18 srpna 2017

Pozor na melouny!

Hned na začátku musím upozornit, že se tady jedná o meloun jako takový, nikoliv o jedničku a šest nul. Jinak se o mně traduje, že ze všeho ovoce jím nejraději buřty, ovšem až na jednu výjimku a tou jsou melouny, a to v každém množství.

Melouny mám děsně rád, ovšem nejím je tak ušlechtile jako moje žena, tedy nožem a vidličkou, nýbrž tzv. "prasecky", to jest, s půlměsícovým tvarem této pochoutky v rukách, kdy je nezbytně nutné hlasitě srkat šťávu a plivat jádra, kde se dá, pokud je nemáte v uších.

Jenže letos ovocné stánky, které nabízely rozkrojené krásně rudé melouny, aby si kupující mohl vybrat, zmizely, nevím kam a nevím proč. Musel jsem si tedy koupit meloun u Alberta. Na výběr tam byly jen dvě značně vybledlé čtvrtiny a nebo pak melouny celé, tak jsem se raději rozhodl pro celý meloun, abych tak získal naději, jako v Sazce, že ten vnitřek je třeba aspoň trochu červený. Meloun byl těžký a tak jsem ho hned hodil do vozíku a mezitím nakupoval další zboží, co jsem měl od manželky napsáno na papírku. Tím se stalo, že teprve když jsem vystál frontu u kasy, zjistila paní pokladní, že jsem, probůh, nezvážil ten meloun!

Musel jsem tedy zaplatit zbývající nákup, nechat tam zaparkovaný vozík se zaplaceným zbožím a riskovat, že mi ho někdo vykrade a vrátil se ve stresu celým krámem až k váze. Vztekle jsem hodil meloun na váhu, ale nevěděl jsem číslo, které mám zmáčknout. Běžel jsem tedy honem k melounovému regálu, přečetl číslo 69, vrátil se k váze, kde mi jedna paní začala nadávat, že jsem tam nechal ležet meloun a ona si nemohla zvážit své mirabely, nebo co. "Mhmmm!" Zavrčel jsem, nemaje čas jí něco vysvětlovat.

Přístroj mi ledabyle vyhodil barkódovou nálepku, a já upaloval zpátky ke kase a tam prosil lidi, zda bych je mohl předběhnout, což se mi, možná díky mému dost vystresovanému vzhledu, přece jen nečekaně povedlo. Pokladní načetla můj štítek a řekla: 145,- Kč! To bylo i na mne, coby cen neznajícího diletanta, příliš: "Říkáte, zcela vážně, že tenhle mizernej meloun, má stát 145 korun?" To totiž přišlo té pokladní i kolem stojícím maminám taky nějak moc a tak usoudila, že jsem zmatkář, kterej ani neumí zmáčknout správné číslo na váze, tohlencto je přece cena za meloun Chania. Nevěděl jsem vůbec o čem mluví.

Takže jsem se opět řítil zpátky s melounem k váze, kde byla na štěstí vše znalá paní, která mi poradila, že to co chci je vodní meloun a ten má číslo 52! Díky! A hurá zase do fronty s novým štítkem, znovu jsem musel předběhnou už nebezpečně popuzené a remcající zákaznice, zaplatit kasírce 56,- Kč, ona na mne vyštěkla: "Člověče, to nemáte menší!", když jsem ji podával tisícovku. Vztekle se otočila na sedačce o 180° ke své kolegyni ve vedlejší kase: "Máňo, můžeš mně rozměnit tisicovku? Dneska mě tu všichni utloukaj tisícovkama?" 

A Máňa jí ochotně rozměnila, ale ona měla ještě jedno přání: "Ty, Máňo, já si mám dnes vyzvednout auto z vopravny a bude to prej stát dvanáct set a já mám u sebe jen devět stovek, můžeš mě do zejtra založit třema stovkama?" Máňa jí podala dvě stovky a řekla: "Bohužel, to je všecko co mám u sebe!" Kasírka se zatvářila na povidly: "Hmm, to je mi na prd..." a otočila se ke mně, vrátila mi z mé tisícovky správně 944,- Kč. A já neodolal a podal jí jednu stovku se slovy: "Tady máte tu chybějící třetí." Paní vytřeštila oči: "To se mi snad jenom zdá!" Usmál jsem se jejímu překvapení: "Berte to, paní, jako dobrý skutek od jednoho zmatkáře. Na shledanou!" 
"Ale jak vám to vrátím?" ozvalo se za mými zády. Připadal jsem si jako na perském trhu: "Já zase někdy přijdu..."

Načež jsem se rychle vzdálil, abych odvezl domů nákup s tím vykutáleným melounem. Doma jsem se zvědavě vrhl na meloun a rozpoltil ho ve dví. Musel jsem odkrájet 3 cm silnou bledě zelenou vrstvu s kůrou, čímž se povážlivě zmenšil obsah koule o cca 50% a jíst jsem musel, tuto na plátky nakrájenou a pocukrovanou narůžovělou hmotu, tentokrát inteligentně jako manželka, nožem a vidličkou.

03 srpna 2017

Náhoda je chabá výmluva

„Teď zavolám tetě Julče, že k ní dnes na večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar, „dopr-blé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Načež se po marném hledání zamyslel: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odešli, tak jsem ho tam, já blbec, nechal ležet!“
Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších.
Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten blb skutečně zvedl, což se také stalo:
„Haló?“, ozval se ženský  hlas, což nažhaveného Otmara trochu vyvedlo z konceptu.
„Éé – já volám jako na svůj mobil a zjišťuji...- éé...“
„To chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete, zdali jste doma“, rozesmála se žena.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“ řekl Otmar nakvašeně.
„To je sice hezké a řekla bych i vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším proboha souvisím já?“ ozvalo se z druhého konce.
„Ano, to je právě to, že vy bohužel nejste poctivou nálezkyní a to je smutné, slečno!“
„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba něco oslavujete a trochu jste přebral, každopádně nehodlám dále pokračovat...“
„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč, když mi ten mobil vrátíte. Ty adresy jsou pro mne strašně moc důležité!“
„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma podrážděně.
„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že je ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen hraje, takže přešel do lehce konverzačního tónu.
„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si přece hrát na schovávanou, to nikam nevede“ řekl Otmar mírumilovně.
„Máte pravdu, na zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, asi to udělal můj pubertální synovec, ale teď žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte "pubertálně neuměle" vyryl nůžkami na nehty a tudíž o něm vím!“
„Tak tady někdo z nás dvou mluví z cesty, vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková, jak se jmenujete vy a jakou značku mobilu máte vy?“
„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. Naopak číslo vašeho mobilu bohužel neznám, oukej?“
„Ach, tak je to?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké přestávce se ozvala znovu, tentokrát pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský...“
„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.
„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v druhé kabelce a oni jsou k nerozeznání stejné... Na mém ovšem není ten monogram OK, takže teď zbývá jen vysvětlit, jak se dostal váš mobil do mé kabelky?“
„To by mě sice také zajímalo, slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Třeba bych dojel k vám, pokud nežijete někde až na Čukotce.“
„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.
„Přesně tak! Pokud jste tedy ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se.“
„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v pět hodin odpoledne v té pizzerii, budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“
Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším. Ani jí nevytkl to své opět zkomolené jméno, hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Jít na policii se mi ale nechce...“

„Dobrý den, pane Komínský“, ozvalo se nad jeho hlavou. Pohlédl nahoru a spatřil elegantní dámu v letních šatech s šírákem na hlavě. „To jsou ovšem šaty skoro brčálově bílé, pokud nejsem barvoslepý, vážená dámo, jinak dobrý den přeji“, řekl a vstal, „já se stále ještě jmenuji Kaminský, ale můžete mi klidně říkat Otmare, když se vám to plete, posaďte se prosím.“
„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla pohotově a sundala si klobouk, „ty zelené šaty, o nichž jsem mluvila, mám dnes, s dovolením v čistírně. polila jsem si je vínem... “
„Ale jak jste poznala, že jsem já právě ten já?“

