FRANTA alias FRANCOIS

Taneční mistr pan René Kollert, ve svém stoprocentně perfekt padnoucím smokingu, vystoupil na malé pódium, pravou rukou uchopil mikrofon a levou pak bleskově srovnal svého motýlka a ladným pohybem ruky dolů se přitom ujistil, že má zapnutý poklopec, načež hlasitě zavelel: „Pánové, zadejte si dámy!“

Věděl jsem, že teď je zle, tady totiž končí všechna sranda a začíná katechismus. Proč jsem se jenom nechal ukecat několika spolužáky, že se přihlásíme do tanečních? Najednou mi bylo jasné, že se sem do této snobárny vůbec nehodím, už jen proto, že se svou plachostí ze sebe nevysoukám ani onu nesmyslně debilní otázku: „Smím prosit?“

 Ale čas vše změnil. Ze stydlivého puberťáka se během několika málo měsíců stal „lev salónů“ a já jsem takzvaně dospěl. Nejhezčí spolužák Franta Vamberský se tehdy stal mým nedostižným vzorem, jednak to byl krasavec o němž si dívky špitaly, že vypadá jak Jean Marais a jednak je omračoval různými zkomolenými výrazy z francouzštiny, neboť o sobě tvrdil, že jeho děda je rozený Francouz, jejich původní jméno bylo Wambér a nikoliv Vamberský a on je křtěný Francois. 

Do běžné řeči vsunoval výrazy jako silvuplé, parblé, mondijé či keskesé... Když jedna natěšená dívka po něm chtěla, aby jí řekl něco francouzsky, suverénně použil nápis z okénka ve vlaku, kde pod českým nápisem „Nevyklánějte se z oken“ stálo francouzsky „Ne pas se pencher en dehors!“ A dívka se rozplývala. Frantovi se samozřejmě podařilo sbalit tu největší krasavici z kurzu, o dva roky starší, Barboru Vinšovou a my ostatní jsme mu ji záviděli.

Čas oponou trhl a my jsem se s Frantou setkali až na třídním srazu padesát let po maturitě. Ze třiceti původních maturantů se nás sešlo jen devět, chorobám dosud vzdorujících jedinců a Franta Vamberský byl mezi nimi. Rozjelo se velké vzpomínání. Já jsem mu vyprávěl pro něj už dávno zapomenutou episodu, jak když byl v nemocnici se slepým střevem a nepřišel tancovat, Barbora Vinšová mi dala pro něj dopis a já, v roli jakéhosi postillon d’amour, mu ho musel doručit do nemocnice, jakož i jeho odpověď nazpět Barborce do tanečních. 

„Kamaráde“, zvolal Franta, „teď ti ukážu něco, co zase ty nevíš“, načež vytáhl svoji šrajtofli a z ní vylovil starou, časem pomačkanou černobílou Barbořinu fotku, která byla právě v tom dopise, co jsem mu tenkrát donesl. „Tahle fotka je historicky cenná, Míro, tu mi věnovala jako talisman, abych neprask‘ u matury a já jí od té doby nosím stále sebou. Nechal jsem si ji kolorovat na modro a nazval ji podle jednoho filmu s Oldřichem Novým „Dívka v modrém“. 

„Tedy, Franto, to je výkon, až na to, že jsi tu fotku za ty roky pěkně zprasil...“

„Co, zprasil? Opatruju si ji jako oko v hlavě, ale nezapomeň, že jsem byl taky na vojně a kamarádi mi ji ukradli, někdo ji propálil cigaretou, tady ve vlasech a moje manželka mi ji po svatbě našla v peněžence a vyhodila do smetí! Naštěstí jsem ji ještě našel a zavčas vylovil z popelnice. Kamaráde, ta fotka má za sebou kus opravdové historie!“

„Nojo, Franto, copak fotka, ale co se stalo s tou Barborou?“

„Byla to šílená láska a trvala víc než dva roky, ale pak jsme se rozešli, tedy ona se rozešla se mnou. Zamilovala se do svého šéfa a pak už jsme se neviděli. Ještě mi poslala svatební oznámení, vzala si ňákýho doktora Ambrože a snad se odstěhovala z Prahy bůhví kam, protože jsme se už nikdy nikde, ani náhodně nepotkali“.

„A ty by sis ji býval vzal, kdyby ti ona nedala kopačky?“

„Nojo, určitě, Míro, na to vem jed! Vždyť já jsem ten rozchod s ní vobrečel! Tobě to můžu říct, mý ženě ne, ta na ni dodnes žárlí, jméno Barbora se nesmí u nás doma vyslovit!“

„Hmm, to byla skutečně láska jak trám, Franto, to je skoro na román.“

„Spíš na film! Barbora, podívej se na ten obličej, jak je krásná a ta fotka všimni si, že není jako zázrakem, ani škrábnutá na obličeji, moje božská Dívka v modrém!“

Viděl jsem, že je Franta i po těch letech zcela v transu a tak jsem rychle změnil téma hovoru, abychom se v tom nebabrali celý večer.

Asi o dva měsíce později, u mých dveří zazvonila naše paní pošťačka Slavíčková, držíc v ruce abnormálně velký formát dopisu: „Pane inženýre, prosím Vás, mohla bych tuto zásilku nechat u vás v úschově? Je to pro paní doktorku, ta ale momentálně není doma a tenhle formát se do její schránky nevejde. Nechala bych jí vzkaz, že je tento dopis u vás, ano?“

Samozřejmě jsem souhlasil a teprve potom jsem si přečetl vlastní jméno paní doktorky. Léta ji potkávám před domem i na schodech, paní doktorka je starší nemocná dáma a je zajímavá tím, že denně chodí na procházku s velikým psem, německým ovčákem a malou černou kočičkou, při čemž pes pobíhá volně a kočka je uvázána na dlouhém provázku. A teď čtu, že se paní doktorka jmenuje Barbora Ambrožová! Může to být jenom shoda jmen, ale přesto se jí  na to zvědavě zeptám. 

Večer když zazvonila u mých dveří, spustil jsem hned: „Promiňte, paní doktorko, můžete mi říct vaše rodné jméno?“

„Che“, usmála se, „proč se ptáte? Je to pro vás tak důležité? Byla jsem Bára Novotná.“

„Aha, tak to ne. Já jenom proto, že kdybyste se byla jmenovala Vinšová, tak bychom se znali z tanečních. Ale to byl jen takový můj nápad – éé – takže, tady máte tu vaši poštu.“

„Ale Vinšová jsem se jmenovala taky, v prvním manželství...“

„Vážně, tak to je skvělé, pojďte dál, o tom si musíme popovídat u sklenky dobrého vína!“

A pak jsme se dobru hodinu bavili o tanečních a hlavně o Frantovi. Naši debatu jsme zakončili tím, že jsem ji poprosil o půjčení její nejnovější fotky, načež opět v roli postillona d’amour (po padesáti letech), jsem se sešel s Frantou, tentokrát v kavárně Slavia. Když jsem mu tu fotku ukázal a vysvětlil, že to je skutečná Barbora, která shodou okolností bydlí v našem baráku, zůstal chvíli zamlklý a pak mi řekl vyčítavě: „Tys to všechno zpackal! Ty jsi zničil moji fixní ideu o věčné krasavici a co já mám teď s touhle babou společného? NIC!“

„Franto, člověče, vždyť nám už taky ta krása vopršela, jsme starý dědkové a naopak ona je stále ještě relativně krásná a půvabná lady, kam my dva se na ni hrabeme! Měli bychom být rádi, že se s námi chce vůbec ještě bavit! To‘s mě tedy nakrk!“ 

Odešel jsem ze Slavie dosti podrážděn a přemýšlel, co jí řeknu až se bude ptát na Frantu. Budu muset lhát a něco si vymýšlet. Jenže paní doktorku, ani pejska a kočičku jsem už nezastihl, byli prý všichni tři u příbuzných na venkově. 

A potom se najednou dole na vývěsce u domovních dveří objevilo její parte. Asi o dva měsíce později mi zavolal Franta, že si to přece jen rozmyslel a jestli může ke mně přijet, popovídat si ve třech s Barborou. „Přijet klidně můžeš, ale popovídat si s Barborou to už nejde – leda tak někdy někde na obláčku!

https://youtu.be/RWd5fbHDFFE

V podzimním zadumání

 Podzim, to je taková vhodná doba k zadumání. Robert právě prožíval krach svého druhého manželství, čímž se prvně dostal do situace, se kterou si nevěděl rady. Už rok mu bylo známo, že je mu jeho manželka Johana má milence, což ona nikterak neskrývala, takže on se dostal do nezáviděníhodné role paroháče. Trapné mu na tom bylo hlavně to, že okolí to vědělo, ale nevědělo, že on to ví. Jejich pohledy byly zčásti vyhýbavé a zčásti potutelné a on nebyl ochoten, každému vysvětlovat, že on to všechno ví, ale kvůli malé šestileté dceři raději mlčí.

Aby mohl najít to správné řešení z této krize, musel se napřed zamyslet nad celým jejich manželstvím. Vzpomínal jak se tenkrát s Johanou seznámili. Jel si právě na motorce vyzvednout svoji apanáž za hraní na kytaru v souboru takzvaných polo-profesionálů...

