08 listopadu 2013

Jak jsem koupil podvazkový pás ženě

Když jsem za Dubčeka (1968) směl konečně vycestovat na západ, byl jsem také na služební cestě v Londýně. Moje, dnes už ex-manželka Hana mi dala za úkol, abych ji dovezl podvazkový pás, tady prý nebyly k dostání a když tak velmi mizerné kvality. Celý týden jsem v Londýně šetřil diety tak náruživě, že jsem si místo oběda dával na ulici jeden hot-dog (párek v rohlíku) a k večeři čokoládovou tyčinku a někdy jsem si dopřál dokonce dvě.
Předposlední den cesty jsem se svým našetřeným mamonem 12 liber, vyrazil do ulic Londýna, abych nakoupil dárečky domů. Hned v prvním krámě v Soho jsem udělal marnotratnou chybu tím, že jsem si neuvědomil, že ti nemožní Angličané píší sedmičku jako jedničku, zatímco jedničku píší jako I. Za výlohou jsem uviděl krásný černý vlněný svetr s norským vzorem a na něm svítila cena 19 šilinků. Řekl jsem si: Libra má dvacet šilinků, takže je to jenom necelá libra a rozhodl se ten svetr koupit. Teprve když zacinkala pokladna a tam se objevilo 79 šilinků, tedy necelé 4 libry, podlomila se mi kolena, ale už jsem nemohl nic dělat. Zbylo mi tedy 8 liber, to jest 1 libra jako železná zásoba a 7 na všechny ostatní dárky. Rozhodl jsem se, že nejprve koupím ten ošemetný podvazkový pás a pak teprve, z toho co zbude drobnosti pro rodiče a sestru.

Z nevědomosti jsem udělal další chybu, netušil jsem, že zrovna Regent Street je ta nejdražší ulice v celém Londýně, kam jsem se právě náhodně dostal.
Jedna výloha s dámskou módou mne inspirovala, že tady by se asi takový pás dal sehnat a vstoupil do jámy lvové. První, co mne udivilo, že tam nejsou žádní kupující, ale to už se odněkud vynořily tři krásné slečny, které byly zřejmě potěšeny pánským zákazníkem. Vrhly se ke mně s dotazem co si jako přeji? Nevěděl jsem jak se anglicky řekne podvazkový pás, dnes už to dávno vím, je to suspender belt a tak jsem byl nucen to jako mim názorně ukazovat rukama. Dal jsem si obzvlášť záležet na tom, jak se do podvazků připínají punčochy a jak eventuálně se v zubech drží desetník, pomocí kterého se i poškozený podvazek dá použít. Viděl jsem to jednou v černém divadle. Takže slečny se rozesmály a ihned pochopily co chci.



 Načež mě nasměrovaly do zvýšeného poschodí ke schodům, jakoby z leštěného ořechu, uprostřed pokrytého kožešinou. Člověk nevěděl kam šlápnout. To už mi bylo jasné, že jsem v luxusním obchodě, a že tady žádnou útratu neudělám, prostě na to nemám. Slečna mi začala hned předvádět na různých pannách všemožné krásné podvazky, ale já viděl jenom ty horentní ceny. Nemohl jsem tak plně vnímat tu krásu, a tak jsem jí řekl: „Víte, slečno, já mám jeden problém, jsem z Československa a zřejmě nemám u sebe dost peněz, můžete mi ukázat ten nejlevnější model?“ Slečna se kupodivu i nadále tvářila mile a vytáhla z jednoho šuplíku lesklou růžovou roli jako na doktorský diplom, otevřela ji a vyndala na stůl krásný krajkový pás se slovy: „Tento model stojí jen 7 liber.“ Kámen mi spadl ze srdce a ihned jsem na to hodil fintu, že takovýto pakatel pochopitelně u sebe mám.
A tak rodiče a sestra nedostaly nic a manželka pak litovala, jaká škoda, že se s tím pasem nemůže ukazovat na veřejnosti, ale jenom přede mnou doma. Byl totiž báječný a v Česku zcela nevídaný...

05 listopadu 2013

Myšlení míchou, mozek vypnut...

