JEDEN mínil, leč OSUD změnil

Sven Leo Andreason, původem ze Švédska, žíjící od rozvodu v Německu se musel srdečně zasmát, když četl odpovědi na svůj inzert na seznámení. Z pěti nabídek se mu zamlouvala jen jedna, ale ta nebyla vůbec určena jemu:
Já jsem vysokoškolská studentka přírodovědecké fakulty, je mi devatenáct let, jsem svobodná, bez závazků, a mám zájem o Vámi nabízený pokoj v rodinném domku. Děkuji předem za Vaši zprávu.
S pozdravem Karin Berger, Tel: 05711131

Hodil dopis do koše na odpadky k ostatním, ale vtom mu něco řeklo: „Zkus ji zavolat, bude legrace!“ Od nápadu k činu nebylo u Svena nikdy moc daleko. Shodou okolností věděl od jedněch svých známých, že hledají studentku na byt, ale po špatných zkušenostech s neplatičem, chtěli jen zaručeně slušnou dívku, která by měla doporučení od někoho z okruhu jejich známých. Sven se rozhodl této dívce pomoci, líbilo se mu její písmo a byl zvědav, jak asi vypadá žena, jejíž dopis k němu zabloudil omylem způsobeným přesmyčkou čísel ve značce inzerátu.
Příštího dne ji zavolal, že by pro ni možná něco měl, má-li dosud zájem. Dívka byla nadšena, bydlela provizorně u kamarádky Lindy ve Wiesbadenu v garsonce o šestnácti čtverečních metrech. Když se s ní pak odpoledne setkal v cukrárně Kaffee Blum, první co ho napadlo bylo zjištění: „Škoda, že je tak děsně mladá - to je totiž přesně můj typ: brunetka s lila přelivem!

Nejprve jí objasnil onu zmýlenou, která vznikla v inzerci záměnou podobných značek, a nechtěje mluvit o svém inzerátu na seznámení, řekl jí, že nabízel ojeté auto. Načež jí naznačil možnost podnájmu u svých známých, kde by se ovšem musel za ni naprosto solidně zaručit.
„To je skutečně šílená náhoda,“ rozesmála se dívka, „a vy byste se doopravdy za mne zaručil? --- i když mne vůbec neznáte?“
„Podívejte se, Karin, jestli vám tak smím říkat...“
„Jistě, a jak smím říkat já vám?“ zeptala se pohotově.
„Jednoduše: Svene. Takže, milá Karin, já si vás budu muset trochu vyzpovídat, abych nemusel lhát, že vás znám, když se za vás budu zaručovat, to jistě chápete, že ano.“

„Samozřejmě, můžete se ptát na co chcete, nemám žádné tajnosti, ale obávám se, že toho není moc k vyprávění. Rodinu nemám, jsem sirotkem, rodiče zahynuli při letecké katastrofě před třemi roky. Mám jen o devět let starší sestru Ingrid, ta je vdaná a žije ve Švýcarsku.
„Takže vy se protloukáte životem sama, klobouk dolů,“ řekl uznale Sven, „to jste neměla lehké, ale z čeho vlastně žijete?“
„Zdědily jsme po rodičích, napůl se sestrou, menší firmu v Curychu, sestra mi převádí jednou ročně můj podíl na zisku, pokud je nějaký, jinak se snažím vyjít z úroků, a mimo to si přivydělávám vyučováním angličtiny a občas také překlady nebo tlumočením.“
„Karin, vidím, že jste schopná samostatná žena, a tak vás víc už nechci a ani nebudu týrat dalším kádrováním a slibuji, že se pokusím už pozítří promluvit s těmi známými, aby vás vzali na byt. Myslím si, že nájem nebude nijak horentní, jsou to starší, velice slušní lidé.“
„To by bylo super,“ rozzářila se Karin, „kéž by to takhle klaplo!“

