18 prosince 2009

Pygmalion

Na tomto místě bych chtěl vzdát hold slavné hře G.B.Shawa „Pymalion“, která byla již takřka před sto lety (1913) uvedena na divadelních scénách ve Vídni, v Berlíně a v Praze. Také já jsem propadl jejímu kouzlu a viděl ji vícekrát jak na divadle tak ve filmu. Pro ty, kteří tuto hru tak dobře neznají, uvádím zde aspoň v kostce několik zajímavých podrobností.

Dle antického mýtu jistý sochař jménem Pygmalion vyřezal ze slonové kosti, možná spíše vytesal z mramoru, krásnou dívku, kterou nazval Galathea. Dívka byla tak krásná, že se do ní nekonečně zamiloval a pak uprosil bohyni Afrodité, aby jí vdechla život, načež s ní žil šťasten až... A jestli dosud nezemřeli, tak už by bylo na čase.

Toto téma nadchlo anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, (nositele Nobelovy seny za literaturu z roku 1925) k napsání divadelní komediální hry, jejíž děj přenesl z antiky do současnosti roku 1912. Na místo sochaře Pygmaliona dosadil profesora akustiky Henry Higginse, který se zabýval lidskou mluvou, správnou výslovností a jednotlivými nářečími. On tvrdil, že dokáže podle mluvy přesně určit, odkud daný člověk pochází a v Londýně dokonce i ze které čtvrti.
Líza Doolittlová, chudá prostá květinářka ho upoutá svým příšerným nářečím londýnské chudiny a zanedbaným vzhledem. Tato náhodně zaslechne útržek rozhovoru Higginse, s jeho přítelem plukovníkem Pickeringem, jemuž se on chlubí, že by i z tak prostého děvčete dokázal udělat dámu. Líza si našetří trošku peněz a jde požádat Higginse, aby jí dával hodiny správného mluvení. Ten se jí vysměje, ale vzápětí uzavírá s Pickeringem sázku, že z Lízy do půl roku udělá dámu, a že nikdo ze společnosti neodhalí její nízký původ.
Higginsova matka, která zná špatné způsoby svého syna, je k celému projektu značně skeptická a lituje Lízu, se kterou Higgins jedná jako se služkou. Lízin otec, popelář Doolittle, se snaží z Higginse, za použití své dcery pro experiment, vymámit peníze, ale když pak díky Higginsovi zdědí hotové jmění, zjistí, že mu peníze přinášejí více starostí než radostí.
Líza se těžce sžívá s životem dámy – musí se mýt, česat, slušně mluvit. Higgins jí za Pickeringovy asistence každý den učí správně vystupovat. Sám je ale při učení hrubý a dává Líze jasně najevo, že je vysoko nad ní, zatímco Pickering s ní mluví s úctou, jako by už byla dáma. Líza se učí rychle a zanedlouho se opravdu dokáže chovat jako pravá dáma. Higgins se do ní zamiluje, ale nechce si to přiznat a obelhává sám sebe, že si pouze zvykl na její tvář. Líza zjišťuje však, že život na úrovni není žádná slast, a že jí nejvíce vyhovoval dřívější život na ulici. Zpátky už se ale vrátit nechce a vlastně ani nemůže, hrdost už jí nedovolí sklouznout zpátky a proto si najde ženicha, Freddy Eynsford-Hilla, který je schopen jí zajistit slušnou budoucnost.

V roce 1938 natočil anglický režisér Anthony Asquith tuto hru ve stejnojmenném filmu „Pygmalion“, v hlavních rolích s Leslie Howardem a Wendy Hiller. Podle předlohy G.B.Shawa měla původně hra končit tak že, přes vzájemnou lásku obou hlavních představitelů si Eliza vezme svého mladého ctitele Freddyho, který ji zařídí květinářský krámek. Pro svůj film však chtěl režisér Asquith mít zakončení happyendem hlavních postav. 

Shaw však s tím nesouhlasil, protože dle jeho úsudku, dva tak rozdílné charaktery hlavních postav neumožňují představu šťastné svatby, ale nakonec souhlasil s kompromisním řešením otevřeného konce: Nešťastný Higgins, mající za to, že Líza odjela za Freddym, ji po jejím nečekaném návratu k němu, vítá opět jako služku: „Elizo, kde jsou zase ty moje pantofle?“ O 26 let později v roce 1964 natočil americký režisér George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod názvem „My Fair Lady“ s Rexem Harrisonem a Audrey Hepburnovou v hlavních rolích.

Přestože Audrey Hepburn byla rovněž výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší zpěvačka Marni Nixonová.
Hudbu složil Frederick Loewe a texty písní napsal Alan Jay Lerner.
Tento film se stal největším muzikálem všech dob a získal osm Oscarů!
***

17 listopadu 2009

ALENA

 Navazuje na příběh "Pertinax není."

O několik měsíců později na podzim jsem si všiml, že na píchačce Aleny Baxové je zcela nové jméno Alena Heidlerová, z čehož jsem bystře usoudil, že se už ona milá Alenka patrně provdala za onoho vyznavače pertinaxu.
Potom jsem ji několikrát zahlédl na obědě v kantýně, vždy ve skupince několika kolegů a postřehl jsem, že její vlasy jsou stále méně a méně blond až posléze z ní byla bruneta. Usoudil jsem, že si ráda barví vlasy a očekával, kdy z ní bude zrzka. Spolu jsme se přímo nesetkali, až jednou.
Bylo to v únoru nebo v březnu, prostě ranné jaro, když si najednou při obědě přisedla k mému stolu.
„Možná, že se už na mne nepamatujete, já jsem ta pertinaxová, nebo spíše peroxydová blondýna, dobré poledne!“, řekla a usmála se na mne.
„Éé – dobrý den Alenko, samozřejmě, že si vás pamatuju, už jsem vás tu parkrát viděl, ale vy jste neviděla mne! A dokonce jsem postřehl různé odstíny vašich vlasů...“
„Ano, vy jste se tenkrát divil, že blondýna má hnědé oči, jenže já jsem bruneta a vlasy jsem si musela odbarvovat na přání tehdy mého snoubence“, vysvětlila mi. A já doplnil: „Takže teď už jako vdaná paní Heidlerová si můžete dělat co se vám zlíbí, vidíte i to už vím!“
„Studoval jste zřejmě moji píchačku, že ano, váš zájem mi lichotí.“
„Tu vaši píchačku číslo 155 přece nemohu zapomenout“, řekl jsem pateticky.
„To jsem ráda, přeji vám ještě dobrou chuť, já jsem už po obědě, tak zase běžím nahoru, sedím teď tady v hlavní budově ve čtvrtém patře, tak se snad uvidíme častěji, na shledanou!“
Pokynul jsem dívce mlčky, maje plnou pusu gulášové flaksy a skutečně od té doby jsme se náhodně potkávali nejen v jídelně ale i na chodbách a já jsem vždycky v duchu litoval toho, že je vdaná, čili pro mne tabu.


Jednou v červnu jsem si šel právě pro výplatu za hraní na kytaru, směrem k Náměstí republiky, když jsem uviděl stát před budovou Civilního soudu na Ovocném trhu, paní Alenku s nějakým pánem. Než jsem k nim došel, podali si ruce a pán odcházel směrem do Celetné, zatímco ona se otočila a vykročila proti mně.
„To je náhodička!“, zvolal jsem a ona se rozesmála: „A já mám navíc dnes velice šťastný den, představte si, že jsem právě čerstvě rozvedená!“
„S tím Pertinaxem? Tak to šlo rychle, gratuluji, tak to by se mělo nějak oslavit. To byl ten váš manžel, co jste se s ním právě rozloučila?“
„Ne, to byl můj právník, můj ex-manžel už je pryč!“
„Kam půjdete slavit, mohu-li to vědět?“
„Ještě nevím, ale měla bych. Víte, prožila jsem si s ním očistec i peklo na zemi!“
„Já, Alenko, sice neoplývám mamonem, ale dnes beru výplatu za hraní, takže vás klidně mohu pozvat na večeři a na to zapití vašeho rozvodu, co tomu říkáte?“
Alenka bez otálení souhlasila a tak jsem si, po inkasování čtyř stovek v pokladně, ihned připadal jako bonviván, a pozval ji na večeři do jednoho luxusního baru. Tam jsme to rozjeli coby malí lidé ve velkém formátu, nejprve aperitiv, potom polévka, 
předkrm, hlavní jídlo něco na roštu, víno, káva, zákusek a dva gin-fizzy... 
Alenka mi vyprávěla o tom jak ji manžel bil, ukazovala mi i jizvu na předloktí od žehličky, kterou po ní ve vzteku hodil a modřinu na rameně i nad kolínkem. Potom jsme si také zatančili, hlavně při pomalých rytmech takzvaných ploužáků a čas nám rychle ubíhal, takže najednou byla půlnoc a pan vrchní nenápadně naznačil, že mu končí směna, a že už bych mohl zaplatit.
Když jsem však spatřil účet, protočily se mi panenky: stálo tam černé na bílém 555,- Kčs! „To je trapas, Ali, představ si, že nemám dost peněz na zaplacení!“
„Počkej, já ti vy-vypomůžu“, řekla Alenka s těžkým jazykem a vyndala ze své kabelky peněženku, „hele, tady mám stovku, stačí to?“
„Nestačí, Ali, chybí nám ještě 55 korun, to je trapas, pokusím se to nějak ukecat.“ Ale pan vrchní byl jednak neoblomný a jednak drzý, řekl jen: „To znám, udělat útratu a pak zmizet.“ Alena dostala spásný nápad: „Zůstaň tady jako rukojmí do zástavy, aby ten vrchní nemektal a já vezmu taxíka a dojedu rychle domů pro moje úspory!“
„Zdá se, že to je jediné možné řešení, Alenko, ale prosím tě, slib mi, že mě tu nezapomeneš!“
A tak jsem si dal ještě jeden gin-fizz a řekl vrchnímu: „Teď si mne dobře hlídejte, abych vám náhodou neutek‘, můžete mě třeba přivázat řetězem za nohu ke stolu!“

Alenka byla na štěstí už za patnáct minut zpátky, takže jsem tam nemusel tvrdnout do zavírací hodiny, načež být následně deportován na policejní stanici, nýbrž jsme vše zaplatili, ba i ten číšník za vynucenou trpělivost, tuzéra dostal.


A pak jsme šli temným městem vlahou letní nocí a zastavili se na malý skok v tehdy krásném a tichém romantickém parku se zurčícím jezírkem přímo naproti Hlavnímu nádraží.
Tenkrát, totiž na tomto místě ještě nehauzírovali ani sovětské okupační tanky, ani dnešní bezdomovci.
Byl to pro mne nezapomenutelný večer, na lavičce u jezírka, kde jsme se původně chtěli zdržet jen na skok, ale ono se to protáhlo až do svítání ve tři a připadali si jak "strangers" v této písni  https://youtu.be/LwBbDhP1_Nc

12 listopadu 2009

A neuvoď nás v pokušení...

Když jsem byl kdysi, bylo to v horkém létě, na léčení v bavorských lázních Bad Aibling, vyšli jsme si jednou v sobotu s mým kolegou-pacientem Hansem, do nedaleké zahradní restaurace na tak zvaný čaj o páté. Hned jak jsme tam vstoupili a rozhlédli se po zahradě, vzdychl si Hans: „Um Gottes Willen, tady to vypadá jako v kartonážní fabrice.“
„To nechápu, jak to myslíš?“, zeptal jsem se ho.
„No, je to tu samá stará škatule...“
„Však my už taky nejsme žádní mladíci“, oponoval jsem mu, „a mimo to támhle vidím i nějaké mladší ročníky“, ukázal jsem směr bradou.
„Ne, to já jdu radši k Adlerům na pivo“, zakroutil Hans hlavou.
„Já zůstanu, ta evergreenová hudba se mi moc líbí, tančit nemusím, dám si jen kafe a dort.“ 

Rozhodl jsem, zatímco Hans pokrčil rameny a odešel. Hudba byla skutečně dle mého gusta a ta káva se šlehačkovým dortem také. Najednou se za mými zády ozvalo: Darf ich bitten? (Smím prosit?).

Spatřil jsem mladou půvabnou, dobře vyprofilovanou blondýnu, což mi vyrazilo dech a já se zmohl jen na nejapnou otázku: „Copak ona je teď dámská volenka?“
„Není, ale já jsem tak drzá, že jsem to zkusila, jak zareagujete“, usmála se neznámá.