Ke svému ubohému platu ing. projektanta, 1500,- Kčs si přivydělával hrou na kytaru. Soubor mu platil 80,- Kčs za večer, což pro něj bylo opravdu významné přilepšení, zvláště pak, že mu tato apanáž byla vyplácena měsíčně najednou. Dnes byl tedy výjimečně "boháčem", věděl, že dostane za poslední měsíc 640,- Kčs, jen tak pro sebe na útratu!

Byl jeden z posledních slunných podzimních dnů, když po nábřeží mezi Jiráskovým mostem a Mostem Legií, kráčel po chodníku proti němu jeho kamarád Pepšula s nějakou vysokou dívkou a mával na něj. Tehdy se ještě nejezdilo s přilbou, takže se lidé z dálky poznali. Robert zastavil u chodníku a Pepšula, skoro o hlavu menší než ona dívka, mu hrdě představil slečnu Johanku z Arcu, která má právě dnes 20. narozeniny. Říkal, že si jdou na odpolední čaje zatančit do zahrady v Mánesu a zvali ho, aby tam přišel s nimi. On jim vysvětlil, že si musí právě dojet pro výplatu za hraní a pak, že se tam za nimi třeba přijde podívat.

 Robert chvíli váhal, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se v tom Mánesu zastavil. Oni oba tam seděli proti sobě jen u piva celkem zaraženě, asi se právě pohádali a Robert, chtěje trochu pozvednout náladu, pronesl k dívce Johance jakousi gratulační řeč: „Milá slečno, já jsem jinak chudobný proletář, ale dnes je výjimka, mám u sebe dost peněz a tak vás oba zvu na večeři a na něco k pití. Do toho se tam namotala babka s růžemi, Robert ji nemohl odmítnout a koupil slečně kytičku. To byla situační chyba, Pepšula se totiž naštval a začal žárlit: „Žádnou večeři nechci a ta kytka tady na stole mi už zesmrádla!“

Ten večer tedy skončil naprosto rozladěně a nebýt toho, že Pepšula dal příštího dne Johance telefon na Roberta do práce, nikdy by se spolu vlastně blíže neseznámili a nevzali se. Teď, po několika rocích manželství se ukázalo, že jejich spojení bylo vlastně od základu nahnilé a tedy špatné...

Robert vedl s manželkou v posledním roce dlouhé debaty o tom, co dělat, navrhoval klidný rozvod, jenže ona chtěla žít tímto stylem dál, v  takzvaném moderním manželství, což on absolutně odmítal. Říkal jí:„Já sice nejsem ortodoxní moralista, ale jsem konzervativní v tom smyslu, že k dobrému manželskému vztahu patří věrnost. Já jsem nezahýbal ani v mém prvním manželství a všelijaké techtle-mechtle jsem provozoval jenom za svobodna, nebo až zas, když jsem byl rozvedený.“

 Johana pracovala jako laborantka v nemocnici, a tam se při nočních službách děly věci, že nebylo divu, když si začala myslet, že je příliš vázaná a o co vše přichází tím, že nemůže řádit tak, jako ty její svobodné kolegyně. De facto litovala toho, že má manžela, děcko a domácnost. Robert často, když měla noční službu a on uložil malou Nikolku do postýlky, zahalil se do teplého županu a seděl do noci na balkoně pokrytém spadaným listím, kouřil a hledal řešení této situace. Z magnetofonu si pouštěl své oblíbené skladby od Duke Ellingtona, George Gershwina, Cole Portera a přitom si snil. 

Tam, kde bydleli, bývaly ještě na temném nebi krásné, zřetelně viditelné hvězdičky, ne jako v osvětleném velkoměstě a právě při těch se mu nejlépe snilo. Ten výhled do dálky ho uklidňoval a on ještě nějaký čas ten rozvod odkládal a namlouval si, že se možná jednou něco stane, nevěděl co, a všechno bude zase dobré. Tenkrát však netušil, že to dobré, o čem si sní, se stane až za sedm let...

Předsunutá svatební cesta

Jednoho krásného dne na začátku září roku 1985, jsem mé milé dívce Jitce navrhl, abychom si vyjeli na tu svatební cestu k moři, přesně řečeno na Riviéru.
„To je mi ale divné, Miri, neuniklo ti, že jsme dosud neměli svatbu?“
„Neboj se, to mi neuniklo! Vezmeme se, pokud budeš souhlasit, příští týden a pak hned vyrazíme dolů na jih“, řekl jsem suverénně, netuše, že z důvodu německé byrokracie potřebujeme mít spoustu papírů a razítek a dokladů, což reprezentuje 3 měsíce času. Když jsem si to pak všechno ověřil, řekl jsem moudře: „Přece je evidentně lepší jet na svatební cestu teď v září než někdy v prosinci, proto navrhuji: Na rozdíl od všech tuctových lidí bez fantazie, kteří jezdí na svatební cesty až po svatbě, my pojedeme teď, před svatbou! Není to geniální?“ Slovo dalo slovo a jelo se!

V neděli 15. září jsme vyrazili směrem na jihozápad. Bylo zcela zataženo, chladno a vůbec nevábně, takže jsme oba částečně zapochybovali, jestli jsme to, s tou naší - před závorku vytknutou - svatební cestou, trochu nepřehnali. Když se nás lidi ptali kam jedeme, říkali jsme „někam dolů“, to znamená přece na jih.

 Najednou se setmělo a ke všemu ještě začalo pršet. Když Jitka projevila své obavy o zdar celého podniku, utěšoval jsem ji: „Tady v Německu je už podzim, ale počkej ve Francii, tam bude ještě nádherné, normální léto!“ Jenže ve Francii to bylo nejprve úplně stejné.

Hned za hranicí Německa jsme zajeli do města Mulhouse vyzvednout na nádraží nějaké franky. U pokladny byla fronta a tak jsem si tam rychle stoupl a řekl Jitce ať se podívá na opodál vyvěšenou tabuli, jaký je dnes kurz marky na franky. Viděl jsem ji jak to tam nekonečně dlouho studuje a mezitím už jsem se dostal k okénku a vzal jsem tedy jen tak na „blind“ za sto marek tři sta franků. Říkám Jitce, co tady proboha tak dlouho studuješ a ona nato provinile:„Pročetla jsem všechny státy světa a Německo mezi nimi není!“
„Podívej se, Jituš, hned první řádek shora Allemagne!“
„Jenže já jsem hledala Germany nebo Deutschland.“
„Nojo, ale my jsme ve Francii a tady je Německo Allemagne, ale teď už je to jedno, prachy jsem už vyměnil a ty jsi chtěla zase jednou být roztomilá, přiznej se!“

K večeru, ještě za deště, jsme vyjeli z dálnice do městečka Dole: „Vidíš, tady je to Dole - a my jsme přece říkali, že pojedeme někam dolů! Takže to souhlasí!“ 
„Nojo, ale leje tu taky jako z konve“, odtušila Jitka sarkasticky. Ale pak v hotelu, kde jsme se ubytovali na jednu noc, se naše nálada rapidně zvedla. Ta jejich restaurace byla totiž oceněna Michelinovou hvězdičkou, jako exkluzivní. Večeře byla tedy skutečně skvělá, ale holt stála dvakrát víc než nocleh.

Druhý den jsme už konečně dojeli k dálnici zvané Route du Soleil (slunná cesta) a skutečně tady pražilo slunce jako v parném létě, takže ten název sedí. Auto se nám brzy rozžhavilo jako piliňáky a začali jsme se postupně odstrojovat. Míjeli jsme Macon, Lyon, Valence a u Orange jsem se už vysvlékl do půli těla, Jitka tedy ne tak zcela a chytře pověsila naše svršky do okénka a hlídala je, aby za jízdy neulétly dříve nežli uschnou. Pak jsme si zajeli na víno do městečka Chateauneuf-du-Pape, což jsem už popsal v jiném článku. (klik)

Příští den ráno jsme si zajeli na snídani do šestnáct km vzdáleného Avignonu. Dovnitř, do hradbami obehnaného středu města, to šlo hned a bez problémů, ovšem dostat se pak ven na dálnici směr Riviéra bylo takřka nadlidské. Oni totiž, na rozdíl od Němců, Francouzi, nedovedou logicky a blbuvzdorně umístit značky a označit trasy. Směrovky k nájezdu na dálnici označují pouze slovem Autoroute, ale u toho už není řečeno na který směr, takže se mi třikrát po sobě povedlo vyjet na směr Německo, místo na směr Riviéra. Na jednosměrném nájezdu na dálnici, se teprve člověk dozví na jaký směr vlastně jede. Musel jsem se, proti všem pravidlům silničního provozu otočit a jet nazpět.

Znovu jsem objel celé hradby Avignonu dokola a znovu se snažil najet na dálnici - a opět špatně! To se opakovalo třikrát, než jsem se trefil. Ta správná šipka byla totiž na baráku zarostlém břečťanem a proto jsem ji vždycky přehlédl. Na výjezd z Avignonu jsem spotřeboval kýbl nervů a dvě hodiny času. Pak už to ale frčelo. V Sant Tropéz jsme se podívali na dům policie, kde řádíval četník Louis de Funés a pokračovali dál na Fréjus, St. Raphaël až do Cannes. 

Tam však, po zjištění cen hotelů, nám trochu spadla brada, otočili jsme se a pomalu se vraceli na začátek Riviéry, odkud jsme právě přijeli. V jednom nenápadném místě zvaném Les Issambres mne osvítil Duch svatý a já si vzpomněl, že jeden kolega v práci mi radil vyhledat nocleh v této vilové vesničce. Věděl jsem pouze, že ta vila ve které on vloni trávil dovolenou se jmenovala nějak jako ten známý anglický herec Sir Laurence Olivier.

