Život v uspěchaném světě

   Právě poletoval lehký lednový snížek, když si to Norbert zamířil ke svému oldies-mercedesu na parkovišti. Vinou svého zaseknutého budíku vstal dnes aspoň o hodinu později než by bylo nutně třeba a tak se jen na honem napil čaje, čímž zkrátil dobu snídaně na minimum, ale věděl, že do práce přijde tak-jako-tak pozdě. Navíc mu jeho sousedka u domovních dveří oznámila, že je na něm řada odmetat sníh před domem, což pro něj totiž znamenalo další zdržení o deset minut. 

"To mám ale dneska den-blbec a co má znamenat ještě k tomu tohleto?" pomyslel si, když spatřil, že se k němu žene neznámá dáma v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: "Pane, prosím vás, buďte tak moc laskav a pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho šedého auta, já bych ho určitě odřela, už to tu marně zkouším čtvrt hodiny." Norberta napadlo, že to je do třetice všeho zlého, ale neušlo mu, že ta žena je atraktivní a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, že je svým způsobem roztomile nešťastná. Byl proto rozhodnut jí pomoci, ale viděl, že ten malý Fiatek stojí tak blbě, že tam skutečně není místo na projetí.

„Madam, Váš problém nevězí v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Fiat stojí opravdu tak šikmo, že se kolem něj projet nedá i kdybyste byla mistryní Formule-1, jako Niki Lauda. Myslím, že si majitel toho vozu jen na moment odskočil něco koupit a že hned přijde.  Počkejte si ještě chviličku.
Já bych vás odvezl kam potřebujete, ale víte, já mám právě hodinové zpoždění a šíleně spěchám..."

„Ale já taky strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být v půl jedenácté. Jsem bezradná, co mám proboha svatého dělat?", žena se jenom stěží ovládala. Vzdychla si a dodala: „Promiňte, já vím, že vás to nezajímá  –  nevím proč vám to vlastně říkám..."

„Moment, madam, mám nápad", Norbert si v duchu pomyslel, že teď se buďto zesměšní, nebo u ní naopak rytířsky zaboduje: „Pokusím se s tím Fiatem pohnout." Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhl jím prudce doleva a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo asi o tři centimetry. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to! Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně, škoda, že nemám čas, to letadlo nepočká", posadila se za volant, "pozvala bych vás třeba na sklenku vína, ale bohužel, nejde to časově..."

„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?", kul železo Norbert.
 „Ne, už zítra se vracím domů."

„Směl bych vás někdy zavolat?" zeptal se trochu neodbytně a podal jí okénkem svoji vizitku.

„Já u sebe nemám vizitky, takže když, tak zavolám já Vás", řekla a nastartovala, načež mu krátce zamávala a bez problémů vycouvala a odjela. Vzápětí nato se poměrně silně rozchumelilo...

Norbert to pochopil jako její obratný trik, jak se ho rychle zbavit a vůbec nepředpokládal, že by mu někdy zavolala. V práci pak mu jeho šéf překvapivě nevynadal, ale naopak jenom poznamenal, že on sám měl taky problém s tím pitomým sněhem. Norbert pak ve své kanceláři vyprávěl kolegovi, co měl dneska za fofr. Jeho den-blbec však pokračoval, když mu v pravé poledne zavolal zákazník, že ten software, co jim on včera nainstaloval, právě zkolaboval. Norbert věděl, nic naplat, že tam musí ihned napochodovat. Bylo to sice jenom 35 km, ale v tomhle bláznivém počasí to nebude procházka růžovým sadem.
Dálnice mu připomínala klouzačku, takže se musel hodně soustředit na jízdu, když mu v kapse zabzučel mobil. „Tady je Nora, já jsem ta nešťastnice, kterou jste vysvobodil odstavením všech ostatních aut na parkovišti, abych mohla vyjet." Norbert překvapeně vyhrkl: "Jéé, to jste vy? Vždyť snad ještě nemůžete být v Paříži?"

