22 srpna 2008

Screwball comedy?

Měl jsem kdysi dávno kamaráda Jozífka, Josefa, Pepíčka, Pepu, kterému jsem ovšem na jeho přání musel říkat Joe. Ačkoliv jsem o to nestál, on začal říkat mně Miki. Já jsem sice tuto jeho chiméru nechápal, ale přesto respektoval a tak jsem se prý stal pro určitou dobu, asi tak dvou let, takzvaně jeho nejlepším kamarádem. Mimo tuto nevinnou úchylku, měl Pepa jeden zvláštní povahový rys. Vymýšlel si různé bláznivé komedie a zápletky podle vzoru hollywoodských screwball comedies za účelem nevšedního seznamování se s neodolatelnými ženami.
Jednou ho napadlo zinscenovat obrovskou zápletku, do níž jsme byli zapojeni mimo jiné i já a moje sestra, jenom proto, že se mu Blanka líbila. Vymyslel si to ovšem tak rafinovaně, abychom o tom my dva nic nevěděli a byli pak ve finále patřičně překvapeni. Věřil, že se možná do něj moje sestra zcela vášnivě zamiluje a vše skončí happy-endem.
Jeho kolegyně v práci Zdena mu vlastně nevědomky vnukla onu prvotní myšlenku, když mu vyprávěla o tom, že její rodiče odjeli na dovolenou mimo republiku, takže ona má celou jejich přepychovou chatu na Sázavě sama k dispozici. Rozhodla se společně se svými dvěma kamarádkami a jejich kamarády, že uspořádají o příštím víkendu obrovskou párty s táborákem pro celkem šest lidí, tedy včetně jejího přítele Milana.  Už se rozjely přípravy, co každá obstará a nakoupí, když Zdena náhodně přistihla svého Milánka při nevěře s nějakou fuchtlí.  Udělala s ním krátký proces a rozešli se.
„A tak je nás teď jenom pět a já jsem tím pádem lichá!“ řekla Zdena Pepovi po pravdě.
„No, Zdeničko, není nic jednoduššího, než když pozvete mne a bude nás šest do páru jako v té písni Já mám devět kanárů“, zajásal Pepa.
„Pepíčku, nezlobte se, ale to já nemohu, vždyť se vlastně známe jenom jako kolegové a vy –ehm, jak bych vám to řekla, abyste se neurazil. Vy to přece víte, že nejste můj typ...“
„Pozor, Zdeni, právě mám daleko lepší nápad! Já vás seznámím s mým kamarádem, Mikim, on hraje bezvadně na kytaru a má sestru, která výborně zpívá dokonce s nějakým jazzovým orchestrem a kdyby ji vzal sebou... S těma máte postaráno o živý program!“
„Ne, Pepíčku, to je nesmysl, vždyť se vůbec neznáme a kdo ví jestli by oni chtěli přijít a pak by nás byl stejně zase lichý počet sedm“, mávla rukou Zdena.
„Kdybych se tam, ale o něco později objevil nečekaně já, jako deus-ex-machina, bylo by nás právě osm! No, řekněte, Zdeni, není to přímo ideální?“
„Vy a ta Blanka máte o sebe asi zájem, že jo?“
„Ano a jakej! Eminentní! To byste koukala, Zdeni“, pokyvoval hlavou Pepa.
„Já, ale, Pepíčku, takovéhle hurá-akce nemám ráda, půjčím asi těm dvěma párům chatu a zůstanu doma – a bude to vyřešeno.“
Pepa viděl, že se jeho geniální zápletka bortí a rychle připojil pro ni další řadu výhod: „Zdeničko, vůbec nic nemusíte riskovat. Ani to, že vám ovínění přátelé ve vaší nepřítomnosti zdemolují chatu, ani to, že Mikiho neznáte. Podívejte se, dáme si někde sraz, já se tam sejdu s nic netušícím Mikim a vy tam jakoby náhodou půjdete kolem a já vás představím. Náhodou budete mít chvilku času navíc a já vás náhodou oba pozvu někam do kavárny na kafe. Potom se vzdálím na WC a vy budete mít možnost, pokud by se vám Miki zamlouval, pozvat ho i jeho sestru na váš chatový mejdan, při čemž on nebude vědět, že já to vím. V opačném případě ho prostě nepozvete, takže lautr všechno záleží jen a jen na vás! “