Zastavil jsem u četnické stanice s tím, že se jich půjdu zeptat, třeba mi poradí. Jitka zatím, počkala v chládku u auta. Byla to práce pro bohy se v tom panujícím vedru dohadovat se žandarmy bez znalosti francouzštiny o tom, že nevím co hledám. Měli tam na zdi veliký plán celé osady s názvy ulic, což mi nebylo nic platné, věděl jsem pouze jméno vily a ještě zkomolené. Nakonec to ale nějak vytelefonovali a já šťasten, upocen a s jazykem na vestě se vrátil k Jitce. 

Ta se však vůbec nezajímala o to, co jsem vyjednal a rozjásaně mi oznamovala: „Podívej, Miri, tady v té zahradě je krásná opička a skáče z jedné větve na druhou a je uvázaná na dlouhém provaze. To je legrace, podívej se tam, ona se před námi bude předvádět co umí!“

„Čert vem tu vopičku, pojď, já už vím kde budeme bydlet“, řekl jsem jí celkem podrážděně. Zatočili jsme z hlavní silnice doprava a dostali se mezi malebné vilky a pak už nás ručně malovaná šipka dovedla až ke vchodu do krásné subtropické zahrady s architektonicky nevšedně vyřešenou vilou, jménem L’Olivier. Majitelé tam pronajímali za nám dostupnou cenu horní byt s obrovskou terasou a zahradou s lehátky a ping-pongovým stolem, jakož i parkovištěm pro auto. Ze zahrady se dalo projít tunýlkem pod pobřežní silnicí na malou soukromou pláž, kde jsme byli sami na krásném jemném písečku. Takže to bylo terno!

Skoro každý den jsme pak odtud podnikali výlety do blízkých měst, abychom něco viděli a vyzkoušeli i jiné pláže. Při výletu do Cannes jsem pochopil, že je dobré dříve než se něco koupí, se zeptat co to stojí. Nebezpeční jsou pouliční prodavači, mají šílené ceny. Já jsem tak koupil své vyvolené pytlík pražených mandlí v přepočtu asi za 280 Kč.

Také jsme se byli podívat do kasina v Monte Carlu a tam se Jitce povedl krásný trapas. Když jsme procházeli halou plnou hracích automatů, kde lidé jako posedlí házeli o sto šest drobné franky dovnitř a občas jim něco za hlasitého zvonění dole vypadlo, zastavili jsme se u jedné paní, sedící soustředěně u automatu jako švec u verpánku. Jitka mi polohlasně řekla: „Podívej se jak ta bába má od těch franků zprasený ruce!“ Paní zvedla hlavu, podívala sa na nás a řekla česky: „Abych neměla, když to tu hraju už celý půldne!“

Mimo jiné je třeba vědět, že si člověk musí vždy zavčas vyzvednout peníze z banky a nenechávat to až na pátek odpoledne. Dnes je to už možná jinak, ale já jsem zažil nervy, když jsme zůstali bezradně trčet před hermeticky uzamčenými bankami či směnárnami a víkend bez peněz na krku! "Musíme začít nacvičovat hladovku", řekl jsem. 
"Nemusíme", smála se Jitka a zamávala mi před nosem stofrankovkou, "protože tě znám, Miri, jaký jsi občas bonviván a jindy zase plašmuška, tak jsem si vzala jako železnou zásobu tři stovky a schovala jsem si je tady do mé kosmetické kabelky..."

Takže suma sumarum, tato předsunutá svatební cesta v září se nám vydařila, ovšem termín na svatbu jsme dostali až na 27. prosince...

https://youtu.be/PLGhU5vLFOM

Jean Gabin a můj otec

Můj otec byl povahově zcela jiný než onen známý francouzský filmový herec Jean Gabin, ale přesto se občas stávalo, že otce někdo podobou srovnával s tímto hercem. Mému otci to lichotilo a dá se říct, že na to byl hrdý. Gabin byl vždy představitelem silných, odvážných chlapů. Můj otec byl spíše nenápadným, tichým úředníčkem, povoláním cizojazyčným korespondentem, který měl rád svůj klid. Byl nekuřákem, nepijákem, nesportovcem, ale zato dobrákem a slušňákem.

Jednou po příchodu domů z práce nám vyprávěl, co se mu dnes stalo v práci: "Představte si, že paní Šindelářová, u nás v práci, ona je moc milá paní, pracuje ve mzdové účtárně, nebo snad ve mzdovce, teď nevím, ale je to velice moudrá a inteligentní paní..." Matka mu skočila do řeči: "No a co má bejt? Zkrať to!"

Otec vždy všechno vyprávěl ze široka a já jsem k tomu trochu cynicky dodával: "Buďme rádi, že tento příběh nezačíná takto: Již staří Řekové a Římané na svých cestách...

"No, abych to dopověděl," řekl klidně otec, "totiž ta paní Emma Šindelářová mi dneska řekla, že prý jsem strašně podobný na toho úžasného francouzského herce Jeana Gabina!" Máti ihned spustila, že to je nesmysl a bůhví jak to ta ženská myslela a jestli si ho neplete třeba s Luisem Defunésem. Nebo možná jestli na otce třeba nebere? Otec zmlkl a teprve asi za týden se k tomuto tématu znovu vrátil...

To zase přišel domů z práce v dobré náladě a hlásil: "Tak si děti představte, že mi dnes zcela náhodně slečna Erika Fialová, sekretářka našeho náměstka, řekla zajímavou věc: "Pane Tomsi, vy vypadáte jako ten slavný herec Jean Gabin, to je můj nejzamilovanější herec. Jak se s ním objeví nějakej film, musím to vidět!"

Matka se zatvářila zapškle: "No, prosím, už je to tu zas!"
Asi tak za čtrnáct dní rozjásaný otec ohlásil, že už dokonce dvě naše sousedky paní Škrétová a paní Housová, obě velice moudré ženy mu také řekly, že vypadá jako Gabin. Z toho se dá soudit, že na tom tvrzení musí skutečně něco být.

Já jsem sice právě nebyl doma, ale máti mi to mezi čtyřma očima barvitě vylíčila a usoudila, že to snad u otce není docela normální a snad by si s touto utkvělou představou měl dojít k psychiatrovi. Snažil jsem se tuto ideu matce rozmluvit a pro sebe si předsevzal, že do blížících otcových 55. narozenin s tím musím chtě-nechtě já sám něco udělat... 

Tenkrát pochopitelně nebyl žádný internet či Google a kromě toho podrobnější informace o hercích z kapitalistických zemí nebyly snadno dostupné. Přesto ale se mi podařilo vytelefonovat od nějakého redaktora filmových novin, že pan Jean Gabin se narodil 17. května 1904, což mě šokovalo. To je totiž přesně den, měsíc i rok narození mého otce! A tak jsem s tím běžel rychle domů jako s keserem, abych zvěstoval rodičům tuto novinu. Myslel jsem si, že se tak tato aféra uklidní, že se tomu zasmějeme, jenže pravý opak byl skutečností...

Otec byl děsně nadšen, popadl housle a zahrál si Humoresku! Máti jen kroutila hlavou a při tom se shovívavě usmívala. Otec si hned druhý den z práce přinesl svůj francouzsky napsaný dopis Jeanu Gabinovi k narozeninám, ve kterém mu vylíčil tuto shodu jejich dat narození, jakož i jejich podob. To matku rozčílilo natolik, že mu řekla, že nikdy nesmí tento dopis odeslat, jen přes její mrtvolu! Prý, co by si ten slavnej Gabin o něm pomyslel, on jistě dostává statisíce dopisů od svých fanynek a tohle by stejně hodil někam do pařížského kanálu!
Otec vzal své housličky a zahrál procítěně "Indiánskou píseň lásky" (viz odkaz).

A protože by si otec nikdy nedovolil neuposlechnout příkazu své manželky a generála rodiny, tak ten dopis neskončil v odpadu pařížském, ale v ČSSR 1959 v kamnech... Jó, naše máti byla generál!

https://youtu.be/v2fMFXmG4sM

Bláto a bahno

Když nás majitel vily potřeboval vystrnadit z bytu, protože se jeho dceruška vdala a chtěla bydlet v jejich baráku, bylo zcela logické, že musíme my, to jest: moje rodiče a já se ženou, náš byt opustit, neboť košile je, jak známo, bližší než kabát.

Bylo to za komoušů, (rok 1966), kdy v Praze sehnat byt byla, pro normálního smrtelníka, holá nemožnost, prostě utopie. Žádosti na byťáku ležely také klidně dvacet let a nic se nedělo. Náš pan domácí byl prachatý řezník, což bylo tehdy zlaté dno, a k tomu kovaný komouš. Ten nám, jednoho dne oznámil svým suverénním způsobem: „Tady mi podepište přijetí výpovědi a nebojte se, sehnat pro vás náhradní byt je pro mne brnkačka, řekněte mi jen, že mi nebudete dělat problémy a já vám zaplatím i stěhování.“ Věděli jsme, že nemáme žádnou šanci mu nějak odporovat a museli jsme mu být vlastně vděčni, jinak by nám udělal v tomto bytě peklo na zemi, a tak jsme kapitulovali.

