12 listopadu 2009

A neuvoď nás v pokušení...

Když jsem byl kdysi, bylo to v létě, na léčení v lázních v Bavorsku v Bad Aibling, vyšli jsme si jednou v sobotu s mým kolegou na pokoji, pacientem Hansem, do jakési nedaleké zahradní restaurace na tak zvaný čaj o páté. Hned jak jsme tam vstoupili a rozhlédli se po té celé ploše, vzdychl si Hans: „Um Gottes Willen, tady to vypadá jako v kartonážní fabrice.“
„To nechápu, co tím myslíš?“, zeptal jsem se.

„No, je to tu samá stará škatule...“
„Však my přece taky nejsme žádní mladíci“, oponoval jsem mu, „a mimo to, podívej, támhle vidím i nějaké mladší ročníky“, ukázal jsem směr bradou.
„Ne, to já jdu radši k Adlerům na pivo, pojď “, zakroutil hlavou, "tady to nic 
není", řekl hlasem plakátového dělníka v socialismu.
„Já zůstanu, ta evergreenová hudba se mi totiž moc líbí, tančit nemusím, ale dám si své obligátní kafčo a dortík,“ rozhodl jsem se.  Hans pokrčil rameny a odešel na pivo. 
Hudba byla skutečně podle mého gusta a to kafe se šlehačkovým dortíkem také. Najednou se za mými zády ozvalo: Darf ich bitten? (Smím prosit?).

Spatřil jsem krásnou mladou půvabnou, dobře vyprofilovanou blondýnu, což mi poněkud vyrazilo dech a já se zmohl jen na nejapnou otázku: „Ona je teď dámská volenka?“
„Není, ale já jsem tak drzá, že jsem to zkusila, jak zareagujete“, usmála se ta neznámá dívka se samozřejmostí sobě vlastní...


„Slečno, prosím, posaďte se tady, to musíme trochu podrobněji prodiskutovat. Zvu vás tímto na kávu a dort, chutná výborně, mohu vám doporučit.“ Dívka souhlasila a já jsem se od tohoto okamžiku nepostačil divit. Tahle naprosto emancipovaná žena si zapálila cigaretu a hned spustila stavidla své výmluvnosti: "Já jsem Denisa a studuji psychologii lidí, nedávno jsem se rozešla se svým přítelem, což mi není úplně jedno, ale muselo to být. Pokud byste měl zájem a jste volný, mohli bychom se možná spolu trochu blíže seznámit.“
„Nezdá se vám, Deniso, že jsem k vám trochu moc starý?“
„Ne, každý člověk je starý tak, jak se cítí. Mně je pětadvacet let, jsem svobodná a bydlím přes léto v malé mansardě nedaleko odtud. Pozvala bych vás na revanš k sobě na večeři, nebojte se, já vařit dovedu zcela obstojně“, řekla s milým kukučem v očích, "pokud ovšem vám mé pozvání nezní příliš důvěrně."


„Aha a pokud ano, teď tomu rozumím, slečno, takže, prozraďte mi kolik peněz musím mít u sebe, abyste byla s mojí návštěvou spokojena?“, zeptal jsem se přímo. Zajímalo mne to čistě ze zvědavosti a předem jsem věděl, že bych tam s ní stejně nešel. Slyšel jsem, totiž, že tu jsou luxusní lázeňské šlapky, které takto loví prachaté slaměné vdovce. To jediné, co mi u ní nesouhlasilo bylo její o hodně vyšší IQ, než by se dalo očekávat...

Podívala se na mne smutně a řekla zklamaně: „To není od vás vůbec hezké, za moji otevřenost mne ihned zařadit mezi prodejné ženy, to... to mě docela mrzí...“ Zůstal jsem zticha a pozoroval tančící páry. Číšnice jí přinesla kávu a dort a Denisa se znovu ozvala: „Řekněte mi aspoň, vážený pane, co si o mně celkově myslíte a co soudíte o mém vzhledu? Nelíbím se vám?“

„To je jednoduché, líbíte se mi moc, máte pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, takže váš vzhled je perfektní.“ Čekal jsem zlostnou reakci na mé provokativně povrchní hodnocení, ale Denisa mě opět šokovala: „A co mé nohy, o těch jste se nezmínil“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Deniso, prosím vás, spusťte okamžitě tu sukni dolu, podívejte se, lidi se otáčejí, ale řekněte mi raději, proč jste si vybrala právě mne? Vy přece, při Vašem vzhledu, můžete mít zcela pochopitelně takových strejců jako jsem já, deset na každém prstu.“


„Prostě nechápu Vás“, odporovala Denisa kroutíc hlavou, „proč se tak podceňujete, padl jste mi prostě do oka, máte šarm, záříte čistotou a děláte dojem inteligenta, to není nic? Jinak ovšem rozumím, že jste si musel o mně pomyslet to nejhorší, jsem trochu ujetá ve svém chování, podívejte se“, a vytáhla ze své malé kabelky takovou rozkládací peněženku v harmonikovém formátu, “zde jsou všechny mé platební karty, je jich devět, jsem tedy dost bohatá a asi i přehnaně rozmazlená mým nemožně nerozumným otcem, který mě z nepochopitelných důvodů adoruje."
Usmála se: „A tak se zřejmě chovám nestandardně. Já, taková, otevřená, co na srdci - to na jazyku, bych si na to měla dávat lepší pozor, ale víte, já už jsem prostě taková, konvencí se štítící  -  no prostě jiná, než ty jiné...“

„Slečno, Deniso, já z vás nejsem vůbec moudrý, já jenom vím, že to naše dnešní setkání je moc zajímavým zážitkem, který se mi nestává až tak často. Beru to jako gól do vlastní branky a budu to vyprávět v mém klubu jako nezapomenutelnou lázeňskou episodu."

„Ale já taky! Víte, že vy se chováte právě tak nestandardně jako já? Jiný muž se hned rozplývá, jak mi to sluší, vy ne, ohodnotíte mě sice kladně, ale jenom jako karoserii od Porsche a při tom ve mně vidíte obyčejnou šlapku!“, Denisa vyprskla smíchy.
Hudba právě spustila jeden z mých oblíbených songů od Acker Bilka a já ji vyzval k tanci slovy: „Každopádně si myslím, že si teď můžeme, chcete-li, zatančit, tak jak jste si původně přála. Darf ich bitten?“


A to bylo vše, jeden tanec v těsném objetí, ale jejímu ďábelskému pokušení jsem odolal a dodnes vlastně nevím, jestli to byla tak mazaná šlapka, nebo milionářská rozmazlená dcerka. A asi právě proto je mi tato vzpomínka tak vzácná...


https://youtu.be/VD_4T_tXc0c

14 října 2009

Ornella, jeho láska z nebes...

aneb:  HOREČNATÝ  HOROR  HOROLEZCE  HORNA

Nadšený horolezec-amatér, Lukáš Horn, jednoho dne podcenil, menší příkrou prachovskou skálu a zřítil se z výšky asi třiceti metrů dolů na louku. První co začal vnímat byla jakási hudba sfér a sluneční zář, která ho oslňovala. Vtom, jakoby z nadhledu, uviděl sám sebe ležet v trávě a neznámého podivného muže, který se nad ním sklání a představuje se jako Zachariáš: „Jsem posel osudu, milý Lukáši, musím tě okamžitě a neprodleně dopravit k nebeské fortně.“
Lukášovy protesty, že mu nic není a že ještě nechce zemřít, nebyly Zachariášem vzaty na vědomí, takže nežli se nadál, stál již v nebeské vrátnici před livrejovaným klíčníkem svatým Petrem.
Tam se ale ve vstupní pasové kontrole zjistilo, že došlo k omylu, neboť robot z osudové databáze odmítl vydat osobní kartu s tím, že termín dožití Lukáše Horna se nachází v budoucnosti. Tím však došlo ke značným komplikacím, Zachariáš dostal první vážné varování od prezidenta NKÚ (Nebeský kontrolní úřad) a oba dva byli posláni do časově přibrzděné mezi-čekárny na přijetí k audienci u nejvyšší Excelence  OSUD.
Zachariáš, jsa si vědom svého pochybení, přemluvil Lukáše, aby mu u Excelence dosvědčil, že pád z takovéto výšky by normálně musel vždy skončit smrtí. To by totiž mohlo být uznáno jako polehčující okolnost, čímž by se mu snížil trest na pouhých několik tisíc let očistce, v opačném případě by ho však čekalo cirka milion let nepodmíněného pekla, včetně smažení, pražení a grilování!

