03 října 2007

Naše divná dovolená v r.1968

Dnes se již docela pomaličku zapomíná, jakým problémem bylo cestování v době temna komunistických zítřků. Hlavní totiž překážkou v rozvitém socializmu nebylo jen mít na to prachy, jako je tomu dnes, nýbrž jak seniorům známo, dostat od vrchnosti výjezdní povolení.  S mojí  manželkou Hanou jsme chtěli poznávat cizí kraje a nemohli jsme se vůbec smířit s představou, že náš výběh je omezen, nikoliv na plochu zeměkoule, ale na plošku jedné čtyřtisíciny plochy této zeměkoule.

Věděli jsme, že zažádat o výjezd na západ je při našich kádrových posudcích drzost a přehlídka ztraceného času. Moje žena byla něco jako kádrová pohroma, neboť její sestra velezrádně uprchla z komunistického ráje do kapitalistického pekla. Tím se manželka stala přímou příbuznou tak zvané "devizové cizozemky"!

Já sám jsem však na tom nebyl o nic lépe, v mém posudku se to hemžilo hříchy vzbuzujícími odpor pracujícího lidu, jako: „Je to politicky zakrnělé embryo, zpívá si v koupelně americké džezárny a navíc nenávidí slavnou Rudou armádu!“ S takovými zločineckými sklony jsem nebyl kádrově únosný ani pro cestu na veletrh do Lipska. Zbývala nám jen nepatrná naděje na výjezd na pozvání od dobrých přátel ze zemí socialistického tábora. Měli jsme jakési známé v Aradu, kteří u nás v Praze kdysi přenocovali a navíc Rumunsko nám znělo z daných možností nejexotičtěji. 

Zaměřili jsme se tedy na tento cíl a podnikli potřebné kroky k dosažení kýžené výjezdní doložky. Trvalo to věky, ale na potřetí nám ostražití soudruzi funkcionáři, přece jen dovolili opustit na čtrnáct dní československou klec. Ve sladkém opojení jsme si dovolili luxus, totiž letenky do Budapešti a zbytek cesty jsme si pak naplánovali absolvovat snobsky 1. třídou mezinárodního expresu do Aradu.
 Nepřetržitá řada problémů v těsném sledu po sobě jdoucích začala už v Praze po nasednutí do letadla. Má žena letěla prvně v životě, a tak jsem se ani nedivil, že začala být nervózní.
„Já nevím, já mám takovou tóó – co když...“
„Neboj se“, řekl jsem hlasem starého mazáka, „byl jsem už dvakrát letadlem v Brně a nikdy jsme nehavarovali!“
„Ale já mám strach, že...“
Nenechal jsem ji domluvit: „Nebuď už zase škarohlíd, co by měly říkat letušky, ty jsou ve vzduchu pořád!“
„Ale já chci říct, co když s námi neletí náš kufr, třeba ho vůbec nenaložili do našeho letadla, zeptej se stevardky“, mínila žena.
„Samozřejmě, že s námi letí, máme to přece potvrzeno v letence! Nechápu jak tě jenom může napadnout takováhle pitomost!“ 

Jenže potom, když se u výdeje zavazadel v Budapešti náš kufr skutečně neobjevil, měla moje žena navrch: „Vidíš, co jsem říkala – a je po kufru! Co teď?“
Došel jsem se zeptat do kanceláře. Mávaje vztekle našimi letenkami před nosem maďarského úředníka, snažil jsem se z něj svojí poměrně dost lámanou ruštino-němčino-angličtinou vydobýt informaci, kde je náš černý, takhle veliký, kufr?“
Po dvou hodinách se pracně zjistilo, že kufr zůstal v letadle a odletěl sám do Bukurešti. Zítra prý tu bude nazpět.
Vypěnil jsem: „My ale cestujeme dál vlakem do Rumunska a nehodláme tu čekat celý den na kufr! Pošlete ho za námi do Aradu, na tuto adresu!“
Načež jsme odjeli k našim známým velice na lehko, nemajíce kromě kosmetiky v kabelce mé ženy, ani kartáčky na zuby, ani prádlo, ani jakékoliv osobní propriety. Ty jsme museli zakoupit u nich na místě, neboť náš samostaný kufr za námi přiletěl do Aradu až o tři dny později. Naivně jsme věřili, že nyní konečně začne, v pohodě a v klidu, naše zasloužená dovolená.
Jenže má žena po dvou dnech prohlásila: „Tohle město je nevýhodné, leží osm set kilometrů od moře a tam bych se chtěla podívat. Ještě nikdy jsem nebyla u moře, ty už jo!“ 

