16 listopadu 2017

Evelyn má spánek s tvrdostí diamantu

V našem relativně tichém domě na Spořilově, jsem po nastěhování znal naše sousedy jenom dle jmenovek na zvoncích. Jedno jméno ale mezi všemi ostatními přímo bilo do očí tím, že bylo typicky francouzské: Pierre Delacroix. Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila skutečně krásná brunetka francouzského střihu a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte mi, když budu mluvit česky?" 
A ona nato s úsměvem: „Ano, proč bych nerozuměla, vždyť já jsem Češka!" To jméno na zvonku tam dal její manžel, aby tak uctil jméno své první manželky. Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se ona šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko na Chodově.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, ale je neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu", oddychnout a při kafi nebo vínku trochu pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento její příběh, který se pokusím zde převyprávět.

Evelynin přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu nedávno vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského nádobí a náčiní. Potom ji Filip odvezl k sobě do bytu na Chodov, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela dobré vínko, čím dál tím lépe chutnající, sledovala televizi a když na ni přišla takzvaná „mžitka ospalosti", skočila do postele a na vzdory své nespavosti okamžitě usnula tvrdě jako zabitý hroch. 
Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, pískat, zvonit zvonkem i mobilem, jakož i kopat do dveří, vše marné.  Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu na Chodov a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany zastrčeným  klíčem. Začal běsnit vzteky. 
Pak ale zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, takže tam zuřivě házel všechno to, co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byla to různá sítka, cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, dřevěná palička na maso a sběračka na polévku, ale  výsledek nula, vše bylo marné. Dostal strach, jestli se ji něco nestalo, protože při její nespavosti si neuměl vysvětlit, jak by to bylo vůbec možné se při takovém binci nevzbudit? Věděl, když venku pod oknem si noční chodec odkašle, nebo zadupe mravenec, tak Evelyna je ihned vzhůru! 
Dostal strach a napadlo ho, že má u bratra v Brandýse nad Labem vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže on stačil pouze nakouknout přes parapet do ložnice, kde uviděl klidně jako nemluvně spící Evelynku. Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se, proboha!!!" 

 Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že dostala z toho vína delirium trémens a stáhla si deku přes hlavu, aby tím zahnala ten hororový sen... 
Filip se musel krkolomným způsobem vtáhnout do okna, skočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, co to je za blbost, proč je tu všude rozházené nádobí a proč sem lezeš oknem? Máš rozum?  Vždyť mě z toho mohla klepnout Pepka!"

        (Šavlový tanec!)

19 října 2017

BRIGIT a LINDA mají plán XYZ

Začalo to nevinně. Jednou když jsem přišel z práce domů, všiml jsem si, že v předsíni na zemi leží nějaká fotka. Byla na ní jakási žena, ležící v posteli, zvedl jsem ji a volám na dceru: "Brigit, prosím tě, co se to tu válí na zemi za fotku?"
Brigita, má čtrnáctiletá dcerka vyběhla ze svého pokoje: "Ajó, papá, víš, to je Frau Johansen, máma od Lindy, podívej, tady je eště jako bruneta, teď už je sice blond, víš, ale to je jen tak vodbarvená na blond, chápeš?"

"Ona by se tě chtěla dnes na něco optat, papá, a proto se tě mám já zeptat, jestli ti může dnes večer zatelefonovat?"
"To opětně nechápu. Co je to za ženskou a co mi asi tak může chtít?" divil jsem se. Brigita mi to začala vysvětlovat detailněji. "To je přece Frau Johansen, máma od Lindy a ona má taky problém s matikou přesně tak jako já..."
 "Já to pořád nechápu, Brigit, jakási  Frau  Johnson, kterou vůbec neznám, má jak říkáš, obarvené vlasy a problém s matematikou? Je mi jí líto, ale víc pro ni udělat nemohu!" 
"Ne, papá. Frau Jo-han-sen nemá problém, ale Linda, tu přece znáš, moje kamarádka, ta má problém s matikou!"
"Ahá, Linda, pozor, to není ta černovlasá Alex, ani ta ubrečená Heike, ale ta Linda, aha, ta nosí mašličku ve vlasech, že jo?"
"Jo, papá, a ta Linda je taky tak blbá na matiku jako já a když jsem jí říkala, že mně doučuješ, a ze čtyřky jsem se už zlepšila na trojku, tak ta její máma se tě chce zeptat, jestli bys tu Lindu neučil taky, zároveň se mnou a řekla, že by ti to pochopitelně zaplatila," vysypala ze sebe Brigita.
"Samozřejmě, že tu Lindu na matematiku přibereme, proč ne, ale pochopitelně bezplatně, nejsme přece vyděrači..."
A tak se rozjely u nás, vždy v pondělí a ve čtvrtek večer, od sedmi do osmi kurzy matematiky. To jsem ale ještě netušil, že ty dvě čtrnáctileté žabky se domluvily na "Tajném plánu XYZ"...
V podstatě se prý jednalo o to, že Linda se rozhodla utéct od své rodiny pryč, protože její otec, když přišel k nim na návštěvu a matka na Lindu žalovala, že moc zlobila a bůhví co všecko, začal na ni otec najednou řvát a když mu odmlouvala, vrazil jí pár facek. Linda se zatvrdila vůči rodičům a Brigita byla shodou okolností u toho, když plačící Linda křičela na rodiče: "Já tady u vás nezůstanu, vy ste na mně zlí!"

 "A co budeš asi tak dělat? Kam půjdeš?  Kde asi budeš bydlet?" zeptal se jí táta.
A Linda na to: "Já poprosím pana Tomse, aby si mě adoptoval a budu bydlet s Brigitou u nich. Herr Toms nikdy Brigitu nebije, on je na ni hodnej a chodí si s ní hrát minigolf do Wiesbadenu a k Italovi nebo k Řekovi, nebo k Číňanovi s ní chodí na večeři!"
Když mi tohle všechno na konci první hodiny matematiky obě dvě dívky svěřily, a že to je jejich tajný plán, nevěděl jsem v první chvíli, jak mám té Lindě šetrně  říct, že to je všechno neproveditelný nesmysl, i když mi to příjemně lichotilo. 
"Tedy, to je pro mne velké uznání, Lindo, a to jsi myslela vážně, nebo to bylo jen tak řečeno ve zlosti?" zeptal jsem se pro jistotu.
"Ano, to myslím moc vážně", řekla slzící Linda, "prosím vás, nechte si mně adoptovat! Táta mě furt bije skoro pokaždé když přijde k nám domu na návštěvu!"
"No, víš, papá, já bych byla taky ráda, spaly bysme s Lindou v mým pokoji..." ozvala se Brigita.
"Děvčata, uvažujte, teď jako dospělé ženy. To přece nejde, to je tak: zaprvé, s adopcí by museli souhlasit oba rodiče Lindy, o čemž pochybuji.  A zadruhé by mi soud Lindu nesvěřil, to bych musel být ženatý a mít vlastní úplnou rodinu. Na to jsou celkem přísné paragrafy."
Zdálo se, že to dívky pochopily, ale netušil jsem, že si z toho vzaly jako resumé nový úkol, zařídit to tak, abych se já oženil s Lindinou matkou. Pak by bylo rázem po všech Lindiných problémech.

Když se příště na toto téma obě dívky znovu radily, Brigita začala pochybovat: "Ty, Lindo, já se bojím, že by papá nesouhlasil, brunety se mu sice líbí víc než blondýny, ale on se už vůbec nechce nikdy ženit." Linda byla mazanější: "Koukni, to by se dalo nějak zaonačit, přesně jak v jednom filmu. Oni dva by se někde sešli sami bez nás a bylo by to v noci. Aby to bylo hodně romantický, byla by tam hudba jako k tanci, takže by u nich začaly působit hormóny, aby se začali líbat. A pak už to není problém, aby byla svatba...