Po tomto masivním zpracování Zdena souhlasila a my se pak se sestrou, nic netušíce, dostali do jeho scénáře. Příští den mi zavolal Josef-Joe do práce, že bychom se mohli odpoledne po práci sejít třeba na stanici u Jiráskova mostu. Neměl jsem nic proti tomu, řekl jsem si: „Proč ne, mám to při cestě domů.“
Už jsme stáli s Pepou asi deset minut u zábradlí Jiráskova mostu a on mi na moje dotazy, co tu vlastně děláme a kam půjdeme, vyhýbavě odpovídal, že ještě sám neví přesně a musí si to rozmyslet. Na to jsem mu řekl ultimativně: „Joe, nemám rád dlouhé rozhodování, buďto se vyžvejkneš, nebo jedu příští tramvají domů!“
Vtom jsem ale spatřil ze smíchovské strany po mostě přicházející moji známou Alici: „Ahój, mávala mi, co tady děláš?“ Josef vyprskl tiše jedovatou slinu: „Čert vem tu škebli!“
„Ahoj Alice, to je náhodička“ řekl jsem jí mile, „já tady jenom čekám až se můj kamarád Joe rozhodne, co asi tak chce dnes podniknout...“
„Tak já vám dám návrh, pánové, pojďte tady dolů do zahradní restaurace v Mánesu, slyšíte jak tam báječně hrajou?“ Josef se zatvářil jako když kousne do citronu, vtom se ale jeho tvář jakoby zázrakem rozjasnila a on zvolal pateticky: „Jaká to náhoda!“ Z tramvaje číslo osmnáct právě vystupovala celkem atraktivní dívka Zdena.
 Po krátkém představovacím rituálu jsme se všichni shodli na tom, že si půjdeme zatančit do zahradní restaurace Mánes na Žofíně. Já jsem si z toho pro sebe vydedukoval, že zde Pepa zřejmě čekal na Zdenu a nevím proč mi to nechtěl říct.
Když pak spustila hudba, vyzval jsem Alici na tanec, zatímco Pepa se Zdenou zůstali sedět u stolu. Alice si všimla, že si ti dva něco šuškali. Teprve když jsem už podruhé chtěl jít s Alicí na parket, zasáhl Pepa: „Hele, Miki, to nevíš, že je slušností gentlemana pozvat postupně na tanec všechny dámy sedící u téhož stolu?“
„To bych sice rád udělal“, řekl jsem, „ale jelikož ty sám jsi se slečnou Zdenou tančit nešel, tak jsem si řekl, že asi dáma tančit nechce.“
„Ne, naopak, Zdenička tančí děsně ráda, ale já jsem k ní moc mrňavej“, zavrčel Josef.
Věc se tedy vysvětlila a já jsem vyzval k tanci Zdenu. Té už to bylo tak trochu trapné a při tanci mi řekla: „Víte, já bych se vás ráda chtěla něco zeptat tak, aby to Pepíček neslyšel.“ Načež mi vylíčila celou akci mejdanu na chatě a zakončila to pozváním mne i eventuálně mé sestry na tuto párty, kde bychom mohli něco předvést jako táborákový program. Dala mi na sebe telefon, abych jí zítra zavolal jak jsme se rozhodli. Před Pepou ale ani slovo, ona totiž nechce, aby on o tom věděl. Má prý pro to své ryze osobní důvody.

V sobotu odpoledne pak nastala nevšední situace v tom smyslu, že jsem vyjel defacto poprvé s vlastní sestrou na novém skůtru na výlet.
„Hele, brácho, jeď opatrně, vezeš vzácné zboží“, řekla mi když jsem to našlápl.
„Jo, ségro, vím, že máš na zádech mou kytaru, tak kdybychom náhodou bourali, ochraňuj ji svým vlastním tělem, stála šest tisíc!“
Na chatě nás však uvítala jenom samotinká Zdena, ty dvě její kamarádky se svými protějšky to vzdaly a odjely někam do Maďarska. Zeptal jsem se jí, jestli se tedy nic nekoná a ona nás utěšila, že se plánovaný počet osmi lidí smrskne na čtyři, což by nemuselo vadit. Jídlo i pití je připraveno a jeden pán, jako nečekaný zlatý hřeb večera, dorazí určitě, jenom o něco málo později.