V čekárně se Lukáš seznámil s nádhernou ženou, o které vždycky jenom marně snil: Gabrielou. Během rozhovoru se dozvěděl, že ona zde už čeká čtyřicet pět dní, ale to že není tak mnoho, protože jeden den zde se rovná jedné minutě na Zemi. Patnáct dnů, které strávili Lukáš s Gabrielou v této čekárně uběhlo jako voda. Na jeho dotaz, proč ona zde musí čekat, mu Gabriela vysvětlila, že bude její Excelencí zaslíbena jednomu z nebešťanů. Kdo je ten zaslíbený sama neví, to určuje Její Excelence. Tato určuje vše a sice nejlépe a nejspravedlivěji. Bůh je totiž, na rozdíl od úplně všech pozemských náboženských představ, ve skutečnosti žena, nikoliv bohyně, ale Její Excelence - ta OSUD!


Dále se udivený Lukáš dozvěděl, že původně existovaly na světě jen ženy, které se samy oplodňovaly a množily a teprve mnohem později dala Osud vzniknout mužům, kteří měli převzít pouze úlohu jakýchsi trubců, jako je tomu dodnes na Zemi u včel. Trubci se však na planetě Zemi nešťastnou náhodou přemnožili tak, že časem vytlačili ženy z jejich ústavou zaručené vedoucí úlohy. Na důkaz jejich původu jim byly ponechány nepotřebné prsní bradavky. Jak je to v nebi se sexem Gabriela sama nevěděla, dozví se to prý až po zaslíbení.
Během dlouhotrvajícího dialogu se do ní Lukáš bezhlavě zamiloval, a když mu náměstek od Excelence Osud oznámil, že se musí okamžitě vrátit na Zem, tvrdě odmítl poslušnost. Žádal ho důrazně, aby byl společně s Gabrielou předveden k Excelenci Osud k vzájemnému zaslíbení.
Její Excelence však trvala na svém neměnném rozhodnutí a zaslíbila Gabrielu původně vyvolenému nebešťanovi. Tato neprotestovala, neboť v nebi neexistuje hřích a odporování Osudu by bylo hříchem. Lukáš se pak musel vrátit zpět na Zem. V poslední chvíli mu Gabriela stihla ještě sdělit, že je jednovaječným dvojčetem na Zemi žijící sestry Ornelly, se kterou jsou k nerozeznání.


Vděčný posel Zachariáš, který díky Lukášově výpovědi vyfasoval jen směšných tři tisíce pět set let očistce, mu na revanš opatřil z nebeské databáze tyto souřadnice současného pobytu Ornelly na Zemi:  7 - 6 - 58 - 9.
Lukáš, nemaje u sebe propisku, si stačil pouze vrýt tato čísla do paměti a nežli se nadál, procitl na onom místě, kam dopadl pod skalou.  Jeho bláznivé zamilování však
nepominulo a on se proto rozhodl stůj co stůj hledat Ornellu, o níž věděl jen to, že vypadá jako klon Gabriely.

Ony čtyři souřadnice, které si Lukáš zapamatoval postrádaly však údaj zemské délky a šířky a tudíž určují osm možných bodů na zemském povrchu. Tím vznikl pro Lukáše nový rébus: Který bod z těch osmi je ten správný? Na štěstí pro něj se čtyři body nacházely v indickém a v atlantickém oceánu, čímž nepřicházely v úvahu, avšak čtyři body byly na souši, a sice: v Guayaně, v Brazílii, na britských Hebridách a v Norsku. Co dělat, kde začít?
Jižní Ameriku Lukáš vypustil nejprve ze zřetele, protože to je moc daleko a ve svém pátrání se zaměřil na Hebridy a Norsko. V Anglii však nenašel na této kótě v atlase nic než pustou krajinu, zatímco v Norsku se trefil hrotem své tužky do města jménem Lyngdal! To bylo pro Lukáše směrodatné, rozhodl se okamžitě vydat na cestu. Do jihonorského městečka Lyngdal se pak dotrmácel se svým exkluzivním Trabantem po dvou dnech jízdy a také plavby lodí a byl konečně u cíle svého putování. Motor právě vysál poslední kapku benzinu a Lukáš zůstal bezradně stát kdesi na periferii města, a zrovna na zákazu parkování. Co teď? Co dál?
Byla tma, byl vyčerpán, zábly ho nohy a chtělo se mu děsně spát. Začal poletovat sníh. Kráčel nazdařbůh neosvětlenou, liduprázdnou ulicí a všechna okna domků 
na něj působila tísnivě až strašidelně. Čím dále šel, tím více se zvětšovaly odstupy mezi jednotlivými domky, a on si připadal, jako v naprosto vymřelém, mrtvém městě.

Najednou kousek před ním se rozzářilo jedno okno a v něm spatřil siluetu nahé ženy, která mu cosi říkala a ukazovala, aby vešel do domku. Ornella! Napadlo ho, a bez váhání, vstoupil do podivně temné, ponuré místnosti vybavené jako rybářská chatrč. Sotvaže za sebou zavřel dveře, povolila pod ním podlaha a on se propadl do sklepní místnosti, a uvízl v síti jako chycená ryba. Když se vzpamatoval z prvního leknutí objevila se u něj stará žena, zacvakla mu kolem zápěstí želízka na způsob policejních pout, totéž i kolem kotníků a pak ho vyprostila ze sítě. Všiml si, že všechna čtyři želízka jsou na silném řetězu a ten končí u železného kruhu ve zdi vedle jakési veliké psí boudy.
Potom se mu tato babice k jeho největšímu překvapení slušně omluvila za toto nekonvenční přijetí a slíbila mu, že se o něj bude starat jako ta nejvzornější matka o své děcko. Ty řetězy jsou prý pouze pro její jistotu, že ji neuteče. Pochopil, že je šílená, ale bylo mu divné jak to, že jí rozumí. Pohrozila mu, aby se nepokoušel ji zabít, protože v tom případě by tady zůstal sám, dokud by nezemřel hladem a zimou. Nikoho by se totiž z této podzemní kobky nedovolal, takže mu nezbývá než se smířit s tímto novým, ale jinak čistým a útulným domovem.
Načež přiložila velká polena do krbových kamen a zdůraznila, že její syn byl také velmi šťasten s ní i s její mateřskou péčí. Pak mu ukázala jeho budoucí lůžko v té velké psí boudě a vzadu za ní ve výklenku i koupelnu s toaletou a odešla po schodech někam nahoru s tím, že mu donese dobrou večeři.