„To jsme přece věděli už v Praze, že Arad neleží u moře. Na další cestu už nemáme peníze!“ Snažil jsem se apelovat na její rozum, leč marně. Nakonec jsem podlehl, vypůjčil si od známých dva tisíce Lei a odjeli jsme rychlíkem ke známým mých známých do Constanty, kde prý budeme levně bydlet. Jak se později ukázalo, hotel by byl levnější. 
Horší překvapení nás však čekalo, když jsme si ihned po příjezdu chtěli zavčas v tamní cestovce zakoupit jízdenky na zpáteční cestu za deset dní. Místnost zvící trafiky byla nabita potícími se turisty, kteří se rvali o místo u okénka. Zůstali jsme stát na chodníku před otevřenými dveřmi, domnívajíce se, že se tu asi něco rozdává zadarmo. Jeden Rakušan, který se právě vypotácel s natrženým rukávem ven, třímaje vítězoslavně nějaké papíry nás poučil, že toto je jediná možnost, jak se dostat odtud zpět do civilizovaného světa! Letiště zde není, autobusy také ne, pouze vlak a do něj vás bez místenek nepustí, je to tu tak říkajíc na věčné časy!
Co se dalo dělat, vysoukal jsem si rukávy a vrhl se odhodlaně do té sauny. Asi po hodině jsem se proboxoval k okénku, kde jsem se dověděl, že veškeré místenky jsou už na tři týdny dopředu vyprodány. Byl jsem zděšen, ne však moje žena. Ta okamžitě dostala nápad, že pojedeme zpět dobrodružně autostopem a ušetříme za dráhu. Zdálo se mi to sice trošku riskantní, ale jiné řešení jsem také neviděl. Namítl jsem jen, že mně v životě ještě žádný řidič nezastavil, leč má žena měla jinou zkušenost, jí se to prý povedlo pokaždé. Nevím, asi měla větší štěstí na velmi hodné a ochotné řidiče, zatímco já nikdy na řidičku náklaďáku nenarazil... 

A tak jsme se denně cpali v místním autobusu na pláž v Mamáji tam a zpět, jedli jen jednou denně to nejlevnější, to jest dosti nahnilé meruňky a opečeného buřta a přesto jsme byli už za týden na dně s penězi. Dokonce i "železná rezerva" pro zpáteční jízdu vzala za své.
To nevadí, mínila žena, vždyť přece pojedeme romanticky stopem zadarmo! Já jsem však trval na svém, že nějaké peníze mít musíme a prodal svůj zánovní oblek hluboko pod cenou v bazaru. 

