Víš co, já ti ji ukážu, ty rostou tam kde já bydlím, sedneme si teď do auta a pojedeme tam. Chceš?“
   "Jo, pojedeme autem plyč a já si je natlhám:“ Teta Klára se však pro jistotu zaháčkovala:
   "Já koukám, jak to s dětmi dovedete – a mohla bych jet s vámi na ty kytičky?“
  "Samozřejmě, takže jedem, je to jen pětadvacet kilometrů, ale v šest musíme být zase nazpět v kanceláři u Honzy, kam se taky dostaví maminka Ema. Ti se budou divit!“    

V Karlově chalupě se to oběma návštěvnicím líbilo, navzdory jejich tak rozdílnému věku. Marcelka se vrhla na kytičky, kterých bylo všude kolem chalupy dost a Klára hodnotila vzhled i umělecký „pořádek“, který tvořil tak zvláštní atmosféru jeho příbytku.
"Kláro, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já zatím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Jé, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to je?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout."
"To je geniální, Karle, hned bych vám za to..." a do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"

A tak došlo ke sblížení dvou osudem spřízněných duší, vdovy a vdovce, kteří navzdory jejich věku se od tohoto dne, pomalu ale jistě, začali stávat vzájemně sympatičtějšími. Nakonec se otec se synem vsadili, kdo se z nich dříve ožení – a vyhrál to otec!