29 prosince 2016

Nekončící rozhovor a podzim života

Toho dne seděl smutný Pavel na kamenném okraji Danina hrobu a šeptal: "Takže dnes je tomu, můj koloušku, přesně pětadvacet let co jsme se seznámili, na tvůj svátek Daniely, 9. září." Pavel si dokonce pamatoval, že to bylo ve čtvrtek a Dana měla na sobě lila blůzičku a bílé džíny. Bylo takové babí léto a on se stavil u Bartáků, na kus řeči. Bylo tam tenkrát celkem asi osm lidí, všechny je znal, ale ona tam byla toho dne poprvé a pro něj tedy zcela nová. Chodilo se k ním prakticky jak do hospody. Vždycky tam bylo o čem diskutovat, zpívalo se, hrály se různé hry a byla sranda. Padla mu hned do oka, ale on jí taky, protože když se večer hrálo na vraha a on si vytáhl lístek "vrah", věděl hned koho bude škrtit až se zhasne.

"Byla’s to ty, Dano. Ty’s měla, coby "oběť", vydat smrtelný chrapot, sotva se tě vrah dotkne. Ani nevím, jak jsi mě v té tmě poznala, ale zůstala’s němá. Místo škrcení jsme se začali líbat a využili tak tmy v náš prospěch. Horlivý "detektiv" marně čekal na výkřik, a když se nemohl dočkat, rozsvítil. Všichni zírali: vrah se zamiloval do své oběti! Když jsem se potom dozvěděl i tvoje příjmení Jelínková, začal jsem ti říkat "koloušku" a to nám vydrželo až do dnes, kdy tu sedím sám a slzím už druhým rokem na tvém hrobě. Tak pá, já zas někdy přijdu." Sedmdesátiletý skoro-mladík Pavel Hofmann si papírovým kapesníčkem osušil oči, vyleštil brýle, zvedl se pomalu a kráčel směrem k východu ze hřbitova.

„Vy jste asi musel mít vaši ženu moc rád“, ozvala se za ním jakási neznámá paní, která ho právě docházela.
„Promiňte, madam, jak jste to myslela?“, nechápal Pavel.
„Už jsem vás tady párkrát viděla, já tu mám taky kousek dál hrob. Tak trochu jsem vás pozorovala, nezlobte se, prosím“, řekla ta dáma omluvně.
„Ne, ne, na to má každý právo se dívat kolem sebe, což já většinou bohužel nevyužívám“, Pavel se smutně usmál a mávl rukou.
„Já jsem pohřbila manžela teprve před rokem, a sice do hrobu. Žeh neuznávám, to se mi nelíbí, vám asi také ne, že ne“, stále ještě atraktivní paní si odhodila vlasy z čela a její tmavě hnědé oči si ho pátravě prohlížely.
„Proč ne? Když jsem mrtev, tak je mi všechno úplně jedno. Jestli budu zpopelněn, rozprášen po polích, anebo zahrabán do země. Za pár dní po mně stejně ani pes neštěkne“, řekl zcela rezignovaně Pavel.
„To je ale hodně cynický názor, pane. Člověk má přece právo na důstojný odchod z tohoto světa i na volbu formy toho odchodu. Já jsem ku příkladu věřící a já bych nechtěla být za žádnou cenu zpopelněna.“
„Ano, to já vám neberu. Pro mne zas je horší představa, že budu hnít někde pod zemí a červi se mi budou prohánět Eustachovou trubicí. Víte, moje žena měla podobný názor jako vy, proto si myslím – každému vyplnit to, co si přeje. Chápu, že ten, kdo si představuje jak jeho dušička vyletí do nebe a odtud se bude dívat dolů na svůj hrob, že si přeje krásný pomníček, kytice, věnce, smuteční hudbu a svíčky a to celé brimborium okolo“, řekl cynicky.
Paní zavrtěla hlavou: „Moje představa je taková: já věřím v Boha, na základě určitých důkazů, a tím i věřím, že existuje nesmrtelná lidská duše. Jak si to představujete vy po smrti? Jste snad notorickým materialistou?“
„Ne, to v žádném případě, ale já si myslím, že tak jak na svět přicházíme, nazí a bez pompy, že tak máme i odcházet. Jinak věřím na moudrý koloběh přírody...“
Došli k bráně, rozloučili se a paní dodala: „Tak zase někdy na shledanou, třeba tak asi za týden, co říkáte?“
Pavel si pomyslel: „Celej říčnej“, nahlas ale řekl: „Budu se jistě velmi těšit, madam, na shledanou!“ Kývl na pozdrav a zamířil ke svému autu.

 Když příště meditoval nad hrobem své Daniely, oslovila ho nečekaně tatáž dáma za jeho zády: „Dobrý den přeji, promiňte, že Vás ruším, jdu právě také ke hrobu...“
„Dobrý den“, vyhrkl překvapeně Pavel a nejdřív hledal slova pro únik, ale když na něj upřela své krásné hnědé oči, a on si všiml, že jí to dnes ještě více sluší, zareagoval v rozporu s tím, co si původně předsevzal: „Dovolte mi, madam, abych se vám představil. Jsem Pavel Hofmann.“ Podala mu ruku: „Těší mě, já jsem Klára Berounská. To máme dnes krásné podzimní počasí, že ano?“


Pavel si pomyslel, že paní Berounská plácá, co jí na jazyk přijde, jen aby řeč nestála. Ale její snaha udržet ho, aby se s ní bavil, se mu líbila. Lahodilo to jeho egu, že dosud atraktivní žena má o něj zájem, ať už z jakéhokoliv důvodu. To rozhodlo, že nenechá dámu v kožíšku trapně naběhnout proti zdi mlčení, to by byla přece od něj nezdvořilost. Kromě toho, že on sám si také rád popovídá s osobou která je mu sympatická...



Když se příště, tedy už potřetí náhodně potkali na hřbitově, řekl jí nesměle: „Paní Berounská, je podzim a my zároveň prožíváme podzim našeho života, smím vám říkat -é- paní Kláro? Bylo by škoda to krásné křestní jméno nepoužívat.“ 
Když si uvědomil co řekl, zaskočil tím sám sebe, ale už to bylo venku, už nemohl couvnout. „Ano, budu ráda, ale takhle se většinou oslovují kadeřnice, takže kdyby to šlo, tak raději bez toho slůvka paní.“
„Děkuji, Kláro, mně se to taky takhle líp říká, ale pochopitelně jsem si netroufl. Takže: vy jste Klára, no a já jsem Pavel, ano?“
Klára se rozesmála: „To je krásná shoda, jako bychom byli aspoň o třicet let omládli! Nemám ráda konvence, vždyť snad i penzisté a vdovy mají právo na kapku zábavy.“ Pavel si rovněž uvědomil tu radikální změnu ve svém chování k ní, ale ukonejšil sám sebe myšlenkou, že to zavinily ty její laní oči, které ho možná hypnotizují. Jinak se ovšem naprosto nic neděje, v jeho věku na něj takovéto ženské zbraně absolutně nepůsobí, je vůči nim zcela imunní.


Klára se ho zeptala, zda-li by jí mohl vysvětlit to, co minule jenom nakousl ohledně své víry v moudrý koloběh přírody, když mu řekla, že ona věří v Boha.
„Vždyť je to úplně jedno, koho si člověk představuje tam někde nad sebou nahoře, zda je to Bůh, či fyzikální zákon, nebo nějaké vlnění“, Pavel nevědomky zvýšil hlas, „je přece stejně nesmyslné představovat si Boha jako posvátnou krávu, nebo jako svatého dědečka, to je vedlejší. Já jsem také věřící, ovšem nevěřím na takzvanou nesmrtelnost lidských duší...“
„A proč ne?“ skočila mu do řeči Klára.
Pavel rozhodil ruce. „Všechno, co známe na tomhle světě se nějak narodí, vzniká, pak to omezenou dobu žije, tedy existuje a pak to zas odumírá a zaniká. Tedy i člověk. To je železný zákon koloběhu a ten se vztahuje na všechno živé i neživé v celém nekonečném vesmíru kolem nás.“
„Ale kdo řídí ten celý vesmír?“, zeptala se s šibalským úsměvem.
„Právě tento přírodní zákon koloběhu. On je úžasně chytrý, chytřejší nežli my smrtelníci a platí, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vy to nazýváte Bůh, já zákon koloběhu. Jak víte, všecko kolem nás pozůstává z atomů, a přesně tak jak se točí elektrony kolem atomového jádra, tak se i točí měsíce kolem planet a planety kolem sluncí. Prostě nekonečný koloběh je logickým základem celého vesmíru.“
 

„Takže vy, Pavle, nechodíte vůbec do kostela?“, zeptala se ho trochu překvapeně.
„Rituály, jako je klečení, bití se v prsa, modlení růžence, v tom si přece Bůh nelibuje. Není to stařík, který by se dětinsky radoval z toho, že Vás od dlouhého klečení bolí kolena. No a vrcholem všeho je jíst tělo a pít krev Pána našeho...To je přece evidentní kanibalismus!"
„Tak tohle jsem ještě nikdy neslyšela a cítím, že se s tím nemohu ztotožnit.“
„Vidíte, Klárko, a já jsem si jist, že my oba věříme v totéž, jenže vy v té tradiční formě, a já naproti tomu, v souladu s pokrokem současné vědy, ve formě o něco modernější.“
„Pavle, lidé se ale liší od celé ostatní přírody přece tím, že mají duši“, protestovala.


