Po našem rozvodu s Jiřinou, jsem zůstal sám otcem i matkou mé dcery Brigity a byl jsem okolnostmi nucen často, skoro každou sobotu jezdit za nákupy do Wiesbadenu, což bylo asi 12 km od našeho bydliště. Jako politický emigrant jsem byl v očích čsl. režimu padouch a zločinný zrádce, (dostal jsem 18 měsíců natvrdo), což mi nevadilo, ale to, že jsem neměl v Německu ani dědu, ani babičku, ani jiné příbuzenstvo, to mi dosti vadilo. Takže, coby odkojenec socializmu jsem si musel svůj čas přesně rozplánovat, takřka na minuty a vteřiny, abych tu dvojroli otec-matka a všecko ostatní stíhal.
Bylo to někdy na jaře v osmdesátých letech, dceři bylo deset let a mně už pozvolna táhlo na padesát. K tomu musím dodat, že jsme se cítili v naší situaci velice dobře, byli jsme šťastni, jak nikdy před tím. Byli jsme taková harmonická dvojka. Oba jsme byli zdraví a dcera mě potěšila sdělením, že holky ve škole jí závidí, že má jen tátu, který s ní jezdí často na večeře do různých hospod, k Číňanovi, k Italovi, k Řekovi a pochopitelně také do německé i české restaurace. To ony musí jíst pořád jen doma to, co máma uklohní!
"Já zase nemám ráda, když mi někdo krade auto, pane, nemám jich tolik, já mám jenom tohle jedno auto!" řekla suše.
"Madam", řekl jsem trpělivě, "tohle zde je přece moje auto Ford Taunus, stříbřitě modro-šedé, to jste se spletla, to není vaše auto..."
"Ano, model vozu i barva souhlasí, ale majitelkou jsem přesto já, pane!" Trvala na svém neúprosně: "Své auto poznám na sto procent!"
"Slečno, krásná, mýlíte se, majitelem jsem už 3 roky já, to se přece dá snadno prokázat!"
"Milý pane, mýlíte se vy, ta Fordka je už 5 let stará a třeba i ten škrábanec tadyhle! To zase vím já!"
"Madam, proč se hádáme? Buďte rozumná a uznejte, že jste se spletla. Stačí přece, že mám zcela funkční klíč od zapalování, jakož i ke dveřím, od údajně vašeho auta. No, a pak jsou tu ještě papírové důkazy, jak mohu policii dokázat, že auto je skutečně mé." Hlavou mi však bleskla představa: Má fotka a palcový titulek v novinách: DOPADEN PŘI KRÁDEŽI AUTA!
"Já jsem pro, zavolat policii - a uvidíme, kdo má pravdu, pane", řekla ta žena nekompromisně.
Vtom ale vystoupila z auta moje dcerka a řekla vážně: "Papá, ta paní má pravdu, tohleto auto není naše, my přece nemáme v autě hasící přístroj...!"
"Auch das noch!" zvolal jsem zuřivě, "jakej hasící přístroj, to nechápu, Brigit!"
"Pojď, já ti ho ukážu", řekla dcera a otevřela pravé dveře a já zděšeně zíral na tu červenou bombičku, upevněnou vpravo pod palubní deskou...
Ta neznámá žena se rozesmála mým rozpakům: "To je fajn, to ani mě, jako argument nenapadlo!"
Totálně zmaten jsem se rozhlížel kolem dokola a spatřil k nerozeznání stejné, naše auto stát jen kousek opodál. Vytáhl jsem klíč od zapalování: "Madam, já se vám omlouvám, ale podívejte se na můj klíč, jak to, že jsem s ním mohl otevřít a nastartovat vaše auto? Můžeme si srovnat naše klíčky, ty by musely tedy být logicky úplně stejné, což by ale byla de facto chyba už od výrobce!... "
Slečna se začala hrabat v kabelce a najednou vykřikla: "To snad není pravda, já jsem asi ten můj klíč někde vytrousila, každopádně, v kabelce není a ten váš klíč vypadá jinak."
Najednou podruhé zaexcelovala má dcera: "Jéé, já ho už vidím, tady pod autem leží ňákej klíč s černým držátkem a s mrňavým klíčkem!"
"Ano, to je můj klíč, zajásala slečna. Dívenko zlatá, jak se jmenuješ, ty jsi zázrak a já ti moc, opravdu z celého srdce děkuji."
"A víte, co je na tom držátku červeného?" volala Brigita ohnutá v dřepu.
"Ano, vím, tečky tam jsou! Takové červené tečky!"
"A kolik je těch teček?" Zasáhl jsem: "Brigit, nezkoušej tu dámu z počtů a podej to!"
Teprve teď jsem, ale zjistil, že ten klíč leží asi dál pod autem, Brigitka tam vlezla po břiše...
"Chudák Brigitka, celá se umaže", litovala ji slečna. Ale ta už byla zase na nohách a slečna i já jsme shodně konstatovali, že máme totálně stejné klíčky od vozu. Není to snad nějaké vyšší znamení, napadlo nás oba současně...?
"No, a já jsem Angelika a jsem moc ráda, že jsem vás dnes oba poznala a velice doufám, že se my dva dospělí už nikdy v životě, ani za sto let, nepohádáme. Slibme si to." Zasmáli jsme se hlasitě a já jsem oznámil: "Já jsem Mirek a to se musí oslavit a zapít, Angeliko, takže všecky tři nás zvu ihned na oběd do Argentiny, Steak-house Churasco, tady přímo na náměstí..."
Totálně zmaten jsem se rozhlížel kolem dokola a spatřil k nerozeznání stejné, naše auto stát jen kousek opodál. Vytáhl jsem klíč od zapalování: "Madam, já se vám omlouvám, ale podívejte se na můj klíč, jak to, že jsem s ním mohl otevřít a nastartovat vaše auto? Můžeme si srovnat naše klíčky, ty by musely tedy být logicky úplně stejné, což by ale byla de facto chyba už od výrobce!... "
Slečna se začala hrabat v kabelce a najednou vykřikla: "To snad není pravda, já jsem asi ten můj klíč někde vytrousila, každopádně, v kabelce není a ten váš klíč vypadá jinak."
"Ano, to je můj klíč, zajásala slečna. Dívenko zlatá, jak se jmenuješ, ty jsi zázrak a já ti moc, opravdu z celého srdce děkuji."
"A víte, co je na tom držátku červeného?" volala Brigita ohnutá v dřepu.
"Ano, vím, tečky tam jsou! Takové červené tečky!"
"A kolik je těch teček?" Zasáhl jsem: "Brigit, nezkoušej tu dámu z počtů a podej to!"
Teprve teď jsem, ale zjistil, že ten klíč leží asi dál pod autem, Brigitka tam vlezla po břiše...
"Chudák Brigitka, celá se umaže", litovala ji slečna. Ale ta už byla zase na nohách a slečna i já jsme shodně konstatovali, že máme totálně stejné klíčky od vozu. Není to snad nějaké vyšší znamení, napadlo nás oba současně...?
"No, a já jsem Angelika a jsem moc ráda, že jsem vás dnes oba poznala a velice doufám, že se my dva dospělí už nikdy v životě, ani za sto let, nepohádáme. Slibme si to." Zasmáli jsme se hlasitě a já jsem oznámil: "Já jsem Mirek a to se musí oslavit a zapít, Angeliko, takže všecky tři nás zvu ihned na oběd do Argentiny, Steak-house Churasco, tady přímo na náměstí..."
