31 května 2014

Anti-Happyend

Stalo se mi několikrát, že mi bylo mými čtenářkami naznačeno, že mé povídky jsou až příliš neskutečně sladké a vždycky to skončí happyendem, jako Červená Knihovna. I když jde o pravdivé příběhy z mého života, vznikl zde takový dojem, že jsem asi takové ty nepříjemně okolnosti záměrně vynechával, což by byla  zřejmě chyba.
 Jenže já jsem životní optimista a nemám ambici něco úmyslně přikrášlovat...
Tentokrát tedy popíši příběh, který mi dal citově zabrat, takže jsem z toho byl „špatnej“ ještě dlouho po rozchodu. Dívku, o které bude řeč nazvu třeba Adéla. Dva roky po rozvodu jsem se s ní seznámil na horách. Byla to láska jako trám, ale vydržela nám pouhých deset měsíců, což je shodou okolností maximální doba po kterou prý, podle MUDr. Plzáka, trvá období zamilovanosti.

Těch deset měsíců jsme byli skutečně šťastným párem, měli stejné záliby, v zimě hory, vždy tatáž chata a tentýž pokoj číslo osm, v létě Žluté lázně, výlety na motorce pod stan a jinak divadlo a kino. Ke krizi mezi námi došlo někdy koncem března, když jsme chtěli opět vyrazit o víkendu na hory do Špindlu.
Adéla si najednou usmyslela, že bychom mohli vzít sebou její maminku. Já jsem ihned prohlédl její diplomatický tah, že chce abych se konečně seznámil s její matkou.
Adéla byla svobodná pětadvacetiletá žena, která určitě zcela logicky pomýšlela na vdávání, zatímco já měl přímo panickou hrůzu z jakékoliv vazby na rodinu. Byl jsem šťasten, že jsem rozveden. Měl jsem už zkušenost, že jakmile se začne chodit do rodiny, podle pravidla „tumáš kafe, vem si buchtu“, je člověk brzy ztracen.

Proto taky jsem hned na začátku známosti Adéle zcela nekompromisně řekl: „Já se už ženit nechci a proto, jestli se chceš brzy vdávat, tak se radši na mne moc nevaž, abys tak se mnou zbytečně neztrácela svůj nejatraktivnější čas. Pokud ale spolu budeme chodit, tak chci abychom si byli věrni, jako by se jednalo o manželství, jsem v tomto ohledu dost staromódní.“


Ona to stoprocentně akceptovala, a teď najednou, když jsem odmítl jet s nimi na hory se zapškla a řekla pouze, že mi zavolá po návratu v neděli večer. To se ovšem nestalo a na mé zavolání se ozvala její maminka, která mi vysvětlila, že Adélka si víkend prodloužila do pondělka a bere si den náhradního volna.
To mi bylo sice trochu podivné, ale teprve až když mi po návratu vysvětlila, proč tam zůstala bez maminky o den déle, začal jsem mít pochybnosti o její pravdomluvnosti.
Říkala trotiž, že tam zůstala proto, že bylo nádherné počasí a navíc tam byla bezvadná parta lidí. 

Znal jsem dobře, jak ty víkendy na horách vypadají. Každou sobotu jsou chaty natřískané k prasknutí a v neděli večer všechno odjede a zůstane tam jenom několik jedinců, co si vzali dovolenou třeba na více dní. Bývají to většinou manželské páry a starší lidé. Že by jí ten půlden navíc stál za to, poslat maminku samotnou domů, to mě vůbec logicky neklapalo.
„Podívej, Adélko“, řekl jsem jí, „my jsme si hned na začátku naší známosti přece slíbili, že si vždycky všechno řekneme podle pravdy a já jsem dosud neměl nikdy důvod ti nevěřit. Ovšem tomuto tvému vysvětlení věřit při nejlepší vůli prostě nemohu. Pro mne je daleko logičtější, že jsi chtěla mít po odjezdu matky určitou volnost a "náš" pokojík číslo 8 mít na jednu noc sama pro sebe.“
„Prosím tě, mlč! Ty si hned musíš v té své fantazii myslet buhví co“, reagovala podrážděně.
„No, řekni, neodjeli takřka všichni z té bezvadné party v neděli večer a nezůstala jsi tam prakticky sama v celé chatě? A byla tvoje maminka nadšená, že s ní nepojedeš domů?“
„Máti to bylo jedno a celé příští dopoledne bylo nádherné sluníčko!“
„Tak jak to, že ses ani trošičku neopálila a naopak máš odřený obličej jakoby od vousů?“
„Co ty vidíš, to je nesmysl, to - to je opravdu jenom ubohá žárlivost!“
„Dobrá, nechme toho handrkování a do pátku si to rozmysli a vymysli si novou verzi, která bude logická a já ji budu moct akceptovat. Mám jen jednu podmínku, chci slyšet pravdu. V případě, že mi tu svou pravdu z nějakého důvodu říci nechceš, nebo nemůžeš, tak si podáme ruce a v klidu, bez hádky se rozejdeme, ano?“