"Taky že nejsem, sedím tady na letišti a čekám, letadlo nemá takový ten povel k odletu, nebo co! Vím, že to vypadá divně, že vás volám ačkoliv se vlastně vůbec neznáme, ale vy mne zavolat nemůžete a já jsem vám to slíbila, tak to plním. Musím vás však ihned uklidnit, že nechci, abyste mi zde překážející letadla odstavil z cesty..."

Norbert se s chutí zařehtal: "Já jsem právě na dálnici a jedu kolem frankfurtského letiště, takže bych to mohl opět zkusit, co abych se tam stavil a mrkl se na to?"

"Jé, to je fajn, já jsem v odletové hale v blízkosti návěstí odletů. Přijďte, těším se moc, čekám!"

Norberta zaskočila ta její otevřenost a imponovala mu její vtipnost. Bleskově se rozhodl, že ji chce vidět a zákazník ať si ještě aspoň hodinku počká!

 Našel ji hned a ona spustila vodopád slov: "To je fajn, Norberte, dáme si krásné cappuccino, věřte mi, že to dnešní věčné čekání na něco, mi už lezlo na mozek!"

"Noro, ale na mně jste nemusela dlouho čekat, že ne? Přifrčel jsem jako záchranka. Jenže bohužel si nemohu s vámi dlouho povídat, jedu k zákazníkovi, kterému vybouchl mnou včera nainstalovaný program, takže tam teď zavolám a vymluvím se na sněhovou kalamitu na dálnici, ale aspoň pár minutek si tady rád s vámi popovídám. Souhlasíte?" zeptal se zbytečně...

Sedli si spolu do útulného restauračního výklenku pro kafaře a Nora se najednou rozesmála: "To je neuvěřitelné, Norberte, jak my dva, durch-und-durch cizí lidé, si přesto tak skvěle rozumíme i když ten čas je uspěchaný a stále hraje proti nám."

"Noro, ty sympatie se dají vědecky vysvětlit těmi našimi podobnými jmény, Nora a Norbert, takže to vlastně zařídili už kdysi naše rodiče, tím jak nás pokřtili."

"Ó, nikoliv, to jsem zařídila já. Jsem totiž křtěná Eleonora, což se mi nelíbilo a tak si říkám už od malička jenom Nora."
"Hmm, takže mé vědecké vysvětlení vybouchlo, asi jako ten můj program u zákazníka. Mně zase všichni přátelé říkají jen Berte... Ach, program!  Musím tam honem aspoň zavolat, promiňte Noro."

Během jeho rozhovoru se ukázalo, že tamní programátor tam něco nepatrně změnil a program už zase spolehlivě šlape. Norbertovi spadl kámen ze srdce, že tam nemusí jet a Nora zvolala: "To je tedy báječné, teď máme aspoň spoustu času a impulzivně mu vtiskla letmou pusu na tvář. Dali si šťopičku calvadosu a při té příležitosti jí Norbert pozval na pozítří na schůzku v malé útulné čajovně Tea Time v centru města. Do toho se ozval protivný hlas z tlampače, že pasažéři do Paříže se mohou odbavit k odletu... "Ten prevít čas nám moc toho času zase nedopřál, ale díky i za těch pár minut", řekl Norbert a Nora dodala tiše: "Už se teď moc těším na tu čajovnu, Norberte, kde to je, přesně..?"

Když se pak o dva dny později sešli v čajovně a Norbert jí pomáhal z kožíšku, zatajil dech: „Neměj mi to prosím tě za zlé Noro, ale já jsem momentálně v šoku z tvého perfektního vzhledu. Dovol mi, prosím, abych tě aspoň chviličku obdivoval, nejsi snad manekýnkou?"
 Nora se podivila: "Jak to, pane Norberte, my si tykáme?"
"Promiňte, já jsem si myslel, že když jsme se už líbali..."
"Ty nevíš, Berte, že tykání navrhuje vždy dáma a pusa na tvář se nepočítá ani mezi státnickými papaláši?"
"A co to bylo právě teď, v tvé otázce, Noro, bylo to tykání mé osobě, nebo snad státnický omyl?", zeptal se Norbert zcela vážně a v koutku úst mu cukal smích.
„Podívej se, Berte, jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě", a přiložila mu své dlaně na tváře, aby změnila téma hovoru. Norbert ji políbil obě chladné ručky a podíval se dolů na její miniaturní lodičky: „To není žádný div v takovém letním obutí!"