„Slečno, prosím, posaďte se, to musíme trochu podrobněji prodiskutovat. Zvu vás tímto na kávu a dort, chutná výborně, mohu vám doporučit.“ Dívka souhlasila a já se od tohoto okamžiku nepostačil divit. Naprosto emancipovaná žena si zapálila cigaretu a spustila stavidla své výmluvnosti:
„Studuji psychologii, jmenuji se Denisa a právě včera jsem se rozešla se svým přítelem, což mi není úplně jedno, ale muselo to být. Pokud byste měl zájem a jste volný, mohli bychom se možná blíže seznámit.“
„Nezdá se vám, Deniso, že jste ke mně moc mladá a nebo já k vám moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je osmadvacet let, jsem svobodná a bydlím v malé garsoniéře patnáct minut odtud. Pozvala bych vás na revanš k sobě na večeři, nebojte se, vařit náhodou dovedu“, řekla s milým kukučem v očích.
„Aha, teď tomu rozumím, slečno, takže, prozraďte mi kolik peněz musím mít u sebe, abyste byla s mojí návštěvou spokojena?“, zeptal jsem se přímo. Zajímalo mne to čistě ze zvědavosti a předem jsem věděl, že bych tam s ní stejně nešel. Slyšel jsem, že tu jsou velmi luxusní lázeňské šlapky, které takto loví prachaté slaměné vdovce.
Podívala se na mne smutně a řekla zklamaně: „To není od vás hezké za moji otevřenost mne zařadit mezi prodejné ženy, to... to mě docela mrzí...“ Zůstal jsem zticha a pozoroval tančící páry. Číšnice jí přinesla kávu a dort a Denisa se znovu ozvala: „Řekněte mi aspoň, vážený pane, co si o mně myslíte a co soudíte o mém vzhledu?“
„To je jednoduché, líbíte se mi moc, máte pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, takže vzhled je perfektní.“ Čekal jsem zlostnou reakci na mé provokativně povrchní hodnocení, ale Denisa mě opět šokovala: „A co mé nohy, o těch jste se nezmínil“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Deniso, prosím vás, spusťte okamžitě tu sukni dolu, podívejte, lidi se otáčejí, ale řekněte mi raději, proč jste si vybrala právě mne? Vy přece, při Vašem vzhledu, můžete mít zcela pochopitelně takových strejců jako jsem já, deset na každém prstu.“
„Nechápu“, řekla Denisa, „proč se tak podceňujete, padl jste mi prostě do oka, máte šarm, záříte čistotou a děláte dojem inteligenta, to není nic? Jinak ovšem rozumím, že jste si musel o mně pomyslet to nejhorší, jsem trochu ujetá ve svém chování, podívejte se“, a vytáhla z malé kabelky rozkládací peněženku v harmonikovém formátu, “zde jsou všechny mé platební karty, je jich devět, jsem bohatá a asi i dost rozmazlená mým nerozumným otcem, jenž mě zbožňuje“, usmála se, „a tak se patrně chovám nestandardně.“
„Slečno, Deniso, já z vás nejsem vůbec moudrý, já jenom vím, že to naše dnešní setkání je moc zajímavým zážitkem, který budu rád vyprávět v mém klubu a na co budu ještě dlouho vzpomínat.“
„Ale já taky! Víte, že vy se chováte právě tak nestandardně jako já? Jiní muži se hned rozplývají když je oslovím, vy ne, vy ve mně prostě vidíte šlapku!“, vyprskla Denisa smíchy.
Hudba právě spustila jeden z mých oblíbených songů „Petite Fleur“ a já vyzval Denisu k tanci slovy: „Každopádně si myslím, že si teď můžeme, chcete-li, zatančit jak jste si původně přála. Darf ich bitten?“
A to bylo vše, jeden tanec v těsném objetí, ale jejímu ďábelskému pokušení jsem odolal a dodnes nevím, jestli to byla šlapka nebo milionářská rozmazlená dcera. A asi právě proto je mi ta vzpomínka tak milá...

http://www.youtube.com/watchv=M9Gmmu2ligI&feature=relate

06 listopadu 2009

Acapulco Plaja

Rád vzpomínám na krásnou dovolenou s mojí manželkou v roce 1990 ve Španělsku. Bylo to v romantickém městečku Nerja, poměrně blízko Granady a Malagy v Acapulco Plaja, což tedy není mexické letovisko pro snoby, ale hrdý název komplexu letních bytů, ne právě chudých Západoevropanů.
Tento pětiposchoďový areál bytů, vypadající v půdorysu jako velké písmeno „U“, zahrnoval dle mého odhadu aspoň sto třípokojových jednotek.
Uprostřed onoho U byl velký swimming-pool a trávník s lehátky a za ním byla pláž a širé moře, což ovšem leželo asi o dvacet metrů níže pod skalnatým břehem. Majitelé těchto bytů, pokud zde nebyli právě sami na dovolené, pronajímali své apartmány, asi za poloviční ceny než hotely, takovým chudším proletářům, jako jsme byli třeba my. Námi najatý byt se nacházel ve třetím patře v průčelním traktu, přímo nad bazénem s krásným výhledem na moře.
Nehodlám tady popisovat krásy Španělska, to by bylo moc dlouhé povídání, ale zaměřím se na jednu perličku, která de facto se Španělskem souvisí jenom okrajově.
Z našeho balkonu jsme si nemohli nevšimnout jedné situační komiky, která se odehrála na balkonech v prvním a druhém patře v pravém křídle našeho „účka“.


Jednalo se o dvě, svým způsobem originální ženy, tu v prvním patře jsme nazývali „Lady Langsam“, neboť se pohybovala úžasně pomalu a distingovaně jako královna ze Sáby a ta nad ní v druhém patře, pravý opak, žena posedlá uklízením, kterou jsme pro sebe pokřtili „Frau Putzfimmel“. Ta totiž takřka nepřetržitě uklízela, drhla, myla, luxovala a leštila nábytek i okna, nebo aspoň prala záclony. Na balkoně měla skříň narvanou úklidovými potřebami, jako mopy, smetáky, košťata, kbelíky, lavory a lahve s různými čistidly.
Seděli jsme právě na balkoně u odpolední kávy a člověk, aniž by se musel nějak vyklánět, měl přímo v zorním poli jako na talíři, výhled na nejméně osm balkonů v nižších patrech. A tak se stalo, že jsme byli němými svědky komedie, trvající asi jeden a půl hodiny. Děj byl velice zdlouhavý, ale přesto zajímavý až napínavý.
Frau Putzfimmel jako obvykle luxovala koberce a Lady Langsam si začala rozkládat lehátko na balkoně. Narovnala si ho směrem ke slunci tak, aby horní opěradlo bylo ve stínu a část pro nohy, aby byla na slunci. Potom zmizela v bytě a vrátila se asi až za deset minut s dekou, kterou si pečlivě urovnala na lehátko. Potom zase ladně odkráčela a tak to pokračovalo v pěti- až desetiminutových intervalech, s tím rozdílem, že jednou si donesla osušku, potom malý stoleček, potom širák a černé brýle, pak zase láhev a sklenku s nějakým drinkem a pokaždé se podívala, kde je mezitím slunce a pootočila lehátko tím správným směrem.
My jsme mezitím vypili kávu a zahráli si hru v kostky „Yatzé“ a lady stále něco nosila a mizela v bytě. Nakonec si donesla knížku a k naší úlevě se konečně uvelebila do lehátka. Stín se mezitím prodloužil tak, že na slunci měla už jenom patičky, ale to ji nevadilo a zahloubala se do zajímavého románu.
V ten moment, jak narežírovaně, se zjevila na horní scéně neúnavná paní Putzfimmelová s prachovkami a mopem a jala se vše vyklepávat přes zábradlí na čtoucí lady. Viděli jsme jak se ten bílý prach pomalu snáší a lady zabraná do patrně strhující četby to zaregistrovala až když Putzfimmelová vyklepávala třetí prachovku. S bílým prachem na širáku i na černých plavkách se vymrštila jak péro z gauče, což byl její první rychlý pohyb, který jsme zaregistrovali a zapištěla směrem nahoru něco, co bych já od mondénní lady nikdy nečekal: „Hey, Sie! Was ist das für 'ne Schweinerei!“ (Hej, vy tam! Co je tohle za prasečinu!) Měli jsme se ženou co dělat, aby náš smích nedolétl až k uším obou těchto rozhněvaných dam...
Tato vzpomínka na Nerju překryla všechny mé ostatní a dnes, kdy to píši je tomu přesně dvacet let a navíc, přesně i na den, dvacet sedm let od našeho seznámení v Německu...

03 listopadu 2009

Jak jsem stavěl Most inteligence

 Někdy v roce 1952 jsem jako vysokoškolák na ČVUT byl  zcela „dobrovolně“ přinucen jako brigádník pilně odpracovat, minimálně jeden den, na tak zvaném Mostu inteligence mezi Braníkem a Malou Chuchlí. Tehdy se tomu taky říkalo most „Odnikud nikam“.

Název Most inteligence naznačoval, že na něm pracovali, jako za trest, režimu nepohodlní lidé z různých kanceláří a úřadů. Zvláštností tohoto železničního mostu bylo to, že po jeho dokončení v roce 1959 k němu nevedly žádné koleje, protože malý poloměr zatáčky u vjezdu do tunelu neumožnil umístění druhé koleje, takže most vedl odnikud nikam.


Tenkrát tedy náš dvacetičlenný kroužek, pod velením soudruha Žaluda, se ráno v 6:00 jako jeden dělník, dostavil a sešel u tohoto vele-mostu na branické straně, aby svými silami pomohl postavit toto monumentální dílo socializmu. Jakýsi polír nám přidělil zodpovědnou práci přenášet šutry, velikosti dlažebních kostek, z jedné hromady na druhou. Napadlo mě, že takhle nějak se asi tenkrát stavěla Cheopsova pyramida. Ti slabší z nás, měli nosit dráty do betonu rovněž odněkud někam.

 Brzy jsem pochopil, že tohle není práce pro mne, a tak jsem se začal poohlížet po něčem zajímavějším. Všiml jsem si, že pilíř stojící jako první na břehu má z druhé strany žebřík a tak jsem si chytře, aby mne nikdo neviděl, vylezl nahoru. Tam jsem sobě ulehl, jako správný buržoust, na pytel s cementem, takže jsem se stal pro pozorovatele ze země neviditelným, a tak jsem mohl v pohodě přečkat celou pracovní dobu. Sluníčko sice krásně hřálo, ale už nepálilo a já jsem v pohodě snědl svoji svačinu, a jediné co mi tam chybělo bylo pití a cigareta. Když už jsem blaze usínal vznášeje se takříkajíc v oblacích, ozval se nade mnou hrubý hlas: „Tak co je to tady, soudruhu? Noclehárna nebo pracoviště?“

Vytřeštil jsem oči a uviděl chechtajícího se spolužáka Frantu Suchardu. „Čoveče, Franto, tys mě vylekal, já myslel, že je to Žalud nebo polír!“ Měl jsem štěstí, protože Franta byl jediným z dělnických kádrů, se kterým jsme si skvěle rozuměli. 

 Náš ročník a tedy i každý studijní kroužek se skládal, dle komunistických směrnic, vždycky ze tří, dle třídního původu, různých skupin:

ADK (absolventi dělnických kurzů, kteří coby rychlokvašky, udělali středoškolskou maturitu ne za osm let, ale za osm měsíců, jasná elita).

Průmyslováci (děti rodičů ze středních vrstev národa a tudíž ne tak docela zavrženíhodná odrůda).

Gymnazisté (to jest, synkové bohaté buržoazie, čili, jen dočasně trpěná lidská chamrať, předurčená k likvidaci).
A tudíž já jsem se tak stal synkem bohaté nenáviděné buržoazie i když můj otec byl malinkatým cizojazyčným úředníčkem za 1350 Kčs. ADK-áři naproti tomu, byli silně protežovaní a jako jediní ze všech dostávali stipendium, které na tehdejší dobu znamenalo horentních 2000 Kčs/měs.

Franta se rovněž uvelebil na pytli s cementem, z jedné kapsy vytáhl láhev, z té druhé cigarety a nabídl mi k mému blahu ještě chybějící Lípy s nějakou limonádou. "V tý flašce mám ale Flekovský černý pivo", dodal.

„Hele, Míro, poraď mi co mám dělat“, řekl zoufale, „už jsem šestkrát prdnul z deskriptivy a chci to vzdát a vrátit se do fabriky, jenže voni mně nechtěj pustit a dávaj mi už sedmej termín na opravu!“

To mě překvapilo: „A kdože tě nechce pustit?“

„Sám děkan mně přemlouval, že prej my, jako dělnická třída, nesmíme zklamat stranu a vládu, aby nakonec na škole nezůstali jenom samí chytří buržoazní gymnazisti!“ 

„Tak to jsem tedy netušil, Franto, vždyť existují jen tři termíny a já i když jsem byl v nemocnici se žloutenkou, tak mi prostě první termín propadl bez náhrady a musel jsem všechny zkoušky udělat na druhý nebo třetí termín, jinak bych vyletěl.
„Hmm, nojo“, pokýval hlavou Franta, „pro ADK holt platěj jiný zákony, ale já se na ně můžu vysr** a prostě jim uteču, prisámbohu!“

Tak jsme si s Frantou pěkně popovídali na pilíři Mostu inteligence i když jsme byli, dle Marxe reprezentanty dvou antagonistických tříd a měli se nenávidět. A Franta svou přísahu dodržel a v půli studia odešel zpět do fabriky...

