03 prosince 2014

Pánové, zadejte si dámy!

Taneční mistr René Kollert, ve svém stoprocentně sedícím smokingu, vystoupil na pódium, jednou rukou uchopil mikrofon a druhou si zkontroloval motýlka a ladným pohybem dolů se ujistil, že má zapnutý poklopec, a potom následoval povel: „Pánové, zadejte si dámy!“
Věděl jsem, že teď je zle, tady totiž končí všechna sranda a začíná katechismus. Proč jsem se jenom nechal ukecat několika spolužáky, že se přihlásíme do tanečních? Najednou mi bylo jasné, že se sem do této snobárny vůbec nehodím, už jen proto, že se svou plachostí ze sebe nevysoukám ani onu nesmyslně debilní otázku: „Smím prosit?“

 Ale čas vše změnil. Ze stydlivého puberťáka se během několika málo měsíců stal „lev salónů“ a já takzvaně dospěl. Spolužák Franta Vamberský se tehdy stal mým nedostižným vzorem, jednak to byl krasavec o němž si dívky špitaly, že vypadá jak Jean Marais a jednak je omračoval různými zkomolenými výrazy z francouzštiny, neboť o sobě tvrdil, že jeho děda je rozený Francouz, jejich původní jméno bylo Wambér a on sám je křtěný Francois. 
Do běžné řeči vsunoval výrazy jako silvuplé, parblé, mondijé či keskesé... Když jedna natěšená dívka po něm chtěla, aby jí řekl něco francouzsky, suverénně použil nápis z okénka ve vlaku, kde pod českým „Nevyklánějte se z oken“ stálo francouzsky „Ne pas se pencher en dehors!“ A dívka se rozplývala. Frantovi se samozřejmě podařilo sbalit tu největší krasavici z kurzu, o dva roky starší, Barboru Vinšovou a my ostatní jsme mu ji záviděli.

Čas oponou trhl a my jsem se s Frantou setkal až na třídním srazu padesát let po maturitě. Ze třiceti původních maturantů se nás sešlo jen devět, chorobám dosud vzdorujících jedinců a Franta Vamberský byl mezi nimi. Rozjelo se velké vzpomínání. Já jsem mu vyprávěl pro něj už dávno zapomenutou episodu, jak když byl v nemocnici se slepým střevem a nepřišel tancovat, Barbora Vinšová mi dala pro něj dopis a já, v roli jakéhosi postillon d’amour, mu ho musel doručit do nemocnice, jakož i jeho odpověď krásné Barborce do tanečních. 



„Kamaráde“, zvolal Franta, „teď ti ukážu něco, co zas ty nevíš“, načež vytáhl svoji šrajtofli a z ní vylovil starou, časem pomačkanou černobílou Barbořinu fotku, která byla právě v tom dopisu, co jsem mu tenkrát donesl. „Tahle fotka je historicky cenná, Míro, tu mi věnovala jako talisman, abych neprask‘ u matury a já jí od té doby nosím stále sebou. Nechal jsem si ji kolorovat na modro a nazval ji podle jednoho filmu s Oldřichem Novým „Dívka v modrém“. 

„Tedy, Franto, to je výkon, až na to, že jsi tu fotku za ty roky pěkně zmrvil...“
„Co, zmrvil? Opatruju si ji jako oko v hlavě, ale nezapomeň, že jsem byl taky na vojně a kamarádi mi ji ukradli, někdo ji propálil cigaretou a moje manželka mi ji po svatbě našla v peněžence a vyhodila do smetí! Naštěstí jsem ji ještě našel a zavčas vylovil z popelnice. Kamaráde, ta fotka má za sebou kus historie!“
„Nojo, Franto, copak fotka, ale co se stalo s tou Barborou?“
„Byla to šílená láska a trvala víc než dva roky, ale pak jsme se rozešli, tedy ona se rozešla se mnou. Zamilovala se do svého šéfa a pak už jsme se neviděli. Ještě mi poslala svatební oznámení, vzala si ňákýho doktora Ambrože a snad se odstěhovala z Prahy bůhví kam, protože jsme se už nikdy nikde, ani náhodně nepotkali“.
„A ty by sis ji býval vzal, kdyby ti ona nedala kopačky?“
„Nojo, určitě, Míro, na to vem jed! Vždyť já jsem ten rozchod s ní vobrečel! Tobě to můžu říct, mý ženě ne, ta na ni dodnes žárlí, jméno Barbora se nesmí u nás doma vyslovit!“
„Hmm, to byla skutečně láska jak trám, Franto, to je skoro na román.“
„Spíš na film! Barbora, podívej se na ten obličej, jak je krásná a ta fotka všimni si, že není jako zázrakem, ani škrábnutá na obličeji, moje božská Dívka v modrém!“
Viděl jsem, že je Franta i po těch letech zcela v transu a tak jsem rychle změnil téma hovoru, abychom se v tom nebabrali celý večer.

Asi o dva měsíce později, u mých dveří zazvonila naše paní pošťačka Slavíčková, držíc v ruce abnormálně velký formát dopisu: „Pane inženýre, prosím Vás, mohla bych tuto zásilku nechat u vás v úschově? Je to pro paní doktorku, ta ale momentálně není doma a tenhle formát se do její schránky nevejde. Nechala bych jí vzkaz, že je tento dopis u vás, ano?“
Samozřejmě jsem souhlasil a teprve potom jsem si přečetl vlastního jméno paní doktorky. Léta ji potkávám před domem i na schodech, paní doktorka je starší nemocná dáma a je zajímavá tím, že denně chodí na procházku s velikým psem, německým ovčákem a malou černou kočičkou, při čemž pes pobíhá volně a kočka je uvázána na dlouhém provázku. A teď čtu, že se paní doktorka jmenuje Barbora Ambrožová! Může to být jenom shoda jmen, ale přesto se jí zeptám. 
Večer když zazvonila u mých dveří, spustil jsem hned: „Promiňte, paní doktorko, můžete mi říct vaše rodné jméno?“
„Che“, usmála se, „proč se ptáte? Je to pro vás tak důležité? Byla jsem Bára Novotná.“
„Aha, tak to ne. Já jenom proto, že kdybyste se byla jmenovala Vinšová, tak bychom se znali z tanečních. Ale to byl jen takový můj nápad – éé – takže, tady máte tu vaši poštu.“
„Ale Vinšová jsem se jmenovala taky, v prvním manželství...“
„Vážně, tak to je skvělé, pojďte dál, o tom si musíme popovídat u sklenky dobrého vína!“



A pak jsme se dobru hodinu bavili o tanečních a hlavně o Frantovi. Naši debatu jsme zakončili tím, že jsem ji poprosil o půjčení její nejnovější fotky, načež v roli postillona d’amour (po padesáti letech), jsem se sešel s Frantou, tentokrát v kavárně Slavia. Když jsem mu tu fotku ukázal a vysvětlil, že to je skutečná Barbora, která shodou okolností bydlí v našem baráku, zůstal chvíli zamlklý a pak mi řekl vyčítavě: „Tys to všechno zpackal! Ty jsi zničil moji fixní ideu o věčné krasavici a co já mám teď s touhle babou společného? NIC!“
„Franto, člověče, vždyť nám už taky ta krása vopršela, jsme starý dědkové a naopak ona je stále ještě relativně krásná a půvabná lady, kam my dva se na ni hrabeme! Měli bychom být rádi, že se s námi chce vůbec ještě bavit! To‘s mě tedy nakrk!“ 
Odešel jsem ze Slavie dosti podrážděn a přemýšlel, co jí řeknu až se bude ptát na Frantu. Budu muset lhát a něco si vymýšlet. Jenže paní doktorku, ani pejska a kočičku jsem už nezastihl, byli prý u příbuzných na venkově. 
A potom se najednou dole na vývěsce u domovních dveří objevilo její parte. Asi o dva měsíce později mi zavolal Franta, že si to přece jen rozmyslel a jestli může ke mně přijet, popovídat si ve třech s Barborou. „Přijet klidně můžeš, ale popovídat si s Barborou to už nejde – leda tak někdy někde na věčnosti!“