Doma pak řekla Linda své mamince sladkým hlasem: „Mami, tady ve vlasech u pěšinky je vidět, že máš ve skutečnosti hnědý vlasy. Proč si je furt odbarvuješ, když ti to takhle nesluší?“
„Prosím tě, Lindo, jak jsi na to přišla, každému se to takhle líbí mnohem víc“, oponovala matka.
„No, třeba táta od Brigity říkal, že tmavé vlasy by ti slušely líp!“
„To nechápu, vždyť mě skoro vůbec nezná. Když se potkáme třeba v Edece, tak kromě pozdravu ani nepípne. A že by ho zajímaly moje vlasy?  To je nesmysl!“
"No, já jsem mu ukázala tu tvoji fotku, víš, tu jak jsi byla nemocná v posteli, ještě s tmavými vlasy a moc ses mu líbila!"
"Cože, ty jsi mu ukazovala moji fotku v posteli? Dítě, jsi ještě k zachránění? Jak jsi na takovou pitomost přišla? To snad není pravda, jak já teď před ním vypadám, že mě nabízíš jak na perským trhu! To se tomu pánovi musí ihned vysvětlit!" a jala se vytáčet telefon: "Haló, to je Herr Toms? Tady Nicol Johansen..."
"A už to jede!" řekla později spokojená Linda Brigitě, "teď ještě, aby se projevily ty hormony..."

  Během našeho telefonátu bylo dohodnuto, že pozítří večer přijdou paní Nicol a Linda k nám, na tzv. večírek matematicko-seznamovací. Paní Nicol poslechla svou dceru a nechala si obarvit vlasy na svoji původní barvu. Brigita ještě honem donesla něco sladkého ke kafi od cukráře a jinak se grilovaly steaky na našem balkoně, popíjelo se Chateauneuf-du-Pape a zobalo se kešu a sýrové jednohubky. K tomu hrála v pozadí z magneťáku má favoritní hudba od Cole Portera a Duke Ellingtona. Moučník byl Brigitou koupený dortík a káva se šlehačkou...

Dívčí "Tajný plán XYZ" byl úspěšný čtyřnásobně. Nikdo z nás o něm nechtěl mluvit, ale každý z jiného důvodu: Linda byla ráda, že se to takhle rozjíždí a nerada by to zakřikla, Brigita byla ráda, že se na ni nezlobím, já jsem byl rád, protože jsem o jakékoliv svatbě nechtěl nic slyšet a Frau  Nicol byla spokojená, protože o tajném plánu dívek neměla nejmenšího tušení...
A tak nakonec to skončilo happyendem: Obě holky Brigita i Linda, po mých matematických kurzech zvládly matiku do konce roku na dvojku a my s paní Nikol jsme se tak nějak docela skamarádili..! 


10 října 2017

Klára a virtuální Filip

Jednou při obědě v kantýně si Ludvík přisedl k upovídané Stáně, které se říkalo "Vševěd", byla tou nejlépe informovanou osobou o všem, co se u nás ve firmě šustlo. Ludva chtěje využít této její vlastnosti se jí zeptal: „Ty, Stáničko, prosím tě, řekni mi, co je to jen za novou netykavku v tom vašem oddělení? Ta se pořád tváří nějak pohoršeně, jako když ji dřou boty, nebo škrtí podprsenka." 
„Myslím si, Ludvo, že se Kláře fakt všeobecně hodně křivdí. Ona je na tom psychicky špatně, ale jinak je to moc hodná holka a umí. Jí totiž uškodila ta její nápadná krása a možná i to její cizí jméno. Nikomu to neříkej, ale ona byla před dvěma roky brutálně znásilněna a dodneška se bojí chlapů a vyhýbá se jim“, Stáňa mluvila tiše, skoro šeptala, jako by šlo o vojenské tajemství. 
 
Od toho dne začal Ludvík Kraus vidět Claru Watson v úplné jiném světle. Když si tak pro sebe odmyslel ten její výraz "nedotknutelnosti", musel si sám přiznat, že se mu opravdu líbí. Měla krásně krojené rty a hluboké oči. Strojila se i mluvila na jeho vkus sice moc upjatě jako stará panna, ale figurálně byla sexy. Ačkoliv měl ve svých pětatřiceti letech dosti bohatou praxi ve styku se ženami, teď pod dojmem toho co o ní věděl, by se ani neodvážil začít s ní flirtovat jako s jinými ženami. Věděl, že by pohořel, právě tak jako jeho kolegové, kteří se u ní už o něco marně pokoušeli. 

Teprve asi o půl roku později se Ludvovi naskytla taková zvláštní příležitost pokusit se o nemožné na poli sblížení se s Klárou. Stáňa mu opět pod slibem mlčenlivosti ukázala výstřižek z novin: „Podívej se, Ludvo, Klára si podala tenhle inzerát, dnes jí vyšel, ale nikomu ani muk, svěřila to jen mně.“ 
„To se tedy svěřuje té pravé“, poznamenal ironicky Ludvík. 
„To teda né“, protestovala Stáňa, „já jsem sice hodně ukecaná, ale Klára mně věří a já ji nikdy nezklamu. Todle říkám jen tobě a kdybys něco vykecal, tak ti utrhnu kebuli, fakt!“ Pod hraným nezájmem Ludvíka o inzerát, se ale skrýval v jeho mozku červotoč, který mu našeptával: "Opatři si ty noviny a napiš jí!" 
Doma potom v klidu si pozorně přečetl sympatický text inzerátu: Hledám inteligentního muže, který by si rád dopisoval s 25-letou osamělou ženou, osobní setkání není vůbec nutné. Značka:„Štěstí je v nás, ne okolo nás!“ Do ATL: 271285. Ludvík chytil inspiraci a začal ihned psát dopis této značce.  

Milá slečno Violo, všimněte si prosím, že můj dopis vybočuje ve všech směrech z normálu. Nejprve Vám vysvětlím, proč jsem Vás nazval Violou. Ne, že bych tohle jméno nějak preferoval, ale musel jsem Vás nějak oslovit, a uznejte sama, že: „Milá značko 271285“ nezní vůbec hezky. Pohled do kalendáře mne poučil, že je dnes 25. květen - svátek Violy a ihned příští den, tedy Viole nejblíže, je svátek Filipa. A tak jsem sám sebe překřtil na Filipa, aby Vám to nebylo líto.    
Zdraví Vás Filip.

Po odeslání dopisu se Ludík rozhodl jednat s nejvyšší možnou opatrností a nikomu, ani Stáně, nic o svých plánech neříkat. Nejprve musí vypátrat, kde Clara Watson bydlí, aniž by se kohokoliv zeptal. Došel si na osobní oddělení a pod záminkou, že si potřebuje opsat adresu jednoho nemocného kolegy z adresáře zaměstnanců firmy. Pod písmenem "W" potom našel to, co hledal: Watson Clara, Levá 19, Praha 10. Ještě téhož dne večer tam zajel, aby zazvonil na její jméno na zvonku a potom si počkal v autě na to, které okno se rozsvítí, jenže žádné okno se nově nerozsvítilo. Večer doma pak napsal Klárce tentokrát poměrně krátký dopis. 

Milá slečno Claro, překvapení v tomto dopise jste už zaregistrovala, znám Vaše jméno i adresu. Jak jsem to získal? Stal se ze mne detektiv a jsem rád,  že v redakci novin nesedí jenom samá neúplatná a mlčící  neviňátka. Vaše jméno, Clara, je krásnější než Viola, a já jsem Vám už nemohl a ani nechtěl psát do redakce novin, ale přímo domů. Je sice pravda, že teď mám trošku výčitky, že se Vám možná vnucuji do soukromí, aniž byste měla vůbec šanci dát mi najevo, že si to nepřejete. Pokusím se to ihned napravit: V sobotu večer přesně ve 22 hodin zhasněte a rozsviťte, prosím, dvakrát rychle po sobě světlo ve Vašem pokoji. Dvojí zablikání oknem bude pro mne znamenat, že Vám smím napsat svůj třetí dopis. 
Zdraví Vás, Váš obdivovatel Filip.

Celý týden uběhl v klidu. Zato v sobotu čekal Ludvíka ortel, který si vlastně naordinoval sám sobě v podobě blikavého signálu z okna. Čím víc se schylovalo k večeru, začínal být nervózní. Byl si vědom toho, že když její okno nezabliká, je s Klárkou konec. Přece jí to tak slíbil. Bude muset přestat psát a najednou cítil, že si už zvykl na myšlenku vzít si ji za ženu. Pomalu se rozjel k jejímu bydlišti a úmyslně zaparkoval kus před vedlejším domem a zůstal sedět v autě. Byl tu o deset minut dříve a viděl, že skoro všechna okna v Klářině baráku, až na dvě, jsou ponořena do tmy.  Minulo několik desítek minut. Vtom se náhle rozzářilo jedno okno: blik-tma-blik-tma! Liudvíkovi spadl balvan ze srdce, Klára o něj stojí! Ještě té noci si vymyslel scénář pro napsání dopisu číslo tři, který musí být tím rozhodujícím momentem pro jejich první setkání, ale který musí odeslat až za několik dní, aby jeho obsah zněl věrohodně. 

