03 prosince 2014

Pánové, zadejte si dámy!

Taneční mistr René Kollert, ve svém stoprocentně sedícím smokingu, vystoupil na pódium, jednou rukou uchopil mikrofon a druhou si překontroloval motýlka a ladným pohybem ruky dolů se přitom ujistil, že má zapnutý poklopec, načež pak následoval jeho povel: „Pánové, zadejte si dámy!“
Věděl jsem, že teď je zle, tady totiž končí všechna sranda a začíná katechismus. Proč jsem se jenom nechal ukecat několika spolužáky, že se přihlásíme do tanečních? Najednou mi bylo jasné, že se sem do této snobárny vůbec nehodím, už jen proto, že se svou plachostí ze sebe nevysoukám ani onu nesmyslně debilní otázku: „Smím prosit?“

 Ale čas vše změnil. Ze stydlivého puberťáka se během několika málo měsíců stal „lev salónů“ a já takzvaně dospěl. Spolužák Franta Vamberský se tehdy stal mým nedostižným vzorem, jednak to byl krasavec o němž si dívky špitaly, že vypadá jak Jean Marais a jednak je omračoval různými zkomolenými výrazy z francouzštiny, neboť o sobě tvrdil, že jeho děda je rozený Francouz, jejich původní jméno bylo Wambér a on sám je pokřtěný Francois. 
Do běžné řeči vsunoval výrazy jako silvuplé, parblé, mondijé či keskesé... Když jedna natěšená dívka po něm chtěla, aby jí řekl něco francouzsky, suverénně použil nápis z okénka ve vlaku, kde pod českým „Nevyklánějte se z oken“ stálo francouzsky „Ne pas se pencher en dehors!“ A dívka se rozplývala. Frantovi se samozřejmě podařilo sbalit tu největší krasavici z kurzu, o dva roky starší, Barboru Vinšovou a my ostatní jsme mu ji záviděli.

Čas oponou trhl a my jsem se s Frantou setkal až na třídním srazu padesát let po maturitě. Ze třiceti původních maturantů se nás sešlo jen devět, chorobám dosud vzdorujících jedinců a Franta Vamberský byl mezi nimi. Rozjelo se velké vzpomínání. Já jsem mu vyprávěl pro něj už dávno zapomenutou episodu, jak když byl v nemocnici se slepým střevem a nepřišel tancovat, Barbora Vinšová mi dala pro něj dopis a já, v roli jakéhosi postillon d’amour, mu ho musel doručit do nemocnice, jakož i jeho odpověď krásné Barborce do tanečních. 
„Kamaráde“, zvolal Franta, „teď ti ukážu něco, co zase ty nevíš“, načež vytáhl svoji šrajtofli a z ní vylovil starou, časem pomačkanou černobílou Barbořinu fotku, která byla právě v tom dopisu, co jsem mu tenkrát donesl. „Tahle fotka je historicky cenná, Míro, tu mi věnovala jako talisman, abych neprask‘ u matury a já jí od té doby nosím stále sebou. Nechal jsem si ji kolorovat na modro a nazval ji podle jednoho filmu s Oldřichem Novým „Dívka v modrém“. 
„Tedy, Franto, to je výkon, až na to, že jsi tu fotku za ty roky pěkně zmrvil...“
„Co, zmrvil? Opatruju si ji jako oko v hlavě, ale nezapomeň, že jsem byl taky na vojně a kamarádi mi ji ukradli, někdo ji propálil cigaretou a moje manželka mi ji po svatbě našla v peněžence a vyhodila do smetí! Naštěstí jsem ji ještě našel a zavčas vylovil z popelnice. Kamaráde, ta fotka má za sebou kus historie!“

„Nojo, Franto, copak fotka, ale co se stalo s tou Barborou?“
„Byla to šílená láska a trvala víc než dva roky, ale pak jsme se rozešli, tedy ona se rozešla se mnou. Zamilovala se do svého šéfa a pak už jsme se neviděli. Ještě mi poslala svatební oznámení, vzala si ňákýho doktora Ambrože a snad se odstěhovala z Prahy bůhví kam, protože jsme se už nikdy nikde, ani náhodně nepotkali“.
„A ty by sis ji býval vzal, kdyby ti ona nedala kopačky?“
„Nojo, určitě, Míro, na to vem jed! Vždyť já jsem ten rozchod s ní vobrečel! Tobě to můžu říct, mý ženě ne, ta na ni dodnes žárlí, jméno Barbora se nesmí u nás doma vyslovit!“
„Hmm, to byla skutečně láska jak trám, Franto, to je skoro na román.“
„Spíš na film! Barbora, podívej se na ten obličej, jak je krásná a ta fotka všimni si, že není jako zázrakem, ani škrábnutá na obličeji, moje božská Dívka v modrém!“
Viděl jsem, že je Franta i po těch letech zcela v transu a tak jsem rychle změnil téma hovoru, abychom se v tom nebabrali celý večer.

Asi o dva měsíce později, u mých dveří zazvonila naše paní pošťačka Slavíčková, držíc v ruce abnormálně velký formát dopisu: „Pane inženýre, prosím Vás, mohla bych tuto zásilku nechat u vás v úschově? Je to pro paní doktorku, ta ale momentálně není doma a tenhle formát se do její schránky nevejde. Nechala bych jí vzkaz, že je tento dopis u vás, ano?“
Samozřejmě jsem souhlasil a teprve potom jsem si přečetl vlastní jméno paní doktorky. Léta ji potkávám před domem i na schodech, paní doktorka je starší nemocná dáma a je zajímavá tím, že denně chodí na procházku s velikým psem, německým ovčákem a malou černou kočičkou, při čemž pes pobíhá volně a kočka je uvázána na dlouhém provázku. A teď čtu, že se paní doktorka jmenuje Barbora Ambrožová! Může to být jenom shoda jmen, ale přesto se jí zeptám. 
Večer když zazvonila u mých dveří, spustil jsem hned: „Promiňte, paní doktorko, můžete mi říct vaše rodné jméno?“
„Che“, usmála se, „proč se ptáte? Je to pro vás tak důležité? Byla jsem Bára Novotná.“
„Aha, tak to ne. Já jenom proto, že kdybyste se byla jmenovala Vinšová, tak bychom se znali z tanečních. Ale to byl jen takový můj nápad – éé – takže, tady máte tu vaši poštu.“
„Ale Vinšová jsem se jmenovala taky, v prvním manželství...“
„Vážně, tak to je skvělé, pojďte dál, o tom si musíme popovídat u sklenky dobrého vína!“

A pak jsme se dobru hodinu bavili o tanečních a hlavně o Frantovi. Naši debatu jsme zakončili tím, že jsem ji poprosil o půjčení její nejnovější fotky, načež v roli postillona d’amour (po padesáti letech), jsem se sešel s Frantou, tentokrát v kavárně Slavia. Když jsem mu tu fotku ukázal a vysvětlil, že to je skutečná Barbora, která shodou okolností bydlí v našem baráku, zůstal chvíli zamlklý a pak mi řekl vyčítavě: „Tys to všechno zpackal! Ty jsi zničil moji fixní ideu o věčné krasavici a co já mám teď s touhle babou společného? NIC!“
„Franto, člověče, vždyť nám už taky ta krása vopršela, jsme starý dědkové a naopak ona je stále ještě relativně krásná a půvabná lady, kam my dva se na ni hrabeme! Měli bychom být rádi, že se s námi chce vůbec ještě bavit! To‘s mě tedy nakrk!“ 
Odešel jsem ze Slavie dosti podrážděn a přemýšlel, co jí řeknu až se bude ptát na Frantu. Budu muset lhát a něco si vymýšlet. Jenže paní doktorku, ani pejska a kočičku jsem už nezastihl, byli prý všichni tři u příbuzných na venkově. 
A potom se najednou dole na vývěsce u domovních dveří objevilo její parte. Asi o dva měsíce později mi zavolal Franta, že si to přece jen rozmyslel a jestli může ke mně přijet, popovídat si ve třech s Barborou. „Přijet klidně můžeš, ale popovídat si s Barborou to už nejde – leda tak někdy někde na obláčku!“