Během jídla mu v slzách vyprávěla jak ji zemřel její syn Edda při lovu ryb a od té doby žila zde sama jako poustevník. Konečně dostala nápad chytit si nějakého náhradního syna do sítě na sardinky. To se jí právě dnes poštěstilo. Přísahala, že pro něj udělá všechno co si bude přát, jenom na svobodu ho již nikdy nepustí. Potřebuje někoho mít s kým si může povídat, o koho může pečovat, koho může milovat a koho bude na svých bedrech hýčkat. Nedobrovolný vězeň psychicky vadné ženy Lukáš začal, po vyprchání své původní zlosti, po dobrém vyjednávat a vysvětlovat, že hledá a musí najít svou dívku Ornellu, kterou miluje, tak jako ona milovala svého syna, a proto zde nemůže zůstat. To ženu rozzuřilo až k nepříčetnosti. Její depresivní fáze přešla do fáze mánické, začala křičet a rvát si vlasy: „Já jsem přece tvoje Ornella a nikdo mi tě nevezme!“ Vynervovanému Lukášovi se pojednou zdálo, že se ta žena skutečně mění do podoby mladé Ornelly, ale pak zas rychle stárne, usychá a scvrkává se jako hrozinka. Cítil se již být natolik vyčerpán, že rezignoval na další dohadování a chtělo se mu strašně silně spát. Napadlo ho ještě, že snad mu ta babice dala něco do jídla, a pak se svalil na postel ve své psí boudě a okamžitě tvrdě usnul...

Když se za poměrně dlouhou dobu probudil z hlubokého spánku, nakláněla se nad ním pohádkově krásná tvář mladé ženy.
„Pane Horne, jak se cítíte, je vám už lépe?“
„Ornello, vy jste tak krásná jako vaše sestra. Já vím, že se mi to určitě jenom zdá, asi jsem zešílel jako ta bába...“
„Ne, naopak jste při plném vědomí, já nejsem žádný přelud, cítíte moji ruku?“ řekla dívka v bílém a pohladila ho po tváři.
„Ano, skutečně! Ornello, já jsem vás tak dlouho hledal a najednou jste tu, nezmizíte mi zase? Vy nejste Norka? Jak to, že mi rozumíte?

„To je moc otázek najednou“, řekla, „zůstaňte klidně ležet, jste stále ještě moc sláb, ale zřejmě při plném vědomí, takže máme vyhráno!"

Lukáš však naléhal dále: „Tak aspoň, kde to vlastně jsem? Je to snad nemocnice na kraji města? Jste zdravotní sestřička?“
„Ano, jsem. Tohle je sice nemocnice v centru města, ale vy jste měl dost těžký úraz a proto jste tady u nás.“
„Ornello, vysvětlete mi, prosím vás, co se stalo“, žadonil.
„Dobře, ale slibte mi, že pak budete poslušným pacientem, vezmete si tyto léky a pokusíte se ještě dlouho spát.“
„Slibuji vše na svou čest jak dovedu nejlépe a už vás budu jenom poslouchat.“


„Tak dobře: snad si vzpomenete, jak jste se zřítil ze skály, ale už asi nevíte, že vám sám osud držel palce, protože vás celkem brzy našli a dovezli sem. Museli jsme vás trošku sdrátovat dohromady.“
„Promiňte, Osud si to tak totiž přála, víte ona Osud je žena.“ Lukáš ucítil její hebkou ruku na čele, zkoušející, zdali mu opět nestoupá teplota.
„Ano, žena je váš osud, chápu..,“ řekla poněkud nejistě sestřička a pokračovala, „měl jste poměrně těžší otřes mozku, pár zlomených žeber a dvojitou otevřenou frakturu nohy, drobné odřeniny nepočítaje. Nejhorší byla značná ztráta krve.“
„Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“
„Prakticky tři dny, ale mezitím jste byl chvílemi při částečném vědomí a vzhledem k horečce a k vaší bujné fantazii, jste nám toho dost navyprávěl“, usmála se.
„Vážně, a co třeba, mluvil jsem také o nebi?“, vyzvídal Lukáš.
„To nevím, ale bavil jste nás skvěle. Mně jste ze začátku říkal Gabrielo, nevím zdali Archandělo, teď zase pro změnu Ornello, panu doktorovi jste říkal Zachariáši a paní primářce dokonce vaše Excelence! Nejhůře dopadla noční sestra, s tou jste se chtěl snad i poprat, musela vám dávat injekce na uklidnění. Tak, a teď už víte všechno a to pro dnešek stačí.“
„Ještě něco, Ornello - nebo vlastně sestřičko - jak se jmenujete doopravdy, to musím vědět, abych usnul.“
„Zklamu vás, nemám tak vzletné jméno, jsem jenom Eliška.“
„Eliško, já vás zbožňuji, vy jste žena, kterou jsem si vymyslel v horečce, jste moje Fata-Morgana, ale prosím, slibte mi, že mi zas někam nezmizíte...“
„Slibuji, že tu zůstanu a nezměním zaměstnání“, usmála se Eliška, „ale teď už opravdu spolkněte tyto prášky a spěte - nebo se ihned rozplynu!“

Lukáš ji ihned poslechl, spolkl prášky a zeptal se jí něco, co nesneslo odkladu:
„Eliško, úplně poslední dotaz: chtěla byste se se mnou oženit až potom, myslím až budu fit, až mě dáte úplně dohromady?“
„Ne, to bych skutečně nemohla“, zavrtěla Eliška pobaveně hlavou.
„Eliško, proč ne, proboha, Vy jste už taky někomu zaslíbená?“
„Nejsem“, smála se, „ale mohla bych se za vás nanejvýše provdat, oženit byste se mohl jedině vy se mnou, pokud byste ovšem chtěl...“, zarazila se, „teď ale konečně spěte, vy jeden fantasto!“
"Eliško, vy jste můj anděl strážný..."

http://www.youtube.com/watch?v=SiVYvdKjzYA

06 června 2009

Černá Bára a Bílá Xantypa

Viktor vyšel ze soudní budovy po právě vyhraném rozvodu z viny manželky a zhluboka si oddechl. Byly to zlé dva roky, se ženou Bárou Černou a tak se teď ve tři odpoledne rozhodl, že nakoupí pár lahví sektu a zajede si do práce to oslavit se svými kolegy, aniž by tušil, že ho čekají nesnáze, pro změnu s "Bílou Xantypou." Obě dvě tyto dámy, jak černou tak bílou, Viktor snášel velice špatně... 

„Takže lidi, už jsem zase svobodný a šťastně rozvedený homo sapiens, dříve ženáč!“  To bylo radosti na Starém bělidle!  
Všichni jeho spolupracovníci věděli, že měl doma skutečné peklo manželské, takže ho přivítali s hurónským nadšením, věděli totiž, že dnes tu bude určitě vládnout dobrá nálada. „Přátelé, dávám do placu tři lahve Bohemia, jeden Fernet, keksy, mandličky, chipsy a dále zakazuji pro zbytek dnešního dne pracovat a pánové mi mohou začít gratulovat a dámy mě mohou dokonce i líbat!“
První se mu kolem krku vrhla jeho kreslička Kája Linková a pak už si dodaly kuráž i další kolegyně, pánové ho plácali po ramenou a někteří mu tak trochu záviděli jeho nově nabytou svobodu. Někdo pustil rádio, stoly se odtlačily ke zdím, čímž vznikl improvizovaný parket a zábava s tancem se rozjela...