14 října 2009

Láska z nebes, nahoru nelez!

aneb: HOREČNATÝ HORROR HOROLEZCE HORNA

Nadšený horolezec-amatér, Lukáš Horn, jednoho dne podcenil, menší příkrou prachovskou skálu a zřítil se z výšky asi třiceti metrů dolů na louku. První co začal vnímat byla jakási hudba sfér a sluneční zář, která ho oslňovala. Vtom, jakoby z nadhledu, uviděl sám sebe ležet v trávě a neznámého podivného muže, který se nad ním sklání a představuje se jako Zachariáš: „Jsem posel osudu, milý Lukáši, musím tě neprodleně dopravit k nebeské fortně.“
Lukášovy protesty, že mu nic není a že ještě nechce zemřít, nebyly Zachariášem vzaty na vědomí, takže nežli se nadál, stál již v nebeské vrátnici před livrejovaným klíčníkem svatým Petrem.
Tam se ale ve vstupní pasové kontrole zjistilo, že došlo k omylu, neboť robot z osudové databáze odmítl vydat osobní kartu s tím, že termín dožití Lukáše Horna se nachází v budoucnosti. Tím však došlo ke značným komplikacím, Zachariáš dostal první vážné varování od prezidenta NKÚ (Nebeský kontrolní úřad) a oba dva byli posláni do časově přibrzděné mezi-čekárny na přijetí k audienci u nejvyšší Excelence  OSUD.
Zachariáš, jsa si vědom svého pochybení, přemluvil Lukáše, aby mu u Excelence dosvědčil, že pád z takovéto výšky by normálně musel vždy skončit smrtí. To by totiž mohlo být uznáno jako polehčující okolnost, čímž by se mu snížil trest na pouhých několik tisíc let očistce, v opačném případě by ho však čekalo cirka milion let nepodmíněného pekla, včetně smažení, pražení a grilování!

V čekárně se Lukáš seznámil s nádhernou ženou, o které vždycky jenom marně snil: Gabrielou. Během rozhovoru se dozvěděl, že ona zde už čeká čtyřicet pět dní, ale to že není tak mnoho, protože jeden den zde se rovná jedné minutě na Zemi. Patnáct dnů, které strávili Lukáš s Gabrielou v této čekárně uběhlo jako voda. Na jeho dotaz, proč ona zde musí čekat, mu Gabriela vysvětlila, že bude její Excelencí zaslíbena jednomu z nebešťanů. Kdo je ten zaslíbený sama neví, to určuje Její Excelence. Tato určuje vše a sice nejlépe a nejspravedlivěji. Bůh je totiž, na rozdíl od všech pozemských náboženských představ, ve skutečnosti žena, nikoliv bohyně, ale Její Excelence - ta OSUD!


Dále se udivený Lukáš dozvěděl, že původně existovaly na světě jen ženy, které se samy oplodňovaly a množily a teprve mnohem později dala Osud vzniknout mužům, kteří měli převzít pouze úlohu jakýchsi trubců, jako je tomu dodnes na Zemi u včel. Trubci se však na planetě Zemi nešťastnou náhodou přemnožili tak, že časem vytlačili ženy z jejich ústavou zaručené vedoucí úlohy. Na důkaz jejich původu jim byly ponechány nepotřebné prsní bradavky. Jak je to v nebi se sexem Gabriela sama nevěděla, dozví se to prý až po zaslíbení.
Během dlouhotrvajícího dialogu se do ní Lukáš bezhlavě zamiloval, a když mu náměstek od Excelence Osud oznámil, že se musí okamžitě vrátit na Zem, tvrdě odmítl poslušnost. Žádal ho důrazně, aby byl společně s Gabrielou předveden k Excelenci Osud k vzájemnému zaslíbení.
Její Excelence však trvala na svém neměnném rozhodnutí a zaslíbila Gabrielu původně vyvolenému nebešťanovi. Tato neprotestovala, neboť v nebi neexistuje hřích a odporování Osudu by bylo hříchem. Lukáš se pak musel vrátit zpět na Zem. V poslední chvíli mu Gabriela stihla ještě sdělit, že je jednovaječným dvojčetem na Zemi žijící sestry Ornelly, se kterou jsou k nerozeznání.


Vděčný Zachariáš, který dík Lukášově výpovědi vyfasoval jen směšných tři tisíce pět set let očistce, mu na revanš opatřil z nebeské databáze tyto souřadnice současného pobytu sestry Ornelly na zeměkouli 7/6/58/9. Lukáš, nemaje u sebe propisku, si stačil pouze vrýt tato čísla do paměti a nežli se nadál, procitl na místě, kam dopadl pod skalou. Jeho bláznivé zamilování nepominulo a on se proto rozhodl stůj co stůj hledat Ornellu, o které věděl jen to, že vypadá jako klon Gabriely.

Ony čtyři souřadnice, které si Lukáš zapamatoval postrádaly však údaj zemské délky a šířky a tudíž určují osm možných bodů na zemském povrchu. Tím vznikl pro Lukáše nový rébus: Který bod z těch osmi je ten správný? Na štěstí pro něj se čtyři body nacházely v indickém a v atlantickém oceánu, čímž nepřicházely v úvahu, avšak čtyři body byly na souši, a sice: v Guayaně, v Brazílii, na britských Hebridách a v Norsku. Co dělat, kde začít?
Jižní Ameriku Lukáš vypustil nejprve ze zřetele, protože to je moc daleko a ve svém pátrání se zaměřil na Hebridy a Norsko. V Anglii však nenašel na této kótě v atlase nic než pustou krajinu, zatímco v Norsku se trefil hrotem své tužky do města jménem Lyngdal!
To bylo pro Lukáše směrodatné, rozhodl se okamžitě vydat na cestu. V jihonorském městečku Lyngdal, kam se pak dotrmácel se svým exkluzivním Trabantem po dvou dnech jízdy a plavby, byl konečně u cíle svého putování. Motor právě vysál poslední kapku benzinu a Lukáš zůstal bezradně stát kdesi na periferii města, a zrovna na zákazu parkování. Co teď? Co dál?
Byla tma, byl vyčerpán, zábly ho nohy a chtělo se mu spát. Začal romanticky poletovat sníh. Kráčel nazdařbůh neosvětlenou, liduprázdnou ulicí a všechna slepá okna severských domků po obou stranách na něj působila tísnivě až strašidelně. Čím dále šel, tím více se zvětšovaly odstupy mezi jednotlivými domky, a on si připadal, jako v naprosto vymřelém, mrtvém městě.


Najednou kousek před ním se rozzářilo jedno okno a v něm spatřil siluetu nahé ženy, která mu cosi říkala a ukazovala, aby vešel do domku. Ornella! Napadlo ho, a bez váhání, vstoupil do podivně ponuré místnosti vybavené jako rybářská chatrč. Sotvaže za sebou zavřel dveře, povolila pod ním podlaha a on se propadl do sklepní místnosti, a uvízl v síti jako chycená ryba. Když se vzpamatoval z prvního leknutí objevila se u něj stará žena, zacvakla mu kolem zápěstí želízka na způsob policejních pout, totéž i kolem kotníků a pak ho vyprostila ze sítě. Všiml si, že všechna čtyři želízka jsou na silném řetězu a ten končí u železného kruhu ve zdi vedle jakési veliké psí boudy.
Potom se mu tato babice k jeho největšímu překvapení slušně omluvila za toto nekonvenční přijetí a slíbila mu, že se o něj bude starat jako ta nejvzornější matka o své děcko. Ty řetězy jsou prý pouze pro její jistotu, že ji neuteče. Pochopil, že je šílená, ale bylo mu divné, že jí rozumí. Pohrozila mu, aby se nepokoušel ji zabít, protože v tom případě by tady zůstal sám, dokud by nezemřel hladem a zimou. Nikoho by se totiž z této podzemní kobky nedovolal, takže mu nezbývá než se smířit s tímto novým, ale jinak čistým a útulným domovem.
Načež přiložila velká polena do krbových kamen a zdůraznila, že její syn byl také velmi šťasten s ní i s její mateřskou péčí. Pak mu ukázala jeho budoucí lůžko v té velké psí boudě a vzadu za ní ve výklenku i koupelnu s toaletou a odešla po schodech někam nahoru s tím, že mu donese dobrou večeři.


Během jídla mu v slzách vyprávěla jak ji zemřel její syn Edda při lovu ryb a od té doby žila zde sama jako poustevník. Konečně dostala nápad chytit si nějakého náhradního syna do sítě na sardinky. To se jí právě dnes poštěstilo. Přísahala, že pro něj udělá všechno co si bude přát, jenom na svobodu ho již nikdy nepustí. Potřebuje někoho mít s kým si může povídat, o koho může pečovat, koho může milovat a koho bude na svých bedrech hýčkat. Nedobrovolný vězeň psychicky vadné ženy Lukáš začal, po vyprchání své původní zlosti, po dobrém vyjednávat a vysvětlovat, že hledá a musí najít svou dívku Ornellu, kterou miluje tak jako ona milovala svého syna, a proto zde nemůže zůstat. To ženu rozzuřilo až k nepříčetnosti. Její depresivní fáze přešla do fáze mánické, začala křičet a rvát si vlasy: „Já jsem tvoje Ornella a nikdo mi tě nevezme!“ Vynervovanému Lukášovi se pojednou zdálo, že se ta žena skutečně mění do podoby mladé Ornelly, ale pak zas rychle stárne, usychá a scvrkává se jako hrozinka.
Cítil se již být natolik vyčerpán, že rezignoval na další dohadování a chtělo se mu strašně silně spát. Napadlo ho ještě, že snad mu ta babice dala něco do jídla, a pak se svalil na postel a okamžitě tvrdě usnul...

Když se za dlouhou dobu probudil z hlubokého spánku, nakláněla se nad ním pohádkově krásná tvář mladé ženy.
„Pane Horne, jak se cítíte, je vám už lépe?“
„Ornello, vy jste tak krásná jak vaše sestra. Já vím, že se mi to určitě jenom zdá, asi jsem zešílel jako ta bába...“
„Ne, naopak jste při plném vědomí, já nejsem žádný přelud, cítíte moji ruku?“ řekla dívka v bílém a pohladila ho po tváři.
„Ano, skutečně! Ornello, já jsem vás tak dlouho hledal a najednou jste tu, nezmizíte mi zase? Vy nejste Norka? Jak to, že mi rozumíte, kde jste se tu naučila česky?“
„To je moc otázek najednou“, řekla, „zůstaňte klidně ležet, jste stále ještě moc sláb, ale zřejmě již při plném vědomí, takže máme vyhráno, ale musíte se šetřit, buďte prosím trpělivý.“ Lukáš však naléhal dále: „Tak aspoň, kde to vlastně jsem? Je to snad nemocnice na kraji města? Jste zdravotní sestřička?“
„Ano, jsem. Tohle je sice nemocnice v centru města, ale vy jste měl dost těžký úraz a proto jste tady u nás.“
„Ornello, vysvětlete mi, prosím vás, co se stalo“, žadonil.
„Dobře, ale slibte mi, že pak budete poslušným pacientem, vezmete si tyto léky a pokusíte se ještě dlouho spát.“
„Slibuji vše na svou čest jak dovedu nejlépe, a už vás budu jenom poslouchat.“
„Tak dobře: snad si vzpomenete, jak jste se zřítil ze skály, ale už asi nevíte, že vám sám osud držel palce, protože vás tak brzy našli a dovezli sem. Museli jsme vás trošku sdrátovat dohromady.“
„Promiňte, Osud si to tak totiž přála, víte ona Osud je žena.“ Lukáš ucítil její hebkou ruku na čele, zkoušející, zdali mu opět nestoupá teplota.
„Ano, žena je váš osud, chápu..,“ řekla poněkud nejistě sestřička a pokračovala, „měl jste poměrně těžší otřes mozku, pár zlomených žeber a dvojitou otevřenou frakturu nohy, drobné odřeniny nepočítaje. Nejhorší byla značná ztráta krve.“
„Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“
„Prakticky tři dny, ale mezitím jste byl chvílemi při částečném vědomí a vzhledem k horečce a k vaší bujné fantazii, jste nám toho dost navyprávěl“, usmála se.
„Vážně, a co třeba, mluvil jsem také o nebi?“, vyzvídal Lukáš.
„To nevím, ale pobavil jste nás. Mně jste nejprve říkal Gabrielo, nevím zdali Archandělo, teď zase pro změnu Ornello, panu doktorovi jste říkal Zachariáši a paní primářce dokonce vaše Excelence! Nejhůře dopadla noční sestra, s tou jste se chtěl snad i poprat, musela vám dávat injekce na uklidnění. Tak, a teď už víte všechno a to pro dnešek stačí.“
„Ještě něco, Ornello - nebo vlastně sestřičko - jak se jmenujete doopravdy, to musím vědět, abych usnul.“
„Zklamu vás, nemám tak vzletné jméno, jsem jenom Eliška.“
„Eliško, já vás zbožňuji, vy jste žena, kterou jsem si vymyslel v horečce, jste moje Fata-Morgana, ale prosím, slibte mi, že mi zas někam nezmizíte...“
„Slibuji, že tu zůstanu a nezměním zaměstnání“, usmála se Eliška, „ale teď už opravdu spolkněte tyto prášky a spěte - nebo se ihned rozplynu!“
„Eliško, úplně poslední dotaz: chtěla byste se se mnou oženit až potom, myslím až budu fit, až mě dáte úplně dohromady?“
„Ne, to bych skutečně nemohla“, zavrtěla pobaveně hlavou.
„Eliško, proč ne, proboha, jste už taky někomu zaslíbená?“
„Nejsem“, smála se, „ale mohla bych se za vás nanejvýše provdat, oženit byste se mohl jedině vy se mnou, pokud byste ovšem cht...“, zarazila se, „teď ale konečně spěte, vy jeden fantasto!“
"Eliško, vy jste můj anděl strážný..."

http://www.youtube.com/watch?v=SiVYvdKjzYA

01 října 2009

Malování mě baví

Po mé matce jem zdědil náklonnost k malování, talent by bylo asi moc silné slovo. Máti malovala přesné kopie dle různých pohlednic, které si právětak jako své plátno, nalinkovala rastrem a pak bod po bodu přenášela celý obraz, jako by jí šlo o restaurování či zvětšování předlohy. Na prvním obrázku je hotel Mont Lavinia na Ceyloně. Odtud jsem ji poslal pohled v roce 1957 a ona mi zato namalovala tento obraz  (obr.1).