Hned příští den jsme vyrazili časně ráno na cestu a dovlekli náš kufr na výpadovku směrem na Bukurešť. Manželka v sexy šortkách, ladně se pohupujíc v bocích nesla pouze kabelku, zatímco já s obrovským kufrem vyčkával o kus dále doufaje, že se brzdící auto zastaví blíže ke mně. Během příští půl hodiny navzdory minišortkám nezastavilo ani jedno, a právě když už jsem začínal tuto romantiku proklínat, vyjelo z garáže na druhé straně silnice krásné červené autíčko a prudce zabrzdilo přímo přede mnou.
Od volantu se na mně usmívala atraktivní dívka a tázala se anglicky, nechci-li svézt. Nadšeně jsem souhlasil. Pomáhala mi dát kufr do auta a než dorazila moje žena, snažil jsem se jí šetrně vysvětlit, že jsme dva. Pokrčila rameny a řekla mi, že nás bohužel nemůže svézt dále, než do příštího města. Od té chvíle až do večera jsme sice ještě párkrát něco stopli, ale jako naschvál nikdo nejel dlouhou "štreku", takže jsme až za tmy skončili v jakési Zlámané Lhotě, asi tak na čtvrtině cesty do Aradu. Kromě několika chatrčí zde byla vlaková zastávka na mezi, s jedinou svítící lampou a z dálky páchnoucím záchodem. 

Když asi po dvou hodinách přisupěl vláček a my nasedli, zajásali jsme radostí, neboť jsme měli celé kupé sami pro sebe. Rozložili jsme se každý na jednu lavici, natáhli zmožená těla a věřili, že po celodenním trmácení si teď konečně odpočineme. Vlak prý jede až do Sibiu, tedy naším směrem k Aradu. Tato selanka však trvala jen do odjezdu vlaku, pak se rozpoutalo peklo: ohlušující rány a skřípění s přískoky. V leže se nedalo vydržet, sezení by muselo nutně vést k nevratné deformaci páteře, nezbylo nám než ve stoje na špičkách s pokrčenými koleny odpérovávat nárazy jakoby obřích kovadlin. Dodnes věřím, že ten vlak měl čtyřhranná kola.
Asi ve tři v noci jsme se s naduřelými hlavami, ve kterých se nám patrně utlouklo máslo, dokodrcali do Sibiu. Nádražní hala připomínala bitvu u Lipan, zem byla pokryta mrtvolami spících turistů. Do otevření pokladen zbývaly ještě dvě hodiny, a tak jsme se též uložili ke spánku na dlažbu s kufrem pod hlavou. Ráno nás vzbudil dupot stád, valících se přes nás směrem k pokladnám. V příštím okamžiku se u všech tří okének vytvořily obrovské hroznovité fronty, připomínající včelí roje. 

Jedině díky tomu, že jsme měli zpáteční letenky z Budapešti do Prahy, jsme dostali po dvouhodinovém boji vytoužené místenky do vlaku Sibiu-Arad-Budapešť. Mysleli jsme si naivně, že tímto okamžikem skončila naše anabáze, leč opětně jsme se mýlili. Ve vlaku jsme projedli zbylý mamon za prodaný oblek, netušíce, že v Budapešti budeme nutně potřebovat aspoň sedmdesát forintů na letištní poplatek.
Tak se stalo, že nás Maďaři nepustili do letadla a letenky nám velkoryse vyměnili za vlakové jízdenky do Prahy, kam jsme se dotrmáceli až večer. Doma pak, totálně zničeni jsme padli do peřin s přáním, že chceme nejméně jeden celý den v klidu prospat a nikdy více neuzřít Rumunsko.

Osud si však nedal říct. Té noci přišly do naší vlasti spřátelené armády, aby nás pro příštích jednadvacet let bratrsky okupovaly. Dovolená nám skončila, okupace začala a jen náš létající kufr se nezměnil a již za týden pokračoval ve svých leteckých eskapádách, jež jsme mu sami umožnili.
Při pohledu na kulkami rozklované Národní muzeum a pásy tanků rozoraný park se zurčícím jezírkem proti Hlavnímu nádraží, mě popadl bezmocný vztek a já vykřikl: „Hano, já se tu nenechám zastřelit nějakým stepním primitivem! Ihned zítra odjíždím do civilizace. Co ty nato? Jedeš se mnou, nebo tu chceš zůstat na věčný časy mezi těma zhovadilejma bolševíkama?“ Hana nato suše: „To jsi taky mohl říct o hodinu dřív, byla bych už to nádobí nemyla!“