„Co je to tu probůh za karneval v Rio a k tomu ještě v pracovní době?“ Personální šéfová Vonostránská, zvaná pro svou super-platinovou hřívu vlasů "Bílá Xantypa", stála ve dveřích jako bůh pomsty a z očí jí sršely blesky: „Ten váš kravál je slyšet až na schodišti, zbláznili jste se všichni včetně vašeho vedoucího? Kdopak to asi povolil, inženýre Hermane?“
„Máte na mysli ten karneval nebo ten kravál?“, zeptal se Viktor nevinným hlasem.
„Obojí – a vy jako vedoucí oddělení za to zodpovídáte!“, vyprskla vztekle a málem ho propíchla svým pěstěným ukazováčkem, „a na prémie můžete zapomenout!“
„Paní Vonostránská“, řekl Viktor klidným hlasem, „my něco oslavujeme a tu hodinku do konce pracovní doby napracujeme po přesčasech ještě během tohoto týdne, souhlasíte s tím?“
„Paní inženýrko“, připojila se Kája prosebně, „on totiž pan inženýr Herman se právě dnes šťastně rozvedl, tak jsme to chtěli trochu oslavit, nezlobte se...“
„Podívejte se, Linková, o tom se já s vámi nehodlám bavit“, podívala se na hodinky a otočila se na Viktora: „Pane Hermane, za půl hodiny, tedy přesně ve čtyři, přijďte do mé kanceláře!“
Takto brutálně přerušená zábava vyvolala po jejím odchodu značně nelibé poznámky k její osobě. Denisa Vonostránská byla pro svou aroganci neoblíbenou šéficí, o které se říkalo, že je to, přes mrtvoly kráčející kariérní typ lesbické ženy. Viktor musel na její obranu něco říct, aby uklidnil panující rozhořčení: „Ticho, prosím, lidi uznejte, že jsme to akusticky trochu přehnali, takže Xantypa, byla nucena nějak zasáhnout. Já tam pak zajdu nahoru, nějak to vyžehlím a ty prémie se pokusím zachránit. Teď ale prosím, pokračujme v zábavě opravdu poměrně tišeji.“

„Posaďte se pane –éé– inženýre“, vybídla Viktora jeho představená, když se dostavil do její svatyně. Zapálila si cigaretu: „Nebo vlastně ne, postavte se prosím, pojďte sem, takhle vedle mne, tak, děkuji, fajn, teď si zas můžete jít sednout“, zakončila své podivné "befély" šéfová. Viktor bez hlesu udělal to, co chtěla, načež poznamenal mírně ironicky: „Doufám, že jste mě sem snad nepozvala, kvůli této rozcvičce, paní Vonostránská?“
„Ne i ano“, odpověděla záhadně a její tmavohnědé oči, které tak kontrastovaly s jejími platinovými vlasy, si ho zkoumavě prohlížely jako u vojenského odvodu. Viktor to dlouho nevydržel: „Paní Vonostránská, já uznávám, že jsem udělal chybu. Teď mne tedy z titulu své funkce setřete, ať už to máme za sebou, a já zas půjdu, mám dnes vlastně ještě dovolenou.“
"Na ten kravál zapomeňme, mám s vámi jiné plány, pokud ovšem budete souhlasit. Slibte mi, že náš dnešní rozhovor zůstane jenom mezi námi, jedná se totiž o mou čistě soukromou záležitost“, řekla tentokrát příjemným hlasem. Viktor jen žasl.
 „Je mi třicet osm, jsem jako vy rozvedená, jenže už sedm let a proto si tady každý myslí, že jsem nerudná stará panna, lesbička, bílá Xantypa a bůhví co ještě. Ale teď k meritu věci: potřebovala bych někoho, zdůrazňuji pouze na jeden jediný den, kdo by sehrál roli mého manžela, korektně, bez jakýchkoliv intimností, takže jsem si k tomu vybrala právě vás!“
„To je velice zajímavý projekt“, pokyvoval hlavou Viktor, „ale proč právě mne?“
„Mám k tomu několik důvodů: jste volný, vypadáte dobře, jste vyšší než já v podpatcích a znám aspoň částečně váš charakter. Takových mužů v mém okolí není skutečně mnoho, takže jestli jste ochoten mi pomoci, seznámím vás s jednotlivými detaily vaší budoucí role.“

„Dobře, takže, když zůstanou prémie, vrhnu se do toho po hlavě a navíc, býti vaším fiktivním manželem, mi zní zajímavě“, usmál se Viktor lišácky. 
Denisa mu pak vylíčila svůj problém: Její ex-manžel Jan Bělík, nyní již sedm let žijící jako John R. Bell v USA, kde údajně měl udělat obrovskou kariéru, si mermomocí přeje, aby ona za ním přiletěla do Ameriky a aby se znovu vzali. Má prý možnost ji uvést do nejvyšší společnosti, mezi high society, to jest takzvaná horní smetánka amerických dam a vůbec snobů a udělat tak ještě větší kariéru než dosud.  Kámen úrazu je v tom, že ona o to za žádnou cenu nestojí, je ráda, že se ho zbavila.
Denisa si prohrábla své dlouhé vlasy a pokračovala: „On tam na úřadech zamlčel, že je rozvedený, škodí to prý kariéře a proto také má dosud ve své kanceláři mé fotky z doby, kdy jsem ještě dělala manekýnku. Abych už měla od něj konečně pokoj, tak jsem si vymyslela, že jsem znovu vdaná, jenže tentokrát opravdu šťastně. Reagoval zle, že mi to nevěří, myslí si, že lžu a že teď patnáctého se pro mne staví v Praze, cestou do Athén!“

Viktor zakroutil hlavou: „To skutečně nechápu, proč takový prachař potřebuje být, z nepochopitelných důvodů ženatý, proč si nevezme nějakou jinou ženskou, proč chce mermomocí právě vás, která o něj nestojíte?“
„I když se vám to zdá nepochopitelné", řekla odměřeně, "asi se mu líbím a má mne dosud rád“, řekla dotčeným hlasem. „A navíc musí všem tvrdit, že jeho žena se ze zdravotních důvodů rekreuje a léčí po různých lázních převážně v Evropě.“
„Promiňte, ale dnes je čtrnáctého a tedy ten váš ex- přiletí už zítra!“
„Ano, poslal mi e-mail, že na mne bude čekat v hale hotelu Excelsior zítra večer v osm hodin. Když se tam objevím a dokážu mu, že jsem doopravdy vdaná, poletí hned příští den na jednání do Athén a přestane se o mne ucházet. Když se tam nedostavím, bude mu jasné, že jsem lhala, a že vdaná nejsem. V tom případě bude prý nucen, použít donucovacího prostředku...tím má na mysli mé nahé fotky z doby modelingu, kterýma mě chce tady, u této firmy, zkompromitovat...“ přiznala váhavě Denisa.

„Začíná to být napínavé“, usmál se Viktor, „ale jak ho chcete přesvědčit, že jsme manželé, když nemáme oddací list, ani prsteny a tak vůbec, aby na to skočil?“
„To zvládnu, mám to už promyšlené. Ukažte, jak máte silný prsteník?“, řekla Denisa a omotala mu kolem prstu připravenou šňůrku. Načež se rozloučili a Viktor se vrátil ke svým dosud slavícím ovečkám, aby jim zvěstoval, že je vše vyžehleno a prémie jsou zachráněny. Jak to zvládl si ovšem ponechal pro sebe. 

