06 října 2007

Pozor, mám nápad!

Jsem člověk, který když dostane nápad, tak ho chce pokud možno ihned uskutečnit. Stalo se, že jsme se kdysi s manželkou, nějak moc dlouho rozmýšleli, kam pojedeme na dovolenou. Byl červen roku 1992 a já jsem jí jednoho dne večer oznámil: „Pozor, Jituš, dostal jsem nápad! Je ideální počasí a v poště jsem našel prospekt od jakéhosi švýcarského hotelu v Grindelwaldu, moc se mi to líbí. Co abychom tam vyrazili? Co ty nato jako svazák?"
Žena se nejprve zhrozila: „Do hor v létě? A podívej se na ty ceny, je to čtyřhvězdičkový hotel Schweizerhof, pokoj za 320,- Franků na den! Čili dvakrát tolik, co jsme zaplatili vloni na Riviéře. To je tak akorát pro snoby!"
"Nojo, to já vím, ale říkám přece, že jsem dostal nápad. Uděláme to tak, abychom za dovolenou zaplatili přesně tolik jako vloni, takže místo na 14 dní pojedeme jenom na týden a aspoň poznáme jak si žijí milionáři! No, jestli tohle není geniální nápad, tak sním svůj zánovní klobouk!"
A tak jsme vyjeli 23 června do Grindelwaldu. Jak jsem si pracně vypočítal, byla ta štreka od nás z Německa přesně stejně dlouhá jako do Prahy, tj. 520 km.
Když jsme tam dojeli, uvítal nás krásně načinčaný horský hotel (1034 m) s livrejovaným personálem. Vzali jsme si výhodně jenom polopenzi, tedy snídaně a večeře, což nám bohatě stačilo, vzhledem k tomu, že snídaně (7-11 hod) byla tak vydatná, že v poledne by stejně na jídlo nebylo pomyšlení. Bohatý výběr pečiva, sýrů, salámů, šunek, vajec, salátů, ovoce a šťáv byl naprosto vyčerpávající.
Útulný pokojík jsme měli pod střechou s perfektním vybavením, koupelna, WC, minibar, televize, telefon. V hotelu byl bazén s vyhřívanou vodou a nevím jak to bylo možné, kdykoliv jsme tam přišli, byli jsme tam sami, takže bazén byl jakoby rezervován jen pro nás.
Stůl v jídelně s naším číslem pokoje byl vedle jakési anglické rodiny, kterou bylo moc zajímavé nenápadně pozorovat. Hubený, dlouhý bělovlasý pán, vypadal jako typický lord, jeho lady vždy perfektně ustrojená, denně v jiné róbě, mladý pán, dle podoby zřejmě jejich syn, byl takový trošku neohrabaný nekňuba a jeho manželka, krásná žena, byla buď Rakušanka nebo Švýcarka. Jako jediná mluvila s personálem německy.
Ke stolu večer zasedali dle rituálu, lord naléval každému z karafy na stole čistou vodu do sklenek a pak se všichni současně napili. Na našem stole byla naproti tomu vždy připravena láhev Chateauneuf-du-Pape, kterou jsme si (nedopitou) nechávali u nich v kuchyni na příští den. Tak to totiž dělali mimo těchto Angličanů skoro všichni hosté, kteří nebyli schopni vypařit denně celou lahvici vína.
Jednou jsem zaslechl jak se dvě tamní domorodé servírky mezi sebou baví jejich nářečím "švicerdyč" (Schweizerdeutsch) a jediné co jsem si zapamatoval bylo něco jako „chüchli-chaštli" a tak jsem se jich zeptal co to znamená. Vysvětlily mi se smíchem, že to je Küchen-Kasten, čili něco jako naše kuchyňská skříň neboli kredenc.
Na každý den jsme si naplánovali nějaký výlet, jako gondolovou lanovkou na horu First, (2168 m), nebo zubatou dráhou na Jungfraujoch (3454 m), kde jsem si připadal jako v Tokiu, plný vlak Japonců s fotoaparáty, my dva jsme byli jediní ne-pidloocí. Jindy jsme si vyjeli naším autíčkem do města Interlaken mezi dvěma jezery Thunersee a Brienzersee, kde jsem si koupil na památku švýcarský nůž s vygravírovaným jménem (eště ho mám skovanej).
Před večeří v 19:30 jsme se vrátili z výletu autem a zaparkovali na nejhezčím parkovišti jaké jsem kdy viděl, pro auta hostů vzadu za hotelem. Byl to obdélník vydlážděný bílými oblými křemínky, kolem dokola byla nízká zídka ve tvaru ozdobné skalky s různými květinami, jestli to byly protěže (Edelweiss), to nevím, ale všechno bylo krásné a čisté a bez nejmenšího prášku. Na ploše stálo několik nablýskaných limuzín jako Rolls-Royce a podobné luxusní vozy, takže naše stříbrná mazda mezi nimi vypadala jako chudý příbuzný. Potřeboval jsem doplnit vodu do ostřikovače skel z plastové litrovky, kterou jsem vozil za tím účelem sebou v kufru.
Manželka si zatím prohlížela ty různé květinky kolem. Když jsem skončil a držel v ruce tu prázdnou láhev, napadl mě takový gag. Vím, že manželka je velice háklivá na to když někdo odhodí na zem vajgla, nebo papírek, byť by byl jen velikosti poštovní známky. Ona je prostě tak strašlivě pořádkumilovná, že se až obávám když si musím v noci odskočit na záchod, že než se vrátím budu mít ustlanou postel. A to mne inspirovalo, udělám ze sebe burana a ležérním gestem jsem odhodil přes rameno za sebe tuto flašku s poznámkou: „Uklizeno!"
Prázdná láhev několikrát poskočila na křemínkovém dláždění vydávajíc dutý zvuk blop-blop-blop... Manželka se zděsila, vrhla na mne zlý pohled, vytřeštila oči, dala si ruce v bok a vykřikla po moravsku: „Tož!"
Výraz mé ženy mne naprosto odboural, já jsem si myslel, že ona ví, že nejsem takový buran, leč ona to vzala doopravdy! Dostal jsem z toho záchvat smíchu, který jsem nedovedl zastavit. Z očí mi tekly proudem slzy, měl jsem rudý ksicht a můj až křečovitý chechtot nepřestával. Bylo právě půl osmé a já věděl, že musíme jít do sálu na večeři, ale nechtěl jsem tam přijít takhle ubrečenej. Co dělat? Prý zhluboka dýchat pomáhá - a tak se mi to postupně podařilo utlumit.
Zcela vážně jsme zasedli na svá místa za stolem, ale jak jsem se podíval na manželku přes stůl, záchvat smíchu se vracel. Angličani od vedle se asi dost divili, čemu se tak nemožně řehtám, když manželka mlčí a já také sedím zařezaně jako hřebík ve vratech. Museli mě určitě považovat za naprosto bezdůvodně se smějícího magora.
Když jsme pak za dva dny odjížděli domů a loučili se s nimi, řekla ta mladá Angličanka mé ženě: „To je ale škoda, že už odjíždíte, váš pán je stále takový veselý..."
Resumé: Dovolená byla fajn, hned bych tam jel znovu!

