03 listopadu 2007

Tři mušketýři na horách

Gustav, Adam a Petr, tři kamarádi již od školních lavic, si udrželi přátelský vztah až do dnes, i když od maturity se jejich životní dráhy rozcházely. Adam vystudoval medicínu, Petr se rozhodl pro výhodnou kuchařinu a muzikální typ Gusta se vrhl na všechno, nač se dalo hrát, nejraději měl saxofon.
Dnes již čtyřicetiletí ženáči se sešli, tak jako každý čtvrtý čtvrtek, na "pánské jízdě" na pivo v útulné hospodě »U Barvínků«, aby si trochu popovídali o všem možném, a aby si zahráli mariáš.
Od určité doby byli ostatními štamgasty nazýváni "tři mušketýři", neboť jakýsi vtipálek jednou namaloval jejich karikatury, jako Athose, Porthose a Aramise a hostinský Fořt je slavnostně pověsil nad jejich obligátní stůl. Čirou náhodou se shodovala začáteční písmena jejich jmen Adam, Petr, Augustin se jmény Dumasových mušketýrů, a tak se to poměrně rychle ujalo.
Dnes měli na programu projednat Gustův tajný plán na týdenní pánskou jízdu do hor. Tajné na tom bylo to, že chtěli nějak zařídit, aby v sousedním pokoji, jakoby náhodou, bydlely tři mladé, krásné lyžařky. To se ovšem nesměly dozvědět jejich manželky, aby si třeba neprávem nemyslely bůhví co. Všichni tři uměli jakž-takž lyžovat, jejich výkony nebyly nijak strhující, ale shodovali se v tom, že na horách je krásně a s lyžováním se to nemusí přehánět, důležitější je nachytat bronz od sluníčka.
Prvním bodem schůze bylo rozdělení funkcí a úkolů pro celou dobu pobytu tak, aby všechno klapalo perfektně a bez handrkování.
Adam byl jakýmsi nejmenovaným bossem této trojice a jako majitel nového minibusu, byl pasován na ministra dopravy a ubytování. Zároveň pak coby lékař na felčara první pomoci.
Petr, jako výborný kuchař a fajnšmekr, vyfasoval titul ministra výživy, zásobování, stravování a vyměšování.
Muzikant Gustav se stal ministrem kultury a společenské zábavy, potažmo vína, žen a zpěvu. Jeho nástupním úkolem do funkce bylo zajistit tři mladší lyžařky, které by měly zájem ubytovat se v témže hotelu, kde údajně vybyl jeden rezervovaný pokoj pro jejich kamarády, kteří bohužel nemohou jet. Dostal na to měsíc času, a vzhledem k tomu, že bude hrát na různých předvánočních večírcích a tancovačkách, mělo se zato, že to Gusta zvládne bez nejmenších problémů.

Do příštího srazu mělo být už všecko prakticky zajištěno. Adamovi se podařilo zamluvit dva třílůžkové pokoje vedle sebe od pondělí 2. ledna v levném penzionu v Rokytnici. Petr již nakoupil patřičný proviant, jako slivovici, rum, víno a jiné nezbytnosti. Jediný Gusta zatím nesplnil očekávání, ale stran lyžařek vysvětlil, že z důvodu utajení je logicky nemohl přivést sebou, ale má už jednu tutovku Evu a další přehršli vážných zájemkyň, stačí si jen vybrat. Fotky však bohužel nemá, takže bylo dohodnuto, že je přivede až na takzvanou generálku den před odjezdem, kdy už musí být všechno stoprocentně jasné a do detailu vymakané.
Na novoroční generálku před odjezdem, jako poslední z trojlístku pánských cestovatelů, se do hospody dostavil Gusta, který ihned ode dveří vykřikoval:
„Pánové, nebojte se, všechno je v suchu!“ Potom jim tlumeným hlasem sdělil, že tři krásné ženy přijedou za nimi o den později, kvůli rodinné záležitosti. „Právě ta, co má to auto, musí zítra neodkladně odvézt babičku do nemocnice, která má akutní zánět slintavky, nebo tak něco podobného“, vysvětloval přesvědčivě Gusta.
Adam si třel nervózně bradu: „Patrně myslíš zánět slinivky, ale o to tu nejde, my chceme vědět něco bližšího o těch tvejch šansoletkách.“
„Jo, jestli to nejsou nějaký hubený škeble“, zdůraznil Petr.
„Pánové, jsou to nádherné cirka pětadvacítky G-D-E, gé jako Gáby je něžná blondýnka s pomněnkovýma očima, dé jako Dana je plnoštíhlá hnědovláska s mahagonovým přelivem, typická vášnivka a dále é jako Eva, ale tu si ovšem zamlouvám pro sebe. Dana a Gáby jsou sestry, jedna z nich, nevím která, je o rok starší.“
„Na první pohled akceptuju Danu“, prohlásil rozhodně Petr.
„Pozor, když už tedy pomíjíme ducha, řekni aspoň jak vypadají po stránce anatomické, mám na mysli hlavně tu Gáby“, sondoval Adam.
„Nóó, prostě ideál, míry 90-60-90“, vyřkl odborný posudek Gusta a doplnil ho svislým vlnitým pohybem obou rukou.
„Mám dojem, že je tu řeč o kytaře“, poznamenal suše Petr, ale co ta Eva, vo tý ses zatím zmínil jenom jako vo svým privátním inventáři, co to má znamenat?“
„Eva má nádherně modelovaný nohy, a na to já děsně letím“, přiznal Gusta.

