29 dubna 2017

Harry prodává ateliér 1.


"Sakra, koho to sem zase čerti nesou?", zaklel Harry, když se ozval zvonek u jeho domovních dveří, čímž byl brutálně přerušen jeho ranní spánek. Když ale spatřil svého kámoše, Tondu, jinak majitele realitní kanceláře, pochopil, že je dnes 1.září, a že si to takhle před pár dny spolu domluvili. Chtěl mu totiž ukázat svoji předloni zděděnou vilu po rodičích, kde od rozvodu bydlel sám. Začal se zabývat myšlenkou vilu prodat a přestěhovat se do vnitřního města. Kamarádi si sedli ke konferenčnímu stolku a přiťukli si pivními lahvemi, ale Tonda dlouho neposeděl.

Věčně nervní a uspěchaný makléř probíhal jak průvan jednotlivými prostorami baráku, přičemž vysvětloval Harrymu, že nemá čas na dlouhou debatu, musí být už za půl hodiny v Hodkovičkách, kvůli nějakému velkému kšeftu. Od Harryho chtěl hlavně vědět proč tu vilu prodává a kde chce bydlet potom. "Podívej, Tondo, tobě to můžu říct, mám trochu finanční problémy, potřebuju prachy na nový auto a chtěl bych se přestěhovat do vnitřní Prahy. Tady na Dobešce je sice krásně, ale jsem tu jak zapadlej vlastenec a táhne mě to do centra všeho dění. Řekni mi, co asi tak za tu vilku, včetně pozemku a garáže, jen tak orientačně mohu chtít. Stačí mi tvůj hrubý odhad přes palec."
"Počkej, Harry, měl bych špeciálně pro tebe lepší řešení, i když to není v mým vlastním zájmu, spíše naopak. Mám jednu klientku, která je malířkou a ta hledá ateliér k pronajmutí a byla by ochotna i něco do toho investovat, hlavně aby tam bylo hodně denního světla, to jest velká okna. Kdybys jí přenechal třeba to horní patro, jako kompletní byt a sám zůstal zde dole, tak místa je tu dost a ty bys kasíroval činži a nemusel shánět drahý byt v centru města a neměl bys problémy s parkováním. To ti radím jako tvůj kámoš a nikoliv jako makléř, který tím pádem přijde o tučnou provizi. Mimo to, že ta žena je velice atraktivní a ty jsi taky volnej..."

"Tondo, znáš mě, že nechci dvakrát vstupovat do téže řeky, tedy do manželství, nehledě na to, že to prý ani nejde, ale proč ti tak záleží na tý klientce? Je v tom z tvý strany snad něco citovýho?"
"Blbost", Tonda mávl rukou, "ale vlastně máš pravdu, je to totiž má ztracená a opět nalezená ségra. Vzala si tenkrát jakéhosi plašmušku Itala z Turina, kam se odstěhovali. Holka měla smůlu i štěstí, havarovali s autem, ale přežila to jen ona. No a její hobby je malování a tak shání ateliér."
"Jó, to je ta tvá sestra, tuším Martina, ty ses mi o ní kdysi zmiňoval..."
"Marianne Torroni se jmenuje a maluje skvěle a peněz má celkem dost, jenom ten ateliér by nutně potřebovala a tady ta vila by byla na její vkus úplně ideální. Zeleň, vzduch, klid a skoro žádný auta."
"Tak to je dobrý: Torroni a Turino! A má děti?", zeptal se pro jistotu Harry opatrně.
"Nemá a ani nemůže mít, od toho úrazu, a navíc bude jí už brzy čtyřicet. No, prostě nech si to projít hlavou, já jí dám na tebe kontakt a když, tak ona tě zavolá a domluvíte se co dál - já ale už musím vopravdu letět...Tak Čau!"