Mícha prý přejímá stereotypní funkce mozku. Já se o tom nechci s nikým přít, já jen vím, že se mi to občas stane. Jeden příklad za všechny: Patnáct let jsem jezdil do práce tutéž štreku, takže když jsem jednou jel s dcerou na sobotní nákup a převážná část té trasy byla shodná jako ta každodenní cesta do práce, tak jsem teprve na parkovišti před naší firmou zjistil, co tu dělám, vždyť jsem chtěl jet na nákup. Dcerka mi pak při každém odjezdu z domova hlásila: „Papá, prosím, dnes ale nejeď zase podle míchy do práce...“

Zatímco se lidský mozek zaměstnává přemítáním o všelijakých pitomostech, přeskakuje z jednoho problému na druhý, mícha pracuje ukázněně na základě zkušeností a archivních dat získaných od mozku. Třeba když někdo zachrání dítě z hořícího domu a sám při tom utrpí těžké popáleniny, ptají se ho pak novináři, co jste si při tom myslel a on jim řekne, že nic, prostě udělal to, co musel. Ano, tak dovede zapracovat mícha.

Když mi někdy manželka dlouze vypráví o věcech které mne až tak moc nezajímají, pak automaticky přepnu na míchu a při tom přitakávám, směji se a divím se na správných místech, jenže žena brzy zjistí, že jsem v jiné dimenzi a řekne: „Už zase jedeš na míchu!“ Čili někdy z nás mícha udělá hrdinu a jindy blbečka. Mně se ovšem jednou stalo, že ze mne mícha udělala dokonce anděla. Vracel jsem se odněkud domů zkratkou, která vede romanticky přes zelený kopec, my mu říkáme Blueberry Hill, kde je asi třicet schodů. Najednou vidím, že se po těch schodech hrabe stařenka jak věchýtek s plnou taškou nákupu. Postupuje tím způsobem, že napřed položí tašku o schod výš a pak si teprve vystoupí na ten schod sama. A takhle pokračuje dál vždy jen o jeden schod. 

Dohonil jsem ji rychle a říkám: „Dobrý den, paninko, dejte mi tu tašku, já vám s ní pomůžu do těch schodů.“
Paní se na mne podívala podezíravým pohledem a já si uvědomil, že jsou mezi námi lidské hyeny, které dokáží okrást staré lidi i o tašku s nákupem. Říkám: „Nebojte, já nejsem zloděj, chci vám jen pomoct.“ A tak mi byla taška svěřena a nahoře, když jsem ji vracel, podívala se paní na mne s obdivem v očích, sepnula ruce a vydechla: „Pane, vy jste anděl!“ To byla tak krásná odměna, že jsem jí tu tašku donesl až k ní před dům...

26 ledna 2013

Pozdní známost

Seznámení šestašedesátiletého starého mládence Emila Poláčka se čtyřiašedesátiletou vdovou Majkou Frejovou  na inzerát, dopadlo k oboustrannému překvapení dobře. Oba dva totiž hledali  seznámení hlavně z důvodů praktických a víceméně rozumových. 
Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo, Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.


Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho fotbal, neužívá žádné drogy, je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem a nepijákem alkoholu.
„Pro krindapána“, vydechla Majka, „a co všechno ještě ne– ?“
V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti, a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná Majka neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by Sváťa neřekl“, nebo: „To by Sváťa dovedl opravit sám“, prostě, poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího muže Svatopluka Freje. 
Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův "Obraz Doriana Graye".
Jednou Emilovi došla trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi nakonec také řekneš při sexu, že to by Sváťa dělal líp, tak se rozvedeme!“
„Ne, Emile, to ti neřeknu, to bylo totiž jediné, co Sváťa uměl ještě hůř než ty...“
Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším také dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždy špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň.

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku s jednou žlutou řůží, prostřel božíhodový ubrus, talíře skleničky i příbory a podával hovězí polévku s nudlemi, dále hovězí pečeni Chateaubriand a jako zákusek rakvičky se šlehačkou.

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jak patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí řízky.“
Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým vzorem manžela, prosáklého skrz naskrz těmi nejlepšími vlastnostmi člověka.

Když si  Majka po večeři  odskočila  k sousedům na slovíčko u lahvinky bílého vína, zahleděl se Emil na Svatoplukův obraz a jal se s ním rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, vždyť já se fakticky snažím být  té tvoji Majce vzorným manželem, avšak to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece mojí vinou, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli Majku potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě ničit, Sváťo...!“
Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem, pokynul Emilovi rukou, a pravil hlasem záhrobním:  „Přede mnou byl Alois...“