http://www.youtube.com/watch?v=JB65L94msAk

05 října 2007

Moje dcera Brigita

Když jsem očekával své druhé dítě, byl jsem již coby rodící otec, něco jako "starý mazák", neboť zkušenost z prvního porodu mne poučila, co mě čeká a nemine.
Rozdíl byl jen v tom, že tentokráte se rodilo v Německu a já tuto skutečnost značně podcenil. Netušil jsem totiž, že není porod jako porod a opomněl lidovou moudrost: jiný kraj – jiný mrav.
Duševně jsem se připravil na to, co jsem už zažil při porodu syna a věřil, že mě už nic nemůže rozházet. Věděl jsem, že stejně jako poprvé je žena oproti mně v jasné výhodě tím, že je středem pozornosti, obskakována zdravotním personálem a ví co se děje. Čili je v obraze, zatímco já budu zase v nevědomosti a ve stresu trpět a nekonečně dlouho čekat. Byla mi sice nabízena možnost být u toho, ale já jako rozený estét a odpůrce násilí jsem to nemohl akceptovat. Ani v nejbujnější fantazii jsem si ovšem nepředstavil, že tentokráte bude všechno, do posledního puntíku, úplně jinak.

Jsem perfekcionista, vše si zapisuji do kalendáře a tudíž vím, že někdejší porod syna trval, počínaje prvními příznaky, přesně třicet tři hodin a deset minut. Mám exaktní evidenci příznaků v chronologickém pořadí. Dle lékařova tvrzení se měla sice narodit dcera, ale vše ostatní by mělo fungovat stejně. Datum narození jsem shodně s ním vypočítal na 24. března, z čehož jsem si chytře vydedukoval, že se porodní bolesti dostaví 23. nejpravděpodobněji v jednu hodinu v noci. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě.
21. březen toho roku byl krásný, přímo ukázkový první jarní den, modrá obloha, sluníčko, 15° Celsia, prostě pohoda. Dopoledne, když žena vytřela podlahu, odebrala se jako každou sobotu, na rutinní kontrolu do nedaleké nemocnice. Vzhledem k tomu, že dosud neměla ani ty nejmenší příznaky blížícího se porodu, překvapilo mne, když si po návratu z nemocnice začala balit věci, že prý jí lékař řekl, aby si tam už přišla lehnout. Jelikož manželka dosud neovládala dostatečně řeč, usoudil jsem, že mu asi špatně rozuměla, neboť podle mne zbývaly ještě dva dny času a navíc nebyly zatím křížové, ale ani žádné jiné bolesti. Rozhodl jsem se proto, že tam půjdu s ní a všechno tomu doktůrkovi vysvětlím.
V nemocnici nás na porodním oddělení přijala suchá vrchní sestra, a přestože jsem se dožadoval mluvit s doktorem, řekla, že vše vyřídí ona sama. Potom odvedla ženu někam, čert ví kam, a mne posadila do kanceláře. Když se vrátila, snažil jsem se jí vysvětlit, že je ještě dost času, nejsou žádné bolesti a datum porodu je 24.březen! Již jsem to vše jednou prodělal, takže vím o čem mluvím. Trpělivě mne vyslechla, opsala si několik údajů z našeho oddacího listu a pak pravila: „Herr Tomzóva, můžete přijít asi tak za hodinu, já mezitím připravím k podpisu formuláře a pak se uvidí.“
Podráždilo mne to německy zkomolené jméno, takže jsem reagoval poněkud ostřeji: „Moje žena se jmenuje Tomsová a já se jmenuji Toms!“

Podívala se na mne udiveně: „Vy nejste manžel od Frau Tomzóva?“
„Pochopitelně, že jsem jejím manželem“, soptil jsem, „ale přesto se jmenuju Toms!“
„Chápu, ponechal jste si každý své původní jméno“, řekla spokojeně.
„Nikoliv, my máme stejné jméno, žena má však automaticky vždycky koncovkou -ová.“
Zavrtěla hlavou: „Ale zde v Německu to nejsou stejná jména, když se liší o tři písmena. To jsou dvě různá jména! Obvykle se to dělá u známých osobností, jako třeba u herců a podobně známých lidí.“
„Jenže koncovka -ová se připojuje v Čechách ke všem ženským jménům, jako koncovka genitivu, ku příkladu: Tomsova kniha, Tomsova fajfka, Tomsova manželka, a tak dále“, prostě každá žena má koncovku –ová!“ Otřel jsem si zpocené čelo.
Záhadně se usmála: „Říkáte, že všechny ženy mají koncovku -óva?“
„Ano, představte si, že úplně všechny!“, zvolal jsem vztekle.
„Jak to, že se tedy vaše žena, jak tady čtu ve vašem oddacím listu, jmenovala za svobodna Hradecka a ne Hradecka-ova?“
„Protože to je výjimka“, hledal jsem únik, nechtěje marně zabřednout do koncovek u jmen přídavných, „tak jako všechno na světě má své výjimky. Prostě: až na několik pitomých výjimek mají ženy -ová, muži ne! Je to už konečné jasné?“
„Aha, teď to teprve chápu“, zvolala, „synové se u vás vždy jmenují po otci a dcery po matce, že ano, tak jste to chtěl říct.“
Pomyslel jsem si: „Ta bába mě považuje za blba, kterej se nedovede vyžvejknout“, ale neměl jsem sílu dále vysvětlovat a raději jsem tento spor ukončil smírem: „Máte pravdu, ale abych to zjednodušil, napište do rodného listu mé budoucí dcery, podle vašich německých pravidel jméno Toms, bez -ová, aspoň nebude mít v budoucnu problémy s vysvětlováním, jako jsem měl já dnes s vámi. To samé by se určitě opakovalo na všech možných úřadech, to by byl pro mne stále se do nekonečna opakující horor!“
„Ano, chápu, ve škole by jí to taky mohlo vadit, že se nejmenuje po otci, jako jiné děti“, řekla ta žena dobromyslně.
Hlasitě jsem si odfoukl a pronesl rezignovaně: „Asi, máte pravdu, – á propos, křestní jméno bude Brigita – Brigita Toms, to zní hrdě!“

Když jsem se přesně za hodinu vrátil, vítala mně radostně vrchní sestra slovy: „Gratuluji vám, Herr Tomzóva, máte krásnou zdravou dcerušku, narodila se přesně ve 12:31, má tři a půl kilogramu a měří čtyřicet osm centimetrů!“
„To je nesmysl“, oponoval jsem, „to musí být nějaké jiné dítě, to jste si to popletla! Vždyť moje žena ještě neměla žádné příznaky, já to přece musím vědět, to vše trvá cirka třicet hodin!“
„Aber, Herr Tomzóva,...“
„Herr Toms!“, opravil jsem ji zuřivě.
„Promiňte, Herr Toms, pojďte se mnou za Frau Tomzóva, abyste mi věřil, že už je po porodu, dcerušku vám ukáži aspoň přes sklo. Je to vaše dcera! Aniž bych chtěla podceňovat vaše zkušenosti, já už to zde dělám přes třicet let.“
Ano, skutečně. Mé porodní zkušenosti se obrátily v niveč, veškeré propočty totálně selhaly a já tu stál u postele své opět štíhlé manželky s nechápavým výrazem v očích a s přitroublým dotazem: „Jak je to možný, co se to stalo, že jsi už porodila?“
„Dali mi urychlovací injekci, abych nerodila v neděli, takže máme ošklivou holčičku – je asi po mně“, řekla sarkasticky.
„Já myslel, že se matkám jejich děti vždycky líbí“, povzdechl jsem si jen.