O pár dní později přišel Harrymu telefonní hovor: "Dobrý den, já jsem Marjána Torroni, mluvím s panem Harrym Máchou?" ozvalo se ve sluchátku. "Ne-ne, Karel Hynek Mácha bohužel nejsem, jenom Harry Vácha, vé jako vokno! Jestli se chcete přijít podívat na ten byt, prosím, jsem v obraze i vám k dispozici", řekl zdvořile. 
"Tak fajn, povězte mi adresu kde bydlíte a já se co možná ještě dnes dostavím!" Harry se v duchu podivil, že jí ten její brácha aspoň neinformoval kde to je a jak to vypadá, ale to je halt ten celej zbrklej Tonda.
Paní Torroni zaujala Harryho hned ve třech směrech. Byla jednak mladě-elegantní, což bylo u čtyřicetileté ženy překvapivé, měla ovšem naprosto suverénní jednání, které ho až trochu zaráželo a byla zrovna tak hektická jako její brácha Tonda. Prolítla barákem a řekla suše: "To je super, beru okamžitě, zítra můžeme jít na katastrální úřad a potom do banky, udělat převod, kolik peněz za to chcete?" 
"Moment, vy to chcete koupit? Já myslel, že si chcete najmout jen to první patro na ateliér", žasl Harry.
"Ne-ne, já chci celý dům s pozemkem, se stromy i s garáží a s oplocením, prostě sakum-prdum, tak jak to tu stojí a leží!"
"Je pravda, že jsem to původně zamýšlel prodat a koupit si byt ve vnitřní Praze, ale sám váš bratr Tonda mi to rozmluvil, že prý vy chcete jen pronájem patra na ateliér a já bych zůstal bydlet tady kde jsem v přízemí, ten hořejšek teď už stejně nepoužívám." 
"Tak to je nedorozumění, jmenujte sumu a já beru všecko, o nájem - nula zájem!" trvala na svém. 
"No, já jsem zatím uvažoval jen naprosto laicky tak asi o devíti miliónech, ale to bych se musel ještě poradit s mým makléřem."
"Nic, rozsekneme to ihned, já vám nabízím deset miliónů a zítra je můžete mít na vašem kontě!"
Harry zůstal také tvrdohlavý: "Moment, madam, slyšel jsem, že se napřed podepisuje smlouva o smlouvě budoucí, já potřebuju mít čas na rozmyšlenou a pohovor s notářem." Torroni se zvedla: "Zbytečné formality, čekám jen do čtvrtka, přemýšlejte, já zavolám a buďto půjdeme ihned na katastr, nebo to odpískáme. Takže, rozmyslete si to dobře! Čau!" 

Druhý den ráno, byl Harry ještě ve sprše, když zase někdo zazvonil. "Sakra, takhle brzo ráno to je snad trestný čin!", zaklel nahlas, ale když u dveří uviděl Tondu s nějakou slečnou, přijal je s úsměvem a omluvou, že je jen v županu. Tonda mu představil svoji sestru Marianne. To bylo silné kafe pro Harryho: "Vždyť já už jsem včera s ňákou paní Torroni jednal, ovšem ta vypadala jinak. Prosím posaďte se a rozhlédněte se trochu, já se zatím voblíknu..." a odběhl do vedlejší místnosti.  
"To zní ale nějak podezřele, jak prosím tě přesně vypadala ta falešná Torroni?" vyzvídal Tonda, když se Harry vrátil na scénu.
"No to je snad vtip! Jak vypadala? Byla menší než tady slečna -éé- paní Marianne, nebyla zdaleka tak krásná, ale představila se jako Marjána Torroni a měla mimo jiné, malou vadu řeči. Místo Ř ve slově převod, říkala pchevod."
"Bravo, detektive Harry, pchevod, takže to byla ta sprostá mrcha Zdena Zábranská, tu jsem před několika dny vyrazil na hodinu! Hrabala se v mých podkladech a chtěla mi vyfouknout různé kšefty. Doufám, že jsi jí už něco nepodepsal?" 
Harry zavrtěl hlavou: "To tedy ne, ale nabídla mi za tu chaloupku "sakum–prdum" deset miliónů!"
"Deset miliónů? A kde by je vzala?" Marianne se obrátila na Tondu.
"Zřejmě spolupracuje s nějakou konkurenční realitkou. Harry, jak to máš s ní dál domluveno? Máš ji zavolat nebo co? No, nekoukej jak vyřezanej bejček!" 
Harry si teprve uvědomil, jak mohl naletět podvodnici: "Díky Tondo, díky paní Marianne, že jste sem dnes přišli, já bych to asi spolknul i s navijákem. Ona ale vypadala celkem důvěryhodně, jenom mi vadilo, že tak strašně spěchala..."
"Bodejť by nespěchala, tušila, že brzy zjistím, co mi zmizelo!"

Tonda vstal ze židle a začal zase nervózně chodit sem a tam. "Vidím, že zase spěcháš, Tondo..." ozval se Harry, "takže podrobnosti si už můžeme vyříkat s paní Torroni v klidu a bez tebe, tedy ne, že bych tě vyhazoval, klidně to můžeme ještě zapít nějakým dobrým mokem" a pootevřel příruční bar.
Načež si všichni tři přiťukli Rémy-Martin koňakem a Tonda dodal: "Nevím jak's to poznal, ale já spěchám, mám termín na desátou hodinu až v Příbrami. A mimochodem, na tu Zuzanu Zábranskou podám trestní oznámení pro podvod, beru si tě za svědka!"