Zapálil jsem tedy táborák a začali ve třech zpívat a hrát, hlavně trampské písně, dívky ladily dokonce i ve dvojhlase. Když ale ani za hodinu ten tajemný muž nedorazil, zeptal jsem se Zdeny, o koho vlastně jde? Zdena nám vysvětlila, že tu měl být ještě Pepíček v roli nápadníka Blanky, jenže jak vidno, něco mu do toho asi přišlo, takže  nedorazil, i když to slíbil na sto procent.
„No, to by bylo ještě daleko horší řešení, Zdeno," zvolala ségra, "já totiž Pepu absolutně nesnáším!“
„Ahá“, ťukla se Zdena do čela, „a proto chtěl Pepíček zůstat pro jistotu před vámi v utajení!“ Přesto jsme se i takhle ve třech dobře bavili a zůstali tam až do rána.


Hned v pondělí mi volal Joe do práce: „Tak co Miki, jak jsi strávil víkend?“
„Řekni mi radši, proč se ten deus-ex-machina neobjevil na scéně?“
„Aha, vona ti to ta kráva všechno vykecala, že jo? Ale, já jsem tam už vlastně byl, jenže cestou k tý chatě jsem bloudil a když už jsem slyšel v dálce vaše zpívání, tak se mi začalo chtít děsně čůrat. Skočil jsem tedy za nejbližší strom a vono jsem měl současně i překvapivý průjem, s čímž jsem nepočítal, jenže ten šel do gatí! Takhle jsem tam přece nemoh‘ přijít!“
„To by teda byla senzace, Joe!", řehtal jsem se, "jak jsi to ale vyřešil, to přece určitě nestálo ve tvým scénáři?“
„Objevil jsem o kus dál potůček bublavý. V něm jsem se krásně umyl, utřel papírovými kapesníky, spodky zahrabal do jehličí a jen tak navostro voblík‘ džíny, na kterejch byl jen naštěstí nepatrnej flíček - a jechal damój...“
„Takže, Joe, jak to teď vidím, tahle tvoje screwball-comedy skončila spíše naprostým fiaskem.“

****

http://www.youtube.com/watch?v=ZI5PQEhw6RM

15 srpna 2008

Sedmnáctka

Vzpomínka na Křivoklát I.

Velkou romantickou lásku jsem potkal u tety na Křivoklátě. Bylo mi "už" šestnáct let a prodělával jsem právě pubertu. Dívka mých tajných erotických představ se jmenovala Jaruška a byla o rok starší než já, což mi absolutně nevadilo. Jezdil jsem tam na prázdniny a během roku občas o víkendu na kole. Bylo to z Prahy sice padesát šest kilometrů, navíc kopcovitým terénem, ale ani to mne neodradilo. Večer tam a druhý den zpět, jen abych ji spatřil. To se však někdy nepoštěstilo, netroufal jsem si totiž na ni zazvonit. Spoléhal jsem se jenom na náhodu, že ji třeba potkám na ulici, takže ona zprvu vůbec netušila, že ji miluji. Nedával jsem to nikdy nijak najevo, styděl jsem se za své city a svěřil se pouze svému bratranci Pepíkovi. 
"Čoveče, co se ti na tý Jarce líbí, dyk to není nic moc?" A já mu vysvětlil: "Víš, vona má moc krásný ruce s takovejma perleťovejma nehýtkama, víš, jako škebličky."
"No, neblbni, proč zrovna ruce a nehty? Na ženský si přece všímej hlavně prsou a nohou a né ňákejch škebliček!", poučil mne Pepa. Ovšem to se mnou nehnulo.
Teprve když tento podlý zrádce jednou nečekaně před celou partou mě hlasitě upozornil: „Hele, Míro, támhle přichází tvoje stará“, bylo všem všechno jasné. Studem jsem se propadal, ale Jaruška mě vzala na milost.
Jednou jsme se v celé partě osmi členů dohodli, že půjdeme tuto neděli do kina na "Zasněženou romanci".