https://youtu.be/fQknNaxLAaA

17 listopadu 2014

V podzimním zadumání

 Podzim, to je taková vhodná doba k zadumání. Robert právě prožíval krach svého druhého manželství, čímž se prvně dostal do situace, se kterou si nevěděl rady. Už rok mu bylo známo, že je mu jeho manželka Johana má milence, což ona nikterak neskrývala, takže on se dostal do nezáviděníhodné role paroháče. Trapné mu na tom bylo hlavně to, že okolí to vědělo, ale nevědělo, že on to ví. Jejich pohledy byly zčásti vyhýbavé a zčásti potutelné a on nebyl ochoten, každému vysvětlovat, že on to všechno ví, ale kvůli malé šestileté dceři raději mlčí.
Aby mohl najít to správné řešení z této krize, musel se napřed zamyslet nad celým jejich manželstvím. Vzpomínal jak se tenkrát seznámili, bylo to v době komunistické totality. Robert jel na svém motocyklu do pokladny Divadelního jednatelství, si vyzvednout svoji apanáž za hraní na kytaru v polo-profesionálním hudebním souboru.
Ke svému ubohému platu ing. projektanta, 1500,- Kčs si přivydělával hrou na kytaru. Soubor mu platil 80,- Kčs za večer, což pro něj bylo opravdu významné přilepšení, zvláště pak, že mu tato apanáž byla vyplácena měsíčně najednou. Dnes byl tedy výjimečně "boháčem", věděl, že dostane za poslední měsíc 640,- Kčs, jen tak pro sebe na útratu!
Byl jeden z posledních slunných podzimních dnů, když po nábřeží mezi Jiráskovým mostem a Mostem Legií, kráčel po chodníku proti Robertovi, jeho malý kamarád Pepšula s nějakou vysokou dívkou a mával na něj. Tehdy se ještě nejezdilo s přilbou, takže se lidé z dálky poznali. Robert zastavil u chodníku a Pepšula, skoro o hlavu menší než ona dívka, mu hrdě představil slečnu Johanku z Arcu, která má právě dnes 20. narozeniny. Říkal, že si jdou na odpolední čaje zatančit do zahrady v Mánesu a zvali ho, aby tam šel s nimi. On jim vysvětlil, že si musí právě dojet pro výplatu za hraní a pak, že se tam za nimi třeba přijde podívat.


 Robert chvíli váhal, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se v tom Mánesu zastavil. Oni oba tam seděli proti sobě jen u piva celkem zaraženě, asi se právě pohádali a Robert, chtěje trochu pozvednout náladu, pronesl k dívce Johance jakousi gratulační řeč: „Milá slečno, já jsem jinak chudobný proletář, ale dnes je výjimka, mám u sebe dost peněz a tak vás i Pepšulu zvu na večeři a na něco k pití. Do toho se tam namotala babka s růžemi, Robert ji nemohl odmítnout a koupil slečně kytičku. To byla situační chyba, Pepšula totiž začal žárlit: „Žádnou večeři nechci a ta kytka tady na stole mi už zesmrádla!“
Ten večer tedy skončil naprosto rozladěně a nebýt toho, že Pepšula dal příštího dne Johance telefon na Roberta do práce, nikdy by se spolu vlastně blíže neseznámili a nevzali se. Teď, po desetiletém manželství se ukázalo, že jejich spojení bylo vlastně od základu nahnilé.

Robert vedl s manželkou v posledním roce dlouhé debaty o tom, co dělat, navrhoval klidný rozvod, jenže ona chtěla žít takhle dál v  takzvaném moderním manželství, což on absolutně odmítal. Říkal jí: „Já sice nejsem nějaký ortodoxní moralista, ale jsem konzervativní v tom smyslu, že k dobrému manželskému vztahu patří věrnost. Já jsem nezahýbal ani v mém prvním manželství a všelijaké techtle-mechtle jsem provozoval jenom za svobodna, až když jsem byl rozvedený.“


 Johana pracovala ráda jako laborantka v nemocnici, a tam se při nočních službách děly věci, že nebylo divu, když po desetiletém manželství si myslela o co vše přichází tím, že nemůže řádit tak, jako její ostatní kolegyně. De facto litovala toho, že má manžela, dítě a domácnost. 
Vždy, když měla noční službu a on uložil šestiletou Nikolku do postýlky, zahalil se do teplého županu a seděl do noci na balkoně pokrytém spadaným listím, kouřil a hledal řešení této situace. Z magnetofonu si pouštěl své oblíbené skladby od Duke Ellingtona a George Gershwina. 
Tam, kde bydleli, bývaly ještě na temném nebi krásné  jasně viditelné hvězdičky, ne jako v osvětlených velkoměstech a právě při těch se mu nejlépe snilo. Ten výhled do dálky ho uklidňoval a on ještě nějaký čas ten rozvod odkládal a namlouval si, že se možná jednou něco stane, nevěděl co, a všechno bude zase dobré. Tenkrát však netušil, že to dobré, o čemž sní, se stane až za dlouhých sedm let...

16 října 2014

Bláto a bahno


Když nás majitel vily potřeboval vystrnadit z bytu, protože se jeho dceruška vdala a chtěla bydlet v jejich baráku, bylo zcela logické, že musíme my, to jest: moje rodiče a já se ženou, náš byt opustit, neboť košile je, jak známo, bližší než kabát.
Bylo to za komoušů, (rok 1966), kdy v Praze sehnat byt byla, pro normálního smrtelníka, holá nemožnost, prostě utopie. Žádosti na byťáku ležely také klidně dvacet let a nic se nedělo. Náš pan domácí byl prachatý řezník, což bylo tehdy zlaté dno, a k tomu kovaný komouš. Ten nám, jednoho dne oznámil svým suverénním způsobem: „Tady mi podepište přijetí výpovědi a nebojte se, sehnat pro vás náhradní byt je pro mne brnkačka, řekněte mi jen, že mi nebudete dělat problémy a já vám zaplatím i stěhování.“ Věděli jsme, že nemáme žádnou šanci mu nějak odporovat a museli jsme mu být vlastně vděčni, jinak by nám udělal v tomto bytě peklo na zemi, a tak jsme kapitulovali.

  Slíbený byt nám byl neskutečně bleskurychle přidělen a my jsme se tak docela neregulérním způsobem dostali do novostavby věžáku na konečné stanici tramvaje číslo 19 na Spořilově. Tam se právě budovalo na blátě nové sídliště, a sice těsně vedle tak zvaného starého Spořilova, který pozůstává převážně z malých rodinných domků a zahrádek. Nové sídliště bylo naproti tomu fádní, naklonované podle jednoho socialistického vzoru. To ale nebylo to nejhorší, tam totiž nebyly dosud žádné komunikace, všechny byty byly už hned po kolaudaci obsazené, takže stovky natěšených nájemníků, na vzdory tomuto urbanistickému hororu, se šťastně brodily loužemi a hlubokým blátem na tramvaj i do samoobsluhy. Svépomocí si tam obyvatelé nakladli prkna přímo tak na to bahno a balancovali přes louže, jako provazolezci. My jsme měli obrovské štěstí v tom, že náš věžák stál přímo vedle konečné tramvaje, takže jsme se nemuseli přes to příšerné bahno brodit a na nákupy do obchodu jsme chodili na ten starý, útulný Spořilov, tedy po civilizovaném chodníku.

 Byt sám vypadal na první pohled docela dobře, ale po několika dnech jsme začali chápat, že bydlení v něm se brzy stane peklem. Stěny byly tenké a akusticky propustné natolik, že bylo slyšet nejen v našem bytě ale i od sousedů o patro výš, kdo právě používá záchod a dokonce jakou vykonává potřebu. Takzvané bytové jádro s umakartovými stěnami sousedilo s obývákem, s kuchyní a s ložnicí rodičů, kteří chodili už v půl deváté spát a od této chvíle se nesměla v koupelně ani na záchodě pouštět voda, protože to drastickým způsobem budilo mé rodiče. Máti měla tak lehký spánek že i pouhé cvaknutí vypínače ji vzbudilo. Chodili jsme se po večerech bavit a koupat ke známým. Soužití mladých se starými v umakartovém bytě bylo představovalo pro obě strany značné problémy.

Náhoda nám však pomohla, když se moje sestra rozvedla a chtěla se svým děckem bydlet s rodiči. Okamžitě tak vznikla dohoda, že si svá bydlení vyměníme, takže jedině tak jsme se dostali, sice do rozděleného bytu po sestře, ale zato v pořádném bytelném činžáku v ulici Mánesově a k tomu pět minut chůze do zaměstnání.
Bohužel jsme se z toho neradovali dlouho, protože, za dva roky na to se přivalily okupantské hordy ruských chudatýrů (opak bohatýrů) a my bydleli pouhých pár metrů od nejhoršího dějiště bojů u budovy Československého rozhlasu.  Ale to už je zase jiný příběh, je to příběh emigranta...


03 října 2014

Jak nouze naučila mého otce housti...


Už dlouhou dobu visí u mne na zdi kytara, na kterou už celé věky nehraju. Můj otec měl po celý život zase na skříni ve futrálu housle a jenom jednou za uherský rok, co si pamatuju, na ně něco zafidlal. To se ví, že Stradivárky to nebyly. Teď ale vidím, že i já jsem v tomhle ohledu po něm, jenže já za to nemohu, že mě ty struny tak moc řežou, protože už nemám na koncích prstů tvrdé mozoly jako dřív. Tenkrát, když jednou otec vybalil housle ze zaprášeného futrálu na skříni v ložnici a začal hrát Humoresku a dokonce docela dobře, byl jsem dost překvapen, já jsem si totiž myslel, že na ně nehraje, protože to neumí.

