10 července 2008

Odříkaného chlebíčka...

Povýšení na skupináře oslavil Ing. Petr Kraus mimořádně zajímavě v práci v jejich kanceláři, kde mimo něj byli tři kolegové Boček, Wagner, Mikeš, jakož i krásná a poměrně dost domýšlivá kreslička Nora s vlasy jakoby ledabyle přes jedno oko.
Petr se sice v duchu divil, že mu nikdo za celý den negratuloval, ale tušil, že má tuto tichou válku proti němu na svědomí právě Nora, kterou neměl moc rád a navíc ji shodou okolností včera spražil, kvůli dvěma odflinknutým výkresům.
Všichni ho ale překvapili až po pracovní době ve čtyři hodiny, když mu hromadně pogratulovali a přinesli krabici obložených chlebíčků, dvě lahve sektu a několik balíčků chipsů a slaných tyčinek.
„Děkuju vám přátelé, ale napřed si musíme připít něčím podstatným", řekl a vytáhl svojí dobře utajenou láhev Metaxy, „to víno si necháme na potom." Načež se ze dvou stolů udělala velká hodovní tabule a rýsovací prkna se pootočila tak, aby bylo dost místa. Hudbu obstaral Petr pomocí svého obstarožního rádia Telefunken. 
Když byla bujná zábava v nejlepším, vzal si Petr slovo:
„Pozor, milá dámo a vážení pánové, mám nápad!
Zahrajeme si slavnou hru anglických lordů, v nejvyšších kruzích, chvalně známou jako "vadí-nevadí". Všichni souhlasili, ale chtěli vědět zcela přesná pravidla, aby se tak nemohlo švindlovat.
„Ano, vážení, pravidla jsou důležitá, aby se hra nezvrhla v nějaký chaos nebo, aby zde nedošlo k nějakým oplzlostem", zdůraznil. Načež nechal každému vytáhnout z klobouku jeden složený papírek s číslem pořadí. „Kdo má číslo jedna?"
„Já", ozvala se nadšeně Nora.
„No prosím, jak to funguje, lady first! A teď dvojka až pětka se posadí v tomto pořadí kolem stolu. V každé rundě se hráč táže následujícího hráče, zda mu úkol, který mu dává, vadí či nevadí. Jednička se ptá dvojky, dvojka trojky, a tak dále až pětka zase jedničky." Dotázaný může říci buďto "nevadí", pak musí požadované vykonat a zůstává ve hře do další rundy, nebo řekne, že mu to "vadí", zaplatí fant, položí otázku dalšímu a vypadne ze hry. Bank vyhrává ten kdo zbude poslední. Je to hra hazardní a proto by výše fantu měla být aspoň deset korun.“
„Souhlas", ozvalo se sborově a Nora se otočila na vedle ní sedícího Ivana Wagnera.
„Takže já, jako jednička, dávám první otázku: Vadilo by ti Ivane, kdybych ti ustřihla tu tvoji nemožnou kravatu?"
„Probůh, to by mi vadilo! Ta je od mé tchýně, to by bylo doma eldorádo!", zděsil se Wagner.
„Zaplať deset",
 poznamenal Petr suše, "dej mi otázku a vypadni ze hry."
„Petře, vadilo by ti, kdyby sis ukousl tady kus mýho mejdla?", řekl jízlivě Wagner.
„Nevadí! Klidně si ukousnu, rozkoušu, ale jíst ho nemusím, to totiž nestálo v úkolu."
Když se mu začaly dělat bubliny u pusy, musel rychle běžet mýdlo vyplivnout a vyčistit si zuby, ale ve hře zůstal. Mikeš odmítl jeho úkol obléct si sako naruby a dojít přes ulici do krámu si koupit lízátko, takže musel také zaplatil a vypadl. Burdovi zase vadilo, vyjít ven před dům jako žebrák s čepicí v ruce a s papírovou cedulí na krku: »Jsem úplně blbý, prosím o ránu!«
Ve hře zbyla už jenom Nora a Petr. Burda byl k ní až po