18 listopadu 2014

Jindra pobožná i fotogenní


Když jsem se před mnoha lety vrátil ze služební cesty v Indii, měl jsem nafoceno přes 400 fotek a vyvstal mi finanční problém s jejich vyvoláním. V obchodě by to stálo „štangli zlata“ a tak jsem si nechal v první fázi udělat jenom negativy a přemýšlel co dál, aby to nestálo moc peněz, kterých jsem měl docela míň, téměř vůbec ne...
Můj kamarád Franta mi poradil, jak na to: „Hele, já ti dám telefon na jednu krásnou holku, Jindru Najmanovou, ta dělá fotky ráda, jako hobby. Úplně stačí, když jí aspoň zaplatíš náklady na papíry a vývojku a vona ti to ráda vyvolá!.“
No, to je senzace, já totiž budu potřebovat od těch lepších záběrů více obrázků, kde kdo chce po mně fotku z Indie a já mám zatím jenom negativy.“
Tady máš to číslo, bydlí v garsoniéře Na Pankráci, takže to tam nemáš daleko, ale bacha, vo mně ani muk, rozešel jsem se s ní totiž ve zlým!“
Proč?“, divil jsem se.  
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš!“
Náboženské přesvědčení Jindry mi nevadilo, bylo mi fuk jak vypadá, hlavně když mi udělá ty kvanta fotek za přijatelnou cenu a může se u toho třeba modlit „Andělíčku, můj strážníčku.“
Dobrá, Franto, dík a já už si něco vymyslím, kde jsem vzal ten telefon, zvláště pak když je to hezká žena, má šarm, má cit a k tomu vlastní byt, ó la-la-la, c’est magnific!“
Napadlo mě, že nejjednodušší řešení by bylo jako fingovaný telefonní omyl. Hned ten den večer jsem ji ještě zavolal: „Haló, tady je Toms, prosím vás, slečno, mohl bych mluvit s panem Bláhou?“
Tady je Najmanová, ale já neznám žádného pana Bláhu, to musí být omyl!“ A tak jsem se začal vyptávat co a jak a srovnávat číslo, které ovšem souhlasilo a nakonec jsem se omluvil za zdržování: „Slečno, nezlobte se, že jsem Vás vyrušil, já holt budu muset toho pana Bláhu vyhledat nějak jinak, možná, že si najmu Sherlocka Holmese. On mi totiž slíbil udělat obrázky z mých negativů z Indie a dal mi špatný číslo, nebo jsem si to špatně napsal.“
Kdybyste ho nesehnal, tak bych je v nejhorším mohla pro vás udělat sama, já to také dovedu – a je to navíc můj koníček!“, řekla mi ta dobrá duše.
Děkuju, to je od vás moc hezké slečno, ale ono toho je aspoň 400 kusů a to bych od vás nemohl požadovat...“
To klidně můžete, já to dělám ráda a zvláště takové zajímavé záběry z Indie, to jsem ještě nedělala a když mi zaplatíte cenu za papíry tak to stačí...“
Takže jsme se dohodli, já jsem nakoupil kvanta foto-papírů a přihnal si to jednou večer k Jindře. Sotva jsem zazvonil u jejího bytu, dveře se otevřely a já hned dostal facičku, jen to mlasklo: „Vy lháři jeden, to byla od vás jen záminka a já vrták na to skočila! Lhát se namá!“, vyprskla na mne rozzlobená dívka.
Ano, máte pravdu, slečno, lhal jsem vám protože jsem nesměl říct od koho mám váš telefon a ten dotyčný, patrně, vám to pak sám řekl a proto ta facka, že jo?“
Ano, František mi řekl, že se vám vůbec nejedná o fotky, ale že jste proutník, kterému jde jenom o mně jako o ženu, která má svůj vlastní kvartýr!“
 Tak proti tomu mohu jako důkaz neviny tady ukázat mé negativy“, namítl jsem chabě. Jindra mě váhavě pozvala dál se slovy: „Jestli chcete a jde vám skutečně jen o fotky, tak pojďte dál, ale upozorňuji vás, že pět let dělám závodně karate.“

Když jsem pak vybalil ty negativy, viděl jsem, že je Jindra okamžitě ve svém živlu, prohlížela si je proti oknu a říkala, že to určitě budou krásné fotky. Pak mi dokonce uvařila kávu a nabídla sušenky. V diskuzi jsme se dostali také na to co dělá, že pracuje na Národním výboru Prahy 4 v bytovém odboru. Zavtipkoval jsem, že tam asi moc práce nemají, vzhledem k tomu, že žádné byty nejsou. Vysvětlila mi, že ona byty nepřiděluje, ale má na starosti problémové nájemníky.
To si nemyslete, Mirku, že se tam nudíme. Máme tam třeba takový zapeklitý případ jako je rodina Kašíková, to jest dvě postarší sestry a syn, jedné z nich, který je duševně chorý, ale ony ho nechtějí dát za žádnou cenu do ústavu...“
Jé, to je Láďa Kašík, ten chodí ven jenom v noci a je zarostlej jako Tarzán. Oni bydlej v našem baráku v suterénu dole vedle sklepa na uhlí!“
Takže vy je znáte? To je ale náhoda!“, divila se Jindra a kroutila hlavou, načež si vzpomněla na jiný horší případ, „nebo tam máme jakousi rodinu zloděje Pilaře, který už po několikáté něco ukradl, je ve vězení a jeho manželka je taková lehčí žena...“
Pozor, ty taky znám“, skočil jsem ji do řeči, „Pilařová Dana, bydlí v našem baráku, její muž teď právě sedí v base za krádež auta a mají ještě krásnou dceru Jarmilu, asi osmnáctiletou a ta, jak si myslím, je něco podobného jako její matka!“
No to snad není možné, kolik rodin proboha bydlí v tom vašem domě hrůzy?“, vyjevila se Jindra.

 "Jenom tři partaje, Kašíkovi, Pilařovi a my. Ten barák je vlastně rodinná vila, jménem JITŘENKA, jejíž staří majitelé-důchodci se museli vystěhovat do jejich druhého baráku, co zdědili po sestře a jejich byt dostal přidělen právě ten recidivista Jan Pilař. My jsme ovšem neškodný a bydlíme tam nahoře v podkroví.“
Ano, jen o vás tam nemáme žádnou hlášku, ovšem vaše sousedy vám nezávidím! Měla jsem o vás, díky Frantovi, děsné mínění a jak vidíte, není šprochu...“
Aby na něm nebylo pravdy trochu“, doplnil jsem ji rezignovaně.
Ty fotky, Mirku, vám ale udělám a tu facku odvolávám, přesvědčil jste mne...“

Jindra si pak z mých negativů vybrala ty nejlepší a udělala aspoň stovku hezkých obrázků a nechtěla ode mne žádné peníze, jen potřebné množství foto-papírů. Sama si pak pro sebe vykopírovala a zvětšila asi deset záběrů, které se jí nejvíc líbily a já měl radost, že mezi těmi vybranými jsem byl dvakrát i já.
Navštěvoval jsem ji několikrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.
Když mi pak několik dní před Vánocemi Jindra předala celou kolekci hotových fotek, usmyslel jsem si, že to takhle nemohu nechat a koupil jsem jí jako dáreček řetízek na krk se třemi přívěšky: srdíčko, kotva a křížek, coby symboly lásky, jistoty a víry. Den před Ježíškem jsem ji neohlášeně navštívil a donesl nějaké cukroví z domova a ten dárek.

Jindřiška byla právě nemocná, ležela v posteli a měla  bolesti v krku a kašel a možná i trochu zvýšenou teplotu. V její vždycky útulné garsoniéře, byla dnes zima jako na dráze.
Neměl by ses tu moc dlouho zdržovat, aby ses ode mne nenakazil, mimo to, že je tu mrazírna. Ústřední topení nějak netopí a kamna na uhlí jsem už vloni vyhodila“, zachrchlala Jindra.
Předal jsem jí tedy svůj dáreček s ujištěním, že vůči chřipce jsem zcela imunní. Když ho rozbalila, vhrkly jí slzičky do očí, což jsem u ní nečekal: „Míro, to je od tebe opravdu moc milé, já – víš – já nejsem zvyklá dostávat dárky, nanejvýš v práci láhev Becherovky a od rodičů knížku, ale tohle...“ A zase příval slz.

 No, vždyť to nic není, bral jsem prémie a je to jen devíti karátové zlato, to víš, na víc karátů jsem neměl“, ušklíbl jsem se a snažil se to nějak odlehčit.

Míro, i kdyby to bylo z obyčejného plechu, tak jsi mi tím udělal radost a já teď nevím jak to říct, nemůžu od tebe chtít, abys tady takhle mrznul, ale zároveň nechci abys teď odešel... nejradši bych tě vzala k sobě pod deku...“
Jindřiško, to mi věř, že bych to nikdy neodmítl, čert vem nějakou přitroublou chřipku!“
Tak dobře, ale pod jednou podmínkou, slib mi, že mne nebudeš chtít líbat.“
Chtít sice budu, ale slibuju, že nebudu když si to nepřeješ ty – a jinak všechno ostatní smím?“


17 listopadu 2014

V podzimním zadumání

 Podzim, to je taková vhodná doba k zadumání. Robert právě prožíval krach svého druhého manželství, čímž se prvně dostal do situace, se kterou si nevěděl rady. Už rok mu bylo známo, že je mu jeho manželka Johana má milence, což ona nikterak neskrývala, takže on se dostal do nezáviděníhodné role paroháče. Trapné mu na tom bylo hlavně to, že okolí to vědělo, ale nevědělo, že on to ví. Jejich pohledy byly zčásti vyhýbavé a zčásti potutelné a on nebyl ochoten, každému vysvětlovat, že on to všechno ví, ale kvůli malé šestileté dceři raději mlčí.
Aby mohl najít to správné řešení z této krize, musel se napřed zamyslet nad celým jejich manželstvím. Vzpomínal jak se tenkrát seznámili, bylo to v době komunistické totality. Robert jel na svém motocyklu do pokladny Divadelního jednatelství, si vyzvednout svoji apanáž za hraní na kytaru v polo-profesionálním hudebním souboru.
Ke svému ubohému platu ing. projektanta, 1500,- Kčs si přivydělával hrou na kytaru. Soubor mu platil 80,- Kčs za večer, což pro něj bylo opravdu významné přilepšení, zvláště pak, že mu tato apanáž byla vyplácena měsíčně najednou. Dnes byl tedy výjimečně "boháčem", věděl, že dostane za poslední měsíc 640,- Kčs, jen tak pro sebe na útratu!
Byl jeden z posledních slunných podzimních dnů, když po nábřeží mezi Jiráskovým mostem a Mostem Legií, kráčel po chodníku proti Robertovi, jeho malý kamarád Pepšula s nějakou vysokou dívkou a mával na něj. Tehdy se ještě nejezdilo s přilbou, takže se lidé z dálky poznali. Robert zastavil u chodníku a Pepšula, skoro o hlavu menší než ona dívka, mu hrdě představil slečnu Johanku z Arcu, která má právě dnes 20. narozeniny. Říkal, že si jdou na odpolední čaje zatančit do zahrady v Mánesu a zvali ho, aby tam šel s nimi. On jim vysvětlil, že si musí právě dojet pro výplatu za hraní a pak, že se tam za nimi třeba přijde podívat.