  Slíbený byt nám byl neskutečně bleskurychle přidělen a my jsme se tak docela neregulérním způsobem dostali do novostavby věžáku na konečné stanici tramvaje číslo 19 na Spořilově. Tam se právě budovalo na blátě nové sídliště, a sice těsně vedle tak zvaného starého Spořilova, který pozůstává převážně z malých rodinných domků a zahrádek. Nové sídliště bylo naproti tomu fádní, naklonované podle jednoho socialistického vzoru. To ale nebylo to nejhorší, tam totiž nebyly dosud žádné komunikace, všechny byty byly už hned po kolaudaci obsazené, takže stovky natěšených nájemníků, na vzdory tomuto urbanistickému hororu, se šťastně brodily loužemi a hlubokým blátem na tramvaj i do samoobsluhy. Svépomocí si tam obyvatelé nakladli prkna přímo tak na to bahno a balancovali přes louže, jako provazolezci. My jsme měli obrovské štěstí v tom, že náš věžák stál přímo vedle konečné tramvaje, takže jsme se nemuseli přes to příšerné bahno brodit a na nákupy do obchodu jsme chodili na ten starý, útulný Spořilov, tedy po civilizovaném chodníku.

 Byt sám vypadal na první pohled docela dobře, ale po několika dnech jsme začali chápat, že bydlení v něm se brzy stane peklem. Stěny byly tenké a akusticky propustné natolik, že bylo slyšet nejen v našem bytě ale i od sousedů o patro výš, kdo právě používá záchod a dokonce jakou vykonává potřebu. Takzvané bytové jádro s umakartovými stěnami sousedilo s obývákem, s kuchyní a s ložnicí rodičů, kteří chodili už v půl deváté spát a od této chvíle se nesměla v koupelně ani na záchodě pouštět voda, protože to drastickým způsobem budilo mé rodiče. Máti měla tak lehký spánek že i pouhé cvaknutí vypínače ji vzbudilo. Chodili jsme se po večerech bavit a koupat ke známým. Soužití mladých se starými v umakartovém bytě bylo představovalo pro obě strany značné problémy.

Náhoda nám však pomohla, když se moje sestra rozvedla a chtěla se svým děckem bydlet s rodiči. Okamžitě tak vznikla dohoda, že si svá bydlení vyměníme, takže jedině tak jsme se dostali, sice do rozděleného bytu po sestře, ale zato v pořádném bytelném činžáku v ulici Mánesově a k tomu pět minut chůze do zaměstnání.
Bohužel jsme se z toho neradovali dlouho, protože, za dva roky na to se přivalily okupantské hordy ruských chudatýrů (opak bohatýrů) a my bydleli pouhých pár metrů od nejhoršího dějiště bojů u budovy Československého rozhlasu.  Ale to už je zase jiný příběh, je to příběh emigranta...

Slib sv. Barboře

Bylo to rok po válce, v roce 1946, když se zbožná paní Berta Štěpánková svěřila svému muži Václavovi, že má nepřímo na svědomí onemocnění jejich devítileté Aničky spálou. Když v únoru roku 1945 začaly padat na Prahu první bomby, dostala příšerný strach a prosila svatou Barborku, aby ochránila celou jejich rodinku. Slíbila jí, že když tuhle válku všichni ve zdraví přežijí, půjde jí pěšky poděkovat z Prahy až do jejího chrámu v Kutné Hoře. Loni v létě na to ale zapomněla a teď ji to svatá Barborka připomíná.

Pro tento svět až příliš dobrý a spravedlivý Václav Štěpánek řekl, že je to sice aspoň šedesát kilometrů, tedy cesta nejméně na dva dny. Víc než třicetikilometrový pochoďák on ani za mlada na vojně nevydržel, ale sliby se musí plnit a tak že ji přece nenechá jít samotnou: "Takže řekni, kdy si přeješ, abychom se vydali na tu pouť do Kutné Hory?"

"No, já jsem si řekla, že počkáme asi čtrnáct dní, jak se nemoc Aničky vyvine a když se uzdraví, dám ji k babičce, Dalibor bude na skautském táboře a pak bysme mohli vyrazit.

Jak se dohodli, tak také učinili a koncem července se vydali na onu dlouhou pouť. Státní silnice byly v těch dobách ještě tak velmi málo frekventované, že prakticky kráčeli zcela sami tu nekonečně dlouhou štreku. Jen tu a tam je předjelo nějaké auto, ale už asi po sedmi kilometrech jejich vejšlapu, jim nečekaně zastavilo jedno auto: "Kampak máte namířeno? Nechcete svézt?", volal na ně řidič.

Václav, kterého již začínaly trochu tlačit boty, mu vysvětlil, že jdou do Kutné Hory a pán za volantem zvolal nadšeně: "Tak to tedy máte velký štěstí, já jedu přes Kutnou Horu a můžu vás vzít sebou! Aspoň si budu moct s někým povídat." Berta sice chabě namítla, že tam chtějí dojít pěšky, ale pán opáčil: "To je nesmysl, vždyť je to ještě víc než padesát kilometrů!"

A tak se stalo, že poutníci dorazili již před polednem do cíle, a tam pak na lavičce v parku zkonzumovali to, co měli sebou jako na oběd, tedy chleba s máslem, na tvrdo vařená vejce a kyselé okurky. Načež se šli pomodlit ke sv. Barboře a odpoledne nasedli na autobus a do večera byli zase doma. Václav byl spokojen, že to tak rychle zmákli, jen Bertička měla trochu špatné svědomí, že slíbila vykonat pouť pěšky a nikoliv autostopem.

Přesně o rok později, v létě 1947, z ničeho nic onemocněla Anička horečkou, s podezřením na zánět mozkových blan, nebo dokonce na obrnu. V Bertě se okamžitě probudilo její zlé svědomí, že opět nedodržela svůj slib daný svaté Barboře, protože se vloni sice byla pomodlit v jejím chrámu, ale nedošli až tam pěšky, takže se tato světice, bazírující na pěší pouti, znovu rozhodla Bertu potrestat. Václav i syn Dalibor, který právě dovršil šestnáctý rok, se společnými silami snažili tuto fixní ideu Bertě vymluvit, leč marně. Berta se zasekla a prohlásila, že tam půjde třeba sama, jenže tentokrát celou štreku půjde pěšky, aby se sv. Barbora nezlobila!

Když se pak Anička po dvou týdnech zcela a bez následků uzdravila, byla dána na rekonvalescenci k babičce a Berta, Václav i syn Dalibor vyrazili ve třech na opakovanou pěší cestu do Kutné Hory.

"A kdyby nám zastavilo třeba i deset aut, že nás svezou, tak je tvrdě odmítneme!", zdůraznila Berta. V ten den "D" byl nesnesitelný pařák a jak rádio hlásilo, dosud nejteplejší den tohoto roku. Syn Dalibor, jako jediný neměl nic na hlavě, takže dostal mírný úžeh a musel být večer ošetřen lékařem v obci Zásmuky, kde také všichni přenocovali v celkem zaškudlaném místním hotelu. 

Berta si začala dělat výčitky, že syna nechala celý den pochodovat po rozžhavené silnici bez pokrývky hlavy. Naštěstí však ráno bylo krátkodobému pacientovi zase dobře a Bertiny obavy rozptýlil suchou poznámkou: "Mami, nic se neboj, zdálo se mi vo Barborce a ta mi řekla, že se už na tebe nezlobí a proto mě tak rychle uzdravila! Jó, a co se týče tý Kutný Hory, tak se přidávám ke tvýmu slibu a dojdu tam i kdybych měl lézt po čtyrech. To jsem jí zase slíbil já!"

http://youtu.be/aw2KlfZLOeQ

Legální bigamie

Již od mých pradávných dob pubertálních jsem odsuzoval dvojice, které se často hádají, žárlí na sebe, vyčítají si nevěru, nadávají si, a jejich city se postupem doby mění z lásky ve zvyk, pak i v nenávist, někdy dokonce vygradovanou do násilí.
To já si nikdy svůj život takhle nezkomplikuji, znělo moje předsevzetí. Stačí přece zůstat si se svou partnerkou navždy věrni! Jak jednoduché! Tenkrát jsem si skutečně myslel, že jsem vynašel kámen mudrců.