Zasněžená Rokytnice je přivítala opravdu romanticky. Horší to už bylo s ubytováním, ty pokoje nebyly nic moc a topení na uhlí, záchody a koupelna na chodbě. Ten večer je však čekalo ještě jedno nemilé překvapení.
Když usedli po večeři k partičce mariáše, zavolali z recepce Gustu k telefonu. „To budou ty kočky“, zubil se Gusta, leč jeho obličej se při návratu z recepce značně protáhl: „To je malér, ty dvě ségry nemohou přijet, babička zemřela. Eva jede sama vlakem a máme na ni čekat zítra na nádraží a sice v pravé poledne.“
„Bingo“, ozval se Petr, „a ty’s to tušil, že jsou nejistý, proto sis zamluvil tu Evu. Sežeru svý boty, že ta mrtvá babička je jen tvoje slabomyslná vejmluva!“
„To není tak docela“, bránil se Gusta, „něco se stalo, já ani nevím co, prostě odřekly, ale nechtěl jsem vás naštvat a zklamat.“
„Tak to se ti teda povedlo“, řekl zklamaně Adam, „takže teď si můžeme nanejvýš zahrát o tu Evu mariáš!“ Petr nadšeně souhlasil: „Ano, já jsem pro!“
„To ne, pánové, já jsem ji objevil, žádný výběrový řízení, mám na ni právo já!“, rozohnil se Gusta.
„Ne! Jsme gentlemani, necháme to na Evě o koho ona projeví zájem“, rozhodl Adam.

Druhý den v poledne stáli všichni tři mušketýři čerstvě oholeni a s umytýma ušima na nádraží, aby uvítali Evu. Místo ní však z vlaku vystoupily tři krásné lyžařky! V mušketýrech by se krve nedořezal – byly to jejich manželky Alena, Marta a Jana!
„Jéje, to je ale překvapení, naše milé ženušky, kde jste se tady vzaly?“, zachraňoval situaci první se vzpamatovavši Adam.
„Nojo, he-he, to je ale překvapení!“, opakoval po něm Petr.
„A jaký krásný a nečekaný překvapení! Nám tu bylo bez vás smutno!“, triumfoval Gusta.
„Pánové, ano, my jsme chtěly překvapit naše karbaníky! Vaše pánská jízda skončila!“
„Tak to se vám, holky, povedlo“, řekl co možná opravdově Petr.
„Ale já pořád nechápu, kde jste vzaly adresu a telefon našeho penzionu, vždyť na to bylo uvaleno přísné informační embargo“, divil se Adam.
„To víš, Adame, nejsme takové husičky jak si vy myslíte“, smála se jeho manželka Alena, „ale přiznávám, že nám pomohla náhoda a moje bývalá spolužačka z gymplu Eva.“
„Jaká Eva?“, zděsil se Gusta.
„No přece ta Eva, co se s ní znáš z hraní“, řekla Gustova manželka Marta, „otoč se, právě přichází!" Všichni tři mušketýři se naráz otočili jako jeden muž a spatřili rozesmátou dívku v růžovém anoraku s lyžemi přes rameno: "Ahoj, mušketýři, to jsem já!"
"Eva nám taky řekla", pokračovala Marta, "že ti vaši tři kumpáni, kterým tady držíte pokoj, nemohou přijet, takže je tu volný pokoj i pro dámskou jízdu!"
"Ale tam jsou jen tři postele a vy jste čtyři", opáčil chabě Gusta.
"No, kde budu spát já - to je přece práce pro organizačního referenta!", ušklíbla se Eva.
"To už se dá vždycky nějak zařídit přistýlkou", mávl rukou Adam.
„Fajn, takže je vše v nejlepším pořádku“, řekl Petr. Všem třem záletným mušketýrům spadl balvan ze srdce a v duchu ocenili, že je Eva u manželek neshodila...

06 října 2007

Pozor, mám nápad!