Nebo váza s přebohatou kyticí, tu namalovala jako dárek někomu k narozeninám, podle jakési staré pohlednice  (obr.2).
Máti měla obchodního ducha,  zatímco já jsem své obrázky buď daroval, nebo si je ponechal, takže jsem za celý život na malování nevydělal ani jedinou korunu, ona prodala aspoň 50 svých obrazů.
***
***
Máti také malovala (obr.3) dle fotografie. Zajímavé na tom je to, že kdo zná dobře Karlův most řekne, že ona lampa na pravém okraji na tom mostě není  (obr.3).  V reálu tam však lampička je, ale je mrňavá. Na fotografii je,  ovšem vlivem perspektivy, abnormálně velká, skoro jako za ní ta plynová lampa. 
***
***
Můj originální obraz 1977  nejsou létající ryby,  ale Žena na kostkované dece (obr.4). Modelem mi byla moje ex-žena za úplatek 10 marek.

A zde je můj vylepšený mistr Pablo Picasso (1881-1973), Kytara na notovém stojanu, kterou jsem přetvořil v roce 1983, a to nikoliv olejem, nýbrž hustými vodovkami (obr.5).  Obraz má jednu nevýhodu, protože se nesmí otírat vlhkým hadrem, jako třeba malby olejové, neboť by se vodou zcela rozpustil.
***
Takové kyselé zátiší si vymyslel mistr Georges Braque (1882-1963), ale já jsem ho předělal 1985, aby bylo aspoň trochu sladší (obr.6). Ten podivný a jakoby vykloubený tvar fajfky se mi sice moc nelíbil, ale nechal jsem ho tak.
***
Zatímco mistr Joan Miró (1893-1983), zde použil jako podklad šedou špínu z nádobky na vyplachování štětců,  já se zde vyřádil  se žlutou (obr.7). Když jsem se zeptal ženy, jak se jí to líbí řekla: "Hm, nechápu proč stojí ten pán na hlavě?" 
"Víš, to je manželská disharmonie a umělec ji vyjadřuje touto formou."
"A co je  ten hřebík tady dole?"
"Ten hřebík, drahá, je jejich pejsek."
***
***
Mistr Vasilij Kandinskij (1866-1944) je pro mne nevyzpytatelnou záhadou, které vůbec nerozumím, ale jeho obrazy se mi, ani nevím proč, líbí.
Na tomto obraze (obr.8) jsem, chtě-nechtě, musel v roce 1996  jeho příšernou obludu v akvariu změnit na jakousi neškodnou, nevinnou a přítulnou rybičku.
***
***
***
Koupajiící se ženy (obr.9) od Paula Cézanna (1839-1906) je jistě zajímavý námět, zvláště pro muže, ale já jsem neodolal, abych o století později, v roce 2002 nechal ony nahé dívky omládnout a figurálně zkrásnět.
***
***
A zde je opět můj zamilovaný Pablo Picasso a jeho krajina v jižní Francii v okolí města Antibes (obr.10). Obrázek z roku 2004 nám visí v obýváku a mohu říct, že snad všem, kdo k nám přijde, padne hned do oka, jako by to byl pravý Picasso a ne levý Tomasso.
***
***
A nakonec tady mám dvakrát Prahu (obr.11 a 12). Na tom prvním je podle fotky zádumčivý pohled na Vltavu a Karlův most, namalovaný ještě v Německu, ale už po sametovce 1992.  Druhý obraz je poněkud nevšední v tom, že jsem ho v roce 1986, nemaje nic jiného po ruce, namaloval na dřevěnou desku, což byla dvířka od kredence na vyhození.  A navíc jsem ho po osmnácti letech emigrace maloval vlastně zpaměti. Měl jsem k dispozici pouze dvě malé pohlednice, Hradčany v zimě a Karlův most v létě. Musel jsem to různě mixovat dohromady, při čemž jsem zapomněl na lampy. Teprve na manželčino suché upozornění jsem ty plynové lampy honem domalovával do hotového a pracně, vlastnoručně zarámovaného, obrazu.
Až když jsme se vrátili do vlasti v roce 1995, přišel jsem na to, že ten vzájemný poměr Hradu a Mostu vůbec nesouhlasí. A to nejen politicky ale i na mém obrazu! Hrad je moc veliký k tomu Mostu, nebo je Most moc malý k tomu Hradu. Ale přesto jsem obraz nevyhodil a ponechal si ho. Má pro mne cenu jako falešný přetisk známky pro filatelistu... 


http://www.youtube.com/watch?v=CtiyNDo7AZA




01 září 2009

Když podáš prst...

Po letech úporného šetření jsme se zmohli na koupi poměrně zdevastovaného bytu do osobního vlastnictví, který jsme během tří měsíců perfektně zrenovovali, takže již za pouhých osm let po svatbě jsme dosáhli té vytoužené mety, to jest:
odstěhovat se z bytu od mých rodičů a konečně bydlet ve svém.
Toho dne, kdy skončil celý stěhovací horor včetně úklidu a věšení obrazů a záclon, jsme začali konečně zaslouženě odpočívat na vavřínech. Já jsem se zmohl na dávno vysněnou pracovnu, má žena Jana na moderní kuchyň, a naše pětiletá dcerka Babetka se radovala ze svého samostatného království v dětském pokojíčku.
Idylku narušila hned první večer impulsivní sousedka paní Tichá, která na rozdíl od svého jména působila spíše dojmem uragánu: „Nezlobte se, že vyrušuji, ale nemohla bych si od vás půjčit tři vajíčka, vrátím vám je ihned zítra...“
„Samozřejmě, pojďte dál“, vyzvala ji neprozřetelně manželka.
„Jejkote, vy to tu máte nádherné, no to je něco nevídaného, mohu se tu trochu porozhlédnout?“
„Ale beze všeho, paní Tichá“, řekla uctivě žena a provedla ji celým bytem jako při exkurzi na Karlštejně.
„No, to je něco jiného než u nás, vy máte šikovného muže, ten můj je na všecko levej jak šavle! Nic neumí, všechno visí jen na mně, a to víte sama ženská si tak neporadí. A ta vaše krásná dceruška, é-é, jak se jmenuje, aha Babetka, ta si tam tak vzorně hraje sama se sebou, ta vám dělá jistě jenom radost. To víte, my bohužel nemáme děti, to vám závidím, ale co se dá dělat, že ano...“
„Co není, může ještě být“, řekl jsem nejapně, jenom proto, abych přerušil její niagarský vodopád slov. Jak se pak později ukázalo, neměl jsem tuto poznámku vyslovit.
Ještě ve dveřích se paní Tichá znovu rozhovořila a pozvala nás na zítřek k večeru na kávu, což se nám bohužel nepodařilo odmítnout.
U Tichých jsme zažili grotesku, která mi připomněla filmy Laurela a Hardyho. Ten mírně přibrzděný a všechno zbabrající Laurel, byl pan Tichý, zatímco jeho paní v roli Hardyho, byla onou bystřejší polovičkou, která však, díky nešikovnosti partnera, na to vždycky nějak doplatí. Již s prvním soustem třené bábovky spustila svoje litánie o naprosto nemožném manželovi:
„To si představte co ten můj nešika provedl minulý týden. Musela jsem na dva dny odjet k rodičům a hnedka ten první večer praskla v kuchyni žárovka. Chtěl prý zašroubovat novou, ale vzal si na to šroubovák a něčeho se tam dotknul, takže vyhodil pojistky.“
„Ale, Emčo, já jsem chtěl přece narovnat ten čudlík uvnitř...“
„Mlč, prosím tě Karlí, kdo to jakživ viděl, se šroubovákem na žárovku, to je jako jíst polívku vidličkou! A protože on neví, že stačí pojistky jenom znovu nahodit, rozmístil po celém bytě svíčky jako v márnici. Když jsem se vrátila, šly na mně mdloby, všude nakapanej vosk, na parketách, na kobercích, na nábytku, dokonce i ve spíži na uheráku!“
„No, nemohl jsem přece tápat po bytě ve tmě, to bych určitě o něco zakop’ a třeba to i rozbil! A to by byl teprve malér!“
„To máš tedy pravdu, Karlí, viz tenkrát tebou zdemolovaná toaletka v ložnici. To by si snad nikdo nevymyslel: chtěl jen zatlouct hřebík do zdi, a vypadlo mu kladivo na broušenou skleněnou desku stolku, ta se rozprskla a zároveň zařvalo i zrcadlo!“
„Nemoh’ jsem přeci vědět, že to blbý kladívko vypadává z topůrka, no uznejte, že jsem zato nemoh’,“ bránil se Karlí.
„Ne, Ty nikdy za nic nemůžeš“, nasadila k dalšímu smeči Emilie, „jako na návštěvě u Zástrčků, kde nám paní nalila červené víno. Asi už tušíte co se nutně muselo stát. Ano, tenhle ťulpas nejapný okamžitě víno rozlil na její sněhobílý ubrus!“
„Nojo, to se někdy stává...“, chtěla omluvit pana Tichého moje žena.
„Ano, to se holt někdy stane, jenže to není všechno!“, soptila Ema, „ta hostitelka ta paní Zástrčková s kamennou tváří ihned stáhla ubrus, utřela stůl a postřela čistý. Neuplynulo ani deset minut a můj slon v porcelánu ho polil znova! Já myslela, že se studem propadnu! To se snad stane jen jednou za tisíc let!“
„Chtěl jsem akorát odehnat mouchu“, bránil se Karel, „ale víš ty Emičko, co řekl Čechov o slušném chování? To nespočívá v tom, že nepoléváme ubrusy, ale v tom, že přehlédneme, učiní-li tak druhý!“
Moje žena, ve snaze zabránit dalšímu slovnímu duelu, ustřihla tuto scénku diplomatickou otázkou: „Paní Tichá, promiňte, že odbočuji, ale ta vaše buchta je skutečně výborná, mohla byste mi prozradit, jak ji děláte?“
„To není žádné tajemství, pojďte půjdeme do kuchyně a já vám tam ukážu mé nejlepší recepty“, řekla nadšeně, „pánové si stejně teď asi budou chtít zapálit, zde je popelníček, a navrch si mohou dát můj speciální puding "ňam-ňam", jak jej nazývá Karlí.“
Když jsme osaměli s panem Tichým v obýváku, zatímco ženy odšvitořily do kuchyně, musel jsem se hodně snažit, abych udržel nit hovoru, neboť můj společník byl opravdu tichý. Čím víc se stmívalo, stával se však ku podivu hovornějším. Z jeho hlasu jsem vyciťoval sice určitou plachost, ale postupně se mi začal svěřovat se svými city, trochu ušlápnutého snílka. Navrhl mi, že můžeme, pokud bych souhlasil, držet černou hodinku. Byl jsem pro. Bledá zář od měsíce a dva oharky cigaret vytvořily atmosféru vzájemné důvěry, takže netrvalo dlouho a přiťukli jsme si becherovkou na tykání. Při té příležitosti jsem se nabídl, že mu pomohu, aby se stal šikovnějším a získal tak obdiv a ztracenou úctu své ženy.
Karel ožil: „Ano, to je ono, dávej mi kurzy šikovnosti, ale před Emilkou ani slovo. Až se třeba naučím opravovat kapající vodovod, překvapím ji, že nejsem takový pablb, jak si stále o mně myslí.“
Vtom se rozlétly dveře: „Proboha, Karlí, proč jsi už nerozsvítil, necháš tu hosta sedět ve tmě, jako když šetříš proudem!“ Paní Ema rozsvítila a teprve teď jsem s hrůzou zjistil, že jsem celou dobu klepal popel z cigarety místo do popelníku do pudingu! Než jsem mohl něco říci, všimla si toho i paní Tichá.
„Karlí, ty troubo, podívej co jsi zase udělal! No je tohle možné, viděl někdo většího trotla než je můj muž?“ Nakvašeně odnesla ten svůj slavný "ňam-ňam" do kuchyně, a já jsem jen šeptnul: „Karle, díky, že jsi to nechal na sobě, je mi to strašně trapné.“
„To nic, já to snesu, mně už to ani nepřijde.“
Za několik málo dní jsme na revanš pozvali manželé Tichých k nám na večeři. Jana se blýskla italskou specialitou "Farfalle al salmone", s bílým Chianti, které určitě neudělá tak hrozné fleky. Karel však tentokrát překvapivě nezaúřadoval, takže vše probíhalo v pohodě. Přesto se pojednou paní Tichá zatvářila nelibě, zabodla své černé oči do Karla, pokrčila nosík a sykla: „Ts-ts!“
„Co je, co je - mlaskám?“ vylekal se Karel.
„Karlí, kolikrát jsem ti říkala, abys nedával lokty na stůl, podívej se na Babetku, jak hezky papá, vem si z ní příklad!“
„To nevadí, paní Tichá“, zastal jsem se Karla, „vždyť tady doma, nejsme přece na recepci v buckinghamském paláci.“
„To víte, ono to sice vypadá, že můj muž ode mne dostává neustále kapky, ale on je skutečně nemožný. A to jsem vám ještě nevylíčila jak mě vloni na chatě málem přizabil!“
„To je hyperbola, čili nadsázka", ozval se Karlí, "Emča měla jen bouli na čele.“
„Co, bouli? Rozseknuté čelo jsem měla, ještě teď je vidět jizva! Představte si, ležím na dece před chatou a opaluji se. Mám zavřené oči a skoro usínám, když najednou - bác a praští mě něco do hlavy. Byla jsem snad na hranici mrákot a na čele mně dokonce vytryskla krev! Obrovská kulatina, vážící nevím kolik kilo! Zprvu jsem vůbec nechápala co se děje? Vidím jen, že manžel sedí opodál na stoličce, před sebou má špalek na dříví, a v ruce mává sekyrou jako Apač tomahavkem. Řvu na něj, proč po mně hodil tou kulatinou? Trvalo mi to než jsem pochopila co zase provedl za debilitu. No, Karlí, pochlub se sám, jak ses mne chtěl zbavit!“
„Pravdou je, že jsem chtěl udělat dobrý skutek a naštípat na zimu trochu dříví. Vynesl jsem si před chalupu dřevo, špalek a sekyru. Sedl jsem si k tomu na malou stoličku, abych to měl pohodlnější...“
„Prosím, to byla první pitomost“, skočila mu do řeči jeho žena, „štípat dříví v sedě! A druhá blbost byla sednout si chytře pod moji šňůru na prádlo!“
„Jenže toho jsem si, Emičko, přece nevšiml. Jednoduše jsem zasekl sekyrku do kulatiny, obrátil ji klínem dolů, a rozmáchl se k úderu, při čemž se kulatina zachytila o tu idiotskou šňůru, napnula ji jako u luku, tím se logicky tato kulatina uvolnila ze sekyrky, a následně se vymrštila až kamsi daleko.“
„Jakýpak kamsi, na mojí zcela určitou kebuli!“, doplnila ho vztekle jeho žena.