Později jsem slůvko "navždy" nahradil výrazem "až do eventuálního rozchodu". Jinak jsem ale i nadále odmítal všechny druhy vedlovek, jako: motýl od květu ke květu, nebo jednorázových záskoků či nechtěných úletů, to vše jsem nazýval "legální bigamií". K docílení ideálního partnerství jsem se na začátku tak zvané vážné známosti, vytasil s mým vlastním moudrem, to jest, s jakousi  nepsanou smlouvou následujícího znění:
„Budeme-li spolu chodit, zůstaneme si absolutně věrni tak dlouho, dokud si to budeme oba přát. Jakmile to jednoho z nás omrzí a on bude chtít vztah ukončit, oznámí to včas tomu druhému. Pak dojde k inteligentnímu rozchodu bez nechutných scén a teprve potom může každý začít nový vztah s někým jiným. Tak bude zaručena oboustranná věrnost po celou dobu trvání partnerství. K žárlení a k podezírání nebo k hádkám nemůže vůbec nikdy docházet.“

 Jenže život není exaktní věda jako matematika, a já sám se dostal do situace o které jsem tvrdil, že u mne nemůže nikdy nastat. Asi po roce známosti s Češkou Laurou, žijící ve Švýcarsku v Curychu, jsem v německých lázních ve Schwarzwaldu poznal atraktivní Němku Reginu, která, ačkoliv byla dosud vdaná a šíleně bohatá, mi z ničeho nic navrhla stát se mojí milenkou!
Dobývaný muž je v horší pozici nežli dobývaná žena. Ta totiž může říci, že nemá zájem, ale od muže to zní jako urážka či arogance. Navíc ta žena nebyla můj typ i když byla hezká. Svůj nezájem jsem se snažil svést na to, že je vdaná a já bych nechtěl být příčinou eventuálního narušení jejich manželství.
„To nemusíte mít nejmenší obavy, můj manžel má také milenku a teď je s ní právě u moře na Bahamách“, řekla mi zcela věcně Regina. Zkusil jsem to tedy s výmluvou, že mám komplex méněcennosti, když vidím, jak ona je půvabná a bohatá, zatímco já jsem jenom taková nula, která nemá ani dost peněz na útratu za drahou večeři.
„Tohle je úplný nesmysl“, podívejte se, já mám peněz jako šlupek, zde…“, načež rozevřela svoji peněženku, plně nacpanou platebními kartami, „to je přece zcela a naprosto samozřejmé, že vy za mne nemusíte nic platit! Já budu platit za vás. A abyste si snad nepřipadal trapně, dám si vždycky svou peněženku k vám do kapsy.“
„Paní Regino, prosím, nezlobte se, to nemohu opravdu přijmout…“, oponoval jsem.
„Proč ne?“ Začala vypočítávat: „Mám v Baden-Badenu činžovní dům, vilu a zlatnictví, mám letní rezidenci ve Španělsku a mám vinice ve Francii! A co je mi to všechno platné, milý pane? Otrávená jsem jak malajský šíp a chybí mi láska charakterního člověka jako jste vy!“

Musel jsem tedy s pravdou ven: „Já mám totiž velkou lásku v Curychu, s tou jsme si slíbili absolutní věrnost, takže my dva, Regino, se můžeme stýkat pouze jako dobří přátelé, pokud ovšem jste vy ochotna to takhle akceptovat.“ Nechtěl jsem se dostat do role gigola.
„Ano, souhlasím! Jestliže se vám líbím, počkám si až se s touto ženou rozejdete.“
„Proč jste si tak jistá, že se v dohledné době s Laurou rozejdeme?“, divil jsem se.
„To je jednoduché, bydlíte od sebe moc daleko“, řekla sebejistě, „a zadruhé právě jste v období takzvané zamilovanosti a ta netrvá nikdy déle než deset měsíců – jak dlouho že se znáte?“
„Asi půl roku.“
„Tak vidíte, už to nebude dlouho trvat. Těch 500 nebo kolik kilometrů vykoná své, začne vám to být nepohodlné, intervaly společných akcí se začnou prodlužovat atd-atd.“
„To je ale hodně cynický názor“, oponoval jsem, „já spíš věřím tomu, že láska překonává každou vzdálenost“, řekl jsem poeticky.
„Cha, to si povíme za čtvrt roku“, řekla sebejistě, „a věřte mi, že já dovedu čekat, když mi o něco jde!“ Nevěděl jsem sice o co jí vlastně jde, kromě sexu. Vždyť takových amantů by mohla mít na každém prstu deset! Prostě si umanula, že uloví zrovna mne, možná právě proto, že jsem ji odmítl. To se jí určitě nestává často.

Po mém návratu z lázní se Regina jednou do měsíce telefonicky ozvala a vždy se mne zeptala na tutéž věc: Jak vypadá náš vztah s Laurou? Stereotypně jsem odpovídal, že je vše v nejlepším pořádku, i když tomu vlastně v poslední době tak nebylo.
Nedávno došlo dokonce mezi námi s Laurou k velkému krachu, ovšem z důvodů zcela malicherných, s čímž bych normálně ani ve snu nepočítal. Zapomněl jsem totiž na její narozeniny a nestál na nádraží s pugetem růží, ba dokonce jsem ji vítal slovy: „Proč ses dnes do toho špinavého vlaku tak vyfintila?“ A bylo zle! Jak jsem mohl tak důležité datum zapomenout?
Načež se do toho semlely další mé špatné vlastnosti, jako: Nazval jsem její nový apartní klobouček jakýmsi baretem! Navíc jsem doma neměl nic k jídlu, kromě piva a kávy, protože jsem ji hodlal pozvat na výbornou večeři do indické restaurace. Jenže, vtom začalo "lejt jako z konve", což byla asi také moje chyba, neboť ona měla nový účes a nové lodičky, a to si nehodlá nechat v takovém lijáku zruinovat! Z hladu bude muset teď vykouřit pět až deset cigaret i když ví, že se u mne v bytě kouřit nesmí. Podotkl jsem pouze, že po její návštěvě budu muset zase já aspoň pět až deset dní větrat, aby můj byt nesmrděl jako kuřácké kupé ve vlaku.

Špičkování přerostlo během večera v opravdovou hádku a já jsem si jen v duchu neustále opakoval: „Ta Regina netuší jakou měla pravdu!“
Hned druhého dne ráno Laura odjela naštvaně domů, tedy o den dříve, nežli musela a v příštích dnech mi poslala dopis, ve kterém se se mnou zdrceně rozloučila a zdůraznila – navždy.
Akceptoval jsem to celkem s klidem, aniž bych nějak reagoval. Řekl jsem si, že když ona považuje ty prkotiny, co se staly, za neodpustitelné vady na mém charakteru, že je asi správné takový vztah ukončit.

O několik dní později se ozvala Regina, jestli mě může navštívit, že už jsme se moc dlouho neviděli. Souhlasil jsem, aby přijela, aniž by mě ve snu napadlo, že jí došla trpělivost čekat na můj rozchod s Laurou a rozhodla se mě svést, ať se děje co se děje! Už když vstoupila do mého bytu a sundala si plášť, napadlo mě, že dnes asi půjde do tuhého. Hluboký dekolt, drahý parfém a úzká přiléhavá sukně signalizovaly, že tato má platonická přítelkyně už nehodlá čekat kvůli mému monogamním vztahu k jiné ženě.
I když jsem věděl, že teď po rozchodu s Laurou by se o žádnou bigamii nejednalo, nechtěl jsem se dostat do role lokaje či gigola bohaté dámy. Zůstal jsem proto při své tradiční verzi o šťastném a dokonalém vztahu s milovanou Laurou a podtrhl to náznakem o možné svatbě v nedaleké budoucnosti.
Do toho zadrnčel telefon. Zvedl jsem sluchátko a co čert nechtěl, na druhém konci drátu byla Laura!
„To je ale překvapení, Lauro,“ zasmál jsem se nuceně, „děje se něco?“
„Chtěla bych jen vědět, jestli’s dostal můj dopis“, její hlas byl nejistý.
„Pochopitelně ano“, řekl jsem, „dopis byl natolik vyčerpávající, že nebylo nutno ani odpovídat, snad jen zkratkou O.K.!“
Ozvaly se vzlyky a pláč: „Mourku, prosím, nezlob se na mne, já toho lituju, že jsem ten dopis napsala, to byl můj momentální impuls, já se s tebou přece nechci rozejít!“
Naštěstí pro mne, nemohla Němka Regina rozumět co si česky povídáme, a proto jsem dbal jen na to, aby můj hlas zněl stále zamilovaně sladce, bez ohledu na význam vět.
„Lauro, měj rozum, takhle to dál nejde. Nemůžeme se, tak jako tomu bylo v posledních měsících, pořád hádat, načež se rozcházet a zase udobřovat“, špital jsem vášnivě. Laura se ale nechtěla vzdát: „Já ti slibuju, že už žádné hádky nebudou, já jsem teprve teď pochopila, jak tě strašně potřebuju a jak tě miluju!“, a opět se rozvzlykala. Nevěděl jsem si rady. Na jedné straně srdcervoucí pláč, který na mne vždy citově zabírá, a současně se mnou v pokoji připoslouchávající Regina, kterou chci za každou cenu udržet v domnění, že se s Laurou šíleně milujeme.
„Podívej, drahá Lauro,“ řekl jsem roztouženě, „kostky jsou vrženy, nech tomu volný průběh.“
„Ale já nechci nechat náš krásný vztah vyhnít do ztracena! Vím, že jsem tu hádku začala já – já už taková nikdy nebudu! A přestala jsem kvůli tobě taky kouřit!“
Načež jsem medovým hlasem vyřkl ultimatum: „Lauro, já bych rád těm tvým slibům uvěřil, ale po zkušenostech s tvými rozmary a náladami, to ode mne nemůžeš čekat. Dokaž mi, že to tentokrát myslíš doopravdy!“
Laura spolkla návnadu: „Ano, to ti chci dokázat, ale řekni jak?“
„Dobře, tak všeho nech a přijeď okamžitě ke mně a prohovoříme tu celou věc ústně, jinak bychom protelefonovali majlant“, řekl jsem hlasem zamilovaného studenta. Věděl jsem, že od ní žádám nemožné.
„Ale teď už je pozdě a já nemám žádné přímé spojení“, namítla tak trochu zmatená Laura.
Představa celonočního cestování rychlíkem z Curychu, přesedání v Basileji, potom ve Frankfurtu, načež z Wiesbadenu taxíkem k nám, ji děsila.
„Vidíš, už je tu zase výmluva, zase jenom krásná slova a skutek utek. Víš co, to přece nemá cenu, zkraťme to“, řekl jsem mazlivě, „nebudeme to už komplikovat, buď šťastná a čau bambino!“ Naznačil jsem polibek do sluchátka a se sladkým úsměvem na rtech zavěsil.