Potom ji Sven pozval na večeři a stále si měli co říci. Dokonce i po večeři se šli ještě projít do parku vedle opery, a posadili se na lavičku, ke které ho Karin dovedla se slovy: „Tak toto je moje magnóliová lavička. Tady sedáváme s Lindou a učíme se.“
„Hmm, vidím, že máte i dobrý vkus, studujete v opravdu krásném prostředí pod magnólií a s výhledem na operu, na druhé straně je jezírko s kachničkami – úplná idylka.“
„Pane, - totiž Svene, promiňte, že odbočuji“, řekla Karin, točíc svou malou kabelkou, „ale smím se vás taky něco zeptat, myslím něco zcela osobního?“
„Karin, vy smíte úplně všechno, prosím.“
„Co by se asi tak stalo, kdyby nás tu nyní potkala vaše manželka?“
„Máte pravdu, je šerosvit, který šetrně smazává náš věkový rozdíl a kolemjdoucí mne mohou považovat spíše za vašeho milého, než za dohazovače podnájmu“, zasmál se Sven.
„Neodpověděl jste na moji otázku,“ trvala na svém Karin.
„Nenechala jste mne domluvit. Protože jsem rozvedený, není nikdo, komu by to mohlo vadit, jedině vám, zblízka vypadám spíš jako váš otec nebo strejda.“
„Prosím nepřehánějte, hádám, že je vám asi tak, hmm, okolo třicítky.“
„Jsem dvakrát tak starý jako vy, to stačí, ne?“

Později, po rozhovoru se známými ji zavolal, že je věc na dobré cestě, ale že teprve příští týden se dozví, kdy by se měla k nim přijít představit a podívat na byt. Dohodli se spolu jak a co se bude mluvit: „Karin, já vím, lhát se nemá, ale jinak to nejde. Řekneme jim, že se už známe asi pět let a že jsem byl vlastně známým vaší rodiny. Můžete mne občas titulovat: strýčku Svene. Za nějaký čas, až oni sami uvidí, že jste slušná dívka, řeknu jim celou pravdu. Teď by ale určitě to naše seznámení pomocí onoho zbloudilého inzerátu vypadalo naprosto nevěrohodně, chápete?“
„Ani netušíte, jak jsem vám vděčná, že mi takhle pomáháte. Je to pro mne životně důležité získat takový byt. Tak, jak jste mi jej popsal, je dosti velký, je ideální právě teď, když se moje sestra hodlá na čas přestěhovat sem ke mně.“

„Karin, pozor, o tom nic nevím, ta mansarda má sice dva pokojíčky a kuchyň, ale pro tři osoby to absolutně není, o případném dítěti nemluvě! S tím by oni nikdy nesouhlasili, Karin, já to přec sjednával jen pro vás!“, rozhorlil se Sven.

„Jde jen o dvě bezdětné osoby, sestra a já. Ona se totiž právě teď rozvádí.“
„To je dobře, totiž - chci říct, je mi líto,“ opravil se Sven.
„Myslíte si, že by jim vadilo, kdyby tam se mnou bydlela sestra? Ona by tam asi nezůstala dlouho, chce se jenom přechodně dostat z dosahu svého muže po dobu, nevím jak dlouho se táhnoucích, soudních sporů o majetek.“
„To by určitě šlo, v nejhorším bych řekl, že ona nemůže mít děti, a vy, že musíte ještě léta studovat, takže žádné děti nehrozí.“
„Jste moc skvělý,“ vyhrkla impulzivně Karin a vtiskla mu polibek na tvář, „mezi námi, Svene, Ingrid skutečně nemůže mít děti!“

