18 prosince 2009

Pygmalion / My fair Lady

Na tomto místě bych chtěl vzdát hold slavné hře G.B.Shawa „Pymalion“, která byla již více než před sto lety (rok 1913) uvedena na divadelních scénách ve Vídni, v Berlíně a v Praze. Také já jsem propadl jejímu kouzlu a viděl ji vícekrát jak na divadle tak ve filmu. Pro ty, kteří tuto hru tak dobře neznají, uvádím zde aspoň v kostce několik drobných zajímavostí.

Dle antického mýtu jistý sochař jménem Pygmalion vyřezal ze slonové kosti, možná spíše vytesal z mramoru, krásnou dívku, kterou nazval Galathea. Dívka byla tak krásná, že se do ní nekonečně zamiloval a pak uprosil bohyni Afrodité, aby jí vdechla život, načež s ní žil šťasten až... A jestli dosud nezemřeli, tak už by bylo na čase.

Toto téma nadchlo anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, (Nobelova cena za literaturu) k napsání divadelní komediální hry, jejíž děj přenesl z antiky do současnosti roku 1912. Na místo sochaře Pygmaliona dosadil profesora akustiky Henry Higginse, který se zabýval lidskou mluvou, správnou výslovností a jednotlivými nářečími. On tvrdil, že dokáže podle mluvy přesně určit, odkud daný člověk pochází a v Londýně dokonce i ze které čtvrti.


Eliza Doolittle, chudá prostá květinářka ho upoutá svým příšerným nářečím londýnské chudiny a zanedbaným vzhledem. Tato náhodně zaslechne útržek rozhovoru Higginse, s jeho přítelem plukovníkem Pickeringem, jemuž se on chlubí, že by i z tak prostého děvčete dokázal udělat dámu. Líza si našetří trošku peněz a jde požádat Higginse, aby jí dával hodiny správného mluvení. Ten se jí vysměje, ale vzápětí uzavírá s Pickeringem sázku, že z Lízy do půl roku udělá dámu, a že nikdo ze společnosti neodhalí její nízký původ.
Higginsova matka, která zná špatné způsoby svého syna, je k celému projektu značně skeptická a lituje Lízu, se kterou Higgins jedná jako se služkou. Lízin otec, popelář Doolittle, se zprvu snaží dostat od Higginse, nějaký peníz za propůjčení své dcery pro jeho experimenty. Když však  na doporučení Higginse zdědí od amerického milionáře hotové jmění, zjistí teprve, 
že mu peníze přinášejí více starostí než radostí.

Líza se těžce sžívá s životem dámy – musí se mýt, česat, slušně mluvit. Higgins jí za Pickeringovy asistence každý den učí správně vystupovat. Sám je ale při učení hrubý a dává Líze jasně najevo, že je vysoko nad ní, zatímco Pickering s ní mluví s úctou, jako by už byla dáma. 
Líza se učí rychle a zanedlouho se opravdu dokáže chovat jako pravá dáma. 
Higgins se do ní zamiluje, ale nechce si to přiznat a obelhává sám sebe, že si pouze zvykl na její tvář. Líza zjišťuje však, že život na úrovni není žádná slast a že jí nejvíce vyhovoval dřívější život na ulici. Zpátky už se ale vrátit nechce a vlastně ani nemůže, hrdost už jí nedovolí sklouznout zpátky a proto si najde ženicha, Freddy Eynsford-Hilla, který je schopen jí zajistit slušnou budoucnost.

Roku 1938 natočil anglický rež. Anthony Asquith tuto hru ve stejnojmenném filmu „Pygmalion“, v hlavních rolích se známým Leslie Howardem a Wendy Hiller. Podle předlohy G.B.Shawa měla původně hra končit tak že, přes vzájemnou lásku obou hlavních představitelů si Eliza vezme svého mladého ctitele Freddyho, který pro ni zařídí květinářský krámek.
Pro svůj film však chtěl režisér Asquith mít konec s oblíbeným a obvyklým happy-endem hlavních postav. 
Shaw však s tím nesouhlasil, protože dle jeho úsudku, dva tak diametrálně rozdílné charaktery hlavních postav neumožňují představu šťastné svatby, ale nakonec přece jen souhlasil aspoň s kompromisním řešením otevřeného konce: 
Nešťastný Higgins, mající za to, že Líza odjela za Freddym, ji po jejím nečekaném návratu k němu, vítá opět jako služku: „Elizo, kde jsou zase ty moje pantofle?“ 

O 26 let později v roce 1964 natočil americký rež. George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod názvem „My Fair Lady“ s Rexem Harrisonem a Audrey Hepburn v hlavních rolích.

Přestože Audrey Hepburn byla rovněž výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší, i když už starší zpěvačka Marni Nixon.
Hudbu složil Frederick Loewe a texty písní napsal Alan Jay Lerner. Tento film se stal největším muzikálem všech dob a získal osm Oscarů!
***

12 listopadu 2009

A neuvoď nás v pokušení...

Když jsem byl kdysi, bylo to v horkém létě, na léčení v bavorských lázních Bad Aibling, vyšli jsme si jednou v sobotu s mým kolegou  a rovněž pacientem Hansem, do jedné nedaleké zahradní restaurace na tak zvaný čaj o páté. Hned jak jsme tam vstoupili a rozhlédli se po zahradě, vzdychl si Hans: „Um Gottes Willen, tady to vypadá jako v kartonážní fabrice.“
„To nechápu, jak to myslíš?“, zeptal jsem se.

„No, je to tu samá stará škatule...“
„Však my přece taky nejsme žádní mladíci“, oponoval jsem mu, „a mimo to támhle vidím i nějaké mladší ročníky“, ukázal jsem směr bradou.
„Ne, to já jdu radši k Adlerům na pivo“, zakroutil Hans hlavou.
„Já zůstanu, ta evergreenová hudba se mi moc líbí, tančit nemusím, dám si jen kafe a dort.“ 

Rozhodl jsem, zatímco Hans pokrčil rameny a odešel. Hudba byla skutečně dle mého gusta a ta káva se šlehačkovým dortem také. Najednou se za mými zády ozvalo: Darf ich bitten? (Smím prosit?).

Spatřil jsem mladou půvabnou, dobře vyprofilovanou blondýnu, což mi vyrazilo dech a já se zmohl jen na nejapnou otázku: „Copak ona je teď dámská volenka?“
„Není, ale já jsem tak drzá, že jsem to zkusila, jak zareagujete“, usmála se neznámá.


„Slečno, prosím, posaďte se tady, to musíme trochu podrobněji prodiskutovat. Zvu vás tímto na kávu a dort, chutná výborně, mohu vám doporučit.“ Dívka souhlasila a já jsem se od tohoto okamžiku nepostačil divit. Tahle naprosto emancipovaná žena si zapálila cigaretu a spustila stavidla své výmluvnosti:
„Studuji psychologii, jmenuji se Denisa a právě včera jsem se rozešla se svým přítelem, což mi není úplně jedno, ale muselo to být. Pokud byste měl zájem a jste volný, mohli bychom se možná blíže seznámit.“
„Nezdá se vám, Deniso, že jste ke mně moc mladá a nebo já, že jsem k vám moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je osmadvacet let, jsem svobodná a bydlím v malé garsoniéře patnáct minut odtud. Pozvala bych vás na revanš k sobě na večeři, nebojte se, vařit náhodou dovedu“, řekla s milým kukučem v očích.
„Aha, teď tomu rozumím, slečno, takže, prozraďte mi kolik peněz musím mít u sebe, abyste byla s mojí návštěvou spokojena?“, zeptal jsem se přímo. Zajímalo mne to čistě ze zvědavosti a předem jsem věděl, že bych tam s ní stejně nešel. Slyšel jsem, že tu jsou velmi luxusní lázeňské šlapky, které takto loví prachaté slaměné vdovce.


Podívala se na mne smutně a řekla zklamaně: „To není od vás hezké za moji otevřenost mne zařadit mezi prodejné ženy, to... to mě docela mrzí...“ Zůstal jsem zticha a pozoroval tančící páry. Číšnice jí přinesla kávu a dort a Denisa se znovu ozvala: „Řekněte mi aspoň, vážený pane, co si o mně myslíte a co soudíte o mém vzhledu?“
„To je jednoduché, líbíte se mi moc, máte pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, takže vzhled je perfektní.“ Čekal jsem zlostnou reakci na mé provokativně povrchní hodnocení, ale Denisa mě opět šokovala: „A co mé nohy, o těch jste se nezmínil“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Deniso, prosím vás, spusťte okamžitě tu sukni dolu, podívejte, lidi se otáčejí, ale řekněte mi raději, proč jste si vybrala právě mne? Vy přece, při Vašem vzhledu, můžete mít zcela pochopitelně takových strejců jako jsem já, deset na každém prstu.“

„Nechápu“, řekla Denisa kroutíc hlavou, „proč se tak podceňujete, padl jste mi prostě do oka, máte šarm, záříte čistotou a děláte dojem inteligenta, to není nic? Jinak ovšem rozumím, že jste si musel o mně pomyslet to nejhorší, jsem trochu ujetá ve svém chování, podívejte se“, a vytáhla ze své malé kabelky rozkládací peněženku v harmonikovém formátu, “zde jsou všechny mé platební karty, je jich devět, jsem dost bohatá a asi i značně rozmazlená mým nerozumným otcem, jenž mě zbožňuje“, usmála se, „a tak se patrně chovám nestandardně.“

„Slečno, Deniso, já z vás nejsem vůbec moudrý, já jenom vím, že to naše dnešní setkání je moc zajímavým zážitkem, který budu rád vyprávět v mém klubu a na co budu ještě dlouho vzpomínat.“
„Ale já taky! Víte, že vy se chováte právě tak nestandardně jako já? Jiní muži se hned rozplývají když je oslovím, vy ne, ohodnotíte mě jako auto Porsche a vidíte ve mně šlapku!“, vyprskla Denisa smíchy.
Hudba právě spustila jeden z mých oblíbených songů „Petite Fleur“ a já vyzval Denisu k tanci slovy: „Každopádně si myslím, že si teď můžeme, chcete-li, zatančit jak jste si původně přála. Darf ich bitten?“
A to bylo vše, jeden tanec v těsném objetí, ale jejímu ďábelskému pokušení jsem odolal a dodnes nevím, jestli to byla šlapka nebo milionářská rozmazlená dcera. A asi právě proto je mi ta vzpomínka tak zvláštně příjemná...

http://www.youtube.com/watchv=M9Gmmu2ligI&feature=relate

06 listopadu 2009

Acapulco Plaja

Rád vzpomínám na krásnou dovolenou s mojí manželkou v roce 1990 ve Španělsku. Bylo to v romantickém městečku Nerja, poměrně blízko Granady a Malagy v Acapulco Plaja, což tedy není mexické letovisko pro snoby, ale hrdý název komplexu letních bytů, ne právě chudých Západoevropanů.
Tento pětiposchoďový areál bytů, vypadající v půdorysu jako velké písmeno „U“, zahrnoval dle mého odhadu aspoň sto třípokojových jednotek.
Uprostřed onoho U byl velký swimming-pool a trávník s lehátky a za ním byla pláž a širé moře, což ovšem leželo asi o dvacet metrů níže pod skalnatým břehem. Majitelé těchto bytů, pokud zde nebyli právě sami na dovolené, pronajímali své apartmány, asi za poloviční ceny než hotely, takovým chudším proletářům, jako jsme byli třeba my. Námi najatý byt se nacházel ve třetím patře v průčelním traktu, přímo nad bazénem s krásným výhledem na moře.
Nehodlám tady popisovat krásy Španělska, to by bylo moc dlouhé povídání, ale zaměřím se na jednu perličku, která de facto se Španělskem souvisí jenom okrajově.
Z našeho balkonu jsme si nemohli nevšimnout jedné situační komiky, která se odehrála na balkonech v prvním a druhém patře v pravém křídle našeho „účka“.