Milá Klárko, 
děkuji Vám, že jste zablikala oknem, a já vím, že smím opět psát. Tento dopis Vás ale moc nepotěší, stal se mi totiž úraz a právě ležím v nemocnici. Ještě než se mi to stalo, stačil jsem ve své roli detektiva vypátrat kde pracujete. Dvě vševědoucí sudičky v mlékárně u Vás dole v domě mne zcela vyčerpávajícně informovaly. Vím, že máte bratra na vojně, a že jíte ráda netučné jogurty. Co mne však příjemně překvapilo, že pracujete shodou okolností u stejné firmy jako jeden můj dobrý kamarád Ludvík Kraus. Požádal jsem ho, jestli mi budete chtít poslat dopis, aby mi ho doručil sem do nemocnice, a on to udělá rád, je opravdu solidní, dal mi čestné slovo, že bude naprosto diskrétní. Těším se na Váš dopis! Váš Filip.   PS: Pište, prosím, rukou abych poznal Vaše písmo!

Klára dočetla a zůstala konsternovaně hledět do prázdna. Hlavou se jí honily překotně myšlenky: Konečně mu mohu napsat, musím si dát záležet na písmu, zítra se ihned pokusím dozvědět se od toho cynika Krause něco bližšího o Filipovi. Stačí jen když budu k tomu Don Juanovi trochu příjemnější. Chudák Filip je v nemocnici, snad není ten úraz tak moc zlý, když může psát. Ve které nemocnici asi leží. Hned mu napíši dopis a zeptám se ho na tolik věcí... 
Příští den vyhledala Krause v jeho kanceláři a měla trochu štěstí, že ho zastihla samotného. Mohla tedy s ním mluvit bez dlouhých okolků přímo k věci: „Dobrý den, pane Krausi, mohu se Vás na něco zeptat soukromě? Je to pro mne důležité, jinak bych vás s tím neobtěžovala.“

"Samozřejmě slečno Watsonová, jsem vám  plně k dispozici.“ 
„Óh, jak je sladký ten sukničkář“, napadlo Kláru, ale nahlas řekla, „vy znáte jistého pana Filipa, což je ovšem, jak víte, jen jeho přezdívka.“ 
„Ano, Filda je můj dobrý kamarád, a já mu závidím, že se o něj zajímáte - i když on je už starší,“  řekl rafinovaně Ludvík.
Klára vyprskla: „Nebuďte tak nenáročný! Pane. Ale můžete mi říct kolik je Filipovi let?“ 
„Ovšem, pokud mi řeknete i vy svůj věk,“ zazubil se Ludvík.
"Jako gentleman byste se neměl ptát ženy na věk, ale to je vám asi cizí. Jenže já vám to klidně řeknu, je mi to fuk -  dvacet pět pryč“, řekla hrdě. 
"Fajn, to se dobře počítá: já mám o deset let víc než vy, on má o deset víc než já. Je ten věk pro vás tak směrodatný a snad i důležitější nežli třeba charakter?“
„Ne, stáří není důležité a Filip je charakterní to vím, ale chtěla jsem se vás zeptat na jeho adresu a na nemocnici kde momentálně leží.“ řekla nabroušeně. 
„Slečno Watsonová, já musím dodržovat určitý slib mlčenlivosti, ale celou řadu věcí vám milerád povím, ovšem někde jinde než tady v práci. Co příkladně v kavárně Slavia na rohu u Národního divadla?  Zvu vás tam na večeři dnes v sedm hodin, souhlasíte? Zamluvím stůl pro dva.“ 
„To –éé- nevím, nechci, abyste měl se mnou zbytečné výdaje...“ 
Vtom zadrnčel telefon. „Promiňte, slečno... Prosím, Kraus – just a moment, please“, Ludvík se otočil na Kláru, a přikryl rukou sluchátko „takže, tím jsme domluveni, slečno, budu se těšit, nezapomeňte dnes večer v sedm ve Slavii!“ 
„Ano,...děkuji vám“, řekla roztržitě a odešla. 

V hezkém prostředí kavárny, při večeři a víně se příjemně odvíjel i jejich rozhovor, Ludvík měl dost času, ale Klára dlouho nevydržela potlačovat svoji zvědavost: "Pane Krausi, můžete mi tedy teď říct, co se vlastně tomu Filipovi stalo a ve které nemocnici leží, mám tady pro něj dopis.“ 
„Slečno Klárko, když mi dovolíte toto oslovení, musel jsem Filipovi dát čestné slovo, že vám neřeknu kde leží a kde bydlí, jinak smím říct všechno. On jenom nechce, abyste ho viděla teď, jak vypadá po tom úrazu, ale ten dopis mu každopádně donesu.“ 
„Je to s ním moc zlé?“, vyhrkla. 
„Ne, vážné to není, ale je to v obličeji. Můžete teď zase říci vy mně, proč vám tak strašně záleží na někom, koho prý vlastně neznáte?“ 
"Je to sice diskrétní věc", řekla a pokračovala: „ale řeknu vám to. Dala jsem si inzerát na dopisování a dostala jsem na něj dost odpovědí, ovšem jen jeho tři dopisy, byly zajímavé a krásné, že jsem na ostatní nereagovala. On je vysoce inteligentní i romantický a přitom  i vtipný. 
„To je ovšem něco jiného, Klárko, přiznám se, že mu závidím vaši přízeň, ale jako dobrý kamarád mu tohle štěstí přeji. Opravdu si vás zaslouží, on je neobyčejně citlivý, do sebe uzavřený, i když trochu plachý člověk.“
Ludvík věděl, že musí ještě dnes tuto hru na schovávanou skončit, ale nesmí Klárku zranit. Musí diplomaticky, pomocí chvalozpěvů na Filipa dosáhnout opačný efekt, totiž, aby ona sama od sebe došla k názoru, že navzdory všem superlativům je Filip nemožný a že ho vlastně nechce. Jak to ale docílit? Náhodně mu sama nahrála na smeč: „Pane Krausi, vypadá Filip na těch pětačtyřicet let?“ 
„Ale vůbec ne, vypadá spíše jako mladý skinhead, což se teď nosí. To, že momentálně tím úrazem přišel o přední zuby, celkem nevadí, protože říkal, že si je nechá co nejdříve udělat a to mnohem lepší a bělejší než měl doposud.“ 
„A víte, jak se mu stal ten úraz“, zeptala se nejistě Klára. 
„Byl bych nerad, kdybyste si to třeba nesprávně vykládala, on se nechal zlákat špatnými kamarády, kteří ho opili. Cestou domů upadl tak nešťastně, že si chudák vyrazil zuby a přerazil nos.“ 
„On pije?“, zděsila se.  Ludvík ji hned uklidnil: "Ne-ne, to byla vlastně výjimka a nešťastná náhoda, jeho matka by něco takového netrpěla, stará se o něj jako o děcko a on ji skutečně vzorně poslouchá.“ 
„On bydlí v pětačtyřiceti letech ještě u matky“, vydechla Klára, kroutíc hlavou. 
"To je totiž pro něj to nejlepší řešení, platí jednu činži, ona mu vyvařuje, pere na něj, žehlí a je to vůbec moc hodná paní. Někdy Fildovi i snídani do postele přinese“, usmál se Ludvík. 
„Ach né, a co vlastně dělá, čím je kromě toho, že je synáčkem své maminky?“ 
„Víte on Cinta, -éé- totiž Filip, býval průvodčím ve vlaku...“ 
"Cože, on se jmenuje Cinta? A jak dál?“, skočila mu do řeči. 
„Neměl bych to možná říkat, on se totiž za své jméno tak trochu stydí. Říkám mu, že je to nesmysl, ale on je taková zakomplexovaná povaha. Chápu, že vás to zajímá, víte, on si rád vymýšlí každou chvíli jiné jméno, jen aby se nemusel představovat jako Hyacint Hlupý. 
Klára nemohla potlačit deroucí se smích: „To snad ne!“ 
„Ano, chtěl se již dát přejmenovat, ale jeho matka je proti, a já s ní plně souhlasím, že by to bylo snad to poslední, co by mělo vadit v citovém vztahu dvou lidí."
„Hm, to je opravdu to poslední...“, řekla Klára rezignovaně.