 Robert chvíli váhal, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se v tom Mánesu zastavil. Oni oba tam seděli proti sobě jen u piva celkem zaraženě, asi se právě pohádali a Robert, chtěje trochu pozvednout náladu, pronesl k dívce Johance jakousi gratulační řeč: „Milá slečno, já jsem jinak chudobný proletář, ale dnes je výjimka, mám u sebe dost peněz a tak vás i Pepšulu zvu na večeři a na něco k pití. Do toho se tam namotala babka s růžemi, Robert ji nemohl odmítnout a koupil slečně kytičku. To byla situační chyba, Pepšula totiž začal žárlit: „Žádnou večeři nechci a ta kytka tady na stole mi už zesmrádla!“
Ten večer tedy skončil naprosto rozladěně a nebýt toho, že Pepšula dal příštího dne Johance telefon na Roberta do práce, nikdy by se spolu vlastně blíže neseznámili a nevzali se. Teď, po desetiletém manželství se ukázalo, že jejich spojení bylo vlastně od základu nahnilé.

Robert vedl s manželkou v posledním roce dlouhé debaty o tom, co dělat, navrhoval klidný rozvod, jenže ona chtěla žít takhle dál v  takzvaném moderním manželství, což on absolutně odmítal. Říkal jí: „Já sice nejsem nějaký ortodoxní moralista, ale jsem konzervativní v tom smyslu, že k dobrému manželskému vztahu patří věrnost. Já jsem nezahýbal ani v mém prvním manželství a všelijaké techtle-mechtle jsem provozoval jenom za svobodna, až když jsem byl rozvedený.“


 Johana pracovala ráda jako laborantka v nemocnici, a tam se při nočních službách děly věci, že nebylo divu, když po desetiletém manželství si myslela o co vše přichází tím, že nemůže řádit tak, jako její ostatní kolegyně. De facto litovala toho, že má manžela, dítě a domácnost. 
Vždy, když měla noční službu a on uložil šestiletou Nikolku do postýlky, zahalil se do teplého županu a seděl do noci na balkoně pokrytém spadaným listím, kouřil a hledal řešení této situace. Z magnetofonu si pouštěl své oblíbené skladby od Duke Ellingtona a George Gershwina. 
Tam, kde bydleli, bývaly ještě na temném nebi krásné  jasně viditelné hvězdičky, ne jako v osvětlených velkoměstech a právě při těch se mu nejlépe snilo. Ten výhled do dálky ho uklidňoval a on ještě nějaký čas ten rozvod odkládal a namlouval si, že se možná jednou něco stane, nevěděl co, a všechno bude zase dobré. Tenkrát však netušil, že to dobré, o čemž sní, se stane až za dlouhých sedm let...

16 října 2014

Bláto a bahno


Když nás majitel vily potřeboval vystrnadit z bytu, protože se jeho dceruška vdala a chtěla bydlet v jejich baráku, bylo zcela logické, že musíme my, to jest: moje rodiče a já se ženou, náš byt opustit, neboť košile je, jak známo, bližší než kabát.
Bylo to za komoušů, (rok 1966), kdy v Praze sehnat byt byla, pro normálního smrtelníka, holá nemožnost, prostě utopie. Žádosti na byťáku ležely také klidně dvacet let a nic se nedělo. Náš pan domácí byl prachatý řezník, což bylo tehdy zlaté dno, a k tomu kovaný komouš. Ten nám, jednoho dne oznámil svým suverénním způsobem: „Tady mi podepište přijetí výpovědi a nebojte se, sehnat pro vás náhradní byt je pro mne brnkačka, řekněte mi jen, že mi nebudete dělat problémy a já vám zaplatím i stěhování.“ Věděli jsme, že nemáme žádnou šanci mu nějak odporovat a museli jsme mu být vlastně vděčni, jinak by nám udělal v tomto bytě peklo na zemi, a tak jsme kapitulovali.

  Slíbený byt nám byl neskutečně bleskurychle přidělen a my jsme se tak docela neregulérním způsobem dostali do novostavby věžáku na konečné stanici tramvaje číslo 19 na Spořilově. Tam se právě budovalo na blátě nové sídliště, a sice těsně vedle tak zvaného starého Spořilova, který pozůstává převážně z malých rodinných domků a zahrádek. Nové sídliště bylo naproti tomu fádní, naklonované podle jednoho socialistického vzoru. To ale nebylo to nejhorší, tam totiž nebyly dosud žádné komunikace, všechny byty byly už hned po kolaudaci obsazené, takže stovky natěšených nájemníků, na vzdory tomuto urbanistickému hororu, se šťastně brodily loužemi a hlubokým blátem na tramvaj i do samoobsluhy. Svépomocí si tam obyvatelé nakladli prkna přímo tak na to bahno a balancovali přes louže, jako provazolezci. My jsme měli obrovské štěstí v tom, že náš věžák stál přímo vedle konečné tramvaje, takže jsme se nemuseli přes to příšerné bahno brodit a na nákupy do obchodu jsme chodili na ten starý, útulný Spořilov, tedy po civilizovaném chodníku.

 Byt sám vypadal na první pohled docela dobře, ale po několika dnech jsme začali chápat, že bydlení v něm se brzy stane peklem. Stěny byly tenké a akusticky propustné natolik, že bylo slyšet nejen v našem bytě ale i od sousedů o patro výš, kdo právě používá záchod a dokonce jakou vykonává potřebu. Takzvané bytové jádro s umakartovými stěnami sousedilo s obývákem, s kuchyní a s ložnicí rodičů, kteří chodili už v půl deváté spát a od této chvíle se nesměla v koupelně ani na záchodě pouštět voda, protože to drastickým způsobem budilo mé rodiče. Máti měla tak lehký spánek že i pouhé cvaknutí vypínače ji vzbudilo. Chodili jsme se po večerech bavit a koupat ke známým. Soužití mladých se starými v umakartovém bytě bylo představovalo pro obě strany značné problémy.

Náhoda nám však pomohla, když se moje sestra rozvedla a chtěla se svým děckem bydlet s rodiči. Okamžitě tak vznikla dohoda, že si svá bydlení vyměníme, takže jedině tak jsme se dostali, sice do rozděleného bytu po sestře, ale zato v pořádném bytelném činžáku v ulici Mánesově a k tomu pět minut chůze do zaměstnání.
Bohužel jsme se z toho neradovali dlouho, protože, za dva roky na to se přivalily okupantské hordy ruských chudatýrů (opak bohatýrů) a my bydleli pouhých pár metrů od nejhoršího dějiště bojů u budovy Československého rozhlasu.  Ale to už je zase jiný příběh, je to příběh emigranta...


03 října 2014

Jak nouze naučila mého otce housti...


Už dlouhou dobu visí u mne na zdi kytara, na kterou už celé věky nehraju. Můj otec měl po celý život zase na skříni ve futrálu housle a jenom jednou za uherský rok, co si pamatuju, na ně něco zafidlal. To se ví, že Stradivárky to nebyly. Teď ale vidím, že i já jsem v tomhle ohledu po něm, jenže já za to nemohu, že mě ty struny tak moc řežou, protože už nemám na koncích prstů tvrdé mozoly jako dřív. Tenkrát, když jednou otec vybalil housle ze zaprášeného futrálu na skříni v ložnici a začal hrát Humoresku a dokonce docela dobře, byl jsem dost překvapen, já jsem si totiž myslel, že na ně nehraje, protože to neumí.

Začal jsem se ho vyptávat jak to, že umí a proč nehraje častěji. Byli jsme doma sami, máti byla s malou sestřičkou někde u známých na návštěvě a otec se z ničeho nic najednou rozpovídal a já soustředěně poslouchal jeho zajímavé vyprávění.
   Všechno začalo tím, že mu jeden jeho strýc věnoval k svátku staré housle, ale pod jednou podmínkou, že se na ně bude pilně učit hrát a sice u starého pána, pana Krummholze, který mu prý slíbil, že bude chlapce vyučovat zadarmo a až z něj bude slavný virtuós, tak mu to jistě rád dodatečně zaplatí. Otec se ovšem virtuósem nestal a tak se toho starý pán nedožil.    
   Bylo to po první světové válce, byla bída a nebyly peníze a můj otec si usmyslel, že jakmile bude umět hrát, bude tím vydělávat ony, tak potřebné peníze pro jejich sedmičlennou rodinu a na své studie. To také dodržel a skutečně, chodil asi dva roky pilně do houslí a když už se to jeho šmidlání dalo poslouchat, našel si relativně dobře placené místo v nedalekém biografu, jako hudební podmalovávač, tehdy němých filmů.

  Musel si připravit celou řadu písní, jak pro scény napínavé, nebo tragické, tak též pro scénky romantické, nebo naopak jako v Nosferatu scény vrcholně hrůzostrašné, kdy publikum ani nedýchalo. Jindy zase volalo na hlavního hrdinu: "Pozor, je za tebou, otoč se!" a podobně. 

Nejraději ze všeho ale prý podmalovával scény milostné, jako ku příkladu lásku chudého tuláka a slepé dívky. K tomu prý hrál nyvou píseň, kterou mi hned také zazpíval: "Byl krásný letní večer, mně bylo dvacet let, když poprvé jsem líbal jak oheň žhavý ret. 
Nakonec se mi otec přiznal, že měl v té době první lásku, jménem Barbora. Jeho i její rodiče s tím počítali, že se jednoho krásného dne jejich děti vezmou, ale dopadlo to úplně jinak.