Jsem člověk, který když dostane nápad, tak ho chce pokud možno ihned uskutečnit. Stalo se, že jsme se kdysi s manželkou, nějak moc dlouho rozmýšleli, kam pojedeme na dovolenou. Byl červen roku 1992 a já jsem jí jednoho dne večer oznámil: „Pozor, Jituš, dostal jsem nápad! Je ideální počasí a v poště jsem našel prospekt od jakéhosi švýcarského hotelu v Grindelwaldu, moc se mi to líbí. Co abychom tam vyrazili? Co ty nato jako svazák?"
Žena se nejprve zhrozila: „Do hor v létě? A podívej se na ty ceny, je to čtyřhvězdičkový hotel Schweizerhof, pokoj za 320,- Franků na den! Čili dvakrát tolik, co jsme zaplatili vloni na Riviéře. To je tak akorát pro snoby!"
"Nojo, to já vím, ale říkám přece, že jsem dostal nápad. Uděláme to tak, abychom za dovolenou zaplatili přesně tolik jako vloni, takže místo na 14 dní pojedeme jenom na týden a aspoň poznáme jak si žijí milionáři! No, jestli tohle není geniální nápad, tak sním svůj zánovní klobouk!"
A tak jsme vyjeli 23 června do Grindelwaldu. Jak jsem si pracně vypočítal, byla ta štreka od nás z Německa přesně stejně dlouhá jako do Prahy, tj. 520 km.
Když jsme tam dojeli, uvítal nás krásně načinčaný horský hotel (1034 m) s livrejovaným personálem. Vzali jsme si výhodně jenom polopenzi, tedy snídaně a večeře, což nám bohatě stačilo, vzhledem k tomu, že snídaně (7-11 hod) byla tak vydatná, že v poledne by stejně na jídlo nebylo pomyšlení. Bohatý výběr pečiva, sýrů, salámů, šunek, vajec, salátů, ovoce a šťáv byl naprosto vyčerpávající.
Útulný pokojík jsme měli pod střechou s perfektním vybavením, koupelna, WC, minibar, televize, telefon. V hotelu byl bazén s vyhřívanou vodou a nevím jak to bylo možné, kdykoliv jsme tam přišli, byli jsme tam sami, takže bazén byl jakoby rezervován jen pro nás.
Stůl v jídelně s naším číslem pokoje byl vedle jakési anglické rodiny, kterou bylo moc zajímavé nenápadně pozorovat. Hubený, dlouhý bělovlasý pán, vypadal jako typický lord, jeho lady vždy perfektně ustrojená, denně v jiné róbě, mladý pán, dle podoby zřejmě jejich syn, byl takový trošku neohrabaný nekňuba a jeho manželka, krásná žena, byla buď Rakušanka nebo Švýcarka. Jako jediná mluvila s personálem německy.
Ke stolu večer zasedali dle rituálu, lord naléval každému z karafy na stole čistou vodu do sklenek a pak se všichni současně napili. Na našem stole byla naproti tomu vždy připravena láhev Chateauneuf-du-Pape, kterou jsme si (nedopitou) nechávali u nich v kuchyni na příští den. Tak to totiž dělali mimo těchto Angličanů skoro všichni hosté, kteří nebyli schopni vypařit denně celou lahvici vína.
Jednou jsem zaslechl jak se dvě tamní domorodé servírky mezi sebou baví jejich nářečím "švicerdyč" (Schweizerdeutsch) a jediné co jsem si zapamatoval bylo něco jako „chüchli-chaštli" a tak jsem se jich zeptal co to znamená. Vysvětlily mi se smíchem, že to je Küchen-Kasten, čili něco jako naše kuchyňská skříň neboli kredenc.
Na každý den jsme si naplánovali nějaký výlet, jako gondolovou lanovkou na horu First, (2168 m), nebo zubatou dráhou na Jungfraujoch (3454 m), kde jsem si připadal jako v Tokiu, plný vlak Japonců s fotoaparáty, my dva jsme byli jediní ne-pidloocí. Jindy jsme si vyjeli naším autíčkem do města Interlaken mezi dvěma jezery Thunersee a Brienzersee, kde jsem si koupil na památku švýcarský nůž s vygravírovaným jménem (eště ho mám skovanej).
Před večeří v 19:30 jsme se vrátili z výletu autem a zaparkovali na nejhezčím parkovišti jaké jsem kdy viděl, pro auta hostů vzadu za hotelem. Byl to obdélník vydlážděný bílými oblými křemínky, kolem dokola byla nízká zídka ve tvaru ozdobné skalky s různými květinami, jestli to byly protěže (Edelweiss), to nevím, ale všechno bylo krásné a čisté a bez nejmenšího prášku. Na ploše stálo několik nablýskaných limuzín jako Rolls-Royce a podobné luxusní vozy, takže naše stříbrná mazda mezi nimi vypadala jako chudý příbuzný. Potřeboval jsem doplnit vodu do ostřikovače skel z plastové litrovky, kterou jsem vozil za tím účelem sebou v kufru.
Manželka si zatím prohlížela ty různé květinky kolem. Když jsem skončil a držel v ruce tu prázdnou láhev, napadl mě takový gag. Vím, že manželka je velice háklivá na to když někdo odhodí na zem vajgla, nebo papírek, byť by byl jen velikosti poštovní známky. Ona je prostě tak strašlivě pořádkumilovná, že se až obávám když si musím v noci odskočit na záchod, že než se vrátím budu mít ustlanou postel. A to mne inspirovalo, udělám ze sebe burana a ležérním gestem jsem odhodil přes rameno za sebe tuto flašku s poznámkou: „Uklizeno!"
Prázdná láhev několikrát poskočila na křemínkovém dláždění vydávajíc dutý zvuk blop-blop-blop... Manželka se zděsila, vrhla na mne zlý pohled, vytřeštila oči, dala si ruce v bok a vykřikla po moravsku: „Tož!"
Výraz mé ženy mne naprosto odboural, já jsem si myslel, že ona ví, že nejsem takový buran, leč ona to vzala doopravdy! Dostal jsem z toho záchvat smíchu, který jsem nedovedl zastavit. Z očí mi tekly proudem slzy, měl jsem rudý ksicht a můj až křečovitý chechtot nepřestával. Bylo právě půl osmé a já věděl, že musíme jít do sálu na večeři, ale nechtěl jsem tam přijít takhle ubrečenej. Co dělat? Prý zhluboka dýchat pomáhá - a tak se mi to postupně podařilo utlumit.
Zcela vážně jsme zasedli na svá místa za stolem, ale jak jsem se podíval na manželku přes stůl, záchvat smíchu se vracel. Angličani od vedle se asi dost divili, čemu se tak nemožně řehtám, když manželka mlčí a já také sedím zařezaně jako hřebík ve vratech. Museli mě určitě považovat za naprosto bezdůvodně se smějícího magora.
Když jsme pak za dva dny odjížděli domů a loučili se s nimi, řekla ta mladá Angličanka mé ženě: „To je ale škoda, že už odjíždíte, váš pán je stále takový veselý..."
Resumé: Dovolená byla fajn, hned bych tam jel znovu!

http://www.youtube.com/watch?v=JB65L94msAk

04 října 2007

Žena mých snů...