Ludvík rychle změnil téma: „Vy jste Klárko spíše vyšší postavy, kolik tak měříte, můžete mi to říct?“ 
„Asi metr sedmdesát“, vzdychla a mávla rukou. „Ano, myslel jsem si to, budete trochu větší než on, ale jen tak o hlavu! - Pozor to měl být vtip, - jde jen o pár pár centimetrů, hloupý detail..."
„Pane Krausi, to mi stačí“, řekla zamyšleně, "asi jsem si ho příliš zidealizovala.“ 
„Ne-ne, Klárko, ten muž je skutečné skvělý a už teď si plánuje jak vylepší jejich byt. Líčil mi jak z něj udělá takové láskyplné hnízdečko pro dva, kde nebudete muset ani vařit, ani prát či žehlit, to všechno zastane jeho čiperná matka. Víte, on je takový snílek. Chce celý byt zmodernizovat, ale přišel o místo, a sociální podpora je ubohá, znáte to. Jinak se mě stále vyptává na vás...
„A co ho tak na mně nejvíc zajímá?“, Klára zvedla obočí. 
„Samozřejmě, že se ptal jak vypadáte, jakou máte figuru, jak jste velká, kolik asi tak vážíte, kolik vyděláváte a tak podobně.“ 
„A co jste mu řekl, vždyť to sám ani nevíte!“ 
„To, že jste krásná vím, to ostatní byly jenom odhady, ale i tak byl velice spokojen, věří, že i jeho matka si vás časem oblíbí.“ 
„Nezdá se vám, že je ten Hyacint tak trošičku vypočítavý?“ Ludvík zakroutil hlavou: „Ne, to v žádném případě, to byste mu křivdila, je to dobrák od kosti, je veselý, nekouří, nepije, je klidný, nikdy se nerozčiluje - jeho hobby je dobré jídlo. Kdyby tu byl dnes s námi, moc by si pochutnal, je to prostě vyslovený fajnšmekr."
 
„Řekla bych, že je obézní, ne, pane Krausi? Prosím zanechte toho dohazování a nesnažte se mě ovlivňovat, já jsem se už rozhodla."
„Proč si to probůh myslíte, Klárko?“, zeptal se nevinně Ludvík. 
„Nikdy bych se nevyrovnala jeho matce a navíc, ani bych se o to nepokoušela. Až půjdete za ním do nemocnice, pane Krausi, snažte se mu to nějak šetrně vysvětlit, to psaní mu v tomto znění vůbec nemohu poslat.“ Vzala rázně svůj dopis se stolu a vsunula si ho nazpět do kabelky. 

Ludvík usoudil, že teď nastal vhodný okamžik, kdy jí může konečně říct pravdu, 
„Klárko, říkejte mi Ludvíku, prosím, a vysvětlete mi, proč bych třeba já nemohl být vaším milým, v čem jsem o tolik horší nežli je ten Filip? A navíc: já nebydlím u matky, moji rodiče dokonce nebydlí ani v Praze, ale až u Plzně.“ 
„Vy nejste horší, Ludvíku, křivdila jsem vám, ale mně doslova učarovaly ty jeho dopisy. On dovede přesně a romanticky vystihnout to, co člověk cítí,,," 
„Myslíte si, Klárko, že kdybych já byl autorem oněch tří dopisů na téma: »Štěstí nejsou cukrátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro vás někde ťuká ještě jedno srdce«,  že byste si třeba mohla oblíbit i  mne?“ 
„Ne, proboha, jak to –  víte? – Vy, vy jste... ne!“ , Klára si zakryla ústa. 

„Ano, Filip. Byla to má jediná šance, Klárko, jak se k vám přiblížit. Vy jste měla na mne od začátku velmi špatný názor, a teď máte možná ještě horší, ale věřte mi, drahá Klárko, že mé city k vám jsou opravdové a že vás skutečně vroucně miluji. 
„Já.., já nevím co mám na tohle říct – vy jste ze mne udělal hloupou, blbou holku, já si teď připadám strašně...nenávidím vás chlapy!“ Slzy jí vstoupily do očí. 
„Klárko, odpusťte, tak to nebylo myšleno, byl jsem veden dobrým úmyslem...“ 
„Jste podlý, pane Krausi, to jsou vaše úmysly! Už mě nikdy neoslovujte ani v práci, nechci to, nepřeji si to, rozumíte! Sbohem!“ Klára vyskočila od stolu a spěšně odešla. 

Příští den v práci bylo Ludvíkovi zle jako po prohýřené noci, měl těžké dodatečné výčitky svědomí, že moc ublížil, i když nechtěně, nevinnému hodnému děvčeti. Byl zcela bezradný co dělat. Ať dumal jak chtěl, jediné co ho napadlo bylo – nedělat nic a vyhýbat se ji. Po pracovní době zůstal sedět za svým stolem, ponořen do svých problémů, když se náhle otevřely dveře a v nich stanula Klárka. Ludvík polkl naprázdno a čekal co bude. 
„Dobrý večer, pane Krausi, já to éé- pokusila jsem se vžít do vašeho myšlení a přišla jsem se vám omluvit, promiňte“, řekla Klára zalknutě. 
Ludvík vstal a vzal její podávanou ruku do své: „Klárko, drahá  Klárko, teď jste opravdu projevila sílu charakteru, jste formát a já jsem zahanben, nechtěně jsem vám ublížil a vám povolily nervy. Jsem si toho vědom, zapomeňme prostě na to oba. Hlavní je přece to, že se snad máme oba rádi.“

Klára si vyndala kapesníček: „Když já vlastně pořád nevím, co ode mne očekáváte“, řekla tiše... "Já nechci nic jiného, Klárko, než abys mě měla tak ráda jako Filipa“, Ludvík přešel do tykání, „musel jsem na Filipa stále žárlit! Myslím si, že naše setkání bylo děsně nutné. Dej mi přečíst ten tvůj dopis a tím se stanu adresátem Filipem a všechno bude zase perfektní, tak jak to bylo mezi námi dvěma už od začátku, ale my to nevěděli!“
Klára sáhla do kabelky: „Tady je můj dopis, ale přečti si ho...až doma.“ 
„Dobře, díky Klárko! Jsem šťastnej, že se už na mne nedíváš tak jako včera a slibuji ti, Klárko, že se vynasnažím, abys k tomu už nikdy, nikdy, neměla důvod. Chceš to se mnou zkusit?"
"Snad ano, ale dej mi čas si to srovnat v hlavě, mohu ti stále říkat Filipe?“ 
"Klidně, mi tak říkej, teď už žárlit sám na sebe nebudu a čert vem toho Ludvíka!“

https://youtu.be/3xjYsJ8ftIM

08 října 2017

ANO, pane Kájínku, tak se to dělá...!

 ANO, ano, pane Kájínku, Vy jste tenkrát byl poctivě odejit. Kam? Do tepláků!! Dnes ovšem, takový človíček kriminálně vyšetřovaný, Slovensko-čech občan neví, má-li jít radši do vlády nebo na Hrad? Do tepláků se mu nechce. Pokud jste volil ANO, tak máte ještě možná naději, že Vás takový dobrodinec udělá ministrem, třeba spravedlnosti, nebo tak něco...?

V této zemi, jak se zdá, je opravdu možné všechno. Voličské masy se dají manipulovat koblihami, jak jsme velice názorně zaznamenali. Vracíme se do doby socializmu, kdy se volební výsledky po dobu čtyřiceti let stále pohybovaly okolo sta procent, což je naprostá nezbytnost pro každou totalitu, tedy i pro Babišovskou.