Když za Tondou zaklaply dveře, Harry s Marianne zůstali v nastalém tichu sedět u svých sklenek s koňakem a oba nevěděli přesně co říct, aby to nevypadalo nějak nuceně či trapně. Harry se nadechl, aby konečně to řvoucí ticho přetrhl.
"Ne, Harry, kvůli mně nemusíte mluvit za každou cenu", špitla Marianne.
"Ano, mlčení s vámi je velice příjemné, víte, já jsem si jen myslel, že se budete chtít projít celým domem a prohlédnout si v klidu vaše budoucí království, které by začínalo od poloviny tohoto schodiště směrem nahoru a moje směrem dolů. Mohla by se tam třeba namalovat demarkační čára..."
Marianne mu skočila do řeči: "A já bych k tomu přimalovala na zeď směrové šipky s našimi jmény, aby se to nepletlo, to ovšem nespěchá!"
Načež se ho zeptala: "Můžete prosím zatím do ticha pustit třeba nějakou krásnou hudbu?"
Harry si ťukl na čelo a zeptal se má-li ráda evergreeny.  Když Marianne souhlasně pokývala hlavou, vyhledal svoji favoritní skladbu s Nat King Colem  Stardust.
Oba se zaposlouchali do jímavé melodie i nevšedně lyrického textu písně a najednou jim všechno připadalo takové pohodově samozřejmé, že si začali tykat, načež ji Harry požádal o tanec a když se k sobě přivinuli, z ničeho nic se začali líbat, aniž by věděli proč...

28 dubna 2017

Harry-2 u gynekologa

Harry i Marianne oba si byli dobře vědomi toho, že v jejich věku, poblíž čtyřicítky jednají dosti zbrkle, a že by se měli přece jen trochu lépe ovládat ve svých citech. Zároveň však se jim ten impulzivní start do jejich vztahu úžasně líbil, protože v hloubi duše cítili, že jsou šťastni, že se našli a že tento hřejivý pocit je pro ně něco nového, co dosud navzdory svým zkušenostem nepoznali.
Venku se již šeřilo a Harry si všiml, že Marianne, sklánějící se nad ním, se mu zdá být v tomto šerosvitu snad ještě krásnější než normálně. Políbila ho a řekla: "Harry, já už musím jít, musím ještě něco nakoupit." Beze studu odhodila deku, vstala a začala se oblékat. "Marianne, počkej, odvezu tě do města, zařídíš si to, co potřebuješ a já tě zvu na večeři, myslím, že máme oba notorický hlad a takový šťavnatý steak by nebyl k zahození."

Při dobré večeři ve "Staek-Housu" se Harry zmínil, že má pozvání na pozítří od svého bývalého spolužáka Honzy Kroupy, který je známým gynekologem a slaví už stříbrnou svatbu se svojí Zdeničkou. Řekl jsem mu: "Honzo, nemám rád velké skrumáže lidí a tak mi aspoň řekni, bude tam mimo tebe a Zdeny celé vaše příbuzenstvo?" On mě uklidnil, že prý s rodiči a příbuznými to oslaví zvlášť, tedy přesně na den svatby, zatímco tato párty se koná o týden dříve a týká se jen jejich nejlepších kamarádů, to jest dohromady včetně mne sedm lidí.  Ty dva pozvané páry jsem už taky znal, byli to Ludvík s Janou a Jarda s Líbou. To mě přesvědčilo, že se té párty zúčastním. Ale teď mám jen prosbu na tebe, Marianne, zda-li bys tam šla se mnou i když tam nikoho neznáš? Chtěl bych se před těma ženáčema tak trochu s tebou pochlubit a navíc nebýt tím lichým...

Marianne nebyla proti, ale jenom se dohodli, že nebudou v této nóbl společnosti mluvit o tom, jak se vlastně teprve před dvěma dny seznámili, což by bylo pro tento typ lidí málo seriózní. Harry navrhl: "Řekneme jim raději, víš co? Že jsme se kdysi dávno seznámili o přestávce ve foyeru Národního divadla... To zní hrdě, ne?“
"Ano a já jsem upustila kukátko, ono se tím pádem poškodilo a ty's mi galantně půjčil své!"
Harry doplnil: "Náhodně jsme totiž měli lístky vedle sebe, nikoliv v téže brázdě, ale v téže lóži."