 Kdysi dávno, ještě coby vysokoškolák, jsem ráno cestou do školy vídával v tramvaji číslo sedmnáct dívku, která přímo zhmotňovala všechny mé, od puberty vysněné, představy o kráse ženy.
„Ejhle, žena mých snů!“, napadlo mě, kdykoliv jsem spatřil onu dívku v sedmnáctce. Bohužel, můj záměr zviditelnit se tím, že ji pozdravím, nevyšel. Podívala se na mne jako na obtížný hmyz a když zjistila, že mě nezná, otočila se ke mně zády, aniž by vydala jedinou hlásku. V té chvíli jsem si připadal jako méněcenný a umínil jsem si, že navzdory jejímu absolutnímu nezájmu, udělám všecko pro to, abych se s ní seznámil.

Když jsem ji pak příště viděl vystupovat z tramvaje u Palackého mostu, vystoupil jsem za ní a stopoval ji až k bráně do Kartografického úřadu na Smíchově, leč přes pistolníka ve vrátnici jsem se nedostal. Jindy zas, jsem ji viděl vystupovat ze sedmnáctky v Podolí a sledoval ji až před dům, kde zřejmě bydlela. Všechna jména na zvoncích však byla tak zašlá a nečitelná, že jsem vzdal roli detektiva Bystré Očko a vymyslel si inteligentnější metodu.
Napsal jsem báseň s názvem "Ženě mých snů", ovlivněnou do značné míry textem oné deset let staré filmové písně, doufaje, že se to nepozná. Romantický dopis se svojí adresou a telefonem jsem složil do malé obálčičky a když jsem si příště na tu dívku počíhal v ranní nabité tramvaji, vhodil jsem nepozorovaně tento výtvor do její lýkové kabelky. Potom jsem jak pavouk v síti čekal, zdali se má vyvolená ozve, leč marně. Postupem času se má žena snů rozplynula v zapomnění...

Až jednou, o šest let později, jsem ji opět spatřil. Tentokrát na refýži u Národního divadla. Vyskočil jsem z tramvaje jako péro z gauče a zamířil přímo k ní, uklonil se a s troufalostí mně mezitím vlastní, pateticky přednesl první verš z mé, tenkrát jí podstrčené, básně:
„Ženo mých snů, jste štěstím mých dnů – promiňte mi, prosím, moji drzost, ale já jsem onen blázen, který vám před šesti roky vsunul tuto neumělou báseň do kabelky v sedmnáctce u Železničního mostu. Právě teď se vám naskýtá možnost mi za to dodatečně vynadat.“ 
„A proč bych to dělala, mně se to moc líbilo, bylo to krásné, tak romantické, třeba to líbání při měsíčním svitu...“
„Je tohle možné?“, divil jsem se, „vy si to dokonce ještě pamatujete?“
„Ano, dodnes ji mám někde schovanou a navíc si i pamatuji vaše jméno Mirek!“
„To já jsem vaše jméno nikdy nevypátral, přestože jsem se tak moc snažil, ale zřejmě nemám detektivní talent“, řekl jsem rezignovaně.
Podala mi s úsměvem ruku: „Ukončete pátrání, Poirote, jsem Dana Lafková.“ Byl jsem v příjemném šoku a nedal jinak, než že si musíme jít někam sednout na kafe a všechno prodiskutovat. Třeba hned zde v kavárně Slavia. Souhlasila podmíněně: „Nemám sice moc času, ale dobře.“

Z půvabné dívky se stala ještě půvabnější zralá žena a já jsem byl jak u vytržení a v duchu si přál, aby nebyla vdaná. To mi ovšem nevyšlo. U kávy mi vyprávěla o tom, jak tenkrát našla moje psaníčko v kabelce, ale jelikož byla šťastně zamilována, radši mi ani neodpověděla. Půl roku nato se vdávala a myslela si naivně, že to tak bude celý život.
„Dnes je ovšem všechno jinak, s mužem si vůbec nerozumíme, brzy to skončí rozvodem. On se totiž strašně moc změnil“, povzdechla si Dana.
„Jste stále krásná, v tom se nezměnilo nic“, ujistil jsem ji.
„Děkuji, jste milý, ale teď už musím domů, nezlobte se, spěchám.“
„Pojedete sedmnáctkou do Podolí, jako já?“, zeptal jsem se.
„Ne, já nebydlím už Na dolinách, můj manžel koupil vilu v Praze-Košiřích.“