Druhý den zavolala Denisa Viktorovi, aby k ní přišel do kanceláře. Předala mu zlatý snubní prstýnek, na němž bylo zevnitř vyryto DENISA, aby si ho vyzkoušel a rovněž mu dala seznam důležitých bodů pro rozhovor s Bellem. Denisin prstýnek měl uvnitř vyryto VIKTOR a když si je nasadili, vypadalo to opravdu vznešeně.

„Tedy, to vás muselo stát majlant, já si představoval takové ty pouťové kroužky.“
„Tato investice mi nevadí, třeba je pak nechám přetavit, nakonec zlato je zlato, hlavně když se mi povede odradit Bělíka od jeho fixní ideje, že si ho musím znovu vzít.“

 Večer před osmou se stavil Viktor taxíkem pro Denisu u ní doma, aby tak přijeli do Excelsioru společně. Zastihl ji právě v negližé, což mu přišlo jako rafinovaně úmyslné, ale Denisa to přešla poznámkou, "Dnes nic nestíhám, ale už jsem skoro hotová. Pro tento večer si musíme výjimečně, tykat“, řekla důrazně a Viktor si jen v duchu pomyslel, jaká škoda, jestli je tato baba skutečně lesbická. 
Pět minut po osmé společně vstoupili do hotelové haly a uniformovaný sluha je uvedl do malého salonku, kde již seděl s doutníkem mezi zuby, sám velký, leč postavou malý, John R. Bell.
Po rituálu představovacím přešel Mr.Bell ihned do útoku. Jeho čeština už nesla známky pobytu v USA: „Pan é-é Herman, moch byste si zatím dát něco u baru, OK, na můj účet, já potřebuju tady s Denís cosi diskutovat mezi dvěmi očima, OK?“
„Myslíte patrně mezi čtyřma očima!“ Viktor se otázal Denisy: „Mám tedy odejít?“
„Ne, to je nesmysl“, Denisa se otočila na Bella, „my s Viktorem nemáme mezi sebou vůbec žádné tajnosti, chci, aby byl u našeho rozhovoru přítomen.“
„Ale já zas, nevím, jesli je to tvůj manžel, nebo jenom ňájakej známej“, namítl Bell.
„S tím jsem počítala, že budeš chtít vidět nějaké důkazy a vzala jsem sebou i oddací list“, a vytáhla jej z kabelky, „a tady si vše důkladně zkontroluj i třeba naše snubní prsteny s vyrytými jmény. Stačí ti to konečně jako důkaz, nebo mám dovléct i našeho oddávajícího úředníka, abych už měla konečně od tebe pokoj?“, řekla ironicky. 
„A pokud máte pochybnosti o tom, jestli já jsem opravdu Herman“, doplnil Denisu Viktor, „tak tady je můj průkaz, prosím“ a hodil na stolek svou občanku.
V tom okamžiku nemohl ještě tušit, že tím udělal taktickou chybu. Chtěl jenom rozptýlit Bellovu pozornost od oddacího listu, o kterém věděl, že ho Denisa nějak zfalšovala. Bell se naštěstí spíše zaměřil na jeho občanku a pečlivě ji prostudoval, načež řekl: „Takže Denís si nechala svý svobodný méno, ale jinak vy bydlíte spolu pod touto adresou, OK?“
„Ano, přesně tak“, souhlasila rychle Denisa. Byla ráda, že mu nemusí říct svoji soukromou adresu, Bell totiž znal pouze její adresu do práce.
„Hmm“, zamručel Bell, „takže vám nabízim byznys: každýmu jeden milion korun, když se honem rozvedete, děti nejsou – no problem...“

Denisa vyskočila ze židle jako uštknutá: „Viktore, jdeme domů, ten člověk má fixní ideu, že si ho musím vzít. Rozumně se s ním nedá mluvit! On nechápe, že se mi povahově hnusí, a že my dva se máme rádi, pojď jdeme!“
„Počkej, Denís, sakra! Neutikej!“, vykřikl Bell a praštil vztekle pěstí do stolu.
„Pane Bělíku“, řekl Viktor ostře, „zapište si dobře za uši, že se s Denisou nikdy nerozvedeme, tím méně kvůli vám, dobrou noc!“
Vzal Denisu pod paží a oba spěšně odešli. Bell zůstal překvapeně sedět s pootevřenými ústy, nemohl pochopit, že někdo může odmítnout tak lukrativní nabídku, kvůli nějakým romantickým citům.


Nazítří zavolala Denisa Viktorovi. Telefon zvedla jeho kreslička Linková Karla: "Lituji, pan inženýr Herman tu právě není... jó promiňte, právě přichází, předávám,  "Díky moc, Kájo", Viktor vzal hovor.
"Tady Herman, paní Vonostránská, přejete si ?"
"Přijďte, prosím, ke mně, Viktore." 

Když k ní dorazil, řekla mu, že si mohou i nadále tykat, ovšem jenom mezi čtyřma očima. Jinak, že by mu chtěla poděkovat za jeho speciální službu.   Viktor zvedl obě ruce: „Rádo se stalo, ale ještě k tomu tykání. Já to skutečně nechci střídat, buď si tykáme, nebo si vykáme. Trvale kombinovat obojí by se mi s určitostí pletlo, takže, jak si přejete: ty nebo vy?“
„Fajn, tak tedy: vy!“, řekla uraženě. „Fajn, je to vše, co jste se mnou chtěla řešit?“, řekl stejně upjatě. „Ano!“, ukončila rozhovor Denisa a začala se nervózně hrabat v papírech na stole. „Tady vám vracím ten prstýnek“, řekl Viktor, položil jej na stůl a s lehkou úklonou odešel.

 Večer doma si Viktor uvědomil svoji chybu, že ukázal Bělíkovi občanku. Ozval se totiž zvonek u dveří a v nich stál, s celou svou vehemencí, Mr. Bell. Nedalo se už nic dělat, nemohl ho nepozvat dovnitř a nechtěl se zachovat vyloženě nepřátelsky.
„Pan Herman, dobrý večer, je Denís doma?“, zeptal se Bell přímočaře.
„Dobrý večer, bohužel doma není, má ještě nějaké obchodní jednání.“ Viktor použil co možná neutrální výmluvu.
„Hmm, a nevíte, kdy přijde domů, já musím –é– s ní eště něco důležitýho promluvit, kůli tomu jsem zatim nevodletěl do Athén“, Bell si kapesníkem otřel zpocené čelo. „Bohužel, ani toto opravdu nevím“, řekl Viktor přesvědčivě, „může to taky třeba trvat ještě dvě hodiny, nebo i víc...“
„Tak ji zavolejte, že tu na ni čekám“, řekl Bell takřka rozkazovacím hlasem. Viktorovi sice už pomalu docházela trpělivost, ale raději ho přece jen poslechl a zavolal Denise na mobil: „Deniso, drahoušku, v kolik hodin přijdeš dnes domů, je...“ Překvapená Denisa ho nenechala domluvit: „No, to je dost, Viktore, že sis to rozmyslel, už jsem si říkala, že tě budu muset přece jen aspoň trochu sprdnout, protože...“
„Deniso, zadrž příval slov, já ti věřím, že mě miluješ, ale je tu u nás doma Mr.Bell a čeká na tebe, má něco důležitého na srdci, kvůli čemu zatím neodletěl do Athén.“
„Ó - tak to je tedy gól“, řekla zklamaně, „hned tam jedu, ale kde vlastně bydlíš?“ Viktor se otočil k Bellovi: „Denisa už jede domů, má sice auto v opravě, ale bere si taxi, bude tu hned“, načež pokračoval k Denise, „ale pozor, drahá Denis, když řekneš taxikáři přímo Přemyslovská 14, tak tě bude vozit po celých Vinohradech a bude to stát štangli zlata, jako se mi to stalo minule, řekni mu proto jen Náměstí Jiřího z Poděbrad, a teprve potom mu ukaž naši ulici, chápeš?“
„Děkuji ti drahý, jsi opravdu nápaditý v zapeklitých situacích, vydrž to s tím blbem!“