O několik dní později když odešla paní Tichá ke kadeřnici, přišel za mnou Karel, zdali bych měl dnes čas a chuť udělit mu první hodinu výuky šikovnosti: „Dnes je totiž ten správný den, neboť máme s Emčou výročí svatby, ona si právě zašla na foukanou vlnu, že to večer půjdeme někam oslavit, a já bych ji chtěl překvapit tím, že před jejími zraky sám bravurně opravím kapající vodovod. To však musí klapnout bez maléru, a proto to chci s tebou nacvičit nežli přijde Emča domů, tak říkajíc ‚na nečisto‘, jsi pro?“
„Bravo, tak se mi líbíš, Karle, pojď, jdeme na to!“
Nejprve jsme věc probrali teoreticky, potom jsem mu připravil vše co bude potřebovat, utáhli jsme přívod vody pod dřezem, pak jsme kohout rozebrali prakticky, nasadili nové těsnění a vše opět dali dohromady. Tuto celou proceduru jsme pro jistotu třikrát zopakovali, takže se z učně Tichého vyklubal slavný virtuos na kohouty. Nakonec když jsme nasadili to původní vadné těsnění, aby kohoutek pěkně kapal, zapili jsme první lekci calvadosem, a dohodli se, že mne Karel ihned po premiéře poreferuje, jak to probíhalo.

Asi o hodinu později jsme náhle s Janou zaslechli šílené výkřiky a v zápětí nato zvonění a bouchání na naše dveře. Tušil jsem, že je zle a spěchal otevřít.
V tratolišti vody tu stála bosonohá paní Tichá, s vlasy zplihlými jak vodník Česílko, v promočené hedvábné blůzičce, která ztratila svou neprůhlednost, a se sinalým vytřeštěným výrazem ve tváři se na mne obrátila jako na armádu spásy:
„Proboha vás prosím, pojďte se podívat na tu Sodomu-Gomoru u nás, a držte mne, abych toho mýho slabomyslnýho blba nezavraždila!“
Bylo to úděsné spatřit jakým fiaskem skončil můj kurz šikovnosti! Celá jejich kuchyň čvachtala, stěny, nábytek i strop byly úplně promočeny. Neodpustil jsem si poznámku: „Něco podobného se už povedlo mé ženě taky, jenže naštěstí jen v koupelně, viď Jani.“
Nejprve jsme jim pomohli vysoušet plovoucí podlahu, otírat zmoklý nábytek a fénovat stěny. Při tom jsme se z kusých útržků jejich vzrušené diskuse nemohli stále dozvědět, jak se to stalo. Teprve po uklidňujícím ‚panáku‘ u nás jsme začali chápat souvislosti.
Zatímco Karel jen kroutil hlavou, spustila jeho žena svá stavidla výmluvnosti: „Karlí prostě suverénně odšrouboval kohout, aniž by napřed uzavřel hlavní přívod vody, o kterém jsem já ani netušila kde je...“
„Ale já jo“, skočil jí hrdě do řeči.
„Tak proč jsi ho hned nezavřel a naopak jsi zalezl pod stůl! No, a tak tedy vznikla v naší kuchyni Křižíkova fontána a já jsem byla nucena pod plným tlakem vody ten pitomej kohout zase našroubovat!“
„Emčo, chápej, já jsem měl ten nejlepší úmysl, já jsem ti chtěl udělat radost a dokázat ti, co dokážu...“
„Tak to se ti opravdu povedlo! Karlí, slib mi, zde před svědkama, že už nikdy nic nebudeš opravovat, ty jsi a zůstaneš technickým anti-talentovaným diletantem!“
Abych ji uklidnil, nabídl jsem se, že když bude třeba něco malého technického opravit, že jim pomohu, pokud to bude v mých silách. Jak se později ukázalo, neměl jsem to nikdy slibovat, neboť od té doby neminul týden, aby paní Tichá nepřišla za mnou s nějakou malou opravičkou. Bylo to splachování, výlevka, odvzdušnění topení, žehlička, lampa, atd. Má žena už začala být ve střehu, co tam u nich stále opravuji, a to převážně když Karel není doma.
Vyvrcholení nastalo, když jsem přišel jednoho deštivého dne domů a zde našel pouze vyhaslý rodinný krb. Manželka s dcerkou pryč a na stole místo večeře ležel bílý list se strohými řádky:

Zklamals mne, můj muži!
Byla tu Emilie a chtěla můj souhlas, abys ji udělal (!) taky takovou krásnou holčičku jako mně. Všechno má už prý promyšleno, její Karlí o tom nemusí nic vědět, jenže já, jako inteligentnější, bych na to stejně přišla, a tak mně to raději říká přímo. Za můj souhlas je ochotna mi dát ze svého dědictví tisíc dolarů! Nevím, co jste spolu měli, ani je-li Karlí nešika na všechno, ale na můj dotaz co tomu říkáš Ty, řekla se záhadným úsměvem, že muži toto dělají rádi. Prý jsi jí naznačil, když si posteskla, že nemají děti: „Co není, může ještě být!“ Prý chytrému napověz! Jsem v šoku, odjíždím s Babetkou k rodičům a nevím jestli mám počítat s rozvodem?
Tvá smutná Jana.

Když jsem překonal první ohromení, zašel jsem k Tichým a seřval Emilii, omluvil se Karlovi, oba je nacpal do auta a odvezl ihned za manželkou, kde se mezi osmi očima vše vysvětlilo jako chiméra Tiché Emilie.
Pro sebe jsem si z toho odvodil trochu pozměněnou moudrost: „Když podáš ženě prst, vidí v něm něco docela jiného, jenom ne prst...“

http://www.youtube.com/watch?v=KamOG_hQPEI

15 srpna 2009

Půvabná šlapka LAMBDA

Naše třídní srazy se konaly vždy po deseti letech, tedy na kulatá výročí naší maturity. Vzhledem k tomu, že jsme byli výhradně jen chlapecké gymnázium, byla naše pánská zábava o hodně otevřenější, než kdyby byly mezi námi spolužačky. Zajímavé bylo pozorovat, jak se postupně s přibývajícími roky měnila nejenom vizáž, ale i témata našich debat.
Při prvním srazu téměř třicetiletých mladíků se vše točilo okolo žen a sexu. Při druhém srazu čtyřicátníků byly hlavními problémy rozvody a »midlife crisis«. Na tomto třetím a tedy zatím posledním setkání jsem zjistil, že zájem padesátníků se soustředí jednak na sport, ovšem v pasivním slova smyslu v roli diváka, a v neposlední řadě na fajnšmekrovství, neboli na vybraná jídla a pití.
Organizátorům večírku se podařilo dát dohromady úctyhodný počet osmnácti dosud na živu jsoucích spolužáků a díky tomu, že se jeden z nich, coby turista, potkal někde na ostrově Mallorca s naší bývalou třídní, profesorkou matematiky Kopperovou, zvanou "Lambda", byla pozvána i ona. Svoji přezdívku si vysloužila tím, že při matematice i geometrii s oblibou používala pro označování neznámých veličin právě toto řecké písmeno.
Dorazila na sraz do bronzova opálená, v extravagantním klobouku a s téměř hodinovým zpožděním, ale moc jí to slušelo. Nestárnoucí Lady Lambda se stala hvězdou večera. Celý večírek probíhal opravdu nenuceně, všichni jsme se nařehtali dost a já jsem musel změnit svůj původně skeptický názor, že to bude otrava s "mušketýry po třiceti letech".

V jedenáct hodin se Lambda zvedla, že musí domů, přijede prý pro ni její dcera autem. Byl jsem už také trochu "na trní" kvůli mé dceři Nikol, která se dnes prvně v životě a na vlastní žádost, tak zvaně "hlídala sama". Když jsme vyšli na ulici, řekla mi Lambda: „Víte, já už v mém věku musím chodit spát před půlnocí, jinak do mne příští den nic není, ale nač vy, Tomásku, tak spěcháte domů?“ Byl jsem v matematice celkem dobrý a ona mi říkávala trochu mazlivě Tomásku. Bylo to od ní sice dobře míněno, ale mé spolužáky to motivovalo k jízlivým narážkám, jako: Lambdin mazánek Tomásek.
„Máte snad tak přísnou manželku, že tak spěcháte domů?“, vyzvídala potutelně.
„Ne, to ne, ale žiji od rozvodu sám se svou osmiletou dcerou Nikol, a ta je dnes poprvé doma sama. Chtěla sama sobě dokázat, že už je velká, a že nemá strach – takže ho mám já.“
„Hm, tak to tedy klobouk dolů“, řekla uznale. Podívala se na hodinky: „Kde je probůh ta Alex? Řekla přesně v jedenáct na tomto parkovišti a už je jedenáct pryč!“
„Nevadí, paní profesorko, odvezu vás tedy já, mám zde taky auto.“
„Děkuji, Tomásku, ale já zde musím počkat, ona určitě přijede, to bychom se minuly.“

Začalo pršet. Posadili jsme se rychle do mého auta a pokračovali v započatém rozhovoru. Lambda mne nadále provrtávala svými otázkami: „Povězte mi, Tomásku, ještě něco o tom, jak to sám zvládáte? Já jsem také vychovávala dceru sama.“
„Není to tak složité, jak jsem si z počátku představoval. Snad jediný dost těžko řešitelný problém byl v tom, že jsem potřeboval sehnat někoho k Nikolce přes den, když přichází ze školy dříve než já z práce. Ale brzy se šťastnou náhodou i tato věc vyřešila sama.“
„Našel jste spřízněnou duši, která vám pomáhá?“
„Ne-ne, naopak, začalo to vlastně nepříjemností. Jedna dosti výřečná sousedka mi přišla vynadat, že moje manželka už zase neumyla schodiště, ačkoliv, dle jakéhosi domovního plánu, prý byla na řadě už minulý týden, a že ona to nehodlá zase dělat za ni!“ Lambda se rozesmála: „Živě si představuji tu satorii s kýblem.“
„Paní Mourková", řekl jsem jí uctivě, "prosím vás, pojďte dál, nebudeme se přece bavit mezi dveřmi, omlouvám se a hned vám vše vysvětlím. Prosím, posaďte se", a nabídl jsem jí kávu, "je právě čerstvě uvařená." Získával jsem čas.