Jednalo se o dvě, svým způsobem originální ženy, tu v prvním patře jsme nazývali „Lady Langsam“, neboť se pohybovala úžasně pomalu a distingovaně jako královna ze Sáby a ta nad ní v druhém patře, pravý opak, žena posedlá uklízením, kterou jsme pro sebe pokřtili „Frau Putzfimmel“. Ta totiž takřka nepřetržitě uklízela, drhla, myla, luxovala a leštila nábytek i okna, nebo aspoň prala záclony. Na balkoně měla skříň narvanou úklidovými potřebami, jako mopy, smetáky, košťata, kbelíky, lavory a lahve s různými čistidly.
Seděli jsme právě na balkoně u odpolední kávy a člověk, aniž by se musel nějak vyklánět, měl přímo v zorním poli jako na talíři, výhled na nejméně osm balkonů v nižších patrech. A tak se stalo, že jsme byli němými svědky komedie, trvající asi jeden a půl hodiny. Děj byl velice zdlouhavý, ale přesto zajímavý až napínavý.
Frau Putzfimmel jako obvykle luxovala koberce a Lady Langsam si začala rozkládat lehátko na balkoně. Narovnala si ho směrem ke slunci tak, aby horní opěradlo bylo ve stínu a část pro nohy, aby byla na slunci. Potom zmizela v bytě a vrátila se asi až za deset minut s dekou, kterou si pečlivě urovnala na lehátko. Potom zase ladně odkráčela a tak to pokračovalo v pěti- až desetiminutových intervalech, s tím rozdílem, že jednou si donesla osušku, potom malý stoleček, potom širák a černé brýle, pak zase láhev a sklenku s nějakým drinkem a pokaždé se podívala, kde je mezitím slunce a pootočila lehátko tím správným směrem.
My jsme mezitím vypili kávu a zahráli si hru v kostky „Yatzé“ a lady stále něco nosila a mizela v bytě. Nakonec si donesla knížku a k naší úlevě se konečně uvelebila do lehátka. Stín se mezitím prodloužil tak, že na slunci měla už jenom patičky, ale to ji nevadilo a zahloubala se do zajímavého románu.
V ten moment, jak narežírovaně, se zjevila na horní scéně neúnavná paní Putzfimmelová s prachovkami a mopem a jala se vše vyklepávat přes zábradlí na čtoucí lady. Viděli jsme jak se ten bílý prach pomalu snáší a lady zabraná do patrně strhující četby to zaregistrovala až když Putzfimmelová vyklepávala třetí prachovku. S bílým prachem na širáku i na černých plavkách se vymrštila jak péro z gauče, což byl její první rychlý pohyb, který jsme zaregistrovali a zapištěla směrem nahoru něco, co bych já od mondénní lady nikdy nečekal: „Hey, Sie! Was ist das für 'ne Schweinerei!“ (Hej, vy tam! Co je tohle za prasečinu!) Měli jsme se ženou co dělat, aby náš smích nedolétl až k uším obou těchto rozhněvaných dam...
Tato vzpomínka na Nerju překryla všechny mé ostatní a dnes, kdy to píši je tomu přesně dvacet let a navíc, přesně i na den, dvacet sedm let od našeho seznámení v Německu...

14 října 2009

Láska z nebes, nahoru nelez!

aneb: HOREČNATÝ HORROR HOROLEZCE HORNA

Nadšený horolezec-amatér, Lukáš Horn, jednoho dne podcenil, menší příkrou prachovskou skálu a zřítil se z výšky asi třiceti metrů dolů na louku. První co začal vnímat byla jakási hudba sfér a sluneční zář, která ho oslňovala. Vtom, jakoby z nadhledu, uviděl sám sebe ležet v trávě a neznámého podivného muže, který se nad ním sklání a představuje se jako Zachariáš: „Jsem posel osudu, milý Lukáši, musím tě neprodleně dopravit k nebeské fortně.“
Lukášovy protesty, že mu nic není a že ještě nechce zemřít, nebyly Zachariášem vzaty na vědomí, takže nežli se nadál, stál již v nebeské vrátnici před livrejovaným klíčníkem svatým Petrem.
Tam se ale ve vstupní pasové kontrole zjistilo, že došlo k omylu, neboť robot z osudové databáze odmítl vydat osobní kartu s tím, že termín dožití Lukáše Horna se nachází v budoucnosti. Tím však došlo ke značným komplikacím, Zachariáš dostal první vážné varování od prezidenta NKÚ (Nebeský kontrolní úřad) a oba dva byli posláni do časově přibrzděné mezi-čekárny na přijetí k audienci u nejvyšší Excelence  OSUD.
Zachariáš, jsa si vědom svého pochybení, přemluvil Lukáše, aby mu u Excelence dosvědčil, že pád z takovéto výšky by normálně musel vždy skončit smrtí. To by totiž mohlo být uznáno jako polehčující okolnost, čímž by se mu snížil trest na pouhých několik tisíc let očistce, v opačném případě by ho však čekalo cirka milion let nepodmíněného pekla, včetně smažení, pražení a grilování!

V čekárně se Lukáš seznámil s nádhernou ženou, o které vždycky jenom marně snil: Gabrielou. Během rozhovoru se dozvěděl, že ona zde už čeká čtyřicet pět dní, ale to že není tak mnoho, protože jeden den zde se rovná jedné minutě na Zemi. Patnáct dnů, které strávili Lukáš s Gabrielou v této čekárně uběhlo jako voda. Na jeho dotaz, proč ona zde musí čekat, mu Gabriela vysvětlila, že bude její Excelencí zaslíbena jednomu z nebešťanů. Kdo je ten zaslíbený sama neví, to určuje Její Excelence. Tato určuje vše a sice nejlépe a nejspravedlivěji. Bůh je totiž, na rozdíl od všech pozemských náboženských představ, ve skutečnosti žena, nikoliv bohyně, ale Její Excelence - ta OSUD!


Dále se udivený Lukáš dozvěděl, že původně existovaly na světě jen ženy, které se samy oplodňovaly a množily a teprve mnohem později dala Osud vzniknout mužům, kteří měli převzít pouze úlohu jakýchsi trubců, jako je tomu dodnes na Zemi u včel. Trubci se však na planetě Zemi nešťastnou náhodou přemnožili tak, že časem vytlačili ženy z jejich ústavou zaručené vedoucí úlohy. Na důkaz jejich původu jim byly ponechány nepotřebné prsní bradavky. Jak je to v nebi se sexem Gabriela sama nevěděla, dozví se to prý až po zaslíbení.
Během dlouhotrvajícího dialogu se do ní Lukáš bezhlavě zamiloval, a když mu náměstek od Excelence Osud oznámil, že se musí okamžitě vrátit na Zem, tvrdě odmítl poslušnost. Žádal ho důrazně, aby byl společně s Gabrielou předveden k Excelenci Osud k vzájemnému zaslíbení.
Její Excelence však trvala na svém neměnném rozhodnutí a zaslíbila Gabrielu původně vyvolenému nebešťanovi. Tato neprotestovala, neboť v nebi neexistuje hřích a odporování Osudu by bylo hříchem. Lukáš se pak musel vrátit zpět na Zem. V poslední chvíli mu Gabriela stihla ještě sdělit, že je jednovaječným dvojčetem na Zemi žijící sestry Ornelly, se kterou jsou k nerozeznání.


Vděčný Zachariáš, který dík Lukášově výpovědi vyfasoval jen směšných tři tisíce pět set let očistce, mu na revanš opatřil z nebeské databáze tyto souřadnice současného pobytu sestry Ornelly na zeměkouli 7/6/58/9. Lukáš, nemaje u sebe propisku, si stačil pouze vrýt tato čísla do paměti a nežli se nadál, procitl na místě, kam dopadl pod skalou. Jeho bláznivé zamilování nepominulo a on se proto rozhodl stůj co stůj hledat Ornellu, o které věděl jen to, že vypadá jako klon Gabriely.

Ony čtyři souřadnice, které si Lukáš zapamatoval postrádaly však údaj zemské délky a šířky a tudíž určují osm možných bodů na zemském povrchu. Tím vznikl pro Lukáše nový rébus: Který bod z těch osmi je ten správný? Na štěstí pro něj se čtyři body nacházely v indickém a v atlantickém oceánu, čímž nepřicházely v úvahu, avšak čtyři body byly na souši, a sice: v Guayaně, v Brazílii, na britských Hebridách a v Norsku. Co dělat, kde začít?
Jižní Ameriku Lukáš vypustil nejprve ze zřetele, protože to je moc daleko a ve svém pátrání se zaměřil na Hebridy a Norsko. V Anglii však nenašel na této kótě v atlase nic než pustou krajinu, zatímco v Norsku se trefil hrotem své tužky do města jménem Lyngdal!
To bylo pro Lukáše směrodatné, rozhodl se okamžitě vydat na cestu. V jihonorském městečku Lyngdal, kam se pak dotrmácel se svým exkluzivním Trabantem po dvou dnech jízdy a plavby, byl konečně u cíle svého putování. Motor právě vysál poslední kapku benzinu a Lukáš zůstal bezradně stát kdesi na periferii města, a zrovna na zákazu parkování. Co teď? Co dál?
Byla tma, byl vyčerpán, zábly ho nohy a chtělo se mu spát. Začal romanticky poletovat sníh. Kráčel nazdařbůh neosvětlenou, liduprázdnou ulicí a všechna slepá okna severských domků po obou stranách na něj působila tísnivě až strašidelně. Čím dále šel, tím více se zvětšovaly odstupy mezi jednotlivými domky, a on si připadal, jako v naprosto vymřelém, mrtvém městě.


Najednou kousek před ním se rozzářilo jedno okno a v něm spatřil siluetu nahé ženy, která mu cosi říkala a ukazovala, aby vešel do domku. Ornella! Napadlo ho, a bez váhání, vstoupil do podivně ponuré místnosti vybavené jako rybářská chatrč. Sotvaže za sebou zavřel dveře, povolila pod ním podlaha a on se propadl do sklepní místnosti, a uvízl v síti jako chycená ryba. Když se vzpamatoval z prvního leknutí objevila se u něj stará žena, zacvakla mu kolem zápěstí želízka na způsob policejních pout, totéž i kolem kotníků a pak ho vyprostila ze sítě. Všiml si, že všechna čtyři želízka jsou na silném řetězu a ten končí u železného kruhu ve zdi vedle jakési veliké psí boudy.
Potom se mu tato babice k jeho největšímu překvapení slušně omluvila za toto nekonvenční přijetí a slíbila mu, že se o něj bude starat jako ta nejvzornější matka o své děcko. Ty řetězy jsou prý pouze pro její jistotu, že ji neuteče. Pochopil, že je šílená, ale bylo mu divné, že jí rozumí. Pohrozila mu, aby se nepokoušel ji zabít, protože v tom případě by tady zůstal sám, dokud by nezemřel hladem a zimou. Nikoho by se totiž z této podzemní kobky nedovolal, takže mu nezbývá než se smířit s tímto novým, ale jinak čistým a útulným domovem.
Načež přiložila velká polena do krbových kamen a zdůraznila, že její syn byl také velmi šťasten s ní i s její mateřskou péčí. Pak mu ukázala jeho budoucí lůžko v té velké psí boudě a vzadu za ní ve výklenku i koupelnu s toaletou a odešla po schodech někam nahoru s tím, že mu donese dobrou večeři.