„Samozřejmě, že mají duši, já tomu říkám raději ducha, nebo lépe řečeno intelekt. Někdo více, někdo méně, někdo hodně málo, ale to přece není jenom výsadou lidí. I zvířata jsou velmi inteligentní. Ptáci, dokonce i hmyz. Vezměte si delfíny, psy, poštovní holuby nebo včely, ty jsou v lecčems inteligentnější než my. Proč se nad ně stále povyšujeme, proč?“
Klára si přejela jazykem své plné rty a rukou si upravila brýle. „Ale bible přece říká, že jenom my lidé máme duši a ta je nesmrtelná. To je alfa a omega víry.“
Pavla fascinovaly její dokonale pěstěné ruce, které asi nikdy nemusely pracovat manuálně. Co asi dělá? Násilím vrátil své myšlenky zpět k danému tématu.
„Právě tato nesmrtelnost, milá Klárko, je v rozporu se všemi přírodními zákony. Přece nemůže něco neustále přibývat každým zrozením nového života a nikdy neubývat. Kde se hromadí tato duševní energie od věků do věků a každou vteřinou exponenciálně narůstá? Kde je základní vesmírná rovnováha? Nehledě na to, že mě takové fádní nebe duší, bez psů, ptáků a motýlů vůbec neláká.“
„Vaše argumenty, Pavle, jsou sice asi logické, ale velmi pozemsky lidské. My nevíme proč to Bůh takhle zařídil...“


„Ale já, coby pozemšťan, to chci vědět, abych mohl věřit v lidi, věřit v krásu mezilidských vztahů, ve spřízněné duše, a dokonce i optimisticky věřit, že mezi námi dvěma třeba právě dnes přeskočila jiskra hlubokých sympatií.“
„Pavle, ano, jste mi sympatický, ale musím vám fair-play říci, že jakýkoliv bližší, nebo dokonce intimní vztah, pro mne nepřichází v úvahu nejen s vámi, ale se žádným mužem.“
„Pochopitelně, Kláro, měl jsem na mysli pouze diskusní jiskru. Je celá řada důvodů, proč se my dva nikdy nemůžeme intimně sblížit, to je mi naprosto jasné“, řekl důrazně.
„To jsem ráda, že i v tomhle si rozumíme, Pavle. Víte, já nejsem až tak moc výřečná. Od smrti manžela jsem prakticky s nikým nemluvila. Já normálně raději naslouchám a méně mluvím, ale budu ráda, když si občas takhle popovídáme. Vaše názory, i když se značně liší od mých, si ráda vyslechnu, jsou zajímavé až fascinující.“
„To je milý kompliment, Klárko, já jsem zase někdy až moc ubrebtaný a tak se už těším na další nekonečný rozhovor“, řekl s úsměvem.

Teprve až za tři týdny se znovu náhodně potkali na hřbitově. On ovšem netušil, že Klára této náhodě značně napomohla tím, že tam začala docházet každý druhý den, zatímco on tam chodil nepravidelně, podle toho jak se mu to hodilo a jak se mu právě chtělo.
Setkali se u brány, on byl již na odchodu, ona právě přicházela. „Dobrý den, Klárko, málem jste si mě ani nevšimla.“
„Jé, dobrý den, Pavle, vy už jste tu ale dlouho nebyl, že ne?“ Klára přinášela nové květiny a svíčky. „Počkáte na mne chviličku, jen co to dám na hrob? Chtěla bych se vás něco zeptat.“
„Bohužel spěchám na sraz, ale ptejte se.“
„Ach, to se nedá takhle v rychlosti to...já jsem si jen myslela, že bychom se nemuseli scházet -é- jenom na hřbitově, víte já...“
„Ano, Klárko, máte pravdu, taky mě to napadlo, zde je moje vizitka a až budete mít čas a chuť, zavolejte, půjdeme si sednout třeba někam do kavárny. Udělám si kdykoliv čas a budu se na vás moc těšit!“


Pavel se tak dostal do určitého dilematu: Klára se mu, jako žena, líbila, a navíc bylo zřejmé, že i ona má o něj zájem. Na druhou stranu si ale nechtěl zvykat na něco nového. Měl rád svoji samotu, a to, co mu chybělo, trocha ženské něhy, to ona již apriorně vyloučila. Byla citově vychladlá, ale jinak milá společnice pro filozofování nad šálkem kávy. Jednu výhodu ty schůzky s ní budou každopádně mít: bude nucen více dbát o svůj zevnějšek.


Toho dne právě seděl ve vaně, když zazvonil jeho telefon. Od jisté doby si brával vždycky telefon na dlouhé šňůře sebou do koupelny na dosah ruky, neboť se už snad stokrát přesvědčil, že prý existuje taková jakási mutace Archimédova zákona a to: Tělo ponořené do vany způsobuje, že zazvoní telefon. Byla to Klárka: „Já vím, že bych měla, jako dáma, vyčkat delší dobu, jenže, Pavle, já si nepotrpím, na konvence, jsem emancipovaná.“
Pavel zahlaholil: „Klárko, věřte mi, že jsem rád, že voláte, já na vás přece, mimo hřbitova, žádné spojení nemám.“

Sešli se tehdy v kavárně Louvre a Klára mu navrhla: „Posledně jste mi řekl, že zavrhujete všechny rituály jako určitý druh barbarství, pojďme se dnes pro změnu bavit o krásných rituálech. Nevěříte, že by takové existovaly? Podívejte, blíží se Vánoce, říká vám to něco?“
„Vánoce se mi líbí, ale považuji je spíše za tradici a nostalgii, nežli za rituál. Víte, dříve jsem se na tu vůni Vánoc vždycky těšíval, s Danielou bylo o Vánocích všechno – tak nějak krásnější a snad i ten sníh byl bělejší...“
„A teď už se netěšíte?“
„Vy snad ano, Klárko?“, odpověděl otázkou.
„Ano, já se těším hlavně na Advent, a to prosím – i když vím, že mi zase bude smutno.“
Pavel si všiml, že se Kláře zamžily oči, a proto změnil tón: „To já se třeba zas těším, že někdy okolo Mikuláše bude tah třídní loterie, a že možná vyhraju. Mám už dokonce koupeno deset losů a říkám si: ‚náhoda je blbec‘, tak proč ne?“


„Vidíte, Pavle, vy také věříte, věříte, že vyhrajete, jinak byste asi zbytečně nevyhazoval peníze za nějaké losy. Mne osobně by takováto víra neuspokojovala. Peníze nejsou nic jiného než papírky, jsou to šidítka pro dospělé a se štěstím nemají prakticky vůbec nic společného.“
„Ano, já to vím, ale člověk si pomocí nich může splnit nějaká přání, dřív než zhasne.“
„A jaké přání máte, mohu to vědět, nebo je to tajné?“, zeptala se opatrně.
„No, kdybych náhodou vyhrál, koupil bych si přívěsnou ložnici ke svému autu a dokud to ještě zdraví dovolí, procestoval bych celou Skandinávii křížem krážem. Splnil bych si tak svůj dávný celoživotní sen.“


„Rozumím vám, severské země se mi taky úžasně líbí. Byla jsem tam bohužel jenom jednou, už před lety. Přála bych vám, abyste vyhrál, ale moje rada, kterou jistě odmítnete, je opět náboženská: zkuste se alespoň jednou pomodlit, poprosit třeba Pannu Marii, aby se za vás přimluvila. Ale pak nenadávejte na náboženství když nic nevyhrajete!“
„A už jsme zase v tom! Ono je to krásné a hlavně pohodlné věřit, že Pánbůh za mne všechno zařídí, jenom když se hezky pomodlím, že i Panna Maria se přimluví, ba i různí svatí za mne budou orodovat a navíc mám anděla strážného, který mi možná helfne. To jsou nesporné výhody, které bych chtěl mít – ovšem můj proklatý rozum se vzpouzí tomu uvěřit, protože to je naprosto nelogické! Je-li Bůh vševědoucí, jak všichni tvrdíte, tak ví co chci a nemusí ho nikdo přemlouvat.“


„Na to nesmíte jít s logikou, Pavle, musíte si prostě říci: ano, tak to je! Zapomeňte na logiku, ta je dobrá pro matematiku a exaktní vědy, ne však pro taje života a smrti.“
Pavel nadskočil na židli: „To je přesně to co mi vadí, potlačovat rozum, to mě dokáže přivést do varu!“ Chytil se hlavu a bezděčně zvýšil hlas: „Dogmaticky věřte tomu, co se vám k věření předkládá a vypněte si mozek! Zahoďte inteligenci, neboť, jak to krásně i v Písmu svatém stojí: Blahoslavení chudí duchem!“

Klára se zhluboka nadechla a polkla naprázdno: „Chcete tím snad říci, že všichni věřící, tedy i já, jsme chudí duchem? Jsem pro vás snad blbeček, který věří nějakým nesmyslům?“ Klára byla očividně dotčena jeho trochu podpásovým citátem z bible.

„Já nevím, Kláro, ale chcete-li se mnou diskutovat, nesmíte se urážet a vztahovat hned všechno na sebe. Zajímavost každé diskuse přece tkví v různosti a ve střetech názorů. Kdybychom si měli vzájemně jen přitakávat, ztratilo by to napětí a naše debata by zdegenerovala v sousedské tlachání domovnic.“
„Já jsem se snažila polemizovat s vašimi názory a ne jenom přitakávat, ale nikdy bych si nedovolila vás kvůli nim nějak zesměšňovat jen proto, že se liší od mých! Máte-li však dojem, že se tady zdegenerovaně tlachá, pak se ptám proč bychom se spolu vůbec měli o něčem bavit? Teď jste mne tedy opravdu zklamal, Pavle!“ Kláře zvlhly oči.
„Klárko“, řekl nervózně, „nepřekrucujte má slova, buďte fair!“


„Já nejsem fair?“ Klára vytáhla kapesníček z kabelky a osušila si slzy, „vy mne napadnete, protože se nedokážete oprostit od svých představ, že jsme jen hromadou atomů a později popelem v urně, a teď mi dokonce řeknete, že nejsem fair! Nebo snad, že jsem domovnice! Má to cenu marnit zde čas a nechat se urážet?“, zajíkla se Klára a z očí jí vytryskly slzy.