„Jednoduše podle tohoto stolu, kde jsem takzvaně "u-krad-la" váš mobil, tady je!"
 „Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda...“
„Jaká náhoda?“, přerušila ho, „to se běžně stává, co je to vlastně náhoda?“
„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“ Olga se zatvářila přísně, „ale to si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat.“
„Podsouváte mi apriorně povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“
„To máte za to, Otmare, že jste mne považoval za zlodějku mobilů“, rozesmála se.
„Erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme tedy exkluzivní pár“, řekl Otmar uznale.
„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to nepůsobí“, zakroutila hlavou. „Paní Olgo, proč máte na mne zcela bezdůvodně tak špatný názor?“


„Soudím také podle těch jmen ve vašem mobilu. Je zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 10:1! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému byla pro vás tak zdrcující!“ řekla jízlivě Olga.
„Hm, a vy jste ten harém podrobně prostudovala?“
„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a tři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka a párkrát jsem dostala nepřímo vynadáno! Moment, mám to tady všechno poznamenané na papíře.“
„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž vůbec tak, jak to momentálně vypadá...“
„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout nohou, ona na vás déle s večeří nečeká!“
„Nojo, Andrea, ta mluví poměrně nevybíravě...“, smál se Otmar.
„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala nikterak chladně: Pucku, ozvi se mi, mám na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Ale i další zpráva od Evy Humhalové byla výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtěte sám.“
„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se vám, Olgo...“
„Počkat, to není ještě vše, pak přišly tři telefonáty až po 23 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pět minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pár minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Pak jsem mobil vypnula. Myslím, že budete mít co vysvětlovat, Otmare.“


„Když vám teď řeknu, že nic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže na to žárlit nemusíte...“
„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.


„Vážená paní-nebo-slečno Olgo“, začal Otmar stejně strojeně jako ona, "na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice a přestože se vám, tak jak si přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím vám ještě než se rozejdeme něco říct: Jste opravdu atraktivní, pro mne zřejmě nedostupná dáma a ten fakt, že se musely stát nejen tři, ale celkem osm náhod, abychom se vůbec potkali, mě vnukl myšlenku, pořádně to oslavit! Netušil jsem, že si z toho vydedukujete moji odpornou povahu. Opakuji, že se stalo něco neobyčejného, skoro až magického. Tím mám na mysli naše stejné iniciály z 1089 možných kombinací dvou písmen, dále náhoda, že máme z několika stovek typů k nerozeznání stejné mobily, dále to, že jste tak jako já, zašla právě včera do této pizzerie, zasedla právě k tomuto stolu a právě na moji židli, omylem sebrala můj mobil, který jsem tam já omylem nechal ležet. Navíc jste typem ženy, která se mi tak neobyčejně líbí, že bych byl ochoten si ji okamžitě vzít. Bohužel v tomto osmém bodě se naše názory diametrálně rozcházejí, váš názor na mne je pravým opakem mého názoru na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než vám říct "adieu" a zvednout kotvy.“
Otmar už nečekal na její odpověď, vstal a šel za vrchním k výčepu zaplatit útratu za oba a spěšně opustil lokál. Olga zůstala po jeho dlouhém projevu konsternovaně sedět a pomyslela si: „Nepřehnala jsem to? Asi jsem ho těžce urazila, ale co..."


O několik dní později vyprávěl Otmar svému kolegovi v redakci Honzovi svůj případ se zatoulaným mobilem. Honza se nepostačil divit: „Člověče, Oto, já tě nepoznávám, taková krásná příležitost a ty ji nevyužiješ?“
„Já vím, že je to blbost dělat uraženého, asi jsem měl s ní ještě dále diskutovat a získat aspoň kontakt, ale mě to prostě urazilo, protože mě považuje za takovou zcela nezajímavou stoprocentní nulu...“
„No a co, měla ti snad padnout kolem krku a jít se hned k tobě vyspat?“
„To ne, ale aspoň náznak zájmu. Ale to je už jedno, je to holt fuč“, mávl rukou Otmar.
„Takhle jednoduše bych to nevzdával“, oponoval mu Honza, „já na tvým místě a nebejt ženatej, tak se pokusím ji vypátrat. Říkáš, že bydlí v Melantrichově ulici, takže se stačí jen kouknout do telefonního seznamu, Kubíčková Olga a pochybuji, že jich tam bude povícero.“
„To jsem už udělal“, přiznal Otmar, „Kubíčkových je v seznamu 132, ale žádná Olga. Dokonce jsem hledal i pod heslem Kubíček, kdyby byla vdaná. Těch je tam 166 a jenom jeden, jménem Rudolf, bydlí v Melantrichově ulici 41, podívej tady mám jeho telefonní číslo.“
„No tak, o co ti jde, zavolej tam a je to!“ Honza nechápavě potřásal hlavou.
„Člověče, Honzo, uvažuj rozumně, co nastane když zavolám. Jsou tu všeho všudy jen dvě možnosti: buď je to úplně jiný Kubíček a pak se tím nic nevyřeší, nebo je to její manžel, ona se naštve a znovu mne odmítne, jako v té hospodě a já si budu připadat jako notorický idiot. Navíc, já nemám zájem se někomu montovat do manželství.“
„A co když je ten telefon na jméno jejího otce nebo bratra?“, zašklebil se Honza.
„Tak to už je trošku překombinované“, řekl Otmar, „víš co, zapomeňme na to!“ Honza se jen rezignovaně usmál a pokrčil rameny.

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a nakonec se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal stopu.
„Tady, Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský, promiňte, mohl bych mluvit s paní Olgou?“ Otmarovi napětím vyschlo v krku.
„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To nevím přesně, někde na Praze 4, ale zavolejte ji do ordinace 221 555 101 a dejte mi laskavě pokoj, nemám čas!“, řekl volaný nerudně.
„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně té Olze chce říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufal, že Olga není gynekoložka. Načež nervózně vytočil ono číslo.
„Praxe doktorky Kubíčkové, sestra Mašková“, ozval se dívčí tentokrát příjemný hlásek.
„To jsem si oddychl, sestřičko, že tohle číslo souhlasí. Moje jméno je Otmar Kaminský, ještě jsem u vás nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta věc totiž moc spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.
„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po normálních údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka speciálně zaměřená?“, řekl nejistě.
„Já vám nerozumím, jak to myslíte - zaměřená?“, zeptala se sestra zmateně.
„No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“
„Pane Kaminský, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu?“
Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestřičko, ano správně oční, sám nevím jak jsem přišel na interní – mám totiž zánět očních spojek!“
„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Správně, ano spojivek, jsem dnes poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, jelito, ehm, je-li to možné.“
„Chápu, přijměte soustrast. Zemřel vám asi někdo hodně blízký?“
„Ne, proč?“
„Ehm – moment vydržte, já se zeptám paní doktorky.“ Sestra Mašková přepnula aparát na ordinaci: „Paní doktorko, mám tady na drátě nějakého zmateného pána, říká, že mu slzí obě oči, protože jde z pohřbu, mohu ho pozvat, chtěl by ještě dnes?“
„Spíše by asi potřeboval psychiatra, na pohřbu slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři hodiny, ale přesně.“
Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě nějaký je.“



„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala ještě půvabněji než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu, skloněnou nad klávesnicí počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.
„Prosím, posaďte – se“, hlas se ji zadrhl, ale hned jej zas ovládla, „Ó, pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, prosím, nezlobte se na mě, ale já jsem vás prostě musel vypátrat...“
„Dobrý den. Takže to není tentokrát náhoda? A kvůli čemu jste tedy přišel?“
„Kvůli očím jsem přišel...“ Otmar si pomyslel: "Sakra, tý babě to sluší a ona si je toho moc dobře vědoma..."
Olga vstala, přistoupila až těsně k němu a řekla: „Mám se vám podívat do očí?“
„Ano, prosím, je to strašně nutné, oči mi stále slzí“, řekl rádoby přesvědčivě.
„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej ostře?“ 