Během jídla mu v slzách vyprávěla jak ji zemřel její syn Edda při lovu ryb a od té doby žila zde sama jako poustevník. Konečně dostala nápad chytit si nějakého náhradního syna do sítě na sardinky. To se jí právě dnes poštěstilo. Přísahala, že pro něj udělá všechno co si bude přát, jenom na svobodu ho již nikdy nepustí. Potřebuje někoho mít s kým si může povídat, o koho může pečovat, koho může milovat a koho bude na svých bedrech hýčkat. Nedobrovolný vězeň psychicky vadné ženy Lukáš začal, po vyprchání své původní zlosti, po dobrém vyjednávat a vysvětlovat, že hledá a musí najít svou dívku Ornellu, kterou miluje tak jako ona milovala svého syna, a proto zde nemůže zůstat. To ženu rozzuřilo až k nepříčetnosti. Její depresivní fáze přešla do fáze mánické, začala křičet a rvát si vlasy: „Já jsem tvoje Ornella a nikdo mi tě nevezme!“ Vynervovanému Lukášovi se pojednou zdálo, že se ta žena skutečně mění do podoby mladé Ornelly, ale pak zas rychle stárne, usychá a scvrkává se jako hrozinka.
Cítil se již být natolik vyčerpán, že rezignoval na další dohadování a chtělo se mu strašně silně spát. Napadlo ho ještě, že snad mu ta babice dala něco do jídla, a pak se svalil na postel a okamžitě tvrdě usnul...

Když se za dlouhou dobu probudil z hlubokého spánku, nakláněla se nad ním pohádkově krásná tvář mladé ženy.
„Pane Horne, jak se cítíte, je vám už lépe?“
„Ornello, vy jste tak krásná jak vaše sestra. Já vím, že se mi to určitě jenom zdá, asi jsem zešílel jako ta bába...“
„Ne, naopak jste při plném vědomí, já nejsem žádný přelud, cítíte moji ruku?“ řekla dívka v bílém a pohladila ho po tváři.
„Ano, skutečně! Ornello, já jsem vás tak dlouho hledal a najednou jste tu, nezmizíte mi zase? Vy nejste Norka? Jak to, že mi rozumíte, kde jste se tu naučila česky?“
„To je moc otázek najednou“, řekla, „zůstaňte klidně ležet, jste stále ještě moc sláb, ale zřejmě již při plném vědomí, takže máme vyhráno, ale musíte se šetřit, buďte prosím trpělivý.“ Lukáš však naléhal dále: „Tak aspoň, kde to vlastně jsem? Je to snad nemocnice na kraji města? Jste zdravotní sestřička?“
„Ano, jsem. Tohle je sice nemocnice v centru města, ale vy jste měl dost těžký úraz a proto jste tady u nás.“
„Ornello, vysvětlete mi, prosím vás, co se stalo“, žadonil.
„Dobře, ale slibte mi, že pak budete poslušným pacientem, vezmete si tyto léky a pokusíte se ještě dlouho spát.“
„Slibuji vše na svou čest jak dovedu nejlépe, a už vás budu jenom poslouchat.“
„Tak dobře: snad si vzpomenete, jak jste se zřítil ze skály, ale už asi nevíte, že vám sám osud držel palce, protože vás tak brzy našli a dovezli sem. Museli jsme vás trošku sdrátovat dohromady.“
„Promiňte, Osud si to tak totiž přála, víte ona Osud je žena.“ Lukáš ucítil její hebkou ruku na čele, zkoušející, zdali mu opět nestoupá teplota.
„Ano, žena je váš osud, chápu..,“ řekla poněkud nejistě sestřička a pokračovala, „měl jste poměrně těžší otřes mozku, pár zlomených žeber a dvojitou otevřenou frakturu nohy, drobné odřeniny nepočítaje. Nejhorší byla značná ztráta krve.“
„Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“
„Prakticky tři dny, ale mezitím jste byl chvílemi při částečném vědomí a vzhledem k horečce a k vaší bujné fantazii, jste nám toho dost navyprávěl“, usmála se.
„Vážně, a co třeba, mluvil jsem také o nebi?“, vyzvídal Lukáš.
„To nevím, ale pobavil jste nás. Mně jste nejprve říkal Gabrielo, nevím zdali Archandělo, teď zase pro změnu Ornello, panu doktorovi jste říkal Zachariáši a paní primářce dokonce vaše Excelence! Nejhůře dopadla noční sestra, s tou jste se chtěl snad i poprat, musela vám dávat injekce na uklidnění. Tak, a teď už víte všechno a to pro dnešek stačí.“
„Ještě něco, Ornello - nebo vlastně sestřičko - jak se jmenujete doopravdy, to musím vědět, abych usnul.“
„Zklamu vás, nemám tak vzletné jméno, jsem jenom Eliška.“
„Eliško, já vás zbožňuji, vy jste žena, kterou jsem si vymyslel v horečce, jste moje Fata-Morgana, ale prosím, slibte mi, že mi zas někam nezmizíte...“
„Slibuji, že tu zůstanu a nezměním zaměstnání“, usmála se Eliška, „ale teď už opravdu spolkněte tyto prášky a spěte - nebo se ihned rozplynu!“
„Eliško, úplně poslední dotaz: chtěla byste se se mnou oženit až potom, myslím až budu fit, až mě dáte úplně dohromady?“
„Ne, to bych skutečně nemohla“, zavrtěla pobaveně hlavou.
„Eliško, proč ne, proboha, jste už taky někomu zaslíbená?“
„Nejsem“, smála se, „ale mohla bych se za vás nanejvýše provdat, oženit byste se mohl jedině vy se mnou, pokud byste ovšem cht...“, zarazila se, „teď ale konečně spěte, vy jeden fantasto!“
"Eliško, vy jste můj anděl strážný..."

http://www.youtube.com/watch?v=SiVYvdKjzYA

01 září 2009

Když podáš prst...

Po letech úporného šetření jsme se zmohli na koupi poměrně zdevastovaného bytu do osobního vlastnictví, který jsme během tří měsíců perfektně zrenovovali, takže již za pouhých osm let po svatbě jsme dosáhli té vytoužené mety, to jest:
odstěhovat se z bytu od mých rodičů a konečně bydlet ve svém.
Toho dne, kdy skončil celý stěhovací horor včetně úklidu a věšení obrazů a záclon, jsme začali konečně zaslouženě odpočívat na vavřínech. Já jsem se zmohl na dávno vysněnou pracovnu, má žena Jana na moderní kuchyň, a naše pětiletá dcerka Babetka se radovala ze svého samostatného království v dětském pokojíčku.
Idylku narušila hned první večer impulsivní sousedka paní Tichá, která na rozdíl od svého jména působila spíše dojmem uragánu: „Nezlobte se, že vyrušuji, ale nemohla bych si od vás půjčit tři vajíčka, vrátím vám je ihned zítra...“
„Samozřejmě, pojďte dál“, vyzvala ji neprozřetelně manželka.
„Jejkote, vy to tu máte nádherné, no to je něco nevídaného, mohu se tu trochu porozhlédnout?“
„Ale beze všeho, paní Tichá“, řekla uctivě žena a provedla ji celým bytem jako při exkurzi na Karlštejně.
„No, to je něco jiného než u nás, vy máte šikovného muže, ten můj je na všecko levej jak šavle! Nic neumí, všechno visí jen na mně, a to víte sama ženská si tak neporadí. A ta vaše krásná dceruška, é-é, jak se jmenuje, aha Babetka, ta si tam tak vzorně hraje sama se sebou, ta vám dělá jistě jenom radost. To víte, my bohužel nemáme děti, to vám závidím, ale co se dá dělat, že ano...“
„Co není, může ještě být“, řekl jsem nejapně, jenom proto, abych přerušil její niagarský vodopád slov. Jak se pak později ukázalo, neměl jsem tuto poznámku vyslovit.
Ještě ve dveřích se paní Tichá znovu rozhovořila a pozvala nás na zítřek k večeru na kávu, což se nám bohužel nepodařilo odmítnout.
U Tichých jsme zažili grotesku, která mi připomněla filmy Laurela a Hardyho. Ten mírně přibrzděný a všechno zbabrající Laurel, byl pan Tichý, zatímco jeho paní v roli Hardyho, byla onou bystřejší polovičkou, která však, díky nešikovnosti partnera, na to vždycky nějak doplatí. Již s prvním soustem třené bábovky spustila svoje litánie o naprosto nemožném manželovi:
„To si představte co ten můj nešika provedl minulý týden. Musela jsem na dva dny odjet k rodičům a hnedka ten první večer praskla v kuchyni žárovka. Chtěl prý zašroubovat novou, ale vzal si na to šroubovák a něčeho se tam dotknul, takže vyhodil pojistky.“
„Ale, Emčo, já jsem chtěl přece narovnat ten čudlík uvnitř...“
„Mlč, prosím tě Karlí, kdo to jakživ viděl, se šroubovákem na žárovku, to je jako jíst polívku vidličkou! A protože on neví, že stačí pojistky jenom znovu nahodit, rozmístil po celém bytě svíčky jako v márnici. Když jsem se vrátila, šly na mně mdloby, všude nakapanej vosk, na parketách, na kobercích, na nábytku, dokonce i ve spíži na uheráku!“
„No, nemohl jsem přece tápat po bytě ve tmě, to bych určitě o něco zakop’ a třeba to i rozbil! A to by byl teprve malér!“
„To máš tedy pravdu, Karlí, viz tenkrát tebou zdemolovaná toaletka v ložnici. To by si snad nikdo nevymyslel: chtěl jen zatlouct hřebík do zdi, a vypadlo mu kladivo na broušenou skleněnou desku stolku, ta se rozprskla a zároveň zařvalo i zrcadlo!“
„Nemoh’ jsem přeci vědět, že to blbý kladívko vypadává z topůrka, no uznejte, že jsem zato nemoh’,“ bránil se Karlí.
„Ne, Ty nikdy za nic nemůžeš“, nasadila k dalšímu smeči Emilie, „jako na návštěvě u Zástrčků, kde nám paní nalila červené víno. Asi už tušíte co se nutně muselo stát. Ano, tenhle ťulpas nejapný okamžitě víno rozlil na její sněhobílý ubrus!“
„Nojo, to se někdy stává...“, chtěla omluvit pana Tichého moje žena.
„Ano, to se holt někdy stane, jenže to není všechno!“, soptila Ema, „ta hostitelka ta paní Zástrčková s kamennou tváří ihned stáhla ubrus, utřela stůl a postřela čistý. Neuplynulo ani deset minut a můj slon v porcelánu ho polil znova! Já myslela, že se studem propadnu! To se snad stane jen jednou za tisíc let!“
„Chtěl jsem akorát odehnat mouchu“, bránil se Karel, „ale víš ty Emičko, co řekl Čechov o slušném chování? To nespočívá v tom, že nepoléváme ubrusy, ale v tom, že přehlédneme, učiní-li tak druhý!“
Moje žena, ve snaze zabránit dalšímu slovnímu duelu, ustřihla tuto scénku diplomatickou otázkou: „Paní Tichá, promiňte, že odbočuji, ale ta vaše buchta je skutečně výborná, mohla byste mi prozradit, jak ji děláte?“
„To není žádné tajemství, pojďte půjdeme do kuchyně a já vám tam ukážu mé nejlepší recepty“, řekla nadšeně, „pánové si stejně teď asi budou chtít zapálit, zde je popelníček, a navrch si mohou dát můj speciální puding "ňam-ňam", jak jej nazývá Karlí.“
Když jsme osaměli s panem Tichým v obýváku, zatímco ženy odšvitořily do kuchyně, musel jsem se hodně snažit, abych udržel nit hovoru, neboť můj společník byl opravdu tichý. Čím víc se stmívalo, stával se však ku podivu hovornějším. Z jeho hlasu jsem vyciťoval sice určitou plachost, ale postupně se mi začal svěřovat se svými city, trochu ušlápnutého snílka. Navrhl mi, že můžeme, pokud bych souhlasil, držet černou hodinku. Byl jsem pro. Bledá zář od měsíce a dva oharky cigaret vytvořily atmosféru vzájemné důvěry, takže netrvalo dlouho a přiťukli jsme si becherovkou na tykání. Při té příležitosti jsem se nabídl, že mu pomohu, aby se stal šikovnějším a získal tak obdiv a ztracenou úctu své ženy.
Karel ožil: „Ano, to je ono, dávej mi kurzy šikovnosti, ale před Emilkou ani slovo. Až se třeba naučím opravovat kapající vodovod, překvapím ji, že nejsem takový pablb, jak si stále o mně myslí.“
Vtom se rozlétly dveře: „Proboha, Karlí, proč jsi už nerozsvítil, necháš tu hosta sedět ve tmě, jako když šetříš proudem!“ Paní Ema rozsvítila a teprve teď jsem s hrůzou zjistil, že jsem celou dobu klepal popel z cigarety místo do popelníku do pudingu! Než jsem mohl něco říci, všimla si toho i paní Tichá.
„Karlí, ty troubo, podívej co jsi zase udělal! No je tohle možné, viděl někdo většího trotla než je můj muž?“ Nakvašeně odnesla ten svůj slavný "ňam-ňam" do kuchyně, a já jsem jen šeptnul: „Karle, díky, že jsi to nechal na sobě, je mi to strašně trapné.“
„To nic, já to snesu, mně už to ani nepřijde.“
Za několik málo dní jsme na revanš pozvali manželé Tichých k nám na večeři. Jana se blýskla italskou specialitou "Farfalle al salmone", s bílým Chianti, které určitě neudělá tak hrozné fleky. Karel však tentokrát překvapivě nezaúřadoval, takže vše probíhalo v pohodě. Přesto se pojednou paní Tichá zatvářila nelibě, zabodla své černé oči do Karla, pokrčila nosík a sykla: „Ts-ts!“
„Co je, co je - mlaskám?“ vylekal se Karel.
„Karlí, kolikrát jsem ti říkala, abys nedával lokty na stůl, podívej se na Babetku, jak hezky papá, vem si z ní příklad!“
„To nevadí, paní Tichá“, zastal jsem se Karla, „vždyť tady doma, nejsme přece na recepci v buckinghamském paláci.“
„To víte, ono to sice vypadá, že můj muž ode mne dostává neustále kapky, ale on je skutečně nemožný. A to jsem vám ještě nevylíčila jak mě vloni na chatě málem přizabil!“
„To je hyperbola, čili nadsázka", ozval se Karlí, "Emča měla jen bouli na čele.“
„Co, bouli? Rozseknuté čelo jsem měla, ještě teď je vidět jizva! Představte si, ležím na dece před chatou a opaluji se. Mám zavřené oči a skoro usínám, když najednou - bác a praští mě něco do hlavy. Byla jsem snad na hranici mrákot a na čele mně dokonce vytryskla krev! Obrovská kulatina, vážící nevím kolik kilo! Zprvu jsem vůbec nechápala co se děje? Vidím jen, že manžel sedí opodál na stoličce, před sebou má špalek na dříví, a v ruce mává sekyrou jako Apač tomahavkem. Řvu na něj, proč po mně hodil tou kulatinou? Trvalo mi to než jsem pochopila co zase provedl za debilitu. No, Karlí, pochlub se sám, jak ses mne chtěl zbavit!“
„Pravdou je, že jsem chtěl udělat dobrý skutek a naštípat na zimu trochu dříví. Vynesl jsem si před chalupu dřevo, špalek a sekyru. Sedl jsem si k tomu na malou stoličku, abych to měl pohodlnější...“
„Prosím, to byla první pitomost“, skočila mu do řeči jeho žena, „štípat dříví v sedě! A druhá blbost byla sednout si chytře pod moji šňůru na prádlo!“
„Jenže toho jsem si, Emičko, přece nevšiml. Jednoduše jsem zasekl sekyrku do kulatiny, obrátil ji klínem dolů, a rozmáchl se k úderu, při čemž se kulatina zachytila o tu idiotskou šňůru, napnula ji jako u luku, tím se logicky tato kulatina uvolnila ze sekyrky, a následně se vymrštila až kamsi daleko.“
„Jakýpak kamsi, na mojí zcela určitou kebuli!“, doplnila ho vztekle jeho žena.