Potom mi ji ukázali skrze zasklené dveře. Byla nádherná. Šmolkově modrá kulatá kukadla jakoby se divila co je tohle za hrozného chlapa a nad čelem se jí v odražených paprscích jarního slunce zaleskly zlaté vlásky.
Jako omámen jsem šel s vrchní sestrou do kanceláře pro papíry, a snad jenom radost z krásné dcerušky zabránila mému nervovému zhroucení. Na jejím rodném listě se skvělo místo Brigita Toms jméno: BRIGITTE TOMSOVA.

A dnes, kdy už je Brigitce rok a mně do basy chybí krok, jsouc po právu natvrdo odsouzen v nepřítomnosti na osmnáct měsíců, za nedovolené opuštění republiky, se vás ptám, český soude: Proč v ČSSR neexistuje "dovolené" opouštění republiky, abyste nemuseli odsuzovat nevinné lidi do žaláře? A proč jste mi neposlali ani rozsudek, jen jste ho ukázali mému otci, aby mě informoval on sám? Je to snad proto, že se za něj, před zbytkem světa stydíte?

(Foto: Poslední vteřina před demolicí narozeninového dortu.)

04 října 2007

Žena mých snů...

 Kdysi dávno, ještě coby vysokoškolák, jsem ráno cestou do školy vídával v tramvaji číslo sedmnáct dívku, která přímo zhmotňovala všechny mé, od puberty vysněné, představy o kráse ženy.
Bylo tomu už víc než deset let, co jsem jako dítě, pochopitelně na černo, viděl německý, mládeži nepřístupný film "Žena mých snů", v němž v hlavní roli zazářila tehdejší revuální hvězda, zpěvačka, tanečnice a stepařka maďarského původu Marika Rökk.
„Ejhle, žena mých snů!“, napadlo mě, kdykoliv jsem spatřil onu dívku v sedmnáctce. Bohužel, můj záměr zviditelnit se tím, že ji pozdravím, nevyšel. Podívala se na mne jako na obtížný hmyz a když zjistila, že mě nezná, otočila se ke mně zády, aniž by vydala jedinou hlásku. V té chvíli jsem si připadal jako méněcenný a umínil jsem si, že navzdory jejímu absolutnímu nezájmu, udělám všecko pro to, abych se s ní seznámil.


Když jsem ji pak příště viděl vystupovat z tramvaje u Palackého mostu, vystoupil jsem za ní a stopoval ji až k bráně do Kartografického úřadu na Smíchově, leč přes pistolníka ve vrátnici jsem se nedostal. Jindy zas, jsem ji viděl vystupovat ze sedmnáctky v Podolí a sledoval ji až před dům, kde zřejmě bydlela. Všechna jména na zvoncích však byla tak zašlá a nečitelná, že jsem vzdal roli detektiva Bystré Očko a vymyslel si inteligentnější metodu.
Napsal jsem báseň s názvem "Ženě mých snů", ovlivněnou do značné míry textem oné deset let staré filmové písně, doufaje, že se to nepozná. Romantický dopis se svojí adresou a telefonem jsem složil do malé obálčičky a když jsem si příště na tu dívku počíhal v ranní nabité tramvaji, vhodil jsem nepozorovaně tento výtvor do její lýkové kabelky. Potom jsem jak pavouk v síti čekal, zdali se má vyvolená ozve, leč marně. Postupem času se má žena snů rozplynula v zapomnění...

Až jednou, o šest let později, jsem ji opět spatřil. Tentokrát na refýži u Národního divadla. Vyskočil jsem z tramvaje jako péro z gauče a zamířil přímo k ní, uklonil se a s troufalostí mně mezitím vlastní, pateticky přednesl první verš z mé, tenkrát jí podstrčené, básně:
„Ženo mých snů, jste štěstím mých dnů – promiňte mi, prosím, moji drzost, ale já jsem onen blázen, který vám před šesti roky vsunul tuto neumělou báseň do kabelky v sedmnáctce u Železničního mostu. Právě teď se vám naskýtá možnost mi za to dodatečně vynadat.“
„A proč bych to dělala, mně se to moc líbilo, bylo to tak romantické, třeba to líbání při měsíčním svitu...“
„Je tohle možné?“, divil jsem se, „vy si to dokonce ještě pamatujete?“
„Ano, dodnes ji mám někde schovanou a navíc si i pamatuju vaše jméno Mirek!“
„To já jsem vaše jméno nikdy nevypátral, přestože jsem se tak moc snažil, ale zřejmě nemám detektivní talent“, řekl jsem rezignovaně.
Podala mi s úsměvem ruku: „Ukončete pátrání, Dana Lafková.“ Byl jsem v příjemném šoku a nedal jinak, než že si musíme jít někam sednout na kafe a všechno prodiskutovat. Třeba hned zde v kavárně Slavia. Souhlasila podmíněně: „Nemám sice moc času, ale dobře.“
Z půvabné dívky se stala ještě půvabnější žena a já jsem byl jak u vytržení a v duchu si přál, aby nebyla vdaná. To mi ovšem nevyšlo. U kávy mi vyprávěla o tom, jak tenkrát našla moje psaníčko v kabelce, ale jelikož byla šťastně zamilována, radši mi ani neodpověděla. Půl roku nato se vdávala a myslela si naivně, že to tak bude celý život.
„Dnes je ovšem všechno jinak, s mužem si vůbec nerozumíme, brzy to skončí rozvodem. On se totiž strašně moc změnil“, povzdechla si Dana.
„Jste stále krásná, v tom se nezměnilo nic“, ujistil jsem ji.
„Děkuji, jste milý, ale teď už musím domů, nezlobte se, spěchám.“
„Pojedete sedmnáctkou do Podolí, jako já?“, zeptal jsem se.
„Ne, já nebydlím už Na dolinách, můj manžel koupil vilu v Praze-Košířích.“