Otec, když nastoupil své první zaměstnání v městě o stodvacet kilometrů dál, se zde seznámil s mojí budoucí matkou, a tato svojí přirozenou inteligencí i krásou překonala všechny Barunky světa, a bylo vymalováno. Barunka se mezitím vdala a otec byl vlastně rád, byl po uši zamilován do mé budoucí matky a tak nějak jsem o dva roky později vznikl já...
   Vím, že toto téma je dost romantické, takže asi nebudu mít moc čtenářů, ale ať, protože si myslím, stejně  jako Jiří Suchý, že trocha poezie nikoho nezabije...

02 října 2014

Nymfou políben býti

Dnes jsem měl chuť něco zase napsat, ale nevěděl jsem o čem, můza mě nepolíbila. Tak jsem začal raději něco malovat a najednou mě políbila Nymfa. Na okenním parapetu sedí tu už léta tiše a já si jí nevšímám, dovezl jsem si ji před mnoha lety z mých toulek po Skandinávii jako suvenýr bronzová "Malá mořská víla". 

Napadlo mě, že toho o ní až tak moc nevím, na článek by to nestačilo, a tak jsem nakoukl do Google a dozvěděl se několik poměrně suchých informací, jako že to je, po americké Soše Svobody ta nejfotografovanější socha na světě, že je na rozdíl od té americké jenom 125 cm velká, a že se stala symbolem hlavního města Dánska Kopenhagenu. Socha byla už vícekrát poničena vandaly, ale vždy pečlivě opravena. Potom jsem ale kápnul na informaci, která mě opravdu nadchla, a tak jsem zde pro mé čtenáře vyzobal to, co se všeobecně neví.


»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
NYMFA
dostala
hlavičku 
od baletky 
Ellen Price 
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
A tělo od
sochařovy
ženy Eline
k tomu
nádavkem
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»


Tato sice malá, ale zato známá kodaňská Nymfa vznikla tak jak skoro vždycky všechno, totiž náhodou: Jednou si zašel pan Jakobsen, vlastník pivovaru "Carlsberg" na balet Andersenovy pohádky "Malá mořská víla", kterou zde na scéně ztvárnila známá prima-balerina Ellen Price. Pan Jakobsen byl nymfou tak nadšen, že si usmyslil, nechat si ji odlít z bronzu. Brzy nato vyhledal sochaře Edvarda Eriksena (1876-1959), jako pivovarník měl peněz dost, ale přesto tady nastala komplikace. Jakobsen chtěl aby balerina Ellen Price stála modelem panu sochaři Eriksenovi, ta však tuto nahou roli odmítla, ale svolila, aby sochař udělal jenom její hlavu. Naproti tomu pan Jakobsen, který to vše financoval, trval na celo-nahé víle. Vypadalo to už, že se nedohodnou protože pro tehdejší dánskou celebritu to bylo příliš kompromitující...

Nakonec to však vyřešil suverénně sám sochař pan Eriksen. Řekl, že by hlavu udělal podle Ellen Price a tělo podle své ženy Eline. Pomyslel si: "Nymfa bude sestavena z Ellen a Eline, to stejně nikdo nepozná, vyjma znalců obou těl a těch jistě není až tak moc, takže všichni budou spokojeni!" 

A já teď, když tak na to zkoumavě koukám, tak jsem si jist, že ta jeho manželka měla lepší figuru i proporce než hubená baletka, takže se nedivím, že i pan pivovarník byl velmi spokojen a nechal potom tuto nymfu, rok před svojí smrtí (1913), instalovat na pobřeží před milóny cvakajících fotoaparátů turistů z celého světa, kde je také dodnes.

I ten můj malý dánský suvenýrek vodní víly, má teď, po tolika letech pro mne daleko větší cenu než dosud. Najednou vidím ony dvě ženy, jejichž splynutím byla, před víc než sto lety, stvořena tato krásná nymfa. Nenechal jsem ji už stát na tom okenním parapetu, ale nabídl jí vznešenější místo jako těžítko na mém pracovním stole...

30 září 2014

Slib sv. Barboře

Bylo to rok po válce, v roce 1946, když se zbožná paní Berta Štěpánková svěřila svému muži Václavovi, že má nepřímo na svědomí onemocnění jejich devítileté Aničky spálou. Když v únoru roku 1945 začaly padat na Prahu první bomby, dostala příšerný strach a prosila svatou Barborku, aby ochránila celou jejich rodinku. Slíbila jí, že když tuhle válku všichni ve zdraví přežijí, půjde jí pěšky poděkovat z Prahy až do jejího chrámu v Kutné Hoře. Loni v létě na to ale zapomněla a teď ji to svatá Barborka připomíná.

Pro tento svět až příliš dobrý a spravedlivý Václav Štěpánek řekl, že je to sice aspoň šedesát kilometrů, tedy cesta nejméně na dva dny. Víc než třicetikilometrový pochoďák on ani za mlada na vojně nevydržel, ale sliby se musí plnit a tak že ji přece nenechá jít samotnou: "Takže řekni, kdy si přeješ, abychom se vydali na tu pouť do Kutné Hory?"

"No, já jsem si řekla, že počkáme asi čtrnáct dní, jak se nemoc Aničky vyvine a když se uzdraví, dám ji k babičce, Dalibor bude na skautském táboře a pak bysme mohli vyrazit.

Jak se dohodli, tak také učinili a koncem července se vydali na onu dlouhou pouť. Státní silnice byly v těch dobách ještě tak velmi málo frekventované, že prakticky kráčeli zcela sami tu nekonečně dlouhou štreku. Jen tu a tam je předjelo nějaké auto, ale už asi po sedmi kilometrech jejich vejšlapu, jim nečekaně zastavilo jedno auto: "Kampak máte namířeno? Nechcete svézt?", volal na ně řidič.

Václav, kterého již začínaly trochu tlačit boty, mu vysvětlil, že jdou do Kutné Hory a pán za volantem zvolal nadšeně: "Tak to tedy máte velký štěstí, já jedu přes Kutnou Horu a můžu vás vzít sebou! Aspoň si budu moct s někým povídat." Berta sice chabě namítla, že tam chtějí dojít pěšky, ale pán opáčil: "To je nesmysl, vždyť je to ještě víc než padesát kilometrů!"

A tak se stalo, že poutníci dorazili již před polednem do cíle, a tam pak na lavičce v parku zkonzumovali to, co měli sebou jako na oběd, tedy chleba s máslem, na tvrdo vařená vejce a kyselé okurky. Načež se šli pomodlit ke sv. Barboře a odpoledne nasedli na autobus a do večera byli zase doma. Václav byl spokojen, že to tak rychle zmákli, jen Bertička měla trochu špatné svědomí, že slíbila vykonat pouť pěšky a nikoliv autostopem.

Přesně o rok později, v létě 1947, z ničeho nic onemocněla Anička horečkou, s podezřením na zánět mozkových blan, nebo dokonce na obrnu. V Bertě se okamžitě probudilo její zlé svědomí, že opět nedodržela svůj slib daný svaté Barboře, protože se vloni sice byla pomodlit v jejím chrámu, ale nedošli až tam pěšky, takže se tato světice, bazírující na pěší pouti, znovu rozhodla Bertu potrestat. Václav i syn Dalibor, který právě dovršil šestnáctý rok, se společnými silami snažili tuto fixní ideu Bertě vymluvit, leč marně. Berta se zasekla a prohlásila, že tam půjde třeba sama, ale tentokrát celou štreku pěšky!
Když se pak Anička po dvou týdnech zcela a bez následků uzdravila, byla dána na rekonvalescenci k babičce a Berta, Václav i Dalibor vyrazili ve třech na opakovanou cestu do Kutné Hory.
"A kdyby nám zastavilo třeba i deset aut, že nás svezou, tak je tvrdě odmítneme!", zdůraznila Berta. V ten den "D" byl nesnesitelný pařák a jak rádio hlásilo, dosud nejteplejší den tohoto roku. Syn Dalibor, jako jediný neměl nic na hlavě, takže dostal mírný úžeh a musel být večer ošetřen lékařem v obci Zásmuky, kde také všichni přenocovali v celkem zaškudlaném místním hotelu. 
Berta si začala dělat výčitky, že syna nechala celý den pochodovat po rozžhavené silnici bez pokrývky hlavy. Naštěstí však ráno bylo krátkodobému pacientovi zase dobře a Bertiny obavy rozptýlil suchou poznámkou: "Mami, nic se neboj, zdálo se mi vo Barborce a ta mi řekla, že se už na tebe nezlobí a proto mě tak rychle uzdravila! Jó, a co se týče tý Kutný Hory, tak se přidávám ke tvýmu slibu a dojdu tam i kdybych měl lézt po čtyrech. To jsem jí zase slíbil já!"


http://youtu.be/aw2KlfZLOeQ

10 září 2014

Legální bigamie

Již od mých pradávných dob pubertálních jsem odsuzoval dvojice, které se často hádají, žárlí na sebe, vyčítají si nevěru, nadávají si, a jejich city se postupem doby mění z lásky ve zvyk, pak i v nenávist, někdy dokonce vygradovanou do násilí.
To já si nikdy svůj život takhle nezkomplikuji, znělo moje předsevzetí. Stačí přece zůstat si se svou partnerkou navždy věrni! Jak jednoduché! Tenkrát jsem si skutečně myslel, že jsem vynašel kámen mudrců.