Regina si z posuňků, gest i barvy hlasu, dosadila obsah rozhovoru z vlastní fantazie a vzdychla si zasněně: „Jak vám závidím ten nádherný vztah dvou jedinců na dálku…“ Trochu předčasně jsem si v duchu gratuloval, jak jsem elegantně vybruslil z této situace. U Reginy to ovšem pomohlo jenom částečně. Ťukla si se mnou číší bílého vína na zdraví a poprosila mě, zdali se může u mne vysprchovat.
Cestou sem prý jí v tom dnešním vedru vypadla klimatizace v autě, takže se zpotila a nyní se necítí dobře. Nemohl jsem to odmítnout, i když mě napadlo, není-li to jen záminka a předehra ke striptýzu.
Dal jsem jí do koupelny čistou osušku, pantoflíčky od Laury a můj froté župan.
Mezitím co se sprchovala, vytáhl jsem z lednice a prostřel na stůl vlastnoruční obložené chlebíčky, sýrové jednohubky, pomfrity, mandle a dostatek pití. Cítil jsem se najednou úžasně svobodným a chtělo se mi oslavovat.

Když pak Regina vystoupila z koupelny, uvědomil jsem si tři zcela podstatné skutečnosti: měla na sobě pouze můj župan, má nevinná zmínka o možné svatbě s Laurou zřejmě působila na Reginu kontraproduktivně, též moje slavnostní pohoštění patrně považovala za výzvu k tykání a k intimnostem.

Při čtvrtém přípitku na tykání se jí svezl župan z ramen, byl jí asi moc velký, a mně se rázem začala mnohem více líbit. Už ani nevím, jak se to stalo, že jsme se ocitli v ložnici, asi jsme už byli najednou oba moc ospalí.

Ráno v šest hodin nás vzbudil nepříjemně pronikavý houkavý tón a první, co mě napadlo, že nějaký podnapilý puberťák troubí v autě na našem parkovišti pod okny. Teprve pak jsem si uvědomil, že to je můj zvonek u dveří, který má zvuk lodní sirény. Rozespale jsem se vymotal z postele, oděn pouze horní polovinou pyžama a vrávoravě se dopotácel ke dveřím.
„Co je to za blba, takhle po ránu otravovat“, pomyslel jsem si. Odemkl jsem a zničená Laura mi padla kolem krku: „Tak vidíš, že jsem to myslela doopravdy!“
Napadlo mě: „Teď mě tedy převezla“ , a nahlas jsem řekl, „pojď dál, to se mi snad jenom zdá – nad Tatrú sa blýská, hromy divo bijú!“
„Neboj se, jsem tak mrtvá, že dnešek určitě prospím a zítra zas pojedu domů. Na nějaké hádky nemám ani pomyšlení.“
„To se uvidí, beru tě za slovo“, řekl jsem skepticky a chtěl ji nasměrovat do obýváku, jenže ona zamířila přímo do ložnice – a pak to přišlo!

Laura hleděla na polonahou nymfu Reginu, sedící na posteli, jako na přízrak. Regina zůstala klidně tak jak byla a vědoma si pohlednosti svého horního trupu, nesnažila se jej ani ukrýt pod deku: „Dobré jitro, já jsem Regina a jistě tuším správně, že vy jste Laura.“
Naše debata přešla od této chvíle do němčiny: „Ano“, hlesla Laura, „a toto zde je podlý bigamista“, a ukázala na mne.
„Protestuji, Lauro, ono to není tak, jak to teď vypadá. Já nejsem bigamista, protože my dva jsme se přece rozešli, mám to od tebe dokonce písemně!“, bránil jsem svou pravdu.
Regina zajásala: „Takže vy už nejste pár a vaše svatba tak jako tak odpadá?“
„Jaká svatba?“, divila se Laura.
„No, to je –é– totiž tak...“, chtěl jsem vysvětlovat. Laura si mne změřila zlým pohledem od hlavy k patě: „Vem si aspoň na sebe kalhoty od toho pyžama!“
„On nemůže, ty mám na sobě já“, poznamenala suše Regina.
Laura si sedla zničeně do křesla: „Teď se asi nervově zhroutím, celou noc se třískám ve vlacích a po nádražích a – a teď tohle!“ Bylo mi jí v té chvíli líto: „Lauro, podívej, nech si to vysvětlit...“
„Zlostně mávla rukou: „Chceš mi snad nabulíkovat, že tato dáma je sousedka, která neměla kde přespat, protože se jí zabouchly dveře od bytu!“, soptila.
„Ne, Lauro, tak to nebylo“, vložila se do toho Regina, „vinu beru na sebe, pravdou je to, že my obě milujeme téhož muže. Já jsem na rozdíl od vás vdaná, a proto tedy vyklidím pole a počkám, až jak se vy dva dohodnete. Teď mne omluvte, jdu do koupelny a pak ihned odjedu domů. Mimochodem, Lauro, nejsem sousedka, bydlím až v Baden-Badenu.“

„Ale já se nehodlám vůbec o ničem dohadovat a jdu si rovnou lehnout, ovšem ne do bigamistické postele, ale na gauč v obýváku“, rozhodla jen těžce se ovládající Laura.
„Ano, ano, máš pravdu“, souhlasil jsem a vyndal ze skříně čisté povlečení a její deku, „já se zatím než se vyspíš půjdu trochu projít a pokusím se srovnat si v hlavě své myšlenky.“ Laura padla střemhlav na gauč, jak když ji do vody hodí a my s Reginou jsme vypili v kuchyni po šálku kávy a v tichosti odešli.

„Tak to byla má výhra i prohra v jednom“, řekla Regina zamyšleně, když jsme vyšli ven.
„Proč výhra? Proč prohra? To nechápu“, kroutil jsem hlavou.
„Výhra, že jsem tě přece svedla, přesně tak, jak jsem si včera ráno předsevzala.“
„Chceš říct, že sis to předem takhle naplánovala?“
„Ano, přesně tak“, usmála se a pohladila mě po tváři, „tys neměl šanci vzdorovat.“
„To jsem ale blbec! A v čem tedy vidíš svou prohru?“
„Když jsem viděla její i tvoje pohledy, tak jsem pochopila to, co snad ani sami vy dva správně nechápete, že se máte stále ještě rádi a já, že tady překážím – takže adieu!“, zamávala mi s hraným úsměvem a skočila do svého stříbrného mercedesu.

Načež jsem celé dopoledne bloumal po městě a stále nevěděl, co vlastně chci. Nakonec jsem si uvědomil, že ta Laura byla ke mně vždycky o něco upřímnější a asi charakternější než Regina, která to, co si usmyslí musí umanutě prosadit.
Načež jsem si dal u stánku na pěší zóně pivo a buřta s hořčicí, a při tom mne napadlo koupit Lauře pugét růží jako na omluvu za to, že jsem ji dohnal k celonočnímu cestování. Měl jsem přece jenom trochu špatné svědomí, že i když to byla ona, kdo se chtěl rozejít, jenže já jsem se nezachoval jako gentleman, ale jako uražený ješita.

Když jsem se vrátil domů byla Laura pryč. Na stole v jídelně jsem objevil malý papírek s jednou suchou větou: „Chceš-li se mnou ještě mluvit, sedím asi do jedné hodiny v restauraci naproti u Číňana.“ Pohlédl jsem na hodinky, bylo čtvrt na dvě. Její kufřík, plášť i osobní věci byly také pryč, dokonce i ty pantoflíčky co jsem půjčil Regině. Teď už nebyl čas na rozvažování. Vyrazil jsem jak šílenec do protější restaurace a zastihl Lauru, jak právě platí účet za oběd. Vrhl jsem se k jejímu stolu, při čemž jsem zakopl o židli a málem porazil číšníka s polévkou, což Lauru rozesmálo.
„Lauro, proboha, moc se ti omlouvám a strašně moc toho všeho lituju, neodjížděj ještě, navrhuju, pojď si to v klidu, tady na místě rozumně prodiskutovat, já nechci, abychom se rozloučili ve zlém“, vychrlil jsem ze sebe jedním dechem.
„Prodiskutoval’s to rozumně taky s tou tvojí roznožkou?“, řekla Laura zlostně jedovatě.
„Lauro, podívej, nejsem manželem ani jedné z vás, takže obdobně by mohla ona nazývat tebe, proto zanechme silných slov a já navrhuji smír. Koupil jsem ti růže, ale nechal jsem je teď v tom fofru doma.“

Podívala se na mne takovým záhadným pohledem a k mému nemalému překvapení řekla najednou docela přívětivým hlasem: „Nemusíme se o tom už dlouho bavit, já mám vlastně jenom jednu, ale zato pro mne stěžejní otázku. Co's to napindal Regině, ohledně jakési naší svatby?“

"No, že se sice chceme někdy vzít, ale ty nechceš jít do Německa a já zase nemohu kvůli mému zaměstnání odejít do Švýcarska."

"No - a co z toho tedy plyne?"

"Že musíme oba začít léčit naši lásku lékořicí, nebo tak něco..."

***http://www.youtube.com/watch?v=KD1BifgIVcI

Pozor na melouny vodní i pod-vodní...