Lambda zvedla ukazovák: „Ano, to bylo od vás velmi taktické, vypustit z kotle trochu páry.“
„Sousedka Mourková se nejprve zdráhala, že to prý nemusí bejt, ale, že chce zdůraznit, že zá-sad-ně..." Nenechal jsem ji domluvit: "Ano, máte zajisté pravdu, vím, že je to má vina, jenže, víte, ona manželka už zde nebydlí. Jsme rozvedeni a já jsem na tu pitomou chodbu zapomněl jak na Desatero toho -é...“
„Božích přikázání“, doplnila Lambda, „a co Mourková?“
„Ta jenom polkla slinu a řekla, že to je ovšem něco jiného, a že to ona netušila. Když se mě pak zeptala, kdo se stará o moji dceru pokud jsem v práci, pokrčil jsem rameny: to je zatím problém, který dosud nemám vyřešen. Právě mám dovolenou a hledám hodnou paní, která by to vzala, řekněme za tisícovku měsíčně. To zabralo! Rázem byla paní jak máslíčko.“
„Vy to s těmi ženami umíte, že ano,Tomásku?“
„Ne, to byla jen náhoda. A když jsem té paní řekl, že praní a žehlení do toho nespadá, neb to už docela zvládám se střídavými úspěchy sám, řekla, že by to hlídání vzala hned, Nikolce dá v poledne najíst a ty schody bude dělat také za mne, takže nemusím už složitě nikoho shánět a "plejtvat" si na to zbytečně svou dovolenou.“
„Bravo, to jste zvládl na jedničku!“, Lambda mi poklepala na rameno, „ale pozor, támhle něco přijíždí, je to červený fiat?“
„Ano, je“, přisvědčil jsem.
„Konečně!“ Lambda vystoupila na déšť a zamávala na dceru kabelkou. Přesedla si k ní a v rychlosti nás ještě, jen tak z auta do auta, z okna do okna, představila: „Tak tohle je ten můj jedničkář Tomásek a tohle je má dcera Alex.“
„Těšilo mě – a na shledanou!“ Načež jsme se rozjeli, každý na jiný konec Prahy, oni do Dejvic a já do Podolí.

Někdy v únoru mi paní Mourková přinesla pozvánku na karnevalový ples nějakého spolku, se slovy: „Podívejte se, pane inžinýr, tohle jsem dostala od mé neteře, ale to víte to už pro mne není, ňáká trdlovačka, ale vy byste si moh‘ tam jít zatančit a seznámit se s nějakou fajnovou ženskou. V inzerátech vo nic kloudnýho nezavadíte, ale tady budou slušný dámy z lepší společnosti – a navíc, na tuto pozvánku je vstup zcela zdarma!“
Ta dobrá paní mi dokonce nabídla zůstat u Nikolky tak dlouho než přijdu domů, i kdyby to trvalo až do rána. A ani příplatek nepožadovala, prý si ustele na gauči v obýváku a bude se dívat na televizi. Byla moc ochotná a její neobyčejný zájem na tom, abych si šel zatančit, jsem si nedovedl vysvětlit, a snad právě proto jsem se nechal umluvit. Vyšňořil jsem se do tmavého obleku a vydal se do víru velkoměsta.

V sále, kam jsem zapadl, se mi však celý ten mumraj nějak nezamlouval, a tak jsem se posadil na hokr u baru a dopřál si čtvrtku bílého Frascati. Barový pult byl ve tvaru veliké podkovy a já si všiml, že na protilehlou stranu si právě přišla sednout nápadná krásotinka se třpytivým flitrem ve vlasech a plným odvážným dekoltem. Doprovázel ji nebezpečně vyhlížející troglodyt, holá lebka, krk širší než hlava, oči téměř žádné, zato uši masivní. Ti dva tvořili přesný kontrast: kráska a zvíře.
Po chvíli se mi zdálo, že mě ta krásná lady snad hypnotizuje pohledem svých kočičích očí. Řekl jsem si, že neuhnu očima a byl jsem zvědav jak dlouho to vydrží ona. Jak jsem si vydedukoval, byl jsem asi pro ni jenom jakýmsi strejdou, kterého schválně, vědoma si své krásy, tak trochu provokuje. Nebo možná naopak se bezmyšlenkovitě, zcela znuděně, dívá do prázdna a mne ani nevnímá.
Vtom se ale usmála, pokývala hlavou, dopila svou sklenku, řekla něco svému partnerovi a vstala z hokru a pomalu přecházela na moji stranu, jako Granada, ladně se pohupujíc v bocích.
„Ta si mě patrně musela s někým splést“, pomyslel jsem si v duchu, když se s milým úsměvem zastavila přede mnou.
„Promiňte, smím se tady vedle vás posadit? Chtěla bych si s vámi trochu povídat“, zeptala se nejistým hlasem.
„Samozřejmě, bude mi ctí“, řekl jsem prkenně a zůstal ve střehu, co bude následovat.
„Já jsem Saša“, představila se mi neznámá zcela nekonvenčně a podala mi ruku. Napadlo mě jediné možné logické vysvětlení, že se zde jedná o luxusní šlapku a ten gorila, že bude její pasák. Nechtěl jsem se zaplést do choulostivé situace: „Já jsem Mrmlk“, zamumlal jsem úmyslně nesrozumitelně, „ale musím vás férově upozornit, že si mne patrně s někým pletete, já jsem společenská nula, ani neoplývám slávou a velkým jměním, jsem spíše proletář.“
„Jsem si jistá, že si vás s nikým nepletu, ale musím se omluvit, že jsem vás tak přepadla. Jsem někdy moc impulzivní, promiňte.“
„To je dobře, já naproti tomu bych si býval, při pohledu na vašeho manžela, ani netroufl jít vás požádat o tanec.“
„Já také normálně tak drzá nejsem, ale řekla jsem si, že když je ten karneval, že se to snad tak přísně nebere...“
Viděl jsem, že chce něco říct a neví jak. Olízla si své plné rty a polkla naprázdno: „Nechci se otáčet, řekněte mi prosím, co dělá teď ten chlap, o němž si myslíte, že je to můj manžel?“
„Dívá se sem zle, ale pochybuji, že se umí dívat jinak. Máte snad strach, že by vám tu způsobil nějakou scénu?“
„Je chorobně žárlivý a já se ho potřebuji zbavit. Měla jsem tady sraz s kamarádkou, ta nepřišla a místo sebe mi sem poslala tohoto skinheada, se kterým ještě donedávna sama chodila.“
Nevěřil jsem ji ani slovo. Logicky musela s ním ona sama něco mít, proto na ní tak žárlí. Všiml jsem si, že právě dopil a vstal. Byl to kolos přímo diluviální.
„Připravte se na nejhorší, myslím, že sem jde“, řekl jsem sice klidně, ale byla ve mně malá dušička. Dívka se zhluboka nadechla a šeptla: „To je děsné!“

„Helé, bejbi, mám hlad. Du se nadlábnout, přijď tam hned za mnou, jasan“, řekl hlasem značně celkem přitroublého suveréna, „musíme si eště něco vobjasnit, okej?“ Mne naštěstí zcela zaignoroval a odkráčel do přísálí za rohem.
Hudba spustila pomalý waltz "Moon river" a parket se začal zaplňovat tančícími páry.
„Nešel byste si se mnou zatančit?“, řekla chvějícím se hlasem.
„Slečno, jste krásná a navíc můj typ brunety, ale nejsem sebevrah a nechtěl bych se dostat do sporu s tím vaším žárlivcem. Znám hranice svých fyzických možností. Považujte mne třeba za úplného zbabělce.“
„Ne, nemám vám to vůbec za zlé, chápu vás, ale prosím pomozte mi odtud zmizet tak, aby to on nezpozoroval, prosím vás moc!“ Dívka se rozrušeně kousala do rtů.
„Slečno, řekněte mi jak to mám probůh udělat? Nejsem David Copperfield.“
„Já jsem si to už právě vymyslela. Ztratíme se mu z dohledu na parketu mezi tančícími, já pak zmizím na toalety a vy byste mi zatím vyzvedl kabát v šatně a počkal na mne u východu.“
Podala mi kroužek s číslem. Její pohled byl tak sugestivně neodolatelný, že jsem chtě-nechtě souhlasil.
„Asi jsem se zbláznil“, pokrčil jsem rameny, „nevím proč to dělám, ale dobře, já to tedy risknu – život je boj!“
Tančila báječně, přesně kopírovala mé kroky, ať jsem si vymyslel cokoliv. Přál jsem si abych s ní mohl tančit až do rána. Oba jsme mlčeli a já si připadal jako v transu. Protančili jsme se davem až k chodbě směrem ke vchodu a zde ona bleskově vklouzla do dveří dámské toalety. Dle plánu jsem došel k šatně a vyzvedl svůj i její kabát a počkal na ni za rohem před výtahem. Za chvilku přiběhla, hodila na sebe kožíšek a řekla: „Honem, pojďte, musíme ihned zmizet, možná, že mne už hledá, je schopen se za námi vyřítit třeba až na ulici!“
„Já to nechápu, jak to, že si na vás dělá takový nárok?“, divil jsem se, ale věděl jsem svoje: je to určitě její pasák!
„Tady je taxi, pojďte, jedeme pryč, všechno vám vysvětlím.“ Taxikáři řekla: „Prosím na Vinohrady k divadlu“, přitom se stále vyděšeně ohlížela, zdali nás ten magor nepronásleduje. V taxíku mi pak opakovaně děkovala, že jsem jí pomohl z této prekérní situace. Chápal jsem její strach, ale nevěděl jsem čím jí vlastně ten blbec hrozí? Že ji zmlátí? Ale proč? Vždyť by musel být rád, že se holka snaží získat klienta. Takové a podobné otázky mi neustále vrtaly v hlavě.
Teprve když jsme vystoupili u divadla a ona zaplatila taxi, řekl jsem důrazně: „Takže, milá slečno, děkuji za svezení, ale teď zas budu chvíli mluvit já. Nejsem jelimánek, za kterého mě zřejmě považujete. Vaše povídky o zlém hrubiánovi mi nějak nesouhlasí. Prokoukl jsem vás a říkám vám jednoznačně: děkuji, nechci!“
„Ne, prosím vás, vše vysvětlím, ale tady mi je děsná zima, pojďme si sednout sem vedle do vinárny, mám toho ještě moc na srdci. Dejte mi šanci, říct vám pravdu do detailu, ale tady bych opravdu zmrzla na rampouch.“
Souhlasil jsem, foukalo to tam opravdu arkticky, ale i kdyby bylo tepleji, nedovedl jsem této ženě prostě nic odmítnout.
V útulné vinárničce jsem se ujal znovu slova: „Očekávám, že mi teď za chvilku řeknete, že tady někde bydlíte a pozvete mne k sobě nahoru na kafe. Tam se pak jako "deus ex machina" objeví ten váš gorila a vymačká ze mne všechny grešle, kterých naštěstí u sebe moc nemám.“
„Teď bych se ovšem měla urazit, protože mě považujete za šlapku. Jenže já se nezlobím, chtěla jsem skutečně, abyste si to myslel. A ono se mi to povedlo! Byla jsem dobrá herečka? Víte, pracuji v tomto divadle, ale nejsem ještě známá, a tak neustále cvičím své divadelní role i v civilu“, zazubila se a pohlédla na mne zpytavě.
„To zní sice hezky a neotřele“, řekl jsem uznale, „ale já vám to stejně nevěřím. Bylo by to krásné, kdyby to byla pravda...“ Obrátil jsem do sebe celou whisky, abych se trochu uklidnil.
„Tak a teď už vás konečně musím zasvětit do mého plánu. Budete se divit a věřím, že se mi nakonec ještě omluvíte. Vsadím se s vámi o tento zlatý nugget“, a otevřela dlaň.
„Cha, zlatý? Tenhle mosazný knoflík od portýrské livreje?“
„To byla jen metafora – a můj talisman! Ale vsadím se, že změníte svůj názor na mne, stačí říct pouze dvě slova: "Pane Tomásku". Mám pravdu?“
„Cože?“, zvolal jsem překvapeně, „vy mě znáte?“
„Samozřejmě, že vás znám, proto jsem si taky dovolila vás oslovit u toho baru!“
„Áá, teď to teprve chápu! Kdo mi říká Tomásku i když se tak nejmenuju? Vy musíte být dcera mé profesorky Lambdy!“
„Ano, já jsem vás hned poznala a měla jsem radost, že vy mne ne!“
Musel jsem se bránit: „Vždyť to byl jen okamžik, co jsme se tenkrát viděli. A ještě k tomu v noci a v dešti a měla jste jiné vlasy a svítila jste mi vašimi reflektory do ksichtu! Jo, a jmenovala jste se Alex! Aha – nojo – Alexandra je vlastně taky Saša!“
„Přesně tak, pane Tomásku“, smála se až slzela.
„Moment, ale stejně nechápu jak je to možné, že...“ Alex mi položila prst na rty: „Psst, teď je řada na mně vysvětlit vám všechno pěkně po pořádku. Omlouvám se, že jsem vás tak dlouho napínala na skřipec.“
„Jsem celé ucho, poslouchám“, řekl jsem vůbec nic nechápaje.
„Tedy vše si původně vymyslela moje matinka. Od vašeho třídního srazu mi stále o vás básnila, jaký jste ideální muž a otec a charakter a jedničkář a bůhví co všechno. Odbývala jsem ji tím, že jsem ráda, že jsem konečně rozvedená, a že zatím nemám nejmenší potřebu se zase seznamovat s nějakým chlapem. Jenže, jak se říká: kapka po kapce... Matince se prostě povedlo za tři čtvrtě roku změnit můj názor!“
„No nazdar, po takovém vychválení jste se ve mně mohla jedině a jedině zklamat“, poznamenal jsem suše.
Alex sklopila zrak a prohlížela si své perfektně pěstěné nehty: „To ani ne, ale dostala jsem nápad, jak spojit příjemné s užitečným. Chtěla jsem, aby se naše seznámení nekonalo nějak tuctově konvenčně, dle mé matky, to jest, pozvat vás k nám na návštěvu – odvěký systém "Tumáš kafe, vem si buchtu", nýbrž nějak úplně jinak. Představovala jsem si, že by se naše seznámení mohlo podobat jedné z mých rolí na divadle, což je, uznejte, dost originální.“
„Ale jak jste mohla vědět, že budu dnes na tom plese, to jsem ještě včera nevěděl ani já sám!“
„To samozřejmě zařídila opět moje drahá matinka. Vy sám jste jí dal tenkrát svou vizitku a vyprávěl jí o jakési vaší sousedce paní Kocourkové...“
„Mourkové, ale to je jedno“, mávl jsem rukou.
„Takže“, pokračovala Alex, „máti dojela za ní, dala jí tu pozvánku, kterou sama od někoho dostala, načež podmazala tu dobrou duši dvoustovkou s tím, že nic neprozradí a dokope vás za každou cenu na ten ples. Ostatní už víte.“
„Toho bych se od Lambdy nikdy nenadál, i kdybych si kebuli rozlámal“, kuckal jsem se smíchy, „a proto byla ta Mourková tak ochotná hlídat až do rána a k tomu zadarmo!“
„Kdepak, Tomásku, zadarmo ani kuře nehrabe!“
„Ale pozor – jak se do toho proboha namontoval ten Rambo?“
„Ano, tak toho jsem si už narežírovala sama. Chtěla jsem, aby to bylo napínavé a abych mohla hrát svoji roli šlapky, musela jsem mít bodygarda. Pro svůj záměr jsem získala jednoho statistu z našeho divadla a zaplatila mu vstup i diety. A uznejte, že to je opravdu typ!“
„Na to se nedá říct nic jiného, než, že jste skvělá, Alex! Odvolávám nejen to, co jsem vám řekl, ale i to, co jsem si o vás jen myslel! Sorry!“
Alex se zatvářila svůdně: „Teď už byste šel ke mně domů na kafe? Bydlím skutečně tady hned vedle, jak jste zcela správně tušil.“
„Aspoň to jsem uhodl! Teď bych pochopitelně šel rád a bez přemlouvání.“
„Tak pojďme, uděláme mé máti radost“, řekla spontánně.
„Ano, ano, Lambdička si to zaslouží!“, souhlasil jsem okamžitě.
„A co my dva...? Tomásku“, zamyšleně se kousala do rtu.
„No, ehm, my dva ji přece nesmíme zklamat, dala si s tím práci tři čtvrtě roku, a tak si při nejmenším musíme začít aspoň tykat – a zpečetit to polibkem.“
Alex se záhadně usmála: „Musíme? Nebo chceme...?“