 Mezitím než se Denisa dostavila, nabídl Viktor Bellovi whisky, ten však ani neposeděl a se sklenkou v ruce se přecházel po pokoji sem a tam. „Mohu vidět pokoj od Denís, jak si ho zařídila, ona měla dycky dobrej vkus.“
„Zeptejte se jí až přijde, já nevím, má-li tam uklizeno a mohlo by jí to vadit...“
„Ste, Viktore, asi dost pod pantoflem, OK? Vona je panovnice“, smál se Bell. Viktor změnil téma: „Řekněte mi, Johne, proč se v USA vydáváte za ženatého?“
„To je puritánská zem, tam je pro byznys rozvedený něco jako špatný člověk a když má dolary, tak je furt uháněnej ženskejma, co se chtěj vdávat. A běda, když si s ňákou něco začneš, to si může dovolit bez rizika jenom ženatej člověk!“, rozohnil se Bell.
„A co je to za firmu, ve které tak úspěšně působíte?“, zeptal se Viktor. „To je AGW Insurance Company, pojišťovna s filiálkama po celým světě“, řekl hrdě.

Do toho se ozval zvonek a rozevlátá Denisa se vřítila do bytu. Skočila Viktorovi kolem krku se slovy: „Dnes mám smolný den, lásko, musela jsem přesčas tvrdnout na poradě, moje auto ještě není hotové a klíče od bytu jsem si zapomněla v práci, takže se, drahoušku, nediv že zvoním. Už jsem se na tebe moc těšila!“ Načež ho lehce políbila a Viktor využil tuto situaci tím, že změnil její líbnutí v polibek...
„Tak už snad nechte toho cicmání, já sem ve spěchu“, ozval se mrzutě Bělík.
„No, to snad není pravda“, pustila se do něj Denisa, „ty k nám vpadneš bez pozvání a ještě budeš určoval jak se máme doma s manželem chovat?“

„Denís, já tě prosim, poleť ty se mnou jen na dva dny do Athén za milión korun. Vyděláš za dva dny, to co tady za dva roky! Tam se sejdem s Mr. Joanides a ten chce tě vidět a pak já se budu stát jeho viceprezident, OK? Brát se teda nemusíme, když nechceš, ale sehrajeme to jen!“
„Jak to, že mne chce nějaký papaláš Joanides vidět?“, vybafla na něj Denisa.
„Já mu ukazoval naše album, on myslí, že sme manželé, on nemá rád rozvedený...“ „Tvoje drzost je bezmezná, ty se mnou děláš kšefty, to je hnusnost!“, Denisa zrudla rozčílením, „ty kráčíš přes mrtvoly za svým cílem! Tobě nestačilo to, co jsme ti my oba jasně řekli včera v tom hotelu?“

„Nestačilo, todle je má nová oferta: milión - bez rozvodu a bez svatby!“, křičel Bell.
„A ty si snad myslíš, že by mi to můj milovaný manžel Viktor toleroval i kdybych já byla tak blbá a souhlasila s tím? Vždyť jsi včera mluvil o dvou miliónech!“ 
Bělík se zašklebil: „Ty mrško, teď seš zase ta pravá nefalšovaná Denís, je vidět že seš furt dobrej businessman, ale - OK platí!  Dva milióny a zejtra letíme!“
Denisa se obrátila na Viktora: „Drahý, že mne pustíš na ty dva dny, viď?“ Viktorova poker-face neprozradila, co si on právě myslí o její prodejnosti: „Samozřejmě, drahá, pustím tě, i když pochopitelně celkem nerad!“

„Ale ten šek na dva miliony chci předem, teď hned, Johny“, řekla Denisa, „a zítra ráno půjdeme do banky zjistit zda je krytý. Ne, že bych tě podezírala Johny z podvodu, ale jistota je jistota.“ Bělík byl spokojen, věděl, že dosáhl svého cíle.
Druhý den dopoledne zavolala Denisa Viktorovi do práce: „Je to OK, šek je krytý, rychle si sbal svršky, ve dvanáct hodin ti podepíšu dovolenku na dva dny a v půl třetí poletíš s námi! Už jsem zajistila letenky."
"Co tam jako budu dělat já? Snad ne, proboha, nějakého chudého příbuzného, který se chce zdarma podívat do Athén?"
"Ne, uděláme si krásný prodloužený víkend v Athénách, tedy jen my dva. Bell to zatím netuší a určitě nadšenej nebude, ale k tomu papalášovi v roli Bellovy manželky s ním klidně půjdu... a tím si budeme kvit!"
"Tedy, klobouk dolů, jaká jste praktická intrikánka", řekl Viktor uznale, "jenže já tam s vámi nepoletím, paní Vonostránská, mám už jiný program na tento víkend."
"To...to nechápu, on mi už nemůže nijak škodit, ty nahotinky mi vrátil a peníze jsem převedla do úschovy na konto mého právníka. A tobě, za tvoji pomoc, bez níž bych to sama určitě nezvládla, nabízím polovinu, to jest milion korun! Tak o co ti jde?“
"Paní Vonostránská, to Vy nepochopíte, já jsem si ještě v celém životě nevydělal ani korunu nějakým švindlem, takže u této zásady chci zůstat i nadále do budoucna!"
"Dávat a prosit je moc! Ty budeš radši trávit víkend s tou chudinkou Linkovou, že?"
"A proč ne? Kája totiž má cit i srdíčko  -  a není ani černá ani bílá..."

http://www.youtube.com/watch?v=B0fe2m_4c7E&feature=fvw

31 května 2009

BUDIT! či NEBUDIT ?


Jako dítko školou povinné jsem vždycky proklínal, že mám o sedm let mladší sestru, kterou musím občas hlídat a hrát si s ní třeba na písku, zatímco kamarádi čutají na trávě fotbal. Daleko výhodnější je mít staršího bráchu, který by mě chránil proti silnějším klukům.
Ovšem čím jsme byli se sestrou Blankou starší, tím lépe jsme si rozuměli. Suploval jsem pro ni garde, když si chtěla jít zatančit, ona mi zas na oplátku nahrávala na seznámení s dívkami, hlavně na plovárně, kde se dá ta krása ženy mnohem lépe posuzovat. Bohužel se ovšem naše vkusy diametrálně lišily, takže jsem nebyl nikdy spokojen se svalnatou mužatkou s plochou hrudí, kterou by si moje sestra pro mne, vybrala. 

