10 července 2008

Odříkaného chlebíčka...

Povýšení na skupináře oslavil Ing. Petr Kraus mimořádně zajímavě v práci v jejich kanceláři, kde mimo něj byli tři kolegové Boček, Wagner, Mikeš, jakož i krásná a poměrně dost domýšlivá kreslička Nora s vlasy jakoby ledabyle přes jedno oko.
Petr se sice v duchu divil, že mu nikdo za celý den negratuloval, ale tušil, že má tuto tichou válku proti němu na svědomí právě Nora, kterou neměl moc rád a navíc ji shodou okolností včera spražil, kvůli dvěma odflinknutým výkresům.
Všichni ho ale překvapili až po pracovní době ve čtyři hodiny, když mu hromadně pogratulovali a přinesli krabici obložených chlebíčků, dvě lahve sektu a několik balíčků chipsů a slaných tyčinek.
„Děkuju vám přátelé, ale napřed si musíme připít něčím podstatným", řekl a vytáhl svojí dobře utajenou láhev Metaxy, „to víno si necháme na potom." Načež se ze dvou stolů udělala velká hodovní tabule a rýsovací prkna se pootočila tak, aby bylo dost místa. Hudbu obstaral Petr pomocí svého obstarožního rádia Telefunken. 
Když byla bujná zábava v nejlepším, vzal si Petr slovo:
„Pozor, milá dámo a vážení pánové, mám nápad!
Zahrajeme si slavnou hru anglických lordů, v nejvyšších kruzích, chvalně známou jako "vadí-nevadí". Všichni souhlasili, ale chtěli vědět zcela přesná pravidla, aby se tak nemohlo švindlovat.
„Ano, vážení, pravidla jsou důležitá, aby se hra nezvrhla v nějaký chaos nebo, aby zde nedošlo k nějakým oplzlostem", zdůraznil. Načež nechal každému vytáhnout z klobouku jeden složený papírek s číslem pořadí. „Kdo má číslo jedna?"
„Já", ozvala se nadšeně Nora.
„No prosím, jak to funguje, lady first! A teď dvojka až pětka se posadí v tomto pořadí kolem stolu. V každé rundě se hráč táže následujícího hráče, zda mu úkol, který mu dává, vadí či nevadí. Jednička se ptá dvojky, dvojka trojky, a tak dále až pětka zase jedničky." Dotázaný může říci buďto "nevadí", pak musí požadované vykonat a zůstává ve hře do další rundy, nebo řekne, že mu to "vadí", zaplatí fant, položí otázku dalšímu a vypadne ze hry. Bank vyhrává ten kdo zbude poslední. Je to hra hazardní a proto by výše fantu měla být aspoň deset korun.“
„Souhlas", ozvalo se sborově a Nora se otočila na vedle ní sedícího Ivana Wagnera.
„Takže já, jako jednička, dávám první otázku: Vadilo by ti Ivane, kdybych ti ustřihla tu tvoji nemožnou kravatu?"
„Probůh, to by mi vadilo! Ta je od mé tchýně, to by bylo doma eldorádo!", zděsil se Wagner.
„Zaplať deset",
 poznamenal Petr suše, "dej mi otázku a vypadni ze hry."
„Petře, vadilo by ti, kdyby sis ukousl tady kus mýho mejdla?", řekl jízlivě Wagner.
„Nevadí! Klidně si ukousnu, rozkoušu, ale jíst ho nemusím, to totiž nestálo v úkolu."
Když se mu začaly dělat bubliny u pusy, musel rychle běžet mýdlo vyplivnout a vyčistit si zuby, ale ve hře zůstal. Mikeš odmítl jeho úkol obléct si sako naruby a dojít přes ulici do krámu si koupit lízátko, takže musel také zaplatil a vypadl. Burdovi zase vadilo, vyjít ven před dům jako žebrák s čepicí v ruce a s papírovou cedulí na krku: »Jsem úplně blbý, prosím o ránu!«
Ve hře zbyla už jenom Nora a Petr. Burda byl k ní až po
dlézavě galantní a dal jí lehkou otázku, zdali by jí nevadilo vypít dvě deci vína na ex!