30 června 2009

Kráska a brýle

Za mlada jsem často srovnával svůj všední život s filmovými příběhy, které se mi líbily a které bych rád prožíval sám. Bohužel však ty šťastné náhody, které mě tak fascinovaly, potkávaly vždy jen ony herce na plátně a nikoliv mne.
Když jsem na příklad jel někam vlakem, vybavila se mi už předem scénka z filmu, v níž sedí pohledný svobodný muž sám v kupé, když tu pojednou přistoupí krásná mladá žena s těžkým kufrem a on rytířsky vyskočí a vhodí její loďák, jako by to bylo pírko, do odkládací sítě. Pak se do sebe zamilují a skončí to happyendem.
To se mi však nikdy nepřihodilo. Naopak, do mého kupé přistupovali vždy jen tabákem načichlí staříci, upocené selky a hlučné rodinky s nevycválanými dětmi.
V kině nebo v divadle si nikdy nesedla na vedlejší sedadlo něžná kráska levandulová, jíž bych okouzlil nabídnutým nugátem, nýbrž kořalkou zavánějící dělák, nebo faldíčky oplývající buclatka se svým pokašlávajícím pantoflovým hrdinou.

Až jednou, když jsem se odpoledne vracel ze služební cesty zpět do Prahy, jsem měl štěstí. Spatřil jsem v jednom kupé sedět u okna samotnou dívku, čtoucí si v malé knížečce, patrně básně. To bylo terno! „Dobrý den, slečno, bylo by tady pro mne jedno místo volné?“, zeptal jsem se vlastně zbytečně, vzhledem k jinak prázdnému kupé.
„Ano“, špitla tiše a četla si dál.
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem navázat konverzaci dřív než přistoupí další lidé, kteří by pochopitelně byli pro mne rušivým elementem.
„Jedete také až do Prahy, slečno?“ Nic chytřejšího mne v tu chvíli nenapadlo.
„Ano“, špitla opět a pokračovala v četbě. Vtom vstoupila do kupé hubená vysoká žena, vypadající jako přísná jeptiška, posadila se vedle dívky a jak se mi jevilo, byla to asi její matka nebo tetinka, vracející se z toalety, jsouc provázena odérem laciné kolínské.
„Tak a je to v pytli“, pomyslel jsem si. Proklel jsem celý svět, neboť tato dívka splňovala všechna má kriteria krásné ženy. Měla nádherně husté blond vlasy a výrazné oči, kterým dokonce slušely její nevšední brýle. Plné rty ledvinkového tvaru, hladká čistá pleť, vyzývavé poprsí, oblá kolínka a štíhlá lýtka se absolutně nedala přehlédnout. Když jsem si pak všiml při obracení stránek, že i její ruce jsou perfektně pěstěné – byl jsem jako v transu. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom se seznámili. Vlak ujížděl, čas pracoval proti mně, a mne nic nenapadalo. Matka poklimbávala a dcera si stále četla. Asi po půl hodině pošeptala matka dceři cosi do ucha a jala se hrabat v kabelce. Vytáhla nějaké léky a vstala se slovy:
„Klárko, já si dojdu do jídelního vozu zapít tabletky, tak to tady pohlídej“, a vrhla na mne přísný zničující pohled, „za chvilku jsem zpátky.“
„Ano, teto“, řekla dívka opět úsporně a kývla hlavou. Napadlo mně: „Kocajdank, že ta tetka není její matkou, to by byla tchýně k pohledání!“ Analyzoval jsem své poznatky o dívce sedící proti mně: „Jmenuje se Klára, je nádherná a bydlí v Praze. Právě mám možná jedinou šanci, v příštích několika minutách, získat na ni spojení.“ Přál jsem si úpěnlivě, aby jídelní vůz byl hodně daleko vepředu.
„Slečno, promiňte, mohu se vás něco zeptat?“
„Ano“, řekla opět stručně a chtěla pokračovat v četbě, jenže pak se to stalo. Pro mne šťastná náhoda znemožnila její další čtení. Když si totiž chtěla poupravit brýle, vypadl jí do klína malý šroubeček a po něm i levé sklíčko. Dívka zůstala trochu bezradně hledět na toto "neštěstí" a já místo siláckého zvedání kufru se nabídl tuto malou závadu ihned odstranit.
„Podívejte se, slečno, to sklíčko dáme takhle do žlábku v rámečku a zde tímto maličkým šroubkem obě půlky rámečku opět spojíme, ale jelikož nemám u sebe patřičný šroubováček, podržím to takhle u sebe a vy, vaším lasturovým nehýtkem, se pokuste jej nějak zašroubovat. Vidíte tady ten šlic, do toho strčte nehtík, nejvhodnější bude asi ten na ukazováčku, tak a teď točte. Ne tak, prosím, na druhou stranu“, brebtal jsem jak o závod, doufaje, že se i ona trochu rozhovoří. Mlčenlivá dívka mě vzorně poslechla, dobrá věc se podařila a ona konečně řekla první větu rozvitou: „Vy moc laskávy, ja djekuji vam…“ Pochopil jsem, že ta žena je cizinka, ale ani oka mrknutím jsem nedal najevo, že jsem to postřehl.
„Tak a teď vám je opatrně nasadím.“ Vyslovoval jsem pomalu a zřetelně, aby mi dobře rozuměla. Právě jsem se jí chtěl zeptat na adresu, když se opět objevila její ctihodná průvodkyně, která ještě skrze dveře zahlédla zakončení naší úspěšné spolupráce na brýlích.
Dveře kupé se prudce rozlítly: „Co se to tu děje, Kláro?“
„Nyc, ten pan mi bryle reparoval“, vysvětlila dívka hrdě. Vyskočil jsem jako zajíček ze své jamky a představil se oběma ženám. „Úplně zbytečně se namáháte, mladý muži, my se zásadně s nikým neseznamujeme, ani ve vlaku, ani někde na ulici!“ Hlas té matróny zněl suše jako práskání bičem.
„Tak to neržikej, teto! Ja tomu panovi djekuju“, okřikla ji Klárka.
„Promiňte, nechtěl jsem se vnucovat“, řekl jsem rychle.
Teta mě zcela zaignorovala a obrátila se ke Kláře: „Ty nevíš co se patří! Brýle dáme do opravy optikovi a ten je spraví odborně, to není laciná věc pro nějaké pokusy!“
Začal jsem chápat, proč je Klárka taková málomluvná. Češtině sice pasivně rozumí, ale aktivně ji moc neovládá a asi se též ostýchá. Zato tetinka má vyřídilku až moc dobrou. Dále jsem si vydedukoval, že Klárka asi žila od dětství v Dánsku, na jednom z kufrů byla nálepka Kopenhagen. Během další jízdy se naše pohledy několikrát zkřížily, ale ona vždy ihned cudně sklopila zrak.
Vlak vjel do stanice a naše kupé se zaplnilo do posledního místečka. Věděl jsem, že teď už se mi nenaskytne příležitost promluvit s Klárkou, ale boj jsem nevzdával. Vymyslel jsem si plán, co udělám v Praze. Tuto metodu jsem už jednou použil. I když tenkrát žalostně selhala, řekl jsem si, že dnes to musí vyjít! Půjdu za nimi nenápadně z nádraží až k jejich domu, čímž získám adresu. Musím jít sice ještě do práce, šéf na mne čeká, ale řeknu mu, že vlak měl děsné zpoždění. Zítra jí pak napíši psaníčko a dám jí spojení na sebe, adresu i telefon.
Na Hlavním nádraží v Praze jsem za nimi kráčel mezi ostatními cestujícími v odstupu několika metrů tak, abych je ani na okamžik neztratil z očí. Brzy se však můj detektivní plán totálně zhroutil. Stalo se něco, co mě vůbec ve snu nenapadlo, totiž, že ty dvě ženy nebydlí v Praze, ale jenom zde přestupují na jiný rychlík na směr Olomouc!
Zůstal jsem zamyšleně stát: „Mám za nimi nastoupit do vlaku a mám jet bůhví kam do neznáma a bez jízdenky? Co řeknu v práci? Ne, to nejde, budu rozumný a vzdám to. Vždyť je to šílenství… jenže tak krásnou dívku už nikdy v životě nepotkám. Takhle blbě to ve filmu nikdy nedopadlo!“ Stál jsem na peronu jako Hamlet – tragéd nerozhodnosti.
Vtom se otevřelo jedno okno a v něm se objevila Klárka, která patrně pozorovala mé váhání. Neřekla nic. Držela si jen prst na rtech, načež vyhodila svou malou knížečku básní z okna ven. Nato se ozvalo zapískání, okno se zavřelo a vlak se začal pozvolna rozjíždět. Vrhl jsem se takřka šipkou po knížce a zajásal, když na vnitřní straně desky bylo nouzově tužkou na řasy napsáno: CLARA OLSEN OLOMOC NERUDOWA 3.
„Sláva, dánsky sice neumím, ale ona rozumí česky a zřejmě i německy, protože ta knížka nebyly básně, ale německo-česká konverzace. Hlavní ovšem je to, že mi dala najevo, že má zájem, takže svůj plán s dopisem přece provedu!“ Navíc jsem jako záložku v knize našel zastrčenou vizitku Klárky s adresou v Kopenhagenu.