Na stanovené datum 8. září se Harry s Marianne dostavili ke Kroupovým přesně na čas. Při vstupu předali rudovlasé Zdeně puget růží a již zcela holohlavému Janovi Kroupovi originál francouzského červeného vína Chateauneuf-du-Pape. Zdena se šibalsky usmála a řekla: „Ty růže jsou, jak pevně doufám, k mým dnešním narozeninám a to víno máme s Janem napůl, mám pravdu?“
Pochopitelně ani Harry netušil, že má dnes Zdena narozeniny, ale vždy pohotová Marianne řekla: „Ano, růže jsou jen pro Vás a víno je napůl, ale samozřejmě ta větší polovina patří vždy ženě!“ Harry ji doplnil pedantsky a matematicky: „Zdeni, nevěřte Marianně, pokud je mi ze školy známo, jsou dvě poloviny vždycky stejně velké. Větší nebo menší polovina je matematický nesmysl...“

Posléze následoval přátelsky povinný tzv. rituál představo-vání, a po něm také přípitek oslavencům ve stoje a několik rádoby chytrých proslovů od gratulantů. Pak se už konečně zasedlo k té slavnostní tabuli. Nejprve nastalo ticho, pak následovaly výkřiky nadšení a vrhání se na kulinářské dobroty. Po nějaké chvíli Marianne, sedící naproti Honzovi, se na něj konsternovaně zadívala a řekla: „Ale my dva se přece známe, že ano, pane doktore Kroupo?“
„Promiňte slečno, ale nevzpomínám si“, řekl trochu nelibě poněkud nervózní Honza.
„Já jsem Vás taky hned nepoznala, když na sobě nemáte bílý plášť“, řekla Marianne.
Jarda se zařehtal: „Jó, pacientkám se Honza vůbec do vobličeje nekouká...“
„Jeho zajímají jiné partie“, doplnil ho Ludva. 
Společnost ze začala chichotat, což se vůbec nelíbilo ani Honzovi ani jeho ženušce Zdeně, každému však ze zcela jiného důvodu.

„Slečno Marianne, vy chodíte k Honzovi na prohlídky?“, začala zvědavě vyzvídat Líba.
"Teď už ne, byla jsem u něj jen jednou a to už je aspoň 10 let“, Marianne mávla rukou.
A proč jste přestala k němu chodit, byl snad k vám moc dotěrnej?“, zeptal se přímo, a s náznakem jízlivosti, Jarda.
„Tedy já myslím, že bychom mohli změnit téma“, zavrčel Honza, "a bavit se radši o jídle, se kterým si dnes dala má Zdenička, tolik práce...“ 
Zdena zaprotestovala: „Ale ne-ne, mě by to docela zajímalo, Marianne, jak byste hodnotila mého muže jako gynekologa? O tom se on se mnou nikdy nebaví a tady Jana i Libuška k němu taky už kdysi dávno přestaly chodit na preventivní prohlídky, je snad k pacientkám tak nepříjemnej?“
„Ne, já mohu jen říct, že jsem k němu přestala chodit proto, že jsem se přestěhovala do Itálie do Turina a teprve poslední rok jsem zase v Praze a teď mám gynekoložku.“

Honza se chopil své sklenky s vínem, aby nějak přerušil tuto pro něj málo příjemnou debatu: "Vážení, zvedám tuto číši rudého moku, abychom si“, vtom se ale zarazil, „Zdeno, já jsem chtěl k jídlu otevřít to červené Rulandské a ne proboha tady to francouzské Chateauneuf-du-Pape, toho je přece k jídlu škoda, to je házení perel sviním!“
„Óóó“, zašumělo to mezi hosty a Jana řekla, „takže vlastně my jsme“, Ludva ji doplnil, „svině!“
„To je tedy opravdu silnej tabák, Honzo!“, vložil se Harry prvně do debaty, „ty víš, že já se hned tak neurazím, ale jsou tu čtyři dámy, ber na ně, prosím, ohled...“
„Ano, já jsem uražená“, řekla rezolutně Líba, „já tedy to víno pít nebudu!“ Její muž Jarda se to snažil zmírnit: „Notak, Libuš, dyk von to tak Honza nemyslel.“

„Tak, Honzo, nekoukej teď jak jelimánek a omluv se ihned všem hostům“, pustila se do něj manželka Zdena, "řekni jim, že ti to omylem ulítlo, že jsi to ovšem myslel jinak. Že takové víno se musí vychutnávat samostatně a ne s ním zapíjet jídlo, tak jsi to přece myslel, že ano.“
Honza zrudnul vzteky: „Teď toho mám akorát dost, ty mne tady budeš před všemi hosty mentorovat a zesměšňovat jako malýho kluka, za to že jsem použil normální okřídlený obrat, který se běžně říká i v té nejlepší společnosti! Ty poťouchlé narážky na moje povolání jsem ještě spolkl a to ti nestačí? Tak ať se chechtaj jako blbí, že jsem gynekolog! No a co má bejt, jako?“
„Honzo, uklidni se“, řekl Harry, „přece nebudeš kvůli takové prkotině kazit tento slavnostní večer. Sám jsi říkal, že si Zdenička s tím dala takovou práci. Stačí říct: SORRY, jako...“ Ozval se smích.