Začal jsem se ho vyptávat jak to, že umí a proč nehraje častěji. Byli jsme doma sami, máti byla s malou sestřičkou někde u známých na návštěvě a otec se z ničeho nic najednou rozpovídal a já soustředěně poslouchal jeho zajímavé vyprávění.
   Všechno začalo tím, že mu jeden jeho strýc věnoval k svátku staré housle, ale pod jednou podmínkou, že se na ně bude pilně učit hrát a sice u starého pána, pana Krummholze, který mu prý slíbil, že bude chlapce vyučovat zadarmo a až z něj bude slavný virtuós, tak mu to jistě rád dodatečně zaplatí. Otec se ovšem virtuósem nestal a tak se toho starý pán nedožil.    
   Bylo to po první světové válce, byla bída a nebyly peníze a můj otec si usmyslel, že jakmile bude umět hrát, bude tím vydělávat ony, tak potřebné peníze pro jejich sedmičlennou rodinu a na své studie. To také dodržel a skutečně, chodil asi dva roky pilně do houslí a když už se to jeho šmidlání dalo poslouchat, našel si relativně dobře placené místo v nedalekém biografu, jako hudební podmalovávač, tehdy němých filmů.

  Musel si připravit celou řadu písní, jak pro scény napínavé, nebo tragické, tak též pro scénky romantické, nebo naopak jako v Nosferatu scény vrcholně hrůzostrašné, kdy publikum ani nedýchalo. Jindy zase volalo na hlavního hrdinu: "Pozor, je za tebou, otoč se!" a podobně. 

Nejraději ze všeho ale prý podmalovával scény milostné, jako ku příkladu lásku chudého tuláka a slepé dívky. K tomu prý hrál nyvou píseň, kterou mi hned také zazpíval: "Byl krásný letní večer, mně bylo dvacet let, když poprvé jsem líbal jak oheň žhavý ret. 
Nakonec se mi otec přiznal, že měl v té době první lásku, jménem Barbora. Jeho i její rodiče s tím počítali, že se jednoho krásného dne jejich děti vezmou, ale dopadlo to úplně jinak.

Otec, když nastoupil své první zaměstnání v městě o stodvacet kilometrů dál, se zde seznámil s mojí budoucí matkou, a tato svojí přirozenou inteligencí i krásou překonala všechny Barunky světa, a bylo vymalováno. Barunka se mezitím vdala a otec byl vlastně rád, byl po uši zamilován do mé budoucí matky a tak nějak jsem o dva roky později vznikl já...
   Vím, že toto téma je dost romantické, takže asi nebudu mít moc čtenářů, ale ať, protože si myslím, stejně  jako Jiří Suchý, že trocha poezie nikoho nezabije...

02 října 2014

Nymfou políben býti

Dnes jsem měl chuť něco zase napsat, ale nevěděl jsem o čem, můza mě nepolíbila. Tak jsem začal raději něco malovat a najednou mě políbila Nymfa. Na okenním parapetu sedí tu už léta tiše a já si jí nevšímám, dovezl jsem si ji před mnoha lety z mých toulek po Skandinávii jako suvenýr bronzová "Malá mořská víla". 

Napadlo mě, že toho o ní až tak moc nevím, na článek by to nestačilo, a tak jsem nakoukl do Google a dozvěděl se několik poměrně suchých informací, jako že to je, po americké Soše Svobody ta nejfotografovanější socha na světě, že je na rozdíl od té americké jenom 125 cm velká, a že se stala symbolem hlavního města Dánska Kopenhagenu. Socha byla už vícekrát poničena vandaly, ale vždy pečlivě opravena. Potom jsem ale kápnul na informaci, která mě opravdu nadchla, a tak jsem zde pro mé čtenáře vyzobal to, co se všeobecně neví.


»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
NYMFA
dostala
hlavičku 
od baletky 
Ellen Price 
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
A tělo od
sochařovy
ženy Eline
k tomu
nádavkem
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»


Tato sice malá, ale zato známá kodaňská Nymfa vznikla tak jak skoro vždycky všechno, totiž náhodou: Jednou si zašel pan Jakobsen, vlastník pivovaru "Carlsberg" na balet Andersenovy pohádky "Malá mořská víla", kterou zde na scéně ztvárnila známá prima-balerina Ellen Price. Pan Jakobsen byl nymfou tak nadšen, že si usmyslil, nechat si ji odlít z bronzu. Brzy nato vyhledal sochaře Edvarda Eriksena (1876-1959), jako pivovarník měl peněz dost, ale přesto tady nastala komplikace. Jakobsen chtěl aby balerina Ellen Price stála modelem panu sochaři Eriksenovi, ta však tuto nahou roli odmítla, ale svolila, aby sochař udělal jenom její hlavu. Naproti tomu pan Jakobsen, který to vše financoval, trval na celo-nahé víle. Vypadalo to už, že se nedohodnou protože pro tehdejší dánskou celebritu to bylo příliš kompromitující...

Nakonec to však vyřešil suverénně sám sochař pan Eriksen. Řekl, že by hlavu udělal podle Ellen Price a tělo podle své ženy Eline. Pomyslel si: "Nymfa bude sestavena z Ellen a Eline, to stejně nikdo nepozná, vyjma znalců obou těl a těch jistě není až tak moc, takže všichni budou spokojeni!" 

A já teď, když tak na to zkoumavě koukám, tak jsem si jist, že ta jeho manželka měla lepší figuru i proporce než hubená baletka, takže se nedivím, že i pan pivovarník byl velmi spokojen a nechal potom tuto nymfu, rok před svojí smrtí (1913), instalovat na pobřeží před milóny cvakajících fotoaparátů turistů z celého světa, kde je také dodnes.

I ten můj malý dánský suvenýrek vodní víly, má teď, po tolika letech pro mne daleko větší cenu než dosud. Najednou vidím ony dvě ženy, jejichž splynutím byla, před víc než sto lety, stvořena tato krásná nymfa. Nenechal jsem ji už stát na tom okenním parapetu, ale nabídl jí vznešenější místo jako těžítko na mém pracovním stole...

30 září 2014

Slib sv. Barboře

Bylo to rok po válce, v roce 1946, když se zbožná paní Berta Štěpánková svěřila svému muži Václavovi, že má nepřímo na svědomí onemocnění jejich devítileté Aničky spálou. Když v únoru roku 1945 začaly padat na Prahu první bomby, dostala příšerný strach a prosila svatou Barborku, aby ochránila celou jejich rodinku. Slíbila jí, že když tuhle válku všichni ve zdraví přežijí, půjde jí pěšky poděkovat z Prahy až do jejího chrámu v Kutné Hoře. Loni v létě na to ale zapomněla a teď ji to svatá Barborka připomíná.

Pro tento svět až příliš dobrý a spravedlivý Václav Štěpánek řekl, že je to sice aspoň šedesát kilometrů, tedy cesta nejméně na dva dny. Víc než třicetikilometrový pochoďák on ani za mlada na vojně nevydržel, ale sliby se musí plnit a tak že ji přece nenechá jít samotnou: "Takže řekni, kdy si přeješ, abychom se vydali na tu pouť do Kutné Hory?"

"No, já jsem si řekla, že počkáme asi čtrnáct dní, jak se nemoc Aničky vyvine a když se uzdraví, dám ji k babičce, Dalibor bude na skautském táboře a pak bysme mohli vyrazit.

Jak se dohodli, tak také učinili a koncem července se vydali na onu dlouhou pouť. Státní silnice byly v těch dobách ještě tak velmi málo frekventované, že prakticky kráčeli zcela sami tu nekonečně dlouhou štreku. Jen tu a tam je předjelo nějaké auto, ale už asi po sedmi kilometrech jejich vejšlapu, jim nečekaně zastavilo jedno auto: "Kampak máte namířeno? Nechcete svézt?", volal na ně řidič.

Václav, kterého již začínaly trochu tlačit boty, mu vysvětlil, že jdou do Kutné Hory a pán za volantem zvolal nadšeně: "Tak to tedy máte velký štěstí, já jedu přes Kutnou Horu a můžu vás vzít sebou! Aspoň si budu moct s někým povídat." Berta sice chabě namítla, že tam chtějí dojít pěšky, ale pán opáčil: "To je nesmysl, vždyť je to ještě víc než padesát kilometrů!"

A tak se stalo, že poutníci dorazili již před polednem do cíle, a tam pak na lavičce v parku zkonzumovali to, co měli sebou jako na oběd, tedy chleba s máslem, na tvrdo vařená vejce a kyselé okurky. Načež se šli pomodlit ke sv. Barboře a odpoledne nasedli na autobus a do večera byli zase doma. Václav byl spokojen, že to tak rychle zmákli, jen Bertička měla trochu špatné svědomí, že slíbila vykonat pouť pěšky a nikoliv autostopem.