„Ano, paní Olgo, ale já bych se ovšem raději díval do vašich nádherných očí, to říkám vážně“, vzdychl Otmar, „kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli očím!“, řekla strojeně.
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem prostě za vámi musel přijít!“, vychrlil ze sebe Otmar.
Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se nadechl a řekl: „Pochopitelně, vím, že jsem nedodržel slovo, slíbil jsem, že se vám nebudu už nikdy vnucovat, ani to svádět na náhodu“, pokýval hlavou a pokrčil rameny, „ale, -  ale... stalo se.“
„Já vím, já jsem si to přála“, řekla tiše.
„Vím, vy jste si přála, abych se nevnucoval...“, pokyvoval hlavou Otmar.
„To ne – ale abyste to vaše slovo ne-do-dr-žel!“, rozesmála se Olga.


https://youtu.be/ENPsK3-rZMk


27 července 2017

Ascona je nirvana na zemi

Ascona byla mým doporučeným cílem, kam jsem si vyjel na své padesáté narozeniny. Od té doby se tam rád vracím. Tohle malebné městečko ve švýcarském kantonu Ticino leží na břehu jezera Lago Maggiore. 
Je to sice známé letovisko pro nikoliv sociální případy, ale já jsem si to chtěl taky jednou užít, protože 50 let je člověku jen jednou za život a když to nebudu moct finančně utáhnout, tak se posunu o malý kousíček dál a jsem v laciné Itálii.
Hotely se mi přece jen zdály zbytečně drahé, vzhledem k tomu, že jsem hodlal být celý den mimo hotel v neskutečně krásné přírodě kolem jezera a okolí. Pak jsem si ale všiml na jednom činžáku, v jehož přízemí byla zahradní restaurace,  velké tabule  PENSION - 3. Etage - Zimmer frei, byl jsem ihned rozhodnut.

„To je to, co hledám“, řekl jsem si a prošel restaurací do domu a výtahem vyjel do třetího patra. Tam jsem však marně hledal nějakou tabulku, byly tam jen dvoje bytové dveře a jedny byly mírně pootevřené. Zaklepal jsem a vešel dovnitř a přestože jsem různě halekal: „Hallo, ist jemand da?“ (Je někdo doma?), nikdo se neozýval a já procházel postupně všemi asi šesti místnostmi a nikde nikdo! Teprve když už jsem chtěl odejít, zahlédl jsem, že se něco pohnulo na balkoně s vyhlídkou na jezero. Zamířil jsem tam a vidím, na hollywoodském lehátku si hověla a pokuřovala starší mondénní dáma v ultramarinově modrých květovaných šatech. Vysvětlil jsem jí, že hledám nocleh na týden, načež mi ukázala tři různé pokoje, abych si vybral. Cena byla méně než poloviční jak v hotelu, takže jsme se dohodli okamžitě.

Snídaně, obědy i večeře  nebyly v ceně  noclehu zahrnuty,  což mi rovněž vyhovovalo.
Nechtěl jsem totiž být jakkoliv časově vázán na určitou hodinu. Měl jsem plán 
procestovat  autem také celé i vzdálenější okolí,  takže mi stačila snídaně dole v restauraci a  potom večer až po návratu z výletu, případná večeře v zahradě. Konečně jsem dosáhl stavu naprosto ničím nerušené spokojenosti.


První večer, po návratu do penziónu  se moje dobrá nálada ještě zvýšila, protože již z dáli jsem zaslechl z té naší zelené zahradní restaurace se lynoucí přenádhernou hudbu, přesně takovou, jakou mám dodnes rád.
Když jsem vstoupil dovnitř a zasedl ke stolu, zjistil jsem, že to nehraje celý orchestr, ale jeden jediný muzikant na elektrofonické varhany a k tomu zpívala mladá krásná zpěvačka. Výběr jejich písní byl jako kdybych ho vybíral já podle svého vkusu, prostě samé favoritní skladby mých zamilovaných hudebních skladatelů, jako Gershwin, Porter, Ellington, Miller, Kern, Goodman atd. Jediná malá vada na celkovém dojmu byla příliš silná hudba, překrývající do určité míry zpěv té dívky.


Po asi třech skladbách když udělali pauzu, mně to nedalo a došel jsem za nimi, nejprve jsem se omluvil, že jim k tomu jejich vystoupení chci něco říct, že se mi to moc líbí, ale, že ta hudba je silná k tomu zpěvu, takže ten trochu zaniká. Oni oba byli velice rádi, že jsem jim to řekl a děkovali mi, protože sami nemohli slyšet co převládá a poprosili mne, abych si šel sednout a ukázal jim, kdy je to správně sladěno, a abych si vybrat skladbu kterou chci, že mi ji zahrají. Oba byli tak milí a radovali se z mého zájmu jako děti. 

Všeobecně se dá říct o domácích obyvatelích tohoto švýcarského kantonu Ticino, že patrně šťastnou kombinací italského temperamentu se švýcarskou solidností a klidem, vznikla odrůda nadmíru spokojených, hudbu milujících lidí. Vybral jsem si tedy schválně něco méně známého, skladbu Alberta Morrise „Feelings“ (Cítění), načež oni samozřejmě to také měli v repertoáru, upravili sílu zvuku dle mých pokynů a už to jelo naprosto ideálně. A pak každý večer, když jsem přicházel do zahrady na večeři přerušili to, co právě hráli a nasadili jako znělku pro mne Feelings.

To bylo něco pro moji duši, připadal jsem si tak bohorovně spokojený, což se na dovolené někdy nedaří, zvláště když má člověk sebou společníka s úplně jinými představami o relaxační dovolené. Zde se mé ego tetelilo blahem a když si navíc ta zpěvačka vždycky o přestávce přišla sednout k mému stolu, abych prý nemusel stále jen mlčet, nemohl jsem si více přát. Byla to jedna z mých nekrásnějších dovolených s nezapomenutelnými vzpomínkami. Vřele doporučuji: Když dovolená - tak v Asconě!

17 června 2017

DÉJA VU (již viděno)

Jednou, když jsem se vracel autem ze služební cesty pozdě večer domů, se mi přihodila taková zvláštní neobyčejnost. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem jakousi osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva na sídliště. 

V příští vteřině jsem si to ale rozmyslel, bylo mi najednou té osamělé dívky líto a prudce jsem zabrzdil asi deset metrů za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, pane, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak.
Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“
„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový šereda?“, zeptal jsem se přímo.
„Ne, to ne, ale mně se zdálo, že jsem tuto scénku už kdysi jednou prožila, přestože vím, že je to poprvé v životě, víte, něco jako to »déja vu«.“

„Ano, to znám, je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, nestává se to často, je to celkem vzácný moment, slečno, zato vás odvezu kam potřebujete!“ 
„Ne, to nemohu od vás chtít, já...“ Skočil jsem jí do řeči: „Milá slečno, nenechám vás tady přece na pospas přírodním živlům a bůhví jakým úchylným deviantům. Jste krásná a mladá, mohla byste skoro být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem vám pro tento pozdní večer k dispozici, coby taxikář zdarma!“

„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuju, věřte mi, že jsem měla docela strach...“
„Slečno, já vás nechci mentorovat, nemám na to právo, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na romantického troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s mým přítelem a já jsem mu prostě utekla!“ 
Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má slzičky v očích, to nebyly kapky deště.
„Promiňte, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jen, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, je to dost daleko, stačí když mě hodíte na tramvaj ke Žlutým lázním, odtud sedmnáctkou se dostanu až skoro před náš barák“, řekla a utřela si slzičky.
„Dobrá, ale počkám tam s vámi dokud ta tramvaj nepřijede. V tuhle dobu už mají tramvaje poměrně dlouhé intervaly a já jsem za vás převzal odpovědnost, ať se vám to líbí nebo ne.“

Cestou do Podolí jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: „Já vlastně nejsem ničím, vystudovala jsem práva, jsem zatím nezaměstnaná, vypomáhám někdy v Ráji, to jsou bývalé Restaurace a jídelny a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím občas také něco přivydělám k mé podpoře v nezaměstnanosti.“
Vtom jsme spatřili od Braníka přijíždějící tramvaj a dívka zvolala: „Je, podívejte, to bude možná ta poslední sedmnáctka!“ Přidal jsem plyn, abychom byli u nástupního ostrůvku dříve než tramvaj. Dívka se se mnou spěšně rozloučila a při vystupování z auta mi dala do ruky svoji vizitku: „To je pro ten případ, že byste mi chtěl třeba někdy zavolat." Na vizitce stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem za ní: „Dobrou noc, Evo z Ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a než nastoupila do tramvaje, zamávala mi oběma rukama.