Už se zdálo, že je bouře zažehnána, ale Honza jel dál na konfliktní vlně: "Ale já nesnáším takový narážky, co řekla má žena, že Líba, Jana i ta tvoje šanzoletka, jak se jmenuje... jo, Marianne, ke mně přestaly chodit, že jsem byl prej dotěrnej a buhví co!“
„Pozor, Honzo, to dotěrnej, jsem řekl já jen jako fór, omlouvám se“, ozval se Jarda.
„Pane doktore, teď jste urazil i mne“, řekla zvýšeným hlasem Marianne, „nejsem u vás žádná šanzoletka, mimo to, že ani nevím co to je, a to, že jste byl dotěrný jsem neřekla, abych vás neblamovala před manželkou, ale pravdou je, že jste dotěrný skutečně byl!“ 
„Ano, to mohu potvrdit i já“, přidala se Jana. „A kdyby jen to!“ vyprskla už trochu ovíněná Líba.
„Cože?“, ozvali se oba jejich manželé, Ludva i Jarda jedním dechem.
„Tak to se dovídám teprv o stříbrný svatbě, Honzo, že jsi takový prase?“, vybuchla Zdena.
„Takže dost! Já ukončuji tohle přiblblý sezení a jdu si lehnout!“ zařval Honza, vzteky bez sebe.

„To je tedy dílo, Harry, pojď jdeme pryč“, řekla Marianne tiše a on s tím okamžitě souhlasil. „Nás nemusíš vyhazovat, Honzo, my už jdeme sami,“ řekl Harry a oba dva se zvedli od nedojedeného jídla: „Děkujeme za pohoštění a bavte se tu klidně dál, přátelé - ciao!"

Venku se potom oba zhluboka nadechli: "Takže to byl úplnej horor Marianne, tedy takovouhle snobárnu si my dva určitě nikdy v životě nezavedeme a už vůbec ne o stříbrné svatbě!"
Marianne mu skočila kolem krku a dlouze políbila: "Ty chceš vydržet se mnou 25 let? Čili už neplatí, že ani jeden z nás nechceme vstoupit podruhé do řeky manželské?" A Harry dodal: "Ano, to se musí okamžitě zapít, drahá, pojďme někam na dvě decky Chateauneuf-du-Pape, ale tentokrát bez toho házení perel sviním!"

https://youtu.be/GfqriGHnkGg

27 dubna 2017

Harry-3 a sekretářka EVA .

Svatba Harryho Váchy s Marianne proběhla zcela v tichosti ani jeden z nich netoužil po tzv. bombastické trachtaci a proto si pozvali jen dva svědky,  Harryho kámoše Tondu, jakož i Kláru, což byla Marianina kamarádka a přítelkyně.

Marianne se s lehkým srdcem vzdala svého jména Torroni, na nějž neměla hezké vzpomínky a stala se zcela českou paní Váchovou, jen na svém křestním jméně Marianne trvala, nechtěla se stát typicky českou Marjánkou. Jejich cesta na Riviéru je dovedla až k vile L'Olivier v osadě Les Issambres, kde pobyli týden, měli zde k dispozici zahradu i soukromou pláž a pár kroků do restaurace. Svatební cesta se jim povedla, nemělo to prostě chybu...

Po návratu do práce si zavolal Harryho jeho šéf Dr.Vyčichlo a požádal ho, aby za něj jel jako zástupce na důležité obchodní jednání do Vídně, ohledně kontraktu s firmou Raab und Kienzle: "Já vím, Vašíku, což byla jeho oblíbená zdrobnělina jména Vácha, že jste se právě stal manželem, gratuluji, ale podívejte se, mám nohu v sádře a musím se šetřit a vůbec jsem potlučenej od víkendové zdravotní jízdy na kole. Srazil jsem se v zatáčce s blbcem, což je jak známo ta nejhorší srážka. Nedivte se, že jsem si vybral zrovna vás jako zástupce, měl jsem k tomu tři důvody: Jednak jste odborně na výši, dvanak umíte perfektně německy a za třetí vám svěřuji do opatrování svoji nejlepší sekretářku Evičku, která tam pojede s Vámi a bude mě průběžně informovat o projednávaných bodech kontraktu a tlumočit vám mé připomínky. Já věřím, že jste gentleman, a že neuděláte té půjčené sekretářce dítě. Máte prý doma stejně krásnou ženu, kterou bohužel dosud neznám..

