30 července 2011

Déja vu...

Jednou jsem se dost unavený vracel autem pozdě večer domů ze služební cesty, když se mi přihodila taková zvláštní věc. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva jako na sídliště.

Hned v příští vteřině jsem si to ale rozmyslel a prudce zabrzdil asi o deset metrů dál za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak.
Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“
„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový šereda?“, zeptal jsem se přímo.
„Ne, to ne, ale mně se zdálo, že jsem tuto scénku už jednou prožila, ačkoliv to bylo určitě poprvé, víte takové to déja vu!“
„Ano, to znám, je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, neděje se to často, je to celkem vzácný jev, zato vás tedy teď odvezu tam, kam potřebujete!“

„Ne, to nemohu od vás chtít, já...“
Skočil jsem jí hned do řeči: „Milá slečno, nenechám vás přece tady jentak na pospas přírodním živlům a bůhví jakým třeba úchylům. Vy jste krásná mladá dívka, mohla byste možná být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem vám pro tento pozdní večer k dispozici, coby taxikář zadarmo!“
„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuju, věřte mi, že jsem měla docela strach...“
„Slečno, já vás nechci mentorovat, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s přítelem a já jsem utekla!“
Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má uplakané oči, což jsem původně považoval za kapky deště. „Ach, promiňte, slečno, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jenom směr, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, je to dost daleko, stačí když mě hodíte na tramvaj ke Žlutým lázním, sedmnáctkou se dostanu až skoro před náš barák“, řekla a utřela si slzičky.
„Dobrá, ale počkám tam s vámi dokud ta tramvaj nepřijede. V tuhle pozdní dobu už mají poměrně dlouhé intervaly a já jsem za vás převzal odpovědnost, ať se vám to líbí nebo ne.“
Cestou do Podolí jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: „Já vlastně nejsem ničím, vystudovala jsem práva, jsem zatím nezaměstnaná, vypomáhám někdy v Ráji, to jsou bývalé Restaurace a jídelny a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím, tu a tam, také něco přivydělám k mé podpoře v nezaměstnanosti.“
 

„Slečno, co myslíte“, zeptal jsem se opatrně, „bylo by to možné, abychom se my dva někdy někde setkali zcela záměrně a ne jenom díky takové vágní náhodě jako dnes?“ Vtom jsme ale spatřili od Braníka přijíždějící tramvaj a dívka zvolala: „Je, podívejte, to bude možná ta poslední sedmnáctka!“ Přidal jsem plyn, abychom byli u nástupního ostrůvku dříve než tramvaj. Dívka se se mnou spěšně rozloučila. Při vystupování z auta mi dala do ruky svoji vizitku: „To je pro ten případ, že byste mi chtěl třeba někdy zavolat. Na vizitce stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem na ni: „Dobrou noc, Evo z ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a než vstoupila do tramvaje, zamávala mi oběma rukama.
Pak následovalo v mé práci několik perných dnů, takže jsem neměl na nic čas, až konečně v sobotu jsem se rozhodl, že ji zavolám. Jenže: kde mám tu vizitku? Kam jsem ji dal? Začal jsem hledat jako pominutý ve všech kapsách, ve všech šuplících, v koši na papíry i na místech zcela nemožných, ale nikde nic! Když už jsem byl úplně u konce svých sil, problesklo mi hlavou: Dal jsem si ji přece do přihrádky na audiokazety v autě! Vyběhl jsem ihned před dům, a bez ohledu na to, že právě zase lilo a foukal vítr, jsem se vrhl do auta a jal se prohrabovat přihrádku s kazetami. Ano, zde nerušeně ležela ta kýžená kartička! Kámen mi spadl ze srdce – jenže vtom se stala chyba! Jak jsem zamykal auto a předával si vizitku do druhé ruky, přišel náraz větru a tento drahocenný papírek mi ulétl, ještě jsem viděl jak spadl do stružky vody valící se do kanálu a pak mi navždy zmizel z očí... V tu chvíli bych se byl nejraději vystřelil na měsíc, uvědomil jsem si, že teď, kromě jejího křestního jména Eva, zase nevím nic!
Osud je
jako stará tvrdohlavá panna a vždycky si prosadí to, co chce...!