„Víš, dostal se mi do bot sníh, sotva jsem vyšla z domu, no a ty, můj silák-hrdina, který by mne přenesl přes závěj, tentokrát nebyl po ruce", vysvětlila mu se smíchem.

„Zuj si, prosím tě, tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a nohy mi šoupni pod stolem na klín, a já ti je ohřeju, jinak zaručeně nastydneš, nehraj si s tím, říkávala moje máti!"

„Ne, to nejde, co tomu řeknou lidi?" Nora se nejistě rozhlédla po čajovně.

„Nic, neřeknou nanejvýš mi budou závidět!" Načež oba vyprskli smíchy a Nora ho ráda uposlechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a zatímco si ona hřála ruce o čajový šálek, on jí svýma teplýma rukama pod stolem hřál nohy, pak setrvali jako ti dva státníci aspoň půl hodiny v přátelském rozhovoru.
„Ach, Berte, teď je mi blaze, jak v tom filmu  "Tea for two"  (Čaj pro dva),  jenže bohužel já nejsem blondýna..."

„Jsem tomu rád a taky, že nám tentokrát konečně ten zlý čas dal čas. Noro, ale ještě jsi mi neřekla jak to, že si lítáš jen tak mir-nix, dir-nix do Paříže, patrně nakupovat obleky. Jsi snad tak děsně bohatá?"

„Ne, to dělám jednoduše proto, že je to mé povolání, zpívám tam v jednom muzikálu, čili  já jsem v té Paříži měla záskok za tu originál-zpěvačku, jako náhradnice, řečeno podle pravdy."

"Ach, ty jsi tak libozvučná – no tedy, až tohle budu vyprávět v mém gentleman-klubu..."

"Ano, taky znám ten citát, z Johannes Mario Simmel: Nemusí být vždycky kaviár!"
"Noro, ty jsi výjimečná žena, u tebe se krása a inteligence vzájemně nevylučují, ale sčítají!"

Nora si stoupla: "Ať máš co vyprávět v tom tvým gentleman-klubu!"  a přisála se mu na rty...

https://youtu.be/y0zc7x434Aw

Z nouze ctnost

Před dávným časem, když se mé první manželství dost nebezpečně rozkolísalo, což jsem poznal hlavně podle toho, že moje žena-kreslička zůstávala den ode dne déle v práci s tím, že je pro pana šéfa zcela a naprosto nepostradatelná, a já musel stále častěji vyzvedávat našeho tříletého synka Mirečka ze školky.
„Dnes“, řekl jsem ráno ženě důrazně, „musíš Mirečka vyzvednout ty, já se určitě zdržím na služební cestě a nevím přesně kdy přijdu domů. Letím totiž do Brna!“

Z práce jsem ten den přišel v půl šesté a ke svému údivu zjistil, že doma není ani manželka ani dítě. Věděl jsem, že školka končí v pět a jat neblahou předtuchou skočil jsem k telefonu a zavolal do školky, není-li tam ještě náš syn. Dostal jsem vynadáno: „Člověče, co je s vámi? Váš synek je tu už hodinu sám a my kvůli vám tu musíme dřepět taky!“ Okamžitě jsem tedy naklusal do školky a vyslechl jsem si nepříjemné výhrůžky, že bude-li se to opakovat, bude dítě ze školky vyškrtnuto!

