28 července 2011

Rozvodová dovolená

Naše desáté výročí svatby s Hanou bylo ve znamení blížícího se rozvodu. Dcerka Brigita si na to zvykla, že máma musí neustále držet noční služby v nemocnici a nedivila se tomu. Když se přiblížila doba dovolených, navrhl jsem ženě, abychom dřív než dojde k rozvodu, si ještě jednou rozvážili co děláme, trochu si odpočinuli od sebe a jeli každý na dovolenou jinam a definitivní rozhodnutí udělali až po dovolené. Já pojedu na Riviéru, vezmu si pětiletou Brigitku sebou a ona ať jede kam chce a s kým chce.
Hana s tím nejprve souhlasila, ale poslední den před odjezdem přišla se změnou, že by radši jela jako s námi a na Riviéru, ale tam by se ubytovala v jiném městě než my a na konci dovolené bychom zase jeli spolu domů. Nevěděl jsem, jestli jí to s jejím amantem neklaplo a nebo se přece jen snažila dát najevo dobrou vůli k uspořádání našeho vztahu, přesto však se mi tohle její řešení vůbec nelíbilo kvůli dceři. Ta se jistě bude ptát, proč nejsme v jednom hotelu všichni, ale nechtěl jsem kategoricky trvat na svém a tak jsem to odsouhlasil.
Po příjezdu na Riviéru se situace začala ještě více komplikovat. Nejprve jsem zastavil v Saint-Tropez, ale tam se jí nelíbilo, že přepychová pláž Tahiti je moc drahá, ve Fréjus, kde byla veřejná pláž zadarmo, se jí zase nelíbil moc hrubý písek. Připadalo mi, že si vymýšlí, protože chce, abychom zůstali pohromadě. Má domněnka se zdánlivě potvrdila, když jsme dojeli až do Cannes, kde byly ovšem ty nejdražší hotely a Hana usoudila, že finančně to bude nejlepší, když zůstaneme spolu ve dvoulůžkovém pokoji s přistýlkou pro Brigitku.
Pak ovšem následovala mnou těžko snášená stereotypní dovolená jako vždy, to jest Hanino celodenní opékání se na slunci, hulení cigaret a pití džusů. Tentokrát jsem se, ale nehodlal nudit celé dny na pláži, i když tam bylo na co koukat. Tu šla žena s namalovanými plavkami na nahém těle, tam zase ležela snědá dívka oděná snad jen v pánské kravatě a tady vzývala nahá kráska patrně boha slunce Hélia. Prostě „oben ohne“ bylo tady „in“.
Přesto mě to však lákalo jít někam jinam a když jsem zjistil, že i Brigitku už přestalo bavit hrát si s pískem, dostal jsem nápad. Budeme spolu na pláži vždycky jen dopoledne, pak půjdeme někam na oběd a odpoledne popojedeme do okolních měst a potom k večeru, když už nebude takové vedro, budeme korzovat po pobřežní promenádě. Byly tam i houpačky a malý kolotoč, takže zábavy budeme mít dost. Janě se můj nápad líbil, řekla, že ona jíst nemusí a my ať si jdeme kam chceme, ona se aspoň může nerušeně smažit dál, dokud slunce nezapadne. Pak si dá k večeři třeba párek v rohlíku, a za takto ušetřené peníze si, než pojedeme domů, nakoupí v luxusních obchodech luxusní oblečení i luxusní boty.
Takže jsme si šli s Brigitkou promenovat, zašli na pizzu, pak jsme si někam poodjeli, třeba do Antibes, kde byla výstava Picassových obrazů, nebo zase do Saint-Tropez se podívat na četnickou stanici, kde se točily filmy s Louisem de Funésem, nebo jsme si zašli na houpačky a na zmrzlinu, prostě vždycky jsme měli co dělat. Na promenádě si Brigit všímala espézetek zaparkovaných aut a stále se mě ptala, co ta písmena před číslem znamenají? Samozřejmě, že jsem to většinou nevěděl, a když třeba chtěla vědět co to je SL, tak jsem promptně plácl: Slovensko. Když se zeptala na RU, řekl jsem: Rusko, a když se zeptala na BL a já hned nevěděl co říct, tak si odpověděla sama: Blízko!
Jednou se nečekaně rychle zatáhlo a začalo poprchávat. Celá promenáda se v mžiku vyprázdnila, ale nám se ten jemný deštík líbil a tak jsme tam zůstali, pouze si stoupli pod takovou stříšku jednoho kiosku. Všiml jsem si, že v jednom zaparkovaném autě naproti sedí nějaký chlap s klukem asi osmiletým, něco mu vysvětluje a pak ho posílá ven k řadě přepychových aut, aby zjistil, jestli jsou auta zamčená. Kluk vzal vždycky za kliku a zase se vrátil mu to říct. Brigitu to také zajímalo a ptala se mně: „Podívej, táto, proč ten kluk mačká u všech aut kliky?“ Já nato: „Jó, Brigitko, mám takovej dojem, že ten chlap chce ty auta vykrást!“ Brigita vykulila oči: „Ale naše auto tady mezi těma není, že?“, uklidnila se .
Když pak přestalo pršet a už se dost setmělo, vyšli jsme z našeho úkrytu a kráčeli po nábřeží zpět jako do hotelu. Najednou jsem myslel, že vidím přelud. Pár kroků před námi se jakoby chodník rozestoupil pomocí dvou kovových poklopů a odněkud z podzemí pomalu vyjížděl nahoru výtah. Na něm stál pár velice elegantně ustrojených lidí, on ve smokingu s motýlkem u krku a ona krásně načančaná ve večerní toaletě. Zůstali jsme stát jako u zjevení, zatímco ti dva klidně vystoupili, poslali výtah zpět do země a vznešeně odkráčeli. Nic nechápaje jsem se podíval přes zábradlí dolů na pláž a záhada se mi vysvětlila. Byla tam restaurace a tohle byl zřejmě výtah na sudy, který se dal i tímto způsobem zneužít pro zkrácení si cesty z pláže na promenádu.
Celkově se nám s Brigitkou dovolená vydařila, zato Hana spálená do ruda, s puchýři a smaženou kůží na zádech, skončila jako každý rok, coby brambor na loupačku. Když jsme přijeli domů a sousedka mne obdivovala jak jsem krásně opálený, vyprskla Hana vztekle: „A já snad ne? Vždyť on byl celou dobu pod slunečníkem a já se smažila jako blbá!“
Když jsem potom viděl jak se Hana těší do práce na toho svého doktůrka, tak jsem jen poznamenal: „Myslím, že teď mohu s klidným svědomím podat žádost o rozvod, doufám, že s tím souhlasíš a nebudeš dělat žádné problémy.“
„Když zaplatíš veškeré soudní výlohy, ponecháš si Brigitu a já na ni nebudu muset nic platit - tak souhlasím.“
A já si v duchu říkal: "Co bude dál?" Ale souhlasil jsem se vším...