Pavel se k tomu ostře ohradil: „Připomínám jen, že jsem to nebyl já, kdo inicioval tuto schůzku. Pokud chcete zůstat uzavřena jiným názorům jako okna gotického kostela, pak prosím...“ Klára se prudce zvedla ze židle. „To mi stačí... Promiňte, - tím končím! Sbohem!“. Spěšně si přehodila plášť s kapucí přes hlavu a sveřepě vykročila ven do mrholivého deště.
 Pavel byl natolik překvapen a zmaten její výbušnou reakcí, že se nezmohl ani na pozdrav.


  Zaplatil, zvedl se a zamířil na hřbitov. Měl potřebu si v klidu popovídat s Danielou. Hluboce zamyšlen si ani neuvědomil, že přechází jízdní dráhu, když najednou zaslechl ostrý zvuk klaksonu a kvičení brzd...
Kláře trvalo několik dní, než došla k závěru, že její reakce byla opravdu trochu moc zkratová. Ohradit se mohla, ale přetrhnout debatu v půlce a uraženě odejít, to neměla. Nechtěla ztratit Pavlovo přátelství a začala chodit na hřbitov každý den, doufajíc, že ho tam potká. Zatelefonovat mu, jí připadalo moc ponižující, ale když ani po dvou týdnech ho nepotkala, zkusila přece zavolat. Leč Pavel doma nebyl. Zkusila to ráno, v poledne i večer a stále nic! Nakonec odhodila veškerou svoji hrdost a rozhodla se vyhledat ho doma. Vzala si jeho vizitku do kabelky a vyšla ven do husté chumelenice.


Bydlel na Vinohradech v krásném čtyřpatrovém činžáku ze třicátých let v blízkosti Vinohradského divadla. Měla štěstí, někdo právě vycházel z domu, takže proklouzla dovnitř. Procházela jednotlivá poschodí a četla si vizitky. Až ve třetím patře našla ty správné dveře. Dýchala zhluboka spíše rozrušením nežli vyšlapáním schodů. Zvonek hlasitě zadrnčel, ale překvapivě se otevřely dveře sousedního bytu.
„Pan Hofmann není doma“, oznámila jí kyprá žena v negližé a s natáčkami ve vlasech.
„A prosím vás, nevíte, kde je?“, vyhrkla Klára.
„To teda vim, ale kdo jste vy, že vás to zajmá?“
„Já jsem jeho příbuzná – sestřenice“, lhala nervózně Klára.


„No, to ste si vzpomněla brzy, von je chudák v nemocnici“, řekla Pavlova sousedka. Klára se pak ještě dozvěděla, že prý Pavla přejelo auto, a že ho odvezli do nemocnice na Karláku. Rozhodla se, že tam ihned zajde a všechno zjistí. Byla poděšena a celou cestu na Karlovo náměstí se modlila: „Pane Bože, jenom ať to není nic vážného! On je přece dobrý člověk, jenom ať to není nic vážného...“
Z vrátnice ji poslali na ambulanci, odtud na chirurgii, odtud na intenzivní péči, a odtud konečně na pokoj číslo 211, kde ho našla v posteli s nohou a rukou v sádře.
„Klárko, to je hezké, že jste přišla“, zvolal nadšeně, „už se na mne nezlobíte?“
„Pavle“, Kláře vyhrkly slzy, „já jsem vás nejdřív hledala na hřbitově...“
„Utek’ jsem hrobníkovi z lopaty!“, smál se Pavel.
„Já vás nemohla nikde najít, ani ve vašem bytě, ani tady v těchto katakombách. Ale hlavně: řekněte mi jak se vám teď daří? Prý vás porazilo auto, muselo to být zlé, když jste byl dokonce na intenzivce.“


„Ne, Klárko, nic to nebylo, jen nějaké zlomeniny a ztráta vědomí, na Mikuláše prý půjdu domů. Na té intenzivní péči jsem nebyl já, ale tadyhle můj spoluvězeň a kolega-jmenovec, taky Hofmann, jenže Franta.“
Klára si oddychla a bez ostychu si přisedla k Pavlovi na postel, vzala jeho zdravou ruku do svých a zašeptala: „Moc se vám omlouvám, Pavle“, a jedna slzička ji ještě stékala po tváři.
„A za co, se omlouváte, Klárko?“
„Za všechno, že jsem byla tak strašně uražená, tak nemožná a taky, že jsem vám teď nic nedonesla. Víte, já jsem se sem hnala jako fúrie hned jakmile jsem zjistila od té vaší buclaté sousedky, co se vám stalo.“
„Já se vám taky omlouvám, teď vidím, že na tom něco je, a sice s tím andělem strážným. Bez něj by mě asi jen nametli na lopatu.“
Přiložila mu prst na rty: „Pst, to neříkejte.“


„Tak mě napadá, Klárko, zapálila jste už první svíčku na adventním věnci, tuto neděli?“
„A hele, vy se v tom nějak vyznáte“, uznala s obdivem Klára.
Zůstali spolu až dokud nepřišla sestřička oznámit, že čas návštěv vypršel. Když se loučili dal jí klíče od svého bytu a požádal ji, jestli by mu donesla těch deset losů, co má doma. Už pozítří vyjde tažební listina a on by to chtěl zkontrolovat.
„Beze všeho, Pavle, když máte ke mně takovou důvěru, ale co když ty drahocenné losy nenajdu, máte je dobře schované?“, smála se.
„Ne, jsou na ráně, na mém psacím stole v krabici od doutníků.“

Pozítří vyzvedla Klára nejprve tažební listinu a potom došla do Pavlova bytu pro losy. Zvědavost ji nedala a ona musela ihned namístě porovnat jejich čísla s tažební listinou - a nic! Chudáček Pavel nevyhrál ani tu nejubožejší poslední cenu. Váhala, zdali mu to má říci hned jak ho uvidí, nebo ho nechat v napětí, dokud sám nezjistí jak dopadl. Rozhodla se pro tu druhou možnost, ale dala si za úkol připravit si pro něj nějakou dobrou útěchu.
Když vstoupila do jeho pokoje, seděl Pavel na posteli a četl knihu. Zvedl oči, usmál se a řekl: „Nemusíte mi nic říkat, vidím vám to na očích, že jsem nevyhrál nic. Ale přesto přeji, dobrý den, Klárko!“
„Dobrý den, Pavle, vidím, že se neumím přetvařovat“, sedla si na okraj postele a předala mu tažební listinu a losy. Načež vytáhla z kabelky pár prospektů: „Pro každý případ jsem včera sehnala tyto podklady o různých přívěsech, říkala jsem si: Jen tak pro jistotu, co kdyby... 

Hele, ukažte mi, který by se vám líbil. Já se v tom nevyznám ani zbla, mně se zdají všechny ty přívěsy stejné.“
„A proč vás to tak zajímá, Klárko? Teď už na tom přece vůbec nezáleží.“
„Pavle, změnila jsem se, já se od určité doby zajímám o všechno to, co zajímá vás.“
„To je od vás milé. Takže, podívejte se, kdybych byl býval vyhrál fůru peněz, tak bych si byl býval vybral určitě tenhle, ale jelikož se tomu tak nestalo, tak je to celkem fuk a počkám si zas až na příští tah v červnu.“
„Pavle, promiňte, že odbočuji, kdy vás pustí domů?“
„Mohl bych jít už v pátek, jenže s tou sádrou bych byl nemožnej a na zdravotní sestřičku domů nemám ani nárok ani prachy. Ona by se sice paní Barvínková asi o mne postarala, ale já zde radši zůstanu, dokud mi ji nesundaj.“


„A kdo je to ta paní Barvínková?“ zeptala se Klára žárlivě.
„To je ta boubelka v negližé, co bydlí vedle mne.“
„Víte co, Pavle? Dávám vám tento návrh: Přijedu pro vás v pátek taxíkem a odvezu si vás k sobě domů a budu se o vás starat já, dokud nebudete úplně fit! Co byste se spoléhal na nějakou cizí ženskou“, řekla rezolutně.
Pavel se musel usmívat, když si uvědomil, že s tou ‚cizí ženskou’ z vedlejšího bytu se zná už asi dvacetkrát déle než s Klárou.
„Jste moc hodná, to byste pro mne skutečně udělala, Klárko?“
„A nevíte, proč bych vám to navrhovala, kdybych si to nepřála? Potřebujete zdravotní sestru – tak tady mě máte! Sice jen jako amatérku, ale zato zdarma!“
„Děkuji, Klárko, jste zlatá, ono se mi to v tomhle špitále už dost zajídá.“

Když si pak v pátek odpoledne Klára dovezla osádrovaného pacienta o dvou berlích domů, do své rodinné vilky v Zahradním městě, ukázala mu nejdříve svůj krásný adventní věnec: „Tu druhou, tu třetí a tu čtvrtou svíčku budeme zapalovat spolu, souhlasíte?“
„Už se těším, Klárko.“

Dovedla ho k oknu v obýváku. Bylo právě vidět zapadající slunce v zimních mracích nad řadou zasněžených boroviček v její zahradě. Poodhrnula záclonu ke straně a řekla: „Tak a teď se podívejte, co stojí tady dole na chodníčku pod oknem.“