Při loučení mě pozvala na příští pondělí k sobě domů, kde budeme mít fůru času a klid na popovídání: „Muž mi zakázal abych pracovala a nechce ani mít děti, tak mi aspoň dovolil si zvát přátele domů a pořádat party, což mně už dávno přestalo bavit. On je totiž většinu času na služebních cestách, a jak jsem zjistila, vždy s jednou mladou kolegyní, což už nehodlám tolerovat. On chce mít vždycky vyprané a vyžehlené prádlo a plnou spíž dobrot. No, a já si v tom celém baráku často připadám jako zakletá princezna. Budu ráda když přijdete!“
„Děkuji za pozvání, přijdu určitě“, souhlasil jsem nadšeně.
„Najdete to snadno, ulice Nad zámečkem, číslo 115, žlutá vila!“
Ulici jsem našel hned, žlutou vilu také, ale číslo domu jsem marně hledal ze všech stran, když se pojednou otevřely domovní dveře, aniž bych musel zvonit a v nich stála paní domu Dana s vystrašeným pohledem ve očích.
„To jsem ráda, že mi nesete ty klíče“, zvolala hlasitě jako bych byl silně nahluchlý, „zapomněla jsem je v butiku u vaší ženy, že ano!“
Současně mi je nenápadně vsunula do dlaně: „Pojďte prosím dál, představím vám mého manžela.“ Pochopil jsem: „Ne, děkuji, dál nepůjdu, moc spěchám, zde jsou ty klíče“, řekl jsem chápavě.

Vtom se objevil za ní ve dveřích obr-kiklop, výškou připomínající petřínskou rozhlednu: „Já jsem Lafek“, řekl a podal mi ruku zvící lopaty na uhlí, „ta moje ženská má sklerózu, nejmíň jednou tejdně někde zapomene klíče a chlapi vod jejích kamarádek je musej za ní nosit až k nám domů!“
Načež se otočil na Danu, vzal jí z ruky ty její klíče a řekl výhrůžným hlasem: „Zbejvá jenom vysvětlit, jak to, že tydle klíče, tady s tím štyrlístkem, visely eště před několika minutama na věšáku v hale?“
Dana zbledla a zakryla si ústa rukou: „Éé-ano, promiň, Pepčo, řeknu ti pravdu“, hlas krásné ženy mých snů zněl úlisně až patolízalsky, „tenhle pán mi kdysi dávno poslal takovou amatérskou básničku i s telefonem a já to nedávno našla při úklidu zapadlé za regálem. Zavolala jsem mu, jestli nechce tu svou pubertálně legrační lyriku dostat nazpět.“

Teprve nyní jsem si uvědomil, jak je Dana falešná, jak umí lhát a jak se umí přetvařovat. S andělsky nevinným obličejem prosila: „Nezlob se, Pepčo, tu fintu s klíčema jsem si teď vymyslela, jen aby sis třeba nemyslel bůhví co. Podívej se, tady je ta rýmovačka“, a vytáhla ze záňadří složený papírek.
„Nemám rád, když ze mně děláš blbce!“, zavrčel Lafek.
„Tady, přečti si ten výplod, to je erotika pro zasmání“, Dana mu strčila papírek pod nos, při čemž na mne nenápadně mrkla jedním okem, jak ho oblafla.
„Promiňte, pane Lafku," ozval jsem se, "byla to moje chyba, neměl jsem bez vašeho vědomí sem vůbec chodit“, řekl jsem tiše, uklonil se, udělal čelem vzad a odešel.

Ihned příští den mi Dana telefonovala: „Omlouvám se za ten trapas s klíčema, to zavinil ten blbec. Měl být údajně ještě čtyři dny v Brně. Nevím, co mu to vlezlo na mozek, že začal žárlit." 
„Nemusíte se omlouvat, paní Dano, to bylo "vis maior". Váš manžel zřejmě žárlí, protože netuší, že má těsně před rozvodem.“
„Mirku, všecko vám vysvětlím, můžeme se sejít třeba dnes nebo zítra, kdykoliv. Pepek už je zas na cestách, ale tentokrát na celý týden až v Polsku."
„Víte, paní Dano, to co se stalo, bylo pro mne velmi poučné. Umím si aspoň představit, jak jste se potom večer usmiřovali s vaším Pepčou a jak si umíte poradit v různých nečekaných aférkách.
"Ne-ne, to mi křivdíte, tak to není“, protestovala vášnivě.
„Paní Lafková, pro mne jsou vdané a nerozvádějící se ženy "tabu". To, co mi včera na celé té věci vadilo, nebyl váš manžel, ten se choval standardně, jako muž, který má důvod žárlit, ale ranilo mne vaše necitlivé zesměšnění mé básničky. Tu jsem napsal sice diletantsky, ale s opravdovým citem k Ženě svých snů. Jenže vy, kterou jsem si tak zidealizoval, jste to spíše pochopila jen jako ženě na jedno vyspání..."

03 října 2007

Podivná dovolená

Už se pomalu zapomíná jakým problémem bylo cestování v době temna zářných zítřků. Hlavní překážkou v socializmu nebylo jen mít na to prachy, jako je tomu dnes, nýbrž jak pamětníkům známo, dostat od vrchnosti výjezdní povolení. S mojí  manželkou Hanou jsme chtěli poznávat cizí kraje a nemohli jsme se vůbec smířit s představou, že náš výběh je omezen, nikoliv na plochu zeměkoule, ale na plošku jedné čtyřtisíciny této zeměkoule, to jest: Československa.
Věděli jsme, že zažádat o výjezd na západ je při našich kádrových posudcích drzost a přehlídka ztraceného času. Moje žena byla něco jako kádrová pohroma, neboť její sestra velezrádně uprchla z komunistického ráje do kapitalistického pekla. Tím se manželka stala přímou příbuznou "devizové cizozemky"!