Když to Harry vyprávěl večer Marianně, řekla zklamaně: "Já jsem se už těšila, že hned začneme s úpravou našeho obydlí a ty si klidně odjedeš na buhví jak dlouho... a je ta půjčená sekretářka aspoň stará a ošklivá?"
"Drahá Marianne, zítra v úterý odjedu a v pátek jsem zpátky jako na koni. Ta Evička je sice mladá a hezká, ale zdaleka není tak půvabná jako ty. Víš přece, že jsme si slíbili absolutní věrnost a sliby u mne nebyly a nejsou chyby! Takže my tam pojedeme šéfovým mercedesem, Eva je zároveň zručnou šoférkou a tedy, tu mojí starou "rachtačku" nechám klidně doma!"
"Tohle radši nikomu neříkej, Harry, mohli by si myslet, že tím třeba míníš mne!"

 Ve Vídni měli Harry s Evou předem zamluvený hotel, jejich šéf to zařídil sám tak, aby nebydleli v nějakém super-luxusu, nebo naopak ve dvoulůžkovém pokoji, ale aby měli dva pokoje a každý v jiném patře. Spolupráce Harryho s Evou fungovala perfektně a smlouva s rakouskou firmou byla bez komplikací, takže už ve středu večer bylo vše hotovo.
Po večeři u kávy se napolo v žertu pohádali. On jí napomenul, že se k tomu  Dr. Obermayerovi chovala trochu nevhodně.
"Co máte na mysli tím slovem nevhodně, Harry?" zeptala se popuzeně.
"No, já myslím jako trochu koketně, tedy ovšem - nic mi do toho není."
"Ano, nic vám do toho není a kdybyste byl mým manželem..."  (viz obr.)
"Evo! Teprve teď je mi naprosto jasné,  vy být mou ženou..."  (viz obr.)


Oba se tomu zasmáli a dohodli se, že zítra ve čtvrtek dopoledne vyrazí na zpáteční cestu do Prahy. Eva se začala šibalsky usmívat, když mu řekla: "Harry, vy byste měl možná manželce zavolat, že se vracíme o den dřív, víte přece kolik existuje anekdot, které začínají - manžel se vrací ze služební cesty o den dřív a najde manželku in flagranti s Raubičkem, atd., atd."  Harry to se smíchem  odmítl s tím, že si se svou manželkou Marianne bohudík natolik vzájemně věří, a že by vlastně takovým telefonátem v sobě živili ošklivou podezíravost a žárlivost.  A to prý rozhodně nechtějí.

Cesta domů jim ubíhala v družném hovoru, jen jednou si udělali pauzu na rastu na oběd, načež už odpoledne po třetí hodině ho Eva zavezla dle jeho navigace až před jeho dům na Dobešce.
Harry, když pak vstoupil do haly, zaslechl odshora jakési divné zvuky. Už chtěl zavolat na Marianne, když zaslechl kvílivý výkřik, položil kufr na zem a zmaten kráčel po schodech nahoru, kde s hrůzou zjistil, že se jedná o typické a jednoznačné zvuky vášně, doplněné vrzajícím nábytkem. Harry se zachoval úplně jinak, než jak si představoval, že by reagoval v takovéto situaci, která mu totiž ani trochu nepřipadala anekdoticky veselá. Jako ve snách se vrátil do přízemí, kam dosud tlumeně doléhaly ty příšerné zvuky z Mariannina horního království. Trapnost situace mu nedovolila vstoupit do ložnice a kufr nechal stát v hale vedle bot svého soka.

Nemohl zde vydržet a tak se odebral do nedaleké hospůdky, kde si musel dát půllitr piva a dvě velké myslivecké na uklidnění.
„Proč zrovna já mám takovouhle smůlu?“, opakoval si neustále. Marně se snažil si logicky vysvětlit nevěru své druhé ženy a vůbec ho nenapadlo, že se to prostě logikou vysvětlit nedá. Jeho svět hodnot, ve které on celý život věřil, se mu opět sesypal jako domeček z karet. "Musel jsem někde udělat chybu, ale v čem?" lámal si marně hlavu. Vždyť Marianne vypadala tak šťastně a sexuálně to u nich také úžasně klapalo.