Prohlídka bytu i podepsání nájemní smlouvy k prvnímu, proběhlo hladce až na okamžik, kdy se zeptali proč nepřišla též sestřička. Sven hned nevěděl co říci, ale pohotová Karin zaskórovala: „Ona je právě na dovolené, ale já jí to všechno do puntíku vylíčím.“
Když nasedli do auta, řekla Karin: „Teď vám musím ještě jednou od srdce poděkovat, děkuji vám moc za všechno“, a našpulila rty k polibku.
„Karin, pozor na to, mohl bych se do vás zamilovat!“ Sven se ušklíbl a pohrozil jí.
Karin se záhadně usmála: „Ale já do vás třeba taky!“
„Nojo, konečně strýčkovská pusa se výjimečně povoluje“, řekl Sven a krátce ji políbil.
„A propos, strýčku Svene...“
„Ne-ne, teď už zas nejsem strejda,“ ohradil se Sven.
„Ano, Svene,“ smála se Karin, „mám na vás ještě jednu velikánskou prosbu, slibte mi, že mi ji splníte, prosím, prosím.“
„Slibuji, i když nevím co, k čemuž mně dopomáhej Bůh!“, řekl rezignovaně. 
„Já odjíždím zítra vlakem do Curychu k sestře a odtud pojedeme do jejího letního bungalovu u jezera Lago Maggiore. Sestra mne zve, aby tam nebyla sama, a aby si trochu oddechla od Gerta a přišla na jiné myšlenky. 
„Předpokládám, že Gert je její manžel“, zeptal se Sven.
„Ano, on je totiž úplný cholerik, má bůhví kolik milenek, ale nechce se s Ingrid rozvést, protože je ředitelem naší firmy, a takhle mu to absolutně vyhovuje“, vyhrkla Karin.
„Chápu, sedí přímo na prameni, ale jak s tím vším souvisím já?“
„Totiž víte, Svene, já jsem si myslela, že byste tam mohl za námi přijet, na pár dní, nebo aspoň na prodloužený víkend.“
„Lago Maggiore, to je moc lákavá nabídka, ale co by tomu asi řekla vaše nebohá sestra Ingrid?“
„Ta bude ráda! Když jsme se o vás bavily v telefonu, jak jste mi pomohl s bytem, a jak jste fajn, řekla mi, abych vás tam pozvala, že se aspoň bude muset snažit mít lepší náladu.“
„V tom případě nemohu odolat, dejte mi adresu a jsem tam v sobotu jako na koni v roli angažovaného náladobudiče!“

Když  potom Sven přijel  příští  sobotu  do Ascony, malebného městečka u jezera  Lago Maggiore, skoro půl hodiny, mu trvalo nežli našel jejich překrásný bungalow, ukrytý mezi bujnou zelení. Obě sestry seděly právě na terase, a jak zaslechly jeho auto, vyskočily a běžely ho přivítat. Každá z jedné strany ho políbila na tvář a Sven si v té chvíli připadal jako paša v harému: „Dámy, tedy něco takového jsem ještě nezažil: to prostředí, vaše srdečnost a vaše krása, ta podoba a jenom barvou vlasů se nepatrně lišíte, to mne snad porazí! Karin, dovolte abych se vaší sestře aspoň formálně představil, když už jsme se líbali, - Sven Andreason.“

„Carroli“, řekla Ingrid, „ale jinak bychom měli zanechat formalit a říkat si křestními jmény - když už jsme se líbali, já jsem Ingrid.“ Všichni se rozesmáli a tak hned na začátku byla navozena správná atmosféra.

Před večeří při aperitivu řekla Ingrid rozvážným hlasem: „A nyní by bylo možná na místě, abych navrhla všeobecné tykání, protože jsme si vzájemně tak sympatičtí, jenže dokud nejsem rozvedená, nechci dát manželovi do ruky nic, co by mohl zneužít proti mně. Mám totiž své zkušenosti, čeho je schopen.“
„To chápu, ale myslím si, že s Karin bychom si tykat mohli“, doplnil ji Sven.
„Ano, Svene, mně naštěstí do toho Gert nemá co blekotat!“, souhlasila bouřlivě Karin.
„Takže čin-čin! Ahoj, Karin, ať žiješ ty i tvoje krásná sestra“, řekl Sven a zvedl svou číši.
„Ahoj, Svene, ať žiješ ty i moje krásná sestra!“, zazubila se Karin.
„Nevím sice koho tím míníte, ale dejte si pusu, děti!“ dodala Ingrid.