Já sám jsem na tom nebyl o nic lépe, v mém posudku se to hemžilo hříchy vzbuzujícími odpor pracujícího lidu, jako: „Je to politicky zakrnělé embryo, zpívá si v koupelně americké džezárny a navíc nenávidí slavnou Rudou armádu!“ S takovými zločineckými sklony jsem nebyl kádrově únosný ani pro cestu na veletrh do Lipska. Zbývala nám jen nepatrná naděje na výjezd na pozvání od přátel ze zemí socialistického tábora. Měli jsme známé v Aradu, kteří u nás v Praze kdysi přenocovali a navíc Rumunsko nám znělo z daných možností nejexotičtěji. 

Zaměřili jsme se tedy na tento cíl a podnikli potřebné kroky k dosažení kýžené výjezdní doložky. Trvalo to věky, ale na potřetí nám ostražití soudruzi funkcionáři, přece jen dovolili opustit na čtrnáct dní československou klec. Ve sladkém opojení jsme si dovolili luxus, totiž letenky do Budapešti a zbytek cesty jsme si pak naplánovali absolvovat snobsky 1. třídou mezinárodního expresu do Aradu.
 Nepřetržitá řada problémů v těsném sledu po sobě jdoucích začala už v Praze po nasednutí do letadla. Má žena letěla prvně v životě, a tak jsem se ani nedivil, že začala být nervózní.
„Já nevím, já mám takovou tóó – co když...“
„Neboj se“, řekl jsem hlasem starého mazáka, „byl jsem už dvakrát letadlem v Brně a nikdy jsme nehavarovali!“
„Ale já mám strach, že...“
Nenechal jsem ji domluvit: „Nebuď už zase škarohlíd, co by měly říkat letušky, ty jsou ve vzduchu pořád!“
„Ale já chci říct, co když s námi neletí náš kufr, třeba ho vůbec nenaložili do našeho letadla, zeptej se stevardky“, mínila žena.
„Samozřejmě, že s námi letí, máme to přece potvrzeno v letence! Nechápu jak tě jenom může napadnout takováhle pitomost!“ 

Jenže potom, když se u výdeje zavazadel v Budapešti náš kufr skutečně neobjevil, měla moje žena navrch: „Vidíš, co jsem říkala – a je po kufru! Co teď?“
Došel jsem se zeptat do kanceláře. Mávaje vztekle našimi letenkami před nosem maďarského úředníka, snažil jsem se z něj svojí lámanou ruštino-němčino-angličtinou vydobýt informaci, kde je náš černý, zánovní, takhle veliký, kufr?“
Po dvou hodinách se pracně zjistilo, že kufr zůstal v letadle a odletěl sám do Bukurešti. Zítra prý tu bude nazpět.
Vypěnil jsem: „My ale cestujeme dál vlakem do Rumunska a nehodláme tu čekat celý den na kufr! Pošlete ho za námi do Aradu, na tuto adresu!“
Načež jsme odjeli k našim známým velice na lehko, nemajíce kromě kosmetiky v kabelce mé ženy, ani kartáčky na zuby, ani prádlo, ani jakékoliv osobní propriety. Ty jsme museli zakoupit u nich na místě, neboť náš samostaný kufr za námi přiletěl do Aradu až o tři dny později. Naivně jsme věřili, že nyní konečně začne, v pohodě a v klidu, naše zasloužená dovolená.
Jenže má žena po dvou dnech prohlásila: „Tohle město je nevýhodné, leží osm set kilometrů od moře a tam bych se chtěla podívat. Ještě nikdy jsem nebyla u moře, ty už jo!“ 

„To jsme přece věděli už v Praze, že Arad neleží u moře. Na další cestu už nemáme peníze!“ Snažil jsem se apelovat na její rozum, leč marně. Nakonec jsem podlehl, vypůjčil si od známých dva tisíce Lei a odjeli jsme rychlíkem ke známým mých známých do Constanty, kde prý budeme levně bydlet. Jak se později ukázalo, hotel by byl levnější. 
Horší překvapení nás však čekalo, když jsme si ihned po příjezdu chtěli zavčas v tamní cestovce zakoupit jízdenky na zpáteční cestu za deset dní. Místnost zvící trafiky byla nabita potícími se turisty, kteří se rvali o místo u okénka. Zůstali jsme stát na chodníku před otevřenými dveřmi, domnívajíce se, že se tu asi něco rozdává zadarmo. Jeden Rakušan, který se právě vypotácel s natrženým rukávem ven, třímaje vítězoslavně nějaké papíry nás poučil, že toto je jediná možnost, jak se dostat odtud zpět do civilizovaného světa! Letiště zde není, autobusy také ne, pouze vlak a do něj vás bez místenek nepustí, je to tu tak říkajíc na věčné časy!
Co se dalo dělat, vysoukal jsem si rukávy a vrhl se odhodlaně do té sauny. Asi po hodině jsem se proboxoval k okénku, kde jsem se dověděl, že veškeré místenky jsou už na tři týdny dopředu vyprodány. Byl jsem zděšen, ne však moje žena. Ta okamžitě dostala nápad, že pojedeme zpět dobrodružně autostopem a ušetříme za dráhu. Zdálo se mi to sice trošku riskantní, ale jiné řešení jsem také neviděl. Namítl jsem jen, že mně v životě ještě žádný řidič nezastavil, leč má žena měla jinou zkušenost, jí se to prý povedlo pokaždé. Nevím, asi měla větší štěstí na velmi hodné a ochotné řidiče, zatímco já nikdy na řidičku náklaďáku nenarazil... 