A tak začala naše emigrace... Náš létající kufr nebyl ještě docela vybalen a už jsme jej balili znovu. Netušili jsme, že naše západní hranice zůstane ještě rok otevřena. Naopak jsme si mysleli, že první co Rusáci obsadí, budou právě tyto přechody. Pro jistotu jsme zvolili opět směr východní přes to proklaté Rumunsko, pro nějž jsme měli dosud platnou výjezdní doložku. Chtěli jsme se každopádně vyhnout riziku, že nás na hranicích zatkne, případně zastřelí nějaký přiblblý okupační žoldák, který tak splní své povinnosti... 

Po dlouhých hodinách úmorného cestování jsme se konečně dostali zpomaleným rychlíkem do Bukurešti, kde jsme zamířili přímo na letiště a hodlali si zakoupit letenky do Vídně. „Kdy letí nejbližší letadlo do Vídně?“, ptal jsem se u okénka. „V 18:45, tedy za necelou hodinu“, sdělila mi usměvavá bruneta.
„Výborně, to berem! Co to stojí?“
„Chcete platit v dolarech, v šilincích, nebo v markách?“
„Slečno, jsme přece v Rumunsku, já chci platit vaší měnou Lei, pochopitelně.“
„To nejde, toto letadlo je rakouské, musel byste letět rumunským TAROM, ale to létá do Vídně jenom v neděli.“
„Sakra, dnes je teprve čtvrtek! Ale co, prohlídneme si Bukurešť a poletíme tedy v neděli!“ Abychom se nemuseli trmácet s těžkým kufrem čtyři dny po různých laciných ubytovnách, na hotel jsme neměli, vzali jsme si pouze to nejnutnější do příruční kabely a kufr jsme ponechali v jejich úschovně zavazadel na letišti. Když jsme si pak v neděli před odletem přišli kufr vyzvednout, vydali nám jiný. Na první pohled jsme viděli, že to není náš, ale oni nám nevěřili: „Mýlíte se, tohle je váš kufr, to musí být váš kufr!“, trval na svém zřízenec s podivnou čepicí. 

„Přece poznám náš kufr! Tento zde to zaručeně není!“ Začínal jsem ztrácet trpělivost. „To musí být váš kufr!“ Oba zřízenci se vzájemně ujišťovali, že mají pravdu. „Jak to víte, že musí?“ Zvýšil jsem hlas a zuřivě gestikuloval rukama. „Protože toto je jediný kufr v celé úschovně, pojďte se podívat.“
A skutečně, všechny regály byly prázdné. V celém skladu bylo jak vymeteno. Ukázali nám jakousi úřední knihu, kam se zapisují všechna zavazadla a tam byl, jako ve stavu, zanesen pouze jediný kufr. „Ha!“, zvolal jsem vítězoslavně, „zde zapsané číslo našeho kufru je 2712 a tenhle, co mi vnucujete, má visačku s číslem 2721!“

 Oba svorně zakroutili hlavami a bystře usoudili, že došlo k záměně kufrů. „Tak, a okamžitě vypátrejte, kde je náš kufr 2712. Naše letadlo do Vídně startuje za dvacet minut, a ten kufr reprezentuje náš celý majetek!“
Byli jsme v té chvíli oba se ženou na mrtvici. Jeden kamsi odběhl a druhý začal telefonovat. Na pasové kontrole už odbavovali poslední pasažéry a my jsme stále čekali na ten zatracený kufr. Konečně se ten starší přiřítil s Jobovou zvěstí: „Váš kufr byl včera omylem poslán do Aradu!“ 