Voliči ANO uvolnili záklopku nového tsunami, po oranžovém před čtyřmi roky, tentokrát v bledě-modrém pro Hnutí ANO, které samo neví, má-li blíže ke komunizmu nebo k fašizmu. Voličskému davu zřejmě až zas tak moc nevadí, že jejich vůdce je stíhán policií za kriminální činy a mimo to, že i jeho minulost je dlouhodobě opředena nevyjasněnou StB-mlhovinou agenta Bureše. A to souvisí i se ztrátou soudnosti voličů. Jestliže někdo je z nějakého osobního důvodu natolik frustrován, že je ochoten volit kohokoliv, pak by ale neměl zapomínat, že tím možná zaviní i krutý osud pro své děti. To už jsme tu také měli, že jediné chybné rozhodnutí voličů před únorovým pučem v roce 1948 se stalo startem pro 40 let zhůvěřilostí a úpadku celé naší republiky. Volby totiž nejsou fotbal, tady se nejedná jenom o míč v síti.

Volič by neměl v sobě potlačovat svoji přirozenou soudnost při posuzování politika a nenechat se ukolébat tím, že ten chlapík je asi dobrák a třeba tak zlý vůbec není. A nebo volit ho "na truc" těm, co ho takzvaně pomlouvají. U politika, z důvodu té obrovské důvěry a moci, kterou mu občané svými hlasy dávají, se musí vždycky vycházet z presumpce viny. To je přeci stará notoricky známá věc, že stačí, když politik je důvodně podezřelým z trestného činu, aby byl dočasně odstaven od politické práce, pokud není sám natolik slušný, aby odstoupil. Zatímco obyčejný občan-nepolitik je až do soudního rozsudku považován za nevinného. Je smutné, že toto neví ani náš pan prezident a ohání se presumpcí neviny pro policejně vyšetřovaného politika a co víc, že mu už dopředu veřejně slibuje, že ho bude i příště jmenovat premiérem vlády! Systém "Já na bráchu" nesmí u nás v politice platit!

https://youtu.be/92pEbZ69vaY

07 září 2017

Acapulco Plaja - balkonová scéna

Rád si vzpomínám na krásnou dovolenou s mojí manželkou v roce 1990 ve Španělsku v Andalusii. Byli jsme v malebném městě Nerja, nedaleko od Granady, poblíž Malagy...
Naše bydlení v areálu  »Acapulco Plaja« nebylo
oním mexickým letoviskem pro snoby, nýbrž hrdým názvem komplexu letních bytů, ne právě chudých, ale ani  ne příliš  bohatých, Evropanů.
Tento pětiposchoďový areál zcela zařízených bytů, vypadající v půdorysu jako velké písmeno „U“, ležící otevřenou stranou směrem k moři, zahrnovalo, podle mého hrubého odhadu, aspoň sto třípokojových bytových jednotek. Uprostřed onoho "U" byl velký swimming-pool a trávníček s lehátky. Asi o deset metrů níže, to jest pod skalnatým břehem (viz obr.) bylo moře a písečná pláž. Majitelé těchto bytů, pokud v nich právě sami momentálně netrávili svoji dovolenou, nabízeli tyto byty svým příbuzným a známým za poloviční nájem oproti hotelům.

Náš byt takto pronajatý, od kolegy v práci se nacházel ve třetím patře v průčelním traktu, přímo před bazénem, s krásným výhledem na moře, ale i na balkony bytů pod námi. Čili, tím chci vysvětlit, že aniž bychom byli zvědavci, kteří rádi čumí druhým  do bytu, tak se nedalo nevidět následující scénku,  dvou stoprocetně rozdílných dam. Ani snad ten nejlepší režisér by nedokázal tuto balkonovou scénu předvést tak jedinečně, že jsme oba, moje žena i já, zcela fascinovaně sledovali, kuckaje smíchy, děj, který se právě odehrával pod námi na dvou balkonech...

Moje žena Jitka mne právě přilákala voláním na balkon s nívrhem, že bychom si mohli dát zmrzlinu a hru yatzé, k čemuž jsme se ale už nedostali, když jsme spatřili dvě hlavní osoby scény na pravé straně našeho  bytového areálu ÚČKO.
První hlavní role v této hře žena-1  byla námi nazvána "Lady Langsam"  a ta  druhá žena-2 dostala  jméno  "Frau  Putzfimmel,"  Obě byly tak diametrálně rozdílné typy žen, že by si to snad ani sám veliký Shakespeare nevymyslel...


Jednalo se o dvě dámy, každá svým způsobem zcela originální: "Žena 1."  v prvním patře, kterou jsme nazývali „Lady Langsam“, protože se pohybovala úžasně pomalu a distingovaně, jako královna ze Sáby. Na balkoně měla jen lehátko, které ji však zaměstnávalo dlouhé hodiny.
 Narovnávala si ho směrem ke slunci tak, aby horní opěradlo bylo ve stínu a dolní část pro nohy, aby byla na slunci. Načež si však nelehla, ale zmizela v bytě a vrátila se asi až za pár minut s dekou, kterou si pečlivě uhladila na lehátku, ovšem ani teď si ještě nelehla. Toto divadélko pokračovalo v desetiminutových intervalech, s tím rozdílem, že jednou si donesla osušku, pak malý stoleček, potom širák a černé brýle, pak zase láhev a sklenku s nějakým drinkem a pokaždé se podívala, kde je mezitím slunce a aniž by si lehla, pootočila lehátko tím správným směrem.
   
"Žena 2." nad ní v druhém patře, byla pravým opakem, naprosto posedlá uklízečka. Tuto jsme pro sebe pokřtili: „Frau Putzfimmel“. Ona totiž takřka nepřetržitě  uklízela, drhla, myla, luxovala a leštila nábytek i okna, mimo to, současně prala i záclony.  Na balkoně měla skříň narvanou úklidovými potřebami, jako jsou šňůra, mopy, smetáky, košťata, kbelíky, lavory a lahve s různými čistidly. Její muž se objevil na balkoně jenom na pár minutek, aby si vypil kafíčko a zase rychle zmizel do nitra bytu z dosahu ženina řádění na balkoně.

My jsme seděli na balkoně u odpolední siesty a člověk, aniž by se musel nějak točit a vyklánět, měl přímo v zorném poli, jako na talíři, výhled na několik balkonů v nižších patrech. A tak se stalo, že jsme se stali němými svědky komedie, trvající asi jeden a půl hodiny. Děj byl sice velice zdlouhavý, ale přesto napínavý a zajímavý tak, jak se říká: na divadle jsou nejsměšnější jeho herci a na babičce dědeček...
Mezitím co jsme vypili kávu a zahráli si hru v kostky „Yatzé“, tak Lady Langsam stále něco nosila a mizela v bytě. Nakonec si donesla knížku a k naší úlevě se konečně uvelebila do lehátka. Stín se ovšem už mezitím prodloužil tak, že na slunci měla jenom patičky, ale to ji nevadilo a konečně se zahloubala do své zajímavé četby.

V ten moment, jakoby narežírovaně, se zjevila na horní scéně neúnavná uklízečka Putzfimmelová s prachovkami a mopem a jala se vše vyklepávat přes zábradlí na čtoucí madam. Viděli jsme, jak se ten bílý prach pomalu snáší a kterak lady zabraná do patrně strhujícího románu paní a dívek, to letní sněžení konečně zaregistrovala, ovšem až když už Putzfimmelová vyklepávala třetí prachovku... 

Pak konečně přišlo finále:
Se zcela bílým prachem na černých brýlích, černém širáku i černých plavkách se Lady Langsam vymrštila jak péro z gauče, což byl její první rychlý pohyb, který jsme zaregistrovali a zapištěla směrem nahoru něco, co bych já od mondénní dámy v životě neočekával: „Hey, Sie! Was ist das für 'ne Schweinerei!“ (Hej, vy tam! Co je tohle za prasečinu!)  Měli jsme se ženou co dělat, aby náš smích nedolétl až k uším obou těchto silně rozhněvaných dam. Co se potom dělo dál, to se dá jen těžko popsat, vzájemně si vyměnili různá označení rázu animálního, prostě slova která se v textu jenom pískají...
https://youtu.be/PvTOmNSmbdw

05 srpna 2017

Má zápletka s US-hvězdou

Jako asi osmnáctiletý student, rok před maturou, jsem měl jeden tajný problém. Byli jsme totiž jen chlapecké gymnazium, a tak to nebylo úplně snadné seznámit se jen tak s děvčetem. Taneční kurz jsem  považoval za trapnost, ale potom jsem záviděl ostatním, co se chlubili fotkou své holky a když se mě zeptali na moji holku a já jsem musel říct, že žádnou nemám, byl jsem ihned něco jako neschopné a přitroublé nedochůdče. Sbalit dívku jen tak na ulici jsem si netroufal, ale být neustále nedochůdčetem jsem nehodlal akceptovat. Náhoda mi pomohla, když jsem jednou při sběru starého papíru, což se tenkrát dobrovolně muselo, objevil jakýsi anglický časopis, kde byly fotografie filmových hvězd. Byl to pro mne nález jako zlatá žíla pro zlatokopa na Klondike.
   