dlézavě galantní a dal jí lehkou otázku, zdali by jí nevadilo vypít dvě deci vína na ex!
Ta zajásala: „Nevadilo!" Obrátila sklenici do sebe, a vtom se jí zajiskřilo ďábelsky v očích, napadlo ji, co se zeptá Petra. Už se viděla jako finální vítězka rundy i toho padesátikorunového banku:
„Petře, vadilo by vám, kdybyste láskyplně vyhodil to své nostalgické rádio ven tady z toho okna?" Její hlas byl naplněn jistotou, že zvítězí.
Petr cítil, že tohle je úder pod pás, protože ten Telefunken měl pro něj osobní cenu i když už chrastil a hrál jen dvě stanice. Z prestižních důvodů se ale nechtěl poddat té čertici, kterou neměl moc v lásce, a proto řekl na truc: „To by mi nevadilo!"
V duchu si však byl vědom, že to nemůže udělat, tak opilý ještě nebyl a věděl, že jsou ve třetím poschodí a dole je živá ulice. Ale chtěl aspoň blufovat a dělat jako kdyby chtěl. Vzal své rádio, vystoupil si na stůl u otevřeného okna a připravoval se hodit. Mezitím se všichni začali dohadovat, mají-li mu zabránit v hodu. Nora dostala strach, že to hodí, Mikeš ji uklidňoval, že to Petr jen tak dělá, Burda tvrdil, že se mu musí zabránit, aby to nehodil, nebo že někoho dole na ulici zabije. Až Wagner přišel s rozumným návrhem změnit podmínku hodu z okna, za hod v budově na schodišti. Všichni, včetně Petra, si oddychli a souhlasili.
Načež se celý průvod vydal s rádiem na schodiště jako procesí. Nora už začínala litovat, že si tuhle blbost vymyslela. „Neboj, Noro, von to nehodí", tvrdil Mikeš, „určitě to jen tak dělá, dyk to by byla škoda rozbít." Jediný Burda si stál na svém: „Uvidíte, že to hodí!" Bůhví odkud přitáhl starou deku a řítil se s ní o patro níž, při čemž zoufale kvílel: „Já ho znám, uvidíte, ten blbec to určitě hodí!"
„Hodí, or not-hodí, that is the question!", napodobil Petr Hamleta - a potom hodil. Krásná leštěná bedýnka se rozlouskla o schody jak vlašský ořech. Lampy, relátka, knoflíky, odpory i reproduktor se rozkutálely po schodech na Burdovu deku.
Rychle pak všechno odklidili a vrátili se do kanceláře. Nora se snažila Petrovi omluvit za svůj nápad, ale on ji ujistil, že to bylo přece jeho rozhodnutí, vždyť mohl klidně říct "vadí".
Teď byl ovšem on na řadě dávat úkol: „Milá krásná Norberto, vadilo by vám se tady a teď se mnou tři minuty líbat?" Byl zvědav jak se ona rozhodne, protože věděl, že chodí ve firmě s náměstkem Šváchou, který se prý bude kvůli ní rozvádět a má to být láska jako trám. Proto předpokládal, že Nora kvůli banku za 50 korun, se pochopitelně nebude chtít před tolika svědky kompromitovat.
„Ne, to nejde, to není fair", pohodila si vzpurně hlavou a Petr si už chtěl výhru vzít, když ona překvapivě dodala, „já jsem neřekla vadí! Říkám nevadí, ale nanejvýš jednu minutu!"
„Dobrá, je to remíza, pánové, stopněte to a hlaste čas", řekl Petr s úsměvem.
Při pětadvacáté vteřině zazvonil telefon, Burda zvedl sluchátko a oznámil s lišáckým úšklebkem: „Tady je soudruh náměstek Švácha pro slečnu Noru Kubíčkovou!"
Ta sebou cukla, přerušila polibek a zavelela: „Ukaž, dej to sem!" Vzala si sluchátko a řekla stručně: „Počkej, nemám čas, zavolám ti za chvilku!" Položila telefon a otočila se vyzývavě k Petrovi: „Pokračujeme - ještě 30 vteřin!"