Příští den v neděli chtěl Sven původně jet zpátky, ale obě ženy ho, přes jeho chabý odpor přemluvily, aby zde zůstal celý týden. Dny jim ubíhaly příjemně jako na vydařené dovolené. Bungalov byl prostorný, obrovský obývák se vchodem na terasu a krbem, kuchyň s jídelním koutem, koupelna a příslušenství. Sven měl pro sebe pěkný pokojík pro hosty a sestry spaly spolu v manželské ložnici.
Ve středu ráno u snídaně navrhla Karin, že by si chtěla zajet parníkem na italskou stranu jezera do Luina na trh, kde mají vždycky krásné a relativně levné věci z kozí kůže. Ingrid neměla zájem, řekla, že dnes musí prostudovat důležité firemní podklady pro ten, už blížící se proces.
Ani Sven nebyl nadšen Karininým nápadem, neboť živelně nesnášel bloumání mezi stánky se suvenýry a jinými zbytečnostmi v davu upocených turistů.
„Tak dobře, děti“, řekla Karin, „buďte tu hodné a maminka vám něco hezkého přiveze!“

Když Karin odešla k přístavišti a Ingrid otevřela kufr se spisy, nabídl jí Sven svoji pomoc: „Sice nejsem právník, ale celkem se v tom vyznám, mohl bych nahlédnout do vašich papírů?“
„Ano, to by bylo fajn, já jsem si netroufala vás s tím otravovat, mám o tom jen chabé ponětí, ale spoléhám se na mého právníka“, souhlasila Ingrid.
Asi po dvou hodinách usilovného studia, zvolal Sven nadšeně: „Tady jsem něco objevil, Ingrid, váš muž převádí každý měsíc různé obnosy, bez vašeho podpisu, na své konto, víte o tom?“
„Ne, o tom nic nevím“, divila se Ingrid.
„A můžete mi prozradit, co je v této zalepené obálce s nápisem K versus G?“
„Ano, Svene, tu mám pro každý případ, kdyby bylo nejhůře. Je v ní totiž místopřísežné prohlášení Karin, že ji můj muž chtěl znásilnit a lékařem potvrzená zranění, která jí způsobil. Ubránila se mu díky tomu, že ho kopla do nejcitlivějšího místa u muže...“
Sven si zamnul ruce: „Fajn, tohle se nám bude určitě moc dobře hodit!“

Kolem poledne se náhle rozlétly dveře a dovnitř se vřítil upocený, mírně otylý muž: „To je nadělení, viď Inge, tvůj mužíček přišel a překvapil tě in flagranti s tímhle švihákem!“
„To je on...“, špitla Ingrid Svenovi, který jí právě pomáhal utírat nádobí.
„Aha! To je tedy ten tvůj milenec, že jo? Bravo!“, zajásal a otevřel si dveře do ložnice, „a tady jsou důkazy nevěry! Vidím, že je ten pelech ještě rozestlanej! Já to tušil! Ty jsi dělala vždycky svatou, ty čubko, a já byl ten zvrhlík!“
Až dosud mlčící Sven odhodil utěrku a řekl jako když práskne bičem: „Tak to by stačilo, Carroli, teď udělejte čelem vzad a rychle vypadněte!“
Gert se na něj vztekle otočil: „Co? Ty mně budeš vyhazovat, ty, ty... ramlíku!“
Sven ho ani nenechal domluvit, chytl ho za límec pod krkem, stiskl mu ohryzek a krční tepnu až zachroptěl, načež ho bez odporu dotlačil pozpátku až ke dveřím a pak povolil sevření: „Na vašem místě, Carroli, bych si hledal urychleně zaměstnání, protože máte právě k dnešnímu dni hodinovou výpověď, zákaz vstupu do firmy a - na shledanou u soudu!“

„Pozor!“, Carroli lapal po dechu, „jakým právem mně chcete vy něco nařizovat...“
„Jsem poradcem vaší manželky a mám od ní plnou moc, abych na vás ihned mohl podat trestní oznámení za zpronevěru firemních peněz a za pokus o znásilnění její sestry Karin. Veškeré důkazy včetně lékařského atestu máme k dispozici. Jen v případě vašeho bezvýhradného souhlasu s rozvodem a vrácení zpronevěřených peněz, bychom byli ochotni upustit od trestního oznámení a vyřešit věc dohodou. Do pátku máte čas si to rozmyslet!!