Pavel přistoupil blíže k oknu a nechtěl věřit svým očím. Stál tam zbrusu nový přívěs k autu, přesně ten co si přál!
„To je dárek pro vás - od Ježíška“, Klára se sladce usmála a našpulila rty.
„Klárko, to je šílenství, já se vám přece nemohu nijak revanšovat za takový prezent, to není možné. Vždyť jsem nic nevyhrál!“ Pavel byl vyveden z míry.
„Pavle, můžete se mi revanšovat a já už dokonce vím jak“, Klára se zatvářila tajuplně.
„Jak, proboha“, Pavel zakroutil hlavou.
„Vzal byste mne sebou na tu cestu do Skandinávie? Byla bych šťastná a poslouchala bych vás na slovo, jako kapitána na lodi, to slibuji! Ale samozřejmě pokud byste chtěl jet sám, tak bych se nevnucovala, ten přívěs bych vám jen půjčila, takže jaképak revanšování?“
„Milá Klárko, udělala jste mi úžasnou neuvěřitelnou radost a budu opravdu šťasten když se mnou pojedete. Už se těším na ty naše takřka nekonečné rozhovory cestou tam i nazpět. 
Jediné, co si ovšem neumím vůbec představit, jak v té miniaturní přívěsové ložničce dodržíme naše tabu, tím myslím váš zákaz intimností?“
„Pavle, tak dobře, překročíme zatím první stupeň - tykání.“
„Ano, Klárko, ty! Ale teď následuje druhý stupeň - líbání.“
– – – 

„Pavle, ale s tím třetím stupněm... snad ještě počkáme“, šeptala Klára zadýchaně.
„Samozřejmě, Klárko, už jen kvůli tý zatracený sádře...“

https://youtu.be/AYhTBfxsCUU

28 prosince 2016

Chat-Noir a Richard Wagner

 Tak jako každý pátek jel Richard z práce domů oklikou přes Vršovice, aby se v šest hodin stavil pro Lucii, jíž právě končila pracovní doba v zubní ordinaci. Lilo a ona tam na něj čekala pod stříškou čekárny autobusů a hbitě vklouzla do jeho auta. "Ahoj Ša-noár," řekl Ríša tak, jak si zvykl ji říkat a políbil ji na tvář. "Ahoj", řekla bezbarvě a on instinktivně vycítil, že je něco ve vzduchu. V autě zavládlo na pár chvilek napjaté dusno.
Lucie se zhluboka nadechla: "Ríšo, musela jsem vypít skoro sedmičku červeného, abych měla odvahu ti tohle říct: "Víš, já si myslím", zajíkla se, "že bychom se měli zcela v dobrém a jako přátelé rozejít."
Richard zvedl obočí, tohle nečekal: "Já jsem sice už něco tušil, ale zrovna dnes - v pátek třináctého, no, nechme to na potom až domů, teď bych nerad někoho zajel. Víš, tak docela fuk mi to zase není," řekl cynicky.

 Když si pak u něj v mansardě na Vyšehradě sedli k rozlučkové sklence Bacardi-Cola u krbu, spustila Lucie samomluvu o tom, jak s jednou kolegyní v práci vyplnily víceméně z legrace, takové formuláře na seznámení přes internet. Tam jsme musely zaškrtnout charakteristiku své osoby, jako míry, váhu, vzdělání, náturu, záliby, příjem atd. K tomu musely přidat, jak má vypadat hledaný partner, výška, váha, vzdělání a národnost. Computer pak prý z mnoha tisíc mužů vybere odpovídajícího partnera. Richard k tomu jenom poznamenal, že si myslel, jestli to nebyl nějaký pacient, kterému vrtala plomby."
"To ne, Ríšo, ten Standa, kterého mi určil osud je velice sympatický a hezký, inteligentní muž a já jsem se rozhodla, že ti dnes všechno povím, dřív než se s ním intimně sblížíme, abych se k tobě zachovala fair. On o tobě ví taky."
"Luci, každopádně ti děkuji za tuto tvou upřímnost, i když si myslím, že věřit na elektronicky vykouzlený šťastný osud je bláhovost. Přál bych ti, aby sis s tím Standou rozuměla lépe než se mnou", řekl Richard zdánlivě klidně a jakoby nezúčastněně.

Načež spolu mlčky odjeli do Nuslí, kde Lucie bydlela u rodičů, řekli si smutně "čau" a Richard se hned vrátil domů. Dolil si Bacardi-Cola do své poloprázdné sklenice, tu druhou prázdnou sklenku s otiskrm Luciiných rtů, si uschoval do vitriny. Usadil se do křesla, ztlumil světlo nad sebou a zaposlouchal se do bubnování kapek deště na římsu. Teprve teď povolil uzdu svým citům, do očí se mu draly slzy a stále dokola si opakoval: "Co blbnu? Měl jsem asi tu černou kočku Chat-Noir přece jen nějak nepředstavitelně moc rád."

Z těžkého splínu se podařilo Richarda vybabrat až v pondělí, díky jeho nejlepšímu kolegovi v práci Honzovi, se kterým si často hráli na dvojici Pan hrabě a sluha Bolton. Ten věc vyřešil tím, že svému pánovi opatřil stejný dotazník na seznámení a dokonce mu jej sám vyplnil, pochopitelně se značně nadsazenými pozitivnimi vlastnostmi: Platový údaj byl trojnásobný a záliby i vzhled připomínaly popis filmového hrdiny-milionáře, šlechtického původu. Richard namítl, že to není seriózní, ale nakonec souhlasil už jen proto, že právě tak jako Bolton i on si liboval ve vymýšlení absurdních situací.
"Vaše Blahorodí", řekl Bolton vážným hlasem, "já nepřipustím, aby Vaše hraběcí milost trpěla odchodem hraběnky Lucie, ba naopak, postarám se o to, abyste náhradou získal celou řadu nových hraběnek, tak říkajíc, na jedno použití!"

 Asi o měsíc později, když zadrnčel na Richardově stole telefon a sluha Bolton jej jako vždy zvedl, ozvala se na druhém konci drátu Lucie: "Ahoj, Jendo, je tam prosím tě Ríša?"
"Haló, Lucinko, předám ihned na vážené Blahorodí, to bude jistě rádo!" Richard mával záporně rukama jako, že zde není. Bolton musel zachraňovat situaci: "Totiž, Lucinko, já si myslel, že tady je, ale on prý, jak mi tady říkají, právě odešel na ministerstvo."
"Jendo, já vím, že tam je, ale když se mnou nechce mluvit, taky dobře. Chci se tedy zeptat tebe, jestli můžeš přijít dnes večer do Ambassadoru, ale Ríšovi ani muk, tuším, že teď připoslouchává. Takže jestli přijdeš řekni "ano-ano", jestli nemůžeš, řekni "bohužel".
"Ano-ano, vyřídím vše hraběti, klaním se, uctivý služebník Bolton." Otočil se na Richarda: "Bývalá hraběnka nám to nezbaštila a dává se poroučet se slovy, že si pan hrabě může laskavě trhnout svojí hraběcí protézou!"

  Večer se sešli Lucie s Jendou-Boltonem v hotelu Ambassador. Jako vždy uctivý sluha Bolton spustil: "Milá hrábí, jsem šťasten jak blecha, že mi bylo dopřáno se zde setkat s nejkrásnější ženou včech dob, počínaje pravěkem!"
"Jendo, to mi stačí, vidím, že jsi věrný hlas svého pána 'His Master's Voice', včetně nehorázného přehánění."
"To já ze samé radosti, jenže nevím která šťastná konstelace hvězd ti vnukla nápad na tohle naše utajené randez-vous? A kde je ten tvůj Šmidra?"
"S tím je dávno konec, víš já jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná, ale bylo to jenom takové pobláznění. On první co, že mě pozval k nim domů představit rodičům. Jeho matka mě ihned vyzpovídala co jsem zač. To že nekouřím bylo moje štěstí jinak bych vůbec nemohla vstoupit do jejich domu. Kuřáci prý zasmradí celý barák i když právě nekouří. Také nalakované nehty, mahagonový přeliv, vyzývavý dekolt a příliž úzké a krátké sukně by slušná dívka neměla nosit.
"A tys to všechno měla, předpokládám", řehtal se Honza.
"Pochopitelně! Pak mi ukázala rodinné album: Stáníček v peřince, tentýž na nočníčku, tentýž jde prvně do školy, při čemž neustále opakovala, jak je na svého synka hrdá, on je velice hodný, všimněte si ty jeho oči a ta čistá pleť, ty jeho tvářičky jak broskvičky. Tak to bylo něco pro mne!" Jan se úžasně bavil: "No a co otec?"

"Kapitola sama pro sebe. Vypadá jako zastydlý playboy, očima mne téměř odstrojoval. Už když mě při příchodu galantně pomáhal z pláště, měl ruce všude. To jsem si ještě myslela, že to byla náhoda, ale když mi při odchodu pomáhal do kabátu, byla jsem nucena mu říct nahlas: "Kdybyste hladal ruku, tak ji máte na mých prsou!" Tím jsem skončila s rodiči a potom před domem i se smutným Standou, kterého mi bylo líto, ale pochopila jsem, že to byl omyl. On se projevil jako bábovka."
Rozesmátý Honza se zeptal: "A proč ses hraběti neozvala dřív, on tím rozchodem trpěl."
"Já jsem si nechtěla přiznat, že jsem to zavinila já. Viď že mi pomůžeš, já bych se chtěla k němu vrátit, ale on odmítl se se mnou bavit. Vnucovat se mu nebudu, za nic na světě!"
"To víš, Luci, kdybys chtěla místo hraběte třeba takovýho mě, to by bylo jednodušší."
"Jendo, mluv vážně, já se ti svěřuju, protože vím, že jsi dobrák, a že bys mě neshodil?"
"No jo, Luci, dobrák to je něco jako blbec, ale to už je úděl nás sluhů. Nicméně pozor, mám výborný nápad, ale je třeba mít k dispozici byt, aspoň na jeden večer..." Lucie přitakala: "Ten bych možná mohla zajistit od mé kolegyně, a co dál?"