Když bylo mé sestře Blance asi dvacet let, odehrála se jednoho dne u nás v rodině taková  nádherná, jakoby pracně narežírovaná, situační KOMEDIE. Vládcem rodiny byla odjakživa matka, zatímco otec, jehož koníčkem byly cizí jazyky, neškodně trávil všechen svůj volný čas nad hromadou slovníků, které hltal jako napínavé detektivky. Nám oběma, poněkud už přestárlým dětem, bydlení u rodičů vcelku vyhovovalo, pociťovali jsme však určitou nesvobodu v životní romantice.
V mém případě se jednalo o riskantní noční propašovávání různých kamarádek do mého pokoje. Abych se nestal obětí nedobrovolného celibátu, byl jsem nucen večer s dívkou tak dlouho obcházet okolo našeho baráku, dokud nezhaslo světlo v ložnici rodičů. Potom nastal nervák plíživého vstupu.
Blanka zas měla problémy s pozdními příchody domů, protože máti, která měla spánek lehčí motýlího křidélka, ji dost často vychytala po večerce - a bylo zle!
Naštěstí pro nás oba chodili rodiče spát, tak říkajíc se slepicemi, a tak jsem se rozhodl vyřešit stávající problém technicky. Dveřní zámek, jsem doslovně zalil do vazelíny a veškeré panty vyplnil kolomazí s grafitem, čímž jsem docílil absolutní neslyšitelnost otvírání. Pěnovkou obložené rámy dveří dovršily stav mrtvolného ticha... 
A navzdory jménu obydlí 
»Jitřenka«, jsme ani já, ale ani má drahá sestřička Blanuška, v úplně žádném případě nepatřili k oněm takzvaným ranním ptáčatům, a tudíž nás vždy přesně budil pře-svědomitý otec, který dle mne, ze zcela nepochopitelných důvodů vstával asi o tři hodiny dříve, nežli musel. Jeho buzení mne bylo vždy naprosto zcela bezproblémové, denně v šest hodin, mimo nedělí...
Zato sestřino buzení představovalo pro otce těžký stres, neboť ona nechtěla vstávat denně v tutéž dobu, jen někdy! Večer vždy oznámila otci, má-li ji ráno vzbudit, nebo jestli si chce trochu přispat. Tento systém variabilního buzení-nebuzení nemohl nikdy zcela evidentně spolehlivě fungovat, a sice hned z několika důvodů: buď Blanka zapomněla večer oznámit otci, kdy chce být buzena, nebo totéž zapomněl otec, a nebo si prostě popletl časový údaj. Výsledkem byl ranní rozruch v jinak tichém domě, kdy ona zoufale hořekovala proč je buzena, když může ještě spát, a jindy naopak: Jak to, že nebyla vzbuzena, když přece říkala, že musí ráno vstávat. Opakující se ranní pláč a skřípění zubů mě vynervoval natolik, že jsem se rozhodl jednat!

Z krabice od bot jsem udělal velikou ceduli a tuto pověsil jako návěstí na dveře Blančina pokoje. Teď stačilo pouhým obracením cedule na tu či onu stranu, nastavit buď vycházející slunce, v jehož paprscích stála písmena "BUDIT!", nebo jako u zákazu zastavení, rudý kříž v modrém poli s nápisem "NEBUDIT!" Tím byl problém sestřina buzení, právě tak jako jejích pozdních návratů domů, jednou pro vždy vyřešen technicky a v naší rodině zavládla opět ničím nerušená pohoda...

Až jednou, bylo to v červnu, kdy jsou, jak známo, ty nejkratší noci, se Blanka zdržela v bujaré společnosti při oslavování něčích narozenin déle, než měla původně v plánu. Najednou bylo ráno a ona se hnala o závod s časem, domů. Uvědomovala si totiž, že ta "pitomá" cedule ukazuje "budit", čímž se zjistí, že nebyla celou noc doma, a že bude zle. Řítila se od tramvaje jako funící sentinel doufajíc, že bude doma dříve, nežli dojde k osudnému buzení. Plánovala si, že proklouzne předsíní, nápis "BUDIT" přehodí jak výhybku na "NEBUDIT" a pak už bude moci v klidu spát až do aleluja.
Jak si usmyslela, tak i udělala, ale čas hrál proti ní. Vyšel jsem právě z koupelny, když jsem zahlédl otce kráčejícího k sestřiným dveřím s nápisem "BUDIT".
Otec byl natolik důkladný, že vždycky došel až těsně k doličným dveřím, a přestože byly oba křiklavé nápisy viditelné na sto honů, s nosem až u cedule si říkal pro sebe: „Aha, budit!“ Jindy zas, před výstrahou rudého kříže, si zamumlal: „Pozor, tentokrát nebudit!“
Dnes spokojeně otevřel dveře do Blančina pokoje se svým obligátním: „Blančo, vstá...“, vtom se ale zarazil a očividně šokován, že tam dceruška není, se nechápavě obrátil a zmaten zamířil do ložnice, zvěstovat svůj objev matce. Z ložnice jsem zaslechl rozespalý hlas matky, která z praxe věděla, že otec nikdy nic nenajde: „Prosím tě, kde by byla - to ses asi zase špatně díval. Jdi se podívat znovu a odkrej tu deku!  Blanka je hubená!“
V tom okamžiku, jako narežírovaně, vstoupila díky mé kolomazi, nehlučným způsobem hlavní aktérka - Blanka. Bleskově proklouzla předsíní, obrátila ceduli na "NEBUDIT!" a zahučela, tak jak byla, do postele. Nic netušící otec se tedy znovu vydal ke dveřím s cedulí, mumlaje: „To jsem blázen, jestli jsem se zase špatně díval.“

Vtom strnul, nevěřícně zíral na neblahý nápis "NEBUDIT!" a když pak spatřil spokojeně spící neviňátko v posteli, totálně desorientován vrazil zpět do ložnice a hlásil: „Teď už věřím, že jsem opravdu magor! Nejen, že jsem se skutečně špatně díval, protože tam Blanka spí, ale jak je možný, že jsem nota-béne i tu zatracenou ceduli viděl s nápisem "Budit", jak to, že je tam teď najednou "Nebudit" -  to tedy vůbec nechápu!“
Matka, která měla daleko vyvinutější fantazii a kombinační smysl než otec, jenž byl vždycky až příliš dobrým pro tento svět, okamžitě pochopila celou situaci, vyskočila a vrazila k sestře se suchými slovy: „Blanko, vstaň, nedělej, že spíš!“ Tato rezignovaně vstala, maně si upravujíc pomačkanou minisukni a bez hlesu vyčkávala vynesení zdrcujícího ortele... 
Napjatá situace se však nečekaně zvrhla ve frašku, když otec zajásal: „Lidi, vždyť já jsem byl ochoten uvěřit, že jsem se špatně díval, ale tahle skvělá cedule, coby corpus delicti, dokazuje, že nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel!“
Celá rodinka se začala postupně rozchechtávat a Blanka když viděla, že je pohroma zažehnána, využila situaci ke sdělení nečekané noviny: „Milí rodičové, já se budu vdávat!“
„Kdy? A koho si bereš, proboha?“ vykřikla zděšeně matka.
„Tuhle sobotu,“ řekla sestra naprosto suše a pro nechápavé dodala, „pochopitelně Jirku.“
„Milá ségro, nedalo by se to sfouknout zejtra, v sobotu nemám čas! 
Matka zesinala: „Jakýho, že Jirku si bereš?“, obrátila se o pomoc na otce, „to je děs, slyšíš to, táto? - No řekni přece taky něco!“
I pravil otec rozvážně: „A nemyslíš si, Blanuško, že nás to, jako rodiče, také zajímá? Vždyť já už ani nestihnu si dát vyčistit mé staré svatební šaty a ani tu buřinku!“ Matka mu hned skočila do řeči: "Táto, buřinky se už nenosej a ty tvý svatební šaty, Mirek už pradávno unosil do tanečních!"  A tak tedy všechno skončilo Happy-Endem!