Během příštích dní se kreslička Nora definitivně rozešla s náměstkem Šváchou a začala se nenápadně kamarádit s projektantem Petrem...


*
http://www.youtube.com/watch?v=aJ-vJI6jypM

01 července 2008

Aleš a Julia

Když se můj kolega v práci Aleš Macoun vrátil z jarní dovolené, přinesl balíček fotek, aby se tak trochu pochlubil, kde všude se svou snoubenkou Julií byli. Typicky amatérské fotky, všechny byly víceméně zaměřeny na ně samé a okolí bylo potlačeno do pozadí, takže se sotva poznalo, je-li záběr pořízen v Praze nebo v jakémkoliv jiném městě. Dominantní roli na všech fotkách hrála fotogenická a evidentně své krásy si vědomá slečna Julie, ovšem její nejlepší snímek Aleše, stojícího na vysokém schodišti s uříznutou hlavou, překonal všechna moje očekávání, což jsem neopomněl komentovat: „Teda řeknu ti, Aleši, tady vypadáš skvěle! A zde ta tvoje dívka je skutečně půvabná, třeba s tím rudým švýcarským praporem rostoucím přímo z hlavy. Můžeš mi říct, kde jste to vlastně byli?“
„Procestovali jsme skoro celý Švýcarsko“, Aleš rozhodil ruce, „Bazilej, Curych, Lucern, Ženeva a tak. Byla by to celkem OK dovolená, až na to, že Julie je často hamižná...“
„Jak to myslíš hamižná?“, nechápal jsem.
„No, vona se kvůli každý pitomosti se mnou hádá! Třeba, rozumíš, já to nepochopím, že je vůbec něco takovýho možný. Ty její záminky jsou úplně máknutý, třeba, že jsem zase šišatě zaparkoval, nebo že jedu za autobusem kterej čoudí, nebo že jsem vybral blbej hotel kde se nedá spát, nebo že je hrozný počasí, jako kdybych za to moh‘!“
„Já tedy nevím, Aleši, a ty si myslíš, že to bude po svatbě lepší?“
„Nojo, horší to bejt nemůže, představ si třeba situaci: stojíme v Curychu na přechodu a já, jako ukázněný chodec čekám na zelenou, ona to chce přeběhnout na červenou a říká: pojď honem, dokud nic nejede! Já nechci, protože nikam nespěcháme, tak proč riskovat pokutu nebo i zdraví. Ona nato: Švýcar by tě přece nezajel, to jsou slušní lidé! Já se nakrknu a oponuju, že zaprvý nevím kdo sedí za volantem jestli je to Švýcar a za druhý neznám všech pět miliónů Švýcarů – a hádka je na světě, kvůli takový kravině!“
„To víš, Aleši“, konejšil jsem ho, „každý člověk má své mouchy, ber to pozitivně a buď rád, že je aspoň krásná, no, ale jestli si ji chceš vzít, tak bych ti to za flašku koňaku rozmluvil.“
„Ano, krásná je, to jo, ale na nervy mi umí zahrát jako Beethoven na okarinu...“
Vtom zabzučel Alešův mobil. „Hele, je to Julie", řekl Aleš a přiložil mi svůj mobil k uchu, "poslechni si její nádherně sametovej hlas, pro kterej ji miluju!“
„Alešku, lásko, co tomu říkáš, mám jedinečnou možnost koupit tady od mé kolegyně Soni na dnešek dva lístky do divadla na Turandota, to bych moc ráda viděla.“ Aleš to však odmítl s tím, že právě dnes večer běží v televizi mezistátní utkání ve fotbalu Holandsko-Francie a to je mu důležitější než nějakej Turandot.
„To mě ale moc mrzí, Aleši, víš, že jsme spolu nebyli ještě ani jednou v divadle. Zdá se mi, že už o mně tak nestojíš, jako dříve", řekla Julie.
„Drahá Julie, proč do toho divadla nemůžeme jít někdy jindy, proč musíme jít zrovna dnes, jenom proto, že se to náhodou hodí tvé kolegyni?", zeptal se podrážděně Aleš.
„Jenže, ty sis nevšiml, že mám dnes svátek a ty zítra, a že jsme to mohli společně oslavit a udělat si hezký večer? Považuješ to snad za romantickou zbytečnost?", řekla kousavě.
„Právě se dívám na kalendář a vidím, že dnes má svátek Julius, tedy muž, zatímco ty jsi, dle nepřehlédnutelných znaků žena Julie a máš svátek, počkej... ano, až 10. prosince, přesně jako moje teta Julča. Naproti tomu já mám skutečně svátek zítra, kdy žádný fotbal není a chtěl jsem ti to právě navrhnout, abychom to spolu oslavili, ale tys mě bohužel předběhla", zachraňoval hrozící spor Aleš.
„Ne, já mám svátek odjakživa dnes, 12.dubna", trvala na svém Julie. „Je to tradice podle mé babičky, protože dřív se jména v kalendáři psala v genitivu, jako svátek koho, čeho, čí, tedy nikoliv Julius, jako se to píše teď, ale svátek Julia a babička se spletla a dala mi podle kalendáře jméno Julia, mám to tak i v křestním listě!"
„Hele, Julinko, nebudeme se přece hádat, kvůli chybě tvé babičky, to je stupidní..."
„Co, moje babička, že je stupidní? To byla náhodou velice moudrá žena, ona se vlastně ani tak moc nespletla, ale ona razila heslo, že dítě se musí napřed narodit a pak teprve může mít svátek. Já jsem se narodila 22. prosince a nemohla jsem tedy mít svátek 10. prosince", Julie neustále zvyšovala hlas, „to byl ten hlavní důvod, proč mi babička vybrala ten 12. duben!"
„Zadrž svůj gejzír", přerušil ji Aleš, „a řekni, jak chceš tento idiotskej problém vyřešit?"
„Jakej idiotskej problém? Kdo je tady idiot? Když ty nechceš oslavovat můj svátek, tak já nechci oslavovat tvůj svátek! Je ti to jasný?", zavzlykala Julie.
„Ty už seš jako ta tvá ségra, kvůli každý hovadině uděláš kravál!", řekl vztekle Aleš.
„Jsem já u tebe nějaká hovadina? A co seš ty, ty inteligente? Drahej oblek bez obsahu a fotbalovej debil!"
„Tak, to je jasná zpráva. Čau!", zařval Aleš a praštil mobilem o stůl.
„Kamaráde“, řekl jsem Alešovi, „tak teď jste mi oba názorně předvedli, jak se máte rádi!“
„Vono to jen tak divně vypadá, ale už se těším na večerní čepobití!“
„Co to je, proboha?“, divil jsem se.
„Husitská tradice a naše něžné usmiřování...“