Ta zajásala: „Nevadilo!" Obrátila sklenici do sebe, a vtom se jí zajiskřilo ďábelsky v očích, napadlo ji, co se zeptá Petra. Už se viděla jako finální vítězka rundy i toho padesátikorunového banku:
„Petře, vadilo by vám, kdybyste láskyplně vyhodil to své nostalgické rádio ven tady z toho okna?" Její hlas byl naplněn jistotou, že zvítězí.
Petr cítil, že tohle je úder pod pás, protože ten Telefunken měl pro něj osobní cenu i když už chrastil a hrál jen dvě stanice. Z prestižních důvodů se ale nechtěl poddat té čertici, kterou neměl moc v lásce, a proto řekl na truc: „To by mi nevadilo!"
V duchu si však byl vědom, že to nemůže udělat, tak opilý ještě nebyl a věděl, že jsou ve třetím poschodí a dole je živá ulice. Ale chtěl aspoň blufovat a dělat jako kdyby chtěl. Vzal své rádio, vystoupil si na stůl u otevřeného okna a připravoval se hodit. Mezitím se všichni začali dohadovat, mají-li mu zabránit v hodu. Nora dostala strach, že to hodí, Mikeš ji uklidňoval, že to Petr jen tak dělá, Burda tvrdil, že se mu musí zabránit, aby to nehodil, nebo že někoho dole na ulici zabije. Až Wagner přišel s rozumným návrhem změnit podmínku hodu z okna, za hod v budově na schodišti. Všichni, včetně Petra, si oddychli a souhlasili.
Načež se celý průvod vydal s rádiem na schodiště jako procesí. Nora už začínala litovat, že si tuhle blbost vymyslela. „Neboj, Noro, von to nehodí", tvrdil Mikeš, „určitě to jen tak dělá, dyk to by byla škoda rozbít." Jediný Burda si stál na svém: „Uvidíte, že to hodí!" Bůhví odkud přitáhl starou deku a řítil se s ní o patro níž, při čemž zoufale kvílel: „Já ho znám, uvidíte, ten blbec to určitě hodí!"
„Hodí, or not-hodí, that is the question!", napodobil Petr Hamleta - a potom hodil. Krásná leštěná bedýnka se rozlouskla o schody jak vlašský ořech. Lampy, relátka, knoflíky, odpory i reproduktor se rozkutálely po schodech na Burdovu deku.
Rychle pak všechno odklidili a vrátili se do kanceláře. Nora se snažila Petrovi omluvit za svůj nápad, ale on ji ujistil, že to bylo přece jeho rozhodnutí, vždyť mohl klidně říct "vadí".
Teď byl ovšem on na řadě dávat úkol: „Milá krásná Norberto, vadilo by vám se tady a teď se mnou tři minuty líbat?" Byl zvědav jak se ona rozhodne, protože věděl, že chodí ve firmě s náměstkem Šváchou, který se prý bude kvůli ní rozvádět a má to být láska jako trám. Proto předpokládal, že Nora kvůli banku za 50 korun, se pochopitelně nebude chtít před tolika svědky kompromitovat.
„Ne, to nejde, to není fair", pohodila si vzpurně hlavou a Petr si už chtěl výhru vzít, když ona překvapivě dodala, „já jsem neřekla vadí! Říkám nevadí, ale nanejvýš jednu minutu!"
„Dobrá, je to remíza, pánové, stopněte to a hlaste čas", řekl Petr s úsměvem.
Při pětadvacáté vteřině zazvonil telefon, Burda zvedl sluchátko a oznámil s lišáckým úšklebkem: „Tady je soudruh náměstek Švácha pro slečnu Noru Kubíčkovou!"
Ta sebou cukla, přerušila polibek a zavelela: „Ukaž, dej to sem!" Vzala si sluchátko a řekla stručně: „Počkej, právě nemám čas, zavolám ti za chvilku!" Položila telefon a otočila se vyzývavě k Petrovi: „Pokračujeme - ještě 30 vteřin!"

Během příštích dní se kreslička Nora definitivně rozešla s náměstkem Šváchou a začala se nenápadně kamarádit s projektantem Petrem...


*
http://www.youtube.com/watch?v=aJ-vJI6jypM