*
V pátek ve 4 jsme se sešli na stanici tramvaje č. 21 U Bulhara, já jsem měl pro jistotu sebou její knížku, kterou mi Adéla nedávno půjčila a když se objevila, jenom ztěží jsem ji poznal. Měla úplně celý obličej odřený, pokrytý malými stroupky. 
„Co se ti to stalo, Adélko, to vypadá hrozně“, vyhrkl jsem překvapeně, "je to nějaký lišej?"
„To jak jsem bulila už tři dny, já se s tebou přeci nechci rozejít!“, a slzy opět kanuly.
„Má to snad znamenat, že jsi mi byla přece jen nevěrná a teď toho lituješ, Adélko?“
„Ano, bylo to skoro tak, jak jsi to vytušil, ovšem ten muž nebyl z party co odjela, ale byl to jeden zaměstnanec chaty, co jsme ho tam spolu viděli už posledně...“
„Ten střapatej Jarda v holinkách?“, zakroutil jsem zděšeně
 hlavou.
„Jo, ale vinu na tom neseš ty sám! Kdybys byl jel s námi, tak se nic takového nestalo. Já jsem měla na tebe vztek, že se stále vyhýbáš mé matce a chtěla jsem se ti nějak pomstít!“ řekla na svoji omluvu.


„To je tedy smutné, Adélko, jinými slovy říkáš, že kdykoliv bychom se o něco pohádali, nebo na něčem se nedohodli, mohli bychom se tomu druhému pomstít nevěrou. A to se mi vůbec nelíbí. Tím by byl totiž náš vztah i do budoucna předprogramován k nezdaru. Moc mě to bolí a mrzí, ale tady ti vracím tvou knížku, měj se dobře - adieu!“
Podala mi tlustou obálku s dopisem: „To si přečti až doma, je toho osm listů a psala jsem to dnes v noci, jsi moje největší životní láska!“

Spěchal jsem honem pryč, aby si nevšimla, že se mi do očí derou slzy...

Teprve dodatečně mi došlo, jak moc jsem měl tu holku rád a trvalo mi to skoro půl roku, než jsem se z toho vybabral. Pak mi přišlo její svatební oznámení. I v tom jsem měl docela správný odhad, že Adéla se chtěla mermomocí vdávat.
Na moji telefonickou gratulaci k svatbě mi řekla jen: „Teď teprve vidím, že jsi nebyl mou největší životní láskou, ale mým největším životním omylem!“
A já aspoň věděl, že to bylo správné, že jsme se rozešli...

http://www.youtube.com/watch?v=qre-gUeeXzw
PS: Klikněte na slovo "rozešli" a dozvíte se jak to pokračovalo...

30 května 2014

S odstupem času 30 let...

Asi tak pět let po rozchodu s dívkou Adélou mně potkala taková zajímavá náhoda. Seznámil jsem se u příbuzných na Vysočině s jedním velice známým divadelním a filmovým hercem a tento pan „J.S.“, jak ho budu zde nazývat, byl stejně tak jako já nadšeným sběratelem i konzumentem hub. Byli jsme spolu asi čtyřikrát v lese a to vždy už od časného rána, kdy jsme prolézali houštinami a lovili bílé hřiby. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, vlastně on mně vyprávěl zážitky z divadelního zákulisí.
Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na Adélu, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře "Sečuan". Zeptal jsem se pana J.S., co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu“, tedy literatura kterou já ani nečtu...
Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem kdysi s jednou komparsistkou, která tam taky hrála, ale tu si asi nebudete pamatovat, je to už přes pět let...“
„A jak se jmenovala, ono jich tam bylo víc“, zeptal se mě se zájmem.
„Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“.
„Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, teď nevím, anebo, že snad emigrovali?“
„To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě i na dovolené, její bratr měl motorku, kterou jí občas půjčil...“
„Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“  Poděkoval jsem mu a ujistil ho, že by mě to moc zajímalo..."

Jenže pak brzy nato přišel 21. srpen a s ním "bratrská" okupace. Já jsem emigroval a bohužel pana herce J.S. jsem už nikdy v životě neviděl. Čas oponou trhl a já o devět let později jsem se v záp. Německu ze zpráv dozvěděl, že tento pán už nežije, zemřel po operaci žaludečního vředu.