Jan vytáhl z kapsy složený papír: "Podívej, já jsem tehdy po vašem rozchodu poradil hraběti, aby napsal, tak jako ty, do tý Seznamky a ta mu promptně poslala 23 adres."
Lucie ožila: "Ukaž, třiadvacet adres, to já dostala jen dvanáct!", řekla pohoršeně.
"Vždyť jsem mu taky vyplnil ten formulář s tou exkluzivní charakteristikou já, osobně! On by to sám nikdy takhle skvěle nenapsal!" naparoval se sluha Bolton.
"A co znamenají ty černé škrty a ty červeně podtržené?"
"Ty škrtnuté už volaly nebo byly apriorně hrabětem vyřazeny a ty červené by eventuálně přicházely v úvahu. Takže: Eva Kolářová nebo Marcela Novotná, vyber si."
"Co, já mám vybírat pro Ríšu milenky? To snad nemyslíš vážně?" Lucie se rozčílila.
"Ne-ne, chápej, to je součást mého geniálního plánu! To jméno nalepíš na zvonek toho vypůjčeného bytu, a ostatní vyřídím s hrabětem já! No není to skvělý?" Lucie měla pochybnost: "A co když ji Ríša zavolá sám?"

"Tak zaprvé, Luci, sám ještě ani jednu nezavolal, říká, že to ponechává osudu, stejně prej už žádná nebude tak nádherná jako jeho černá kočička Chat-Noir."
"To, že řekl?" Lucie se kousla do rtů. V tom případě je Marcela Novotná úplně ideální jméno. M.Novotná je totiž i ta moje kolegyně Markéta, čímž by mohlo odpadnout to přelepování zvonku. Ale pozor, Jendo, ty musíš v tomto seznamu tu adresu na Marketin byt změnit takto: Indická 17, Praha 2 a já ti zítra zavolám to datum a čas té schůzky! Doufám, že se Ríša nenaštve až tam místo té Novotné najde mě!"
"Lucinko, je zcela ve tvé moci, aby se nenaštval. Musíš být až tam přijde, tak božsky neodolatelná, že podlehne kouzlu tvé osobnosti, aspoň já bych podlehl okamžitě. Happyend se garantovaně dostaví, zvláště pak ukápne-li nějaká slzička!"
Po přípitku na zdar podniku, zvolal sluha: "Ať se hrabě pudruje!" A Lucie zaplatila útratu.

Schůzka byla naplánována na tuto sobotu v 7 večer, kdy se Richard vydal na smluvenou návštěvu k neznámé hostitelce. Měl hlavu plnou smíšených pocitů. Právě začaly poletovat první sněhové vločky, které mu připomněly, že Vánoce jsou za dveřmi a on dosud nekoupil ani jeden dárek rodičům. Když potom zazvonil na domnělou Marcelu Novotnou, netušil, že v Boltonově hlášení došlo k chybě v jenom slůvku, místo "příští" sobotu, bylo mu řečeno "tuto" sobotu. Dnes totiž byla nic netušící Markéta doma a očekávala návštěvu Rudolfa Háši, s nímž se rovněž seznámila, zatím jen telefonicky, u téže agentury jako její kolegyně Lucie.

 Když zazvonil a hostitelka mu otevřela, první co v Boltnově plánu nesouhlasilo, byl čas schůzky, protože se ta žena začala té neznámé návštěvě omlouvat: "Jé, promiňte, musím se ještě trochu upravit, čekala jsem vás až v osm hodin." Richard také znejistěl: "Asi jsem se spletl, myslel jsem, že mám přijít v sedm hodin, omlouvám se."
"To nic, hned jsem zpátky, nabídněte si zatím chlebíček", volala na něj, běžíc do koupelny. Asi za pět minut vylepšená Markéta přicupitala: "Tak už jsem tady pane -éé...? Robert ji skočil do řeči: "Můžeme se snad titulovat křestními jmény, já jsem Richard a jak si vzpomímnám, vy jste Marcelka, že ano?
"Omyl, já jsem Markéta", rozesmála se, "ale vidíte, já si zase myslela, že vy jste Rudolf!"
"Jak vidíte ani ty computery nejsou jako papež neomylný, ale to nám snad nevadí."

A pak v družné zábavě při červeném víně a obložených chlebíčcích přecházel příjemný večírek v mírně intimní vztah. Sotva za půl hodiny si začali tykat, což zpečetili polibkem, ona mu říkala Riki a on jí anglicky Margret. Slastné tokání přerušil telefon. Markéta se pro něj natáhla přes Richarda tak, že si položila hlavu do jeho klína: "Novotná, kdo je? Óh, pan Rudolf Háša? Ochořel jste chřipkou? Néé, vůbec nic se neděje, brzké uzdravení přeju, oukej, čau!"
Markéta se hlasitě rozesmála: "Představ si Riki, že mi teď volá Rudolf Háša, který měl přijít v osm hodin a já myslela, že seš to ty. To se jim to v tom compjůtru nějak pomíchalo!"
"Já nejsem žádnej Háša, ale Wagner, Richard Wagner, rozumíš-mišmi, Margret?
Markétě už také ztěžkl jazyk: "Ohó, jako ten slavnej skladatel hudby?"
"Jó, jenže spíš bych složil vagón uhlí, nežli jednoho Lohengrína!"
"Hlav-ně, vně, že sme se našli, Riki, že jó..." a zavřela mu ústa vášnivým polibkem a pak už netrvalo dlouho a hupli spolu pod deku...

V deset hodin v neděli dopoledne, když oba dva milenci ještě tvrdě spali, zazvonil necitlivě zvonek. Markéta vyskočila a šla se podívat kukátkem, koho to sem čerti nesou. Za dveřmi stála Lucie a Markéta si uvědomila, že nemá nic na sobě. Rychle se vrátila k Richardovi do pokojíčku a řekla mu, aby zde zůstal potichu, že přišla její kamarádka a že se jí pokusí rychle zbavit. Hodila na sebe župánek a běžela jí otevřít. 
I skrze zavřené dveře Richard slyšel, co si v sousedním obýváku dívky povídají. Strnul, když poznal hlas Lucie: "Markéto, mně to nedalo, chci se ještě jednou ujistit, jestli ti to opravdu nevadí, když si sem příští sobotu pozvu toho mého přítele." Richard se přistihl, že žárlivostí skřípe zuby. "Samozřejmě, že ne, Lucko, vždyť jsem ti to tak bez problémů slíbila, já budu stejně celý Vánoce až do Novýho roku u rodičů v Čáslavi. Hele, tady máš klíče, vem si je už teď k sobě, koukni, já mám dvoje."

"A jak to dopadlo včera s tím tvým Rudolfem?" vyzvídala Lucie.
"Představ si, holka, že místo Rudolfa přišel ňákej Richard, taky z tý agentury a byl moc fajn. Ten Rudolf naštěstí nepřišel, dva chlapi, to by bylo i na mně moc, cha-chá!" Richard se začal rychle oblékat, tušil blížící se trapas.
"Říkáš Richard a jak dál?" chtěla vědět Lucie. Markéta se pyšně nadmula: "Představ si Lucie, Wagner, jako ten slavnej, víš co napsal..." Lucie jí skočila do řeči: "Proboha, Markéto, to by byla šílená věc, nezlob se, že jsem tak zvědavá, jak daleko jste se dostali ve vašem vztahu s tím Wagnerem?"
Richard prudce otevřel dveře: "Úplně nejdál jak to šlo! Klaním se vám, dámy, a vysvětlete si navzájem, kdo je kdo, nebo kdo s kým o čem pro koho. A mimochodem, aby tu nebylo přerichardováno, tak zavřete oči odcházím, jak Olda Nový", řekl pateticky a zabouchl za sebou dveře na chodbu...

Vánoce strávil Richard u rodičů na Karlštejně a teprve na Štěpána se vrátil do Prahy. Opět padal mokrý sníh. Musel rychle zatopit. Když se v jeho mansardě začalo rozlévat příjemné teplo od krbu, nalil si koňak do napoleonky, zapadl do fotelu, hodil nohy na stolek a pustil si své evergreeny. Tuto pohodu si nemohl nikde dopřát, jen zde ve svém království. Neustále se mu ale vracela jedna myšlenka, zavolat Lucii, ale nevěděl, co by jí měl říct. Představoval si, že ona je třeba v této chvili se svým novým Šmidrou v Markétině bytě. Nechtěl na to ani myslet a tak civěl oknem ven na koruny stromů v protějším parku. Fascinovalo ho usedání mokrých vloček na větve, které se tak pomalu obarvovaly na bílo.

  Vtom zapípal jeho mobil: "Ahoj, Ríšo, to jsem já, vidím, že se u tebe svítí, podívej se z okna, stojím vedle lampy a je mi tu nějak poměrně mokro." 
"Luci, proboha, pojď nahoru, vždyť jsi jak sněhulák!" zděsil se Richard. "A jsi tam sám?"
"Ne, mám tu harém polonahých břišních tanečnic, tak pojď už nahoru, otvírám ti dveře."
Lucie už v předsíni začala ujišťovat Richarda, že mu nepřichází dělat jakékoliv výčitky a nepříjemnosti, chce mu jen vysvětlit to, co on nemůže vědět. Když spolu usedli tak, jako sedávali dříve ke krbu s Bacardi-Cola, všimla si Lucie, že na její sklence je otisk rtěnky: "Promiň, Ríšo, dej mi jinou sklenku z téhle už nějaká dáma pila", řekla strojeně.
"Dal jsem ti ji úmyslně, nepoznáváš majitelku těch rtů?"
Lucie se podívala lépe proti světlu: "Je to fakt moje lila rtěnka?" rozzářila se.
"Nechal jsem si ji na památku, dokud jsem si myslel, že jsi pouze má. Teď už je to díky Seznamce passé, takže ji mohu umýt."
"Ríšo, a co když je to tak, jak sis to původně myslel?" řekla šibalsky.
"To by byla ta nejlepší 'Nesem-vám-novina' těchto Vánoc, Lucienne!"