Když jsem se druhého dne ráno vzbudil, nevěděl jsem v první chvíli, jestli ten zážitek s Evou z Ráje se mi náhodou jenom nezdál. Pak jsem se ale musel soustředit na svoji práci a tato romantika musela jít stranou. Teprve v sobotu jsem se dostal k tomu, že té dívce rozhodně zavolám. Jenže, kde mám tu vizitku? Kam jsem ji dal? Začal jsem hledat jako pominutý ve všech kapsách, v šuplících, v koši na odpad i na místech zcela nemožných, ale nikde nic!
Začal jsem sakrovat a nadávat si do blbů, když mě napadlo, jestli to přece jen nebyl sen? Ne, nejsem žádný somnambul! A "Déja vu" to být nemohlo, to znamená doslova "už jednou viděno", čili člověk má pocit, že tohle přece už jednou prožil, což já nemám. Rovněž jakási Fata Morgana to taky nebyla, ta se zjeví jen ve vedru na Sahaře a ne v lijáku a v noci. Ne-ne-ne, musím na to jít logicky: Když mi ta dívka dala tu vizitku, seděl jsem za volantem v autě – a konečně se mi rozsvítilo! Dal jsem si ji pečlivě do přihrádky na audiokazety!

Vyběhl jsem ihned před dům, a bez ohledu na to, že právě zase lilo a foukal vítr, jsem se vrhl do auta a jal se prohrabovat přihrádku s kazetami. Ano, zde nerušeně ležela ta kýžená kartička! 
Kámen mi spadl ze srdce – jenže jak jsem zamykal auto a předával si vizitku do druhé ruky, přišel náraz větru a tento drahocenný papírek mi ulétl, ještě jsem viděl jak spadl do stružky vody valící se do kanálu a pak mi navždy zmizel z očí... V tu chvíli bych se byl nejraději vystřelil na měsíc! Teď, kromě jejího křestního jména Eva, zas nevím vůbec nic! 
Často jsem si na tu Evu z Ráje vzpomněl, často jsem si vynadal, že jsem byl tak nemožný a nepoznamenal si kontakt na ni do svého notesu, ale co dělat? Byla to jen moje ledabylost, nebo to byl osud? Ten si vždycky, jako stará tvrdohlavá panna prosadí to, co sám chce! 

15 června 2017

Sofistikované dámy

  Seděl jsem na hokru u výčepního pultu v útulné hodpůdce „Löwenbräu“ a občas prohodil slůvko s hezkou a vždycky dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že je tento hokr obsazaný.
   Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí. Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to ty dámy řeknou samy.“
   Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já myslím, že je jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
  „Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."  
  „Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
  "Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
  „Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.

  Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
  „Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli vám to nevadí“, řekl jsem suše.
  „Óó, co dělá Čech z Prahy až ve Wiesbadenu?"
  „Óó, a co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
  „No, já tady bydlím a pracuji v módním salónu firmy ELLE.“
  „Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role burana i když jsem věděl co to je ELLE.
  „Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
  „Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy jako kolegyně, které potřebují po denním zápřahu zaslouženou relaxaci.“
  „A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
  „Ano, to je ze štangle v konfekci C und  A “, řekl jsem pobaveně.
  „Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
   Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká."
  „Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní Evropy, my jsme tam totiž nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme zaostalí východňári, uvědomte si to, prosím!“
   „Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
   Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
   „To si ovšem pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako DDR, Rakousko nebo Francie a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí", to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít.
   Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi to řekl. Díky moc!“
   A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"



11 června 2017

Stáří je jen nový úhel pohledu

   
Ovdovělý muž Karel Dostál byl jedním z relativně mála spokojených důchodců. V penzijním věku pověsil to své řemeslo zubního technika na hřebík a odstěhoval se z Prahy do svého letního bydla v Mníšku pod Brdy. Měl už dost dnešní hektické doby, věčné politické přetahovačky mu lezly krkem a chtěl se radši věnovat svým zálibám, malování, psaní a rybaření. 
Se svým synem Honzou, který byl dosud svobodný a celkem úspěšný advokát se vídal tak dvakrát, třikrát do roka. Dnes se mu chtělo s někým mluvit a tak se rozhodl, zajet si jen tak neohlášeně za synem do Prahy. Honza byl překvapen, když se otec objevil u něj v kanceláři, ale vzhledem k tomu, že právě neměl žádnou klientelu, mohl se otci plně věnovat.
   Karel byl veselý a sdílný, Honza byl naopak trochu zaražený a nervózní. Najednou se v půli jejich rozhovoru ozvalo energické zaklepání na dveře a bez vyčkání tam vrazila mladá žena vedoucí za ruku malou asi tříletou holčičkou. Karel zůstal konsternovaně hledět, co se to děje, jeho syn ale hned vyskočil ze židle a s úsměvem je přivítal. 
   Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:
    "To je normál, táto, to je jedna moje tak trochu zbrklá klientka, Ema Doudová.“   
     „Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.   
     „Ona se rozvádí a momentálně nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“   
   „Ale proč, když je tvoje klientka, má navíc ještě jiného právníka?“ nechápal otec.   
   „Protože tím je můj kamarád Standa, kterého jsem jí doporučil, je machr na rozvody, já dělám hlavně věci majetkoprávní.“   
   „Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tu nebyla dlouhá chvíle.“   
    "Děkuji“, řekla zdvořile.   
   „Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš..?“
   Aha, takže Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že to dítě není jeho!“   
   „Ne tak docela, tati, Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“   
   "Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
   
Jo, to jsem ti zapomněl říct, táto“, Honza se zhluboka nadechl, „Marcelka je moje dítě!“   
   „Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, o tři roky později? A ví se s kým proboha?“   
   "Ale vždyť už ti to vykládám od začátku, přece s mojí klientkou Emou Doudovou!“   
   "A teď mi řekni, Honzo, otevřeně, hodláš se s ní vůbec někdy taky třeba oženit?“
   
Samozřejmě, hned jak se rozvede, dřív to přece ani nejde!“, řekl Honza uraženě.
    Otec jen kroutil hlavou. Vtom na stole zazvonil telefon: „Haló, Dostál, ano, ano, jéžišmarjá, ano hned tam letím! Táto, zapomněl jsem,...“   
   „Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.   
   „Táto, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, ahoj!“   
    „Tak, Marcelko, já jsem tvůj děda Karel....ájéje...to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“  
    To neni koníšek, to si ty!“   
   "Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na éé...“
    „Na čelíčku a vo plincovi Bajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.   
    „Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký...“   
   „Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni, a eště je tam zlej dlak, takovej zelenej!“

   "Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“
   Když pak spolu seděli v kavárně u stolku a Marcelka mlsala zmrzlinu, vyprávěl jí děda svým tápavým způsobem jakousi pohádkovou směs z toho, co si ještě pamatoval z dětství. Marcelka ho musela neustále opravovat, když tam zmotal Červenou Karkulku se Smolíčkem, ale oba se přitom náramně bavili. Najednou Marcelka ukazovala ručičkou někam za něj a volala: „Hele, teta Klála!“
 