Teprve až skoro o dvě hodiny později se mu ozvala Marianne na mobil. Vydala ze sebe těžký povzdech: „Proboha, Harry, to snad není pravda! Kde jsi, pojď domů, všechno ti ráda dopodrobna vysvětlím, chápu tě, že jsi musel prožít děsnej šok...“
Když pak Harry vstoupil do haly, seděla slzící Marianne v křesle, v jedné ruce cigaretu a v druhé sklenku s koňakem. Otočila se pomalu k němu s provinilým výrazem ve tváři: „Čau, drahoušku, jistě se zlobíš, ten tvůj kufr mi řekl za tebe, co sis musel pomyslet, ale já ti přísahám, při všech svatých, že se vůbec nic nestalo...“
„Marianne!“, skočil jí Harry do řeči, „jestli se zlobím, nebo ne, to přece nehraje roli“, řekl chraptivě, „ale, že je naše manželství, sotva začalo už je zase v čudu, to je pro mě děsivý fakt!...“
„Harry, ty jsi takový gentleman až to škodí!" zvolala Marianne, "ty ses určitě ani nepodíval do ložnice, kdo to tam je? Ber to tak, že šéf ti půjčil svou sekretářku a já jsem zase půjčila svůj pokoj Kláře. Víš, to je ta moje svědkyně, ona je totiž v rozvodu a moc mě prosila, že se musí setkat se svou životní láskou Liborem v soukromí... a tak jsem šla zatím do kina. Chápu, že to teď z tvého hlediska vypadá jako blbá vejmluva, ale já ti říkám svato-svatou pravdu, to mi, prosím tě věř!“
"Ani nevíš jak rád bych ti to věřil, Marianne, ale proč jsi mi nezavolala a nezeptala se mne, jestli s tím já souhlasím, půjčovat někomu náš domov jako hodinovej šmajchl-kabinet?"
Marianne přikývla hlavou: "Ano, měla jsem se tě pochopitelně zeptat, omlouvám se, promiň..."

Do toho zazvonil její mobil: "Co je Kláro?", zeptala se podrážděně a podala mobil Harrymu a šeptla: "Zeptej se jí hned sám." Harry zavrtěl nesouhlasně hlavou a jen si poslechl, jak Klára říká: "Majko, já jsem si u vás zapomněla někde na nočním stolku občanku, ukazovala jsem Liborovi tu moji novou favoritní fotku..."
"Díky, Kláro, přijeďte si hned pro ni! Já doufám, že tam ještě leží", vydechl s hlubokým uspokojením Harry.  Otočil se k Marianně a dal jí zcela nečekaný polibek. Načež se jí omluvil: "Promiň, drahá, byl jsem chorobně žárlivý blb..."
"Harry, myslím si, že to bylo i k něčemu dobré: budeme si zásadně vždycky všecko říkat a hlavně si musíme věřit! Buďme jedna duše a jedno tělo!"


08 dubna 2017

Úřední šiml ještě žije...

Jestli něco Lukáš Blum nesnášel, tak to byly úřady. Když ale stál před problémem, že mu dobíhá platnost řidičáku a potřebuje vystavit nový, vydal se proti své vůli na patřičný úřad, kde ovšem čekalo pár stovek jiných nešťastníků. Vytáhl si sice hezké číslo 222, ale když si na svých hodinkách změřil, že odbavení jednoho trvá asi pět minut a aktuální pořadí je 191, tak zjistil bystře, že vyřízení těch 31 lidiček před ním, bude trvat dvě a půl hodiny.
„Ne, to absolutně není akceptovatelné“, řekl si v duchu a vyšel ven z této jámy lvové s tím, že se nejprve trochu projde středem naší krásné metropole a pak se zastaví v příjemné kavárně, kde u espresa a sachru počká, až mu jeho přebytečný čas uplyne.

Když se pak vrátil na úřad, zjistil, že má nečekané štěstí, na světelném ukazateli svítilo číslo 220. Zamířil k patřičnému okénku, kde stála jedna klientka v černém kožíšku, ale za okénkem byla jen prázdná židle. Tázavě se otočil na onu dámu a ta čtouc jeho myšlenky pravila altovým hlasem: „Po třech hodinách čekání, se konečně rozsvítilo mé vysvobozující pořadové číslo, ale zato úřednice dočista zmizela!“ Lukáš pohlédl letmo na hodinky, bylo půl dvanácté pryč: „Že by už měla paní referentka takzvaně předsunutý oběd?“
„To by tak ještě scházelo, aby měli kapra!“, řekla dáma rezignovaně. 
„Ne, madam, křivdili jsme jí, chudince, byla asi na WC se přepudrovat, už přichází,“ upozornil Lukáš a stoupl si kousek opodál, ale zůstal na doslech. A pak to začalo a to hned zostra.