 "Ríšo, já mám nápad, navrhuji: Odpusťme si, co jsme si, vy dva s Markétou jste taky nebyli neviňátka, tady je má ruka ke smíru."
"Děkuji ti za tu krásnou ruku, která mi tak chyběla", řekl Ríša tiše a políbil ji do dlaně.
"Ríšo, já mám bláznivej nápad. My jsme se seznámili na jaře a to už bylo teplo, takže jsme se spolu ještě nikdy nebrouzdali ve sněhu. Pojď, půjdeme ven a budeme si všechno povídat a mokrý sníh se nám bude lepit na čela a na nosy a bude to kouzelně vánoční!"
"Máš pravdu, to je romantika, která nám až dosud chyběla a já ti slíbám všechny vločky z čela i nosu a dřív než zmrznem' se vrátíme sem do tepla a já ti budu na klíně hřát ty tvoje krásné, štíhlé, hebké – a dnes určitě studené nohy..."

27 prosince 2016

Život v uspěchaném světě

Právě poletoval lehký lednový snížek, když si to Norbert zamířil ke svému oldies-mercedesu na parkovišti. Vinou svého zaseknutého budíku vstal dnes aspoň o hodinu později než by bylo nutně třeba, a tak se jen na honem napil čaje, čímž zkrátil dobu snídaně na minimum, ale věděl, že do práce přijde tak-jako-tak pozdě. Navíc mu jeho protivná sousedka Frau Anna Bessler u domovních dveří oznámila, že je na něm řada odmetat sníh před domem, což pro něj totiž znamenalo další zdržení o deset minut. 

"To mám ale dneska den-blbec - a co je ještě k tomu todlencto?" pomyslel si, když spatřil, že se k němu žene jakási dáma v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: "Pane, prosím vás, buďte tak laskav a pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho šedého auta, já bych ho určitě odřela, už to tu marně zkouším čtvrt hodiny." Norberta napadlo, že to je do třetice všeho zlého, ale neušlo mu, že ta žena je atraktivní, a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, že je svým způsobem roztomile nešťastná. Byl proto rozhodnut jí pomoci, ale viděl, že ten malý Fiatek stojí tak blbě, že tam skutečně není místo na projetí.

„Madam, Váš problém nevězí v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Fiat stojí opravdu tak, že se projet nedá i kdybyste byla mistryní Formule jedna. Myslím si, že si majitel toho vozu jen na moment odskočil něco koupit a hned přijde. Počkejte si ještě minutku, určitě se tu objeví. Odvezl bych Vás kam potřebujete, ale mám právě zpoždění a šíleně spěchám..."
„Ale já taky strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl jedenácté. Jsem bezradná, co mám proboha svatého dělat?", žena se jenom stěží ovládala. Vzdychla si a dodala: „Promiňte, já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to vlastně říkám..."
„Moment, madam, mám nápad", Norbert si v duchu pomyslel, že teď se buďto zesměšní, nebo u ní naopak rytířsky zaboduje: „Pokusím se s tím Fiatem pohnout." Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhl jím prudce doleva a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo asi o dva centimetry. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to! Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně, škoda, že nemám čas, to letadlo nepočká", posadila se za volant, "pozvala bych vás třeba na sklenku vína, ale bohužel..."

„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?", kul žhavé železo Norbert.
 „Ne, hned druhý den se vracím domů."
„Směl bych vám někdy zavolat?" zeptal se trochu neodbytně a podal jí okénkem svoji vizitku.
„Já u sebe nemám vizitku, takže když, tak zavolám já Vás", řekla a nastartovala, načež mu krátce zamávala a bez problémů vycouvala a odjela. Vzápětí nato se silně rozchumelilo...

Norbert to pochopil jako její obratný trik, jak se ho rychle zbavit a vůbec nepředpokládal, že by mu kdy zavolala. V práci mu jeho šéf překvapivě nevynadal, ale naopak jenom poznamenal, že on sám měl taky problém s tím pitomým sněhem." Norbert pak ve své kanceláři vyprávěl kolegovi, co měl dneska za fofr. Jeho den-blbec však pokračoval, když mu v pravé poledne zavolal jeho zákazník, že ten software, co jim včera nainstaloval, právě zkolaboval. Norbert věděl, nic naplat, že tam musí ihned napochodovat. Bylo to sice jen 35 km, ale v tomhle počasí to určitě nebude procházka růžovým sadem.
Dálnice připomínala klouzačku, takže se musel hodně soustředit na jízdu, když mu v kapse zabzučel mobil. „Tady je Nora, já jsem ta nešťastnice, kterou jste vysvobodil odstavením všech ostatních aut na parkovišti, abych mohla vyjet." Norbert překvapeně vyhrkl: "Jé, to jste vy? Vždyť přece ještě nemůžete ani být v Paříži?"
"Taky že nejsem, sedím tady na letišti a čekám, letadlo nemá takový ten povel k odletu, nebo co! Vím, že to vypadá divně, že volám ačkoliv se vlastně vůbec neznáme, ale vy mne zavolat nemůžete a já jsem vám to slíbila, tak to plním. Tím ovšem nechci říct, abyste mi zde překážející letadla odstavil z cesty..."
"Já jsem právě na dálnici a jedu kolem frankfurtského letiště, co kdybych se tam stavil a mrkl se na to", smál se Norbert.
"Jé, to je fajn, já jsem v odletové hale v blízkosti návěstí odletů. Přijďte, těším se, čekám!"
Norberta zaskočila ta její otevřenost a bleskově se rozhodl, že ji chce vidět a zákazník ať si ještě půlhodinky počká!

Našel ji hned a ona spustila vodopád slov: "To je fajn, dáme si krásné cappuccino, věřte mi, to věčné dnešní čekání na něco, mi už lezlo na nervy!"
"Noro, ale na mně jste nemusela dlouho čekat, že ne? Přifrčel jsem jako záchranka. Jenže já bohužel si nemohu s vámi dlouho povídat, jedu k zákazníkovi, kterému vybouchl mnou včera nainstalovaný program, takže tam teď musím zavolat a vymluvit se na sněhovou kalamitu na dálnici, ale aspoň pár minutek tady rád s vámi setrvám.
Sedli si spolu do útulného restauračního výklenku pro kafaře a Nora se najednou rozesmála: "To je neuvěřitelné, Norberte, jak my dva, durch-und-durch cizí lidi, takoví "Strangers on the shore", si přesto tak skvěle rozumíme i když ten čas je uspěchaný a stále hraje proti nám."
"Noro, ty sympatie se dají vysvětlit těmi našimi podobnými jmény, takže to vlastně zařídili už kdysi naše rodiče, tím jak nás pokřtili."
"Ó, nikoliv, to jsem zařídila já. Jsem totiž křtěná Eleonora, což se mi nelíbilo a tak si říkám už od malička jenom Nora."
"Hmm, moje vysvětlení tady vybouchlo, jako ten program u zákazníka. Apropos, program! Musím tam honem aspoň zavolat, promiňte Noro."

Během jeho rozhovoru se ukázalo, že tamní programátor tam něco změnil a program už zase spolehlivě šlape. Norbertovi spadl kámen ze srdce a Nora se impulzivně zaradovala: "To je fajn!" a impulzivně mu vtiskla pusu na tvář. Najednou měli fůru času a dali si šťopičku calvadosu. Ona mu navrhla tykání a on jí, hned jak se vrátí, pozval na příští den na schůzku v malé útulné čajovně Tea Time v centru města. Do toho se ozval hlas trouby, že pasažéři do Paříže se mohou odbavit k odletu. "Ten prevít čas nám toho moc nedopřál, ale díky i za těch pár minut", řekl Norbert a Nora dodala tiše: "Už se těším na tu čajovnu, Norberte..."

Když se pak o dva dny později sešli v čajovně a Norbert jí pomáhal z kožíšku, zatajil dech: „Neměj mi to prosím tě za zlé Noro, ale já jsem momentálně v šoku z tvého perfektního vzhledu. Dovol mi, prosím tě, abych tě chviličku obdivoval, nejsi třeba nějaká dosud méně známá muzikálová herečka?"
„Ne-ne, samá voda, ale podívej se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě", a přiložila mu své dlaně na tváře, aby změnila téma hovoru. Norbert se podíval dolů na její miniaturní lodičky: „To není žádný div v takovém letním obutí!"
„Dostal se mi do bot sníh, sotva jsem vyšla z domu, no a ty, můj silák-hrdina, který by mne přenesl přes závěj, jsi tentokrát nebyl po ruce", vysvětlila mu se smíchem.
„Zuj si, prosím tě, tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a nohy mi šoupni pod stolem na klín, a já ti je ohřeji, jinak zaručeně nastydneš."
„Ne, to nejde, co tomu řeknou lidi?" Nora se rozhlédla se nejistě po čajovně.
„Nic, neřeknou nanejvýš mi budou závidět!" Načež oba vyprskli smíchy a Nora ho ráda uposlechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a zatímco si ona hřála ruce o čajový šálek, on jí svýma teplýma rukama pod stolem hřál nohy."

„Ach, Norberte, teď je mi blaze, jak v tom Tea for Two", řekla a usrkla si čaje.
„Jsem rád, že nám tentokrát konečně ten čas dal čas, Noro, ale ještě jsi mi neřekla jak to, že si lítáš jen tak do Paříže sem a tam, patrně nakupovat dárky. Jsi snad tak bohatá?"
„To dělám jednoduše proto, že mým povoláním je módní návrhářka a původně modeling. Takže já v té Paříži normálně pracuji jako námezdní síla, řečeno bez okras."
„Tak proto jsi tak krásná – no tedy, až tohle budu vyprávět v mém gentleman-klubu..."
"Ano, taky znám ten citát, Johannes Mario Simmel: Nemusí být vždycky kaviár, že jo!"