A tak jsme se denně cpali v místním autobusu na pláž v Mamáji tam a zpět, jedli jen jednou denně to nejlevnější, to jest dosti nahnilé meruňky a opečeného buřta a přesto jsme byli už za týden na dně s penězi. Dokonce i "železná rezerva" pro zpáteční jízdu vzala za své.
To nevadí, mínila žena, vždyť přece pojedeme romanticky stopem zadarmo! Já jsem však trval na svém, že nějaké peníze mít musíme a prodal svůj zánovní oblek hluboko pod cenou v bazaru. 

Hned příští den jsme vyrazili časně ráno na cestu a dovlekli náš kufr na výpadovku směrem na Bukurešť. Manželka v sexy šortkách, ladně se pohupujíc v bocích nesla pouze kabelku, zatímco já s obrovským kufrem vyčkával o kus dále doufaje, že se brzdící auto zastaví blíže ke mně. Během příští půl hodiny navzdory minišortkám nezastavilo ani jedno, a právě když už jsem začínal tuto romantiku proklínat, vyjelo z garáže na druhé straně silnice krásné červené autíčko a prudce zabrzdilo přímo přede mnou.
Od volantu se na mně usmívala atraktivní dívka a tázala se anglicky, nechci-li svézt. Nadšeně jsem souhlasil. Pomáhala mi dát kufr do auta a než dorazila moje žena, snažil jsem se jí šetrně vysvětlit, že jsme dva. Pokrčila rameny a řekla mi, že nás bohužel nemůže svézt dále, než do příštího města. Od té chvíle až do večera jsme sice ještě párkrát něco stopli, ale jako naschvál nikdo nejel dlouhou "štreku", takže jsme až za tmy skončili v jakési Zlámané Lhotě, asi tak na čtvrtině cesty do Aradu. Kromě několika chatrčí zde byla vlaková zastávka na mezi, s jedinou svítící lampou a z dálky páchnoucím záchodem. 

Když asi po dvou hodinách přisupěl vláček a my nasedli, zajásali jsme radostí, neboť jsme měli celé kupé sami pro sebe. Rozložili jsme se každý na jednu lavici, natáhli zmožená těla a věřili, že po celodenním trmácení si teď konečně odpočineme. Vlak prý jede až do Sibiu, tedy naším směrem k Aradu. Tato selanka však trvala jen do odjezdu vlaku, pak se rozpoutalo peklo: ohlušující rány a skřípění s přískoky. V leže se nedalo vydržet, sezení by muselo nutně vést k nevratné deformaci páteře, nezbylo nám než ve stoje na špičkách s pokrčenými koleny odpérovávat nárazy jakoby obřích kovadlin. Dodnes věřím, že ten vlak měl čtyřhranná kola.
Asi ve tři v noci jsme se s naduřelými hlavami, ve kterých se nám patrně utlouklo máslo, dokodrcali do Sibiu. Nádražní hala připomínala bitvu u Lipan, zem byla pokryta mrtvolami spících turistů. Do otevření pokladen zbývaly ještě dvě hodiny, a tak jsme se též uložili ke spánku na dlažbu s kufrem pod hlavou. Ráno nás vzbudil dupot stád, valících se přes nás směrem k pokladnám. V příštím okamžiku se u všech tří okének vytvořily obrovské hroznovité fronty, připomínající včelí roje. 

Jedině díky tomu, že jsme měli zpáteční letenky z Budapešti do Prahy, jsme dostali po dvouhodinovém boji vytoužené místenky do vlaku Sibiu-Arad-Budapešť. Mysleli jsme si naivně, že tímto okamžikem skončila naše anabáze, leč opětně jsme se mýlili. Ve vlaku jsme projedli zbylý mamon za prodaný oblek, netušíce, že v Budapešti budeme nutně potřebovat aspoň sedmdesát forintů na letištní poplatek.
Tak se stalo, že nás Maďaři nepustili do letadla a letenky nám velkoryse vyměnili za vlakové jízdenky do Prahy, kam jsme se dotrmáceli až večer. Doma pak, totálně zničeni jsme padli do peřin s přáním, že chceme nejméně jeden celý den v klidu prospat a nikdy více neuzřít Rumunsko.

Osud si však nedal říct. Té noci přišly do naší vlasti spřátelené armády, aby nás pro příštích jednadvacet let bratrsky okupovaly. Dovolená nám skončila, okupace začala a jen náš létající kufr se nezměnil a již za týden pokračoval ve svých leteckých eskapádách, jež jsme mu sami umožnili.
Při pohledu na kulkami rozklované Národní muzeum a pásy tanků rozoraný park se zurčícím jezírkem proti Hlavnímu nádraží, mě popadl bezmocný vztek a já vykřikl: „Hano, já se tu nenechám zastřelit nějakým stepním primitivem! Ihned zítra odjíždím do civilizace. Co ty nato? Jedeš se mnou, nebo tu chceš zůstat na věčný časy mezi těma zhovadilejma bolševíkama?“ Hana nato suše: „To jsi taky mohl říct o hodinu dřív, byla bych už to nádobí nemyla!“


A tak začala naše emigrace... Náš létající kufr nebyl ještě docela vybalen a už jsme jej balili znovu. Netušili jsme, že naše západní hranice zůstane ještě rok otevřena. Naopak jsme si mysleli, že první co Rusáci obsadí, budou právě tyto přechody. Pro jistotu jsme zvolili opět směr východní přes to proklaté Rumunsko, pro nějž jsme měli dosud platnou výjezdní doložku. Chtěli jsme se každopádně vyhnout riziku, že nás na hranicích zatkne nějaký okupační žoldák. 