V té bolševické době, všechno co zavánělo kapitalistickým světem bylo na indexu, americké filmy se vytrácely z kin a pro mne, který je hltal od řvoucího lva firmy Metro-Goldwyn-Mayer na začátku až po happyend, bylo holou nemožností sehnat fotku jakékoliv hollywoodské hvězdy, natož takové, která se mi nejvíc líbila.
Taková Rita Hayworth, kterou jsem ještě stačil shlédnout ve filmu Gilda, dřív než byl stažen ze všech kin v Praze, byla pro nás puberťáky něco jako nadpozemsky božská kráska. Netušil jsem ovšem, že je o 13 let starší než já.

Právě tak jako Gene Tierney, na jejíž filmu Laura jsem byl dokonce dvakrát po sobě, abych si to lépe užil. Ty dvě fotografie uvnitř časopisu, které byly na obyčejném papíře a v malém formátu, mi vnukly myšlenku, si je patřičně zvětšeně nakreslit na formát A4 měkkou tužkou, a pak je pečlivě vystínovat a přibít si je malými hřebíčky přímo do zdi ve mém studentském pokojíku tak, aby byly nesundatelné. 
Každý kámoš, co ke mně přišel se děsně divil, kde jsem vzal tyhle nádherný kočky. Dodnes je mám, stářím již zažloutlé, pečlivě uložené ve zvláštním šupleti. Mají pro mne velkou cenu. Je jim už (těm kresbám)  67 let a těm vlastním kráskám (už nežijícím)  byly by už přes 100 let mladé... 


Na lesklé titulní straně časopisu byla nádherná Gail Patrick s nějakým nosatým hercem, což mi vadilo, tak jsem ji opatrně vystřihl z celkové fotografie a podlepil ji zespodu tuhou kartičkou, aby to vypadalo jako pravá fotografie. Uložil jsem si ji do náprsní tašky společně se svou fotkou a už jsem měl co ukazovat klukům, jako svoji novou dívku, které jsem říkal Henrietta. Všichni mi ji záviděli!  
Ovšem když jsem se pak na jiném místě anglického textu dočetl, že mnou tak zbožňovaná herečka je ve skutečnosti o 20 let starší než já, šel jsem se raději přihlásit do tanečních, kde jsem se seznámil, nikoliv už jen virtuálně, ale se skutečnou živou dívkou z masa a krve Marcelkou. 
Byla to moc krásná, hodná dívka a měla mě ráda. Dala mi jednou, jinak bezcenný, krystalek křemene jako amulet, který mě prý pomůže, abych zcela úspěšně zvládl maturitu, což se mi skutečně podařilo. 
A potom, o dva roky později, za mnou přišla Marcelka, když jsem ležel v nemocnici s infekční žloutenkou, a prosila mě, jestli jí mohu půjčit můj amulet, aby se jí také podařila maturita jako mně. Ano, měl jsem ten krystalek stále u sebe, takže jsem jí ho vrátil a ona tu maturitu hravě zvládla! Tím chci říct, že amulet zázraků fungoval, naše láska taky a já jsem si uvědomil, jaký jsem byl hlupák, když jsem snil o dvacet let starších filmových hvězdičkách.
Jóó, to všechno vodnés čas, už je to víc než dávno...

27 července 2017

ASCONA u Lago Maggiore

Ascona mně byla vřele doporučeným cílem, kam jsem si vyjel na své 39. narozeniny. Tohle malebné městečko ve švýcarském kantonu Tessin, leží na břehu bájného jezera Lago Maggiore, tedy na hranici mezi Itálií a Švýcarskem.
Byla to má 1. dovolená po rozvodu a když si ex-manželka vzala naší dceru sebou na dovolenou na Kanárské ostrovy, nechtěl jsem doma trčet jen tak sám, takže jsem si vyrazil, na radu jedné kolegyně, do krásného světa, kde se lidé ještě mají vzájemně zcela všeobecně a bez kádrování a bez podezřívání  -  opravdu rádi...
Po příjezdu do Ascony se mi tamní hotely zdály přece jen zbytečně drahé, vzhledem k tomu, že jsem hodlal být celý den mimo hotel v neskutečně krásné přírodě kolem jezera a okolí. Všiml jsem si, že na jednom činžáku, v jehož přízemí byla  zahradní restaurace,  je poutač: 
ZIMMER FREI.  Pension 3. Etage -  Byl jsem ihned rozhodnut.

Snídaně, obědy i večeře  nebyly v ceně  noclehu zahrnuty,  což mi rovněž vyhovovalo, nechtěl jsem totiž být jakkoliv časově vázán na určitou hodinu. Měl jsem v plánu procestovat autem mimo to i celé   vzdálenější okolí,  takže mi stačila snídaně dole v zahradní restauraci a potom večer až po návratu z výletů po okolí, případná večeře v zahradě. Konečně jsem tak dosáhl rovnovážného stavu naprosto ničím nerušeného klidu a spokojenosti. Říkal jsem si: ono to není marné si taky někdy v životě vyrazit na dovolenou docela jen tak sám!


Hned večer, po mém návratu do  penzionu se ta má dobrá náladička ještě zvýšila, protože již z dáli jsem zaslechl od té naší zelené zahradní  restaurace  hudbu, která by se dala nazvat hudbou, jakou  mám nejradši.  Ovšem marně jsem hledal velký orchestr, který jsem slyšel. Teprve když jsem vešel do zahrady, tak vidím v koutku až u zdi jednoho člověka hrajícího na varhany! Usedl jsem ke stolu a zjistil, že to, nač ten chlapík hraje, nejsou obyčejné, ale elektrofonické varhany, mající zvuk celého orchestru. Tu a tam k tomu něco zpívala krásná zpěvačka, která opravdu uměla! Výběr jejich písní byl jako kdybych ho vybíral já sám, podle svého vkusu, prostě jenom mé favoritní skladby světových skladatelů, jako: George Gershwin, Cole Porter, Duke Ellington, Benny Goodman, Glenn Miller atd...
Jediná malá vada na celkovém dojmu, byla podle mne, příliš silná hudba, překrývající ten ladný zpěv, což oni dva sami, logicky, bez odstupu nemohli zaznamenat...
Asi po třech skladbách, když udělali pauzu, mně to nedalo a došel jsem za nimi, nejprve jsem se omluvil, že jim k tomu jejich vystoupení chci něco říct, že se mi to moc líbí, ale, že ta hudba je silná k tomu zpěvu, takže ten zpěv místy zaniká. Oni oba byli velice rádi, že jsem jim to řekl a děkovali mi a poprosili mne, abych si šel sednout a ukázal jim, kdy je to správně sladěno, a abych si vybrat skladbu kterou chci, že mi ji zahrají. Oba byli tak milí a radovali se z mého zájmu jako malé děti. Takovéto lidi musí mít člověk, chtě-nechtě, okamžitě rád...

Všeobecně bych řekl o domácích obyvatelích tohoto švýcarského kantonu, že patrně šťastnou náhodou a přímou kombinací italského temperamentu se švýcarskou solidností a klidem, vznikla odrůda šťastných, nepodezíravých, nekádrujících a hudbu milujících lidí...  
Načež jsem si vybral něco trochu méně známého, skladbu Alberta Morrise „Feelings“ (Pocity) a oni to zcela samozřejmě, měli také v repertoáru. Upravili sílu zvuku dle mých pokynů a už to jelo naprosto ideálně! Pak každý večer, když jsem přicházel do zahrady na večeři, přerušili a usekli to, co právě hráli a nasadili jako znělku pro mne Feelings! Připadal jsem si tak nějak důležitě, jako když přichází pan prezident, či pan král se vší  svou vehemencí.  Někdy se jedná jenom o maličkost, aby člověk  měl náladu, aby se cítil na 100% šťastným...