Při loučení mě pozvala na příští pondělí k sobě domů, kde budeme mít fůru času a klid na popovídání: „Muž mi zakázal abych pracovala a nechce ani mít děti, tak mi aspoň dovolil si zvát přátele domů a pořádat party, což mně už dávno přestalo bavit. On je totiž většinu času na služebních cestách, a jak jsem zjistila, vždy s nějakou mladou kolegyní, což už nehodlám tolerovat. On chce mít vždycky vyprané a vyžehlené prádlo a plnou spíž dobrot. No, a já si v tom celém baráku často připadám jako zakletá princezna. Budu ráda když přijdete!“
„Děkuji za pozvání, přijdu určitě“, souhlasil jsem nadšeně.
„Najdete to snadno, ulice Nad zámečkem, číslo 115, žlutá vila!“
Ulici jsem našel hned, žlutou vilu také, ale číslo domu jsem marně hledal ze všech stran, když se pojednou otevřely domovní dveře, aniž bych musel zvonit a v nich stála paní domu Dana s vystrašeným pohledem ve očích.
„To jsem ráda, že mi nesete ty klíče“, zvolala hlasitě jako bych byl silně nahluchlý, „zapomněla jsem je v butiku u vaší ženy, že ano!“ Současně mi je nenápadně vsunula do dlaně: „Pojďte prosím dál, představím vám mého manžela.“
„Ne, děkuji, dál nepůjdu, moc spěchám, zde jsou ty klíče“, řekl jsem chápavě.
Vtom se objevil za ní ve dveřích obr-kiklop, výškou připomínající petřínskou rozhlednu: „Já jsem Lafek“, řekl a podal mi ruku zvící lopaty na uhlí, „ta moje ženská má sklerózu, nejmíň jednou tejdně někde zapomene klíče a chlapi vod jejích kamarádek je musej za ní nosit až domů!“
Načež se otočil na Danu, vzal jí z ruky její klíče a řekl výhrůžným hlasem: „Zbejvá jenom vysvětlit, jak to, že tyhlenc klíče, tady s tím štyrlístkem, visely eště před několika minutama na věšáku v naší hale?“
Dana zbledla a zakryla si ústa rukou: „Éé-promiň, Pepčo, řeknu ti pravdu“, hlas krásné ženy mých snů zněl úlisně až patolízalsky, „tenhle pán mi kdysi dávno poslal takovou amatérskou básničku i s telefonem a já to nedávno našla při úklidu zapadlé za regálem. Zavolala jsem mu, jestli nechce tu svou legrační lyriku nazpět.“
Teprve nyní jsem si uvědomil, jak je Dana falešná, jak umí lhát a jak se umí přetvařovat. S andělsky nevinným obličejem prosila: „Nezlob se, Pepčo, tu fintu s klíčema jsem si teď vymyslela, jen aby sis třeba nemyslel bůhví co. Podívej se, tady je ta rýmovačka“, a vytáhla ze záňadří složený papírek.
„Nemám rád, když ze mně děláš blbce!“, zavrčel Lafek.
„Tady, přečti si ten pubertální výplod, to je erotika pro zasmání“, Dana mu strčila papírek pod nos, při čemž na mne nenápadně mrkla jedním okem, jak ho oblafla.
„Promiňte, pane Lafku, byla to moje chyba, neměl jsem bez vašeho vědomí sem vůbec chodit“, řekl jsem suše, udělal čelem vzad a odešel.

Ihned příští den mi Dana telefonovala: „Omlouvám se za ten trapas s klíčema, to zavinil ten blbec. Měl být údajně ještě čtyři dny v Brně. Nevím, co mu to vlezlo na mozek, že začal žárlit. Moc mě to mrzí...“
„Nemusíte se omlouvat, paní Dano, to bylo "vis maior". Váš manžel zřejmě žárlí, protože neví, že má těsně před rozvodem.“
„Mirku, všecko vám vysvětlím, můžeme se sejít třeba dnes nebo zítra, kdykoliv. Pepek už je zase na cestách, ale tentokrát na celý týden až v Polsku“, ujišťovala mě Dana.
„Víte, paní Dano, to co se stalo, bylo pro mne velmi poučné. Umím si aspoň představit, jak jste se potom večer usmiřovali s vaším Pepčou a jak si umíte poradit v různých klíčových a jiných aférkách.
„Ne, to mi křivdíte, tak to není“, protestovala vášnivě.
„Paní Lafková, pro mne jsou vdané, nerozvádějící se ženy "tabu". To, co mi včera na celé té věci vadilo, nebyl váš manžel, ten se choval standardně, jako muž, který má důvod žárlit, ale ranilo mne vaše necitlivé zesměšnění mé básničky. Tu jsem napsal sice diletantsky, ale s opravdovým citem Ženě svých snů. Jenže vy, kterou jsem si tak zidealizoval, jste to spíše pochopila jen jako Ženě na vyspání...
Tisíceré díky vám za mé vystřízlivění!“

http://www.youtube.com/watch?v=SZu4-z1CzkA&feature=related

Podivná dovolená

Už se pomalu zapomíná jakým problémem bylo cestování v době temna zářných zítřků. Hlavní překážkou v socializmu nebylo jen mít na to prachy, jako je tomu dnes, nýbrž jak pamětníkům známo, dostat od vrchnosti výjezdní povolení. S mojí  manželkou Hanou jsme chtěli poznávat cizí kraje a nemohli jsme se vůbec smířit s představou, že náš výběh je omezen, nikoliv na plochu zeměkoule, ale na plošku jedné čtyřtisíciny této zeměkoule, to jest: Československa.
Věděli jsme, že zažádat o výjezd na západ je při našich kádrových posudcích drzost a přehlídka ztraceného času. Moje žena byla něco jako kádrová pohroma, neboť její sestra velezrádně uprchla z komunistického ráje do kapitalistického pekla. Tím se manželka stala přímou příbuznou "devizové cizozemky"!
Já sám jsem na tom nebyl o nic lépe, v mém posudku se to hemžilo hříchy vzbuzujícími odpor pracujícího lidu, jako: „Je to politicky zakrnělé embryo, zpívá si v koupelně americké džezárny a navíc nenávidí slavnou Rudou armádu!“ S takovými zločineckými sklony jsem nebyl kádrově únosný ani pro cestu na veletrh do Lipska. Zbývala nám jen nepatrná naděje na výjezd na pozvání od přátel ze zemí socialistického tábora. Měli jsme známé v Aradu, kteří u nás v Praze kdysi přenocovali a navíc Rumunsko nám znělo z daných možností nejexotičtěji.
Zaměřili jsme se tedy na tento cíl a podnikli potřebné kroky k dosažení kýžené výjezdní doložky. Trvalo to věky, ale na potřetí nám ostražití soudruzi funkcionáři, přece jen dovolili opustit na čtrnáct dní československou klec. Ve sladkém opojení jsme si dovolili luxus, totiž letenky do Budapešti a zbytek cesty jsme si pak naplánovali absolvovat snobsky 1. třídou mezinárodního expresu do Aradu.