V příštích dnech jsem měl hlavu plnou otazníků. Co dělá ta Dánka v Olomouci? Je tu jen na dovolené, nebo zde zůstane trvale? Je vdaná? Asi ne. O čem bych jí měl psát? Jaký mám uvést důvod dopisu? Vyprávěl jsem tuto epizodu svému nejlepšímu kamarádovi Vlastimilovi a požádal ho o radu, jak bych měl zdůvodnit své psaníčko: „Podívej, Vlasto, já o té dívce nevím vůbec nic, takže co si mám vymyslet, aby to nebyl trapas a aby ji to zaujalo?“
„To je jednoduchý jak facka, napiš jí pravdu“, promluvil génius.
„Fajn, to je ono! Pravdu! – Napíšu jí prostě pravdu, že ji zbožňuju!“

Během dvou dní jsem sesmolil osmistránkový dopis, načež jsem jej roztrhal a napsal růžový stručný, mající pouze dvě stránky. Vyškrtal jsem všechny tuctové fráze, snažil jsem se být vtipný a pozval jsem ji do Prahy, že jí ukážu "pražské podsvětí".
Asi za týden jsem obdržel modrou úřední obálku s dopisem psaným strojem. Již samo oslovení PANE!!! se třemi vykřičníky nevěstilo nic příjemného. Z dalšího textu jsem vyrozuměl, že pisatelem je Klárčin strýc, jemuž se prý, "šťastnou náhodou" podařilo zadržet můj dopis jeho nezletilé neteři Kláře a zabránit tak pochybnému pozvání do Prahy, od zřejmě nebezpečného zhýralce! Prý, pokud bych jí napsal ještě jeden dopis, předá ihned celou věc mravnostní policii, neboť Klára dosud není plnoletá a on za ní zodpovídá!
Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Klárka rozhodně nevypadala jako dítě, já jsem ji odhadoval tak asi na dvacet, ale i kdyby ji dosud nebylo osmnáct a ten strýc měl s tou plnoletostí pravdu, tak přece "pod zákonem", to jest do šestnácti let, ona určitě není. Nehledě na to, že jsem poznámku o pražském podsvětí dal do uvozovek a myslel to jako dobrý vtip. Co mám teď dělat? Strýc s bujnou fantazií a sucharská teta jsou ideální tandem, který by mohl, nejenom mně, ale i jí nějak nepříjemně zkomplikovat život s vyšetřováním na policii, a tak jsem se raději odmlčel...

Naštěstí pro mne se neodmlčela ona, ale poslala mi telegram: „Prosim zavolate, nedele telefon 585310705 v 9:00 hodin. Clara.“
„Ovšem, že tě zavolám, milá Klárko“, zajásal jsem, „jsi skvělá!“
Když jsem pak v tu neděli, nervózně se chvějící rukou, vytočil ono magické číslo, uslyšel jsem opět její sametový hlásek: „Halo, zde je Clara.“
„Tady je ten pražský zhýralec, Klárko, jsem moc rád, že vás opět slyším. Četla jste můj dopis? Dal vám ho strýc aspoň přečíst?“
„Ano, četla…ja se velice omluvim…strýc i teta ne dobrý…ony moc… jak se to žiká…“
„Klárko, mám k vám přijet do Olomouce a všechno s vámi prohovořit ústně a promluvit si s vašimi příbuznými?“
„Ne, to neny nutne…ja jim ujedu!“ Znělo to velice rozhodně.
„Ale kam byste ujela, Klárko, máte tu ještě jiné příbuzné?“
„Ja budu přijet do Praha…zítra v deset-čicet… ja tam budu zase pšesedat do expres a budu jet domu…ony mnje nelibi, chtej jenom me penyze. Ja jim ujedu, ja jim ujedu!“
Viděl jsem, že je zle, ale chtěl jsem jí za každou cenu rozmluvit unáhlený odjezd do Dánska. To bychom se už nikdy nesetkali.
„Klárko, musíme si spolu napřed promluvit, nejezděte ještě zítra domů. Nebo čeká snad na vás někdo v Kopenhagenu?“
„Ne, ja –é– orphelin…“
„Aha, vy jste sirotek. A můžete mi říct něco o vašich rodičích?“
„Mami byla Češka…umžela když já mjela deset let. Papa byl Däne…ale on umžel ted nedavno v maju.“
„A mohu vědět kolik je vám let?“, pokračoval jsem ve výslechu.
„Ja budu v september osmnast…teta chce honem,...to...než já budu stará osmnast, moje testament od moje rodyče, to… –é– ja nevim to žíct…“, Klárka se zajíkla.
„To nevadí, Klárko, setkáme se zítra na hlavním nádraží v Praze, všechno si vysvětlíme a já se o vás postarám a všechno zařídím, to vám slibuji, nebojte se!“
„Ja budu hodynu čekat na expres do Hamburg, šecko vam povim!“
Byl jsem nadšen a začal jsem blábolit, jak jsem rád, že mi zavolala, že je moc krásná, že jsem se do ní zamiloval a bůhví co všechno jsem jí ještě napovídal, dokud mě nepřerušila:
„Musime končit, ony už pšidou od kostela…ja vas rada…čau, čau!“
Připadal jsem si jako ve snu: „Tak zítra na shledanou, Klárko, v 10:30, budu se moc těšit, všecko dobře dopadne!“
Jenže toho dne 17.7. nedopadlo nic dobře. U Ludmily se stala bouračka a má tramvaj tam zůstala viset. Bylo dvacet minut po desáté, nechtěl jsem ztratit ani vteřinu času, vyskočil jsem z tramvaje a jako střela se řítil směrem k nádraží. Cestou jsem si sumíroval v hlavě, že ji přemluvím, aby zůstala u nás v Praze. S mými rodiči už to nějak sfouknu. Navrhnu jí, že se na její narozeniny vezmeme. Tím se definitivně zbaví závislosti na svých nemožných příbuzných v Olomouci. V Kodani stejně nikoho nemá a češtinu ji doučím sám. Osud to ale všechno určil jinak.


Přesně v 10:30, když jsem udýchán dorazil na nástupiště, spatřil jsem už jen v dálce mizející poslední vagon rychlíku. Zjistil jsem ke své hrůze, že jsme si špatně rozuměli. Její vlak od Olomouce přijel už o půl desáté, ale v 10:30 odjížděl mezinárodní expres do Hamburgu! Klárka byla pryč a já byl zoufalý. Prohledal jsem úplně celé nádraží, zda-li přece jen někde nečeká, leč marně.
Do Dánska za ní jet nemohu, v životě nedostanu od komunistů ani pas, ani výjezdní doložku do kapitalistických států!
Konejšil jsem se, že se jí třeba nepodařilo uniknout tetě a strýci v Olomouci, ale i tato chabá naděje zhasla, když mi příští den Klárka zatelefonovala z Kodaně: „Já čekala hodynu… na vás marnje“ vzlykala „vy ste mnje moc sklamal! Au revoir!“ Ve sluchátku to klaplo, nedala mi šanci k vysvětlení. Neměl jsem na ni telefon, ale zato dánskou adresu. Jediná možnost byla napsat jí dopis do Dánska a všechno jí vysvětlit, což jsem také udělal. Ovšem Klárka mi neodpověděla ani za rok, ani nikdy...

Tím se rozplynuly mé sny – ale život musel jít dál.

 O devatenáct let později jsem byl na dovolené v Norsku se svou už osmiletou dcerkou Nikol a při té příležitosti jsme se na zpáteční cestě stavili v Kodani, abychom mimo jiné navštívili i známý zábavní park "Tivoli".
Kartičku s adresou Klárky jsem měl stále pečlivě zastrčenou ve šrajtofli a tak jsem si řekl, že když už jsme v tom Kopenhagenu, proč bych se nepokusil tu adresu vyhledat. Je to sice devatenáct let, ale to mě právě ponoukalo, přesto, že to je šílenost.

Když jsme asi za hodinu vyšli ze zábavního parku, zeptal jsem se náhodného chodce na tu adresu. Ten to sice nevěděl, ale ukázal mi policejní stanici, kde se to mohu určitě dovědět. Měl jsem štěstí ta hledaná ulice byla blízko, za dvěma rohy. Konečně jsme stanuli před tím domem a já jsem vysvětlil mé dcerce, že tady bydlela jedna moc hezká a hodná slečna, které jsem tenkrát spravil brýle. Mezi zvonky jsem objevil jméno Clara, ale nikoliv Olsen nýbrž Starosta. "To je české jméno, to bude ona!", řekl jsem si a zazvonil. Trvalo to pro mne nekonečně dlouho, než se otevřely dveře.

Metr ode mne stála, v téměř nezměněné podobě, Klára! Moje nezapomenutelná kráska v brýlích! Také ona mě ihned poznala. Polkl jsem naprázdno: „Dobrý večer, Klárko“, řekl jsem zalknutě.
„Ano, to jsem já – a vy jste můj opravář brýlí“, řekla poněkud zadýchaně.
„To vaše "au revoir", na shledanou, se přece vyplnilo!“, řekl jsem tiše, „ovšem až o dvacet let později!“
„Jenom o devatenáct let později“, opravila mě a hluboce se nadechla, přemáhajíc své rozrušení.
„Žasnu, že to víte tak přesně“, řekl jsem zdánlivě klidně, ale srdce mi tlouklo až v krku.
„Bylo to 17.7. před devatenácti roky. Hledala jsem vás později různě, i teď na internetu.“
„Vždyť já vás taky, Já jsem vám poslal dopis s vysvětlením, ale bohužel, vy jste neodpověděla."

"Já jsem žádný dopis nedostala, jak je to možné?"
„Víte, Klárko, tehdy dopisy do ciziny procházely cenzurou, takže to nebyl div. Mezi námi se jednalo o nedorozumění, deset třicet a půl desáté, ale vaši knížku mám dodnes pečlivě schovanou... ale teď slyším, že vaše čeština je perfektní, jak je to možné?“
„Byla jsem dvanáct let provdána za jednoho Čecha“, řekla tiše a sklopila oči.
„Byla jste?“, zeptal jsem se s důrazem na minulý čas.
„Ano, jsem vdova…“, pokývala hlavou, "ale pojďte dál ať tady takhle nestojíme."

Změnil jsem téma a ukázal na Nikolku: „A tohle je, Klárko, moje princezna Nikol, jsem –é– rozvedený a žijeme takhle spolu, ale ne v Praze nýbrž v Německu.“
Obě se pozdravily a Klára dodala: „A tohle je zase můj malý princ Oliver, je mu šest let. Pojď sem, Olivere, tady si můžeš zdokonalit svou češtinu s kamarádkou Nikol.“
Teprve nyní jsem si všiml malého blonďáčka, stojícího za maminkou. 
Děti si podaly způsobně ruce a začaly si něco důležitého povídat. 
Klára se otočila ke mně, poupravila si dle svého zvyku brýle a řekla: „U těchto brýlí mi šroubek nevypadává. Ale jak jste mne vlastně našel?"
"V té vaší knížce byla tato malá záložka", řekl jsem hrdě a ukázal ji její vizitku.
Klára si mnula čelo: „Nezdá se mi to jen? Panebože, ať se teď neprobudím!“
„To se vám určitě nezdá, Klárko, ale já si myslím, že se to musí jít někam pořádně oslavit a zapít a ... ehm“, zakašlal jsem.
„A – co jste to chtěl ještě říct?“, zeptala se sugestivně.
„A pokračovat můžeme třeba přesně tam, kde jsme skončili před devatenácti lety.“
„Doufám, že tím nemyslíte Hlavní nádraží v Praze“, usmála se a kousla se do rtu.
„Ne, to opravdu ne, nenávidím od té doby všechny vlaky a nádraží!“
Zavrtěla nevěřícně hlavou: „A proč?“, zeptala se jakoby naivně a z jejích očí jsem vyčetl, že je teď právě tak šťastná jako já.
„Můj papá, jezdí všude jen autem“, vysvětlila za mne Nikol.
„Moje mami taky“, přisadil si Oliver.
„Tak, ale teď se půjde pěšky! A sice do té nejlepší restaurace, kterou znám tady v Kodani“, rozhodla bonvivánsky Klára.
„Mami, co je to kodani?“, zeptal se Oliver. Nikol ji předběhla: „Víš, tohle město je česky Kodaň, dánsky je to København a Kopenhagen je to německy a furt je to, to samý město.“
„Bravo, Nikol, máš jedničku ze zeměpisu“, pochválila ji Klára, načež si vzala kabát a lodičky, ustrojila bleskově Olivera a naznačila rukou směr pochodu. Popadli jsme se všichni za ruce a vyrazili do hvězdné tmy…


http://www.youtube.com/watch?v=DtZKwp6cjd4