Později jsem slůvko "navždy" nahradil výrazem "až do eventuálního rozchodu". Jinak jsem ale i nadále odmítal všechny druhy vedlovek, jako: motýl od květu ke květu, nebo jednorázových záskoků či nechtěných úletů, to vše jsem nazýval "legální bigamií". K docílení ideálního partnerství jsem se na začátku tak zvané vážné známosti, vytasil s mým vlastním moudrem, to jest, s jakousi  nepsanou smlouvou následujícího znění:
„Budeme-li spolu chodit, zůstaneme si absolutně věrni tak dlouho, dokud si to budeme oba přát. Jakmile to jednoho z nás omrzí a on bude chtít vztah ukončit, oznámí to včas tomu druhému. Pak dojde k inteligentnímu rozchodu bez nechutných scén a teprve potom může každý začít nový vztah s někým jiným. Tak bude zaručena oboustranná věrnost po celou dobu trvání partnerství. K žárlení a k podezírání nebo k hádkám nemůže vůbec nikdy docházet.“

 Jenže život není exaktní věda jako matematika, a já sám se dostal do situace o které jsem tvrdil, že u mne nemůže nikdy nastat. Asi po roce známosti s Češkou Laurou, žijící ve Švýcarsku v Curychu, jsem v německých lázních ve Schwarzwaldu poznal atraktivní Němku Reginu, která, ačkoliv byla dosud vdaná a šíleně bohatá, mi z ničeho nic navrhla stát se mojí milenkou!
Dobývaný muž je v horší pozici nežli dobývaná žena. Ta totiž může říci, že nemá zájem, ale od muže to zní jako urážka či arogance. Navíc ta žena nebyla můj typ i když byla hezká. Svůj nezájem jsem se snažil svést na to, že je vdaná a já bych nechtěl být příčinou eventuálního narušení jejich manželství.
„To nemusíte mít nejmenší obavy, můj manžel má také milenku a teď je s ní právě u moře na Bahamách“, řekla mi zcela věcně Regina. Zkusil jsem to tedy s výmluvou, že mám komplex méněcennosti, když vidím, jak ona je půvabná a bohatá, zatímco já jsem jenom taková nula, která nemá ani dost peněz na útratu za drahou večeři.
„Tohle je úplný nesmysl“, podívejte se, já mám peněz jako šlupek, zde…“, načež rozevřela svoji peněženku, plně nacpanou platebními kartami, „to je přece zcela a naprosto samozřejmé, že vy za mne nemusíte nic platit! Já budu platit za vás. A abyste si snad nepřipadal trapně, dám si vždycky svou peněženku k vám do kapsy.“
„Paní Regino, prosím, nezlobte se, to nemohu opravdu přijmout…“, oponoval jsem.
„Proč ne?“ Začala vypočítávat: „Mám v Baden-Badenu činžovní dům, vilu a zlatnictví, mám letní rezidenci ve Španělsku a mám vinice ve Francii! A co je mi to všechno platné, milý pane? Otrávená jsem jak malajský šíp a chybí mi láska charakterního člověka jako jste vy!“

Musel jsem tedy s pravdou ven: „Já mám totiž velkou lásku v Curychu, s tou jsme si slíbili absolutní věrnost, takže my dva, Regino, se můžeme stýkat pouze jako dobří přátelé, pokud ovšem jste vy ochotna to takhle akceptovat.“
„Ano, souhlasím! Jestliže se vám líbím, počkám si až se s tou ženou rozejdete.“
„Proč jste si tak jistá, že se v dohledné době s Laurou rozejdeme?“, divil jsem se.
„To je jednoduché, bydlíte od sebe moc daleko“, řekla sebejistě, „a zadruhé právě jste v období takzvané zamilovanosti a ta netrvá nikdy déle než deset měsíců – jak dlouho že se znáte?“
„Asi půl roku.“
„Tak vidíte, už to nebude dlouho trvat. Těch 500 nebo kolik kilometrů vykoná své, začne vám to být nepohodlné, intervaly společných akcí se začnou prodlužovat atd-atd.“
„To je ale hodně cynický názor“, oponoval jsem, „já spíš věřím tomu, že láska překonává každou vzdálenost“, řekl jsem poeticky.
„Cha, to si povíme za čtvrt roku“, řekla sebejistě, „a věřte mi, že já dovedu čekat, když mi o něco jde!“ Nevěděl jsem sice o co jí vlastně jde, kromě sexu. Vždyť takových amantů by mohla mít na každém prstu deset! Prostě si umanula, že uloví zrovna mne, možná právě proto, že jsem ji odmítl. To se jí určitě nestává často.

Po mém návratu z lázní se Regina jednou do měsíce telefonicky ozvala a vždy se mne zeptala na tutéž věc: Jak vypadá náš vztah s Laurou? Stereotypně jsem odpovídal, že je vše v nejlepším pořádku, i když tomu vlastně v poslední době tak nebylo.
Nedávno došlo dokonce mezi námi s Laurou k velkému krachu, ovšem z důvodů zcela malicherných, s čímž bych normálně ani ve snu nepočítal. Zapomněl jsem totiž na její narozeniny a nestál na nádraží s pugetem růží, ba dokonce jsem ji vítal slovy: „Proč ses dnes do toho špinavého vlaku tak vyfintila?“ A bylo zle! Jak jsem mohl tak důležité datum zapomenout?
Načež se do toho semlely další mé špatné vlastnosti, jako: Nazval jsem její nový apartní klobouček jakýmsi baretem! Navíc jsem doma neměl nic k jídlu, kromě piva a kávy, protože jsem ji hodlal pozvat na výbornou večeři do indické restaurace. Jenže, vtom začalo "lejt jako z konve", což byla asi také moje chyba, neboť ona měla nový účes a nové lodičky, a to si nehodlá nechat v takovém lijáku zruinovat! Z hladu bude muset teď vykouřit pět až deset cigaret i když ví, že se u mne v bytě kouřit nesmí. Podotkl jsem pouze, že po její návštěvě budu muset zase já aspoň pět až deset dní větrat, aby můj byt nesmrděl jako kuřácké kupé ve vlaku.

Špičkování přerostlo během večera v opravdovou hádku a já jsem si jen v duchu neustále opakoval: „Ta Regina netuší jakou měla pravdu!“
Hned druhého dne ráno Laura odjela naštvaně domů, tedy o den dříve, nežli musela a v příštích dnech mi poslala dopis, ve kterém se se mnou zdrceně rozloučila – navždy.
Akceptoval jsem to celkem s klidem, aniž bych nějak reagoval. Řekl jsem si, že když ona považuje tyto prkotiny za neodpustitelné vady na mém charakteru, že je asi správné takový vztah ukončit.

O několik dní později se ozvala Regina, jestli mě může navštívit, že už jsme se moc dlouho neviděli. Souhlasil jsem, aby přijela, aniž by mě ve snu napadlo, že jí došla trpělivost čekat na můj rozchod s Laurou a rozhodla se mě svést, ať se děje co se děje! Už když vstoupila do mého bytu a sundala si plášť, napadlo mě, že dnes asi půjde do tuhého. Hluboký dekolt, drahý parfém a úzká přiléhavá sukně signalizovaly, že tato má platonická přítelkyně se už nehodlá nechat chlácholit mým monogamním vztahem k jiné ženě.
I když jsem věděl, že teď po rozchodu s Laurou by se o žádnou bigamii nejednalo, nechtěl jsem se dostat do role lokaje či gigola bohaté dámy. Zůstal jsem proto při své tradiční verzi o šťastném a dokonalém vztahu s milovanou Laurou a podtrhl to náznakem o možné svatbě v nedaleké budoucnosti.
Do toho zadrnčel telefon. Zvedl jsem sluchátko a co čert nechtěl, na druhém konci drátu byla Laura!
„To je ale překvapení, Lauro,“ zasmál jsem se nuceně, „děje se něco?“
„Ne, chtěla jsem jen vědět, jestli’s dostal můj dopis“, její hlas byl nejistý.
„Pochopitelně ano“, řekl jsem, „dopis byl natolik vyčerpávající, že nebylo nutno ani odpovídat, snad jen zkratkou O.K.!“
Ozvaly se vzlyky a pláč: „Mourku, prosím, nezlob se na mne, já toho lituju, že jsem ten dopis napsala, to byl můj momentální impuls, já se s tebou přece nechci rozejít!“
Naštěstí pro mne, nemohla Němka Regina rozumět co si česky povídáme, a proto jsem dbal jen na to, aby můj hlas zněl stále zamilovaně sladce, bez ohledu na význam vět.
„Lauro, měj rozum, takhle to dál nejde. Nemůžeme se, tak jako tomu bylo v posledních měsících, pořád hádat, načež se rozcházet a zase udobřovat“, špital jsem vášnivě. Laura se ale nechtěla vzdát: „Já ti slibuju, že už žádné hádky nebudou, já jsem teprve teď pochopila, jak tě strašně potřebuju a jak tě miluju!“, a opět se rozvzlykala. Nevěděl jsem si rady. Na jedné straně srdcervoucí pláč, který na mne vždy citově zabírá, a současně se mnou v pokoji připoslouchávající Regina, kterou chci za každou cenu udržet v domnění, že se s Laurou šíleně milujeme.