 Nepřetržitá řada problémů v těsném sledu po sobě jdoucích začala už v Praze po nasednutí do letadla. Má žena letěla prvně v životě, a tak jsem se ani nedivil, že začala být nervózní.
„Já nevím, já mám takovou tóó – co když...“
„Neboj se“, řekl jsem hlasem starého mazáka, „byl jsem už dvakrát letadlem v Brně a nikdy jsme nehavarovali!“
„Ale já mám strach, že...“
Nenechal jsem ji domluvit: „Nebuď už zase škarohlíd, co by měly říkat letušky, ty jsou ve vzduchu pořád!“
„Ale já chci říct, co když s námi neletí náš kufr, třeba ho vůbec nenaložili do našeho letadla, zeptej se stevardky“, mínila žena.
„Samozřejmě, že s námi letí, máme to přece potvrzeno v letence! Nechápu jak tě jenom může napadnout takováhle pitomost!“
Jenže potom, když se u výdeje zavazadel v Budapešti náš kufr skutečně neobjevil, měla moje žena navrch: „Vidíš, co jsem říkala – a je po kufru! Co teď?“
Došel jsem se zeptat do kanceláře. Mávaje vztekle našimi letenkami před nosem maďarského úředníka, snažil jsem se z něj svojí lámanou ruštino-němčino-angličtinou vydobýt informaci, kde je náš černý, zánovní, takhle veliký, kufr?“
Po dvou hodinách se pracně zjistilo, že kufr zůstal v letadle a odletěl sám do Bukurešti. Zítra prý tu bude nazpět.
Vypěnil jsem: „My ale cestujeme dál vlakem do Rumunska a nehodláme tu čekat celý den na kufr! Pošlete ho za námi do Aradu, na tuto adresu!“
Načež jsme odjeli k našim známým velice na lehko, nemajíce kromě kosmetiky v kabelce mé ženy, ani kartáčky na zuby, ani prádlo, ani jakékoliv osobní propriety. Ty jsme museli zakoupit u nich na místě, neboť náš samostaný kufr za námi přiletěl do Aradu až o tři dny později. Naivně jsme věřili, že nyní konečně začne, v pohodě a v klidu, naše zasloužená dovolená.
Jenže má žena po dvou dnech prohlásila: „Tohle město je nevýhodné, leží osm set kilometrů od moře a tam bych se chtěla podívat. Ještě nikdy jsem nebyla u moře!“
„To jsme přece věděli už v Praze, že Arad neleží u moře. Na další cestu už nemáme peníze!“ Snažil jsem se apelovat na její rozum, leč marně. Nakonec jsem podlehl, vypůjčil si od známých dva tisíce Lei a odjeli jsme rychlíkem ke známým mých známých do Constanty, kde prý budeme levně bydlet. Jak se později ukázalo, hotel by nás nepřišel dráže.
Horší překvapení nás však čekalo, když jsme si ihned po příjezdu chtěli zavčas v tamní cestovce zakoupit jízdenky na zpáteční cestu za deset dní. Místnost zvící trafiky byla nabita potícími se turisty, kteří se rvali o místo u okénka. Zůstali jsme stát na chodníku před otevřenými dveřmi, domnívajíce se, že se tu asi něco rozdává zadarmo. Jeden Rakušan, který se právě vypotácel s natrženým rukávem ven, třímaje vítězoslavně nějaké papíry nás poučil, že toto je jediná možnost, jak se dostat odtud zpět do civilizovaného světa! Letiště zde není, autobusy také ne, pouze vlak a do něj vás bez místenek nepustí.
Co se dalo dělat, vysoukal jsem si rukávy a vrhl se odhodlaně do té sauny. Asi po hodině jsem se proboxoval k okénku, kde jsem se dověděl, že veškeré místenky jsou už na tři týdny dopředu vyprodány. Byl jsem zděšen, ne však moje žena. Ta okamžitě dostala nápad, že pojedeme zpět dobrodružně autostopem a ušetříme za dráhu. Zdálo se mi to sice trošku riskantní, ale jiné řešení jsem také neviděl. Namítl jsem jen, že mně v životě ještě žádný řidič nezastavil, leč má žena měla jinou zkušenost, jí se to prý povedlo pokaždé. Nevím, asi měla větší štěstí než já na velmi hodné řidiče.
A tak jsme se denně cpali v místním autobusu na pláž v Mamáji tam a zpět, jedli jen jednou denně to nejlevnější, to jest nahnilé meruňky a opečeného buřta a přesto jsme byli už za týden na dně s penězi. Dokonce i "železná rezerva" pro zpáteční jízdu vzala za své během dalších dnů.
To nevadí, mínila žena, vždyť přece pojedeme romanticky stopem zadarmo! Já jsem však trval na svém, že nějaké peníze mít musíme a prodal svůj zánovní oblek hluboko pod cenou v bazaru.
Hned příští den jsme vyrazili časně ráno na cestu a dovlekli náš kufr na výpadovku směrem na Bukurešť. Manželka v sexy šortkách, ladně se pohupujíc v bocích nesla pouze kabelku, zatímco já s obrovským kufrem vyčkával o kus dále doufaje, že se brzdící auto zastaví blíže ke mně. Během příští půl hodiny navzdory minišortkám nezastavilo ani jedno, a právě když už jsem začínal tuto romantiku proklínat, vyjelo z garáže na druhé straně silnice krásné červené autíčko a prudce zabrzdilo přímo přede mnou.
Od volantu se na mně usmívala atraktivní dívka a tázala se anglicky, nechci-li svézt. Nadšeně jsem souhlasil. Pomáhala mi dát kufr do auta a než dorazila moje žena, snažil jsem se jí šetrně vysvětlit, že jsme dva. Pokrčila rameny a řekla mi, že nás bohužel nemůže svézt dále, než do příštího města. Od té chvíle až do večera jsme sice ještě párkrát něco stopli, ale jako naschvál nikdo nejel dlouhou "štreku", takže jsme až za tmy skončili v jakési Zlámané Lhotě, asi tak na čtvrtině cesty do Aradu. Kromě několika chatrčí zde byla vlaková zastávka na mezi, s jedinou svítící lampou a z dálky páchnoucím záchodem.
Když asi po dvou hodinách přisupěl vláček a my nasedli, zajásali jsme radostí, neboť jsme měli celé kupé sami pro sebe. Rozložili jsme se každý na jednu lavici, natáhli zmožená těla a věřili, že po celodenním trmácení si teď konečně odpočineme. Vlak prý jede až do Sibiu, tedy naším směrem k Aradu. Tato selanka však trvala jen do odjezdu vlaku, pak se rozpoutalo peklo: ohlušující rány a skřípění s přískoky. V leže se nedalo vydržet, sezení by muselo nutně vést k nevratné deformaci páteře, nezbylo nám než ve stoje na špičkách s pokrčenými koleny odpérovávat nárazy jakoby obřích kovadlin. Dodnes věřím, že ten vlak měl čtyřhranná kola.
Asi ve tři v noci jsme se s naduřelými hlavami, ve kterých se nám patrně utlouklo máslo, dokodrcali do Sibiu. Nádražní hala připomínala bitvu u Lipan, zem byla pokryta mrtvolami spících turistů. Do otevření pokladen zbývaly ještě dvě hodiny, a tak jsme se též uložili ke spánku na dlažbu s kufrem pod hlavou. Ráno nás vzbudil dupot stád, valících se přes nás směrem k pokladnám. V příštím okamžiku se u všech tří okének vytvořily obrovské hroznovité fronty, připomínající včelí roje.
Jedině díky tomu, že jsme měli letenky z Budapešti do Prahy, dostali jsme po dvouhodinovém boji vytoužené místenky do vlaku Sibiu-Arad-Budapešť. Mysleli jsme si naivně, že tímto okamžikem skončila naše anabáze, leč opětně jsme se mýlili. Ve vlaku jsme projedli zbylý mamon za můj oblek, netušíce, že v Budapešti budeme potřebovat aspoň sedmdesát forintů na letištní poplatek.
Tak se stalo, že nás Maďaři nepustili do letadla a letenky nám velkoryse vyměnili za vlakové jízdenky do Prahy, kam jsme se dotrmáceli až večer. Doma pak, totálně zničeni jsme padli do peřin s přáním, že chceme nejméně jeden celý den v klidu prospat a nikdy více neuzřít Rumunsko.