Přesně o rok později, v létě 1947, z ničeho nic onemocněla Anička horečkou, s podezřením na zánět mozkových blan, nebo dokonce na obrnu. V Bertě se okamžitě probudilo její zlé svědomí, že opět nedodržela svůj slib daný svaté Barboře, protože se vloni sice byla pomodlit v jejím chrámu, ale nedošli až tam pěšky, takže se tato světice, bazírující na pěší pouti, znovu rozhodla Bertu potrestat. Václav i syn Dalibor, který právě dovršil šestnáctý rok, se společnými silami snažili tuto fixní ideu Bertě vymluvit, leč marně. Berta se zasekla a prohlásila, že tam půjde třeba sama, ale tentokrát celou štreku pěšky!
Když se pak Anička po dvou týdnech zcela a bez následků uzdravila, byla dána na rekonvalescenci k babičce a Berta, Václav i Dalibor vyrazili ve třech na opakovanou cestu do Kutné Hory.
"A kdyby nám zastavilo třeba i deset aut, že nás svezou, tak je tvrdě odmítneme!", zdůraznila Berta. V ten den "D" byl nesnesitelný pařák a jak rádio hlásilo, dosud nejteplejší den tohoto roku. Syn Dalibor, jako jediný neměl nic na hlavě, takže dostal mírný úžeh a musel být večer ošetřen lékařem v obci Zásmuky, kde také všichni přenocovali v celkem zaškudlaném místním hotelu. 
Berta si začala dělat výčitky, že syna nechala celý den pochodovat po rozžhavené silnici bez pokrývky hlavy. Naštěstí však ráno bylo krátkodobému pacientovi zase dobře a Bertiny obavy rozptýlil suchou poznámkou: "Mami, nic se neboj, zdálo se mi vo Barborce a ta mi řekla, že se už na tebe nezlobí a proto mě tak rychle uzdravila! Jó, a co se týče tý Kutný Hory, tak se přidávám ke tvýmu slibu a dojdu tam i kdybych měl lézt po čtyrech. To jsem jí zase slíbil já!"


http://youtu.be/aw2KlfZLOeQ

10 září 2014

Legální bigamie

Již od mých pradávných dob pubertálních jsem odsuzoval dvojice, které se často hádají, žárlí na sebe, vyčítají si nevěru, nadávají si, a jejich city se postupem doby mění z lásky ve zvyk, pak i v nenávist, někdy dokonce vygradovanou do násilí.
To já si nikdy svůj život takhle nezkomplikuji, znělo moje předsevzetí. Stačí přece zůstat si se svou partnerkou navždy věrni! Jak jednoduché! Tenkrát jsem si skutečně myslel, že jsem vynašel kámen mudrců.

Později jsem slůvko "navždy" nahradil výrazem "až do eventuálního rozchodu". Jinak jsem ale i nadále odmítal všechny druhy vedlovek, jako: motýl od květu ke květu, nebo jednorázových záskoků či nechtěných úletů, to vše jsem nazýval "legální bigamií". K docílení ideálního partnerství jsem se na začátku tak zvané vážné známosti, vytasil s mým vlastním moudrem, to jest, s jakousi  nepsanou smlouvou následujícího znění:
„Budeme-li spolu chodit, zůstaneme si absolutně věrni tak dlouho, dokud si to budeme oba přát. Jakmile to jednoho z nás omrzí a on bude chtít vztah ukončit, oznámí to včas tomu druhému. Pak dojde k inteligentnímu rozchodu bez nechutných scén a teprve potom může každý začít nový vztah s někým jiným. Tak bude zaručena oboustranná věrnost po celou dobu trvání partnerství. K žárlení a k podezírání nebo k hádkám nemůže vůbec nikdy docházet.“

 Jenže život není exaktní věda jako matematika, a já sám se dostal do situace o které jsem tvrdil, že u mne nemůže nikdy nastat. Asi po roce známosti s Češkou Laurou, žijící ve Švýcarsku v Curychu, jsem v německých lázních ve Schwarzwaldu poznal atraktivní Němku Reginu, která, ačkoliv byla dosud vdaná a šíleně bohatá, mi z ničeho nic navrhla stát se mojí milenkou!
Dobývaný muž je v horší pozici nežli dobývaná žena. Ta totiž může říci, že nemá zájem, ale od muže to zní jako urážka či arogance. Navíc ta žena nebyla můj typ i když byla hezká. Svůj nezájem jsem se snažil svést na to, že je vdaná a já bych nechtěl být příčinou eventuálního narušení jejich manželství.
„To nemusíte mít nejmenší obavy, můj manžel má také milenku a teď je s ní právě u moře na Bahamách“, řekla mi zcela věcně Regina. Zkusil jsem to tedy s výmluvou, že mám komplex méněcennosti, když vidím, jak ona je půvabná a bohatá, zatímco já jsem jenom taková nula, která nemá ani dost peněz na útratu za drahou večeři.
„Tohle je úplný nesmysl“, podívejte se, já mám peněz jako šlupek, zde…“, načež rozevřela svoji peněženku, plně nacpanou platebními kartami, „to je přece zcela a naprosto samozřejmé, že vy za mne nemusíte nic platit! Já budu platit za vás. A abyste si snad nepřipadal trapně, dám si vždycky svou peněženku k vám do kapsy.“
„Paní Regino, prosím, nezlobte se, to nemohu opravdu přijmout…“, oponoval jsem.
„Proč ne?“ Začala vypočítávat: „Mám v Baden-Badenu činžovní dům, vilu a zlatnictví, mám letní rezidenci ve Španělsku a mám vinice ve Francii! A co je mi to všechno platné, milý pane? Otrávená jsem jak malajský šíp a chybí mi láska charakterního člověka jako jste vy!“

Musel jsem tedy s pravdou ven: „Já mám totiž velkou lásku v Curychu, s tou jsme si slíbili absolutní věrnost, takže my dva, Regino, se můžeme stýkat pouze jako dobří přátelé, pokud ovšem jste vy ochotna to takhle akceptovat.“
„Ano, souhlasím! Jestliže se vám líbím, počkám si až se s tou ženou rozejdete.“
„Proč jste si tak jistá, že se v dohledné době s Laurou rozejdeme?“, divil jsem se.
„To je jednoduché, bydlíte od sebe moc daleko“, řekla sebejistě, „a zadruhé právě jste v období takzvané zamilovanosti a ta netrvá nikdy déle než deset měsíců – jak dlouho že se znáte?“
„Asi půl roku.“
„Tak vidíte, už to nebude dlouho trvat. Těch 500 nebo kolik kilometrů vykoná své, začne vám to být nepohodlné, intervaly společných akcí se začnou prodlužovat atd-atd.“
„To je ale hodně cynický názor“, oponoval jsem, „já spíš věřím tomu, že láska překonává každou vzdálenost“, řekl jsem poeticky.
„Cha, to si povíme za čtvrt roku“, řekla sebejistě, „a věřte mi, že já dovedu čekat, když mi o něco jde!“ Nevěděl jsem sice o co jí vlastně jde, kromě sexu. Vždyť takových amantů by mohla mít na každém prstu deset! Prostě si umanula, že uloví zrovna mne, možná právě proto, že jsem ji odmítl. To se jí určitě nestává často.

Po mém návratu z lázní se Regina jednou do měsíce telefonicky ozvala a vždy se mne zeptala na tutéž věc: Jak vypadá náš vztah s Laurou? Stereotypně jsem odpovídal, že je vše v nejlepším pořádku, i když tomu vlastně v poslední době tak nebylo.
Nedávno došlo dokonce mezi námi s Laurou k velkému krachu, ovšem z důvodů zcela malicherných, s čímž bych normálně ani ve snu nepočítal. Zapomněl jsem totiž na její narozeniny a nestál na nádraží s pugetem růží, ba dokonce jsem ji vítal slovy: „Proč ses dnes do toho špinavého vlaku tak vyfintila?“ A bylo zle! Jak jsem mohl tak důležité datum zapomenout?
Načež se do toho semlely další mé špatné vlastnosti, jako: Nazval jsem její nový apartní klobouček jakýmsi baretem! Navíc jsem doma neměl nic k jídlu, kromě piva a kávy, protože jsem ji hodlal pozvat na výbornou večeři do indické restaurace. Jenže, vtom začalo "lejt jako z konve", což byla asi také moje chyba, neboť ona měla nový účes a nové lodičky, a to si nehodlá nechat v takovém lijáku zruinovat! Z hladu bude muset teď vykouřit pět až deset cigaret i když ví, že se u mne v bytě kouřit nesmí. Podotkl jsem pouze, že po její návštěvě budu muset zase já aspoň pět až deset dní větrat, aby můj byt nesmrděl jako kuřácké kupé ve vlaku.