Doma potom jsem marně hledal co bych mohl uklohnit k večeři. Zavolal jsem manželce do práce a chtěl vědět co se děje, že dítě nevyzvedla a ona klidně nato: „Ajó, to jsem zapomněla.“ Na můj dotaz co bude k večeři, řekla mile: „Něco udělej z toho co je doma, se mnou nepočítej, já se ještě zdržím...“ 

Mireček mě zatahal za ruku: „Táto, já už mám hlad, takovej velikej!“

„Hm, to je fajn“, řekl jsem si, „co teď?“ Lednice byla skoro vybílená, ale chleba, máslo a vejce jsem tam naštěstí našel. Zeptal jsem se syna: „Mirečku, co bys chtěl jíst k večeři? Třeba vajíčko, nebo chleba s máslem, nebo tak něco? 

„Táto, já chci špenák“, řekl syn nadšeně a mně se podlomila kolena. Špenát jsem ještě nikdy nedělal a ani netušil jestli ho vůbec máme doma. 

Syn postřehl mé zaváhání a dodal: „Víš, takovej zelenej špenák!“ 

Co se dalo dělat, v mrazáku jsem jej našel v podobě zelené cihly a řekl jsem si, že to nemůže být taková věda tuhle kostku roztavit a naše podivuhodné dítě, které na rozdíl snad od všech dětí světa, tento maglajs miluje, bude mít to co chce.

Jenže, ten milý špenát, tak jak se tavil, vypouštěl ze sebe stále více vody, takže to vypadalo jako polévka. Pomocí sběračky jsem začal tu přebytečnou vodu odebírat a ono to šlo jakoby do nekonečna. Nahoře se vytvořil od sběračky důlek a ten se stále zaplňoval vodou. Dítě už šílelo hlady a já stále odsával vodu. Asi po půl hodině vysoušení mně vystříkly nervy a já jsem vztekle začal do toho rozklepávat vejce. Po čtvrtém vejci to jako na povel uschlo a špenát se proměnil v zelenožluté drtiny.

„Sakrblé!“, zaklel jsem si pod vousy, ale vtom mě najednou napadla spásonosná z nouze ctnost: „Tak, Mirečku, teď dostaneš ten nejlepší špenák, jakej jsi ještě nejedl, takzvaný spenák zelenožlutý a tím se posype ten chleba s máslem, což má tu výhodu, že se nepotřebuje vůbec žádný nádobí!“ 

A dítě si úžasně medilo!

https://youtu.be/Q7eykfzHaeQ

Bratři v triku

Pan Novotný Jiiří (45) byl typem přes dvacet let usedlého ženáče, bydlícího v Dejvicích, zatímco jeho nevlastní bratr Jan Heller (38) byl "starým mládencem", švihlým uměním, hrál dobře na klavír a dovedl slušně malovat. Bydlel dosud v bytě na Smíchově, u své milované matky a měl už asi osm let starou známost s přítelkyní Emou (30). Tato mu však, po smrti jeho matky, dala nečekaně kudlu na krk, že je na čase, aby se buď vzali a měli rodinu, jako jeho spořádaný bratr Jiří. Její biologické hodiny tikají a ona už nemůže déle čekat, takže ač nerada, by se musela s ním rozejít. Honza se naštětil jako ježek, že mají ještě spoustu času, a že se nenechá takto vydírat. Ema potlačila slzičku, řekla mu "Čau" a klidně odešla.

Honza z toho byl následně dost vykolejený, uzavřel se do sebe a věnoval se své zamilované hudbě a dařilo se mu komponovat romantické skladbičky. Jinak jako kreslíř dělal sentimentální obrazy nebo ilustrace do pohádek a časopisů. Jednou ho navštívil jeho vlastně nevlastní bratr Jirka, aby mu trochu promluvil do duše. Z Janovy přehrávací aparatury se právě linuly jímavé tóny jeho oblíbených skladeb.

"Hele Honzo, my tě s Líbou chápeme, přišlo to všechno najednou, máma nám zemřela a Ema tě opustila, ale furt jen sedět doma, plešatět nad ztracenou láskou, to je špatně, máme o tebe s Líbou docela obavy. Nemůžeš přece jen poslouchat cajdáky od Gershwina a... "
"Tohle je Cole Porter", přerušil ho Honza.