http://www.youtube.com/watch?v=GnfMMdV8LEs

28 července 2011

Rozvodová dovolená

Naše desáté výročí svatby s Hanou bylo ve znamení blížícího se rozvodu. Dcerka Brigita si na to zvykla, že máma musí neustále držet noční služby v nemocnici a nedivila se tomu. Když se přiblížila doba dovolených, navrhl jsem ženě, abychom dřív než dojde k rozvodu, si ještě jednou rozvážili co děláme, trochu si odpočinuli od sebe a jeli každý na dovolenou jinam a definitivní rozhodnutí udělali až po dovolené. Já pojedu na Riviéru, vezmu si pětiletou Brigitku sebou a ona ať jede kam chce a s kým chce.
Hana s tím nejprve souhlasila, ale poslední den před odjezdem přišla se změnou, že by radši jela jako s námi a na Riviéru, ale tam by se ubytovala v jiném městě než my a na konci dovolené bychom zase jeli spolu domů. Nevěděl jsem, jestli jí to s jejím amantem neklaplo a nebo se přece jen snažila dát najevo dobrou vůli k uspořádání našeho vztahu, přesto však se mi tohle její řešení vůbec nelíbilo kvůli dceři. Ta se jistě bude ptát, proč nejsme v jednom hotelu všichni, ale nechtěl jsem kategoricky trvat na svém a tak jsem to odsouhlasil.
Po příjezdu na Riviéru se situace začala ještě více komplikovat. Nejprve jsem zastavil v Saint-Tropez, ale tam se jí nelíbilo, že přepychová pláž Tahiti je moc drahá, ve Fréjus, kde byla veřejná pláž zadarmo, se jí zase nelíbil moc hrubý písek. Připadalo mi, že si vymýšlí, protože chce, abychom zůstali pohromadě. Má domněnka se zdánlivě potvrdila, když jsme dojeli až do Cannes, kde byly ovšem ty nejdražší hotely a Hana usoudila, že finančně to bude nejlepší, když zůstaneme spolu ve dvoulůžkovém pokoji s přistýlkou pro Brigitku.
Pak ovšem následovala mnou těžko snášená stereotypní dovolená jako vždy, to jest Hanino celodenní opékání se na slunci, hulení cigaret a pití džusů. Tentokrát jsem se, ale nehodlal nudit celé dny na pláži, i když tam bylo na co koukat. Tu šla žena s namalovanými plavkami na nahém těle, tam zase ležela snědá dívka oděná snad jen v pánské kravatě a tady vzývala nahá kráska patrně boha slunce Hélia. Prostě „oben ohne“ bylo tady „in“.
Přesto mě to však lákalo jít někam jinam a když jsem zjistil, že i Brigitku už přestalo bavit hrát si s pískem, dostal jsem nápad. Budeme spolu na pláži vždycky jen dopoledne, pak půjdeme někam na oběd a odpoledne popojedeme do okolních měst a potom k večeru, když už nebude takové vedro, budeme korzovat po pobřežní promenádě. Byly tam i houpačky a malý kolotoč, takže zábavy budeme mít dost. Janě se můj nápad líbil, řekla, že ona jíst nemusí a my ať si jdeme kam chceme, ona se aspoň může nerušeně smažit dál, dokud slunce nezapadne. Pak si dá k večeři třeba párek v rohlíku, a za takto ušetřené peníze si, než pojedeme domů, nakoupí v luxusních obchodech luxusní oblečení i luxusní boty.
Takže jsme si šli s Brigitkou promenovat, zašli na pizzu, pak jsme si někam poodjeli, třeba do Antibes, kde byla výstava Picassových obrazů, nebo zase do Saint-Tropez se podívat na četnickou stanici, kde se točily filmy s Louisem de Funésem, nebo jsme si zašli na houpačky a na zmrzlinu, prostě vždycky jsme měli co dělat. Na promenádě si Brigit všímala espézetek zaparkovaných aut a stále se mě ptala, co ta písmena před číslem znamenají? Samozřejmě, že jsem to většinou nevěděl, a když třeba chtěla vědět co to je SL, tak jsem promptně plácl: Slovensko. Když se zeptala na RU, řekl jsem: Rusko, a když se zeptala na BL a já hned nevěděl co říct, tak si odpověděla sama: Blízko!
Jednou se nečekaně rychle zatáhlo a začalo poprchávat. Celá promenáda se v mžiku vyprázdnila, ale nám se ten jemný deštík líbil a tak jsme tam zůstali, pouze si stoupli pod takovou stříšku jednoho kiosku. Všiml jsem si, že v jednom zaparkovaném autě naproti sedí nějaký chlap s klukem asi osmiletým, něco mu vysvětluje a pak ho posílá ven k řadě přepychových aut, aby zjistil, jestli jsou auta zamčená. Kluk vzal vždycky za kliku a zase se vrátil mu to říct. Brigitu to také zajímalo a ptala se mně: „Podívej, táto, proč ten kluk mačká u všech aut kliky?“ Já nato: „Jó, Brigitko, mám takovej dojem, že ten chlap chce ty auta vykrást!“ Brigita vykulila oči: „Ale naše auto tady mezi těma není, že?“, uklidnila se .
Když pak přestalo pršet a už se dost setmělo, vyšli jsme z našeho úkrytu a kráčeli po nábřeží zpět jako do hotelu. Najednou jsem myslel, že vidím přelud. Pár kroků před námi se jakoby chodník rozestoupil pomocí dvou kovových poklopů a odněkud z podzemí pomalu vyjížděl nahoru výtah. Na něm stál pár velice elegantně ustrojených lidí, on ve smokingu s motýlkem u krku a ona krásně načančaná ve večerní toaletě. Zůstali jsme stát jako u zjevení, zatímco ti dva klidně vystoupili, poslali výtah zpět do země a vznešeně odkráčeli. Nic nechápaje jsem se podíval přes zábradlí dolů na pláž a záhada se mi vysvětlila. Byla tam restaurace a tohle byl zřejmě výtah na sudy, který se dal i tímto způsobem zneužít pro zkrácení si cesty z pláže na promenádu.
Celkově se nám s Brigitkou dovolená vydařila, zato Hana spálená do ruda, s puchýři a smaženou kůží na zádech, skončila jako každý rok, coby brambor na loupačku. Když jsme přijeli domů a sousedka mne obdivovala jak jsem krásně opálený, vyprskla Hana vztekle: „A já snad ne? Vždyť on byl celou dobu pod slunečníkem a já se smažila jako blbá!“
Když jsem potom viděl jak se Hana těší do práce na toho svého doktůrka, tak jsem jen poznamenal: „Myslím, že teď mohu s klidným svědomím podat žádost o rozvod, doufám, že s tím souhlasíš a nebudeš dělat žádné problémy.“
„Když zaplatíš veškeré soudní výlohy, ponecháš si Brigitu a já na ni nebudu muset nic platit - tak souhlasím.“
A já si v duchu říkal: "Co bude dál?" Ale souhlasil jsem se vším...