 
Muž zmateně odešel a Ingrid zhluboka vydechla: „Tedy, to bych do vás nikdy neřekla, ale děkuji, udělal jste to krásně, jenom si myslím, že to tak jednoduše přece jen nejde, ale plnou moc vám ráda dodatečně dám...“
„Ingrid, já vím, že to tak jednoduše nejde, ale blafoval jsem, a uvidíme co udělá do pátku, pak si teprve rozhodnete co chcete udělat dál.“ Ingrid se mezitím vrátila barva do tváří a rozesmála se: „Každopádně mu ale spadl hřebínek – díky moc, za váš zásah!“
Když se odpoledne vrátila Karin s pár různými koženými předměty denní potřeby, vyprávěla jí Ingrid, co se stalo. Ta reagovala naprosto impulzivně: „To je správný, Svene, ten idiot si nic jiného nezaslouží, Ingrid je na něj moc mírná, bude-li potřeba, klidně půjdu svědčit k soudu proti tomu hnusákovi!“

„Teď si musíme, milé dámy, vypracovat strategický plán“, řekl Sven, „Ingrid, máte v té vaší firmě někoho, komu můžete stoprocentně důvěřovat?“
„Ano, je to starý pán, prokurista Huber, je u nás už přes dvacet let a Gert by ho chtěl poslat do penze, ti se nemají vůbec rádi.“
„Fajn, to je náš člověk! Ingrid, zavolejte mu a řekněte, že jste Gerta vyhodila na hodinu, a že ho dneškem pověřujete prozatímním vedením firmy. Kdo to musí ještě schválit?“
„Tady Karin a strýc Ludwig, ale ten bude určitě souhlasit.“
„No, a já snad ne?“ ozvala se naoko dotčeně Karin.
„Dobře, Karin, jen se nedej. A vy, Ingrid, zavolejte strýci, poraďte se s ním a s vaším právníkem, aby zařídili všechny potřebné formality a dále, ať vrátnice nepustí Gerta do firmy. Účtárna ať zablokuje Gertovi přístup na firemní konto a vyhledá veškeré bankovní převody, které postrádají váš podpis. To by zatím stačilo.“

Od této chvíle se dovolená změnila v intenzivní pracovní nasazení. Ještě celý čtvrtek a pátek se telefonovalo, psalo a faxovalo jako o závod. Večer v devět vyvrcholilo napětí, když se na telefonu ozval Gert: „Ingrid, já přicházím se smírným kompromisním řešením, které by mohlo vyhovovat oběma stranám.“
„Prosím, poslouchám“, řekla Ingrid a zapnula vestavěný mikrofon, aby všichni tři slyšeli.
„Souhlasím s rozvodem bez výroku o vině, a mé konto, na kterém je asi dvě stě tisíc, si rozdělíme fifty-fifty, vzdám se firemního podílu, ale nechám si náš kompletní byt v Curychu, včetně pozemku, garáže a auta“, souhlasíš?“
Ingrid se tázavě podívala na Svena a ten si vzal slovo: „Tady je Andreason, Pane Carroli, o majetkových problémech jednejte pouze s naším právníkem a notářem panem Obermayerem, který má plnou moc a veškeré dispozice. My chceme od Vás pouze váš podepsaný souhlas s rozvodem. Buď jej pošlete faxem teď hned, čekáme přesně do deseti hodin, anebo v opačném případě podáváme trestní oznámení na policii,“ Sven zavěsil a pohlédl se na hodinky: „Má na to hoch přesně hodinu času!“
Následovalo napjaté čekání na fax, který se ozval až dvě minuty před desátou. Černé na bílém vybzučelo z přístroje toto sdělení: Souhlasím s rozvodem! Podepsán: Gert Carroli.
„To se musí zapít!“, zvolaly obě sestry současně.
„A já mohu konečně, hned zítra, s klidným svědomím odjet k Lindě, ta na mně stejně už nedočkavě čeká“, řekla Karin.
„Škoda, teď když mi spadl kámen ze srdce, tak odjedeš?“ řekla Ingrid.
„Kdybys jela až v neděli, tak bych tě vzal sebou autem, ale zítra musíme s Ingrid udělat ještě spoustu věcí“, mínil Sven.
„Ne, to není třeba, pojedu vlakem ve dvanáct třicet a večer jsem v pohodě ve Wiesbadenu, mám k tomu své, prozatím tajné, důvody“, culila se Karin.
„Dobře, ty tajnůstkářko, odvezu tě tedy zítra aspoň na nádraží.“