Když se pak, po příjemně stráveném delším čase, tentokrát konečně beze spěchu chystali odejít, řekla mu Nora nečekaně: "Ať tedy máš opravdu co vyprávět v tom tvém gentleman-klubu", a objala ho kolem krku a dlouze políbila...

26 prosince 2016

Mlčeti zlato - platí jen v totalitě

Neboli, řečeno lidově, "Dej si pozor na hubu!" Ano, to je přesně to, co já nedělám a proč tedy tomu tak je, to bych chtěl vysvětlit těm, které to zajímá. Lidé s máslem na hlavě, mi budou nadávat vždycky a je stejně úplně jedno, co tady napíši. Musím ale nejprve zabrousit do minulosti. Narodil jsem se, bohužel, do doby a světa, kdy vládla dvojí pravda. Už coby dítko školou povinné, jsem musel chápat, že doma se říká: Němci jsou zlí a naším úhlavním nepřítelem, ale ve škole se naopak tvrdí, že Němci jsou dobří a naši ochránci. Ta školní pravda se může říkat všude, ta domácí jen doma, jinak následuje basa, koncentrák nebo i trest smrti. 

Po válce, sotva jsme se trochu nadechli, už zase byly dvě jiné pravdy. Rudé Právo tvrdilo, že SSSR je náš bratr a vzor, který nás osvobodil a západní mocnosti nás naopak zradily. Doma jsme si říkali, že Rudé Právo kecá, a že všechno je úplně jinak, což potvrzovaly i současné události, jako "sebevražda" Jana Masaryka, monstr-procesy, jednak se skupinou Milady Horákové, ale kupodivu i s nejvyššími členy partaje, kteří byli původně vzorní komunisté, ale náhle se stali padouchy a skončili na šibenici. Následovala výstavba i brzké zbourání pomníku, strašně zbožňovaného J.V.Stalina a pravda se stala ohebnou lží, která se musela dle směrnic KSČ vsugerovávat do hlav veřejnosti. To ovšem vyvolalo další, ještě větší rozmach pravdy domácí, která byla tabu, a za kterou se chodilo do basy, do pracovních lágrů, do uranových dolů, k PTP "Černým baronům" a v tom nejlepším případě následovalo jenom vyhození ze zaměstnání.

Čili, zase se mluvilo jinak doma a jinak na veřejnosti. A tak si lid v sobě vypěstoval opatrnost až strach, říkat své názory, pokud se tyto nějak lišily od Rudého Práva. Ti obzvlášť ustrašení nechtěli ani moc používat své jméno, do telefonu se hlásili jako "Haló" a data o jejich rodině byla přísně, důvěrně tajná, tak jako i jejich kádrové hříchy. V roce 1968 došlo k hromadnému pomýlení celého národa tím, že si občané vpád pěti armád Varšavského paktu do jejich vlasti vysvětlili jako okupaci, přestože to byla zcela nevinná bratrská pomoc (!) Tehdy jsem se rozhodl odejít z této politicky zprzněné a bolševicky prolhané země.

Najednou jsem stál ve svobodném světě a svou vštípenou ustrašenost, říct něco ze svých osobních názorů, jsem začal pozvolna ztrácet. Viděl jsem kolem sebe veselé lidi z masa a krve, jak se otevřeně baví, jak třeba kritizují vládnoucí politiky, kteří se jim nelíbí, nebo když jsem ve zprávách viděl, co se ve světě děje doopravdy a co jsem znal jen v bolševicky překroucené formě. Mohl jsem se denně přesvědčovat na vlastní kůži, že je normální žít uvolněně, beze strachu z policie a bez nenávisti a podezírání každého každým. Zažil jsem zde prvně, že opravdová spravedlnost ještě existuje a je i pro mne veřejně dostupná. Měl jsem právní pojišťovnu DAS, která mě sice stála 300 DM ročně, ale za těch 27 let co jsem tam žil, jsem vedl celkem 7 sporů, všechny jsem vyhrál, protože právník vždycky dovedl odhadnout, zda-li je vysoká pravděpodobnost výhry sporu. Nikdy jsem u soudu nemusel být přítomen, vše zařídil on.

Uvedu aspoň 3 příklady:
a) vlastník bytu, kde jsme bydleli nám najednou zvýšil činži o 300 DM /měs. To se mi nelíbilo, inu vhodil jsem to do kastlíku mého právníka a on to zařídil. Výsledek: činže byla zvýšena jen o 100 DM a já na tom ušetřil za šest let 14.400 DM...
b) manželka pracovala v nemocniční laboratoři a náhle jí strhli osobní hodnocení o 600 DM (důvod uvedli jako úsporná opatření). Předal jsem to opět právníkovi a ten jim jenom napsal dotaz PROČ? A oni, když uviděli hlavičkový papír právníka, okamžitě se omluvili, nechtěli jít do sporu. Úspora pro nás: 7.200 DM...
c) zvýšení nájmu u příštího bytu o 200 DM pronajímateli vůbec neprošlo, díky mému skvělému právníkovi, takže úspora za dva roky 4.800 DM...
Resumé: Za 27 let jsem na soudních sporech ušetřil, díky DAS: 35.200,- DM a vydal za pojistku 8.100,- DM.

Po návratu do vlasti jsem se soudil za posledních 21 let, jenom jedou a sice o ukradený rodinný domek. Právník mě stál spoustu peněz, ale já jsem odhadoval, že pravděpodobnost mé výhry sporu je takřka 100%. Vždyť jde pouze o vrácení průkazně ukradeného rodinného domku! Výsledek však byl: prohraný soud i prohrané odvolání. Vymahatelnost práva je v naší současné zemi opravdu zoufale problematická a s Německem naprosto nesrovnatelná.

Nebo lázně: O mých čtyřech čtyřtýdenních pobytech v lázních jsem již psal a byl jsem rovněž vždy plně spokojen, platil jsem jenom za stravu 10 DM denně, bydlel jsem luxusně na jednolůžkovém pokoji s koupelnou, balkonem, telefonem a televizí. Po kůře jsem měl ještě celý jeden týden na rekonvalescenci doma, všechno pochopitelně hrazeno 100%, napůl zaměstnavatelem a nemocenskou pojišťovnou.

Pak ať se mi nikdo nediví, že se mi tam mnohem lépe žilo než tady a proto nemohu na Německo nadávat, což se tady ode mne apriorně očekává. Já mlčet nebudu, i když je mlčení zlato, já ani hubu držet nebudu, protože nebýt 40 let komunizmu, mohli jsme se tu mít jako prasata v žitě. To není přehnaný blábol, to je logicky vydedukováno na základě historických faktů. Byli jsme takřka neporušenou průmyslovou zemí v rozbombardované Evropě a měli jsme uran, za který nám USA byla ochotna hradit celý státní rozpočet. Měli jsme přistoupit na tzv. Marshalův Plán a dle mého odhadu by naše životní úroveň byla ještě vyšší než v západním Německu. Prostě, prošustrovali jsme politicky jedinečnou příležitost mít zde blahobyt jako ve Švýcarsku...

10 června 2016

Z nouze ctnost

Před dávným časem, když se moje první manželství dost nebezpečně rozkolísalo, což jsem poznal hlavně podle toho, že moje žena-kreslička zůstávala den ode dne déle v práci s tím, že je pro pana šéfa zcela a naprosto nepostradatelná, a já musel stále častěji vyzvedávat našeho tříletého synka Mirečka ze školky.
„Dnes“, řekl jsem ráno ženě důrazně, „musíš Mirečka vyzvednout ty, já se určitě zdržím na služební cestě a nevím přesně kdy přijdu domů. Letím totiž do Brna!“
Z práce jsem ten den přišel v půl šesté a ke svému údivu zjistil, že doma není ani manželka ani dítě. Věděl jsem, že školka končí v pět a jat neblahou předtuchou skočil jsem k telefonu a zavolal do školky, není-li tam ještě náš syn. Dostal jsem vynadáno: „Člověče, co je s vámi? Váš synek je tu už hodinu sám a my kvůli vám tu musíme dřepět taky!“ Okamžitě jsem tedy naklusal do školky a vyslechl jsem si nepříjemné výhrůžky, že bude-li se to opakovat, bude dítě ze školky vyškrtnuto!


Doma potom jsem marně hledal co bych mohl uklohnit k večeři. Zavolal jsem manželce do práce a chtěl vědět co se děje, že dítě nevyzvedla a ona klidně nato: „Ajó, to jsem zapomněla.“ Na můj dotaz co bude k večeři, řekla mile: „Něco udělej z toho co je doma, se mnou nepočítej, já se ještě zdržím...“ 

Mireček mě zatahal za ruku: „Táto, já už mám hlad, takovej velikej!“

„Hm, to je fajn“, řekl jsem si, „co teď?“ Lednice byla skoro vybílená, ale chleba, máslo a vejce jsem tam naštěstí našel. Zeptal jsem se syna: „Mirečku, co bys chtěl jíst k večeři? Třeba vajíčko, nebo chleba s máslem, nebo tak něco? 

„Táto, já chci špenák“, řekl syn nadšeně a mně se podlomila kolena. Špenát jsem ještě nikdy nedělal a ani netušil jestli ho vůbec máme doma. 

Syn postřehl mé zaváhání a dodal: „Víš, takovej zelenej špenák!“ 

Co se dalo dělat, v mrazáku jsem jej našel v podobě zelené cihly a řekl jsem si, že to nemůže být taková věda tuhle kostku roztavit a naše podivuhodné dítě, které na rozdíl snad od všech dětí světa, tento maglajs miluje, bude mít to co chce.

Jenže, ten milý špenát, tak jak se tavil, vypouštěl ze sebe stále více vody, takže to vypadalo jako polévka. Pomocí sběračky jsem začal tu přebytečnou vodu odebírat a ono to šlo jakoby do nekonečna. Nahoře se vytvořil od sběračky důlek a ten se stále zaplňoval vodou. Dítě už šílelo hlady a já stále odsával vodu. Asi po půl hodině vysoušení mně vystříkly nervy a já jsem vztekle začal do toho rozklepávat vejce. Po čtvrtém vejci to jako na povel uschlo a špenát se proměnil v zelenožluté drtiny.