„Podívej, drahá Lauro,“ řekl jsem roztouženě, „kostky jsou vrženy, nech tomu volný průběh.“
„Ale já nechci nechat náš krásný vztah vyhnít do ztracena! Vím, že jsem tu hádku začala já – já už taková nikdy nebudu! A přestala jsem kvůli tobě taky kouřit!“
Načež jsem medovým hlasem vyřkl ultimatum: „Lauro, já bych rád těm tvým slibům uvěřil, ale po zkušenostech s tvými rozmary a náladami, to ode mne nemůžeš očekávat. Dokaž mi, že to tentokrát myslíš doopravdy!“
Laura spolkla návnadu: „Ano, to ti chci dokázat, ale řekni jak?“
„Dobře, tak všeho nech a přijeď okamžitě ke mně a prohovoříme tu celou věc ústně, jinak bychom protelefonovali majlant“, řekl jsem hlasem zamilovaného studenta. Věděl jsem dobře, že od ní žádám nemožné.
„Ale teď už je pozdě a já nemám žádné přímé spojení“, namítla tak trochu zmatená Laura.
Představa celonočního cestování rychlíkem z Curychu, přesedání v Basileji, potom ve Frankfurtu, načež z Wiesbadenu taxíkem k nám, ji děsila.
„Vidíš, už je tu zase výmluva, zase jenom krásná slova a skutek utek. Víš co, to přece nemá cenu, zkraťme to“, řekl jsem mazlivě, „nebudeme to už komplikovat, buď šťastná a čau bambino!“ Naznačil jsem polibek do sluchátka a se sladkým úsměvem na rtech zavěsil.
Regina si z posuňků, gest i barvy hlasu, dosadila obsah rozhovoru z vlastní fantazie a vzdychla si zasněně: „Jak vám závidím ten nádherný vztah dvou jedinců na dálku…“ Trochu předčasně jsem si v duchu gratuloval, jak jsem elegantně vybruslil z této situace. U Reginy to ovšem pomohlo jenom částečně. Ťukla si se mnou číší bílého vína na zdraví a poprosila mě, zdali se může u mne vysprchovat.
Cestou sem prý jí v tom dnešním vedru vypadla klimatizace v autě, takže se zpotila a nyní se necítí dobře. Nemohl jsem to odmítnout, i když mě napadlo, není-li to jen záminka a předehra ke striptýzu.
Dal jsem jí do koupelny čistou osušku, Lauřiny pantoflíčky a můj froté župan.
Mezitím co se sprchovala, vytáhl jsem z lednice a prostřel na stůl vlastnoruční obložené chlebíčky, sýrové jednohubky, pomfrity, mandle a dostatek pití. Cítil jsem se najednou úžasně svobodným a chtělo se mi oslavovat.
Když Regina vystoupila z koupelny, uvědomil jsem si tři zcela podstatné skutečnosti: měla na sobě pouze můj župan, má nevinná zmínka o možné svatbě s Laurou zřejmě působila na Reginu kontraproduktivně, též moje slavnostní pohoštění patrně považovala za výzvu k tykání a k intimnostem.

Při čtvrtém přípitku na tykání se jí svezl župan z ramen, byl jí asi moc velký, a mně se rázem začala mnohem více líbit. Už ani nevím, jak se to stalo, že jsme se ocitli v ložnici, asi jsme už byli oba moc ospalí.

Ráno v šest hodin nás vzbudil nepříjemně pronikavý houkavý tón a první, co mě napadlo, že nějaký podnapilý puberťák troubí v autě na našem parkovišti pod okny. Teprve pak jsem si uvědomil, že to je můj zvonek u dveří, který má zvuk lodní sirény. Rozespale jsem se vymotal z postele, oděn pouze horní polovinou pyžama a vrávoravě se dopotácel ke dveřím.
„Co je to za blba, takhle po ránu otravovat“, pomyslel jsem si. Odemkl jsem a zničená Laura mi padla kolem krku: „Tak vidíš, že jsem to myslela doopravdy!“
Napadlo mě: „Teď mě tedy převezla“ , a nahlas jsem řekl, „pojď dál, to se mi snad jenom zdá – nad Tatrú sa blýská, hromy divo bijú!“
„Neboj se, jsem tak mrtvá, že dnešek určitě prospím a zítra zas pojedu domů. Na nějaké hádky nemám ani pomyšlení.“
„To se uvidí, beru tě za slovo“, řekl jsem skepticky a chtěl ji nasměrovat do obýváku, jenže ona zamířila i s kufrem přímo do ložnice – a pak to přišlo!
Laura hleděla na polonahou nymfu, sedící na posteli, jako na přízrak. Regina zůstala klidně tak jak byla a vědoma si pohlednosti svého horního trupu, nesnažila se jej ani ukrýt pod deku: „Dobré jitro, já jsem Regina a jistě tuším správně, že vy jste Laura.“
Naše debata přešla od této chvíle do němčiny: „Ano“, hlesla Laura, „a toto zde je podlý bigamista“, a ukázala na mne.
„Protestuji, Lauro, ono to není tak, jak to teď vypadá. Já nejsem bigamista, protože my dva jsme se přece rozešli, mám to od tebe dokonce písemně!“, bránil jsem svou pravdu.
Regina zajásala: „Takže vy už nejste pár a ta svatba tak jako tak odpadá?“
„Jaká svatba?“, divila se Laura.
„No, to je –é– totiž tak...“, chtěl jsem vysvětlovat. Laura si mne změřila zlým pohledem od hlavy k patě: „Vem si aspoň na sebe kalhoty od toho pyžama!“
„On nemůže, ty mám na sobě já“, poznamenala suše Regina.
Laura si sedla zničeně do křesla: „Teď se asi nervově zhroutím, celou noc se třískám ve vlacích a po nádražích a – a teď tohle!“ Bylo mi jí v té chvíli líto: „Lauro, podívej, nech si to vysvětlit...“
„Zlostně mávla rukou: „Chceš mi snad namluvit, že ta dáma je sousedka, která neměla kde přespat, protože se jí zabouchly dveře od bytu!“, soptila.
„Ne, Lauro, tak to nebylo“, vložila se do toho Regina, „vinu beru na sebe, pravdou je to, že my obě milujeme téhož muže. Já jsem na rozdíl od vás vdaná, a proto tedy vyklidím pole a počkám, až jak se vy dva dohodnete. Teď mne omluvte, jdu do koupelny a pak ihned odjedu domů. Mimochodem, Lauro, nejsem sousedka, bydlím až v Baden-Badenu.“

„Ale já se nehodlám vůbec o ničem dohadovat a jdu si rovnou lehnout, ovšem ne do bigamistické postele, ale na gauč v obýváku“, rozhodla jen těžce se ovládající Laura.
„Ano, ano, máš pravdu“, souhlasil jsem a vyndal ze skříně čisté povlečení a její deku, „já se zatím než se vyspíš půjdu trochu projít a pokusím se srovnat si v hlavě své myšlenky.“ Laura padla střemhlav na gauč, jak když ji do vody hodí a my dva s Reginou jsme vypili po šálku kávy a v tichosti odešli.

„Tak to byla má výhra i prohra v jednom“, řekla Regina zamyšleně, když jsme vyšli ven.
„Proč výhra? Proč prohra? To nechápu“, kroutil jsem hlavou.
„Výhra, že jsem tě přece svedla, přesně tak, jak jsem si včera ráno předsevzala.“
„Chceš říct, že sis to předem takhle naplánovala?“
„Ano, přesně tak“, usmála se a pohladila mě po tváři, „tys neměl šanci vzdorovat.“
„To jsem ale blbec! A v čem tedy vidíš svou prohru?“
„Když jsem viděla její i tvoje pohledy, tak jsem pochopila to, co snad ani sami vy dva správně nechápete, že se máte stále ještě rádi a já, že tady překážím – takže adieu!“, zamávala mi s hraným úsměvem a skočila do svého stříbrného mercedesu.

Načež celé dopoledne jsem bloumal po městě a stále jsem nevěděl, co vlastně chci. Nakonec jsem si uvědomil, že ta Laura byla ke mně vždycky lepší a charakternější než Regina, která je umanutá a chce vždycky prosadit to, co si usmyslí.
Načež jsem si dal u stánku na pěší zóně pivo a buřta s hořčicí, a při tom mne napadlo koupit Lauře pugét růží jako na omluvu za to, že jsem ji dohnal k celonočnímu cestování. Měl jsem přece jenom trochu špatné svědomí, že i když to byla ona, kdo se chtěl rozejít, jenže já jsem se nezachoval jako gentleman, ale jako uražený ješita.

Když jsem se vrátil domů byla Laura pryč. Na stole v jídelně jsem objevil malý papírek s jednou suchou větou: „Chceš-li se mnou ještě mluvit, sedím asi do jedné hodiny v restauraci naproti u Číňana.“ Pohlédl jsem na hodinky, bylo čtvrt na dvě. Její kufřík, plášť i osobní věci byly také pryč, dokonce i ty pantoflíčky co jsem půjčil Regině. Teď už nebyl čas na rozvažování. Vyrazil jsem jak šílenec do protější restaurace a zastihl Lauru, jak právě platí účet za oběd. Vrhl jsem se k jejímu stolu, při čemž jsem zakopl o židli a málem porazil číšníka s polévkou, což Lauru rozesmálo.
„Lauro, proboha, moc se ti omlouvám a moc toho všeho lituju, neodjížděj ještě, pojď si to v klidu, tady na místě rozumně prodiskutovat, já nechci, abychom se rozloučili ve zlém“, vychrlil jsem ze sebe jedním dechem.
„Prodiskutoval’s to rozumně taky s tou tvojí roznožkou?“, řekla Laura zlostně jedovatě.
„Lauro, podívej, nejsem manželem ani jedné z vás, takže obdobně by mohla ona nazývat tebe, proto zanechme silných slov a já navrhuji smír. Koupil jsem ti růže, ale nechal jsem je teď v tom fofru doma.“


Podívala se na mne takovým záhadným pohledem a k mému nemalému překvapení řekla najednou docela přívětivým hlasem: „Nemusíme se o tom už dlouho bavit, já mám vlastně jenom jednu, ale zato pro mne stěžejní otázku. Co's to napindal Regině, ohledně jakési naší svatby?“
"No, že se sice chceme někdy vzít, ale ty nechceš jít do Německa a já zase nemohu kvůli mému zaměstnání odejít do Švýcarska."
"No - a co z toho tedy plyne?"
"Že musíme oba začít léčit naši lásku lékořicí, nebo tak něco..."