Osud si však nedal říct. Té noci přišly do naší vlasti spřátelené armády, aby nás pro příštích jednadvacet let bratrsky okupovaly. Dovolená nám skončila, okupace začala a jen náš létající kufr se nezměnil a již za týden pokračoval ve svých leteckých eskapádách, jež jsme mu sami umožnili.
Při pohledu na kulkami rozklované Národní muzeum a pásy tanků rozoraný park se zurčícím jezírkem proti Hlavnímu nádraží, mě popadl bezmocný vztek a já vykřikl: „Hano, já se tu nenechám zastřelit nějakým stepním primitivem! Ihned zítra odjíždím do civilizace. Co ty nato? Jedeš se mnou, nebo tu chceš zůstat na věčný časy mezi těma zhovadilejma bolševíkama?“ Hana nato suše: „To jsi taky mohl říct o hodinu dřív, byla bych už to nádobí nemyla!“
A tak začala naše emigrace... Náš létající kufr nebyl ještě docela vybalen a už jsme jej balili znovu. Netušili jsme, že naše západní hranice zůstane ještě rok otevřena. Naopak jsme si mysleli, že první co Rusáci obsadí, budou právě tyto přechody. Pro jistotu jsme zvolili opět směr východní přes to proklaté Rumunsko, pro nějž jsme měli dosud platnou výjezdní doložku. Chtěli jsme se každopádně vyhnout riziku, že nás na hranicích zatkne nějaký okupační žoldák.
Po dlouhých hodinách úmorného cestování jsme se konečně dostali zpomaleným rychlíkem do Bukurešti, kde jsme zamířili přímo na letiště a hodlali si zakoupit letenky do Vídně. „Kdy letí nejbližší letadlo do Vídně?“, ptal jsem se u okénka. „V 18:45, tedy za necelou hodinu“, sdělila mi usměvavá bruneta.
„Výborně, to berem! Co to stojí?“
„Chcete platit dolarech, v šilincích, nebo v markách?“
„Slečno, jsme přece v Rumunsku, chci platit vaší měnou, pochopitelně.“
„To nejde, toto letadlo je rakouské, musel byste letět rumunským, ale to létá jen v neděli.“
„Sakra, dnes je teprve středa! Ale co, prohlídneme si Bukurešť a poletíme tedy v neděli!“ Abychom se nemuseli trmácet s těžkým kufrem čtyři dny po různých laciných ubytovnách, na hotel jsme neměli, vzali jsme si pouze to nejnutnější do příruční kabely a kufr jsme ponechali v úschovně zavazadel na letišti. Když jsme si pak v neděli před odletem přišli kufr vyzvednout, vydali nám jiný. Na první pohled jsme viděli, že to není náš, ale oni nám nevěřili: „Mýlíte se, tohle je váš kufr“, trval na svém zřízenec s podivnou čepicí.
„Přece poznám náš kufr! Tento zde to zaručeně není!“ Začínal jsem ztrácet trpělivost. „To musí být váš kufr!“ Oba zřízenci se vzájemně ujišťovali, že mají pravdu. „Jak to víte, že musí?“ Zvýšil jsem hlas a zuřivě gestikuloval rukama. „Protože toto je jediný kufr v celé úschovně, pojďte se podívat.“
A skutečně, všechny regály byly prázdné. V celém skladu bylo jak vymeteno. Ukázali nám jakousi úřední knihu, kam se zapisují všechna zavazadla a tam byl, jako ve stavu, zanesen pouze jediný kufr. „Ha!“, zvolal jsem vítězoslavně, „zde zapsané číslo našeho kufru je 2712 a tenhle, co mi vnucujete, má visačku s číslem 2721!“
 Oba svorně zakroutili hlavami a bystře usoudili, že došlo k záměně kufrů. „Tak, a okamžitě vypátrejte, kde je náš kufr 2712. Naše letadlo do Vídně startuje za dvacet minut, a ten kufr reprezentuje náš celý majetek!“
Byli jsme v té chvíli se ženou na mrtvici. Jeden kamsi odběhl a druhý začal telefonovat. Na pasové kontrole už odbavovali poslední pasažéry a my jsme stále čekali na ten zatracený kufr. Konečně se ten starší přiřítil s Jobovou zvěstí: „Váš kufr byl včera omylem poslán do Aradu!“
„To se mi snad jenom zdá, kterej pitomec“– ulevoval jsem si v češtině, „tohle mi nikdo nikdy nebude věřit, až to budu vyprávět! A proč zrovna do toho blbýho Aradu?“ Podívali jsme se s Hanou na sebe a najednou nám povolily nervy, začali jsme se smát jako pominutí a rázem nám bylo všechno jedno. Bylo nám jasné, že tu na ten kufr čekat nebudeme a co nejrychleji vypadneme ze socializmu a poletíme holt zase, jako vždy, bez něj.
„Až přiletí náš kufr z Aradu“, řekl jsem těm dvěma dobrákům, „tak ho pošlete nejbližším letadlem za námi do Vídně, rozumíte? Je to vaše vina, tak se snažte, jinak si budeme stěžovat!“ Nevěděl jsem sice komu, ale zabralo to. „Na jaké adrese ve Vídni budete, pane?“, ptali se uctivě. „To ještě ani sami nevíme, ale ať ho nechají v úschovně vídeňského letiště a my si ho tam pozítří vyzvedneme na naše jméno“, řekl jsem důrazně a strčil jim do ruky vizitku.
Když jsme pak seděli v letadle a definitivně se vzdalovali od ostnatých drátů socialistického tábora, uvědomili jsme si teprve plný dosah našeho rozhodnutí emigrovat. To jest, vydat se napospas naprosto nejisté budoucnosti. Mně osobně to bylo celkem jedno, ale žena začala pofňukávat: „Teď přiletíme do Vídně, ve tmě, v noci, jako bezdomovci, bez peněz a bez kufru, a jestli nám tvoji známí nepomohou, tak budeme spát někde pod mostem.“
„Nebuď prosím tě taková pesimistka, třeba nás uvítají rádi s otevřenou náručí. A čert vem ten náš kufr, přišli jsme přece v životě o víc, začneme zkrátka od nuly!“
Za dva dny jsme se šťastně shledali s létajícím kufrem, přátelé nám hodně pomohli a naše dovolená se protáhla na dvacet sedm let! Za první vydělané peníze v kapitalizmu jsme si koupili zbrusu nový kufr a zařekli se, že toho starého větroplacha už nikdy sebou na žádnou cestu letadlem nevezmeme! 