V sobotu večer zůstali Sven a Ingrid vlastně poprvé sami v bungalovu, což působilo  bez přítomnosti  sestry Karin tak nějak podivně intimně. Sedli si na trávník před chatou, oba byli zamlklí a stěží udržovali trochu konverzace. Konečně si Sven odkašlal a promluvil tichým hlasem: „Asi oba cítíme, že něco visí ve vzduchu, tak se do toho pustím. Začal bych nejprve suchým konstatováním, že vaše sestra Karin je bez pochyby velice krásná, moc se mi líbí a přesně tak se mi líbíte i vy, Ingrid. Obě dvě jste opravdu inteligentní, máte laní oči a krásné ruce, a jste prostě sexy. Zní to jako banalita, kterou jste už jistě mockrát slyšela, ale ode mne je to jenom, tak jak jsem už předeslal, konstatováním faktů – ale teď přijde to nejdůležitější: Ingrid, vy jste o devět let starší než Karin, a tudíž rozumnější, a do jisté míry zastupujete jakoby její matku... é-é“ Sven hledal vhodná slova: „Ingrid, já teď mluvím naprosto vážně, jsem absolutně při smyslech, když říkám, že se hodlám někdy v dohledném budoucnu, tak říkajíc na stará kolena, znovu oženit.“ Svenovi náhle vyschlo v krku, ale pokračoval dál chraplavým hlasem: „Takže se Vás chci už dnes zeptat, zdali byste apriorně předem nevyloučila takovou, hypotetickou, možnost, -ehm...“, odkašlal si.

Ingrid mu položila prst na rty: „Nemusíte pokračovat, já to vím od Karin, jak na sebe trpíte. Myslím si, že by váš věkový rozdíl nemusel hrát velkou roli, ale Karin musí logicky nejprve dokončit studium. Momentálně ji nejvíce zajímá genová biologie a také chce, bůhví kde a proč, pěstovat bource morušového společně s tou Lindou.“
„To je mi jedno, Ingrid, ať si Karin pěstuje třeba Lindy společně s bourcem morušovým, ale já jsem se asi špatně vyjádřil, já přec mám zájem o vás, Ingrid, vy jste žena, kterou bych si vzal okamžitě, třeba ještě dnes, teď hned, tady na místě!“, vychrlil ze sebe Sven.
„Ó, - teď jste mi ale vyrazil dech!“ Ingrid polkla a zkřížila si ruce na prsou: „Doufám, že nežertujete, Svene, to by nebyl dobrý vtip. Víte, já jsem v tomto ohledu poměrně dost divná, asi jsem moc přecitlivělá“, řekla zajíkavě.
„Myslím to smrtelně vážně, Ingrid.“
„Ale... ale co by tomu řekla, Karin?“, opáčila chabě Ingrid.
„Ta se mi svěřila před svým dnešním odjezdem, cituji doslova: "Svene, byla bych opravdu ráda, kdyby vám to s Ingrid vyšlo. Vím, že se máte rádi a já bych tak získala toho nejlepšího švagra na světě!" Teď vidíte, Ingrid, že mluvím naprosto vážně, když se vás zcela oficiálně táži: Ingrid, vadil bych vám moc, jako váš budoucí manžel?“
„Vadil byste pouze zákonu o bigamii, ale když počkáte až...“
„Počkám rád,“ zašeptal Sven a objal ji kolem ramen a políbil.
„Ach, Svene, asi jsme se oba zbláznili“, Ingrid dýchala zhluboka, „to se mi snad jenom zdá, jak dlouho se vlastně známe?“
Pohlédl na hodinky: „Je to sice teprve sedm dní a sedm hodin, ale zato je tento týden - aspoň pro mne - unforgettable!"

"Neumím moc anglicky", řekla Ingrid, "ale každopádně je pro mne tenhle den taky nezapomenutelný..."