O několik dní později když odešla paní Tichá ke kadeřnici, přišel za mnou Karel, zdali bych měl dnes čas a chuť udělit mu první hodinu výuky šikovnosti: „Dnes je totiž ten správný den, neboť máme s Emčou výročí svatby, ona si právě zašla na foukanou vlnu, že to večer půjdeme někam oslavit, a já bych ji chtěl překvapit tím, že před jejími zraky sám bravurně opravím kapající vodovod. To však musí klapnout bez maléru, a proto to chci s tebou nacvičit nežli přijde Emča domů, tak říkajíc ‚na nečisto‘, jsi pro?“
„Bravo, tak se mi líbíš, Karle, pojď, jdeme na to!“
Nejprve jsme věc probrali teoreticky, potom jsem mu připravil vše co bude potřebovat, utáhli jsme přívod vody pod dřezem, pak jsme kohout rozebrali prakticky, nasadili nové těsnění a vše opět dali dohromady. Tuto celou proceduru jsme pro jistotu třikrát zopakovali, takže se z učně Tichého vyklubal slavný virtuos na kohouty. Nakonec když jsme nasadili to původní vadné těsnění, aby kohoutek pěkně kapal, zapili jsme první lekci calvadosem, a dohodli se, že mne Karel ihned po premiéře poreferuje, jak to probíhalo.

Asi o hodinu později jsme náhle s Janou zaslechli šílené výkřiky a v zápětí nato zvonění a bouchání na naše dveře. Tušil jsem, že je zle a spěchal otevřít.
V tratolišti vody tu stála bosonohá paní Tichá, s vlasy zplihlými jak vodník Česílko, v promočené hedvábné blůzičce, která ztratila svou neprůhlednost, a se sinalým vytřeštěným výrazem ve tváři se na mne obrátila jako na armádu spásy:
„Proboha vás prosím, pojďte se podívat na tu Sodomu-Gomoru u nás, a držte mne, abych toho mýho slabomyslnýho blba nezavraždila!“
Bylo to úděsné spatřit jakým fiaskem skončil můj kurz šikovnosti! Celá jejich kuchyň čvachtala, stěny, nábytek i strop byly úplně promočeny. Neodpustil jsem si poznámku: „Něco podobného se už povedlo mé ženě taky, jenže naštěstí jen v koupelně, viď Jani.“
Nejprve jsme jim pomohli vysoušet plovoucí podlahu, otírat zmoklý nábytek a fénovat stěny. Při tom jsme se z kusých útržků jejich vzrušené diskuse nemohli stále dozvědět, jak se to stalo. Teprve po uklidňujícím ‚panáku‘ u nás jsme začali chápat souvislosti.
Zatímco Karel jen kroutil hlavou, spustila jeho žena svá stavidla výmluvnosti: „Karlí prostě suverénně odšrouboval kohout, aniž by napřed uzavřel hlavní přívod vody, o kterém jsem já ani netušila kde je...“
„Ale já jo“, skočil jí hrdě do řeči.
„Tak proč jsi ho hned nezavřel a naopak jsi zalezl pod stůl! No, a tak tedy vznikla v naší kuchyni Křižíkova fontána a já jsem byla nucena pod plným tlakem vody ten pitomej kohout zase našroubovat!“
„Emčo, chápej, já jsem měl ten nejlepší úmysl, já jsem ti chtěl udělat radost a dokázat ti, co dokážu...“
„Tak to se ti opravdu povedlo! Karlí, slib mi, zde před svědkama, že už nikdy nic nebudeš opravovat, ty jsi a zůstaneš technickým anti-talentovaným diletantem!“
Abych ji uklidnil, nabídl jsem se, že když bude třeba něco malého technického opravit, že jim pomohu, pokud to bude v mých silách. Jak se později ukázalo, neměl jsem to nikdy slibovat, neboť od té doby neminul týden, aby paní Tichá nepřišla za mnou s nějakou malou opravičkou. Bylo to splachování, výlevka, odvzdušnění topení, žehlička, lampa, atd. Má žena už začala být ve střehu, co tam u nich stále opravuji, a to převážně když Karel není doma.
Vyvrcholení nastalo, když jsem přišel jednoho deštivého dne domů a zde našel pouze vyhaslý rodinný krb. Manželka s dcerkou pryč a na stole místo večeře ležel bílý list se strohými řádky:

Zklamals mne, můj muži!
Byla tu Emilie a chtěla můj souhlas, abys ji udělal (!) taky takovou krásnou holčičku jako mně. Všechno má už prý promyšleno, její Karlí o tom nemusí nic vědět, jenže já, jako inteligentnější, bych na to stejně přišla, a tak mně to raději říká přímo. Za můj souhlas je ochotna mi dát ze svého dědictví tisíc dolarů! Nevím, co jste spolu měli, ani je-li Karlí nešika na všechno, ale na můj dotaz co tomu říkáš Ty, řekla se záhadným úsměvem, že muži toto dělají rádi. Prý jsi jí naznačil, když si posteskla, že nemají děti: „Co není, může ještě být!“ Prý chytrému napověz! Jsem v šoku, odjíždím s Babetkou k rodičům a nevím jestli mám počítat s rozvodem?
Tvá smutná Jana.

Když jsem překonal první ohromení, zašel jsem k Tichým a seřval Emilii, omluvil se Karlovi, oba je nacpal do auta a odvezl ihned za manželkou, kde se mezi osmi očima vše vysvětlilo jako chiméra Tiché Emilie.
Pro sebe jsem si z toho odvodil trochu pozměněnou moudrost: „Když podáš ženě prst, vidí v něm něco docela jiného, jenom ne prst...“

http://www.youtube.com/watch?v=KamOG_hQPEI

06 června 2009

Černá Bára a Bílá Xantypa

Viktor vyšel ze soudní budovy po právě vyhraném rozvodu z viny manželky a zhluboka si oddechl. Byly to zlé dva roky, se ženou Bárou Černou a tak se teď ve tři odpoledne rozhodl, že nakoupí pár lahví sektu a zajede si do práce to oslavit se svými kolegy, aniž by tušil, že ho čekají nesnáze, pro změnu s "Bílou Xantypou." Obě dvě tyto dámy, jak černou tak bílou, Viktor snášel velice špatně... 

„Takže lidi, už jsem zase svobodný a šťastně rozvedený homo sapiens, dříve ženáč!“  To bylo radosti na Starém bělidle!  
Všichni jeho spolupracovníci věděli, že měl doma skutečné peklo manželské, takže ho přivítali s hurónským nadšením, věděli totiž, že dnes tu bude určitě vládnout dobrá nálada. „Přátelé, dávám do placu tři lahve Bohemia, jeden Fernet, keksy, mandličky, chipsy a dále zakazuji pro zbytek dnešního dne pracovat a pánové mi mohou začít gratulovat a dámy mě mohou dokonce i líbat!“
První se mu kolem krku vrhla jeho kreslička Kája Linková a pak už si dodaly kuráž i další kolegyně, pánové ho plácali po ramenou a někteří mu tak trochu záviděli jeho nově nabytou svobodu. Někdo pustil rádio, stoly se odtlačily ke zdím, čímž vznikl improvizovaný parket a zábava s tancem se rozjela...