„Co si přejete pani?“ zazněl z okénka ostrý hlas a Lukáš postřehl to krátké "i" na konci.
„Dobrý den, já si přicházím vyzvednou nový řidičský průkaz, tady mám vaše oznámení, že už je hotov, tady mám občanku a tady prozatímní náhradní potvrzenku“ řekla dáma klidně.
„A proč jste vůbec žádala o nový průkaz, když ten váš je ještě víc jak dva roky platný?“ vyprskla úřednice když zapátrala v hlubinách monitoru.
„Mně se jednalo pouze o změnu jména.“ vysvětlila tázaná.
„Aha, vy jste se vdala a tím pádem změnila jméno?“
„Ne, naopak. Já jsem se rozvedla a tím pádem jsem si změnila jméno!“
„A proto tím pádem zavalujete úřad zbytečnou prací, mohla jste to dojezdit se stejným průkazem i jako rozvedená!“
„Jenže já jsem si nechala úředně změnit jméno na mé původní rodné Borská a na řidičáku nechci mít stále to pětislabičné jméno po mém ex-manželovi: Za-blou-di-lo-vá!“
Úřednice zakroutila hlavou a řekla pro sebe: „Lidi si vymejšlej pitomosti!“

„To nejsou pitomosti, já se chci jmenovat tak, jako dříve: Tereza Borská! To je totiž mé občanské právo, dokonce zaručené ústavou!" 
„Nojó, nojó, to je vaše právo“, skřehotání se zesílilo, „ukažte mi ten starej řidičák!“
„Jé, promiňte, já ho nemám tady sebou, zapomněla jsem si ho přendat z druhé kabelky.“
„Notak vidíte, mnoho povyku pro nic, přijďte si jindy, bez něj vám nový stejně nevydám!“ úřednice byla na koni.
„Já přece tu zase nebudu čekat tři hodiny jako dnes, já vám ho tedy pošlu poštou a vy mi pošlete ten nový, abych si nemusela zase brát volno, vždyť to je o nervy!“ řekla dáma mírně podrážděna.
„Ne-ne, průkaz musíte přinést osobně sem, já vám zde vydám nový a ten starý ihned skartuji!“

„Takže, kdybych vám byla řekla, že jsem ten starý průkaz ztratila, co byste udělala pak?“
„To by vás stálo pokutu 100 korun!“ Dialog začal nabírat na ostrosti.
„Fajn! Tady máte sto korun a vydejte mi nový řidičák, já jsem ten starý ztratila!“
„To nejde, osobo, kde si myslíte, že jste? Prve jste řekla, že jste ho zapomněla doma!“
„Jinými slovy, chcete říct, že kdybych vám to zalhala hned, tak by bylo všechno OK, ale tím, že jsem mluvila pravdu, tak jsem zřejmě udělala chybu, za kterou musím pykat?“
„Ztrácíme zbytečně čas, přijďte jindy, teď už bude stejně polední pauza.“

To už Lukáš nevydržel mlčet a vmísil se do jejich rozhovoru: „Promiňte, paní referentko, zaslechl jsem útržek z vašeho rozhovoru a chtěl bych pomoci a sice tím, že bych dosvědčil, že zde, paní Borská, ztratila svůj řidičák. Byl jsem shodou okolností u toho, koukali jsme se spolu na racky z Jiráskova mostu, když jí spadl do Vltavy."
"To vám nevěřím! To jste si právě vymyslel!"
"Ano, je to možná lež, ale tu vy tady přece, pani referentko, svým způsobem od klientů vyžadujete! Takže, jak to teď uděláme?"

Nastalo rozpačité mlčení, načež paní úřednice řekla tichým hlasem: „Paní Borská, přišla byste si sem v pondělí v deset rovnou za mnou a já vám ho vydám bez čekání, ano?“
„Souhlasím“, řekla paní Borská a Lukáš ji doplnil: „A já přijdu taky. Tady je můj lístek s pořadím 222, jako důkaz, že jsem si to tady už dnes odčekal do foroty."
Úřednice přikývla, paní Borská se mile usmála a Lukáš ukončil debatu slovy: „Myslím si, paní Borská, že by nám oběma prospělo si teď dát něco na zub – zvu vás na oběd do Louvru...

https://youtu.be/pY9rHa75UHs