 Otočil se u viděl tam přicházet jakousi mondénní dámu, tak honem okřikl Marcelku: „Ne, to asi není teta Klára, Marcelko, to je nějaká jiná paní.“ Jenže ta si jich už všimla a zamířila si to přímo k jejich stolu: „Marcelko, co tady děláš, kdepak máš maminku?“  Načež se otočila na Karla přísným pohledem a řekla rázně: „A kdo jste vy, pane?“
     "Promiňte, madam, já jsem její dědeček Karel, ale kdo jste vy? O to tady běží!“
    
Já jsem její teta Klára, ale pokud je mi známo Marcelka nemá žádného dědečka a už vůbec ne Karla!“      
    „Máte pravdu,madam, já jsem to až do dneška taky nevěděl,“ řekl Karel odevzdaně.   
   „Ale jak vám mám probůh věřit, když dnes se tu všude pohybují odporní pedofilové a bůhví jaká lidská verbež?“   
   "Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“
   "Tak teď vám věřím“, oddychla si teta, „moje sestra Ema je typická zmatkářka, je vdaná deset let s tím výpitkou Doudou, děti nemají, ale každý z nich má nějakou vedlovku!“
   "Co to je vedlofka?“, ozvala se Marcelka. Klára i Karel se na sebe podívali a teprve si uvědomili, že je tu dítě, které připoslouchává. „No, to je tak, Marcelko“, snažil se děda vyřešit kvadraturu kruhu, „víš to je taková –éé– kytička!“
    "Taková čelvená?“
   "Ano, taková jako pampeliška, jenže ta je žlutá. Víš co, já ti ji ukážu, ty rostou tam kde já bydlím, sedneme si teď do auta a pojedeme tam. Chceš?“
   "Jo, pojedeme autem plyč a já si je natlhám:“ Teta Klára se však pro jistotu zaháčkovala:
   "Já koukám, jak to s dětmi dovedete – a mohla bych jet s vámi na ty kytičky?“
  "Samozřejmě, takže jedem, je to jen pětadvacet kilometrů, ale v šest musíme být zase nazpět v kanceláři u Honzy, kam se taky dostaví maminka Ema. Ti se budou divit!“    

V Karlově chalupě se to oběma návštěvnicím líbilo, navzdory jejich tak rozdílnému věku. Marcelka se vrhla na kytičky, kterých bylo všude kolem chalupy dost a Klára hodnotila vzhled i umělecký „pořádek“, který tvořil tak zvláštní atmosféru jeho příbytku.
"Kláro, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já zatím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Jé, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to je?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout."
"To je geniální, Karle, hned bych vám za to..." a do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"

A tak došlo ke sblížení dvou osudem spřízněných duší, vdovy a vdovce, kteří navzdory jejich věku se od tohoto dne, pomalu ale jistě, začali stávat vzájemně sympatičtějšími. Nakonec se otec se synem vsadili, kdo se z nich dříve ožení – a vyhrál to otec!

29 dubna 2017

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky I.

Kapitola 1.   ATELIÉR

"Sakra, koho to sem zase čerti nesou?", zaklel Hynek, když se ozval zvonek u jeho domovních dveří, čímž byl brutálně přerušen jeho ranní spánek. Když ale spatřil svého kámoše, Tondu, jinak majitele realitní kanceláře, pochopil, že je dnes 1.září, a že si to takhle před pár dny spolu domluvili. Chtěl mu totiž ukázat svoji předloni zděděnou vilu po rodičích, kde od rozvodu bydlel sám. Začal se zabývat myšlenkou vilu prodat a přestěhovat se do vnitřního města. Kamarádi si sedli ke konferenčnímu stolku a přiťukli si pivními lahvemi, ale Tonda dlouho neposeděl.

Věčně nervní a uspěchaný makléř probíhal jak průvan jednotlivými prostorami baráku, přičemž vysvětloval Hynkovi, že nemá čas na dlouhou debatu, musí být už za půl hodiny v Hodkovičkách, kvůli nějakému velkému kšeftu. Od Hynka chtěl hlavně vědět proč tu vilu prodává a kde chce bydlet potom. "Podívej, Tondo, tobě to můžu říct, mám trochu finanční problémy, potřebuju prachy na nový auto a chtěl bych se přestěhovat do vnitřní Prahy. Tady na Dobešce je sice krásně, ale jsem tu jak zapadlej vlastenec a táhne mě to do centra všeho dění. Řekni mi, co asi tak za tu vilku, včetně pozemku a garáže, jen tak orientačně mohu chtít. Stačí mi tvůj hrubý odhad přes palec."
"Počkat, Hynku, měl bych špeciálně pro tebe lepší řešení, i když to není v mým vlastním zájmu, spíše naopak. Mám jednu klientku, která je malířkou a ta hledá ateliér k pronajmutí a byla by ochotna i něco do toho investovat, hlavně aby tam bylo hodně denního světla, to jest velká okna. Kdybys jí přenechal třeba to horní patro, jako kompletní byt a sám zůstal zde dole, tak místa je tu dost a ty bys kasíroval činži a nemusel shánět drahý byt v centru města a neměl bys problémy s parkováním. To ti radím jako tvůj kámoš a nikoliv jako makléř, který tím pádem přijde o tučnou provizi. Mimo to, že ta žena je velice atraktivní a ty jsi taky volnej..."

"Tondo, znáš mě, že nechci dvakrát vstupovat do téže řeky, tedy do manželství, nehledě na to, že to prý ani nejde, ale proč ti tak záleží na tý klientce? Je v tom z tvý strany snad něco citovýho?"
"Blbost", Tonda mávl rukou, "ale vlastně máš pravdu, je to totiž má ztracená a opět nalezená ségra. Vzala si tenkrát jakéhosi plašmušku Itala z Turina, kam se odstěhovali. Holka měla smůlu i štěstí, havarovali s autem, ale přežila to jen ona. No a její hobby je malování a tak shání ateliér."
"Jó, to je ta tvá sestra, tuším Martina, ty ses mi o ní kdysi zmiňoval..."
"Marianne Torroni se jmenuje a maluje skvěle a peněz má celkem dost, jenom ten ateliér by nutně potřebovala a tady ta vila by byla na její vkus úplně ideální. Zeleň, vzduch, klid a skoro žádný auta."
"Tak to je dobrý: Torroni a Turino! A má děti?", zeptal se pro jistotu Hynek opatrně.
"Nemá a ani nemůže mít, od toho úrazu, a navíc bude jí už brzy čtyřicet. No, prostě nech si to projít hlavou, já jí dám na tebe kontakt a když, tak ona tě zavolá a domluvíte se co dál - já ale už musím vopravdu letět...Tak Čau!"

O pár dní později přišel Hynkovi telefonní hovor: "Dobrý den, já jsem Marjána Torroni, mluvím s panem Hynkem Máchou?" ozvalo se ve sluchátku. "Ne-ne, Karel Hynek Mácha bohužel nejsem, jenom Hynek Vácha, vé jako vokno! Jestli se chcete přijít podívat na ten byt, prosím, jsem v obraze i vám k dispozici", řekl zdvořile. 
"Tak fajn, povězte mi adresu kde bydlíte a já se co možná ještě dnes dostavím!" Hynek se podivil, že jí ten její brácha aspoň neinformoval kde to je a jak to vypadá, ale to je halt ten celej zbrklej Tonda.