Špičkování přerostlo během večera v opravdovou hádku a já jsem si jen v duchu neustále opakoval: „Ta Regina netuší jakou měla pravdu!“
Hned druhého dne ráno Laura odjela naštvaně domů, tedy o den dříve, nežli musela a v příštích dnech mi poslala dopis, ve kterém se se mnou zdrceně rozloučila – navždy.
Akceptoval jsem to celkem s klidem, aniž bych nějak reagoval. Řekl jsem si, že když ona považuje tyto prkotiny za neodpustitelné vady na mém charakteru, že je asi správné takový vztah ukončit.

O několik dní později se ozvala Regina, jestli mě může navštívit, že už jsme se moc dlouho neviděli. Souhlasil jsem, aby přijela, aniž by mě ve snu napadlo, že jí došla trpělivost čekat na můj rozchod s Laurou a rozhodla se mě svést, ať se děje co se děje! Už když vstoupila do mého bytu a sundala si plášť, napadlo mě, že dnes asi půjde do tuhého. Hluboký dekolt, drahý parfém a úzká přiléhavá sukně signalizovaly, že tato má platonická přítelkyně se už nehodlá nechat chlácholit mým monogamním vztahem k jiné ženě.
I když jsem věděl, že teď po rozchodu s Laurou by se o žádnou bigamii nejednalo, nechtěl jsem se dostat do role lokaje či gigola bohaté dámy. Zůstal jsem proto při své tradiční verzi o šťastném a dokonalém vztahu s milovanou Laurou a podtrhl to náznakem o možné svatbě v nedaleké budoucnosti.
Do toho zadrnčel telefon. Zvedl jsem sluchátko a co čert nechtěl, na druhém konci drátu byla Laura!
„To je ale překvapení, Lauro,“ zasmál jsem se nuceně, „děje se něco?“
„Ne, chtěla jsem jen vědět, jestli’s dostal můj dopis“, její hlas byl nejistý.
„Pochopitelně ano“, řekl jsem, „dopis byl natolik vyčerpávající, že nebylo nutno ani odpovídat, snad jen zkratkou O.K.!“
Ozvaly se vzlyky a pláč: „Mourku, prosím, nezlob se na mne, já toho lituju, že jsem ten dopis napsala, to byl můj momentální impuls, já se s tebou přece nechci rozejít!“
Naštěstí pro mne, nemohla Němka Regina rozumět co si česky povídáme, a proto jsem dbal jen na to, aby můj hlas zněl stále zamilovaně sladce, bez ohledu na význam vět.
„Lauro, měj rozum, takhle to dál nejde. Nemůžeme se, tak jako tomu bylo v posledních měsících, pořád hádat, načež se rozcházet a zase udobřovat“, špital jsem vášnivě. Laura se ale nechtěla vzdát: „Já ti slibuju, že už žádné hádky nebudou, já jsem teprve teď pochopila, jak tě strašně potřebuju a jak tě miluju!“, a opět se rozvzlykala. Nevěděl jsem si rady. Na jedné straně srdcervoucí pláč, který na mne vždy citově zabírá, a současně se mnou v pokoji připoslouchávající Regina, kterou chci za každou cenu udržet v domnění, že se s Laurou šíleně milujeme.

„Podívej, drahá Lauro,“ řekl jsem roztouženě, „kostky jsou vrženy, nech tomu volný průběh.“
„Ale já nechci nechat náš krásný vztah vyhnít do ztracena! Vím, že jsem tu hádku začala já – já už taková nikdy nebudu! A přestala jsem kvůli tobě taky kouřit!“
Načež jsem medovým hlasem vyřkl ultimatum: „Lauro, já bych rád těm tvým slibům uvěřil, ale po zkušenostech s tvými rozmary a náladami, to ode mne nemůžeš očekávat. Dokaž mi, že to tentokrát myslíš doopravdy!“
Laura spolkla návnadu: „Ano, to ti chci dokázat, ale řekni jak?“
„Dobře, tak všeho nech a přijeď okamžitě ke mně a prohovoříme tu celou věc ústně, jinak bychom protelefonovali majlant“, řekl jsem hlasem zamilovaného studenta. Věděl jsem dobře, že od ní žádám nemožné.
„Ale teď už je pozdě a já nemám žádné přímé spojení“, namítla tak trochu zmatená Laura.
Představa celonočního cestování rychlíkem z Curychu, přesedání v Basileji, potom ve Frankfurtu, načež z Wiesbadenu taxíkem k nám, ji děsila.
„Vidíš, už je tu zase výmluva, zase jenom krásná slova a skutek utek. Víš co, to přece nemá cenu, zkraťme to“, řekl jsem mazlivě, „nebudeme to už komplikovat, buď šťastná a čau bambino!“ Naznačil jsem polibek do sluchátka a se sladkým úsměvem na rtech zavěsil.
Regina si z posuňků, gest i barvy hlasu, dosadila obsah rozhovoru z vlastní fantazie a vzdychla si zasněně: „Jak vám závidím ten nádherný vztah dvou jedinců na dálku…“ Trochu předčasně jsem si v duchu gratuloval, jak jsem elegantně vybruslil z této situace. U Reginy to ovšem pomohlo jenom částečně. Ťukla si se mnou číší bílého vína na zdraví a poprosila mě, zdali se může u mne vysprchovat.
Cestou sem prý jí v tom dnešním vedru vypadla klimatizace v autě, takže se zpotila a nyní se necítí dobře. Nemohl jsem to odmítnout, i když mě napadlo, není-li to jen záminka a předehra ke striptýzu.
Dal jsem jí do koupelny čistou osušku, Lauřiny pantoflíčky a můj froté župan.
Mezitím co se sprchovala, vytáhl jsem z lednice a prostřel na stůl vlastnoruční obložené chlebíčky, sýrové jednohubky, pomfrity, mandle a dostatek pití. Cítil jsem se najednou úžasně svobodným a chtělo se mi oslavovat.
Když Regina vystoupila z koupelny, uvědomil jsem si tři zcela podstatné skutečnosti: měla na sobě pouze můj župan, má nevinná zmínka o možné svatbě s Laurou zřejmě působila na Reginu kontraproduktivně, též moje slavnostní pohoštění patrně považovala za výzvu k tykání a k intimnostem.

Při čtvrtém přípitku na tykání se jí svezl župan z ramen, byl jí asi moc velký, a mně se rázem začala mnohem více líbit. Už ani nevím, jak se to stalo, že jsme se ocitli v ložnici, asi jsme už byli oba moc ospalí.

Ráno v šest hodin nás vzbudil nepříjemně pronikavý houkavý tón a první, co mě napadlo, že nějaký podnapilý puberťák troubí v autě na našem parkovišti pod okny. Teprve pak jsem si uvědomil, že to je můj zvonek u dveří, který má zvuk lodní sirény. Rozespale jsem se vymotal z postele, oděn pouze horní polovinou pyžama a vrávoravě se dopotácel ke dveřím.
„Co je to za blba, takhle po ránu otravovat“, pomyslel jsem si. Odemkl jsem a zničená Laura mi padla kolem krku: „Tak vidíš, že jsem to myslela doopravdy!“
Napadlo mě: „Teď mě tedy převezla“ , a nahlas jsem řekl, „pojď dál, to se mi snad jenom zdá – nad Tatrú sa blýská, hromy divo bijú!“
„Neboj se, jsem tak mrtvá, že dnešek určitě prospím a zítra zas pojedu domů. Na nějaké hádky nemám ani pomyšlení.“
„To se uvidí, beru tě za slovo“, řekl jsem skepticky a chtěl ji nasměrovat do obýváku, jenže ona zamířila i s kufrem přímo do ložnice – a pak to přišlo!
Laura hleděla na polonahou nymfu, sedící na posteli, jako na přízrak. Regina zůstala klidně tak jak byla a vědoma si pohlednosti svého horního trupu, nesnažila se jej ani ukrýt pod deku: „Dobré jitro, já jsem Regina a jistě tuším správně, že vy jste Laura.“
Naše debata přešla od této chvíle do němčiny: „Ano“, hlesla Laura, „a toto zde je podlý bigamista“, a ukázala na mne.
„Protestuji, Lauro, ono to není tak, jak to teď vypadá. Já nejsem bigamista, protože my dva jsme se přece rozešli, mám to od tebe dokonce písemně!“, bránil jsem svou pravdu.
Regina zajásala: „Takže vy už nejste pár a ta svatba tak jako tak odpadá?“
„Jaká svatba?“, divila se Laura.
„No, to je –é– totiž tak...“, chtěl jsem vysvětlovat. Laura si mne změřila zlým pohledem od hlavy k patě: „Vem si aspoň na sebe kalhoty od toho pyžama!“
„On nemůže, ty mám na sobě já“, poznamenala suše Regina.
Laura si sedla zničeně do křesla: „Teď se asi nervově zhroutím, celou noc se třískám ve vlacích a po nádražích a – a teď tohle!“ Bylo mi jí v té chvíli líto: „Lauro, podívej, nech si to vysvětlit...“
„Zlostně mávla rukou: „Chceš mi snad namluvit, že ta dáma je sousedka, která neměla kde přespat, protože se jí zabouchly dveře od bytu!“, soptila.
„Ne, Lauro, tak to nebylo“, vložila se do toho Regina, „vinu beru na sebe, pravdou je to, že my obě milujeme téhož muže. Já jsem na rozdíl od vás vdaná, a proto tedy vyklidím pole a počkám, až jak se vy dva dohodnete. Teď mne omluvte, jdu do koupelny a pak ihned odjedu domů. Mimochodem, Lauro, nejsem sousedka, bydlím až v Baden-Badenu.“

„Ale já se nehodlám vůbec o ničem dohadovat a jdu si rovnou lehnout, ovšem ne do bigamistické postele, ale na gauč v obýváku“, rozhodla jen těžce se ovládající Laura.
„Ano, ano, máš pravdu“, souhlasil jsem a vyndal ze skříně čisté povlečení a její deku, „já se zatím než se vyspíš půjdu trochu projít a pokusím se srovnat si v hlavě své myšlenky.“ Laura padla střemhlav na gauč, jak když ji do vody hodí a my dva s Reginou jsme vypili po šálku kávy a v tichosti odešli.