"No, a co? To je snad jedno! Podívej", řekl otcovsky, "místo abys vyrazil někam do společnosti, tak tady vzdycháš a smutníš. Ta tvoje Ema nebyla sice špatná, ale žádnej zázrak to zase nebyl, takže na tuhle brejlatou ex-kalupinku konečně zapomeň a buď zas normální!

Dyk já chodím do společnosti, ale tam se s nikým novým nemůžu seznámit, a navíc takovou holku jako Ema už nenajdu. Ema má všecko krásný: ruce, nohy, prsa, obličej, rty, zuby, vlasy, pleť, to se prostě jen tak nevidí!"

"Pochopitelně, že v hospodě kam chodíš, se pořád pohybuješ jenom mezi samejma výpitkama a slušnou babu bez doprovodu tam nenajdeš, leda ňákou šlapku." 
"Tak mi poraď, jak bys to dělal ty, když seš tak chytrej?"

Jirka zdvihl palec: Tak za prvé, oslovuj hezké ženy všude, kde je potkáš, i pod tou sebeblbější záminkou. Na stanici metra, v čekárně, nebo třeba i v samoobsluze. Ptej se na cokoliv, třeba jestli neví, jaká tramvaj jezdí do Karlína. Chápej, že na tvé otázce vůbec nezáleží. Inteligentní žena stejně ví, že chceš nějak navázat rozhovor a když má o tebe zájem, tak se rozpovídá sama, třeba o vlivu inverze na pěstování kaktusů!" 

"Nojo, ale když zájem nemá?"
"To je fuk! Když poznáš, že u ní nemáš šanci, omluv se, zvedni ruce a bílej prapor, nestřílejte tady jsou lidi! Hlavně nebuď furt zaraženej jako vidle do hnoje, mluv, chechtej se, jednej a improvizuj!"
"Tak dobrý, brácho, já se už polepším", slíbil mu Honza a radši změnil téma hovoru.

"Tak co, jak jsi pořídil u Honzy?" zeptala se Jirky Líba a on jí to v kostce popsal, načež to uzavřel slovy: "Von je pořád ještě pod vlivem Emy, ale slíbil, že se polepší. "Ty, Jířo, právě mě napad' nápad", řekla Líba, "blíží se druhý červen, to je, pokud si vzpomeneš, výročí naší svatby, tak bychom mohli pozvat známé a udělat u nás takovou domácí oslavu, co ty nato?" "Hmm, ale jak to jako souvisí s Honzou?" podivil se Jirka.

"A víš ty vůbec kolik to bude let od naší svatby?"
 "No, ehm, poměrně dost, asi tak, tó - éé, -a ty to snad víš?" 

Líba se záhadně usmála: "Pětadvacet, Jiříčku, pět-a-dva-cet let!" řekla důrazně, "a při té příležitosti bysme udělali takovej trik na Honzu, pozvali ho jako na to naše jubileum a přitom pozvali, mimo jiné nějakou lichou, půvabnou dívku, aby se tak náhodně ti dva seznámili. Co ty nato?"

"Nó tedy, Líbo, to je nápad!" zvolal Jirka a dodal, "a já tenhle trik vylepším mým nápadem, napřed ale budu muset udělat průzkum u nás ve firmě a vybrat tu správnou vdavekchtivou pěknici, v účtárně se to u nás hemží krásnejma kočkama!  To by bylo, aby jsme toho našeho Honzu, chlapa jednoho staromládeneckýho, neoženili!" 

Jirka si v práci usnadnil hledání vhodné ženy pro Honzu tím, že si u oběda v kantýně přisedl ke kresličce Magdě, které se říkalo Reuter, protože vždy perfektně věděla, co se kdy-a-kde ve firmě šustne: "Hele, Magdi, potřebuju od vás informaci, vy to určitě máte v merku, já hledám nějakou vdavekchtivou, dobře vypadající babu, nevíte o něčem?" 