„To se mi snad jenom zdá, kterej pitomec“– ulevoval jsem si v češtině, „tohle mi nikdo nikdy nebude věřit, až to budu vyprávět! A proč zrovna do toho blbýho Aradu?“ Podívali jsme se s Hanou na sebe a najednou nám povolily nervy, začali jsme se smát jako pominutí a rázem nám bylo všechno jedno. Bylo nám jasné, že tu na ten kufr čekat nebudeme a co nejrychleji vypadneme ze socializmu a poletíme holt zase, jako vždy, bez něj.
„Až přiletí ten opravdu náš kufr z Aradu“, řekl jsem těm dvěma dobrákům, „tak ho pošlete nejbližším letadlem za námi do Vídně, rozumíte? Je to vaše vina, tak se snažte, jinak si budeme stěžovat!“ Nevěděl jsem sice komu, ale zabralo to. „Na jaké adrese ve Vídni budete, pane?“, ptali se uctivě. „To ještě ani sami nevíme, ale ať ho nechají v úschovně vídeňského letiště a my si ho tam pozítří vyzvedneme na naše jméno“, řekl jsem důrazně a strčil jim do ruky místo tuzéra, svoji vizitku. 

Když jsme pak seděli v letadle a definitivně se vzdalovali od ostnatých drátů socialistického tábora, uvědomili jsme si teprve plný dosah našeho rozhodnutí emigrovat. To jest, vydat se napospas naprosto nejisté budoucnosti. Mně osobně to bylo celkem jedno, ale žena začala pofňukávat: „Teď přiletíme do Vídně, ve tmě, v noci, jako bezdomovci, bez peněz a bez kufru, a jestli nám tvoji známí nepomohou, tak budeme spát pod mostem.“
„Nebuď prosím tě taková pesimistka, třeba nás uvítají rádi s otevřenou náručí. A čert vem ten náš kufr, přišli jsme přece v životě o víc, začneme zkrátka a dobře, jednoduše znovu od nuly jako po svatbě!“

Za dva dny jsme se šťastně shledali s létajícím kufrem, přátelé nám hodně pomohli a naše dovolená se protáhla na dvacet sedm let! Za první vydělané peníze v kapitalizmu jsme si koupili zbrusu nový kufr a zařekli se, že si toho starého větroplacha už nikdy v životě sebou na žádnou cestu letadlem nevezmeme!  

01 října 2007

Žena mých pubertálních fantazií...

Kdysi, víc než dávno, ještě coby středoškolák, jsem ráno cestou do školy vídával v tramvaji číslo sedmnáct dívku, která přímo zhmotňovala všechny mé, od puberty vysněné, představy o kráse. 
„To je žena mých snů!“, napadlo mě, kdykoliv jsem spatřil onu dívku v sedmnáctce. Bohužel, můj záměr zviditelnit se tím, že ji pozdravím, nevyšel. Podívala se na mne jako na obtížný hmyz a když zjistila, že mě nezná, otočila se ke mně zády, aniž by vydala jedinou hlásku. V té chvíli jsem si připadal jako méněcenný a umínil jsem si, že navzdory jejímu absolutnímu nezájmu, udělám všecko pro to, abych se s ní aspoň seznámil.

Když jsem ji pak jednou viděl vystupovat z tramvaje u Palackého mostu, vystoupil jsem za ní a stopoval ji až k bráně do Kartografického úřadu na Smíchově, leč přes pistolníka ve vrátnici jsem se nedostal. Jindy zas, jsem ji viděl vystupovat ze sedmnáctky v Podolí a sledoval ji až před dům, kde zřejmě bydlela. Všechna jména na zvoncích však byla tak zašlá a nečitelná, že jsem vzdal roli detektiva Bystré Očko a vymyslel si inteligentnější metodu.
Napsal jsem báseň s názvem "Evě mých snů", ovlivněnou do značné míry textem oné deset let staré filmové písně, doufaje, že se to nepozná:
"V noci přec´ nikdo samoten rád není, neboť líbat v měsíčním osvětlení, je to nejhezčí, viďte nad to není - jednou tak, pak zase tak, nu víte jak...
Romantický dopis se svojí adresou a telefonem jsem složil do malé obálčičky  na vizitku a když jsem si příště na tu dívku počíhal v ranní nabité tramvaji, vhodil jsem nepozorovaně tento výtvor do její lýkové kabelky. Potom jsem jak pavouk v síti čekal, zdali se ta žena ozve, leč marně. Postupem času se žena mých snů nikdy neozvala, takže se prostě rozplynula v mém zapomnění...