„Co je to tu probůh za karneval v Rio a k tomu ještě v pracovní době?“ Personální šéfová Vonostránská, zvaná pro svou super-platinovou hřívu vlasů "Bílá Xantypa", stála ve dveřích jako bůh pomsty a z očí jí sršely blesky: „Ten váš kravál je slyšet až na schodišti, zbláznili jste se všichni včetně vašeho vedoucího? Kdopak to asi povolil, inženýre Hermane?“
„Máte na mysli ten karneval nebo ten kravál?“, zeptal se Viktor nevinným hlasem.
„Obojí – a vy jako vedoucí oddělení za to zodpovídáte!“, vyprskla vztekle a málem ho propíchla svým pěstěným ukazováčkem, „a na prémie můžete zapomenout!“
„Paní Vonostránská“, řekl Viktor klidným hlasem, „my něco oslavujeme a tu hodinku do konce pracovní doby napracujeme po přesčasech ještě během tohoto týdne, souhlasíte s tím?“
„Paní inženýrko“, připojila se Kája prosebně, „on totiž pan inženýr Herman se právě dnes šťastně rozvedl, tak jsme to chtěli trochu oslavit, nezlobte se...“
„Podívejte se, Linková, o tom se já s vámi nehodlám bavit“, podívala se na hodinky a otočila se na Viktora: „Pane Hermane, za půl hodiny, tedy přesně ve čtyři, přijďte do mé kanceláře!“
Takto brutálně přerušená zábava vyvolala po jejím odchodu značně nelibé poznámky k její osobě. Denisa Vonostránská byla pro svou aroganci neoblíbenou šéficí, o které se říkalo, že je to, přes mrtvoly kráčející kariérní typ lesbické ženy. Viktor musel na její obranu něco říct, aby uklidnil panující rozhořčení: „Ticho, prosím, lidi uznejte, že jsme to akusticky trochu přehnali, takže Xantypa, byla nucena nějak zasáhnout. Já tam pak zajdu nahoru, nějak to vyžehlím a ty prémie se pokusím zachránit. Teď ale prosím, pokračujme v zábavě opravdu trochu tišeji.“

„Posaďte se pane –éé– inženýre“, vybídla Viktora jeho představená, když se dostavil do její svatyně. Zapálila si cigaretu: „Nebo vlastně ne, postavte se prosím, pojďte sem, takhle vedle mne, tak, děkuji, fajn, teď si zas můžete jít sednout“, zakončila své podivné "befély" šéfová. Viktor bez hlesu udělal to, co chtěla, načež poznamenal mírně ironicky: „Doufám, že jste mě sem snad nepozvala, kvůli této rozcvičce, paní Vonostránská?“
„Ne i ano“, odpověděla záhadně a její tmavohnědé oči, které tak kontrastovaly s jejími platinovými vlasy, si ho zkoumavě prohlížely jako u vojenského odvodu. Viktor to dlouho nevydržel: „Paní Vonostránská, já uznávám, že jsem udělal chybu. Teď mne tedy z titulu své funkce setřete, ať už to máme za sebou, a já zas půjdu, mám dnes vlastně ještě dovolenou.“
"Na ten kravál zapomeňme, mám s vámi jiné plány, pokud ovšem budete souhlasit. Slibte mi, že náš dnešní rozhovor zůstane jenom mezi námi, jedná se totiž o mou čistě soukromou záležitost“, řekla tentokrát příjemným hlasem. Viktor jen žasl.
 „Je mi třicet osm, jsem jako vy rozvedená, jenže už sedm let a proto si tady každý myslí, že jsem nerudná stará panna, lesbička, bílá Xantypa a bůhví co ještě. Ale teď k meritu věci: potřebovala bych někoho, zdůrazňuji pouze na jeden jediný den, kdo by sehrál roli mého manžela, korektně, bez jakýchkoliv intimností, takže jsem si k tomu vybrala právě vás!“
„To je velice zajímavý projekt“, pokyvoval hlavou Viktor, „ale proč právě mne?“
„Mám k tomu několik důvodů: jste volný, vypadáte dobře, jste vyšší než já v podpatcích a znám aspoň částečně váš charakter. Takových mužů v mém okolí není skutečně mnoho, takže jestli jste ochoten mi pomoci, seznámím vás s jednotlivými detaily vaší budoucí role.“

„Dobře, když zůstanou prémie, vrhnu se do toho po hlavě a navíc, být vaším fiktivním manželem, mi zní zajímavě“, usmál se lišácky Viktor.
Denisa mu pak vylíčila svůj problém: Její ex-manžel Jan Bělík, nyní již sedm let žijící jako John R. Bell v USA, kde údajně měl udělat obrovskou kariéru, si mermomocí přeje, aby ona za ním přiletěla do Ameriky a aby se znovu vzali. Má prý možnost ji uvést do nejvyšší společnosti, mezi high society, to jest takzvaná horní smetánka amerických dam a vůbec snobů a udělat tak ještě větší kariéru než dosud.  Kámen úrazu je v tom, že ona o to za žádnou cenu nestojí, je ráda, že se ho zbavila.
Denisa si prohrábla své dlouhé vlasy a pokračovala: „On tam na úřadech zamlčel, že je rozvedený, škodí to prý kariéře a proto také má dosud ve své kanceláři mé fotky z doby, kdy jsem ještě dělala manekýnku. Abych už měla od něj konečně pokoj, tak jsem si vymyslela, že jsem znovu vdaná, jenže tentokrát opravdu šťastně. Reagoval zle, že mi to nevěří, myslí si, že lžu a že teď patnáctého se pro mne staví v Praze, cestou do Athén!“

Viktor zakroutil hlavou: „To skutečně nechápu, proč takový prachař potřebuje být, z nepochopitelných důvodů ženatý, proč si nevezme nějakou jinou ženskou, proč chce mermomocí právě vás, která o něj nestojíte?“
„I když se vám to zdá nepochopitelné", řekla odměřeně, "asi se mu líbím a má mne dosud rád“, řekla dotčeným hlasem. „A navíc musí všem tvrdit, že jeho žena se ze zdravotních důvodů rekreuje a léčí po různých lázních převážně v Evropě.“
„Promiňte, ale dnes je čtrnáctého a tedy ten váš ex- přiletí už zítra!“
„Ano, poslal mi e-mail, že na mne bude čekat v hale hotelu Excelsior zítra večer v osm hodin. Když se tam objevím a dokážu mu, že jsem doopravdy vdaná, poletí hned příští den na jednání do Athén a přestane se o mne ucházet. Když se tam nedostavím, bude mu jasné, že jsem lhala, a že vdaná nejsem. V tom případě bude prý nucen, použít donucovacího prostředku...tím má na mysli mé nahé fotky z doby modelingu, kterýma mě chce tady -  u firmy -  zkompromitovat...“ přiznala váhavě Denisa.

„Začíná to být napínavé“, usmál se Viktor, „ale jak ho chcete přesvědčit, že jsme manželé, když nemáme oddací list, ani prsteny a tak vůbec, aby na to skočil?“
„To zvládnu, mám to už promyšlené. Ukažte, jak máte silný prsteník?“, řekla Denisa a omotala mu kolem prstu připravenou šňůrku. Načež se rozloučili a Viktor se vrátil ke svým dosud slavícím ovečkám, aby jim zvěstoval, že je vše vyžehleno a prémie jsou zachráněny. Jak to zvládl si ovšem ponechal pro sebe. 

Druhý den zavolala Denisa Viktorovi, aby k ní přišel do kanceláře. Předala mu zlatý snubní prstýnek, na němž bylo zevnitř vyryto DENISA, aby si ho vyzkoušel a rovněž mu dala seznam důležitých bodů pro rozhovor s Bellem. Denisin prstýnek měl uvnitř vyryto VIKTOR a když si je nasadili, vypadalo to opravdu vznešeně.

„Tedy, to vás muselo stát majlant, já si představoval takové ty pouťové kroužky.“
„Tato investice mi nevadí, třeba je pak nechám přetavit, nakonec zlato je zlato, hlavně když se mi povede odradit Bělíka od jeho fixní ideje, že si ho musím znovu vzít.“

 Večer před osmou se stavil Viktor taxíkem pro Denisu u ní doma, aby tak přijeli do Excelsioru společně. Zastihl ji právě v negližé, což mu přišlo jako rafinovaně úmyslné, ale Denisa to přešla poznámkou, "Dnes nic nestíhám, ale už jsem skoro hotová. Pro tento večer si musíme výjimečně, tykat“, řekla důrazně a Viktor si jen v duchu pomyslel, jaká škoda, jestli je tato baba skutečně lesbická. 
Pět minut po osmé společně vstoupili do hotelové haly a uniformovaný sluha je uvedl do malého salonku, kde již seděl s doutníkem mezi zuby, sám velký, leč postavou malý, John R. Bell.
Po rituálu představovacím přešel Mr.Bell ihned do útoku. Jeho čeština už nesla známky pobytu v USA: „Pan é-é Herman, moch byste si zatím dát něco u baru, OK, já potřebuju tady s Denís cosi diskutovat mezi dvěmi očima, OK?“
„Myslíte patrně mezi čtyřma očima!“ Viktor se otočil k Denise: „Mám odejít?“
„Ne, to je nesmysl“, Denisa se otočila na Bella, „my s Viktorem nemáme mezi sebou vůbec žádné tajnosti, chci, aby byl u našeho rozhovoru přítomen.“
„Ale já zas, nevím, jesli je to tvůj manžel, nebo jenom ňájakej známej“, namítl Bell.
„S tím jsem počítala, že budeš chtít vidět nějaké důkazy a vzala jsem sebou i oddací list“, a vytáhla jej z kabelky, „a tady si vše důkladně zkontroluj i třeba naše snubní prsteny s vyrytými jmény. Stačí ti to konečně jako důkaz, nebo mám dovléct i našeho oddávajícího úředníka, abych už měla konečně od tebe pokoj?“, řekla ironicky. 
„A pokud máte pochybnosti o tom, jestli já jsem opravdu Herman“, doplnil Denisu Viktor, „tak tady je můj průkaz, prosím“ a hodil na stolek svou občanku.
V tom okamžiku nemohl ještě tušit, že tím udělal taktickou chybu. Chtěl jenom rozptýlit Bellovu pozornost od oddacího listu, o kterém věděl, že ho Denisa nějak zfalšovala. Bell se naštěstí spíše zaměřil na jeho občanku a pečlivě ji prostudoval, načež řekl: „Takže Denís si nechala svý svobodný méno, ale jinak vy bydlíte spolu pod touto adresou, OK?“
„Ano, přesně tak“, souhlasila rychle Denisa. Byla ráda, že mu nemusí říct svoji soukromou adresu, Bell totiž znal pouze její adresu do práce.
„Hmm“, zamručel Bell, „takže vám nabízim byznys: každýmu jeden milion korun, když se honem rozvedete, děti nejsou – no problem...“

Denisa vyskočila ze židle jako uštknutá: „Viktore, jdeme domů, ten člověk má fixní ideu, že si ho musím vzít. Rozumně se s ním nedá mluvit! On nechápe, že se mi povahově hnusí, a že my dva se máme rádi, pojď jdeme!“
„Počkej, Denís, sakra! Neutikej!“, vykřikl Bell a praštil vztekle pěstí do stolu.
„Pane Bělíku“, řekl Viktor ostře, „zapište si dobře za uši, že se s Denisou nikdy nerozvedeme, tím méně kvůli vám, dobrou noc!“
Vzal Denisu pod paží a oba spěšně odešli. Bell zůstal překvapeně sedět s pootevřenými ústy, nemohl pochopit, že někdo může odmítnout tak lukrativní nabídku, kvůli nějakým romantickým citům.