Hned na začátku musím upozornit, že se tady jedná o meloun jako takový, nikoliv o jedničku a šest nul. Jinak se o mně traduje, že ze všeho ovoce jím nejraději buřty, ovšem až na jednu výjimku a tou jsou melouny, a to v každém množství.

Melouny mám děsně rád, ovšem nejím je tak ušlechtile jako moje žena, tedy nožem a vidličkou, nýbrž tzv. "prasecky", to jest, s půlměsícovým tvarem této pochoutky v rukách, kdy je nezbytně nutné hlasitě srkat šťávu a plivat jádra, kde se dá, pokud je nemáte v uších, jako Charlie Chaplin v jedné staré, ještě němé grotesce...

Jenže letos ovocné stánky, které nabízely rozkrojené krásně rudé melouny, aby si kupující mohl vybrat, zmizely, nevím kam a nevím proč. Musel jsem si tedy koupit meloun u Alberta. Na výběr tam byly jen dvě značně vybledlé čtvrtiny a nebo pak melouny celé, tak jsem se raději rozhodl pro celý meloun, abych tak získal naději, jako v Sazce, že ten vnitřek je třeba aspoň trochu červený. Meloun byl těžký a tak jsem ho hned hodil do vozíku a mezitím nakupoval další zboží, co jsem měl od manželky napsáno na papírku. Tím se stalo, že teprve když jsem vystál frontu u kasy, zjistila paní pokladní, že jsem, probůh, já pitomec, nezvážil ten meloun! Váha melounu je rohodující, nikoliv kvalita.

Musel jsem tedy zaplatit zbývající nákup, nechat tam zaparkovaný vozík se zaplaceným zbožím a riskovat, že mi ho někdo vykrade a vrátil se ve stresu celým krámem až k váze. Vztekle jsem hodil meloun na váhu, ale nevěděl jsem číslo, které mám zmáčknout. Běžel jsem tedy honem k melounovému regálu, přečetl číslo 69, vrátil se k váze, kde mi jedna paní začala nadávat, že jsem tam nechal ležet meloun a ona si nemohla zvážit své mirabely, nebo co. "Mhmmm!" Zavrčel jsem, nemaje čas jí něco vysvětlovat.

Přístroj mi ledabyle vyhodil jakousi barkódovou nálepku, a já upaloval zpátky ke kase a tam prosil lidi, zda bych je mohl předběhnout, což se mi, možná díky mému dost vystresovanému vzhledu, přece jen nečekaně povedlo. Pokladní načetla můj štítek a řekla: 145,- Kč! To bylo i na mne, cen zboží neznajícího diletanta, příliš: "Říkáte, zcela vážně, že tenhle ten mizernej meloun, má stát 145 korun?" To totiž přišlo té pokladní i kolem stojícím maminám taky nějak moc a tak usoudila, že jsem zřejmě zmatkář, kterej ani neumí zmáčknout správné číslo na váze, tohlencto je přece cena za meloun Chania. Nevěděl jsem vůbec co to je a o čem ona mluví...

Takže jsem se opět řítil zpátky s melounem k váze, kde byla na štěstí všechno znalá paní, která mi poradila, že to, co chci je vodní meloun a ten má číslo 52! Díky! Hlavně nechci pod-vodní. A hurá zase do fronty s novým štítkem, znovu jsem musel předběhnou už nebezpečně popuzené a remcající zákaznice, zaplatit kasírce 56,- Kč a ta na mne vyštěkla: "Člověče, to nemáte menší!", když jsem ji podával tisícovku. Vztekle se otočila na sedačce o 180° ke své kolegyni ve vedlejší kase: "Máňo, můžeš mně rozměnit tisicovku? Dneska mě tu všichni bombardujou tisícovkama?" 

A Máňa jí ochotně rozměnila, ale ona měla ještě jedno přání: "Ty, Máňo, já si mám dnes vyzvednout auto z vopravny a bude to prej stát dvanáct set a já mám u sebe jen devět stovek, můžeš mě do zejtra založit třema stovkama?" Máňa jí podala dvě stovky a řekla: "Bohužel, to je všecko co mám u sebe!" Kasírka se zatvářila na povidly: "Hmm, to je mi na prd..." a otočila se ke mně a vrátila mi z tisícovky správně 944,- Kč. A já neodolal a podal jí jednu stovku se slovy: "Tady máte tu chybějící třetí stovku." Paní vytřeštila oči: "To se mi snad jenom zdá!" Usmál jsem se jejímu překvapení: "Berte to, madam, jako dobrý skutek od jednoho melounového zmatkáře. Na shledanou!" 

"Ale jak vám to vrátím?" ozvalo se za mými zády. Připadal jsem si jako na perském trhu: "Madam, já zase třeba někdy přijdu..."

 https://youtu.be/pY9rHa75UHs

Anti-Happyend

Stalo se mi několikrát, že mi bylo mými čtenářkami naznačeno, že mé povídky jsou až příliš neskutečně sladké a vždycky to skončí happyendem, jako Červená Knihovna. I když jde o pravdivé příběhy z mého života, vznikl zde takový dojem, že jsem asi takové ty nepříjemně okolnosti záměrně vynechával, což by byla  zřejmě chyba.

 Jenže já jsem životní optimista a nemám ambici něco úmyslně přikrášlovat...

Tentokrát tedy popíši příběh, který mi dal citově zabrat, takže jsem z toho byl „špatnej“ ještě dlouho po rozchodu. Dívku, o které bude řeč nazvu třeba Adéla. Dva roky po rozvodu jsem se s ní seznámil na horách. Byla to láska jako trám, ale vydržela nám pouhých deset měsíců, což je shodou okolností maximální doba po kterou prý, podle MUDr. Plzáka, trvá období zamilovanosti.

Těch deset měsíců jsme byli skutečně šťastným párem, měli stejné záliby, v zimě hory, vždy tatáž chata a tentýž pokoj číslo osm, v létě Žluté lázně, výlety na motorce pod stan a jinak divadlo a kino. Ke krizi mezi námi došlo někdy koncem března, když jsme chtěli opět vyrazit o víkendu na hory do Špindlu.

Adéla si najednou usmyslela, že bychom mohli vzít sebou její maminku. Já jsem ihned prohlédl její diplomatický tah, že chce abych se konečně seznámil s její matkou.
Adéla byla svobodná pětadvacetiletá žena, která určitě zcela logicky pomýšlela na vdávání, zatímco já měl přímo panickou hrůzu z jakékoliv vazby na rodinu. Byl jsem šťasten, že jsem rozveden. Měl jsem už zkušenost, že jakmile se začne chodit do rodiny, podle pravidla „tumáš kafe, vem si buchtu“, je člověk brzy ztracen.

Proto taky jsem hned na začátku známosti Adéle zcela nekompromisně řekl: „Já se už ženit nechci a proto, jestli se chceš brzy vdávat, tak se radši na mne moc nevaž, abys tak se mnou zbytečně neztrácela svůj nejatraktivnější čas. Pokud ale spolu budeme chodit, tak chci abychom si byli věrni, jako by se jednalo o manželství, jsem v tomto ohledu dost staromódní.“

Ona to stoprocentně akceptovala, a teď najednou, když jsem odmítl jet s nimi na hory se zapškla a řekla pouze, že mi zavolá po návratu v neděli večer. To se ovšem nestalo a na mé zavolání se ozvala její maminka, která mi vysvětlila, že Adélka si víkend prodloužila do pondělka a bere si den náhradního volna.
To mi bylo sice trochu podivné, ale teprve až když mi po návratu vysvětlila, proč tam zůstala bez maminky o den déle, začal jsem mít pochybnosti o její pravdomluvnosti.
Říkala trotiž, že tam zůstala proto, že bylo nádherné počasí a navíc tam byla bezvadná parta lidí. 
Znal jsem dobře, jak ty víkendy na horách vypadají. Každou sobotu jsou chaty natřískané k prasknutí a v neděli večer všechno odjede a zůstane tam jenom několik jedinců, co si vzali dovolenou třeba na více dní. Bývají to většinou manželské páry a starší lidé. Že by jí ten půlden navíc stál za to, poslat maminku samotnou domů, to mě vůbec logicky neklapalo.
„Podívej, Adélko“, řekl jsem jí, „my jsme si hned na začátku naší známosti přece slíbili, že si vždycky všechno řekneme podle pravdy a já jsem dosud neměl nikdy důvod ti nevěřit. Ovšem tomuto tvému vysvětlení věřit při nejlepší vůli prostě nemohu. Pro mne je daleko logičtější, že jsi chtěla mít po odjezdu matky určitou volnost a "náš" pokojík číslo 8 mít na jednu noc sama pro sebe.“
„Prosím tě, mlč! Ty si hned musíš v té své fantazii myslet buhví co“, reagovala podrážděně.
„No, řekni, neodjeli takřka všichni z té bezvadné party v neděli večer a nezůstala jsi tam prakticky sama v celé chatě? A byla tvoje maminka nadšená, že s ní nepojedeš domů?“
„Máti to bylo jedno a celé příští dopoledne bylo nádherné sluníčko!“
„Tak jak to, že ses ani trošičku neopálila a naopak máš odřený obličej jakoby od vousů?“
„Co ty vidíš, to je nesmysl, to - to je opravdu jenom ubohá žárlivost!“
„Dobrá, nechme toho handrkování a do pátku si to rozmysli a vymysli si novou verzi, která bude logická a já ji budu moct akceptovat. Mám jen jednu podmínku, chci slyšet pravdu. V případě, že mi tu svou pravdu z nějakého důvodu říci nechceš, nebo nemůžeš, tak si podáme ruce a v klidu, bez hádky se rozejdeme, ano?“
*