Až jednou, o šest let později, jsem ji opět spatřil. Tentokrát na refýži u Národního divadla. Vyskočil jsem z tramvaje jako péro z gauče a zamířil přímo k ní, uklonil se a s troufalostí mně mezitím vlastní, pateticky přednesl první verš z mé, tenkrát jí podstrčené, básně:
„Ženo mých snů, jste štěstím mých dnů – promiňte mi, prosím, moji drzost, ale já jsem onen blázen, který vám před šesti roky vsunul tuto neumělou báseň do kabelky v sedmnáctce u Železničního mostu. Právě teď se vám naskýtá možnost mně za to dodatečně vynadat.“ 
„A proč bych to dělala, mně se to moc líbilo, bylo to krásné, tak romantické, třeba to líbání při měsíčním svitu...“
„Je tohle možné?“, divil jsem se, „vy si to dokonce ještě pamatujete?“
„Ano, dodnes ji mám někde schovanou a navíc si též pamatuji vaše jméno Miroslav!“
„To já jsem vaše jméno nikdy nevypátral, přestože jsem se tak moc snažil, ale zřejmě nemám detektivní talent“, řekl jsem rezignovaně.
Podala mi s úsměvem ruku: „Ukončete pátrání, Poirote, jsem Dana Lafková.“ Byl jsem v příjemném šoku a nedal jinak, než že si musíme jít někam sednout na kafe a všechno prodiskutovat. Třeba hned zde v kavárně Slavia. Souhlasila podmíněně: „Nemám sice moc času, ale dobře.“

Z půvabné dívky se stala ještě půvabnější zralá žena a já jsem byl jak u vytržení a v duchu si přál, aby nebyla vdaná. To mi ovšem nevyšlo. U kávy mi vyprávěla o tom, jak tenkrát našla moje psaníčko v kabelce, ale jelikož byla šťastně zamilována, radši mi ani neodpověděla. Půl roku nato se vdávala a myslela si naivně, že to tak bude celý život.
„Dnes je ovšem všechno jinak, s mužem si vůbec nerozumíme, brzy to skončí rozvodem. On se totiž strašně moc změnil“, povzdechla si Dana.
„Jste stále krásná, v tom se nezměnilo nic“, ujistil jsem ji.
„Děkuji, jste milý, ale teď už musím domů, nezlobte se, spěchám.“
„Pojedete sedmnáctkou do Podolí, jako já?“, zeptal jsem se.
„Ne, já nebydlím už Na dolinách, můj manžel koupil vilu v Praze-Košiřích.“

Při loučení mě pozvala na příští pondělí k sobě domů, kde budeme mít fůru času a klid na popovídání: „Muž mi zakázal abych pracovala a nechce ani mít děti, tak mi aspoň dovolil si zvát přátele domů a pořádat party, což mně už dávno přestalo bavit. On je totiž většinu času na služebních cestách, a jak jsem zjistila, vždy s jednou mladou kolegyní, což už nehodlám tolerovat. On chce mít vždycky vyprané a vyžehlené prádlo a plnou spíž dobrot. No, a já si v tom celém baráku často připadám jako zakletá princezna. Budu ráda když přijdete!“
„Děkuji za pozvání, přijdu určitě“, souhlasil jsem nadšeně.
„Najdete to snadno, ulice Nad zámečkem, číslo 115, žlutá vila!“
Ulici jsem našel hned, žlutou vilu také, ale číslo domu jsem marně hledal ze všech stran, když se pojednou otevřely domovní dveře, aniž bych musel zvonit a v nich stála paní domu Dana s vystrašeným pohledem ve očích.
„To jsem ráda, že mi nesete ty klíče“, zvolala hlasitě jako bych byl silně nahluchlý, „zapomněla jsem je v butiku u vaší ženy, že ano!“
Současně mi je nenápadně vsunula do dlaně: „Pojďte prosím dál, představím vám mého manžela.“ Pochopil jsem: „Ne, děkuji, dál nepůjdu, moc spěchám, zde jsou ty klíče“, řekl jsem chápavě.