Nazítří zavolala Denisa Viktorovi. Telefon zvedla jeho kreslička Linková Karla: "Pan inženýr Herman tu právě není... jó promiňte, právě přichází, předávám...,"Díky ti, Kájo... haló, paní Vonostránská, přejete si, prosím?“, řekl Viktor. „Přijďte ke mně, Viktore."  
Když k ní dorazil, řekla mu, že si mohou i nadále tykat, ovšem pouze mezi čtyřma očima. Jinak, že mu chtěla poděkovat za jeho speciální službu.   Viktor zvedl obě ruce: „Rádo se stalo, ale ještě k tomu tykání. Já to skutečně nechci střídat, buď si tykáme, nebo si vykáme. Trvale kombinovat obojí by se mi s určitostí pletlo, takže, jak si přeješ: ty nebo vy?“
„Fajn, tak tedy: vy!“, řekla uraženě. „Fajn, je to vše, co jste se mnou chtěla řešit?“, řekl stejně upjatě. „Ano!“, ukončila rozhovor Denisa a začala se nervózně hrabat v papírech na stole. „Tady vracím ten prstýnek“, řekl Viktor, položil jej na stůl a s lehkou úklonou odešel.

 Večer doma si Viktor uvědomil svoji chybu, že ukázal Bělíkovi občanku. Ozval se totiž zvonek u dveří a v nich stál, s celou svou vehemencí, Mr. Bell. Nedalo se už nic dělat, nemohl ho nepozvat dovnitř a nechtěl se zachovat vyloženě nepřátelsky.
„Pan Herman, dobrý večer, je Denís doma?“, zeptal se Bell přímočaře.
„Dobrý večer, ne, bohužel doma není, má ještě nějaké obchodní jednání.“ Viktor použil co možná neutrální výmluvu.
„Hmm, a nevíte, kdy přijde domů, já musím –é– s ní eště něco důležitýho promluvit, kůli tomu jsem zatim nevodletěl do Athén“, Bell si kapesníkem otřel zpocené čelo. „Bohužel, ani toto opravdu nevím“, řekl Viktor přesvědčivě, „může to taky třeba trvat ještě dvě hodiny, nebo i víc...“
„Tak ji zavolejte, že tu na ní čekám“, řekl Bell takřka rozkazovacím hlasem. Viktorovi sice už pomalu docházela trpělivost, ale raději ho přece jen poslechl a zavolal Denise na mobil: „Deniso, drahoušku, v kolik hodin přijdeš dnes domů, je...“ Překvapená Denisa ho nenechala domluvit: „No, to je dost, Viktore, že sis to rozmyslel, už jsem si říkala, že tě budu muset přece jen aspoň trochu sprdnout, protože...“
„Deniso, zadrž příval slov, já ti věřím, že mě miluješ, ale je tu u nás doma Mr.Bell a čeká na tebe, má něco důležitého na srdci, kvůli čemu zatím neodletěl do Athén.“
„Ó - tak to je tedy gól“, řekla zklamaně, „hned tam jedu, ale kde vlastně bydlíš?“ Viktor se otočil k Bellovi: „Denisa už jede domů, má sice auto v opravě, ale bere si taxi, bude tu hned“, načež pokračoval k Denise, „ale pozor, drahá, když řekneš taxikáři přímo Přemyslovská 14, tak tě bude vozit po celých Vinohradech a bude to stát štangli zlata, jako se mi to stalo minule, řekni mu proto jen Náměstí Jiřího z Poděbrad, a teprve potom mu ukaž naši ulici, chápeš?“
„Děkuji ti drahý, jsi opravdu nápaditý v zapeklitých situacích, vydrž to s tím blbem!“

 Mezitím než se Denisa dostavila, nabídl Viktor Bellovi whisky, ten však ani neposeděl a se sklenkou v ruce se přecházel po pokoji sem a tam. „Mohu vidět pokoj od Denís, jak si ho zařídila, ona měla dycky dobrej vkus.“
„Zeptejte se jí až přijde, já nevím, má-li tam uklizeno a mohlo by jí to vadit...“
„Jste, Viktore, asi dost pod pantoflem, OK? Vona je panovnice“, smál se Bell. Viktor změnil téma: „Řekněte mi, Johne, proč se v USA vydáváte za ženatého?“
„To je puritánská zem, tam je pro byznys rozvedený něco jako špatný člověk a když má dolary, tak je furt uháněnej ženskejma, co se chtěj vdávat. A běda, když si s ňákou něco začneš, to si může dovolit bez rizika jenom ženatej člověk!“, rozohnil se Bell.
„A co je to za firmu, ve které tak úspěšně působíte?“, zeptal se Viktor. „To je AGW Insurance Company, pojišťovna s filiálkama po celým světě“, řekl hrdě.

Do toho se ozval zvonek a rozevlátá Denisa se vřítila do bytu. Skočila Viktorovi kolem krku se slovy: „Dnes mám smolný den, lásko, musela jsem přesčas tvrdnout na poradě, moje auto ještě není hotové a klíče od bytu jsem si zapomněla v práci, takže se, drahoušku, nediv že zvoním. Už jsem se na tebe moc těšila!“ Načež ho lehce políbila a Viktor využil tuto situaci tím, že změnil její líbnutí v polibek...
„Tak už snad nechte toho cicmání, já sem ve spěchu“, ozval se mrzutě Bělík.
„No, to snad není pravda“, pustila se do něj Denisa, „ty k nám vpadneš bez pozvání a ještě budeš určoval jak se máme doma s manželem chovat?“

„Denís, já tě prosim, poleť ty se mnou jen na dva dny do Athén za milión korun. Vyděláš za dva dny, to co tady za dva roky! Tam se sejdem s Mr. Joanides a ten chce tě vidět a pak já se budu stát jeho viceprezident, OK? Brát se teda nemusíme, když nechceš, ale sehrajeme to jen!“
„Jak to, že mne chce nějaký papaláš Joanides vidět?“, vybafla na něj Denisa.
„Já mu ukazoval naše album, on myslí, že sme manželé, on nemá rád rozvedený...“ „Tvoje drzost je bezmezná, ty se mnou děláš kšefty, to je hnusnost!“, Denisa zrudla rozčílením, „ty kráčíš přes mrtvoly za svým cílem! Tobě nestačilo to, co jsme ti my oba řekli včera v tom hotelu?“

„Nestačilo, todle je má nová oferta: milión - bez rozvodu a bez svatby!“, křičel Bell.
„A ty si snad myslíš, že by mi to můj milovaný manžel Viktor toleroval i kdybych já byla tak blbá a souhlasila s tím? Vždyť jsi včera mluvil o dvou miliónech!“ 
Bělík se zašklebil: „Ty mrško, teď seš zase ta pravá nefalšovaná Denís, je vidět že seš furt dobrej businessman, ale - OK platí!  Dva milióny a zejtra letíme!“
Denisa se obrátila na Viktora: „Drahý, že mne pustíš na ty dva dny, viď?“ Viktorova poker-face neprozradila, co si on právě myslí o její prodejnosti: „Samozřejmě, drahá, pustím tě, i když pochopitelně nerad!“
„Ale ten šek na dva miliony chci předem, teď hned, Johny“, řekla Denisa, „a zítra ráno půjdeme do banky zjistit zda je krytý. Ne, že bych tě podezírala Johny z podvodu, ale jistota je jistota.“ Bělík byl spokojen, věděl, že dosáhl svého cíle.
Druhý den dopoledne zavolala Denisa Viktorovi do práce: „Je to OK, šek je krytý, rychle si sbal svršky, ve dvanáct hodin ti podepíšu dovolenku na dva dny a v půl třetí poletíš s námi! Už jsem zajistila letenky."
"Co tam jako budu dělat já? Snad ne, proboha, nějakého tvého chudého příbuzného, který se chce zdarma podívat do Athén?"
"Ne, uděláme si krásný prodloužený víkend v Athénách, tedy jen my dva. Bell to zatím netuší a určitě nadšenej nebude, ale k tomu papalášovi v roli Bellovy manželky s ním klidně půjdu... a tím si budeme kvit!"
"Tedy, klobouk dolů, jaká jste intrikánka", řekl Viktor uznale, "jenže já tam s vámi nepoletím, paní Vonostránská, mám už jiný program na tento víkend."
"To...to nechápu, on mi už nemůže nijak škodit, ty nahotinky mi vrátil a peníze jsem převedla do úschovy na konto mého právníka. A tobě, za tvoji pomoc, bez níž bych to sama určitě nezvládla, nabízím polovinu, to jest milion korun! Tak o co ti jde?“
"Ne, děkuji, paní Vonostránská, já jsem si ještě v celém životě nevydělal ani korunu švindlem, takže u této zásady chci zůstat i nadále!"
"Dávat a prosit je moc! Ty budeš radši trávit víkend s tou chudinkou Linkovou, že?"
"A proč ne? Kája totiž má cit a srdíčko  -  a není ani černá ani bílá..."

http://www.youtube.com/watch?v=B0fe2m_4c7E&feature=fvw

31 května 2009

BUDIT! někdy znamená NEBUDIT!


Jako dítko školou povinné jsem vždycky proklínal, že mám o sedm let mladší sestru, kterou musím občas hlídat a hrát si s ní stále na písku, zatímco kamarádi čutají na trávě fotbal. Oč výhodnější by bylo mít staršího bráchu, který by mě chránil proti silnějším klukům. Navíc moje milá sestřička byla jistě jakýmsi magnetem na bakterie a viry, takže neustále přinášela domů různé infekční choroby, které jsem pak nespravedlivě chytil i já. Ještě v mých dvaceti letech jsem se od své třináctileté sestry nakazil infekční žloutenkou!
Čím jsme byli se sestrou Blankou starší, tím lépe jsme si rozuměli. Suploval jsem pro ni garde, když si chtěla jít zatančit, ona mi na oplátku nahrávala na seznámení s dívkami, hlavně na plovárně, kde se dá vše lépe posuzovat. Bohužel se naše vkusy lišily natolik, že prakticky nikdy nevyšlo to, co mi doporučila. Nejsem totiž obdivovatelem svalnatých mužatek s plochou hrudí.

Když bylo sestře Blance asi devatenáct let, odehrála se jednoho dne u nás v rodině  nádherná, jakoby pracně narežírovaná, situační komedie. Vládcem rodiny byla odjakživa matka, zatímco otec, jehož koníčkem byly cizí jazyky, neškodně trávil všechen svůj volný čas nad hromadou slovníků, které hltal jak akční detektivky. Nám oběma, poněkud už přestárlým dětem, bydlení u rodičů vcelku vyhovovalo, pociťovali jsme jen určitou nesvobodu.
V mém případě se jednalo o riskantní noční propašovávání různých kamarádek do mého pokoje. Abych se nestal obětí nedobrovolného celibátu, musel jsem večer s dívkou tak dlouho obcházet okolo našeho baráku, dokud nezhaslo světlo v ložnici rodičů. Potom nastal nervák plíživého vstupu. Blanka zas měla problémy s pozdními příchody domů, protože máti, která měla spánek lehčí motýlího křidélka, ji často vychytala po večerce - a bylo zle.
Naštěstí pro nás oba chodili rodiče spát, tak říkajíc se slepicemi, a tak jsem se rozhodl vyřešit stávající problém technicky. Dveřní zámek, jsem doslovně zalil do vazelíny a veškeré panty vyplnil kolomazí s grafitem, čímž jsem docílil absolutní neslyšitelnost otvírání. Pěnovkou obložené rámy dveří a silný koberec dovršily stav mrtvolného ticha. Matčin následný ranní dotaz stran Blančina nočního příchodu se dal potom uspokojivě zodpovědět zkorigováním času na přijatelnou míru. O mých pašeráckých avantýrách se rovněž většinou nevědělo, až asi na dvě-tři tolerované výjimky ročně.