02 října 2007

O Evách a švagrech

Jméno Eva se táhlo celým mým mládím jako zelená stužka, nemám rád rudou. Asi, že už sudičky do mne vdechly jakousi super-dominující náklonnost na ženské jméno Eva a já jsem podvědomě shledával Evy hezčími nežli jiné dívky.
Kdykoliv mne nějaká zaujala, přál jsem si, aby se jmenovala Eva. Pokud jsem oslovil neznámou dívku třeba při tanci, říkal jsem jí automaticky slečno Evo, když však protestovala, že se jmenuje třeba Jarmila, vysvětlil jsem jí, že Eva je přece synonymem pro všechny ženy, a u mne speciálně pro krásné ženy! To vždy působilo dobře.
Ale abych začal od začátku, musím se vrátit až do útlého mládí. Snad nejpůvabnější lásku jsem prožil když mi bylo osm let ve druhé třídě obecné školy. Jedna kouzelná spolužačka, jistá Evička si mě oblíbila, asi proto, že jsem dovedl poměrně hezky kreslit. Často za mnou přišla do lavice a žadonila:
„Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“
A já maloval jako divý ty nejkrásnější kočičky, oblečené do pestrobarevných blůziček a sukének, připomínající spíše papoušky. Tenkrát jsem měl ve své lásce jen jediný problém: Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Láska však skončila, když za dva roky nato jsme odešli, každý na jinou měšťanku.
Časem jsem poznal ještě několik Ev, ale na ty jsem neměl štěstí. Až jednou, to bylo už v dospělosti, jsem se docela náhodně a bez vlastního přičinění seznámil se zcela fantastickou ženou, která se podobala Evě z ráje, jen místo fíkového listu měla plavky ušité patrně z pánské kravaty. Místem děje byla navigace u Vltavy v blízkosti nechvalně známého "Mostu inteligence". Ležel jsem tam líně v trávě, díval se pánu bohu do oken a snažil se nachytat trochu bronzu od sluníčka. Po nějaké chvíli vylezla z vody na břeh halasná trojice naháčů, která mě brutálně vyrušila z mého bohulibého rozjímání. Byly to dvě ženy a muž a rozložili se na dece jen kousek ode mne. Jedna z těch dívek byla skutečně sexy, a ten muž, jak se zdálo, patřil naštěstí k té druhé, poměrně fádní blondýnce.
Dlouho jsem koumal, jak bych s nimi navázal kontakt, aniž by to bylo násilné či trapné. Ta lichá žena mě inspirovala, ale napadaly mě jen samé zhůvěřilosti, jako třeba dělat cizince a lámanou češtinou se jich zeptat kde je Vyšehrad:
„Plís -é- gde Vys-hrat, aj mín Vy-šu-rat?“
Nebo mám radši předstírat epileptický záchvat či sluneční úžeh? Šťastná náhoda to vyřešila za mne sama. 


Po navigaci se náhle jako deus ex machina přikodrcal skútr a na něm můj dobrý známý Vašek:
„Čovečé, co tady děláš tak sám, pojeď se mnou, moje Marta a další kámoši ležej vo dva kilometry vejš proti proudu, tam je to vo moc lepší.“
Pak si ale povšiml té sexy dívky a zvolal: „Jéňo, to je náhoda! Ahoj, Šery, kde ty se tu bereš? Pojeď taky s náma, bude sranda, je tam celá parta, máme tam kytaru, ty umíš fajn zpívat a tahle atrapa muže,“ a ukázal bradou směrem ke mně, „válí bezvadně akordy!“

Dívka promptně  souhlasila a já jen suše poznamenal: „To jsem moc zvědav, jak se vejdeme všichni tři na ten tvůj skútr?“ Oba mne ujistili, že to půjde. Dívka bleskově sbalila své věci do tašky, rozloučila se se svými známými a zasedla, tak jak byla, jen v bikinkách, za Vaška. Ten se přesunul až dopředu a já, rovněž jen v plavkách, se svými svršky přes levou ruku, se natěsnal na sotva decimetr zbylého dvousedla za onu sex-bombu. Věděl jsem ihned, že spadnu na zem dříve než ujedeme pět metrů, a proto jsem se nesměle zeptal: „Slečno Evo, promiňte, ale já se vás budu muset nějak přidržovat...“ „To je samozřejmé“, řekla ona, vzala mou pravou ruku a ovinula si ji kolem svého štíhlého pasu.
Potom jsem ucítil, takřka celým povrchem svého těla, tu nádhernou sametovou pleť, a blažený pocit se mi rozléval až do morku kostí. Její sluncem provoněné vlasy ovívaly moje rozpálené tváře a já si přál, aby tato drncavá cesta trvala nekonečně dlouho... Kromě sladkých představ, mně vrtalo v hlavě, proč ta půvabná vidina neprotestovala, když jsem ji oslovil Evo?
Vtom, jakoby četla mé myšlenky, mi řekla přes rameno: „Jak to, že znáte mé jméno, Vašek mně přece říká zásadně Šery?“
Odvětil jsem jen stručně: „To bude asi intuice“, a trnul jsem, aby probůh nevycítila i mé další myšlenky.
Když jsem se pak na dece dozvěděl, že paní Eva je modelkou na malířské akademii, vyhrkl jsem spontánně: „Že mně to hned nenapadlo při téhle postavě! Já taky trochu maluji, ale jenom tak pro sebe. Nemám dostatek talentu, na akademii to bohužel nestačí.“ Eva se ohlédla a když zjistila, že nás nikdo neposlouchá, zeptala se nevinně: „A stačila bych vám já? - Myslím jako model." Začali jsme spolu flirtovat, načež mne pozvala na čtvrtek do svého ateliéru a řekla prakticky: „Vezměte si sebou své malířské nádobíčko, budu Vás očekávat ve tři odpoledne, a budu doma sama.“ Pak se záhadně usmála, ztlumila ještě více hlas a její oči zavadily o mé plavky:

 „Teď se ale pojďme zchladit do vody, nemusí každý vidět o čem si povídáme.“ 

Ve čtvrtek přesně ve tři jsem stál u branky pěkné vily v Braníku na Dobešce a nervózní rukou tiskl zvonek. Eva, právě vysprchovaná, mě uvítala v něčem hedvábném, pod čímž se, díky průsvitnosti, dalo i bez velké fantazie mnohé vytušit. Sotva však postavila na stůl číše a láhev sektu, ozval se zvonek. Při pohledu z okna si povzdechla: „To je strašné, ta Stáňa se nikdy neohlásí předem - promiňte, vynasnažím se, aby zas rychle vypadla“, a otevřela branku bzučákem. 
V příchozí ženě jsem poznal onu fádní blondýnku od řeky. Že jsem nebyl nadšen, by zajisté pochopil každý muž. Eva, tato žena mých bujných představ, mi slíbila samotu ve dvou, a namísto toho teď: konvenční blábolení ve třech!
Představili jsme se a sedli si ke stolku, abychom si přiťukli sektem, když se zvenku ozvalo podivné rachocení a skřípot. Eva nadskočila na židli: „Proboha, garáž! To je můj muž! Jak to, že se vrací domů, vždyť má dnes vyřazovací zápas v Brně!“
„A čím je váš muž“, zeptal jsem se, tuše pohromu.
„Profi-boxer, ale to je teď jedno, klid, jste malíř a Stánin manžel, a požádal jste mne, jestli bych vám stála modelem, jasné?“
„To nejde“, protestovala zděšeně Stáňa, „mého Jardu tvůj muž už jednou viděl, „vzpomeň si, tenkrát, už nevím kde…“
„Tak dobře, je to bratr tvého muže, tvůj švagr – a tykejte si!“, rozhodla rezolutně Eva. Nestačil jsem ani odporovat, a Stáňa si jen povzdechla: „Ten její blbec je zrovna tak žárlivej jako ten můj."
Ve dveřích se objevilo něco mezi almarou a Golemem, a já se modlil, aby mé herecké výkony přesvědčily tohoto troglodyta, že jsem skutečně Stániným švagrem. Eva nás krátce představila a boxer jenom kývl a jal se ihned telefonovat, při čemž současně vysvětloval Evě, že mu blbne jeho mercedes, a že ho ona bude muset odvézt svým autem do klubu. Ještě neví v kolik hodin, to se právě snaží vytelefonovat. Jeho dnešní zápas byl skrečován. „On je stále ve stresu, nezlobte se“, omlouvala ho Eva.
„Cože, už ve čtyři?“ Zařval Otesánek do telefonu a otočil se na Evu: „Musíme hned vodjet, prej jsem tam už měl bejt!“
„Lidičky, neodcházejte, bavte se zatím, tady jsou chlebíčky, tady máte víno a já se vrátím asi za dvacet minut, jen co odvezu Gustu do klubu, není to daleko“, chlácholila nás Eva.
Když za nimi zapadly dveře, oddechli jsme si oba zhluboka, aniž jsme v té chvíli tušili, že předčasně. Jen jsme trochu zapili to nečekané sešvagření, ozval se už zase zvonek. Vyhlédl jsem z okna a zmáčkl tlačítko bzučáku. „Kdo to je?“, tázala se Stáňa. „Nevím, však on už nám to zajisté řekne sám“, pokrčil jsem rezignovaně rameny a došel do haly otevřít dveře.
„Já jsem Vavák, promiňte, je zde moje žena? Nechala mi doma lístek, že bude tady u své kamarádky Evy.“ Teprve nyní jsem ho poznal, ano, byl to ten muž od vody. Naštěstí on nepoznal mne, takže když se podezíravě ptal Stáni, kde je Eva a kdo jsem já, pohotově mu po vzoru Evy vysvětlila, že jsem Evin švagr, tedy bratr jejího manžela z Jablonce, který je právě u nich na návštěvě, jinak, že jsem celkem známým malířem. Aby mu nebylo divné, že je tady se mnou sama v malířském ateliéru a popíjí šampus, zdůraznila, že Eva musela narychlo odvézt svého manžela do klubu, ale že tu bude co nevidět zpátky.
Přestával jsem se orientovat, čí bratr vlastně jsem, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Pan Vavák mne sáhodlouze přesvědčoval, že není žárlivcem, který by snad špehoval svoji ženu, ale že potřebuje klíčky od auta, které jeho žena Stáňa nenechala doma, ale má je určitě jako obvykle u sebe v kabelce. Chopil jsem se tématu "hledání klíčů" a rozvinul ho do šíře, jen aby se nezeptal na Jablonec, nikdy jsem tam nebyl.
Najednou se otevřely dveře a vstoupila Eva, jenže na smůlu nikoliv sama, ale se svým "subtilním" mužíčkem: „Byl to jen planý poplach“, řekla a zarazila se, když spatřila Vaváka, ale pokračovala jakoby nic, bez mrknutí oka, „jeli jsme tam zbytečně, nic se nekoná!“
Načež se přivítali s Vavákem. Gustav byl očividně ve špatné náladě a Eva naznačovala Stáně očima, aby šla za ní do kuchyně. Začalo mi mrazit v zádech, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně fiktivním bratrem obou těchto mužů a zároveň fiktivním švagrem jejich žen! Jedinou nadějí, jakou mám je zabavit oba dva muže natolik, aby je ani nenapadlo se blíže zajímat o mne. Dávaje si dobrý pozor, abych mu ani nevykal ani netykal, nadhodil jsem jako návnadu otázku Gustavovi: „Tak co je nového v boxu? Kdo je současným mistrem světa v těžké váze a kdo je vlastně mistrem Evropy?“
Dříve než se retardovaně myslící boxer dostal ke slovu, předběhl ho Kecal-Vavák: „Musím se divit Gustave, že váš bratr je tak docela jiný než vy, maluje a o boxu nemá ani tu nejmenší páru, že?“
„Jakej bratr, já nemám žádnýho bráchu…“
„Já přece myslím tady toho pána“, řekl důrazně a ukázal na mne.
„Dyk to je, čoveče, váš bratr! Nejste už kapku vožralej?“
Vavák se rozohnil: „No dovolte, já jsem vůbec nic nepil! A mimo to bych přece poznal svého vlastního bratra, který je navíc, chudák, už dva roky po smrti! To je přece váš bratr z Jablonce!“
„Blbost, vy to máte v tý šišce nějak rozmixovaný“, pěnil Gustav, „Evó, pocém, řekni tady tomu výpitkovi jestli mám ňákýho bráchu!“
Eva se Stáňou okamžitě přicupitaly a začaly svorně cosi koktavě vysvětlovat, ale já už jsem na nic nečekal. Využil jsem zmatku, když se překřikovali všichni čtyři současně a vycouval jsem směrem k východu. Ladným skokem jsem překonal živý plot z buxusu a zmizel v nenávratnu.
Vím, že to nebylo v intencích jemných mravů anglických gentlemanů, tím méně jakkoliv hrdinské jednání, ale co naplat: Kdo uteče, ten vyhraje! Od těch dob se velikým obloukem vyhýbám nejen boxerům a Dobešce, ale hlavně všem vdaným Evám, byť by i byly ženami mých nejbujnějších fantazií...


https://youtu.be/qs-kvyDfdcU