Paní Torroni zaujala Hynka hned ve třech směrech. Byla jednak mladě-elegantní, což bylo u čtyřicetileté ženy překvapivé, měla ovšem naprosto suverénní jednání, které ho až trochu zaráželo a byla zrovna tak hektická jako její brácha Tonda. Prolítla barákem a řekla suše: "To je super, beru okamžitě, zítra můžeme jít na katastrální úřad a potom do banky, udělat převod, kolik peněz za to chcete?" 
"Moment, vy to chcete koupit? Já myslel, že si chcete najmout jen to první patro na ateliér", žasl Hynek.
"Ne-ne, já chci celý dům s pozemkem, se stromy i s garáží a s oplocením, prostě sakum-prdum, tak jak to tu stojí a leží!"
"Je pravda, že jsem to původně zamýšlel prodat a koupit si byt ve vnitřní Praze, ale sám váš bratr Tonda mi to rozmluvil, že prý vy chcete jen pronájem patra na ateliér a já bych zůstal bydlet tady kde jsem v přízemí, ten hořejšek teď už stejně nepoužívám." 
"Tak to je nedorozumění, jmenujte sumu a já beru všecko, o nájem - nula zájem!" trvala na svém. 
"No, já jsem zatím uvažoval jen naprosto laicky tak asi o devíti miliónech, ale to bych se musel ještě poradit s mým makléřem."
"Nic, rozsekneme to ihned, já vám nabízím deset miliónů a zítra je můžete mít na vašem kontě!"
Hynek zůstal také tvrdohlavý: "Moment, madam, slyšel jsem, že se napřed podepisuje smlouva o smlouvě budoucí, já potřebuju mít čas na rozmyšlenou a pohovor s notářem." Torroni se zvedla: "Zbytečné formality, čekám jen do čtvrtka, přemýšlejte, já zavolám a buďto půjdeme ihned na katastr, nebo to odpískáme. Takže, rozmyslete si to dobře! Čau!" 

Druhý den ráno, byl Hynek ještě ve sprše, když zase někdo zazvonil. "Sakra, takhle brzo ráno to je snad trestný čin!", zaklel nahlas, ale když u dveří uviděl Tondu s nějakou slečnou, přijal je s úsměvem a omluvou, že je jen v županu. Tonda mu představil svoji sestru Marianne. To bylo silné kafe pro Hynka: "Vždyť já už jsem včera s ňákou paní Torroni jednal, ovšem ta vypadala jinak. Prosím posaďte se a rozhlédněte se trochu, já se zatím voblíknu..." a odběhl do vedlejší místnosti.  
"To zní ale nějak podezřele, jak prosím tě přesně vypadala ta falešná Torroni?" vyzvídal Tonda, když se Hynek vrátil na scénu.
"No to je snad vtip! Jak vypadala? Byla menší než tady slečna -éé- paní Marianne, nebyla zdaleka tak krásná, ale představila se jako Marjána Torroni a měla mimo jiné, malou vadu řeči. Místo Ř ve slově převod, říkala pchevod."
"Bravo, detektive Hynku, pchevod, takže to byla ta sprostá mrcha Zdena Zábranská, tu jsem před několika dny vyrazil na hodinu! Hrabala se v mých podkladech a chtěla mi vyfouknout různé kšefty. Doufám, že jsi jí už něco nepodepsal?" 
Hynek zavrtěl hlavou: "To tedy ne, ale nabídla mi za tu chaloupku "sakum–prdum" deset miliónů!"
"Deset miliónů? A kde by je vzala?" Marianne se obrátila na Tondu.
"Zřejmě spolupracuje s nějakou konkurenční realitkou. Hynku, jak to máš s ní dál domluveno? Máš ji zavolat nebo co? No, nekoukej jak vyřezanej bejček!" 
Hynek si teprve uvědomil, jak mohl naletět podvodnici: "Díky Tondo, díky paní Marianne, že jste sem dnes přišli, já bych to asi spolknul i s navijákem. Ona ale vypadala celkem důvěryhodně, jenom mi vadilo, že tak strašně spěchala..."
"Bodejť by nespěchala, tušila, že brzy zjistím, co mi zmizelo!"

Tonda vstal ze židle a začal zase nervózně chodit sem a tam. "Vidím, že zase spěcháš, Tondo..." ozval se Hynek, "takže podrobnosti si už můžeme vyříkat s paní Torroni v klidu a bez tebe, tedy ne, že bych tě vyhazoval, klidně to můžeme ještě zapít nějakým dobrým mokem" a pootevřel příruční bar.
Načež si všichni tři přiťukli Rémy-Martin koňakem a Tonda dodal: "Nevím jak's to poznal, ale já spěchám, mám termín na desátou hodinu až v Příbrami. A mimochodem, na tu Zuzanu Zábranskou podám trestní oznámení pro podvod, beru si tě za svědka!"

Když za Tondou zaklaply dveře, Hynek s Marianne zůstali v nastalém tichu sedět u svých sklenek s koňakem a oba nevěděli přesně co říct, aby to nevypadalo nějak nuceně či trapně. Hynek se nadechl, aby konečně to řvoucí ticho přetrhl.
"Ne, Hynku, nemusíte mluvit za každou cenu", špitla Marianne.
"Ano, mlčení s vámi je velice příjemné, víte, já jsem si jen myslel, že se budete chtít projít celým domem a prohlédnout si v klidu vaše budoucí království, které by začínalo od poloviny tohoto schodiště směrem nahoru a moje směrem dolů. Mohla by se tam třeba namalovat demarkační čára..."
Marianne mu skočila do řeči: "A já bych k tomu přimalovala na zeď směrové šipky s našimi jmény, aby se to nepletlo, to ovšem nespěchá!"
Načež se ho zeptala: "Můžete prosím zatím do ticha pustit třeba nějakou krásnou hudbu?"
Hynek si ťukl na čelo a zeptal se má-li ráda evergreeny.  Když Marianne souhlasně pokývala hlavou, vyhledal Hynek svoji favoritní skladbu s Nat King Colem  Stardust.
Oba se zaposlouchali do jímavé melodie i nevšedně lyrického textu písně a najednou jim všechno připadalo takové pohodově samozřejmé, že si začali tykat, načež ji Hynek požádal o tanec a když se k sobě přivinuli, z ničeho nic se začali líbat...

28 dubna 2017

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky II.

Kapitola 2.    U GYNEKOLOGA 


Hynek i Marianne si byli dobře vědomi toho, že v jejich věku okolo čtyřicítky jednají dosti zbrkle, a že by se měli přece jen trochu lépe ovládat ve svých citech. Zároveň však se jim ten impulzivní start do jejich vztahu úžasně líbil, protože v hloubi duše cítili, že jsou šťastni, že se našli a že tento hřejivý pocit je pro ně něco nového, co dosud navzdory svým zkušenostem nepoznali.
Venku se již šeřilo a Hynek si všiml že Marianne, sklánějící se nad ním, se mu zdá být v tomto šerosvitu snad ještě krásnější než normálně. Políbila ho a řekla: "Hynku, já už musím jít, musím ještě něco nakoupit." Beze studu odhodila deku, vstala a začala se oblékat. "Marianne, počkej, odvezu tě do města, zařídíš si to, co potřebuješ a já tě zvu na večeři, myslím, že máme oba notorický hlad a takový šťavnatý steak by nebyl k zahození."

Při dobré večeři ve "Staek-Housu" se Hynek zmínil, že má pozvání na pozítří od svého bývalého spolužáka Honzy Kroupy, který je známým gynekologem a slaví už stříbrnou svatbu se svojí Zdeničkou. Řekl jsem mu: "Honzo, nemám rád velké skrumáže lidí a tak mi aspoň řekni, bude tam mimo tebe a Zdeny celé vaše příbuzenstvo?" On mě uklidnil, že prý s rodiči a příbuznými to oslaví zvlášť, tedy přesně na den svatby, zatímco tato párty se koná o týden dříve a týká se jen jejich nejlepších kamarádů, to jest dohromady včetně mne sedm lidí.  Ty dva pozvané páry jsem už taky znal, byli to Ludvík s Janou a Jarda s Líbou. To mě přesvědčilo, že se té párty zúčastním. Ale teď mám jen prosbu na tebe, Marianne, zda-li bys tam šla se mnou i když tam nikoho neznáš? Chtěl bych se před těma ženáčema tak trochu s tebou pochlubit a navíc nebejt lichej...

Marianne proti nebyla, ale jenom se dohodli, že nebudou v této nóbl společnosti mluvit o tom, jak se vlastně teprve před dvěma dny seznámili, což by bylo pro tento typ lidí málo seriózní. Hynek navrhl: "Řekneme jim raději, víš co? Že jsme se kdysi seznámili třeba o přestávce ve foyeru Národního divadla... To zní hrdě, ne?“
"Ano a já jsem upustila kukátko, ono se tím pádem poškodilo a ty's mi galantně půjčil své!"
Hynek doplnil: "Náhodně jsme totiž měli lístky vedle sebe, nikoliv v téže řece, ale v téže lóži."