„Tak to byla má výhra i prohra v jednom“, řekla Regina zamyšleně, když jsme vyšli ven.
„Proč výhra? Proč prohra? To nechápu“, kroutil jsem hlavou.
„Výhra, že jsem tě přece svedla, přesně tak, jak jsem si včera ráno předsevzala.“
„Chceš říct, že sis to předem takhle naplánovala?“
„Ano, přesně tak“, usmála se a pohladila mě po tváři, „tys neměl šanci vzdorovat.“
„To jsem ale blbec! A v čem tedy vidíš svou prohru?“
„Když jsem viděla její i tvoje pohledy, tak jsem pochopila to, co snad ani sami vy dva správně nechápete, že se máte stále ještě rádi a já, že tady překážím – takže adieu!“, zamávala mi s hraným úsměvem a skočila do svého stříbrného mercedesu.

Načež celé dopoledne jsem bloumal po městě a stále jsem nevěděl, co vlastně chci. Nakonec jsem si uvědomil, že ta Laura byla ke mně vždycky lepší a charakternější než Regina, která je umanutá a chce vždycky prosadit to, co si usmyslí.
Načež jsem si dal u stánku na pěší zóně pivo a buřta s hořčicí, a při tom mne napadlo koupit Lauře pugét růží jako na omluvu za to, že jsem ji dohnal k celonočnímu cestování. Měl jsem přece jenom trochu špatné svědomí, že i když to byla ona, kdo se chtěl rozejít, jenže já jsem se nezachoval jako gentleman, ale jako uražený ješita.

Když jsem se vrátil domů byla Laura pryč. Na stole v jídelně jsem objevil malý papírek s jednou suchou větou: „Chceš-li se mnou ještě mluvit, sedím asi do jedné hodiny v restauraci naproti u Číňana.“ Pohlédl jsem na hodinky, bylo čtvrt na dvě. Její kufřík, plášť i osobní věci byly také pryč, dokonce i ty pantoflíčky co jsem půjčil Regině. Teď už nebyl čas na rozvažování. Vyrazil jsem jak šílenec do protější restaurace a zastihl Lauru, jak právě platí účet za oběd. Vrhl jsem se k jejímu stolu, při čemž jsem zakopl o židli a málem porazil číšníka s polévkou, což Lauru rozesmálo.
„Lauro, proboha, moc se ti omlouvám a moc toho všeho lituju, neodjížděj ještě, pojď si to v klidu, tady na místě rozumně prodiskutovat, já nechci, abychom se rozloučili ve zlém“, vychrlil jsem ze sebe jedním dechem.
„Prodiskutoval’s to rozumně taky s tou tvojí roznožkou?“, řekla Laura zlostně jedovatě.
„Lauro, podívej, nejsem manželem ani jedné z vás, takže obdobně by mohla ona nazývat tebe, proto zanechme silných slov a já navrhuji smír. Koupil jsem ti růže, ale nechal jsem je teď v tom fofru doma.“


Podívala se na mne takovým záhadným pohledem a k mému nemalému překvapení řekla najednou docela přívětivým hlasem: „Nemusíme se o tom už dlouho bavit, já mám vlastně jenom jednu, ale zato pro mne stěžejní otázku. Co's to napindal Regině, ohledně jakési naší svatby?“
"No, že se sice chceme někdy vzít, ale ty nechceš jít do Německa a já zase nemohu kvůli mému zaměstnání odejít do Švýcarska."
"No - a co z toho tedy plyne?"
"Že musíme oba začít léčit naši lásku lékořicí, nebo tak něco..."

***http://www.youtube.com/watch?v=KD1BifgIVcI

28 srpna 2014

Děda, kluk a Cézar


Vždycky v září chodívám rád do papírnictví. Pozoruji tem cvrkot  kolem nákupů malých školáků, ale i během roku tam rád zajdu, člověk má čas i volné ruce na prohlížení si různých tužtiček, notesů a kalendářů. Většinou, mimo září, v papírnictvích nebývá nával, nezavání to tam nelibě desaterem různých potravin jako jinde, a navíc mám možnost podiskutovat si s prodavačkou o jejím krásném zboží. a o tom co má nového. Letos jsem tam třeba objevil tak krásně měkkou gumu, která nepoškodí papír a nenadělá drobky.
Začátkem každého září je tomu naopak, je tam plno někdy až nabito a to tam zase chodím rád z jiného důvodu. Nechci celkem nic kupovat, stoupnu si někam k regálu, kde nepřekážím, dělám, že si něco vybírám a připoslouchávám tomu cvrkotu mezi rodiči nebo prarodiči a dětmi. Moji pozornost upoutala zvláštní dvojice strýček nebo děda a malý kluk, který držel v náručí ještě menšího bílého pejska jménem Cézar. Tak trochu jsem tomu dědovi záviděl. Mám sice dva vnuky, ale ti jsou už moc velcí, takže přesněji řečeno, já jsem už moc starý.

Mezi dědou a vnukem tady  se právě odvíjela zajímavá debata. Vnuk mu vysvětloval, co všechno potřebuje koupit do školy. Děda se děsil co to bude stát a snažil se milého vnoučka přesvědčit, že toho tolik nepotřebuje. Nakonec ale došlo mezi nimi k jakémusi kompromisu, až na jednu věc. Kluk prohlásil, že nutně potřebuje Consul-pen, což dědovi nic neříkalo právě tak jako mně.
„Co to má bejt, proboha?“, zeptal se děda dost nevrle.
„To je takový špecielní pero“, vysvětlil mu logicky vnuk.
„Prosím tě, co stojí ta pitomost?“
„Dvacet sedum korun“, věděl vnuk přesně.
„To je nějak moc drahý, ne?“, divil se děda.
„Ani né, jenže -  já potřebuju dvě“, ohromil dědu vnuk.
„Já se zblázním, na co potřebuješ dvě péra?“, zvýšil hlas spravedlivě rozhořčený děda.
„To druhý potřebuju na podtrhávání!“, vysvětlil vnuk.
„A na co, sakra, potřebuješ to první?“ vypěnil děda.

V témže momentu upustila dívenka před nimi ořezávátko ve formě globusu a to se začalo kutálet mezi nohami kupujících, což byl pro Cézara signál k aportování. Ňafnul a vytrhl se klukovi z náručí a vrhl se za ořezávátkem. V krámě nastal chaos a kupující se okamžitě rozdělili do dvou skupin. Ten jeden tábor většinově reprezentovaly ženy a děti s výkřiky: „Jéé, to je krásnej pejsek!“ Druhá skupina v čele s panem "Sucharem" zastávala názor, že pes do obchodu nepatří, má být na vodítku a mít náhubek. Přidal se i další remcal, že na dveřích přece stojí zákaz vstupu pro psy a bodrá paní mu oponovala, že asi ten pejsek neumí číst.
Nedalo mi to a promluvil jsem jako státník k davu: „Přátelé, volby budou až za měsíc, tam se můžete pohádat až do krve, všimněte si, že ani sama paní prodavačka se nezlobí, proto navrhuji: berme tedy tuto epizodu s humorem! Jaký měl po celý život i můj strýček..."

01 srpna 2014

Pozor na melouny!

Hned na začátku musím upozornit, že se tady jedná o meloun jako takový, nikoliv o jedničku a šest nul. Jinak se o mně traduje, že ze všeho ovoce jím nejraději buřty, ovšem až na jednu výjimku a tou jsou melouny, a to v každém množství.

Melouny mám děsně rád, ovšem nejím je tak ušlechtile jako moje žena, tedy nožem a vidličkou, nýbrž tzv. "prasecky", to jest, s půlměsícovým tvarem této pochoutky v rukách, kdy je nezbytně nutné hlasitě srkat šťávu a plivat jádra, kde se dá, pokud je nemáte v uších.