Uplynulo celých pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu jako zločinec zavřen pro 
opuštění republiky. Na mém „přečinu“,  je zajímavé to, že okupanti mne málem mohli zastřelit. Bydlel jsem jen pár metrů od budovy rozhlasu, kde se mimo jiné, jen tak střílelo do lidí v oknech. Stávající režim to nazval „bratrská pomoc“, a já, který jsem si zvolil svobodu a odešel do západní civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen jako nějaký padouch pro nedovolené opuštění republiky na 18 měsíců.

V roce 1991 při jedné mé návštěvě matky v Praze, bylo takové krásné babí léto 15. září, jsem dostal nápad konečně nějak zjistit, jak to vlastně s onou Adélkou tenkrát dopadlo. Kde ale začít? Matně se mi vybavilo sídliště, kde tehdy bydlela. Domy i uličky si byly všechny tak podobné, že jsem se tam nemohl zorientovat. Oslovil jsem jakéhosi starého pána, nesoucího tašky s nákupem.
„Promiňte, pane, bydlíte už tady hodně dlouho?“
„Jó, vod konce války“, řekl mi a postavil tašky na zem.
„Víte, já tady hledám dům, kde kdysi bydlela rodina mé známé  Neumannovi.“
„Jo-jó, ty tady měli řeznictví“, rozpomněl se pán.
„Ano“, zajásal jsem, vzpomněl jsem si, že Adélina matka pracovala jako prodavačka v Masně, „to byli oni!“
„Tak ty už jsou voba mrtví, ale měli tři děti, dva kluky a jednu holku!“
„Správně, pane!“, věděl jsem že Adéla měla dva bratry, „a co se s nimi stalo? Víte to?“
„Počkejte, ten jeden syn je prý někde v Kanadě a ten druhej je někde myslím v Německu.“
„A ta dcera?, vybafl jsem nedočkavě, “je ještě naživu?“
„Jó, snad je. Dyk ta není tak moc stará, ať je jí takovejch dvaapadesát...“
„No, dobře, a kde bydlí, nevíte náhodou? Je taky někde v zahraničí?“, vychrlil jsem ze sebe.
„Ne, ta bydlí v domku po rodičích někde za Prahou v ňáký vesnici, ale jak se ta jmenuje - nevím.“
„A zjistit jméno té vesnice, bude asi problém, že?“
„Né, jakejpak problém, zeptejte se její dcery Moniky, ta to ví určitě!“
„Nojo, ale kde bydlí ta dcera Monika?“
„Přece tady v tomhle baráku, co tu stojíme!“, stařík se na mne podíval jako na trochu natvrdlého bulíka. Poděkoval jsem mu a šel zazvonit na dceru, jenže ta nebyla doma a tak jsem ji nechal v kastlíku lístek a vizitku s tím, aby mi zavolala na telefonní číslo do penzionu, kde jsem bydlel.

 Dcera Monika mě skutečně večer zavolala: „Mám vám volat, ale nevím vůbec proč? Já vás absolutně neznám!“
„Ano, slečno Moniko, děkuju, že se ozýváte, já jsem totiž tady na návštěvě z Německa a rád bych se setkal s vaší maminkou Adélou, kdybyste mi mohla dát na ní spojení. Víte, my jsme spolu asi tak před sto lety chodili...“
„Áá, já už vím, kdo jste, mamka mi o vás vyprávěla! Ona žije s mým bráškou za Prahou na venkově. Já tam za ní v neděli jedu, tak jí dám vaší vizitku, ona se vám už ohlásí."
 
 
V tuto neděli večer mě skutečně Adélka zavolala do mého penzionu a já jsem ihned spustil chaotický projev: „Adélko, jsi to skutečně ty? Já jsem tak šťasten, že jsi na živu!  30 let je tomu, co jsme se neviděli!"
"Ale proč bych neměla být na živu? Vždyť jsem o sedm let mladší než ty!" Musel jsem jí vysvětlit, co mi tenkrát řekl pan herec J.S. a já jsem celých třicet let žil v nejistotě, jak to vlastně bylo. 
"Adélko, když mi prozradíš kde bydlíš, tak tam přijedu a půjdeme spolu někam na oběd si dlouze popovídat, ano?"
 „Jsem ráda, žes mě také pustil ke slovu, ano, přijeď budu se na tebe moc těšit!“
A tak jsme se konečně po třiceti letech sešli. Během tří hodin v zahradní restauraci jsme si vylíčili třicet let života, ona byla podruhé rozvedená a já potřetí ženatý.
 Na zakončení debaty mi řekla: „Lituji toho, že jsem ti nasadila tehdy parohy, ale protože jsi mne naštval, že ses neustále vyhýbal seznámení s mojí maminkou, tak sis to vlastně zasloužil a zavinil - ty sám!“
„Ano, Adélko, má vina, mea maxima culpa!  
Připadám si být vinen tvojí nevěrou, DNES, přesně tak jako tenkrát..."