Navzdory romantickému jménu vily "Jitřenka", jsme ani sestra ani já nepatřili k těm takzvaným ranním ptáčatům, a tudíž nás budil otec, který pro mne z nepochopitelných důvodů vstával asi o tři hodiny dříve, nežli musel. Buzení mne bývalo absolutně bezproblémové, denně v šest hodin, mimo víkendy. Zato sestřino buzení představovalo pro otce těžký stres, neboť ona nechtěla vstávat denně v tutéž dobu, jen někdy. Večer vždy oznámila otci, má-li ji ráno vzbudit, nebo chce-li si trochu přispat. Tento systém variabilního buzení-nebuzení nemohl evidentně spolehlivě fungovat, a sice hned z několika důvodů: buď Blanka zapomněla večer oznámit otci, kdy chce být buzena, nebo to zapomněl otec, a nebo si prostě popletl časový údaj. Výsledkem byl ranní rozruch v jinak tichém domě, kdy ona zoufale hořekovala proč je buzena, když může ještě spát, a jindy naopak, jak to, že nebyla vzbuzena, když přece říkala, že musí ráno vstávat. Opakující se ranní "pláč a skřípění zubů" mně vynervoval natolik, že jsem se rozhodl jednat.
Z krabice od bot jsem udělal velikou ceduli, a tuto pověsil jako návěstí na dveře Blančina pokoje. Teď stačilo pouhým obracením cedule na tu či onu stranu, nastavit buď vycházející slunce, v jehož paprscích stála písmena "BUDIT", nebo jako u zákazu zastavení, rudý kříž v modrém poli s nápisem "NEBUDIT!" Tím byl problém sestřina buzení, právě tak jako jejích pozdních návratů domů, jednou pro vždy vyřešen technicky a v naší rodině zavládla opět ničím nerušená pohoda.

Až jednou, bylo to v červnu, kdy jsou, jak známo, ty nejkratší noci, se Blanka zdržela v bujaré společnosti při oslavování něčích narozenin déle, než měla původně v plánu. Najednou bylo ráno a ona se hnala o závod s časem domů. Uvědomovala si totiž, že ta proradná cedule ukazuje "budit", čímž se zjistí, že nebyla celou noc doma, a že bude zle. Řítila se od tramvaje jako funící sentinel doufajíc, že bude doma dříve, nežli dojde k osudnému buzení. Plánovala si, že proklouzne předsíní, nápis "budit" přehodí jak výhybku na "nebudit" a pak už bude moci v klidu spát až do aleluja.
Jak si usmyslela, tak i udělala, ale čas hrál proti ní. Byl jsem právě v koupelně, když jsem zahlédl otce kráčejícího k sestřiným dveřím s nápisem "BUDIT".
Otec byl natolik důkladný, že vždycky došel až k samým dveřím, a přestože byly oba křiklavé nápisy viditelné na sto honů, s nosem až na ceduli si řekl pro sebe: „Aha, budit!“ Jindy zas, před výstrahou rudého kříže, si zamumlal: „Pozor, nebudit!“

Tentokrát otec otevřel dveře do Blančina pokoje se svým obligátním: „Blančo, vstá...“, vtom se ale zarazil a očividně šokován, že tam dceruška není, se nechápavě obrátil a zamířil do ložnice, zvěstovat svůj objev matce. Z ložnice jsem zaslechl rozespalý hlas matky, která z praxe věděla, že otec nikdy nic nenajde: „Prosím tě, kde by byla - to ses asi zase špatně díval. Jdi se podívat znovu a odkrej deku!“
V témže okamžiku, jako narežírovaně vstoupila, díky kolomazi, nehlučným způsobem hlavní aktérka - Blanka. Bleskově proklouzla předsíní, obrátila ceduli na "NEBUDIT!" a zahučela, tak jak byla, do postele. Nic netušící otec se tedy znovu vydal ke dveřím s cedulí, mumlaje: „To jsem blázen, jestli jsem se špatně díval.“

Vtom strnul, nevěřícně zíral na nápis "NEBUDIT!" a když pak spatřil spokojeně spící neviňátko v posteli, totálně desorientován vrazil zpět do ložnice a hlásil: „Teď už věřím, že jsem opravdu magor! Nejen, že jsem se skutečně špatně díval, protože tam Blanka spí, ale jak je možný, že jsem nota-béne i tu zatracenou ceduli viděl s nápisem "budit", když je tam teď "nebudit" - to nechápu!“
Matka, která měla daleko vyvinutější fantazii a kombinační smysl než otec, jenž byl vždycky příliš dobrým pro tento svět, okamžitě pochopila celou situaci, vyskočila a vrazila k sestře se suchými slovy: „Blano, vstaň, nedělej, že spíš!“ Tato rezignovaně vstala, maně si upravujíc pomačkanou minisukni a bez hlesu vyčkávala vynesení ortele. Napjatá situace se však nečekaně zvrhla ve frašku, když otec zajásal: „Lidi, vždyť já jsem byl ochoten uvěřit, že jsem se špatně díval, ale tahle skvělá cedule, coby corpus delicti, dokazuje, že nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel!“

Celá rodinka se začala postupně rozchechtávat a Blanka když viděla, že je pohroma zažehnána, využila situaci ke sdělení nečekané noviny: „Milí rodičové, já se budu vdávat!“
„Kdy? A koho si bereš, proboha?“ vykřikla zděšeně matka.
„Tuhle sobotu,“ řekla sestra naprosto suše a pro nechápavé dodala, „pochopitelně Jirku.“
„Bravo, ségro, nedalo by se to sfouknout už zítra, v sobotu se mi to nehodí, mám rande s Alenou“, ozval jsem se ležérně.
Matka zesínala: „Jakýho Jirku“, obrátila se o pomoc na otce, „to je děs, slyšíš to? - No řekni přece taky něco!“
I pravil otec rozvážně: „A nemyslíš si, Blanuško, že nás to, jako rodiče, také zajímá? Vždyť já už ani nestihnu si dát vyčistit mé staré svatební šaty a buřinku!

03 května 2009

Sex byl u nás tabu!

V dobách mého dětství vůbec neexistoval sex. Podle jednoho obrázku, pod nímž bylo napsáno SEX jsem získal představu, že to je chaos. Když jsem se zeptal rodičů co to je, zjistil jsem, že je to něco o čemž se nemluví. Do osmi let jsem žil v blahé představě, že děti nosí čáp. Kde je ovšem ten čáp bere, to mi moc jasné nebylo, asi v nebi. Dával jsem mu za okno cukr, to prý on má rád, ale trvalo to aspoň půl roku nežli mi donesl sestřičku. Chtěl jsem sice raději brášku, ale on asi neuměl moc dobře číst a tak to popletl. Byl jsem nedočkavý a dával jsem mu kromě cukru i jiné laskominy, jako třeba žu-žu, čokoládu či lízátko.
Teprve ve druhé třídě mi cestou ze školy jeden starší spolužák, který opakoval každou třídu víckrát, řekl: „Nebuď blbej, děti nenosí čáp, ale máma v břiše!“ Protestoval jsem, že jak by se pak dostaly ty děti ven? To ani jemu nebylo moc jasné a tak tato záhada mi zůstala nevysvětlena až asi do devíti let.

To jsme se s jednou asi o rok starší kamarádkou z ulice Inkou vzájemně dohodli na trávníku za smetištěm, že si na revanš ukážeme buchtičku a lulíka, ale u nich se prý říkalo žemličku a bimbáska. Ona mi pak při tom ukazování vysvětlila, že děti vzniknou tak, že tatínek dá mamince semínko do žemličky a tam pak vznikne dítě. Je to prý zařízeno tak, že když je to dítě dost velké, tak se ta žemlička rozevře, aby se mohlo vyklubat z břicha ven. Ona měla ještě menší sestřičku a bratříčka, z čehož usoudila, že její tatínek má teď už o tři semínka míň, ale kolik mu jich ještě zbývá, to nevěděla, ale zato věděla, že mu ty semínka vyrostou v pytlíčku pod bimbáskem. To byly mé vědomosti stran sexu, tak říkajíc z druhé ruky, a ostatní jsem si už musel vypátrat sám.

Následovala dlouhá léta, kdy doma o sexu nepadlo ani slovo, až jednou, to mi bylo asi patnáct, odjela máti někam na léčení a otec dostal za úkol se mnou o tom promluvit. To byl ovšem absolutní trapas, otec mluvil pouze v náznacích, abych jako já sám se ho zeptal, pokud mi něco nebude jasné a já jsem odvětil, že mi je všechno jasné, čímž debata skončila, otec si oddychl s já si dodnes nedovedu představit jak to, že jsem byl vůbec kdy, tak stydlivými rodiči počat?

Pak bylo zase asi pět let tabu až jednou se mne moje matka, opět v mlžném oparu trapasu, zeptala: „Mirku, ty jsi nám nedávno představil tvoji kamarádku Miládku, což o to, je to celkem hezká a slušná dívka, tatinovi se taky líbila, ale já bych chtěla vědět, jestli je to jenom kamarádka, nebo jestli už je něco mezi váma?“
Dělal jsem naivního, aby trapas mohl pokračovat: „Nevím jako co má být mezi námi?“
„Myslím třeba jako něco důvěrného... stačí když řekneš ano nebo ne.“
„Maminečko zlatá, vzhledem k tomu, že nejsem ani impotent ani homosexuál - tak ano!“
A od té chvíle byla otázka sexu v naší rodině vyřešena...

https://youtu.be/sXsie2n3XwE

05 března 2009

Telefon story

Bylo to někdy v říjnu, když se David Marek marně snažil dovolat na jakousi záhadnou firmu, která ho už aspoň měsíc neustále bombardovala drzými upomínkami za literaturu, kterou si vůbec nikdy neobjednal ani neobdržel. Zlostí celý bez sebe vytáčel ono nešťastné číslo už asi po desáté, když konečně zaslechl dlouhý tón a ono kýžené cvaknutí zvedaného sluchátka.
„Tady David Marek, vážení, už toho mám dost s vašimi naprosto idiotskými urgencemi. Já jsem si v životě žádný rybářský lexikon u vás neobjednal...“
„Promiňte, ale to musí být omyl“, přerušil ho klidný ženský hlas, „tady je soukromý byt.“
„É–vá-žená , vy nejste...“, koktal.
„Eva i žena jsem, ale nejsem vydavatelkou rybářských lexikonů, jsem pouze narozená ve znamení ryb a nehodlám být lovena!“ Sametový hlas té ženy snížil hladinu adrenalinu v jeho krvi a on začal vymýšlet způsob, jak prodloužit tento příjemný omyl. Po několika rozpačitých větách vysvětlování, zjistil, že ta žena, snad z dlouhé chvíle, nemá nic proti delšímu povídání si po drátě. Od ryb se stočil hovor na hudbu, literaturu a malování a než se nadáli byla půlhodina pryč a oni si stále měli co říct. Nakonec David, s ohledem na svůj telefonní účet, musel nerad rozhovor ukončit dotazem, zda-li ji může zavolat opět někdy jindy.
„Ano“, souhlasila Eva, „až budete mít zase potřebu někomu vynadat, obraťte se s důvěrou na mne. Můžeme si třeba popovídat o něčem technickém,  jako o zarámování čtyřdimensionálních obrazů!“
Od tohoto dne si telefonovali velice často a dlouze. Jejich filozofování je oba natolik fascinovalo, že ztráceli pojem času. Někdy hovořili až do dvou hodin v noci. Diskutovali spolu o divadle, o knížkách, o politice, o mezilidských vztazích, o lásce, prostě o celém životě.
David se párkrát pokusil přemluvit Evu, aby se už jednou konečně setkali osobně, ale tato záhadná žena mu neustále uhýbala a vždycky mile, ale neoblomně argumentovala: „Davide, prosím, nekažte to kouzlo našich rozhovorů a nesnažte se se mnou sejít. Už jednou jsem něco podobného prožila a vím, že bychom byli asi oba zklamáni a tento krásný vztah by skončil. Ponechte naší fantazii volná křídla.“
Davida napadlo, že je Eva třeba nějak tělesně postižená a proto se vyhýbá setkání. Během dalších dvou měsíců téměř každovečerních telefonátů, se mu postupně podařilo, sestavit si ve své obrazotvornosti jakousi mozaiku jejího vzhledu. Přestože nikdy sama o sobě nemluvila, neřekla mu ani barvu svých očí, ale z nepřímých dotazů zjistil, že není ani slepá, ani po úrazu, ani jinak postižená, ba dokonce, že je asi velmi hezká, bruneta, nebo spíše blondýnka. Když se jí ale přímo zeptal, zda-li je blond, odpověděla: „Nebojte se, vlasy na hnědo si nebarvím.“
„To jsem nepochopil, nemám přece nic proti barvení vlasů.“