Na stanovené datum 8. září se Hynek s Marianne dostavili ke Kroupovým přesně na čas. Při vstupu předali rudovlasé Zdeně puget růží a již zcela holohlavému Janovi Kroupovi originál francouzského červeného vína Chateauneuf-du-Pape. Zdena se šibalsky usmála a řekla: „Ty růže jsou, jak pevně doufám, k mým dnešním narozeninám a to víno máme s Janem napůl, mám pravdu?“
Pochopitelně ani Hynek netušil, že má dnes Zdena narozeniny, ale vždy pohotová Marianne řekla: „Ano, růže jsou jen pro Vás a víno je napůl, ale samozřejmě ta větší polovina patří vždy ženě!“ Hynek ji doplnil pedantsky: „Zdeni, nevěřte Marianně, pokud je mi ze školy známo, jsou dvě poloviny vždycky stejně velké. Větší nebo menší polovina je matematický nesmysl...“

Pak následoval povinný rituál představovací, po něm přípitek oslavencům ve stoje a několik rádoby chytrých proslovů od gratulantů. Pak se už konečně zasedlo k té slavnostní tabuli. Nejprve nastalo ticho, pak následovaly výkřiky nadšení a vrhání se na kulinářské dobroty. Po nějaké chvíli Marianne, sedící naproti Honzovi, se na něj konsternovaně zadívala a řekla: „Ale my dva se přece známe, že ano, pane doktore Kroupo?“
„Promiňte slečno, ale nevzpomínám si“, řekl trochu nelibě poněkud nervózní Honza.
„Já jsem Vás taky hned nepoznala, když na sobě nemáte bílý plášť“, řekla Marianne.
Jarda se zařehtal: „Jó, pacientkám se Honza vůbec do vobličeje nekouká...“
„Jeho zajímají jiné partie“, doplnil ho Ludva. 
Společnost ze začala chichotat, což se vůbec nelíbilo ani Honzovi ani Zdeně, každému však ze zcela jiného důvodu.

„Slečno Marianne, vy chodíte k Honzovi na prohlídky?“, začala zvědavě vyzvídat Líba.
"Teď už ne, byla jsem u něj jen jednou a to už je aspoň 10 let“, Marianne mávla rukou.
A proč jste přestala k němu chodit, byl snad k vám moc dotěrnej?“, zeptal se přímo, a s náznakem jízlivosti, Jarda.
„Tedy já myslím, že bychom mohli změnit téma“, zavrčel Honza, "a bavit se radši o jídle, se kterým si dnes dala má Zdenička, tolik práce...“ 
Zdena zaprotestovala: „Ale ne-ne, mě by to docela zajímalo, Marianne, jak byste hodnotila mého muže jako gynekologa? O tom se on se mnou nikdy nebaví a tady Jana i Libuška k němu taky už kdysi dávno přestaly chodit na preventivní prohlídky, je snad k pacientkám tak nepříjemnej?“
„Ne, já mohu jen říct, že jsem k němu přestala chodit proto, že jsem se přestěhovala do Itálie do Turina a teprve poslední rok jsem zase v Praze a mám teď gynekoložku.“

Honza se chopil své sklenky s vínem, aby nějak přerušil tuto pro něj málo příjemnou debatu: "Vážení, zvedám tuto číši rudého moku, abychom si“, vtom se ale zarazil, „Zdeno, já jsem chtěl k jídlu otevřít to červené Rulandské a ne proboha tady to francouzské Chateauneuf-du-Pape, toho je přece k jídlu škoda, to je házení perel sviním!“
„Óóó“, zašumělo to mezi hosty a Jana řekla, „takže vlastně my jsme“, Ludva ji doplnil, „svině!“
„To je tedy opravdu silnej tabák, Honzo!“, vložil se Hynek prvně do debaty, „ty víš, že já se hned tak neurazím, ale jsou tu čtyři dámy...“
„Ano, já jsem uražená“, řekla rezolutně Líba, „já tedy to víno pít nebudu!“ Její muž Jarda se to snažil zmírnit: „Notak, Libuš, dyk von to tak Honza nemyslel.“

„Tak, Honzo, nekoukej teď jak jelimánek a omluv se ihned všem hostům“, pustila se do něj manželka Zdena, "řekni jim, že ti to omylem ulítlo, že jsi to ovšem myslel jinak. Že takové víno se musí vychutnávat samostatně a ne s ním zapíjet jídlo, tak jsi to přece myslel, že ano.“
Honza zrudnul vzteky: „Teď toho mám akorát dost, ty mne tady budeš před všemi hosty mentorovat a zesměšňovat jako malýho kluka, za to že jsem použil normální okřídlený obrat, který se běžně říká i v té nejlepší společnosti! Ty poťouchlé narážky na moje povolání jsem ještě spolkl a to ti nestačí? Tak ať se chechtaj jako blbí, že jsem gynekolog! No a co má bejt, jako?“
„Honzo, uklidni se“, řekl Hynek, „přece nebudeš kvůli takové prkotině kazit tento slavnostní večer. Sám jsi říkal, že si Zdenička s tím dala takovou práci. Stačí říct: SORRY, jako...“ Ozval se smích.

Už se zdálo, že je bouře zažehnána, ale Honza jel dál na konfliktní vlně: "Ale já nesnáším takový narážky, co řekla má žena, že Líba, Jana i ta tvoje šanzoletka, jak se jmenuje... jo, Marianne, ke mně přestaly chodit, že jsem byl prej dotěrnej a buhví co!“
„Pozor, Honzo, to dotěrnej, jsem řekl já jen jako fór, omlouvám se“, ozval se Jarda.
„Pane doktore, teď jste urazil i mne“, řekla zvýšeným hlasem Marianne, „nejsem u vás žádná šanzoletka, mimo to, že ani nevím co to je, a to, že jste byl dotěrný jsem neřekla, abych vás neblamovala před manželkou, ale pravdou je, že jste dotěrný byl!“ 
„Ano, to mohu potvrdit i já“, přidala se Jana. „A nejen to!“ vyprskla už trochu ovíněná Líba.
„Cože?“, ozvali se oba jejich manželé, Ludva i Jarda jedním dechem.
„Tak to se dovídám teprv o stříbrný svatbě, Honzo, že jsi takový prase?“, vybuchla Zdena.
„Takže dost! Já ukončuji tohle přiblblý sezení a jdu si lehnout!“ zařval Honza, vzteky bez sebe.

„To je tedy dílo, Hynku, pojď půjdeme pryč“, řekla Marianne tiše a on s ní okamžitě souhlasil.
„Nás nemusíš vyhazovat, Honzo, my už jdeme sami,“ řekl Hynek a oba se zvedli od nedojedeného jídla: „Děkujeme za pohoštění a bavte se tu klidně dál, přátelé - ale bez nás...“

Venku se potom oba zhluboka nadechli: "Takže to byl úplnej horor Marianne, tedy takovouhle snobárnu si my dva určitě nikdy v životě nezavedeme a už vůbec ne na stříbrné svatbě!"
Marianne mu skočila kolem krku a dlouze políbila: "Ty chceš vydržet se mnou 25 let? Čili už neplatí, že ani jeden z nás nechceme vstoupit podruhé do řeky manželské?" A Hynek dodal: "To se musí okamžitě zapít, drahá, pojďme někam na dvě decky Chateauneuf-du-Pape, ale tentokrát bez toho házení perel sviním!"

https://youtu.be/GfqriGHnkGg

27 dubna 2017

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky III.