***http://www.youtube.com/watch?v=KD1BifgIVcI

28 srpna 2014

Děda, kluk a Cézar


A zas byl tady začátek září, takže jsem neodolal a musel navštívit papírnictví. I během roku tam rád zajdu, člověk má čas i volné ruce na prohlížení si různých tužtiček, notesů a kalendářů, do jednoho z nich jsem se dokonce dostal se svým receptem na ischiatického králíka, do jiného zas s fotografií vedle Lídy Baarové. Většinou v papírnictví není nával, nezavání to tam nelibě desaterem různých potravin jako jinde, a navíc mám možnost podiskutovat si s prodavačkou o jejím krásném zboží.
Začátkem každého září je tomu naopak, je tam plno někdy až nabito a to tam zase chodím rád z jiného důvodu. Nechci celkem nic kupovat, stoupnu si někam k regálu, kde nepřekážím, dělám, že si něco vybírám a připoslouchávám tomu cvrkotu mezi rodiči nebo prarodiči a dětmi. Moji pozornost upoutala zvláštní dvojice strýček nebo děda a malý kluk, který držel v náručí ještě menšího bílého pejska jménem Cézar. Tak trochu jsem tomu dědovi záviděl. Mám sice dva vnuky, ale ti jsou už moc velcí, takže vlastně já jsem už moc starý.


Mezi dědou a vnukem tady  se právě odvíjela zajímavá debata. Vnuk mu vysvětloval, co všechno potřebuje koupit do školy. Děda se děsil co to bude stát a snažil se milého vnoučka přesvědčit, že toho tolik nepotřebuje. Nakonec ale došlo mezi nimi k jakémusi kompromisu, až na jednu věc. Kluk prohlásil, že nutně potřebuje Consul-pen, což dědovi nic neříkalo právě tak jako mně.
„Co to má bejt, proboha?“, zeptal se děda nevrle.
„To je takový špecielní pero“, vysvětlil mu vnuk.
„Prosím tě, co stojí ta pitomost?“
„Dvacet sedum korun“, věděl vnuk přesně.
„To je nějak moc drahý, ne?“, divil se děda.
„Ani né, jenže já potřebuju dvě“, ohromil dědu vnuk.
„Já se zblázním, na co potřebuješ dvě péra?“, zvýšil hlas rozhořčený děda.
„To druhý potřebuju na podtrhávání!“, vysvětlil vnuk.
„A na co, sakra, potřebuješ to první?“ pěnil děda.

V témže momentu upustila dívenka před nimi ořezávátko ve formě globusu a to se začalo kutálet mezi nohami kupujících, což byl pro Cézara signál k aportování. Ňafnul a vytrhl se klukovi z náručí a vrhl se za ořezávátkem. V krámě nastal chaos a kupující se okamžitě rozdělili do dvou skupin. Ten jeden tábor většinově reprezentovaly děti s výkřiky: „Jéé, to je krásnej pejsek!“ Druhá skupina v čele s panem "Sucharem" zastávala názor, že pes do obchodu nepatří, má být na vodítku a mít náhubek. Přidal se i další remcal, že na dveřích přece stojí zákaz vstupu pro psy a bodrá paní mu oponovala, že asi ten pejsek neumí číst.
Nedalo mi to a promluvil jsem jako státník k davu: „Přátelé, volby budou až za měsíc, tam se můžete pohádat až do krve, všimněte si, že ani sama paní prodavačka se nezlobí, proto navrhuji: berme tedy tuto epizodu s humorem!


28 července 2014

Aida a sníh

 Internistka MUDr. Ellen von Lorrbach,  přívítala Martina altovým hlasem: „Hallo, Herr Meixner, tak už tady mám všechny podklady potřebné ke stanovení vaší diagnózy a z ní vyplývající terapie. Takže vám doporučuji čtyřtýdenní kůru v Kursanatoriu Blieskastel v Saarlandu.
„Ach, ne“, Martin se zatvářil značně kysele.
Doktorka se usmála a dodala: „Já vidím, že se vám tam moc nechce, nic mi neříkejte, vaše laboratorní výsledky jsou docela dobré, ale vaše nervy jsou nadranc!", zdůraznila. 

Od doktorky zamířil Martin k parkovišti a v duchu si představoval jak se asi zatváří jeho šéf, že ho nyní bude muset čtyři týdny postrádat. Bude určitě prskat, ale co se dá dělat. Vtom si všiml, že k němu běží jakási žena v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: „Pane, promiňte, buďte tak moc laskav, pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho červeného Renaulta, já bych ho určitě odřela, už to tu zkouším asi čtvrt hodiny.“
Martinovi neušlo, že ta žena je neobyčejně atraktivní, a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, že je roztomile půvabná. Byl proto bez váhání ihned rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký Renaultek stojí tak nemožně, že tam skutečně není dostatek místa na projetí.
„Madam, problém není v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Renault stojí tak, že se projet nedá. Myslím si, že si majitel jen někam odskočil a hned se vrátí. Podívejte, postavil se tak napříč, že ani ta mazda vedle vás by nemohla vyjet. Počkejte si ještě pár minutek, určitě se brzy objeví.“
„Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl čtvrté a teď už jsou skoro tři! Jsem bezradná, co mám dělat“, dáma se jen stěží ovládala, „promiňte, já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to říkám...“
„Moment madam, mám nápad“, Martin si v duchu pomyslel, že teď se buď zesměšní, nebo naopak zaboduje: „Pokusím se s tím Renaultem pohnout.“ Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhnul jím prudce doprava a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to!
Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně, zachránil jste mne!“
„To nic, to by udělal každý“, Martin mávl nedbale rukou.
„Škoda, že nemám čas, to letadlo nepočká“, posadila se za volant, “ráda bych vás pozvala někam na sklenku vína, ale bohužel...“
„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?“, kul železo Martin.
„Ne, hned po divadle se ještě v noci vracím domů.“
„Smím vám tedy někdy zavolat?“ Martin ji podal svoji vizitku.
„Nic proti tomu, tady máte mojí kartičku“, řekla a podala mu ji okénkem ven.
Martin si vzpomněl: „Od příštího týdne budu v lázních, takže pokud bychom se už neviděli, pošlu vám odtud pozdrav, ano?“
„Fajn, budu se těšit. Na shledanou, můj vysvoboditeli!“
„Na shledanou, krásná lady, jeďte opatrně, začíná padat sníh!“
Potom ještě zamával odjíždějící dámě v červeném fauvéčku, načež si přečetl její vizitku: Paola Peters, adresa a telefon do Düsseldorfu, jinak nic víc. Udělala na něj ohromný dojem. Připadalo mu, že dokonce měla zájem se s ním blíže seznámit, odhadoval, že jí bude něco přes 30 let, patrně vdova, měla dva stejné snubní prsteny. Na druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, ale marně. Ozývalo se jen strohé: „Volané číslo neexistuje!“ Rozhodl se tedy, že jí určitě napíše svůj pozdrav až z lázní.
V lázních Blieskastel se mu od prvního okamžiku líbilo. Doktoři, jakož i sestry a vlastně veškerý personál byli neskutečně příjemní, ubytování bylo luxusní a strava výborná. Měl krásný pokoj až v sedmém poschodí s balkonem a výhledem na bílou, zasněženou krajinu, lemovanou lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby Blieskastelu, takže si připadal jako v pohádce. Večer ještě napsal dopis té, která se mu neustále vracela na mysl:

Milá paní Paolo,
uplynulo sedm dní, sedm hodin, sedm minut a sedm vteřin od našeho kouzelného setkání u Vašeho zabarikádovaného fauvéčka, kdy mně jen šťastná náhoda pomohla k tomu, abych se před Vámi blýsknul coby Herkules. Přiznám se, že ve mně byla malá dušička, než se to auto pohnulo. Nikdy před tím jsem to nezkoušel a neumím si představit co bych si vymyslel, kdyby tam místo toho renaulta stál třeba těžký mercedes.
Teď tuším Vaši otázku, jak se mi žije zde v lázních? Prodělávám zde, mimo jiné, též spánkovou léčbu, při které se mi zdají krásné sny o Vás. Jsem rád, že jste drobné štíhlé postavy, neboť v těchto snech vystupuji opět jako hrdina-silák a nosím Vás přes spáleniště, závěje a krvavé řeky na rukách jako pírko - no, to jsem snad přehnal.

Ale abych Vám trochu popsal zdejší okolí. Celé sanatorium je posazeno na pokraj lesa. Stromy jsou obalené sněhem jak na vánočních pohlednicích, hotový kýč, a já si vybavuji tu poesii, procházet se zde s milou bytostí, ruku v ruce, jak je to v písni: „Walking into winter wonderland.“ Tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně scestné požádat Vás, abyste mne zde jednou, třeba o víkendu, poctila svojí milou návštěvou? Neříkejte, prosím, hned bez rozmyslu - ne."
Zdraví Vás, Váš uvězněný vysvoboditel Martin.

Jedna pacientka jménem Evelyn, s níž se několikrát náhodně sešli v čekárně u stejné procedury o něj projevila eminentní zájem, takže se pro jistotu raději vydával za ženatého, což jí však očividně nevadilo. „Martine, já Vám to řeknu, já jsem se do vás zamilovala, nejdete mi z hlavy a teď si s tím nevím rady. Vy nevěříte v lásku na první pohled?“ Martin si vzpomněl na Paolu, načež pravil váhavě: „Spíše si to člověk jen namlouvá, ale výjimečně je to možná možné...“
Když pak cestou do svých pokojů vstoupili do výtahu, Evelyn pokračovala: „Děkuji, Martine, to mně stačí, stoupla si na špičky, políbila ho lehce na rty a dodala, „nebojte se, budu rozumná, dobrou noc!“ Martinovi se Evelyn celkem líbila, ale jenom jako hezká žena, se kterou by si docela rád zaflirtoval, ale ne nic vážného. Po dnešku však cítil, že by to asi vážné bylo, a tak se rozhodl udržovat určitý bezpečnostní odstup.