„Sakrblé!“, zaklel jsem si pod vousy, ale vtom mě najednou napadla spásonosná z nouze ctnost: „Tak, Mirečku, teď dostaneš ten nejlepší špenák, jakej jsi ještě nejedl, takzvaný spenák zelenožlutý a tím se posype ten chleba s máslem, což má tu výhodu, že se nepotřebuje vůbec žádný nádobí!“ 

A dítě si úžasně medilo!

https://youtu.be/Q7eykfzHaeQ

27 března 2016

Bratři v triku

Novotný Jiiří (45) byl typem dvacet let usedlého ženáče, bydlícího v Dejvicích, zatímco jeho nevlastní bratr Jan Heller (38) byl starým mládencem, švihlým uměním, hrál dobře na klavír a dovedl slušně malovat. Bydlel dosud v bytě na Smíchově, u své ovdovělé matky a měl už osm let starou známost s přítelkyní Emou (30). Tato mu však, po smrti jeho matky, dala nečekaně kudlu na krk, že je na čase, aby se buď vzali a měli rodinu, jako jeho spořádaný bratr Jiří. Její biologické hodiny tikají a ona už nemůže déle čekat, takže ač nerada, by se musela s ním rozejít. Honza se naštětil jako ježek, že mají ještě spoustu času, a že se nenechá takto vydírat. Ema potlačila slzičku, řekla mu "Čau" a klidně odešla.
Honza z toho byl následně dost vykolejený, uzavřel se do sebe a věnoval se své zamilované hudbě a dařilo se mu komponovat romantické skladbičky. Jinak jako kreslíř dělal sentimentální obrazy nebo ilustrace do pohádek a časopisů. Jednou ho navštívil jeho vlastně nevlastní bratr Jirka, aby mu trochu promluvil do duše. Z Janovy přehrávací aparatury se právě linuly jímavé tóny jeho oblíbených skladeb.
"Hele Honzo, my tě s Líbou chápeme, přišlo to všechno najednou, máma nám zemřela a Ema tě opustila, ale furt jsedět doma, plešatět nad ztracenou láskou, to je špatně, máme o tebe s Líbou docela obavy. Nemůžeš přece jen poslouchat cajdáky od Gershwina a... " "Tohle je Cole Porter", přerušil ho Honza.
"No, a co? To je snad jedno! Podívej", řekl otcovsky, "místo abys vyrazil někam do společnosti, tak tady vzdycháš a smutníš. Ta tvoje Ema nebyla sice špatná, ale žádnej zázrak to zase nebyl, takže na tuhle ex-kalupinku konečně zapomeň a buď zas normální!

Dyk já chodím do společnosti, ale tam se s nikým novým nemůžu seznámit, a navíc takovou holku jako Ema už nenajdu. Ema má všecko krásný: ruce, nohy, prsa, obličej, rty, zuby, vlasy, pleť, to se prostě nevidí!"
"Pochopitelně, že v hospodě kam chodíš, se pohybuješ jenom mezi samejma výpitkama a slušnou babu bez doprovodu tam nevobjevíš, leda tak šlapku." "Tak mi poraď, jak bys to dělal ty, když seš tak chytrej?"
Jirka zdvihl palec: Tak za prvé, oslovuj hezké ženy všude, kde je potkáš, i pod tou sebeblbější záminkou. Na stanici metra, v čekárně, nebo i v samoobsluze. Ptej se na cokoliv, třeba jestli neví, jaká tramvaj jezdí do Karlína. Chápej, že na tvé otázce vůbec nezáleží. Inteligentní žena stejně ví, že chceš nějak navázat rozhovor a když má o tebe zájem, tak se rozpovídá sama, třeba o vlivu inverze na pěstování kaktusů!" 
"Nojo, ale co když zájem nemá?" "To je fuk! Když poznáš, že u ní nemáš šanci, omluv se, zvedni ruce a bílej prapor, nestřílejte tady jsou lidi! Hlavně nebuď furt zaraženej jako vidle do hnoje, mluv, chechtej se, jednej a improvizuj!" "Tak dobrý, brácho, já se polepším", slíbil mu Honza a radši změnil téma hovoru.
"Tak co, jak jsi pořídil u Honzy?" zeptala se Jirky Líba a on jí to v kostce popsal, načež to uzavřel slovy: "Von je pořád ještě pod vlivem Emy, ale slíbil, že se polepší. "Ty, Jířo, právě mě napad' nápad", řekla Líba, "blíží se druhý červen, to je, pokud si vzpomeneš, výročí naší svatby, tak bychom mohli pozvat známé a udělat u nás takovou domácí oslavu, co ty nato?" "Hmm, ale jak to jako souvisí s Honzou?" podivil se Jirka.
"A víš ty vůbec kolik to bude let od naší svatby?" "No, ehm, poměrně dost, asi tak, tó - éé, a ty to snad víš?" 
Líba se záhadně usmála: "Dvacet, Jiříčku, dva-cet!" řekla důrazně, "a při té příležitosti bysme udělali takovej trik na Honzu, pozvali ho jako na to naše jubileum a přitom pozvali, mimo jiné nějakou lichou, půvabnou dívku, aby se tak náhodně, bez dohazování ti dva seznámili. Co ty nato?"
"Nó tedy, Líbo, to je nápad!" zvolal Jirka a dodal, "a já tenhle trik vylepším mým nápadem, napřed ale budu muset udělat průzkum u nás ve firmě a vybrat tu správnou vdavekchtivou pěknici a máme dvě mouchy jednou ranou! Ty pozveš patrně Maršálkovi, navaříš dobrý žraso, pro šest lidí, naši synové tady nebudou, že a já zařídím ostatní. To by bylo, aby jsme toho Honzu, chlapa staromládeneckýho, neoženili!" 

Jirka si v práci usnadnil hledání vhodné ženy pro Honzu tím, že si u oběda v kantýně přisedl ke kresličce Magdě, které se říkalo Reuter, protože vždy perfektně věděla, co se kdy-kde ve firmě šustne: "Hele, Magdi, potřebuju od vás info, vy to určitě máte v merku, já hledám nějakou vdavekchtivou babu, nevíte o něčem?" 
Magda strnula: "Pane inženýre, snad se nerozvádíte?"
"Ne-ne, Magdi, ale můj brácha se chce ženit a je takovej trochu nekňuba, tak se snažím mu pomoct."
"Pane Ing., to máte štěstí, vím o takové jedné krásné dívce, kterou sice neznám, ta není od nás z firmy, ale je to dobrá kamarádka Saši Maškové a ta mi o tom dopodrobna vyprávěla, jak ta holka neustále brečí pro nějakýho šmidru, se kterým měla už těsně před svatbou a najednou dostala kopačky!"
"Hm, a kdo je to Máša Šašková?" zeptal se Jiří. "Né, Saša Mašková a sedí ve 3. patře u starýho Kouby!"

Víc Jirka nepotřeboval vědět a rozhodl se už druhý den, že se za tou Sašou podívá. Kde sedí náměstek Kouba věděl a tak nelenil a vydal se tam. V předpokoji sedící sekretářka, než mohl něco říct, předeslala: "Pan náměstek Kouba tu není..." nenechal ji domluvit. "Vy jste slečna Mašková?" a když viděl, že ona souhlasí, dodal, "já nejdu za náměstkem, ale za vámi." Ta jen vykulila své modré oči: "Vy jste ten pán, co mluvil s Magdou?" a Jiří se jal ji, pod slibem diskrétnosti seznamovat se svým trikovým plánem. Vylíčil jí, jak jeho bratr Jan by se rád seznámil, za účelem sňatku, s hodnou, krásnou a inteligentní ženou, a že by se to dalo všechno sfouknout na rodinné oslavě 20. jubilea svatby. 
Dívka by nebyla proti, ale namítla celkem logicky, že ta její kamarádka Míla by sama nikdy nešla bez přímého pozvání k cizím lidem a naopak by to chápala jako dohazování. Šlo by to jedině tak, že by tam přišly společně obě dvě. To se Jiřímu líbilo ještě víc, Saša byla nádherná něžná blondýnka, zatímco o té Míle nic nevěděl a tím by se pravděpodobnost úspěchu vlastně zdvojnásobila. Takže se dohodli na oficiálním pozvání Saši a její kamarádky Míly na oslavu jubilea svatby na den 2. června v 19 hodin na adrese Jiřího v Dejvicích a Líba místo šesti porcí halt udělá sedm.
Nadešel slavný den 2.června, pozvánky byly zavčas rozeslány, pití a kytice nakoupeny, paní domu Líba připravila, nejen opulentní oběd, ale i pečivo a dort s velikou dvacítkou, prostě slavnost je slavnost. Hosté se začali scházet od půl sedmé a oba našňoření bratři Jirka s Honzou zatím popíjeli Calvados. Jako poslední hosté dorazily Saša s Mílou a tady začal trapas. Blondýnku Sašu mimo Jirky vůbec nikdo neznal a brunetku Mílu naopak znali všichni, jenže pod jménem Ema! Honza zůstal proti ní oněměle stát, načež řekl suše: "Tak tohle se ti, Emo, povedlo!" 
"Nic se mi nepovedlo, to vzniklo samo. Moje jméno Emilie je u někoho Ema, u jiného Míla!"
"To je to samé i u mě", ozvala se Saša, "pro jednoho jsem Alexandra a pro druhého Saša!"
Trapas se rychle rozplynul, oslava jubilea se vydařila a Honza s Emou byli paní Maršálkovou přistiženi, jak se líbají v koupelně...