Vtom se objevil za ní ve dveřích obr-kiklop, výškou připomínající petřínskou rozhlednu: „Já jsem Lafek“, řekl a podal mi ruku zvící lopaty na uhlí, „ta moje ženská má sklerózu, nejmíň jednou tejdně někde zapomene klíče a chlapi vod jejích kamarádek je musej za ní nosit až k nám domů!“
Načež se otočil na Danu, vzal jí z ruky ty její klíče a řekl výhrůžným hlasem: „Zbejvá jenom vysvětlit, jak to, že tydle klíče, tady s tím štyrlístkem, visely eště před několika minutama na věšáku v hale?“
Dana zbledla a zakryla si ústa rukou: „Éé-ano, promiň, Pepčo, řeknu ti pravdu“, hlas krásné ženy mých snů zněl úlisně až patolízalsky, „tenhle pán mi kdysi dávno poslal takovou amatérskou básničku i s telefonem a já to nedávno našla při úklidu zapadlé za regálem. Zavolala jsem mu, jestli nechce tu svou pubertálně legrační lyriku dostat nazpět.“

Teprve nyní jsem si uvědomil, jak je Dana falešná, jak umí lhát a jak se umí přetvařovat. S andělsky nevinným obličejem prosila: „Nezlob se, Pepčo, tu fintu s klíčema jsem si teď vymyslela, jen aby sis třeba nemyslel bůhví co. Podívej se, tady je ta rýmovačka“, a vytáhla ze záňadří složený papírek.
„Nemám rád, když ze mně děláš blbce!“, zavrčel Lafek.
„Tady, přečti si ten výplod, to je erotika pro zasmání“, Dana mu strčila papírek pod nos, při čemž na mne nenápadně mrkla jedním okem, jak ho oblafla.
„Promiňte, pane Lafku," ozval jsem se, "byla to moje chyba, neměl jsem bez vašeho vědomí sem vůbec chodit“, řekl jsem tiše, uklonil se, udělal čelem vzad a odešel.

Ihned příští den mi Dana telefonovala: „Omlouvám se za ten trapas s klíčema, to zavinil ten blbec. Měl být údajně ještě čtyři dny v Brně. Nevím, co mu to vlezlo na mozek, že začal žárlit." 
„Nemusíte se omlouvat, paní Dano, to bylo "vis maior". Váš manžel zřejmě žárlí, protože netuší, že má těsně před rozvodem.“
„Mirku, všecko vám vysvětlím, můžeme se sejít třeba dnes nebo zítra, kdykoliv. Pepek už je zas na cestách, ale tentokrát na celý týden až v Polsku."
„Víte, paní Dano, to co se stalo, bylo pro mne velmi poučné. Umím si aspoň představit, jak jste se potom večer usmiřovali s vaším Pepčou a jak si umíte poradit v různých nečekaných aférkách.
"Ne-ne, to mi křivdíte, tak to není“, protestovala vášnivě.
„Paní Lafková, pro mne jsou vdané a nerozvádějící se ženy "tabu". To, co mi včera na celé té věci vadilo, nebyl váš manžel, ten se choval standardně, jako muž, který má důvod žárlit, ale ranilo mne vaše necitlivé zesměšnění mé básničky. Tu jsem napsal sice diletantsky, ale s opravdovým citem k ženě svých snů. Jenže vy, kterou jsem si tak přehnaně zidealizoval, jste to spíše pochopila, jenom jako žena na jedno
vyspání. Má úcta!..."