Příští týden mu přišel dopis od Paoly. Neotevřel ho hned, nechal si jej na polední klidovou přestávku mezi procedurami, aby se o něco déle mohl těšit. Po obědě řekl Evelyn, že si půjde lehnout, aby si zdříml, protože se necítí dobře. Dali si tedy sraz až ve dvě u bazénu. Ve svém pokoji pak nervózní rukou otevřel nedočkavě obálku nadepsanou žensky
oblým písmem:
Milý a vzácný vězni Monte Christo,
Váš dopis mne opravdu potěšil a na důkaz toho, že to není jenom společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend to jest 16.-17. ledna. Zavolejte mi zdali souhlasíte, a můžete-li pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého! Je to úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je jenom sen, mých 52 kilo živé váhy, by se přece jen dosti proneslo - aniž bych chtěla podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a děkuji za Váš milý dopis, Vaše Paola P.
PS: Zde moje nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí!

„Proto jsem se nemohl dovolat“, zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty už nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti ale byly už všechny pokoje, právě na tento víkend, rezervovány. Co se dá dělat?
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Prosím, dále!“ Vešla Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu a vy nikde, děje se něco, Martine, není vám dobře?“
„Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“
„Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno, vsaďte se!“. Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak, a především proč, to chce Evelyn takhle přeochotně zajišťovat?
Sotva skočil do vody spatřil přicházející Evelyn mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je to v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to spíš v mokru. Ale teď mi povězte jak jste to tak rychle zvládla?“
Evelyn využila situace a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Potom si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem, co jsem přinesla, a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit - toť vše!“
Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a drze ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní "chytrá" lež ho zahnala do úzkých: „Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh pro Paolu -éé- tedy pro mou manželku, kterou navíc vůbec neznáte?“
„Právě proto, milý Martine, chci ji poznat, chci vidět jak vypadá šťastná žena...“, řekla až operetně zasněně.
Po koupání s ním zašla jako s nedochůdčetem do kanceláře, aby doplnil jméno své ženy. Martin jí nechtěl bůhví jak složitě vysvětlovat proč nemá zájem, aby Paola spala u něj na pokoji, a tak to nechal být a pomyslel si jen: "Čert vem těch pitomejch deset marek, zaplatím to a pak si už něco vymyslím, proč manželka nesnáší sanatoria a radši spí v penzionech."
„Není vaše manželka známou političkou nebo umělkyní?“, otázala se ho nečekaně Evelyn.
„Ne, jak to?“, podivil se Martin.
„Že má jiné příjmení než vy: Paola Peters, to je mi nějak povědomé.“
„No, prostě ponechali jsme si každý své jméno, co je na tom“, řekl trochu podrážděně, její zvídavost už mu šla na nervy.
Večer pak ve svém pokoji Martin obvolal znovu všechny penziony v okolí a všude mu bylo řečeno, aby se znovu zeptal až v pátek večer, pro případ, že by někdo odřekl rezervovaný pokoj. To by byla jedna možnost jak vyváznout z prekérní situace. Kdyby to nevyšlo, bude se muset zaměřit na hotely v Saarbrückenu, což je odtud sice asi dvacet kilometrů, ale tam se určitě i na poslední chvíli něco najde.

V pátek večer, když se dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj, telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jako hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych v 16:15 na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, nikdy jsem tam nebyla, takže se spoléhám čistě na vás.“
„To mi lichotí, Paolo, už aby byl zítřek večer. Budu stát na peronu s tamním přednostou stanice a oba budeme salutovat!“
„Budu se těšit, Martine, ještě nikdo nikdy mě nenosil v náruči přes závěje. Mějte se!"

V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu proceduru, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné diskrétní vinárničky.
Odpoledne, začal opět hustě padat sníh.

Do Saarbrückenu musel jet velice opatrně a pomalu, ale přesto tam dorazil včas, cítil, jak moc mu na tom záleží. Patnáct minut před příjezdem vlaku stál již nedočkavě na peronu, když vtom zaslechl místní rozhlas oznamující zpoždění asi čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si dle posledních informací nevyžádala žádných obětí na životě.
Martin chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu. Náhle vítr zesílil a přihnala se sněhová vánice. Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků, a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a Martin si mohl vykoukat oči. Z nástupišť neustále proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten samý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Pak ale zmalomyslněl: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná. Možná, že jsem ji už přehlédl!“
Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy konečně dorazil ten její zpožděný vlak, začal panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Vždyť Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna ani kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce-li se zachovat jako gentleman. Je prostě v neřešitelné pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu zajisté nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí celá romantika jejich seznámení...
Martin byl zoufale nerozhodný. Má cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým "hrdinou" do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pět minut! Evelyně se divíš, že mluví po pěti dnech o lásce na první pohled, ale sám jsi ve dvaačtyřiceti zamilovaný jako puberťák. Přitom se třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Čekej už jen maximálně do šesti a vrať se do Blieskastelu! Nojo, ale co když přece jen?“
Přesně v 18 hodin a 11 minut se náhle objevil onen toužebně očekávaný kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, hned se vrátím!“, a řítil se dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět zase v pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tu už nebudete“, zajíkla se, „vždyť mám dvouhodinové zpoždění, nezlobte se, to ten sníh!“
„Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v tom krásném kožíšku!“
„Vzala jsem si ho úmyslně, abyste mne poznal.“

Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, ale stejně jsem si přivodil oslabení zraku o dvanáct dioptrií. Teď ale pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“

Když jí pomáhal z kožíšku, zatajil se mu dech: „Paolo, nemějte mi to za zlé a dovolte mi, abych vás chviličku obdivoval. Mám snad jenom jedno jediné vysvětlení: vy jste určitě manekýnka.“
„Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě“, a přiložila mu své dlaně na jeho tváře, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval dolů pod stůl na její malé kotníčkové botičky.
„Dostalo se mi tam trochu sněhu, takže to záblo“, vysvětlila Paola.
„Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte pod stolem na klín, já vám je ohřeju, jinak určitě nastydnete.“
„To nejde, co tomu řeknou lidi?“ Rozhlédla se nejistě po sále.
„Nic, nanejvýš mi budou závidět!“ Oba vyprskli smíchy a ona ho ráda poslechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a on jí hřál nohy a ona si hřála ruce o šálek s čajem.
„Ach, Martine, teď je mi blaze“, řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat své okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět: její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a jeho stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tady tahle vyhlídková restaurace, na peronu byla zima, jak se říká "jako na dráze". Je mi líto všech ajznboňáků.“ Načež jí Martin navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli se pěkně v teple: “Já vidím, že dokážete vykouzlit romantické prostředí i v nádražní restauraci.“
„Děkuji, za ten nevšední kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak formulovanou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy, jen tak do divadla?“



„Jednoduše, Martine, proto, že to je moje povolání, jsem operní pěvkyně a v té Paříži jsem zpívala Aidu.“
„Ach ne“, vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece umělkyně! Evelyn to uhodla, a já dostávám šílenou trému.“
„Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem zpěvačka?“
„Paolo, vy mne asi zabijete... Já jsem si tady v lázních vymyslel takovou hru na ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, barbar, tu nádhernou Aidu tady vlastně kompromituji.“
„Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já nejsem žádná primadona“, zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“
„Paolo, ty jsi báječná!“
Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mě docela dělá dobře, ale kdo je to Evelyn, nemusím na ni žárlit?“
„Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“, Martin se odmlčel.
Paola zvedla obočí a našpulila rty: „Copak máš ještě na srdci? Vše je už předem odpuštěno!“
„Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro tebe jakožto moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“
„Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla.
„Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji - a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní zpěvačka na evropské úrovni.“
Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, že jsi můj gentleman!“
„Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“
Cesta do Blieskastelu vypadala nejprve poměrně schůdně. Vítr se utišil, a teprve asi v polovině cesty začalo znovu hustě chumelit. Martin musel zpomalit, aby se nedostal do smyku. Paola ho pohladila po tváři: „Martine, víš, že se mi to tady moc líbí, jsem happy, chumelí se, a my tu sedíme v autíčku, v takové romantické gondole pohody a tepla.“
„To ano, a jestliže ta gondola zůstane viset v závěji, dojde i na to mé nošení tě na rukou“, smál se Martin.
„Zdálo se ti fakt o mně, Martine, nebo to byla jenom metafora.“
„Ano, zdálo se mi toho ještě mnohem víc, ale o tom radši pomlčím.“
V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem Eva. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku Chateauneuf-du-Pape, jak jsem ti kdysi dávno slíbila.“
„To "dávno" je teprve neuvěřitelných osmnáct dní“, řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj drží volný, je už totiž skoro osm hodin.“
Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“, a mrknul významně okem.
„Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo“, zašklebil se děda.
Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé.“
„Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten recepční mne ujistil, že zde v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý je zcela zbytečné něco hledat.“
„Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu“, nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne-ne, Martine, to nejde, podívej to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to opravdu nejde!“
„Taky se mi moc nechce, když je tolik sněhu...“

„Víš co, Martine, dříve nežli se napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mne ta představa, že jsme manželé docela fascinuje? Je to ode mne, myslíš, nemravné chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“
„Určitě ne“, řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti, a moje libreto má úžasný happyend!“
„Ano, a k happyendu patří neodmyslitelně...“, Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin, coby muž činu, ji  políbil.

Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing-Singu?“, zašeptala spiklenecky.
„Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl.“

„Nemusíš, můj vzácný hrdino, Martine“, řekla přehnaně pateticky Aida, „budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když vím od majitelky tohoto penzionu, paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal."


A sněžná opona padala...

http://www.youtube.com/watch?v=6QO21JCa7NA