Magda strnula: "Pane inženýre, snad se nerozvádíte?"

"Ne-ne, Magdi, ale můj brácha se chce ženit a je takovej trochu nekňuba, tak se mu snažím pomoct."

"Pane Ing., to máte štěstí, vím o takové jedné krásné dívce, kterou sice neznám přímo, ta není od nás z firmy, ale je to nejlepší kamarádka Saši Maškové a ta mi o tom dopodrobna vyprávěla, jak ta holka neustále brečí pro nějakýho šmidru, se kterým měla už skoro těsně před svatbou a najednou dostala nečekaně kopačky!"

"Hm, a kdo je to Máša Šašková?" zeptal se Jiří. "Né-né, Saša Mašková a sedí ve 3. patře u náměstka u starýho Kouby!"

Víc Jirka nepotřeboval vědět a rozhodl se už druhý den, že se za tou Sašou podívá. Kde sedí náměstek Kouba věděl a tak nelenil a vydal se tam. V předpokoji sedící sekretářka, než mohl něco říct, předeslala: "Pan náměstek Kouba tu není..." nenechal ji domluvit. "Vy jste slečna Mašková?" a když viděl, že souhlasí, dodal, "já nejdu za náměstkem, ale za vámi." Ta jen vykulila své modré oči: "Vy jste ten pán, co mluvil s Magdou?" a Jiří se jal ji, pod slibem diskrétnosti seznamovat se svým trikovým plánem. Vylíčil jí, jak jeho bratr Jan by se rád seznámil, za účelem sňatku, s hodnou, krásnou a inteligentní ženou, a že by se to dalo všechno sfouknout na oslavě 20. jubilea svatby. Slečna Mašková nebyla proti, ale namítla celkem logicky, že ta její kamarádka Míla by nikdy nešla jen tak k cizím lidem na bůhví jak drahou oslavu, protože by to vypadalo jako dohazování. Šlo by to ale udělat tak, že by tam musely přijít společně obě, aniž by se ona sama chtěla nějak vnucovat. To se Jiřímu líbilo ještě víc, Saša byla nádherná něžná blondýnka, zatímco o té Míle nic nevěděl, ale tím by se pravděpodobnost úspěchu vlastně zdvojnásobila, ať už by se Honza zajímal o Mílu nebo o Sašu. Okamžitě překopal celý projekt oslavy u nich doma a s milou Sašou se dohodli na oficiálním pozvání jí i její kamarádky Míly na tu oslavu 25. výročí svatby, 2. června v 19 hod. nikoliv doma u nich, ale v hotelu Renaissance.

 Nadešel slavný den, pozvánky byly zavčas rozeslány a květinami vyzdobený stůl pro 6 osob včetně jejich dědečka Otty, byl renezančně připraven s velikou pětadvacítkou na dortu uprostřed. Hosté se začali scházet o půl sedmé a oba našňoření bratři Jirka s Honzou zatím popíjeli Calvados u baru. Jako poslední hosté dorazily Saša s Mílou a tady nastal trapas... Blondýnku Sašu nikdo neznal, takže se jí ihned ujal nadšený dědoušek Otto, zato však brunetku Mílu překvapivě znali všichni, jenže pod jménem Ema! Honza zůstal proti ní zaraženě stát, načež řekl uznale: "Tak tohle je překvapas, Emo, to se ti opravdu povedlo!" 

"Nic se mi nepovedlo, to vzniklo samo od sebe! Holt, Emilie je u někoho Ema, u druhého Míla! Teď to vypadá, že za tebou dolejzám...Já jsem právě tak překvapená jako ty!"

"To je to samé i u mě", ozvala se Saša, "pro někoho jsem Saša, ale pro dědouška jsem Alexandra!"

Trapas se rychle rozplynul, oslava jubilea se vydařila a Honza s Emou byli paní Líbou Novotnou přistiženi, jak se líbají za dveřmi do haly... 

https://youtu.be/b4jwprFiDeU