Jenže letos ovocné stánky, které nabízely rozkrojené krásně rudé melouny, aby si kupující mohl vybrat, zmizely, nevím kam a nevím proč. Musel jsem si tedy koupit meloun u Alberta. Na výběr tam byly jen dvě značně vybledlé čtvrtiny a nebo pak melouny celé, tak jsem se raději rozhodl pro celý meloun, abych tak získal naději, jako v Sazce, že ten vnitřek je třeba aspoň trochu červený. Meloun byl těžký a tak jsem ho hned hodil do vozíku a mezitím nakupoval další zboží, co jsem měl od manželky napsáno na papírku. Tím se stalo, že teprve když jsem vystál frontu u kasy, zjistila paní pokladní, že jsem, probůh, nezvážil ten meloun!

Musel jsem tedy zaplatit zbývající nákup, nechat tam zaparkovaný vozík se zaplaceným zbožím a riskovat, že mi ho někdo vykrade a vrátil se ve stresu celým krámem až k váze. Vztekle jsem hodil meloun na váhu, ale nevěděl jsem číslo, které mám zmáčknout. Běžel jsem tedy honem k melounovému regálu, přečetl číslo 69, vrátil se k váze, kde mi jedna paní začala nadávat, že jsem tam nechal ležet meloun a ona si nemohla zvážit své mirabely, nebo co. "Mhmmm!" Zavrčel jsem, nemaje čas jí něco vysvětlovat.

Přístroj mi ledabyle vyhodil barkódovou nálepku, a já upaloval zpátky ke kase a tam prosil lidi, zda bych je mohl předběhnout, což se mi, možná díky mému dost vystresovanému vzhledu, přece jen nečekaně povedlo. Pokladní načetla můj štítek a řekla: 145,- Kč! To bylo i na mne, coby cen neznajícího diletanta, příliš: "Říkáte, zcela vážně, že tenhle mizernej meloun, má stát 145 korun?" To totiž přišlo té pokladní i kolem stojícím maminám taky nějak moc a tak usoudila, že jsem zmatkář, kterej ani neumí zmáčknout správné číslo na váze, tohlencto je přece cena za meloun Chania. Nevěděl jsem vůbec o čem mluví.

Takže jsem se opět řítil zpátky s melounem k váze, kde byla na štěstí vše znalá paní, která mi poradila, že to co chci je vodní meloun a ten má číslo 52! Díky! A hurá zase do fronty s novým štítkem, znovu jsem musel předběhnou už nebezpečně popuzené a remcající zákaznice, zaplatit kasírce 56,- Kč, ona na mne vyštěkla: "Člověče, to nemáte menší!", když jsem ji podával tisícovku. Vztekle se otočila na sedačce o 180° ke své kolegyni ve vedlejší kase: "Máňo, můžeš mně rozměnit tisicovku? Dneska mě tu všichni utloukaj tisícovkama?" 

A Máňa jí ochotně rozměnila, ale ona měla ještě jedno přání: "Ty, Máňo, já si mám dnes vyzvednout auto z vopravny a bude to prej stát dvanáct set a já mám u sebe jen devět stovek, můžeš mě do zejtra založit třema stovkama?" Máňa jí podala dvě stovky a řekla: "Bohužel, to je všecko co mám u sebe!" Kasírka se zatvářila na povidly: "Hmm, to je mi na prd..." a otočila se ke mně, vrátila mi z mé tisícovky správně 944,- Kč. A já neodolal a podal jí jednu stovku se slovy: "Tady máte tu chybějící třetí." Paní vytřeštila oči: "To se mi snad jenom zdá!" Usmál jsem se jejímu překvapení: "Berte to, paní, jako dobrý skutek od jednoho zmatkáře. Na shledanou!" 
"Ale jak vám to vrátím?" ozvalo se za mými zády. Připadal jsem si jako na perském trhu: "Já zase někdy přijdu..."

Načež jsem se rychle vzdálil, abych odvezl domů nákup s tím vykutáleným melounem. Doma jsem se zvědavě vrhl na meloun a rozpoltil ho ve dví. Musel jsem odkrájet 3 cm silnou bledě zelenou vrstvu s kůrou, čímž se povážlivě zmenšil obsah koule o cca 50% a jíst jsem musel, tuto na plátky nakrájenou a pocukrovanou narůžovělou hmotu, tentokrát inteligentně jako manželka, nožem a vidličkou.

31 května 2014

Anti-Happyend

Stalo se mi několikrát, že mi bylo mými čtenářkami naznačeno, že mé povídky jsou až příliš neskutečně sladké a skoro vždycky to skončí happyendem. I když jde o opravdové příběhy ze života, vznikl zde takový dojem asi tím, že jsem ty  nepříjemně trpké okolnosti záměrně vynechával, což byla zřejmě chyba. 
Tentokrát popíši příběh, který mi dal citově zabrat, takže jsem z toho byl „špatnej“ ještě dlouho po rozchodu. Dívku, o které bude řeč nazvu třeba Adéla. Dva roky po rozvodu jsem se s ní seznámil na horách. Byla to láska jako trám, ale vydržela nám pouhých deset měsíců, což je shodou okolností maximální doba po kterou prý, podle MUDr. Plzáka, trvá období zamilovanosti.

Těch deset měsíců jsme byli skutečně šťastným párem, měli stejné záliby, v zimě hory, vždy tatáž chata a tentýž pokoj číslo osm, v létě Žluté lázně, výlety na motorce pod stan a jinak divadlo a kino. Ke krizi mezi námi došlo někdy koncem března, když jsme chtěli opět vyrazit o víkendu na hory do Špindlu.
Adéla si najednou usmyslela, že bychom mohli vzít sebou její maminku. Já jsem ihned prohlédl její diplomatický tah, že chce abych se konečně seznámil s její matkou.
Adéla byla svobodná pětadvacetiletá žena, která určitě zcela logicky pomýšlela na vdávání, zatímco já měl přímo panickou hrůzu z jakékoliv vazby na rodinu. Byl jsem šťasten, že jsem rozveden. Měl jsem už zkušenost, že jakmile se začne chodit do rodiny, podle pravidla „tumáš kafe, vem si buchtu“, je člověk brzy ztracen.

Proto taky jsem hned na začátku známosti Adéle zcela nekompromisně řekl: „Já se už ženit nechci a proto, jestli se chceš brzy vdávat, tak se radši na mne moc nevaž, abys tak se mnou zbytečně neztrácela svůj nejatraktivnější čas. Pokud ale spolu budeme chodit, tak chci abychom si byli věrni, jako by se jednalo o manželství, jsem v tomto ohledu dost staromódní.“
Ona to stoprocentně akceptovala, a teď najednou, když jsem odmítl jet s nimi na hory se zapškla a řekla pouze, že mi zavolá po návratu v neděli večer. To se ovšem nestalo a na mé zavolání se ozvala její maminka, která mi vysvětlila, že Adélka si víkend prodloužila do pondělka a bere si den náhradního volna.
To mi bylo sice trochu podivné, ale teprve až když mi po návratu vysvětlila, proč tam zůstala bez maminky o den déle, začal jsem mít pochybnosti o její pravdomluvnosti.
Říkala trotiž, že tam zůstala proto, že bylo nádherné počasí a navíc tam byla bezvadná parta lidí. Znal jsem jak ty víkendy na horách vypadají. Každou sobotu jsou chaty natřískané k prasknutí a v neděli večer všechno odjede a zůstane tam jenom několik jedinců, co si vzali dovolenou třeba na více dní. Bývají to většinou manželské páry a starší lidé. Že by jí ten půlden navíc stál za to, poslat maminku samotnou domů, to mě moc nepřesvědčilo.
„Podívej, Adélko“, řekl jsem jí, „my jsme si hned na začátku naší známosti přece slíbili, že si vždycky všechno řekneme podle pravdy a já jsem dosud neměl nikdy důvod ti nevěřit. Ovšem tomuto tvému vysvětlení věřit při nejlepší vůli nemohu. Pro mne je daleko logičtější, že jsi chtěla mít po odjezdu matky určitou volnost a náš pokojík číslo 8 jen sama pro sebe.“
„Prosím tě, ty si hned musíš v té své fantazii myslet buhví co“, reagovala podrážděně.
„No, řekni, neodjeli takřka všichni z té bezvadné party v neděli večer a nezůstala jsi tam prakticky sama v celé chatě? A byla tvoje maminka nadšená, že s ní nepojedeš domů?“
„Máti to bylo jedno a celé příští dopoledne bylo nádherné sluníčko!“
„Tak jak to, že ses ani trošičku neopálila a naopak máš odřený obličej jako od vousů?“
„Co ty vidíš, to je nesmysl, to - to je opravdu jenom ubohá žárlivost!“
„No, dobrá, nechme toho handrkování“, řekl jsem, „a do pátku si rozmysli jakou novou verzi mi předneseš. Trvám jen na jednom, chci slyšet pravdu. V případě, že mi tu svou pravdu z nějakého důvodu říci nechceš, tak si podáme ruce a rozejdeme se, ano?“