Mé ego se tetelilo blahem a když si navíc ta zpěvačka o přestávce přišla sednout k mému stolu, abych nemusel stále jen mlčet a nebyl smutný jako ta píseň, kterou jsem si vybral.  "Slečno, já naštěstí neznám anglický text této písně, ale ohromně se mi líbí  ta melodie, hlavně na varhanech. Takže já nejsem truchlící muž, jako autor té písně. To zní pro mne třeba jako Ave Maria od Gounoda a k tomu s vaším hlasem, to je prostě skvost! Mám ovšem obavu o Vás, aby manžel nežárlil, že se mnou sedíte každou pauzu u stolu a já bych vám rád objednal skleničku něčeho dobrého."

Rozesmála se: "Ne-ne, to není můj manžel, to je můj bratr! Nevidíte tu podobu?" Nemohl jsem si nic více přát, řekl jsem jenom: "Milá slečno, krása mužů mne opravdu vůbec nezajímá! Dala byste si šampaňské?  
Ona pohotově na to: " Ano, ráda, a co krása žen ta Vás též nezajímá?"
"Ta mně zajímá opravdu moc, tak jak hudba i jako třeba matematika!"
Oba jsme se rozesmáli...

Tohle byla jedna z mých tenkrát jasně nejlepších dovolených, se vzpomínkami, které se snad nedají nikdy zapomenout i přesto, že náš vztah se zpěvačkou byl, zdůrazňujiuji, jenom hudebně-platonický a já neznám ani  její jméno...

17 června 2017

"DÉJA VU" a noční stopařka

Jednou jsem se poměrně pozdě a unavený vracel autem domů ze  služební cesty,  když se mi náhle
přihodila taková pra-zvláštní věc. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva jako na sídliště. 
 
 Hned v příští vteřině jsem si to ale rozmyslel a prudce zabrzdil asi tak o deset metrů dál za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak. Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, slečno, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“

„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový ksicht-šereda?“, zeptal jsem se přímočaře.
„Ne, to ne", usmála se, "ale mně se najednou zdálo, že jsem tuto scénku už někdy nedávno zažila, ačkoliv to bylo určitě poprvé, víte, takové to francouzské déja vu!“
„Ano, to znám, taky jsem to už měl. Deja vu, neboli: Již jednou viděno. Je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, neděje se to často, je to celkem vzácný jev, trvající jen půl vteřiny. To je mi na vás sympatické, proto vás tedy odvezu tam, kam budete chtít."
„Ne, to není třeba, já...“ Skočil jsem jí hned do řeči: „Milá slečno, nenechám vás přece tady jen tak na pospas přírodním živlům a bůhví jakým třeba úchylům. Vy jste krásná mladá dívka, mohla byste být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem váš taxikář - a sice zdarma!" 
„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuji, věřte mi, že jsem měla docela strach... ale teď už ne, slyším-li správně - tak vy jste Čech, jako můj táta!"
„Slečno, vy jste se asi už tady narodila, já vás nechci mentorovat, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na neškodného troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s přítelem a já jsem mu utekla, protože mi dal facku!!“

 Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má uplakané oči, což jsem možná původně považoval za kapky deště. „Ach-ne, promiňte, slečno, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jenom směr, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, stačí když mě hodíte před Rathaus v Niederhausenu, zbytek asi 100 metrů už dojdu po svých...to jsem ale měla štěstí, jste hodný Čech!"
 
Cestou do Niederhausen jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: "Víte já vlastně nejsem vůbec ničím, ano vystudovala jsem prostě práva, jsem tzv. prozatím nezaměstnaná a vypomáhám někdy v Ráji, tak říkám jako kdysi těm Restauracím a jídelnám a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím, tu a tam, také něco přivydělám k podpoře v nezaměstnanosti.“
 
„Slečno, co myslíte“, zeptal jsem se opatrně, „bylo by to možné, abychom se my dva někde někdy setkali zcela záměrně a ne jenom díky takové vágní náhodě."
 "Proč ne ?" zeptala se a podala mi svoji vizitku, "A zde vidíte kde bydlím, díky Vám moc za svezení, hodný pane a  Auf wiedersehen!"
Podíval jsem se na vizitku kde stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem na ni: „Dobrou noc, Evo z ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a když vystoupila z auta, zamávala mi oběma rukama. Napadlo mě, že ta dívka by se mi líbila i na trvalo, kdybych ovšem nebyl o 30 let starší...

15 června 2017

Sofistikované dámy 1982

  Seděl jsem na hokru ve výčepu v útulné hospůdce „U Švejka“ a chvílemi jsem jen tak prohodil několik slov se sympaticky  půvabnou a určitě vždy dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že tento hokr je obsazený.
Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém původním místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne ona trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí? Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to dámy řeknou samy..."
 
Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já si myslím, že je to jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
 „Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."  
 „Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
 "Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
 „Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já jsem si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.

 Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
  „Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli Vám to něco říká“, řekl jsem suše.
  „A co dělá Čech z Prahy ve Wiesbaden?"
 "A co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
 „No, já tady bydlím a pracuji v největším módním salónu firmy ELLE.“
  „Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role blbce i když jsem onu luxusní firmu ELLE dobře znal.
  „Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
  „Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy mocca jako kolegyně, které potřebují po celodenním zápřahu zaslouženou relaxaci", řekl jsem chápavě.
  „A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
  „Ano, to je ze štangle v konfekci "C+A“,  řekl jsem jí pobaveně.
  „Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
   Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká, ti to holt nechápou..."
  „Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní zaostalé Evropy, my jsme tam totiž neradi a nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme natvrdlí či přiblblí východňári, uvědomte si to, prosím!“
   „Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
   Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
  „Bingo! To si ovšem zase pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako je DDR, Rakousko nebo Francie, Holandsko a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, na míle daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí" a to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít...
   Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi leccos objasnil. Díky moc!“
   A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"
https://youtu.be/_8LLfFY9pQg

29 dubna 2017

Harry prodává ateliér 1.


"Sakra, koho to sem zase čerti nesou?", zaklel Harry, když se ozval zvonek u jeho domovních dveří, čímž byl brutálně přerušen jeho ranní spánek. Když ale spatřil svého kámoše, Tondu, jinak majitele realitní kanceláře, pochopil, že je dnes 1.září, a že si to takhle před pár dny spolu domluvili. Chtěl mu totiž ukázat svoji předloni zděděnou vilu po rodičích, kde od rozvodu bydlel sám. Začal se zabývat myšlenkou vilu prodat a přestěhovat se do vnitřního města. Kamarádi si sedli ke konferenčnímu stolku a přiťukli si pivními lahvemi, ale Tonda dlouho neposeděl.

Věčně nervní a uspěchaný makléř probíhal jak průvan jednotlivými prostorami baráku, přičemž vysvětloval Harrymu, že nemá čas na dlouhou debatu, musí být už za půl hodiny v Hodkovičkách, kvůli nějakému velkému kšeftu. Od Harryho chtěl hlavně vědět proč tu vilu prodává a kde chce bydlet potom. "Podívej, Tondo, tobě to můžu říct, mám trochu finanční problémy, potřebuju prachy na nový auto a chtěl bych se přestěhovat do vnitřní Prahy. Tady na Dobešce je sice krásně, ale jsem tu jak zapadlej vlastenec a táhne mě to do centra všeho dění. Řekni mi, co asi tak za tu vilku, včetně pozemku a garáže, jen tak orientačně mohu chtít. Stačí mi tvůj hrubý odhad přes palec."
"Počkej, Harry, měl bych špeciálně pro tebe lepší řešení, i když to není v mým vlastním zájmu, spíše naopak. Mám jednu klientku, která je malířkou a ta hledá ateliér k pronajmutí a byla by ochotna i něco do toho investovat, hlavně aby tam bylo hodně denního světla, to jest velká okna. Kdybys jí přenechal třeba to horní patro, jako kompletní byt a sám zůstal zde dole, tak místa je tu dost a ty bys kasíroval činži a nemusel shánět drahý byt v centru města a neměl bys problémy s parkováním. To ti radím jako tvůj kámoš a nikoliv jako makléř, který tím pádem přijde o tučnou provizi. Mimo to, že ta žena je velice atraktivní a ty jsi taky volnej..."