Po dlouhých hodinách úmorného cestování jsme se konečně dostali zpomaleným rychlíkem do Bukurešti, kde jsme zamířili přímo na letiště a hodlali si zakoupit letenky do Vídně. „Kdy letí nejbližší letadlo do Vídně?“, ptal jsem se u okénka. „V 18:45, tedy za necelou hodinu“, sdělila mi usměvavá bruneta.
„Výborně, to berem! Co to stojí?“
„Chcete platit dolarech, v šilincích, nebo v markách?“
„Slečno, jsme přece v Rumunsku, chci platit vaší měnou Lei, pochopitelně.“
„To nejde, toto letadlo je rakouské, musel byste letět rumunským TAROM, ale to létá do Vídně jenom v neděli.“
„Sakra, dnes je teprve čtvrtek! Ale co, prohlídneme si Bukurešť a poletíme tedy v neděli!“ Abychom se nemuseli trmácet s těžkým kufrem čtyři dny po různých laciných ubytovnách, na hotel jsme neměli, vzali jsme si pouze to nejnutnější do příruční kabely a kufr jsme ponechali v jejich úschovně zavazadel na letišti. Když jsme si pak v neděli před odletem přišli kufr vyzvednout, vydali nám jiný. Na první pohled jsme viděli, že to není náš, ale oni nám nevěřili: „Mýlíte se, tohle je váš kufr“, trval na svém zřízenec s podivnou čepicí. 

„Přece poznám náš kufr! Tento zde to zaručeně není!“ Začínal jsem ztrácet trpělivost. „To musí být váš kufr!“ Oba zřízenci se vzájemně ujišťovali, že mají pravdu. „Jak to víte, že musí?“ Zvýšil jsem hlas a zuřivě gestikuloval rukama. „Protože toto je jediný kufr v celé úschovně, pojďte se podívat.“
A skutečně, všechny regály byly prázdné. V celém skladu bylo jak vymeteno. Ukázali nám jakousi úřední knihu, kam se zapisují všechna zavazadla a tam byl, jako ve stavu, zanesen pouze jediný kufr. „Ha!“, zvolal jsem vítězoslavně, „zde zapsané číslo našeho kufru je 2712 a tenhle, co mi vnucujete, má visačku s číslem 2721!“

 Oba svorně zakroutili hlavami a bystře usoudili, že došlo k záměně kufrů. „Tak, a okamžitě vypátrejte, kde je náš kufr 2712. Naše letadlo do Vídně startuje za dvacet minut, a ten kufr reprezentuje náš celý majetek!“
Byli jsme v té chvíli se ženou na mrtvici. Jeden kamsi odběhl a druhý začal telefonovat. Na pasové kontrole už odbavovali poslední pasažéry a my jsme stále čekali na ten zatracený kufr. Konečně se ten starší přiřítil s Jobovou zvěstí: „Váš kufr byl včera omylem poslán do Aradu!“ 

„To se mi snad jenom zdá, kterej pitomec“– ulevoval jsem si v češtině, „tohle mi nikdo nikdy nebude věřit, až to budu vyprávět! A proč zrovna do toho blbýho Aradu?“ Podívali jsme se s Hanou na sebe a najednou nám povolily nervy, začali jsme se smát jako pominutí a rázem nám bylo všechno jedno. Bylo nám jasné, že tu na ten kufr čekat nebudeme a co nejrychleji vypadneme ze socializmu a poletíme holt zase, jako vždy, bez něj.
„Až přiletí náš kufr z Aradu“, řekl jsem těm dvěma dobrákům, „tak ho pošlete nejbližším letadlem za námi do Vídně, rozumíte? Je to vaše vina, tak se snažte, jinak si budeme stěžovat!“ Nevěděl jsem sice komu, ale zabralo to. „Na jaké adrese ve Vídni budete, pane?“, ptali se uctivě. „To ještě ani sami nevíme, ale ať ho nechají v úschovně vídeňského letiště a my si ho tam pozítří vyzvedneme na naše jméno“, řekl jsem důrazně a strčil jim do ruky vizitku. 

Když jsme pak seděli v letadle a definitivně se vzdalovali od ostnatých drátů socialistického tábora, uvědomili jsme si teprve plný dosah našeho rozhodnutí emigrovat. To jest, vydat se napospas naprosto nejisté budoucnosti. Mně osobně to bylo celkem jedno, ale žena začala pofňukávat: „Teď přiletíme do Vídně, ve tmě, v noci, jako bezdomovci, bez peněz a bez kufru, a jestli nám tvoji známí nepomohou, tak budeme spát někde pod mostem.“
„Nebuď prosím tě taková pesimistka, třeba nás uvítají rádi s otevřenou náručí. A čert vem ten náš kufr, přišli jsme přece v životě o víc, začneme zkrátka a dobře, jednoduše znovu od nuly!“

Za dva dny jsme se šťastně shledali s létajícím kufrem, přátelé nám hodně pomohli a naše dovolená se protáhla na dvacet sedm let! Za první vydělané peníze v kapitalizmu jsme si koupili zbrusu nový kufr a zařekli se, že si toho starého větroplacha už nikdy v životě sebou na žádnou cestu letadlem nevezmeme!