*
V pátek ve 4 jsme se sešli na stanici tramvaje č. 21 U Bulhara, já jsem měl pro jistotu sebou její knížku, kterou mi půjčila a když se objevila, ztěží jsem ji poznal. Měla celý obličej odřený a pokrytý malými stroupky. 
*
„Co se ti to stalo, Adélko, to vypadá hrozně“, vyhrkl jsem překvapeně, "je to nějaký lišej?"
„To jak jsem bulila už tři dny, já se s tebou přeci nechci rozejít!“, a slzy opět kanuly.
„Má to snad znamenat, že jsi mi byla přece nevěrná a teď toho lituješ, Adélko?“
„Ano, bylo to skoro tak, jak jsi to vytušil, ovšem ten muž nebyl z party co odjela, ale byl to jeden zaměstnanec chaty, co jsme ho tam spolu viděli už posledně...“
„Ten střapatej Jarda v holinkách?“, zakroutil jsem nechápavě hlavou.
„Jo, ale vinu na tom máš ty sám! Kdybys byl jel s námi, tak se nic takového nestalo. Já jsem měla na tebe vztek, že se stále vyhýbáš mé matce a chtěla jsem se ti nějak pomstít!“
„To je tedy smutné, Adélko, jinými slovy říkáš, že kdykoliv bychom se o něco pohádali, nebo na něčem se nedohodli, mohli bychom se tomu druhému pomstít nevěrou. A to se mi vůbec nelíbí. Tím by byl totiž náš vztah i do budoucna předprogramován k nezdaru. Moc mě to bolí a mrzí, ale tady ti vracím tvou knížku, měj se dobře - adieu!“
Podala mi tlustou obálku s dopisem: „To si přečti až doma, je toho osm listů a psala jsem to dnes v noci, jsi moje největší životní láska!“ Spěchal jsem honem pryč, aby si nevšimla, že se mi do očí derou slzy...

Teprve dodatečně mi došlo, jak moc jsem měl tu holku rád a trvalo mi to skoro půl roku, než jsem se z toho vybabral. Pak mi přišlo její svatební oznámení. I v tom jsem tedy měl správný odhad, že Adéla se chtěla mermomocí vdát.
Na moji telefonickou gratulaci mi řekla jen: „Teď teprve vidím, že jsi nebyl mou největší životní láskou, ale mým největším životním omylem!“
A já věděl, že to bylo správné, že jsme se rozešli...

http://www.youtube.com/watch?v=qre-gUeeXzw
PS: Klikněte na slovo "rozešli" a dozvíte se jak to pokračovalo...

30 května 2014

S odstupem času...

Asi pět let po rozchodu s dívkou Adélkou se mi přihodila taková zajímavá příhoda. Seznámil jsem se u příbuzných na Vysočině s jedním velice známým divadelním a filmovým hercem a tento pan „J.S.“, jak ho budu zde nazývat, byl stejně tak jako já, nadšeným sběratelem i konzumentem hub. Byli jsme spolu asi čtyřikrát v lese, vždy už od časného rána jsme prolézali houštinami a lovili bílé hřiby. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, vlastně on mně vyprávěl zážitky z divadelního zákulisí.
Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na Adélku, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře Sečuan. Zeptal jsem se pana J.S., co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu...“.
Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem kdysi s komparsistkou, která tam taky hrála, ale tu si nebudete pamatovat, je to asi pět let...“
„A jak se jmenovala, ono jich tam bylo víc“, zeptal se mě se zájmem.
„Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“.
„Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, teď nevím, anebo, že snad emigrovali?“
„To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě i na dovolené...“
„Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“  Poděkoval jsem mu a ujistil ho, že by mě to moc zajímalo..."

Jenže pak brzy nato přišel 21. srpen a s ním ruská okupace. Já jsem emigroval a bohužel pana herce J.S. jsem už nikdy v životě neviděl. Čas oponou trhl a já o devět let později jsem se v záp. Německu ze zpráv dozvěděl, že pan J.S. už nežije.

Uplynulo celých pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu na 18 měsíců zavřen pro nedovolené opuštění republiky. Na tom mém „přečinu“,  je zajímavé to, že okupanti, kteří mne málem zastřelili (bydlel jsem jen pár metrů od budovy čs.rozhlasu), byli stávajícím režimem nazváni „bratrská pomoc“, a já, který jsem si zvolil svobodu a odešel do západní civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen jako nějaký zločinec.

Při jedné mé návštěvě matky v Praze, bylo takové krásné babí léto 15. září, jsem dostal nápad konečně nějak zjistit, jak to vlastně s Adélkou tenkrát dopadlo. Kde ale začít? Matně se mi vybavilo sídliště, kde tehdy bydlela. Domy i uličky si byly všechny tak podobné, že jsem se tam nemohl zorientovat. Oslovil jsem jakéhosi starého pána, nesoucího tašky s nákupem.
„Promiňte, pane, bydlíte už tady hodně dlouho?“
„Jó, vod konce války“, řekl mi a postavil tašky na zem.
„Víte, já tady hledám dům, kde kdysi bydlela rodina Neumannová.“
„Jo-jó, ty tady měli řeznictví“, rozpomněl se pán.
„Ano“, zajásal jsem, vzpomněl jsem si, že Adélina matka pracovala jako prodavačka v Masně, „to byli oni!“
„Tak ty už jsou voba mrtví, ale měli tři děti, dva kluky a jednu holku!“
„Správně, pane!“, věděl jsem že Adéla měla dva bratry, „a co se s nimi stalo? Víte to?“
„Počkejte, ten jeden syn je prý někde v Kanadě a ten druhej je někde myslím v Německu.“
„A ta dcera?, vybafl jsem nedočkavě, “je ještě naživu?“
„Jó, snad je. Dyk ta není tak stará, ať je jí takovejch dvaapadesát...“
„No, dobře, a kde bydlí, nevíte? Je taky někde v zahraničí?“, vychrlil jsem ze sebe.
„Ne, ta bydlí v domku po rodičích někde za Prahou v ňáký vesnici.“
„A nevíte, jak bych mohl zjistit její bydliště? To bude problém, že?“
„Né, jakejpak problém, zeptejte se její dcery Moniky, ta to jistě ví!“
„Nojo, ale kde bydlí ta dcera Monika?“
„Přece tady v tomhle baráku, co tu stojíme!“, stařík se na mne podíval jako na trochu natvrdlého bulíka. Poděkoval jsem mu a šel zazvonit na dceru, jenže ta nebyla doma a tak jsem ji nechal v kastlíku lístek a vizitku s tím, aby mi zavolala na telefonní číslo do penzionu, kde jsem bydlel. Dcera Monika mě skutečně večer zavolala: „Mám vám volat, ale nevím vůbec proč? Já vás absolutně neznám!“
„Ano, slečno Moniko, děkuju, že se ozýváte, já jsem totiž tady na návštěvě z Německa a rád bych se setkal s vaší maminkou Adélou, kdybyste mi mohla dát na ní spojení. Víte, my jsme spolu asi tak před sto lety chodili...“
„Áá, já už vím, kdo jste, mamka mi o vás vyprávěla! Ona žije s mým bráškou za Prahou na venkově. Já tam za ní v neděli pojedu, tak jí dám vaší vizitku a ona se vám jistě ohlásí.“
 

V tu neděli večer mě skutečně Adélka zavolala do mého penzionu a já jsem ihned spustil chaotický projev: „Adélko, jsi to skutečně ty? Já jsem tak šťasten, že jsi na živu!"
"A proč bych neměla být na živu? Vždyť jsem o sedm let mladší než ty!" Musel jsem jí vysvětlit, co mi tenkrát řekl pan herec J.S. a já jsem celých třicet let žil v nejistotě, jak to vlastně bylo. 

"Adélko, když mi prozradíš kde bydlíš, tak tam přijedu a půjdeme spolu někam na oběd si popovídat."
 „Jsem ráda, žes mě také pustil ke slovu, ano, přijeď budu se na tebe moc těšit!“
A tak jsme se konečně po třiceti letech sešli. Během tří hodin v zahradní restauraci jsme si vylíčili třicet let života, ona byla podruhé rozvedená a já potřetí ženatý. Na zakončení debaty mi řekla: „Lituji toho, že jsem ti nasadila tehdy parohy, ale protože jsi mne naštval, že ses neustále vyhýbal seznámení s mojí matkou, tak sis to vlastně zavinil ty sám!“
„Ano, Adélko, má vina, mea maxima culpa!  
Připadám si být vinen tvojí nevěrou dnes, přesně tak jako tehdy..."