Kino na Křivoklátě bylo pouze v neděli, kdy se do sokolovny natahaly tehdy už sklápěcí sedačky a večer od osmi se promítalo. Musely být zařazeny aspoň tři přestávky, aby se promítačka nepřehřála a také aby se přehodil kotouč. 
Občas bylo ještě navíc představení přerušeno, když začal hořet film. To vše bylo sice primitivní, ale mělo svůj půvab. Zato dnes  mi leze na mozek ono časté přerušování filmu v televizi, problblými reklamami na odstranění bolesti kloubů.

Jaruška, která bydlela jenom pár kroků od sokolovny byla pověřena obstarat zavčas osm lístků. Můj bratranec Pepík si ihned zamlouval, že ale chce sedět mezi Evou a Milenou. Já samozřejmě jsem se neodvážil říct, že chci sedět vedle Jarky a tak jsem řekl, že je mi to jedno. Tonda chtěl sedět taky vedle Evy a Zdendovi to bylo fuk.
„Já už jsem to nějak seřadila“, řekla Jarka, když nám pak před kinem rozdala vstupenky. Na zadní straně lístku bylo od ní napsáno jméno. Seděl jsem mezi Haničkou a Jaruškou a byl tak nadmíru spokojen. Z toho jsem usoudil, že té Jarce nejsem tak úplně lhostejný, protože ona sama seděla na kraji řady do uličky, takže měla možnost konverzovat jenom se mnou. Ještě než se zhaslo, bylo slyšet smích z druhého konce řady, kde seděl Pepík. Jarka se ke mně naklonila a řekla: „Ti se tam nějak dobře baví, tak jsem to asi správně rozsadila, že jo – tedy tím mám na mysli ten druhý konec...“ A já si dodal odvahy a řekl: „Ale tenhle konec taky!“

Skoro denně jsme se chodili, nejčastěji jen ve čtyřech, Jarka, Milena, Pepík a já, koupat do Berounky na písčitý břeh, zvaný hrdě pláž, pod továrnou v Roztokách. Tam jsme se bavili jako dnes by se bavily asi desetileté děti, různými slovními hrami, vyprávěním slušných anekdot a samozřejmě hlavně koupáním se a hraním „na babu“ ve vodě. Jaruška se ráda nechávala ode mne stahovat pod hladinu a potom se na mne mile na oko zlobila a říkala mi, že jsem protivnej. Byly to krásné chvíle bezstarostného mládí.

Jednou bylo pod mrakem a můj bratranec-dělník, kterému skončila dovolená, byl v práci. Nechtělo se mi sedět doma a tak jsem se vydal na pláž sám, doufaje, že se počasí umoudří. Byl jsem mile překvapen, když tam sama na písku seděla Jaruška. „Ahój, kde jsou ostatní?“, volala na mne, zatímco já se brodil k ní na druhou stranu řeky.
„Pepík už zase pracuje a o ostatních nevím.“ Pak jsme tam seděli spolu na její dece prvně sami. Deka byla úzká, takže jsme museli sedět těsně u sebe a když začalo pršet šli jsme se ohřát do vody. Deku i šaty jsme nacpali do její nepromokavé tašky a tu schovali pod zídku u plotu fabriky. Když přestalo pršet a nám začala být zima, sedli jsme si na zídku a přehodili přes sebe deku. Jaruška se ke mně zimomřivě přitulila a já se cítil být v ráji. Drželi jsme se za ruce a byli jsme snad oba, ale aspoň já určitě, nebesky šťastni.
Když jsem to pak večer doma vyprávěl Pepíkovi, tak ten jenom poznamenal: „Já doufám, Míro, že jste se aspoň při nejmenším pod tou dekou líbali?“
„Ne tak docela, ale dala mi pusu na čelo, než jsme šli domů...“
„Seš blbej, nebo co? Pusu na čelo, to mi dávala babička před spaním!“


"Tak, ale příště jí to řeknu, že ji miluju!", řekl jsem, jenže k tomu 'příště' už nikdy nedošlo...
Byl jsem příliš nesmělý, což asi Jarušku otrávilo. Má láska pak vyšuměla, když se tato dívka o rok starší, ale o pět let méně naivní nežli já, do příštích prázdnin vdala a povila děcko, jemuž ovšem dala jméno Miroslav.***) 

http://www.youtube.com/watch?v=dwKJKm3m8oU&feature=related

***) Na tento příběh navazuje story Zpřetrhané vztahy:
http://mirtoms.blogspot.com/2008/11/zpetrhan-vztahy.html