V pátek ve 4 jsme se sešli na stanici tramvaje č. 21 U Bulhara, já jsem měl pro jistotu sebou její knížku, kterou mi Adéla nedávno půjčila a když se objevila, jenom ztěží jsem ji poznal. Měla úplně celý obličej odřený, pokrytý malými stroupky. 
„Co se ti to stalo, Adélko, to vypadá hrozně“, vyhrkl jsem překvapeně, "je to nějaký lišej?"
„To jak jsem bulila už tři dny, já se s tebou přeci nechci rozejít!“, a slzy opět kanuly.
„Má to snad znamenat, že jsi mi byla přece jen nevěrná a teď toho lituješ, Adélko?“
„Ano, bylo to skoro tak, jak jsi to vytušil, ovšem ten muž nebyl z party co odjela, ale byl to jeden zaměstnanec chaty, co jsme ho tam spolu viděli už posledně...“
„Ten střapatej Jarda v holinkách?“, zakroutil jsem zděšeně

 hlavou.
„Jo, ale vinu na tom neseš ty sám! Kdybys byl jel s námi, tak se nic takového nestalo. Já jsem měla na tebe vztek, že se stále vyhýbáš mé matce a chtěla jsem se ti nějak pomstít!“ řekla na svoji omluvu.

„To je tedy smutné, Adélko, jinými slovy říkáš, že kdykoliv bychom se o něco pohádali, nebo na něčem se nedohodli, mohli bychom se tomu druhému pomstít nevěrou. A to se mi vůbec nelíbí. Tím by byl totiž náš vztah i do budoucna předprogramován k nezdaru. Moc mě to bolí a mrzí, ale tady ti vracím tvou knížku, měj se dobře - adieu!“
Podala mi tlustou obálku s dopisem: „To si přečti až doma, je toho osm listů a psala jsem to dnes v noci, jsi moje největší životní láska!“
Spěchal jsem honem pryč, aby si nevšimla, že se mi do očí derou slzy...

Teprve dodatečně mi došlo, jak moc jsem měl tu holku rád a trvalo mi to skoro půl roku, než jsem se z toho vybabral. Pak mi přišlo její svatební oznámení. I v tom jsem měl docela správný odhad, že Adéla se chtěla mermomocí vdávat.
Na moji telefonickou gratulaci k svatbě mi řekla jen: „Teď teprve vidím, že jsi nebyl mou největší životní láskou, ale mým největším životním omylem!“

A já aspoň věděl, že to bylo správné, že jsme se rozešli...

http://www.youtube.com/watch?v=qre-gUeeXzw
PS: Klikněte na slovo "rozešli" a dozvíte se jak to pokračovalo...

S odstupem času 30 let...

Asi tak pět let po rozchodu s dívkou Adélou mně potkala taková zajímavá náhoda. Seznámil jsem se u příbuzných na Vysočině s jedním velice známým divadelním a filmovým hercem a tento pan „J.S.“, jak ho budu zde nazývat, byl stejně tak jako já nadšeným sběratelem i konzumentem hub. Byli jsme spolu asi čtyřikrát v lese a to vždy už od časného rána, kdy jsme prolézali houštinami a lovili bílé hřiby. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, vlastně on mně vyprávěl zážitky z divadelního zákulisí.
Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na Adélu, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře "Sečuan". Zeptal jsem se pana J.S., co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu“, tedy literatura kterou já ani nečtu...
Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem kdysi s jednou komparsistkou, která tam taky hrála, ale tu si asi nebudete pamatovat, je to už přes pět let...“
„A jak se jmenovala, ono jich tam bylo víc“, zeptal se mě se zájmem.
„Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“.
„Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, teď nevím, anebo, že snad emigrovali?“
„To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě i na dovolené, její bratr měl motorku, kterou jí občas půjčil...“
„Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“  Poděkoval jsem mu a ujistil ho, že by mě to moc zajímalo..."

Jenže pak brzy nato přišel 21. srpen a s ním "bratrská" okupace. Já jsem emigroval a bohužel pana herce J.S. jsem už nikdy v životě neviděl. Čas oponou trhl a já o devět let později jsem se v záp. Německu ze zpráv dozvěděl, že tento pán už nežije, zemřel po operaci žaludečního vředu.

Uplynulo celých pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu jako zločinec zavřen pro opuštění republiky. Na mém „přečinu“,  je zajímavé to, že okupanti mne málem mohli zastřelit. Bydlel jsem jen pár metrů od budovy rozhlasu, kde se mimo jiné, jen tak střílelo do lidí v oknech. Stávající režim to nazval „bratrská pomoc“, a já, který jsem si zvolil svobodu a odešel do západní civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen jako nějaký padouch pro nedovolené opuštění republiky na 18 měsíců.

V roce 1991 při jedné mé návštěvě matky v Praze, bylo takové krásné babí léto 15. září, jsem dostal nápad konečně nějak zjistit, jak to vlastně s onou Adélkou tenkrát dopadlo. Kde ale začít? Matně se mi vybavilo sídliště, kde tehdy bydlela. Domy i uličky si byly všechny tak podobné, že jsem se tam nemohl zorientovat. Oslovil jsem jakéhosi starého pána, nesoucího tašky s nákupem.
„Promiňte, pane, bydlíte už tady hodně dlouho?“
„Jó, vod konce války“, řekl mi a postavil tašky na zem.
„Víte, já tady hledám dům, kde kdysi bydlela rodina mé známé  Neumannovi.“
„Jo-jó, ty tady měli řeznictví“, rozpomněl se pán.
„Ano“, zajásal jsem, vzpomněl jsem si, že Adélina matka pracovala jako prodavačka v Masně, „to byli oni!“
„Tak ty už jsou voba mrtví, ale měli tři děti, dva kluky a jednu holku!“
„Správně, pane!“, věděl jsem že Adéla měla dva bratry, „a co se s nimi stalo? Víte to?“
„Počkejte, ten jeden syn je prý někde v Kanadě a ten druhej je někde myslím v Německu.“
„A ta dcera?, vybafl jsem nedočkavě, “je ještě naživu?“
„Jó, snad je. Dyk ta není tak moc stará, ať je jí takovejch dvaapadesát...“
„No, dobře, a kde bydlí, nevíte náhodou? Je taky někde v zahraničí?“, vychrlil jsem ze sebe.
„Ne, ta bydlí v domku po rodičích někde za Prahou v ňáký vesnici, ale jak se ta jmenuje - nevím.“
„A zjistit jméno té vesnice, bude asi problém, že?“
„Né, jakejpak problém, zeptejte se její dcery Moniky, ta to ví určitě!“
„Nojo, ale kde bydlí ta dcera Monika?“
„Přece tady v tomhle baráku, co tu stojíme!“, stařík se na mne podíval jako na trochu natvrdlého bulíka. Poděkoval jsem mu a šel zazvonit na dceru, jenže ta nebyla doma a tak jsem ji nechal v kastlíku lístek a vizitku s tím, aby mi zavolala na telefonní číslo do penzionu, kde jsem bydlel.

 Dcera Monika mě skutečně večer zavolala: „Mám vám volat, ale nevím vůbec proč? Já vás absolutně neznám!“
„Ano, slečno Moniko, děkuju, že se ozýváte, já jsem totiž tady na návštěvě z Německa a rád bych se setkal s vaší maminkou Adélou, kdybyste mi mohla dát na ní spojení. Víte, my jsme spolu asi tak před sto lety chodili...“
„Áá, já už vím, kdo jste, mamka mi o vás vyprávěla! Ona žije s mým bráškou za Prahou na venkově. Já tam za ní v neděli jedu, tak jí dám vaší vizitku, ona se vám už ohlásí."

 

 

V tuto neděli večer mě skutečně Adélka zavolala do mého penzionu a já jsem ihned spustil chaotický projev: „Adélko, jsi to skutečně ty? Já jsem tak šťasten, že jsi na živu!  30 let je tomu, co jsme se neviděli!"
"Ale proč bych neměla být na živu? Vždyť jsem o sedm let mladší než ty!" Musel jsem jí vysvětlit, co mi tenkrát řekl pan herec J.S. a já jsem celých třicet let žil v nejistotě, jak to vlastně bylo. 
"Adélko, když mi prozradíš kde bydlíš, tak tam přijedu a půjdeme spolu někam na oběd si dlouze popovídat, ano?"

 „Jsem ráda, žes mě také pustil ke slovu, ano, přijeď budu se na tebe moc těšit!“
A tak jsme se konečně po třiceti letech sešli. Během tří hodin v zahradní restauraci jsme si vylíčili třicet let života, ona byla podruhé rozvedená a já potřetí ženatý.

 Na zakončení debaty mi řekla: „Lituji toho, že jsem ti nasadila tehdy parohy, ale protože jsi mne naštval, že ses neustále vyhýbal seznámení s mojí maminkou, tak sis to vlastně zasloužil a zavinil - ty sám!“
„Ano, Adélko, má vina, mea maxima culpa!  Připadám si být vinen tvojí nevěrou, DNES, přesně tak jako tenkrát..."

***http://www.youtube.com/watch?v=WfjfUAL3ChU&NR=1