"Tondo, znáš mě, že nechci dvakrát vstupovat do téže řeky, tedy do manželství, nehledě na to, že to prý ani nejde, ale proč ti tak záleží na tý klientce? Je v tom z tvý strany snad něco citovýho?"
"Blbost", Tonda mávl rukou, "ale vlastně máš pravdu, je to totiž má ztracená a opět nalezená ségra. Vzala si tenkrát jakéhosi plašmušku Itala z Turina, kam se odstěhovali. Holka měla smůlu i štěstí, havarovali s autem, ale přežila to jen ona. No a její hobby je malování a tak shání ateliér."
"Jó, to je ta tvá sestra, tuším Martina, ty ses mi o ní kdysi zmiňoval..."
"Marianne Torroni se jmenuje a maluje skvěle a peněz má celkem dost, jenom ten ateliér by nutně potřebovala a tady ta vila by byla na její vkus úplně ideální. Zeleň, vzduch, klid a skoro žádný auta."
"Tak to je dobrý: Torroni a Turino! A má děti?", zeptal se pro jistotu Harry opatrně.
"Nemá a ani nemůže mít, od toho úrazu, a navíc bude jí už brzy čtyřicet. No, prostě nech si to projít hlavou, já jí dám na tebe kontakt a když, tak ona tě zavolá a domluvíte se co dál - já ale už musím vopravdu letět...Tak Čau!"

O pár dní později přišel Harrymu telefonní hovor: "Dobrý den, já jsem Marjána Torroni, mluvím s panem Harrym Máchou?" ozvalo se ve sluchátku. "Ne-ne, Karel Hynek Mácha bohužel nejsem, jenom Harry Vácha, vé jako vokno! Jestli se chcete přijít podívat na ten byt, prosím, jsem v obraze i vám k dispozici", řekl zdvořile. 
"Tak fajn, povězte mi adresu kde bydlíte a já se co možná ještě dnes dostavím!" Harry se v duchu podivil, že jí ten její brácha aspoň neinformoval kde to je a jak to vypadá, ale to je halt ten celej zbrklej Tonda.
Paní Torroni zaujala Harryho hned ve třech směrech. Byla jednak mladě-elegantní, což bylo u čtyřicetileté ženy překvapivé, měla ovšem naprosto suverénní jednání, které ho až trochu zaráželo a byla zrovna tak hektická jako její brácha Tonda. Prolítla barákem a řekla suše: "To je super, beru okamžitě, zítra můžeme jít na katastrální úřad a potom do banky, udělat převod, kolik peněz za to chcete?" 
"Moment, vy to chcete koupit? Já myslel, že si chcete najmout jen to první patro na ateliér", žasl Harry.
"Ne-ne, já chci celý dům s pozemkem, se stromy i s garáží a s oplocením, prostě sakum-prdum, tak jak to tu stojí a leží!"
"Je pravda, že jsem to původně zamýšlel prodat a koupit si byt ve vnitřní Praze, ale sám váš bratr Tonda mi to rozmluvil, že prý vy chcete jen pronájem patra na ateliér a já bych zůstal bydlet tady kde jsem v přízemí, ten hořejšek teď už stejně nepoužívám." 
"Tak to je nedorozumění, jmenujte sumu a já beru všecko, o nájem - nula zájem!" trvala na svém. 
"No, já jsem zatím uvažoval jen naprosto laicky tak asi o devíti miliónech, ale to bych se musel ještě poradit s mým makléřem."
"Nic, rozsekneme to ihned, já vám nabízím deset miliónů a zítra je můžete mít na vašem kontě!"
Harry zůstal také tvrdohlavý: "Moment, madam, slyšel jsem, že se napřed podepisuje smlouva o smlouvě budoucí, já potřebuju mít čas na rozmyšlenou a pohovor s notářem." Torroni se zvedla: "Zbytečné formality, čekám jen do čtvrtka, přemýšlejte, já zavolám a buďto půjdeme ihned na katastr, nebo to odpískáme. Takže, rozmyslete si to dobře! Čau!" 

Druhý den ráno, byl Harry ještě ve sprše, když zase někdo zazvonil. "Sakra, takhle brzo ráno to je snad trestný čin!", zaklel nahlas, ale když u dveří uviděl Tondu s nějakou slečnou, přijal je s úsměvem a omluvou, že je jen v županu. Tonda mu představil svoji sestru Marianne. To bylo silné kafe pro Harryho: "Vždyť já už jsem včera s ňákou paní Torroni jednal, ovšem ta vypadala jinak. Prosím posaďte se a rozhlédněte se trochu, já se zatím voblíknu..." a odběhl do vedlejší místnosti.  
"To zní ale nějak podezřele, jak prosím tě přesně vypadala ta falešná Torroni?" vyzvídal Tonda, když se Harry vrátil na scénu.
"No to je snad vtip! Jak vypadala? Byla menší než tady slečna -éé- paní Marianne, nebyla zdaleka tak krásná, ale představila se jako Marjána Torroni a měla mimo jiné, malou vadu řeči. Místo Ř ve slově převod, říkala pchevod."
"Bravo, detektive Harry, pchevod, takže to byla ta sprostá mrcha Zdena Zábranská, tu jsem před několika dny vyrazil na hodinu! Hrabala se v mých podkladech a chtěla mi vyfouknout různé kšefty. Doufám, že jsi jí už něco nepodepsal?" 
Harry zavrtěl hlavou: "To tedy ne, ale nabídla mi za tu chaloupku "sakum–prdum" deset miliónů!"
"Deset miliónů? A kde by je vzala?" Marianne se obrátila na Tondu.
"Zřejmě spolupracuje s nějakou konkurenční realitkou. Harry, jak to máš s ní dál domluveno? Máš ji zavolat nebo co? No, nekoukej jak vyřezanej bejček!" 
Harry si teprve uvědomil, jak mohl naletět podvodnici: "Díky Tondo, díky paní Marianne, že jste sem dnes přišli, já bych to asi spolknul i s navijákem. Ona ale vypadala celkem důvěryhodně, jenom mi vadilo, že tak strašně spěchala..."
"Bodejť by nespěchala, tušila, že brzy zjistím, co mi zmizelo!"

Tonda vstal ze židle a začal zase nervózně chodit sem a tam. "Vidím, že zase spěcháš, Tondo..." ozval se Harry, "takže podrobnosti si už můžeme vyříkat s paní Torroni v klidu a bez tebe, tedy ne, že bych tě vyhazoval, klidně to můžeme ještě zapít nějakým dobrým mokem" a pootevřel příruční bar.
Načež si všichni tři přiťukli Rémy-Martin koňakem a Tonda dodal: "Nevím jak's to poznal, ale já spěchám, mám termín na desátou hodinu až v Příbrami. A mimochodem, na tu Zuzanu Zábranskou podám trestní oznámení pro podvod, beru si tě za svědka!"

Když za Tondou zaklaply dveře, Harry s Marianne zůstali v nastalém tichu sedět u svých sklenek s koňakem a oba nevěděli přesně co říct, aby to nevypadalo nějak nuceně či trapně. Harry se nadechl, aby konečně to řvoucí ticho přetrhl.
"Ne, Harry, kvůli mně nemusíte mluvit za každou cenu", špitla Marianne.
"Ano, mlčení s vámi je velice příjemné, víte, já jsem si jen myslel, že se budete chtít projít celým domem a prohlédnout si v klidu vaše budoucí království, které by začínalo od poloviny tohoto schodiště směrem nahoru a moje směrem dolů. Mohla by se tam třeba namalovat demarkační čára..."
Marianne mu skočila do řeči: "A já bych k tomu přimalovala na zeď směrové šipky s našimi jmény, aby se to nepletlo, to ovšem nespěchá!"
Načež se ho zeptala: "Můžete prosím zatím do ticha pustit třeba nějakou krásnou hudbu?"
Harry si ťukl na čelo a zeptal se má-li ráda evergreeny.  Když Marianne souhlasně pokývala hlavou, vyhledal svoji favoritní skladbu s Nat King Colem  Stardust.
Oba se zaposlouchali do jímavé melodie i nevšedně lyrického textu písně a najednou jim všechno připadalo takové pohodově samozřejmé, že si začali tykat, načež ji Harry požádal o tanec a když se k sobě přivinuli, z ničeho nic se začali líbat, aniž by věděli proč...