„To měl být vtip“, Eva se rozesmála, „umělá inteligence přece je, když si blondýna dá hnědý přeliv!“

David si tedy začal skicovat její obličej, maloval, měnil, gumoval a vylepšoval každý detail jejího vzhledu, o němž se kdy zmínila. Protože věděl, že mu sama o sobě vůbec nic určitého neřekne, musel z ní dostat potřebné informace mazaně tak, že během jejího vyprávění se jí jakoby mimochodem zeptal jsou-li její řasy tmavé, dlouhé či nenápadné. Příště zavadil o barvu tvar jejích rtů, zda jsou plné jako má třeba ta a ta herečka nebo naopak drobné srdíčkovité. Eva, soustředěná na téma o kterém právě mluvila, nepostřehla, jeho celkem nenápadné vyzvídání.
Někdy v polovině prosince měl už její portrét nakreslen a vystínován jako policejní fantom-foto, čímž jeho nedočkavost uzřít ji "in natura" a možnost porovnat ji se svou fantazií, nabývala vrcholu. Navrhl jí, že by rád koupil vstupenky a rezervoval stůl na jeden silvestrovský večírek s hudbou a programem v novém luxusním baru West-side, který mu byl doporučen jeho dobrým známým. K jeho překvapení Eva tentokrát prvně souhlasila:
„Vidím, Davide, že jste vytrvalec na dlouhé tratě, ale je to na vaši plnou zodpovědnost! Jestliže tím skončí naše nekonečné krásné debaty, bude to mít pro mne, a věřím že i pro vás, pouze jedinou výhodu: ušetříme na telefonních účtech. Ale náš život se tím ochudí. “

Dva dny před Silvestrem, když se spolu domlouvali, kde a kdy se sejdou, zeptal se David rádoby ležérně: „Evi, jak vás vlastně poznám, vím jenom, že jste něžná blondýnka a těch tam bude zaručeně spousta!“
Eva byla naopak snědá bruneta, takže se zarazila: „Jak jste přišel na to, že jsem blondýna, nikdy jsme se o tom nebavili?“
„Ale ano, mluvili jsme o tom, asi jste to zapomněla“, triumfoval David.

Eva nevěděla co má na to říct a raději pokračovala bez komentáře: „Je mi už šestadvacet, jsem dost vysoká, štíhlá a budu mít na sobě vínový kabát s kožešinovým šálem.“
David se popsal už ve svých dřívějších rozhovorech jako vysoký štíhlý pětatřicetiletý muž a teď jen doplnil, že bude mít na sobě šedý zimník s novinami napůl v kapse.


„Kostky jsou vrženy“, pomysleli si oba shodně po odložení sluchátek a začali zpytovat svá svědomí. David si vyčítal, že vlastně tu dobrou duši Evy oklamal, že se zachoval zbaběle, protože nebyl vysoké, ale spíše střední postavy, na věku si ubral pět let a vůbec se nezmínil o svých již prořídlých a na skráních už částečně prošedivělých vlasech.
 Eva zase litovala, proč mu hned nevyvrátila jeho představu zářivé blondýnky, proč si ubrala šest let a proč mu třeba nikdy neřekla, že na čtení nosí brýle? Vždyť na tom přece není vůbec nic špatného...
David vyhledal na poradu svého nejlepšího kamaráda Vlastíka, jenž byl více typem sportovce, a na nějž se Davidův popis hodil mnohem lépe. Požádal ho o pomoc: „Hele, Vlasto, jestli jsi můj fajn kamarád, tak to vezmeš za mne, víš přece úplně všechno o mých telefonátech s tou záhadnou Evou, stačí jen říct, že jsi já – já to pak přijdu nenápadně zkontrolovat a když se mi bude líbit a nebude o hlavu větší než já, tak jí všechno vysvětlím jako silvestrovský žertík.“
„A co když se ti líbit nebude?“, chtěl vědět pro jistotu Vlasta.
„Máme různý vkus, třeba se bude líbit tobě.“
„A co když se ti sice líbit bude, ale projeví zájem o mne“, vrtal dál do hloubky Vlastík.
„Tak holt budu mít smůlu a coby moudřejší ustoupím“, pokrčil rameny David, „pak se třeba vezmete, budete mít děti, a tak...“
„No, tak to bych teda nemoh‘!“, protestoval rozhodně Vlastík.
David ho uklidnil: „Nené, tady jde o to, že hrála basketbal, to znamená, že je asi větší než já – a to je můj komplex. V tom případě se jí ujmeš ty, já zaplatím šampáňo a brzy se oddrolím.“
„Ruku na to, gentlemanská dohoda!“, plácli si a zapili to koňakem.


Eva začala být také nesvá, byla již téměř rozhodnuta schůzku odvolat, když zadrnčel telefon. Byla to její mladší sestra Helena: „Představ si, na poslední chvíli mi vybouchnul Silvestr, mám vztek, chtěly jsme jet s holkama do Špindlu a sešlo z toho!“
„Helén, to je nápad, vždyť ty jsi skoro blondýna a nechtěla by ses dát ještě odbarvit na platinovo?“, předla svou nit Eva.
„Už se stalo kvůli Lukášovi, ale jakou to má proboha souvislost se Špindlem?“
„Helen, přijeď okamžitě ke mně, musím s tebou nutně mluvit právě na téma Silvestr!“, rozhodla Eva rezolutně. Tak vznikla sesterská dohoda, že Helena převezme roli Evy, tato přijde o něco později a počká před vchodem až jí sestřička sdělí, jaký ten David je, jak to probíhá a jestli neprokoukl jejich sesterskou rošádu.

Na Silvestra se tedy sešli ve West-side baru Vlastík s Helenou v rolích, coby David a Eva. Když usedli ke stolu a objednali si pití, začali s opatrným mírně "oťukávacím" rozhovorem.
Ve výhodě byla lépe a do detailu informovaná Helena. Kritická situace pro Vlastíka nastala, když orchestr začal hrát známou Měsíční serenádu od Glenna Millera. Helena věděla od Evy, že to byla Davidova znělka, kterou jí pouštěl do sluchátka na konci jejich nočních telefonátů. Řekla proto: „Poslouchejte co nám to hrají!“ Nevědoucí Vlastík reagoval zcela chybně: „Není to něco od Ježka?“
Helena žasla a začala nebohého Vlastíka provrtávat dalšími zvědavými odbornými dotazy, na něž on nemohl vědět správnou odpověď: „Davide, když jste takový angličtinář, jak bych si měla správně přeložit název Ellingtonovy skladby Mood indigo?“ Musel to vzdát a kápnout božskou, že je pouhým náhradníkem za Davida. Helena se rozesmála a přiznala, že ona je též jenom Evou nastrčená figura.
„Víte, co“, řekla šibalsky, „teď obrátíme tu kartu proti Davidovi a Evě tak, že budeme hrát naše role dál, a navíc se budeme tvářit velmi zamilovaně, ať si oba aspoň trochu zažárlej – vždyť to jsou takoví dva ňoumové!“
„Jsem pro, tahle role mi vyhovuje líp“, oddychl si Vlastík.
Načež došla blonďatá Helena pro brunetku Evu ke vchodu: „Evino, neboj se, pojď dál, David je moc fajn, jen se nespleť, Eva jsem zatím já.“
Sotva usedli všichni tři ke stolu, zahlédl Vlastík přicházejícího Davida a zvolal: „Ahoj, Vlasto, to je fajn, že jsi tu! Sedni si k nám, je tu volná židle. Dámy dovolte, abych vám představil svého nejlepšího kamaráda Vlastíka. To je slečna Eva“, a ukázal na Helenu, „a zde její sestra Helenka“, a pokynul rukou k brunetě Evě. David jen zamumlal něco jako, že ho to moc těší a přisedl. 
Načež Vlastík s Helenkou na sebe mrkli a odešli tančit, aby tak ponechali Davida s Evou samotné u stolu. Pro ty nastala zcela zvláštní situace: ocitli se jakoby v cizí kůži, zatímco jejich domnělé, spřízněné duše spolu flirtovaly na parketu.
 

 Zábava vázla a ticho řvalo. Konečně ze sebe David vypravil: „Požádal bych vás rád o tanec, ale jsem asi menší než vy.“
„Ne-ne, to mi nevadí, mám jen vyšší podpatky, ale já stejně 
nemohu tančit, mám namožený pravý kotník a dost to bolí."
„Máte opravdu krásný sametový hlas, Helenko, smím vás titulovat Elén?“ „Klidně, to mi nevadí, jste milý“, řekla a zdálo se jí, jakoby slyšela Davida v telefonu.
Oddechli si, když se druzí dva vrátili ke stolu, ale i potom byla zábava dosti nucená. David s nelibostí pozoroval, jak Vlastík dobývá jeho zbožňovanou blond Evu zcela buranským způsobem: „Chtěl bych vám něco pošeptat do ouška, kdybyste si mi na chvilku sedla na klín.“ A ona na to dvojsmyslně koketně: „Ó ne, to nejde, Davide, víte já nerada sedím na měkkém, chi-chi-chi...“
To už bylo na Davida přes příliš: „Tohle přisládle oplzlé tokání se nedá poslouchat“, otočil se na Helenu, „Evo, jak je možné, že jste při vaší inteligenci nepřišla na to, že tento Don Juan nejsem já! To prostě nechápu, vždy jsem si vás představoval jako dámu, jako lady, třeba jako zde vaši sestru Elén!“
Helena se rozesmála: „A jak to, že jste vy, při vaší inteligenci nepoznal, že já nejsem Eva! To já, hloupá husička, jsem vašeho kámoše Vlastíka prokoukla už za pět minut!“


David zůstal přimražen, otočil se na pravou Evu, ale ta byla stejně překvapená jako on! „Davide, ano, já jsem Eva“, polkla na prázdno, „to všechno je moje vina, já jsem věděla, že se vám líbí blondýny a tak jsem zaváhala a poslala sestru, nehledě na to, že jsem si ubrala šest let a – teď je to venku“, vydechla zhluboka a s ulehčením dodala, „ale proč vy jste měl stejně hloupý nápad jako já a nepřišel sám, to nechápu?“
„To nebylo hloupé, to bylo dobře“, protestovali Vlastík i Helenka.
David řekl pokorně: „Já jsem taky nebyl fair, Evo, ubral jsem si pět let, ale to není to hlavní, já jsem si přidal na výšce a teď vidím, že jsem menší než vy, o pleši ani nemluvě.“

„Davide, my oba dva jsme stejně velcí, ale blázni a děsně zakomplexovaní!", řekla Eva, "jenom tak zcela mimochodem, tyto vaše inteligentní kouty nad čelem, se mi moc líbí...“,  a sklopila oči.
„A já zas hlavně trpím na brunety, mnohem víc než na blondýny!“, trumfoval David.
Vstali a postavili se těsně proti sobě. David se našponoval: „Ano, máš pravdu Evi, jedná se tady skutečně jenom o tvé kramfleky!“ Eva si jazykem navlhčila rty: „Sice není ještě půlnoc“, a nabídla mu svá ústa k nekonvenčnímu polibku...


Moonlight Serenade