Kapitola 3.    PŮJČENÁ  SEKRETÁŘKA  

Svatba Hynka s Marianne proběhla zcela v tichosti ani jeden z nich netoužil po okázalé trachtaci a tak si pozvali jen dva svědky, Hynkova kamaráda Tondu a Marianinu přítelkyni, malířku Kláru. Jejich oboustranné druhé vstoupení do řeky manželství se konalo na radnici a slavnostní oběd ve čtyřech v hotelu Renaisance. Ihned druhý den novomanželé odjeli na svatební cestu do Francie do Avignonu, odkud to měli jen kousek do Chateau-neuf-du-Pape, (viz víno u gynekologa) a též na Riviéru, kde bylo ještě v září nádherné počasí na koupání. Marianne se s lehkým srdcem vzdala svého jména Torroni, na nějž neměla hezké vzpomínky a stala se paní Váchovou, ale na křestním jméně Marianne trvala, nechtěla se stát typicky českou Marjánkou.

Po návratu do práce si zavolal Hynka jeho šéf Dr.Vyčichlo a požádal ho, aby za něj jel jako zástupce na důležité obchodní jednání do Vídně, ohledně kontraktu s firmou Raab und Kienzle: "Já vím, Vašíku, což byla jeho oblíbená zdrobnělina jména Vácha, že jste se právě stal manželem, gratuluji, ale podívejte se, mám nohu v sádře a musím se šetřit a vůbec jsem potlučenej od víkendové zdravotní jízdy na kole. Srazil jsem se v zatáčce s blbcem, což je jak známo ta nejhorší srážka. Nedivte se, že jsem si vybral zrovna vás jako zástupce, měl jsem k tomu tři důvody: Jednak jste odborně na výši, dvanak umíte perfektně německy a za třetí vám svěřuji do opatrování svoji nejlepší sekretářku Evičku, která tam pojede s Vámi a bude mě průběžně informovat o projednávaných bodech kontraktu a tlumočit vám mé připomínky. Já věřím, že jste gentleman, a že neuděláte té půjčené sekretářce dítě. Máte prý stejně krásnou ženu doma.

Když to Hynek vyprávěl večer Marianně, řekla zklamaně: "Já jsem se už těšila, že hned začneme s úpravou našeho obydlí a ty odjedeš na buhví jak dlouho... a je ta půjčená sekretářka mladá nebo stará?"
Drahá Marianne, zítra v úterý odjedu a v pátek jsem zpátky jako na koni. Ta Evička je sice mladá, ale ani zdaleka není tak půvabná jako ty. Víš přece, že jsme si slíbili absolutní věrnost a sliby u mne nejsou chyby! Takže pojedeme šéfovým mercedesem, Eva je zároveň zručnou šoférkou, tu mojí rachtačku nechám doma! "Tak tohle nikomu neříkej, Hynku, mysleli by si, že třeba tím míníš mne!"

Ve Vídni měli Hynek s Evou předem zamluvený hotel, jejich šéf to zařídil sám, aby nebydleli v nějakém super-luxusu, nebo naopak ve dvoulůžkovém pokoji, ale aby měli dva pokoje a každý v jiném patře. Spolupráce Hynka s Evou fungovala perfektně a smlouva s rakouskou firmou byla bez komplikací, takže už ve středu večer bylo vše hotovo. U večeře v hotelu se dohodli, že už zítra ve čtvrtek dopoledne vyrazí na zpáteční cestu do Prahy. Evička se šibalsky usmívala, když řekla: "Hynku měl byste možná manželce zavolat, že se vracíme o den dřív, víte přece kolik existuje anekdot, které začínají - manžel se vrací ze služební cesty o den dřív a najde manželku in flagranti atd."  Hynek to se smíchem  odmítl s tím, že si s manželkou Marianne vzájemně věří, a že by tím v sobě vlastně živili podezíravost a žárlivost.

Cesta domů jim ubíhala v družném hovoru, jen jednou si udělali pauzu na rastu na oběd, načež už odpoledne po třetí hodině ho Eva zavezla dle jeho navigace až před dům na Dobešce. Hynek když vstoupil do haly zaslechl odshora jakési divné zvuky. Už chtěl zavolat na Marianne, když zaslechl kvílivý výkřik, položil kufr na zem a pomalu kráčel po schodech nahoru, kde s hrůzou zjistil, že se jedná o typické a jednoznačné zvuky vášně doplněné vrzajícím nábytkem. Hynek se zachoval úplně jinak, než si představoval, že by reagoval v takovéto situaci, která mu totiž ani trochu nepřipadala anekdoticky veselá. Zmaten se vrátil do přízemí, kam dosud tlumeně doléhaly ty příšerné zvuky z Mariannina horního království. Trapnost situace mu nedovolila vstoupit do ložnice a kufr nechal stát v hale vedle bot svého soka.

Nemohl zde vydržet a tak se odebral do nedaleké hospůdky, kde si musel dát půllitr piva a velkou mysliveckou na vzpamatování. „Proč zrovna já mám takovouhle smůlu?“, opakoval si neustále. Marně se snažil si logicky vysvětlit nevěru své ženy a vůbec ho nenapadlo, že se to prostě logikou vysvětlit nedá. Jeho svět hodnot, ve které on celý život věřil, se mu najednou sesypal jako domeček z karet. "Musel jsem někde udělat chybu, ale v čem?" lámal si marně hlavu. Vždyť Marianne vypadala tak šťastně a sexuálně to u nich také úžasně klapalo.

Teprve až skoro o dvě hodiny později se mu ozvala Marianne na mobil. Vydala ze sebe těžký povzdech: „Probůh, Hynku, to snad není pravda! Kde jsi, pojď domů, všechno ti ráda dopodrobna vysvětlím, chápu tě, že jsi musel prožít děsnej šok...“ Když Hynek vstoupil do haly, seděla slzící Marianne v křesle, v jedné ruce cigaretu a v druhé sklenku s koňakem. Otočila se pomalu k němu s provinilým výrazem ve tváři: „Čau, Hynečku, jistě se zlobíš, ten tvůj kufr mi řekl za tebe, co sis musel pomyslet, ale já ti přísahám, při všech svatých, že se vůbec nic se nestalo...“
„Marianne!“, skočil jí Hynek do řeči, „jestli se zlobím, nebo ne, to přece nehraje roli“, řekl chraptivě, „ale, že je naše manželství, sotva začalo už zase v čudu, to je pro mě děsivý fakt!...“
„Hynku, ty jsi takový gentleman až to škodí! Ty ses určitě ani nepodíval do ložnice, kdo to tam je? Ber to tak, že šéf ti půjčil svou sekretářku a já jsem zas půjčila můj pokoj Kláře. Víš, to je ta moje svědkyně, ona je totiž v rozvodu a moc mě prosila, že se musí setkat se svou životní láskou Liborem v soukromí... a tak jsem šla zatím do kina. Chápu, že to teď z tvého hlediska vypadá jako blbá vejmluva, ale já ti říkám čistou pravdu, to mi, prosím tě věř!“

"Ani nevíš jak rád bych ti to věřil, Marianne, ale proč jsi mi nezavolala a nezeptala se mne, jestli s tím já souhlasím, půjčovat někomu náš domov jako hodinovej šmajchl-kabinet?" Marianne přikývla hlavou: "Ano, měla jsem se tě pochopitelně zeptat, omlouvám se..."
Do toho zazvonil její mobil: "Co je Kláro?", zeptala se podrážděně a podala mobil Hynkovi a šeptla: "Zeptej se jí hned sám." Hynek zavrtěl nesouhlasně hlavou a jen si poslechl, jak Klára říká: "Majko, já jsem si u vás zapomněla někde na nočním stolku občanku, ukazovala jsem Liborovi tu moji novou favoritní fotku..."
"Díky, Kláro, přijeďte si hned pro ni! Já doufám, že tam ještě leží", vydechl Hynek.  Otočil se k Marianně a dal jí zcela nečekaný polibek. Načež se jí omluvil: "Promiň, drahá, byl jsem chorobně žárlivý blb..."
"Hynku, myslím si, že to bylo i k něčemu dobré: budeme si zásadně vždycky všecko říkat a hlavně si musíme věřit! Buďme jedna duše, jedno tělo!"