03 května 2009

Sex byl u nás tabu!

V dobách mého dětství vůbec neexistoval sex. Podle jednoho obrázku, pod nímž bylo napsáno SEX jsem získal představu, že to je chaos. Když jsem se zeptal rodičů co to je, zjistil jsem, že je to něco o čemž se nemluví. Do osmi let jsem žil v blahé představě, že děti nosí čáp. Kde je ovšem ten čáp bere, to mi moc jasné nebylo, asi v nebi. Dával jsem mu za okno cukr, to prý on má rád, ale trvalo to aspoň půl roku nežli mi donesl sestřičku. Chtěl jsem sice raději brášku, ale on asi neuměl moc dobře číst a tak to popletl. Byl jsem nedočkavý a dával jsem mu kromě cukru i jiné laskominy, jako třeba žu-žu, čokoládu či lízátko.
Teprve ve druhé třídě mi cestou ze školy jeden starší spolužák, který opakoval každou třídu víckrát, řekl: „Nebuď blbej, děti nenosí čáp, ale máma v břiše!“ Protestoval jsem, že jak by se pak dostaly ty děti ven? To ani jemu nebylo moc jasné a tak tato záhada mi zůstala nevysvětlena až asi do devíti let.

To jsme se s jednou asi o rok starší kamarádkou z ulice Inkou vzájemně dohodli na trávníku za smetištěm, že si na revanš ukážeme buchtičku a lulíka, ale u nich se prý říkalo žemlička a bimbásek. Ona mi pak při tom ukazování vysvětlila, že děti vzniknou tak, že tatínek dá mamince semínko do žemličky a tam pak vznikne dítě. Je to prý zařízeno tak, že když je to dítě dost velké, tak se ta žemlička rozevře, aby se mohlo vyklubat z břicha ven. Ona měla ještě menší sestřičku a bratříčka, z čehož usoudila, že její tatínek má teď už o tři semínka míň, ale kolik mu jich ještě zbývá, to nevěděla, ale zato věděla, že mu ty semínka vyrostou v pytlíčku pod bimbáskem. To byly mé vědomosti stran sexu, tak říkajíc z druhé ruky a ostatní jsem si už musel vypátrat sám.

Následovala dlouhá léta, kdy doma o sexu nepadlo ani slovo, až jednou, to mi bylo asi patnáct, odjela máti někam na léčení a otec dostal za úkol se mnou o tom promluvit. To byl ovšem absolutní trapas, otec mluvil pouze v náznacích, abych jako já sám se ho zeptal, pokud mi něco nebude jasné a já jsem odvětil, že mi je všechno jasné, čímž debata skončila, otec si oddychl s já si dodnes nedovedu představit jak to, že jsem byl vůbec kdy, tak stydlivými rodiči počat?

Pak bylo zase asi pět let tabu až jednou se mne moje matka, opět v mlžném oparu trapasu, zeptala: „Mirku, ty jsi nám nedávno představil tvoji kamarádku Miládku, což o to, je to celkem hezká a slušná dívka, tatinovi se taky líbila, ale já bych chtěla vědět, jestli je to jenom kamarádka, nebo jestli už je něco mezi váma?“
Dělal jsem naivního, aby trapas mohl pokračovat: „Nevím jako co má být mezi námi?“
„Myslím třeba jako něco důvěrného... stačí když řekneš ano nebo ne.“
„Maminečko, vzhledem k tomu, že nejsem ani impotent ani homosexuál tak ano!“
A od té chvíle byla otázka sexu v naší rodině vyřešena...

https://youtu.be/sXsie2n3XwE

01 května 2009

Děda a jeho 8-letá učitelka

   
Nedávno přišel k nám na kafe můj známý kolega a já mu říkám: "Tak čoveče Janýd, co je novýho, už dlouho jsem se řádně nezařehtal. "No, to je tak, hrabě,"...a tady musím vysvětlit.  Můj kamarád Janout, o němž jsem v mém blogu již několikrát něco napsal, sluje mimo jiné takovou vlastností, že má v životě jenom smůlu, ale, že to bere s humorem a je dokonce rád, že tím může pobavit druhé. A lidé se vždycky srdečně zasmějí, jsouce šťastni, že se ten trapas nestal jim.
On mně často říkává "Hrabě" jako, že jsem takový nóbl-člověk, zatímco on to dotáhl jenom na sluhu Boltona. Já mu nejčastěji říkám Janýde, dle vzoru Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide?  Jindy zase Janýdku, ty chlape od Frýdku. Takže od doby co se, buhví proč, odstěhoval tam někam až do Ostravy, kde jsem já byl jenom jednou v životě (v roce 1964) a ihned, jak jsem vystoupil z auta, se mi zaseklo něco do oka. První co jsem musel udělat, byla návštěva očního lékaře, který mi to nějak vyoperovat. Od té doby jsem do Ostravy, nikdy nezavítal v obavě o své oči, zatímco kamarád Janýd přijíždí do Prahy relativně dost často.

"To je tak, hrabě", pokračoval Janýd, "já mám takovou roztomilou vnučku, jmenuje se Dominika, je jí osm let a ve škole se dobře učí a je výborná i v angličtině! To mi vnuklo nápad, jak víš, já mluvím jen trochu rusky, špatně česky, takže jsem ji poprosil, jestli by mi nedávala takové domácí vyučování angličtiny. Vysvětlil jsem jí proč to potřebuji, jako kapelník orchestru, často si někde seženu noty na americký "fláky" a nedovedu to ani přečíst a rozumět názvu skladby a je mi to až trochu trapné. Ta zlatá dívenka Dominika byla ihned ochotná mně tu angličtinu učit a ráda se vžila do role mé nové učitelky.
Já netušil, kam až to dotáhnu, ale ona mi hned druhý den přinesla učebnici angličtiny a sešit na psaní diktátů i kompozic. Koukal jsem jak vrána, že to snad ani není nutné, ale ona nedala a hned zahájila výuku. To víš, v mejch letech to jde pomalu, takže ta milá Dominika si asi po měsíci výuky vzpomněla, že příště se bude psát diktát o tom-a-tom článku v knížce, ať se na to dobře připravím do příštího týdne.
No, měli jsme s kapelou zrovna kšefty, tak moc času mi nezbylo a bác-ho, v pondělí přišla Dominika, že budeme psát diktát, jinak bych musel opakovat ročník. Když bylo po všem, vzala si můj sešit domů, že mi to zkontroluje a chyby označí červeně a dá mi takovou známku, jakou si zasloužím...

Druhý den přišla milá Dominika s diktátem pod paží a byla nějaká zamlklá. "Paní učitelko", řekl jsem jí, "já už se nedočkavě těším, jak asi ten diktát dopadl a jakou jsem asi dostal známku?"
"Teda, dědo, ten tvůj diktát, to je HNUS!!! Podívej se, to je víc červený než černý! Musela jsem ti dát pětku do žákovské knížky a oba rodiče to budou muset podepsat!" Děda Janýd si jen pomyslel: "Ještě štěstí, že už jsou oba po smrti..."